Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Mafia III

DEUDEU
  • PC 40
Po dvou velmi vysoko hodnocených hrách přišla šest let od vydání dvojky třetí Mafia a všichni byli zvědaví, jak si povede. Děj hry zavedl hráče tektokrát do doby konce války ve Vietnamu, do role vracejícího se válečného veterána Lincolna Claye, zoceleného tvrdou školou vietnamského pekla.

Hrál jsem zpočátku pouze demo na Steamu a bohužel na mě hra od první chvíle působila odfláknutě. Grafická stránka byla podle mě horší než druhý díl z roku 2010. Byla taková vybledlá, přehnaně kontrastní a přesvícená. Dále hra působila šíleně arkádově. Auta jezdila jak splašená a ovládala se neuvěřitelně jednodušše. Střelecký model se opět víc přiblížil GTA. Celkově na mě hra udělala dojem, že se autoři snažili právě od konkurenční značky přetáhnout hráče a zacílit arkádovostí na mladší publikum.

Demo jsem po jeho dohrání odinstaloval z disku. Poslední kapka byla šílená únikovka z banky člunem v kanálech. Co to sakra bylo, takový nesmysl???!!! Ke hře jsem se vrátil po letech u bratrance a i poté jsem byl velmi zklamaný. Příběh byl velice upozaděný a v podstatě jedinou náplní bylo zabírání území nepřátelským gangům. A často i na opakovaných místech. Ale abych zde hru jen nekritizoval - co se autorům skutečně povedlo byl vozový park a dobová hudba. Zde jsem jako milovník muscle kár ze 70. let vyloženě slintal. Potěšily i zmíněné střípky a postavy z minulosti. Oproti tomu okamžité zavolání vozidla dle přání nebo zbraní???!!! Kde to opět jsme??? Tohle není hra, kde mávnutím kouzelnou hůlkou dostanete, co chcete!!!

Suma sumárum trojka byla pro mě velikým zklamáním a je pro sérii obrovským krokem zpět. Doufám, že se autoři poučili a čtyřka, která má vyjít příští rok, se více vrátí atmosférou a zdravým realismem zpět k prvním dvěma dílům. Tohle není GTA jednadvacátého století, ale hra ze století dvacátého a tak by měla i vypadat. Chybějící český dabing jsem nepovažoval za veliký nedostatek - jde přece o hru z prostředí USA. Stejně jako, že Lincoln je černoch. Považoval jsem jej za příjemnou změnu a s postavou se velmi rychle sžil. Hru znehodnotily jiné, zásadní věci.

Pro: vozový park a dobová hudba, interakce s postavami z minulosti, filmečky, příjemná změna hraní za černoškou postavu

Proti: grafická stránka, extrémně arlkádový model jízdy a střelby jako z GTA IV, v pozdější fázi hry jen zabíráte území, přivolání auta nebo zbraní, nesmyslná únikovka z banky, odfláknutý příběh ve střední hře

+16

Mafia II

DEUDEU
Dohráno
  • PC 80
Po ve své době legendárním prvním díle přišel po osmi letech díl druhý. A nutno podotknout, že měl před sebou přetěžký úkol se svému předchůdci alespoň vyrovnat. Dan Vávra se svým týmem nastavil laťku hodně vysoko zejména tehdejším až filmovým zpracováním, téměř realistickým modelem chování aut a jejich těžkopádnosti a interakcí s městem jako takovým. Mohli jste například využívat MHD v podobě tramvají a nadzemní dráhy. Jak se dvojce povedlo na český herní klenot navázat si povíme níže.

Dvojka vás přesouvá do období, kdy končí druhá světová válka. Vito Scaletta byl po chycení při loupeži nucen narukovat a vrací se po misi v domovině zpět do Ameriky. Samozřejmě jej hned vyzvedne jeho parťák Joe a vezme doveze jej domů. Doma se Vito shledává se svoji mamkou a sestrou. Zde musím vyzdvihnout filmečky, které jsou opět na vysoké úrovni a hra působí stejně filmově jako jednička. Poté Vitovi nic nebrání začít se stavět na vlastní nohy. Joe mu zpočátku pomáhá, ale postupem času si Vito buduje respekt svým přímočarým jednáním a nekompromisností. Ve hře dokonce i vystřídáte více mafiánských rodin a poté, co vás ta první zradí se spojíte s jinou a půjdete po té první. To bych ale příliš vyzrazoval příběh a to nechci.  Město Empire Bay ve srovnání s Lost Heaven je velikostně stejné a je lépe zpracované, co se týče budov a jejich velikostí. Downtown je opět plný naleštěných mrakodrapů, dále tu máme irskou čtvrť, čtvrť obývanou černochy, čínskou čtvrť a podobně. Byl jsem překvapený, že znepřátelné gangy spolu občas i obchodují, je-li to pro ně výhodné a nejdou po sobě jako Salieri s Morellem na krev.

Co se mi oproti jedničce líbí je větší propracovanost města. Nebudeme se bavit o grafice, která je samozřejmě lepší a novější. Ale zejména role peněz ve hře - můžete si od kamelotů kupovat noviny, oblečení v obchodě, zbraně a další. V baru si můžete koupit pití nebo jídlo a tím se uzdravit. Super, toto chválím. Můžete dokonce obchody i vykrást a tím na sebe pro změnu přilákat policii. Ta je bohužel oproti jedničce benevolentnější. Častokrát mě ignorovala, když jsem projel červenou, naboural jiné auto, srazil chodce a jel přes limit. Nevím, jestli šlo o bug, nebo prostě vývojáři policii nastavili benevolentnější. Policisty lze ale na druhou stranu uplácet osobně nebo i po telefonu a tím zklidnit napětí. A asi nejdůležitější změna ve hře - Vito je více gangsterský. Prostě využívá svého postavení a chodí za holkami, neváhá si respekt sjednat silo, když je to nutné a podobně. Na rozdíl od Tommyho Angela z prvního dílu je víc sobecký a jde víc přes mrtvoly, což mi přijde reálnější, možná i vzhledem k době, kdy se hra odehrává. Hudební doprovod jedničku vyloženě válcuje. Jazz a Rocknroll lemují známí interpreti té doby.

Teď klasicky k tomu, co mi ve hře vadilo. Je škoda, že ve městě jsou uzavřené části, které se zpřístupní až v DLC. Dále nelze využívat MHD - nelze nastoupit do autobusů, vlaku a nadzemka ve hře vůbec není. Jen kolejový koridor, po kterém jsem neviděl projet jediný vlak. Ze hry se stala větší arkáda, kdy Vito nosí pod kabátem celou škálu dlouhých zbraní a působí jako Rambo. Automatické uzdravování také jako hardcore hráč neuznávám. Taktéž nelze střílet z auta za jízdy z pozice řidiče. I tak v mých očích ale hra rozhodně uspěla a kvalitativně ve srovnání vzhledem k vydání obou dílů rozhodně nezaostává. Škoda omezení a některých nedodělků, pak bych ji hodnotil téměř 10 body. Velká škoda, že Vávrovi házeli noví lidé vlastnící práva hry klacky po nohy a nemohl do hry zakomponovat vše, co chtěl.

Pro: dobový hudební doprovod plný skutečných autorů, role peněz ve hře, Vito je víc gangsterský - větší egoista a jde víc přes mrtvoly, interakce s jinými NPC, filmečky

Proti: nekompletní město, chybějící funkčnost MHD, usnadnění v podobě autohealu, možnost nosit více zbraní, nelze střílet pistolí z auta jako řidič, benevolentnější policie

+9

An English Haunting

VivaldiVivaldi
Dohráno
  • PC 90
Myslím si, že keď sa spoja dve kvalitné suroviny do jedného celku, skoro vždy sa dočkám niečoho vynikajúceho. An English Haunting takto spája dve pre mňa veľmi obľúbené veci. Point n Click adventúry a horory. Zvláda to všetko tak skvele, až sa mi skoro nechce veriť, že to je primárne dielo jedného vášnivého človeka, ktorý dal do toho maximum čo vedel. Hra totiž zvláda veľmi veľké množstvo elementov nadmieru uspokojivo.

V prvom rade je treba poznamenať, že profesor Patrick Moore je vynikajúci hlavný hrdina. Celú dobu ma bavilo sledovať jeho cestu a pochopiť, čo sa vlastne stalo jeho kolegovi, ktorý z ničoho nič zmizol. Postupne sa stretneme s ďalšími postavami (mimo iného tu bude aj velikán Sir Arthur Conan Doyle) pričom všetci sú dobre napísaní, ponúkajú veľké množstvo zaujímavých momentov a najmä hra ku koncu vytiahne niekoľko solídne spracovaných prekvapení.

Navyše musím ešte dodať, že celý príbeh ma neuveriteľne skvelý spád. Pomáha tomu fakt, že riešenia problémov sú často veľmi logické (hoci sa môže stať, že sa občas človek trochu zasekne) a veľmi jednoduché na pochopenie nakoľko dávajú zmysel. Nie sú tu žiadne vynálezy, ktoré by pôsobili vyslovene absurdne. Navyše sú tu často aj momentky, pri ktorých si až neskôr uvedomíte ich skutočný význam. Ako napríklad aj študenta, ktorý neustále obdivuje trofeje vo výkladnej skrini. Všetko len chce svoj čas.

Hudba je takisto vynikajúca. Oceňujem, že tu máme obrovské množstvo starých nahrávok, ktoré skvele umocňujú atmosféru Británie v roku 1907 a je super, že na chvíľu vybehneme aj do Škótska hľadať jeden zaujímavý artefakt, no hlavne si počas hry uvedomíme, že osud našich hrdinov nie je vôbec jasný vopred a sú tu momentky, pri ktorých som doslova tŕpol. Nikto v tomto príbehu nemá zaručené, že ostane nažive. To vnímam ako jeden z najlepších elementov hry.

