Rok 1999 považuji za jedno z nejlepších a nejsilnějších herních let, spousta skvostných a revolučních her vyšla v této době a jednou z nich je právě i Age of Empires II. Začnu hned z ostra – AoE II naprosto rozdrtila konkurenční RTS své doby, jako byla série C&C, Total Annihilation, Dune 2000 apod. Bokem zůstává stát jedině Starcraft, jakožto trošku jiný typ strategie (rychlejší, akčnější, menší důraz na budovatelství a hlavně multiplayerová modla). AoE II však nepokořila jen dosavadní hranice, ale stanovila i laťku natolik vysoko, že do dnešní doby ji není možno snadno přeskočit. A proč?

Strategické elementy – Jsou jednoduché, snadno pochopitelné pro běžného hráče a přitom se dá hodně přemýšlet taktizovat a dostávat se do hloubky. Těžíte 4 suroviny, což je optimální počet pro strategii s důrazem nikoli na rychlost, ale na budování infrastruktury. Stavba města je intuitivní, pohybujete se mezi čtyřmi „věky“, každý vám odemkne nové technologie a jednotky. Jednoduchost spočívá v tom, že hra působí „hladce“, jde vám se svojí logikou na ruku, každý pochopí, že je třeba posekat pár stromků, zasít pole, vyrobit pár vojáčků apod. Ovládání je také primitivní, jednotky se příliš „nemicrují“, zkrátka se pošle všechno do bitvy a ta dopadne dle kvality vaší a nepřátelské armády. Přitom pokročilejší hráči se nebudou nudit, můžou stále více a více přemýšlet o counterování jednotek kámen-nůžky-papír, mohou se soustředit na konvertování jednotek s mnichy, v úvahu pak přichází i pozice boje (naběhnout na lučištníky a obléhací stroje z boku, popř. do zad) a nakonec dojde i na to „micrování“. Abych přiblížil méně zkušeným hráčům, co tím myslím, představte si mou oblíbenou strategii – picknete mongoly a vycvičíte si armádu složenou jen z elitních mangudaiů, pokud na vás naběhne ekvivalentní (dle ceny, popř. počtu) armáda halapartníků, elitních velbloudů, nebo dokonce paladinů a vy se ani nehnete, pravděpodobně umřete velice bolestivou smrtí, ale když po každém výstřelu uděláte krok vzad, pak zase vystřelíte s tím, že každým krokem zabijete jednoho paladina, jste schopni vyhrát i souboje 1v2 hráči. Další level pak spočívá v přidání siege onagerů (vylepšený katapult), s jejichž microváním porazíte i 1v3 běžné hráče. Ani zde však užití strategie nekončí, ty nejvíce pro hry využívají fakt, že pohyb přes mapu v AoE II zabere nezvykle mnoho času, proto se vyplatí své vojenské budovy „proxovat“, neboli stavět je např. půl obrazovky od enemy báze a okamžitě mu tak obtěžovat těžící vesničany. Zkrátka od několikahodinového klikání v jedné hře až po intenzivní „profi“ strategie, to vše nabízí AoE II.

Další poznámky k možnostem hry – na první pohled vás AoE II zasype neuvěřitelným množstvím „ras“, resp. národů, nutno však podotknout, že odlišnosti typu zerg-protoss-terran zde rozhodně nenajdeme, národy se liší pouze jednou speciální jednotkou, menšími bonusy a několika uzamknutými výzkumy a jednotkami v technologickém stromě. Klíčovým faktorem pro výběr rasy bude pro 90% hráčů speciální jednotka, z nich u mě kraluje rychlý nájezdník, lučištník na koni – mangudai, hned za ním anglický longbowman a pak třeba byzantský cataphract. V týmových hrách naopak oceníte trochu jiný druh jednotek – válečné slony s nekonečnou výdrží, teutonské rytíře oplývající monstrózním armorem, popř. chu-ko-nu s rychlou sazbou damage. V profesionálních, rychlých hrách se naopak předpokládá, že se většinou k unikátním jednotkám nedostanete a národy se tedy volí podle bonusů – rychlejší výroba lučištníků nebo zlevněná pěchota nejlépe koresponduje s proxováním výrobních budov za stínem nepřátelské báze.

Technické zpracování hry – jsou hry, jejichž grafika jednoduše nerezaví ani po letech – Half-Life, Quake 3, Heroes 3 a Age of Empires II – z těchto mistrovských děl se vám kufr nezvedne ani po 15 letech. AoE II vypadá „realisticky“, hýří barvičkami, zachovává si přehled za každé situace (velice důležité) a ke všemu vám do uší pouští tematicky vhodnou a přitom i docela originální hudbu. AoE II je opus, který vřele doporučuji zapařit i dnes!

Továrna na jednohubky opět uplácala další díl a nám nezbývá nic, než vzít párátko, pořádně napíchnout a zhodnotit chuť. Jako první udeří do očí, že… Se vlastně nic nezměnilo. Hra se nám snaží před očima rozprostřít nové lokace a představit pár nových herních prvků, nicméně v jádru se hraje pořád stejně jako o pět let starší brácha Modern Warfare. Kdyby Black Ops II zůstal i co do kvality stejný, ani bych si nestěžoval, podle mě nášup toho „samého“, pokud by dokázal udržet napětí, intenzitu a přinést špičkovou zábavu jako MW1, nepředstavuje žádné selhání. Samozřejmě bychom mohli lamentovat nad nulovým posunem série, potažmo celého žánru, ale to raději nechme být a zabývejme se hrou.

Mezi malou hrstku inovací patří zejména jakési strategicko-akční mise a bohužel musím říct, že jejich provedení mě vůbec neoslovilo. Než sáhodlouze umísťovat techniku a vojáky na obranu určité základny a pozorovat to z vrchu, to si raději zahraju plnohodnotné RTS. Další nápady padly na roboty a létající drony jako nový druh nepřátel, popř. případných spojenců, které si čas od času můžete přivolat na určité místo na pomoc. Šílenější už může být snad jen jízda pouštní prérií na koni s raketometem v ruce… Pocit ze hry tedy oproti Modern Warfare vybočuje z realističnosti, což si nejsem jist, zda je krok správným směrem. Ovšem lépe to koresponduje s opět nerealistickým, ale kupodivu velice působivým příběhem. Ne, rozhodně se nejedná o filmový materiál, opět je nám předložen spletenec pomst a nesmrtelných, drsných mužů, z nichž jde testosteron cítit na sto honů. Ovšem díky nechronologickému vyprávění, více časovým rovinám a působivým (byť hodně béčkovým) zvratům funguje příběh skvěle a označil bych ho za vítěze celé série.

Délka hry je téměř ostudná, na jednu stranu díky tomu hráč prosviští hrou a lépe vstřebá vyhrocenost příběhu, ale na stranu druhou se nezbavíte pocitu odbytosti a zkrátka toho, že jste chtěli víc. Odbytost, nebo chcete-li nepropracovanost se netýká jen délky, ale i absence určitých „kulervoucích“ momentů, jež známe zejména z prvních dvou Modern Warfare. Black Ops má jen pár nascriptovaných sekvencí a k tomu jsou ještě šedivě průměrné... Zkrátka čekal jsem nenáročnou jednohubku a té se mi také dostalo, mohu si tedy s vlažnou spokojeností utřít pusu a jít dál…

Half-Life čerstvě po deváté dohraný, když v tom vyjde Black Mesa, co si počít? Inu, nedá se nic dělat, musím se obětovat a ponořit se do životního příběhu nemluvného Gordona Freemana po desáté… Black Mesa není jen otrockou předělávkou, či konverzí, vnímám ji jako komplet novou hru, která „pouze“ využívá příběh a lokace Half-Life 1. Nová totiž není jen grafika, neboli engine, ale i design úrovní, téměř všude se dá narazit na drobná vylepšení, zábavné vychytávky, přeuspořádání, detaily… Hodně detailů. Dokážu si jen představit s jakou herní láskou a zápalem pro dobrou věc se na Black Mese pracovalo. Skutečně, hraji hru po desáté a najednou mi nepřijde v ničem okoukaná, všude je něco nového, nebo drobně jiného, co si užít.

