Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Nelson Tethers: Puzzle Agent

  • PC 55
Když jsem se pouštěl do hraní Puzzle Agent, úplně přesně jsem nevěděl, co mám očekávat. Předpokládal jsem, že půjde o souhrn primitivních puzzlů, možná poskládaných jednoduchým příběhem. Ze hry se však vyvrbilo trochu něco jiného.

Puzzle Agent je nepříliš známá série her vývojářského studia Telltale Games, která byla jednou z prvních her, která vyšla v rámci pilotního programu (Pilot Program) vývojářů, do kterého chtěli zahrnout hry, kterým by se jinak nedostalo pozornosti od velkých vydavatelů.

V případě této série se spojil Mark Darin s významným kanadským tvůrcem komiksů a animátorem Grahamem Annablem (dříve býval animátorem LucasArts), který Puzzle Agentovi vtiskl velmi jednoduchý, ale svérázný a nezapomenutelný grafický vizuál.

Ve hře se stáváte Nelsonem Tethersem, členem „Puzzle research divison“ při FBI. Dostanete za úkol vyšetřit okolnosti ohledně tajemného zastavení továrny na mazací gumy ve městě Scoggins kdesi v Minnesotě.

Jde poznat, že si tvůrci brali příklad z her s detektivem Laytonem, svým zpracováním je jí Puzzle Agent až moc podobný. V průběhu hry vyšetřujete zmíněnou záhadu, která na první pohled vypadá primitivně. Ono vlastně i samotný příběh a vyšetřované hodně primitivní je, kromě pár vydařených rozhovorů je vše postaveno hlavně na puzzlech, které variují od primitivních až po téměř nepochopitelné a většinou ani příliš nesouvisí se samotnou hrou.

V případě, že si nevíte rady, tak není potřeba věšet hlavu, ve hře funguje nápověda pomocí všudypřítomných žvýkaček, jejichž žvýkání prý podporuje fungování mozkových závitů, které pomohou nalézt nápad, jak postupovat dál.

Postupem času příběh přeci jen získá na zajímavosti a časem se změní doslova v horor. Bohužel však v tom nejlepším přichází nečekaný konec, který ještě víc zdůrazní celkovou krátkost hry.

Puzzle Agent je někde na pomezí klasické adventury a hříčky, okořeněný svým způsobem zvláštním, ale podařeným humorem. Nikdy si nedělal ambice stát se průkopníkem dějin, ale spíše krátkou jednohubkou – oddechovkou.
+19

Puzzle Agent 2

  • PC 60
V krátkém časovém rozestupu po prvním díle přichází pokračování vyšetřování Nelsona Tetherse tajemného případu ve městečku Scoggins. Podařilo se mu totiž znovurozjet továrnu, většina otazníku však zůstala nezodpovězena. A tak se Tethers, jako správný vyšetřovatel FBI, vydává zpět na místo činu všechny tajemnosti dořešit, byť neoficiálně, jen v rámci dovolené.

Kromě Tetherse se setkáme s řadou starých známých z prvního dílu, navštívíme také již prozkoumaná místa. Styl hry zůstal zachován, opět jde o vyprávění humorného a hodně ujetého příběhu, který je prokládán všemožnými puzzly.

Nutno přiznat, že příběh konečně nabírá obrátek, je ještě ujetější, než v prvním díle. Rozhodně je ale zajímavý a je hlavním hybatelem, proč ve hraní pokračovat. Puzzly jsou také koncipované, jako v prvním díle. Přišly mi však místy obtížnější a ještě méně zajímavé, než v prvním díle.

Podle názvu a nejspíš i podle záměru autorů měly být hlavním prvkem hry puzzly a příběh samotný měl být jen jakousí výplní, u druhého dílu se ale ještě více projevuje skutečnost, že je tomu naopak – nejzajímavější na celé hře je příběh a jeho postupné odhalování, přičemž puzzly jsou mnohdy spíše na překážku. Což je velká škoda.
+19

Tomb Raider III: Adventures of Lara Croft

  • PC 65
Ve svém třetím dobrodružství je Lara Croft na stopě fragmentů meteoritu, který se na naši planetu zřítil před miliony let. Ty byly objeveny Darwinem a rozmístěny po celém světě. Lara se podívá do bažin v Indii, do džunglí a na divokou vodu v Jižním Pacifiku, do oblasti 51 v Nevadě, do muzea v Londýně a nakonec do dávného Tinnosova města na Antarktidě.

Příběh mě celkem bavil. Jen mě trochu naštvalo, že jsem šel do Nevady až nakonec, protože tam Lara nenávratně přijde o všechny zbraně a o vybavení. Takže všechny ty nakřečkované lékárničky a náboje byly najednou v tahu. Ale to se holt nedá nic dělat, aspoň to na jednu stranu působí trošku lépe, než v předchozích dílech, kde jí sice zabavili zbraně, ale náboje a vybavení nechali. Na stranu druhou jí i tady nechají dříve získané artefakty, o které ve hře de facto celou dobu jde.

Co už ale působí divně a ohraně, je další setkání s T-Rexem, asi to není v Tomb Raider universu až tak moc vyhynulý druh, když se s ním Lara setkává v každém díle z první trilogie. Dále mi přišel hodně pitomý finální boss, který má jako jeden z jeho útoků rovnou Instant Kill, kterému se skoro nedá vyhnout. Takže bez možností save+load nehratelné. A nebo jsem prostě nenašel tu správnou strategii, jak na něj. To nepopírám. 

Lara se jinak naučila lézt po čtyřech, ručkovat u stropu a sprintovat. V levelech se objevily bažiny, divoká voda znamenající okamžitou smrt nebo voda s divokými proudy, které neumožní vynoření a tedy smrt nebo se Lara stane krmením pro dravé piraně. Dále je tu celá řada dopravních prostředků, kde musím vypíchnout hlavně kajak a důlní vozík (kdo by se u toho nevzpomněl na Indyho :) ). Na druhou stranu mohli někam napsat, jakou klávesou se z toho kajaku apod. leze, protože v nastavení nic, náhodným mačkáním namapovaných kláves taky nic, tak jsem si to musel vygooglit.

Co mě ale na hře trápilo nejvíce, je horší level design. Levely v Indii, Pacifiku a Londýně jsou hodně nepřehledné a na můj vkus až moc dlouhé. Občas jsem se zasekl na tom, že je ve velké místnosti jedna kostka, se kterou lze pohnout, ale nebylo moc patrné, že tomu tak je. Často pak nebylo snadné poznat, po které textuře se může šplhat/ručkovat a po které ne. V Pacifiku je spousta slepých míst, kam hra umožní úspěšně skočit, ale bohužel odtud již není návratu. Při stisknutí přepínače se zřídkakdy ukazuje, co se stalo, takže je potřeba znovu projít všechna místa a zjistit, kde se co otevřelo, apod. V Londýně jsou zase textury, u kterých není poznat, že se s objektem dá něco dělat (automat na jízdenky, oltář na dýku)

Další novinkou oproti minulým dílům jsou life gemy, které podle mě moc nezapadají do prostředí, protože jejich světle zelená barva je vidět kilometry daleko. Nechápu, co se vývojářům nelíbilo na klasických lékárnách. Aspoň že v PC verzi nejsou i save gemy jako na konzolích.

Často se mi Lara zasekávala o textury. V kombinaci s pomalejší odezvou ovládání to často způsobovalo i nepřesnost skoků. Spousta úseků však vyžaduje velmi vysokou přesnost, takže to obvykle vedlo ke skoro jisté smrti Lary. Na druhou stranu beru, že to může být způsobeno dnešním HW a na soudobé konfiguraci tyto problémy být nemusely.

Když se dívám na hodnocení této hry ostatními, vidím, že je z původní trilogie a vlastně i z prvních 9 dílů hodnocený jako nejlepší. Chápu, že spousta věcí je oproti prvním dílům dotažených dál. Na druhou stranu mi tento díl přišel jako máchání stále stejného pytlíku čaje. Každopádně ale vše stojí a padá na level designu, který se zde dle mého názoru tolik nepovedl. Pořád je to ale zábavná hra a pokud někoho bavily předchozí díly, bude se určitě bavit i zde.

Dohráno v roce 2019
+19

Tom Clancy's Splinter Cell

  • PC 80
První Splinter Cell je kvalitní špionážní stealth akcí, která i dnes přes své stáří dokáže zaujmout a zabavit. Nemalý podíl na tomto faktu má nepochybně na svou dobu výborné audiovizuální zpracování.

V roli perfektně nadabovaného Sama Fischera se vydáte plnit mise zadané utajovanou americkou informační agenturou. Většina misí tak spočívá v získání pečlivě střežených informací a lze je dohrát bez jediného zabití protivníka. Bohužel se ale nelze nijak vyhnout zabití hlavního padoucha hry, v čemž mě hra zklamala, jelikož jsem do té doby nemusel nikoho zavraždit a uvítal bych tedy možnost dohrát tímto způsobem celou hru.