Vizuálne je hra taktiež pekná na pohľad. 2D grafika je kvalitná a veľmi dobre vie zachytiť nádhernú prírodu Škótska, no rovnako aj špinavé mestské uličky alebo prostredie starého vlaku. V tomto bola odvedená skutočne skvelá práca. Je vždy super, keď je hra nielen kvalitne napísaná, ale taktiež sa na ňu aj dobre pozerá.

Je niečo, čo ma osobne mrzí? Áno. Hra si vyslovene pre svoju atmosféru pýta aj nejaký dabing. Priam je potrebné, aby tieto postavy niekto nahovoril, aby dokázal ešte lepšie zachytiť celú atmosféru všetkého čo sa bude diať. Dalo by to hre ten potrebný boost, ktorý by potrebovala. Možno by mi ani nevadilo, keby hra bola ešte o niečo dlhšia, no koniec zase indikuje šancu na pokračovanie. Ak je to realita, tak sa veľmi teším a určite si plánujem vyskúšať. Pretože potenciál k tomu, aby príbeh pokračoval tu určite je. Pre milovníkov hororových point-click adventúr je An English Haunting absolútna povinnosť.
+16

Grand Theft Auto III - The Definitive Edition

adam.kulhanekadam.kulhanek
Dohráno
  • PC 70
Definitivní edice GTA trilogie nemá zrovna moc dobrou pověst, i tak jsem se rozhodl si ji koupit a postupně si všechny tři oblíbené hry zahrát. Říkal jsem si, že mi grafické glitche obvykle nevadí, pokud tedy významně neovlivní hratelnost, ale hlavním důvodem koupě byla moje posedlost achivementy, které v původních hrách nejsou.

A kupodivu byl můj herní zážitek u trojky dost podobný, jako u původní hry. Něco vypadá hůř, něco zase líp. Občas je auto mírně ve vzduchu, někdy při nasedání do auta projde postava dveřmi. Jindy zase skáče závora, jakoby to byla loutka na provázku. Taky se mi stalo, že se v jednom místě zasekla textura Clauda a když jsem misi opakoval, tak tam prostě stál. Nebo mi jednou zůstal název úrovně přes celou obrazovku. Naopak mi přijde, že prostředí vypadá o něco lépe. Lepší textury postav, lepší odlesky, lepší skla, apod. Otázkou je, jestli na něco podobného či lepšího nestačí nějaký fanouškovský mod, to jsem nezkoumal.

Potěšilo mě, že si hra déle pamatuje okolí. Nestávalo se mi tak často, že bych se rozhlédl kolem a přijíždějící auto ze strany by najednou zmizelo, když se na chvíli kouknu jinam. Naopak jsem třeba i po deseti minutách jízdy po celém městě viděl mé předchozí auto zastavené přesně tak, jak jsem ho tam předtím nechal. Také zmizely načítací obrazovky při cestě mezi ostrovy, přejezdy tak působí plynuleji. Potěší i možnost přímého opakování mise při neúspěchu. 

Co mi ale přišlo oproti originálu divné, byla jízda na vodě, kdy mi auta klouzala o něco víc, než si pamatuju. Pak také rampage mi přišly nějaké pokažené. Prostě jakoby tam někteří ti pouliční gangsteři jen stáli jako tvrdé Y čekající, až je postřílím.

Díky v úvodu zmíněné pověsti jsem od hraní neměl přílišná očekávání. Můj plán byl skočit do hry, získat všechny achievementy a jít od toho. Ty jsem celkem bez větších problémů získal, ale současně jsem nepochopil, proč do Steamu nezakomponovali všechny z RockStar SocialClubu. Každopádně jsem si hraní dobře užil a nebál bych se říct, že to byl jen o něco málo horší zážitek než za starých časů. Jsou tu chyby, ale nic, co by mi to hraní totálně zhnusilo.
+17

Diplomacy is Not an Option

TenPepaTenPepa
  • PC 80
Diplomacy is Not an Option mě zaujala hned od začátku – tohle není hra pro ty, kdo chtějí diplomacii a klidné vyjednávání. Tady je to jen o jednom: všichni na mě útočí, a já se musím bránit vším, co mám. A musím říct, že takové masivní bitvy, kde se valí hordy nepřátel, jsem si fakt užil. Není lepší pocit, než když na vás míří tisíce protivníků a vy sledujete, jak je vaše armáda i obranné stavby postupně ničí. Tyhle masivní masakry jsou doslova pastva pro oči a strategicky nutí člověka plánovat každý pohyb a zdroj, což mě fakt vtáhlo.

Ale pak je tu ten druhý pocit, který se časem dostaví. Po čase se hra totiž stává maličko předvídatelnou a opakuje se – nepřátelé přicházejí, vy se bráníte, pak upgradujete a tak pořád dokola. Je to adrenalin, ale jakmile najdete funkční strategii, začne být jasné, co bude fungovat, a pak už se to moc nemění. Tím nechci říct, že bych si to neužíval! Ale někdy jsem si říkal, že by hře slušela nějaká větší variabilita nebo náhodné události, které by trochu rozbily ten repetitivní rytmus.

Jestli hledáte akční RTS hru, kde si budete připadat jako válečný pán, který čelí nekonečným vlnám, Diplomacy je to pravé pro vás. Prostě si jen nesmíte moc slibovat od příběhu nebo očekávat, že každá nová vlna přinese úplně novou výzvu – tohle je spíš o tom, kolik času strávíte v těch slavných "bitvách až na krev“. A komu ani to nestačí, ať zkusí Endless Mode!
+5

Dragon Age: The Veilguard

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PC 60
Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil oddělit dílo od zaběhlé značky a hodnotit samostatně, bez ohledu na věrnost oné značce. A nejinak tomu bude i zde. Nebudu se vůbec zaobírat tím, jak si Veilguard utrhl všechnu tu nuanci, subtilnost, tendenci držet se v morální šedé, a příklony k čiré dark fantasy, kterými se série proslavila, a vytřel si s tím vším výsostně prdel. A to navzdory tomu, že na jedničce jsem měl nejradši Broodmother, na dvojce zase osud mé vlastní mother, a na Inkvizici čoveče až moc, ale jedním příkladem za všechny budíž Rainer! 

Na Veilguardu mám nejradši nerušený průzkum okolí. :)

A nerušený jest velmi obtížně dosaženým přídavným jménem ve hře, ve které už zbůhdarma nelze nechat kumpány doma a trajdat po venku o samotě, a samo tak i ve hře, která je akční a chce být co možná nejakčnější, takže pochopitelně cpe enemáky na každý desátý volný metr čtvereční. To mimo jiné znamená i odzvonění legendárnímu banteru. Na minulé díly vznikaly mody, které banteru upravovaly kód, aby ho člověk prostě měl víc, ideálně všechen. Banter kdysi podtrhával už tak vytříbenou charakterizaci, vtiskával vztahům uvěřitelnost, a nesmírně dodával na hráčově oblibě. Zde, když už člověk chce nějaký ten banter slyšet, se musí prostě na místě zastavit hned, jakmile se kumpáni dají do řeči. A pak, i v pokročilé fázi hry, si může užít takto znamenité výměny, dovolte mi parafrázi:
On: "Všiml jsem si, žes včera nebyla na večeři."
Ona: "Jj, asi jsem zrovna dřímala."
On: "Hardingová udělala dušené brambory."
Ona: "Hmm, to zní dobře."
On: "Netušil jsem, že něco takového lze udělat bramborám. Byl to...poučný zážitek."
Ona: "To tak obvykle bejvá, nu." 
V konečném důsledku mi tedy prošvihnutý banter a to, že 15 hodin v kuse dva konkrétní kumpáni zkoušeli navázat jeden a ten samý pokec od začátku, protože se pokaždé nějak něčím vyrušil, vůbec nevadilo.

Ale to jsem poněkud odbočil, zpátky k nerušenému průzkumu. Level design v této hře zdá se být takřka stejně polarizujícím, jako všechno ostatní. A ano, je děsně samoúčelný a každá lokace díky němu působí hrozně uměle. Zároveň je ale až rozkošně proherní a z jistého hlediska dost staroškolský, a mě holt ozaj bavil, kor když tentokrát se jim povedla nadmíru uspokojující skákací mechanika, odstranili fall damage, a sprintovat lze neomezeně! Moc nechápu, že když už u toho byli, tak nezařídili i plavání, ale co už. Vážou se na to i hádanky, které si lze užít víceméně exkluzivně v rámci volné explorace - jakmile totiž na nějakou takovou hádanku narazíte až v rámci questu, tak vám jeden z povinných společníků vždy okamžitě vyhláskuje řešení. A to takovou lopatou, jakou by nepoužili ani na fakany ve školce. Jediné, co mi kapku radost z explorace mrdalo, byly ty nejtajnější truhly schovávající ten nejvzácnější rudý equip, který je takřka univerzálně oproti tomu standardnímu úplně nahovno.