Mezi největší změny řadím překopání vlakového levelu „On a rail“, je sice zkrácen, ale působí tak mnohem více zábavně a intenzivně. Místo sáhodlouhého bloudění a přehazování výhybek, vyřešíte jeden puzzle a pak si prostřílíte cestu na povrch. Malinkých zkratek se nachází ve hře více, řekl bych, že sem tam vypadne z herní stopáže několik desítek vteřin.

S celkovým hodnocením jsem si byl jist devadesátkou, ovšem musím říct, že absence Xenu mě hodně zklamala, četl jsem, že prý bude přidán časem, nicméně osobně bych preferoval klidně znovu posunout datum vydání a počkat až bude hra kompletní…

Edit: Osm let uplynulo jako voda (haha) a herní obec se konečně dočkala kompletní verze Black Mesa. A jak že jsme na tom v roce 2020? Na první pohled mi vyrazila dech grafika, steam verze prošla nepochybně dalšími vylepšeními, protože hra vypadá fantasticky. Pořád nemůžu uvěřit, že si ten přes 20 let starý Half-Life můžu zahrát v kompletně novém enginu. Ačkoli hru dohrávám de facto po jedenácté, přijde mi, že jsem se tentokrát poprvé dokázal kompletně ponořit do příběhu, bylo to lepší než kdejaký katastrofický film. Atmosféra evokovala až survival horor nebo něco ve stylu Prey a to dokonce natolik, že jsem si říkal, že by hře prospělo i zpomalení tempa a nějaké stealth prvky. Ovšem to už bychom se od HL příliš vzdalovali. Až po Xen jsem se tedy královsky bavil.

Líbí se mi, že vývojářské studio Crowbar poté, co bravurně předělali originální hru, se rozhodli popustit uzdu fantazii a vytvořit něco, co bude jejich „vlastní“. Xen je opravdová novinka, působí téměř jako samostatná a nová hra, nebo chcete-li datadisk. Vizuálně i hudebně je vynikající, v každé nové lokaci, do které vstoupíte si řeknete menší, či větší „wow“, ale teď přichází to ale… V každé lokaci se totiž zdržíte o několik minut déle, než by bylo zdrávo. Není správné říct, že Xen je dlouhý, on je totiž zdlouhavý – neobsahuje dostatečně zábavnou náplň. Chvíli vás bude bavit skákat po leknínech, chvíli vás bude bavit nahánět Gonarchu, chvíli vydržíte přepojovat emzákům kabely, ale ono toho na Xenu bude třeba vždycky udělat 2x víc, než by Vám vyhovovalo. Na druhou stranu, „zklamání“ je příliš silné slovo. Xen je dobrý, jen ne vynikající jako předchozí část hry…

K Left 4 Dead 2 jsem přistupoval jako nepopsaný list papíru – jedničku jsem nikdy nehrál a ke dvojce jsem se dostal v podstatě náhodou, aniž by se mě za uplynulé roky dotknul jakýkoliv zombie hype. Musím však vzpomenout na mod Nazi Zombies z CoD 5, ten byl perfektní – bránit stísněné prostory proti nekonečným zástupům zombíků bylo překvapivě zábavné i přes to, že jste hrou neprocházeli „někam dál“. Velkou nevýhodou byla ovšem znovuhratelnost, protože po pár pokusech člověka přestalo bavit, že musí stále znovu absolvovat nudné první levely (útočné vlny). Left 4 Dead tyto problémy elegantně obchází tím, že hra má pro vás nějaký cíl, musíte projít určitou lokací, popř. po cestě něco aktivovat, sesbírat a často se na konci ještě ubránit, než pro vás přijde záchrana.

Hru jsem dohrál v podstatě výhradně s lidskými spoluhráči, ale i tu chvíli, co za jednoho hrál bot, musím říct, že nám hru nijak výrazně nekomplikoval (druhá nejtěžší obtížnost), AI tedy ujde. Vzhledem k tomu je ale třeba zmínit, že pokud se spoluhráči používáte hlasovou komunikaci, trošku klesá požitek z atmosféry. Občas, když jsem procházel temnými chodbami, jsem z dálky slyšel nebezpečné zvuky Hunterů, Boomerů, zemětřas Tanka, či pláč Witchky, ale nikdy jsem se nebál, přitom potenciál pro kapku strachu tam bezesporu byl. Hratelnost je poměrně lineární, Left 4 Dead 2 včetně DLC nabízí 10 kampaní a v každé máte ty samé nepřátele, zbraně a podobné „modelové situace“, není to nějak závažný problém, ale trošku mi chybělo celkové vyvrcholení, nějaký epický závěr pro celou hru, abych skutečně cítil, že jsem ji dohrál. Musím ale pochválit, že při opětovném procházení hrou, zjistíte, že zbraně, předměty i „bossové“ jsou náhodně generování, tzn. tam kde najdete sniperku a spittera, může být příště kalašnikov a smoker.

Prostředí vypadá vcelku sympaticky, ať už se jedná o standardní ulice, opuštěné rozbořeniny, či temné pole a nebezpečné bažiny, na druhou stranu to ale není nic převratného, design je účelný, ale jednoduchý, jde vidět, že nemá smysl se někde zastavovat a něco si prohlížet. Detailů si můžete povšimnout možná tak v safe housu, kde vám předchozí posádka zanechala nápis na zdi, třeba o tom, že umřete pomalou a bolestivou smrtí :-)

Celkově bych hru v multiplayeru určitě doporučil, je velice zábavná – v jednoduchosti je krása, takže střílet davy tupých zombáků nikdy neomrzí. Otázkou je, zda to někoho bude bavit i na více než jedno dohrání…

Max je zpět! Zestárl, znecitlivěl, zcyničtěl, ztroskovatěl, ale jak efektně zpomalit čas a rozdat v jednom švihu pár headshotů nezapomněl ani náhodou! Třetí díl má poněkud jiný feeling, než předchozí dva, přesto se zdá jako jejich logickým vyústěním a realistickým vyobrazením hrdiny, který si před lety prošel událostmi, jež nám první dva Max Paynové tak nekompromisně servírovaly. Zatímco první dva díly byly mrazivé, depresivní a zobrazovaly bezprostředně trpícího hrdinu, který svůj smutek transformuje do krvelačné pomsty, novodobý Max Payne již vzdal veškerou snahu o radost ze života a definitivně zanevřel na spravedlnost. Je vyhořelým policistou, který přes den pracuje jako soukromá ochranka a v noci všechno sám a beze slova zapije flaškou whisky… Působí to uvěřitelně, až filmově, samotný příběh pak nemusí být kdovíjak sofistikovaný, stačí splést pár rutinních práciček, které jdou „horribly wrong“ a je třeba je na vlastní pěst spravit, vrátit zpět do normálu, osvobodit unesené, pomstít zavražděné, klasika. Ovšem v podání charismatického a neustále ironicky a sarkasticky hláškujícího hrdiny to funguje hned o level lépe. Vyprávění prostřednictvím komiksu je vzato z opačného konce, zatímco v prvních dvou dílech jste sledovali komiks, jenž utvářel váš příběh, nyní to vypadá jakoby vaše činy (ingame animace) utvářely onen komiks… Nutno zmínit, že za doprovodu hutných grafických efektů a barviček, které sice zdárně evokují vizuální feeling filmů Tonyho Scotta (Muž v ohni), ale spoustu hráčů mohou rozptylovat, či dokonce otravovat.

