Hra, která byla velmi nadčasová. Už tehdy věděli, že litránek nebo dva alkoholického nápoje se hledá na hradě, kde sedí divný pán! Hlášek se zde obsahuje více, ožralej hipík je však ze všech postav nejlepší. Ze hry je cítit amatérský dabing, který ke hře ale jistě patří a dává jí specifickou atmosféru. Pokud jí však někdo hrál déle než hodinu, asi se někde stala chyba. Na amatérský počin však i tak slušných 60%
Nejlépe hodnocené komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
ISLANDERS
RossJen málo her si zaslouží 100% hodnocení :) Takové hry vesměs baví hráče, nemají bugy a jsou příjemné.
Přesně takový pocit nastane u této hry. Je to hra na odpočinek po stresu v práci (a že já mám hodně stresovou robotu :D ), a pěkně se vypnete a stavíte na krásném ostrově. Ostrovů je celé nekonečno, čili můžete hrát celý život :) Ale určitě vám nastane dřív nebo později Game over, vlivem neplněného počtu bodů. Začínat od začátku už začíná trošku vadit, ale dá se to přežít, jelikož se objeví zase jiné ostrovy.
Ta krásná uklidňující hudba při hraní, roztomilá grafika a jednoduchost dělá z téhle hry takový menší klenot. Pokud u toho přemýšlíte, dá se vybudovat krásné město za hodně bodů. Škála karet s různým průmyslem či domy je opravdu velká a až ji celou spotřebujete, budete dostávat náhodné karty. Systém karet je poměrně fajn a u hry musíte přemýšlet.
Záporů moc není, nic co by narušovalo 100%, na ovládání si musíte zvyknout, zoom tady nehledejte. A hra je stále to samé dokola, jenže co se dá taky čekat - pokud si hru zapnete na hodinku denně, nebo o víkendu, ani vám to nepřijde.
Přesně takový pocit nastane u této hry. Je to hra na odpočinek po stresu v práci (a že já mám hodně stresovou robotu :D ), a pěkně se vypnete a stavíte na krásném ostrově. Ostrovů je celé nekonečno, čili můžete hrát celý život :) Ale určitě vám nastane dřív nebo později Game over, vlivem neplněného počtu bodů. Začínat od začátku už začíná trošku vadit, ale dá se to přežít, jelikož se objeví zase jiné ostrovy.
Ta krásná uklidňující hudba při hraní, roztomilá grafika a jednoduchost dělá z téhle hry takový menší klenot. Pokud u toho přemýšlíte, dá se vybudovat krásné město za hodně bodů. Škála karet s různým průmyslem či domy je opravdu velká a až ji celou spotřebujete, budete dostávat náhodné karty. Systém karet je poměrně fajn a u hry musíte přemýšlet.
Záporů moc není, nic co by narušovalo 100%, na ovládání si musíte zvyknout, zoom tady nehledejte. A hra je stále to samé dokola, jenže co se dá taky čekat - pokud si hru zapnete na hodinku denně, nebo o víkendu, ani vám to nepřijde.
Pro: Celková roztomilost a nápad na takovou hru. Hudba, grafika, systém bodování
Proti: Někoho může omrzet
Blue Reflection
SolidorBlue Reflection se vyznačuje jedním zvláštním prvkem. Za každou zajímavou herní mechanikou je jedna další vyloženě hloupá. Třeba zajímavý soubojový systém je doplněn nesmyslným systémem levelování, kdy nezískáváte zkušenosti. Body k vylepšení postav dostanete za trávení volného času se svými spolužáky, protože údajně díky tomu emocionálně rostete.
Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.
Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.
Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.
Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.
Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.
Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.
Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.
Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.
Toxic Mayhem: The Troma Project
PsyxFilmový pojem Troma nemusím představovat, škoda že z kvalit filmové předlohy vyrostla tak mizerná barabizna, co každou chvíli padá do Windows a nejede víc jak 800 na 600. První dojem nebyl tak hrůzný, přece jenom Toxí je sympaťák a vyprávění se ujal samotný Lloyd Kaufman. Mise jsou poskládané úplně náhodně a mezi nimi různá videjka Tromy. Jenže když prokouknete poplesnivátko (troma verze pozlátka), zbyde jen bídně přeskinovaná verze polské vykopávky Rezerwowe Psy, včetně pozůstalých textů a dabingu. Podivný kombat systém, bugy a nestabilita na začátku mise, na konci mise, při loadování...
Bohužel, Toxic Mayhem není dostatečně dobrý ani dostatečně mizerný a nestojí za pozornost.
Bohužel, Toxic Mayhem není dostatečně dobrý ani dostatečně mizerný a nestojí za pozornost.
Maupiti Island
Han22Maupiti Island, hra svého času vyhypovaná do nebes herními bohy ve Score. Když jsem tehdy v roce 1999 kupoval první lepší počítač, Score začalo přinášet pravidelně staré hry na přílohách. A tak jsem odehrál Dungeon Master, objevil kouzlo Quest for Glory a zamiloval se do Albionu. A pak tu byly hry co mě nebavily, včetně nedohratelného Maupiti Islandu.
Maupiti Island sází na brutální obtížnost, proti které jsou i ty nejšílenější sierrovky procházkou růžovým sadem. Ve hře se chopíte role detektiva, který na malý ostrůvek přijíždí vyřešit zmizení Marie. Pohybujete se v reálném čase, z vlastního pohledu, sbíráte klíče, vloupáváte se do obydlí a šmejdíte a hledáte stopy. Kromě toho můžete vyslýchat každou zhruba z 10 postav a zkoumat co Vám o kom řekne, vyhrožovat, podplácet, usvědčovat ze lží. V určitou dobu musíte být na určitých místech, jinak Vám uniknou stopy, v jinou dobu zas někde být nesmíte, jinak je po Vás. Postavy se objevují a mizí, pokud si nepospíšíte, tak Vám zmizí i klíčové stopy.
Zkrátka tak nějak, jak by to bylo ve skutečném životě. Bohužel co se týče hratelnosti, ta je pro mě díky tomu nulová. Já mám rád adventury, kde si můžu pohodově zkoumat, zkoušet a kombinovat a ne kde mě tlačí čas, kde můžu hru podělat tisíc a jedním způsobem. A tak jsem vzal do ruky návod a jel podle něj. I tak je to šílené. I když víte podle návodu co a jak, stejně jsem nestíhal, občas musel loadovat starší pozici, občas narazil na bug. Ten první zabraňuje cokoliv přečíst a musel jsem hledat patch, ten druhý zničí uloženou pozici (chuťovka). Problém je i omezení inventáře na 6 věcí, pokud něco vezmete dříve než máte, tak smolík. Jakmile jednou předmět zahodíte, je v trapu navždy.
A výsledek? Z příběhu jsem se prakticky nic nedověděl, asi bych si ho musel složit v hlavě sám, ale nejsem geniální detektiv. A upřimně mě béčková story o pašování zbraní někde do Afriky ani moc nebrala. Intro neexistuje, na konci máte dotazník jak jste se chytili v případu a místo outra máte jednu obrazovku a hledaná Marie nakonec pláchne.
Takže oceňuji snahu tvůrců udělat něco jiného a co nejvíce realistického, ale je to nezábavné a dnes prakticky nehratelné. A počítám s tím, že v roce 1991 to nebylo jinak.
Maupiti Island sází na brutální obtížnost, proti které jsou i ty nejšílenější sierrovky procházkou růžovým sadem. Ve hře se chopíte role detektiva, který na malý ostrůvek přijíždí vyřešit zmizení Marie. Pohybujete se v reálném čase, z vlastního pohledu, sbíráte klíče, vloupáváte se do obydlí a šmejdíte a hledáte stopy. Kromě toho můžete vyslýchat každou zhruba z 10 postav a zkoumat co Vám o kom řekne, vyhrožovat, podplácet, usvědčovat ze lží. V určitou dobu musíte být na určitých místech, jinak Vám uniknou stopy, v jinou dobu zas někde být nesmíte, jinak je po Vás. Postavy se objevují a mizí, pokud si nepospíšíte, tak Vám zmizí i klíčové stopy.
Zkrátka tak nějak, jak by to bylo ve skutečném životě. Bohužel co se týče hratelnosti, ta je pro mě díky tomu nulová. Já mám rád adventury, kde si můžu pohodově zkoumat, zkoušet a kombinovat a ne kde mě tlačí čas, kde můžu hru podělat tisíc a jedním způsobem. A tak jsem vzal do ruky návod a jel podle něj. I tak je to šílené. I když víte podle návodu co a jak, stejně jsem nestíhal, občas musel loadovat starší pozici, občas narazil na bug. Ten první zabraňuje cokoliv přečíst a musel jsem hledat patch, ten druhý zničí uloženou pozici (chuťovka). Problém je i omezení inventáře na 6 věcí, pokud něco vezmete dříve než máte, tak smolík. Jakmile jednou předmět zahodíte, je v trapu navždy.
A výsledek? Z příběhu jsem se prakticky nic nedověděl, asi bych si ho musel složit v hlavě sám, ale nejsem geniální detektiv. A upřimně mě béčková story o pašování zbraní někde do Afriky ani moc nebrala. Intro neexistuje, na konci máte dotazník jak jste se chytili v případu a místo outra máte jednu obrazovku a hledaná Marie nakonec pláchne.
Takže oceňuji snahu tvůrců udělat něco jiného a co nejvíce realistického, ale je to nezábavné a dnes prakticky nehratelné. A počítám s tím, že v roce 1991 to nebylo jinak.
Pro: Slušná grafika, ovládání, trošku jiný typ adventury.
Proti: Díky realismu (ubíhající čas, mizející předměty, lidé, deadendy) dnes prakticky nehratelné
Innocent Until Caught
Od Innocent Until Caught mě už v dřevních dobách odradila grafika a přetěžká hratelnost. Tentokrát jsem se odradit nenechal, ale výsledek za moc nestál.
Graficky je to opravdu bída. Jednak nízké rozlišení a nedetailní grafika, jednak poměrně ošklivé lokace. Zejména zaplivaná planeta, kde strávíte přes půlku hry není zrovna inspirující, ve většině lokací člověk ani nepozná že jde o sci-fi. Později se prostředí trošku zlepší, ale na rok vzniku je to docela bída. Kupodivu je zde pár animovaných sekvencí, které nejsou úplně zlé.
Technická stránka je vůbec katastrofální. Přes DosBox nezprovozníte zvuk přes Soundblaster ani kdybyste se na hlavu stavěli. Hudbu se mi nakonec čachrováním s drivery a configem doxboxu zprovoznit podařilo. Jenže v určité chvíli musíte nastoupit do metra a to prostě v DoxBoxu nejde. Naštěstí to jde ve Windows XP, ale zde jste opět bez zvuku i hudby.
