Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Unicorn Overlord

TainaruTainaru
Dohráno
  • Switch 90
Vždy mám radost, když najdu nějaké chytlavé taktické RPG a v případě Unicorna tomu není jinak. Hru jsem rozehrál jako osmihodinovou demoverzi, ale těch pár hodinek uteklo jako voda a já se už těšil na pokračování v plné hře. Nejen, že je celý svět nádherně ilustrovaný a animovaný, ale z hlediska hratelnosti nabízí skvělý taktický systém, který jsem zatím zažil jenom ve Final Fantasy XII – programování pomocí gambitů! Unicorn pro tento systém nemá vlastní název, proto budu také dále používat termín gambit. Je to soustava až deseti příkazů u každé hratelné postavy, které určují podmínky pro průběh souboje. A je to s nimi velká zábava, ačkoliv k jejich uplatnění dojde třeba až někdy v poslední části hry, kdy se objevují tužší nepřátelé (anebo v online pvp). Do té doby si hráč vystačí jenom s drobnými obměnami postav a výbavy v každé jednotce, pokud vůbec.  

Na úvod si ale musím postěžovat kvůli žalostnému stavu mojí Monarch edice, kterou jsem měl objednanou z Amazonu. Sice je z vnějšku v pořádku, nicméně uvnitř je ožmoulaná a potrhaná papírová výstelka, která drží papírovou krabičku s karetní hrou, a i ta krabička je v jednom rohu úplně roztržená. A podle toho, co jsem četl v diskuzích, nejsem sám. Takže co tohle má být, opravdu nechápu. Přitom je to taková nádherná sběratelka, opravdu škoda. Ale toto samozřejmě nebudu reflektovat v celkovém hodnocení hry.  

Hra samotná je skvělá a těžko na ní budu hledat něco špatného. Snad jen ten příběh je v průběhu to nejklasičtější fantasy, ale to trochu předbíhám, protože chci začít grafikou jako vždy. Všechno je pěkně ilustrované, barevné a rozpohybované. Už od první scény ve hře mi naskočil vibe z 13 Sentinels. Ten charakteristický pohyb postav, mimika, chování, postoje, vnadné ženy. A nesmí chybět ani nepřirozený postoj, kterému říkám „nohy do O.“ Akorát, že to tady zrovna odnesla jedna z ústředních postav Scarlett - kněžka církevního jednorožčího řádu Palevianské Ortodoxie, která je od začátku jako ovladatelná postava v Alainově partě. Její otec je nejvyšším představitelem církve (pontifex) sídlící v severozápadním regionu Albion a předpokládá se, že Scarlett jednou zaujme jeho místo. Nicméně Scarlett dostala přezdívku Óčko.  

Příběh se ale hlavně točí kolem prince Alaina. Ve světě povstalo zlo z trosek dávno mrtvého císařství Zenoira a jeho generál Valmore (později Galerius) dobývá celý svět Fevrith. Královna Ilenia svěřila malého synka Alaina do rukou věrného rytíře Josefa a poslala je na útěk před nepřátelskou armádou. Aby jim poskytla trochu času, sama se vrhla na dobyvačného Valmora. Uplyne pár let, Galerius dobývá i poslední kouty světa a jeho nohsledi objevují i Alaina, kterému nezbývá, než se chopit zbraně a vyrazit proti nim s cílem znovu osvobodit království a snad i celý svět. Alain má k ruce jenom Josefa, Scarlett a dlouholetého kamaráda Lexe.  

Veškerý pohyb, cestování i komunikace postav se odehrávají na mapce světa, kde jsou rozesetá městečka, pevnosti, ruiny, materiál ke sběru, nepřátelé a vstupy do soubojů, kterých se hráč může a nemusí účastnit. Alain postupně nabírá další postavy, členy armády a sestavuje z nich bojové jednotky. Ty se skládají zprvu jenom ze tří členů, ale dají se časem rozšířit až na pět. Také se zvyšuje i počet jednotek, kterými Alain disponuje, a na soubojových mapkách se pohybuje každá jednotka jako jeden muž. Je nutno je levelovat skrze porážení nepřátelských jednotek - level cap je 50, ale příběhové finále je někde na 40-45. Padesátka je pak vhodná do online pvp a do těžších soubojů v aréně kolosea, kde se postupuje žebříčkovým způsobem.
Je vhodné umisťovat zrekrutované členy do osvobozených městeček jako obrannou stráž. Z armády reálně nezmizí a naopak v pravidelných intervalech posílá desátky městečka do Alainových zásob.

Každý člen v každé jednotce má čtyři sloty do výbavy, má vlastní schopnosti a dovednosti, a samozřejmě je možno upravovat a hrát si s jeho gambitovým systémem. Těch postav různých zaměření časem Alain zrekrutuje ohromné množství, takže existuje opravdu velké pole možností, z nichž lze skládat jednotky a upravovat si je.  

V soubojových mapkách hráč pohybuje Alainovými jednotkami a posílá je k eliminaci nepřátelských jednotek či k dobývání obranných věží a měst. Někdy lze obsadit třeba katapult nebo balistu, a jejich prostřednictvím snadno levelovat slabší jednotky. Dalšími způsoby je možné používat nabíjené valor body k různým buffům, debuffům, externím útokům nebo využívání rychlé mobility. Některé nepřátelské jednotky se nedají zlikvidovat hned napoprvé. Pokud jsou síly víceméně vyrovnané, pak souboj končí třeba remízou nebo jedna jednotka utrpí částečné zranění a na nepřítele se musí znovu nebo jinak, dokud jeden nepadne. Ale zároveň s tím se plýtvá počet aktivních tahů každé jednotky a po klesnutí na nulu se jednotka nemůže dále pohybovat, takže je třeba jí nějak dopomoci nebo ji nechat odpočinout. Pokud je jednotka v základně, tak se jí graduálně obnovuje zdraví každého člena i počet aktivních tahů.  

V samotných soubojích jsou pak akce každého člena limitovány ukazatelem aktivních a pasivních bodů (krystalků), po jejichž vyplýtvání se jednotka zmůže třeba jen na nějaký základní útok. Naštěstí existují způsoby, jak si přilepšit. Na animace soubojů už hráč jenom kouká a sleduje, jak se vyvíjí jeho grambitové schopnosti. Anebo na animaci ani koukat nemusí a vše se odkliká (používal jsem často). Při každém plánování pohybu jednotek je vidět odhadovaný výsledek souboje s nepřítelem na vzájemném zdraví, takže plánování jde jedna radost.  

Hra ale není jen o soubojích, vlastně mě stejnou měrou bavil průzkum prostředí, sbírání materiálů a nalézání pokladů. Dokonce existuje vedlejší úkol s odměnou za 100% odkrytí mapy. Ale za osvobození městeček je také odměna. Například se zpřístupní prodejci a pokud poskytnete materiál k opravě městečka, rozšíří se jejich nabídka. V pevnostech je také možné nabírat žoldáky a rozšiřovat vlastní jednotky.  

Mimo to se všechny příběhové postavy socializují formou rapportů, což jsou konverzace mezi postavami a nabíhají nejčastěji skrze společné souboje či formou dárků nebo koupeného jídla v hospodě. Maximum jsou tři srdíčka na ukazateli každé postavy v interakci s každou další postavou. Pochopitelně je to pouze dobrovolné.  

Zajímavé je, že aby hráč úspěšně pokořil i toho nejsilnějšího bosse, musí si předtím vybrat pro sebe (Alaina) družku. Myslím, že z poskytnutého waifu materiálu si vybere každý. Potenciální družka však musí mít s Alainem maximální sociální rapport (tedy 3 srdíčka). Příběh sice fedruje do popředí jistou postavu (Óčko), ale je to jen formalita. Proběhne konverzační animace a dojde ke sňatku pomocí prstýnků. Po dohrání hry je možné tento proces vyresetovat a klidně zkoušet další sňatkové kombinace. Osobně jsem cítil větší náklonnost k vnadným elficím, zato sňatky s bestrálkami (zvířecí bojovnice) mě celkem pobavily.  

Nakonec se mi svět osvobozeného Fevrithu jen těžko opouští. Po dohrání hry už se totiž nic moc dalšího nedá dělat, jedině zkompletovat chybějící souboje, nalézt ukryté poklady anebo se pustit do pvp soubojů online (kontinuálně jsem se snažil porazit aktuálně nejsilnějšího – japonského – hráče, ale pořád se mnou zametá, ať zkusím cokoliv. Bohužel je počet pokusů za den limitovaný, takže to nejde zkoušet pořád. Ale moje možnosti jsem ještě nevyčerpal a není všem dnům konec…).  

Za sebe jsem si hru užil a kdo chce zkusit trochu méně tradiční, krásně kreslenou gambitovou strategii s příjemnou hudbou, snad nebude zklamán i přes značnou kontroverzi s anglickou lokalizací. Osobně jsem strávil ve hře mnohem více času, než bylo nutné, protože jsem vše zkoumal, různě zkoušel a pracoval i na rapportech. Vlastní hra může být ve výsledku poměrně krátká. Hrál jsem na taktickou (střední) obtížnost s japonským dabingem.