Hratelnost je něco, co se takřka nezměnilo a to je dobře, s Maxem se výborně manipuluje, pohyb vypadá realisticky, bullet-time, resp. bullet-time skoky fungují skvěle, nově v něm můžete sestřelovat i projektily z bazuky a navíc přibyl systém krytí zkopírovaný z GTA IV. Oproti GTA IV je však zpracován realističtěji, můžete střílet z krytu buď naslepo, tedy bez zaměřovače a s velkým rozptylem, nebo zamířit a tím se značně odkrýt. Vůbec i v krytu jste pořád zranitelní a hra se s vámi příliš nemazlí, na hardcore je hra akurátně obtížná a myslím, že nejlépe vhodná na nedementní hraní. Grafika působí moc pěkně, vsadím sice, že být Max 1st person, tak zblízka by se okamžitě projevilo, že tohle není žádné Crysis, ale z třetí osoby vše vypadá krásně, navíc potěší i nadprůměrná zničitelnost prostředí. Ne, nemůžete sice bourat zdi, ani pálit stromy, ale pro příjemné hraní stačí, když se všude efektně tříští sklo, když můžete rozstřílet dřevěné kryty a když ze sloupů, za kterými někdo stojí, perfektně odlétává omítka.

Herní doba kolem, možná lehce přes 10 hodin není žádný zázrak, navíc stále moc nechápu smysl tak zvaných „módů“, které jsou jen ten samý singl znova, akorát na rychlost, ale nějaká přidaná hodnota ve hře přeci jen je - multiplayer. Neměl jsem možnost ho vyzkoušet, ale dost možná by na pár hodin zabavil, hlavně použití bullet-timu může být v přestřelkách s živými hráči zajímavé. Celkově tedy povedená hra a důstojné pokračování legendární série…

Tento monstrózní, ambiciózní projekt vyvíjený pod hlavičkou Rockstaru na sebe připoutal nejedno oko příznivců herní série GTA, adventur i her jakkoli se otírajících o filmové prostředí. Ačkoliv na první i poslední pohled jde hra nejvíce pod ruku první zmiňované skupině, budou to právě GTAčkaři, kteří si zde najdou nejvíce výhrad.

Základem L.A. Noire je příběh, nejedná se o masivní jednolitý děj, ale spousta, méně, či více, souvisejících epizodek, střípků, zkrátka případů – každý se svou vlastní mini-zápletkou, postavami a rozuzlením, které se může lišit podle toho, jak zvládáte výslechy a ohledání místa činu. Případy jsou vskutku bravurní, zvládají evokovat jak atmosféru všední, šedivé a „nudně“ triviální policejní práce, tak se občas blýsknou nějakou zajímavou kauzou, třeba navrch i s odkazy na určitý film-noir ze 40.-50. let.

Samotné hraní bych rozdělil na tři složky:
1) Přesun po městě – ano najezdíte se hodně, ze stanice na místo činu, na příbuzné lokace, do domu podezřelých osob, přes márnici a někdy zase zpět. Vracet se na stejně místo po druhé jsem se musel jen párkrát, ohledat znovu již ohledanou lokaci pouze jednou za celou hru, to jde. Město vypadá pěkně, není sice tak lákavé na průzkum jako města GTA, tudíž jsem neměl sebemenší motivaci si někam jen tak zajet mimo rámec mise, nicméně tvrdím, že vypadá velmi dobře, věrně své době a příjemně mě na něm překvapila obrovská rozlehlost. Jízdní model představuje oproti GTA 4 krok zpět, ne však natolik, aby ovlivnil hráče a ježdění znechutil.
2) Výslechy jsou jedním slovem wow, opěvovaná facial motion capture skutečně nezná konkurenci, úšklebky, pohledy stranou, drobné uhnutí očí při lži, nejistota, nebo naopak mrazivá přesvědčivost arogantního lháře, či upřímný pohled při snaze pomoct a říct pravdu, to všechno zde máme v celé své kráse. Navíc mezi postavami, včetně té vaší, rozpoznáte spoustu TV herců, což je sympatické. Samotná „mechanika“ výslechů je o poznání jednodušší, máte vždy na výběr jednu ze tří možností, intuicí si můžete jednu ubrat, což je k ničemu, protože vám většinou zmizí ta nejméně pravděpodobná, a tak hodněkrát musíte tipovat. Pokud před výslechem řádně prozkoumáte místo činu, či prostor ve kterém se nacházíte a projdete si všechny důkazy, TEORETICKY byste měli vždy vědět, zda vám vyslýchaná osoba lže, či nikoliv, ovšem problém je, že někdy si důkazy a události nespojíte, popř. něco omylem vynecháte a neuvědomíte si to, dokud výslech, vlivem nedostatku této informace, nezkazíte. Takový výslech už nelze napravit a hodnocení celé mise se ubírá směrem záchod (hra vás však vždy pustí dál, nehledě na to, jak moc výslechy kazíte).
3) Ohledání místa činu a dalších prostor je největší slabinou hry a důvodem, proč spousta „akčnějších“ hráčů může později nadávat. Zatímco první ohledávačky jsou vzrušující, baví vás koukat okolo, zkoumat keříky, prohlížet si mrtvoly, nebo se doma lidem hrabat v policích, později se ta samá činnost stane otravná. Za úctyhodnou herní dobu cca 30 hodin se ohledávání od první do poslední mise nikam neposune. Přijdete na místo, musíte ho celé projít a klikat po každé, když se změní hudba – tohle je přesně ten důvod, proč se L.A. Noire nedá hrát příliš dlouho vkuse. Osobně mě sice nenapadá, jak ohledávání vylepšit, aby byl zachován silný opar realističnosti, ale bohužel to nemění nic na tom, že mě to nudí a obtěžuje.

Celkově má hra své mouchy, paradoxně „hratelnost“ ve smyslu intenzita, zábava, chytlavost, schopnost vás přikovat k PC, popř. se o hře bavit s dalšími lidmi je právě největší slabinou hry, L.A. Noire je noblesní, propracovaný epos, chovám k němu velký respekt, který mám potřebu patřičně ocenit v hodnocení, ale rozhodně to není čirá, hravá zábava, jenž mě nutila jezdit si ve světě GTA jen tak pro radost, popř. splnit hru na 100%.

Za soumraku odhozen až na samý kraj světa, zraněný a unavený, s posledními silami se sbírám ze země, pobřeží je malebné, ale z moře fouká štiplavý vítr přímo do očí, chtěl bych roztáhnout deku a na chvíli spočinout, ale nemám deku, ani s kým na ni ulehnout. Srdce mi bije příliš pomalu, oči se klíží a já mám strach, že bych je již znova neotevřel. Pomalým krokem přecházím z písku do vysoké trávy, byl bych se proběhnul a rozpaženýma rukama hladil jejich stébla, ale dochází mi dech už při samotné myšlence zrychlení kroku. Za šera sám se svými myšlenkami. Za posledního západu slunce padám k zemi u vstupu do kamenné jeskyně, v dáli slyším šumět vodu a v odrazu jeskynní klenby vidím její odlesky, ale nemám sílu se přesvědčit, zda jsou pravé, nebo zda jsou to jen zoufalé představy mé tonoucí mysli. Slunce pomalu nahrazuje Měsíc a já za jeho slabého paprsku otevírám dopis, abych si ho naposledy přečetl.. Poslední z jednadvaceti dopisů, které nikdy nedojdou svého adresáta. Vylité srdce a pootevřená duše na jednadvaceti papírech, pečlivě zabalená v jednadvaceti obálkách, pro mě dvacet a jeden příběh, udržující mě nad hladinou příčetnosti, pro ostatní dvacet jedna stran planých blábolů, pro tebe dvacet jedna střípků minulosti, o kterých nikdy nebudeš vědět, že ani existovaly. Obálka vypadává z mé náprsní kapsy, prsty jsou otupělé, ruka bez citu, nemohu se zvednout, nemohu se natáhnout, a tak jen zírám přimhouřenýma očima z nichž vyhasíná život na povysunutý papír začínající slovy: „Drahá Ester“...