Samotná hratelnost také není nic moc. Je hezké, že tvůrci omezili počet příkazů na šest a že se mezi nimi přepíná pravým tlačítkem. Jenže kromě mluvení a chůze tu máme zbytečně dvě ikony na prohlížení - jedna zkoumá obrazovku, aby se hlásily předměty, druhá je popíše. Jsou tu i dvě ikony na používání, přičemž celou dobu jsem nepochopil rozdíl. Aby toho nebylo málo, některé předměty použijete jen right-clickem na předmět, další pastí je, že občas v rozhovoru musíte kromě standardních odpovědí kliknout na určité slovo. Technické problémy pokračují, protože hrdina odmítá v některých místech opustit obrazovku, naprosto tristní ovládání je pak v 2D vězeňském bludišti.
Pixelhunting je zde hlavní složkou hratelnosti, protože některé předměty prostě vůbec neuvidíte (žvýkačka v bordelu, ornament v bordelu, páčilo na konci). Narazil jsem na jeden dead end, časové limity či jiné adrenaliny naštěstí nehrozí. Kombinace jsou naštěstí až na pár úletů celkem normální, nebo už jsem si zvykl na "logiku" devadesátkových adventur. Hrůzou hrůz je pak inventář, kde skládáte věci halabala klidně jednu přes druhou, což neusnadňuje kombinace. A v jednu chvíli jich budete mít tolik, že mi hrdina zahlásil, že už víc nepobere... naštěstí se dá něco odložit na zem.
Takže to všechno zachrání příběh? Inu... jste zlodějíček Jack T. Ladd, který je v budoucnosti chycen finančákem a musí zaplatit obrovské daně. A tak se na zapadlé planetě snažíte vetřít do přízně mafii službičkami, zdrháte z vězení a poté jste donuceni zachraňovat planetu před ďábelským diktátorem a jeho vynálezem zkázy z čehož se vyklube přístroj na ochcávání daní. Celkem to ujde, je tu něco málo humoru. Ale v podstatě to není žádná hitparáda, navíc hlavní hrdina je zmetek co sympatií moc nepobral. Konec jeho "románku" s princeznou jsem mu tak nějak přál.
Shrnutí? Hratelnost průměrná se spoustou chybiček, příběh také průměrný, technická stránka katastrofální.
Graficky je to opravdu bída. Jednak nízké rozlišení a nedetailní grafika, jednak poměrně ošklivé lokace. Zejména zaplivaná planeta, kde strávíte přes půlku hry není zrovna inspirující, ve většině lokací člověk ani nepozná že jde o sci-fi. Později se prostředí trošku zlepší, ale na rok vzniku je to docela bída. Kupodivu je zde pár animovaných sekvencí, které nejsou úplně zlé.
Technická stránka je vůbec katastrofální. Přes DosBox nezprovozníte zvuk přes Soundblaster ani kdybyste se na hlavu stavěli. Hudbu se mi nakonec čachrováním s drivery a configem doxboxu zprovoznit podařilo. Jenže v určité chvíli musíte nastoupit do metra a to prostě v DoxBoxu nejde. Naštěstí to jde ve Windows XP, ale zde jste opět bez zvuku i hudby.
Samotná hratelnost také není nic moc. Je hezké, že tvůrci omezili počet příkazů na šest a že se mezi nimi přepíná pravým tlačítkem. Jenže kromě mluvení a chůze tu máme zbytečně dvě ikony na prohlížení - jedna zkoumá obrazovku, aby se hlásily předměty, druhá je popíše. Jsou tu i dvě ikony na používání, přičemž celou dobu jsem nepochopil rozdíl. Aby toho nebylo málo, některé předměty použijete jen right-clickem na předmět, další pastí je, že občas v rozhovoru musíte kromě standardních odpovědí kliknout na určité slovo. Technické problémy pokračují, protože hrdina odmítá v některých místech opustit obrazovku, naprosto tristní ovládání je pak v 2D vězeňském bludišti.
Pixelhunting je zde hlavní složkou hratelnosti, protože některé předměty prostě vůbec neuvidíte (žvýkačka v bordelu, ornament v bordelu, páčilo na konci). Narazil jsem na jeden dead end, časové limity či jiné adrenaliny naštěstí nehrozí. Kombinace jsou naštěstí až na pár úletů celkem normální, nebo už jsem si zvykl na "logiku" devadesátkových adventur. Hrůzou hrůz je pak inventář, kde skládáte věci halabala klidně jednu přes druhou, což neusnadňuje kombinace. A v jednu chvíli jich budete mít tolik, že mi hrdina zahlásil, že už víc nepobere... naštěstí se dá něco odložit na zem.
Takže to všechno zachrání příběh? Inu... jste zlodějíček Jack T. Ladd, který je v budoucnosti chycen finančákem a musí zaplatit obrovské daně. A tak se na zapadlé planetě snažíte vetřít do přízně mafii službičkami, zdrháte z vězení a poté jste donuceni zachraňovat planetu před ďábelským diktátorem a jeho vynálezem zkázy z čehož se vyklube přístroj na ochcávání daní. Celkem to ujde, je tu něco málo humoru. Ale v podstatě to není žádná hitparáda, navíc hlavní hrdina je zmetek co sympatií moc nepobral. Konec jeho "románku" s princeznou jsem mu tak nějak přál.
Shrnutí? Hratelnost průměrná se spoustou chybiček, příběh také průměrný, technická stránka katastrofální.
Pro: Tradiční hratelnost, tradiční příběh.
Proti: Bugy a nedoladěnost, ošklivá grafika, katastrofální inventář.
DreamWeb
Dreamweb je velice netradiční záležitost. V podstatě se dá bez problémů považovat za adventuru, protože v ní sbíráte předměty a na určitých místech je používáte, ale spíše se jedná o takového duchovního předchůdce série Hitman.
Kdesi v zaplivané, upršené budoucnosti, která jakoby vypadla z filmu Blade Runner se ujímáte role flákače Ryana. Ten má bordel v pokoji, jednu naštvanou přítelkyni, jednoho kámoše a práci v baru, ze které ho právě vyrazili. A právě na jeho bedrech leží těžký úkol - sedmero mocných lidí ohrožuje Dreamweb, síť ve které se tvoří lidské sny a která je chráněna Strážci. Ryan je povolán aby lidi odstranil. Dá se říct, že příběh je velice netradiční a přistihl jsem se jak jsem se blížil ke konci, že jsem byl napjatý jak to dopadne. No zakončení i když naštve je velice logické vraždící maniak je vypátrán policií a rozstřílen a v podstatě mě ke stylu hry sedělo.
Styl hry je další skvělá věc. Namísto tradičního pohledu tu máte titěrnou obrazovku uprostřed monitoru (která je podle potřeby lokací zvětšována či zmenšována), hrdinu vidíte shora a vypadá to spíše jako arkáda. Samozřejmě to technicky není nic moc, ale za originalitu jdou body nahoru. Navíc se s tím hra ale vůbec nesere, takže skony postav jsou krvavé a to tak že velmi. Žena plazící se s vyhřezlými střevy, brutální zobrazení co s člověkem udělá takový fireball nebo padající bedna. Tvůrci se nezalekli ani sexu, takže tu naplno vidíte šukačku a dá se tím říct, že Dreamweb obsahuje více sexu než všechny díly Leisure Suit Larry. K technickým plusům přidám ještě parádní elektronickou hudbu.
Hratelnost je jednoduchá, až snad neadventurní. V podstatě máte pět kapitol, najdete nějakou stopu (většinou adresu a přístupový kód) a s pomocí pár zcela logických akcí a logických předmětů se dostanete k oběti a odpravíte ji. Příklad řešení - urvete trubku, do flašky naberete vodu. Trubkou vypáčíte bezpečnostní skříňku a vodou ji zkratujete. Díky téhle férovosti a jednoduchosti je hra docela krátká a tak ji tvůrci trošku natáhli.
Jednak tak můžete pročítat záznamy, zprávy, maily a logy v počítači, což je fajn.Jednak máte bohužel omezený inventář a na každé obrazovce se válí tuny věcí, které můžete prozkoumat, prohlídnout a většinou i sebrat, ale 99% z toho haraburdí nepotřebujete. Vzhledem k minimalistické grafice se předměty navíc občas těžko hledají. A pak jsou tu checky na manuál, které ovšem v manuálu nejsou (hesla do počítače, řešení hádanky ke konci), nebýt internetu tak jsem skončil dříve než začal.
Ale nebudu hanit - Dreamweb je sice krátká a trošku nepřehledná, zato ale originální, brutální jednohubka se zajímavým příběhem, která stojí za vyzkoušení.
Kdesi v zaplivané, upršené budoucnosti, která jakoby vypadla z filmu Blade Runner se ujímáte role flákače Ryana. Ten má bordel v pokoji, jednu naštvanou přítelkyni, jednoho kámoše a práci v baru, ze které ho právě vyrazili. A právě na jeho bedrech leží těžký úkol - sedmero mocných lidí ohrožuje Dreamweb, síť ve které se tvoří lidské sny a která je chráněna Strážci. Ryan je povolán aby lidi odstranil. Dá se říct, že příběh je velice netradiční a přistihl jsem se jak jsem se blížil ke konci, že jsem byl napjatý jak to dopadne. No zakončení i když naštve je velice logické vraždící maniak je vypátrán policií a rozstřílen a v podstatě mě ke stylu hry sedělo.
Styl hry je další skvělá věc. Namísto tradičního pohledu tu máte titěrnou obrazovku uprostřed monitoru (která je podle potřeby lokací zvětšována či zmenšována), hrdinu vidíte shora a vypadá to spíše jako arkáda. Samozřejmě to technicky není nic moc, ale za originalitu jdou body nahoru. Navíc se s tím hra ale vůbec nesere, takže skony postav jsou krvavé a to tak že velmi. Žena plazící se s vyhřezlými střevy, brutální zobrazení co s člověkem udělá takový fireball nebo padající bedna. Tvůrci se nezalekli ani sexu, takže tu naplno vidíte šukačku a dá se tím říct, že Dreamweb obsahuje více sexu než všechny díly Leisure Suit Larry. K technickým plusům přidám ještě parádní elektronickou hudbu.
Hratelnost je jednoduchá, až snad neadventurní. V podstatě máte pět kapitol, najdete nějakou stopu (většinou adresu a přístupový kód) a s pomocí pár zcela logických akcí a logických předmětů se dostanete k oběti a odpravíte ji. Příklad řešení - urvete trubku, do flašky naberete vodu. Trubkou vypáčíte bezpečnostní skříňku a vodou ji zkratujete. Díky téhle férovosti a jednoduchosti je hra docela krátká a tak ji tvůrci trošku natáhli.
Jednak tak můžete pročítat záznamy, zprávy, maily a logy v počítači, což je fajn.Jednak máte bohužel omezený inventář a na každé obrazovce se válí tuny věcí, které můžete prozkoumat, prohlídnout a většinou i sebrat, ale 99% z toho haraburdí nepotřebujete. Vzhledem k minimalistické grafice se předměty navíc občas těžko hledají. A pak jsou tu checky na manuál, které ovšem v manuálu nejsou (hesla do počítače, řešení hádanky ke konci), nebýt internetu tak jsem skončil dříve než začal.
