Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Venus Blood -Frontier-

  • PC 60
Co vlastně čekat od podpultové, u nás zcela neznámé hry, která je součástí, v Japonsku, údajně oblíbené série? Radím vám, radši nic. Pak můžete být z VB Frontier docela příjemně překvapeni, jako jsem byl já. Předně nutno uznat, že jako celek tahle hra funguje. Tedy ve smyslu, že většina mechanik má své místo a nabízí dostatečné možnosti.

Třeba příběh se dělí do tří cest, ačkoliv ta první, kterou pravděpodobně dokončíte bude normal ending, který se dá považovat za špatný konec a odepřete si tak dobrou čtvrtinu hry. Vaše rozhodnutí během rozhovorů totiž přidávají body vedoucí ke dvěma různým koncům a pokud jich nenahromadíte do daného bodu v ději, tak jste odsouzeni k právě bad endingu. Zjistil jsem to z návodu na netu. Stejně tak, že každá z postav má ještě několik svých možných zakončení.

Hra totiž neztrácí čas s nějakým vysvětlováním a přečíst si tutorial v hlavním menu je povinnost, jinak budete, jak se říká, v řiti. I potom ale budete chvíli tápat ve špatně navrženém interfacu. Získávání postav je zbytečně chaotické a popis přiřazovaných vlastností špatně dohledatelný. Samotné souboje pak ani neovládáte, vyjma fádního útoč, braň nebo rychleji. Důležitá je tudíž příprava před střetem armád. Do každé jednotky můžete vložit až šestici postav a jejich schopnosti pak určují, co se bude dít. Třeba démoni a nemrtvý jsou silnější v noci, zatímco rytíři bojují lépe ve městech. Pravdou je, že se jedná o dost zajímavý a propracovaný systém.

Na papíře zní povedeně i korupce pěti Bohyň zajatých v průběhu hraní. Budete se s nimi přátelit nebo je zneuctíte (v 18+ verzi v hardcore tentacle rape scénách)? V zásadě na výběr nemáte, protože protagonista Loki je po naprostou většinu hry hajzl, a to i v těch údajně slušnějších interakcích. Vážně doufám, že další díly tohle řeší lépe, protože jistý potenciál tu je.

Problém Venusblood spočívá hlavně v přehnaných ambicích. Chce všeho moc a nedokáže pak svůj náklad spolehlivě unést. Přesto bych dalším dílům asi šanci dal.
+16

Plants vs. Zombies

  • PC --
  • Android 80
Když jsem začínal s internetem a hrami na internetu, tak jsem dost hrál minihry typu tower defense, což bych tady Plants vs. Zombies zařadil a byl jsem se hrou velmi spokojený. Hrál jsem ji na mobilu a ovládání bylo v pohodě. Jednotlivé části jsou rozmanité, nejvíc práce jsem měl s tou v noci a mlhou, ale jinak mi to nějak zvlášť těžké nepřišlo. Zpříjemnilo mi to cesty do práce a z práce, nějaké chvíle ve vlaku a sem tam na návštěvách, když jsem měl chvíli pro sebe.
+16

Half-Life

  • PC 80
Asi taková povinnost každého hráče si zahrát tuhle hru. V Herní výzvě 2019 jsem si vyzkoušel Half-Life Blue Shift a dostal jsem podobný herní zážitek, ne-li o něco lepší. Hrát to v dnešní moderní době je docela výzva, protože hra vám nedá rozhodně nic zadarmo, lékárničky ani náboje nejsou všude, takže je fajn s nimi šetřit a hlídat si každý život, ukládat pozice, co to jde, abyste pak nemuseli větší část jet znova, skákat na milimetry přesně,. Hratelnost je super i na dnešní dobu, ano nemá to grafiku dnešních her, ale vůbec to nevypadá zle. Jsem rád, že jsem se ke hře dostal a úspěšně zvládl.
+16 +17 −1

Commander Keen Episode 1: Marooned on Mars

  • PC 60
Po celo víkendové pařbě a jedné probdělé noci jsem dojel všech šest epizod Keena a rozhodl jsem se nespamovat databázi psaním šesti komentářů. Jednak se mi nechce a jednak je Keen v podstatě epizodickou záležitostí podobně jako Duke Nukem, Biomenace. Dá se rozčlenit na dvě trilogie, přičemž v jednotlivých dílech není moc rozdíl, jen v tom co v daných dílech sbíráte.

Keena jsem měl zafixovaného snadnou jako hru pro děti, ale první trilogie mě přivodila kruté vystřízlivění. Grafika je ošklivá, ale to by bylo to nejmenší. Hratelnost je to oč tu běží a ta je doslova pekelná. Obtížnost je doslova delirická, protože Keen má přesně jeden život. Cokoliv se ho dotkne, cokoliv ho trefí, na cokoliv špatného skočí znamená konec a nutnost hrát kolo odznova. Životů můžete mít kolik chcete, mezi koly můžete ukládat, ale prd Vám to pomůže. Hra hází klacky pod nohy tak nechutným způsobem, že jsem určitě po dohrání zas o něco šedivější, než předtím.

Ve všech dílech Keena procházíte nějakou mapku a vybíráte si lokace k navštívení. Těch je celkem 15 a některé jsem opakoval klidně 20-30*. Důvody? Monstra. Elitní strážní vydrží 4 výstřely a v epizodě 2 jich je vždy několik a hlídají důležité instalace. Navíc střílí ultr arychle a vy uskočit nestihnete. Proskáčete kolem 30* a umřete, mezitím umíráte kvůli frustraci, vzteku a nesoustředění na zbytečných místech a nakonec začnete hledat cheaty. Ano přiznávám, souboje s touhle přesilou jsem nakonec vzdal a použil nesmrtelnost - jen na tuhle chvíli. Podobné, naštěstí již zvládnutelné monstra jsou i v epizodě tři - ninjové, u kterých nevíte kdy, jak a kam skočí, vydrží 4 zásahy a je jich tuna. Naštěstí nestřílí a dají se zaseknout v úzkých tunelech. Pak jsou tu nezničitelní roboti s rychlopalnou střelbou, monstra střílející přes zdi, které pochopitelně nemám čím zasáhnout.

Kromě toho je tu plno pastí, často zařvete že někam padáte a nevidíte kam a pochopitelně do nějakých bodáků. Potěší to zejména před exitem. Občas Vám dojdou náboje a jste v háji. Aby toho nebylo málo, máte dvě klávesy na tři funkce. Jednou se skáče, druhou aktivujete skákadlo pro vyšší skok. Speciální hmat druhá a první klávesa udělá vyšší skok, bez kterého se nehnete, problém je že stisk obou kláves zároveň je střelbou. A tak plýtváte náboji, kterých je málo při pokusu o vysoký skok. Proč? Protože ovládání je šílené. Všechno trvá, všechno je se zpožděním, lagující, nepřesné, skoky mají podivnou setrvačnost, každý sebejednodušší skok je tak sázkou do loterie.

První trilogie má kupodivu slušný příběh. Jako malý kluk se vydáváte raketou na Mars, kde mu ale raketu rozeberou Vorticoni. V první epizodě tak sháníte 4 části do rakety. V té druhé se vydáváte na jejich vesmírnou stanici zastavit jejich paprsky smrti od zničení pozemských měst. A ve třetí podniknete plnohodnotnou invazi na jejich svět s cílem zničit inteligenci, která je ovládá. Přiznávám, že jsem byl tak frustrovaný, že jsem si v duchu maloval tisíce způsobů jak tomu zmetkovi na konci zakroutit krkem. Celkově bych první trilogii dal tak max 50%.

Druhá trilogie je trošku jiné kafe. Grafika je o fous hezčí, ale ne zas o moc. Keen tentokrát stojí proti Shikadi, kteří dobývají galaxii. Ve čtvrté epizodě zachraňujete 8 věštců, aby jste zjistili více, v páté likvidujete postupně jejich vesmírnou stanici. A v šesté? V šesté se nic nedořeší, místo toho stojíte proti nějaké další rase a zachraňujete svou chůvu. Je to dost velké vaření z vody s pomrknutím na další díl, který se nekonal.