Dear Esther není typická počítačová hra, ale spíše filmový, nebo dokonce „zhmotněný“ knižní, interaktivní zážitek. Je to poezie, při které musíte být v tom správném rozpoložení, abyste do ni dokázali proniknout. Pokud cynicky doběhnete na konec a otupěle odklikáte texty, nezbude vám z tohoto originálního projektu nic, než pěkná grafika a pěkná hudba, což bez střílení dost možná nepřekoná ani Source Engine promo Half Life 2: Lost Coast. Chce to trochu citlivého ducha, představit si sebe v roli herní postavy a hlavně za „Esther“ dosadit jméno někoho jiného – vám bližšího... Mnohem bližšího.

Nedokonalostí je zde spoustu, klidně by se do hry vešlo více textu, více dopisů, více vnitřních monologů, někdo by mohl namítnout, že ač se jedná o volný ostrov, na konec vede klasicky jen jedna, předem nalajnovaná, cesta, jiní by ocenili nějaký logický quest, puzzlík, nebo prostě jen větší interakci s okolím... Na všem je trochu pravdy, nicméně žádný z těchto nedostatků mě nepřipravil o krásně smutný, melancholický zážitek, jenž mi toto dílo poskytlo.

Pokud si chcete hru jakš-takš užít a nemít po dohrání trpkou pachuť v ústech, ihned zapomeňte na veškeré standardy id software, přimalujte v Malování Johnu Carmackovi knírek a oslí uši, vsugerujte si, že Quake 4 byl nejlepší díl série a definitivně „uznejte“, že Firefly válcuje Battlestar Galacticu...

Hotovo? Tak hurá na Wasteland! Hra vás vyhodí ve velice pohledné a na první pohled rozlehlé pustině, po prvním rozkoukání zjistíte, že atmosféra futurismu a westernu (jak vystřižená z Firefly) dává všemu spíše nádech pohody, než napětí a boje o přežití. Procházíte se okolo, ale ono až není tak, kde se procházet, spíš tedy klikáte na postavy, z nichž hlavouni vám dávají úkoly a všichni ostatní opakují nudné formulky o tom, na co byste si měli dát pozor a jak to tady chodí. Mezi jednotlivými misemi se musíte dopravovat vozítkem, přičemž po cestě vás zpravidla napadají jiná vozítka... Jako nápad se mi to líbí, ale zatímco takové GTA žije vlastním životem, a tudíž transport z místa na místo představuje nejen skvělé zakomponování hráče do herního světa, ale také i potěšení samo o sobě, Rage na tom zdaleka není tak dobře. Projíždění se krajinou by bylo pěkné, kdyby všude nevedla jen jedna jediná cesta, navíc hluboce pohřbená v kaňonech tak, že jen málokdy vidíte, co je za nosem. Samotné střílení je pak velice triviální, na nepřátele nelze ani mířit, musíte na ně čučet čelem a pak se vám bude autozaměřovat na nejbližší cíl, bože... A jízdní model je trochu jak na kokainu – přehnaná citlivost zatáčení apod. S tím jsou spojené i závodní okruhy, normálně bych hodnotil možnost zajet si pár koleček s raketometem na střeše jako vynikající vsuvku, ale takhle to bylo jen stěží nadprůměrné...

Rage se jaksi snaží být hrou pro všechno, snaží se inovovat a rozšířit žánr, jenže každý dobrý nápad má zde své „ale“, hned za každou pochvalou mám něco, co vytknout a vůbec, tento nevyrovnaný a jemně kolísavý pocit u hry jsem měl neustále. I ono zmiňované „chození si pro mise“ mi později začalo vadit, příběh je mizerný (závěr vyloženě zabitý) a jelikož samotná náplň misí je nesofistikovaná a arkádová, pauzy mezi nimi jen zbytečně vytrhávají z hratelnosti. Vzhledem k tomuhle se mi na mysl vkradlo Metro 2033, což byla hra, s mnohem intenzivnější atmosférou, až strachem, tudíž jakákoliv zastávka v obydlené oblasti působila hráči příjemnou úlevu a pocit odpočinku... Na druhou stranu samotné střílení je poměrně zábavné, prostředí vypadá pěkné, grafika interiérů je sice o poznání slabší než grafika exteriérů, resp. jakýchkoliv pohledů „z dálky“, ovšem design je ucházející. Když se tak prodíráte rozmanitými troskami a rozbořeninami a tu na vás škvírkou vysvitne sluneční paprsek, začínáte mít pocit, že tohle je konečně to, co od hry požadujete. Problém opět tkví v tom, že i mezi největším bordelem vede vždy jedna okatě uspořádaná cestička, vedoucí do vašeho cíle a nikam jinam. Připočtěte si k tomu nechvalné používání průhledných zdí a spínačů typu „tady jsou dveře, ale otevřou se až když vezmeš naprosto nesouvisející item a zabiješ všechny nepřátele okolo“ a jsme jak ve hrách před 10 lety.

Vůbec, itemů je ve hře moc, v každé misi nasbíráte 20 kilo píčovin a stejně nevíte, co k čemu slouží, jednou za čas mrknete do inventáře, kliknete „build all“ a jdete dál... Nechápu, proč je poslední dobou inventář pro tvůrce FPS takový problém, dokonce ani špičkové hry jako BioShock, či zmiňvané Metro 2033 nejsou schopné vytvořit situaci typu „vím, co k čemu slouží, vím, co sháním a cíleně to chci najít“. Všechny hry nás zasypávají harampádím, které stejně nikdo nepotřebuje, protože hru nakonec dohraje s jednoduchou brokovnicí... Mimochodem poznámka k obtížnosti (nejtěžší) – jednu misi se mi podařilo dohrát pouze mlácením pažbou... Na druhou stranu, když jsem si odvykl ukládat a náhodou umřel, naštvalo mě, že hra neobsahuje téměř žádné checkpointy, umřete a jedete klidně 15 minut znova.

Na závěr však musím zmínit, že až na technický problém, který v mém hraní udělal pauzu 3 měsíce, jsem ji dohrál téměř jedním, resp. dvěma dechy a to také něco znamená. Rage nemá žádné kulervoucí momenty, ani geniální nápady, nevyčnívá opravdu v ničem, ale zároveň vás v ničem vyloženě nerozhodí a nevědět, že je produktem id softu, tak snad ani tolik nezklame...

Po nedotaženém paskvilu jménem Saints Row 2 přichází sebejistější Saints Row: The Third – hra, která konečně ví, co chce. Je to hra, co si nedělá iluze, že svou velkolepostí, propracovaností a krásou města může konkurovat GTA IV, je to hra, co svou atmosférou a příběhem nemůže obstát v ringu ani proti The Saboteurovi, nicméně je to hra, co přináší spoustu čistokrevné, svojské zábavy v podobě extrémní arkádovosti, přímočarosti, ujetosti a příjemného humoru.

Po prvním spuštění hry se na vás vyvalí spousta růžové barvy, nepřeberná množství nastavení – možná až moc, při takovém závalu možností měla na mě customizace postavy opačný efekt – nechtělo se mi s ní srát. Dále celkem slušně vypadající grafika (stále však o něco horší než 3 roky staré GTA IV) a břitce vtipné mise, jenž jsou i přes svou trivialitu schopny hráče skutečně zaujmout a pobavit. Hratelnost je tedy na velmi slušné úrovni, mohu říct, že jsem se bavil po celých 17 hodin, kterých mi hra vydržela... Samozřejmě pak jsem ji s čistým svědomím odinstaloval, přičemž opakovaná pařba, narozdíl od kteréhokoliv dílu GTA, nehrozí... Jízdní model bych nejraději charakterizoval citátem z božského seriálu Angry Video Game Nerd, dílu o Ghostbusters 2: „It’s a huge, huge improvement... But that’s not saying much, it still sucks monkey fucking pukes diarhoea up your fucking asshole!“ Ale ne, to bych třetímu Saints Row křivdil, zlepšení je výraznější, jízdní model je již pouze nerealistický, nelogický, stále mající potíže s tím, že naprogramované modely aut se neshodují s jejich vnějším vzezřením (tzn. při prudkém zatáčení a smyku auto jakoby klouže po povrchu nehledě na to, jak by se vzhledem k pozici svých kol a fyzikálním zákonům mělo hýbat), ovšem je plně hratelný a v konečném důsledku nikterak frustrující!

