Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

F.E.A.R.

  • PC 80
V dobe vydania som mal s hrou jeden problém a to ten, že som si pri hraní nevidel zbrane, len zameriavatko, nič som s tým nevedel spraviť a síce mi to zo začiatku vadilo, to tempo mala hra tak dobré, že som na to po pár minútach úplne zabudol.

Priamočiary pulzujúci desivý výlet cez šedé budovy a kancelárie plné ľakačiek a vynaliezavých nepriateľov. AI vojakov dokáže divy a to ich chovanie, kde sa kryjú, čakajú, nenabiehajú si ako sliepky priamo pred moje smrteľné kukátko prispieva k tomu, že má F.E.A.R. jedny z najlepších prestreliek, aké som kedy hral. Sú dynamické, chytľavé a hráč má občas pocit, ako keby šiel proti živým hráčom. Síce je spomalenie času pre hráča výhodou voči nepriateľom, vypadá však dobre a hodí sa to sem.

Hororové momenty dokážu vystrašiť a síce sú tie ľakačky občas dosť lacné, atmosféra v hre funguje a ako pauza medzi frenetickými prestrelkami to padne vhod.

F.E.A.R. bol vo svojej dobe osviežením. Zmiešal dokopy pomalý horor s rýchlou akciou a našiel si množstvo fanúšikov. Veľká škoda stále toho istého šedivého prostredia kancelárií a tak trochu zapadnutého strachu v druhej polke hry. Inak sa však jedná o veľmi vydarenú FPS, ktorú si jednoducho fanúšik žánru nemôže nechať ujsť.

Pro: Prestrelky sú jedny z najlepších aké som kedy hral, šikovná AI vojakov, atmosféra

Proti: stereotypné prostredie, v druhej polke hry už málo strachu

+33

Dishonored

  • PC 90
Tak tohle jsem si náramně užil. Hry z první osoby jsou můj nejoblíbenější žánr a pokud jsou udělané s láskou a úctou ke klasikám, tak s novými iteracemi absolutně nemám problém. Tato hra to dokázala, má nádhernou grafiku a hraje se skvěle. Je výborně optimalizovaná a běží plynule. Ovládání na myši a klávesnici je skvělé, netrpí konzoloidou.

Vizuálně vám hra připomene hlavně City 17 z Half-Life 2 a steampunkovou stylizací BioShock. Už jenom ze zmínění těchto jmen v souvislosti s touto hrou musí být jasné, že jde o něco velkého. A taky že jo. Při hraní jsem měl neustálý pocit, že vývojáři měli skutečně výborně nastudovaný First-Person materiál, což už víceméně předvedli ve svém vynikajícím Dark Messiah a Arx Fatalis. Jenom tady to už není jenom hromada skvělých nápadů a rozhodnutí slepená dohromady, ale stmelená vývojářskou jistotou. Vskutku vymazlené.

Můžete hrát naplno stealth s tím, že vám hra kontroluje, jestli vás za celou misi někdo viděl, nebo jestli jste někoho přímo nebo nepřímo zabili. Lze tak hru projít bez ztráty kytičky, nebo trhat fialky dynamitem, doslova. Po tom, co jsem vyvraždil 95% populace Dunwallu jsem se necítil nejlíp, ale to bylo až napodruhé, "non-canon". :) Je tedy zřetelné, že hra je velmi liberální v tom, jak naložíte s jejími obyvateli. Budete výrazně rozhodovat o osudech svých primárních cílů, buď jim necháte vyříznout jazyk, oholit hlavu a poslat do svých vlastních solných dolů, nebo jim jednoduše propíchnete břicho. Lahůdek je tu dost jako třeba elektrické křeslo, vypálení kacířského symbolu na obličej, unesení tajným milencem, atd. Hra kontroluje míru chaosu, který způsobíte a podle toho vám vybere konec. Budete buď plakat dojetím, nebo s depresí přemítat nad tou hrůzou, co jste provedli.

Hra má příjemný hudební doprovod, nic výrazného (stealth, temné), ale má (z traileru) jednu brutální skladbu: Drunken Whaler, kterou, nepochopitelně, vývojáři nedali do credits. Zvukově je ale hra velmi komplexní a propracovaná.

Kdybych měl mít výhrady, tak jedině k AI, která si nevšimne, že někdo náhle přerušil konverzaci (přiškrcením), ale smysly má jinak velmi vyvinuté. Kdyby se každý strážný pídil po tom, kam mu "odešel" kamarád strážný, tak by se to nedalo vůbec hrát.

DLCčka bohužel ještě nemám koupené, takže nemůžu podat informace. Hra samotná je neuvěřitelně uspokojující počin a nabízí spoustu replayability.

43.0 hrs last two weeks / 43 hrs on record, 50 of 80 (63%) Achievements Earned, Review na Steamu (anj)

Pro: Stealth a soubojový systém, Osudovost, Designové citace klasik First-Person žánru

Proti: AI není nejdůslednější

+33

Dragon Age: Origins

  • PC 70
Can I get you a ladder, so you can get off my back? - Yarpen, šedý strážce

(Jediná věta, kterou hlavní hrdina vypustí z pusy... hrubým odhadem asi 1739x za celou hru.)

Dragon Age: Origins je jedna z poměrně oblíbených her, které jsem se však delší dobu vyhýbal. Na rozdíl od Mass Effectu neobsahuje akční souboje, ale podobá se více klasickým MMORPG, což je styl, který mě jednak nikdy moc nebavil a jednak jsem ho ani neuměl efektivně hrát. S koupí Ultimate Edition za pár šupů jsem se ale do hry přeci jen pustil, hry od Bioware mě totiž nikdy nezklamaly.

Naneštěstí se obavy víceméně potvrdily. Tenhle styl soubojů opravdu není můj šálek čaje, ovšem Origins obsahuje i obrovské množství rozhovorů. Samotná ústřední zápletka je klasická Bioware šablona. Na začátku je představeno velké velké zlo (v tomto případě děsně nezajímavá a neoriginální Nákaza/Darkspawn), hráč během hry cestuje světem, sbírá armádu a verbuje spolubojovníky do svých řad a v závěru proběhne velké zúčtování. Nic, co bych neviděl už několikrát, nicméně opět tu máme dobře napsané, byť archetypální, charaktery a chytlavé rozhovory. Největší zábavou pro mě bylo poznávání postav, odhalování jejich minulosti a poslouchání všemožných slovních přestřelek. Nechybí ani typický propracovaný kodex, který velice neoriginální lore podává docela záživným způsobem.

S dávkováním hratelnosti to je už ale horší. Hráč zpravidla cestuje do několika lokací, kde je jedna ústřední civilní oblast a poté několik dungeonů. Zatímco civilní oblasti hráč prochází spíše adventurním způsobem, dungeony jsou čistě o čištění nepřátel. NAŠTĚSTÍ nejsou úmorně dlouhé, jako u leckterých jiných RPGček, ovšem na poměry těch modernějších Bioware her jsou dlouhé až dost. S tím souvisí dost nevyvážená obtížnost soubojů a fakt, že bez mága s léčitelskými schopnostmi si hráč prostě neškrtne (bossové udělují takový dmg, že bez neustálého léčení jsou na střední a vyšší obtížnost prakticky neporazitelní). Celkově bojovou složku hodnotím jako ne moc povedenou, starší KotOR obdobné souboje zvládal daleko lépe. Mimo jiné mě třeba pil krev fakt, že z bojového režimu, jakmile se jednou spustí, nelze vyskočit, dokud nejsou pobiti všichni nepřátelé, kteří onen bojový režim aktivovali. Co ale musím ocenit je velice přehledný inventář, kde může blednout závistí leckteré velké RPG.

