Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Assassin’s Creed Valhalla - Wrath of the Druids

  • PS5 65
Měla jsem asi trochu jiná očekávání od DLC. Předchozí díly měly dodatečné obsahy, které přinesly zajímavou, novou lokaci či souboje (například DLC Torment of Hades či Judgment of Atlantis k Odyssey nebo The Curse of the Pharaohs k Origins), ale u Wrath of Druids jsem měla pocit, že jedinou změnou je zelenější tráva, řečeno s mírnou nadsázkou. Trochu jsem doufala, že druidové budou hrát větší nebo spíše jinou roli v rozšíření, že tam bude víc jejich rituálů či snad magie. že se trochu odkloníme od toho realismu, který nastolila základní hra. Něco z toho zde i je, ale jsou to jen takové drobnosti, že místo druidů by tam mohla být jiná skupina lidí a vyšlo by to nastejno.

Toto DLC ukázalo naprosto nulovou snahu Ubisoftu o nějakou inovaci či nějaký nový herní prvek. Ano, je tu správa obchodních bodů, které nebyly v původní hře, ale je to jen obdoba správy osady v základní hře. Vedlejší aktivity jsou naprosto stejné, jen se zdvojnásobil počet mystérií, v nichž má hráč za úkol na sebe naskládat kameny do určité výšky a máme tu i variantu na členy Orderu, aby se to náhodou nelišilo až moc od základní hry. Celé tohle DLC je jen více téhož, což by u lepší hry nebylo na škodu, ale v případě Valhally tohle neplatí.
+16

Alba: A Wildlife Adventure

  • PC 80
Bez přehánění, kdybych byl rodič a chtěl svého potomka uvést do světa počítačových her, neváhal bych začít právě tímto titulem. Alba: A Wildlife Adventure je přesně ten typ hry, který je vhodný úplně pro každého, třeba i jako startovní titul pro toho, kdo se hraním úplně začíná - zejména děti, ale třeba i jejich rodiče, dědečky a babičky.

V roli malé holčičky se hráč podívá na středomořský ostrůvek kdesi u pobřeží Španělska, kam se vrací na pár dní volna ke svým prarodičům. Komunitou malého ostrova rezonuje rozhodnutí místního starosty postavit namísto přírodní rezervace luxusní hotel a malá Gréta se rozhodne, že to nenechá jen tak.

Jestli jsem se před pár měsíci při hraní Lake cítil jako na dovolené a zároveň jako kdybych se vrátil zpátky domů do svého rodného města kdesi v Oregonu, podobné pocity jsem pro změnu zase na evropský způsob zažíval i při hraní Gré... uh, I mean, Alby. Představte si veškerá středomořská dovolenková klišé nacpaná do skromného otevřeného světa malého ostrova, kde kromě romantických západů slunce a sympaticky osobitého místního obyvatelstva, hráč narazí i na bohatou faunu. Mimo hlavního příběhu a řady jednoduchých vedlejších aktivit je jedním z hlavních prvků snaha zmapovat, tedy vyfotit veškeré zvířectvo, které se na ostrově nachází. A to mě bavilo úplně ze všeho nejvíc. Ostrov skutečně žije a do jisté míry i na hráče reaguje. Všude poletují a štěbetají ptáčci, mňoukají kočky, po kamenech se plazí ještěrky, v lese pobíhají veverky a poskakují ušáci. Na pláži zase za intenzivního hukotu vodního příboje poletují rackové. Ozvučení tu boduje a opravdu jsem si připadal, jak na dovolené někde u moře. Grafika je sice low-poly, ale je malebná a dostatečně detailní, byť v některých místech by mohla být ještě o fous začištěnější.

Důvod, proč jsem v úvodu zmínil fakt, že je Alba hrou naprosto ideální pro malé děti, je především to, že je celý příběh v podstatě takovým příjemným enviromentálním apelem, který mladého hráče učí jednak to, jak se chovat k životnímu prostředí, ale hlavně ho nenápadně nabádá k tomu, aby si prostředí okolo sebe více všímal.

Není moc toho, co bych chtěl vytknout. Snad jedině z mého pohledu až příliš jednoduchou herní náplň, která se skládá prakticky jen z focení, popř. toho někam dojít a tam stisknout X. Osobně bych ocenil víc herních prvků, zejména nějaké hádanky nebo třeba minihry, prostě bohatší a hlubší herní náplň. Ale chápu, proč je tato hra taková, jaká je. Tvůrci chtěli, aby si ji mohl v pohodě zahrát úplně každý. A to Alba: A Wildlife Adventure dokonale splňuje. Ono to koneckonců na ty 3-4 hodinky vlastně i úplně stačí.

Pro: prosluněná atmosféra malebného středomořského ostrova, osobité prostředí, živoucí fauna, ozvučení, zábavné focení, oddychová hratelnost, vhodná hra úplně pro kohokoli - sympatická enviromentální výchova pro ty nejmenší

Proti: pro někoho možná až příliš primitivní gameplay, málo hudby

+16

Age of Empires IV

  • PC 50
Hned na úvod napíši optimistická slova zlehčující můj pesimismus týkající se hry. Hru doporučuji jenom s myšlenkou, že určitě na ní budou nadále pracovat. Subjektivně se mi hra nelíbí v důležitých herních aspektech, a pokud má někdo podobné smýšlení, je jasné, že pro něj tato hra nebude.
Pojďme se nyní kouknout, jak hra vypadá.

Remake legendy nebo nový díl?

Hned na úvod bych rád zmínil, že AoE IV jde částečně cestou obou předchozích dílů. Z dvojky si bere dobu a některé mechanismy, z trojky si bere rychlost a map design. Lze s určitostí říci, že se jedná spíše o upgrade již existujícího, žádná revoluce se bohužel nekoná. Upřímně, raději bych viděl veliký vliv dvojky než trojky. V mých očích je poslední díl příliš rychlý, připomínající Stronghold. Něco mi říká, že vývojáři "šli na ruku" online hráčům, kde každý tah a každá sekunda hraje veliký vliv na pozdější výhře. To se mi opravdu nelíbí, raději bych volil pomalejší cestu, kdy hra dává možnost jiným herním stylům. Ano, oproti předchozím beta verzím je to jistý pokrok, nemohu se zbavit dojmu, že stále cílí na lidi, kteří chtějí rychlou a svižnou zábavu. Pamatuji doby, kdy jsme hrávali online bitvy klidně i hodinu a půl, u Rise of Nations v pohodě i dvě hodiny. U čtverky je to příliš rychlé, hráč si pořádně neužije ani věk, ve kterém aktuálně je. Také mi chybí jednoduchá tabulka, jak jsou na tom další hráči. V době aktualizování této recenze je vytváření armády pomalejší proces, nicméně celková rychlost hry je i nadále rychlá.