Mise jsou nápadité a zábavné, střídají se v nich nejrůznější lokace, hráč zavítá jak do čistě nepřátelských tak i spojeneckých (sídlo CIA). Celková zápletka hry a její podání ve formě prostřižků z televizních zpráv je však mdlé a nezajímavé. Zamrzí také striktně lineární postup, který v některých případech vede k zákysům a frustraci. Některá místa postupu jsou na dosti zvláštních místech, tak trochu neintuitivně schovaná. Např. takový žebřík za ledničkou v kuchyni vietnamské restaurace vedoucí do druhého patra, o kterém nikde nepadne zmínka, je tak dokonale ukryt, že by snad bez návodu dokonale zabránil v mém postupu.

Hra obsahuje i některé velice originální prvky, např. ovládání rychlosti pohybu postavy pomocí kolečka myši, což bych uvítal i v jiných hrách na PC, kde rychlost pohybu nelze korigovat tak elegantně jako páčkou na gamepadu. Škoda, že se tato zajímavá funkce zjevně neujala.

Závěrem lze tedy shrnout, že Splinter Cell by rozhodně neměl chybět na seznamu dohraných her u všech fanoušků stealth žánru, jelikož se v tomto směru jedná o jeho špičkového zástupce. Avšak hráči, u kterých je příběh ve hrách na prvním místě, mohou tento kousek s klidem vynechat.

TIP: K PC verzi lze stáhnout textury z PS3 verze a hru tak vizuálně omladit.

Herní výzva 2021 - kategorie č. 2 - Amerika, jak ji neznáte - Normal

Pro: audiovizuální zpracování, animace, hratelnost, dabing, humor, stealth

Proti: příběh, striktně lineární, nelogičnosti

+19

Tubular Worlds

  • PC 70
Namlsán celkem snadným pokořením Raptoru jsem si zkusil ještě jednu "raketku", Tubular Worlds, kterou jsem v dětství hrál, ale určitě nedohrál.

Tubular Worlds se mi na první pohled líbila o něco více než Raptor ze stejného roku. Grafika je osobitější, v každém světě jiná a hraje všemi barvami, originálně vypadají i všechny monstra a hlavně bossové, v intru je pár moc hezkých obrázků. Příběh samozřejmě není, ale to jsem ani nečekal, jen pár řádků o boji s nějakým nepřítelem.

Tak jsem to zkusil, říkal jsem si, že to není zas tak těžké, dostal se do třetího kola prvního světa a, kde jsem ztratil třetí život... a game over. Žádné uložení, žádný password po kole, nebo aspoň continue. Jediné jak si prodloužit život je sesbírat 100 kuliček pro jeden život a asi dvakrát jsem ve hře život našel. Ve hře jsou celkem 4 světy a každý má 4 kola. Poslední kolo každého světa je monumentální boss, kterého likvidujete na etapy. Na tři životy se 16 kol zkrátka nedá projít, navíc zde platí tradiční pravidlo - zasáhnou Vás, ztratíte všechny zbraně, což v pozdějších kolech znamená konec, neboť proti drtivé přesile nemáte šanci se základní zbraní přežít ani deset sekund.

Takže přišel na řadu DosBox se save states. Aby to byla aspoň trošku výzva, ukládal jsem vždy pouze na začátku kola. A celkem jsem se bavil. Hra je nejen hezká, ale i dobře vymyšlená, soupeři a překážky se dynamicky střídají, boss fighty jsou naprosto úžasné, zejména obrovská loď plná dílčích součástí na zničení ve třetím světě. Líbil se mi tradiční upgrade zbraní jak to znám z automatovek - tři druhy a každý má asi 5 stupňů, k tomu rakety, rychlost, rotující štíty. A pokud si člověk dává pozor, drží se vzadu, tak se některá kola dají i celkem snadno vyhrát. Jiné pasáže, zejména boss fighty jsem si zopakoval třeba 20*. I s tím ukládáním na začátku kol to bylo celkem náročný a za ten celý boj se mi hra odměnila asi pětisekundovou animací a hláškou, že má zkusit těžší obtížnost! Tak určitě.

Tubular Worlds je pěkná a povedená arkáda, kterou bohužel stejně jako spoustu arkád z první půlky 90. let nelze poctivě dohrát. Jsem si stoprocentně jistý, že i kdybych u toho seděl týdny a trénoval, tak bych se na konec v životě nedostal. A taková hra, byť celkem povedená ode mě víc než 70% nedostane.
+19

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PC 40
Black Flag je asi komerčně nejvypočítavější díl série, který jsem dosud hrál. Podle mnohých do série nezapadá, ale já tvrdím opak - čtvrtý díl je myšlence Assassin's Creed ze všech nejblíže. Jen ne hratelnostně, ale filozoficky.

V prvním díle žijí Asasíni v pevnosti Masjaf, kde se uzavírají před světem a nosí své typické bílé obleky, které slouží částečně jako kamufláž v davu a částečně jako poznávací znamení. Jejich cílem je boj za absolutní svobodu, jejich motto zní: "Nic není pravda, vše je dovoleno." Dá se to chápat jako jakási výzva ke kritickému myšlení, zpochybňování zaběhnutých pravd, k osobní odpovědnosti. Jejich úhlavním nepřítelem jsou Templáři, kteří usilují o svého druhu osvícenou theokracii, která má vést k harmonii mezi lidmi skrze absolutní kontrolu nad jejich myšlením.

Druhý díl pak na tento konflikt navazuje spíše povrchně. Na pozadí sice stále probíhá již mnoho stovek let starý konflikt mezi Asasíny a Templáři, ale prim zde hraje coming-of-age příběh charismatického Ezia Auditore da Firenze a jeho touha po pomstě. Přestože intelektuálně mi už Assassin's Creed II nemá dnes co nabídnout, díky tařka dokonalé fúzi skvělé atomosféry, krásné hudby, sympatického hlavního hrdiny, prostředí renesanční Itálie a toho, že jsem ho hrál ve správném obdobní svého života, patří tento díl mezi mé nejoblíbenější v sérii. Brotherhood a Revelations pak nenabízí z hlediska filosofie série nic nového, pouze rozvíjí lore, vybrušují hratelnost a nabízí nová prostředí.

Ve třetím díle řád Asasínů již téměř neexistuje a popravdě mi není jasné, nebo si už nevybavuji, co se snaží říct. Na jedné straně opěvuje svobodu a nespoutanost (idealizovaných) Indiánů a na druhou stranu, ba možná ještě silněji, vyzdvihuje americké libertariánství jakožto opozici vůči Templářům v podobě britských kolonialistů. Snaží se provokovat a naznačovat, že pravdu mají tak trochu obě strany. Jeho hrdinou je Connor, Indián, jehož zamlklý a melancholický charakter si průměrný hráč příliš neoblíbil, protože očekával... někoho jako je hrdina Black Flag.

Edward Kenway stále nosí asasínskou kapuci, i když jejich oblek jen náhodou našel a do světa koloniálního Karibiku zapadá jako pěst na oko. Používá čtyři pistole a dva meče, je to hezoun a sází jednu hlášku za druhou. Až na to, že vtip se kamsi vytratil a brzy vychází najevo, že Edward vlastně žádnou osobnost nemá. Chce peníze, hodně peněz, dokonale zvládá parkour, i když v Evropě to očividně byl ožralý budižkničemu, a loupení a zabíjení prostě miluje. Jestli většině lidí připadalo, že Connor z třetího dílu byl jakýsi nijaký, pro mě je takový Edward. Věčný boj mezi svobodnou disharmonií a nesvobodnou harmonií zde tentokrát reprezentují piráti, kteří se snaží uhájit svůj malý ostrůvek svobody před všemi monarchiemi koloniální Ameriky. To je dokonale v souladu s filosofií série, ale tahle příběhová linka do příběhu vstupuje jaksi chaoticky, přerušovaně a neobratně. A nakonec mi bylo celkem jedno, jak to s nimi dopadne, protože evidentně jejich představa svobodné utopie nakonec stejně znamená hlavně hodně chlastat.

Z hlediska hratelnosti hra spíše ubírá, než že by přinášela něco nového. Rozvíjí souboje lodí, které ale poměrně rychle omrzí. Města jsou malá a nezajímavá a repertoár zbraní, technik a různých pomůcek se zúžil, snad aby je hráč tentokrát všechy určitě pochopil. Svět se otevřel a na mapě je spousta malých ostrůvků, které lze prozkoumat, ale jak už u Ubisoftu v poslední době bývá zvykem, dohromady na nich nic zajímavého není.