Druhou relativní devízou hry je onen akční souboják, který mne rovněž vesměs bavil celou dobu, byť má rozhodně razantní mouchy. Jmenovitě - člověk by si pomyslel, když už tvoří takhle action-focused souboják, kór ve hře, která původně měla být live service, že by třeba zajistili dokonale zřetelnou čitelnost vizuálních informací; samozřejmě kachna, neb tady je každá druhá bitva intenzivně vygrcanou duhou, ve které ani s pauzou často nelze určit, co odkud proč přesně na mě zrovna letí. Taky by si člověk pomyslel, když už se kolem nich dá koncipovat celý build, že pro takedowns třeba udělají víc než dvě ultra laciné animace, které jsou o to vtipnější, když je frajer zandá jak na běžném vojínovi, tak následně na třímetrovém zlobru. V neposlední řadě by si člověk pomyslel, že když už chtěli tolik akce, zkusili by být trochu různorodější s typy nepřátel, aby člověka neprudila repetice. Avšak já se přes všechny stížnosti jakožto lučištník vskutku bavil celou dobu, nejspíš hlavně protože expy se jim povedlo rozptýlit dosti vyrovnaně a já tak zesiloval takřka až do poslední mise, a jo, nevím jak ostatní buildy, ale jako lučištník rozhodně můžete časem jet šílené bomby a na jednu dvě headky sundávat i ty nejtužší mobky.

A toto příjemno prosím pěkně existuje v kontextu takové vykastrované, bezpohlavní disneyovské adaptace Dragon Age, v níž jsou pocity důležitější, než fakta, nejlepší řešení každého problému je si o něm popovídat, všichni se k sobě chovají jak prvňáčci a né jinak hra jedná se samotným hráčem, a narativní gró zde stojí vesměs čistě na té premise, že ani apokalypsa klepajíc na dveře lidem nestačí, aby prostě na chvíli dali svoje problémy stranou (a že jde často o opravdu hluboké problémy, chudák náš necromancer musí třeba párkrát nejdřív navštívit hřbitov, než se bude schopen soustředit na záchranu světa.....). Výprava je povrchní a do morku kostí protkána klišé, postavy často disponují jedinou osamocenou dimenzí, a dojde i na jeden prvoplánový, po zpětném ohlédnutí ementálový plot twist. Ale stejně to má M rating, protože se to zároveň nebojí ukázat mrtvoly, někteří se nebojí shitovat a fuckovat, a své bicí samo sebou buší i sexuální scény, a to zřejmě ty nejasexuálnější v historii videoher.

Toto jsou osobnosti dostupných společníků:
1. Bellara - miloučká, ťuťumrtě užvatlaná DreamWorks princezna, reprezentujíc white guilt
2. Hardingová - miloučká, o fousek méně ukecaná, brutálně stereotypní trpaslice pracant
3. Neve - miloučká, elegantní dáma, kterou absolutně nic nerozhodí
4. Emmrich - miloučkej distingovanej pošuk
5. Lucanis - miloučkej flamenco lamač srdcí s doslovným démonem v těle
6. Davrin - Miloučkej SKORO brooding šedý strážce a griffon daddy (tak ho pojmenuje sama hra)
7. Taash - neustále se debilně šklebící hormonální puboš, přestože dle všeho už má mít po dvacítce, they/them #sobrave královna, sice si dupe za tím, že je nebinární, ale zároveň hned dvakrát musí téměř identicky nadávat na Dračího Krále a jak hloupé je to jméno, protože draci by přece měli královnu. Ne, nevadí mi reprezentace genderové fluidity. Vadí mi, když daná postava nemá absolutně žádné další opodstatnění své existence v daném příběhu, když ve středověké fantasy kolem toho používají exkluzivně moderní slovník, a když kolem toho ještě vymejšlej tak svébytné storky, jako že Taška sotva po dvacítce si už toho zažili a prožili a zvládli víc, než takovej zjizvenej Dračí Král. A nechť mi prosím někdo zkusí vyvrátit, až o jak nepřirozené rePReZenTaCi je řeč, když i jeden vedlejší padouch (nejpředvídatelnější villain desetiletí btw, a shodou NESPORNÝCH NÁHOD jeden z velmi raritních příkladů bajvoko tradiční maskulinity ve hře) je jakože nebinární, Rookovi to není bokem nikde vysvětleno (ale to jsem možná jen zaspal, pravda), a jakmile jeho zradu Rook probírá s bandou, nikdo nezaklopýtne a všichni vždy, neomylně, použijí správné zájmeno THEY, i když jsou na danou osobu mrtě nasraní. By mě zajímalo, jestli by si hromadně hodili pár kliků, kdyby se přistihli, jak uprostřed debaty achich ouvej borce misgenderovali... 

Z této sebranky mi byl nejméně protivný Davrin, tak jsem jej zvolil pro romanci. Romance je v této hře, jak to jen říct...nejen striktně schematická, ona je až zpáteční. Já sice pokukoval po Davrinovi, když už v Majáku imrvére kuchtil dřevěný dildo (ne fakt, není jediná scéna, v které by to neměl), ale samo jsem féélirtoval průběžně se všemi, dokud mne hra nenahnala do koutu vynucením pevného oddání jediné postavě. A pak, přestože jsem se s každou další postavou dostal dosti daleko-každý mi pomalu vyznával lásku a plánoval děti hypotéku barák-pak to všem těm ostatním bylo úplně totálně šumák, nikdo k tomu neměl žádný komentář, já už jen nemohl s nikým jiným flirtovat. A, samozřejmě, sotva jsem zakotvil u Darvina, všichni ostatní se začli párovat mezi sebou a najednou měli všici hluboké city jinde. Takže...hurá pansexualitě, brrr polyamorie? Mno, v posledku je to jedno, poněvadž ač si postavy říkají, jak se milují, a pak se dejme tomu fyzicky převážně mimo kameru i pomilují, tak minimálně Rookovi a Davrinovi jsem to opravdu nežral. Nemůžu se ubránit dojmu, že romance psal nějaký starý mládenec, možná odkojenec Davida Cage, a nebo jen obecný neumětel, anžto takhle donebevolajícně zbavený jakékoliv chemie či sebemenší jiskřičky jsem opravdu ještě nikdy žádný flirt, natož romanci, neviděl. A co si budem, ty (soft spoiler) turbohluboké herní poznatky tomu moc nepomáhají.

Nu, a dá se říct, že veškeré další interakce mezi postavami jsou napsány obdobně kvalitně, absolutně bez života, bez náboje, bez napětí, bez čehokoliv, co by se do mě mohlo zaháčkovat. Četba jest tristně banální, dialogy jakbysmet. Jeden příklad za všechny budiž tento vyostřený konflikt:
Taash a Emmrich se hádali, protože Taška se do té doby neuměli vyjádřit k tomu, jak moc jim vadí řeči okolo necromancie. Já do toho vstoupil v té nejvyhrocenější chvíli, v Emmrichově izbě, kam ho Taash asi šli proaktivně prudit?, a nechtěl jsem se do toho vůbec plést. Hra mi od obou udělila disapprove. Následně ti dva okamžitě vzájemně pohřbili verbální sekyru, navrhli o čem jiném by mohli spolu a před sebou mluvit, a tadá, hra mi hned od obou udělila zase approve. I tážu se vás, jakou hodnotu takovejhle approval systém má?

A ať jsem se snažil sebevíc to brát aspoň vzdáleně vážně, všechno mé úsilí úspěšně zabíjel design postav. Tato tetka z jižní Moravy je jakože Qunari lingvistka. Tato dvojka je de facto ústředním zdejším párkem Šedých Strážců. Ve stejné lokaci je pak taky tento nebinární jedinec a tato slečna - ingejm jsem nezaznamenal pokrevní pouto. V téže lokaci jsem ale taky narazil na futuristickou Wardenskou technologii, takže to tam možná jen někdo doklepával na koleni? A ne, nešel jsem někam do dáli, kde to většinový hráč neuvidí, je to místo, kam vás vyloženě pošle quest.

Mohl bych blít ještě dlouho, ale čas to utnout, podobně jako hra bez pádnější gradace. Umím si velmi živě představit, jak skvělá to mohla být hra, kdyby ji byli pod ruce dostali scénáristé, kteří by se nezdráhali napsat uvěřitelné postavy s uvěřitelnými vadami a vzniknuvšími konflikty. Tedy, kdyby to napsali víc po vzoru předchůdců, že. A ideálně kdyby rovnou nabrali nové quest designéry, neb design questů zde poměrně smrdí. U Inkvizice mě hratelnost přímo ubíjela, přesto jsem ji dohrál 5x, neboť na PC lze štědře modovat, a hratelnost omodovat není problematické. Nevidím ale moc šancí, že by se nějaký modder jal přepisovat příběh...a satanužel, ta hra má nejeden sám o sobě fakt silnej moment, avšak každý takový moment mi bez delšího čekání zkurvil buď kousek imbecilního writingu, nebo kousek překvapivě imbecilní animace a filmové režie, nebo, samo, často obojí naráz.

Takže ták. O imerzi to tady není, imerzi vám tady naopak bude každej druhej krok rozbíjet. Ale užít si dynamickou akcičku s různorodými buildy, a občas to proložit uspokojivou explorací, to tu jde náramně. Přeberte si to dle libosti.