Mnoho surovin, málo práce

Jak to u dnešních her bývá, je potřeba pro dnešní hráče představovat méně složité hry. Rád zdůrazním, že technologický strom je lepší, už v prvním věku lze vystudovat několik technologií, které hráči opravdu usnadní život. Je to zajímavý strategický prvek, který považuji za poloviční. Problémem čtvrtého dílu je štědrost. Hned ze startu si postavíte farmu, kterou můžete poměrně brzy osázet políčky. V té době už máte přehršel vesničanů v lesích, kde s opravdu velikou snahou těží až neuvěřitelné množství surovin. Není potřeba přemýšlet nad technologií, která zvýší produktivitu, neboť už v základu je hráči připisováno veliké množství surovin. Zatímco v druhém díle existoval moment, kdy už byla potřeba začít těžit dřevo, v tomto díle je úplně jedno, co kdy a v jakém počtu vesničanů začnete těžit.
Vadí mi i zástupné vyobrazení surovin, kdy železo nebo kámen je vyznačen jedním obrovským nalezištěm v širokém okolí prázdnoty, namísto menších nalezišť, které budou ve větším počtu roztroušeny po mapě. Je to strategicky méně zajímavé, neboť nalezišť není mnoho, tudíž hráč má více času bránit pár nalezišť. Zároveň absence většího počtu nalezišť dokáže hráče potrápit. Vnímám zdroj problému, a to je velikost mapy.

Rychlááááá armááádááá

Budování armády, stejně tak stavba budov nebo výzkum technologií, je příliš rychlé. Již jsem nakousl, že hráč si pořádně neužije dobu, což mě na AoE vždy trápilo. Čekal jsem změnu k lepšímu. Příkladem může být RTS klenot, leč zapomenutý, a to jest Empire Earth. Chápu a beru v potaz, že série AoE se vždy zaměřovala na úzké historické období, ale vadí mi, že s velikou rychlostí se hráč ocitá v posledním věku. V takovém Rise of Nations využil armádu v každém věku, a byl na něj kladen tlak, když se přešlo do nové éry. Finance skrývající se za vylepšení armády nebyly malé, a člověk musel strategicky postupně vylepšovat armádu. Ve čtyřce stačí v rychlosti naklikat armádu, která se objeví na svém stanovišti v požadovaném počtu velmi rychle. Přeházíte-li do další doby,není to taková rána, dokonce si moc bojůvek ani neužijete, pokud nejste vehementně útočný typ, ale raději v prvopočátku budujete silnou ekonomiku, vojsko a základnu. Líbí se mi moře, námořní bitvy jsou zajímavé a oproti suchozemskému boji jsem cítil staré dobré trápení soupeřových lodí či pobřežních domků. Co naopak opravdu nenávidím, je rychlost armády, kterou zabijete nepřátele nebo zničíte budovu téměř hned po útoku. Ano, zatímco ve dvojce to bylo otázkou nezanedbatelné doby, během které mohl nepřítel utéci jinam, dobývá ve čtvrtém díle je otázkou pěti minut... a je po všem. Jakmile jednou zaútočíte, je téměř jistota, že jste u konce snažení, soupeř už to nejspíše neotočí.

Trapně malá mapa

Myslím si, že do jisté míry za přehršel problémů a nevyváženost hry může velikost mapy. Na tak malé mapě jde spíše o instantní boj než o nějakou ekonomiku a sílu opevnění. Proto ty veliké zdroje, proto ty né moc úchvatné lesy. Ve dvojce byly lesy krásně hluboké, trvalo, než se člověk dostal do prostřední čísti lesa. V tomto díle les v rychlosti mizí, navíc je malý... ostatně jako celá mapa. Maximální populace je výsměch, ale opět za to může mapa. Je jasné, že na tak titěrném světě veliká armáda bude ku škodě. Ok, osobně mi to přijde jako výsměch, ale jestli už teď armáda o 80 vojácích zničí město na počkání, pak větší populační limit ztrácí smysl.
Asi rozumím, proč tomu tak je. Jo, engine asi nezvládal větší počet stromů, počet vesničanů a vojáků, proto jednoduše zmenšil mapu. Je až směšné, jak se město rozrůstá, tak už zabírá velikou část mapy a nelze pomalu dál expandovat. Nepřátelé jsou vám doslova za branami svou bránou. Ano, oprávněně tomu říkám "tak trochu jiný Stronghold".

Grafika? Nějaká tam je

Osobně jsem si na grafiku zvykl, ale uznávám, že by si zasloužila nějakou tu práci navíc. Očekával bych trochu reálnější směr vývoje grafiky. Hra vypadá docela kresleně, slušel by ji fotorealismus. Ale nevadí mi to. V čem mi grafika vadí, tak jsou to lesy, které vypadají jako menší křoví. Jak jsem již zmiňoval, nevypadají masivně, majestátně, a když se vesničané dostávají do středu lesa, tak celý lesní porost rázem působí řídce. Samotné budovy jsou docela jednotvárné, navíc graficky nejsou výrazné tak, aby člověk hned věděl, kde se nachází budova kterou hledá.
Ani grafické glitche nepůsobí nijak oslnivě, ale ve výsledku si nemohu stěžovat. Někdo v betě zmiňoval, že město vypadá jednolitě a nepřehledně. Bohužel musím říci, že když si postavíte krásné město ve dvojce, bude vypadat a vynikat mnohem lépe. Na druhou stranu, 3D terén je krásný. Co se týče optimalizace, tak budeme jenom doufat, že se to brzy zlepší.

(Ne)nastavení

Co je velmi nepříjemné, je absence nastavení každého aspektu hry. Množství obtížností je malá, a celkově nenabízí žádnou výzvu... minimálně ne pro vášnivé hráče druhého dílu. Na střední obtížnost je boj opravdu s prstem v nose, kdežto v druhém díle už jste minimálně alespoň pětkrát udeřili do klávesnice a jednou s ní o stůl. Nastavení dalších aspektů - doba, při které bude mír, náhodný výběr mapy a mnoho dalšího, zde nenajdete. A co se týče map, ty jsou na stejné brzo, kdo ví, zdali se vůbec náhodně generují. Hru si jednoduše nemůžete přizpůsobit k vašemu stylu hraní, což je pro nás mnohé hráče důležité.

Stojí hra za "hřích"?

Kampaň je dobrá, kontext je dostatečný a ve výsledku příjemně informativní. Hra bohužel jde v šlépějích trojky, ze dvojky si toho vzala mnohem méně a obávám se, že jestli rapidně nezlepší mnohé aspekty hry, tak za pár měsíců budou všichni hrát jenom dvojku. Hra by byla zábavná, naráží však na své hloupé limity. Mnozí hráči stále dokola reportovali, že nechtějí hrát hru, kde je opravdu tristní maximální počet lidí, kde je směšně malá mapa a suroviny jsou zde symbolicky vyobrazeny velikým "balvanem", nebo budovy jsou hned zničeny i menší armádou. Jisté "sexy" věci se zde najdou, jako třeba technologie, terén, nebo zvuky. Ve výsledku je hra příliš chudá na obsah a to, co tam nalezneme, je zase velmi spoutané.
Hra mě nudila už v betatestech, a příliš se od dob testování nezměnila. Chápu absenci velikého počtu národů, ale nechápu absenci jiných věcí. Kde jsou ty časy, kdy hráč stavěl jeden hrad a jednu věž za druhou tak, aby se alespoň trochu ubránil pod nájezdy hord. Ty dnes neuvidíte. Strategie je spíše o zničení landmarků nebo o bojůvky míst, které máte obsadit a udržet si.
Recenze pochází z dob vydání hry. S ohlédnutím vývojáři udělali pokroky, ale pro nás, co máme rádi masivní mapy, dlouhé boje a nechceme nic zadarmo, tak je lepší druhý díl.