Herní výzva 2024 – 3. Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele. (Hardcore)       

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 99 hodin
Všechny vedlejší úkoly a poklady komplet
Všechny používané jednotky level 50 

Pro: Zábavné taktické RPG; gambity; ilustrace a animace; bohaté množství jednotek a postav

Proti: Spíše tradičnější fantasy

+12

Wrath: Aeon of Ruin

GodOfTheSickGodOfTheSick
  • PC 40
Na holky a kluky, kterým bylo 10 před 30 lety, cílené řežby sice v posledních letech roztrhly pytla, ale téměř žádná nedokázala věrně zachytit ducha z časů dávno minulých. Nejblíže se díky použitému enginu dostala Ion Fury, těsně na paty šlapaje Arthurian Legends, který podal prakticky bezchybný výkon. Ostatní pokusy spláchly do odpadních vod na první okovidné modernistické manýry, které nedokázaly ošálit zrak zkušeného střelce.
Wrath: Aeon of Ruin patří do kategorie - zkusili to, zmrvili to - a stačilo k tomu málo. Vražedná dávka extrémně přiblblého respawnu v kombinaci s nefunkčním způsobem ukládání mě znechutily natolik, že jsem to po třech hodinách šancí dávání prostě zabalil.

Díky respawnu nemá svět žádnou atmosféru, protože lokace jsou vesměs prázdné a samotný design také není nijak úchvatný. Nepřátelé se na scéně objeví až v určitý okamžik. Vejdu do místnosti, respawn, všechno zabiju, respawn, překročím neviditelnou čáru, respawn, seberu předmět, respawn, vyjdu ven, respawn, vratím se zpátky, respawn. A tak furt dokola až do příjezdu Chocholouška. Nepřátele mají navíc zázračnou schopnost vybafnout mi přímo před nosem a dělat jakože nic, přestože kámoši dostali před chvílí do hlavy pic. Respawn  neumožňuje přípravu taktiky a mazlit se s nepřáteli. Je to prostě bezhlavé střílení na poslední chvíli vším, co zrovna přijde pod ruku.

Respawn působí jako trest za to, že chci hrát. A když jsem zjistil, jak funguje, tak jsem vlastně hrát přestal. Vidím na obzoru supr brnění a kde nic tu nic? Tak ho schválně nechám být, protože je jasné, že po jeho sebrání na mě skočí supr silný týpek, který mě půlku zase sebere. Proč ztrácet čas s jedním zdánlivě osamělým moulou, když se po jeho likvidaci objeví další tři? Prázdné náměstí? Půjdu kolem boční zdi a zůstane prázdné navždy. A co tahle vůbec nestřílet a jenom běžet? Jde to, protože než se zoufalci vzpamatují, tak jsem na konci kola. Na trapné designérské triky je nutné použít hráčské triky mazané.

Hra se automaticky ukládá při nahrání nové mapy a průchodu svatyně, které jsou však od sebe na míle vzdálené, takže jsou úplně k ničemu. Jedinou záchranou je tak quicksave v podobě omezeného počtu vlaječek, které je potřeba najít a pak někam píchnout. Při hraní stříleček nemám čas ani náladu ještě v rychlosti přemýšlet, kdy je správný okamžik pro uložení. Ve finále totiž vždycky uložím špatně, a když zapomenu tak vůbec. Pokud neschopný designér neumí vytvořit funkční systém automatického ukládání, má ve hře ponechat neomezený quicksave. Přenášet rozhodnutí pro tvorbu úložných pozic na hráče je naprostá zhovadilost.

Poslední dobou často slýchám, že quicksave dělá hru lehčí. Tvl, dřív se ukládalo imrvére a hry lehké nebyly. Tak co je to za pindy?! Jen berlička jak uměle natáhnout herní dobu a zakamuflovat tupou ai. Navíc i když hry měly pouze autosave, tak checkpointy byly logicky rozmístěné, že hráč během hraní tak nějak tušil, že se blíží. Tady během pěti minut najdu pět vlajec a pak dlouho nic.

Oba modernistické móresy mění hratelnost natolik zásadním způsobem, že vůbec nechápu, kde bere někdo drzost označit Wrath: Aeon of Ruin jako retro či snad old school shooter. Možná z roku 2005, ale ne ten dřevní, který holky a kluci v nejlepším věku tak nějak očekávali. Což je škoda, protože nepřátelé/zbraně/střílení se povedly, takže stačilo málo a mohlo to tak být. Ale protože jsem zpruzen, tak už se o tom nebudu s nikým dál bavit.
+12

Leisure Suit Larry: Love for Sail!

HolyMeatballHolyMeatball
Dohráno
  • PC 90
Je fascinující pozorovat, jak paměť pracuje se vzpomínkami z dětství. Jak specificky nostalgie některé zkresluje, jiné překvapivě nechává dokonale neutrální. Jak je známo, lidská paměť je přinejlepším volnou adaptací skutečných událostí, pod kterou se podepisujeme jako režiséři, scénáristé, i střihači. Vše, co si pamatujeme, je striktně zaujatou verzí toho, co se opravdu stalo. 

Je tedy klidně možné, že zatímco jsem sledoval bráchu, jak krmí Larryho fazolovým dipem, souběžně se téhož dne stalo něco nesouvislého, co mé dětství náramně obšťastnilo a obohatilo, a tak mám tu scénu - společně s perfektně zvoleným hudebním podkresem a parádně nakresleným pozadím - vypálenou do mozku opravdu silně, a silně pozitivně. Natolik, že sotva jsem ji nyní po více než dvaceti letech opět viděl, celým tělem mi projela ta neskutečně hřejivá vlna pramenící z takového toho mžiku, během kterého jste krom fyzického snad všemi způsoby zpátky v tom pokoji, na té židli, vedle staršího bratra, a přestože nechápete, na co to koukáte, i tak vás to výsostně baví. Asi hlavně protože to v prvé řadě baví onoho staršího bráchu, ale i to se počítá. A z opačného konce téže dvacetikačky, je klidně možné, že když brácha měl v podpalubí ve sprše sexy blondýnu, souběžně se ve stejnou dobu dělo něco nesouvislého, ale důležitějšího, neb u této scény mi pro změnu trvalo bezmála pět minut, než jsem si vybavil, že jsem ji opravdu už někdy viděl, avšak i poté mě nechala dokonale chladným.

Ale jebal plešatící skoročtyřicátník country dvojčata na jevišti nějaké vzpomínky a nostalgii - Důležité je, že ta hra je neskonale zábavná dodnes! Sice jsem potřeboval po ruce návod, neb jsem chtěl dosáhnout perfektního skóre, a stripovací kostky byly brutálně úmorné a zdlouhavé i s cheatem (sranda je, že si nepamatuju, že by se u toho brácha kdovíjak nervoval, ale na beton vím, že jemu to trvalo minimálně dva celé týdny - ale taky poprvé v životě hrál něco takového, takto zanimovaného, a hlavně takto plné ženských poprsí, a přístup k jiným hrám byl přinejlepším brutálně omezený - cítím se jako sprostej rozmazlenec), ale tato značka pohoršujícího až místy toaletního humoru se mi prostě zřejmě nikdy nezprotiví, alespoň s takovouto úrovní writingu. A takovou přítomnost ženských postav jako Nailme Jugg a Jamie Lee Coitus beztak ani brácha tehdá absolutně nedokázal ocenit, cha!

A ještě zajímavější, než zkoumat vlastní vzpomínky, je sledovat, jak se hra možná podepsala na bráchovi, který tedy už má po čtyřicítce a plešatění šel dávno chrabře naproti a neméně dávno v jeho koupelně hřeben vystřídal krém pro plešaté; nicméně jeho vztah k ženám rozhodně vzdáleně pomrkává potenciální inspirací právě zde. Ale tím si z něj rozhodně nedělám prdel - samotného by mě zajímalo, co by to děcko sedící vedle staršího bráchy řeklo na to, jak moc si sám v dospělosti bude vážit toho, že existuje i takováto znamenitá reprezentace zoufalých starších mládenců menšího vzrůstu, kterým je radost se posmívat, ale ještě větší radost je obdivovat ten jejich bezedný optimizmus a životní elán, jelikož co na tom, jestli to někomu přijde zoufalé či patetické - je to jeho vášeň, a svou vášní prostě žije. 

A rovněž kvituji fakt, že hra sice ráda ženy svléká, ale nikterak jim neubírá na síle, intelektu, či vlastní vůli. Ostatně, vesměs celá série je dokonale feministická, což je o to působivější v časovém kontextu, kdy tyto hry existovaly po boku hudebních videoklipů a filmů, které se naopak v rámci otázek sexu a romance většinově podbízeli velmi specifické demografii mladých a poněkud krátkozrakých mužů. Naproti tomu Larry napříč jeho početnými eskapádami neomylně předesílá naprosto jednoduché, a zároveň nepochopitelně vzácné poselství o zhola základní lidské slušnosti - tedy nezahanbovat ženy za prosté chemické potřeby, neodsuzovat je za odmítnutí, a hlavně nevěšet nad takovým odmítnutím hlavu. A pokud si myslíte, že jsou tyto hry až moc nadržené a zaměřené na nezávazné mambodžambo, tak si jen dovolím podotknout, že už v prvním díle Larry zřetelně dává najevo, že vyhledává hodnotné, smysluplné citové spojení.
+12

Oddworld: Stranger's Wrath

next_ghostnext_ghost
Dohráno
  • PC 80
I podivný svět Oddworld má svůj vlastní divoký západ. Divočinou tu putuje tajemný lovec odměn, kterému všichni říkají prostě Cizinec, a přivydělává si chytáním psanců terorizujících poklidná městečka. V údolí řeky Mongo na něj čeká spousta práce, protože čilý obchodní ruch kvůli stavbě nové přehrady sem přilákal spoustu lupičů. Pokrok prostě nejde zastavit...