Pro: Audiovizuál; technický stav; finále je samo o sobě fantastické; dosti solidní gameplay

Proti: Slabá hudba; necelistvý artstyle; náběh do finále jakoby nebyl, neboť zdejší pisatele někdo nenaučil dějovou gradaci; to je ale ten nejmenší problém těchto pisatelů

+37 +39 −2

Star Wars Jedi Knight: Dark Forces II

H34DH34D
Dohráno
  • PC 85
“I find your lack of faith disturbing.” Pravil Darth Vader všem hráčům, kteří nevěřili, že i hra z roku 1997 dokáže očarovat příjemnou atmosférou Hvězdných válek. Podobně jako Dark Forces byla v roce 1995 velmi vyspělá hra, která v několika málo aspektech dokázala překonat i kultovní Doom, tak i Dark Forces II musel být ve své době naprostý nářez. K mému překvapení však ani jedna z her nebyla, při nejmenším v končinách, kde jsem vyrůstal, známá. A proč tomu tak bylo, jsem se v historických análech Moravskoslezského kraje nedočetl…

Každopádně poté, co jsem rodný kraj opustil a rozšířil si obzory, musím uznale pokývat, jak skvěle funkční Dark Forces II v dnešní době jsou. Nutno podotknout, že jsem hrál s „Remastered“ modem, který dělá pro hru víc, než oficiální remaster od Night Dive dokázal udělat pro první Dark Forces. Graficky hra naprosto s přehledem poráží dobovou konkurenci a z mého pohledu ji překonávají až novější kousky typu Quake II, Unreal apod. Od počátku je zjevné, jak se grafický engine chlubí tím, že zvládne obří prostory. To ale určitě neznamená, že jednotlivé levely budou připomínat spletitá bludiště, jde spíše o to, že sem tam narazíte na nějakou monumentální stavbu, nekonečnou propast apod. Jde tedy spíše o vertikální zaměření a vlastně mi v tomto ohledu Dark Forces II přijde jako přímý technologický následovník Terminator: Future Shock.

Design dokáže být působivý i hravý, ale k dokonalosti mu přeci jen něco chybí. Rozlehlé prostory působí místy prázdně, určitě by si zasloužily pár detailů navíc. Pocit ze střelby pak představuje druhou pomyslnou pihu na kráse, protože většinu času střílíte jen různé druhy barevných paprsků, po kterých Stormtroopeři znuděně padají k zemi. Ovšem Světelný meč přináší perfektní osvěžení. Evidentně už v roce 1997 bylo možné výborně vybalancovat přepínání mezi zbraněmi na dálku a blízku dle aktuální situace, stejně jako hladké přepínání pohledů z 1. a 3. osoby. K tomu se dočkáte hned několika šermířských bossfightů, které slouží jako předzvěst velmi zajímavého multiplayeru. Ne, do onlinu jsem sice nešel, ale na pár videí jsem kouknul a v devadesátkách to musela být parádní zábava.

Z hlediska nostalgie je důležité, zda se hra jednoduše řečeno dobře hraje a zda si dokázala zachovat unikátní retro atmosféru. Na obě otázky odpovídám jednoznačně ano. Obzvlášť ten feeling Hvězdných válek je všudypřítomný. Vyloženě tleskám herní hudbě a cutscénám, které se kvalitou svého obsahu (scénář, herecké výkony) i vizuálu mohou hrdě postavit vedle filmové tvorby kousků typu Command & Conquer (včetně Red Alert) apod. Myslím, že z hlediska příběhu, zejména s ohledem na to, jak příběh pohání vaši chuť hru hrát a hru prožívat, jsou Dark Forces II jedna z nejlepších „příběhových stříleček“ z 90. let. Pokud k tomu přičtete mírnou herní dobu kolem 10 hodin a téměř mizivou cenu, vyjde vám z toho skvělá (pod)zimní jednohubka...
+17

Unknown 9: Awakening

VivaldiVivaldi
Dohráno
  • PC 65
Tak Unknown 9: Awakening nakoniec dopadlo úplne opačne, ako sa od neho očakávala. Hra s cenovkou 50€, o ktorej vydanie sa postaralo Bandai Namco malo byť zárukou kvality, že? Bohužiaľ, vôbec. Nechcem tvrdiť, že hra nemá v sebe určité kvality, no súčasne je tu cítiť, že kľúčové veci nedopadli úplne podľa predstáv.

Na začiatok by som mal asi ale zmieniť, že nechápem úplne názory ľudí na to, že ide o "Woke" titul. Čím je táto hra woke? Že je hlavnou hrdinkou indka? Nie je mi absolútne jasné prečo je to tak obrovský problém, najmä keď táto skutočnosť je jasná skôr, než si hru kúpite. Popravde si myslím, že táto hra má oveľa zásadnejšie nedostatky, než to, že nie je dostatočne konzervatívna. Ako napríklad skutočnosť, že hra pripomína herné časy z doby PS3.

Nedá sa to nijako zakryť, vizuálna stránka Unknown 9 absolútne nevyniká. Môžem síce tvorcov pochváliť za celkom pekne nadizajnované prostredia, ktoré sú dostatočne vyriabilné, aby vás dokázali aspoň niečím zaujať, no modely postáv vyzerajú skutočne ako spred pätnástich rokov. Hra mi bežala v "high" grafickom rozlíšení, no mal som pocit, ako keby som to mal celú dobu nastavené na low. Slabé textúry a neprirodzená mimika tváre spôsobia, že všetky postavy vyzerajú celkom komicky. Najhoršie ale je, že keď s nimi vediete dialógy (mimo videosekvencií), tak sa na vás ani len nepozrú a môžete pokojne chodiť krížom-krážom, kým si oni rozprávajú svoje. Vyzerá to fakt divne.

Hrateľnosťou hra však tiež výrazne nevyniká. Skôr prinavracia späť časy, kedy najväčšou zábavkou bolo nekonečné stláčanie tlačidiel a mlátenie nepriateľov hlava-nehlava. Spočiatku to môže byť celkom fajn, no po dlhých hodinách hrania vás to už bude celkom určite otravovať. Sú tu síce zapracované aj iné elementy, no často pôsobia nedotiahnuto. Napríklad veľmi oceňujem fakt, že hra vám dáva možnosť byť nenápadný a ak budete mať šťastie na svojej strane, môžete nepriateľov odstrániť aj v tichosti. Problém je ale ten, že hra na túto mechaniku vôbec nie je prispôsobená. Nie je možné ukrývať telá, na úkryt vám v princípe slúži len vysoká tráva a v niektorých leveloch si budete musieť vyslovene poradiť s protivníkmi ručne stručne.

Napriek tomu ale poviem, že ma bavilo využívať element ovládnutia protivníkov. Toto považujem aj za najlepší spôsob ako sa niekedy vysporiadať s protivníkmi (hoci schopnost môžete použiť len určitý počet krát, kým si ju opäť nedobijete). Funguje to skvele a v prípade, že spojíte proti sebe ideálnych protivníkov, môžete sa dočkať niekoľkých skutočne kvalitne spracovaných kombo útokov, ktoré sa postarajú o všetkých bez toho, aby ste čo len pohli prstom.

Najlepšie časti hry sú ale tie, v ktorých reálne bojovať nemusíte. Stačí objavovať okolie, hľadať rôzne zberateľské predmety, nachádzať secrety, alebo riešiť hlavolamy so sochami. Okrem toho ešte tu je prístupná aj tajomná dimenzia, ktorá sa volá "Fold", a kedykoľvek sa dostaneme sem, hra je oveľa zaujímavejšia. Na jednej strane to ponúka viac lore, no súčasne je to svet, ktorý je fascinujúci na pohľad. Prial by som si, aby sme si to tu mohli užiť o niečo viac. Hru by to určite o body neukrátilo. Skôr naopak.

Mínusom sú ešte bohužiaľ aj všadeprítomné bugy a grafické glitche. Ak už hra nemá najkvalitnejšiu grafiku, mohli si tvorcovia aspoň dať záležať, aby sa postavy nezasekávali v podlahe, mŕtvoly nezablokovali dvere alebo ste z nejakého dôvodu nemohli vziať zberateľské predmety. Prípadne vo finále sa mi stalo, že som sa nevedel dostať k záveru hry, pretože nejakí protivníci ostali zaseknutí na plošine, odkiaľ mali ísť dole k Haroone, no dokopy sa vykašľali na to. Glitche sú tu taktiež, no tie sú skôr na zasmiatie. Najmä keď budete vidieť roztiahnutý batoh počas návštevy Foldu.

Kde si ma hra ale celkom získala je príbeh a celkové lore. Tento svet je veľmi zaujímavý a prial by som si mať viac času na to, aby som ho mal možnosť preskúmať a dozvedieť sa o ňom niečo. Haroona je sympatická hlavná hrdinka a v rámci možností dokáže celkom aj hru ťahať. Bohužiaľ ostatné postavy to až tak dobre zvládať nedokážu, pretože majú príliš málo priestoru. Jedíni, s ktorými budete tráviť aspoň nejaký čas sú Luther a Buchra a je tu ešte vaša mentorka Reika. Tieto postavy sú okey, no potrebovali tiež nejaký čas na to, aby lepšie vyzreli. Zloduchovia sú na tom rovnako. Nestihneme ich spoznať tak dobre, aby som to dokázal nejako výrzanejšie oceniť. Najlepšia postava v hre je ale pre mňa Doktor Matos, ktorý do hry vnáša aspoň nejaký element prekvapenia. Je skvelé mať možnosť ho spoznať a všetky stretnutia s ním pre mňa stáli za to. 

Viac nie je moc čo k hre povedať. Úprimne viem zhodnotiť, že od určitého bodu som sa začal celkom zaujímať o to, kam sa príbeh vyvinie, no trvá celkom dlho, kým sa reálne začne niečo diať a ako som povedal, súboje sú vskutku slušná nuda. Keby hra vyšla pätnásť rokov dozadu, pozeral by som sa na to asi inak. No v roku 2024 s cenovkou 50€ toto nemôžem ohodnotiť ako kvalitnú hru. Naopak ide o veľmi priemerný titul, ktorý len ťažko niekoho nadchne svojimi kvalitami.
+16

Under The Waves

Mr. DeliciousMr. Delicious
Dohráno
  • PS5 65
Strávit nějaký ten čas v osamění pod vlnami v otevřeném oceánu byl vskutku zajímavý zážitek. O hře jsem si zbytečně tolik nezjišťoval, abych měl nějaké to překvapení. Prvních 10 minut hry ve mne velké naděje nevzbuzovali, jakmile jsem se ale dostal přes nudnou walking simulator sekci konečně k ponorce, všechno začalo nabírat lepší směr.