Ale nebudu hanit - Dreamweb je sice krátká a trošku nepřehledná, zato ale originální, brutální jednohubka se zajímavým příběhem, která stojí za vyzkoušení.
Pro: Minimalistická ale originální grafika, zajímavý příběh, brutalita, jednoduchá hratelnost i ovládání.
Proti: Až příliš krátké, příliš zbytečných předmětů na sebrání.
Unity of Command: Black Turn
jvempire
Druhé rozšíření pro povedenou tahovou strategii Unity of Command je kratší. Obsahuje 13 misí oproti 17 misím z původní hry a prvního rozšíření. I obtížnost je u většiny z nich nižší a to se samozřejmě podepíše na herní době. Tentokrát vedete v roli Německa útok na Sovětský svaz v rámci Operace Barbarossa. Nejvíce mě pravděpodobně bavilo dobývání samotné Moskvy. Několik nových jednotek ze států jako Maďarsko nebo Finsko je spíše do počtu. Hratelnostně nejsou v DLC žádné změny, zásobování je stále vrcholně důležité. V zásadě jde o balík nových misí a pokud vás Unity of Command baví, není co řešit. Já si užil původní hru i obě rozšíření a teď už se jen těším na druhý díl, který by měl vyjít ještě letos(2019).
Battlefield 3
DEU
3944 Battlefield s poradovym cislem tri si od zacatku na sebe pletl bic. Navazoval totiz ciselne na druhy dil, ktery zejmena old school Battlefield kominuta povazuje za ze vsech nejpovedenejsi a dale predchudce Battlefield: Bad Company 2 spolu se svym DLC z valky ve Vietnamu svym zejmena multiplayerovym zpracovanim vystavilo autory do neprijemne pozice. Vytvorit nastupce, ktery se vyrovna obema temto predeslym titulum bylo pro DICE nelehke.
Nejvyraznejsi zmenou byl bezpochyby graficky skok diky novemu enginu Frostbite 2. Battlefield 3 byl nejnarocnejsi hrou roku 2011 a na svem starem pocitaci jsem jej musel hrat na nejnizsi detaily. Nutno podotknout, ze i na tomto stupni vypadala hra nadherne. Co me vsak ve srovnani s predeslym dilem zklamalo, byla hra jednoho hrace. Kampan byla vyrazne zjednodusena a i na nejtezsi obtiznost jsem ji mel za jedno odpoledne hotovou. Co me v ni rozhodne chybelo, byly mise v prirode. Zde jste stravili vsechen cas v mestskych oblastech. I presto jsem se nenechal odradit a hlavniho padoucha nakonec dostihl a sejmul. Singleplayer chvilemi pripominal tazeni ve stylu agenta 007 odeneho do vojenskeho munduru. Boje se odehravaly napriklad v Parizi, Teheranu ci dalsich mestech.
Uplnou novinkou hry jsou COOP mise, kdy s kamaradem bojujete proti AI. Je jich sice jen sest, ale projit je muzete ve trech stupnich obtiznosti. Bud drzite spolecne pozice, z vrtulniku sestrelujete nepratele, eskortujete ozbrojeny konvoj nebo pomahate policii proti teroristum. Tento druh COOPu zabavi, ale prilis dlouho u nej nevydrzite. Presunete se tedy logicky do Multiplayeru, kde vas cekaji stare zname herni mody. Kdo si chce zastrilet, pujde hrat bud znamy Squad Deathmatch ci navrativsi se Team Deathmatch. Potencial Battlefieldu 3 ale tkvi v modech Rush a Conquest, kde na bojisti vyuzijete veskerou dostupnou techniku. Predplatitele sluzby Premium mohli rok od vydani puvodni hry hrat na celkem az na 29 mapach. Prvni DLC Return to Karkand vam do hry pridalo nejoblibenejsi mapy z druheho dilu (napr. Gulf of Oman, Strike at Karkand), druhe Close Quarters nejvice docenili vyznavaci boju na blizko trimajici v rukou zejmena brokovnice. Treti DLC Armored Kill pridalo do hry nova vozidla, letadla a dosud nejvetsi mapu v Battlefield serii vubec. Ve ctvrtem rozsireni Aftermath jste se vratili na blizky vychod do oblasti zasazene zemetresenim a v samem zaveru jste v Endgame kradli vlajky na terennich motorkach. Behem vydavani DLC vysly do hry i ctyri nove mody: Coquest Assault, Gun Master, Tank Superiority, Scavanger a Capture the Flag. Osobne jsem dlouho vydrzel snad jen u Conquest Assault. Scavanger lze povazovat za svym zpusobem castecneho predchudce dnesniho Battle Royale. Klasy doznaly ve srovani s Battlefield: Bad Company 2 nekolika zmen. Bednu s munici dostal drivejsi medik s lehkymi kulomety a prave jeho lekarnicka putovala k pechote. Sniper dostal k senzoru pohybu jeste MAV letaci dron fungujici rovnez jako senzor a majak pro respawn spolubojovniku. C4 mohl pouzivat uz jen Support, ale brokovnice, pistole a nove PDW zbrane byly dostupne vsem. Zbrane se nyni nove levelily a jejich prislusenstvi se odemykala na kazde zvlast dle poctu zabiti.
Osobne se mi nejvice libily mapy z puvodni hry a z tankoveho DLC Armored Kill. Jedine mapy, ktere jsem opravdu rad nemel, byly Operation Metro, Teheran Highway a vsechny z DLC Closed Quarters. Oproti tomu na tankove bitvy na Caspian Border, Kharg Island, Operation Firestorm a zejmena na Bandar Desert dodnes vzpominam s nostalgii a i slzami v ocich. Na Albrotz Mountain jsem pro zmenu vladl s mobilni artillerii. Kolik vrtulniku a stihacek slo po mych zasazich dolu si uz ani nepamatuji. Behem hrani jsme s kamarady opet vymysleli bezpocet hlasek. Napriklad Kharg Island jsme po jedne z dost drsnych bitev prejmenovali na "Jatka". Pamatuji se, ze jsme na teto mape s kamaradem neskutecne vladli. On byl se skore 16:0 best player a ja s 13:1 hned za nim. Pred zacatkem mise jsme se vzdycky hecovali slovy: "Dame jim!" a podobne. Legrace jsme si uzili dosytosti. V teto hre jsem vsehovsudy zanechal temer 1000 hodin.
Hra mela ale dost nedostatku. Spoustet se dodnes musi pres webovou stranku www.battlelog.com a skrz tehdy nove vydaneho klienta Origin. To mame prvni otravu. Druha otrava byla, ze v dobe vydani hry jeste nebyli rozsirene SSD disky a nacitani hry trvalo i na rychlych strojich dele nez minutu. Treti otrava byla, ze jsem se castokrat stal nedobrovolnym sberatelem kill assistu ve vysi 95+. Tehdy se jeste kill assisty 80+ nezapocitavaly jako fragy, takze jste mohli palit sebelepe, ale pri smule jste pouze sbirali assisty. A otrava cislo ctyri byli samotni hraci a servery. Ignorance napriklad padakovani snipery na jeraby, spawncampeni, nevybalancovane servery bez sniper limitu a autobalance. Spoluhraci nehrajici pro tym, ale za kazdou cenu sbirajici fragy. Toto vsechno hru obcas kazilo, ale nikdy ji uplne nezkazilo. Na tento dil dodnes vzpominam a cas od casu si jej, stejne jako Battlefield: Bad Company 2, z nostalgie zahraji a zavzpominam.
Nejvyraznejsi zmenou byl bezpochyby graficky skok diky novemu enginu Frostbite 2. Battlefield 3 byl nejnarocnejsi hrou roku 2011 a na svem starem pocitaci jsem jej musel hrat na nejnizsi detaily. Nutno podotknout, ze i na tomto stupni vypadala hra nadherne. Co me vsak ve srovnani s predeslym dilem zklamalo, byla hra jednoho hrace. Kampan byla vyrazne zjednodusena a i na nejtezsi obtiznost jsem ji mel za jedno odpoledne hotovou. Co me v ni rozhodne chybelo, byly mise v prirode. Zde jste stravili vsechen cas v mestskych oblastech. I presto jsem se nenechal odradit a hlavniho padoucha nakonec dostihl a sejmul. Singleplayer chvilemi pripominal tazeni ve stylu agenta 007 odeneho do vojenskeho munduru. Boje se odehravaly napriklad v Parizi, Teheranu ci dalsich mestech.
Uplnou novinkou hry jsou COOP mise, kdy s kamaradem bojujete proti AI. Je jich sice jen sest, ale projit je muzete ve trech stupnich obtiznosti. Bud drzite spolecne pozice, z vrtulniku sestrelujete nepratele, eskortujete ozbrojeny konvoj nebo pomahate policii proti teroristum. Tento druh COOPu zabavi, ale prilis dlouho u nej nevydrzite. Presunete se tedy logicky do Multiplayeru, kde vas cekaji stare zname herni mody. Kdo si chce zastrilet, pujde hrat bud znamy Squad Deathmatch ci navrativsi se Team Deathmatch. Potencial Battlefieldu 3 ale tkvi v modech Rush a Conquest, kde na bojisti vyuzijete veskerou dostupnou techniku. Predplatitele sluzby Premium mohli rok od vydani puvodni hry hrat na celkem az na 29 mapach. Prvni DLC Return to Karkand vam do hry pridalo nejoblibenejsi mapy z druheho dilu (napr. Gulf of Oman, Strike at Karkand), druhe Close Quarters nejvice docenili vyznavaci boju na blizko trimajici v rukou zejmena brokovnice. Treti DLC Armored Kill pridalo do hry nova vozidla, letadla a dosud nejvetsi mapu v Battlefield serii vubec. Ve ctvrtem rozsireni Aftermath jste se vratili na blizky vychod do oblasti zasazene zemetresenim a v samem zaveru jste v Endgame kradli vlajky na terennich motorkach. Behem vydavani DLC vysly do hry i ctyri nove mody: Coquest Assault, Gun Master, Tank Superiority, Scavanger a Capture the Flag. Osobne jsem dlouho vydrzel snad jen u Conquest Assault. Scavanger lze povazovat za svym zpusobem castecneho predchudce dnesniho Battle Royale. Klasy doznaly ve srovani s Battlefield: Bad Company 2 nekolika zmen. Bednu s munici dostal drivejsi medik s lehkymi kulomety a prave jeho lekarnicka putovala k pechote. Sniper dostal k senzoru pohybu jeste MAV letaci dron fungujici rovnez jako senzor a majak pro respawn spolubojovniku. C4 mohl pouzivat uz jen Support, ale brokovnice, pistole a nove PDW zbrane byly dostupne vsem. Zbrane se nyni nove levelily a jejich prislusenstvi se odemykala na kazde zvlast dle poctu zabiti.