Díky bohu ID Softu došlo, že první tři díly byly nehratelné a tak vše trošku vylepšili. Střelba má konečně vlastní čudlík, nábojů je dostatek. Keen se umí skrčit, podívat se po pod sebe i nad sebe, střílet nahoru a ve výskoku i pod sebe. Skoky jsou odladěné a fungují, pasti a překážky jsou méně frustrující, nepřátelé jsou jednodušší. Stále ale platí některé konstanty. Jsou tu nezabitelné potvory a Keen má stále jediný život.

Tvůrci tak přišli s novinkami - zaprvé volba obtížnosti. A zadruhé ukládání kdykoliv ve hře. Což mě v plošinovce přijde divné a ze začátku mi to přišlo i zbytečné. Ale nebylo. Obtížnost opět roste, většinou po klidných pasážích přijde nějaká brutalita, a tak se hra často mění v jeden velký save/load fest. A protože nejsem zvyklý v arkádách ukládat, často jsem si poměrně velké pasáže kol zopakoval.

Tvůrci také přišli se spoustou předmětů a tajných chodeb. Má to ale háček. Do spoustu chodeb se dostanete, ale cesta ven znamená smrt - většinou jsou někde poblíž propasti a nemáte jak vyskočit. Jiné předměty jsou bez cheatování (létání, procházení zdí) nedosažitelné, k dalším se nedostanete protože jsou poblíž nějakého ostnu, bodáku nebo něčeho podobného a není šance je vzít. Prostě sadismus na ntou.

Každopádně nebýt ukládání, obtížnost by byla opět delirická o tom vůbec nepochybuji, takže druhé trilogii bych dal max 70% za o něco lepší grafiku, ovládání a hratelnost. Celkově tedy 60% s tím že Keen rozhodně není oddechovka, naopak mám po něm pocit, že si od skákaček dám na chvíli pokoj.
+16

Dangerous Dave in the Haunted Mansion

  • PC 70
Tak jsem si zopakoval i ten slavný druhý díl, tentokrát bez podvádění ve formě ukládání. Druhý Dave je pro mě jistým smyslem kultovní hra, protože ve své době to byla jedinečná hororová plošinovka, na svou dobu pěkně krvavá s estetikou hororů 80. let. To byly horory, kde se krví, slizem, nahotou a monstry nešetřilo, ne jak dneska, kdy čekáte hodinu, až strašidelně zavrže křeslo někde v rohu ve stínu. No nic. Vše má na rozsah hry (200 kilobajtů) překvapivě slušnou grafiku, ani ne tak moc hezkou, jako stylovou.

Dangerous Dave 2 je už klasická plošinovka. Opět bez intra či příběhu se vydáváte do strašidelného domu projít osm úrovní a zatnout tipec všem monstrům, které na Vás číhají, včetně dvou bossů. Úrovně se mění, jsou pěkně vymyšlené, v domě otevíráte dveře a sbíráte bonusy, hned na začátku třeba můžete vyskákat nahoru po stěně baráku a přes lebky se dostanete k životu. Čelíte monstrům a ty jsou jedna báseň. Zombíci nedělají nic moc, ale zato ježibaby (v dětství jsem si myslel, že jsou to opice) hážou nože. Jsou tu pavouci, kteří se rádi spustí na hlavu z míst, kde je nevidíte, slizky skákající šikmo a nepředvídatelně. A taky yettiové, či co to je, kteří jsou na tři výstřely a skočí na Vás, dříve než je stačíte ustřílet. Každé monstrum má povedenou animaci toho, jak Vás zlikviduje, pokud zlikvidujete vy monstrum, létají krvavé cáry.

Hrdina je vyzbrojen brokovnicí na 8 nábojů, která se sama dobíjí. Háček je v tom, že musíte zůstat v klidu a počkat si. Pokud se pustíte do boje bez nábojů, je to velice rychlý konec. Dave 2 má tentokrát slušné ovládání, skoky jsou přesné, Dave může mířit šikmo nahoru či dolů a je to základ taktiky pro většinu hry. Namířit na plošinku nad Vámi a zlikvidovat osazenstvo dříve, než Vás stačí ohrozit. S touto taktikou, velikou opatrností a rychlou palbou projdete prvních pár bez ztráty kytičky, nasbíráte si pár životů do zásoby... a můžete začít umírat.

Bavil jsem se grafikou, hratelností i estetikou hry, tak proč jen 70%. Inu ID Soft opět vsadil na brutální obtížnost a frustraci. Jedna rána znamená konec a kolo si zopakujete. V druhé půlce začínají typické arkádové pasti. Někam musíte spadnout a občas je to na ostny či mezi monstra. Jasně, že si to zapamatujete a příště se tomu vyhnete, ale život v háji. Jindy lezete po žebříku a najednou máte na hlavě pavouka, případně jdete dopředu a skočí na vás Yetti a je konec. Taktika, opatrnost, znalost monster, dost životů a vzpomínky mě uchránili od opakování hry.

Přesto je to ke konci peklo, zvlášť jedna místnost ke konci, kde na Vás skáče yetti, kolem Vás se zhmotňují duchové a ze stropu útočí pavouk a slizky a vše jistí nesmrtelná lebka. Frustrace je naštěstí vyrovnaná zábavnou hratelností a celkovým stylem hry, přesto bych si hru asi více užil mnohem víc bez té šílené obtížnosti na konci.
+16

Dr. Jekyll and Mr. Hyde

  • NES 40
Po dočtení knihy jsem se začal zajímat o hry na její motivy. A první do které jsem se pustil je tato plošinovka pro NES a to i když to podle hodnoceních není ta nejlepší volba. Naopak hra bývá často zařazována do žebříčků nejhorších her. Hratelnost je v podstatě klasická, až na postupné zvyšování stresu u Jekylla a následnou přeměnu v Hyda. Úrovní je pouze šest a nejsou nijak dlouhé. Díky tomu není takový problém se naučit správné časování a projít je bez nepříjemné přeměny nebo jen s jednou. Obtížnost je sice čím dál vyšší, ale opravdu hodně náročná je jen poslední úroveň. Těžší pro mě byly noční úrovně za Hyda a tak jsem se snažil hru projít s co nejméně přeměnami. Hra není žádný zázrak a navzdory přečtení manuálu je nutné vyzkoušet, jaké prvky jsou nebezpečné a jaké ne.

Grafika a zvuky jsou průměrné. Hru sice nepovažuji za nějaké utrpení, ale jak na NES tak na jakoukoli jinou platformu je mnoho lepších plošinovek. Největším problémem pro mě nebyla nějaká nepovedená část nebo funkce, ale prostá nezáživnost a šedost hry. Hraní tak vlastně nemám komu doporučit, maximálně extrémním fandům díla pana Stevensona.
+16

Fallout 4: Far Harbor

  • PS4 85
Herní výzva 2020 - ♫♫♫

Kdo by to byl řekl, že nejsilnější stránka hry bude DLC. No, nejspíš nezanedbatelné množství lidí, kteří si prošli komplet Fallout 4 i s déelcéčkama.

Abych se jednou v rámci hodnocení hry na základě herní výzvy věnoval i tématu dané kategorie, tak začnu neobvykle hudbou. Ta je stejně skvělá jako v celém F4. Podmanivá, nerušivá, v souladu s atmosférou hry a danou lokací. Vlastně jí člověk tak úplně nevnímá, ale velmi zdárně se jí daří dokreslovat celkový pocit, jaký z hry člověk má a rozhodně patří mezi silné stránky hry.

DLC jako takové má velmi dobrý příběh, který mě celou dobu táhnul. Na rozdíl od hlavní hry tu není spousta vedlejších, opakujících questů o ničem, které ničí zážitek z příběhu. Navíc je příběh i velmi dobře napsaný, napínavý až dokonce a na mém finálním rozhodnutí mi záleželo a dokázal jsem se s ním daleko lépe sžít.

