Nejlépe hodnocené komentáře

Někdo se vytahoval, někomu stoupl úspěch do hlavy, někdo v sobě už nadále nedokázal ukočírovat megalomanství, či se spojilo všechno naráz. Netuším. Vím jen, že výsledek takového nastavení mysli dopadl bolestivě pro mě, jakožto hráče.


V názoru na to, jak si představuji čistokrevnou oldschool střílečku, navíc s mystickým slovíčkem Wolfenstein v jejím názvu, jsem se s autory tohoto nezávislého spektáklu začal rozcházet už ve druhé kapitole – plížící a tombraiderovské pasáže, počínající melodramatičnost, co se začíná brát vážně. Nicméně jsem se i u druhé kapitoly výborně bavil. O třetí se to říct nedá. Málem jsem ji ani nedohrál.

Psychedelický úvod, doprovázený nechtěně lacinou hrou na city byl pro mě prvním varováním, že trend, nastavený v předchozí kapitole, opuštěn nebude. A opravdu ne. Hned první mise je (opět) z velké části stealth. Navíc je poměrně nevhodně zasazená. Pokus autorů, zprostředkovat nám pohled na hrůzy holocaustu, působí spíše samoúčelně a vzhledem k technickým možnostem stařičkého enginu směšně. Tam, kde byl komerční jmenovec mrazivě sugestivní a zvládl své zamýšlené poselství par excellence, Final Confrontation selhává. Nejvíce ale zamrzí, že v závěru mise nedostanete možnost žádného zadostiučinění. Prostě jen výbuchem odvedete pozornost a prchnete z tábora. Ruku na srdce… kdo by si v oněch chvílích raději nepřál najít UMG 43 s bohatou zásobou munice a pustit se do díla?  

Dobrá, řekl jsem si: první mise byla nudná a k jejímu dohrání jsem se nutil, protože jsem stále zvědavý co bude dál. V této kapitole si je možné otevřít přístup k bonusové misi hned po opuštění vyhlazovacího tábora. Po zkušenostech z předchozími bonusovými misemi, jsem už ale měl velmi rezervované očekávání. Bohužel to dopadlo ještě hůř, než jsem si myslel. Že se pravděpodobně nevyhnu pasážím se zombíky, jsem tak trochu tušil od druhé kapitoly. Ale takovou ukrutnost jsem vážně nečekal. Nesnesitelně rozlehlá úroveň, rozdělená na zóny, kde se na vás neustále spawnují další a další zombie a vy nemáte prakticky čas si vydechnout. Hra přitom ignoruje klasické balanční pravidlo: Zombie = zástupy nepřátel s malou výdrží, slabším útokem a sebevražednou umělou inteligencí. Zde někdo zřejmě usoudil, že to je blbost a krom základních chodících mrtvol, které se uspokojivě likvidují rýčem, se tu vyskytuje ještě přízračný esesman s MP-40kou a OP baskervillský pes. Zatímco do toho čokla musíte mnohdy nasypat i tři (!) broky ze zákopové brokovnice, do nemrtvého esesáka stačí „pouze“ dva, ale jeho nadpřirozená MP-40ka, střílející od boku, ignorující rozptyl a zpětný ráz, je tak tři sta násobně přesnější, než u „živého“ elitního nácka. Nemluvím ani o tom, že o mnoho více její kulky ubližují. To jako vážně?! Bohužel to začalo být po chvílí otravné a za další chvíli až nesnesitelné. Nemluvě o tom, že i zde je velmi málo munice v celé úrovni. Vůbec nevím, jak bych se tím nekončícím zástupem prostřílel, kdybych neměl aktivovaný herní doplněk Skóre, jehož aktivace mi ušetřila mnoho nervů i ve zbytku hry. Když se totiž dostanete až do závěrečné zóny, neustále se vám v zádech objevuje Smrtonoš, na kterého funguje nejlépe úplně celý pás UMG 43. Jako další stupeň utrpení musím ještě připočíst další skákací pasáže, které jsou ještě zdlouhavější a otravnější, než v předchozí kapitole. A aby toho nebylo málo, dostal někdo další ohromný nápad, že bude fajn, když si hráč zahraje na Amnésii a skákací pasáž si vytrpí ve tmě. A proto nafasujete ještě lampičku, která spotřebovává palivo rychleji, než plochodrážní motorka… Zkrátka a jednoduše – „bonusová“ mise ve třetí kapitole je nejhorší ze všech tří. Ještě rád jsem při jejím hraní vzpomínal na Astrostein, byť jsem u něj také trpěl. Ale ne TOLIK!

