Četl jsem si tak své předchozí komentáře a narazit na některý, ve kterých nezmiňuju "atmosféru", je docela umění. Jak mě ve hře neuchvátí (aspoň trochu) setting, svět, "lore" a atmosféra, tak je to prostě v háji. Hra mě nezajímá, postavy mě nezajímají, příběh mě nebere... a právě to se mi tak trochu stalo u The Outer Worlds.

Přitom papírově by to mělo být pro mě jako dělané - mix sci-fi, humoru, svět jako vystřižený z Firefly, dialogové možnosti, docela  dost skillů na vylepšování, na začátku je k dispozic výběr vlastnosti, jednou za dvě úrovně i různé perky (které jsou bohužel, mírně řečeno, nudné)... postupem času nabíráte klasickou partu společníků a podobně. Takhle nějak jsem si představoval, že bude vypadat Fallout 3. 

Jenže... mě to prostě nějak nechytlo. Ne že bych u toho vyloženě trpěl, ale někdy v březnu jsem měl hrací výpadek na dva týdny a následně jsem začal hrát něco jiného a na Outer Worlds jsem úplně zapomněl. Možná už se mi prostě tenhle styl RPGček začíná zajídat a musím mít po ruce svět, který mě bude bavit a zaujme mě (KOTOR, Deus Ex HR, Bloodlines...).

Hra je klasicky hodně akční, možná jsem to měl brát víc jako akční hru s prvky RPG. U dovedností jsem totiž neměl moc pocit, že by záleželo na tom, do čeho ty body vlastně sypu (snad až na vyústění jednoho většího questu a úplného konce, kde si můžete usnadnit závěrečné souboje). Zkrátka a dobře, proč se obtěžovat s hackováním a plížením, když to pak můžete stejně všechno neuvěřitelně snadno vystřílet? Já to takto párkrát udělal a na konci mi pak většina frakcí (kromě záporáků) zobala z ruky, jak mě všichni zbožňovali.

Hrou jsem takto proplul snadno jako řezačka svatebním dortem, drobný zásek jsem měl jenom při prvním příchodu na Monarch (ale tam stačilo trochu pozměnit výběr zbraní) a na úplném konci při závěrečném souboji (!!!).  A opět tu mám mraky brnění a zbraní a různých dalších kravinek a opět tu zbraň měním každých 20 minut, protože má trochu lepší "DPS".

Ačkoliv jsem možná příliš kritický, jako akční hra to bylo uspokojivé. Odnož bullet-time byla příjemné zpestření (i když to nebylo skoro vůbec potřeba používat) a do absurdna dovedené parodování světa, kterému vládnou mega-korporace, mělo taky něco do sebe ("Zabiju tě!" "Cože?? Umřít v pracovní době je přísně zakázané!"). Z postav mi přirostli k srdci jenom Parvati a Felix, ti mi přišli docela sympatičtí a nikoho dalšího už se mi s sebou tahat nechtělo.  ADA ale měla taky občas dobré hlášky ("Šance na úspěch jsou astronomicky malé." "Dobře, ale můžeš mi aspoň dát nějakou radu?" "Bude tam zima. Vezmi si šálu.")

Škoda, že svět a systém reputace nebyl trochu propracovanější, RPG prvky užitečnější, perky nápaditější a postavy "zapamatovaní hodnější". Dva týdny po dohrání si z té hry nic moc nepamatuju. Škoda, škoda. 

Herní výzva 2022 - Hippokratova přísaha (SC)

Když jsem hrál The Suffering kdysi poprvé, nešlo to hrát v noci se sluchátky. Ta hra na mě působila tak moc, že to prostě nešlo, atmosféra věznice pro těžké zločince mě docela semlela. Přece jenom jste patrně vrah své manželky (!) a malých dětí (!!), odsouzený k trestu smrti, s výpadky paměti, které se vám vrací v ne zrovna hezkých flashbacích (lekačkách). Hlášky mrtvých vězňů, které občas slyšíte, např. "Když jsem s tou holčičkou skončil, už nebyla tak nevinná," taky klidu na duši zrovna nepřidají. A to nemluvím o tmě a charakteristickém klapání mačet u nejčastějších nepřátel (Slayerů), kteří se po vzoru Vetřelce mohou pohybovat po stěnách i stropech.

Hlavní (anti)hrdina naštěstí není žádné ořezávátko, takže i když za celou hru nepromluví (a tohle je asi jediná hra, kdy mlčení hlavního hrdiny dává trochu smysl), rozhodně se umí bránit. Možná že by hře slušel trochu méně akční tón, protože zejména v druhé půlce (kdy opustíte vězení a pohybujete se volně po ostrově) už atmosféra není tak hutná. Munice a zbraní je relativně dost, takže už to pak často na některých místech připomíná klasickou akční řežbu, což je podle mě škoda.

Super prvkem ve hře jsou vaše morální volby typu "pomůžu někomu přežít / nezabiju ho, ale ani mu nepomůžu / zabiju ho". Součet těchto voleb v určitých momentech hry trochu pozmění vaše flashbacky, kdy se postupně dozvídáte, jak to vlastně s úmrtím vaší rodiny bylo (to samozřejmě až na úplném závěru). Navíc jsou NPC až na jednu výjimku v boji užiteční a umí se o sebe jakž takž postarat sami, takže udržovat je na živu není úplně frustrující (zdravím Lance z Vice City!).

Další vychytávkou je možnost po naplnění (čím jiným než zabíjením) „stresometru“, díky čemuž se pak budete moct proměnit na omezený čas v zabijácké monstrum, které většinu nepřátel sejme jednou ranou svými pařáty.

Hra má taky podle mě jednoho z nejlepších bossů (jakožto postavu, ne z hlediska souboje), které jsem kdy musel porazit. Mluvím o Hermovi, popravčím, který bral svou práci opravdu vážně (tak vážně, že nakonec chtěl smrtící plyn vyzkoušet sám na sobě). Ty jeho monology („Existují dva druhy lidí, jedni se cítí v bezpečí na světle, ti druzí v temnotě. Který z nich jsi ty?“) a jeho dabing (dikce) na mě neskutečně zapůsobily a budu si ho pamatovat snad až do smrti. Takhle se IMHO pozná skvělá záporná postava – zaryje se vám do hlavy bez toho, že by musela provádět něco vyloženě nechutného - jenom vám v klidu vysvětluje, jaký je to úžasný pocit, mít absolutní moc nad posledními okamžiky člověka. 

Jak už jsem psal, cca v polovině hry atmosféra trochu opadne, hra je postupně (aspoň se mi zdálo) akčnější a akčnější a i když se autoři snaží měnit prostředí (obligátní opuštěná psychiatrická léčebna, pobřeží s lodí, hořící lesy…) a nastupovat s novými nepřáteli, nadšení ze hry lehce vyprchalo. No a souboj se závěrečným bossem mi přišel tak trochu… trapný (hlavně když ho porovnám s parádním Hermem).

Pozitivní dojmy ale jasně převažují a hlavně ta první polovina hry, kdy se atmosféra dá většinou krájet, vážně stojí za to. 



Herní výzva 2022 - Ticho nadevše (SC)

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to asi bylo, kdybyste byli novým pošťákem na tropickém ostrově? A kdybyste přitom byli brouk a museli s sebou tahat kuličku, která je skoro větší než vy? A co víc, museli byste se pomocí té kuličky nechat vystřelovat jako v pinballu (občas za použití vybuchujících slimáků), abyste se mohli po ostrově volně pohybovat? Tak to jste asi divní, ale hra Yoku’s Island Express vám na všechny tyto otázky poskytne odpovědi.

Jedná se o jednoduchou, vtipnou, roztomilou skákačku, přičemž označení skákačka není tak docela přesné. Skákat v ní totiž nemůžete, musíte si vystačit s pohybem doleva a doprava a jediný způsob, jak překonávat nejrůznější překážky a dostat se na nepřístupná místa je nechat se vystřelovat pomocí pinballových odrazovačů.

Přesněji je to tedy spíš pinballovka určená pro děti nebo dospělým, kteří si chtějí odpočinout u nenáročné a jednodušší hry. Ovšem pozor, neznamená to, že by byla hra úplně triviální. Menší děti a hráči-úplní začátečníci u ní mohou mít trochu problémy s motorikou (některé „odrazy“ vyžadují rychlé prsty a postřeh) a jednak s jazykem (hra je pouze v angličtině a mluví se v ní docela dost). Sympatické ale je, že hra hráče nijak netrestá za neúspěch a pokud vím, není možné v ní prohrát a dočkat se smutného nápisu GAME OVER.