Celkově jsou tu tři takové frakce, kterým se můžete více věnovat. Všechny mají logické motivy, chápete, ač s nimi nemusíte úplně souhlasit. Prostě svět jako takový tu funguje velmi dobře. Je tu i jeden (pokud jsem nepřehlédl dalšího) companion, kterého bych zařadil mezi ty slabší, ale spíš je to jeho povahou, která naopak docela dobře zapadá do celkového vnímání Far Harbor.

DLC jako takové nepřináší nic extra nového, pár příšer, originálnější questy, VELKOU lokaci, nové věci na vytváření… klasika, ale nic extra vybočujícího. Nicméně si uchopuje svět F4 daleko lépe, funkčněji. S DLC jsem byl spokojený a konečně mi přineslo takový zážitek, jaký jsem od F4 očekával.

Pro: mapa, prostředí, questy, hudba

Proti: pořád si nese některé nešvary hlavní hry (logicky, je to jen DLC)

+16

Cosmo's Cosmic Adventure

  • PC 50
Tohle jsem si původně chtěl zahrát místo Crystal Caves. Nakonec mě ale Crystal Caves bavili mnohem více. Cosmic byl těžký, přetěžký a bohužel vůbec ne tím zábavným způsobem jako třeba Rayman.

Základním problémem je tentokrát grafika, resp. engine. Ten stejný byl použit u Duke Nukem 2 a i tam jsem měl problémy, ale tady ty problémy vygradovaly na max. Grafika je prostě změtí textur bez ladu a skladu a sebemenší logiky, kde si v té vší přeplácanosti nevšimnete v 90% případů nějakého nenápadného ostnu, bodáku, plamenu či monstra. Ruku v ruce s tím jde design úrovní, který je prostě absolutně nelogickým bludištěm. V orientaci nepomáhá ani mírně trhaný scrolling, který je ve všech verzích co jsem zkoušel.

A do třetice je tu brutální obtížnost, kterou bych nazval totálním maglajzem. Ze začátku to není patrné, ale později se na Vás valí hordy monster ze všech stran, na každém kroku a skoku jsou bodáky, plivače ohně či další pasti. Výsledek? Snažíte se prokousat dopředu, rezignujete na nějaký průzkum a sběratelství (protože sbíráte body co jsou Vám k ničemu) a na každém kroku ztrácíte energii a umíráte. Nic nepomůže opatrný pomalý postup, protože proti Vám stojí "random bordel", navíc tvůrci spoustu skoků udělali tak, že prostě energii ztratit musíte.

Takže kritiku mám za sebou a teď začít chválit... jenže ono není moc co. Jak jsem psal grafika je slabá, ovládání a boj těžký. Příběh? Malý mimozemský kluk ztratí na Zemi rodiče a vydá se je hledat. Kdo by čekal na Zemi boje s lidmi, bude zklamán, většinou na Vás útočí různé monstra. Nakonec vybijete 3*10 úrovní a zjistíte že rodiče se vůbec neztratili a naopak hledali Kosmíka. Inu stačilo počkat u rakety

Ve hře se dá ukládat na začátku kola, postava má tři dílky energie a narozdíl od jiných Apogee her je tu spousta energie na doplnění. Cosmic má dále přísavky, díky kterým můžete šplhat po zdech, zachytávat se a užít si spoustu frustrujících šplhacích pasáží a kličkování mezi pastmi :). Cosmic ale bohužel nemá zbraň. Na to kvantum monster by se hodil minimálně těžký protipěchotní kulomet, ale místo toho máte pokládací bomby které jsou pomalé a k ničemu a skáčete příšerám na hlavu. Příšery bohužel většinou útočí ze všech úhlů jen ne z takového, aby šlo skočit na hlavu.

Kola jsou obrovská, nenavazují tématicky ani prostředím, ale ze začátku se třeba na 5-10 pokus do konce dostanete. Pak už ne. Takže jsem v půlce 2 epizody vyměkl, hru spustil přes DoxBox SVN Daum, kde se dá libovolně ukládat a s tímto menším podfukem hru dojel. I tak to bylo peklo. Jsem si stoprocentně jistý, že bez toho by to bylo tak na 2 měsíce tréniku. Hra mě nebavila a to tak, že jsem uvažoval ji smazat, ale hrdost hráče zvítězila. Hodnocení odpovídá mým pocitům - i když připouštím, že jisté objektivní kvality a standarty Apogee tu jsou.
+16

198X

  • PC 80
Jo, jo, jo a zase jo!

Sfouknuto do dvou hodin ale odkaz je víc než jasný. Oslava arkádový her a heren takových. Pro člověka, který vyrůstal v teto době je to jako pohlazení po duši. Člověk se neubrání nezavzpomínat, jak měnil své kapesné za dvojky a ládoval je do automatů.
198X si vzalo na paškál 5 klasických žánru z automatu či raných časů počítačů. Proto nemůže chybět Beat'em up hra jakou byl Final Fight nebo klasická vesmírná Shoot'em up střílečka ve stylu R-Type, závodní hra odkazující na OutRun či Lotus III: The Ultimate Challenge, další hra odkazuje na začátky ninja her jako byly Shinobi a v poslední řadě dugeon mini hra. Hra i vypráví příběh dospívajícího chlapce, kterého čekají nástrahy puberty.
Pixelová grafika ve 198X je velice vymazlená, jedním slovem krása. Samozřejmě hru doprovází i klasická 8-16bitová hudba a jako u grafiky, je to trefa do černého!

Asi nemá cenu nějak extra 198X rozebírat, jen napíšu, že pro ty co zažili dobu heren a automatu je 198X jasná volba. Obzvlášť pokud nevíte co si vybrat v Humble Choise pro měsíc březen 2020. Mladší publiku hra moc nic neřekne. 80%

Pro: 5 klasický her, graifka, hudba

Proti: Hra nic neřekne mladšímu publiku

+16

Vaporum

  • PC 75
Dunegon crawlery jsou tu s námi sice od počátku věků, ale mě se tomuhle typu her nějak dařilo vcelku úspěšně vyhýbat. Jednou nebo dvakrát jsem to snad i zkusil, ale většinou zůstalo jen u přešlapování na začátku, ve vchodu a další krok jsem prostě neudělal.

Vaporum však vypadalo zajímavě, ta jednoznačná inspirace Bioshockem, steampunkové provedení a skutečnost, že to není na tahy, byť je možné si hru případně pauznout, mě jaksi lákalo a já se nemohl zbavit pocitu, že už bych to sakra měl zahrát a dohrát.

A konečně, jsem prvotinu Fatbot Games dorazil úspěšně do konce! Byly to nervy, místy fakt neskutečné utrpení, způsobené hlavně mou neznalostí pravidel podobných her a pak i fakt, že nějak zase zapracovalo moje podvědomí a já místo abych šel na jistotu a vybral si oblek na jistotu, tedy na hrubou sílu s mega hustým kladivem v ruce, jsem si vybral učednickou zbroj, která kladla důraz na technologie. Nevím čím to, ale skoro každé RPG rozehraju vždycky jako caster a pak neskutečně trpím. Zase na druhou stranu, byla to výzva i na normální obtížnost.
Trochu mne však mrzelo, že zatím co váš charakter je jednoznačně limitovaný pohybem, cooldowny, protivníci si mohou dovolit takové podrazy jako útoky z otočky čemuž se prakticky nemáte šanci bránit. Zrovna tak, nejspíš záměrně, nemáte přehled o nepřítelově energii, takže zatím co vám z vesela dochází, nepřítel na vyvolávání nemá prakticky žádný limit a na víc je v mnoha situacích rychlejší než vy. To je při plnější místnosti, s šesti tlačítkovým ovládáním dost otrava. V jednu chvíli jsem fakt litoval, že to nehraji na ovladači, i když jsem došel k závěru, že bych si nejspíš stejně moc nepomohl.