Grafická stránka není nijak valná, rozanimování postav jakbysmet. Trochu mě mrzelo, že hra víc vsází na číslíčka, než na immersive pocit z hraní. Je to ale trochu jako vyčítat first person střílečce, že se v ní střílí - čistě můj problém. Technicky ale i na svou dobu by prostředí mohlo být výrazně bohatší na detail a méně statické. Po vyloženě umělecké stránce nemám naopak moc co vytknout. Celkové ladění do zelenohněda ke hře sedí. Atmosféra zmaru je navozena dobře a špinavý středověk z toho je cítit.

Hlavní questy jsou propracované, často se větví a hráč má možnost voleb. Vedlejší úkoly jsou naopak zpravidla klasické fetchquesty, ale není jich mnoho a nejsou zdlouhavé a spíše příjemně zaplňují svět. Příjemným zpestřením jsou i náhodné přepady během cestování, které mě začaly lézt na nervy až v samotném závěru. Do té doby fajn.

Abych to shrnul. Dragon Age: Origins není špatné RPG. Přináší více jak 60 hodin zábavy - někdy dobré, někdy horší. Titul je jakýmsi hybridem filmových RPG a kultovních klasik z 90. let. Jen si nejsem jist, jestli si ho více užije pamětník nebo moderní hráč, protože každý bude muset překousnout určitě kompromisy. V mém případě je to onen bojový systém. Komu ovšem sedne, může si připočíst 10 až 20% a vzít si k srdci fakt, že ho pár dní nikdo neuvidí. Nicméně já nad 70% jít nemůžu. Na to jsem až příliš často přemýšlel nad tím, že mě ta hra někdy vlastně docela sere.

Pro: podání příběhu, charaktery a množství rozhovorů, většinou kvalitní writing, tvorba postavy, cokoli co vypustí Shale ze své kamenné huby

Proti: nevyváženost, slabší příběh jako takový a neoriginální lore, kolísavá zábavnost způsobená přílišným zaměřením na souboje v dungeonech, příběhu chybí momenty překvapení, statická prostředí

+33

South Park: The Stick of Truth

  • PC 95
"Let it be known that I have been, and will always be, your friend ... on Facebook."

Poté, co jsem během asi čtyř měsíců sjela všechny díly seriálu, jsem se s chutí pustila i do hry a nenacházím slov. On je to vlastně takový jeden velký bonbónek pro fanoušky, namísto plnohodnotného RPG. Už jenom samotné procházení všech známých lokací a vybavování se se všemi postavami je neskutečné blaho a jako bonus je ještě na každém rohu neskutečné množství větších či menších odkazů snad na všechny díly. K tomu se najde i nějaký ten příběh, skvělá animace a soundtrack, vysoce zábavná hratelnost, no a samozřejmě typický humor, který nemá obdoby, a který mě dostával do kolen prakticky pořád. S maximální spokojeností už šetřím na Fractured But Whole.

Pro: HUMOR, POSTAVY, odkazy na seriál, hratelnost, animace, soundtrack

+33

Nox

  • PC 70
Poprvé jsem Nox viděl ve svém úplně prvním koupeném časopise Score, č. 75, a screenshoty na mě udělaly velký dojem. I dnes, když na ně koukám na googlu, tak se mi ten styl líbí, včetně použité nezvyklé perspektivy, kterou si vybavuju už asi jen u Ultimy Online. Tehdy jsem to považoval za nějaké hrozně hardcore RPG a jelikož jsem neměl šanci se k tomu dostat, tak jsem si alespoň představoval, jak to hraju. No prostě klasika té doby.

Celou dobu jsem měl za to, že to je "něco jako Diablo" a že to zapadlo právě kvůli Diablu 2, které vyšlo půl roku poté. Ale po dohrání konečně vidím ty rozdíly, které tu jsou a nejsou malé. Nox je totiž daleko arkádovější - tady se úplně peče na nějaké buildy postavy, při level-upu se ani nerozdělují body do skillů, equip je tu druhořadý, quest je tady v podstatě vždy jen jeden a dočkáme se i věcí jako je skákání postavy a zatěžování plošinek. Ze začátku je obtížnost úplně směšná a v nastavení jsem hledal, kde se dá zvýšit (nenašel jsem), ale křivka vyletí rychle nahoru a ke konci hry už mě někteří nepřátelé zabíjeli na jednu ránu.

Co si budu pamatovat je ta strašná tma, kdy jsem občas nevěděl, kam jdu ani s kouzlem světla a orientoval jsem se v podstatě jen pomocí minimapy. Dál skvěle nadabovanou hlavní záporačku, která mě nezapomněla vysmát pokaždé, když jsem umřel (a v každé kapitole měla jiný proslov!). Dál ten moment, kdy jsem dostal nejsilnější zbraň ve hře a začal jsem s ní kosit hordy nepřátel, které padaly jak mouchy. A pak hlavně ty momenty, kdy jsem v rozhodující chvíli netrefil kuší nepřítele, i když stál metr ode mě a zase jsem umřel... Tady prostě musíte umět mířit.

Hezké je, že pro tři hratelné postavy vývojáři vymysleli lehce odlišný průchod hrou a jiné konce (kdy ale jen jeden dává smysl) a ve své době také poměrně frčel multiplayer. Vadilo mi jen uživatelské rozhraní - např. si lze zvolit jen 5 aktivních kouzel a k dalším se dostává složitěji, na což při souboji není moc čas. Nedomyšlené opravování věcí. A pak samozřejmě prosťoučký příběh, kterému by slušel nějaký pořádný zvrat. Celkově je to ale podařená hra a možná si jí v budoucnu střihnu ještě za jiné povolání než Conjurer.
+33

El Matador

  • PC 75
Hrát tuhle hru v době vydání, asi si řeknu: "Nic moc." Nicméně dnes, v roce 2016, to byl příjemný exkurz do doby, kdy hry nepotřebovaly blikající dveře, nevysvětlovaly hráči co má dělat a nechali ho, aby si se hrou poradil jak nejlépe dokáže.

Nicméně nejedná se o žádný zázrak. Máme tu naprosto příšerného hlavního hrdinu, jehož macho povahu dokresluje Martin Stránský (Dr. House), který nejde pro přihlouplou hlášku daleko. Máme to jakože nějaký příběh, který je bohužel popsaný už v anotaci a máme tu naprosto strašlivou muziku.

ALE akce je dobrá. Není dokonalá, ale je dobrá. Nepřátelé mají takřka 100% mušku, takže zapomeňte na bezstarostné pobíhání mezi kulkami. Nedá se ani moc krýt, protože kamera vykukuje zpoza vašeho ramene trochu podivně a některé úhly jsou pro vás smrtící. Takže zbývá přebíhání od překážky k překážce, časté krčení a úskoky, které známe z Maxe Paynea.

Největší dominantou je level design. Něco tak hezkého a účelného zároveň jsem dlouho neviděl. Hra vás ani na chvíli nenechá na pochybách kam máte jít, ale prostředí působí přirozeně a funkčně. Často se také střídá, máme tu night club, tovární budovy, džungle, prostě taková klasika, ale díky krátkým misím a častému střídání se nebudete nudit.

El Matador je hra, kterou klidně můžete minout. Ale komu se stýská po starých dobrých časech, kdy bylo třeba sebrat lékárničku, abyste se vyléčili a kdy na vás nic neblikalo a nikam vás nevedla šipka, může zkusit právě tohle.

#Herní výzva 2016 - bod č. 9

Pro: level design; akce; směšný příběh, který může fungovat jako parodie; fajn exkurz do minulosti

Proti: hudba (až směšně hrozná, navíc pořád stejná); příliš mnoho neužitečných zbraní; nepřátelé by mohli mít méně přesnou mušku

+33

Battlefield 1

  • PC 70
Singleplayer je jednoduše katastrofa. Absolutní hrůza. Paradoxně nejkratší a hned první mise za harlemské bojovníky je asi nejlepší, neboť na hráče háže hustou náplň vjemů a efektů a střídání po smrti je dobrý nápad.
Následuje trapná kravina za trapnou kravinou. Příběhy nejsou podstatné, jsou napsané všechny za asi pár hodin. Scénárista evidentně neexistuje. Což by vůbec nevadilo, kdyby úrovně měly nějakou hlavu a patu a nějaký zábavný obsah. Ne. Nic. Dojdi tam, vystřílej partu totálních debilů, jdi dál. Světlý moment kampaně za RFC je paradoxně ta, která se neodehrává ve vzduchu, ale na zemi.