Oddworld: Stranger's Wrath je kombinace 3D střílečky z pohledu první osoby a mlátičky z pohledu třetí osoby. Z herní série Oddworld je to opravdu velká odbočka, protože tu nejsou žádné prvky plošinovek nad rámec běžných 3D stříleček.

Bojový systém je celkem originální a zaměřený více pacifisticky, než je ve střílečkách běžné. Máte spoustu možností, jak nepřítele omráčit, abyste ho pak mohli živého hodit do bezedného pytle a ve městě za něj shrábli odměnu. Za mrtvolu dostanete nějakou odměnu také, ale mnohem menší. Háček je v tom, že strkání zneškodněného nepřítele do pytle nějakou dobu trvá, takže ostatní nepřátelé se mezitím mohou probrat z omráčení a začít znovu útočit. Občas také budete bojovat na velkém otevřeném prostranství, kde budete muset buď část nepřátel zabít, nebo je k "zabalení" odlákat někam za roh.

Náš titulní Cizinec nemá rád palné zbraně, takže kromě svých pěstí je ozbrojený jen kuší připevněnou na zápěstí. Z té může střílet několik druhů hmyzu a jiné (živé!) drobné havěti. Například malý užvaněný hlodavec Chippunk (sic) slouží k odlákání pár nepřátel z větších skupin, pavouček Bolamite umí zasaženého nepřítele na pár vteřin svázat pavoučí sítí, mouchy Zappflies zase kromě nepřátel umí omráčit i všechny druhy volně pobíhající havěti a aktivovat elektrická zařízení. Munici si většinou musíte ulovit sami, když ji najdete pobíhat nebo poletovat kolem.

Příběh je přímočarý: Cizinec potřebuje jakousi tajnou operaci a doktor za to chce spoustu peněz. Abyste je vydělali, musíte chytit pěknou řádku psanců a vyzvednout si odměnu. Občas si můžete vybrat, v jakém pořadí budete psance chytat, ale samotná mise je v podstatě vždy jen dlouhá chodba k cíli a zase zpět. Princip je jednoduchý, ale dobře zpracovaný, takže je to zábava. I díky tradičně dětinskému humoru jako ve zbytku série Oddworld.

Souboje s bossy nejsou špatné, ale přes zjevnou snahu o originalitu jsou si až moc podobné. V těch lepších musíte nejprve zneškodnit několik vln řadových nepřátel, než samotný boss vyleze z úkrytu. Jednoznačně nejhorší byl ale souboj, kde se boss schovává za energetickým štítem na vyvýšené plošince. Nejprve musíte vypnout generátory štítu, pak bosse srazit výbuchem z plošinky a omráčit ho dřív, než stihne proběhnout dveřmi do výtahu zpět na plošinku. Hra vás totiž nenechá projít za ním otevřenými dveřmi, což je prostě nesmyslný design. 

Největší vada této hry je, že je to port z konzole, čemuž odpovídá i ovládání. Pokud se v pohledu třetí osoby chcete podívat pod sebe, když se chystáte skočit dolů z vyvýšené plošinky, musíte se doslova prát s kamerou, protože se vám ji hra usilovně snaží vrátit do vodorovné polohy. A když v pohledu třetí osoby chcete zacouvat nebo udělat úkrok do strany, Cizinec oběhne půl- nebo čtvrtkruh s metrovým průměrem. Na precizní pohyb jako v Tomb Raideru nebo Gothicu můžete zapomenout, to tu jde jen v pohledu první osoby.

Oddworld: Stranger's Wrath je skvělá nenáročná akční hra s pořádnou dávkou humoru. Nejspíš jste o ní nikdy neslyšeli, ale rozhodně stojí za zahrání.

Pro: Originální zbraně, herní svět, humor

Proti: Konzolové ovládání

+12

Hogwarts Legacy

KejteeKejtee
  • PS5 90
Táto hra bola splnením môjho sna.


Možnosť sa detailne prechádzať po Rokforte a zažiť tú jeho jedinečnú atmosféru u mňa vyvolávala pocity eufórie dokonca dlhé hodiny od počiatku hrania.
Hneď prvou milou vecou bolo, že som si mohla preniesť charakter, ktorý som si vopred vytvorila na Wizarding World, do hry a dokonca aj moja palička sa mi do nej presunula. Ako veľký potterfan mi to príde úžasné a magické. No a keď mi potom nasadili na hlavu klobúk a fakt mi vyšiel Chrabromil, ktorý tiež korešpondoval s preneseným charakterom, tak som bola v siedmom nebi. Vôbec som nevedela, že je to takto možné.
Plusom bolo ale aj to, že som sa mohla nakoniec sama rozhodnúť, do ktorej fakulty chcem ísť naozaj a klobúk sa potom tak aj zachoval. Zo zvedavosti som si po skončení hry vytvorila novú postavu a vydala sa do iných fakúlt, aby som sa pozrela do ich klubovní. Fakt to odporúčam, pretože mi prídu jedinečné a možno aj trošičku zaujímavejšie než tá chrabromilská. Tú je totiž vidno aj vo filmoch. Škoda je, že v rámci príbehu nie je možnosť sa do iných klubovní určitým spôsobom dostať a takto si ich prehliednuť.

Samotná atmosféra Rokfortu je nezameniteľná. Vývojári urobili veľký kus dobrej práce a všade sa to hmýri maličkosťami, ktoré stoja za obzretie. Človek môže postávať pri hlúčiku ľudí a sledovať ich interakcie, ktoré bývajú často vtipné, alebo len porozovať duchov, brnenia a školských elfov, ktorí majú niekedy veľmi zaujímavé animácie. Osobne ma zaujala aj časť hradu, kde hrajú samotné hudobné nástroje alebo orchester žiab. Po vizuálnej stránke sú tieto kulisy určite niečo čo si prial každý fanúšik. Dokonca sme dostali možnosť pozrieť sa aj do kuchyne.

Nechcem veľmi zabŕdať do príbehu, ten by si mal hráč užiť sám, chcem len podotknúť, že mňa osobne neurazil ale ani nenadchol. Osobne vnímam ale to, že sa to celé odohrávalo ešte pred udalosťami z knihy, fajn a myslím, že si týmto tvorcovia mohli dovoliť aj trošku viac. Čo sa týka vedľajších misií, tie sa dosť často sústredili na mojich kamarátov zo školy. Už len to, že to neboli len kamaráti z vlastnej fakulty, bolo skvelé. Mala som pocit, akoby tu rozdiely medzi nimi nehrali takú veľkú rolu. Tieto dejové linky sa tiahli celým hlavný dejom a určitým spôsobom spadali aj do povinných misií. Vrámci nich som sa mohla pozrieť úplne všade a veľkú radosť mi urobilo aj to, že som mohla vidieť veľa magických stvorení. Dokonca aj Kentaurov. Hoci tí hrali oveľa menšiu rolu, než by som si priala.
Jedna časť hry sa dokonca sústredila na to, aby som ich čo najviac pochytala ( Gotta catch'em all ) a priniesla ich do nového domova. Vždy keď som ich chytala som si ale pripadala čudne a mala som pocit akoby som ich oberala o slobodu. Väčšina z nich totiž nebola v bezprostrednom ohrození života, ako mi to hra chcela nahovoriť.

Keď spomínam vedľajšie misie, tak nemôžem nespomenúť jednu extra. Tú som dostala k nákupu hry a neviem, či je normálne voľne dostupná alebo nie. Jednalo sa o akoby haloweensku úlohu a tam som mala konečne pocit, že sa v hre deje mágia. To čo sa dialo s levelmi ma neskutočne bavilo a viac tohoto by som brala všetkými desiatimi.

Hogwarts Legacy netvorí len zámok Rokfort alebo po anglicky Hogwarts ale aj okolná krajina.( dokonca aj Rokville (Hogsmeade) ) Tá sa dá brázdiť na metle alebo dokonca Hypogrifovi. Juhuu, to bol ale zážitok, keď som prvýkrát prelietala ponad jazero, k tomu hrala skvelá hudba v pozadí a môj Hypogrif sa letmo dotkol hladiny. Alebo keď som dupla na turbo a svišťala okolo vežičiek hradu a okolitých dediniek. Tento pocit mi nikto nevezme a bol jedným z mála plusov, ktoré veľká krajina priniesla. No a tá je príliš obrovská. Aspoň pre moje potreby. Keby ju tak okresali o polovicu, myslím, že by sa nikto nehneval. Hlavne sa to odráža na kvalite minihrách, ktoré sa všade tade povaľujú. Hráč musí robiť to isté stále dokola. Niekedy sa na kopci nachádza tento typ hádanky, inokedy zase tento ale inak je to stále to isté. Tie všetky minihry ako Merlin's trials, hľadanie astronomických stolov alebo praskanie balónov prináša do priechodu hry jedine extra nepotrebné hodiny. Zhustený obsah na menšom priestore by ma zabavil viac.