Příběh jako takový není nic ohromného. Z počátku se vyvíjí slibně, ale postupně to sklouzne do klasického klišé, kdy už zhruba od poloviny je jasné jak to dopadne, i když si sebe víc přejete abyste neměli pravdy, váš odhad nejspíš bude správný. Cliffhanger na konci tak dává jednoznačnou linii dalšímu pokračování a uvidíme, jestli se podaří tvůrcům příběh třeba trochu více zamotat nebo zda pojednou na vlně předvídatelnosti.

Celkově jsem se u hry bavil, ale co ztrácela v hratelnosti, nedohnala ani příběhem, takže pro mě osobně to zanechalo takovou hořko sladkou pachuť, která pomaličku odeznívá. Nejvíc to odnese chuť zahrát si to znovu, byť bych si rád vyzkoušel jiný styl, nejspíš bych to musel hrát až za delší dobu, abych aspoň zapomněl jak se řeší některé hádanky, protože na souboje a příběh zapomenu jen těžko.

Na druhou stranu, byla to prvotina, tak uvidíme jestli Vaporum: Lockdown přinese něco trochu zajímavějšího, třeba stran příběhu, ač to nebude pokračování, tak za jiný charakter s nejistou budoucností a spíše snažící se přežít.

Pro: Atmosféra, grafika, hudba

Proti: Souboje, předvídatelný ne moc originální příběh

+16

Home Sweet Home

  • PC 85
Jak už jsem před časem zmínil, hororově pojaté hry mě začaly nesmírně bavit, a to z několika důvodů. Obvykle jsou založeny na mém velmi oblíbeném stealth postupu a jednak adventurně zaměřené úkoly jsou v nich méně náročné a pro zdárný postup hrou tak snesitelné. Po dohrání dema této hry jsem si sice říkal, že plnou verzi rozhodně chci, ovšem po jejím rozehrání jsem si velmi brzy pohrával s myšlenkou, jestli jsem se přece jen trochu nepřecenil. Co mě k tomu vedlo, vzápětí vysvětlím.

Přečteme-li si popisek, zjistíme, že hlavní postava se pohybuje po jemu cizích prostorách a při pátrání po své manželce mu pohyb po nich ztěžuje neznámá ženská démonická postava, která mu po celou dobu nedá ani na chvíli pokoj a setkání s ní je pro něj smrtelně nebezpečné. Jak už to v takovýchto hrách bývá, hlavní postava kromě plížení a zběsilého útěku nemá nic, čím by proti této ženě bojoval. Často se tak nevyhne urputnému prchání a leckdy chaotickému hledání úkrytu v útrobách skříněk a po dobu útěku ho pak doprovází křik dívky, z něhož mě mrazí ještě nyní a na jehož odpornost jsem si po celou dobu hraní nezvykl. Naštěstí při těsném kontaktu s ní mám šanci se z jejího smrtícího útoku po chvilce vymanit, bohužel je hra naskriptována tak, že není možné se jí ubránit po útocích, které jsou častěji po sobě. Hra navíc nedisponuje rychloukládáním a na dosažení checkpointu nijak neupozorňuje, tudíž po nahrání poslední pozice na mě častokrát čekalo poněkud nemilé překvapení, jak dlouhý a nepříjemný úsek musím znovu opakovat.

Pokud jde o plnění úkolů, ty jsou v tomto případě totožné podobně laděnému titulu Outlast, kde splnění úkolu, jako např. nalezení klíče, předmětu apod., bylo úspěšné jen v prostorách, kde se zmíněná dívka pohybuje, a nenápadné procházení v této lokaci bylo pro mě opravdu nervy drásající.

Co dodat? Bál jsem se hodně a často a při náročné finální scéně jsem zažíval stav zoufalství, ale nakonec musím po tomto herním výkonu říct, že zážitek to byl zajímavý. A přestože jsem se důrazně zařekl, že po tomto titulu s horory ve hrách končím, můj první krok mířil na Steam, kde jsem si zakoupil druhou epizodu. Zdá se, že jsem opravdu nepoučitelný.

Pro: atmosféra, děs, stealth postup

Proti: absence upozornění na checkpointy, neuzavřený příběh

+16

Loom

  • PC 75
Herní výzva 2020: "♫♫♫"

Nejsem velký fanoušek adventur od Lucas Arts, ale Loom mě prostě lákal a výzva nevýzva, už jsem ho po téměř 30 letech od vydání prostě musel koupit a zahrát.

Po asi čtvrthodině jsem si začal říkat: "No počkat, tady něco nehraje..." A taky že ne. Loom má půl hodiny trvající audio úvod naprosto mimo hru. Našel jsem ho až na TyTrubce, v nejlepší podobě asi tady , s titulkama a obrázkama ze hry. A je to i zvukově velmi podstatná část. Na rozdíl od jiných adventur zde není zvuk otevírání dveří, šplouchnutí do vody atd... Je tu mnoho pasáží, které jsou úplně tiché, o to větší mají sílu pasáže, kde hudba je. Jako fanoušek vážné hudby jsem hned poznal části Labutího jezera od Čajkovského, (což má přesah i v příběhu), nejsem si jistý, do jaké míry má tedy Loom originální soundtrack.

Příběh a svět jsou zcela fantasy pohádkové a jak bych to řekl... neamerické. Asi zbytečné více rozepisovat, když ostatní to dokázali lépe, prostě vtípky, jako u Indieho či Opičího ostrova tu nejsou, ani žádný sidekicky v podobě lepé děvy a akčních pasáží, ani žádný šťastný konec. Tady to zní, jakoby Loom ztrácel, ale opak je pravdou. Způsob vyprávění je hladký a klidný, tak nějak jde všechno přirozeně. Zajímavé je, že zdánlivě hlavní záporák vypadá jak jeden z piklujících rádců z Šíleně smutné princezny, naopak detail mluvícího nezdánlivě hlavního záporáka by mě jako dítě opravdu vyděsil.

Grafika je nádherná, překvapí efekty průhledného skla a další detaily. Ale to, čím je Loom originální, je gameplay. Na rozdíl od jiných adventur tady nemáte inventář a přemýšlení jaký předmět použít na jaký. Vaším jediným nástrojem je kouzlení pomocí tónů, v průběhu času se učíte víc tónů a víc receptů. Já si to zapisoval do svého bločku, i když v bonusových materiálech jsem našel i pěkně vyvedenou knížečku (škoda že ji nemám fyzicky). Každopádně je to mechanika, kterou jsem nikde jinde neviděl a funguje skvěle.

Co dát do mínusů, jak si obhájit nezelené hodnocení? No pravdou prostě je, že hra je krátká. Hru jsem za dva dny dohrál dvakrát (jsou tu tři obtížnosti) a pořád se cítím namlsaný a neuspokojený. D

Existuje, nebo spíše existoval, amatérský projekt pokračování.

Pro: Atmosféra, hudba, grafika, originalita

Proti: Délka, občas logika, nejasné východy z lokace.