Herní výzva 2024 - 1. Nemova říše (HC) 
Odůvodnění: Celá hra se odehrává pod oceánem, kde hlavní postava cestuje pomocí ponorky.

Ponorka se ovládala dobře a simulace okolního prostředí, tedy oceánu byla po grafické stránce až po ozvučení taky parádní. Na indie poměry se jedná o vskutku podařenou práci. Otevřený svět je fajn prozkoumávat. Příběh mne taky dokázal navnadit a zajímalo mne, jak se vše bude vyvíjet. Hra mi jednoduše sedla...nebo to tak alespoň ty první cca 3 hodiny vypadalo.

Průzkum oceánu byl sice furt fajn, ale jak se postupně odkrýval příběh a mizelo to tajemno, kterým byl z počátku zahalený, začal u mě jednoduše upadat zájem. Netvrdím ale že by hra měla špatný příběh, to vůbec ne, jen jsem na něj asi zrovna nebyl naladěný.

Co dále nemůžu pochválit, jsou přítomné survival elementy. Respektive jak jsou zpracované. Hra nedokáže navodit ten správný nátlak na hráče při nedostatku surovin či předmětů. Když vylezete z ponorky a jdete plavat do vody, musíte si hlídat hladinu kyslíku v potápěčském obleku. Když začne docházet, musíte si ho doplnit kyslíkovou kapslí, kterou si můžete vyrobit nebo najít pohozenou v oceánu. Kyslík vám ale ubývá strašně pomalým tempem a kapslí je všude po oceánu strašný habaděj, takže si jich můžete nastřádat desítky a nikdy se nemusíte bát, že by jste se nedejbože někdy utopili. Když navíc vylezete z ponorky, tak při opětovném vlezení dovnitř ponorky se kyslík automaticky doplní. Podobnou situaci mají i ostatní předměty jako jsou světlice, miny nebo palivo do ponorky. Když něco z toho potřebujete, například v rámci příběhové úrovně, najdete to někde pohozené v okolí, abyste se zbytečně nezasekli. Díky těmto "protiopatřením" od autorů se ty survival prvky, včetně craftingu jeví jako úplně zbytečná mechanika.

Zbytečné to však zároveň není. Hra se zabývá tématem ochrany oceánů a tak sběr plastových odpadků, ze kterých potom vyrábíte předměty nutné k přežití, zde jistě má svoje místo. Vyplívá z toho tedy, že by hře velice prospělo, kdyby se všech předmětů po celém oceánu neválelo habaděj a hráč by tak měl motivaci si ty kyslíkové kapsle (a další předměty) vyrábět sám a zároveň s nimi třeba i efektivně nakládat.

Celkově jsem ze hry poměrně rozpačitý. Líbí se mi tématika ochrany oceánu a jeho prozkoumávání. Ovládání ponorky je taky na jedničku, do pozadí vždycky hraje zajímavý soundtrack a i hlavní postava mi byla poměrně sympatická. Na druhé straně hru strašně sráží fakt, že ve finále nenabízí žádnou výzvu, i když se tak zprvu může tvářit. Není zde ani žádná volba obtížnosti. Příběh mě ve finále taky moc neoslnil, ale na pár místech mě dokázal i příjemně překvapit. Suma sumárum, jedná se o lehce nadprůměrnou hru s originálním námětem avšak s pár nedotaženými mechanikami. Být tak více odladěná, doporučovala by se hra lépe, přesto jí ale mohu i tak doporučit.

Pro: Oceán a jeho prozkoumávání, ponorka a její ovládání, tématika ochrany oceánu

Proti: Nepříliš dobře zpracované survival elementy

+11

Fallout: New Vegas

SyndromSyndrom
  • PC 90
Hřbitov, kde mě v intru Benny odstřelí, je přesně na kopci kam se půjdu podívat, hned co vstanu z postele. Dominantu Majitelova kasina mám na horizontu. Během zdánlivě bezcílné pouti v první půli, několikrát narazím na Viktora s podezřelým zájmem o moje dobrodiní. Jakmile znovuzrozený otevřu dveře doktorova domu a rozkoukám se v paprscích slunce, kdo jiný, než sám strůjce celé zápletky právě projíždí po silnici za plotem v těle Securitrona (foreshadowing par excellence). Pan inženýr kapitalista spočítal, že vlastními prostředky je při nevyhnutelné třetí světové schopen odklonit všechny nukleární střely od Las Vegas, ale čip s updatem firmwaru nedorazil včas. Odklonil jich pouze 97 a zbytek dopadl za hranice města. Po stovkách let obnovy a pátrání si najal šest kurýrů, pět falešných a šestého pravého - mě - který mu má konečně čip dodat a dokončit tak Plán: po nukleární apokalypse je Země pro lidstvo příliš nehostinná. Akumulací zdrojů v Novém Vegas Majitel během několika dekád postaví lodě schopné cestovat vesmírem jako záchranné archy a kolonizovat jej. Stejný cíl jako měly v jedničce sociální experimenty ve Vaultech. Hochštapler Benny druhou donášku zkomplikoval, když díky přivlastněnému robotovi jménem Kejválek získal neoprávněný přístup do počítačového systému překonáním bezpečnostních prvků a vyčmuchal, který kurýr je ten pravý a co nese. 
....
To věčný pobíhání od quest značce ke quest značce mě dožíralo stejně jako později v Prey (2017) - cena za Avelloneho reaktivitu v designu, kdy každá maličkost scénáře musí být dovedena do důsledku - a stejně jako Deus Sex nebo Upíří Maškaráda nelze mluvit o hře s utaženými šrouby, nicméně New Vegas se asi nejlépe povedlo převést klasickou strukturu questů 2D RPG s kořeny až k Dračáku do moderního 3D bez cinematického stylu. Minimum dramatizace - maximum herního děje. Je hodně na vnímavém hráči, jak si dovede tu nestrojenou zábavu užít. Pravý opak her jako BioShock Infinite, kde není skoro vůbec o hráči jak si dovede tu načinčanou zábavu užít, protože vše je uděláno za něj. Jakékoli povrchní čtení tak nejen, že je přímo nasnadě, ono je i dokonce celkem k prdu.

Pro: jeden z mála videoherních příběhů, kde je ústřední zápletka opravdu důležitá a logická, ne MacGuffin

Proti: přeci jen moc velká hra na tak malý rozpočet, vlastně vznikla zázrakem díky assetům z F3

+12

Mafia II

AvatharAvathar
Dohráno
  • PS5 70
Herní výzva 2024: 5. Nikdy se nevzdávej! (v hre vystupuje predavač zbraní bez oka)
 
Z druhej Mafie som trochu v rozpakoch. Na jednej strane veľmi pekná grafika, opäť fajn dabing a krásne mesto, ale po príbehovej stránke je to celkom slabota. Respektíve nič prekvapivé. To síce nebola ani jednotka, ale bola zrežírovaná tak nejako umnejšie a s väčším nasadením. Najviac sa mi páčila úvodná zimná časť v posledných mesiacoch druhej svetovej vojny a dobré bolo aj väzenie.

Potom sa však príbeh nejako rozplizne a výsledný dojem je taký nijaký. Mohli to zachrániť postavy, ale s výnimkou Vita, Joea a Lea sú všetky napísané dosť matne a nezaujímavo. Aby som bol úprimný, mal som v nich dosť chaos a keď sa v nejakej cutscéne spomínali, podľa mien som si ich nevedel zaradiť. Ten príbeh ma celkovo nejako nebral. Proste vstup do mafie, blablabla, vystrieľať konkurenciu, hentoho odstrániť, blablabla, niekto zradí, blablabla... Nič to so mnou neurobilo.

Cameo Tommyho Angela síce potešilo, ale scenár k nemu vôbec nesmeruje. Proste tam je, lebo scenáristi chceli, aby tam bolo. To isté platí aj o odhalení pravdy ohľadom Vitovho otca. Tiež to prichádza odnikiaľ a náhodne. Osekane pôsobí aj Vitov vzťah so sestrou a jeho koniec, ktorý nedáva príliš zmysel (sestra ho najprv poprosí, aby niečo spravil s jej násilníckym manželom, Vito to urobí a sestra mu povie, aby ich nechal na pokoji... WTF?).

Misie boli ale väčšinou dosť slušné. Až teda na to nekonečné jazdenie autom sem a tam. V jednotke ma to prestalo baviť niekde ku koncu, v dvojke už okolo polovice. Gunplay je oproti jednotke tiež slabší a menej intenzívny. Vyzdvihujem ale ničenie prostredia. Tiež ma štvalo, že Joe musel každú chvíľu komentovať môj spôsob streľby, takže som len počúval "to bylo geniální" či "střílíš hůř, než moje ségra!". Proste stále opakuje niekoľko hlášok ako pokazená platňa a mne to liezlo na nervy. Tiež ma pobavilo, ako mi tento výbušný mafián strieľajúci ľudí vždy karhavo pripomenul, že som prešiel na červenú. Ale prečo mi to hra pripomínala, keď polícii to bolo úplne jedno? Muži zákona sa vôbec správali dosť zvláštne. Napríklad im vôbec nevadilo, keď som demoloval hydranty či priamo vrazil do ich auta.