Hra je tedy vhodná pro všechny, kdo si chtějí zlepšit náladu u nenáročné a roztomilé hry na cca 5 hodin, která je vůbec nebude stresovat a spíše jim vykouzlí úsměv na tváři. Po dohrání hlavní příběhové linky je také možnost strávit dalších X hodin hledáním a plněním dalších nepovinných úkolů. 

Herní výzva 2022 - Zvířecí instinkt (HC)

Gothic jsem poprvé hrál až potom, co jsem dohrál – a naprosto si zamiloval – Baldur’s Gate 1. Když jsem pak ve Score viděl reklamu na Gothic, kde stálo, že je tam tuna možností, jak si vypilovat postavu, hrozně mě to namlsalo.

Jaké pak po spuštění hry bylo moje zklamání. Na začátku si nemůžu vybrat povolání, nemůžu si rozdělit statistiky, dovednosti jsou hrozně osekané (síla, obratnost, magická energie a to je jako všechno??), hrome, nemůžu si vybrat ani jméno! JMÉNO! Dodnes si pamatuju, jak jsem se nad tím ošklíbal a začátek mě VŮBEC nebavil. Divně se to ovládalo, deník byl hrozně  nepřehledný, mapa nikde...

Ale protože tehdy byla jiná doba, takže jsem neměl moc co jiného hrát, dal jsem tomu šanci. A světe div se, postupně mě to chytlo. Hlavně tou naprosto dokonalou atmosférou trestanecké kolonie, která si – na dobu vydání – žije svým vlastním životem. Postavy se schovávají před deštěm, ráno se koupou, v noci spí, když se jim vloupete do pokoje, tak vám vyhrožují, volají na vás stráže… tohle byla asi jediná hra, kde mě bavilo jenom si tak sednout a pozorovat lidi a poslouchat jejich hlášky („Some people never learn!“).

Systém vylepšování postavy mi pak nepřišel úplně pitomý, hlavně se mi líbí, jak vám učitel konkrétně řekne, co máte se zbraní dělat a Bezejmenný to pak opravdu dělá: „Většina začátečníků drží zbraň oběma rukama, na to se vykašli…“ I to ovládání postupně přejde do ruky.

Taky se mi líbil systém reputace, kdy nejdřív musíte přesvědčit X lidí, že stojí za to, aby vás přijali do své gildy, jinak se s vámi nikdo moc bavit nebude. A když si chcete koupit lepší zbroj, obchodník se vám většinou vysměje, že na to nestojíte v hierarchii dost vysoko. Bomba!

V RPG většinou vždycky hraju za mága a Gothic jsem napoprvé taky chtěl hrát jako „pure mage“, což ale moc (bez několika předchozích průchodů hry) nejde. Chtě nechtě jsem si tak musel vypiplat jakýsi mišmaš (myslím, že jsem to poprvé dohrál za Bažinný tábor). Když jsem to ale hrál opět letos, zkoušel jsem už být trochu větší mág a teda na konci jsem nadával jako špaček. To když na konci získáte „ultimátní“ kouzlo Kruh smrti, přičemž v praxi je vám dost k ničemu, pokud teda trapně nevyužíváte prostředí a toho, že se nepřátelé zasekávají o stěny apod. Nakonec jsem teda prostě spamoval golemy ze svitků :(

Nejvíc mě bavily první dva akty (tak je to vlastně ve všech her od Pyraní), kdy si budujete imidž, získáváte spojence, plníte mrtě úkolů a když máte dveře do všech 3 frakcí otevřeny, rozhodnete se, ke komu se přidáte. Další akty už jsou potom většinou dost akční, což není vyloženě špatně, ale na drobné radosti typu „Mám Whistlerovi říct, že za meč chce obchodník víc peněz, než mi dal?“ to prostě nemá.

Prozkoumávání světa mělo taky svoje kouzlo, díky zmíněné atmosféře, hudbě (!!!) a faktu, že jste v prozkoumávání omezeni jen svými dovednostmi, potažmo úrovní. Není lepší pocit, než si jako badass s obouručákem konečně dát Stínovou šelmu na 2 – 3 rány… herní mapa je sice relativně malá, ale zato „dává smysl“, je naplněná jedinečným obsahem (čili žádné copy-paste dungeony typu Morrowind) a působí mnohem sevřeněji… sevřeněji než ve trojce, kde s tou rozlohou už autorům poněkud ujela ruka a potvrdili tak, že méně je někdy více.

A jak nemám rád prolézání dungeonů prošpikovaných pastmi, tak tady mi finální dungeon nevadil, naopak mě docela bavilo luštit, kde jakou past jak obejít. Taky to bylo dáno tím, že nebyl přehnaně rozlehlý.

Takže ano, nakonec jsem docela přišel na chuť RPG, ve kterém si nevybíráte povolání, jméno ani přesvědčení. Dalo by se říct, že mě tím pádem Gothic hezky připravil na Planescape :)

Herní výzva 2022 - Cesta do středu země (SC)

Co vznikne, když smícháte svět Alana Wakea, akci z Maxe Payna s konspiracemi z Akt X a říznete to atmosférou z Twin Peaks a Legionu?

Control mě hodně bavil. Před hraním jsem v podstatě netušil, do čeho jdu, koukal jsem se jen na několik krátkých videí z gameplaye a co jsem viděl, se mi docela líbilo.

Bavilo mě trochu ujeté prostředí, kde se dějí divné věci, ale ostatní se chovají, jakoby to bylo v pohodě. Bavilo mě číst nechutně velké množství doplňujících zpráv, e-mailů, reportů, které krásně dokreslovaly prostředí a svět. Bavilo mě postupné odemykání zvláštních schopností, i když jsem si nejdřív musel hledat na internetech, za co vlastně získávám dovednostní body. Bavily mě odkazy na předešlé hry od Remedy, ať už Maxe Payna (kterého jsem hrál) nebo Alana Wakea (kterého jsem nehrál, ale zběžně vím, oč v něm jde). Propojené to bylo fakt parádně. Bavilo mě jen tak si levitovat a prozkoumávat dříve nedostupná místa, i když jsem většinou objevil jenom zbytečnou bedýnku s materiály.

Četl jsem si naštvané komentáře o mapě a jak je nepřehledná a ze začátku jsem jim nerozuměl – co je na ní nepřehledného? Vždyť je všechno krásně vidět, navíc přesně vidíte, kde jste a kam směřujete… po odhalení více oblastí už jsem nadával taky. Něco tak nemožně zmateného jsem ve hře už dlouho nezažil, v kombinaci s mým vrozeným smyslem pro dezorientaci to byla smrtící kombinace – naštěstí jsem očividně nebyl sám. Jak většinou nemám rád různé navigační ukazatele, tak tady bych je opravdu rád uvítal, abych nemusel pořád hledat, jak se dostanu do nově zpřístupněné lokace.

Taky mě štvaly nejasně definované cíle úkolů, které občas fungovaly stylem „zjisti si to sám“. To když už cca za půlkou dojdou autorům nápady, takže vám začnou zadávat úkoly typu „dojdi na X míst a tam něco zapni/zabij.“ A když to teda člověk splní, může si dát rovnou pokračování téhož.

Třeba s likvidací „mold“ jsem si moc nevěděl rady, netušil jsem, co se po mně chce, až jsem si teda našel, že je potřeba zničit „mold“ rozházené různě po stěnách a stropě, což nikdy předtím nešlo, ale najednou to jde… uff.

Ano, cca za půlkou už se dostavil určitý stereotyp, procházíte pořád ty samé lokace, pořád to samé šedé prostředí a máte na výběr 5 typů zbraní, přičemž stejně největší smysl dává vymaxovat si telekinezi a pak metat po nepřátelích židle, stoly, kusy podlahy i ostatní nepřátele.

A další věc, která mě dokázala naštvat – některé úkoly prostě nemůžete splnit bez určitých schopností (levitace), ale opět nemáte bez procházení internetů jak to zjistit. Takže se snažíte přijít na to, jakou chodbu jste kde v té změti chodeb a místností přehlédli, abyste pak zjistili, že musíte „zlevitovat“ výtahovou šachtou…

Co se stereotypu týče, proti tomu jsem měl jednoduchou obranu – Control jsem hrál v době, kdy jsem mohl v nejlepším případě hrát tak 1x týdně, takže jsem se na něj pak vždycky těšil. Takže pokud máte problémy se stereotypem u her a přestávají vás brzo bavit, udělejte to jako já a nemějte na hry čas!

Navzdory výtkám mě hra opravdu převážně bavila, atmosféra je skvělá, schopnosti taky (byť teda štít jsem nepoužíval vůbec, přišel mi k ničemu), jen by to mohlo být o trochu kratší, úkoly lépe popsané a taky by to chtělo pořešit problémy s orientací… (tím myslím herní mapu!) 