+16

Max Payne 3

  • PC 70
První Max Payne byl pro mě jako zjevení. Hra nové generace. Bullet-time ve spojení se špičkovým zpracováním, unikátní postavou a brutálním noir příběhem s hutnou atmosférou. Trailer na něj jsem si pouštěl snad stokrát a nemohl uvěřit vlastním očím. Do té doby něco nevídaného. Dvojka taky ušla, třebaže už to kouzlo nového bylo pryč. Třetí díl jsem si nechal na hodně pozdní dobu, což možná není fér k hodnocení vzhledem k tak velkému časovému odstupu od vydání, ale tak to prostě je. Jak tedy na třetího Maxe Payne po těch 10 hodinách vzpomínám? Popravdě řečeno, jako na vizuálně i na dnešní dobu povedenou akci s příšerně nudným a stereotypním způsobem vyprávění příběhu. Od půlky hry jsem se téměř do hraní musel nutit. Říkal jsem si, jak zase budu muset poslouchat ty jeho ubrečený kecy. Navíc vizuál vyprávěcích sekvencí doprovázený neustálým rozmazávaním obrazu, speciálními efekty, zobrazujícím se textem myšlenek a jiných doprovodných nesmyslů, mi vyloženě kazil herní zážitek. Nemám rád, když vás hra doprovází vyprávěním a podsouváním myšlenek, které sami vůbec nepociťujete. Jasně, i tohle bylo v předchozích dílech, ale přišlo mi to lépe uspořádané, lépe provedené a ne tak do očí bijící. Po akční stránce téměř vše v pořádku, třebaže bych výhrady k celé řadě situací měl, ale to už bych se šťoural v detailech. Pochvalu si zaslouží viditelná zraněný po kulkách, ale ruku na srdce, ustřelit hlavu či končetinu by hře slušelo více, než jen zavrtávající se sprška kulek a množství otvorů po nich v tělech nebožáků. Animace po zásahu jsou parádní a odpovídají reálu. Žádné přehnané ragdoll efekty, ale pěkně naprogramovaná fyzika těla se simulací jeho hmotnosti. Kulka vás opravdu neodhodí tři metry do outu, ale bez života přestanou fungovat svaly a postava se hroutí k zemi. Podobně jsem to viděl třeba v Red Orchestře a ostatní akce by si z tohoto mohly vzít příklad. Létání vzduchem je dovoleno snad jen po blízkém setkání s broky. Jak jsem již řekl, technicky solidní záležitost, které kazí hratelnost stereotyp, obtěžující styl vyprávění příběhu a plonková atmosféra, která prvnímu dílu nešahá ani po kotníky. A co čtvrtý díl? Ani ne, díky. Maxi, odpočívej v důchodu.

Pro: Vizuální zpracování, vynikající slow-motion, dírky v tělech nepřátel

Proti: Způsob vyprávění příběhu, stereotyp, nemá to atmošku prvního dílu, Max a jeho kecy

+16

Jazz Jackrabbit

  • PC 70
Po celo-odpolední pařbě padla další hra z mého dětství Jazz Jackrabbit. Jazz je na tom podobně jako Prehistorik 2. Měl jsem ho na počítači jako každej, určitě jsem ho hrál a dohrál, ale nikdy mi úplně k srdci nepřirostl, čemuž odpovídá i hodnocení.

Příběh je prostý jako v Mariovi - zlotřilý želvoun Devan Shell unese králičí princeznu Evu Earlong, načež se na její záchranu vydává po zuby ozbrojený králičí hrdina Jazz Jackrabbit. Cesta vede šesti systémy, každý má 3 planety a každá planeta má 2 kola. Na konci každého systému pak čeká boss. Dohromady to čítá úctyhodných 36 úrovní, což znamená jak píši ostatní jediné - stereotyp. Tomu se tvůrci brání celkem slušně měnícím se prostředím i nepřáteli, ale přiznávám ke konci už jsem se těšil jak zatnu Devanovi tipec. Bohužel zbytečně, protože Devan uteče a hra chce, abych dohrál ještě další tři bonusové epizody... na "datadisk" už jsem neměl nervy a konec skouknul na youtube.

Každopádně graficky to nevypadá zle, Jazz hraje všemi barvami, prostředí je opravdu variabilní (džungle, příroda, poušť, ledová pustina, podvodní kolo, na konci se podíváme na vesmírné lodě). K příběhu jsou i nějaké ručně kreslené obrázky a pár animací, které jako by vypadly z Bugse Bunnyho. Povedená je i hudba na pozadí. Bavila mě posedlost autorů želvami, které jsou tu snad na 20 způsobů, jenže když mě ty želvy asi po xté zabily, začínal jsem si v duchu opakovat mantry jako "dobrá želva je mrtvá želva".

No a hratelnost. Hratelnost je zběsilá, šílená, ultrarychlá. Přiznávám, že jsem nestíhal, jsem ve hrách zvyklý na opatrný postup, ale tady hra chce zběsilou jízdu, obrovské skoky.. zkrátka styl ala Sonic. Problém je, že Sonic na to byl stavěný, Jazz není. Sonic zabíjel nepřátele točením se, skákáním na ně, Jazz je střílečka. Když napálíte v rychlosti do nepřítele (který navíc často střílí), ztratíte kousek energie, pět zásahů a je po Vás. Hra sice umožňuje ukládání na začátku kola, ale po nahrání jste nahraní - všechny zbraně jsou fuč.

Pokud postupujete normálně, je hra na easy ze začátku opravdu jednoduchá, Jazz je po zuby ozbrojený, kromě základního kulometu má plamenomet, rozptylové střely či skákací bomby, zbraní je všude kolem tuna, takže se nemusíte bát že dojdou, nepřátelé nic nevydrží, ve hře nejsou žádné propasti kam se dá spadnout a umřít. Kola jsou krátká a hra rychle ubíhá, některé kola máte za minutu-dvě hotové.

Jenže ke konci už to taková sranda není. Kola jsou delší, nepřátel je tuna, jsou zákeřnější (skryté miny ve zlatých jeskyních) a já chcípal a chcípal a chcípal. Často před koncem kola. Kapitolou samo o sobě jsou bossové, některé jsem udolal rychlou palbou ještě než jsem je viděl, jiní mi dali zabrat. Možná byla chyba dohrávat to na jeden zátah, možná v tom byla únava, ale je pravda, že ze začátku jsem se bavil, ke konci už moc ne.

Co závěrem? Jazz Jackrabbit není špatná hra, je to graficky, technicky slušná jízda, která mě ale hratelností na 100% nesedla.
+16

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 75
Zatímco první díl hrál každý včetně mě, k druhému dílu jsem se ve své době, ani později nedostal. Dvojka vyšla v roce 1998, prakticky jako jedna z posledních klasických 2D plošinovek na spoustu let. V té době a pár let poté jsem hrál dosovky na staré šunce a tohle bylo mimo možnosti mého počítače, později když jsem měl lepší kompl mě už stará hospačka nezajímala.

Po dohrání prvního dílu jsem si řekl proč to nezkusit s trochou zvědavosti i obav (například pokračování Lost Vikings mě těžce nesedlo). Výsledek? Jazz 2 se hraje prakticky stejně jako první díl. Nechybí tu šílená rychlost, moře kol, pestrobarevná grafika a samozřejmě želvy v čele s Devonem Shellem. Autoři však za ty čtyři rok něco doladili, něco vylepšili a tak je druhý díl o fous lepší.

Zaprvé grafika je vyhlazená, odpovídá +/- roku vzniku a přesto si drží styl jedničky. Prostředí se opět mění jak na běžícím páse, některé jsou skutečně malebné (vesnička), takže proč ne. Především ale máte mohem větší výhled na obrazovku. Nevím či je to monitorem, rozlíšením či záměr tvůrců, ale Jazz je mrňavý a výhled na prostředí obrovský. Ve výsledku tak máte mnohem větší přehled o situaci, což kvituju.

Příběh bohužel tentokrát chybí docela, je tu sice opět želvák Devon, ale intro Vám nic neřekne a outro je kravinka jak z kreslené grotesky.

Hratelnost je v podstatě stejná jako v prvním díle, takže proběhnout všechno, najít co nejvíce secretů, nábojů a dostat se k exitu. Opět jsou tu epizody rozčleněné na světy a ty na jednotlivé úrovně, tentokrát jsou ale jen 4. I tak to dělá 24 kol, což je tak akorát na to, aby se nedostavila nuda a stereotyp (to přišlo až s nepovedeným datadiskem).

V samotné hratelnosti se změnily jen drobnosti. Jazz si půjčil od Raymana vrtulníkové uši pro delší dolet při skoku. Sbíráte penízky často v tajných místnostech, za což Vám obchodník otevře přístup do nějaké bonusové místnosti - ovšem z 90% se mi jich nepodařilo najít dost. Je tu spousta zbraní (rakety, multirakety, zmrazovač, plamenomet, skákací střely, dynamit), které se navíc dají upgradovat. Úpřimně? Celou hru jsem se držel základní pistole, která se po x upgradech mění v rychlopalný kulomet, který je rychlý, přesný a smrtící. A pak jsou tu kameny, které musíte rozbíjet, Některé spodním "upercutem", některé dupnutím shora, některé rozstřílet. Někdy potřebujete zvláštní zbraň, jindy rozbít bedničku poblíž. Novinkou jsou dva další hrdinové Spaz a Lori, ale za ně jsem nehrál, takže netuším.