Příběh hry žádné zlepšení nepřináší, jedná se o nekonzistentní a neohrabaný věšák, na který se pouze zavěšují jednotlivé mise. Úkoly v drtivé většině zahrnují transport na určité místo a střílení předimenzovaného množství nepřátel. Díky svižnosti přestřelek se dá přimhouřit oko nad tím, že neobsahují žádné taktické prvky, prostě kosíte vše, co se hýbe a frčíte dál. Pochválit však musím „průvodní“ jevy a šílenosti typu střílení při volném pádu z jednoho letadla do druhého, pohyb v cyberprostoru, čištění čtvrti plné zombies apod. Vyzdvihnout je třeba taktéž hláškaření a zmiňovaný humor ("Do you have a plan or do we just shoot everybody who get’s in our way? That is the plan"), díky němuž má vše pohodový a bezstarostný feeling, zapomínáte na herní nedokonalosti a jen si užíváte arkádovosti a hratelnosti.

Co se však zasloužilo o to, že nakonec uděluji neobjektivních a spíše osobních 80%, jsou vedlejší úkoly – Insurance Fraud, Tank Mayhem i standardní Mayhem, Snatch, Cyber Blazing, Professor Genki's Super Ethical Reality apod. – tomu říkám odreagování (aneb jak říká vaše postava při kvalitní explozi: „It’s so much more relaxing than painting“). Abych to shrnul návod na tuto hru je jednoduchý, nesnažte se jí uctívat, prožívat její příběh, či srovnávat její svět se světem kolem vás, vemte si z ní, co vás baví, vyždímejte ji a pak zahoďte... Zábava zaručena.

Half-Life: Uplink je jako poslední bonbón na dně té nejlepší bonboniéry, jako poslední srk toho nejsladšího nápoje, jako poslední hranolek nedělního oběda, nebo také jako nalezení oblíbené hračky z dětství zapadlé za skříní, či objevení letité fotografie na dně spodního šuplíku… Píše se rok 2011 a já instaluji demoverzi z roku 1999 na hru z roku 1998, demoverzi na svoji nejoblíbenější singleplayerovou hru, kterou jsem dohrál 8x a kterou i po řadě let znám stále nazpaměť… Zjištění, že existuje jeden celý level Half-Lifu, jenž mi zůstal utajen, zjištění že je tady poslední dílek puzzlí z obrázku, který jsem měl tak hrdě vyvěšen na stěně, koukal na něj před spaním a nepřipouštěl si jeho nedokonalost, resp. neúplnost, bylo pro mě šokující. Nyní ho ale držím v ruce (mám na mysli ten dílek, vy nemravní neřádi!) a slavnostně zakončuji, co mělo být již dávno zakončeno – příběh jednoho mistrovského díla na poli počítačových her.

Inu, abych sundal růžové brýle, Uplink nedává původnímu Half-Lifu nový rozměr, vlastně v něm vůbec nechyběl, je to zkrátka „něco navíc“, jeden další úkol a jedna zajímavá odbočka. Hned první co potěší je, že Uplink má poměrně ucelený děj, nepůsobí jako jeden level vytržený z kontextu, dočkáte se pár sympatických dialogů, třech základních monster a samozřejmě vojáků. Na vaší vycházce za nasměrováním satelitu určitě nejvíc potěší scriptíky, srdce mi plesalo radostí s každým vojákem, který čekal až se k němu přiblížíte na dohled, aby mohl být nějakou příšerou odtažen za nohy a přeměněn na pár porcí krvavých steaků. Vrcholem scriptování své doby je pak závěr, temný depresivní a monumentálně hrůzostrašný závěr překonávající i většinu plných verzí her (např. Blue Shift vyloženě splachuje do záchodu), natož demoverzí. Zakončení Uplinku se do mě zapsalo jako další nezapomenutelný herní moment.

Rok se s rokem sešel a herní komunita dostala opět nové díly Fify, NFS a CoD… Jak dlouho bude možné ždímat ten samý herní koncept pořád a pořád dokola? Fifa je s námi už 18 let, znamená to, že můj potomek si bude moci zahrát Call of Duty: The Blackest Postmodern Warfares Ops at Neural War 12? Možná… Každopádně rýpání do dlouhých, „komerčních“ herních sérií tvoří jen jednu stranu mince. Faktem zůstává, že hráči si tyto hry stále užívají (záměrně neříkám „kupují“ neboť v koutku duše věřím, že hratelnost je pro vývojáře stejně důležitá jako prodejnost, resp. že tyto faktory jsou úzce a takřka neoddělitelně provázané). Modern Warfare 3 vrhá hráče do brutální štvanice, do hektického boje, v němž se nelze zastavit a porozhlédnout okolo, do války schopné přikovat vás k obrazovce a vnímáním opustit okolní svět… Tedy stejně jako tři předchozí CoD díly, přesto stačí obměnit postavy, nedesignovat nové prostředí a voilá, funguje to jako „za mlada“.

První mise jsem si neskutečně užíval, vůbec mi nepřišlo, resp. nevadilo, že něco podobného v jiné variaci jsem už vlastně hrál, atmosféra funguje pořád stejně skvěle a pocit tlaku, nekompromisně vás ženoucího kupředu je nezaměnitelný. Jak si tak klestíte cestu hrou, určitě si všimnete, že grafiku pohání stále stejný, možná o pár drobností vylepšený, engine – ač je to od Battlefieldu 3 znatelný skok vzad, stojím si za tím, že hra vypadá pořád skvěle. CoD má jeden z těch unikátních enginů (jako měl např. Half-Life), u kterého sice stárnou speciální efekty, ale celkový vzhled zůstává velmi pěkný. Koukatelnost ještě víc zvedá perfektní design levelů, u Modern Warfare 1 a 2 jsem vždy chválil, že všude něco je, prostory jsou plné „nedůležitých“ předmětů, kancelářské výbavy, trosek, zkrátka všeho, co se tam „hodí“, u MW3 tomu není jinak a pocit autentičnosti se tak opět zvedá…

Čeho už si nevšimnete, to jsou scripty, poslední díly CoD jsou kritizovány za plno neviditelných spínačů, které musí být přesně aktivovány, aby vás hra pustila dál, u BF3 to byl problém občas znatelně zasahující do hry, ale u MW3 není čas se vzdalovat z boje, či dělat podobné skopičiny (samozřejmě musíte hrát aspoň na druhou nejtěžší obtížnost, jinak ničíte celý koncept válečné hry), pouze jednou jsem měl problém se scriptem a pouze jednou jsem minul autosave pozici, jinak scriptování přesně mapovalo můj individuální a logický pohyb hrou.

Kampaň je celkově o chlup slabší než u výborných MW 1 a 2, ale za to Spec Ops jsou o něco lepší. Dohrát všechny mise na Veterana je opravdová výzva, u které se konečně cítím jako speciální jednotka, pokoušející se o dokonalý zátah. Také kooperační Survive mód (obdoba perfektních Nazi Zombies z CoD 5) je docela zábavný. Areny pro něj jsou navrženy účelně a sympaticky a bránit se proti nekonečným zástupům vojáků je docela legrace. Jen škoda, že po smrti musíte znovu opakovat několik nudných prvních kol...