Ďalšími vecami, ktoré ma od začiatku dosť štvali bol nedostatok miesta v inventári. Hráč v priebehu hry zbiera oblečenie a to fakt veľmi rýchlo. Skoro každá truhla obsahuje nejakú časť a odomykanie nových slotov sa nedeje až pokial sa človek nedostane do určitej úrovne hry. A tak to všetko čo sa nazbiera sa musí buď predať alebo zničiť. Našťastie jednotlivé modely oblečenia ostávajú uchované a tak si človek môže vybrať čo mu pasuje. To bol ale tiež kameň úrazu. Pokial som narazila na niečo noseniaschopné, tak som bola celkom frustrovaná. Hlavne mi dosť vadilo, že hra mala v sebe akoby bug, že pri krátkych vlasoch a nasadenom klobúku, sa zo mňa stala holohlavá postava. To som vyriešila zmenením hlavného účesu o trochu dlhší. Takže za mňa by sa fashion v tejto hre mohol o čosi polepšiť.

K mojej nespokojnosti prispela aj úroveň hádaniek a rébusov. Ja vlastne ani neviem pre koho boli mienené. Mám pocit, akoby celý fan service stál na popredí a to ostatné len aby tam bolo. Alebo to tvorcovia fakt mysleli pre ľudí, ktorý s hraním nemajú veľké skúsenosti.Na prstoch jednej ruky by som spočítala tie hlavolamy, ktoré stáli za to a to je fakt smutné.

Na koniec musím spomenúť ešte jeden aspekt, ktorý ma sklamal- otváranie zámkov. To malo tri stupne a všetky boli identické. Takže ani pri trojke nenastal žiaden posun v obtiažnosti. No a level design, v ktorom si otvoríš dvere typu 2 aby si sa dostal na schody končiace dverami typu 3( samozrejme ten ešte otvoriť nedokážeš), mi príde úplne mimo.

Hranie Hogwarts Legacy ma bavilo, no ak by nešlo o svet Harry Pottera, bola by to len priemerná hra s podpriemernými hádankami a určite by nedostala toľko percent ako som jej dala.
+12

Medal of Honor

DanielUndreamDanielUndream
Dohráno
  • PC 60
Tunák započnem duchovný prequel k môjmu nedávnemu komentáru pre Battlefield 3. Ktorý Medal of Honor máme na stole? No Medal of Honor. Ten prosto nazvaný reštart historicky dôležitej, prevažne historickej série FPS z roku 2010, ktorý žiaľ nový dych sérii nepriniesol, a to už vtedajší next-gen klopal na dvere. Do tohto vlaku vraj nenastúpil ani Warfighter a odvtedy je to už dekáda, čo nie je po plnohodnotnom pokračovaní ani chýru.

2010 Medal of Honor ukončil jednu éru, aj keď sa silou mocou snaží tváriť, že začína niečo nové. Dokonca až tak, že hra uvádza Frostbite engine (ten je použitý iba v multiplayeri, ktorého servery v roku 2024 už nefungujú, takže si tieto dve verzie hry neporovnám) pred úvodným introm, napriek tomu, že hru poháňa zo všetkých uhlov videný UE3 doplnený o dobové moderné fičrs. UE3 nezvláda otvorené svety ani ich ilúziu. Statické veľkolepé pozadia sú silno nepresvedčivou kulisou, a to jediné čo hrá hre do karát je fakt, že blízky východ vie byť napriek priestrannosti docela prázdny a jednotvárny. Je mi jasné, že hra nebola nijako zamýšľaná, ako open-world, od MoH sa pochopiteľne očakáva čistokrvná FPS, no stiesnenosť možností pohybu je tu abnormálne skľučujúca v kontraste s otvorenými scenériami a dychberúcmi horizontami. Tie dychberúce horizonty som zrnko prehnal, no pár výhľadov a pohľadov ma pristihlo sa pár sekúnd kochať. Grafika nie je zlá, virtuálne slnko i mesiac vrhajú na Afganistan dobré svetlo, no starší engine je poznať a nezreje nijako do krásy.

Štruktúra hry, v ktorej misie nasledujú po sebe chronologicky a dej rozložený do dvoch dní (+ prológ) je prima. Sledovanie deja a hranie za rôzne postavy je tiež ok. Trochu ma zmiatol výber misii v menu, kedy som si myslel, že hrám stále prológ, i keď som už bol asi v polovici kampane. Až tak fluidne po sebe misie nasledujú. Pači sa mi minimalistický, miznúci HUD, kedy na obrazovke nie je žiaden rušivý prvok, minimapa, ukazovateľ munície a to, že vidíte badge headshotu mi príde až zbytočné. Uznávam, že ma hra začala baviť, a keď skončila (deň 2. má iba dve misie, deň 1. šesť + dve spomínaný prológ), tak som len kukal, že to už je koniec? Rozjazd nie je najlepší a je hlavným dôvodom prečo som hru začal hrať v minulosti aspoň 5x a zakaždým ju vzdal pre iné, pútavejšie tituly. Prvá misia je mdlá, druhá tiež suchá a tu niekde som už možno nie len ja stratil interest a nadšenie. To by však bola napokon škoda, lebo hra sa rozbehne a sám seba som prichytil pri tom ako dobre som si zapoľoval na zástupy samovražedných nepriateľov. Oni by asi nemali byť samovražední, no vždy si poslušne dobehnú do ranu a veľmi sa vašim guľkám nesnažia skryť. Neviditeľné zóny, po ktorých dosiahnutí sa enemáci prestanú generovať mi silno vrátili PTSD flashbacks z World at War a pevne verím, že sa s týmto fenoménom budem stretávať v hrách už len menej. Príbeh je suchársko realistický s podareným záverom. Zbrane sú priemerné ako aj pocit zo streľby, sniper misie zaujímavé. Hudba je úplne parádna.

Máte radi FPS v reálnych kulisách a hry z éry 2005-2010? Pridajte si 10% k môjmu hodnoteniu, tu už to začína byť cítiť nostalgiou.

Pro: Afganistan v rámci možností enginu, hudba, čistokrvná a zároveň uveriteľná FPS

Proti: zhrnuté v komentári

+12

Ryan Veeder's Authentic Fly Fishing

ArtranArtran
  • Browser 80
Ryan Veeder je jedním z nejplodnějších autorů textových adventur, ale je dost originální na to, aby stále upoutával pozornost a v textovkářské komunitě je poměrně ceněn. Dost často se pouští do různých experimentů a Ryan Veeder's Authentic Fly Fishing není výjimkou. Na první pohled by si člověk myslel, že se bude jednat o simulátor rybaření, ale není tomu tak.

Hra je sice naprogramovaná v Informu, ale nelze ji poměrně netypicky hrát offline. Savování probíhá automaticky pomoci tabulek, které sledují, jaké předměty máte a čeho jste dosáhli. Pokaždé se však ocitáte ve své chatce, kde také najdete všechny předměty, které jste měli naposled u sebe. Kromě prutu a bundy, jejíž barvu si můžete zvolit, však na začátku k dispozici toho mnoho nemáte. A když se vydáváte k blízkému rybníku Jewel Pond (umístěném někde v Iowě), brzy zjistíte, že se vám rybaření příliš nedaří. Což je jedna z podvratností hry, protože ve skutečnosti tu není možné chytit jedinou rybu. Vaše přítomnost v rekreační oblasti je totiž pouze příležitostí k tomu, abyste postupně prozkoumávali okolí rybníku, řešili hádanky a zjišťovali detaily o členech rybářského sdružení, jednom cryptozookeperovi a jedné bláznivé obyvatelce severní strany rybníku - lidech, po kterých už zbyly jen stopy a zápisky. Jinak je vše až na výjimky opuštěné.

To se děje však postupně. Veeder, jehož poťouchlý hlas vás celou hrou provází, vás přímo vybízí k tomu, abyste hráli pouze 30 minut denně. Je to i z toho důvodu, že lokace hry (kterých je přes 60 se mění s počasím a dny v týdnu) jsou závislé na skutečném datumu. Naleznete například vlhký deník, který nelze přečíst naráz, ale každý den uschnou vždy dvě stránky. Další vaší činností je zaznamenávání různých druhů ptáků, které se v rekreační oblasti vyskytují. Po vyřešení různých těchto dílčích hádanek pak naleznete specifický odznak rybářského klubu, což slouží jako určitá známka postupu hrou, která podle autora nemá vyslovený konec. Což je pravda, protože hraní se podobá spíše loupání cibule, kdy toho postupně odhalujete více a více, ale klasický příběh chybí. Ve hře je přitom více obsahu, než by se na první pohled mohlo zdát a mě doslova spadla brada, když jsem v místní observatoři objevil choice-based sci-fi povídku (tedy hru ve hře), která není nikterak krátká a ve které musíte jednotlivé volby vyhledat podle astronomických termínů, které musíte Googlit (já si tu pomohl GPT4).