Pro: Vyzkoumatelné technologie, zvuk, kampaň, animace

Proti: Grafika, malé mapy, populační limit

+16

Šachová hra

  • iOS 80
Už dlouho mám zálusk na Důkaz 111, ale pořád jsem se k tomu nedostal, ale do Šachové hry jsem se pustil téměř okamžitě. Byl teď takový "líný" víkend, kdy člověk pořádně ani neopustí domov, čte si, kouká na sport v TV, nebo hraje hry. Kdy jindy si užít tenhle netradiční kousek?

 Lehl jsem si tedy do postele, nasadil sluchátka a spustil aplikaci. Už po pár minutách mě zaujal velmi kvalitní zvuk plný nejrůznějších postranních zvuků k jednotlivým scénám a precizní intonace a hereckých hlasových výkonů. Takovou kvalitou se možná nemůže chlubit ani ta největší AAA produkce. Ale je to vlastně logické, protože zvuk a jeho nuance jsou v podstatě tím jediným, co tato hra uživatelům dopřává. A je to něco, co se "nevidí" každý den.

Zážitek z tohoto kousku se těžko dá srovnat s jakoukoliv hrou, co jsem hrál, už jen z důvodu, že žádnou z nich jsem nehrál poslepu. Nejblíže to má asi k dříve populárním gamebookům, kde si čtenář volil, jak bude příběh pokračovat dál. S nimi je společné i to, že si člověk sice něco vybere, ale stejně téměř nedokáže dopředu odhadnout jak moc velký vliv to bude mít na další dění a kam to nakonec všechno dospěje.

Sám jsem si hru zatím prošel dvakrát (jeden průchod je zhruba na 45 minut) a oba průchody mi nabídly zcela jiný zážitek, ač se některé repliky vyskytly doslovně v obou, tak měly úplně jiné vyznění. No a konce se lišily teda pořádně. Celá síť příběhu a jeho možných směřování je tak zpracována opravdu pečlivě. Pečlivý je samozřejmě i dabing a to od známých herců v čele s Medveckou, Barešem, Pleslem a Šťastným, tak i od těch, jejichž jména jsem zatím neznal.

Je to prostě moc fajn kousek s zážitkem, který není běžný. Jen by to mohlo být o kousek delší. Zkuste si to někdy poslechnout taky.

Pro: netradiční zážitek, sluchové orgie, kvalitní příběh a jeho větvení a možnosti, skvělé zvuky a dabing

Proti: mohlo být delší, pár replik navíc by neškodilo

+16

Memento Mori

  • PC 60
Herní výzva 2022 - 7. Hippokratova přísaha 

Za mě docela zklamání. Začátek mě úplně nechytnul, postavy mi nepřišly nikterak zajímavé, příběh také ne. Po nějaké době se to ale trochu rozjelo a i ten příběh mě nakonec zaujal. No a poslední třetina (Finský klášter) je pro změnu naprosto parádní s hutnou a tajemnou atmosférou. Třešničkou už je jen povedený a trochu nečekaný konec.

Technické zpracování je zastaralé, ale co si budem, je to 15 let stará hra, takže se to dá odpustit. Co mě ale vyloženě štvalo byly ty pomalé a toporné animace typu "potřebuju do kanceláře, ale musím nejprve shlédnout animaci, jak odjíždí výtah, pak borka zmáčkne čudl, výtah přijede, ona se do něj nasouká a až pak si můžu zvolit, kam pojedu." Poprvé v pohodě, po třicáté nikoliv.

Celkově to nebylo špatné, ale jsem rád, že je to za mnou. Naštěstí to nebylo nikterak dlouhé.

Pro: Poslední třetina; zakončení příběhu.

Proti: Toporné animace; první dvě třetiny vcelku nuda; horší technické zpracování.

+16

Darkest Dungeon

  • PC 75
  • Switch 75
Tuhle hru jsem si chtěl strašně moc užít. Vždyť má všechny ty správné ingredience:
Neskutečně temný a pochmurný svět. Atmosféru, že by se dala krájet. Nikdy nekončící pocit zmaru a 
marnosti. A všechno korunuje charismatický vypravěč…

Jen… jen je tu ještě jedna jediná věc, která to všechno překonává a vyvolává hrůzu ještě mnohem 
děsivější… grinding. Jeden velký, nikdy nekončící, grind. 

Fakt, že jsem se rychle přestal piplat s jednotlivými postavami, že jsem v podstatě ani nevnímal 
jednotlivá jména a jednoduše je en masse vrhal do výpravy za výpravou může být cílem autorů. Ono 
stejně nakonec někdo přežije a postoupí na další úroveň. Později mě, jednotliví bossové a nakonec i 
samotný darkest dungeon, plánovat sestavu, útoky jednotlivých postav i výbavu naučili. Jenže za příliš vysokou cenu. Hodiny a hodiny času obrousily nadšení ze skvělé propracované atmosféry, z nádherně stylizované grafiky, a nakonec omrzely i opakující se hlášky jinak skvěle znějícího vypravěče. en touha zjistit, co se skrývá na konci DD a jak to všechno dopadne byla to jediné co mě u hry udrželo. Jinak bych hru odložil dávno před koncem. A tak teď jen doufám, že druhý díl mě bude nutit farmit mnohem, mnohem míň.
+16

Ken Follett’s The Pillars of the Earth

  • PC 85
Vopred uvádzam, že predlohu som nečítal, takže mi je veľmi ťažké posúdiť, za ktoré kvality alebo prípadné prešľapy môže vernosť predlohe alebo naopak.

Dávno sa mi nestalo, aby som bol tak investovaný do osudu postáv, ako to bolo práve v tejto hre. Ak si spomenieme na prvé série Game of Thrones, kde bol zobrazovaný osud aj tých, ktorí neboli pri moci alebo sa nevedeli oháňať mečom tak, aby si svoju cestu len tak vybojovali, tak tu ide predovšetkým o také postavy. Postupne im utvárame osud a v priebehu tejto, na dnešné pomery dlhšej, adventúry vidíme ich dospievanie, starnutie. Osobne som sa miestami až o nich bál, čo beriem ako plus. A takisto ako pri GoT sú osudy postáv popretkávané a vo väčšine prípadov sa jedná o osudy rodín a nie jedincov.