A je to tady, DICE vhazují rukavici do ringu a vyzývají Infinity Ward na souboj v jejich vlastní disciplíně. Máme tady moderní válečný konflikt, zatím nejasně definovanou hrozbu, kterou je třeba odvrátit, několik důležitých master-seržantů, jejichž jména brzo zapomeneme a hlavně nálož pořádně hutné akce! Nechronologické vyprávění začínající výslechem vaší postavy na stanici a přeskakování misí podle toho, o čem zrovna vaši nadřízení chtějí vědět, se mi zamlouvalo. Je to alespoň trošku osvěžující přístup k béčkovým velezápletkám o Rusku a atomových bombách, takže i relativně jednoduchému ději se dostává slušná dávka napětí a pocitů důležitosti.

Náplň misí není v ničem překvapivá, vystřídáte různá prostředí od rozlehlých plání, džunglí, přes sniperování na střechách až po hektické busty stísněných kanceláří. Intenzita a rychlost hry je o malinko nižší než u sérií Modern Warfare (+ Black ops), ale pocit není o nic méně realistický, právě naopak věci jako chování zbraní a práce s viditelností realističtější jsou. Vůbec práce s viditelností je po vzoru Bad Company 2 bezkonkurenční, opravdu musím zmínit kvalitu světel, víření prachu po detonacích a efekty oslnění, jichž mimochodem někteří vojáci využívají cíleně tím, že vám do očí posvítí laserovým zaměřovačem.

Díky tomu, že hra není vždy tak zběsile rychlá nastávají dvě situace: ta první je bezprostřední a týká se toho, že se cítíte jako na skutečném bojišti (za předpokladu že hrajete na hard), vidíte pozice vašich i nepřátelských vojsk a to vás může svádět k přemýšlení o tom, jak nejlépe zaútočit (na což u Modern Warfare není čas). Druhá situace nastává následně, když jste za toto přemýšlení potrestání zatím nejnásilnějším scriptováním, co jsem u hry viděl. Neviditelné spínače, které musíte aktivovat, aby vás hra pustila dál jsou samozřejmě i v Modern Warfare, ale tam jsou naprosto v souladu s logickým uvažováním hráče, hraní Modern Warfare je tak hektické, že není prostor k tomu, abyste se někde zastavovali, nebo se snažili odejít z bojiště. U Battlefieldu na to prostor je, ale přesto těchto možností nesmíte využít. Jednou mi stačilo střílet na nepřátele z trochu jiného úhlu, a jelikož jsem tím nesplňoval příkaz „follow“ na svého parťáka, hra prostě nepokročila dál, jindy stačílo o cca 5 metrů vybočit a už mi hrozila dezertace a to jsem chtěl jen nepřátelům vpadnout do zad, což např. v Bad Company 2 občas šlo. Kampaň je scripty opravdu nepříjemně svázaná, kdybych neznal multiplayer, divil bych se, proč se hra jmenuje „bojiště“, když z něj představuje jen malinký, uzounký koridor (a to tvrdí někdo, komu standardní koridorovost u FPS nevadí). Na druhou stranu musím ale uznat, že pokud se hráč vzdá experimentování a soustředí se čistě na postup dál, na problém se scriptem narazí jen párkrát za hru... Když to vezmu kolem a kolem, jsem s kampaní velmi spokojen, hra neměla sebeméně nudný moment, je velice záživná a pokud odpustíte nulovou volnost, tak je perfektně hratelná.

Nepochybně jedním z důvodů, proč se Battlefield tak skvěle hraje, je grafika – zmíněná osvětlení, propracované efekty na každém rohu i celková líbivost prostředí, to jsou grafické orgie drtící vše vyjma Crysis. Design prostředí taktéž bez výhrad a co obvykle nedělám, tak zde nemohu opomenout zvukovou stránku hry – špičkové efekty dle prostor odkud/kam střílíte apod.

Na závěr nejspíš to nejdůležitější a to je multiplayer, neměl jsem možnost ho důkladně prozkoumat, ale věřím, že zde Battlefield boduje asi nejvíc. Vzhledem k rozpětí bojiště, optimálního množství hráčů na něm a využití techniky Battlefield Call of Duty nekonkuruje, zde rozehrává svůj vlastní „boj“ a směle v něm vítězí. Vybíráte si povolání, které skutečně ovlivňuje váš styl hry a nedává vám jen druh zbraně, používáte techniku, která výrazně ovlivňuje dynamiku hry, můžete využívat obstojnou (ne však úplnou) zničitelnost prostředí a spolupracovat s kolegy na vyšší úrovni než bývá zvykem…

S odstupem času mi přijde, že stejným způsobem jakým Hitman 2 přispěl k zpřístupnění žánru stealth akcí svými pochopitelnými pravidly a absencí frustrujících momentů, tak The Thing rozšířil FPS hráčům obzory o survival horror. The Thing se sice jako hororová adventura tváří, má její atmosféru, jež si mnoho nezadá ani s předními zástupci žánru typu série Resident Evil, či Alone in the Dark, ovšem hraje se poměrně jednoduše, jako taková trochu jiná FPS…

Nacházíte se v odlehlé vědecké stanici na Antarktidě a vašim jediným úkolem je utéct. Ač narazíte na několik vzkazů a vyslechnete si pár dialogů mezi dalšími přeživšími, nemusíte v příběhu hledat indicie, které by byly nezbytné pro dokončení hry. Avšak právě občasná konverzace perfektně dokresluje atmosféru úzkosti a strachu. Během prvního levelu dokonce nebude třeba ani jednou vystřelit, přesto se budete pomaličku ploužit místnostmi, prohlížet každý kout a užívat si každou vteřinu hry. Právě jako dobrý hororový film, nemusíte vždy čelit nejhrůznějším monstrům, abyste se báli. Ovšem zde podobnost s filmy končí, upřímně, ani jsem si neuvědomil, že hra měla na film The Thing navazovat a nějak rozvíjet jeho děj.

Samotný způsob hraní je poměrně jednoduchý – nemusíte si příliš lámat hlavu se zaměřováním, či uhýbáním, střílení je formalita, co je důležitější, tak zda se díváte správným směrem a zda máte munici, což rozhodně nemáte vždy, a tak v řadě situacích musíte volit raději útěk. Dá se říct, že obtížnost si hráč zvyšuje sám tím, jak moc hru prožívá, jak se bojí a jak moc se leká  Občas se k vám připojí další pozůstalí, ale pozor, někteří z nich mohou být infikovaná „časovaná bomba“. Můžete je sice otestovat, ale to vřele nedoporučuji, protože i infikovaný voják vám ušetří trochu munice a zdraví, zatímco pozitivní test ho promění v příšeru okamžitě.

Celkově jsem touto hrou velmi nadšen, vidím na ni sice spoustu drobností, které by se daly vylepšit (inventář a množství itemů, možná sem tam propracovanost prostředí, umělá inteligence), ale i tak přináší perfektně hutnou atmosféru a chytlavou hratelnost v balení přístupném ne-hardcore hráčům žánru surfoval horror/adventur.

Je zajímavé, že zatímco kdysi býval multiplayer u her častěji pouze bonbónkem, který čerpal z nedesignovaných levelů pro singleplayer, dnes se karta otáčí a Bad Company 2 je toho důkazem. Samozřejmě tohle není žádná novinka, vždyť už první díl Battlefieldu byl čistě multiplayerovou akcí… U které jsem ale díky hře s boty strávil rozhodně více času než u kampaně Bad Copany 2, ehm.