Herní výzva 2022 - Vzhůru do oblak (SC)

Málokdy se stane, že by mě hra pohltila mnohem víc svou atmosférou, pojetím, hlavním hrdinou a (nekomplikovaným) dějem, než hratelností. Hratelností není Hellblade nic moc. Je to jen obyčejná mlátička, ve které máte 2 typy úderů, cosi-jako-bulltet-time a možnost udělat pár komb (na která si musíte přijít sami, ale jsou snad jenom 2).

Mnohem větší část herní doby strávíte chozením po lokacích a hledáním run, na které se musíte vždy podívat z jasně daného úhlu pohledu. To je na dobrou hru podle mého gusta docela málo, jenomže hru zachraňuje hlavně naprosto dokonalá atmosféra, sympatická hlavní hrdinka (které jsem prostě musel držet palce) a v neposlední řadě i možnost dozvědět se něco o vikinském náboženství, o kterém toho vím povážlivě málo (takže jsem si po dohrání přečetl knížku Vikingové: Sága tří staletí – doporučuju!).

Ani to chození a hledání správného „úhlu pohledu“ mě nenudilo, protože jednotlivé lokace se mi hrozně líbily a bavilo mě si je prohlížet. Atmosféru neustále dokreslují i hlasy, které Senua slyší a runové kameny, na kterých si můžete nechat „přehrát“ vikinské mýty. Body nahoru dávám i za menší ozvláštnění s iluzemi v říši boha Valravna.

Při spuštění vás hra pokaždé varuje, že se zabývá psychickými problémy a že některé scény nejsou úplně pro děti. Nad tím jsem mával rukou s tím, že se jedná o klasický marketingový trik, popřípadě nutnou právní ochranu před přecitlivělými a odškodněnílačnými jedinci. Jak jsem se mýlil! Rámcově jsem věděl, do čeho jdu, měla to být nenáročná bojovka ve stylu Horizon Zero Dawn. Ale takový emocionální veletoč jsem vážně nečekal. Možná jsem citlivka, ale některé vypjaté pasáže (a že jich ve hře je) jsem prožíval opravdu hodně. Takový souboj s Garmem je asi nejatmosféričtější boss-fight, jaký jsem kdy hrál a udělal na mě hrozně silný dojem. Klobouk dolů, tady se autorům opravdu povedlo předvést ono Nietzcheho „když se díváte do jámy, jáma se dívá do vás“. Podobný (a samozřejmě mnohem lehčí) dojem na mě udělalo snad jen intro k Throne of Bhall. Dále třeba na takové „moře mrtvých“ taky jenom tak nezapomenu, podobný zážitek z „pekla“ mi zprostředkovalo asi jenom Planescape se svým Sloupem lebek.

No a co teprve úrovně, ve které jste bez meče a musíte plížit temnotou… samozřejmě že nejlepší zážitek je pak hrát to v noci a mít sluchátka.

Ale abych se jen nerozplýval, hra mě občas potrápila technickými problémy. Nebylo to nic extrémního, ale občas se mi špatně načetla grafika a třeba v pasážích v temnotě jsem neviděl opravdu VŮBEC NIC. Pomohl až restart hry. Nebo ve zmíněném souboji s Garmem se mi občas obraz zasekl při „červených epileptických výjevech“, kdy Garm zmizí a na vteřinku se objeví červené tvary… tak mně to takhle dělalo pořád, po celou dobu souboje. Myslím, že se mi to stalo už při prvním souboji, takže jsem nevěděl, že to je chyba a hrál pak vlastně úplně poslepu. Kdybych byl epileptik, tak už asi nejsem mezi živými. Opět pomohl až restart hry.

Taky mě štvaly „ohnivé“ pasáže, kdy jsem prostě nestihl uniknout plamenům včas, ale to může být prostě způsobeno mým neumětelstvím.

Asi je vám jasné, že na mě hra udělala opravdu silný dojem, ale pokud bych si měl hrát na recenzenta a snažil se být objektivnější, asi bych doporučil, abyste se podívali na videa a řekli si, jestli na vás taky silně působí nebo ne. Hratelností to vážně není nic světoborného, ale působit na emoce za mě hra umí. Tím mi bez nadsázky poskytla zážitek, jaký jsem ještě z žádné hry neměl. 

Herní výzva 2022 - Na vážkách (SC)

Psychonauts 1 si pamatuju jako takovou emocionální houpačku. Hra je roztomilá, vtipná, má sympatické postavy. Takže mě moc nepřekvapilo, když jsem si v jedné chvíli říkal „Haha, to je dobrý, autoři chtějí, aby to vypadalo, jakože ty děti chtějí spáchat sebevraždu!", aby se o několik hodin později ukázalo, že ji ty děti opravdu chtěly spáchat... Hmmm. Většinou nemám rád hry nebo filmy, které se nemůžou rozhodnout, zda chtějí být vtipné nebo tragické, ale v tomhle případě se autorům povedlo skloubit tragiku a komedii na jedničku.

Jednotlivé úrovně nabídly možnost podívat se do mysli lidí zatížených paranoiou, traumaty, nezvladatelným vztekem a podobně. O 16 let později jsme se dočkali plnohodnotného pokračování, ve kterém se pro změnu budete dívat do mysli původních "velkých" psychonautů, kteří jsou od jedné tragické bitvy psychicky zlomeni a je samozřejmě na vás, abyste jim jejich psyché napravili. Navíc se ukáže, že to tentokrát bude mnohem osobnější než posledně. Hra si díkybohům svůj vtip, roztomilost a sympatické charaktery udržela. A v závěru je pochopitelně odkaz na ty děti, které chtěly v jedničce spáchat sebevraždu, jinak by to ani nešlo.

Dvojka je tedy hodně podobná jedničce, možná až příliš, ale kdo by si stěžoval - když něco funguje, je zbytečné to měnit. Několik inovací se ale přece jen najde. Zkrácení doby trvání levitačního balónku na cca 2 vteřiny drasticky omezilo létací "akční radius", takže teď už má hráč mnohem lepší přehled, kam se plachtěním dostane a kam ne. Co mi ale vadilo bylo, že k některým kartičkám apod. se prostě nedostanete bez určité schopnosti nebo vynálezu. V dané fázi hry o tom ale nemáte ani tušení, takže se pak snažíte vymyslet, jak se sakra dostat támhle nahoru, kde je krásně na očích sběratelský předmět... Někomu to nemusí vadit, pro mě je to ale trochu minus.

Ovládání mi přišlo horší než v jedničce, jakoby byl Raz neustále na ledě. Často se mi tak stávalo, že jsem omylem skočil někam jinam, než jsem chtěl, nebo jsem použil odražení od stěny. To je zrovna novinka, bez které bych se vklidu obešel. A to říkám jako někdo, kdo jedničku dohrál víceméně v pohodě (až na Masový cirkus, tam už to moc v pohodě nebylo). Taky mi vadilo, že autoři očividně nechtěli, aby se hráč na některé místa dostal jinak, než oni sami zamýšleli, takže tu máme neviditelné stěny a nemožnost zachytit se okraje na místech, kde by to mělo být v pohodě možné. To se nestávalo nějak moc často, ale docela mě to rozčilovalo. 

Zrušení "munice" k využití „psychic blast“ je pozitivní, ale jinak se s novými schopnostmi moc nepředvedli. Za zmínku stojí jedině tak zpomalení času, což je naprostá nutnost před nejotravnějším nepřítelem ve hře, záchvatem paniky. Vylepšování schopností nakonec taky nebylo nic moc, užitečných mi přišlo jen pár (levitace, „psychic blast“ a pyrokineze). A taky nechápu, proč je možné mít nabindované jen 4 schopnosti najednou :(

Nepovinné úkoly jsou příjemné zpestření, ale užitek za jejich splnění není nic moc - pouze „rank up“, což třeba v případě hledání vašeho malého brášky nedává z hlediska světa moc smysl. Těšil jsem se třeba na nějaké extra vybavení nebo vylepšení schopností, zkrátka nějakou odměnu mimo rámec zvyšování úrovně.

Jednotlivé úrovně byly opět originální, i když mi přišlo, že se tentokrát autoři snažili být zbytečně nechutní (kancelářské prostředí "infikované" zubařskou tematikou, boss, který na vás zvrací, bakterie a hlen v kuželkářské úrovni...).

Abych ale nezněl přehnaně kriticky - hru jsem si užil, příběh má správný tah, přišel mi zajímavý a krásně prohluboval (jako správné pokračování) příběhové pozadí prvního dílu a minulost hlavního hrdiny. Obtížnost už ke konci není tak přehnaně brutální a navíc se podíváte do mysli i Forda Crullera. Zkrátka kdo měl rád jedničku, určitě si oblíbí i dvojku, na to vsadím svůj psychonautský odznak! 