Je síce pekné, že tvorcovia trochu rozšírili možnosti sveta, ale všetky tieto novinky (peniaze, obchody, jedlo...) sú viac-menej zbytočné a je to len také pozlátko, ktoré nič extra nepridáva. Hral som s českým dabingom a hoci nie je zlý, tak miestami mi dialógy prišli trochu kostrbaté či nesedeli k tomu, čo sa dialo v hre. Čo bola očividne chyba pri preklade z angličtiny. Ale vo výsledku ma to až tak nerušilo.

Hra na mňa celkovo pôsobila ako taký zlepenec nápadov rôznej kvality, ktoré sa tvorcom nevošli do prvého dielu, a tak ich nahádzali na seba a zaliali nejakou príbehovou omáčkou. Nenudil som sa, ale proste cítiť, že to nie je úplne ono a potenciál bol väčší. Na strane druhej ale kvitujem rozumnú dĺžku, pohodlnejšie ovládanie áut, konečne normálnu navigáciu a fakt, že je to v súhrne stále zábava.

Pro: grafika, misie, mesto

Proti: nezaujímavý príbeh a väčšina postáv, zbytočné nové prvky

+16

Uncharted: The Lost Legacy

NixNix
Dohráno
  • PS4 85
  • PS5 85
Poprvé, když jsem tuhle hru uviděl, mne nenapadlo, že by mohlo Uncharted fungovat bez Nathana. Přece, Nathan patří k Uncharted jako uher k pubertě. Ale překvapení se konalo a dost zajímavý. Ale dokonalý počin to rozhodně není, ale špatný taky ne.

Zprvu vás čeká dost zajímavý začátek, který i atmosférou se tak trochu vymyká sérii Uncharted. Válkou pustošená země a vy musíte najít svou spojku. Atmosféra je hustá a člověk si opravdu dává pozor, dokonce trochu stealth přístup, jo tohle by šlo. (Jednou jsem narazil na myšlenku, co by se stalo kdyby Naughty Dogs udělali sérii Splinter Cell, no ale to jsme u jiného tématu tak nebudu odbočovat.)

A jakmile dojde na setkání s onou spojkou, tak začne klasický svižný a zábavný Uncharted, jak jsme zvyklý. Jasně, vše je zabaleno do nádherné grafiky a skvělého ovládání, tak jak kluci ze studia psů to prostě umí nejlíp. Jenže pak zase dojde na změnu a dostaneme tak trochu otevřenou lokaci, která není úplně uzavřená a tady zase musím své nadšení brzdit. Tahle část mne moc nebavila, obsahovala hluché pasáže, je tu pouze střílení a ježdění autem a celkově se ubralo na tempu. Jasně, máte tu hádanky a ostatní věci a chápu, že bylo zapotřebí trochu ubrat, ale nevím tahle část mne prostě moc nepřesvědčila.

Jenže potom se zase přidá na plyn a jede se klasické dobrodrůžo, tak jak to u týto značky mám rád. A další kamarád do party a hláškování může začít a já jsem se u toho fakt bavil. Prostě dialogy a vtipný scénky, to je taky doména těchto borců.

A takové tempo si hra drží až do konce a že to je opravdu pořádná jízda. Proto musím hned říct, že opravdu tahle značka může pokračovat bez hlavní postavy. Tahle série má opravdu dobře napsané charaktery postav a nejen Chloe, ale i jiné postavy se rozhodně mohou zmocnit otěží a vyrazit na další dobrodružství. Trochu změny žánrů a tempa není špatná věc a rozohdně to tvůrci umí, jen by to chtělo příště trochu zlepšit a určitě bych se nebál i vážnějších témat, protože tohle studio opravdu dokáže.

Ať už s touhle značkou to dopadne jakkoli, já určitě u toho budu protože pořád má co nabídnout a kdo ani jeden díl nehrál, tak nechápu na co ještě čeká.

Pro: dobře napsané postavy, Chloe v pohodě utáhne celou hru, grafika, ovládání, začátek hry a její atmosféra, opravdu svižná akce, vtipné dialogy, celkově nedělá značce ostudu, na rozšíření velká herní doba, od půlky hry jedna velká dobrodružná jízda

Proti: poslední mise zase ve vlaku, otevřené prostředí mi moc nesedlo, u otevřeného prostředí pokles tempa hry

+12

Crysis

danny21danny21
Dohráno
  • PC 80
Crysis – hodně chvály jsem o této sérii slyšel, no konečně se dostal na řadu pilotní díl a společně s hlavním hrdinou Jackem Dunnem, z jednotky Delta Force, jsem se ocitnul na Lingshanových ostrovech v Tichém oceánu, kde Korejská armáda evakuovala veškeré obyvatelstvo a probíhajícímu archeologickému výzkumu se vypaří vědci.

Mariňák má k dispozici vymakaný nanooblek – což je náramná vyfikundace, která umožňuje časově omezenou neviditelnost, mocnou sílu nebo megarychlost a samozřejmě je vybaven slušným arzenálem, takže může vyrazit na zachrránu archeologů. Už během prvních pár chvil na ostrůvku je zřejmé, že se tam vyskytují mimo rákosníků i jiné podivné entity a začíná pořádná invaze, která nabízí spoustu zvratů.

 Dál nebudu prozrazovat, příběh je povedený jak to ostatně parta vývojářů v Cryteku umí, grafika v remasterované verzi vymazlená, akce solidní, takže za mě hodně slušný nadprůměr – 80 %
+9

Marathon 2: Durandal

next_ghostnext_ghost
Dohráno
  • PC 85
Od prvního střetu s mimozemskou rasou Pfhor uplynulo 17 let. Zatímco Durandal hledal domovskou planetu rasy S'pht, vy jste klidně spali ve stázové komoře. Ale teď vstávat a cvičit, protože jste na místě! Na planetě Lh'owon se možná skrývá něco, co pomůže Pfhory definitivně porazit, a vy to musíte najít.

Druhý díl série Marathon se v základních principech nijak neliší od prvního dílu. Opět budete plnit příběhové úkoly, které si přečtete na počítačových terminálech rozmístěných v každém levelu, a bojovat se starými známými nepřáteli. Ukládat hru lze opět jen u speciálních terminálů, kterých je tak akorát, aby autoři mohli správně dávkovat napětí.

Jedním z největších vylepšení je nová grafika, ale pouze ve formě geometricky složitějších map a lepších textur všeho od zbraní a nepřátel po celé prostředí. Největší technickou novinkou je možnost potápět se ve vodě, lávě, kyselině a jiných kapalinách. Voda a jiné kapaliny jsou tentokrát důležitým prvkem v řadě hlavolamů. Občas musíte pod vodou i bojovat, což ale znamená pěstní souboj, protože pod hladinou nefungují žádné střelné zbraně. Naopak hlavolamy s komplikovaným nastavováním plošinek jako v prvním díle tu nejsou vůbec.

Arzenál zbraní je stejný jako minule, až na jednu novinku (brokovnice) a jednu malou změnu. Potkáte také všechny staré známé nepřátele kromě behemotů a k tomu pár nových. Většina hry se odehrává na mimozemské planetě v troskách dávné civilizace, takže místo temných chodeb kolonizační lodě tentokrát budete prozkoumávat bažiny, chrámy a pevnosti. Design levelů také dává větší smysl než minule a do lávy budete muset skočit jen v jednom levelu. Celá hra je navíc od začátku akčnější a celkově zábavnější.

Marathon 2 zestárl podstatně lépe než jeho předchůdce. Pokud máte rádi retro střílečky, určitě ho vyzkoušejte i pokud vás první díl nebavil.

Pro: Napínavá akce, design levelů, příběh

Proti: Boj ve vodě

+10

Little Orpheus

KejteeKejtee
Dohráno
  • Switch 75
Little Orpheus určite nie je hra pre každého. Na to jej chýba väčšie zastúpenie herných prvkov. Pre tých, ktorí ale majú radi príbeh, môže Little Orpheus príjemne zapôsobiť.

Ako vravím, príbeh hraje v hre veľkú rolu. Hráč sleduje rozprávanie súdruha austronauta Ivana Ivanoviča, ktorý sa točí o ceste do stredu Zeme, stratenej atómovej bombe a hlavného nepriateľa, zmrzačeného a šialeného Baróna Eduarda von Tolla. To všetko je brané s veľkou dávkou svojského humoru.


Počas rozprávania vystriedame množstvo lokalít, od trávnatých a snehom pokrytých až po ťažko uveriteľné útroby gigantických zvierat či stratených civilizácií.


Hra je rozdelená do 8 kapitol, ktoré su pojaté ako seriál z 50tych rokov. Každá epizóda je ukončená clifhangrom a dáva hráčovi viac otázok než odpovedí. Mne sa tento štýl pojatia hry náramne páčil a prišiel mi zvlášť autentický a originálny.Všetky epizódy, mali vlastné charakteristické prostredie s dychberúcou farebnou paletou a skvelú inštrumentálnu hudbu.


Ako som vyššie spomínala, samotná hrateľnosť ale pokulháva. Hráč drží joystick jedným smerom a pohybuje sa, preskakuje, zlaňuje alebo stláča správný gombík v stanovenom čase. Hlavolamy sú jednoduché a nezaberú veľa času. Občas sa hráč musí skryť alebo v správnom momente prejst cez určitú prekážku. Inak je to walking simulator.

Pre niekoho to môže byť jasné ,,no go", pre mňa bola hra spestrením príbehu a nie naopak.


Osobne mi Ivan Ivanovič prirástol k srdcu a po odohratí všetkých kapitol sa k nemu pridal aj svojrázny generál, ktorý celý rozhovor viedol.
+6

Call of the Sea

JumasJumas
Dohráno
  • PC 80
Letos jsem se pustil do četby Lovecrafta, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. Asi jsem měl až moc velká očekávání a po dočtení poslední knihy sebraných spisů převládalo spíše zklamání. Temná zákoutí země se mi však líbila, tak proč nezkusit další hru, jejíž autoři se inspirovali v díle známého hororového spisovatele. Call of the Sea byla určitě dobrá volba.