Opět se ukázalo, jak této hře nesedí, když si hraje na něco víc, než jen na střílečku a vnucuje hráči nehodící se a hlavně nefungující mechaniky z ostatních žánrů. Zombie mise je toho smutným příkladem. Nejedná se však o žádný dort pejska a kočičky, ale je to fidatný nemecký eintopf.

Po demotivujících dvou misích se už zdálo, že se vrátí stará dobrá hratelnost, ale utrpení ještě nemělo skončit. Mise ve Francii, operace Eisenhertz, málem byla poslední kapkou pro moji trpělivost. Jak už název napovídá, jde o narážku na film Fury, takže hádejte co? Ano, projedete se v tanku! Jupí! Než do něj poprvé nastoupíte. Tank se špatně ovládá, má mizernou průchodnost (proč asi?), nic nevydrží, má slabé dělo a sekundární třicítkou se skoro nedá nic trefit jak směšně velký má rozptyl. Během deseti minut jsem tank zase opustil a šel po svých. Tato mise posunula laťku utrpení ještě výše a pro mně je vůbec nejhorší z celé kapitoly. Všude je mlha a vy nic nevidíte, ale všichni vidí vás, takže kolikrát ani nemáte šanci zjistit, odkud to zase přišlo. Vrcholem frustrace je, že náckové se bezostyšně a nekonečně spawnují prakticky před vaším nosem. I s doplňkem skóre jsem končil misi prakticky bez munice a polomrtvý. Představa, že bych jí měl celou projet tankem, když ho poškodí i střelba z pistole, mi způsobovala nervové tiky. A zmínil jsem, jak se hra v této misi trhá a klesá i pod dvacet FPS? To už je takový smutný evergreen.

Ani další mise v Arnhemu nezačala dobře. Zase další zombíci, ale to už mně tolik nepřekvapilo. Spíš mne začala vytáčet jiná věc - pokaždé, skutečně pokaždé, co začínáte misi, jste prakticky neozbrojení. Na briefingu do vás velitel hustí řeči typu: "Jsi to nejlepší, co spojenci mají, jsi nadějí pro ukončení války, jestli má někdo tu sebevražednou misi zvládnout, tak jedině TY..." Jsou to ale zřejmě jen kecy. Když jste údajně největší drsňák co kdy žil, PROČ nemáte k dispozici tu nejšpičkovější výbavu? Proč vám dají jen nůž a pistoli a někdy ani to ne? Alespoň ten Sten, kdybyste dostávali, ale na to zapomeňte. A abychom vás jo naštvali, nedáme vám možnost koupit Sten ani od Rojase. Opravdu směšné. Potom se však mise rozjela a když jsem vstoupil do města, začala být hra zase zábavná. Svou náplní dala vzpomenout na nezapomenutelnou a pekelně těžkou odstřelovačskou misi ze stařičkého a stále vynikajícího Medal of Honor. Zbytek mise se nesl ve standardním (čti: zábavném) duchu. S jedním překvapením na konci. Po konci mise mě mile potěšila možnost podívat se s jinou postavou zpět do nedávné historie a pochopit tak její záměry. Ač byla mise stealth, tak právě tím, jak byla jedinečná a originální, dohrál jsem ji s gustem a překvapivě to možná byla nejpovedenější mise z celé třetí kapitoly. Poté ale hra zase začala upadat do své specifické nesnesitelnosti a bohužel, alespoň v mém případě, se jí až do konce hry nezbavila.