Umělá inteligence je vyloženě komická. Už tak dost blbému singleplayeru tak dávájí smrtící ránu. Neuvěřitelně propásnutá příležitost. Celá hra navíc působí nesmírně fantasticky steampunkově kvůli nejen velmi přehnanému vizuálu, ale i výběru zbraním. Autoři šli až na dřeň, aby do hry narvali automatické a poloautomatické zbraně, takže každý druhý je zde vybaven experimentálními zbraněmi, kterých bylo vyrobeno sotva pár kusů a povětšinou prototypy, které se ani nikdy nedostaly do služby.
To ale ani vlastně nijak nevadí, protože jinak bysme si museli vystačit každý s opakovačkou a občas semtam jedním kulometem, což by byla nuda. Důvody, proč se moc nedělají střílečky z WWI vidíte tady. DICE to chytře obešlo zasazením hry do jakési alternativní historie, takže OK.

Multiplayer je už mnohem lepší. Zde už si na žádnou zkušenost z první světové války nikdo nehraje, krom občasných kulis, uniforem a někdy nápisu Austria-Hungary vám nic nepřipomene, že by se nejednalo o naprostou fantazii. A je to paradoxně dobře, protože se lze soustředit čistě na akci, která je velmi dobrá. Mapy jsou povětšinou dobře udělané, zbraní a doplňků na ně není milion, destruktibilita prostředí je solidní, s týmem se pracuje dobře.
Třeba se ale po čase objeví negativa, jako že těch map je vlastně docela málo, všechny strany můžou mít všechny zbraně, kůň je vyloženě LOL, tank asi trochu overpowered. Ale nic, co by asi časem nešlo spravit.

Prozatím je tedy hodnocení, jaké je. Kampaň je něco otřesného a už vlastně sotjí za to si ji zahrát, protože větší fušeřinu člověk neviděl. Multiplayer je celkem dobrá řežba zasazená do fiktivního steampunkového světa, který si půjčuje pár prvků z první světové války.

Pro: multiplayer, fantasy stylizace, zvuky, grafika

Proti: otřesná kampaň, historie šla na vandr

+33 +34 −1

Heroes of Might & Magic III: HD Edition

  • PC 15
Heroes III je velký pojem. Pro mnohé se jedná o dosud nepřekonanou tahovku, která nějakým zázrakem vystihla perfektní mix mezi budováním, bojem, magií, taktikou, vyvážeností a hlavně zábavou. Pro mě osobně představuje cca top3 hru, ke které se pravidelně vracím od vydání její Complete edice (Game4U březen 2001), takže není žádným překvapením, že remasterování této klasiky po 14 letech upoutalo pozornost mnoha hráčů, zejména těch starších. V podobné situaci stálo dříve remasterování velikána Age of Empires II a to se příliš nepovedlo. Změny totiž povětšinou jen kopírovaly HD modifikaci, kterou vytvořili fanoušci mnohem dříve a poskytli ji zdarma. Světe div se, Heroes III je na tom vlastně úplně stejně, parta ruských hlavounů již před pár lety vyvinula Heroes 3 HD mod, který obohatil hru o spousta užitečných vylepšení nejen v grafice, ale hlavně v ovládání. Jak tedy obstojí oficiální HD edice oproti původní verzi s fanouškovským HD modem?

Graficky oficiální Heroes III HD edice boduje, rozdíl oproti původní verzi je patrný, grafici v Ubisoftu opravdu všechno znovu překreslili a animace vylepšili. Nyní je Heroes hladší, zaoblenější, možná trochu pastelovější, ale stále stejně přehledný a příjemně strohý (žádné 3D kraviny, díky kterým nepochopíte, kam vlastně můžete jet a která cesta je kratší). Ale co dál? Můžeme přesouvat armádu mezi hrdiny jedním klikem? Můžeme rozdělovat jednotky na oddíly po 1 podržením jedné klávesy? Nemusíme odklikávat otravná vyskakovací okna se sebranými kouzly? Můžeme si v boji zobrazit dojezd nepřátelských jednotek? Nebudu muset zase počítat kostičky (pardon, hexy) jak dement, že? Většina vylepšení z free HD modu v oficiální HD edici chybí, ale sakra proč? Když už kopíruju, tak, kurva, pořádně, ne? Jo, klucííí, vy jste asi nechtěli vypadat jako plagiátoři, tak jste to raději dojebali a chcete za to 15 éček…Přesouvám armády a všechno trvá dýl, nevím jak to popsat, jakoby to všechno reagovalo pomaleji, je tam delay nebo mám málo FPS? Protože samozřejmě na předělané modely v malování potřebuju 2 jádra a půl gigovou grafiku. Jdu do boje a do piče, proč jsou ty animace tak pomalé? Pikemane, s tímhle tempem nikoho neopícháš, strč si to kopí do prdele, ale rychlejiii, z toho čekání mě svrbí koule.

Vyjíždím z boje a něco mi nesedí, proč má můj hrdina jen 4 sloty v kabátu, zašili ti pátou kapsu, chlapečku? Je fajn, že ti v Ubisoftu překreslili ksicht, ale kde máš bráchu z Confluxu? A jo, Heroes III HD edice nemá dva datadisky, no to si děláte prdel? Takže vy jste nesehnali zdrojáky na datadisky? A to mě má zajímat proč? Omlouváte svoji neschopnost? Tak víte co, dejte výpověď a běžte na pracák. To je v pohodě, fakt, můžete jít do mama hotelu a osmého přijde socka, takže na pivínko se najde. Pokud profesionální vývojářské studio, které chce za hru zaplatit, řekne: „sorry, neumíme do hry přidat datadisky“, tak ať táhnou do hajzlu. Chci si dát s kámošem hru a nemůžem si ani vygenerovat mapu. Musíme si ji vygenerovat v původní Heroes 3 verzi a třeba si ji ještě nechat převést do RoE pomocí fanouškovského scriptu, protože Ubíkům-debílkům je to jedno. Multiplayer na steamu nevylepšuje staré známé problémy s připojením, pouze vám gentlemansky připomene, že si máte povolit porty, takže se vlastně nedokáže vyrovnat ani volně dostupnému GameRangeru.

No, to je ojeb, to je prostě jakoby někdo vzal obludné, několik týdnů nemyté dildo africké velikosti XXL a vrazil ho Kwokymu přímo do prdele. Vážně, čtete správně! Nestačí, že tomu chudákovi vyhořel byt, je to jako by mu Ubisoft podpálil bejvák, podřízl psa a po tom všem si ho ještě zavolal k sobě do velína, kde by z úst generálního ředitele zaznělo: „Jo, tak ty si udělal turnaj pro členy databáze her a za výhru jim kupuješ hry? Tak na, Headovi koupíš tohle.“ a ukážou na zem. Tam leží hovno, z kterého se ještě trochu odchází pára. No fakt, je to jakoby někdo mezi kabely položil ultra tlustý kabel. Leží tam škaredý průjem přímo uprostřed kanceláře generálního ředitele. Kwoky se nechápavě skloní, nevěří svým očím a v ten moment to přijde. Zezadu, pěkně ze zálohy, přiběhne grafik, který hrdě napsal do traileru „30.000 hours of work“ a s rozběhem Kwokymu vrazí dildo až do hladkého střeva. Au, chudák Kwoky vůbec neví, co se děje, upadne na zem a naříká: „Bože, proč? Co jsem komu udělal? Proooč?“ Ale jak tak leží vedle toho hnusného stočeného lejna, všimne si, že na boku má malý nápis. V slzách bolesti a nekonečné agónie ho začne pomalu číst, písmenko po písmenku. Hnědým písmem na hnědém podkladě se tam rýsuje: Heroes of might & magic III: HD edition. Bezvládně a zdrceně ležící Kwoky jen bezmocně vydechne: „zase mě dostali…“
+33

Ori and the Blind Forest

  • PC 100
K Orimu jsem se dostala díky výzvě 2017, na Steamu jsem ho však měla již dříve, protože mě lákal vizuál, ale jak se znám, tak bych se ke hře jen tak nedokopala, protože jsem se hraní tohoto kousku trochu obávala.