Klasického adventuření tu sice moc není, ale to není na škodu a nacházení různých střípků, které vnáší trochu toho světla pro lepší pochopení příběhu, což je protkáno pár hlavolamy, mi ke štěstí stačilo. Hudba je tu zvolena více než dobře a především ta z hrací skříňky se mi za celou dobu neoposlouchala.

Každá část ostrova je někdy méně a někdy více odlišná, takže si rozhodně nemohu stěžovat, že bych dělal stále to samé a procházel těmi stejnými místy. Kvůli Unrealu se sice na můj vkus všechno až zbytečně moc leskne, ale po chvíli se na to dá celkem zvyknout. Místy mi hra připomínala Someday You'll Return, a to jak díky herní náplni, tak i těmi nereálnými prvky, akorát jsem nehledal dceru, ale manžela a ty české kulisy tu chybí.

Zdálo se mi, že Harry rozbíjel tábor každých pár metrů a vůbec si nedokážu představit, jak velké museli mít jednotliví členové expedice batohy, aby se jim tam vešlo tolik stanů. I když bych vzal v potaz fakt, že si spoustu zásob vzala výprava z lodi, proč stany nesbalila a nepostavila znovu, ale na místo toho stavěla vždy stany nové, je mi záhadou.

Potěšilo mě pomrknutí na další hru studia, která byla v době vydání teprve v ranné fázi vývoje. Jelikož se však jedná o plošinovku pro jednoho hráče, asi si ji nechám ujít. Popravdě vlastně nevím, který ze dvou konců je lepší (možná ten s dokončením Nořiny proměny), ale je fajn, že hra alespoň jedno rozhodnutí nabízí.

Pro: příběh, hudba, střídání prostředí, odkaz na další hru studia, dva konce

Proti: vše se až moc leskne, tábor na každém rohu

+14

Elden Ring

SyndromSyndrom
  • PC 80
Originál pro mě znamenal herní renesanci, kdy sem na to od 15 nesáh a od 25 sahal neustále. Miyazaki dobyl svět s jednotnou a přísnou obtížností, minimalistickým stylem, nedeformovaným ártem s až atleticky ladnými animacemi a geniálním level designem. Doslova geniálním. Jako má Deus Sex geniální scénář na který se ani nejliterárnější Disco Elysium nechytá, protože věty typu: "moře ho vzalo" z knih znám, ale aby mi první cíl v tutoriálu vlastně jen tak mezi řečí vysypal konspiraci oligarchie za celé 20. Století podložené fakty - ano, to jsem nečekal. Stejně tak kontrastní, organické, narativní levely Dark Souls dýchající fiktivní historií, poprvé dokázaly vytáhnout výjevy z nejlepších fantasy knih, které lidé vidí při četbě v hlavě, ale do té doby nikdy nezažili v pohybu.

Dvojka s Trojkou nenavázaly. Vždycky mi přišla zábava používat analogii s Castlevanií. Šimonův Quest (DS2) zlomil dětem srdce, Castlevanie IV jako remake (DS3) slavil návrat věřících a Symfonie Noci (Elden Ring) je .357 Magnum opus. A to se mi líbí. Bohužel to neni pravda. Pravda je, že slabej si ty a já sem krutovláda těch zlejch. Dvojka stojí mimo, protože ji nedělal mistr a ona klíčová kvalita v animaci a architektuře je o úroveň, dvě horší, nicméně lze ji brát i jako svého druhu zajímavou kuriozitu. Jako modernější fantasy/schmutzig horor, který není oproti Miyazakiho purismu tak odtažitý. Chápu, že je někdo fanda dvojky a zároveň nejde vo to, že já sem línej a von je blbej.

V DS3 jsem se poprvé naučil hrát bez štítu. Agresivnější souboják už na krytí nebyl vhodný a hráči musí naplno přejít do krve ten neintuitivní trik skákat do úderů. Až do místní bažiny to byla desítka a pak famózní šermířská bitva se Strážci Propasti, ale nakonec mi hra i přes zjevnou kreativitu přišla už moc formální. Bažina je herní bažina s monstry, katakomby jsou herní katakomby s kostlivci. Nápady zůstaly, levely nikoli.

U Elden Ringu jsem věděl do čeho jdu. Formalismus bude úplný. Grafika mě zklamala a co jiného lze čekat od openworldu, než schematické dungeony à la "přejete si vrátit ke vchodu?". Z Caelidu tekly sliny, u mamánka Godricka smíchy otřásala okna a omódoval jsem si to do PC verze, ale už je to prostě jiná hra. Minimalismus jedničky je pro mě příliš zásadní. Samozřejmě Miyazakiho uhrančivá designová řeč zůstává a zároveň je třeba vzít v potaz jak na tradičně hyperkonzervativní japončíky disponuje neuvěřitelnou vůlí a manažerskou odvahou měnit značky. Jako člověk, co kupuje Xperie přes 10 let to dovedu ocenit. I přes to, že lepší originál už nikdy nedostanu.

Pro: v rámci žánru fantasy bombastické

Proti: balanc nic moc, čísla FromSofťákům nikdy nešla | malý grafický pokrok nahrazen rozsahem

+7

Pokémon FireRed Version

jones1240jones1240
  • GBA 55
Po Pokemon Ranger jsem si říkal že bych si mohl dát hlavní hru z tohoto univerza, jelikož mě tento spin off docela nadchnul. No, udělal jsem chybu.

Pokémony načež ještě tento díl zná skoro každý hráč, který si bude chtít přečíst můj koment, takže nebudu tu popisovat herní mechaniky, ale zůstanu u toho, proč mě to naprosto minulo...

Asi největší problém tkví v tom, že nemám žádnou citovou vazbu k této sérii, jako malý jsem radši koukal na Život s Louiem na Fox Kids a pokémoni mi byli naprosto ukradení. Navíc pak v dospělosti jsem si zahrál Yokai Watch, což je hra, která principy staví na poměrně stejném základu, ale formulku, která je už několik let u Pokémonů zatuchlá, tu poměrně upravují. Yokaiové mají více charakteru, mluví a dají se ještě lépe označit za plnohodnotné parťáky. Také hra dává i jistou výzvu starším hráčům co se týká soubojům, a navíc nabízí i zábavnější aktivity.

Ano nehrál jsem krom Fire Redu další hlavní Pokémon hry, ale když jsem se zeptal kámoše: "Doporučil bys mi Pokémon hru, co by mě mohla více bavit?" Mi odpověděl: "Asi žádná, je to to samý a krom děcek a mě asi není jiný magor co by to tak hltal :)" Takže to beru podle toho :D

Každopádně co mi tu nejvíce vadilo, tak to byl stereotyp. Tady je totiž velice jednoduché se přeexpit – pokud jedete jen jednoho pokeše – což pak jen znamená že chodíte celou hru a dáváte si všechny na jednu ránu. Nemluvě o tom, že celá herní náplň se skládá jen z: JDI DO MĚSTA, PORAŽ GYM, JDI DO DALŠÍHO A PO CESTE PORAZ TRENERY, PORAŽ DALŠÍ GYM a takhle furt dokola. Takže jsem pak hru hrál jen zrychleně a souboje jen automaticky odklikával. A jelikož fighty s trenéry je jedna z hlavnějších náplní hry, tak jsem se už od půlky začal solidně nudit.

Další aspekt, který na mě vůbec nefungoval jsou samotní Pokémoni, nebavili mě, nepřišli mi zajímavý a já je vůbec neměl chuť lovit. Spíš mě to lovení otravovalo a myšlenka na to že bych pak měl ještě některé z nich vyexpit mi vyloženě naháněla hrůzu... Takže jsem celou hru projížděl jen se Squirtlem a stačilo to.

Co ale musím pochválit, tak je na GBA skvělá grafika a výborná atmosféra. Většina městeček či lokací spolu s hudbou byli jako balzám na duši a vyslýchání obyvatel či prozkoumávání různých zákoutí či budov mě dost bavilo. Hlavně když díky tomu často narazíte na nějaký bonus, odměnu či speciální útok apod. Tohle mi přišlo na hře velice fajn. Sice tu příběh absentuje – s čímž jsem počítal-, ale ocenil jsem občas temnější podtóny, které se týkají Týmu Rocket apod. To bylo docela fajn.

I přes to ale kvůli absenci nosnější linky mě u hry nemělo co držet. Úplně chápu hráče, kteří to mají jako odpočinek a pokešové jim přijdou kjůt a nunu tutu, ona to není ve výsledku špatná hra, jen to prostě není hra pro mě. Je možné že kdybych nehrál Rangera či Yokaie předtím, tak mě to bude bavit více, ale oboje hry jsou prostě superior. Ranger nejenže měl více zábavnou a vtipnou příběhovou linku ale i více pestřejší herní náplň což tady chybí. 

Očekávám mínusy, ale i tak jsem chtěl ukázat i jinou stranu mince.