Vyššie píšem, že hra patrí medzi dlhšie adventúry, ale nikdy počas hry sa mi nestalo, že by som sa nudil alebo niečo považoval len za vatu. Všetky pasáže majú svoj zmysel a miesto, niektoré slúžia na zoznamovanie s postavami, iné na posúvanie deja alebo zmenu pohľadu na udalosti. Scenár v tomto smere funguje výborne a viaceré postavy dostávajú svoju hĺbku, aj keď občas sa na niektoré momenty treba pozrieť optikou stredoveku, lebo dnes by sme sa tak napríklad nezachovali. V poslednej tretine hry mi prišiel síce dej trochu uponáhľaný, oproti pomaly tkanému tempu prvých dvoch tretín. Neviem, či to bolo aj knihou, ale príbehu to našťastie neuškodilo. Dej mi však škrípal v pár momentoch, kedy sa vývojári rozhodli dať hráčovi možnosť, či daná postava prežije alebo nie. Ak postava prežila, tak zrazu v deji prestala vystupovať aktívne a jej pôsobenie vlastne vytváralo dieru v deji a pár nelogických situácii. Naopak, ak by druhá postava umrela, tiež by niektoré momenty nedávali úplne zmysel alebo nemali svoju silu. Ak by sa autori tomuto vyhli, scenár by bol výborný, našťastie aj napriek tomu je stále veľmi dobrý.

Audiovizuálna stránka ma tiež nadchla. Čo sa týka ozvučenia, najmä ponurá zimná téma z prvej kapitoly mi silno utkvela v hlave svojou mystickosťou. Dokonca mám pocit, že hudba miestami kradne scénu hre. Ručne kreslený vizuál a stvárnenie postáv je taktiež super, jediná malá nevýhoda, na ktorú si treba zvyknúť (ale zvyknete si rýchlo), je to, že animácie postáv nemajú až tak veľa snímkov, aby pôsobili úplne plynulo. Lokácie aj postavy sú však nakreslené naozaj malebne a detailne a miestami mi vizuál postáv pripomenul sériu The Banner Saga , čo je za mňa plus.

V správnej adventúre nesmie chýbať aj herná náplň. V prípade Pillars of the Earth je to rozdelené na dve časti. "Klasické adventúrčenie" v podobe zbierania a používania predmetov a množstvo dialógov (tie prevládajú nad ostatnými hernými prvkami) a občasné, pomerne jednoduché hádanky. Miestami je hra až priveľmi priamočiara a bez prekážok, ale naopak vie ponúknuť aj viac riešení jednej a tej istej situácie. V poslednej tretine hry je takýchto lineárnejších situácii viac, ale to vychádza aj z deja. No a druhý spôsob pripomína gamebooky alebo putovanie v spomínanej Banner Sage, kde sa hráč presúva po mape alebo je v nejakej situácii a vyberá z viacerých možností čo urobí. To má vplyv aj na dej a občas predstavuje nelineárny postup.

Vo výsledku je tak The Pillars of the Earth audiovizuálne krásna adventúra s postavami, ktorých osud mi fakt nebol ukradnutý, ale nelineárny postup života a smrti pár vedľajších postáv zbytočne vytváral menšie dejové diery a posledná tretina bola uponáhľaná. Rozhodne sa však jedná o to najlepšie, čo som z adventúr za posledné roky hral a preto vrelo odporúčam.

Pro: príbeh, postavy a ich osud, audiovizuálna stránka

Proti: posledná tretina uponáhľaná, zbytočné možnosti ovplyvnenia deja, ktoré oslabujú príbeh

+16

A Plague Tale: Innocence

  • PC 80
A Plague Tale: Innocence, noční můra musofobiků, je zde, v databázi her, natolik komentovaným titulem, že nemá smysl se o něm, jeho příběhu a mechanikách rozsáhle rozepisovat. Komentář píši pouze z důvodu splnění Herní výzvy 2022. Až na srovnání s The Last of Us, které jsem nehrál, takže srovnávat nemůžu, se v podstatě ztotožňuji s komentářem Fritola z roku 2019, včetně poznámky ke zbytečně přehnanému zakončení. Jen lituji, že jsem si ho nepřečetl trochu dříve, protože zapnout francouzský dabing mě vskutku nenapadlo.

Dodal bych, že pro mě, jako otce malého syna, byly některé scény rozhodně emocionálně výraznější, než by byly před jeho narozením. K hratelnosti bych podotknul, že pokud jdete po achievementech a snažíte se tedy prošmejdit každý kout mimo hlavní cestu, občas kazí dojem princip neviditelné zdi či padlého stromu. Amicia (hlavní hratelná postava) dokáže překonat řadu překážek poměrně snadno a pak se dostane k překážce jednodušší, kterou prostě nepřeleze, protože odděluje koridor, do kterého se musí dostat jinak, protože je to tak předepsáno. Obdobně by bylo poměrně snadné si pochodeň odloženou proto, že musí pomoci dvěma klukům vylézt na překážku a pak se tam vytáhnout sama, znovu ze stojanu vzít a pokračovat s ní, když je to něco, bez čeho mohou všichni zemřít, ale prostě to nejde. Ale to jsou, v poměru k celku, naprosto minoritní případy a mé hnidopišství. Pokud bych měl srovnat s řadou jiných, přísně lineárních her, je tato v přirozenosti koridorů rozhodně v té lepší společnosti.

Co závěrem. Od hry jsem moc nečekal, ale byl jsem příjemně překvapen. Kvituji, že se dali vývojáři cestou lineární hratelnosti. Pro zpracování tématu zaměřeného na vyprávění příběhu a událostí z pohledu postav, vztah mezi hlavními postavami a jejich vnímání moru, války a smrti, asi nemohli volit lépe. K realitě to má samozřejmě velmi daleko, ale od toho hry nejsou.

(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2022.)
+16

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments

  • PS4 85
Upřímně jsem se k Sherlockovi dostal úplnou náhodou. Věděl jsem o existenci nového Sherlock Holmes Chapter One a až díky tomu, když jsem teď na konci prosince hledal poslední hru do letošní Herní výzvy, objevil jsem tuto sérii, kterou mají na svědomí vývojáři z Ukrajinského studia Frogwares. Pro PS4 pak byl tento díl, plus pokračování ve velké slevě a tak jsem se do hry pustil.

Na mojí největší výtce se možná podepisuje pouze PS4 verze, kterou jsem hrál na PS5. Těžko říct, jestli je to portem, nebo tím hra trpí obecně, ale - přišlo mi, že většinu času hra běží sotva ve 30 snímcích za sekundu a občas i méně, hratelnostně mi pak optimalizace na ovladač nepřišla úplně nejšťastnější, věřím, že s myší a klávesnicí se hra ovládá na PC lépe.

To je ale z výtek asi všechno, a jinak mě hra velmi překvapila. Je to první hra po dlouhé době, co jsem jistým způsobem hrál s přítelkyní. Ta, jak je to dnes obvyklé, hltá true crime podcasty a tak ji bavilo mi celou dobu hledat indicie k případům a spojování těchto indícií. Případy jsou různorodé, jen párkrát jsem se na chvíli zasekli, kdy mi nebylo úplně jasné kam pokračovat, ale většinou se dalo logicky dojít ke správným závěrům, v jednom nebo ve dvou případech pak i s nalezením všech indícií musel člověk hodně zapřemýšlet nad souvislostmi daného případu, aby obvinil správného pachatele.

