Po nějakou dobu hyzdilo Zaklínače 2 mé hodnocení 30%. Prvně jsem ho hrál hned po vydání (namlsaný ze hraní W1). Ze hry jsem byl tak neuvěřitelně zklamaný, že jsem nedohrál ani prolog a následně všude hlásal, jak je W2 špatná hra a rozčiloval se nad zdejším zeleným hodnocením. Pár let uběhlo a vyšel W3. Po všudypřítomné mediální masáži jsem si řekl, proč nedat téhle hře ještě jednu malou šanci. A udělal jsem dobře...

Hra se hraje jedna báseň. Přes všechny klady, kterých je opravdu spousta, bych se ale rád zaměřil spíše na zápory, které hra má. Konkrétně třeba linearitu hry. Ta mi zrovna u zaklínače nepřijde jako dobrý tah. Dočkali jsme se vlastně jenom 3. malých lokalit, mezi kterými nejde přecházet. Chápu, že z hlediska utváření příběhu je linearita vhodná, proč to ale u jiných her šlo i bez ní? Je to trošku škoda, protože právě díky linearitě herní doba zaklínače klesla na neuvěřitelných 22 hodin. A to mi přijde na RPG a ještě k tomu takový titul zatraceně málo! Další věcí, která mi vyloženě pila krev byl inventář. To, že s sebou furt musím nosit tunu receptů a prostě všeho, mě neskutečně otravovalo. Pořádně se vyznat v tom, kde co máte, když něco hledáte, bylo hrozně otravné. Přitom to šlo vyřešit i trochu jinak, kdy by si Geralt recept po prvním přečtení prostě zapsal do deníku a bylo by to. Nemluvě o úkolových předmětech, které tam jsou jen na to, aby vám dělali bordel v inventáři a nemůžete se jich zbavit.

Mezi trošku menší mínusy bych zařadil styl boje. To byl právě největší důvod, proč jsem před lety W2 opustil a byl jsem tak zklamaný. Od W1 se liší opravdu markantně a vlastně až do konce hry mi pořádně nesedl, ikdyž jsem si na něj začal pomalu zvykat. I přesto bych upřednostnil boj W1 (ikdyž rozumím tomu, že na dnešní dobu už je trochu zastaralý) a nebo styl boje více podobný AC. Taky mi moc nesedla neustálá nutnost pít lektvary a patlat oleje na meče. Jsem spíš hráčem, který si rád buduje strom abilit a následně jen porovnává čísílka u zbroje a zbraní. Nejvíc mě dokázalo vytočit, když jsem si například vylepšil meč a za pár minut našel nějaký daleko lepší. Ten starý jsem tedy mohl zahodit a byl mi k ničemu. Stejně tak mě štvalo patlání olejů, které mají omezenou životnost. Ale beru to tak, že to je prostě zaklínač a je to jen můj osobní boj ;)

Z čeho jsem byl ještě na vážkách, bylo oblečení... konkrétně prokletá kapuce, kterou si nemůžete sundat. Z celkového 22. hodinového hraní jsem prvních 14. hodin strávil se zbrojí s kapucí. Jaké bylo mé potěšení, když jsem konečně našel dobrou zbroj bez kapuce. A asi poslední věcí je jakékoliv omezení romancí. Kromě pár d*vek (samozřejmě, že dívek) v táboře a Ves nemůžete spát vůbec s nikým. Což mi ve hře celkem dost chybělo. Zatlačuji slzu, když si vzpomenu, jak jsem v W1 několik hodin hledal luční kvítí jen proto, aby mi ta ženská z domu na rohu dala...

Jinak jsem si hru velice užil. Grafika je super. Příběh, úkoly, dabing a design, jakbysmet. Jmenovat se vlastně nějak jinak, než Zaklínač, tak jí dám hodnocení asi ještě větší.

Tak a teď už se můžu jít konečně učit...