Osobne se mi nejvice libily mapy z puvodni hry a z tankoveho DLC Armored Kill. Jedine mapy, ktere jsem opravdu rad nemel, byly Operation Metro, Teheran Highway a vsechny z DLC Closed Quarters. Oproti tomu na tankove bitvy na Caspian Border, Kharg Island, Operation Firestorm a zejmena na Bandar Desert dodnes vzpominam s nostalgii a i slzami v ocich. Na Albrotz Mountain jsem pro zmenu vladl s mobilni artillerii. Kolik vrtulniku a stihacek slo po mych zasazich dolu si uz ani nepamatuji. Behem hrani jsme s kamarady opet vymysleli bezpocet hlasek. Napriklad Kharg Island jsme po jedne z dost drsnych bitev prejmenovali na "Jatka". Pamatuji se, ze jsme na teto mape s kamaradem neskutecne vladli. On byl se skore 16:0 best player a ja s 13:1 hned za nim. Pred zacatkem mise jsme se vzdycky hecovali slovy: "Dame jim!" a podobne. Legrace jsme si uzili dosytosti. V teto hre jsem vsehovsudy zanechal temer 1000 hodin.
Hra mela ale dost nedostatku. Spoustet se dodnes musi pres webovou stranku www.battlelog.com a skrz tehdy nove vydaneho klienta Origin. To mame prvni otravu. Druha otrava byla, ze v dobe vydani hry jeste nebyli rozsirene SSD disky a nacitani hry trvalo i na rychlych strojich dele nez minutu. Treti otrava byla, ze jsem se castokrat stal nedobrovolnym sberatelem kill assistu ve vysi 95+. Tehdy se jeste kill assisty 80+ nezapocitavaly jako fragy, takze jste mohli palit sebelepe, ale pri smule jste pouze sbirali assisty. A otrava cislo ctyri byli samotni hraci a servery. Ignorance napriklad padakovani snipery na jeraby, spawncampeni, nevybalancovane servery bez sniper limitu a autobalance. Spoluhraci nehrajici pro tym, ale za kazdou cenu sbirajici fragy. Toto vsechno hru obcas kazilo, ale nikdy ji uplne nezkazilo. Na tento dil dodnes vzpominam a cas od casu si jej, stejne jako Battlefield: Bad Company 2, z nostalgie zahraji a zavzpominam.
Pro: obrovsky graficky boost, kvanta novych map a hernich modu, nove zbrane, zpusob jejich leveleni, poupravene klasy,
Proti: nutnost se pripojovat webovy prohlizec, Origin klient, predlouhy loading map, kill assisty 95+, netymovi spoluhraci a hackeri
Operation Thunderstorm
JohnCZČas od času mě popadne chuť pustit si čistě na odreagování nějaký naprostý trash. Dělám to tak u filmů, u her méně, jelikož ty vyžadují více času a není to vždycky taková zábava, ale když jsem na Steamu objevil 2 tituly z dílny City Interactive, řekl jsem si, why the f*** not. Nějaké tupé béčkové postříleníčko čas od času bodne - tak proč ne od mistrů v oboru. Ačkoli se Operation Thunderstorm tváří jako pokračování série Mortyr, tak nějak jsem během hraní pochopil, že je to tah čistě marketingový. S touto nelegendárně legendární retro střílečkou to nemá nic společného.
Cíl je prostý: zlikvidovat 3 velké osobnosti Třetí říše, občas něco vyhodit do luftu a retardovaně u toho hláškovat. Hrou provází voice-over při načítacích obrazovkách a 3 kraťoučké předrenderované animace. Toť vše. Hra neobsahuje ani animačku na závěr, jen jednoduchý nenadabovaný text shrnující předchozí dění. Ale ne že bych od hry od City Interactive čekal víc.
Jejich tituly se ani tak nedělí na hry dobré a na hry špatné. Jejich hry se dělí na ty hratelné a nehratelné, kde více záleží na použitém enginu, než na umu vývojářů. A tady jsem měl jakožto hráč štěstí, že kluci použili LithTech ve verzi Jupiter EX, známý ze hry F.E.A.R.. Takže to zásadní, tedy gunplay, tady funguje výborně a kdo hledá nedlouhou tupou střílečku na odreagování, najde si tu své. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Díky použitému enginu jsou mise šedé, prostředí nezáživná - čistě interiérová - prostě jakoby z oka vypadla prvnímu F.E.A.R.u. Akorát tu a tam visí na zdi zcenzurovaný hakenkreuz nebo dobový obraz. Nepřátele jsou tupí, jejich reakce zoufale pomalé a ani jich moc není, takže se to dá projet za dvě hodiny a je vymalováno. Pokud to budu brát jako čistě spotřební kousek, tak za cenu ani ne jednoho pivka je to snesitelný deal.
Cíl je prostý: zlikvidovat 3 velké osobnosti Třetí říše, občas něco vyhodit do luftu a retardovaně u toho hláškovat. Hrou provází voice-over při načítacích obrazovkách a 3 kraťoučké předrenderované animace. Toť vše. Hra neobsahuje ani animačku na závěr, jen jednoduchý nenadabovaný text shrnující předchozí dění. Ale ne že bych od hry od City Interactive čekal víc.
Jejich tituly se ani tak nedělí na hry dobré a na hry špatné. Jejich hry se dělí na ty hratelné a nehratelné, kde více záleží na použitém enginu, než na umu vývojářů. A tady jsem měl jakožto hráč štěstí, že kluci použili LithTech ve verzi Jupiter EX, známý ze hry F.E.A.R.. Takže to zásadní, tedy gunplay, tady funguje výborně a kdo hledá nedlouhou tupou střílečku na odreagování, najde si tu své. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Díky použitému enginu jsou mise šedé, prostředí nezáživná - čistě interiérová - prostě jakoby z oka vypadla prvnímu F.E.A.R.u. Akorát tu a tam visí na zdi zcenzurovaný hakenkreuz nebo dobový obraz. Nepřátele jsou tupí, jejich reakce zoufale pomalé a ani jich moc není, takže se to dá projet za dvě hodiny a je vymalováno. Pokud to budu brát jako čistě spotřební kousek, tak za cenu ani ne jednoho pivka je to snesitelný deal.
Pro: gunplay, oddychová hratelnost, obal hry
Proti: je to samozřejmě špatná hra, takže skoro všechno
Lost in Time
Můj dnešní adventurní maratón pokračuje hrou Lost in Time. Před léty když jsem ji sehnal na warforu jsem z ní byl nadšený. Aby ne, byla to první FMV adventura z vlastního pohledu co jsem hrál a strhla mě. Dnes budu nadšení krotit, i když ze začátku to stojí opravdu za to.
Mladá žena ze současnosti Doralice se probouzí v podpalubí lodi v roce 1840, netuší jak se sem dostala. Jediné koho potkává je zdeptaný otrok a svázaný muž, který tvrdí, že je agent časové policie. Ve flashbaku se vrací na panství, které zdědila a poté znovu na loď. Atmosféra je parádní, očekávání velké. Bohužel jak se příběh rozplétá, nebo spíše zaplétá, jde to čím dál více do kytek. Záporák má ďábelský plán, nechybí telenovelní vztahy v minulosti, odhalení typu "já jsem tvůj bratr", nápoj lásky, milostný románek manželky plantážníka s otrokem atd... Finální likvidace je jak z parodie záporák si čuchne ke kytce, kýchne a spadne z mostu a nakonec to byl asi jen sen.
A ruku v ruce s tím jdou i ostatní kategorie. Grafika na lodi je úchvatná, stejně tak působivé je panství. Při průzkumu předmětů najede kamera na detail a pokud něco berete, přehraje se animace. K tomu hraje poutavá hudba. Jenže když se dostanete na tropický ostrov, grafika spadne asi o 100%, hra je plná dementních rozhovorů s dementníma postavama a především příšerných FMV sekvencí s příšernými neherci, takže si připadáte jako při sledování 2543 dílu Ulice.
To vše po dlouhou dobu vynahrazuje hratelnost. Ta je vynikající. Coktel udělal ovládání jako v Goblins, to znamená jeden kurzor na všechno, podobný inventář, nechybí ani mapa lokací s rychlým přesunem a deníček s myšlenkami a stopami. Průzkum probíhá v detailu, pixelhunting se nekoná a většinou zhruba tušíte co udělat, protože 90% úkolů je přísně logických. Díky tomu je hra celkem férová a jednoduchá, většinou se totiž pohybujete v pár lokacích. Později začne přibývat předmětů a míst a pokud už se musíte mrknout do návodu, většinou proto že jste zapomněli něco vzít znovu, někam se vrátit, nebo něco prohledat dvakrát. Je to takové to intenzivní adventuření na malém prostoru, kde postupně zpřístupňujete původně nedostupná místa. Do kopru to jde až ke konci, kde běháte od čerta k ďáblu, jsou tu časové úkoly, absolutní nesmysly (proměníte sůl na cukr a použijete ho na psa... protože psi běžně rádi mlsají cukr asi...).
Přesto bych Lost in Time víceméně doporučil, minimálně 3/4 hry stojí za to.
Mladá žena ze současnosti Doralice se probouzí v podpalubí lodi v roce 1840, netuší jak se sem dostala. Jediné koho potkává je zdeptaný otrok a svázaný muž, který tvrdí, že je agent časové policie. Ve flashbaku se vrací na panství, které zdědila a poté znovu na loď. Atmosféra je parádní, očekávání velké. Bohužel jak se příběh rozplétá, nebo spíše zaplétá, jde to čím dál více do kytek. Záporák má ďábelský plán, nechybí telenovelní vztahy v minulosti, odhalení typu "já jsem tvůj bratr", nápoj lásky, milostný románek manželky plantážníka s otrokem atd... Finální likvidace je jak z parodie záporák si čuchne ke kytce, kýchne a spadne z mostu a nakonec to byl asi jen sen.
A ruku v ruce s tím jdou i ostatní kategorie. Grafika na lodi je úchvatná, stejně tak působivé je panství. Při průzkumu předmětů najede kamera na detail a pokud něco berete, přehraje se animace. K tomu hraje poutavá hudba. Jenže když se dostanete na tropický ostrov, grafika spadne asi o 100%, hra je plná dementních rozhovorů s dementníma postavama a především příšerných FMV sekvencí s příšernými neherci, takže si připadáte jako při sledování 2543 dílu Ulice.
