Nejlépe hodnocené komentáře

Druhého Posla Smrti jsem dohrál už celkem třikrát. Pamatuji si, jak jsem byl tenkrát nadšený z krásných animací postav, o kterých se prvnímu dílu mohlo jenom zdát.
„Tomu se říká pokrok“, říkal jsem si. Bohužel to je asi jediná věc, kterou se může druhý Posel Smrti vytahovat na svého předchůdce.

Poprvé jsem hru dojel téměř na jeden zátah. Podruhé jsem se ke hře vrátil, protože jsem si chtěl připomenout, jak na sebe jednotlivé díly navazují a potřetí … no, to už bych si hru sám od sebe asi nepustil. Pařil jsem to hlavně kvůli přítelkyni, která dosud hrála jenom jedničku (ze které byla nadšená stejně jako já), takže pro ni byla dvojka něčím zcela novým.

Hra začíná vcelku nevinně a nebýt úvodního filmečku, který působí jako by byl ušit hodně horkou jehlou, asi bych ani nepoznal, že se jedná o pokračování prvního dílu. Anglii vystřídala Amerika a místo tajemného a velice charismatického Samuela hrajeme za mladého drzouna Darrena. Musím přiznat, že jsem měl velké problémy právě s hlavním protagonistou. Jeho přidrzlé odpovědi a vtipné poznámky jsem si sice velice rychle oblíbil, ale co už mi tolik k srdci nepřirostlo byly Darrenovy občasné výstupy, kdy mi připadal jako ten nejnamyšlenější teenager pod sluncem. Jeho chování by mi více sedělo na šestnáctiletého kluka než dospělého člověka. Mimo to mi přijde, že na studenta fyziky nepobral zrovna příliš inteligence. Motivy některých postav mu už ani nebylo možné lépe podstrčit pod nos, ale on stále nechápavě mlel dokola stejnou pohádku. A jeho vztah k Angelině byl naprostým vrcholem špatného scénáře. Nepřijde mi totiž úplně normální zamilovat se na první pohled do dívky, se kterou prohodil sotva pár vět, a hodit tak kvůli ní za hlavu „zbytečnosti“ typu: smrt vlastní matky, trestní bezúhonnost nebo dokonce vlastní život. Máma sice leží v nemocnici, nikdo neví co s ní je, ale já musím spěchat na rande s Angelinou. Na Darrenovi mě postupně začalo vyloženě vytáčet, když pomalu po každé interakci s čímkoliv a kýmkoliv prohodil něco ve smyslu: „…nejdřív ale musím pomoct Angelině“. Sakra chlape, ty víš, že ti ta ženská ustavičně lže, vodí tě za nos, ale stejně se pro ni necháš skoro zabít? A to, že ti hned druhý den píše, že tě miluje ti taky není ani trochu divný? Ach jo…

Opusťme ale Darrena a řekněme si něco o technické stránce hry. Jak už jsem zmínil, grafické zpracování je na velice vysoké úrovni. Myslím si, že na adventuru z roku 2009 se jedná o velice povedený vizuál. Hýbe se to pěkně, postavy mají vcelku obstojnou paletu gest a prostředí je prostě nádherné. Lokality jako zámek Black Mirror, Willow Creek nebo starý maják byly nádherně zpracovány již v prvním díle. Ve dvojce tomu není jinak a všechny lokace jsou dovedeny k dokonalosti. Některé scény bych si ve formě plátna neváhal pověsit na chodbu nebo do obýváku. Hra také obsahuje několik cutscén, jejichž zpracování mi ale přišlo skoro až odfláknuté. Úvodní filmeček se ještě dal zkousnout, ale video na úplném závěru bylo krátké, podivné a trochu matoucí.


Zvuku jako takovému nemám co vytknout. Hudba krásně podbarvovala temnou atmosféru, což je u podobné hry skoro polovina úspěchu. Co ale vychválit nemohu je český dabing. Tohle vážení, tohle bylo asi to nejhorší, co jsem kdy slyšel. Ano, David Prachař je sice profesionál a k Darrenovi mi navíc velice sedl, ale ostatní postavy bída a děs. Ty dvě paní (pokud je ovšem nenamluvila jedna a tatáž osoba) z informačního centra v Biddefordu vyhrabali kde? A zrovna tento příšerně otravný hlas vás bude provázet hrou téměř furt. No a když se ke slovu dostala Victorie, Eleonor anebo dokonce Bates, chtělo se mi skoro až brečet. Jo, na Batese se ještě dalo zvyknout, ale když na vás promluví téměř stoletá babča hlasem rospustilé třicátnice, něco vám na tom nehraje. A z místního bezdomovce budu mít noční můry až dokonce života. Když už rádoby profesionální dabing trumfnou i (stále se zdokonalující) hoši z Fénix ProDabing, něco je asi špatně. Nevím, jestli je moje domněnka správná, ale skoro to vypadá jakoby herci ani nevěděli, co se zrovna na obrazovce odehrává. Intonace lítala jako šílená, nálada projevu taky. Darren má sice blízko od zhroucení, ale mluví hlasem veselého klučíka. Chvíli šeptá, chvíli řve. Občas mu nebylo ani rozumět, přestože jsem ostatní zvuky stáhnul na 50%. Nejprve jsem myslel, že za tak mizerné namluvení strhnu ještě nějaká procenta, naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a nenechal se zviklat. Přeci jen, za tohle tvůrci nemohou. Nevím, jak je na tom originální dabing, takže mi není souzeno promítnout svou nespokojenost do celkového hodnocení.

Příběh mi přišel takový nijaký až nudný. Hráč už od začátku tuší, kým vlastně Darren je, kdežto tomu to nedojde ani po bezpočtu dopisů, narážek, důkazů a já nevím čeho ještě. Celou dobu se ženete za něčím, co je zhruba od poloviny jasné a skutečný příběhový zvrat se koná asi jenom jeden. Navíc celá úvodní kapitola, ne-li celý Biddeford, byla velice táhlá, nastavovaná kaše. Nemám nic proti pomalým rozjezdům, ale tady mi to přišlo až příliš. Jediné, co mě na příběhu potěšilo, byl vývoj postav a míst známých z prvního dílu. Psychiatrická léčebna přestavěná na hotel, zpustlý zámek Black Mirror nebo panství ve Walesu.

Hádanky byly super. Řekl bych adventurní nadprůměr. Na třetí pokus jsem hru bohužel nedohrál, kvůli bugu v místnosti se závažími. Nevím, jestli byla hra rozbitá už od začátku nebo jsem tak učinil já tím, že jsem vrazil tyče do podlahy ve špatném pořadí, ale žlutou tyč ne, a ne dostat do správného tlačítka.

Shrnutí: Posel Smrti II si ode mě vysloužil 60%. Možná bylo mé očekávání ovlivněno minulým dílem, který je pro mě dosud nepřekonanou adventurou, ale zkrátka nemohu jinak. Pokud si hru projde člověk, který jedničku nikdy nehrál, asi bude hodnotit o něco výše, ale jako kanonický celek to zkrátka nefunguje tak, jak by mělo. Na závěr ještě musím vyzdvihnout příjemný save systém, který vás nenechá v případě smrti opakovat celý úsek znovu.