Rychlost není tak šílená aby se to nedalo stíhat a také už nejsme v půlce 90. let, takže na easy je opravdu docela jednoduchá. Chcípal jsem hlavně u bossů, z toho u toho posledního jsem ztratil asi 12 životů. Devan se totiž promění v po smrti v monstrum, které už bylo nad mé síly. Ze zoufalství a čistě náhodou se mi ho nakonec podařilo zabít bez ztráty energie, načež k proměně nedošlo a to byl konec.

Kolekce od Gogu obsahuje ještě pár věcí - vánoční epizodu, která mi jela pořád dokola, pár fanouškovských úrovní, shareware demo (tři úplně nové úrovně) a především Secret Files. Ty se ale tvůrcům nepovedly, kola jsou lineární, příšerně dlouhé a díky hordám nepřátel se to mění v tupou střílečku.

Každopádně hra je o něco lepší než jednička, ale víceméně totéž. V rocce 1998 vyšel i Heart of Darkness, který mě bavil o fous víc a dal jsem mu 80%, takže Jazz 2 dostane 75%.
+16

Need for Speed: Road Challenge

  • PC 100
  • PS1 --
Série Need for Speed je prostě pojem. A když proběhla diskuze na DH, jak si stojí závodní simulátory, co novější díly, několik uživatelů tam předneslo své názory. Mezi nimi i já. O den později mi to nedalo a poohlédl se po Road Challenge. Nemluvě o tom, že na disku jsem zrovna žádné pokračování kultovní značky neměl již delší dobu k dispozici. Stesk po těch časech udělal své, trochu i ta nostalgie. Neboť je obsažená náplň kombinací hned dvojice her. A zatímco mám trojku, pětku, šestku a sedmičku odjezděnou už dávno, zbývá vyplnit tu skulinku za prvním číslem. Přináším tak i důkladnou analýzu k Need for Speed: Road Challenge, shodou okolností deset let po komentáři k Porsche 2000. Zprvu mně vrtalo hlavou, jak je vlastně hra z roku 1999 koncipována, protože popisek mi toho o ní moc neřekl, a to ani dobové recenze. Nezbývalo tak nic jiného, než si udělat obrázek sám. Samotným odehráním, sepsáním textu a konstatováním finálního názoru, potažmo ukazatelů toho, co já považuji za zcela stěžejní.

Režimy Singe Race, Tournament, Hot Pursuit a Knockout zůstávají. V nich si dle preferencí vybírám několik parametrů, jak má závod vypadat a probíhat. Auta tu mají ve výběru plnou dostupnost, dle příslušnosti k dané výkonnostní třídě. Hlavní aspekt zde ale má, jistě nepřehlédnutelná, nabídka Kariéry - disponující třicítkou soutěží, abych nepoznal pocit nudy. Mimo jiné tím, že si koupím upřednostněné vozidlo v obchodu, za předem určený finanční obnos, kouknu na jeho výkon a případně mu ho vylepším. To platí i o vzhledu, kdy bývá většinou Level 3 s úpravami karosérie. Mnohdy originální motivy k mnou vybraným supersportům. A snažím se s nimi často vyhrávat. Čím pokročileji dosáhnu, tím utrácím více peněz na opravy, uhrazuji startovné, prodávám ojetiny za polovinu. U té nové herní varianty se dosažený status hráče pohodlně ukládá a dá se jednou absolvované sekce závodní jezdit opakovaně. Tak za ně získávat neomezené finanční prostředky. U Turnajů si fáze závodů musím stále manuálně uložit, to měla již trojka. A načítá se to z kontextové nabídky, ta je vidět hned.

Kouzlo tkví v té svobodě, těch malebných okolích tratí, duchu přírody a mé vlastní samoty z toho, že pro mě neplatí žádná pravidla. Jen vyhrát, jet, co můžu. Zírat na výstavní fára. Zažívat situace s bouračkami, úmyslným odstavením soupeřů, poslouchat muziku. Nepochybně i v faktu, že je stále náročnější archivní kousky rozjíždět, nastavovat v nich posléze veškeré technické a jiné záležitosti. A pak taky postupná kompletace videoherní historie a rozšiřování si obzorů. Zatáčky, překážky, tunely, občas i zkratky, devítka starších map, sofistikovaný systém modelu poškození. Grafická stránka věci rovněž potěší. Emulace DgVoodoo 2 výtečně drží můj dojem pořád na výši. Implementace počasí, deště, sněhu, rozvířeného prachu, paprsky slunce, svit měsíce v poušti, šero noci. Ten moment, kdy zkrátka sešlápnu plyn a chci být rychlý a zběsilý. Fascinace vozy Porsche. Pochopení toho, z čeho vychází legendární Porsche Unleashed.

Systém obměny vozového parku je na jedničku, úzce to souvisí s alternativním názvem hry. High Stakes sice spustím i s jedním žihadlem, ale časem to bez vlastnění toho druhého nepůjde. Tam právě přijdou k dobru nastřádané peníze ze spousty opakování dobře dotovaných příležitostí. Oba názvy hry reprezentují zdejší obsah perfektně. Ať už je cílový zájemce odkudkoli, nesejde na tom. Vsadit své vozidlo a pokusit se vyhrát soupeřovo, v tom horším případě o to své přijít, mělo něco do sebe a přimělo mě k opatrnosti. Aut je adekvátní počet, každé hýří trošku jiným stylem řízení, což je odvislé jeho maximálně dosažitelnou rychlostí. Já dal přednost těm, co s oddálenou kamerou nevypadala tolik ploše a dala se lépe ovládat. Nevyhovující poměr stran kazil realističtější dojem z hraní, ačkoli pomohl delší čas a následné navyknutí. Tratě ze staršího Hot Pursuit nejsou odemčeny hned, ale je nutné na tom zapracovat. Autoři je ukryli do části Memory Lane, kam vedou mé kroky v rozehrané hře.

Hot Pursuit disponuje čtyřmi typy závodů, z nichž tvoří novinky Getaway a Time Trap. Classic je pronásledování neukázněných závodníků číhající Policií, Time Trap spadá do kategorie obvyklého odpočítávání předem určeného času, během něhož je vyžadováno danou trať odjet. A ztěžují to vysoké šance vystavení se všudypřítomným, uniformovaným příslušníkům, nedám-li si pozor, budu pomalý, do něčeho narazím a tak. Dlouho mi trvalo najít vyhovující vozidlo třídy B, z něhož by dokázala hra těžit. Stal se jím model Toyota Celica GT-S, převedený z Underground 2 Jeho jízdní model překypuje pozměněným chováním, umožňujícím flexibilitu ovládání a maximalizaci rychlosti. Ve Snowy Ridge tak, za hustého sněžení a silničního povrchu s břečkou, rázem velká změna. Jakmile chci jet první i mít rozestup několika vteřin, stejně tak vyšší šanci na zvládnutí prudkých zatáček. U ostatních automobilů platí, že když inklinují ke sklonům k přetáčivosti, uvědomí mě hra o tom, že to fakt není snadné. Ověřeno s modelem Porsche 924 Carrera GTS, měl tendence se neustále přetáčet, projetí zatáček bylo uměním. Základní BMW Z3 naproti tomu zcela ok, v tomto ohledu. Nabídku luxusních žihadel reprezentuje jak oficiální seznam, tak i ten neoficiální z Internetu. Jednou chybou navýšeno konto financí, aniž bych projevil jakoukoli snahu. A to opakovaně. Zapříčiněno Dodge Charger R/T - 2006, ale ono auto poté odstraněno. V Single Player Arcade přibudou tratě ze trojky tehdy, absolvuji-li je prvně v kariéře. Na ně natěšenost vzrůstala s tím, jak blízko mě odjezděné kilometry dovezly k cíli. Do Hometown, Redrock Ridge, Lost Canyons a Atlantica.
+16