To vše po dlouhou dobu vynahrazuje hratelnost. Ta je vynikající. Coktel udělal ovládání jako v Goblins, to znamená jeden kurzor na všechno, podobný inventář, nechybí ani mapa lokací s rychlým přesunem a deníček s myšlenkami a stopami. Průzkum probíhá v detailu, pixelhunting se nekoná a většinou zhruba tušíte co udělat, protože 90% úkolů je přísně logických. Díky tomu je hra celkem férová a jednoduchá, většinou se totiž pohybujete v pár lokacích. Později začne přibývat předmětů a míst a pokud už se musíte mrknout do návodu, většinou proto že jste zapomněli něco vzít znovu, někam se vrátit, nebo něco prohledat dvakrát. Je to takové to intenzivní adventuření na malém prostoru, kde postupně zpřístupňujete původně nedostupná místa. Do kopru to jde až ke konci, kde běháte od čerta k ďáblu, jsou tu časové úkoly, absolutní nesmysly (proměníte sůl na cukr a použijete ho na psa... protože psi běžně rádi mlsají cukr asi...).
Přesto bych Lost in Time víceméně doporučil, minimálně 3/4 hry stojí za to.
Pro: Po většinu hry skvělá hratelnost, grafika a atmosféra.
Proti: Ke konci to jde do háje graficky, hratelností i příběhem.
DISTRAINT
miCHALupkaDrektova výzva - 5. Replika
Po světě chodí tolik všemožných lidí. Mezi nimi najdeme i různé šmejdy, kteří povětšinou někomu škodí, ať už mu ničí majetek nebo někoho psychicky týrají. Není mezi nimi velký rozdíl. Některá povolání jsou pro tyto šmejdy přímo dělaná. Mezi tato povolání se může řadit i exekutor. Jeho roli právě přebíráte vy. Jenomže náš exekutor se nezdá být špatným člověkem, ale zrovna se nachomýtl ke špatnému povolání.
Vaším prvním úkolem je přinést příkaz k vystěhování jedné stařence. Po sdělení této zprávy je hlavní hrdina celý špatný z toho, co právě udělal a začne ho trápit jeho vlastní svědomí. Ovšem tato práce je pro něho možná jediná, ve které si vydělá dostatek peněz, a ve které je úspěšný. No a tak z toho začne blbnout. Začíná se mu promíchávat realita s jeho vlastním podvědomím, a začne vidět neuvěřitelné věci jako jsou mrtvoly, krev tekoucí ze dveří a nebo sloni.
Hra není příliš náročná, a tak může sloužit spíše k relaxování a odreagování. Hádanky ve hře mi přišli vcelku snadné a bez nějakého problému jsem je dokázal brzy vyřešit. Stačí prostě hledat interaktivní místa a na nich získaný předmět vyzkoušet, když si nejste jistí a brzy se trefíte do černého. Pak můžete v klidu proplouvat dále příběhem a celou hrou.
Po světě chodí tolik všemožných lidí. Mezi nimi najdeme i různé šmejdy, kteří povětšinou někomu škodí, ať už mu ničí majetek nebo někoho psychicky týrají. Není mezi nimi velký rozdíl. Některá povolání jsou pro tyto šmejdy přímo dělaná. Mezi tato povolání se může řadit i exekutor. Jeho roli právě přebíráte vy. Jenomže náš exekutor se nezdá být špatným člověkem, ale zrovna se nachomýtl ke špatnému povolání.
Vaším prvním úkolem je přinést příkaz k vystěhování jedné stařence. Po sdělení této zprávy je hlavní hrdina celý špatný z toho, co právě udělal a začne ho trápit jeho vlastní svědomí. Ovšem tato práce je pro něho možná jediná, ve které si vydělá dostatek peněz, a ve které je úspěšný. No a tak z toho začne blbnout. Začíná se mu promíchávat realita s jeho vlastním podvědomím, a začne vidět neuvěřitelné věci jako jsou mrtvoly, krev tekoucí ze dveří a nebo sloni.
Hra není příliš náročná, a tak může sloužit spíše k relaxování a odreagování. Hádanky ve hře mi přišli vcelku snadné a bez nějakého problému jsem je dokázal brzy vyřešit. Stačí prostě hledat interaktivní místa a na nich získaný předmět vyzkoušet, když si nejste jistí a brzy se trefíte do černého. Pak můžete v klidu proplouvat dále příběhem a celou hrou.
Pro: Příběh, nenáročnost, děsivé momenty
Proti: Občas zmatenost
Penumbra: Black Plague
MarezCZEDruhá Penubra, nebo spíš její druhá epizoda se nese ve stejném duchu jako první, jen je tu několik věcí navíc. Jako třeba dost creepy monstrum, přišlo mi, že se hra posunula i po grafické stránce celkem kupředu.
Ale to nejdůležitějsí je, že i samotná atmosféra a pocit beznadeje a strachu stoupla na pomyslné stupnici posranosti při hraní, za dodržení ideálních podmínek (sluchátka, tma, samota), z takové šestky na osmičku až devítku, přičemž jedenáctku má legendární první Amnesia: The Dark Descent.
Takže když se zrovna nezesíráte strachem, tak opět jako v první části, řešíte logické hádánky. Ty naštěstí nejsou nijak zvlášť obtížné a s trochou trpělivosti se dají zmáknout bez návodu. Monstra se už nedají upižlat krumpáčem nebo lopatou, jako vlci v prvním díle, jelikož se už tyto těžební nástroje nedají jako zbraně použít a již žádný soubojový systém zde nenajdete, což je veliké plus.
Kombinace zvuku, grafiky, prostředí ve ktermé se pohybujete, nezničitelných monster a sněhu, zimy a beznaděje, vytváří téměř dokonalou atmoséru, která vás vcucne a nepustí dokud hru nevypnete zběsilím mačkáním Alt+F4, protože jako další nával strachu už nedáte.
Další díl je sice oficiální Penumbra: Requiem, ale ten na tento, téměř uzavřený díl navazuje jen mizive. Co ovšem stojí za zahrání je neoficiální pokračování v podobě modu, který je dostupný zdarma na Steamu a který obsahuje dvě poměrně rozsáhlé kampaně(Reqiem a Twilight of the Archaic), které uzavírají příběh Philipha o mnoho lépe.
Ale to nejdůležitějsí je, že i samotná atmosféra a pocit beznadeje a strachu stoupla na pomyslné stupnici posranosti při hraní, za dodržení ideálních podmínek (sluchátka, tma, samota), z takové šestky na osmičku až devítku, přičemž jedenáctku má legendární první Amnesia: The Dark Descent.
Takže když se zrovna nezesíráte strachem, tak opět jako v první části, řešíte logické hádánky. Ty naštěstí nejsou nijak zvlášť obtížné a s trochou trpělivosti se dají zmáknout bez návodu. Monstra se už nedají upižlat krumpáčem nebo lopatou, jako vlci v prvním díle, jelikož se už tyto těžební nástroje nedají jako zbraně použít a již žádný soubojový systém zde nenajdete, což je veliké plus.
Kombinace zvuku, grafiky, prostředí ve ktermé se pohybujete, nezničitelných monster a sněhu, zimy a beznaděje, vytváří téměř dokonalou atmoséru, která vás vcucne a nepustí dokud hru nevypnete zběsilím mačkáním Alt+F4, protože jako další nával strachu už nedáte.
Další díl je sice oficiální Penumbra: Requiem, ale ten na tento, téměř uzavřený díl navazuje jen mizive. Co ovšem stojí za zahrání je neoficiální pokračování v podobě modu, který je dostupný zdarma na Steamu a který obsahuje dvě poměrně rozsáhlé kampaně(Reqiem a Twilight of the Archaic), které uzavírají příběh Philipha o mnoho lépe.
Pro: Monstra, atmosféra, absence soubojů, příběh, prostředí
Proti: Krkolomné ovládaní - třeba šuplíky, někdy až moc tmavé, občas bug
Mutation of J.B.
Mutation of Johnny Burger je hra, kterou jsem měl zafixovanou jako jednu z těch menších a vtipných adventur, co se v roce 1996 vynořily, ovšem zapomněl jsem, že jde o adventuru slovenskou. Vědět to, pustím se do něčeho jiného, protože česko-slovenské produkci se většinou úspěšně vyhýbám.
Mutation of J.B. není ve výsledku taková hrůza tako Tajemství oslího ostrova nebo Sedm dní a sedm nocí, ale rozhodně nejde o žádnou hitparádu. A nebudu se na ni koukat smířlivěji, jen proto že je z našich luhů a hájů. Grafika je prostě zastaralá několik let, koukat se na to dá, ale tohle že mělo udělat díru do světa... navíc menu je zde přes půlku obrazovky. Hudba hraje nezávisle na nastavení hlasitosti, přehlušuje dialog, takže jsem ji musel vypnout přes parametr v DosBoxu, dabing je katastrofa. Ruku v ruce jdou stupidní dialogy s nejrůznějšími nářečími (včetně cigánského) a naprostým nezájmem dabérů, některé postavy mluví jak úplně retardované.
Příběh je z kategorie "vtipný" takže tu máme malého rozumbradu, který je šíleným profesorem v rámci pokusu proměněn na prase, načež profesora unesou ufoni z Ladey a klučina ho musí zachránit a zastavit mimozemského tyrana. Zní to jako vtipná adventura, bohužel humor zde prakticky není a tvůrci tuhle dementní zápletku podávají se smrtelně vážnou tváří. Takové detaily, že se mluvícímu praseti skoro nikdo nediví, nebo že v příběhu uplyne asi 10 let (co rodiče?) ani radši neřeším.
A hratelnost? Inu brutální jak bylo v našich luzích a hájích zvykem. Hra se dělí na dvě půlky - Zemi a Ladeu. Pozemská část je šílená - máte spoustu nepotřebných krámů, desítky lokací a na naprosto drtivou většinu logických věcí hrdina suše zahlásí že to nejde. Takže bloumáte, zkoumáte, a každou chvíli nakukujete do návodu. Obtížnost je přestřelená i díky nefér taktikám jaké tvůrci používají - spousta míst je k ničemu i když se zdají, že by k něčemu mohly být. Některé předměty nepoužijete za celou hru a aby toho nebylo málo, v závislosti na postupu se objevují aktivní místa, které se předtím nehlásily! Fuj! Naštěstí druhá půlka zachraňuje co se dá, kombinace jsou logičtější, operujete na menším prostoru, postup je přímočařejší a většinou tušíte co udělat, jen netušíte jak. Se snahou svrhnout diktátora se stává i příběh jakžtakž zajímavým, jen mě překvapilo, s jakou samozřejmostí tvůrci nechávají zabíjet vedlejší postavy a to i ty nevinné (hlídač autoparku, stařec s teleportem).
Díky té druhé půlce, která je řekněme slušnou zábavou se slušným příběhem dávám nakonec aspoň těch 65%, ale jinak je to typicky lokální záležitost, navíc bez humoru.
Mutation of J.B. není ve výsledku taková hrůza tako Tajemství oslího ostrova nebo Sedm dní a sedm nocí, ale rozhodně nejde o žádnou hitparádu. A nebudu se na ni koukat smířlivěji, jen proto že je z našich luhů a hájů. Grafika je prostě zastaralá několik let, koukat se na to dá, ale tohle že mělo udělat díru do světa... navíc menu je zde přes půlku obrazovky. Hudba hraje nezávisle na nastavení hlasitosti, přehlušuje dialog, takže jsem ji musel vypnout přes parametr v DosBoxu, dabing je katastrofa. Ruku v ruce jdou stupidní dialogy s nejrůznějšími nářečími (včetně cigánského) a naprostým nezájmem dabérů, některé postavy mluví jak úplně retardované.
Příběh je z kategorie "vtipný" takže tu máme malého rozumbradu, který je šíleným profesorem v rámci pokusu proměněn na prase, načež profesora unesou ufoni z Ladey a klučina ho musí zachránit a zastavit mimozemského tyrana. Zní to jako vtipná adventura, bohužel humor zde prakticky není a tvůrci tuhle dementní zápletku podávají se smrtelně vážnou tváří. Takové detaily, že se mluvícímu praseti skoro nikdo nediví, nebo že v příběhu uplyne asi 10 let (co rodiče?) ani radši neřeším.
A hratelnost? Inu brutální jak bylo v našich luzích a hájích zvykem. Hra se dělí na dvě půlky - Zemi a Ladeu. Pozemská část je šílená - máte spoustu nepotřebných krámů, desítky lokací a na naprosto drtivou většinu logických věcí hrdina suše zahlásí že to nejde. Takže bloumáte, zkoumáte, a každou chvíli nakukujete do návodu. Obtížnost je přestřelená i díky nefér taktikám jaké tvůrci používají - spousta míst je k ničemu i když se zdají, že by k něčemu mohly být. Některé předměty nepoužijete za celou hru a aby toho nebylo málo, v závislosti na postupu se objevují aktivní místa, které se předtím nehlásily! Fuj! Naštěstí druhá půlka zachraňuje co se dá, kombinace jsou logičtější, operujete na menším prostoru, postup je přímočařejší a většinou tušíte co udělat, jen netušíte jak. Se snahou svrhnout diktátora se stává i příběh jakžtakž zajímavým, jen mě překvapilo, s jakou samozřejmostí tvůrci nechávají zabíjet vedlejší postavy a to i ty nevinné (hlídač autoparku, stařec s teleportem).
Díky té druhé půlce, která je řekněme slušnou zábavou se slušným příběhem dávám nakonec aspoň těch 65%, ale jinak je to typicky lokální záležitost, navíc bez humoru.
Pro: V druhé půlce slušná adventura a slušná gradace příběhu.
Proti: Zastaralá grafika, šíleně obtížná a o ničem první část, objevující se aktivní místa.
Gorogoa
ripperLogická jednohubka na pouhé 2 hodiny. Je ale moc pěkně vymyšlená - snažíte se provázat jednotlivá políčka "komiksu" tak, aby se příběh posunul kupředu. Na první pohled to může připomínat FRAMED, ale koncept je o dost jiný. A hra na mě zanechala oproti FRAMED lepší dojem. Obtížnost je střední až lehčí, ale na zhruba dvou místech jsem se opravdu hodně zasekl, až jsem si myslel, že to je chyba ve hře. Nebyla, jen si člověk musí umět všímat detailů a občas se nenechat zaskočit "podpásovkou" - zkusit pohnout se vším co se dá, a napadnout ho, že i časovaní pohybu postavy může být klíčem k úspěchu. Graficky je to moc pěkné, trochu umělecké. Dohráno na tabletu za 2 večery na dovolené, spokojenost.
Celkové hodnocení: Výborná
Celkové hodnocení: Výborná
3 Skulls of the Toltecs
Po celonočním herním maratónu si můžu odškrtnout další adventuru a po pár průměrných kouscích mám opět důvod ke spokojenosti.
3 lebky Toltéků sází na Lucasovský styl vyprávění a tak tu máme stylovou (a stylizovanou) kreslenou grafiku, kterou doplňují krásně ručně kreslené animace a občas pěkná westernová hudba a příjemný dabing. Pokud se podíváte na obrázky, určitě ve hře nebudete mít pocit, že jste "tam" na Divokém západě, ale budete mít pocit, že grafici to neodflákli a vytvořili malebné i ulítlé scenérie.
V příběhu nejde o nic zásadního - Fenimore Filmore je mladík, který se připlete k přestřelce a umírající prodavač "hadích olejů" mu předá zlatou lebku a legendu, podle níž tři zlaté lebky otevírají cestu k legendárnímu pokladu kmene Toltéků. Hrdina zdánlivě dostává kulku do hlavy, lebzna mění majitele, ale Fenimore to nevzdává a začíná pátrat. Záhy se Vám otevírá spousta lokací, kde nechybí snad žádné westernové klišé. Městečko se salonem, vězením, šerifem, bankou a spoustou tradičních postav. Poblíž je pevnost kavalérie a tábor Apačů a o pár kroků dál obsadili franzouští vojáci klášter, na který mají zálusk mexičtí revolucionáři. Nedává to sice moc smysl, ale kupodivu mě to ani moc nevadilo.
Mezi tou plejádou ulítlých postav (protialkoholní liga, poručík co učí nováčky salutovat, mexický generál/kněz, úchylný papoušek, indián z Harvardu) funguje kupodivu docela slušně dobrodružný příběh. Hrdina sice působí jako trdlo, ale klidně se spojí se záporáky, aby poklad našel, jsou tu vtipné scény (útok indiánů na pevnost) i docela akční finále s dobýváním kláštera. A konec? Trošku jsem u finále ala Poklad na Stříbrném jezeře obával, že hrdina vyvázne z prázdnou, ale naštěstí ne :).
A stejně pohodově jak vypadá grafika a příběh se to i hraje. Tvůrci si neodpustili Scumm systém, ale pravé tlačítko většinou vybere správnou akci. Strom dialogů je podivný a nutí Vás opakovat rozhovory, ale ne tak otravně jako třeba Bud Tucker. Kromě jedné nechuťárny (kámen ve vězení) jsem nenarazil ani na žádný pixelhunting. Obtížnost tak pramení z toho, že máte otevřených dost lokací a předměty se hromadí.
Ale vše to funguje podobně jako třeba v Simon the Sorcerer. V každé lokaci zhruba víte co udělat, která postava co chce a co za to asi dostanete (a kde to použijete).
Je to záhul, ale stačí si do Wordu (či na papír) psát "questlog" a tápat nebudete. Pohodovou hratelnost dotváří i věci jako opuštění lokace dvojklikem, pěkná mapa, nebo to že Vám postavy či popisy často napoví co dělat. Není to jednoduchá a už vůbec ne krátká hra, ale určitě nebudete mít pocit, že Vás tvůrci nenávidí.
Tři lebky Toltéků jsou "jen" komediální adventurou, ale adventurou solidní, která mě osobně chytla a donutila k celonoční pařbě. A to není málo.
3 lebky Toltéků sází na Lucasovský styl vyprávění a tak tu máme stylovou (a stylizovanou) kreslenou grafiku, kterou doplňují krásně ručně kreslené animace a občas pěkná westernová hudba a příjemný dabing. Pokud se podíváte na obrázky, určitě ve hře nebudete mít pocit, že jste "tam" na Divokém západě, ale budete mít pocit, že grafici to neodflákli a vytvořili malebné i ulítlé scenérie.
V příběhu nejde o nic zásadního - Fenimore Filmore je mladík, který se připlete k přestřelce a umírající prodavač "hadích olejů" mu předá zlatou lebku a legendu, podle níž tři zlaté lebky otevírají cestu k legendárnímu pokladu kmene Toltéků. Hrdina zdánlivě dostává kulku do hlavy, lebzna mění majitele, ale Fenimore to nevzdává a začíná pátrat. Záhy se Vám otevírá spousta lokací, kde nechybí snad žádné westernové klišé. Městečko se salonem, vězením, šerifem, bankou a spoustou tradičních postav. Poblíž je pevnost kavalérie a tábor Apačů a o pár kroků dál obsadili franzouští vojáci klášter, na který mají zálusk mexičtí revolucionáři. Nedává to sice moc smysl, ale kupodivu mě to ani moc nevadilo.
Mezi tou plejádou ulítlých postav (protialkoholní liga, poručík co učí nováčky salutovat, mexický generál/kněz, úchylný papoušek, indián z Harvardu) funguje kupodivu docela slušně dobrodružný příběh. Hrdina sice působí jako trdlo, ale klidně se spojí se záporáky, aby poklad našel, jsou tu vtipné scény (útok indiánů na pevnost) i docela akční finále s dobýváním kláštera. A konec? Trošku jsem u finále ala Poklad na Stříbrném jezeře obával, že hrdina vyvázne z prázdnou, ale naštěstí ne :).
A stejně pohodově jak vypadá grafika a příběh se to i hraje. Tvůrci si neodpustili Scumm systém, ale pravé tlačítko většinou vybere správnou akci. Strom dialogů je podivný a nutí Vás opakovat rozhovory, ale ne tak otravně jako třeba Bud Tucker. Kromě jedné nechuťárny (kámen ve vězení) jsem nenarazil ani na žádný pixelhunting. Obtížnost tak pramení z toho, že máte otevřených dost lokací a předměty se hromadí.
Ale vše to funguje podobně jako třeba v Simon the Sorcerer. V každé lokaci zhruba víte co udělat, která postava co chce a co za to asi dostanete (a kde to použijete).
Je to záhul, ale stačí si do Wordu (či na papír) psát "questlog" a tápat nebudete. Pohodovou hratelnost dotváří i věci jako opuštění lokace dvojklikem, pěkná mapa, nebo to že Vám postavy či popisy často napoví co dělat. Není to jednoduchá a už vůbec ne krátká hra, ale určitě nebudete mít pocit, že Vás tvůrci nenávidí.
Tři lebky Toltéků jsou "jen" komediální adventurou, ale adventurou solidní, která mě osobně chytla a donutila k celonoční pařbě. A to není málo.
Pro: Malebná grafika, dobrodružný příběh mezi spoustou ulítlých postav a scén, logická a férová hratelnost, vcelku příjemné ovládání.
Proti: Dialogový systém.
Red Crow Mysteries: Legion
Karasman
Herní výzva 2019 - 10. Barevný svět
Tak tohle bolelo. Hidden object hry mám rád, ale tenhle sranec byly vyhozené peníze. Pojďme si ověřit, co nám o hře básní Steam/homepage:
- Confront ancient evil and prove yourself worthy to the afterlife spirits - tak určitě. Příběh je totální hnojárna spíchnutá za 5 minut ožralým designérem. Kromě toho je dost na budku, že se celou dobu honíte za Legií, abyste na závěr hry dostali ujištění, že jste prošli testem a hra skončí, aniž by došlo k nějaké konfrontaci nebo vysvětlení příběhu.