Po rozjetí hry na plné detaily na notebooku s GF 360M jsem byl docela zaujat grafickým enginem, tedy ne stoprocentně vždy v dobrém slova smyslu, ale většinou ano. Na první pohled výborné stínování, pronikavá světla, ale přitom vše tak trochu hranaté. Lokace typu jungle, či sněžené krajiny vypadají perfektně, uličky v polorozbořených předměstích také nejsou k zahození, ale rozlaďuje mě zem, kde jsou menší trosky, listy, kořeny atd. znázorněny pouze texturou. Tyto detaily jsou nejspíš daní za vysoce nadprůměrný destrukční model, určitě bych netvrdil, že zničit jde vše, pokud nějaká stavba před vámi opravdu lehne popelem, může za to skript, jinak jdou likvidovat většinou „jen“ venkovní stěny. Kromě budov se dobře likvidují překážky sloužící jako krytí – ploty, menší zídky apod. Hratelnost to ovlivňuje dost a to je na tom samozřejmě to nejdůležitější a nejlepší. Už se nemůžete cítit bezpečně skrčeni pod oknem, schovaní za dveřmi, nebo vykukující zpoza rohu, jedna zbloudilá raketa a máte po ptákách. Další věc, jež oceňuji, je práce s viditelností – exploze po sobě zanechávají znatelné množství kouře, setkáte se s písečnou i sněžnou vánicí (nejsou nascriptovány) a někdy stačí i přímé sluneční světlo – tohle je dost realistické a hodně her by se zde mohlo inspirovat.

Umělá inteligence zůstala v základech, přeci jen proč propracovávat singleplayerové featurky v multiplayerové hře? Ovšem nemuselo by se stávat, že když vojákům neúmyslně utečete, tak se vám v dalším „záchytném bodě“ doslova teleportují za záda. Stejně tak se teleportují do/z vozidel a samotná vozidla po savech zůstávají zaparkovaná jinde. Jízda s nimi je ale zábavná a efektní, vůbec Battlefield je namísto detailů uzpůsoben větším a rozlehlejším bojům… Náplň kampaně se drží zajetých kolejí, je triviální, snaží se inspirovat lepšími hrami jako je Modern Warfare 1 a 2, ale zdaleka nedosahuje jejich vrcholů. Vesměs nenarazíte na nic, co byste už jinde nezažili (tedy kromě toho, že vám AI občas rozbourá kryt, za kterým jste schováni), ale na druhou stranu bych singl ani neoznačil jako urážku, je docela zábavný, byť to není žádný zázrak...

Přesto, že mutliplayer je hlavní devizou hry, neměl jsem možnost ho pořádně prozkoumat, letmo však můžu říct, že je dost zajímavý, vybíráte si povolání, pohybujete se velkými a atraktivními mapami a za každých okolností je důraz kladen na týmovou souhru. Nemusí to sedět všem, moc CS hráčů asi Battlefield nepřetáhne, ale své poslání splňuje více než dobře!

Zatímco u prvního Hitmana se jednalo spíše o hardcore záležitost, jenž dokázala hráče nectící stealth postupy velmi frustrovat až odradit, Hitman 2 je mnohem přístupnější hrou pro širší masy. Ne, nechci mluvit o žádném zaprodání se průměru a jednoduchosti, přístupnost a krása Hitmana 2 tkví v tom, jak jsou jeho pravidla pochopitelná a „uchopitelná“, nemusíte být Tom Clancy, abyste po rozmyslu a menší obhlídce prostředí, pochopili, kdy a kde se dá projít bez zpozorování, kam zatáhnout mrtvolu, za koho se převléct a jak potichu opustit místo činu, aniž by se aktivoval alarm… A když už se náhodou něco nepovede, nemusíte hned rozbíjet klávesnici, prostě zbytek mise dostřílite po Rambovsku a příště si dáte větší pozor, život, resp. smrt jde dál!

Mise a prostředí jsou pěkně různorodé, 20 způsobů jak někoho zabít a žádný nespadá do šedivé nudy, vystřídáte všechny možné lokace a všechny možné způsoby jak se kam infiltrovat. Na hratelnosti misí je skvělé, jak „dávají smysl“, Hitman je dost realistický na to, abyste v řadě pasáží u monitoru ani nešpitli, ale přesto je v prvé řadě perfektně hratelný právě proto, abyste se nedostávali do neřešitelných záseků a ze všeho se mohli nějak vylízat. Takto skvělý mix herních ingrediencí se jen tak nevidí, za ta léta Hitman 2 pořád vyčnívá z davu akčních her a já jej nemohu než doporučit i dnešním hráčům…

Mám takový pocit, že někdo zkrátka využil dobrého jména a dlouholeté, resp. té nejdelší, aféry, aby na její bázi narychlo zprznil nějakou hru a pod nálepkou kontroverzního jména si zajistil dobrý prodej. Zpočátku působí Duke tak, jak by zkušený hráč mohl čekat - nebudeme si tedy klást iluze o konkurování Crysis 2, ale spokojíme se s velkou dávkou humoru, povedených hlášek, nadsázky a velmi jednoduché, přímočaré, arkádové hratelnosti.

Pokud bych chtěl být hodný, řeknu, že DNF je ryzí old school, kdybych chtěl být zlý, řeknu, že je to neuvěřitelně zaostalá hra, při hraní se mi vybavují kousky jako Half-Life 1, Unreal II, nebo vlastně i Duke Nukem 3D a tím nemyslím to, jak se mi hrály v době svého vydání, nýbrž jak by se mi hrály teď! Je smutné, že řadu let starý Doom 3, Half-Life 2, či RTCW jsou i nyní mnohem lepší hry... Dukovi zkrátka rychle dojde dech - bezduché střílení do dementních potvor bez umělé inteligence a pohybování se v odbytě nadesignovaných levelech člověka rychle omrzí. Samotná grafika je pak to nejmenší, samozřejmě je to ostuda pro UT3 engine, ale nijak neruší, spíše zmiňovaného designu je škoda, většina levelů vypadá jak velké kostky, do kterých je naházeno pár překážek, aby to jakš-takš vytvářelo iluzi prostředí. Koridorové FPS mi nevadí, ale DNF je opravdu "koridor jak sviňa" a když už je třeba někde zapojit mozek a přeskákat pár překážek, je to strašně okaté...

Paradoxně nejsem z hry tolik zklamán jako z posledního Wolfensteina, protože si zachovává osobitý Duke styl a svižný přístup k arkádové hratelnosti, aneb vypnout, jít dopředu, střílet a poslouchat hlášky... Jinak je to ale šedý a nezajímavý průměr.

Nemohu se ubránit jisté rozpolcenosti dojmů z nového Portálu. Na jednu stranu člověka potěší, že Portal už není jen ten krátký vedlejší projekt, ale plnohodnotná logická hra na cca 6 hodin kampaně protkané příběhem. A zde bych se zastavil, příběh ve hře rozhodně nehraje prim, ale zachraňuje spoustu potenciálně prázdných momentů - tolik výborných hlášek, každý úvod k puzzlu, nebo k nové klíčové místnosti, je potěšením. Smysl pro humor a sarkasmus tvůrcům rozhodně nechybí. Mezi další potěšení patří i rozsáhlejší prostory, možnost nahlédnout za papundeklové zdi laboratoří a propracovávat se směrem vzhůru za svobodou...

Nových logických prvků ve hře je, hmm, dostačující počet - skákací / běhací tekutiny, "gravitační" proudy, silového pole... Dobře, s tímhle mohu být spokojen, ovšem celkové zakomponování do puzzlů, neboli jakási logická úroveň hry, mě poměrně zklamala. Na tabuli při vstupu si prohlédnete, čeho bude třeba využít, obejdete si herní prostor a většinou hned víte, co a jak. Zásek jsem měl ve hře jen jeden, takže upřímně, u Dooma 2 jsem se zasekl vícekrát...

Nechci tímto Portal 2 nijak strhat, je to neskutečně milá, vtipná a zábavná hra, ale není tak hardcore na logiku, takže je třeba upravit svá očekávání - hru jsem si tedy nezapínal, když jsem chtěl zapnout všechny mozkové závity, ale právě naopak, když jsem se chtěl odreagovat, a tak s celkovým zážitkem nemohu být nespokojen.