Herní výzva 2022 - Rodina nadevše (HC)

Kdybych měl A Vampyre Story popsat jedním slovem, bylo by to „sympatické“. Je to hlavně díky sympatickým hlavním postavám, tedy operní zpěvačce Moně, která trochu problém uvěřit tomu, že už nežije, a mluvícímu netopýrovi Froderickovi, který háže jednu vtipnou hlášku za druhou.

Humor ve hře je tak z drtivé většiny verbální než situační, což ale moc nevadí, protože na všechny aktivní a pasivní předměty (tedy i ty dekorační, které vůbec nevyužijete a nemůžete je sebrat), existují 3 různé interakce: prozkoumat, sebrat/strčit, promluvit si.

Ano, Mona se tak může pokusit mluvit třeba s kamenem nebo s dveřmi, a i když z toho občas vyleze generická hláška typu „S takovými věcmi se nebavím, nemají plíce, ani žádné zajímavé myšlenky,“ velmi často se autorům povede vykřesat z toho něco zábavného.

Hra je vyloženě narvaná nejrůznějšími popkulturními odkazy, od obligátního Drákuly, přes Kmotra po Hvězdné války, které obstarává zmíněný Froderick. Je to jako byste měli v The Longest Journey k dispozici Vránu na rameni po celou hru.

Hra je relativně krátká, zabere tak 6 hodin, což by ani moc nevadilo. Co ale vadí je, že zhruba od druhé poloviny jakoby autorům docházel dech (nebo už možná opadne počáteční nadšení) a ze hry se stane víceméně běžná rutinní adventurní záležitost. Docela mě to mrzelo, protože třeba ze situace s přepracovanou matkou nebo s rodinou zamčenou v domě se myslím dalo vykřesat mnohem víc.

A jak už zmínili ostatní, hra končí velkým cliffhangerem, přičemž pokračování nebude, takže rozuzlení příběhu se nikdy nedočkáme. Škoda :(

Herní výzva 2022 - Vzkaz ze záhrobí (HC)

Občas v diskuzi na DH proběhne rozhovor na téma sledování walkthrough na Youtube, tedy sledování někoho cizího, jak hraje. Já to tak občas dělám u her, které mě sice nějak zajímají, ale vím, že by mě nebavily. Například Dark Seed 2 jsem takhle viděl dohráno pouze na YT, dále třeba Heavy Rain, Grim Fandango…

Jde o to, že vím, že sám bych si tu hru neužil, nervoval bych se u ní, nebavila by mě apod. Ale když na to koukám de facto jako na film, tak je to něco jiného a mám z toho většinou pěkný zážitek.

Řekl bych, že právě A Bird Story je ideální kandidát na zhlédnutí na YT. Interaktivity je v ní pohříchu málo a vrcholem gameplaye jsou létací pasáže. Zatímco předešlý To The Moon byl taky v tomhle ohledu docela chudý, aspoň nabízel sympatické špičkování mezi dvěma hlavními postavami a možnost svět patřičně prozkoumat a podle toho pochopit určité souvislosti. Bohužel je příběh A Bird Story natolik triviální, že tady nějaký průzkum světa a chápání souvislostí nemá skoro žádné místo.

Nevadí mi, že to je tak krátké, vadí mi, že je to tak obsahově prázdné, nudné a předvídatelné (byť je to tedy samozřejmě roztomilé). Ale to je prostě hrozně málo. I takové 15minutové Eternally Us mě dokázalo vtáhnout mnohem víc, tady jsem druhou půlku hry prakticky prozíval.

Škoda, přeškoda, a jak jsem se původně těšil na Finding Paradise, tak teď se mi do něj zas tak moc nechce…

Herní výzva 2021 - Amerika jak ji neznáte (SC)

The Room vám krásně zprostředkuje zážitek z únikové hry, a to bez stresujícího časového limitu.

Na začátku dostanete dopis od svého přítele, který vás nabádá k otevření zvláštního trezoru, který máte před sebou. Takže ho postupně odemykáte, nacházíte různé skryté části, odejmutelné části, klíče (které musíte správě složit), tlačítka, klávesy, skryté schránky a lámete si hlavu nad tím, zda by podobný trezor šel vyrobit za použití současné techniky.

Hádanky nejsou moc těžké a v případě nouze máte k dispozici automatickou nápovědu, která se zpřístupní pokaždé, když vám řešení trvá moc dlouho. Tím moc dlouho jsou míněny zhruba 2 minuty, takže mě vždycky to tiché cinknutí, které oznámilo zpřístupnění nápovědy trochu popudilo, jako by mi hra říkala „Tys na to ještě nepřišel… ? Hmm…“

Naštěstí hra nemá časový limit, takže si v klidu můžete prozkoumávat, co jste kde přehlédli nebo nepochopili.

The Room je celkem krátký, vyjde tak na pár hodin, samozřejmě podle toho, jak rychle se vám podaří jednotlivé hádanky rozluštit. Škoda jen, že končí dost otevřeně, takže nezbývá než si sehnat druhý (a třetí) díl.

Herní výzva 2021 - Pacifista (SC)

 „Existuje prý kouzlo Armageddon, které zabije vše živé.“
John Mirra 

Nikdy by mě nenapadlo, že budu součástí počítačové hry, byť teda docela malou a vcelku zanedbatelnou. Druhý díl Piva mi tento netušený životní achievement splnil.

Co se týče herní náplně, není to žádná sláva, ale kdo by si stěžoval. Pivo má sice meč, ale spammeři ho vždycky zabijou ("Co na to říkáš?" -"Držíš ten meč obráceně..."), adventurní prvky až na pár světlých výjimek chybí a dialogy taky nejsou kdovíjak barvité a košaté. Ale sakra, mě to docela (za)bavilo! Klobouk dolů za to, že to celé dělal jenom Ugra sám. Na druhou stranu musím uznat, že psané poznámky při prvním hraní byly dost potřeba, protože jsem se pak v té záplavě míst, měst a postav začal velmi brzy ztrácet.

Příběh asi žádnou cenu nedostal, ale na poměry takové jednoduché hry bohatě stačí a třeba rozhovor s Jumasem dal Konvici docela prokreslenou hloubku :)) Je samozřejmě škoda, že postavy většinou nereflektují své reálné představitele, když tedy pominu Jackala, Jaba, Shoggota, Gordona a Walomeho :D. Ale to by taky samozřejmě dalo mnohem víc práce. Aspoň že se najde pár odkazů ve spojitosti s avatarem uživatele (Crash, PavelU, USER47, Hitman, Private Martin…)

Některé situace mě dokázaly pobavit (Jackal, setkání s Musou, USER47, Zdeněk…) a jiné mě naopak docela frustrovaly (nepřeskočitelné intro nebo když člověk ukončí hru v závěrečném dungeonu, musí znovu zhlédnout celou 5minutovou cutscénu…).

Navíc hra obsahuje několik miniher (Dostihy, Frogger, Raptor, Vlak, Hledání min, Koberec), které mě při prvním hraní těsně po vydání docela potrápily, ale teď jsem dal všechny hned napoprvé.

Z hlediska obtížnosti to ale není žádná procházka růžovým sadem, hlavně teda závěrečná lokace mi tentokrát dala mnohem víc zabrat, než by se mi líbilo, ale o to líp si pak člověk vychutná konec (a je fajn, že je těch konců víc). Moc si nedokážu představit, že bych to hrál na Ironmana…

Kolem a kolem se jedná o povedenou záležitost na cca 10 hodin, která sbírá body hlavně za to, že pojednává o naší milé databázi. Může něco podobného říct třeba CSFD? :)

Herní výzva 2021 - Minihraní (HC)

„Prostagma?“ 

Další ze série „Age of…“ her a rozhodně moje nejoblíbenější. Strategický prvek hry se sice omezuje víceméně na systém typu kámen-nůžky-papír, ale to mi nikdy moc nevadilo. Hra má krásný spád a nabízí velkou variabilitu při hraní, protože máte k dispozici 4 národy, přičemž každý má 3 hlavní bohy a pak spoustu „pod-bohů“, které si vybíráte při postupu na novou éru. Navíc IMHO i dneska krásně vypadá (hrál jsem původní verzi a nestydím se za to).

Nejraději jsem měl Egypťany s Isis, i když teď jsem si docela oblíbil Řeky a Dia. Naproti tomu Seveřani a Atlanťané mi nikdy k srdci moc nepřirostli.

Mise jsou docela variabilní, najdou se tu také ty, kdy nemůžete stavět. Jak takové typy misí ve strategiích většinou nemám rád, tak tady jsem si je docela užil, jako např. ničení bran Tróje zevnitř nebo útěk z ostrova Kirké. I to dobývání Olympu bylo docela fajn. V datadisku je snad každá mise něčím speciální – tím, co nemůžete stavět, co musíte bránit, kolik času musíte udržet pozice, že nemůžete těžit zlato atd. O variabilitu tedy není vůbec nouze.