Pro: Prostředí, soundtrack, kecy obyvatel, odměňující průzkum okolí

Proti: Celková náplň hry, stereotyp, nevypilované a rozbité mechaniky

+11 +12 −1

Halo 2: Anniversary

borac555borac555
Dohráno
  • PC 85
Od prvního dílu je tu cítit silně výrazné zlepšení. Level design je silně zajímavější a různorodější něž v jedničce. Sice to pořad nebylo na takové úrovní na jaké by to potencionálně mohlo být, ale obrovský posun je tu znát. Podobně je na tom příběh, který není úplně hitparáda, ale zase oproti jedničce tu je opět výrazný progres. Navíc u anniversary edice jsou cutsceny předělaný do cinematických filmečků a kouká se na to moc pěkně. Je škoda že autoři nepřidali více nových zbraní. Stejně i rozmanitost nepřátel je hodně slabá. Velice se mi líbila možnost držet v každé ruce jednu zbraň. Ano, sice to v rámci takových stříleček to není úplně nic nového, ale i tak pěkné osvěžení gameplaye. Jednička mě vysloveně zklamala, dvojka už je výrazně lepší i přesto, že prostoru pro zlepšení je tu hodně, tak jsem druhý díl příjemně užil.

Pro: Dvě hratelné postavy, vizuál, systém držení dvou zbraní, nádherné filmečky, architektura budov a staveb, svět, lepší level design a příběh než v jedničce....

Proti: .....přesto by level design i příběh mohl být výraznější, málo nových zbraní, rozmanitost nepřátel

+7

Sea of Stars

RujhaRujha
Dohráno
  • PC 95
Nejlepší western-style jRPG, které jsem dohrál? Ano, a to nejen proto, že je jediné takové, které jsem dohrál :) 

Nejsem znalec jRPG. Když tak přemýšlím, z hlavy ani nevím, jestli jsem někdy nějaké dohrál. Starých v RPG Makeru tvořených (nebo tak vypadajících) her jsem rozehrál na PC poměrně dost, ale dohrál jsem maximálně ty, které nebyly „RPG“, tedy např. To the Moon či sérii Pilgrim Adventures. Důvodem ve většině případů byla drásající repetitivnost soubojů, kdy po stopadesáté musíte porazit ťukáním na tlačítko „attack“ tři vosy, nebo délka soubojů způsobená zejména epickými animacemi velmi neefektivních útoků, kdy se po pěti minutách po stopadesáté viděné epičnosti dozvíte, že útok byl not very effective a udělal pouhých jeden milion poškození, což je jedna miliontina života první z osmi fází vašeho protivníka. Zkrátka poměr zajímavosti oproti výše uvedenému protahování hry pro mě v určité fázi hry převážil směrem k „zahrát si na chvilku něco zajímavějšího“, což samozřejmě následně vedlo k tomu, že jsem se ke hře už nevrátil. Nějakou Yellow verzi Pokémonů jsem kdysi na emulátoru dohrál, to se ale asi za jRPG nepočítá. Nejblíže k dokončení jsem byl u Septerra Core (pokud je to jRPG), které jsem nedokončil pouze proto, že mi zemřel disk i s uloženými pozicemi. Prostě… tak se to u mě s touto kategorií her dlouhodobě má. Chtěl bych, aby mě to bavilo, ale většinou mě to po čase znudí… nebo zemře disk.

Sea of Stars jsem zaznamenal již na Kickstarteru a dle prezentace jsem byl opravdu ve velkém pokušení ji podpořit. Důvod, proč jsem tak neučinil, je poměrně prostý – jednak jsem na poli PC her podpořil pouze třikrát neověřené vydavatele a z toho to dvakrát nedopadlo a jednak jsem měl v té době poměrně dost backnutých projektů (deskovek) a vyhlásil jsem si stop stav. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že by mělo jít o „jRPG“.

No a když hra nakonec skutečně vyšla na PC a dokonce zapadla do Herní výzvy, řekl jsem si, že ji musím zkusit, a samotného mě překvapilo, jak moc mě bavila, a to od začátku do konce. Po dohrání jsem byl tak nekriticky nadšený, že jsem si raději dal mírnou pauzu před psaním svých dojmů. Pauza se však protáhla na 9 měsíců a teď tu takhle plácám. Samozřejmě jsem si pak někde přečetl, že prý hra není příliš originální a řadu prvků čerpá ze starších klasik zejména 90. let. Docela by mě zajímalo, které to jsou, protože nic, kde by do sebe všechno tak krásně zapadlo, jsem nehrál. Rozhodně neříkám, že se jedná o hru století nebo, že by byla geniální či extra originální. Spousta herních prvků je stejná, jako v jiných obdobných “RPG Maker” hrách, ale to prostě od hry tohoto typu člověk čeká - stejně, jako že v plošinovkách se skáče po plošinách a v point’n’click adventurách se ukazuje a kliká.

Proč vlastně tento úvod - mám pocit, že je tu poměrně dost zarytých fanoušků jRPG, tak chci jen osvětlit, že jsem spíš na neutrální půdě a veškeré porovnání s předchozími zkušenostmi jsou s hrami, které jsem z různých důvodů nedohrál a je klidně možné, že jsem je opustil ještě před tím, než své kvality stačily rozvinout.

Takže, když tady tak píšu, mi teprve dochází, že u většiny her daného typu je pro mě překážkou v hraní právě nezajímavý soubojový systém a boje jako takové - buď mi vyloženě vadí jejich plochost, repetitivnost nebo množství těch nezajímavých (grind), když přitom tyto souboje tvoří většinu času stráveného u hry. Za mě Sea of Stars nabízí v rámci bojové části dostatek různých elementů a interaktivity na to, aby mě u hry udržel. Až do konce hry je použitelná většina z nabídky různých útoků, schopností a komb už jen proto, že potřebujete kombinovat různé elementy, které přinášejí, abyste jimi rušili nebo oslabovali zvláštní útoky nepřátel, zvlášť na vyšší obtížnost. Řada útoků a obran proti útokům nepřátel, kde je vyžadována interakce hráče, je pak dalším zpestřením, které dodává soubojům na akčnosti.

Rozvoj postav při postupech o úrovně je zde sice do určité míry pouze na oko, ale alespoň hra dává iluzi volby ze čtyř možností, kterou oblast každé postavy při postupu o úroveň posunout trošku více a každé vylepšení jak pak docela znát. U naprosté většiny ostatních jRPG, které jsem rozehrál, jsem takový pocit neměl - hra pouze oznámila, že postavě přibyla nějaká číslíčka a jediný pozorovatelný efekt byl u počtu životů. To mě prostě neba. 

Vizuál, hudba, zvuky, rozanymovanost postav jsou vytvořené tak, že k sobě krásně pasují a celý svět působí občas trochu divně, ale každopádně konzistentně. Je to samozřejmě o osobním vkusu, ale mě se to pohádkové vzezření docela líbilo.

Také oceňuji, že si autoři vyhráli s řadou detailů, které nemuseli řešit, jako jsou animace a zvuky při vaření pokrmů, nebo i ta doprovodná hra s figurkami na mechanických stolech (už nevím název) vlastně nebyla tak špatná. Memorial chamber (možná taky komolím) je taky pěkný nápad. Nebo různé artefakty (asi zase komolím), kterými můžete dle svých preferencí či potřeb upravovat různé aspekty hratelnosti. Dále různé a různě obtížné "hádanky" (například navigace v poušti k obtížnému souboji a co vedlo k True ending - tady to možná taky komolím, přeci jen si detaily už nepamatuju). A kdybych ještě nějakou dobu přemýšlel, určitě by mě napadla řada dalších věcí.

Příběh, dialogy… no, co si budeme. Dialogy by mohly být občas alespoň o něco méně povrchní, ale když to znovu porovnám s tím, co jsem z jRPG hrál, setkal jsem se obvykle se dvěma extrémy - buď byly dialogy úplně debilní, nebo byla hra hrozně ukecaná, ale opakovala stále dokola očividné věci, což bylo ještě horší při nutnosti neustále odklikávat tři objevující se řádky textu. Takže dle mých zkušeností jsou tady dialogy vlastně úplně v pohodě. Příběh možná taky není nic objevného, ale neurazí a hra se stejně s ničím zase tak moc dlouho nemaže. Hra se také nezaměřuje na osobnosti a osobnostní rozvoj postav a to ani ve vzájemných interakcích, ani jinak.

Co závěrem? Asi zase úvod. Nejlepší western-style jRPG, které jsem dohrál? Ano, a to nejen proto, že je jediné takové, které jsem dohrál.

(Dohráno v rámci Herní výzvy 2024 - kategorie Nemova říše - ve hře ovládáš loď.)

Pro: Soubojový systém, včetně boss-fightů, audio-vizuální stránka, načrtnutý, "barevný" svět, rozličné detaily dokládající, že tomu autoři chtěli přidat něco navíc

Proti: Jednoduché postavy bez rozvoje

+8
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • HolyMeatball Dragon Age: The… +37
    Dragon Age: The Veilguard
    Napsal HolyMeatball, 19 dní
    Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil…
  • KingNut123 Valiant Hearts:… +25
    Valiant Hearts: The Great War
    Napsal KingNut123, 9 dní
    O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala…
  • Han22 Memento Mori +25
    Napsal Han22, 27 dní
    Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž…
  • Adieu Silent Hill 2 +25
    Napsal Adieu, 9 dní
    Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl…
  • adam.kulhanek Grand Theft Auto… +25
    Grand Theft Auto III
    Napsal adam.kulhanek, 26 dní
    Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel…
  • Le0nidas Torment: Tides of… +24
    Torment: Tides of Numenera
    Napsal Le0nidas, 7 dní
    Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci…
  • Syndrom Fallout +23
    Napsala Syndrom, 10 dní
    Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích…
  • TenPepa Max Payne +23
    Napsal TenPepa, 25 dní
    Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a…
  • TenPepa Alan Wake +22
    Napsal TenPepa, 16 dní
    Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do…
  • jvempire Incubation: … +21
    Incubation: Battle Isle Phase Four
    Napsal jvempire, 25 dní
    Battle Isle je série tahových strategií, která vždy patřila mezi mé nejoblíbenější.…