Celkově na mě Black Flag působí jako zjednodušená verze původních dílů, z nichž autoři vyvařili to, co se nejvíc líbilo, vsadili na hrdinu, který působí jako zprůměrovaný výsledek marketingového průzkumu mezi fanoušky, příběh byl taková řídká vata, která nebrání akci, a celkově mi přijde, že to prostě nemá žádnou duši. Možná až na tu hlavní znělku.
+19

Deus Ex: Mankind Divided - Criminal Past

  • PC 80
V poslednom DLC sa presunieme do väznice, v ktorej sa budeme snažiť získať informácie od iného agenta.

Po celý čas sa budeme pohybovať po väznici pre augov. Každá časť väznice je veľmi dobre strážená všetkými vymoženosťami. Do isteho momentu budú vaše vylepšenia vypnuté a vtedy nastávajú výrazné problémy. Každopádne budeme mať možnosť postupne svoje augmentácie získať späť a znovu sa vrátiť k starému Adamovi. Prostredie väznice sa mi veľmi páčilo a prechádzať bloky v ktorých sa nachádzajú cely či kancelárie ostrahy bolo zaujímavé a hlavne originálne.

Po príbehovej stránke je DLC najzaujímavejšie. Plnenie rôznych vedľajších aktivít vám pomôže k lepším rozhodnutiam, ktoré majú silnejšie dopady ako v predchádzajúcich rozšíreniach. Ani po konci som nevedel či som sa v zlomových momentoch rozhodol správne.

Hlavný problém minulých DLC, neprenesenie bodov vylepšení z hlavnej hry, bol tentokrát potlačení vypnutím vašich augmentácii.

Celkovo hodnotím Criminal Past ako najlepšie z trojice rozšírení. Je úplne inak pojaté a veľkú časť prechodu sa nemôžete spoliehať na vylepšenia a schopnosti. A preto som musel veľakrát načítavať. Nezabíjal som nikoho a hra ma odmenila aj achievementom. Konečne sme vystriedali aj ohrané prostredia z hlavnej hry a preniesli sa do úplne nového. Za plnú cenu by som toto DLC asi nekupoval ale zahrať by si ho mal každý fanúšik. Hlavne keď Criminal Past berieme ako ukončenie série Deus Ex ( aspoň na teraz ).

HODNOTENIE: 80/100%
+19

Star Wars Battlefront II

  • PS4 60
May the Force be with you

To je motto Star Wars univerza. V tejto hre by som ho avšak pozmenila na May the Patience be with you. Práve tá trpezlivosť mi chýbala a každú chvíľu som tú hru chcela vypnúť so slovami: ,,To je ale nuda."

Možno som ale len zhýčkaná príbehovými hrami a preto na mňa pôsobí táto takmer bezduchá strieľačka strašne jednotvárne. Choď tam- vystrieľaj všetkých, polož bomby- vyhoď to do povetria, infiltruj sa- zabi všetkých...atď. Nuda.

Takmer všetky misie mi prišli veľmi priamočiare a málo nápadité. Je to škoda, lebo potenciál tu bol. Čo sa ale týka misií vo vesmíre, v ktorých človek lietal a zostreľoval rôzne ciele, tie sa mi páčili. Tiež neboli hlboko originálne ale ten pocit letu, dokonca aj na starom známom Millennium Falconovi, bol perfektný. Nepatrím medzi tých zručnejších hráčov v strieľaní ale ani to mi nevadilo od užitia si streľby vo vesmíre. Kľudne mohlo byť takýchto pasáži viacero. Hlavne kladne hodnotím misiu v dlc, kde človek lieta medzi asteroidmi.

Ďalšia vec, ktorá sa mi páčila bola grafika. Sem tam teda vykukla nejaká uncanny valley tvár ale inak sa na túto hru krásne pozeralo. Ah ten žiarivý odlesk na zbroji Iden Versio. Škoda, že nám hra neposkytla detailnejšie preskúmavanie planét, niektoré by fakt stáli za to. (napr. Pillio)

Na jednej strane som bola rada, že som sa vrámci hry dostala do kože mnohých postáv, známejších alebo tých menej známych, že som si vyskúšala rôzne štýly boja (Kylo Ren bol totálne overpowered), na strane druhej by som brala ak by tých postáv bolo menej a mohla som s nimi stráviť viac času. Viac sa zapracovať do stratégia boja a využívať ich špeciálne schopnosti. Nezabúdam ale, že táto hra je predovšetkým multiplayer, ktorý by mi pravdepodobne dal možnosť prehĺbiť si svoj vzťah k jednotlivým charakterom, no ten neplánujem skúšať a teda sa musím uspokojiť s tým čo som dostala. Možno samotný multiplayer nie je zlý a preto nechcem nikoho odradiť týmto mojím komentárom. Asi len nie som cieľovka. V každom prípade som vďačná výzve aj za tento unikátny zážitok. 

Ešte jedna výtka na záver. Nechápem prečo nie je možné si v tejto dobe nastaviť veľkosť tituliek. Kto to má potom čítať? :)
+19

Werewolf: The Apocalypse - Earthblood

  • PC 55
Werewolf: The Apocalypse – Earthblood je možné vo všeobecnosti charakterizovať ako akčnú hru s RPG prvkami a dôrazom na stealth postup. Ujmete sa v ňom role Cahala, dôležitého príslušníka vlkodlačieho kmeňa Fianna, ktorého poslaním je bojovať proti megakorporácii menom Endron, bezohľadne devastujúcej planétu Zem a slúžiacej elementárnej „pra-sile“ menom Wyrm. A už tu sa dostávame k prvému problému. Ako človek neznalý univerza síce som tak nejak vyrozumel, že Wyrm zohráva v rámci náboženských predstáv vlkodlakov viac-menej podobnú rolu ako Šiva v indickej mytológii – teda že reprezentuje akúsi deštruktívnu silu, ktorej pôvodným (pozitívnym) účelom bolo ničiť staré za účelom toho, aby mohlo vzniknúť niečo nové. Lenže tento koncept nebol nikde v priebehu hry bližšie predstavený.

Dozvedel som sa len to, že v podobe korporácie Endron sa vymkol z pod kontroly a svojou deštruktívnou silou prekonal moc ďalších dvoch esenciálnych „pra-síl“ (Wyld a Weaver), avšak ani o jednej z nich som sa nedozvedel bližšie informácie, čo je jednoznačne škoda. Tvorcovia dokonca mali príležitosť nezasvätenému človeku predstaviť temný svet plný upírov a vlkodlakov, ich vzájomné vzťahy, idey, zvyky a tradície v plnej kráse, no miesto toho sa sústredili výhradne tému ekologického boja za zelenú planétu a akékoľvek ostatné prvky nechali tak nejak ležať bokom a ak sa ich vôbec dotkli, tak jedine veľmi povrchne.

V každom prípade, vrátim sa k obecnému predstaveniu hlavnej dejovej línie. Náš hrdina sa potom, čo mu na začiatku zlikvidujú ženu a on vo vlkodlačej podobe, plný agresie a hnevu nechtiac zabije svojho vlčieho spoločníka, dobrovoľne vzdá členstva v kmeni a odíde na päť rokov do vyhnanstva, aby už nikdy viac neohrozil nikoho zo svojich bývalých súkmeňovcov a svoju jedinú dcéru. Pod vplyvom zistenia, že Endron plánuje útok na jeho bývalých spoločníkov sa však vracia späť a znova im pomáha bojovať proti korporácii, ktorú si teraz kladie za cieľ totálne zničiť.

Základ hrateľnosti tvorí Cahalova schopnosť meniť medzi troma diametrálne odlišnými formami – vlkodlačou, ľudskou a vlčou. Vlkodlačia forma je určená výhradne na boj s protivníkmi a je možné do nej prejsť iba v prípade, že stealth metóda zlyhala a Cahal bol odhalený. Vlčia podoba sa naopak výborne hodí na stealth a je možné s ňou napríklad aj prechádzať vetracie šachty, ktoré vám uľahčia nebadateľný pohyb medzi dvoma, či viacerými bodmi v rámci jednej úrovne, nikdy vás však priamo nedovedú až k miestu ďalšieho postupu. A konečne ľudská forma umožňuje komunikáciu s postavami, zakrádanie a používanie tichej kuše. V praxi je teda najúčinnejšie, v prípade, že pokúšate vyhýbať súbojom, vhodným spôsobom (a v závislosti od situácie) kombinovať vlčiu a ľudskú podobu a tým dosiahnuť vytúženého výsledku. 