- Investigate eye-catching locations and solve dozens of puzzles - eye catching locations jako že se budete dívat stylem "něco mi spadlo do oka?" Protože jinak si to vysvětlit nedokážu. Grafika je neskutečný ultrahumus. Každá obrazovka je naprosto statická a nehýbe se v ní naprosto nic (kromě občasného mihotání světla). A s těma dozens of puzzles bych byl taky opatrný. Ano, řešit něco budete hodně často, ale obtížnost je vždy tak primitivní, že se vším budete hotovi za pár sekund.
- Search for clues and follow the path - to jo, ale že máte vždy k dispozici tak dvě tři obrazovky a zaseknout se prakticky nejde?
- Beautiful graphics and mysterious atmosphere - grafika je hyperchlív, to už jsem psal výše a s tou tajemnou atmosférou bych byl taky opatrný. Ve statické světě se to přeci jenom dělá dost blbě.
- Fantastic music and voice-acting - Na pozadí asi něco potichu hraje, ale vzhledem k tomu, že si to nedokážu vybavit, tak to tak fantastic asi nebylo a co se týká toho super voice-actingu, tak těch pár vět, co za celou hru uslyšíte, by namluvil i váš němý strýček...
Takže kekel z pekel a tomuto klenotu se vyhněte. Za euro v bundlu možná, za nějakých 8 babek je to dobrá židovina.
Tak tohle bolelo. Hidden object hry mám rád, ale tenhle sranec byly vyhozené peníze. Pojďme si ověřit, co nám o hře básní Steam/homepage:
- Confront ancient evil and prove yourself worthy to the afterlife spirits - tak určitě. Příběh je totální hnojárna spíchnutá za 5 minut ožralým designérem. Kromě toho je dost na budku, že se celou dobu honíte za Legií, abyste na závěr hry dostali ujištění, že jste prošli testem a hra skončí, aniž by došlo k nějaké konfrontaci nebo vysvětlení příběhu.
- Investigate eye-catching locations and solve dozens of puzzles - eye catching locations jako že se budete dívat stylem "něco mi spadlo do oka?" Protože jinak si to vysvětlit nedokážu. Grafika je neskutečný ultrahumus. Každá obrazovka je naprosto statická a nehýbe se v ní naprosto nic (kromě občasného mihotání světla). A s těma dozens of puzzles bych byl taky opatrný. Ano, řešit něco budete hodně často, ale obtížnost je vždy tak primitivní, že se vším budete hotovi za pár sekund.
- Search for clues and follow the path - to jo, ale že máte vždy k dispozici tak dvě tři obrazovky a zaseknout se prakticky nejde?
- Beautiful graphics and mysterious atmosphere - grafika je hyperchlív, to už jsem psal výše a s tou tajemnou atmosférou bych byl taky opatrný. Ve statické světě se to přeci jenom dělá dost blbě.
- Fantastic music and voice-acting - Na pozadí asi něco potichu hraje, ale vzhledem k tomu, že si to nedokážu vybavit, tak to tak fantastic asi nebylo a co se týká toho super voice-actingu, tak těch pár vět, co za celou hru uslyšíte, by namluvil i váš němý strýček...
Takže kekel z pekel a tomuto klenotu se vyhněte. Za euro v bundlu možná, za nějakých 8 babek je to dobrá židovina.
Pro: Další bod do Herní výzvy 2019 je za mnou!
Proti: Hnusná grafika; statický svět; příběh; primitivní obtížnost; cena.
Leisure Suit Larry: Magna Cum Laude
Přes varovné hodnocení a komentáře tady jsem nakonec neodolal a stáhl si i poslední díl Larryho, abych dojel celou sérii. Můžu s klidem říct, že ze všech her, co jsem tu hodnotil byla takhle stoprocentně nejhorší.
Začnu technickou stránkou, která je jen špatná. Hra je v 3D, ovládá pomocí kláves, nebo klasickým WASD způsobem s myší, kamera úplně nezlobí. Jenže grafika je na rok 2004 zoufale neinspirativní, dá se říct na (či pod) úrovní třetího Simona. Kupodivu animace, ač jsou v enginu hry jsou ještě horší - hnusná grafika je navíc ještě podivně rozplizlá. Pozitivně se dá hodnotit jen hudba, která obsahuje pár starých disco pecek. Z nepochopitelných důvodů chybí titulky.
A co tu jde? Larry Laffer je ve výslužbě a tak se ujímáte role jeho synovce Larryho Lovage, odporného mrňavého skřeta, který se na vysoké snaží sbalit postupně 15 holek. Čili podobný námět jako v předchozích dílech. Proč to nefunguje? Zaprvé Larry je naprostý kretén, který ovšem paradoxně dokáže každou z holek sbalit. Když má dojít k sexu, autoři ovšem vždycky přijdou s nějakou dementní situací, proč se tak nestane. Ať už je to oživlý automat, bezďák co chce drobák či opičák který si honí péro, budete se cítit trapně. A to nejen tady, ale i po celou hru.
Humor je dementnější než kdy předtím a trapné situace jako močení na obrazy či běhání nahý po kampusu střídají ty, ze kterých se Vám zvedne kufr. Například když musíte fotit zadek odporné tlusťošky, nebo rozkrok jednoho teplouše - můžu říct, že něco tak nechutného jsem ještě v žádné hře nedělal. Co dál? Například gayové jak ze 70. let, Ruska jako z doby perestrojky, vyžraný chlapík s knírem a křídly jako porno víla.
Erotika je tu ulepená, puberťácká, hra i v uncensored a uncut verzi moc neukáže - až ke konci si můžete aktivovat nahé modely a v závěrečné animaci je nějaký ten sex. Ale vzhledem k mizerné grafice to nestojí za nic. Jediné co se povedlo jsou modelky v nahrávacích obrazovkách.
Největším průserem je ale hratelnost. Larry č. 8 (7) není adventurou. K získání každé z holek vedou minihry. Těch je asi 14 miniher, jsou trapné až to bolí, některé neskutečně obtížné a hlavně se do zblbnutí opakují. Dialogovou mezihru si zahrajete snad stokrát, zbytek na tom není o nic líp. Je to v podstatě sled miniher propojený nějakým upoceným snažením o zásun, takže Vás to nebaví, protože víte, že tvůrci přijdou s nějakým debilním způsobem, jak Larry zase nezasune. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali tunu sběratelských věcí - hledáte porno vílu, dvě sady předmětů na zjednodušení miniher, sbíráte suvenýry od holek, oblečky (jeden otřesnější než druhej) a odemykáte bonusy. Mělo to být něco asi jako GTAčka, ale není, je to jen prodlužování agónie.
Osmý Larry je zkrátka parodie na hru. Několik miniher propojený příšerným dějem v mizerné grafice, které zachraňuje akorát těch pár nahotinek a pěkných písniček. Všem vřele doporučuji, ruce pryč, i ten nejslabší ze starých dílů je oproti tomuhle mistrovským dílem. Vlastně i spousta opravdu erotických her je mnohem lepších než tohle.
Začnu technickou stránkou, která je jen špatná. Hra je v 3D, ovládá pomocí kláves, nebo klasickým WASD způsobem s myší, kamera úplně nezlobí. Jenže grafika je na rok 2004 zoufale neinspirativní, dá se říct na (či pod) úrovní třetího Simona. Kupodivu animace, ač jsou v enginu hry jsou ještě horší - hnusná grafika je navíc ještě podivně rozplizlá. Pozitivně se dá hodnotit jen hudba, která obsahuje pár starých disco pecek. Z nepochopitelných důvodů chybí titulky.
A co tu jde? Larry Laffer je ve výslužbě a tak se ujímáte role jeho synovce Larryho Lovage, odporného mrňavého skřeta, který se na vysoké snaží sbalit postupně 15 holek. Čili podobný námět jako v předchozích dílech. Proč to nefunguje? Zaprvé Larry je naprostý kretén, který ovšem paradoxně dokáže každou z holek sbalit. Když má dojít k sexu, autoři ovšem vždycky přijdou s nějakou dementní situací, proč se tak nestane. Ať už je to oživlý automat, bezďák co chce drobák či opičák který si honí péro, budete se cítit trapně. A to nejen tady, ale i po celou hru.
Humor je dementnější než kdy předtím a trapné situace jako močení na obrazy či běhání nahý po kampusu střídají ty, ze kterých se Vám zvedne kufr. Například když musíte fotit zadek odporné tlusťošky, nebo rozkrok jednoho teplouše - můžu říct, že něco tak nechutného jsem ještě v žádné hře nedělal. Co dál? Například gayové jak ze 70. let, Ruska jako z doby perestrojky, vyžraný chlapík s knírem a křídly jako porno víla.
Erotika je tu ulepená, puberťácká, hra i v uncensored a uncut verzi moc neukáže - až ke konci si můžete aktivovat nahé modely a v závěrečné animaci je nějaký ten sex. Ale vzhledem k mizerné grafice to nestojí za nic. Jediné co se povedlo jsou modelky v nahrávacích obrazovkách.
Největším průserem je ale hratelnost. Larry č. 8 (7) není adventurou. K získání každé z holek vedou minihry. Těch je asi 14 miniher, jsou trapné až to bolí, některé neskutečně obtížné a hlavně se do zblbnutí opakují. Dialogovou mezihru si zahrajete snad stokrát, zbytek na tom není o nic líp. Je to v podstatě sled miniher propojený nějakým upoceným snažením o zásun, takže Vás to nebaví, protože víte, že tvůrci přijdou s nějakým debilním způsobem, jak Larry zase nezasune. Aby toho nebylo málo, tvůrci přidali tunu sběratelských věcí - hledáte porno vílu, dvě sady předmětů na zjednodušení miniher, sbíráte suvenýry od holek, oblečky (jeden otřesnější než druhej) a odemykáte bonusy. Mělo to být něco asi jako GTAčka, ale není, je to jen prodlužování agónie.
Osmý Larry je zkrátka parodie na hru. Několik miniher propojený příšerným dějem v mizerné grafice, které zachraňuje akorát těch pár nahotinek a pěkných písniček. Všem vřele doporučuji, ruce pryč, i ten nejslabší ze starých dílů je oproti tomuhle mistrovským dílem. Vlastně i spousta opravdu erotických her je mnohem lepších než tohle.
Pro: Pár nahotinek, hudba.
Proti: Všechno ostatní.
Wanted: Weapons of Fate
Komiksy jsem nečetl, ale před hraním jsem se podíval na film, protože jsem zjistil, že na něj hra přímo navazuje. Dobře jsem udělal, ne z hlediska toho, že by šlo o nějaké extra kvalitní dílo, ale protože by mi řada věcí unikla. Příběh totiž navazuje přesně tam, kde ten filmový skončil a dostal jsem vysvětlení na řadu nezodpovězených otázek, i když jich také pár přibylo.
Mimo příběhu je nejlepším a pravděpodobně i nejznámějším prvkem hry možnost zatočit dráhu vystřelených kulek, kterou jsem využíval celkem často, i když se po čase dost okouká. Další vychytávka, tedy zpomalování času, už není tak bombastická a je dobrá asi jen na protivníky se štíty a bosse.