Metro Exodus

  • PC 85
Herní výzva 2020 - 4. Reálná virtualita (Hardcore)
Krok směrem ven z hlubin metra sérii v mnohém prospěl, avšak také na světlo světa vynesl neduhy, které v tunelech metra nebyly tak patrné.
Začneme tedy tím, co se povedlo. Jakmile zamíříme z Moskvy ven a poprvé se rozhlédneme po dalekých krajinách mrazivé oblasti Volhy, zůstaneme s úžasem poměrně dlouho stát a jen se rozhlížet. Samozřejmě mluvím o grafickém zpracování krajiny, která ani nyní, rok po vydání, takřka nemá konkurenci. Bohatá krajina plná míst, která lze objevovat a která prodlouží herní dobu o několik možná až desítek hodin. Otevřený svět je v sérii něco naprosto nového a vývojáři se nebáli nápadu chopit a vytřískat z něj maximum. Další věc, kterou je určitě třeba vyzdvihnout je charakter takřka všech postav, aneb když v některé z lokací ztratíte některého ze spolucestujících, ihned v následující scéně poznáte, že ve vlaku někdo chybí, zkrátka na každým vám ve hře najednou záleží a co si budeme povídat, v FPS titulu je to poměrně nevídaná věc. Potěší také velmi široká nabídka zbraní se spoustou modifikací, které je ovšem nutné nejprve najít popřípadě ukořistit ze zbraní nepřátel. Aby ale vývojáři uplně nepozapomněli také na hráče, kteří si přeci jen více užívají temnotu a atmosféru tunelů, která je v celé sérii až neuvěřitelná, v mnoha místech nám stejně dopřejí hromadu klaustrofobických pocitů, dokonce včetně zcela nového komplexu metra. Touto atmosférou dokáží opět vytvořit pocit nejistoty, co za dalšími dvěřmi čeká a věřte, že až vám přes obrazovku poprvé proběhna skupinka pavouků alá nový hororový prvek, utvrdíte se, že skutečně hrajete hororovou hru (ačkoliv bych jakožto arachnofobik dotyčného vývojáře s radostí za tento nápad udeřil něčím tvrdým do hlavy!!).

Nyní už ovšem něco k tomu, co hru kazí. Jak jsem již zmínil, většina neduhů hry je vidět také právě především v otevřeném světě. Hned na začátku bych zmínil největší problém v celé sérii, který je v tomto díle dvakrát podtržen. Tím je absolutní nemluvnost hlavního hrdiny. Dobrá, z mnoha her jsme zvyklí, že hrdina je ticho, ale tady už to překračuje všechny meze. Koho proboha napadlo vložit do hry, kde hlavní postava zkrátka nepromluví, texty vedlejších postav, které na něho do vysílačky pokřikují: „Jsi vpořádku?“, „Kde jsi, ozvi se, neslyším tě!“. Skutečně si tohle autoři nemohli odpustit? Nebo se snad jedná o výsměch ze strany autorů? Další velký problém je samotný pohyb nedejbože jízda vozidlem. To, co v tunelech není vidět, objeví se hned při prvním šplháním nebo běhu z kopce. Zkrátka, postava neběží, ale spíše sama zběsile skáče. Nebyl by to až takový problém, kdyby ovšem už pád skoro z minimální výšky neznamenal smrt nebo alespoň vážně zranění. Další prvek, který kazí celý dojem je ten, že ačkoliv máme k dispozici celou kupu zbraní, je od nás vyžadován takřka pacifistický přístup. Když před sebou máme celou tlupu ozbrojených cápků a parťák vedle řekne: „Snaž se je nezranit!“, ukápne nám skoro slza. Skutečně musím mít tolik zbraní, které využiji takřka jen v boji s netvory? Nejhorší, co ovšem z této situace vznikne je to, že ve výsledku opravdu nestřílíme po žádném člověku, protože co kdyby to byl vlastně ozbrojený nevinný chudák, který na nás při první příležitosti vytáhne samopal? Samozřejmě je možné, každou situaci řešit násilím, ale tím ztrácíme šanci na dobře známý dobrý ze dvou možných konců, které celou sérii provázejí.

Když člověk srovná základy pro a proti, stále získá nesmírnou zábavu, která jej skutečně může zabavit na několik desítek hodin, pokud k tomu ještě připočte již 2 vydaná DLC, může si připočítat ještě několik dalších. Každý, kdo sérii alespoň na chvilku přičichl, by měl dát Metro Exodus určitě šanci. Musí ovšem počítat s tím, že někdy je tato neskutečně propracovaná pouť skrze celý kontinent frustrující a nevypočitatelná, jako Rusko samotné.

Hodnocení: 85%

Pro: Atmosféra, grafické zpracování, rozmanitost hratelnosti, příběh, charakter postav

Proti: Němý hlavní hrdina, kostrbatý pohyb

+16

Borderlands 3

  • PC 85
Borderlands jsou zpět! Konečně i pro ty, co čekali na Steam verzi.

Nejznatelnější změnou prošel gunplay a pohyb po bojišti, který je mnohem svižnější. Nově je možné se přitáhnout na římsu, sklouznout se nebo (po vzoru Pre-Sequelu) udělat silný plošný útok při pádu z velké výšky. Střety v arénách, které jsou tomu znatelně přizpůsobené, dostávají nový náboj. Označit to za Doom Lite by bylo přehnaný s ohledem na to, že je potřeba stále hlídat úroveň postavy/nepřátel, ale klidně to udělám!

Vývojáři konečně mysleli i na solo hráče a snad při každé hlavní misi se ke mně připojilo NPC, které mi pomáhalo projít oblast mise. Výhoda netkví v palebné síle navíc, ale v pocitu z toho, že ve hře nejsem jen já a NPC zadávající úkoly. Nově jsou nadabovaní i Vault Hunteři, kteří interakují s NPC. Díky tomu působí svět mnohem živěji.

Změny se dotkly i vedlejších misí, kterých není moc, ale jsou delší. Jejich obsah je více méně klasický. Taky jsou klasicky ujeté, vtipné a reflektují nejen přešlapy Gearboxu. Třeba zmíněný dvou nejdebilnějších úkolů z druhého dílu. Nebo narážka na změnu dabérů některých postav. Dabing se sám o sobě povedl a třeba dabéři vedlejších postav Private Beanse nebo Glenna a Terryho by si zasloužili Oskara.

To, že je ve hře více Vaultů trochu shazuje pocit, který by člověk měl mít při jeho otevření. Naznačit konec hry, který vlastně není konec, je docela humorné (hoho), ale já prostě čekám konec. Záporáci jsou docela fajn, jen by mohli dělat trochu víc než jen to, že se objeví při otevření Vaultu a v cutscéně, ve které moje postava ani není, udělají něco zásadního a zmizí.