Ke hře není návod, pouze pár hintů. Osobně se mi podařilo získat 15 odznaků, přičemž vím, že jich je minimálně 17. Hru tedy neoznačuji jako dohranou, ale myslím, že jsem toho objevil víceméně většinu, a to včetně toho, že některé lokace upomínají na tarotové karty! Z ptačích obyvatel mi pak chybí již jen zpozorovat orla (za což je myslím 16. odznak). Jedná se v každém případě o velice zajímavou textovou adventuru, která oplývá specifickou, meditativní a tajuplnou atmosférou a svým způsobem mě mrzí, že Jewel Pond již opouštím. Jsem velice zvědavý na Veederovy další hry.
+12

Jazz Jackrabbit 2: Holiday Hare 98

VivaldiVivaldi
Dohráno
  • PC 70
Herní výzva 2024. - 6. Ukradené vánoce

Čas na trochu čara Vianoc. V apríli. Okey... možno nie najlepšia doba na načerpanie atmosféry ducha Vianoc, ale nevadí. Aj tak si myslím, že ak ste fanúšikovia pôvodnej hry Jazz Jackrabbit 2, tak tento malý prídavok vás celkom poteší. NIe je to nejako extra dlhé (dokopy len 3 levely), no s jedným solídnym boss súbojom na konci. Čo ho robí obzvlášť náročným je fakt, že tentokrát v hre dokopy nemáte žiadne power-upy (teda našiel som jeden) a so slabšími zbraňami to vie byť miestami celkom náročné. Najmä keď má ohnivú strelu, ktorá vás bude prenasledovať a ubere vám 2 srdiečka. No ... treba vymyslieť nejakú taktiku.

Popravde inak ani neviem čo k tomuto nejako extra povedať. Funguje to rovnako, protivníci sú v podstate rovnakí (aj keď ich variabilita je tu redukovaná). Máte tu jašterov s čapicami santov a korytnačky sa ozdobili vianočnými svetielkami. Z času na čas sa objaví ešte nejaký netopier, a to je tak asi všetko v rámci protivníkov. Grafika je pekná, vianočné mestečko s domčekmi je nadizajnované veľmi pekne, a vianočnú atmosféru to v sebe reálne má. Dokonca protivníci na vás namiesto bômb zhadzujú bomby zabalené ako darčeky. To je celkom zábavné. Ak sa bavíme o inom, v princípe hra neponúka niečo, čo by nemal ale v sebe originál. Princíp je úplne rovnaký. Samo o sebe by to bola asi celkom rýchlo nuda, ale ako malý bonus pre kvalitnú hru som celkom spokojný. Hral som to teda pod názvom Christmas Chronicles, kde si môžete ako postavu vybrať aj žltú zajačicu Lori, no aj tak som neodolal a siahol po overenom Spazovi. Odporúčam len fanúšikom pôvodnej hry.
+12

The Solitaire Conspiracy

SchuSchu
Dohráno
  • PC 70
Tak mám za sebou další hru kterou přispěji do své solitaire sbírky. Rozhodně jak vizuálem, tak produkcí patří mezi ty lepší kousky. Ačkoliv herecké výstupy byly úsměvné a někdy až trapné, dalo se to strávit. Samotná zápletka neudělá díru do světa, neurazí ani nenadchne. Na druhou stranu jsem ale ocenila jednotlivé týmy a jejich členy. Nebylo to všechno na jedno brdo, takže alespoň to potěší.

Samotná hratelnost přebije i ten ne moc propracovaný příběh. Každý tým má jinou schopnost a ta může být jak užitečná, tak i přítěží. To mi každou hru udělalo zajímavou a zábavnější než jen obyčejné seřazování karet. Obzvlášť pak ve hře na čas, kdy jsou týmy náhodné a v rychlosti musí člověk přemýšlet nad dalším tahem a využít nebo se naopak se snažit vyhnout posunutí nějaké karty, mi tento faktor hry opravdu přišel dobrý.

Pokud tedy nehledáte převratný příběh nebo herecké výkony, ale chcete nějakou fajn karetní oddychovku se slušným vizuálem a herním principem, tahle hra určitě přijde vhod.

Pro: herní mechanika, vizuál a hudba

Proti: herecké výkony, příběh

+12

Transistor

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Transistor v sobě nezapře, že předchozí hrou studia byl Bastion. I když se zmiňované hry tak hrají vlastně dost jinak, pozitiva i negativa se opakují a opět je vidět, že si zde Supermassive Games prošlapávali cestičku k úžasnému Hades.

Opět je tak jedním z hlavních taháků hry krásný vizuál a podmanivá hudba. Budu se opakovat, ale i u Transistoru byste podle mne neznalému hráči v pohodě namluvili, že vyšel včera. Z Bastion si však hra přetáhla i asi největší negativum ve způsobu podání příběhu. Vyprávění se zde dokonce zhostil stejný herec, byť je tentokrát více "ukotvený" a vlastně "dabuje" meč Trasistor. Vzhledem k tomu, že hlavní hrdinka Red přišla o hlas (což působí jako obezlička, protože autoři ani tento prvek úplně nevysvětlí), je tak až na pár výjimek jediným, kdo ve hře promluví. Stejně jako v Bastion je však i tady vlastně celkem jednoduchý příběh podán hodně poeticky, což však znamená, že vlastně nebudete přesně vědět, která bije. Hru jsem prošel dvakrát (což doporučuji) a některé otázky zůstaly nezodpovězené i poté, co jsem si přečetl některé interpretace příběhu na internetu (doporučuji, záměr autorů byl zajímavý, jen ho podle mě nedokázali dobře komunikovat s hráčem samotným). Třeba motivace hlavních záporáků hra vysvětluje velmi bídně a navíc vše působí hodně uspěchaně. Transistor toho sice naplká hodně, podstatné pro děj samotný je pramálo a hra končí aniž by se pořádně rozjela. Jinotajné podání příběhu mi zde tak vadilo stejně jako v předchozí hře. Již zmiňovaný Hades od stejných autorů v tomto ohledu odvádí daleko lepší práci.

Hratelnost spočívá v procházení pestrobarevných ulic skomírajícího města Cloudbank a v soubojích s syntetickými nepřáteli. Soubojový systém je unikátní a rozhodně patří k tahákům hry. Váš meč totiž postupem času získá až dvacet funkcí, které mají aktivní, podpůrný i pasivní účinek a kombinací je tak mnoho. Souboje poté probíhají sice v reálném čase s tím, že hru lze přepnout do plánovacího módu, ve kterém může Red naplánovat sled akcí bez toho, aby se nepřátelé pohnuli. Turn () má však samozřejmě cooldown, po který navíc (obyčejně) nelze využívat aktivní schopnosti a Red je tak na chvíli prakticky bezbranná. Po vzoru dalších her studia lze obtížnost modifikovat pomocí systému limitací a vyhrát souboj se všemi zapnutými je často pořádná fuška. Cca od poloviny druhého průchodu, kdy už jsem měl všechno vlastně splněné, nebyl problém hru prosvištět prakticky v reálném čase a kouzlo soubojů přeci jen vyprchalo. Jinak jde však o sytém funkční, zábavný a do značné míry originální. Nepřátelé mají zajímavé a nevšední schopnosti, byť na jejich vizuálu by se dalo ještě trochu zapracovat.

Velmi mne bavili nepovinné série testů, spočívající v nutnosti porazit nepřátele v určitém časovém limitu s přednastavenými funkcemi, odolávat vlnám nepřátel s náhodným výběrem funkcí, nebo porazit všechny nepřátele v rámci jednoho užití Turn (). Testy jsou nedesignované k prověření různých hráčských schopností a bavily mne asi vlastně víc než souboje v rámci hlavní dějové linky.

Transistor je tak krásná a v mnoha ohledech originální Indie hra, která nezabere příliš mnoho času. Díky zajímavému soubojovému systému ani vlastně tolik nevadí, že toho tolik navíc nenabízí. Příběh však skončí, než se pořádně rozjede a navíc je odvyprávěn kontroverzním způsobem, který mě osobně prostě u her nesedí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 68. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nadčasová a krásná audiovizuální stránka hry; netradiční soubojový systém; funkce a jejich kombinování; zábavné série testů

Proti: Podání příběhu, který navíc skončí, než se pořádně rozjede; poměrně krátké; vyjma soubojů toho hra moc nenabízí

+12

Viktor, a Steampunk Adventure

SchuSchu
Dohráno
  • PC 55
Divoké prase v hlavní roli adventury, která je zasazená do steampunkového Rakouska-Uherska? Tohle byl hlavní důvod, proč jsem si Viktora pořídila. Je tu ale velký háček. Čekala jsem totiž roztomilé prasátko a adventuru s lehkým dětským humorem... Takže naprostý opak toho, co mi bylo naservírováno.

Viktor je totiž kanec (aj aj), který je pěkný vztekloun. A ten humor tu rozhodně není roztomilý ani dětský. Tou absurdností a stylem humoru mi to připomnělo Deponia, takže pokud někdo právě Deponii má rád, tak se mu tohle může na rozdíl ode mě líbit.

Hlavním kamenem úrazu ale nebyla ani hlavní postava, ani ten humor (ačkoliv to nebyl úplně můj šálek kávy). Přes to, že adventury mám fakt ráda, tak absolutně nesnáším, když řešení nedávají smysl. Bohužel s tím absurdním příběhem a zasazením se ty (ne)logické hádanky přímo nabízí. Takže frustrace v určitých místech opravdu stoupala a po nalezení řešení si člověk řekne spíš "to je ale blbost" než "to bylo fakt chytré". I při pochopení zadání jsou některé hádanky až přespříliš dlouhé (krtkovo kopání nebo trezory).