Graficky už hra taky lehce pokulhává, i díky možná ne úplně povedenému konzolovému portu, s přihlédnutím ale k faktu, že je z roku 2014, nevypadá tak špatně, stylizovaná je dobře a pěkně ukazuje Londýn a okolí na konci 19. století.

Bavil jsem se při jejím hraní ale moc, a určitě si plánuju zahrát i další pokračování této série.

Pro: zajímavý příběh, ne každé rozhodnutí je správné, příjemné dialogy, poměrně velké množství lokací, rozmanitost případů

Proti: už trochu zastaralé grafické zpracování, hratelnost PS4 verze na PS5 mi subjektivně přišla trochu horší

+16

Half-Life 2

  • PC 100
Jsou jen dvě hry, které hrají již několik let každoročně během dovolené či delšího volna tou první hrou je Mafia (2002) a tou druhou hrou je právě Half-Life 2. Jde i o jednu z mých nejoblíbenějších her vůbec. A tak když se během Herní výzvy 2022 objevila kategorie „Ticho jako v hrobě“, tak jsem si po přečtení byl na sto procent jistý, kterou hru si pro tuto kategorii zahraji.

Dvojka se odehrává cca 20 let po jedničce, kvůli událostem z jedničky jsou nyní na Zemi vojáci „Combine“. Vy přijíždíte ve vlaku do City 17, a hned vidíte na vlastní oči tyranii, která probíhá na obyvatelech tohoto města. Freeman brzy narazí na staré přátele a hlavně dostanete i své ikonické páčidlo. Brzo se plně dostanete do světa a to už budete na vznášedlu ničit nepřátelské letadlo shazující na vás bomby a decimovat hromady nepřátel, navštívíte Ravenholm, město plné různých druhů zombie a hlavně headcrabů (Moje oblíbená kapitola). Budete pracovat s feromony, abyste mohli používat armádu Antlionů (říkám jim kobylky). Příběh a celé dobrodružství je zde prostě ohromné a nebudete se ani chvilku nudit.

Grafika je popoháněna source enginem, na kterém běží například: Left 4 Dead, Vampire: The Masquerade - Bloodlines nebo Portal. Všechno hry u kterých jsem také strávil nezdravé množství svého času. Baví mě také velká interakce s předměty ve světě Half-Life. Také modely oněch předmětů vypadají hodně dobře. Hudba a hlavně zvuky z této hry jsou naprosto skvělé a ikonické (doplňování HEV obleku, zdraví nebo zvuky zombie). Hra je rozdělená do 13. kapitol, přičemž herní doba je kolem 13-15 hod, což beru jako velkorysou herní dobu.

Negativa jsem hledal opravdu těžce. Ano, Gordon nemluví, což mě mrzí na druhou stranu si na tichého hlavního hrdinu brzy zvyknete. Tím druhým negativem pro mě bude načítací obrazovky, které občas bývají dlouhé a pokud se hra rozhodne zrovna načítat u výstřelu či jiného velkého ruchu ve hře, tak z toho máte velmi nepříjemnou zábavu ve sluchátkách. Také jsem se občas při delším načítaní i bál, že se hra prostě sekla.

Half-Life 2 je výjimečnou hrou, kterou si musí každý hráč za svůj život alespoň jednou zahrát, už kvůli místy tajemnému příběhu okolo celkového dějí v tomto světě, skvělé a originální hratelnosti, dobrému technickému zpracování nebo příjemnému hernímu soundtracku. Pořád si přeju abych se někdy dožil i plnohodnotného pokračování v podobě Half-Life 3, tak snad to jednou vyjde.

Pro: příběh, atmosféra a design světa, hudba, zvuky

Proti: načítací obrazovky bývají dlouhé

+16

Nightmare Frames

  • PC 90
Nikdy nepohrdnu horrorovými adventurami, které mají zajímavou zápletku a silnou atmosférou. Bohužel jsem začal pociťovat deficit, protože už je to nějaký pátek, kdy jsem se naposledy u adventury bál. Nedávno mi ale jones dal tip na takovou nenápadnou hru Nightmare Frames, která si mě svým námětem hned získala…

Je rok 1985 a hollywoodský scénárista Alan Goldberg si prožívá tvůrčí krizi – štve ho, že je známý jako autor béčkových horrorů, přičemž má na svém kontě nominaci na Oscara a přeje si tvořit hodnotnější filmy. Nenávidí horrory, ale fanoušci horrorů ho milují a uznávají. Jednoho dne dostane možnost změnit celý svůj život, ale musí nalézt ztracený horrorový film, který zmizel společně s jeho režisérem, okolo kterého se točí mnoho tajuplných zvěstí a nejasná minulost. Stopy vedou do zapadlého a údajně prokletého městečka Serena, ovšem Alan netuší, do čeho se zapletl a jaké hrůzy ho čekají.
Příběh jednoduše boduje na celé čáře – je poutavý, napínavý a nenechá vás klidným. Expozice Alana, která je zasazená do srdce Hollywoodu je jednoznačně skvělá – bavila mě atmosféra filmového Hollywoodu, všudypřítomné odkazy na tehdejší filmaře a dobře napsané dialogy a postavy, které excelují i v dalších částech. Skoro každý předmět, na který narazíte, může Alan nějak okomentovat, čímž kvalitně přispívá k budování důvěryhodného světa. Nenapadlo by mě, že bych někdy narazil na adventuru, která by se dokázala přiblížit k Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu… Když se Alan odebere do zapadlé Sereny, tak děj začal pouze nabírat na obrátkách. Atmosféra ještě více zhoustla a už tak mysteriózní zápletka se ještě více zamotala a gradovala – hra mi jednoduše nedala klid, dokud jsem jí nedohrál. Závěrečná část je potom kvalitní krvavá haluz (na můj vkus možná až trochu přitažená za vlasy, ale nevnímám to jako mínus) a samotný konec celou hru hezky uzavřel.
Scénář dává hlavu a patu. Předává jasnou pointu, dohrává všechny otázky a má dobře vykonstruovaný charakterový oblouk. Alan je zajímavá postava a fandil jsem mu, zejména díky tomu, že jsem sám scénárista a s jeho tvůrčími problémy jsem se dokázal ztotožnit. Musím navíc dodat, že mě hra místy i příjemně rozesmála.

Dále bych určitě pochválil obtížnost hry, která je hezky vyvážená. Hádanky dávaly smysl a líbilo se mi, že jsem vždycky věděl, co mám dělat a kam mám jít. Neřekl bych však, že je Nightmare Frames primitivní hra – člověk se musí zamýšlet, ale řešení je vždycky logické a pokud si budete poctivě prohlížet lokace, tak není potřeba sahat po návodu. Je ale pravda, že jsem zažil dva zákysy – jeden byl díky tomu, že jsem přehlídl předmět (nebylo to kvůli pixel-huntingu, který zde jinak nehrozí) a druhý zásek byl kvůli hůře vymyšlené hádance, když jsem si nespojil nejasná vodítka... Jednalo se ale o výjimku potvrzující pravidlo. Herní doba se poté točí okolo sedmi hodin.