Problém však spočíva v tom, že hra nepredstaví jediný dôvod, prečo by ste sa mali sústrediť na zakrádanie miesto masívneho vyvražďovania všetkého živého na čo narazíte. Je neporovnateľne jednoduchšie (a zábavnejšie – ale k tomu sa ešte dostanem) sa cez všetky úrovne jednoducho prebiť a stealth systém proste ignorovať. Za úspešné tiché prejdenie dostanete síce spirit pointy (v preklade skúsenostné body), ale schopnosti, ktoré odomykajú, sú až na výnimky v praxi  takmer úplne zbytočné (v poslednom čase si všímam, že ide o závažný neduh valnej väčšiny moderných hier, obsahujúcich RPG prvky). V takom prípade sa stráca dokonca aj motivácia levelovať, čo je škoda, pretože to len zbytočne znižuje hodnotu už tak dosť problematického kúsku. Ak by sa tvorcovia na celý leveling jednoducho vykašlali, hre by to len a len prospelo.

Samotný súbojový systém je síce zábavný, no to nevylučuje fakt, že protivníci sa nechovajú zrovna realisticky. Napríklad vo forme vlkodlaka zasadíte niekoľko úderov nepriateľskému vojakovi s brokovnicou, no on nepohnute stojí i naďalej a pokračuje v mierení. Niekomu sa môže zdať, že ide iba o detail, no vo výsledku dojem z hry jednoznačne nezlepšuje. Skôr naopak.

Našťastie, technická stránka hry je sama o sebe veľmi dobrá a aj na vysokých detailoch mi hra bežala bez akýchkoľvek FPS dropov, lagov, či zásekov. Dokonca aj načítacie časy sú pomerne krátke a to je rozhodne plus. Škoda len, že finálny dojem kazia iné chyby, ako napríklad interakcia s okolím, ktorá vždy nefunguje ako by mala – neraz sa mi stalo, že som chcel knokautovať protivníka a stláčal príslušné tlačidlo, no moja postava vôbec nereagovala, čo v častých prípadoch viedlo až k odhaleniu a nutnosti prejsť celú úroveň násilnou cestou.

V rámci novej hernej dekády, ktorá sa znova začína pre fanúšikov univerza World of Darkness, pôjde pravdepodobne o titul, ktorý v dlhodobom horizonte upadne do zabudnutia. Pritom stačilo tak málo, napríklad priniesť viacero odlišných herných mechaník, či preniknúť príbehovo hlbšie do tamojšieho zaujímavého a rozmanitého sveta.

Pro: Zábavná hrateľnosť, jednoduché herné mechaniky

Proti: Plytké vykreslenie tamojšieho sveta, nadbytočné RPG prvky, slabá motivácia k využitiu stealth postupu

+19

Demon's Souls

  • PS5 90
S novou konzolí jsem si musel rovnou pořídit i tuto skvělou hru. Bohužel jsem originál nehrál, takže nemám zcela srovnání.

Hned z kraje musím říct, že je to zatím nejednoduší hra ze souslike her, kterou jsem zatím hrál. Což není vyloženě na škodu, je to dobrý start pro lidi co nemají se soulslike hrami zkušenosti a chtěli by to vyzkoušet. Samozřejmě je hra výzva a dokáže potrápit, paradoxně mě hra nejvíce potrápila při druhém průchodu. Když se naučíte co na jakého bosse platí, tak si s nimi dokáže každý poradit (za mě asi nejtěžší boss byl Maneater, ale je to subjektivní názor).

Teď ke hře samotné. Graficky je hra zpracovaná skvěle. V každé lokaci na vás vyloženě dýchne atmosféra. Ovládání je velice intuitivní a postava přesně dělá co po ní chcete, občas pozlobí kamera, ale to není nic s čím by se člověk nesetkal i v jiných hrách. Musím ocenit i funkci dualsense, kdy sice není využit plný potenciál (jako třeba v astrobotovi, nebo nyní v returnal), týká se to hlavně střílení z luku, což je příjemná změna.

Ve hře si můžete vytvořit vlastní postavu a editor postavy je celkem propracovaný, ale nijak složitý. Můžete si vybrat z několika povolání pro svou postavu a hurá do akce. Hra vás vcelku svižně seznámí s mechanikami hry. Hra se dohrát za nějakých 20 hodin, tedy pokud ji dohrajete, ale pokud plánujete platinu, tak mě to trvalo něco kolem 50 hodin a musíte udělat minimálně 3 průchody hrou.

Jedinou takovou trochu vadou na kráse (i když to prostě k té hře patří) byla pro mě world tedency a obzvlášť character tedency. Kdy mi zcela nebylo jasné jak to funguje a hra to nějak zvlášť nevysvětlí, ale pokud máte někoho kdo vám s tím pomůže, dá se to zvládnout, jen se v tom systému zorientovat.

Závěrem musím říct, že jde o skvělou hru, která je vhodná pro začínající hráče soulslike her, tak i pro ostřílené hráče. Grafika je úchvatná a hratelnost příjemná, celé to provázáno zajímavým příběhem.

Pro: Grafika, hratelnost, skvělý launch titul

Proti: world a character tedency (ale jakmile na to člověk přijde, tak si můžete to proti odmyslet)

+19

Xenoblade Chronicles X

  • WiiU 95
Hned na úvod se přiznám, že jsem nikdy nehrál jakoukoliv hru z Xeno série a vrhl jsem se rovnou na tu nejvíce opomíjenou, což asi většinou není ideální start. Může za to jednak Charllize, který tady už nějaký ten pátek o Chronicles X básní jako o nejlepší open-world hře, a pak taky Drolin, který mě dokopal k Neon Genesis Evangelion. Stále si pamatuju, jak jsem na DH v minulosti prezentoval názor, že mechové jsou generické téma a nechápu, co na tom ti Japonci vidí. Ehm... jen idiot nemění názory, ne?

Za ty roky hraní jsem si tak nějak našel ve hrách to, co mám rád a naopak věci, které mě unavují. Ta první a nejdůležitější věc je příběh, potažmo kvalitní vyprávění. Díky dobře vyprávěnému příběhu dokážu odpustit mnoho a považuji jej za zásadní herní prvek. A přesně tohle Chronicles X nemá. Naopak pokud jsem z něčeho unaven, je to hlavně mapa posetá otazníky nebo jinými značkami, což většinou jen zbytečně natahuje herní dobu a hráči to vesměs nic nedá. A přesně tohle Chronicles X má. Proč mě to tedy tak bavilo? Nevím. Asi proto, že je zde nejlepší open-world co jsem ve hrách kdy viděl a nic víc jsem nepotřeboval.

Příběh tedy stojí za starou belu. Lidé se po zničení Země během války s mimozemskou rasou přesunou na novou planetu a plánují zde začít znovu, nicméně nepřítel jim je v patách a nedá pokoj, dokud nevyhubí posledního člověka ve vesmíru. Před lidstvem tak stojí nejen neznámá planeta plná neobjevené fauny a flóry, ale také neustálé nebezpečí. Hlavní mise tak prakticky vždy sestávají z krátkého brífinku, kde se dozvíte, co máte najít a prozkoumat nebo koho zabít nebo zachránit. A takhle je to stále dokola, přičemž občas se v mezičase dozvíte nějaké zajímavější informace o fungování lidstva na téhle planetě a postupem času se rozkrývá jedno velké tajemství. Nutno uznat, že jakkoliv mě příběh moc nebral, samotný závěr je poměrně překvapivý a uspokojivý.

Tenhle nedostatek se však asi měl řešit vedlejšími úkoly, které hráče často seznamují s jednotlivými postavami, nicméně mi jednotlivé příběhy nepřišly moc dobře napsané a všechno jsem tak nějak pouštěl jedním uchem tam, druhým ven a příběhové pozadí či osudy postav mi byly časem víceméně ukradené. Výjimkou je samozřejmě velitelka Elma a parťačka Lin. Ač zde najdete opravdu velké množství různých postav, které lze naverbovat i do party, tak příběh věnuje největší pozornost právě zmíněné dvojici a je téměř vyloučené, že byste hru dohráli a svou velitelku si nezamilovali. Co zaslouží v tomhle ohledu však pochvalu, je vyobrazení soužití lidí a mimozemských ras v jednom městě. Paranoia, stravovací návyky, vkus či celkové kulturní nepochopení a nedůvěra. Na vše tvůrci mysleli a nechají vás řešit vzniklé problémy.

Tohle všechno však je ve výsledku uplně jedno, protože hlavní náplň je objevovat, bojovat a zase objevovat. Vertikální svět je výborný nápad a v momentě, kdy dostanete mecha, zde tedy zvaný skell, začne ta pravá zábava, neboť můžete lítat bez omezení a vše, co vidíte v dálce, nad vámi i pod vámi, je opravdu dostupné. Svět je navíc obrovský a variabilní. Travnaté pláně, hory, jezera, džungli i poušť brázdí různá monstra a na každém kroku čeká něco k objevení. Vše navíc umocňuje dostupná Collectopedia, kde si zaznamenáváte nalezené předměty a dostáváte za to odměny. Při přebíhání od značky ke značce jsem se takhle nebavil ani nepamatuji.