Jsou tu samozřejmě i nějaké ty pozitivní věci, jako hudební doprovod (a sbírání desek z klasickou hudbou v průběhu hry), známé postavy napříč reálnou historií a fikcí. I ta kreslená vizáž má něco do sebe. Jako celek mi ale některé části přišly zbytečně frustrující, protože jsem hledala logiku tam, kde nebyla. (A taky mi lezly na nervy ta pazvučná mluva jednotlivých postaviček).

Pro: hudba, vizuál, historické zasazení

Proti: nelogičnost, frustrující a dlouhé hádanky

+12

Assassin's Creed Origins

lennelinky1lennelinky1
Dohráno
  • XboxX/S 85
Zdravím všechny hráče. Chtěl bych se podělit o můj názor na tuhle hru. Nejsem žádný recenzent, takže se omlouvám za případnou blbost .

AC Origins jsem dlouho odkládal. Ale nakonec jsem se rozhodl, že si to zahrají. Hru jsem hrál na PC (1080p 120fps Ultra detaily) a na Xboxu Series X (bez FPS boostu, takže 4k/30fps ), hrál jsem to na dvou zařízení skrz rozlišení obrazu protože na PC mám jenom fullhd monitor .

První věc, kterou jsem si všiml byl soubojový systém oproti starším dílům. Více se podobal Zaklínači III a celkem mě bavil. Více zbraní a možnosti boje zapříčinily takové oživení série.
Další faktor téhle hry je grafika. Hra vypadá báječně, rozhled z pyramidy a dalších vyvýšených míst se mi hrozně líbil a ještě dlouho jsem na to myslel, jak se hry celkově posouvají.

Já osobně moc Egypta a všechno kolem toho nemusím, tak proto mi trvalo dlouho se přesvěčit abych do té hry naskočil.

Příběh mě bavil, sice mě moc neoslovil, ale byli tam chvíle, kde jsem chtěl vědět co bude dál. Hra je hodně spojována se zaklínačem, ve kterém se nechal inspirovat a vypůjčil si ( spíše okopíroval ) některé mechaniky. Ale mě osobně to nevadilo.

Můj názor na tuhle hru ? Osobně jsem AC Origins prošel bez větším problémů, ale více krát to asi hrát nebudu. Hlavně skrz zasazení do Egypta, které jak jsem psal výše, moc nevyhledávám, ale mapa, lokace, místa a města jsou pěkně provedená.

Vím, že pro některé to už není assasin a já s dovolením musím, ale i nemůžu souhlasit. Hra ve svém nitru už není Assassin, kterého jsme znali, ale rozšiření lóru, parkour a hra celkově, furt aspoň vzdáleně připomína AC.

Doufám že tady nebude moc disliků a uvidíme se u recenze na hru AC: Odyssey
+12

Star Ocean: The Last Hope

SolidorSolidor
Dohráno
  • PS5 60
Ze současného pohledu představuje Last Hope docela hardcore japonské RPG. Zajistila si tím kultovní status, ale vykoupený dost těžkopádným pojetím. Třeba vedlejší questy nejsou nijak označeny a musíte si je, vyloženě, vykecat z NPC. Jejich řešení, tedy většinou zisk konkrétního materiálu, také není zrovna jednoznačné. 

I propracované craftění všeho možného i nemožného se nejdříve musíte naučit jako skill konkrétní postavy, ten pak vylevelovat a ještě vyzkoumat recept s pomocí dvou dalších charakterů. Potom si konečně můžete vytvořit onu vysněnou zbraň, byť samo sebou nejprve potřebujete sehnat dané materiály. Aby toho nebylo málo, tak můžete své výtvory vylepšovat syntetizací, ale o to jsem se osobně už ani nepokoušel, jelikož jsem neměl chuť studovat další tutoriál.

Podobně se to má se vším. Některé truhly nemůžete normálně otevřít. Potřebujete totiž speciální prsten (těch je asi šest typů). Zamrzlou bedýnku tak nejprve ohnivým prstenem uvolníte a konečně máte odměnu. Jenže ejhle, prsteny mají omezení počet použití a je nutnost si je doplňovat u daných NPC ve městech.  Třeba prstýnek s elementem světla má přesně jedno použití. Bez fast travelu docela vopruz. 

Další zvláštností jsou i monster jewely. S nimi si vytvoříte výbavu za kompletní analyzování nepřátel. Té docílíte jednoduše zabitím jejich dostatečného počtu. Většinou stovky. V jednom souboji jich potkáte 0-4, takže hurá do toho. Počítají se i unikátní bossové a k jejich úplné analýze stačí čtyři průchody hrou. Ten první mi zabral kolem 50 hodin, a to jsem ani neřešil většinu vedlejšího a post game obsahu.

Proč tedy vůbec zkoušet Last Hope? Protože má asi nejlepší akční souboják, který jsem kdy v JRPG zažil. Zdánlivě jednoduché systémy nutí využívat jednotlivé prvky. Záleží na postavě, kterou zrovna ovládáte, vzdálenosti nepřítele a nespočtu dalších aspektů. Důležitou technikou je Blindside, kdy správně načasovaným úhybem vlétnete soupeři do zad a zaručíte si kritický zásah. Ani to není tak jednoduché, protože je nutno brát v potaz dostatečný prostor pro tento manévr či možnost protiútoku, který vyžaduje Double Blindside. K tomu připočtete třeba Rush mód či Bonus Board a asi si dokážete představit propracovat herních mechanik.

Škoda plytkého příběhu a nezajímavých, až někdy otravných, postav. Umocněny jsou místy hrozným anglickým dabingem (doporučuju přepnout na původní japonský). Na druhou stranu v případě HD remasteru dostáváme opravdu pěkně vypadající hru. Občas je vidět stáří textur, avšak většinou vypadá Last Hope velmi pěkně. Paradoxně někdy dokonce i lépe, než novější díly série. 

Určitě jste si již uvědomili, že SC:LH je hrou pro úzkou supinu hráčů. Ti v ní zajisté dokážou zabít stovky hodin. Velká většina bude, obávám se, odrazena poněkud nepoddajným přístupem.
+12

The Cat Lady

VivaldiVivaldi
Dohráno
  • PC 85
Tak toto bola celkom slušná psychojazda, ktorá ma nepustila od začiatku do konca. The Cat Lady má určite svoje nedostatky, no napriek tomu odvádza kvalitnú robotu v rámci príbehu, tvorby postáv a vytvárania skutočne skvelej, temnej a ťaživej atmosféry, ktorú cítite počas celej hry. Je pravda, že som s titulmi od Harvester Games začal až úplne na konci s Burnhouse Lane, no tá hra ma úprimne nalákala k tomu, aby som si pozrel predošlé tituly. Veľké množstvo nápadov, ktoré boli uložené tam sa nachádzajú aj tu, ale je vidieť, že časom sa podarilo Harvester Games zdokonaliť svoj engine alebo minimálne našli spôsob, ako niektoré veci fungujú o niečo lepšie. To však nie je myslené v zlom. Je len vidieť, že desať rokov spraví veľa.

Každopádne, tento titul vnímam ako veľmi silnú a kvalitne napísanú hru s veľmi dobre vykreslenou hlavnou postavou menom Susan Ashworth. Tá sa rozhodla siahnúť si na svoj život a konečne opustiť svet plný samoty, bolesti a temnoty. Sama sa totiž nevie vyrovnať s určitými skutočnosťami, ktoré sa v jej živote stali a počas hry sa budeme môcť dozvedieť. No miesto smrti prichádza druhá šanca a Susan dostane úlohu, aby zbavila svet piatich parazitov. Ľudí, ktorí skutočne prinášajú na svet iba zlo. Odmenou jej bude ten zaslúžený mier a pokoj. A možno aj opätovné objavenie zmyslu životu.

Okrem nej tu mám však ešte aj ďalšiu postavu menom Mitzi. Tá sa nasťahuje k Susan do voľnej spálne, ktorú v minulosti Susan ponúkala na prenájom. Mitzi má však svoje vlastné plány a dôvody, prečo chce bývať práve u Susan. Tie tu ale rozoberať nebudem, nakoľko nebudem riskovať, že si niekto ten spoiler rozbalí napriek varovaniu. Niektoré veci je lepšie pochopiť sám. Myslím si ale, že vzťah, ktorý si so Susan postupne budú budovať je reálne epicentrum a srdce príbehu, ktorý zrazu dostáva nové rozmery. A veľmi sa mi to začalo páčiť.

Tým však nebudem zhadzovať temnejšie momentky hry. Pretože väčšina parazitov v tejto hre sú skutočne spracovaní veľmi dobre. Je tu dokopy asi iba jeden, u ktorého som mal pocit, že celá kapitola ho vlastne ani nepotrebovala. Miesto toho sme mohli len nechať časti s flashbackmi a vôbec neriešiť nejakého parazita, ktorý je tak trochu referenciou na postavu z dielne Stephena Kinga (konkrétne "The Man Who Loved Flowers"). S výnimkou neho sú ale ostatní spracovaní dosť solídne a atmosféra sa v mnohých momentoch dala krájať.