Audiovizuální stránka hry je velmi solidní. Pixel-art je povedený, hezky barevný, dobře se pracuje se světly a nehrozí, že byste nedokázali rozeznat předměty od sebe. Líbily se mi i portréty, které jsou všudypřítomné u dialogů. Dále hudba je jednoduše skvělá a nemám jí co vytknout – slušně podkresluje a buduje atmosféru. Také musím jonesovi přitakat, že absence dabingu je škoda, ale osobně to nepovažuji za dealbreaker.

Nightmare Frames nezklamal. Je to jednoznačně titul, který by si měl zahrát každý fanoušek žánru adventur kvůli kvalitnímu příběhu a silné atmosféře. Co je Tenkrát v Hollywoodu pro zlatou éru Hollywoodu, tak je Nightmare Frames pro béčkové horrory.
+16

Disney's Darkwing Duck

  • PC 85
Jediná hra z kolekce Disney Afternoon jejíž předlohu si vůbec nevybavuji. Snad jsem seriál nikdy neviděl nebo neutkvěl v paměti. Hře to každopádně nijak nevadí a obstojí i sama o sobě. Jde totiž o nejpropracovanější plošinovku v kolekci. Jako kačer Kabrňák bráníte město před zločinem a na konci každé z sedmi úrovní porazíte jednoho zločineckého bosse. K dispozici je slušná základní zbraň schopná tří výstřelů rychle v řadě, nalézt lze ale i další jako plynový granát nebo blesky střílející do šikma. Střelbu nepřátel je možné mimo vyhnutí i vykrýt svým pláštěm, což se v některých situacích hodí. Stejně tak různé zbraně mohou výrazně pomoci v konkrétních situacích.

Tempo je tentokrát spíše rozvážnější, postupoval jsem více opatrně a likvidoval protivníky hezky jednoho po druhém. Jedinou výjimkou byla úroveň v lese, kde je lepší některé části proběhnou rychleji i za cenu ztráty části zdravý. Obtížnost je celkem rozumná, jen v několika málo částech naroste. Souboje s bossy jsou po odhalení slabin také v pohodě. Vystačil jsem s ukládáním na začátku úrovní a před bossy, přetočení využito asi dvakrát. Moc se mi do toho nechtělo, ale ten jeden úsek mi prostě nešel. Postup je opět částečně nelineární, v prvních dvou fázích je výběr ze tří úrovní a až závěrečná sedmá je pevně daná. Darkwing Duck také nejvíce sází na filmovost a řekl bych že i příběh. Například animace při vstupu do každé úrovně vyvolává dojem, že si s tím dali autoři trochu více práce. Celkově jde o velmi dobrou plošinovku, kterou jsem si s radostí zahrál.
+16

Disney's DuckTales 2

  • PC 85
Druhý díl splňuje vše co se od pokračování v devadesátkách očekávalo. Opět se vydáváme se strýčkem Skrblíkem na honbu za pokladem, která nás provede řadou zajímavých lokací. Od pouště, přes hrad ve Skotsku po Bermudský trojúhelník - všechny části jsou zpracovány zajímavě a jedinečně. Největším problémem prvního dílu bylo nepohodlné používání hůlky jako pogo tyče. Zde již funguje podle modernějšího očekávání pouze stiskem jednoho tlačítka, což neuvěřitelně zlepšilo zážitek. Navíc je možné ji použít i na pár nových triků. Hra má podobný rozsah, ale úrovně jsou trochu komplexnější a obsahují více skrytých oblastí. Lze v nich najít například útržky map k pokladu.

Prozkoumávat jednotlivé úrovně je zábava a to i díky rozumnější obtížnosti. Žádná část není přehnaná, takže lze klidně procházet a zkoumat. Po každé úrovni lze navíc za získané peníze dokoupit životy nebo zdraví, což pomůže a dále motivuje ke kompletnějšímu procházení. Po tomto zjištění jsem procházel úrovně možná až zbytečně pomalu a pečlivě, přesto jsem neobjevil všechny tajné oblasti. Ani bossové nejsou nijak komplikovaní, jen dva jsem nedal na první pokus, zdaleka největší problémy dělal golem. Nakonec tedy dohráno bez přetáčení, pouze s ukládáním na začátku úrovní. Poprvé jsem se také odhodlal do režimu Boss rush a není to špatné. První pokus 18 minut, druhý 8 minut - není to úplně zlé a čas hodně kazí ten golem. Pro představu, jeho porážka zabrala 15 respektive 4 minuty, chtělo by to trochu potrénovat. Každopádně časy kolem minuty z vršku tabulky hodně obdivuji, ale takových pět minut by bylo po troše tréninku reálných. DuckTales 2 jsou mnohem vyváženější a lépe odladěný zážitek, který není problém si užít i bez dlouhých hodin trénování každé části. Za mě rozhodně nejpovedenější hra v Disney Afternoon Collection.
+16

BioShock

  • PS5 85
Kluci z RetroNation mě navnadili znovu si zahrát BioShock, vzpomínky mám na hru mlhavé a navíc po třicítce mi hra dá určitě více než když mi bylo 16. Hra je navíc v PS katalogu, takže super vstupní hra do roku 2023... no a byl jsem mile překvapen!

BioShock se stále skvěle hraje, zní a vlastně i vypadá dost k světu. Na to jak je to stará hra, tak onboarding je naprosto plynulý čemuž pomáhá i Art Deco a celkové zasazení hry. Začátek je hodně pozvolný a vlastně až do setkání s prvním Big Daddy i hodně jednoduchý - paralyzovat a bouchnout do hlavy. Postupem času jak začnou přibývat nové zbraně a možnosti, tak i nepřátele budou trochu více "tuzí" - to ale neznamená, že je hra težká, vlastně mě překvapilo jak hrou jde na střední obtížnost projít jen s pár škobrtnutíma.

Gameplay je i na ovladači úplně v pohodě (až na skákání), střílení přesné a pohyb plynulý. Hra je dost plynulá a nenutí k oběvování, ale pokud člověk chce, tak díky audiologům se může o Rapture dozvědět dost věcí nad rámec příběhu, což mi vyhovovalo. Mechanismy hra představuje postupně a bohůžel některé jsou dost rušivé - hlavně minutové alarmy - a postupem času nudné - opakujícíci se hackovaní.

Z příběhu jsem byl nakonec dost rozčarován, nedokázali mi prodat myšlenku toho kdo je a jak je starý hlavní hrdina, to mi bránilo proniknout do příběhu a cítit jeho váhu. Mnohem více zajimavé mi příšlo prostředí Art Deco a celková historie Rapture, ADAM a jiných důležitých postav. Objevování pozadí dodalo hře hloubku. Jinak jako dost nepovedené mi přišlo intro a outro, které ale vůbec nezapadaly do designu hry.

Pro: Art Deco, premisa hry (Rapture incident), přimočará gameplay

Proti: alert system, opakující se hackování, intro/outro

+16

Ratchet & Clank

  • PS3 90
Ratchet and Clank je už od prvního dílu ultimátně zábavná kombinace střílečky a plošinovky. Pestrost zbraní a prostředí je definitivně to nej co nabízí. Díky kolekci na Playstation 3 se na ní vůbec nekouká s odporem a to i přesto, že je první díl skoro dost starý na to, aby si dal v Americe legálně alkohol.