Dohrál jsem původní hru i datadisk na normální obtížnost. Klasická AoE byla dost o pohodě a až na poslední dvě mise jsem snad nemusel nahrávat pozici (snad až na misi Unlikely Heroes, kde člověk musí vědět, jak ji správně hrát – ta mě solidně potrápila). Datadisk potom obtížnostně docela přituhl, protože tam už nepřítel útočil pravidelně a nebezpečně a já tak musel být skoro neustále ve střehu (hlavně v 8. misi v datadisku, Cerberus).

Příběh původní hry mi přišel docela dobrý (na strategii), Arkantos byl sympaťák a mít možnost vybojovat si s řeckými hrdiny Trojskou válku je taky cool. Datadisk mě v tomto směru docela zklamal, Kastor byl docela unylý a celá zápletka by se dala vyřešit tím, kdyby si spolu některé postavy jednoduše promluvily… no ale tak co už.

Tahle hra mi dala docela solidní průpravu do mytologie Řecka. Číst si podrobnější informace o mýtických jednotkách a hrdinech mě hodně bavilo a občas jsem díky tomu ve škole patřičně zazářil a některé věci si pamatuju dodnes. A pak že jsou počítačové hry ztráta času, ha!

Herní výzva 2021 - Herní nášup (SC)

Pokud jste si při hraní Baldurs Gate 2 nebo Neverwinter Nights 2 říkali, jaké by to asi bylo, kdybyste měli větší kontrolu nad svou pevností, Pathfinder vám ukáže odpověď. Je to… super! Ale stresující!

Stresující hlavně kvůli různým časovým limitům. Hlavní dějová linka na vás na rozdíl řady jiných RPG her nepočká, problémy v království taky vyžadují rychlou akci a řešení, takže jsem se pak často přistihl, že se se svou partou musím otáčet rychleji než křeček hozený do mixéru.

Na začátku máte vyloženě stanoveno datum, kdy musíte hlavní quest splnit. Proto mě taky docela rozčilovalo odpočívání, protože mi hra tvrdila, že odpočinek bude trvat 8 hodin (při použití zásob), aby z toho nakonec byl celý den. Další hlavní questy jsou taky časově ohraničené, ale jsou zákeřnější v tom, že nevíte, KOLIK času na ně máte a co přesně se stane, když je splníte – a jestli třeba o něco nepřijdete. Je to realističtější, jistě, ale já takhle přišel o několik NPC, které můžete naverbovat jen v určitých kapitolách při řešení určitých questů a jen na určitém místě. Takhle jsem musel pokladníka udělat ze svého vytvořeného společníka, který měl ale k dané funkci docela značný postih. Nebyl tedy při řešení problémů v království zrovna efektivní. Stejný problém jsem pak měl se šéfem rozvědky a s vrchním mágem… proto jsem v závěrečných dvou kapitolách prostě nastavil jednoduchou obtížnost království, protože co bych se s tím pak nervoval, žejo.

Správa vlastního baronství a posléze království vážně není zívačka. To si takhle vylepšujete statistiky království, k čemuž jsou po většinu hry potřeba 2 týdny, kdy hra poskočí kupředu. A rázem na vás za ty 2 týdny čumí dalších 12 událostí, kterými se musíte zabývat. Často se mi tedy stávalo, že jsem prostě neměl dost pobočníků, kteří by dané události/problémy mohli řešit… navíc se pak ke konci docela často opakovaly, ale při té délce hry se tomu asi nedá moc divit. Taky by se u vylepšovacích projektů hodil nějaký souhrn toho, zda mi bude k něčemu – hra vám třeba řekne, že získáte bonus pro všechny budovy určitého typu, které máte na daném území, ale už vám nenapíše, kolik jich máte (pokud vůbec nějaké). Maličkost, ale hodila by se.

Já jsem to hrál všechno po většinu hrací doby (viz dále) na střední obtížnost a občas mi překážel můj vrozený perfekcionismus, kdy jsem chtěl mít všechno na maximu a každý neúspěch při problému v království mě dost mrzel. Na druhou stranu si ale můžete spravování království úplně vypnout.

Cestování probíhalo taky trochu jinak než v jiných RPG, mapu musíte nejdřív poctivě prochodit, abyste znali cestu, a samozřejmě cestování stojí drahocenný čas… možnost teleportovat se dostanete ve hře až docela později (a mám pocit, že mně hra zprovoznila teleportační systém až v určité kapitole, i když jsem měl ve hře potřebné budovy postaveny). Ocenil bych, kdyby se třeba mapa dala koupit u obchodníka, nebo abych ji mohl prozkoumat předem kouzlem nebo tak. Takhle jsem měl občas pocit, že 50% herní doby trávím koukáním na cestovací obrazovku. A náhodných setkání by taky mohlo být méně.

Když jsem u těch obchodníků, tak je tu přítomen onen klasický neduh, že jste doslova zahlceni předměty a vybavením a není problém mít po většinu hry v kapse půl milionu. Prašule ale můžete použít k dotaci svého království. Což je takřka nutnost, pokud nechcete stavět budovy frekvencí 1 budova/týden. Já měl problém hlavně s kouzly – ty jejich ikonky mi přišly docela nepřehledné, Zatímco třeba v mém oblíbeném Baldurs Gate jsem se těšil do nového města a obchodů/hostinců abych probral, co nabízejí, a na první pohled jsem viděl, které kouzlo mi chybí a který předmět by se mi hodil, tady mi to přišlo o dost nepřehlednější. Hlavně ta kouzla, i když vám hra aspoň v popisu napíše, kdo už dané kouzlo má.

Příběh se mi líbil hodně, pořád se něco děje, nenechá vás moc vydechnout a v průběhu hry krásně gradoval a některé části hry byly docela mazec (vybuchující obyvatelé království a vivisekce…).

Jinak je to jako RPG hodně podobné Baldurs Gate nebo Neverwinter Nights s docela komplexnějšími pravidly. Nápověda byla super a tu jsem využíval docela často, protože kdo si má pořád pamatovat, co to znamená, že je meč ostrý nebo je to zhouba nemrtvých atd. Další maličkost, která mě hodně potěšila, bylo, že když mám vybranou partu a jdu třeba páčit zámek, automaticky to jde udělat postava, která má nejvyšší skill.

Společníci mi přišli dost fajn, bavily mě i jejich příběhy a questy – tahal jsem s sebou Amiry, Linzi, Valerii a Octavii.

95% hry mě vážně bavilo, hrál jsem to na pohodu na normální obtížnost. Jenže ke konci už mě to pomalu přestávalo bavit a poslední kapitolu jsem víceméně proběhl. Pak ale přišla na řadu finální lokace a ta mi ten požitek trochu zkazila. Zmatené pobíhání sem a tam a hledání klíčů a zrcadel, proměny mezi dvěma realitami, respawn nepřátel… uaaaaah. To už jsem si dal obtížnost na úplně nejlehčí, abych to měl konečně z krku. Navíc mě trochu naštvalo, že mi umřela Linzi a Octavia, protože jsem neplnil questy toho jejího parťáka. Uuugh… tak na co jsem si je tak poctivě piplal :(

Taky se občas vyskytly nějaké chyby, bugy nebo nedodělky, nejzávažnější bylo asi to, že se mi nálada v království postupně snižovala kvůli zadlužování, což byla naprostá kravina, na to jsem si dával hodně velký pozor. Nedalo se s tím ale nic dělat a já tak občas musel pořádat docela nákladné hostiny, aby se mi lidi dostali aspoň na úroveň „Worried“. Co jsem tak četl na internetech, tak s tím mělo problém víc lidí.

Pak mě třeba naštval Pitax, protože mi hra nedala nijak vědět, že se můžu podívat i do jiných částí města (a mě samotného by to nenapadlo, protože ty lokace jsou obecně dost malé). Taky hra nedá nijak vědět, že nemám chodit k hlavní bráně, protože se pak děj posune dál a já už v těch dalších částech nemám moc co dělat…  Nemůžu překecat různé frakce, aby se ke mně přidaly.  

Nebo problém království „ukradený trůn“ – trůn jsem našel, ale pořád jsem měl aktivní kartičku, která mi říkala, že můžu najít i zloděje… tak jsem do toho investoval mrtě peněz a 60 dní času pobočníka a bylo to úplně, ale úplně k ničemu :) Ale to už není tak zásadní.