Hra sa okrem toho prepája aj na predošlý titul z dielne Harvester Games, kde budeme mať možnosť navštíviť byt istého Joea Davisa a jeho manželky Ivy. Samé o sebe mi to dokopy nič neprinieslo a mal som pocit, že išlo len o veľmi zvláštnu vsuvku, no minimálne mi to to dalo dôvod, aby som si spätne pozrel hru Downfall a nejako mal lepšie možnosť nasať udalosti z tej hry. Možno mi to potom dá zmysel. Je treba uznať, že tá časť patrí medzi jeden z najviac hororových momentov, no bez kontextu to pôsobí celkom zvláštne a človek potom sa škrabká na hlave nechápajúc, čo sa práve stalo a čoho sme boli svedkami. 

Čo sa ostatného týka, tak musím len pochváliť. Grafika možno nie je najkvalitnejšia, no istým spôsobom to dodáva hre strašidelnejší nádych. Takže to vie využiť ako výhodu. Hudba je skvelá, a kedykoľvek sa objavia nejaké tie desivejšie zvuky, atmosféra sa vie vybičovať na maximum. Dialógy sú veľmi uveriteľné a dabing je na môj vkus solídny. Nikto to podľa mňa nijakým spôsobom neodflákol, ani nič podobné. Teším sa na ďalší titul z dielne tohto štúdia a dúfam, že ich hororové adventúry budú naďalej súčasťou herného sveta. Pretože takéto hry je treba. Treba vedieť desiť, no súčasne podať silné príbehy, ktoré nás zaháknú. A tu funguje oboje. Kvalitná práca.
+12

The Silent Age

malarkeymalarkey
Dohráno
  • PC 65
Mám podobné adventurní záležitosti z bočního pohledu docela rád. Ne jednou jsem zjistil, že může dojít k vysloveně překrásným herním zážitkům, mezi které dominuje výborný atmosferický Oxenfree. Takže vždy když se dostanu k dalším podobným kouskům, většinou je s chutí zkouším a doufám, že si je opět užiju tak, jako jejich předchůdce.  

Na The Silent Age jsem tak slintal od momentu, kdy jsem se o něm dozvěděl. Vědomě minimalistické prostředí, nápad s cestováním v čase….no, proč ne. Atmosféru to může mít hutnou, totalitní. Co si budeme povídat. Jenže hned v úvodu pochopíte herní nedostatky, bez kterých se tato hra bohužel neobešla. A abych nechodil kolem horké kaše, tak nejzásadnějším nedostatekem je příběh. Klouže děsně po povrchu. Začíná nemluvnými scénami, které Vám dávají najevo, že jste úplně obyčejný člověk v časovém soukolí jedné nadnárodní společnosti, kde v současnosti přebýváte jako uklizeč…ale vlastně jako nemáte ani tendence být cokoliv víc. Pak ale zničehonic dojde k povýšení, které není logicky nijak zásadně vysvětleno a v nové místnosti, od které dostanete klíče, objevíte postavu, která umírá. Jenže ještě než umře Vám do pracek vrazí stroj času a řekne, ať se vrátíte v čase a zastavíte jeho počínání, aby neumřel. Premisu bychom tedy měli. Vpravdě inteligentní dvakrát opravdu není.  

V tu chvíli postupuje poměrně logické adventuření, které se odehrává buď v současnosti nebo v budoucnosti. Rozdíl poznáte záhy. Zatímco současnost je vlastně chladná, nudná, nezáživná a prázdná schránka 60. let (což nejde na vrub době, ale hernímu prostředí, ve kterém se odehrává), tak budoucnost je postapokalyptická, chladná a prázdná schránka doby, která si to ale pro změnu zaslouží. A jediné, co jí v tu chvíli nemůžete vytknout, je atmosféra.  

Nejzajímavější na hře je ale možnost jednotlivě mezi dvěma světy přepínat v rámci místností a prostředí. Moc to sice nedává logiku a tak to v praxi vypadá například tak, že v budoucnosti získáte špagát, abyste ho záhy ve stejné místnosti v současnosti mohli použít a pokročit tak v příběhu, ale zase je zajímavé přepínat mezi dvěma dobami v rámci jednoho prostředí a sledovat ty rozdíly.   Věřím, že na tabletech hra má úplně jiný náboj. V rámci klasického stolního počítače a porovnání s jinými hrami podobného žánru, mi ale přijde, že The Silent Age toho nabízí žalostně málo. Ano, je minimalistický, s čímž počítáte, ale kromě stejně tak minimalistického příběhu tu je plno momentů dáno spíš na efekt, než aby to mělo nějaký obstojnější koncept. Co naplat, že adventurní úkony, které provádíte, dávají logiku, když to, jak k nim dospějete, logiku úplně nedává. The Silent Age mi tak ve výsledku vychází jako jednohubka se sem tam zajímavou atmosférou, ale s mechanikami, které rychle upadnou v zapomnění. Naštěstí to v rámcí délky a obsahu hry nemá dlouhého trvání. Naopak.

Pro: 2D adventura z boku s nápaditým konceptem přepínání mezi přítomností (60. léty) a postapokalyptickou budoucností s místy dobrou atmosférou a poměrně logickým postupem.

Proti: který je ale založen na nelogických základech, malým obsahem a pocitem, že tady někdo udělal kus práce a na druhý kus práce se vykašlal.

+12

Endless Fables: Dark Moor

SchuSchu
Dohráno
  • PC 40
Ačkoliv často pochybné kvality, hidden object adventury jsou pro mě komfort a žánr ke kterému se budu stále vracet. Bohužel tahle cca 3hodinová jednohubka patří k tomu horšímu. Nepřestává mě totiž překvapovat (a děsit) jak moc překombinované ty příběhy jsou. Zpravidla od těchto her totiž neočekávám příběh, na který budu vzpomínat do konce života.

O to víc mě vždycky pobaví, jak z jednoduché zápletky, hra skáče z žánru do žánru, a vlastně člověk ani nedokáže pořádně vypíchnout v jakém období a zemi se postava ocitá. Ve zkratce: po dohrání a zavření hry, po hodině ani pořádně nevím, o čem to vlastně všechno bylo.

Tomu negativnímu hodnocení moc ani nepomohlo šílené zanimování obličejů mluvících postav, říkám to snad u každé HO hry, kterou komentuji, ale tady to tomu nechtěně dodávalo k tomu hororu... neb ještě neposedlé dítě, vypadalo jak z Exorcisty.

Kromě výše uvedených nedostatků, kvůli kterým to nedostane ani 50%, se ale jinak jedná o celkem standartní HO adventuru. Celkem vyvážený poměr hádanek a HO obrazovek. Hádanky jsem neměla potřebu přeskakovat, nikde jsem se vyloženě nezasekla, vizuál (až na ty animace) ok. Dost mě pobavil vizuál některých "démonů" (kombo očních bulv, strašáka a vrány), opravdu nevím v čem ti, co to dávali dohromady jedou.
+12

Stargunner

jvempirejvempire
Dohráno
  • PC 65
Stargunner je čistokrevný shoot'em-up a tahle informace ho popisuje téměř dokonale. Přesto bych rád zmínil několik detailů. Ve čtyřech epizodách letí vaše raketa zleva doprava a likviduje hordy nepřátel. Těch je dostatek různě se chovajících druhů s různou nebezpečností. Každá epizoda má trochu jiné prostředí, ale držíme se sci-fi. K likvidaci slouží pěkná řádka zbraní. Osobně jsem si dost oblíbil slabší, ale automaticky zaměřující Ion Cannon.

Na pořádnou výzbroj je nutná hromada kreditů a velkou část z nich utratíte za životy. Moje největší výtka vede k obtížnosti. Jasně, tento žánr je vždy náročný, ale zde je vše dost nevyvážené. Prostě najednou přijde mise, kterou jsem opakoval snad dvacetkrát, ale další tři k dokončení epizody už pohoda. Bossové jsou povedení, ale jejich náročnost je také dost nevyrovnaná. Pochválit musím grafiku, která i dnes vypadá velmi pěkně. Potěší animace na konci epizod, příjemné překvapení. Jsou totiž pouze na konci tří dříve placených epizod a dříve jsem vždy hrál jen shareware. Manuál je naprosto klasický, ale může posloužit jako pohodlný popis zbraní, což ve hře není tak přehledné. Celkově je Stargunner dobrá hra s pár frustrujícími úseky, ale pro fanoušky žánru stojí za zahrání. Congratulations, Stargunner!
+12

Terminator: Resistance

ArmJohnArmJohn
Dohráno
  • PC 80
Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská

Tak jo, dohrál jsem to a popravdě jsem od toho moc nečekal, ale hra mě mile překvapila. Probudilo to ve mě takové nostalgické vzpomínky, že jsi snad ještě dnes pustím, minimálně první Terminator film. Hra se vlastně odehrává v budoucnosti ve válce proti strojům (Skynetu), což známe právě z filmů T1 a T2. A já jsem do teď ani nevěděl kolik druhů strojů vlastně v tomto universu existuje, dokud jsem si tuhle hru nezahrál. Ten arzenál všemožných zbraní co se tu vyskytuje je fascinující. A ty zvuky výstřelu? To je úplná bomba, jako kdybych byl přímo ve filmu.
Stejně tak je naprosto jedinečný soundtrack, který jenom podtrhuje atmosféru hry, nemluvě také o ikonických tématech, které známe právě z filmu. A nemůžu nezmínit, když v jedné misi máte najít rádio pro jednoho vašeho člena a když ho najdete, už z dálky slyšíte skladbu Burnin' In The Third Degree která je právě ikonická ze scény v baru v prvním T. Tak to jsem úplně zaplesal.
A v neposlední řadě také musím zmínit pár easter eggů na T1 i T2, které opravdu potěší i některé scény dobře známé fanouškům filmů.
Tomuhle všemu ale na druhou stranu, trochu škodí horší AI nepřátel i slabší grafika, ale to se dá odpustit.