Hra mě doslova a do písmene nadchla. Silný, dojemný příběh, krásné barvy, zábavná skákačka jak má být, doplněná o pár logických věcí. Přesně to, co mě na podobných titulech baví. Měla jsem problémy s ovládáním. Kombinace klávesnice a myši mi vůbec nešla, a tak jsem zvolila variantu pouze s klávesnicí. I tak jsem ale postupem času měla značné problémy, když se Ori učil nové dovednosti, a mě přibývali další klávesy na mačkání. Někdy jsem měla pocit, že to v té rychlosti prostě není proveditelné.

Místy byla hra neuvěřitelně těžká. V určitých pasážích jsem umřela i 20x za sebou na stejném místě. Zvláště místo, kde utíkáte o život před vodou a musíte stoupat stále výš, používat vaše nepřátele jako „odpalovací body“, kdy díky nim skočíte výš. U toho jsem skončila s hraním asi na 3 dny, protože mi přišlo, že to prostě udělat nejde, ale nakonec jsem si změnila obtížnost z normální na lehkou, díky tomu se mi asi v půlce této pasáže hra uložila, a pak už to šlo Ze začátku jsem nechápala, že všechny pasáže budu moci prochodit i později a dostanu se na místa, na která mi to s chybějícími schopnostmi nešlo. Takže jsem ztratila strašně času nad tím, že jsem se chtěla dostat někam, kam to prostě v danou chvíli nešlo.

Příběh byl opravdu tak dojemný, že jsem občas měla i husí kůži. Když jsem Oriho dohrála, toužila jsem splnit co nejvíce achievementů a dostat se na všechny secret místa. Přiznám se bez mučení, že jsem se občas musela podívat na youtube na návod. Ale nakonec jsem splnila hru na 100% a získala 52 achievementů z 57. Hra se mi natolik líbila, že se k ní někdy opět vrátím. Možná, že příště si troufnu i na těžší obtížnost.

Pro: silný příběh, vizuálně krásné, pěkná hudba

Proti: těžké ovládání, nutnost vracet se v mapě na místa, kam se dostanete až s jistou schopností

+33 +34 −1

Thief II: The Metal Age

  • PC 90
Engine, hratelnost a mechaniky se od 1. dílu prakticky nezměnily. Čím tedy to, že mi dvojka přijde o tolik lepší? Nebojte, je to jen řečnická otázka, protože to vím.

1. Skvělý leveldesign, díky kterému nikde neztvrdnete a hraní je tak mnohem plynulejší. Víte, co chcete, kde to asi hledat a jak se k tomu dostat. Žádné mačkání debilně skrytých tlačítek v časovém limitu jako v 1. díle apod.

2. Pro mě zajímavější mapy. Z 15 mě nebavily jen 2, což je oproti jedničce, kde mě moc nechytly tak 2/5, výborné skóre. Ohromně tomu pomáhá minimalizování nadpřirozena (které bylo hlavním pilířem Dark Project a které mi v Thiefovi, nevím proč, vadí) a věnování pozornosti té steampunkové části světa. Což mě vede k...

3. Absenci (téměř) různých příšer, zombíků a duchů. Pryč jsou mise, kde se pohybovali jenom tyto potvory. Nemusím si tak hrát na Tomb Raidera, ale na pravého Thiefa. Mě baví okrádat lidi!

4. Lepší ovládání. Žádné zbytečné přemapovávání kláves. Jednička mi přišla v původním nastavení téměř nehratelná. Tady jsem sedl a hrál. + lepší mapy, kde konečně vím, na co se dívám.

Shnutí:
Ve svém komentu k prvnímu dílu jsem psal, že jsem si Thiefa užil, ale svojí zdlouhavostí mi to stačilo bohatě jednou. Dvojku si dám ale s radostí znova. I přes svá léta působí stále svěže. *malé povzdechnutí, po kterém následuje zvuk utváření úvahy* Za což může také fakt, že i v dnešní době má na podobné hry málokdo koule. Jo, kdekdo se zaklíná openworldem, který ale často nemá větší smysl, protože se v něm krom cestování nedá nic dělat. Ta svoboda jako ve hrách Thief, Deus Ex, Dishonored, nebo MGS V tam bohužel skoro pořád chybí.

3. bod herní výzvy 2017
+33

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

  • PC 85
Dlouho se mi nedařilo najít parádní RPG s dospělým příběhem, hutnou, tísnivou atmosférou, širokými možnostmi vývoje postavy a smysluplnými mechanikami. Měl jsem ho hledat ale už před třinácti lety :)

Vampire: The Masquerade - Bloodlines dodnes nikterak neztratila své kouzlo a v kůži křehké, svůdné příslušnice klanu Toreadorů, se kterou jsem šel s každým, kdo chtěl (mimo toho špekouna Chunka) jsem dostal kvalitní porci zábavy se špetkou strachu. Některé lokace jsou vyloženě strašidelné, ať už je řeč o proslulém domu na pláži u Santa Monicy, ale trochu jsem se bál i v nahrávacím studiu snuff filmů nebo v podzemních prostorách pana protetika a dalších. Jiným druhem hororu pak byly podzemní kanalizace vedoucí do doupěte Nosferatu, tam jsem musel dokonce sáhnout po návodu, protože jsou poměrně rozlehlé a velmi špatně jsem se v nich orientoval.

Z běžně dostupných lokací jsem si nejvíce oblíbil Hollywood, protože to byla jedna velká třída, kde jsem se nemohl ztratit, a pak úvodní Santa Monica, naopak nejméně jsem měl rád Downtown, protože jsem přijel taxíkem, do svých apartmánů jsem musel klusat půlku mapy a pak do klubu anarchistů zase zpátky přes celý bulvár na druhý konec. "Zkurvenej taxikář", říkal jsem si, "nemůže mě hodit, kam chci?" No a na konci hry mě hodil přesně tam, kam jsem chtěl. Nebo kam chtěl on? Já chtěl z města! :) Chinatown nebyl špatný, ale questy v něm začaly být nezajímavé a bylo jich pomálu. Ze hry jsem cítil, že chce své finále trochu oddálit, asi jako když občas musíte myslet na babiččinu svraštělou kůži při sexu s náruživou dvacítkou.

NPC jsou zde uvěřitelné bytosti, které se chovají smysluplně (samozřejmě v rámci možností, nájemní vrazi v důchodu či Jeanette by mohli vyprávět do aleluja), nejsou tu z jejich strany žádné zbytečné myslšuky, hrajete si na vlastním písečku a v závěru se rozhodujete dle osobních preferencí. Můj konec: Nespojil jsem se s nikým, chtěl jsem vládnout sám. Camarilla mi přišla moc úzkoprsá, anarchisti zase moc anarchističtí, Asiati nesympatičtí a LaCroix slizký.
Myslel jsem, že situaci zlepším. Neodolal jsem a sarkofág otevřel. BAM!


Bohužel dodnes i přes nesčetné neoficiální patche přetrvávají některé bugy, pouze zmíním mizející neinteraktivní NPC a neviditelné bariéry. Úsměvná mi přišla stealth mechanika, kdy v poslední lokaci jsem chodil skrčený a za mnou komando týpků vrážejících do mě a křičících Who's there? Sam Fisher by záviděl. Celkově jsem si ale hru nesmírně užil. Pravděpodobně si ji brzy zopakuju, lákají mě ti šílení Nosferatu, kteří se musí plížit kanály a nikdo se s nimi moc bavit nechce ...