Třetí Borderlands neprošlo ani nějak zásadními změnami, ale spíš nutnou evolucí. Jinak je to pořád o lepších zbraních, levelování a běhání sem a tam. Což vlastně taky není úplně nutnost, protože je možné se odkudkoli teleportovat na už odhalený Fast travel systém. Borderlands je stále Borderlands, jen v aktuálnějším zpracování a ruku na srdce, kdo hraje Borderlands kvůli příběhu?
+16

Polda 5

  • PC 60
  • iOS 60
Herní výzva 2020 - 7. Neseď doma (Hardcore)
Jak začít objektivně recenzi hry z domácího prostředí se skvělým českým dabingem? To zkrátka nejde. Jelikož právě v tom se skrývá největší pozitivum celé série Polda a tohoto dílu obzvlášť. Moc, co jiného totiž nenabízí. Skvělý dabing Luďka Soboty alá Pankráce, je zkrátka něco, co domácímu hráči vykouzlí úsměv na tváři, ať už je všechno ostatní naprosto dokonalé nebo nestojí za nic. Jaký je tedy vlastně Polda po páté?
Nejprve je třeba určitě poznamenat, s jakým odstupem času, hru recenzuji (14 let) a za druhé, se jedná o především o recenzi iOS verze (která se ovšem krom jiného způsobu ovládání a implementace návodu přímo ve hře moc neliší).
Hned po začátku hry na nás "vybafne" překvapivě zajímavě stylizovaná grafika celé hry, která působí až značně komixově (přiznám se, ihned jsem si vybavil zážitek s prvním dílem Borderlands). Čtvrtý díl se s námi rozloučil prozatím posledním setkáním s profesorem Santusovem a jeho strojem času, tedy už tehdy se ze hry o detektivním vyšetřování prvních dílů pomalu stalo sci-fi. Což je tedy prvek, které nemohu říci, že vnímám příliš pozitivně. Čekali jste tedy návrat "do reality"? Čekali jste marně. Tentokrát jsme opět dostali díl propasovaný skrz na skrz sci-fi prvky. Dokonce se vrací i cestování v čase, které nás provede Trojou, první světovou válkou nebo Egyptem.
Nelze hře upřít snahu o originalitu a především velmi vtipnou pointu (ačkoliv sexiální narážky v tomto díle mohou někomu připadat až přehnané). Narozdíl od minulých dílů se takřka úplně vypustilo od různých miniher typu puzzle, prší a nahradilo je o to více logických hádanek, které ovšem ne vždy dávají zcela smysl. Příběh příliš nepřekvapí a v určitých částech hra působí až dojmem "vaření z vody".
Co nám tedy vlastně ze hry zbylo? Skvěle nadabované postavy, povětšinou humorné prvky a velmi rozdílné prostředí jednotlivých lokalit v zajímamém grafickém kabátku.
Shrneme-li všechna pro a proti vyjde nám jednoduchá rovnice, že se nejspíš bohužel stále jedná o nejslabší díl celé (dnes již 6-ti dílné!) série. Možná právě to byl také důvod, proč se detektiv Pankrác na následujících několik let z našeho života vytratil. Pro věrného českého pařana je zkrátka stejně Polda 5 pomalu srdeční záležitostí, jelikož Polda je zde s námi spoustu let, pro ostatní ale nemohu hru s klidným svědomím doporučit.

Hodnocení: 60%

Pro: Dabing, humor, příjemná komixová grafika, různorodé lokace

Proti: Občasná nelogičnost hádanek, příběh, z policejního detektiva sci-fi hrdinou

+16

Captain Claw

  • PC 80
Začínám mít pocit, že tvůrci tradičních plošinovek byli všichni do jednoho naprostí sadisti. Claw je opět naprosto brutální a nedohratelná záležitost, stejně jako drtivá většina těchto "oddechových" her "pro nejmenší". Mám pocit, že dítě, které se do něčeho podobného pustí musí nutně vyrůst do naprostého neurotika a magora. Já řval na celý barák vzteky, sousedi museli mít radost a divit se :) Ale popořádku.

Clawa jsem stejně jako většinu hopsaček z druhé půlky 90. let nikdy nehrál, po včerejším dohrání Lomaxe a přečtení recenzí a výživné diskuze jsem dostal chuť. Po x pokusech najít zprovoznitelnou hru nakonec vyhrála verze 1.3, která má být oproti originálu jednoduchá. A skutečně, první dojem byl vynikající. Claw uvádí naprosto parádní kreslené intro plné akce, které mi připomnělo stylem animačky z Outlaws či třetího Monkey Island (také z roku 1997). Poctivá, ručně kreslená animačka zkrátka nestárne jako některé rendery z té doby.

Intro nás zavede do pirátských dob, kde je kapitán Claw přepaden konkurencí, posádka zmizí a on sám je uvržen do vězení. Z toho utíká, aby našel amulet 9 životů a do něj 9 drahokamů. Zkrátka tradiční dobrodružný/pirátský příběh, až na to že Claw kocour, nepřátelé jsou psi a okolí tvoří různá polidštěná i normální zvířata.

Po zapnutí mě přivítala neméně krásná grafika, která malebně vykresluje různorodé a rychle se střídající prostředí. Samotný Claw se ovládal skvěle, kromě skákání a šplhání bojuje mečem či pěstmi, střílí z pistole, hází magii a dynamit. Kromě toho se na pár sekund dá sebrat ohnivý, bleskový či mrazící meč, který zlikviduje příslušným živlem vše v dosahu. Nepřátelé jsou nazdárkové, co nic nevydrží, skoky jsou přesné, první ze 14 kol je rychle za mnou.

Libí se mi, že hra uloží pozici nejen na začátku kola, ale i ve dvou pevných bodech ve hře, kromě nich jsou tu checkpointy. Dostal jsem se do pátého kola, zbyl mi jeden život a rozehrál to znovu, tentokrát se snahou neumírat. Každé liché kolo jsem našel část mapy, každé sudé bojoval s nějakým z konkurenční bandy pirátů ala bossem, po jehož zničení našel další drahokam a přehrála se další animace, kterých je opravdu spousta. Během noční pařby jsem se dohrál 8 ze 14 kol s tím, že dneska to dojedu a budu dělat něco užitečného.

No spletl jsem se. Začalo přituhovat a brutálně. Skoky se stávaly více a více šílenými, proti mě stály potvory na těch nejblbějších místech, objevovaly se různý šípostříly, padající kameny, mizející plošinky, časované plošinky. Checkpointy byly tuze daleko, byly tu místa kde musíte ztratit energii. S vypětím sil jsem postupoval, ukládal se stále menším počtem životů, až jsem se dostal s posledním životem do třetí části 13 kola a po asi 100 pokusech jsem vzdal snahu dohrát to poctivě. Pád do neznáma na plovoucí plošinky, časované plošinky na které musíte skočit s předstihem a skákat rychloskoky, jinak zahučíte do propasti, kombinace mizejících plošinek s padajícími šutry, které Vás zabrzdí a nestihnete odskočit. Na konci té šílené, neudělatelné pasáže čekal ve 13. kole překvapivě boss, který útočil naprosto náhodně a nedal mi šanci.

Zadal jsem cheat na nekonečně životů s vědomím, že nebudu moc ukládat. A přišlo 14. kolo, které jsem i s nekonečně životy a všemi checkpointy hrál asi 3 hodiny. Nejšílenější kombinace skoků většinou s lávou namísto záchranné sítě, tygři kteří se nedají naprosto ničím zabít kromě kouzla, který jsem ale vyplýtval a jako vrchol boss.

Něco podobné jsem nezažil. Boss je v podzemí, krytí ohnivým či ledovým štítem. Vy podle toho musíte přeskákat překážkovou dráhu pro ohnivý či ledový meč, přičemž na Vás kape láva, ze stěn šlehají plameny, musíte přeskákat lávu, sebrat meč, rychle se vrátit, spadnou na mrňavé místo, kde na Vás střílí láva, které nemůže uhnout a trefit díru ve štítu. Ovšem buďto je mizerná detektce, nebo jsem lama, nebo je tam asi mikrosekundový interval, většinou jsem netrefil i když jsem mířil dobře a umíral a umíral a umíral. To vše je nutno udělat 4*. Nakonec se mi to jednou povedlo, jen abych zjistil, že boj se přesouvá nahoru, kde je nutno 4* přeskočit lávu s vystřelujícím ohněm a zároveň střílejícím bossem a trefit ho mečem. Což se mi samozřejmě nepovedlo a chcíp. Nakonec jsem zkouknul strategii na youtube a asi na 200 pokus to udělal. Kdybych při zpětném přeskakování lávy pro poslední drahokam do ní zahučel, asi letí počítač z okna.

Proč se takhle rozepisuji? Protože Claw přes nelidskou obtížnost je skvělá hra, není to sračka jako Zool apod. Parádní grafika, animace, na plošinovku slušný příběh, různorodé prostředí, perfektní pocit z boje i ze skoků. Jen tvůrci byli jako obvykle sadisti - přitom Monoliťácké 3D akce nejsou zas tak těžké.
+16