Souboje jsou pak po vzoru MMO her, tudíž máte několik aktivních útoků, na které během boje klikáte, zatím co kroužíte kolem nepřítele a zadáváte jednoduché rozkazy svému týmu. Pokud předpokládáte, že víc než o skill zde jde o statistiky, tak předpokládáte správně. S tímhle je tak spojený i grind a zatím co jsem při cestě k poměrně nutnému 50. levelu byl už lehce otrávený, tak po dosažení téhle mety a koupi nového skella jsem paradoxně ještě dobrovolně grindil dál, protože si najednou můžete dovolit zaútočit na větší a silnější monstra. Každých pár levelů a nové vybavení se prostě odráží na bojišti a souboje i přes svou jednoduchost prostě baví. Navíc v momentě, kdy zaútočíte na nepřítele a začne Show us light, for now..., tak prostě chcete bojovat!

Když si vezmete, že tenhle zapadlý zázrak vyšel na WiiU, tak je um vývojářů z Monolithu naprosto obdivuhodný. Celý svět je k dispozici bez loadingů, vše je krásně detailní a živé a graficky jde pravděpodobně o jeden z vrcholů konzole. Ha je navíc napěchována obsahem a při příchodu do New LA (jediné lidské město na planetě) nebudete vědět, co dřív a téměř s každou další splněnou kapitolou se pak odemykají neustále nové možnosti. Celkový zážitek pak ještě umocňuje již zmíněný soundtrack. Hiroyuki Sawano je mi znám už z anime, nicméně tady předvedl pozoruhodnou práci.

Nechápu, proč na tom Nintendo sedí již tolik let a nezaplatili port pro Switch. Je až trestuhodné nechat tenhle klenot umřít na jedné z nejzbytečnějších konzolí ever a zcela ideální by bylo, kdyby Monolith nevlastnilo Nintendo a ti měli tak možnost podobnou hru vytvořit pro normální konzole a PC. O tom si však můžeme nechat jen zdát. Pokud však máte rádi objevování cizích planet a mimozemských civilizací nebo jste fanoušci mecha her, tak není nad čím přemýšlet. Objevování herního světa nebylo nikdy zábavnější!

Pro: Svět, mechové, soundtrack, množství obsahu, Elma

Proti: Slabý příběh

+19

Turok

  • PC 70
Turoka jsem v minulosti pokoušel rozehrávat vícekrát. Nikdy se mi do něj nepodařilo dřív proniknout, než se mi z toho udělalo blbě. Asi to dělá pohupování kamery při chůzi. Hráč má tři možnosti co s tím. Buďto se na hru vykašlat, že tohle opravdu nemá zapotřebí (asi nejběžnější řešení). Zvyknout si na to nebo si vzít kynedryl. Ze začátku hry jsem se trochu vrátil do dětství, kdy jsem si ve školních autobusech vždy sedával dopředu a modlil se, abych to přežil bez blití. Blikání při sbírání trojúhelníčků tomu také moc nepřidává.

Neustálé skákání a sbíraní trojúhelníků, které vám po určitém množství přidají život. Často jsem si připadal víc ve 3D plošinovce, než v fps akci. Mnohem větší nebezpečí, než od nepřátel, představuje netrefit se na malou plošinku nad propastí. Vážně se mi za celou hru nepodařilo zemřít v boji a každý pád do propasti mě štval hlavně z toho důvodu, že místa, kde šlo uložit a nepřijít kvůli tomu o bágl a brnění, byly docela vzácné. Ke konci hry jsem díky tomu občas rezignoval na těžší nepovinné skoky pro náboje navíc a podobně. Nintendo 64 je z toho cítit na sto honů.

Remaster jen kosmeticky vylepšil grafiku, umožnil nastavení kláves a umožnil Turoka bez problémů pustit na nových systémech. Hra mě vytáčela ve spoustu směrech. Respawn nepřátel také není moc příjemný. To si tak z dálky odstřeluji robota s raketometem, když do mě najednou začne za zády rubat žába, kterou jsem už před tím dvakrát zabil. Na druhou stranu, pohyb v téhle hře je dostatečně svižný a vůbec nic vám nebrání rozeběhnout se k robotovi. Hra tlačí hráče, aby šel neustále dopředu a nikde se moc nezdržoval. Stejně se není moc čím kochat.

Celkem se mi líbil design úrovní. Starý dobrý komplexní design. Který mapuje kupodivu přehledná mapka. To ve 3D hrách nebylo běžné. Quake jí kupříkladu už vůbec neměl a vykreslil úrovně mnohem stupňovitěji. Quake ale nebyl limitován nuzným výkonem Nintenda 64. V Turokovi se dá orientovat a to je hlavní. Hlavní plusy Turoka vidím ve velkém arzenálu zajímavých zbraní a ještě zajímavějších nepřátel. Kdo by nechtěl bojovat proti dinosaurům, kteří jsou ozbrojení kulomety nebo lasery.

Hra má chytře navržené řazení úrovní. V úrovních hledáte klíče do jiných úrovní. Kromě klíčů vás nic nelimituje. Zpřístupněné úrovně můžete podle libosti procházet pořád dokola. Dají se takhle, v klidu, najít třeba všechna tajná místa. Takový styl rozestavení úrovní nebyl nikdy zcela běžný a působí to pořád docela svěže. Stejně jako zábavně vymodelovaní bossové. Celé je to béčko jako hrom. Je v tom nadsázka a je to přiznané. Turok není tak špatný, jak se na první i druhý pohled jeví. Jen to chce chvíli vydržet a dát mu šanci.

Herní výzva: "Remaster" (normal)

Pro: rychlý pohyb, ozbrojení dinosauři, velký zbraňový arzenál, struktura úrovní, bossové

Proti: všudypřítomné a časté skákání nad propastí, řídké ukládací body, pohupování postavy způsobuje nevolnost, rychlý respawn nepřátel

+19

Subnautica: Below Zero

  • PC 60
První Subnautica pro mě bylo zjevení. Hru jsem spustil s očekáváním ničeho, chtěl jsem jí pouze vyzkoušet. O to větší šok mě čekal, když mě Subnautica bez ptaní chytila, nenechala mě pomalu ani nadechnout a potopila mě do tajemných a krásných scenérií, kdy mě nechala hladově hltat po kouskách zajímavě vyprávěný příběh, kde mi ukázala nádherné lokace, ze kterých se tajil dech, nebo kdy mě sevřela strachem z neznáma. Bohužel musím říct, že volné pokračování Below Zero je všechno, jenom ne skvělé… Pokud bych měl použít jedno jediné slovo, asi mi jako nejvíce příhodné přijde „Zklamání“...


Příběh je v původní Subnautice dávkovaný skvěle pomocí zápisníků, kdy hráč postupně zjišťuje kde to vlastně je, kým to je, proč tu je a co vlastně dělat s tou obří havarovanou lodí na obzoru.

Hlavní hrdinka Below Zero naopak skáče do akce doslova po hlavě a po zcela očekávaném tvrdém přistání na povrchu, pouze s notnou dávkou štěstí a přáním scénáristů, nachází kousek od své první pozice také první Fabrikátor v neporušené kapsli. První kroky jsou tedy stejné jako v původní hře, bohužel jakýkoliv náznak tajemna je pryč. Robin jedná jako smyslů zbavená a dostává se tak sama do situace, do které by se zdravý člověk dostat nechtěl ani omylem - natož výskokem na orbitu nad planetou 4546B se slovy “já si cestu zpět nějak najdu…”. Tohle byl můj první problém s Below Zero. Velmi těžko jsem se vžíval do role Robin, její naivní chování v kombinaci s neuváženými rozhodnutí jí příliš bodů a sympatií nepřihrálo. 

Samotný příběh navíc nedosahuje kvalit toho původního a i když hra odkazuje na původní Subnauticu, ve výsledku jí to moc platné není. Jednotlivé linky, který jsou tu tři, se ani v kombinaci nevyrovnají původní hře. Hlavní dějová linie navíc končí velmi rychle a působí nedotaženým dojmem.


Další věcí, kterou bohužel považuji za zklamání, je prostředí celé hry. Pryč jsou nádherné scenérie, nad kterými se tajil dech. Pryč jsou podvodní instalace, do kterých jsem se doslova bál vkročit. Teď mě neberte špatně, grafická stránka Below Zero je stále na výborné úrovni, bohužel určitá sterilita prostředí, které je navíc menší jak v původní hře, v kombinaci s doslova prázdnou spodní třetinou mapy, vyloženě nepříjemnou horní třetinou mapy a pocitem nezranitelnosti po určité době hraní hře doslova podkopávají nohy. Atmosféra je jednoduše pryč.

Spodní třetina mapy je, jak jsem psal, zcela prázdná. Sice je dno sem tam lemované nerosty, ale ve výsledku tato část nenabízí absolutně nic zajímavého, jako kdyby autoři hry neměli čas na dokončení. 