Pro: Atmosféra, příběh, vývoj postavy, hudba, délka, World of Darkness lore

Proti: Bugy, kanalizace

+33

Rambo: The Video Game

  • PC 65
HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 7 - No fujtajbl!

Řeknu vám, že plnění 7. kategorie výzvy byla pro mě těžká šichta. Jako bych přeházel kopu uhlí, strávil dvanáctku u soustruhu v Kolbence, nebo probděl ve službě ve špitále celou noc vzhůru. Přiznám se, že už jsem chtěl zlomit nad hrou hůl, jelikož jsem ji za žádnou cenu nemohl pokořit, a chtěl ji odložit těsně před finále nedohranou k ledu. Ale to by nebyla Herní výzva bez trpělivosti a buldočí vytrvalosti. Johna Ramba se mi tak po dlouhých 12 hodinách podařilo položit na lopatky a mohu si tak připsat splněnou čárku a další krok k završení letošního herního klání.

Rambo: The Videogame patří do opomíjené kategorie rail shooter akcí. Zpravidla budgetových titulů, ve kterých není kladen důraz na pohyb a taktické manévrování jako u klasických FPS, ale na palbu po četných cílech na předem dané trajektorii pohybu. Rambo nabízí jednak kompletní filmovou trilogii přepracovanou do herního světa, a navíc prequel Baker Team, posléze přidaný formou bonusového DLC. Hru jsem měl koupenou ještě jako krabicovku, sice ne za plnou cenu, ale ve slevě. Titul se mi již v době vydání jevil poměrně sympatický, ale nakonec jsem použil při hraní Steam verzi, která byla k dostání za pár šupů ve výprodeji. Dnes jde již o raritku, jelikož hra byla stažena ze Steam nabídky pro vypršení licenčních práv.

Příběh je implementován do hry formou videosekvencí a fanouškům filmových hitů přináší rekapitulaci všech významných dějových událostí. Graficky sice nejde o špičku, Rambo vypadá plastově a kolekce nepřátel jako sbírka klonů, ale hra funguje spolehlivě a plynule bez škobrtání a akce tak dokonale odsýpá bez technických obtíží. Pohybovat se prakticky nemůžete, Rambo má pevně danou trajektorii pohybu a na daných místech se může pouze v určitých směrech skrývat před palbou protivníků. Průběh hrou je ale neskutečně dynamický, neustálé změny směru, pohledy kamery na spolubojovníky a skriptované sekvence působí velice reálně a atmosféra filmů je přenesena velmi uvěřitelně. Herním režisérům se tedy podařilo napodobit filmové řemeslo opravdu skvěle.

Hlavní náplní je samozřejmě střelba. Jakmile se zastavíte, vaším úkolem je zlikvidovat veškerý odpor protivníka, optimálně přesnou a rychlou palbou a řetězením headshotů. Obvykle v podobě živé síly - prostých vojáků jako kanonenfutter, občas posílených pancéřováním, kulometem či plamenometem. V některých místech se objeví kulometná vozidla, podobná jaká vídáme u ISIS. Dokonce obsadíte palubu tanku, vrtulníku či lodi. Od hry jsem očekával zběsilou, divokou a nepřerušovanou řežbu, podobně jako je třeba v IS Defense, což se mi splnilo pouze v těchto bojových vozidlech. Ale na samotném bitevním poli má John Rambo tempo poněkud pomalejší.

Jednak vás neminou pro mnohé nevítané quick time eventy, v podobě obvykle stealth úseků, v nichž se plížíte džunglí, nebo naopak hekticky v líté akci uhýbáte před palbou či tankem. Naštěstí se mi podařilo docela brzy získat perk, jenž mi umožnil projít tyto sekvence bez následků, takže alespoň v mém případě nepřesný stisk tlačítek znamenal pouze nižší bodový zisk. Co mě ve hře docela prudilo, bylo dobíjení. Jistě, jde o realistický prvek, ale podle mě narušující tempo akce. Nabíjení je totiž třeba přesně vystihnout ve správné oblasti zaměřovacího indikátoru a jako odměnu získáte dvojnásobný příděl střeliva. Jinak si jen naplno doplníte zásobník nebo dokonce jenom jeho část, pokud se nezadaří.

To by nebyl zase až takový problém, ale nabíjení vám mnohdy připraví horké chvilky. Mnohdy se vám totiž podaří přebíjet zrovna v tu chvíli, kdy se nacházíte jako na promenádě před hlavněmi několika vojáků zároveň. Některé takové úseky designéři podle mě připravili záměrně s cílem zranit hráče. Jinak si to nedovedu vysvětlit, protože jste bez krytí proti skupině rozzuřených vojáků a ať děláte, co děláte, vždycky vás někdo z nich trefí. A kombinace se zaseknutým zásobníkem vede k opakování checkpointu. Od těch se odvíjí i obtížnost, která se liší pouze počtem možného opakování daných úseků, jinak se mi počet nepřátel jevil identický u všech stupňů náročnosti.

Moje frustrace zpočátku byla způsobena zejména tím, že jsem přehlédl systém léčení, který nepředstavují lékárničky, ale Rage mód, po jehož aktivaci za zabití určitého počtu vojáků si doplňujeme vaše zdraví vražděním neviňátek v oranžovém barevném podkreslení. Takže jsem se snažil několikrát marně procházet Baker Team, kterým jsem začal, jelikož se jedná o prequel, než jsem přišel na magickou klávesu E. Pak hra odsýpala daleko plynuleji, a dříve zásekové úseky se staly hračkou. I když, některé úseky byly poměrně dlouhé a zejména finální misi jsem zvládl až po několikadenní pauze, abych si od prokletého finálního místa dal chvilku odmach. Možná by tak mohla být obtížnost poněkud více vyvážená.

Bohužel hra ukládá pouze komplet hotové mise a nikoliv checkpointy, takže nelze jenom nakrátko zasednout ke střílení, ale musíte absolvovat celou misi. Což v případě zásekových míst někdy zamrzí a povede k delšímu vysedávání u monitoru. Z dalších negativ je třeba zmínit podivně tichý zvuk, který je snad převzat z filmů, takže jsem musel volume nastavovat na nezvykle vysoké hladiny, aby se mi bojová vřava plně zaryla do uší.

Zajímavostí je vylepšování vašich statistik, kdy v návaznosti na úspěšné plnění mise navyšujete level své postavy, abyste si mohli odemknout perky, které dle uvážení rozdělujete do bonusových vylepšení, a získali nové zbraně. Kampaň se dá zvládnout dle místních komentářů za 4-5 hodin. Mých dvanáct lze přisoudit na vrub mé nepozornosti a též i neschopnosti, asi mi s přibývajícím věkem ochabují reflexy. Rambo nabízí ještě výzvy, v nichž musíte splnit v absolvovaných misích určité specifické úkoly. Bohužel designéři neumožnili přeskakovat videosekvence, takže dříve shlédnuté filmečky musíte sledovat znovu, což je docela otravné. Chápal bych to v kampani, abyste nepřišli o celistvost děje, ale zde je to čirý nerozum.

Rambo si určitě nezaslouží zdejší až příliš nízká hodnocení, Nejedná se o herní revoluci a jde o jednoduchý titul na odreagování, v mém případě ovšem i trošku na zvýšení krevního tlaku. Dynamická kampaň umožňující v krátkosti zopakování děje první Rambovy trilogie byla zábavná a až na některá sporná designová rozhodnutí a několik frustrujících úseků lze hru hodnotit pozitivně. Možná si Ramba dám ještě jednou, po vyloučení mého prvotního tápání se třeba můj zážitek ještě zlepší.

Pro: Dynamický děj. Dokonalá rekapitulace Rambo trilogie. Vzácný zástupce žánru. Možnosti vylepšování postavy

Proti: Tichý zvuk. Některé zákeřné sekvence. Nevyvážená obtížnost. Přebíjení.

+33

Life is Strange - Episode 1: Chrysalis

  • PC 95
Na hru jsem se dlouho těšil a záměrně moc nestudoval informace o hře, stačilo mi, že je obecně vcelku oceňovaná a oblíbená. Navíc jsem byl zvědav na porovnání s epizodickými hrami od TellTale.

Po spuštění mě zaujalo už menu s příjemnou hudbou. Začátek hry je v první minutě trochu chaotický, hrdinka Max je uprostřed vyučování a hráč neví vůbec nic o ní, o světě atd. Ale to se brzy změní. Možnost prozkoumání kdejakých předmětů a komentář k nim hodně pomůže. I osobní deník a mobil situaci rychle osvětlí.

Největší zážitek z první epizody jsem však měl, možná trochu paradoxně, z té nejklidnější pasáže, po odchodu ze třídy šmejděním po chodbě. Max si nasadila sluchátka pustila si opravdu příjemnou písničku a vtipně komentovala všemožné osoby, obsah nástěnek a další reálie. Z této pasáže vyzařovala neuvěřitelná pohoda, jakou jsem snad u hraní ještě nezažil.

Následovala událost, která spustila Maxinu schopnost vracet čas a události se tak rozeběhly. Došlo i na pár rozhodnutí, které budou mít, nevím jestli zásadní, ale určitě nějaký vliv na další hraní i v dalších epizodách. Jako dvousečná zbraň se při nich ukázala možnost rozhodnutí odvolat = přetočit čas a rozhodnout se jinak, stalo se mi však, že jsem toto provedl a teď nevím, jak jsem se nakonec rozhodl :D Uvidim časem, ale vím, že jsem udělal dobře. Oceňuji i řadu takřka banálních rozhodnutí jako je zalití/nezalití kytky, počítám, že když svou kytku v každé epizodě zaliju, tak nakonec buď chcípne, nebo zplesniví :) To bude jeden z momentů, na které jsem opravdu zvědav a který mě požene ke konci :D

Hra jako celek vypadá opravdu krásně (zvlášť když ji srovnám s letitou grafikou TellTale her). Některé scenérie jsou až dechberoucí. Oceňuji i několik míst, kde si Max může sednout/lehnout/relaxovat a protřídit si myšlenky za doprovodu panoramatických záběrů a pohodové hudby, skvělý nápad. Po čase zase hra, kde je focení součást herní mechaniky, nevím proč, ale focení ve hrách mě prostě baví. Prostředí americké střední je dost profláklé téma, alespoň co se filmů týče, ve hrách už to tak neplatí, takže i to je plus.

Max je krásná holka, problém je, že by jí 18 asi nikdo netipoval, některé myšlenky jsou spíše dětské a hlavně nemá žádný prsa, takže vypadá jak třinácka. Ale to je vlastně všeobecný problém této hry, žádná holka ve hře nemá prsa (ani ta stará učitelka), což je statisticky velmi nepravděpodobný, člověk tak tuší, jaký mají vývojáři vkus :D

Těším se na další díl, tohle byl příjemný rozjezd.

Pro: rozhodování, kochání, focení, časohrátky, soundtrack

Proti: občas naivní, malá prsa

+33

Fallout 4

  • PS4 60
Jednou z často používaných frází při hodnocení her je vcelku nic neříkající prohlášení: "Není to špatná hra, ale..."

Jenže pro Fallout 4 platí: "Není to dobrá hra, ale..."


Hnusná grafika, nudné postavy, pitomý příběh, směšný systém dialogů, debilní a hnusný pipboy interface, nejasné vysvětlení některých perků a několik dalších věcí dokazují, že vývojáři prostě neodvedli moc dobrou práci.

Nejhorší ze všeho jsou ale nahrávací časy, které mi daly vzpomenout na PS1. Pustíte hru a nahrajete uloženou pozici (nahrávání) - dáte fast travel na lokaci s questem (nahrávání) - ocitnete se přede dveřmi a vstoupíte do nich (nahrávání). Opakujte do zemdlení. Jak je ta definice šílenství?

Stejně jsem ale Falloutu 4 věnoval mnoho desítek hodin. Průzkum lokací a světa je zábava a zhruba jeden z dvaceti questů je i trochu povedený. Škoda, že chvílemi se jedná spíš o simulátor vetešníka, než přežití. Budete totiž brát všechno, co není přidělané k zemi. Propiska, prací prášek, míček na baseball a radioaktivní krev téměř stačí k postavení domu. Přidejte postel spletenou z ramínek a smokingu. Před dveře ještě dvě děla poháněná atomovým reaktorem. Teď konečně můžete v klidu spát.

Ale vážně, dejte na moje varování a radši ten čas věnujte jiným hrám. Při zpětném pohledu byl Fallout jen velkou ztrátou času. Zahrajte si radši lepší hry, kterých je dost.
+33 +38 −5

Cuphead

  • PC 95
O Cuphead se ke mně doneslo, že je to plošinovka s obtížností Dark Souls. A obtížná opravdu je, ale v tom nejlepším slova smyslu. I když je skill nezbytný (a i s ním tu budete neustále umírat), dohrát to zas takový extrém nebyl, jelikož mechaniky jsou férové.

Vše je zaměřeno hlavně na souboje s bossy, což tvoří ¾ hry, "obyčejné" levely tvoří sotva čtvrtinu. I když jsou různé typy útoky bossů často náhodné, jejich vzorec se dá naučit a pokud sledujete jejich pohyby, před každým útokem máte čas na něj správně zareagovat.

V průměru se mi každého bosse podařilo porazit na 15tý pokus a průměrný čas k jeho poražení jsou pouhé 2 minuty, což je dobře vybraný čas, protože pokusy takhle nezaberou tolik času a cokoli delšího už by hráče iritovalo mnohem více.

Vlastně jsem z toho hype doufal, že to bude obtížnější! Jako třeba Sans battle v Undertale obtížnější! Ten trvá nějakých 7 minut, což už je fakt hodně, stejně jako počet pokusů, který se u mě počítal v desítkách a pomalu blížil ke stovce. :d Na druhou stranu jsem si ty dva týdny bojů se Sansem užil, takže jsem doufal, že v podobném duchu se potáhne i závěrečný boj s Ďáblem a pak jsem byl zklamán, když jsem ho porazil stejně rychle jako ostatní.

Naopak mnohem zajímavější byl předposlední souboj s Mr. King Dice, kde musíte nejdříve porazit minimálně 3 z 9 mini bossů a až pak jeho. Takhle souboj byl asi nejnáročnější (4 minuty), ale i nejzábavnější.

Jak je známo, graficky je hra inspirována animovanými filmy 30. let, což považuji za netradiční až unikátní, takových her se moc nevidí. Každý frame se kreslil ručně na papír (což je asi důvod proč byla hra několikrát odložena), ale nakonec se to myslím vyplatilo a vše působí autenticky.

Důležité pochopit, že animáky v té době nebyly, jak je známe dnes ale mnohem šílenější a surrealistické. Jeden příklad za všechny – doporučuji kouknout na Swing You Sinners (pokud jste hráli, sami si pak všimnete pár věcí, čím se odsud autoři inspirovali). Ve stejném duchu se nese i celá hra od designu bossů až po jejich mechaniky. Jedno šílenější než druhé, takže vážně nenudí, naopak jsem se vždy těšil s čím zase přijdou u dalšího bosse.

Určitě by se dali najít i nějaké negativa, třeba příběh zas není nic extra, ale o to se hra ani nesnažila, naopak vše, čím se snažila být se jí podařilo s přesahem! Proto hodnotím velmi vysoko a prozatím zařazuji i jako nejlepší hru roku 2017.
+33

Yakuza 0

  • PS4 90
To jsem takhle čuměl co si zahraju před Niohem a Yakuza mi padla do oka. Vypadala jako GTA/Mafie z Japonska (to jsem se velmi spletl) a mě přišlo, že něco takového bych si velmi užil (v tom jsem se nespletl).