Díky péči dnešních Deck Nine vynikne barevnost a živost planet. Při skákání na plošinkách se za Ratchetem mihotají lodě či jiné doplňky v prostředí a díky tomu nepůsobí planety/úrovně staticky. Dění v pozadí je samozřejmě spjaté s tématem planety a skvěle dokreslují její atmosféru. A i díky tomu vůbec není otravná nutnost vracet se na již navštívené planety.

Zamrzela mě recyklace nepřátel, kteří později dostali jen upgrade v podobně kybernetických částí. I když se hra skvěle ovládá, při boji s nepřáteli jsem měl problém je vůbec trefit. Jak klíčem na blízko tak zbraněmi na dálku kvůli ne úplně funkčnímu autolocku a to mě na planetě s puffer fishema udělalo ne jednu vrásku navíc. Část hry se z Ratcheta stane nepříjemný jouda a v kombinaci s designem jeho očí to není zrovna nejpříjemnější hrdina (nakonec se samozřejmě polepší a oči mu prominu, takže všechno dobrý)

Dva díly ze série Ratchet and Clank jsem rozehrál a úspěšně nedohrál až na třetím Playstationu a říkal jsem si, jak hodně se asi musela celá série během let vyvíjet. No a ona vůbec. Překvapilo mě jak je první díl už tak strašně zábavná a vyladěná hra. Bavil jsem se u ní náramně a to bych u hry z PS2 generace, kterou jsem předtím nehrál, vůbec nečekal. Po velmi upoceném finální bossovi mám i tak chuť na nášup, takže sáhnu minimálně po dílech, jenž vyšly původně na PS3. Mimochodem Captain Qwark je totální Zapp Brannigan PG13.

Herní výzva 2023 - 3. Císařův pekař/pekařův císař

Pro: humor, ovládání, pestrost - zbraní, úrovní i hratelnosti

Proti: autolock, recyklace nepřátel, oldschool chechpointy

+16

Chasm: The Rift

  • PC 60
Mix Quaka a Daikatany v chudobnejšom prevedení.

S touto strielačkou som sa stretol už v období, kedy bola vydaná (1997). Najprv to bola recenzia v časáku Level. Onedlho mi už kamarát predvádzal na jeho novom kompe ustrelovanie hláv a končatín, až som sa skoro zosral z nadšenia. Ja som mal vtedy len 386-ku. Ešte si pamätám, ako som obzeral (okrem iných) aj krabicu vo výklade nejakého obchodu v Trenčíne na námestí pri vodníkovi, kde to vtedy mali. Stála šialené prachy, (~1500 korún), a ani som na to nemal adekvátnu mašinu. Oči som mal ale poriadne rozžiarené, ked som zbadal toho šaša-goblina s pilovým kotúčom.

Až pri presedlaní na lepšie Pc v roku ´99, som hru celú dohral a zanechala dobrý dojem.
Teraz, po vyše 20-tich rokoch, som sa nechal zlákať na aktuálny remaster, a hneď som aj vytriezvel. Nepríde mi to už proste taká pecka ako kedysi.

Najviac ma sklamala triviálna stavba úrovní. Vačšinou jednoduché, stiesnené, miestami poloamatérske bludisko. Tvorcovia nemali moc talentu a skúseností. Ked si spomeniem na hocijaké konkurečné strielačky z toho obdobia a aj staršie, tak Chasm sa nechytá ani náhodou. Aj prvý Doom/Doom2 je architektúrou a zábavnosťou úrovní podstatne dalej. Mal som pocit, že som sa vrátil do doby Wolfenstein 3D. Všetky levely sú v jednej rovine, žiadne schodiská, poschodia, všetko je len placka. Maximálne sa dá vyskočiť na meter vysoký schodík. Veľa úrovní, hlavne tie v poslednej epizóde, sú jedna jak druhá, nudné bludisko v tmavých úzkych chodbách. Hral som na najťažšiu obtiažnosť, a často mi stúpal tlak z toho, keď niekolko sráčov na mňa vybehlo v maličkej miestnosti/chodbe a nebolo kam uhýbať.

Remaster obsahuje aj prídavok s troma novými levelmi, ale zaujimavý je len ten prvý, kôli zimnému prostrediu. Zvyšok sú blbé nudné chodby.

Na druhej strane sa mi páčilo, ako situáciu zachraňuje rozdelenie 16-tich úrovní na 4 rozdielne časové epochy/prostredia a tomu zodpovedajúca zmena nepriateľov. A potom hlavná náplň hry - samotné strielanie. Je pocitovo dobré, svižné a hratelnosť je dosť uspokojivá. Vychytávka s ustrelovaním hnátov dokáže stále zabaviť a vytvoriť občas vtipné situácie, ako ma prenasleduje skupinka bezrukých vojakov alebo stredovekých šášulov.
Dobrý nápad na tú dobu je aj nutnosť sa trochu zamyslieť pri likvidovaní štyroch bossov, na ktorých nestačí len použiť dostupné zbrane.

Mal som tu hodnotenie z pred dvoch rokov na 75%. Ale teraz znižujem a vychádza mi 60% ako vyšité. Hra je priemer, s niekolkými dobrými nápadmi, ale na viac nemá. A priamy konkurent Quake, na ktorého sa hra najviac podobá, je úplne iná liga.

Pro: variabilita prostredí, ustrelovanie končatín, hratelnosť

Proti: slabý level-dizajn, frustrácia z malých priestorov, krátkosť, 

+16

Midnight Fight Express

  • PC 80
Příjemná sedmihodinovka. Překvapivě chytlavej příběh, jednoduchej, ale funkční, podmazanej skvělou hudební elektronikou. Zábavný pomrknutí na všechny možný filmy, občas roztomilej nápad (pillow fight v herním studiu). Vyladěný ovládání a když se člověk dostane do toho flow, tak si fakt připadá jak John Wick kříženej s Jackie Chanem - animace jsou špičkový. Ale je to jen bitkaření, takže jsem to nemohl hrát déle jak 30-40 minut v kuse. Nicméně v rámci žánru supr. Připomnělo mi to Fighting Force, snad první hru kterou jsem kdy hrál na prvním PSku. Tohle má ale o dost dravější tempo. Je to v gamepassu, takže pokud máte chuť si virtuálně zabitkařit, ty čtyři giga jsou stažený jak nic.
+16 +17 −1

Be a King II

  • PC 65
Druhý díl série jednoduchých strategií jsem si chtěl zahrát. Opravdu. Proč mi ale trvalo téměř jedenáct let od dohrání jedničky, než jsem se k tomu rozhoupal, opravdu netuším. Důležité však je, že to nakonec dopadlo a mohl jsem vést tažení proti lordu Zimundovi.

Oproti jedničce hra moc změn nedoznala, novinky však mají celkem zásadní vliv na hratelnost. Zahalená mapa má něco do sebe (i vzhledem k bonusovým budovám, které lze zpravidla dobýt) a pokud se nepletu, tak přibyla především pila a kamenolomy a v pokročilejších úrovních tak není nutno suroviny nakupovat, ale lze je těžit. Jinak se jedná v podstatě o tu samou písničku.