Šílená zombie náporová pasáž v závěru další mise, počínající umělé natahování herní doby, patos, co se bere smrtelně vážně, čím dál tím podivnější, odolnější a nesmyslně tužší nepřátelé (proč standardní důstojník luftwaffe snese jednou tolik zásahů, co Dr. Schabs?!) a mohl bych tak ještě pokračovat dlouho.

Nyní, proč jsem hru málem nedohrál a budiž to varování pro ostatní hráče. Když budete vybírat ke hře doplňky, tak rozhodně doporučuji aktivovat již výše zmíněné Skóre a také Více zbraní. Uvidíte, že se vám to v závěru vyplatí, kvůli absenci munice. Já měl však aktivován ještě třetí doplněk a na ten si dávejte veliký pozor! Jedná se o šikovný doplněk Efektivnost, který se hodí, ale rozbije celou hru. Ve třetí kapitole dělá brajgl v mnoha misích, ale především vám neumožní pokračovat dál. A to konkrétně po jízdě vlakem, když opouštíte Reichstag a následuje pasáž na parkovišti. Hra prostě pokaždé spadne a nedá se s tím nic udělat. Protože když se pokusíte Efektivitu vypnout, což jsem udělal i já, nebudou vám fungovat savy, protože už jsou nevratně „spárované“ s tímto doplňkem. Pokusil jsem se to vyřešit tím, že jsem otevřel konzoli a zadal příkaz na další mapu. Sice jsem se tam objevil, ale beze zbraní a navíc by se po dokončení pasáže hra příběhově nepřesunula dál, nýbrž by začala znovu od začátku. A to opravdu nešlo. Jediné, co jsem z toho měl, byl achievement cheater, ale v té chvíli mi to už bylo úplně jedno. Prakticky na konci hry jsem zjistil, že jediné řešení je začít hrát od začátku. A to já opravdu nechtěl, procházet si tím vším ještě jednou. Ale nakonec jsem se do toho přeci jen vhrnul, protože jsem stále byl zvědavý, jak to dopadne. Při druhém průchodu jsem teprve pořádně viděl, jak špatný level design třetí kapitoly je. A nejen ten. Vybalancovanost, bugy a sadismus tvůrců vůči vám jsou rovněž na hraně. Jak jsem předtím poctivě a rád hledal všechna tajná místa, teď jsem na to již zcela zanevřel a jen se zoufale toužil dostat na konec, aby utrpení mohlo skončit. Ani mnou tolik vyzdvihovanou misi s Commanderem Keenem jsem nedohrál, protože bug mi v tom zabránil. Cesta na konec hry se začala nesnesitelně protahovat a já se již dávno přestal bavit, nebo být nějak motivovaný. Dohrával jsem už jen z povinnosti, čistě ze setrvačnosti. Závěrečná pasáž jakoby podtrhovala absurditu celé překombinované třetí kapitoly – celou dobu se sžíváte s vaší výbavou, víte už přesně co vám sedí, ale na úplný konec, kdy se vám tato znalost nejvíce hodí, vás hra donutí používat ten přiblblý meč, který jste získali dříve. Jiná zbraň se totiž použít nedá. To byla opravdu poslední a symbolická tečka. Přitom měla tato kapitola na mnohem víc. Nevím kde se stala chyba, ale první kapitolu nic nepřekoná.

Je smutné, když má hra tak precizně a profesionálně vymodelované prostředí, vynikající ozvučení, obrovský potenciál, ale nabídne tak zoufale frustrující hratelnost, že veškeré její klady postupně zastíní. Dohráno… ale byla to úmorná křeč.

Hrána vrze: 3.1