Jenže chyba lávky, jediné co má Yakuza 0 společného s výše jmenovanýma hrama je, že je to příběh o gangsterech. Yakuza 0 má žánrově blíže k Final Fantasy (VII), kde místo 'celého světa' máte tokijskou čtvrť, náhodné souboje jdou vidět a jde se jim vyhnout a když už na ně příjde, tak nejsou tahové, ale pěkně mlátičkové jako z tekkenu. Což upřímně z Yakuzy dělá jednu z nejlepších a nejzábavnější jRPG her, které jsem kdy hrál.

První dvě kapitoly hráč hraje jaku Kuzuma Kyriu, který musí odejít od od Yakuzy a je zatáhnut do nějakých realitních techtlí mechtlí. Následují dvě kapitoly v kůži Goro Majima, který je v podstatě otrok Yakuzy, pro kterou vede místní kabaret a musí plnit jejich přání. Takže se každé dvě kapitoly skáče mezi Tokiem a Osakou a člověk tak má na prozkoumávání rovnou čtvrti dvě!

Rozdíl mezi Kyriu a Majimou není jen v tom, že jeden má dvě oči a druhý jen jedno, ale každý z nich má jiné bojové styly a každý z nich má taky jinou 'hlavní' minihru v tom, že Kyriu nakupuje nemovitosti a přiděluje jim manažery a ochranku (většinou z lidí, které potkal v sidemisích) a Majima zase spravuje Kabaretní klub (což je něco trochu jiného, než ten hlavní Kabaret), kde jednak může randit své Skové hostesky (což funguje jako jejich trénink a levelují díky tomu) a nebo vyloženě pomáhá při provozu, což je docela zábavná minihra. Kabaret mi přišel mnohem závanější, než reality a blbnul jsem tam dost často.

Příběh mi přišel velmi dobrý a zábavný, charaktery zajímavé, zvraty dobré a časté. Nechci o něm nic říkat, protože tam byl zvrat za zvratem a já chtěl neustále vědět, co bude dál. Nejraději jsem měl ale náhodné sidequesty. Ty se daly náhodně potkat na ulici a jejich náplň byla od chlapečka, který si koupil nejnovější RPGhru a někdo mu ji sebral, přes dívenku co prodávala své spodní prádlo, dominatrix, která je hrozně plachá a chce se to odnaučit až po... nevím, už se mi to plete s jedničkou.

A nejraději jsem na tom měl, že celé je to tak nějak naivně positivní a... slušné. Zní to divně, ale ve hře se v podstatě nezabijí ani nestřílí (teda obojí ano, ale v curscénách je to vždy fatální) a pořádná nakládačka stačí, aby každý otevřel oči a pochopil, že na tvé straně je právo (a nejdrsnější násilí). A do toho jsou tam občas mega epic cool šílené cutscény (za všechny třeba motorka v kanále). Hodně jsem se u toho všeho nasmál a měl jsem z toho příjemný pocit, což se mi u hry nestalo už... dlouho.

Kromě hlavních a vedlejších questů jsou tu miliony věcí, kde se může hráč zabavit. Spousta japonských stolních her (které mi tragicky nešly), autodráhy (sbíráte autíčka a součástky a pak závodíte na několika drahách), kulečník, šipky, bowling a do toho sbíráte kartičky s pornoherečkama, nahání vás tam polonahý nadrženec, který je chce a můžete se jít dívat i na 'soft-soft-soft-neporno', které je tak strašlivě lame, že je dobré tak akorát k smíchu.

Musím tedy říci, že mě bavila každá část hry, ať už šlo o příběh, rvačky, postavy nebo věci k vyblbnutí a to pro to, že to bylo velmi upřímné, ujeté, absurdní, pitomé a vtipné a celé to dohromady fungovalo překvapivě dobře.

BTW - Vzhledem k tomu, že Zero vznikla až spolu s Yakuzou šestkou a jde tedy vlastně o 'poslední díl' tak hra za Goro Majima a jeho vzhled musel být pro fanoušky série k popukání, ale pro všechny kteří začali nulou ten 'fór' příjde až na samém konci hry, kdy se Goro připravuje do dalšího dílu...

Málem bych zapomněl na rybaření! Kolik jsem se toho narybařil! Kufříky s deseti miliony jenů byly můj nejoblíbenější úlovek!

Pro: Příběh, postavy, kabaret, humor, absurdnost, ujetost, japonskost, epičnost

+33

Fallout

  • PC 80
Možná budu znít jako z jiné planety, ale až teprve před pár týdny jsem se poprvé dostal k Fallout 1 (pokud nepočítám pár hodin kolem roku 2000 u kamaráda na jeho supr dupr PC). A vlastně je to bylo i moje první RPG před rokem 2005.

Hned ze začátku mě dostala samotná atmosféra, která je vskutku pohlcující a povede se jí vám navodit lehce nepříjemný pocit, který by postapokalyptický svět navozovat měl. Na každém kroku pociťujete lehký strach z nějakého ohrožení. I taková radioaktivní oblast vám může dost znepříjemnit život (kor když to statečně, ale hloupě, jako já ignorujete a pak se divíte). Navíc samotný svět působí tak nějak uvěřitelně, ač samozřejmě obsahuje jisté sci-fi/fantasy prvky.

Kupodivu grafická stránka hry příliš nezestárla a pořád se jedná o krásnou uměleckou práci. Možná na mě místy působilo prostředí trochu jednotvárně a nudně, ale pořád si drželo svojí atmosféru a hráč díky ní měl takový podivný, skličující pocit.

Hra má i slušný příběh, který mě pohltil. Každý hráč si přijde na své a může ve hře praktikovat svůj styl (agresivní, přemýšlející, srabácký, diplomatický, atd.). Dost mě chytly i herní mechaniky, soubojový systém a upgradování postavy, v tomhle směru mi přišla hra velmi dobře vyvážená. Sice představovala poměrně slušnou výzvu, ale zároveň, pokud je člověk ochoten věnovat čas a učit se, tak to časem dostane do ruky a ví, co a jak.

Slabší stránkou hry je možná její krátkost, kdy lze hru dohrát určitě do dvaceti hodin (i hráči méně zkušení na poli oldschool RPG), hlavní příběh je opravdu z těch kratších. Ale především mě opravdu štvalo neustále padání hry a to takové, jaké jsem zatím u žádné jiné hry nezažil (ano, zkoušel jsem různé patche, packy atp., trochu pomohly, ale ke spokojenosti bylo daleko). Někde jsem četl, že by jsme to po takových letech měli hře odpustit, ale ne, stejně jako nesouhlasím s převáděním hodnocení grafiky na dnešní poměry, tak na druhou stranu neomluvím ani toto. Opravdu mi to dost kazilo herní zážitek.

Celkově jsem ale se hrou velmi spokojený a lituji toho, že jsem se k této sérii dostal až po dvaceti letech, ten zážitek totiž mohl být ještě silnější. Ale to padání...
+33

Gothic

  • PC 100
Gothic, hra se kterou jsem se seznámil před deseti lety, hra která svým jedinečným způsobem změnila můj pohled na RPG. Dlouho jsem přemýšlel, jak Gothic pojmenovat, a našel jsem nejdokonalejší výraz - "Nepodajnost".

Gothic je nepodajný ve všem, ovládání, skilly, či svět. Není to tuctové rpg, které pokorně povede hráče vyznačenou uličkou, nebude nabízet lehce zabitelná monstra, nenabídne krásné meče a zbroje zadarmo. Vše je ušpiněné, základní věci, úkoly. Vše to nese stigma obyčejnosti v přežití. Svět je prostý, všude je nebezpečno a všichni se chtějí mít dobře, nezávisle na tom co potřebují ostatní.

Investuj do lukostřelby a další "borec" ti v hospodě rozbije hubu. Nebo zkrátka neobstojíš proti tomu grázlovi, co požaduje prachy na ochranu, jeho palcát má děsivé ostny. A, i když popobíháš kolem a ničíš mrchožrouty, skupině vlků zkrátka neutečeš.