Jel jsem jednoduchou strategii stále dokola. Postavil jsem kasárna, domky a pole, později jsem domky nahradil hostinci, a pak se přidaly ještě zmíněné pily s kamenolomy a věže čarodějů. To však bylo téměř vše. Samozřejmě jsem budovy vždy ještě vylepšil na maximum. Ty ostatní jsem stavěl většinou jen v případě, že jsem to měl za úkol, jinak byly celkem k ničemu.

Bavilo mě i lovení trofejí. Jedna se mi sice nepodařila získat a vůbec nevím proč, protože potřebných 25 000 zlaťáků jsem vydělal hned v několika úrovních, ale jinak se mi zpřístupnily všechny. Také zlaté poháry jsem nakonec ukořistil ve všech úrovních. Pár jsem jich sice musel opakovat, ale stačilo se primárně soustředit na stanovené cíle a zisk nejlepšího ocenění nebyl moc velkým problémem.

Celkově hodnotím Be a King II o chloupek lépe, než jeho předchůdce, i když je těžké srovnávat hry, které jsem dohrál s tak velkým časovým odstupem. Namluveno je sice jen prvních sedm cvičných úrovní a pár slov zazní ještě na konci, navíc jde znovu o strategii, osekanou až na dřeň. Mlha, hudba, a především pak nové budovy v podobě pily a kamenolomu, jsou však velkou inovací, která mě u hry udržela až do konce. Určitě si někdy zahraji i závěrečný díl celé trilogie a rád shlédnu další ohňostroje při splnění cílů v každé úrovni.

Pro: jednoduché, mlha, pila a kamenolom, trofeje, hudba

Proti: jednoduché, namluveny jsou jen cvičné úrovně

+16

Citizen Sleeper

  • PC 90
Disco Elysium z Lidlu.

Tak trochu.

Citizen Sleeper je ve všech ohledech skromnější a jednodušší bráška jedné z nejlepších příběhových her vůbec... dokud nezjistíte, že když je řeč o vývojářích z Jump Over the Age, oslovení they/them patří jednomu člověku. Hou-li šit. 

Pokud se přenesete přes fakt, že se nebinární "ideologie" autora dost silně propisuje i do příběhu hry - nad tím už se v dnešní době dá snad jen zakroužit panenkama a bez komentáře pokračovat dál - zjistíte, že je Citizen Sleeper naprosto odrovnávajícím zážitkem, pokud teda uvážíme, že je z té větší části dílem jediného autora. Jedná se o příběhovou adventuru založenou na dialozích, postavách a náhodě. Pokud hledáte flastr na štych, kterej na vás zanechalo dohrání a odinstalování Disco Elysium, Citizen Sleeper ho sice zcela nezalepí, ale minimálně poškrábe v místě, kde to svědí. Vždyť hry tohoto typu a kvality se dají spočítat na prstech... dvou prstů.

Probouzíte se na neznámé vesmírné stanici v neznámém těle s neznámou minulostí. Pomocí interaktivních bodů se pohybujete po sci-fi kulise stanice Erlin's Eye, investujete náhodně generované akční body do různých aktivit a snažíte se kromě holého přežití také odhalit svoji minulost, navázat nečekaná přátelství a možná také najít konečně domov. Ve hře jsou prvky náhody, stejně jako systém voleb a následků a několik možných konců. Alfou a omegou je autorovo psaní, protože drtivá část hry je textová. Je cítít, že Citizen Sleeper nedosahuje nedostižných královských kvalit, jako již několikrát zmíněné Elysium... není ani tak filozofické, ani tak hluboké, zdaleka ne tak vtipné nebo komplexní. Ale kuuuuurva, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem těch asi 13 hodin nehltal každou řádku textu, každý hod kostkou, a že mi při konci s Lemem a Minou trošku neukáplo.

Ke všemu tomu krásné vizuální zpracování a perfektní ambietní hudba. Pokud vám chybí Disco Elysium jako mně, tady se budete cítit alespoň trošku doma... stejně jako "spáči" na stanici Erlin's Eye.

Pro: Vizuální zpracování, příběh, postavy, jednoduchost, hudba, texty

Proti: Disco Elysium ve mě nechalo díru, kterou asi nic nezaplní

+16

Space Quest II: Chapter II - Vohaul's Revenge

  • PC 70
Druhý díl Vesmírného questu na sebe nenechal v mém počítači dlouho čekat. Byl jsem zvědavý, co slovutný hrdina Roger a spasitel národů zažije dál za trampoty. Z obyčejného technika - uklízeče - čtvrté cenové třídy s diletantismem sobě vlastním, v hrdinu, kterému na konci prvního dílu děkovaly hordy vojáků jak ve scéně z Hvězdných válek? To přece nemůže dopadnout jinak, než dalším zajímavým hrdinským příběhem, no posuďte sami...

...a ejhle. Na záchranu světa se překvapivě rychle zapomnělo, Roger zase zametá podlahu nějaké vesmírné korábky, uvědomuje si, že sejde z očí, sejde z mysli, a doléhá na něj řev ze všech směrů - hlavně tedy od kontra admirála, který má jeho přístupu k pracovní zodpovědnosti akorát tak dost. Navíc mu zase uteklo koště do vesmíru - tento týden už čtvrté. Roger cítí, že tentokrát už to opravdu nebude dobré a historická záchrana světa před arci démonem Vohaulem už ho tady asi opravdu nespasí.

Při cestě do šéfovy kajuty ho ale unese Vohaul. Jeho návrat je epický, uznává v něm, že ho Roger svým přístupem k záchraně světa zaskočil. Samozřejmě si to nenechá líbit a tak ho nezabije, ale pošle na nehostinnou planetu, aby se mohl bavit tím, jak ho tamní rostlinná popř. nerostlinná společnost sežere.

Druhý díl této série se nese přesně v totožném duchu, jako díl první. Jen výrazná výhoda tohoto dílu je absence mini her, které v prvním díle hraní dokázaly sem tam dost otrávit. Také bych řekl, že herní doba se mírně prodloužila, ale jinak je koncept naprosto totožný. EGA grafika dobová, místy v podstatě velice pěkná, v džungli dokonce i plná solidní atmosféry.

Postupem času cítíte, že se blíží konec hry. To Vám ostatně přibližuje i skóre v horní liště hry, které odpočítává získané body hraním hry až do výsledného finálního čísla. Tedy to, čím adventury ze Sierry byly tak specifické. Jakmile ale hra končí a vy děkujete bohu, že i zde existovala možnost ukládat hru každý hráčův pohyb, protože jinak byste se do finále v životě nedostali, hra v poslední herní scéně hodí slušnou berličku na třetí díl, takže Vám nezbyde nic jiného, než se do něj obratem pustit.

Tyhle nečekané konce mám rád i v knihách. A ještě raději mám, když se do příběhu můžu rovnou pustit dál a nečekat tak dlouhá léta...To je, řekl bych, nesporná výhoda těchto přes 25 let starých adventur.
+16