Vizuální stránka Crysis 2 je opravdu výborná, paradoxně engine nepřekonává první Crysis, ale na pohled to vypadá skvěle. Všechno se hýbe – listy, stromy, stíny, světla září do tváře a takový pohled na slunce skrz větve stromu je k nezaplacení (anebo k zaplacení, pokud vám někdo nabídne pohled na reálné slunce skrze reálný strom :) ). Nicméně grafický engine je jedna věc, jeho využití pak věc druhá. Často jsem se ve hře pozastavoval a koukal na okolí díky perfektně propracovanému designu levelů. Zatímco u takového Bioshocku jsem schopen pochválit design díky určité estetice celého díla, oproti Crysis 2 jde poznat, že se jedná jen soustavu tunelů a místností s věcmi po stranách. V Crysis 2 se všude něco válí, nic není prázdné a co je důležité - nic není nepřirozené. New York, ta betonová továrna na sny, je postupně prokládána troskami – je to velkolepá apokalypsa blízká až na dotek.

Herní prostředí se snaží vykazovat mírné známky sandboxu, např. vstoupíte do určité lokace a hra vám nabídne více taktických možností, a když říkám více, tak myslím většinou dvě. :) Buď použijete cloak a proplížíte se okolo, nebo si přes gatě promnete koule, nabijete kulomet a jdete na to přímo. Je to určitě krok dopředu od koridorovek, ale do budoucna by to chtělo, aby ony možnosti postupu měly větší vliv na hru. Hra vás provede jak tiššími misemi, kde bude právě použití cloaku tou nejlogičtější volbou, tak masivnějšími přestřelkami se spojenci proti hromadě nepřátel - zde bych však také podotknul, že by neuškodilo více "chaosu" ve stylu CoD 4, neboť při opakovaném procházení lokací (smrt -> load) hned víte, kde kdo číhá, popř. v jakých vlnách na vás nepřátelé naběhnou. Na druhou stranu touto typickou vlastností stříleček moc trpět nebudete, protože hra je poměrně jednoduchá. Na Veterana jsem zažil jen pár těžších checkpointů a vyloženě do tuhého nejde ani v samotném závěru.

Hra působí po všech stránkách megalomanským dojmem, velkolepou atmosféru občas ve víru akce podpoří i skvělá hudba (plus našlapané theme v menu). Za vším vězí hromada poctivé práce a je to opravdu znát. Líbí se mi, že Crysis 2 nikoho nekopíruje, takové Black Ops se hraje sice v podstatě stejně dobře, ale vedle Crysis 2 působí jako chudý příbuzný…

Zpočátku se mi Metro jevilo jako nepřímé pokračování Cryostasis - mluví se tam rusky, pohybujeme se pomalu a opatrně v depresivních prostorách, dýchá na nás nadpřirozeno a akorát místo ukazatele tepla dobíjíme ukazatel plynové masky... Metro však představuje variabilnější herní náplň a znatelně barvitější hratelnost. Sandbox se sice nekoná, dokonce ani RPG prvky ne (za celou hru jsem jen dvakrát nakoupil něco v marketu a nejspíš jsem to ani nepotřeboval), ovšem Metro je i v rámci koridorové FPS nadstandardně zajímavou hrou. Jsou mise, kde střílíte větší množství nepřátel se skupinou dalších vojáků, jsou mise, kde se ve dvou plížíte temnými chodbami za doprovodu perfektní atmosféry a neméně velkou část zabírají také mise, kde se samotní, ubozí a připosraní schováváte před nepřáteli a postupujete ve stylu stealth.

Ani jeden z těchto druhů misí sice nedosahuje vrcholu svých žánrů, obzvláště stealth prvky jsou velice jednoduché, ale myslím, že právě tak je to nejvíce vhodné pro pohodovou hratelnost a odreagování. Ono vůbec nazývat misi, kde stačí vojákům před nosem zhasnout petrolejku a proplížit se jim za zadkem jako "stealth", je možná až urážkou pro opravdové stealth hry, ale nemůžu si pomoct, právě takhle mi to vyhovovalo. Nic komplikovaného, jen objevit jednoduchý vzorec pohybu nepřátel a dostat se dál. Aby zde však platilo, že "méně je někdy více", musí mít hra oporu v ostatních aspektech. V prvé řadě se jedná o již zmiňovanou atmosféru, která je opravdu fantastická (neříkám, že hrůzostrašná, to ne), v druhé řadě o excelentní grafiku, její hrou světla a stínu a přesvědčivým designem prostředí. Stejně jako u Cryostasis si ale dovolím poznamenat, že samotný engine zdaleka nedosahuje kvalit Crysis, jen na pohled běžného hraní se tváří prvotřídně.

Jednu výtku, která mě rozžhavila pěkně do běla, bych však měl - zpropadený systém ukládání! Hra používá jeden autosave, který se vám přepíše klidně sekundu po té, co se ve stealth misi prozradíte, jelikož nevíte co je za rohem, nebo vám pohodově zničí hru, pokud se vám podaří utéct svému parťákovi do další loadovací zóny a zanechat ho bugnutého v té předchozí... A v těchto situacích opravdu nezbývá nic, než restartnout celou misi.

Celkově to byl moc pěkný herní zážitek a překvapivě dost dlouhý! Člověk sice během hraní přijde na více drobných nedostatků, ale fakt, že si na většinu z nich po dohrání ani nemohu vzpomenout mluví sám za sebe...

Příjemné překvapení letošního podzimu! Mnozí by považovali za obrovský úspěch, kdyby Treyarch překonali aspoň konkurenční nemastné, neslané Medal of Honor, jenže to ještě netušili, že kluci, kteří svým World at War tak trošku pošpinili značku kvality Call of Duty, se rozhodli navrátit vše do nejlepšího pořádku. A myslím, že formulace "návrat k nejlepšímu" hru nejlépe vystihuje. Black Ops neposunuje hranice hratelnosti, nepřináší nové herní prvky, on se jen snaží co nejlíp napodobit Modern Warfare (2), přinést další, pokud možno stejně tak atraktivní, ale nikoliv zkopčené mise do oblíbeného herního konceptu hektické akce nezastavující se ani na vteřinu.

Je zajímavé, že ačkoliv se Black Ops od Modern Warfare 2 nepohlo směrem dopředu, ani stranou, nelze mu tuto stagnaci, z hlediska herní evoluce, nijak zazlívat. A proč? Protože se prostě skvěle hraje. Všude se něco děje, herní design je bohatý (speciálně džungle vypadají úžasně), všude se něco hýbe, vybuchuje, nic nezůstává pořád stejné a žádný prostor není prázdný... A přímo do pekelného nitra tohoto bojiště jste vhozeni a jste hrou tlačeni, abyste neodtrhli oči od obrazovky ani na malý moment, protože přímo před vámi probíhá delikátní "černá" operace, kterou prostě MUSÍTE (rozuměj: chcete) dokončit, co nejrychleji a co nejelegantněji, jak to jde. Hra je rychlá, akční, vtahující, mise velice pestré - zde, stejně jako u Modern Warfare, nelze prakticky nic vytknout.

Příběh také příjemně překvapil, sice působí pořád spíše béčkově a na jedno použití (btw víte, že scéna s ruskou ruletou byla inspirována filmem Deer Hunter?), ale má své silné momenty, nějaké to malé překvapení a hlavně dostatečně opodstatňuje přesuny z místa (a času) na úplně jiné v rámci jakoby nesouvisejících misí. Herní doba už tak blyštivá není, 5.5 hodiny sice zní, jakoby někdo hrál na drogách, ale ono to skutečně o moc víc není. Jako druhou negativní poznámku bych uvedl, že je konečně na čase pořádně zapracovat na prostřelitelnosti materiálů a zdí...