Horní třetina v podobě zmrzlého povrchu se neustále utápí ve sněhových bouřích, mlze a navíc disponuje agresivní faunou. Jestli autorům přišla zábavná představa, že se pomalu mrznoucí hráč neustále motá generickými jeskyněmi a pláněmi, kdy bez mapy nemá pomalu šanci poznat kde už byl a kde ne, protože vše vypadá k uzoufání stejně, tak mě tahle část přišla naopak jako největší slabina hry. Snowfox, což je nový dopravní prostředek pro pohyb na povrchu, se navíc velmi špatně ovládá. Po jeho vyrobení a vyzkoušení jsem rychle přišel na to, že se jedná o zcela zbytečný dopravní prostředek. 

Celou nadzemní část jsem tedy prošel v Prawnu, ve kterém jsem byl celou dobu v teple a nezranitelný od agresivních Snow Stalkerů. Hra v tu chvíli připomínala pití horké kávy u sledování dokumentu ztracené expedice kdesi v Himalájích. Cítíte, že to je drsné prostředí, ale je vám to zcela jedno, důležité je, že jste v pohodě. Jediné co tak zůstalo, bylo pouze nepříjemné bloudění nezajímavým prostředím. Takže, zjistit proč tu ta pevninská část vlastně vůbec je a a hurá pryč… Prawn jsem navíc, kromě použití na pevnině, neměl ani jak využít. Materiálů je všude dostatek a nutnost používání Prawnu, jako v první Subnautice, zde neexistuje.


Jednotlivé biomy jsou od sebe sice odlišné jak v barvě prostředí, tak v detailech typu výdechy magmatu, chaluhových lesů, zmrzlých částí, či krystalových jeskyní, ve výsledku jim ale chybí atmosféra. Chybí jim to překvapení, kdy hráč vpluje do nové lokace a klesne mu čelist, jak to uměla původní Subnautica například při prvním vstupu do Lost River, nebo když jsem poprvé viděl Giant Cove Tree, u kterého jsem si posléze v tichém úžasu postavil další základnu. Některé části jsou v Below Zero docela fajn, jiné ale postrádají cokoliv, co by mělo hráče zaujmout. Najít tak ve hře nějaké místo, které hráče okouzlí, připoutá ho k sobě svým prostředím tak, že si zde hráč začne stavět další základnu, je téměř nemožné. 

Jednotlivé biomy jsou navíc poměrně prázdné, pokud vynechám pár dravců, kteří sice na první pohled nahánějí hrůzu, ale po chvilce se z nich stane bezzubá karikatura sebe sama, vzhledem k nemožnosti hráče pořádně zranit, natož pokud pluje v SeaTrucku, což je nový druh ponorky. SeaTruck je nesnesitelně pomalý, je nevzhledný, ale dá se za něj napojovat několik modulů (s každým dalším modulem je navíc pomalejší a pomalejší), takže si za sebou hráč může tahat od výrobníku, přes skladiště až po postel co ho napadne. Ne že by to ve hře bylo potřeba, ale ta možnost tu je.


Hra obsahuje poměrně dost chyb, od proplouvajících ryb skrz základnu, kde není voda, přes ponorku, ve které po puštění ovládání naopak voda zničehonic najednou je, přes občasné prolínání textur a objektů, takže vidět Glow Whale jak napůl pluje v ledovci, napůl ve vodě, nebyl úkaz příliš ojedinělý.

Umělá inteligence je na bodu mrazu, ryby mají paměť jako akvarijní rybičky, takže sejde z očí, sejde z mysli, nejhorší ale je, že v ponorce po hráči agresivní tvorové jdou pouze v momentě, kdy drží kniply a ponorku ovládá. Stačí ale zmáčknout E, kniply pustit a „hrozivý“ Shadow Levithian zůstane stát před ponorkou zírající na hráče skrz přední sklo nevěda, co že to vlastně chtěl. Takže se sebere a odpluje. Stačí moment počkat, chytit opět ovládání a plout kam hráč potřebuje. Při jakémkoli náznaku problémů stačí pustit knipl a voilà, z agresivních levithianů jsou nevšímavé rybičky.

Strach, který jsem měl u levithianů v původní Subnautice, je zde zcela pryč a po určité době začnete agresivní faunu zcela ignorovat.


Samotné jádro hratelnosti zůstalo stejné. Pořád je to ta Subnautica, kterou si hráči zamilovali u původní hry. Bohužel ze hry zmizelo všechno, co jí dělalo výjimečnou. Pryč je tak skvěle dávkovaný a tajemný příběh, pryč je exploring dovolující hráči objevit nádherné biomy do kterých se zamiluje, navíc je tu naopak rozsáhlá, generická a nezábavná pevnina.

Pokud hledáte potápění, rybičky a hledání hromady materiálů k výrobě, budete se bavit. Pokud hledáte po všech stránkách vyváženou hru jako byla původní Subnautica, můžete být zklamáni...

Pro: Kvalitně podané potápění, některá dílčí vylepšení (velkoprostorová místnost), stavění základy

Proti: Místy prázdné prostředí, místy nezáživné prostředí, nepříliš zajímavý příběh, chyby a slabá umělá inteligence

+19

Worms 2

  • PC 85
Worms 2 patří do unikátní skupinky her, které se postupem času staly po všech stránkách obsoletní, nebo chcete-li irelevantní. Proč? Z pohledu novějších her dvojku plně zastínil Armageddon a z pohledu starších her, pravý nostalgik či herní historik raději sáhne po prvním dílu. Přesto je to právě druhý díl, který se do mého dětství zapsal nesmazatelným písmem.

Takže ano, budu osobní. Psal se rok 1997, kdy jsem se poprvé začal seznamovat s počítačem, a to jak doma, tak v tzv. kroužku výpočetní techniky. To byla skvělá věc – jednou týdně 3 hodiny vkuse, z toho 15 minut učení, zbytek hraní. Byla tam, tuším, jedna 286, šest různých 386, jedna 486 50 MHZ, jedno Pentium 100 MHZ a jedno Pentium 133 MHZ. Točit jsme se měli po týdnech pravidelně, ale většinou silnější zvítězil, takže já jsem ze začátku hodně prohrával. Přibližně po jednom až dvou letech se síly začaly vyrovnávat a já jsem mohl pravidelně ochutnávat i trochu novější hry. V té době někdo do jednoho z Pentií nadisketoval Worms 2, což bylo naprosto šílené, protože, aby Worms 2 fungoval bez CD, musely být do instalace doplněny další herní soubory, což zabíralo snad kolem 120 – 130 MB. I po zabalení to čítalo přibližně 70 disket a každý, kdo někdy pracoval s krásnými 3,5 palcovými disketami si asi dokáže představit, jaká byla pravděpodobnost, že jedna z nich, během kopírování, vypoví službu. :) Pro zajímavost, já jsem měl cca 12-13 vlastních disket, z nichž nikdy nefungovaly všechny současně, takže mi trvalo 2 měsíce, než jsem si Wormsy nadisketoval domů, přičemž týden, co týden jsem se modlil, aby nikdo na disku v kroužku výpočetní techniky nenašel mých schovaných 70 RAR souborů a nevymazal mi je dřív, než bych si je stihnul přetáhnout domů (myslím, že moje oblíbená schovka byla C:WindowsSystem32).

Ale možná zpět ke hře – společně se sérií Mortal Kombat byly Worms jedna z velmi mála her, které se pohodlně hrály s více lidmi u jednoho PC. Vlastně to byla jediná hra, která byla opravdu zábavná třeba i ve 4 lidech u jednoho PC. Samozřejmě Scorched Earth už jsme měli najetý i pozpátku z těch tři-osm-šestek. Já si ani nejsem jistý, nakolik jsem schopen Worms 2 po těch letech „objektivně“ posoudit, ale vybavuju si jen královskou zábavu, když jsme se postrkávali u počítače a hráli proti sobě znova a znova. Oblíbenou kratochvílí pak bylo i chození po škole ke mně domů, kde jsme stihli s kamarády nějakou rychlejší partičku dřív, než se vrátili rodiče z práce.

Worms 2 má oproti prvnímu dílu o poznání malebnější grafiku, rozdíl z mého pohledu krásně symbolizuje přechod z MS-DOSu na Windows. Červíci jsou roztomilejší, připomínají domácí mazlíčky, mapy jsou barevnější, zbraně nevypadají hrozivě, ale spíše legračně a k tomu ty sladce dabované hlášky! Na Worms 2 i oproti následovníkům oceňuji velmi přehledný interface, kdy v jednom intuitivním Windows okně s několika záložkami nastavíte vše, na co si jen vzpomenete. Od zdánlivých zbytečností jako jsou jména pro vaše červíky, přes náhodný generátor terénu až po překvapivě komplexní editor zbraní. Pokud se nemýlím, Worms 2 disponuje více možnostmi než Armageddon i World Party, co se týče modifikace zbraní. Každé z nich můžete změnit jednotlivé parametry jako je damage, rádius zásahu, počet částic u tříštivých granátů (cluster bomb, banana bomb), počet vteřin do výbuchu u dynamitů, chodících kraviček, skákajících oveček, smrdících skunků, dokonce i počet sypajících se dopísků z nebe (alternativa k air strike) a další. Worms 2 je hra, ke které se vrátí jen málokdo, ale já si na ni vždycky rád vzpomenu…
+19

Halo: Combat Evolved Anniversary

  • PC 60
Science-Fiction Space Marine First Person Shooter: The Game 

Série Halo na mě vždycky působila poněkud generickým dojmem a první díl můj dojem potvrdil. Jen jsem nečekal, že ho potvrdí takhle hrozně moc.