Tenhle komentář působí asi dost negativně, ale opak je pravdou. Kromě pár hodin na konci mě ten zbytek (celkem 127 hodin) bavil hodně moc, hra mě nenechala moc vydechnout, byla napínavá, vtipná, se spoustou možností vedení dialogu a vedení království. Kde jinde můžete nabrat jako svého pobočníka nemrtvého liche nebo vůdkyni monstrózního kultu??. Někdy to rozehraju znova za zlou postavu, ale teď jsem hrou docela přesycený, takže si od ní dám delší pauzu…

Herní výzva 2021 - Čas je relativní (HC)

O Spyrovi jsem se dozvěděl od své přítelkyně, která hrála původní verzi jako malá a trávila u ní spoustu času. Proto jsem jí remasterovanou trilogii koupil k narozeninám ve snaze přetáhnout ji (jakožto nehráčku) na Temnou stranu Síly. Dárek sklidil úspěch, ale jelikož už hodně dlouho nic nehrála, některé pasáže jsem musel dělat za ni. Docela mě to bavilo, takže jsem se pak rozhodl, že si hru zahraju sám.

Remasterovaná verze obsahuje tři hry v jednom - Spyro the Dragon, Spyro: Gateway to Glimmer a Spyro: Yer of the dragon. Prostředí her je vyloženě pohádkové, je to koneckonců hra pro děti, stejně tak příběh - po krátkém úvodu se jde rovnou na věc. Hratelnostně se jedná o klasickou 3D skákačku, v každém díle musíte projít větší množství kratších levelů a sbírat sochy, resp. rubíny, resp. dračí vejce. A ve všech dílech sbíráte diamanty, protože co by to bylo za skákačku, kdybyste v ní nesbírali diamanty, že.

Grafika se hodně povedla, když to porovnáme s původní verzí, jsou to samozřejmě nebe a dudy. Hodně se mi líbily např. efekty při chrlení ohně, kdy pálíte trávu, podvodní pasáže, filmečky... 

Obtížnost je velmi jednoduchá, řekl bych, že každý, kdo dohrál třeba Psychonauts, musí tohle dát s rukou za zády. Aspoň tedy tu základní rovinu, při splnění hry na 100% (sesbírání všech soch/rubínů/dračích vajec a diamantů) se vám zpřístupní bonusová lokace a další závěrečný filmeček. Přiznám se ale, že plnit to na 100% se mi moc nechtělo, hlavně proto, že k tomu jsou potřeba splnit i nepovinné závodní létací pasáže, které mě moc nebavily a na klávesnici se mi ovládaly docela blbě (a na to, abych si pořídil gamepad, jsem moc hrdý člen glorious PC master race).

Hru jsem tedy projel jako horký nůž máslem, pokud tedy nepočítám Gulpa, minibosse ve druhé hře. Nikdy předtím ani potom jsem neměl s nikým takový problém jako s ním - a to ani se závěrečnými bossy (!). Řekl bych, že u něj autorům docela ujela ruka, protože ty jeho naváděné střely, kterým se nedá moc vyhnout, mně teda dokázaly rozčílit. Navíc se sám léčí tím, že krade lékárničky vám, což je teda podraz na druhou :( V tomto jediném případě jsem si musel na netu poníženě hledat návod, jak na něj, ale jakmile jsem na to přišel, dal jsem ho s prstem v nose (např. když střílí ty naváděné střely, tak stačí běhat dokola). 

Jinak je to ale opravdu příjemná oddychovka, protknutá trochu infantilním humorem, který ale občas dokáže vykouzlit úsměv na tváři - mě třeba pobavili mniši ve své horské vesničce, kteří přišli na to, že hokej je mírumilovný a uklidňující sport... :)

Herní výzva 2021 - Remaster (SC)

Jako každý správný příběh, i tenhle začíná tam, kde končí - ve věži…

Další vláček do stanice Nostalgie. The Longest Journey se mi dostala do rukou nedlouho po vydání a naprosto mě učarovala svým kombinováním lehce temné antiutopistické scifi (Newport a jeho všudypřítomné korporace), pohádkové fantasy (hlavně les na cestě za Klacksem), komedie (kapitán Nebevay a jeho hlášky, souboj s Klacksem) a hororem (Gribbler, „souboj“ s mutantem).

Příběh je taky docela dospělý, žádná pohádka to rozhodně není. Spousta kladných postav umře (Tobias, Flipper, Cortez, Zack?, Emma skončí v nemocnici), atmoška za polovinou hry docela zhoustne (opuštěná Marcuria je docela tíživá) a zkouška v podobě překonání svého strachu (tatínek) mě taky dokázala vyvést z míry. Škoda, že není trochu propracovanější a delší.

Hádanky mi přišly logické, hrome, i ta legendární gumová kačenka – s ní jsem neměl problém ani kdysi, když jsem tu hru hrál poprvé, a to mi bylo asi tak 12. Potrápila mě jen hádanka v podmořské jeskyni, ale to jenom proto, že jsem si vždycky myslel, že je zadání složitější, než ve skutečnosti bylo (a následně jsem řešení vždycky zase zapomněl).

Postavy byly většinou docela super, od vyšinutého Klackse, extravagantního Flippera, ukecané Vrány, zapšklého Westhouse, ironického kapitána Nebevaye nebo docela obyčejného policisty, který se ve svém exoskeletu ve službě připravuje na své divadelní vystoupení. Joo, když to v tomhle ohledu srovnám s Chapters, jsem opravdu smutný :(

TLJ jsem dohrál už několikrát, ale tentokrát jsem si ji opravdu vychutnával a například jsem poctivě četl i Aprilin deník, který je teda pořádně dlouhý. Z něj jsem zjistil docela zajímavé věci, například že má dva nevlastní bratry (a jsou to prý docela hajzlíci) a že do někoho byla zamilovaná. To by mě docela zajímalo do koho, když to nebyl Charlie – moc dalších vhodných mužských postav ve hře nepotkáte. Tak asi někdo jiný ze školy?

V deníku jsou pak taky docela užitečné tipy, které občas hráče navedou, kam dál. Ne že by to bylo vyloženě potřeba, nejsem žádný adventurní expert, ale TLJ určitě patří k něm lehčím adventurám.

Co se záporů týče, tak grafika postav nebyla skvělá ani tehdy (zato grafika prostředí mě dostala i dneska) a to, že existuje možnost zapnout si pomocí ESC přeskočení asi 5 vteřin animace autoři mohli taky trochu líp zdůraznit. Tím se totiž některé přechody přes lokace docela zkrátí – např. přes doky za Flipperem to pak máte přeběhnuté raz dva. Tím ale se zápory končím.

Po letošním dohrání ve mně zůstal takový neurčitý pocit, že je hrozná škoda, že není víc her, které by mě některými scénami odrovnaly - jako např. tady rozhovor o podstatě umění…

Herní výzva 2021 - Okna vesmíru dokořán (HC)

Nejdřív jsem kdysi hrál demo z LEVELu, které mě naprosto uhranulo – můžete hrát za draka, chrlit oheň, létat, žrát potvory, kouzlit… bohužel hrajete za draka hodného, který chrání svět, takže se nekoná žádné střádání pokladu a jeho bránění ani unášení princezen a podobně.

Grafika mi tehdy (a vlastně i dnes) připadala naprosto kouzelná, spolu s hudbou krásně doplňuje magickou atmosféru, byť tedy verze ze Steamu má jinou hudbu než kdysi, ale i ta je docela fajn.

Ve hře je i drobné zpestření ve formě výstavby a ochrany měst, bohužel se omezuje jen na jejich bránění a občasné automatické vylepšení, když nasbíráte dost zkušeností. Jinak do jejich výstavby zasahovat nemůžete, což je trochu škoda. Autoři si taky řekli, že hru ozvláštní ještě částmi, kdy za draka nehrajete. Místo toho musíte určité úkoly splnit v kůži rytíře či lovce, přičemž platí, že vám každé průměrné monstrum může dát tak maximálně 2 ďahy a je game over. Naštěstí těch misí není přehnaně moc a dají se docela rychle proběhnout.

Na začátku si můžete vybrat mezi třemi draky, přičemž za každého z nich se hraje podstatně jinak. Já si vybral červeného „bojovníka“, který mi přišel takový nejklasičtější. Na každé nové úrovni můžete přerozdělit body do různých schopností (počet životů, regenerace života, rychlost létání, účinnost a kapacita dechu…) nebo všechny body investovat do nového kouzla. Kouzel je docela požehnané množství, ale jejich popis je, mírně řečeno, nedostačující. Nezbývalo tak nic jiného než si vždycky uložit pozici, vzít si nové kouzlo, vyzkoušet ho, a pak většinou pozici zase načíst, protože většina kouzel mi přišla (pro červeného draka) málo účinná a popisy dost mimo – např. u bouře meteorů bylo napsáno, že se hodí k likvidování nepřátel na větší ploše, přičemž ta větší plocha byl kruh o průměru cca 3 metry.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem zvolil špatný „build“, ale obtížnost ke konci mi přišla už trochu přestřelená – mraky monster, mraky líhní (která monstra pravidelně spawnují) a hlavně řízené střely od „opic“, kterým jsem neměl šanci se svým pomalejším drakem uletět. Šlo se jim sice vyhnout prudkým manévrováním, ale to nevyšlo vždycky (při tom velkém množství nepřátel). A to jsem měl draka na docela vysoké úrovni. V některých pasážích jsem tak prostě snížil obtížnost a vůbec mi to nebylo blbý. I závěrečný boss mi dal teda docela zabrat.

Kolem a kolem jsem ve hře strávil 16 hodin a po většinu času mě bavila, až na samotný závěr. Možná to někdy zkusím projít znovu za jiný typ draka, až na to zase budu mít někdy čas a chuť.



Herní výzva 2021 - Pořádný pařan (SC)

Polda 2 byla jedna z prvních originálních her, kterou jsme doma měli. Krabicovka tehdy stála snad 1200 Kč, což bylo samozřejmě na tehdejší dobu docela dost. A řekl bych, že to bylo hodně peněz za docela málo muziky :(

První díl jsem nikdy nehrál, takže nemůžu porovnávat. Hlavní menu mi přišlo odbyté už v mých 10 letech. Příběh je docela klasický, kdy se v roli policisty Pankráce snažíte vyřešit sérii zločinů – žhářství, únos, bombový útok… nutno říct, že příběh nějak extra poutavý není a rozuzlení už vůbec ne.

Co je (resp. měl by být) hlavní tahoun hry, jsou dobové české (zejména politické a kulturní) reálie a osobnosti. Můžete potkat imitace Zemana, Klause, Rumla, ale i Caesara, Hitlera, Napoleona nebo třeba Laru Croft.

Bohužel to je i kámen úrazu, protože hra pochopitelně v tomto smyslu docela hodně zestárla, takže pokud člověk nezná tuto písničku, tak mu narážka na ni přijde docela mimo. Navíc ten humor mi ani tehdy nepřišel kdovíjak skvělý, vzpomínám si, jak se spolužák hrozně smál hlášce „Hele, hipísačka s malým hipísátkem!“ Mně to tak bombastické nepřišlo ani tehdy, ani dnes. Celkově byla hra spíš taková laciná a buranská a vydařených vtipů tam bylo jenom pár.

A hlavně, to, že se tam vyskytují známé české nebo světové osobnosti, k ničemu vlastně není. Např. jediný vtip v lokaci s Hitlerem je sprcha, která vede k plynové bombě, jinak vám nic zajímavého ani vtipného neřekne, stejně tak jako Napoleon, Caesar, Lara Croft atd. Klidně by tam mohly být úplně jiné, obyčejné postavy a ničemu by to vůbec nevadilo. Snad jen v případě Esmeraldy (Vizír) a Zemana (musíte ho opít Becherovkou) se autorům podařilo aspoň něco málo vykřesat.

Hádanky byly většinou logické, až na pár výjimek (sháníte vodu pro papouška, takže vás napadne jít třeba za hasiči nebo použít hadici v hybridáriu, ale ouha, musíte propíchnout pneumatiku, ve které je voda… nebo celá část s kohoutkem u Monroových byla docela WTF).

Navíc můžete některé věci udělat až potom, co uděláte nějakou nesmyslnou pitomost (nejdřív usíte zkusit požár uhasit vodkou, potom to můžete zkusit s pivem, který ho uhasí). Ale v jednom zapeklitějším případě vám hra dá aspoň malou nápovědu (Kachnanovy stopy a hláška, že by se Pankrácovi dobře přemýšlelo někde, kde je kouř)

Ke konci mi přišlo, že to autoři chtějí mít co nejrychleji za sebou a lokace, hádanky a scénář byly docela odfláklé (DNA laboratoř, letiště, závěrečná lokace). Je to škoda, protože jinak by to mohla být mnohem zajímavější hra, vhodná na nostalgické vzpomínání na 90. léta.

Herní výzva 2021 - Jménem zákona (HC)

Komentář píšu na verzi před "finálním řezem".

Čím jsem starší, tím větší mám problém vžít se do nové hry, do jejího světa, pravidel, „lore“. Možná proto mě nové hry lákají čím dál méně a spíš pořád dokola točím ty starší, dohrané, osvědčené, které dobře znám. Proto mě třeba Pillars of Eternity, Tyranny ani Torment moc nezaujaly – prostě mě do sebe a do svého světa nedokázaly pořádně vcucnout, takže si z nich teď už skoro vůbec nic nepamatuju (až na finální lokaci v Torment, ta byla super).

Tenhle problém jsem ale u DE vůbec neměl. Hra mě do sebe vtáhla od samého začátku už jen tím, jak krásně pracovala s všelijakými klišé (amnézii má postava po opravdu velkém flámu a jeden z prvních questů je najít svou druhou botu). Vnoření do světa mi přišlo hrozně snadné, přirozené a logické – hlavní postava o světě neví nic, stejně jako vy, takže otázky typu „Co je to realita?“ nejsou zas tak moc mimo, stejně jako herní popisy a komentáře dialogů a postav, které zajišťuje vaše roztříštěná psyché (případně vaše kravata).

Rozhovory a postavy jsou suprově napsané a když se někomu nechce řešit politika (jako mně), může si v nich vybírat neutrální odpovědi. Docela dost bych ale ocenil nějaký rejstřík postav, lokací a událostí (podobně jako je to třeba v Pathfinder: Kingmaker nebo Zaklínačovi). Hru jsem hrál vždy s týdenními rozestupy, takže jsem pak hodně věcí zapomněl a musel si je dohledávat na internetu, abych věděl, která bije.

RPG systém mi přišel fajn, i když chápu výtky, že se vlastně jedná jen o simulátor mluvení a skillchecků. Mně třeba přišlo, že druhé dvě části mé postavy (fyzická stránka a motorika) mi do hovorů vlastně skoro vůbec nezasahovaly a ani jinde jsem moc často neviděl možnost jejich využití, takže mi přišly trochu zbytečné. Možná by stálo za to jejich počet trochu zmenšit, ale třeba je to jenom můj dojem, protože jsem rval body hlavně do prvních dvou (intelekt a psyché). Třeba by hráči, kteří je naopak měli hodně vysoko, měli jiný pocit.

U skillchecků bych možná přidal minimální hodnotu skillu, kterou hráč musí mít, aby se o něj mohl pokusit. Přiznám se, že mě „save scumming“ taky často lákal, ale myslím, že jsem projevil docela obdivuhodnou sebekontrolu a „save scummoval“ jsem jen několikrát za hru. Taky to bylo asi tím, že mi většina těch skillcecků vyšlo napoprvé, i když jsem měl šanci třeba jen 27%.

Ono vůbec, když si člověk ten save nahrál a podruhé třeba uspěl, tak většinou zjistil, že stejně o nic tak zásadního nepřišel (a to i u několika červených skillchecků, které jsou zásadnější a nelze je opakovat). Hodně jsem ale ocenil, že si toho autoři jsou vědomi a nějak to i ve hře reflektují… Některé dveře prostě nejde otevřít :)

Souboje ve hře (až na pár výjimek, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka) nejsou, ale některé zásadnější rozhovory vás můžou dost vykolejit psychicky i fyzicky. Při svém prvním hraní jsem ale léky (tj. lékárničky) vlastně nemusel vůbec použít (snad jen 2x). Měl jsem za to, že klasické souboje nahradí některé zásadnější rozhovory a zčásti jsem měl pravdu – docela zabrat jsem dostal jen při rozhovoru s Evrartem. To ale bylo v době, kdy jsem ještě ani neznal své jméno, neměl jsem odznak, nic, takže si mě krásně povodil. Původně jsem si chtěl jenom skočit pro kabát, ale hra mě pak donutila jít si s ním promluvit, jinak jsem se z dané lokace pryč dostat nemohl. Při tom rozhovoru se mnou vlastně nebyl Kim, který ale druhý den o téhle události mluvil, jako by tam byl. Ale tak to by se dalo vysvětlit nějakým ranním brífinkem :)

Zkrátka bych ocenil víc takových zásadnějších rozhovorů, kdy člověk cítí, že opravdu o něco jde, že ho ten rozhovor může pak zabít. Na druhou stranu možná jsem jen prošel tou hrou hladce tím, že jsem si náhodou rozložil vhodné skilly a všechny zásadnější skillchecky jsem zvládnul, i když jsem měl malou šanci na úspěch.

Před „tribunálem“ jsem si třeba naprosto náhodou nasadil bojovou zbroj (aniž bych věděl, že mě vzápětí čeká střet s žoldáky), která mi pak pomohla při první střele do ramene, které jsem neuhnul. Na následný děj to ale mělo malý vliv, protože i když je Harry trefen a zraněn do ramene, nic to pak nemění a děj vás stejně zavede tam, kde vás chce mít a závěrečnému „soudu“ a následnému shrnutí vašich voleb se nevyhnete. Docela bych ale ocenil třeba jen nějaké krátké informace o tom, co se pak stalo s jednotlivými postavami, městy atd. Něco jako konec Falloutů. Takhle s Kimem vím, že se „pale“ šíří a začíná se tvořit i v kostele, ale nikoho to moc nevzrušuje.

Když jsem u té nicoty, tak jsem si taky myslel, že důvod Harryho sebedestruktivního jednání bude trochu… „originálnější“. Měl jsem za to, že se třeba v minulosti právě dozvěděl o tom, že „pale“ zničí celý svět, takže ho to uvrhlo do deprese a nezřízeného pití, nebo tak něco. Takhle jsem byl lehce zklamán, podle toho, jak byla hra a příběh kvalitně napsány, jsem prostě čekal něco trochu víc.

Tím nechci říct, že by hra byla o pohodě a chyběly tam silné momenty, to právě naopak. Celou hrou se line nostalgický tón (pun intended), snažíte se zjistit, co se vám to stalo, že jste z toho tak v hajzlu, vyšetřujete lynč, můžete najít mrtvolu muže a jít to oznámit jeho manželce, intenzivní je i setkání s The Pigs, Phasmidem…

Taky se mi hodně líbilo, jak se spoléháte na vaše vnitřní monology, které vám radí a dávají důležité informace, ale u jedné postavy získáte podezření, že vámi manipuluje a ty informace, které vám části vaší osobnosti říkají, nemusí být pravdivé. To mě docela uzemnilo :)

A co se Kima týče, o jeho hláškách se asi ani nemusím zmiňovat :) Škoda že asi u nejlegračnějšího momentu ve hře nesmí být přítomen.

Sečteno a podtrženo, konečně RPG s pořádným světem, dialogy, postavami a příběhem. Za nějaký čas si to určitě dám znovu.

Herní výzva 2021 - Dětský svět (SC)

V době psaní mého komentáře má Deus Ex 1 na DH dalších 41 komentářů, takže asi nemůžu napsat nic moc nového, co by ještě nikdo nenapsal. Na druhou stranu je to ale díky Herní výzvě 2020 ideální možnost rozkecat se trochu obecněji.

Bod číslo 4 Herní výzvy 2020 totiž zní Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě na naší planetě (SC) / Dohraj hru, jejíž část se odehrává v reálném konkrétním místě, které jsi osobně navštívil nebo do konce roku navštívíš (HC).

Já nikdy nebyl moc cestovatelský typ, můj postoj k turismu by se dal v podstatě shrnout touto písničkou. Jak by řekl Čerwuiš, když mu druhý den ukazovali Prahu: „Ty dobře opracované staré budovy jsem už viděl, teď chci vidět něco jiného.“

Proto je docela s podivem, když se nějaké hře podaří ve mně ten smysl pro cestování oživit. A to Deus Ex zvládl, protože to byl asi jediný důvod, proč bych měl chuť se kdy vydat do New Yorku (Hell’s Kitchen, Liberty Island) nebo do Paříže (ulice, katakomby). Samozřejmě mám nějaká další místa, na která bych se chtěl podívat, ale vždy jsou pro mě z nějakého důvodu důležitá (jsou tradičně symbolická, někdo pro mě důležitý mi je doporučil, apod.) Deus Ex se to povedlo už jen tím, že jsem ho hrál.

Čím to je? Upřímně, těžko říct. Je to moje srdcovka, kterou jsem poprvé hrál ještě na ZŠ. Pamatuju si, že když mi starší brácha o Deus Ex zaníceně vyprávěl a doporučoval ho všema deseti, nějak extra mě nezaujal. Jenže už při prvním hraní mě totálně dostal. Ty možnosti! To prozkoumávání lokalit! Ten rozvoj postavy! Ta akce! Stealth část (pravda, nepřátelé trpí šedým zákalem, ale jinak by to bylo těžko hratelné). Ta hudba! Ta atmosféra! Ten příběh!

Pokud vím, Deus Ex byla první hra, která mě do jejího světa vcucla tak moc, že mi bylo líto nepřátele zabíjet. Když se například procházíte po katedrále v Paříži, kde si můžete číst osobní deníky vojáků MJ12, najednou se z anonymních NPC stanou postavy s nějakým příběhovým pozadím, osobností, příběhem…takže už to nejsou jenom tuctoví anonymní panáci na odstřel. Korunu tomu nasadil rozhovor s ženou v pařížské kavárně, která vás prosí, abyste vojáky nezabíjeli, protože jeden z nich může být její syn.

Jo, myslím, že právě Deus Ex mě naučilo dívat se na NPC trochu lidskýma očima (to mi samozřejmě nebránilo hrát třeba Manhunt nebo tak). Kolikrát jsem jenom úporně přemýšlel, co mám z inventáře vyhodit, abych mohl Dowdovi donést lahvičku ambrózie. Takže to byla první hra, kterou jsem cíleně dohrál stylem "omračuj, schovávej se, ale nezabíjej".

Je úžasné, jak se autorům povedlo do hry vměstnat tolik myšlenek a příběhů (ze zpráv, z knih), popř. vyloženě filozofických rozhovorů např. na téma „Proč jsou lidé rádi sledováni“ (Morpheus).

Taky mi sedl gameplay, možnost (nutnost) vylepšování postavy za zkušenostní body (které dostáváte i za nepovinné úkoly, popřípadě průzkum lokací). Zásahové zóny jsou super, růžné poškození na vás má různý vliv (zhoršení míření, zpomalení běhu). Nebo nutnost volit mezi augmentacemi, což mi třeba v Human Revolution fakt chybělo (budu neviditelný pro lidi, nebo pro boty a kamery? Budu rychlý, nebo tichý? Atd.) A ten blažený pocit, kdy si tak hledáte, kde by co zajímavého mohlo být, a pak najdete modrý vylepšovací kanystr… a to už ani nezmiňuju nutnost šetřit s paklíči a multitooly (to mi opět v HR hodně chybělo). A feeling toho, že jsem opravdu tajný agent, zvyšovala třeba i lehce nepřehledná mapa, resp. fotky důležitých objektů a cílů.

Co se záporů týče, moc toho není, ocenil bych možnost prodávat předměty a trochu více těch nepovinných úkolů. Jinak nic :)

Jo, Deus Ex je moje srdcovka. Asi jediná hra, která mě svým soundtrackem dokáže přenést do Paříže nebo New Yorku – zrovna minulý týden jsem to poslouchal, když jsem byl vyzvedávat dárek ve městě a prostě… uaaa! Neřekl bych, že je to JENOM nostalgie (i když na tom má samozřejmě lví podíl). Přecejenom jsem hrál spoustu her, ale jen u několika mám chuť hrát je pořád i dnes – a ještě u méně z nich mám chuť je hrát každý rok.

Deus Ex mezi takové hry patří – hraju ho vždycky v období Vánoc/na přelomu roku, takže mi Herní výzvu 2020 krásně symbolicky uzavřel.

Herní výzva 2020 - Reálná virtualita (SC)

Přemýšlel jsem, jestli mám v této kategorii hardcore varianty Herní výzvy 2020 zařadit Audiosurf, nebo Frets on Fire.

Nakonec to vyhrálo FoF, a to z toho důvodu, že díky této hře jsem měl nejbližší zážitek toho, že umím hrát na kytaru. Princip hry je jednoduchý, prostě popadnete klávesnici obráceně tak, abyste na levé ruce měli klávesy F1 - F5 a na pravé ruce enter. Hra vám ukazuje, které klávesy máte kdy mačka, a to je celé.

Takže pak už jenom válíte, tedy spíše stojíte za houby, jak vám v hustodémonsky krutopřísném tutorialu vysvětlí kytarový bůh Jurgen Guntherschwarzhaffenstrassen.

V základu máte tři obyčejné skladby, ale samozřejmě je na internetech ke stažení mrtě dalších skladeb, které můžete hrát, takže se nudit jen tak nezačnete. Díky tomu (hrál jsem FoF snad už v roce vydání, tedy 2006) jsem takto objevil spoustu super hudby, např. jsem si konečně lehce čichnul k Pink Floydům.

A rád jsem se k tomu po letech (opravdu hodně letech) zase vrátil :)

Herní výzva 2020 - ♫♫♫ (HC)