Už ve filmu se střílelo o sto šest, a tak mě nepřekvapilo, když hra pokračovala v nastaveném trendu. Na začátku je nábojů strašně moc a Wanted je na střední obtížnost (nejvyšší je pro první hraní uzamčená) vcelku jednoduchý kousek, poslední dvě kapitoly mi ale už daly zabrat. Nábojů je stále hodně, ale nepřátel také, jsou o poznání odolnější, takže se vystřílí daleko více munice a na některých místech je jí nedostatek.
Posbíral jsem všechny lístečky, zabil všechny krysy, a získal tak veškeré bonusy, ale znovu za jinou postavu s novými režimy a možnostmi to určitě hrát nebudu. Z osmi titulů, které stihlo švédské studio GRIN za svou existenci vytvořit, jsem hrál pouze poslední tři a Wanted je z nich jednoznačně nejhorší. Už jen samotná vzpomínka na zvonici s nekonečnými schody, které je třeba zdolat před finálním soubojem, mě od znovuzahrání dokonale odrazuje.
Mimo příběhu je nejlepším a pravděpodobně i nejznámějším prvkem hry možnost zatočit dráhu vystřelených kulek, kterou jsem využíval celkem často, i když se po čase dost okouká. Další vychytávka, tedy zpomalování času, už není tak bombastická a je dobrá asi jen na protivníky se štíty a bosse.
Už ve filmu se střílelo o sto šest, a tak mě nepřekvapilo, když hra pokračovala v nastaveném trendu. Na začátku je nábojů strašně moc a Wanted je na střední obtížnost (nejvyšší je pro první hraní uzamčená) vcelku jednoduchý kousek, poslední dvě kapitoly mi ale už daly zabrat. Nábojů je stále hodně, ale nepřátel také, jsou o poznání odolnější, takže se vystřílí daleko více munice a na některých místech je jí nedostatek.
Posbíral jsem všechny lístečky, zabil všechny krysy, a získal tak veškeré bonusy, ale znovu za jinou postavu s novými režimy a možnostmi to určitě hrát nebudu. Z osmi titulů, které stihlo švédské studio GRIN za svou existenci vytvořit, jsem hrál pouze poslední tři a Wanted je z nich jednoznačně nejhorší. Už jen samotná vzpomínka na zvonici s nekonečnými schody, které je třeba zdolat před finálním soubojem, mě od znovuzahrání dokonale odrazuje.
Pro: příběh, zatáčení dráhy kulek, bonusy
Proti: nevyvážená obtížnost, zvonice s nekonečnými schody
Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest
Čas od času je potřeba změnit na čas žánr a já si tak od adventur odkočil ke strategii. Nejsem žádný stratég a nikdy jsem nebyl, ale hry jako UFO, Duna, Warcraft, Command and Conquer a Heroes patřily k 90. létům a konkrétně k Heroes se vracím vždy rád.
Co je pro tuhle sérii typické? Kouzelná, malebná pohádková grafika, putování po mapě, vypiplané taktické souboje, budování měst, doly. Ano je tu i příběh, ale pokud si ho nevšimnete o nic moc nepřijdete. V podstatě si vybíráte ze 4 bojovníků (čarodějka, temný čaroděj, barbar a rytíř) kteří soupeří o zemi Enroth. Dle wiki rytíř Ironfist má kanonicky vyhrát, takže jsem hrál za něj. Celý příběh nemá ani intro (jen rozanimovanou titulní obrazovku) a na konci Vás asi v deseti sekundové scéně přijme král.
Podstatná je hratelnost. Tady dostanete hrdinu, jeden nedostavěný hrad, pár jednotek a okolí k průzkumu. V hradě můžete stavět - 4 úrovně magické věže pro bojová i nebojová kouzla, pár podpůrných budov a především 6 různých druhů kasáren (první už je vždy postavená) pro bojovné jednotky. Ty jsou rozličné - některé umí střílet, což je fajn, některé létají což je také fajn, některé chodí a útočí na blízko a jsou pomalé jak sviňa, což fajn není. Hlavně proto, že většina těchto pomalých jednotek se soustředí právě v rytířově armádě.
Jakmile utratíte základní kapitál, vybudujete jakžtakž obranu, vydáte se do světa. V každém tahu máte určitý počet kroků kam dojedete a můžete zkoumat - tady se dá obsadit důl (je jich 7 druhů), tady porazíme pár neutrálních potvor, tady se k nám někdo přidá, nebo nám nabídne artefakt. Artefakty zvyšují jednu ze 4 základních vlastností hrdiny (attack, defense, knowledge a spell power), nebo třeba přidávají štěstí, morálku (což se hodí v boji pro dvojitý či silnější útok) či zlepšují dojezd postavy.
Když dojde k boji, je to taktická paráda. Na mapě vidíte jednotlivé jednotky, každá perfektně naanimovaná se svým specifickým útokem a musíte přemýšlet co na koho platí (většinou ovšem hrubá síla platí na všechny). Soupeři se většinou zaměřují na střílející postavy, takže to bohužel u rytíře věčně odnášel už tak slabý lučištník. Pokud se boj nevyvíjí dobře, můžete se vzdát a v hospodě hrdinu naverbovat znovu.
Tohle všechno - výstavba, průzkum, boje, dobývání měst je naprosto super a baví mě to i po letech. I když se dá říct, že až druhý díl přinesl spoustu nového a zajímavého - upgrady jednotek atd a doladil hratelnost k dokonalosti.
Můj problém se hrou je ale čistě subjektivní. Nejsem stratég. Vím že bych měl obsadit x měst, vybudovat tam armády s dalšími hrdiny, dělat různé rush attacky, ale prostě to neumím. Takže se zuby nehty prvních pár misí držím a pak to probíhá stylem, že zoufale odvracím útoky dalších a další nepřátelských hrdinů, kteří mě padají do zad, obsazují dávno dobyté hrady, města a doly. A tak nakonec většinou přijdou na řadu nějaké cheaty a černí draci (to hlavně ve dvojce).
Geniální hrou je až druhý díl, ale jednička přináší základy na které dvojka stavěla a pořád má něco do sebe.
Co je pro tuhle sérii typické? Kouzelná, malebná pohádková grafika, putování po mapě, vypiplané taktické souboje, budování měst, doly. Ano je tu i příběh, ale pokud si ho nevšimnete o nic moc nepřijdete. V podstatě si vybíráte ze 4 bojovníků (čarodějka, temný čaroděj, barbar a rytíř) kteří soupeří o zemi Enroth. Dle wiki rytíř Ironfist má kanonicky vyhrát, takže jsem hrál za něj. Celý příběh nemá ani intro (jen rozanimovanou titulní obrazovku) a na konci Vás asi v deseti sekundové scéně přijme král.
Podstatná je hratelnost. Tady dostanete hrdinu, jeden nedostavěný hrad, pár jednotek a okolí k průzkumu. V hradě můžete stavět - 4 úrovně magické věže pro bojová i nebojová kouzla, pár podpůrných budov a především 6 různých druhů kasáren (první už je vždy postavená) pro bojovné jednotky. Ty jsou rozličné - některé umí střílet, což je fajn, některé létají což je také fajn, některé chodí a útočí na blízko a jsou pomalé jak sviňa, což fajn není. Hlavně proto, že většina těchto pomalých jednotek se soustředí právě v rytířově armádě.
Jakmile utratíte základní kapitál, vybudujete jakžtakž obranu, vydáte se do světa. V každém tahu máte určitý počet kroků kam dojedete a můžete zkoumat - tady se dá obsadit důl (je jich 7 druhů), tady porazíme pár neutrálních potvor, tady se k nám někdo přidá, nebo nám nabídne artefakt. Artefakty zvyšují jednu ze 4 základních vlastností hrdiny (attack, defense, knowledge a spell power), nebo třeba přidávají štěstí, morálku (což se hodí v boji pro dvojitý či silnější útok) či zlepšují dojezd postavy.
Když dojde k boji, je to taktická paráda. Na mapě vidíte jednotlivé jednotky, každá perfektně naanimovaná se svým specifickým útokem a musíte přemýšlet co na koho platí (většinou ovšem hrubá síla platí na všechny). Soupeři se většinou zaměřují na střílející postavy, takže to bohužel u rytíře věčně odnášel už tak slabý lučištník. Pokud se boj nevyvíjí dobře, můžete se vzdát a v hospodě hrdinu naverbovat znovu.
Tohle všechno - výstavba, průzkum, boje, dobývání měst je naprosto super a baví mě to i po letech. I když se dá říct, že až druhý díl přinesl spoustu nového a zajímavého - upgrady jednotek atd a doladil hratelnost k dokonalosti.
Můj problém se hrou je ale čistě subjektivní. Nejsem stratég. Vím že bych měl obsadit x měst, vybudovat tam armády s dalšími hrdiny, dělat různé rush attacky, ale prostě to neumím. Takže se zuby nehty prvních pár misí držím a pak to probíhá stylem, že zoufale odvracím útoky dalších a další nepřátelských hrdinů, kteří mě padají do zad, obsazují dávno dobyté hrady, města a doly. A tak nakonec většinou přijdou na řadu nějaké cheaty a černí draci (to hlavně ve dvojce).
Geniální hrou je až druhý díl, ale jednička přináší základy na které dvojka stavěla a pořád má něco do sebe.
Pro: Grafika, výstavba měst, tahové souboje, explorace a dobývání dolů, arfetaktů, měst a hradů
Proti: Ke konci šíleně obtížné.
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Syberia
+31
Napsal berry1009, 20 dní
V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do… -
Mass Effect 3
+29
Napsala Katt, 26 dní
Hodnocená verze - Legendary Edition Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc… -
Mass Effect 3
+28
Napsal H34D, 18 dní
Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku… -
Silent Hill 2
+25
Napsal Flowerpot, 5 dní
Remake. Silent. Hillu. Dvojky. Sa. Podaril. Nejak tomu stále nemôžem veriť, pretože som… -
DOOM + DOOM II
+24
Napsal H34D, 13 dní
Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři… -
Dishonored 2
+23
Napsal Jumas, 10 dní
Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání… -
Ve stínu havrana
+22
Napsal CrisBenton, 24 dní
No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín… -
Final Fantasy IV
+22
Napsal Tainaru, 16 dní
Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do… -
Kingdom Come:…
+21
Kingdom Come: Deliverance
Napsal Avathar, 27 dní
S touto hrou som to nemal ľahké. Spočiatku som sa do nej nedokázal dostať a z imerzie ma… -
Kingdom Come:…
+21
Kingdom Come: Deliverance
Napsal GameEs, 15 dní
Hned na začátek musím říct, že Kingdom Come (dále KCD) u mě v hodnocení v průběhu…
Pro: Hlášky, příběh
Proti: Jednoduché, krátké