Po krátkém úvodu na palubě pozemské vesmírné lodi mě hra vypustila na samotný Halo prstenec. Usednul jsem zvesela do vozítka a společně se s partou vesmírných mariňáků drsných jak levný hajzlpapír z Lidlu vydal zachraňovat... Hovno zachraňovat! Prostě jsme se vydali vykosit všechno, co nám stojí v cestě. Zprvu to byli podivní žvatlající tvorové, při jejichž nemilosrdné likvidaci jsem se cítil skoro až nepatřičně. Postupně se přidala další plejáda nepřátel složená z různých ras, ve hře popsaná jako uskupení Covenant. A to je vlastně celé. Hra naznačí zajímavý lore, ale příliš ho nevyužívá a je to především čistokrevná střílečka ze staré školy.

V exteriérech mi hra svou mírnou volností připomínala sérii Chrome, v (ohromně dlouhých) interiérech zase mého oblíbeného Chasera. Jen... je designově výrazně horší. Halo byl, pravda, první, ale asi jsem čekal, že pomyslná laťka bude nasazená o trochu vejš. Zmínky o copy paste designu jsem sice zaregistroval, ale že jsem odehrál už hodně stříleček a bavil se často i v podstatě u céčkových chujovin od CI, říkal jsem si, že to přeci nemůže být tak hrozné. Inu, je to hrozné. Fakt hrozné! Zatímco venkovní lokace jsou různorodé a vizuálně pěkné (dáno z velké části i remakem), interiéry jsou naprosté designérské dno (s vrcholem v levelu The Library), které bych zhejtil i u kdejaké levné budgetovky. A že takto svého času vypadal exkluzivní vlajkový titul, navíc pro mnohé skutečně kultovní a na západě velmi oslavovaný, nad tím mi teda zůstává rozum stát. A ta největší trapárna přijde v druhé polovině hry, kdy tvůrci místo nových neokoukaných misí nechají hráče projít všemi původními lokacemi (a ano, často i těmi interiérovými) zase hezky zpátky... v podstatě až na začátek. Akorát přidají pár trosek, výbuchů, počty nepřátel znásobí pěti a tu a tam to znásilní nekonečným respawnem, neférovými instakilly a rozbitým sejvováním.

Hodně věcí zachraňuje slušný gunplay a duchapřítomná AI, která reaguje velmi překvapivě - kryje se, uhýbá, ustupuje, občas hráče nepříjemně rushne a před velkým kalibrem bez ostychu prchne a nevyleze, dokud hráč neukáže slabinu. Paráda! Anniversary verze přináší markantní grafický update, který sice absolutně nectí spíše temnější vizuální feel původní hry, ale mnohé lokace nechává hodně výrazně prokouknout. Cením možnost instantně přepínat mezi verzemi. Hodně mě bavilo porovnávat look originálu a novodobé verze. A přiznám se, že jsem občas i sterilnost původní verze využil jako jakýsi cheat, abych lépe viděl nepřátele, kteří v upgradované verzi lehko splynuli s prostředím. Remake je výrazně barevnější a na oko hezčí, ale pochopitelné méně přehledný.

Odvařenej z toho ale nejsem. Ve své době možná událost (zejména kvůli mulťáku), ale dnes první Halo působí jako naprosto tuctová FPS s generickým designem úrovní a s absencí čehokoli, kvůli čemu bych si ho měl na delší dobu zapamatovat. Nehraje se špatně, mnohdy překvapí umělou inteligencí nepřátel a kdo má vyloženě rád klasické 3D střílečky ze staré školy, tak hraním asi neprohloupí, ale zároveň by měl myslet na to, že tohle Halo nenabídne nic, co by nebylo k vidění i jinde (a v lepším provedení).

Pro: exteriéry, chytlavý gunplay, různá vozidla, lore má potenciál, velmi dobrá AI, hudba

Proti: generický design, generický příběh, generické dialogy, generický zážitek

+19 +20 −1

Spear of Destiny

  • PC 70
Hrát Spear of Destiny je prakticky stejné jako hrát původního Wolfa. Novinek je tu poskrovnu a jsou spíše kosmetického rázu. Hra mi však přesto přišla z hlediska designu úrovní zákeřnější - je zde spousta odboček a zákoutí, kde často číhá nepřítel a hráč tak musí být v postupu mnohem opatrnější. Komplikovanější design úrovní pak bohužel vede i k častějšímu bloudění, jelikož i zde chybí mapa či alespoň nějaké významnější orientační body.

Tento výlet do herní historie tak dle mého skromného názoru stejně jako poslední 3 epizody Wolfa nic objevného nepřináší a lze jej tím pádem směle vynechat. Pro zkrácení dlouhé chvíle někde na starším počítači však pořád svůj účel plní dobře a zábavná je úplně stejně jako Wolf i dnes.

Chápu, že zaskočení autoři tehdy nechtěli nic výrazně měnit a hráčům dopřát ještě více toho, co se stalo tak úspěšným a legendárním. Z dnešního pohledu ale dle mě k vytvoření si obrázku o počátku FPS žánru naprosto stačí odehrát první 3 epizody Wolfa a pak pokračovat takovou tou neznámou a dávno zapomenutou hrou z roku 1993, nějakej barák nebo tak nějak, shodou okolností od stejných autorů.

Pro: akce, střelba

Proti: bloudění, minimum novinek

+19

Secret Files: Sam Peters

  • PC 30
Neodolal jsem a ve 2:50 zapnul i poslední díl Secret Files. Výsledek? V 5:30 se koukám na závěrečné titulky. Dvě a půl hodiny na dohrání adventury považuju za špatný vtip a jestli to měl být jen nějaký datadisk či DLC k sérii, pak nechápu proč se prodával a prodává za plnou cenu.

Sam Peter je totiž jen ultralaciná ždímačka peněz. Teoreticky jsou tu tři lokace, ale první dvě jsou jen příběhový i hratelný rozjezd - dostat se během událostí v druhém díle z Indonésie a zjistit v Německu kam cestoval profesor. Obě lokace mají pár obrazovek a vyřešíte je během pár desítek minut a nic podstatného se zde nestane. Třetí lokace v Africe je už celkem velká. Příběhově to ale za moc nestojí - novinářka Sam Petersová pátrá po zmizelé expedici profesora a odhaluje tajemství zmutovaných domorodců. Chytí jakékoliv intro a v podstatě i outro, je tu jen pár animací. A samotná Sam? Příšerně nesympatická, namyšlená bloncka u jejichž komentářů jsem měl chuť vypnout zvuk.

Grafika je pěkná, hratelnost ujde - je stále ono adventurní běsnění s tunou aktivních míst a přehršlí předmětů. Ani tady ale nemůžu příliš chválit - předměty narozdíl od prvních tří dílů neubývají, takže do závěrečného bludiště vzcházíte s téměř třemi desítkami krámů, které z 90% už nepotřebujete. Tvůrci takhle natahují hru, o totéž se snaží závěrečným nezmapovatelným bludištěm, kdy jsem poprvé a naposled musel kouknout do návodu a také si několikrát zopakujete stejný puzzle se skládáním objektů.

V podstatě jsem se většinu hry absolutně nebavil, takže za ty 2,5 hodiny jsem i rád, ale i tak to považuju za absolutní nehoráznost a tomu odpovídá i mé hodnocení.
+19

Assassin's Creed Rogue

  • PC 80
Zhruba před 2 lety jsem hrál Assassin's Creed IV: Black Flag a byl jsem spokojen. Tento další díl je zlými jazyky očerňován, že je to Black Flag pouze s novými texturami a posunutý o pár set kilometrů na sever. Dá se s tím souhlasit, ale když to tehdy fungovalo, tak nevidím problém to použít znovu. I když si úpřímně moc nedovedu představit, že bych hrál Rogue ihned po dohrání Black Flag, ta dvouletá pauza pro mě byla ideální.

Líbilo se mi, že hra je prošpikovaná historickými postavami, jasně je to takový trademark celé série, ale tady jsem byl zatím asi nejspokojenější, protože období 18. a 19. století mám z celé historie nejradši (a piráti mi nikdy nicmoc neříkali). Je také super, že se tu objevují postavy z předchozích 2 dílů a to ne jen v epizodní roli, hned mě to vtáhlo do hry ještě víc.