Na potřetí, je celý Gothic pohodovou záležitostí, ale na poprvé je to věc, která zlomí kde koho. Protože, to není zkrátka jednoduché. Hráč ledabyle rozhází skillpointy do různých dovedností, aniž by věděl na co se zaměřit. A to se týká všeho ostatního, opět úkolů, nestvůr - zkrátka questy mají atypická řešení, netradiční průběh (berme v potaz dobu vydání).

Zkrátka, kdo vydrží, ten pozná chuť Gothicu a idkyž to není jednoduché....stojí to zato.

Pro: Jedinečné pojetí, možnosti, surovost a opravdovost.

Proti: Počáteční krkolomnost

+33

Kingdom Come: Deliverance

  • PC 85
Kingdom Come přišlo s trochu odlišným přístupem k RPG. Je hardcorovější, bez magie, s přesnými historickými reáliemi, zasazené v reálné zemi a to během reálného konfliktu. Tedy v RPG žánru se jedná o sakra originální a neokoukanou hru.

Na výbornou je propletenost úkolů a jejich řešení. Questy nejsou černobílé, není jasné, kde je dobro a zlo. Kolikrát se vyplatí pořádně prokecat NPC a ne se jen pokoušet ukončit quest co nejdřív. Vlastně se vám ani nebude chtít. Dialogy jsou skvělé napsané a jako třeba v Mass Effectu na sebe dialogové možnosti navazují, takže neskáčete z téma na téma. A filmečky.... páni. Filmové scény jsou naprosto perfektní, vymazlené, nádherné, úžasné, skvělé....

Na začátku se těžko zvyká na nově nastavená pravidla, ale jak se tak stane, těžko se vám bude hra vypínat. Soubojový systém je super a hlavně funkční. Po několika desítkách hodinách jsem v soubojích, hlavně při početní nevýhodě proti 3-4 nepřátelům, nacházel výzvu. S každým novým perk pointem šlo znatelně cítit Jindrovo zlepšení, stejně tak jako moje. Radost udělá i taková blbůstka, jako je lockpicking. Když se ve hře objeví nový způsob, jak otevírat zámky a je to něco jiného, než v předešlých desítkách her, není to na škodu. Mapa je přiměřeně velká - není obrovská, ale pro účely hry není ani malá. Hodně se bude cestovat, jak pěšky tak na koni a jezdit sem a tam po obrovské mapě není zábava. Zároveň je ale plná skrytých a zajímavých lokací, které se vyplatí prozkoumat kvůli lootu. Jízda po krajině působí tak domácky a má neuvěřitelné kouzlo, nedivil bych se, kdyby někdo nepoužíval fast travel a celé si to vychutnával naplno.

Čeština, je tak trošku odbytá. Texty kolikrát nesedí na to, co postava říká. Nejhorší je, když vám postava říká krásné dlouhé souvětí a v titulkách je to odbyté jednou větičkou. V pozdější fázi hry jsem to tolik nezaznamenával a nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že už se to tam nevyskytovalo nebo protože jsem si jen zvykl. Animace jsou trochu slabší, což nejvíc zabolí během obrovských bitev, ve kterých jsou i desítky postav, ale samotné bitvy působí (v rámci možností) fantasticky. I když se jedná o hardcore hru, nebylo by naškodu nějak označit časově omezené questy (malý tip, pokud jde o život, jde s největší pravděpodobností o časově omezený quest). Technický stav zmíním a to jen kvůli poslední části hry, ve které se to nedalo přehlížet, hlavně kvůli špatným scriptům a Janu Ptáčkovi a jeho jízdě! Jinak se tomu chyby dají prominout.

Kingdom Come je prostě skvělé RPG, které díky zasazení a upraveným mechanismům působí hrozně "fresh". I přes své nedostatky se jedná o skvělé RPG, které by v mnoha ohledech strčilo tříáčkové RPG do kapsy. V zábavnosti určitě.

Herní výzva 2018 - 1. "Tehdy to začalo"

Pro: dialogy, mechanismy, prostředí, filmečky

Proti: zápletka, čeština

+33 +34 −1

Sacred

  • PC 80
Sacred je hra, která má stopro mnoho problémů. Ovšem pro mě je jedním aspektem nesmírně podstatná - jednalo se totiž o mou zcela první hru, ve které byl otevřený svět a mohl jsem si jít absolutně kamkoliv. V době vydání mi bylo deset let a RPGča, která jsem do té doby hrál, byla čistě lineární. (Elder Scrolls sérii jsme objevil až po vydání Oblivionu) Když jsem při prvním rozehrání otevřel mapu, div mi mohly oči vypadnout. Tolik míst na objevování! A já můžu hned od začátku jít kamkoliv?? Man, shut up and take my precious time!

V oné době jsem ve fantasy hrách nejvíc miloval hrát za postavy, které jsou dnes mým pravým opakem, tedy za velké a svalnaté drsňáky. (Viním z toho Bobíka ze Čtyřlístku, kterého jsem od nepaměti zbožňoval.) Tudíž Gladiátor byla jasná volba. (Plus má cool hlas) Velká síla hry spočívá především v její atmosféře. Ano, základní lesnatá oblast, která zaplňuje 50% mapy, je docela dost obdobou generického fantasy světa, ale zvukové efekty a hlavně hudba (!) tomu dodávají určitou výjimečnost, kterou člověk leckde nenajde. A ten svět vtáhne. Na poušti jsem se opravdu cítil vyprahle a zvadle, neusnadňoval to ani ten fakt, že mi furt šlapaly v patách hordy nemrtvých, plus ta "temno zem" na východě je naprosto boží. Učiněná kolébka temnoty a deprese. Příběh není nijak zvlášť zajímavý, ale akčnímu RPG to milerád odpustím. Vlastně dost pochybuju, že by mě to bavilo i dnes, ale v té době jsem tou otevřeností byl fakt unešený. Na stole před sebou jsem měl mapku, přičemž jsem zabořil prst na jedno nenápadné místečko daleko na západě a řekl si: ,,Tady to vypadá zajímavě, zkusím se tam juknout." A what do you know, došel jsem tam podel řeky a zjistil, že tam má domov drak s pokladem. Ten aspekt objevování mě tam fakt uchvátil, přičemž samotný gameplay taktéž nebyl špatný, nic převratného, ale na diablovku slušné.

Ten zásadní problém jsem ale už zmínil - už se mi do toho nechce znovu. Vše už znám, vše jsem prozkoumal, příběh mám prokouklej, plus ostatní postavy nejsou svým gameplayem zas až tolik odlišný. Je to parádní jednorázovka, ale na další rozehrání už to nechytne. Dále se ze hry může stát takový simulátor pěší tůry. Vyplatí se mít koně, ale v akčním RPG je to docela na prd, plus já obecně koně nikdy moc nepoužíval. Vedlejšáků je mnoho a většinou za nic nestojí. Občas se sem tak objeví nějaká ta výjimka, ale celkově to je bídný průměr.

Open world aspekt v tomto akčním RPG je takový "hit or miss". Pokud to někomu bude vyhovovat, čeká ho parádní (doslova) neopakovatelné dobrodružství, kde bude radostně prozkoumávat a levelovat podle gusta. Komu to vyhovovat nebude, Sacred pro něho bude dost podprůměrný klon Diabla, který pro něj nebude smysl hrát dál. Pro mě to bylo první střetnutí s "open world" konceptem, takže já si z toho odnáším převážně pozitivní dojmy. Navíc mi v té době bylo 10, a to se mi líbilo prakticky všechno, dokud tam byla kouzla, meče, draci a hrdinství. Ano, odkaz Pána prstenů už ve mně měl hluboko zabořené drápky.

Pro: Atmosféra, otevřenost, zábavný průzkum, gameplay

Proti: jednorázovka, A-RPG mechaniky na průměrném levelu

+33