Pro: příběh, soundtrack, tématika filmů T1/T2, známé postavy, zbraně, Skynet (stroje, terminátoři)

Proti: slabší grafika, AI nepřátel

+12

Persona 3 Reload

raisenraisen
Dohráno
  • PS5 95
Persona 3 Reload byla mým druhým setkáním s touto sérií a byla jsem zvědavá, co položilo základy čtvrtému a hlavně pátému dílu, který se těší tak velké oblibě. 

Začnu prohlášením, že jsem byla strašně ráda, že hra není tak ukecaná jako pětka. Ano, je pořád hodně upovídaná, ale už skončilo neustálé vypisování zpráv po nějaké příběhové události, ve kterých jsme si shrnuli přesně to, co se stalo, ale ještě jednou a nejlépe rovnou dvakrát. Co bylo zajímavé, tak i přes tuhle absenci neustálého vypisování s mými členy týmu, jsem měla větší pocit z toho, že jsem něčeho součástí a že ten tým doopravdy i tvoříme. Je fakt, že tady tomu dost napomáhají aktivity, kterým jsem se mohla věnovat večer na koleji a které mě sbližovali s mými spolužáky/kamarády. 

Když už je řeč u nich, tak bych ráda něco napsala ke zdejším vztahům, které jsem postupně rozvíjela, jak hra plynula. Některé social linky byly sice slabší, ale popravdě jsem to čekala o mnoho horší vzhledem k tomu, že se to spíše všechno začínalo a taková pětka už to dotáhla dál. Některé příběhy se zaobíraly i tématy, nad kterými jsem přemýšlela i mimo hraní, což se mi u pětky tak často nestávalo. Vyloženě jsem ovšem trpěla u social linku s Fuukou, protože mi přišla neskutečně blbá a naivní a řešit s ní její vaření opravdu nebyl zrovna top moment ve hře. Moc tomu nepomáhalo, že v Tartaru bylo slyšet nejčastěji, takže mi často a rychle lezla na nervy. Co bych vytkla, tak je to, že mužské postavy z týmu také neměli svoje social linky, jelikož mi přišli více zajímaví než ženská část týmu. Romanci jsem měla opět základní, ale nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem viděla, jak Yukari dokáže být majetnická. Jestli by mi na motorce s Mitsuru nebylo lépe.

Soubojová část byla opět pro mě velmi zábavnou složkou hry. Zpočátku jsem měla obavu, jak se mi bude líbit Tartarus a s tím i spojená absence unikátních dungeonů, ale vlastně mi to vůbec nevadilo a s radostí jsem vždy došla tak daleko, kam až jsem v daném měsíci mohla. Remake přidal do soubojového systému pár vychytávek a při sbírání karet z velké arkány jsem cítila radost, jak při sbírání Pokémonů do Pokédexu, chtěla jsem je všechny. Což teda bohužel nešlo. S fúzováním démonů jsem si opět vyhrála a svého Siegfrieda jsem měla na prvním místě až do konce hry. 

Ještě bych ráda napsala něco k příběhu a něco málo ke konci hry je pak ve spoileru. Na co jsem si musela zvyknout, tak byl vcelku pomalý rozjezd hry, kdy jsem měla první dva, tři měsíce ve hře pocit, že se vlastně nic neděje (a vlastně se ani nic nedělo), ale jak došlo k nějakým příběhovým odhalením a důležitým událostem, tak mě to dost chytlo a těšila jsem se, co bude dál. Hodně mě potěšilo to, že došlo k pár úmrtím, pro mě nečekaných, což bylo něco, co mi v pátém dílu chybělo. Co mě dost vzalo, tak byl konec hry. Ne, že by mě smrt protagonisty nějak šokovala, hra to dost naznačovala (finální útok proti Nyx stál veškerý protagonistův život, neustálé upozorňování v posledním herním dni, že Makoto nevypadá moc dobře, zdravě) a teď zpětně vidím, jak to na mě mnohdy hra i křičela (Sun a Aeon social link), ale stejně to pro mě bylo vcelku silné. Třeba když si Junpei nemohl uvědomit, jestli někoho miloval a já si pak říkala, že bude muset znovu prožít ztrátu Chidori, až si rozpomene. A obecně to, že veškeré plány, které s hlavní postavou všichni měli, už se nenaplní. Tak jako v životě, když si nepřipouštíme, že na druhý den tu nemusíme být nebo někdo nám blízký. Strašný, ale zároveň i vynikající závěr. 

Po dohrání u mě nastal zvláštní okamžik, kdy jsem si říkala, že se mi třetí díl líbil více než ten pátý, ale hodnocení 100 % bych mu nedala (tedy paradoxně to, které jsem dala pátému dílu) a nastal ve mně rozpor, jak k tomu přistoupit. Pokud možno neměním svá hodnocení v průběhu času, protože by to mohlo dopadnout také tak, že strávím část svého dne procházením her, které jsem odehrála, a budu je porovnávat s hrami, které jsem za tu dobu již odehrála, nebo třeba budu měnit svá hodnocení i na základě toho, jak mě něco ovlivnilo, jak se na některé věci dívám jinak atd. Pokud bych hrála třetí díl před pátým, tak bude mít vyšší hodnocení než pětka. Takže ve výsledku je pro mě trojka lepší hrou, ale má "jen" 95 %.

A rozhodně největším plusem trojky je přítomnost psa a absence mluvící kočky :)
+12

Helldivers II

Jack_DarkJack_Dark
Dohráno
  • PS5 80
Málokdo čekal jak velká pozornost a zájem se kolem hry spustí, jaké šílenosti hráči ve hře dokážou, a že druzí Helldivers prodají 12 miliónů kopií za 12 týdnů. Ale pro koho vlastně hra je, co se skrývá za o ním úspěchem?

Odpověď je hlad po kvalitních coop hrách, kdy s partou přátel čelíte obrovskému množství brouků či robotů, kdy díky friendly fire dochází k vtipným zabitím vlastních spoluhráčů nálety či špatně hozenými zásobami nebo palbou vlastních věží. Nástrahy tedy nepřináší jen nepřítel ale i spoluhráči.

A to funguje dobře s partou lidí co se znáte a bavíte se, potíž nastane když hrajete s random lidmi tam je to případ od případu. Potkal sem lidi kteří pomůžou a snaží se hrát týmově a pak i pravý opak co hru kazí nebo Vás vykopnou ze hry těsně před koncem mise.

Základ je tedy ověřená parta, tím se dostáváme k tomu že tato hra fakt není pro vlky samotáře. Nenabízí žádnou kampaň a příběh. Galaxii s planetami a soustavami které je potřeba osvobozovat a bránit demokracii.

Každé úspěšné splnění přináší peníze pro nákup nových zbraní, vylepšení lodi a její palebné podpory a level postavy které umožnuje využívání pokročilejších zbraní. A zde se dostáváme k věci která buď hráče nadchne nebo jako v mém případě řekne že má dost. A tím je obří grind a zvyšování obtížností.

Je tu 9 levelů obtížností kdy na těch vyšších se objevují mnohem větší množství nepřátel, tužší varianty a nové elitnější jednotky co mají hráčům zavařit. Zvětšují se i mapy přidává více úkolů a sekundárních misí. Dostali jsme se na tu 3 nejtěžší a to už mi přišlo jako peklo a trápení než zábava.

Ale věřím, že pro spoustu lidí budu právě toto onou zábavou kdy se snaží dosáhnout maxima. Jeden z mých pravidelných spoluhráčů byl blázen do toho a zvládnul to po 111 hodinách dokončit vše na platinu. Já oceňuji nápad a zábavnost ale ten grind pro mě není.
+12
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • raisen Alan Wake +31
    Napsala raisen, 26 dní
    Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem…
  • Zoltan Terminator:… +30
    Terminator: Resistance
    Napsal Zoltan, 26 dní
    Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou…
  • berry1009 Syberia +30
    Napsal berry1009, 15 dní
    V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do…
  • Katt Mass Effect 3 +29
    Napsala Katt, 21 dní
    Hodnocená verze - Legendary Edition  Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc…
  • H34D Mass Effect 3 +28
    Napsal H34D, 13 dní
    Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku…
  • H34D DOOM + DOOM II +24
    Napsal H34D, 8 dní
    Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři…
  • Flowerpot Silent Hill 2 +23
    Napsal Flowerpot, 17 hodin
    Remake. Silent. Hillu. Dvojky. Sa. Podaril. Nejak tomu stále nemôžem veriť, pretože som…
  • Tainaru Final Fantasy IV +22
    Napsal Tainaru, 12 dní
    Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do…
  • CrisBenton Ve stínu havrana +22
    Napsal CrisBenton, 20 dní
    No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín…
  • Jumas Dishonored 2 +22
    Napsal Jumas, 6 dní
    Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání…