Když si tak zkouším ty různé plošinovky, tak jsem asi po stopadesáté rozjel Prince. To je totiž taková klasika a prazáklad veškerých PC hopsaček s áčkovými ambicemi.

Je neskutečný, jak je hra vlastně jednoduchá a přitom dokonalá. Mladý zlodějíček musí projít 13 koly, aby před zákeřným vezírem zachránil princeznu. Hra se obejde bez filmečků, jen v enginu hry ukazuje stále nervóznější princeznu jak ji utíká čas a funguje to. Stejně tak funguje všechno ostatní. Naprosto skvostný leveldesign plný odboček k lahvičkám.

Lahvičky, které Vám doplní nebo přidají životy. Ale také převrátí obrazovku vzhůru nohama, otráví vás a v jednom případě vám umožní létat. Nechutné pasti co z vás udělají fašírku. Ovládání prince za pomocí jednoho tlačítka a kláves a přitom princ zvládne krčení, slézání i vylézání na plošinky, běh, skok s rozběhem a ještě bojovat s mečem a krýt se. Nervydrásající taktické souboje s čím dál vytvrdlejšími strážemi. Skoky které je nutno přesně odměřit. A brutální nemilosrdný časový limit, který Vás jediný omezuje. Umřít můžete kolikrát chcete, ale na konci Vám dojde čas. Trvalo mi to týdny, než jsem hru někdy v půlce 90 let poprvé dohrál. Přitom není ultra těžká, obtížnost je férová (na rozdíl třeba od druhého dílu).

A to nezmiňuji pěknou grafiku, v rámci možností měnící se prostředí, arabskou hudbu, naprosto fantastickou animaci hrdiny (na rok vzniku) a pár špeků na kterých se musel logicky zaseknout v té době každý - kostlivec, zrcadlo, dvojník či myška - asi znáte všichni. Zkrátka ač v roce 1990 vzniklo pár "větších" her a tohle je "jen" hopsačka, je to taková klasika, že bez přemýšlení bych ji dal hru roku 1990.

Flashback, jedna z poctivý starých hopsaček, které přinesly do žánru spoustu věcí navíc. Stejně jako Blackthorne je základ půjčený z Prince of Persia a hrdina tak běhá, skáče, přitahuje se a chytá za plošinky, slézá z nich dolů, ale tady je toho více. Mnohem víc.

Nejprve boje. Hrdina se narozdíl od Blackthorne neumí krýt, ale má silové pole, které se na vteřinu zapne a může rozhodnout souboj. Když se třeba spustíte na plošinku s potvorou, ta vystřelí a sestřelí Vás dolů. Kromě toho jsou tu kotouly na dostání se za soupeře. Ani soupeři nelení - ti primitivnější jen střílí, ale mutanti se teleportují a mimozemšťani proplouvají jako hrouda slizu, která Vás bez problémů srazí a boje s nimi jsou pořádný adrenalin. Hrdina má naštěstí 4 dílky štítu, které se dají dobíjet, jen se musíte dostat k energetické stanici.

Obtížnost je vyvážená. Nedá se říct, že by ovládání bylo dokonalé, ale dá se na něj zvyknout. Průserem je, že občas přestane reagovat Shift, kterým se běhá nebo slézá a když kvůli takové chybce spadnete a opakujete kolo, nepotěší to. Nedá se rovněž říct, že neumřete a nebudete pasáže opakovat znovu, ale určitě ne desetkrát. Porůznu jsou po kolech rozesety nejen dobíjecí stanice, ale i ukládací stroje a mezi jednotlivými koly si můžete napsat heslo. Jednotlivé skoky nejsou nefér až na několik pasáží kdy je nutno provést šikmý skok na dalekou a zároveň vysokou plošinu. Ten jsem si musel vygooglit - takže rozběhnout se, pustit směrové šipky a hrdina sám skočí. Je to snadné, ale přijít na to.

Co tuhle hru povyšuje jsou bezesporu adventurní prvky. Sbíráte předměty které někde použijete, občas řešíte situaci jak se někam dostat a zde pomůže třeba vrhací teleportér. Jednou jsem brutálně zakysl - protože jedny dveře otevřete jen výstřelem. A hlavně je tu pasáž v Novém Washingtonu, kde máte čtyři městské části, probíháte lokace, mluvíte s lidmi, sbíráte questy na "pracáku" a plníte je, abyste se dostali na Zemi. Troufám si říct, že v té době nevznikla plošinovka, která by něco podobného obsahovala.

Navíc jako třešnička na dortu je tu příběh, který není vůbec špatný. Hrdina trpí ztrátou paměti a snaží se odhalit mimozemské spiknutí s cílem infiltrovat a ovládnout Zemi. Příběh je v CD verzi doprovázen parádními animacemi a vůbec ani samotná grafická stránka hry není špatná. Trošku zamrzí konec kdy hrdina zničí mimozemský svět a je unášen lodí neznámo kam, do navazujícího Fade to Black se pouštět moc nechci.

Každopádně Flashback byl a je klasikou, která se dá v pohodě dohrát a zabavit se u ní i dnes. Arkáda roku 1993.

Dostal jsem neodolatelnou chuť si zahrát po Blackthorne zase nějakou hopsačku a volba padla na další z devadesátkových klasik Raymana, kterého jsem naposledy hrál ještě snad z originálního CDčka někde z bazaru. No a uvědomil jsem si, že hopsačky prostě už nejsou žánr pro mě.

Samozřejmě se Raymanovi nedá nic vytknout. Malebná pestrobarevná grafika, uchu lahodící hudba, roztomilost, spousta různých prostředí. Hrdina je už dneska klasickou herní postavou. Ovládání je vyřešené na jedničku a pouhými třemi čudlíky se Rayman zvládne rozbíhat, plazit, létat, bojovat, přitahovat, zhoupávat na hácích a další věci. Samotná náplň je neskutečná - Rayman má 6 světů, každý z nich má několik epizod a každá epizoda ještě čítá několik kol. Dohromady je to neskutečných 70 levelů, což při srovnání s arkádovými či konzolovými hopsačkami, které si vystačili tradičně s osmi koly je výkon. Světem se pohybujete na minimapce, kde se dá ukládat.

Zkrátka a dobře, skvěle se na to kouká, dobře to zní, pěkně se to ovládá, horší je, když hru zkusíte opravdu dohrát. Ještě nikdy jsem neměl ve hře tak intenzivní pocit, že mě tvůrci nenávidí. Ze začátku Vám to nepřijde, ale později každá pasáž, každý skok skýtá nějakou zradu. Nezasažitelní nepřátelé na nepřístupných místech, miniaturní plošinky, náhodně rozpadající se plošinky, bossové kteří útočí všemi možnými způsoby, respawnující se potvory, klouzající místa, bonusy skryté tam kde stoprocentně zařvete. Ke konci přichází chuťovky typu obrácené ovládání, neustálý běh a v poslední epizodě tvůrci mazaně vypnuli možnosti cheatování.

Aby toho nebylo málo, tak v průběhy hry získáváte schopnosti, bez kterých se na určitá místa nedostanete. Jenže Vy se tam dostat musíte, protože je nutné v každé epizodě osvobodit všech 6 klecí s elektronky (takoví pidižvíci, které byste nejradši vzteky rozšlapali :D). A to znamená, že některé epizody si projedete na dvakrát. Navíc i objevit klece je husarský kousek - většinou to znamená nějaký šílený skok, pád na slepo, nebo třeba sebrání náhodné bobule, která klec zviditelní.

Nemyslím si, že jsem úplně neschopný, svého času jsem dohrál různé šílenosti včetně NESovských Battletoads, ale nebýt cheatu Raylives, který přidá 99 životů, ani bych si neškrtl. Některé kola jsem opakoval snad 50x (například přeskakování na bójích v jeskynním světě). Omlouvám se za upřimnost, ale kurvy a piče jenom lítaly a myslím, že zrovna Rayman je hrou, u které si neodpočinete, ale spíše na maximum rozzuříte. Navíc jsem si na konci řekl proč vlastně? Intro tu není žádné, hlavní záporák Vám uteče a outro má 10 sekund a následují titulky.

Rayman je bezesporu klasika, ale prakticky nedohratelná a za to více jak 80% nedám. Arkáda roku 1995.

Tak jsem si zas pro změnu zahrál něco, kde člověk nemusí přemýšlet, ale spíše se spoléhat na reflexy. O Blackthorne jsem nedávno někde četl a rozhodl se ho po letech znovu zkusit.

Zatímco dnes je nejrůznějších retro arkáda na PC nepočítaně, na začátku 90. let to byla především doména konzolí a ty legendární by se dali spočítat na prstech obou ruk. Mezi ty největší legendy patřil Prince of Persia a Blackthorne jde v jeho stopách. Titulní hrdina tak umí to co princ - skákat do dálky, běhat, chytat se a přitahovat, slézat plošinky. Umí toho ale mnohem více. Kotouly, krytí a střelba vpřed i vzad. Ano, přestože se jedná o fantasy plné orků, hrdina i nepřátelé mají bouchačky.

Systém soubojů je jednoduše parádní - protože obě strany se kryjí a hrdina musí vyčíhat přesný moment, kdy soupeř dostřílí a vylézt z krytu a začít pálit. A nebo soupeře v krytu oběhnout, či se mu dostat za záda kotoulem a střelit ho do zad. Není to tak snadné, tvůrci s oblibou umisťují záporáky na nepřístupná místa, navíc kromě orků a zrádců tu máme vybuchující pavouky, naváděné výbušné vosy, kulometné věže, nenažranou trávu a tak dále.

Co nabízí hra dále? Překvapivě dost. Domorodce, kteří Vám něco dají (a pak je můžete odprásknout bez postihů), vylepšování zbraní i zdraví, 4 různé světy po 4 kolech, stále silnější monstra, v jednom světě mají domorodci zbraně a brání se. Navíc je tu malý inventář, kde můžete mít dvě druhy bomb, léčení, klíče k mostům, levitační plošinky, klíče k silovým polím či výbušniny na deaktivaci jiných silových polí.
Leveldesign je parádní - máte více možností kam jít, ale nakonec musíte projít vše, abyste získali vše potřebné k vytoužené cestě výtahem dál.

Nechybí ani příběh, který je sice klišovitý - ďábelský záporák Sarlac dobil hrad klaďáka a ten stihl teleportovat synka na Zemi. Ten se po 20 letech vrací, aby Sarlacovi nakopal. Nicméně podání i přestože že se jedná víceméně o statické obrázky je parádní.

Kdybych tak měl něco vytknout, tak to že si autoři párkrát schovali nejtěžší skok na konec a po pádu musíte hrát celé kolo znovu. Ale to už tak nějak k žánru a době patří.

Zkrátka Blackthorne je arkádová klasika, která mě ani po mnoha letech od posledního dohrání nezklamala. O fous před Aladidnem arkáda roku 1994.

Znáte takový ten pocit že sledujete výborný film a pak přijde konec, na který koukáte s otevřenou pusou a hlavou se Vám honí "tady se někdo posral". Tak přesně tohle se mi stalo u Dark Seed 2. Ale popořádku.

Dark Seed 2 je výborná adventura, mnohem lepší než první díl. Minimalistická grafika jedničky je pryč, místo toho tu je standartní grafika roku 1995 s naklíčovanými herci a v temném světě konečně mohl H.R. Giger rozvinou svou úchylnou fantazii. Jako doprovod je nervní antihudba, která se výborně hodí. Rozplizlé 3D filmečky se tedy těžce nepovedly, ale budiž. Lapálie se spuštěním pod Windows 3.11 řeší balíček z jedné abandonware stránky, takže v pohodě.

Hratelnost je výborná. Zůstalo pohodové ovládání třemi ikonami (prohlédnout, použít, odejít), díky bohu zmizely všechny časové šílenosti z jedničky, takže je Dark Seed 2 klasická adventura. Těžká jak blázen, ale férová. Od začátku máte otevřenou poměrně širokou paletu lokací, spoustu času strávíte pokecem s postavami, na některé místa se dostanete až po posunutí v příběhu. Po nějaké části se dostanete do Temného světa, který stejně jako v prvním díle ovlivňuje ten skutečný a podobá se mu. Na většinu věcí se dá přijít, ani není potřeba zkoušet všechno na všechno, spíše se trpělivě vracet za postavami a zjišťovat co se stane. Za zrcadlové bludiště a závěrečnou honičku bych teda někoho nakopl, ale jinak super. Hra je o dost delší než první díl.

A příběh? Parádní. Mike Dawson se vzpamatovává z událostí prvního dílu a vrací se do rodného městečka. Radost mu kazí to, že jeho přítelkyně Rita byla brutálně zavražděna, všichni ve městě ho nenávidí a on je hlavním podezřelým. Při pátrání zjišťuje, že Rita byla pěkná štětka, která to táhla s půlkou lidí ve městě a že každý má nějaký škraloup. I to samotné vystačí na parádní temný thriller.

Ještě lepší je parádní Temný svět, kde zjišťujeme, že místní zrůdy jsou v podstatě normální "lidi", kteří by rádi žili pokojným životem. Jenže čelí invazi Prastarých, kteří si dělají zálusk i na svět lidí. Je to docela hutný horor, ve kterém nechybí prastaří Strážci, nezničitelní poslové, magické předměty, spousta monster a znepokojivých scenérií. Člověk připadá úplně maličký proti Lovercraftovskému zlu a přitom ví, že ho musí zničit.

No a pak přijde konec. Hrdina odhalí celou pravdu o městečku, Ritě, svojí matce. Po šíleném závodu porazí monstrum pronikající do našeho světa, zlikviduje kosmickou loď Prastarých a objeví se u psychiatra. Ten je mrtvý a vypadá to, že vše bylo jen v Mikově hlavě. Jack, který mu pomáhal je jen výplod jeho fantazie/druhé já z temné strany, který ho zabije, načež je hrdina prohlášen za sériového vraha. Nejenže to nedává smysl, obě varianty popírají většinu z dění obou dílů, ale ještě je to absolutně antiklimatické a do hry podobné konce zkrátka nepatří.

Každopádně nehodnotím film, ale hru, takže Dark Seed 2 je výborně vypadající hra, která se dobře hraje a má výborný příběh, takže 80%. Nebýt absolutně stupidního konce, dal bych více.

Dark Seed je adventurou, kterou jsem ještě nehrál. A protože mi pomalu dochází kousky z přelomu 80-90. let, kterými jsem chtěl začít, pustil jsem se do ní i přes velkou nechuť. Ta pramení z toho, co na počátcích žánru nejvíce nesnáším - time limity a dead endy. Nebudu lhát, tohle je jedna z těch her, kterou bych bez návodu nikdy v životě nedohrál a protože obtížnost je v podstatě nehratelná, odpovídá tomu i moje hodnocení.

Dark Seed ale není úplně špatná hra. Grafika primárně vychází z kreseb H.R. Gigera, který stvořil veškeré obrazovky v Temné světě a je na co koukat. Sice je na hře poznat, že je z roku 1992 a nelze čekat žádné zázraky, ale samotné obrazy se povedly a cizí, prastarý a jiný paralelní svět je přesně takový, jaký by měl být.

Ani příběh není úplně špatný - Mike Dawson si koupil dům a hned první noc má noční můru, ve které mu implantují do hlavy nějaký mimozemský zárodek. Jenže to není jen noční můra a Mike a vy s ním máte tři dny na to zjistit, jak z toho ven. V průběhu druhého dne dostanete možnost cestovat do paralelního světa prastarých a moc se mi líbilo, že lokace zde kopírují skutečný svět, včetně drobností jako je pes, policajt či auto.

Líbilo se mi přenášení věcí, povedla se temná hororová hudba a když si to vezmu kolem a kolem, tak ovládání bylo přesně takové, jaké v moderních adventurách. Dvě ikonky na průzkum a interakci, kurzor který mění tvar při východu z lokace a toť vše.

Jenže se to nedá hrát. Během hry běží totiž nezávisle na Vás čas a máte možnost jít kamkoliv a udělat cokoliv. Když něco nestihnete, nevezmete nebo neaktivujete, smůla. Když se opozdíte a usnete venku, okradou Vás. Když uděláte něco co nemáte, zavřou Vás. Když usnete v temném světě, jste mrtví. Během hry navíc může přijít pošťák nebo zazvonit telefon a pokud nejste poblíž, tak opět smůla. Aby toho nebylo málo, tak události v jednom světě ovlivňují druhý, můžete si sem přenášet a schovávat předměty a na většinu z toho Vás nic neupozorní. Bez návodu si prostě ani neškrtnete a i s ním jsem zakysl, protože jedna z událostí co měla přijít nepřišla a musel jsem den opakovat.

A když si otevřete návod, zjistíte, že je to vlastně takové vybředlé. Mike je nesympatický panák s mulletem a knírkem, interakce s ostatními postavami je skoro na nule, většina věcí co děláte nedává moc smysl a nakonec i ten příběh vyzní tak nějak do ztracena hrdina nechá odletět loď a pak dostane prášky na bolest hlavy od mimozemské? knihovnice. Navíc pokud víte co dělat, hra je neskutečně krátká, drtivá většina obrazovek nemá vlastně využití.

Zkrátka tohle je spíše pro fanoušky Gigera a jeho kreseb a pro ty co chtějí trošku jiný příběh, než pro fandy pořádných adventur.

Curse of Enchantia jsem měl z dětství zafixovanou jako hroznou blbost. Při první pokusu o znovurozehrání mě odradil idiotský systém ovládání a hra šla z disku. Nakonec jsem se kousnul a hru dohrál. Byl to boj.

Začal bych příběhem, jenže tu žádný není. Kluk je přenesen do nějakého paralelního světa čarodějnicí, prochází podivným světem kde jsou monstra, ale i technologie a když čarodějnici porazí, vrátí se domů a objeví se nápis The End. Nic víc. Ve hře nejsou žádné dialogy, hrdina umí říct akorát Hi a Help a pokud někoho potká, postavička mu obrázkem ukáže co chce. Ano i tak se dá vyprávět skvělý příběh (Machinarium), ale tady to prostě nefunguje. Lokace na sebe nenavazují a nedávají občas smysl.

Grafika je celkem pěkná, hudba se mi líbila, než jsem zjistil že jede v nekonečné krátké smyčce a musel jsem ji vypnout (přes setup).

A můžu pokračovat v kritice i v hratelnosti. Předměty nejsou popsány, takže nevidíte co hrdina drží, nebo na co kouká. Po Kyrandii jde o druhou hru, která má omezený inventář, takže se v jeskyni vracíte na třikrát pro šutráky (dále už to naštěstí není problém). A pak je tu otřesné ovládání. Jsou tu obrázkové ikonky, takže jsem musel kouknout do návodu co vůbec která dělá a kromě look, talk a get je tu na osm částí rozdělené use - unlock, insert, push/pull, eat, wear, throw, give, combine. A ještě attack a jump.

A v tom je kámen úrazu - ve většině případů tušíte co udělat, ale netušíte jak. Autoři jsou důslední a tak jednotlivé příkazy často dost nelogicky střídají. A je jasné proč - hra je totiž šíleně krátká a i se zkoušením všeho na všechno se dá dohrát za pár hodin. Bez šíleného ovládání, nebo vědět co děláte, máte do hodiny hotovo.

A proč po tom všem 60%? Inu ono mě to nakonec docela bavilo. Curse of Enchantia je totiž v podstatě tradiční adventura spíše pro mladší hráče, čemuž odpovídá i humor. Nemůžete umřít, udělat chybu, většinou se pohybujete na pár obrazovkách, na 90% věcí se dá přijít (na všechny ostatní je tu návod, například co udělat s odpadajícím rybářem by mě nikdy nenapadlo). Jednotlivé obrazovky jsou zábavné, povedené i atmosférické - skalní cesta s postupným překonáváním překážek, ledový palác či na etapy probíhající souboj s upírem, který si nakonec sbalí fidlátka a znechuceně odchází.

Takže pokud překousnete šílené ovládání a nulový příběh, je to celkem hratelné.

Laura Bow 2 - takže rovnou začnu pozitivy a zlepšeními od minulého dílu. Ovládání je díky bohu klasické sierrovské z počátku 90 let, kdo hrál nějaké King Questy nebo jiné série, bude tady jako doma. Na rozdíl od Lucasů si vystačíme s pár ikonami a nejsou tu žádné zbytečnosti. Grafika se také celkem povedla. Není to žádný zázrak, ale na rok 1992 standart a hlavně některé lokace jsou působivé (například nádrže s různými mytologickými či herními postavami). Docela mě potěšilo roztomilé intro a neodfláklé outro, kde se dovíte osudy všech postav (i těch mrtvých) a následují vtipné titulky.

Co se bezesporu povedlo je atmosféra. Nechybí tu prohibice a tajné nálevny, rasismus a hlavně všudypřítomný šovinismus, ani bych nespočítal kolikrát někdo hrdinku nazval hloupou nánou (volný překlad) či podobně. A mezi námi, ona na mě jako naivní husa taky působila, hned na začátku se nechá nadvakrát okrást, celým příběhem se proplétá s divením se všemu a naivními dotazy, její románek s přitroublým Stevem stojí taky za to. Atmosféru dokresluje celkem zajímavý swing včetně jednoho songu. Pobavily mě docela brutální a vtipné úmrtí.

Co se nepovedlo? Systém výslechů. V deníku máte asi 18 postav, 7 lokací, x předmětů a pár obecných témat a v rámci postupu hrou je třeba se každého zeptat na všechno. V praxi to znamená otevřít deník, vybrat téma, zavřít ho a tak dokola a to všech postav... z toho by jednoho švihlo. Prasárna největší je, že v některých místech nejde ukládat!!! Něco podobného jsem v adventuře ještě neviděl a pokud to nebyl bug GOG verze, tak to nechápu. Obzvlášť to potěší při přechodu z 4 do 5 kapitoly, kde prozkoumáte místo činu, následně máte prchat před vrahem, nevíte co dělat a nestihnete uložit. A znovu. Moc mě nebavily ani sáhodlouhé historické výklady o obrazech, zbraních, brnění, na rozdíl třeba od druhého Gabriela Knighta jsem to přeskakoval. Nehlásící se předměty pod kurzorem rovněž nepotěší.

Jinak hratelnost se celkem dá. Ze začátku jezdíte po městě a sbíráte stopy pomocí výslechů, později v muzeu vyslýcháte, odposloucháváte, šmírujete, občas něco použijete. Lupa a sklenice na odposlech budou nejlepšími kamarády. V druhé půlce přituhne, protože musíte v určitý čas být na určitém místě, abyste získali stopy a posunul se čas a hra se promění v procházení lokací stále dokola, kde se co objevilo. Závěrečný útěk před vrahem je parádní, ale kazí ho nemožnost ukládání v některých místech.

Málem bych zapomněl na příběh. Inu je to klasická detektivka - v muzeu někdo ukradl cennou dýku, brzy se objeví mrtvola a tak je muzeum uzavřeno, mrtvoly přibývají jak na běžícím páse a Laura musí na vše přijít. Sbírka podezřelých je pestrá, ale takovým tím béčkovým způsobem - francouzská asistentka která ojede každého, německý strážný s náckovskými manýry, snobský archeolog, úlisný práskač, profesorka se zálibou v mrtvolách a jizvách atd.. přiznám se že konec, kdy máte odpovědět kdo, co a proč mě trošku dostal a musel jsem kouknout do návodu. Podezření jsem měl, ale copak jsem nějaký Sherlock Holmes?

Zkrátka Laura Bow 2 je bezesporu lepší, než první díl, ale do klasiky má celkem daleko.

Poslední známější adventura z roku 1989, kterou jsem ještě nehodnotil. První díl Laury Bow další z žánrových příspěvků Sierry do žánru adventur a tak tu po pohádkách, erotice, fantasy, vesmírném sci-fi a policejní kriminálce máme klasickou detektivku. A je to bohužel tradiční sierrovka se vším všudy, která v roce vzniku trošku zaspala dobu.

Především celý příběh je nejtradičnější námět už od dob Agathy Christie. Bohatý a starý plukovník Dijon umírá a na své strašidelné sídlo sezve příbuzné, aby se rozdělil o peníze. Laura je kamarádka nejmladší z nich, která se k tomu připlete náhodou a spolu s ní poznáváme co je to za pakáž. Všichni mají máslo na hlavě od prastarých dam, nezdárných synovců a neteří až po služebnictvo, spousta lidí se nenávidí, většina chce peníze a tak se začnou brzo vršit mrtvoly jak na běžícím pásu. Potud super. Jenže hlavní hrdinka celou hrou prochází tak nějak netečně. Nikoho moc nevyslýchá, sbírá stopy, odposlouchává hovory, ale vždy přijde pozdě a až na samotný konec nic neovlivní. Co se konce týče, od detektivky bych čekal smysluplné odhalení. Tím mi sice autoři potvrdili jednu z teorií, nicméně vzhledem k dějovému podrazu jsem se neměl čeho chytit při finálním rozhodnutí. Zvraty typu vrahů je více, vrah zemře před koncem do slušné detektivky nepatří, patří tak do hovadin typu Vřískot.

Příběh má své highlighty hromada mrtvol ve sklepě, šmírování přes tajné chodby i brutální nelogičnosti - hrdinka odejde z pokoje, vrátí se během vteřiny a někdo je zavražděn.

Graficky je to na úrovni sierrovek té doby - rozkostičkovaná poměrně ošklivá grafika, přičemž Indiana Jones nebo Mean Streets dokázali že to šlo i tehdy líp. Občas se hra i zasekne a je nutno restartovat.

Hratelnost je pekelná. Chození klávesnicí, ručně psané příkazy. věci co se nehlásí i když stojíte u nich, logické akce co nejdou provést, protože to nepíšete správně (výtah). Spousta překvapivých, ale nicméně brutálních a vtipných úmrtí. Venku je to dost bludiště nelogicky navazující. A především stejně jako pozdějiší Gabriel Knight 3 je hra rozdělena na časové úseky, kdy je nutnost být ve správnou chvíli na správném místě. Kde, proč a jak či nějaká logická návaznost neexistují, takže hru můžete dohrát a drtivou většinu míst minout. A tak jsem nakonec povzdechl, sáhl po návodu a jel podle něj. Bez návodu si nejen nešrktnete, ale nebudete z příběhu tušit vůbec nic. I s ním jsem hodnoti "super čmuchal" nedosáhl. S návodem si ale užijete hru, budete tušit co je kdo zač, jaké má motivy a můžete skládat teorie jak to bylo.

Já se tak celkem po příběhové stránce bavil, po stránce grafiky a hratelnosti je to typicky staré nemilosrdná a nelogická Sierra.

Zatímco Last Crusade byl takový rozjezd, teprve ve Fate of the Atlantis stvořili Lucasové naprosto nesmrtelnou klasiku. Taky jsem ji kdysi několikrát dohrál a popravdě mě to nikdy nepřišlo jako taková legenda, jak psali ve Score, ale až teď vidím ty kvality.

Fate of the Atlantis je totiž zdánlivě obyčejná adventura. Není ničím nápadná, všechno plyne tak lehce a samo a přesto se nedá najít nic, co by šlo vytknout. Samotné zpracování je na rok 1992 vyvedené na jedničku, grafika je pořád parádní, nově přibyly zvuky, dabing, gradující hudba a v těch nejlepších momentech nechybí ani slavný Williamsův motiv.

Příběh je přesně takový, jaký byste čekali od Indiana Jonese. Indy pátrá po ztracené Atlantidě na popud své bývalé asistentky Sofie, přičemž zpočátku ani nevěří, že skutečně něco najde. Pátrání ho zavede na dobrodružnou výpravu po celém světě - Alžír, Island, Monte Carlo, Kréta nebo v interaktivním intru na nebezpečnou půdu vlastní univerzity :) A jak přibývají kamenné desky, nutné pro otevření bran Atlantidy, příběh graduje, přičemž v samotné Atlantidě je to teprve paráda. Tři kruhy bájného města, bludiště, spousta místností a pomalý, ale jasný postup k centru a odhalení tajemství celého města. Závěr s výrobou bohů následovaný úprkem z bortící se Atlantidy je přesně tak velkolepý jak byla původní trilogie. Nechybí ani další ingredience pořádného dobrodružství. Sofia je typická ženská, která se s Indy celý film pošťuchuje a vy víte, že si nakonec padnou do náručí. Záporáky tvoří náckovské duo šílený doktor a všehoschopný zabiják a nechybí ani pár dalších zajímavých postav pro dokreslení atmosféry. Nechybí ani humor a dokonce narážky na filmy, ve které se hra odehrává (Jih proti Severu, Casablanca). Musím zopakovat to co mnozí přede mnou - škoda že z toho nevznikl film.

To podstatné je, že se to celé parádně hraje. Ovládací příkazy byly zredukovány na 9, předměty se hlásí pod kurzorem a nabídnou vždy nejlogičtější akci, ve hře je spousta puzzlů s kamennými disky i ostatních puzzlů, ale na většinu máte někde nápovědu a stačí dávat pozor. Adventurní akce jsou převážně logické a i když jsem nevěděl jak dál a musel kouknout do návodu nikdy jsem si neřekl "jak jsem na tohle měl přijít?". Náplň je pestrá - budete bloudit bludištěm, zprovozňovat ponorku, zaměřovat z balónu vykopávky, zprovozňovat prastaré přístroje, boxovat, handlovat na arabském trhu atd... Navíc zhruba půlku hry můžete projít třemi způsoby - s pomocí Sofie, jako inteligent, či jako akční hrdina. Já si pochopitelně vybral Sofii, bez toho špičkování by to nebylo ono :) Podstatné je, že hra neháže klacky pod nohy žádnými dead endy, časovými limity, stresujícími či nelogickými situacemi, prostě nabízí jen čistokrevnou a stoprocentní zábavu. Adventura roku 1992.

Chtěl jsem si dát znovu Fate of Atlantis a tak jsem se pustil i do předchozího Lucasovského dobrodružství s Indiana Jonesem.

První co mě překvapilo byla na rok 1989 opravdu pěkná grafika. Tam kde Sierrovky ještě pár let poté bojovaly z rozplizlými obrazovkami a pixely nabízí Lucas čistou, jednoduchou grafiku bez větších obtíží koukatelnou i dnes. Zvuková stránka je horší, protože občasného Williamsova motivu je to prakticky bez zvuků, hudby i dabingu.

Příběh asi nemá moc cenu zmiňovat, protože věrně kopíruje a sleduje film, který zná asi každý. Hra nepřidává naprosto nic nového, naopak pár postav a událostí z filmu chybí.

A konečně hratelnost. Ta je zajímavá tím, že přináší spoustu nelinearity a možností. A tak se při střetnutí se strážemi můžete z problémů vykecat, něco nabídnout nebo si cestu proboxovat. Při letu letadlem záleží na Vás kolik sestřelíte letadel a jak daleko doletíte, jinak zase můžete nabídnout deník pravý či falešný, přičemž při tom druhém přijdete o zajímavé setkání s Hitlerem. V jednu chvíli ovládáte dvě postavy a ty musí spolupracovat. Tahle nelinearita nepřináší kupodivu dead endy, nicméně můžete minout spoustu důležitých informací a předmětů a značně si zkomplikovat postup dál.

Mínusy jsou tradiční bolesti těchto prastarých adventur - pixelhunting, Scumm ovládání kde máte asi 15 naprosto zbytečných příkazů, myší kurzor pod kterým se nehlásí předměty a musíte poctivě zkoušet kliknout s Look na všechno podezřelé. Naprosto šílená je knihovna, kde mezi asi 20 policemi plnými knih máte najít tři knihy (a nikdo Vám to neřekne). 2D tod-down bloudění katakombami, hradem či vzducholodí připomíná spolu s boxováním spíše arkádu než adventuru. Navíc je hra docela krátká.

Takže Poslední křížová výprava není úplně špatná, ale ani žádný zázrak, ten se Lucasům povedl až s dalším dílem.

První zklamání v téhle sérii. Overseer si samozřejmě drží určitý vysoký standard a tak jsou filmečky parádně natočené (zejména fantastický souboj se Sladem), dialogy perfektně napsané, postavy skvěle zahrané a kromě jako vždy skvělého titulního hrdiny zde doslova exceluje slavný Michael York. Jenže jsou tu dvě ale.

1. Hratelnost. Perfektně doladěné ovládání z předchozích dílů šlo do háje a místo myší se pohybujeme klávesnicí a to šnečí rychlostí. Držet celou hru klávesu pro běh mě fakt nebaví. Opět tu funguje mix mezi vyšetřováním a adventuřením. Vyšetřování tentokrát ulehčuje zápisník, který označuje na co jsme se které postavy i ptali, vrací se i vyhledávání informací přes databázi (které je ale v drtivé většině případů k ničemu). Adventuření bylo náročné a to tak že velmi. Součástí série byly sice vždycky puzzle, ale tady autoři přestřelili a téměř každá lokace má má zhruba 2-5 puzzlů na řešení, přičemž to už přestává dávat smysl. Některé jsou klasické, na některé se dá přijít, některé jsou brutální a musíte kouknout do návodu a některé jsou tak přestřelené, že co máte dělat nepochopíte ani s návodem (například alarm v podlaze, operace mozku). A celkově je těch puzzlů už prostě moc. Nic z toho by nevadilo, mít nějakou motivaci k dohrání. Jenže tady přichází druhé velké ale a to je příběh.

2. Příběh je naprosto nepochopitelně zopakovaný z Mean Streets, autoři použili lacinou berličku, kdy Tex vypráví Chelsee o své první ženě. A tak se opět pouštíme do vyšetřování sebevraždy Carla Linskyho na popud jeho dcery, opět sbíráme přístupové karty a hesla a odhalujeme projekt na ovládání myslí. Je to v podstatě remake, tedy mor který sužuje dnešní Hollywood, ale u hry bych něco takového nečekal. Navíc to autoři ozvláštnili tím, že vzali původní postavy a přeházeli jejich role v příběhu, posunuli rok kdy se to stalo a pokud už někdo zůstal, změnila se mu osobnost. Největších změn se dočkaly dvě postavy - z původně slušné Sylvie udělali tvůrci totální mrchu a štětku (nechápu proč si ji Tex bral), z laciného zlouna Gideona pak někoho, kdo to v podstatě myslí dobře..

A mě to zkrátka nebavilo. Overseer je slušná hra, ale to kouzlo když člověk napjatý sleduje kam ho zavede příběh je pryč a v podstatě jsem si jen odškrtával lokace a zvraty vedoucí k známému finále. Bez toho, aby mě táhl v adventuře příběh mě pak nemůže logicky ani moc bavit samotná hra. 70% za výše zmíněné objektivní kvality hry.

Pandora Directive se těžko hodnotí a komentuje. Zatímco Under a Killing Moon bylo pro mě obrovské překvapení v hratelnosti i celkovém zpracování, Pandora Directive nepřináší absolutně nic nového.

Hned po zapnutí hry se budete cítit jako doma, protože všechno od ovládání, slovních soubojů, výslechů, cestování po mapě i pohybu lokacemi zůstalo naprosto stejné. V předchozím díle to fungovalo, takže není proč to řešit a jsem s tím naprosto spokojený. Ostatně třeba v Doom/Doom 2 nebo Fallout/Fallout 2 nejsou žádné rozdíly a nikdy mi to nevadilo. Co mi ale trošku vadí, že se nezměnila ani grafická stránka, tady jsem za dva roky čekal trošku zlepšení a že autoři zrecyklovali i základní lokaci. Takže Vás čeká stejná Chandler Avenue se stejnými domy, postavami i dialogy. Pravda není to úplně totéž, protože hra solidně navazuje na předchozí díl - a tak je pryč třeba majitelka pizérie, který získala díky Texovi peníze za rozvod nebo zaostalý recepční hotelu posedlý požární ochranou - hotel totiž vyhořel. Objeví se i pár nových jmen, ale jinak to zůstává totožné.

Co se změnilo je délka hry - Pandora Directive je totiž mnohem delší, složitější a komplexnější. Nechybí tu spousta puzzlů a většina z nich je pekelně těžká, počet dní ve hře se zvětšil na 9 a přibyly i další možnosti. Hru můžete hrát ve dvou módech (zvolil jsem ten těžší) a slovní souboje tentokrát vedou k tomu, jak se na Vás lidi koukají, jak se vyvíjí Váš vztah s prodavačkou novin Chelsee a především také k jedné ze tří cest a šesti zakončení. Na adventuru docela slušné možnosti. Ve hře také sbíráte body a přiznám se že tohle byla první hra, kde jsem se maximu ani nepřiblížil, protože spousta puzzlů je na čas a některé nejsou v lidských (nebo aspoň mých) silách stihnout. Z jedničky se vrací možnost získávání peněz, které ovšem Tex většinou použije na placení dluhů z minulého dílu :) a novinkou je přesnější cestování na mapě, kde si můžete vybrat i to kde ve svém apartmá skončíte.

A příběh? Jestliže minulý díl byl v bondovském duchu, tady mě okamžitě napadly Akta-X. Tex začíná pátrat po zmizelém vědci, který pátral po spojení Mayů a mimozemšťanů a navíc se kolem potlouká sériový vrah Black Arrow Killer. Tentokrát ale příběh začne gradovat do sci-fi roviny hodně rychle a brzy se to hemží důvěrně známými věcmi právě z Akt-X. Mimozemské přistání u Roswellu, vládní konspirace, zlotřilí agenti NSA, umírající svědci. Zní to možná trošku lacině, ale je to výborně napsané, zahrané, doprovází to parádní filmové sekvence (třeba boj o záchranu Emily). Budete pátrat po 5 částech mimozemského zařízení, podíváte se v naprosto parádní sekvenci do Roswellu či do prastarého chrámu a celkově je poměr mezi výslechy a klasickým adventuřením mnohem vyváženější. Jediná drobná výtka jsou určité úkoly na čas, které v adventurách opravdu nemám rád. Trošku mě zamrzelo to klišé lidstvo není na mimozemskou technologii připraveno na konci.

Celkově? Pandora Directive je k dokonalosti dopilovaný předchozí díl, mnohem větší, s novými možnosti a lepším příběhem. Nebýt totožné grafiky a recyklace lokací, bylo by to i za 100%.

Under a Killing Moon, neboli třetí ze série o Texu Murphym jsem narozdíl od prvních dvou dílů znal od dětství díky recenzi ve Score, ale nikdy jsem se k ní nedostal. Takže tohle nebude nostalgické vzpomínání, ale hodnocení čistě bez emocí. Musím uznat, že začátek mě na pár dní odradil. Ošuntělé prostředí, složité ovládání, milion předmětů na které se dá kliknout. Nakonec jsem se ale odradit nenechal a dobře jsem udělal.

Under a Killing Moon je totiž parádní záležitost. Ano grafika už dnes neoslní, ale v roce 1994 to plně 3D prostředí, ve kterém se volně pohybujete muselo být parádní. Ovládání je skutečně unikátní - pohybujete se volně myší, můžete se skrčit a stoupat, naklánět se dolů a nahoru - a všechno využijete - například při schovávání se před sondou nebo prohledávání košů a šuplat. V případě že Vás na obrazovce něco zaujme, mezerníkem přepnete do průzkumného módu a klasicky adventurně prohlížíte, sbíráte, otevíráte, šoupete. Předměty putují do inventáře, kde je můžete ve 3D zkoumat či kombinovat. A pokud už narazíte na někoho živého, spustí se jeden z desítek FMV filmů, ve kterých si s postavami povídáte. Musím říct, že takhle promakané ovládání neměly v té době ani 3D akce, snad s výjimkou System Shocku.

FMV filmečky jsou parádní, v slušném rozlišení, občas ukážou i nějakou tu akci a ke konci Vás čeká velkolepé outro. Grafika nakonec není tak ošuntělá, protože dokáže vykouzlit překvapivě působivé lokace. A když už začínám tou technickou stránkou, hru provází slušná najazlá hudba, herecké výkony nebijí do očí a hlavní představitel (a designér) Chris Jones podává výborný herecký výkon. Paradoxně nejhorší herečka je představitelka barmanky, o to větší šok pro mě byl, že jde o Margot Kidderovou, která byla v původních Supermanech. Co mě potěšilo, že to vše fungovalo bez jediného zádrhelu či bugu.

Pod tou vší novotou je to jinak pořád stejný Tex Murphy. Hra je rozdělena do 6 dní, kdy vedete rozhovory s postavami, občas musíte projít slovním soubojem (jak ze dvojky), abyste se dostali ke kladení otázek a když se neptáte, do detailů zkoumáte nějaké místo, abyste posbírali co nejvíce stop, důkazů a předmětů (jak v jedničce). Kombinace jsou logické, co udělat většinou tušíte, velikým průserem tak zůstává pixelhunting, kdy autoři sadisticky schovali předměty na místa, kam by Vás vůbec nenapadlo kouknout, nebo kam normálně nevidíte (karta přilepená z boku pod stolem). Puzzle jako skládání papírů mě nevadí, horší byly třeba smrtící skořápky bez uložení předtím či brutálně přestřelený puzzle s cryo komorou.

A nakonec si nechávám to čím většinou začínám - příběh. Protože je to v podstatě jak hrát film, asi bych váhál na ČSFD mezi 3-4 hvězdičkami. Tex Murphy je stále ukázkový loser, bez peněz, rozvedený a bez ženské, bez případu. Většina postav je výborných, dialogy jsou parádní. Problém je, že se to pomalu rozjíždí - Tex pátrá po krádeži v zastavárně, hledá ztracenou sošku, dokonce se snaží odhalit nevěrného manžela. O co jde se dovíte až v půlce a to na nás tvůrci vychrlí tisíciletí starý kult, který chce pomocí viru zničit lidstvo a vyčistit jej od mutací, přežít na vesmírné stanici, aby pak vyčištěnou Zemi znovu obydleli, zabijáka měnícího podobu, několik tajných agentů a jako záporáka jednoho magnáta z minulého dílu. Je to všechno skvěle napsané, jsou tu skvělé lokace vesmírná stanice a občas parádně pitomý humor (basket, piano, ztráta bouchačky), jen ten námět jakoby vypadl z bondovky 70. let. Tex navíc i přes záchranu světa (pokolikáté už?) zůstává na konci stále stejným loserem. Jsou to spíše filmové výtky, na herní příběh z roku 94 je to výborné.

Přes drobné výtky je ale Under a Killing Moon parádní záležitost, která mě po počátečním váhání chytla a nepustila až do dohrání v jednu ráno.

Druhý díl je za mnou a nebylo to tak špatné jak to vypadá z hodnocení či z diskuze.

Martian Memorandum se odehrává nějakých 7 let po prvním díle a tak Tex Murphy, který v jedničce zachránil svět není dávno oslavovaný hrdina, ale loser bez peněz, který řeší banální případy. A když se mu naskytne příležitost aby vypátral unesenou dceru magnáta Marshalla Alexandra, skočí po tom všemi deseti. Začíná to v podstatě stejně jako jednička - rozplétání sítě nejbližšího okolí. Macecha co jde po penězích, feťácká kamarádka, majitel brakového filmového studia, slizký fotograf, přítel co měl postranní úmysly. A stejně jako v jedničce to postupně směřuje ke sci-fi - k 20 let staré výpravě na Mars, která skončila masakrem, k minulosti samotného Alexandra jehož metody by záviděl i Andrej Babiš a především k zvláštnímu kameni, který má mít magické schopnosti.

Ubylo noiru, přibylo sci-fi (půlka hry se odehrává na Marsu), někde v pozadí probublává nespokojenost mutantů s útlakem (jsem zvědavý jestli nějaký další díl bude tohle řešit). Není to tak intenzivní jako první díl, ale nijak horší.

Technicky je to bohužel dost odfláknuté. Fádní šedivá grafika, na Marsu prakticky nepoznáte že jste mimo Zemi, otřesně zdigitalizované fotky a příšerní herci. Navíc žlutý font uvozující lokace je dost nečitelný a tvůrci se ani nenamáhali udělat nějaké intro či outro. Bídu podtrhuje i naprosto otřesná "hudba" skládající se asi z třech tónů a úderů do bubnu.

A hratelnost? Hratelnost je slušná. Namísto mixu žánrů máte tradiční adventuru, takže lítání, střílení či originální prohledávání zmizelo. Při průzkumu se sice nehlásí aktivní místa, ale můžete si jejich seznam vyvolat pomocí tlačítka Help (a v druhém kroku si nechat poradit co dělat). Tradiční pixel hunting nebo zbytečně moc příkazů nemá cenu řešit, to je zkrátka součást adventur té doby. Občas přijde nějaký časově limitovaný úkol při kterém může hrdina nepěkně zařvat.

Občas se pěkně naštvete - třeba nad nekonečně stupidním prolézáním ventilačních šachet, kdy nemáte ani šajn kterým směrem se vlastně koukáte. Díky bohu, že to jde přeskočit. Nebo když taháte celou hru pistoli, ale hrdina, který v jedničce postřílel desítky nepřátel ji zatvrzele odmítá použít proti záporákům. Až na ni zapomenete a pak marně přemýšlíte, jak se dostat přes toho pitomého hada.

Jádro hry ale zůstává stejné - rozhovory s postavami, zjišťování kdo koho zná a co o něm ví. Opět jsem si zapisoval spojení a sbíral nové stopy a lokace. Zmizelo vyhrožování a úplatky, objevily se slovní souboje - kdy musíte ve 2-5 krocích vybrat správné odpovědi, abyste se někam dostali. Nejvíce jsem se zapotil při balení sekretářky na začátku, protože jsem odpovídal tak co bych řekl já a ono to k ničemu nevedlo. Moje "úspěchy" u žen se promítly i do hry :)

Martian Memorandum je tradiční adventura počátku 90. let, oproti jedničce zmizely některé originální i frustrující prvky, objevily se jiné, ale celkově jde o slušný počin.

Na základě jedné diskuze a také toho, že první dva díly byly na GOG v brutální slevě jsem se s velikým váháním pustil do Mean Streets. A musím říct, že to bylo něco zcela jiného, než většina adventur té doby. Natolik jiné, že se spíše než o adventuru jedná o hybrid žánrů.

Začnu tím nejlepším a to je jednoznačně příběh. Píše se rok 2033 a soukromé očko Tex Murphy se pouští do vyšetřování sebevraždy Carla Linskyho, profesora a otce Sylvie. Ta nevěří verzi o sebevraždě, ač jsou očití svědci a vše tomu nasvědčuje. Celý příběh je vyprávěn noirovým způsobem, vypadá to na klasické motivy - dvojice milenek, žárlivý exmilenec jedné z nich nebo pojistka. Jenže jste v roce 2033 a ani se nenadějeme a je z toho sci-fi jak řemen! Dvojice korporací, fašounská strana která nenávidí mutanty, osm vědců s přístupovými kartami a hesly, které jednoho po druhém likviduje neznámý zabiják a tajemný projekt Overlord. Příběh mě vtáhnul na 100%, stejně jako kombinace noir detektivky a sci-fi, která jakoby vypadla z Blade Runnera (toho původního, dobrého).

A jak se to hraje? No velice zajímavě. Základem je vznášedlo, kterým si můžete lítat jen tak po městě v zajímavé grafice ala prastarý simulátor Elite, ale nikam se tak moc nedostanete. Potřebujete navigační kódy k lidem, kteří Vás posunou dál. Na začátku máte z manuálu šest míst - koronera, pojišťováka, poldu, klientku a byt a pracoviště mrtvého. Pokud zadáte kód, stačí zapnout autopilota a na lítání se můžete vykašlat, vznášedlo Vás samo dostane na požadované místo. Kromě toho máte ve vznášedle dvě tlačítka - jedním kontaktujete asistentku, která pro Vás vyhledá veřejně dostupné informace, hlavně adresy. Tím druhým voláte informátorce, která shání těžké dostupné info, ale za tvrdé prachy. První zádrhel přichází s vznášedlem - čekat minutu, než se dostanete na každé místo je otravné a ke konci, kdy máte kolem 30-40 postav přímo k zbláznění.

Když už s někam dostanete je více možností. Tou nejčastější je výslech. Narazíte na člověka a probíráte ostatní lidi a také osm připravených témat (rovněž v manuálu). Pomohlo mi napsat si jednotlivé jména a k nim pěkně kdo koho zná, nezná a co si o něm myslí. Občas někdo mluvit nechce a pak z něj podle možností můžete informace vymlátit, nebo nastupují úplatky. Jak tak lítáte od jednoho k druhému, získáváte nová místa, nové kontakty, podezřelé, svědky i důležité lidi a zároveň se posouváte v příběhu.

Občas přiletíte na místo, kde Vás nechtějí a začne dvoukolová arkáda, kde musíte postřílet nekonečné zástupy enemíků chodících se z pravé strany a dostat se na konec obrazovky. Není to extra zábavné, navíc munice Vám může dojít, ale oceňuji tu originalitu. Nicméně někdy je to k vzteku, když pak něco pokazíte a musíte střílet znovu.

No a pak je tu poslední, řekněme adventurní část. To se ocitnete v jedné místnosti, kde je zhruba pět aktivní spotů, na každém pár předmětů a pomocí rozbalovacích menu a příkazů typu otevři, pohni, seber, podívej se sbíráte stopy, hesla, kontakty, manipulujete s věcmi. A taky kradete jak straky, protože potřebujete náboje, potřebujete prachy na úplatky a občas se hrdinovi zadře pod nehty nějaká cennost, která se dá prodat v bazaru. Morálně pochybné, ale ve Falloutu jsem taky okradl každého, koho jsem mohl i když jsem jinak hrál za světce :) Bohužel se v těchto pasážích nepochopitelně nedá ukládat a vzhledem k tomu, že se dá snadno umřít, je to k vzteku, když všechno to složité prohledávání musíte absolvovat znovu (ideálně ještě s přestřelkou předtím). Na závěr si ještě připravili tvůrci pár chuťovek včetně brutální finále, kdy musíte rychle napsat 8 kódů (ač píšu všemi deseti, byl to docela mazec).

A jak to vypadá? Inu většinu času strávíte ve vznášedle, zbytek jsou lacině zdigitalizované fotky, nicméně na rok vzniku, kdy ještě pomalu dojížděli 16barevné adventury docela slušné.

Čili jaký byl Mean Street? Fantastický příběh, skvělá výslechová část, solidní adventurní část, otravné létací a střílecí pasáže a pár frustrací, ale dohromady zatraceně originální hra.

KGB byl takový můj rest z dávných pirátských dob. Měl jsem ji na nějakém CD se starými hrami, několikrát ji rozehrál, ale bez návodu, který tehdy nebyl k dispozici jsem se nikdy nedostal ani z první kapitoly.

Přitom ta hra byla fascinující. Velice zajímavá grafická stránka s částečně zdigitalizovanými scénami, naprosto úchvatná atmosféra kolapsu SSSR na začátku 90. let, vyladěné ovládání, ve kterém máte spoustu ikon, ale většinou se použije ta která se v daný moment nejvíce hodí. A jaký mladý důstojník KGB Maxim Rukov máte za úkol objevit, kdo vyrábí snuff filmy. Pamatuji ji, jak mě fascinoval jeden činžák, ve kterém je osm bytů a každý má máslo na hlavě. Satanista, dvojice lehkých holek, nevěrný manžel, bývalý trestanec či rovnou bývalý vězeň z gulagu. A pak řezník, v jehož krámě se skrývají mrtvoly a zdánlivě nevinná babička v jejímž bytě se schází celá mafiánská banda.

Bohužel po dohrání už to tak skvělý není. Příběh se zamotá takovým způsobem, že se z něj stane naprostý guláš. Většina agentů KGB jsou zrádci, je tu několik mafiánských skupin, náckové, programování mozků, drogy, američtí agenti, tajemný informátor a celé to končí pokusem nastolit komunistický převrat za pomocí dvojníka Michaila Gorbačova. Ke konci už jsem se v těch postavách i přestal orientovat a bylo mi jedno jak to dopadne.

Hratelnost je pak doslova pekelná. Puzzle bez jakékoliv hintu (papír na zrcadle), při každém rozhovoru si musíte dávat pozor na to na co se zeptáte a co řeknete. Hra se odehrává v reálném čase, čili je milion a jedna možností, jak někde přijít pozdě nebo nepřijít vůbec a dostat se do slepé uličky. Na většinu věcí kde máte přijít, co máte udělat musíte přijít sami bez jakékoliv nápovědy. Jak už jsem zmínil, jsou tu dead-endy, kdy Vás hra nechá projít půlkou kapitoly aniž byste tušili, že už nemůžete vyhrát, protože jste někdo něco neřekli, neprohlídli nebo třeba nevrátili... i Sierrovky byly v tomhle férovější. Takže přestože jsem nakonec hrál s návodem, několikrát jsem začínal kapitolu znovu, protože jsem projevil iniciativu a udělal něco co jsem neměl.

Zkrátka KGB má pořád parádní atmosféru, originální námět a prima grafiku, ale příběh je ke konci brutálně dementní a bez návodu je to nedohratelné.

Rex Nebular je jedna z mnoha adventur, která kdysi kolovala po pirátských CDčkách a docela mě kdysi bavila. Bohužel díky bugu jsem se nikdy nedostal z první části a dohrál jsem ji teprve před pár lety.

Rex Nebular je i titulní hrdina, totálně vypatlané hovado, které myslí jen na ženský, většině věcí nerozumí a tak se u většiny přístrojů dočkáme popisku ve stylu že by to hrdina nepochopil. Něco jako Dave Lister z Červenýho trpaslíka. Živí se jako vesmírný pašerák a jeho cílem je dovézt sběrateli z jedné planetky vzácnou vázu. A to je celé, žádná záchrana vesmíru, jen prachy. V parádním vesmírném intru je sestřelen jakými amazonkami a začíná boj o přežití. V jeho kůži projdete zajímavou planetou, ve které ženy vyvraždili muže, k rozmnožování používají přeměňovač (kterým si projde i hrdina) a vůbec se s chlapama neserou. Projdete se amazonskou vesnicí i základnou i pustým městem mužů, ve kterém všechno funguje včetně automatické autodopravy, jen tu nikdo nežije.

Nečekejte ale nějaký hutný sci-fi, je to spíše komediální a to takovým tím vulgárně-erotickým způsobem. Kozy, sexistické řeči, obrovská amazonka, spousta brutality. Autoři se s tím nepárali a tak hrdina může zařvat mnoha způsoby, umírají tu zvířátka a zatímco celou základnu amazon vykydlí nasraný vězeň, opuštěné město chlapů hrdina rovnou zatopí. Konec je lamerský až to bolí pracně získanou vázu hrdina shodí ze stolu při divoké gestikulaci.

Grafika je zajímavě nakreslená, připomněla mi právě včera dohraný Beneath a Steel Sky, jen ta (ne)detailnost je holt na úrovni roku 1992.

A jak se to hraje? Inu tradičně. Je tu spousta příkazů z nichž většinu použijete jednou za celou hru (a překvapivě chybí nějaké USE). Volitelná obtížnost i interface, které určují, zda se aktivní místa budou hlásit a stupeň obtížností puzzlů. Většina hádanek se moc neliší, jen ve městě si na easy ušetříte pár zbytečných kroků. Předměty mají hezké animované ikonky, většina činností je kupodivu logických, nebo jsem si je ještě pamatoval z předchozího hraní, občas je nutno si něco zapamatovat (kódy k teleportům, postup výroby třaskaviny). Co mě vytáčí je pixelhunting spojený s tunou aktivních míst na každé obrazovce, ze kterých 99% je naprosto k ničemu. Ale už si pomalu zvykám u starých her.

Celkově to není špatné. Žádná klasika, ale pohodové adventurní béčko, které být filmem, tak v roce 1992 jde nejspíše rovnou na video, ale dobře bych se u něj pobavil.

No tohle se Revolution povedlo mnohem líp než Lure of Temptress. Beneath a Steel Sky jsem kdysi dohrál bez výraznějších vzpomínek, ale i bez nějakého pocitu, že to byla blbost. A zhruba tomu odpovídá i hodnocení.

Příběh je z mého nejoblíbenějšího ranku, tj. postapo sci-fi. Lidstvo je zdecimované válkami, těch pár vyvolených přežívá v megaměstech, zatímco zbytek živoří v pustině. A pro hlavního hrdinu si do pouštní osady jednoho dne přiletí po zuby ozbrojené komando z Union City, které za sebou zanechá zcela vyhlazenou vesničku v pustině a pekelně naštvaného hrdinu. Union City je navíc rozdělené podle sociálních tříd - a zatímco nahoře kde žije chudina je to otřískaný hnus, dole můžeme vidět luxusní uličky.

Mohlo to být špičkové cyberpunk/postapo sci-fi, jenže tvůrci kloužou po povrchu a tak místo hlubokého příběhu dostáváme vtipné postavičky, tvrďácky hláškujícího hrdinu, hádky s držkatým robotím sidekickem a ve finále klišé s umělou inteligencí, která chce pomocí androidů nahradit lidstvo. Připomnělo mi to Soudce Dredda, Mad Maxe či Terminátora a celé je to béčkové. Vadilo mi to? Trošku, ale ne moc, i béčko může být fajn.

Ono se to totiž příjemně hraje. Jeden kurzor na všechno, žádné bugy, žádné šílené kombinace předmětů, poměrně krátká, ale férová délka, žádné zbytečné odbočky. Některé vtipy jsou opravdu vtipné, ve hře se dá poměrně brutálně umřít, je tu parádní zpracování kyberprostoru (v roce 1994 to zřejmě frčelo viz System Shock). U grafiky nebudu hodnotit rozlišení, ale celkový dojem a ten se povedl, autoři namalovali minimálně pár moc hezkých obrazovek, nechybí pěkné komixové intro a vůbec atmosféra je fajn. Když si vzpomenu na moderní retro adventuru Gemini Rue, tak je mi jasné, kde tvůrci brali inspiraci.

Ano je tu pár chyb. Otravná hudba, kterou vypnete a po pár obrazovkách se zas zapne. Odporný pixelhunting, kdy se v případě zákysu spolehněte, že jste něco přehlédli (plastelína, objímka žárovky). Backtracking, který Vás ve snu nenapadne (například sklenička s otisky). I tak je to ale celkem povedená adventura.

Už se mi nechtělo pouštět do nějakých mnohadílných adventurních ság a tak jsem sáhl po jedné z mnoha klasických adventur co jsem kdysi hrál. Tahle navíc byla na GOG zadarmo. No to jsem si naběhl.

Lure of Temptress začíná zajímavě. V pěkném intru se dovíme, že zlá čarodějka Selena ovládla pomocí armády Skrolů malé městečko, hrdina Diermont skončí ve vězení ze které uniká spolu se šaškem Ratpouchem. Po útěku z vězení se dostane do malého městečka, kde je spousta postav a začne peklo. Ony postavy totiž mají ve zvyku pochodovat po městě, což je sice zajímavý nápad, ale když pak nemůžete jednu z postav najít (a překvapivě místo pochodování stojí před hradní bránou) rozkousali byste vzteky klávesnici.

Ještě horší je provedení. Hrdina totiž musí přijít k postavě v přesném úhlu, aby s ní promluvil, jenže když mu stojí někdo v cestě, začnou tance po celé obrazovce plné vyhýbání a tak milý Diermont pochoduje, pochoduje a nakonec to vzdá. Totéž platí při pokusech opustit obrazovku a nakonec mě to vedlo k ultimátnímu zákysu, kdy se mi ke konci klučina sekl ve dveřích a neměl jsem jak otevřít bránu k čarodějnici. Poslední 4 minuty jsem tak dokoukal na youtube. Další chuťovkou je když s někým mluvíte a v místnosti se začne bavit někdo jiný s někým jiným - dva texty jsou dohromady a musíte si počkat až na Vás přijde řada. Optimalizace je naprosto otřesná, v životě jsem něco tak odfláklého neviděl a půlku hraní jsem trávil snažením se přimět dementa, pardon Diermonta aby s někým promluvil.

Co je tu dál? Městečko s asi 10 postavami, které musíte pokaždé znovu oběhat, abyste zjistili, kdo Vás nasměruje dál, pixelhunting, nepoužívané příkazy na které zapomenete a pak se zaseknete (Ask), mizející postavy Ratpouch mi zmizel a já si marně lámal hlavu jak vypáčit dveře. Průměrná grafika, otřesná dvoutónová hudba, textové outro hrdina si nechá utéct holku ech.... A kromě toho těch 10 obrazovek v městě a 4 v hradu jsou všechno, nic víc ve hře není, nebýt záseků, dohraju to do 2 hodin.

Tuhle hrůzu že stvořili Revolution, tvůrci mých milovaných Broken Swordů? No každý nějak začíná.