Příběh je oproti tomu plný klišé a je asi nejslabší z celé série (prozatím), ale už jsem se naučil ho moc nevnímat (je tam stejně plno zvratů a vše se mění z hodiny na hodinu). Oceňuji ale, že se skoro celá hra hraje za Templáře, to je osvěžující, i když to na vlastní gameplay vlastně nemá žádný vliv :)

Nejsilnější zážitek si ale odnáším ze skutečné historické události, když jsem způsobil zemětřesení v Lisabonu v roce 1755, je to sice do hry zasazeno trochu na sílu, ale zážitek je to přesto silný, protože není moc her, kde hráč způsobí smrt 100000 lidí najednou :)

Assassins Creed Rogue je kvalitní díl série, nijak extra nevybočuje, ale bavil mě celou dobu. Těším se na další díl Assassin's Creed Unity, protože Velká francouzská revoluce je jedno z mých nejoblíbenějších historických témat ;)

Pro: 18. století, historické postavy, USA, krásné scenérie, výlet do Evropy

Proti: stejné jako předchozí díl, slabý příběh, málo epický konec

+19

Four Last Things

  • PC 70
Skvělý nápad, ještě lepší vizuální zpracování, humor za mě na jedničku. Příběh o tom, jak si jeden hříšník musí zopáknout všech sedm smrtelných hříchů, aby se konečně mohl vyzpovídat, mě bavil. Plnění jednotlivých hříchů bylo někdy lehčí, někdy složitější, je pravda, že občas by nějaká nápověda ve hře nebyla na škodu, protože sice džbánů je ve hře habaděj, ale najít ten který lze sebrat už je jen jeden.

Vizuální stránka hry je to, proč jsem si jí vůbec pořídila. Dílo Hieronyma Bosche je pro mě z uměleckého hlediska jedno z nejzajímavějších. Takový praotec surrealismu ačkoliv tvořil několik století před tím než byl tenhle umělecký směr v rozpuku. Každopádně Zahrada pozemských rozkoší, která se promílá v celé hře je fascinující dílo a vůbec se nedivím, že zrovna tenhle trochu bizardní triptych rámuje tuhle trochu bizardní hru. Kromě Bosche je tu spousta děl od jiných umělců, hodně z nich je namixována, což byla další věc, která se mi opravdu líbila. A když zrovna člověk neví odkud ta či ona část obrazovky pochází, ve hře je možné navštívit galerii, kde se dají originály prohlédnout.

Takže obecně je ta hra skvělá a opravdu mi sedla, ale ta hra je prostě mizerně krátká. Hotovo úplně komplet se vším všudy jsem měla za hodinu a půl a to jsem se celkem hrou loudala. Samotné plnění úkolů, jak už bylo řečeno je celkem jednoduché a pokud se člověk zrovna nezasekne na myšlenkovém pochodu autora, tak se hra dá stihnout do hodiny (ani ne). Rozhodně si chci zahrát The Procession to Calvary, protože ten koncept hry se mi fakt líbil, ale teď si prostě ty éčka sama sobě neuhájím.
+19

Doom Eternal

  • XboxX/S 75
Úvodem mého komentáře musím poukázat na dvě (vzájemně v určité míře související) skutečnosti, které mě v mém hodnocení značně ovlivnily. První z nich je, že aktuálně trpím určitým „herním blokem“, kdy mě obecně hry nebaví tak moc jako normálně. Také proto se v tomto příspěvku budu snažit oddělit ryze subjektivní dojmy z hraní od „objektivního hodnocení“. Druhou skutečností je hraní Doom Eternal relativně nedlouho (cca 1 rok) po dohrání Dooma z roku 2016 (dále jen Doom2016), kdy se tak nemohu vyhnout srovnávání herních zážitků a pocitů ze hry. Tak a teď už pojďme k hodnocení samotné hry.

Už předešlý odstavec asi do jisté míry naznačil, že mé herní zážitky z Doom2016 a Eternalu byly značně rozdílné. Doom2016 jsem cca před rokem vyzkoušel z důvodu, že co žebříček nejlepších FPS na youtube, to umístění této hry na čelních pozicích. I když tak nejsem příznivcem vyloženě frenetických akcí, dal jsem Doomovi2016 šanci. A rozhodně jsem pak nelitoval. V singlu jsem doslova vyzobal všechny bonusy, prolezl všechny úrovně skrz na skrz a neskutečně se při tom bavil. Logicky jsem pak čekal, že mi Eternal dopřeje obdobnou zábavu, neboť jsem jej v zásadě bral jako „více téhož“. Aniž bych však dokázal zcela dopodrobna rozebrat čím to bylo, tak u druhého dílu jsem se místy nudil a nakonec jej dohrával vyloženě „na sílu“. Určité důvody ale přece jen identifikovat dokážu.

Doom Eternal mi na prvním místě připadá poněkud překombinovaný, což mi u vyloženě frenetické střílečky přijde lehce na škodu. Ačkoliv totiž obsahuje jednak obdobné možnosti vylepšování postavy jako Doom2016, jde v této oblasti Eternal ještě dál. Vylepšujete si tak své zbraně, vlastnosti zbroje, zdraví/náboje/brnění, a k tomu máte dále aktivní až trojici run, které vám rovněž poskytují určité bonusy. Zmíněné položky pak zlepšujete za různé tokeny, které nacházíte během hry, případně je obdržíte za odvedený boj či splnění určitých výzev. Vím, uvedené nezní nijak komplikovaně, ale čistě subjektivně mi zpracování těchto oblastí v menu přišlo tak nějak nepřehledné/komplikované. Oproti Doom2016, kde jsem měl z každého vylepšení radost, jsem tak v Eternalu spíše prostě „na něco klikl“ a moc neřešil, co mi to vlastně přinese. 

Druhým projevem, opakuji, že jde opět o čistě subjektivní pocit, překombinovanosti byla i samotná šíře možností jak bojovat s nepřáteli. Objektivně jde vlastně o kladnou skutečnost, ale subjektivně mi možnost, vedle použití samotných zbraní, řezat pilou (za účelem získání nábojů), pálit plamenometem (zisk brnění), házet granát nebo „ledovou bombu“, použít glory kill (zisk zdraví), úder „blood punchem“ či použít meč (ultra silná zbraň) přišla až moc. Někdo může objektivně namítnout, že uvedené varianty dávají hráči více možností jak taktizovat a jak se pohybovat po bojišti, s čímž nemám problém souhlasit. Mně toto pojetí ale zkrátka přišlo až moc komplikované a vytrhávalo mě z akce.

Poslední významnou výtkou, která byla v souvislosti s Eternalem široce rozebírána, a které se tak ani já nevyhnu, bylo zakomponovaní skákacích pasáží do jednotlivých úrovní. I tato věc mě vytrhávala z jinak přímočarého boje. Skákačky sice objektivně nejsou příliš složité, ale navzdory tomu, či možná tím spíše nerozumím tomu, proč je autoři do úrovní vůbec vložili. Za mě působí spíše otravně, než že by hratelnost obohatily. Ale opět, jde jen o subjektivní pocit.

Až doteď jsem jen kritizoval, ale to by nebylo k Doom Eternal fér. V souladu s recenzemi, které jsem o hře četl, totiž musím i já vyzdvihnout objektivní kvality této hry. Mezi ně bezesporu patří zážitek/pocit ze samotného boje, kdy za zvuků nadupaného soundtracku odpravujete jednoho démona za druhým. Kladně dále hodnotím i poměrně široký zástup nepřátel, se kterými se ve hře střetáváte. Arzenál zbraní pak sice nepřekvapí, ale je dostatečný, přičemž (viz výše) si jednotlivé zbraně ještě můžete modifikovat. Konečně mi nečiní problém mezi „objektivní klady“ zařadit výše zmíněný (subjektivně negativně vnímaný) prvek poskytnutí dalších způsobů likvidace nepřátel za účelem zisku nábojů, životů, brnění, či prostě pouze odpravení daných zplozenců pekla z povrhu Zemského. 

Co říci závěrem? Mně subjektivně hra úplně nesedla, a jak jsem zmínil výše, musel jsem se k jejímu dohrání spíše nutit. Objektivně ale musím uznat její nesporné kvality, díky kterým má nepochybně milovníkům stříleček co nabídnout. Pokud byste se mě tak zeptali, zda se do Doom Eternal pustit, nezbývalo by mi než říci „dejte hře šanci“. Minimálně za to zcela bezesporu stojí.

Pro: široká plejáda nepřátel i (modifikovatelných) zbraní; skvělý pocit z boje; taktické možnosti na bojišti

Proti: překombinovanost/nepřehlednost různých vylepšení; skákací pasáže

+19