The Witness je hra, o které jsem před vydáním nevěděl a myslím, že jsem nebyl sám. Avšak ona ihned po vydání zaplavila celý internet. Asi taky hlavně proto, že jí má na svědomí vývojář Jonathan Blow a byla ve vývoji dlouhých 8 let. Hry si nešlo nevšimnout a já přijal výzvu pokořit velké množství puzzlů.

Po zapnutí se objevíte okamžitě ve hře. Žádné menu, nastavování, nic podobného. Ocitáte se v dlouhém tunelu, na jehož konci svítí malá destička. Přijdete k ní a provedete "Slide to unlock". Dveře se otevřou a vy pokračujete k dalším dveřím. Uděláte totéž a co to... sluneční paprsky. Vyjdete na čerstvý vzduch a už na první pohled si všimnete velice příjemné grafiky. Ta stylizace, barvy a stíny... na to je radost pohledět. Zajímavé ale je, že zvuků je tu prachbídně pomálu. Většinou uslyšíte jen zvuky svých kroků, které se liší podle toho, po jakém materiálu zrovna jdete. To ale rozhodně není na škodu.

Princip hry na "pohádkovém" ostrově je jednoduchý. Přijdete k destičce (puzzlu) a spojíte bod A s bodem B. Tím spustíte napájení další destičky na konci kabelu, otevřete dveře, vysunete plošinu, apod. A to děláte celou dobu pořáááád a pořáááád dokola. Hra je ale tak dobře nadesignovaná, že žádný stereotyp nečekejte. Do tabulek se přidávají nové "podmínky", které musíte pro spojení bodů A a B splnit. Celkově se na ostrově nachází něco okolo 15. "souborů" puzzlů. V každém se postup řešení trochu liší. Některé musíte udělat dříve, abyste se dostali k dalším. Jelikož je svět na ostrově plně otevřený, nezřídka se vám stane, že naleznete puzzle, který neumíte vyřešit. Prostě necháte puzzle puzzlem, otočíte se na patě a odejdete jinam. Až se princip řešení naučíte, můžete se na dané místo kdykoliv vrátit. Úplným vyřešením některých "souborů" puzzlů se vám odemkne laser sloužící k zpřístupnění poslední lokace na ostrově a tou je "Hora Osudu" (jak jsem si ji během hraní poeticky nazval). Takových laserů vám stačí odemknout pouze 7 (já jich odemkl 11 a tuším, že už tam další nebyl). Což ale není zas takový problém. Pravdou je, že sem tam jsem se musel nad puzzlem chvíli zastavit, každopádně každý "soubor" jsem zpravidla prošel celý najednou a nikam jsem neodcházel.

Hra to vážně není tak těžká, když si zapamatujete, co která značka na destičkách dělá, a uvědomíte si, že zbytek je pouze hra úhlů a stínů. Největším zádrhelem pro mě byl "soubor" v čínském chrámu, který jsem prošel jen díky radě Bodkina v diskuzi (ještě jednou díky). Neměl jsem nejmenší představy, co s puzzlem dělat. Běhal jsem kolem dokola chrámu, počítal lístky na zemi, spáry v dlažbě, děs - hrůza - přitom řešení jsem měl celou dobu před očima => V chrámu se kromě velkého stromu uprostřed nachází i malý stromeček v zadní části. Je posazen na jednom puzzlu, kdy musíte na čtverci spojit dva body. Když je spojíte, můžete manipulovat s roletami na stěnách. Můj mozek si ale prostě usmyslel, že spojit nijak nejdou, i když jsem to zkoušel řešit několikrát. Domyslel jsem si tedy, že řešením bude to, že nějak odstraním velký strom, který bude nějak svázaný s tím malým. Ten potom zmizí a já budu moci body konečně v pohodě spojit. A takhle nějak začnete krátce po hraní The Witness uvažovat, přátelé.

Pokračovat v hraní vás neustále nutí to, že netušíte, co se na ostrově stalo. Všude potkáváte sochy, ale nikde ani živáčka. Chcete vědět, co za tím vězí. Když budete pozorní, můžete nalézt přehrávače se čtenými výroky známých lidí, např. Einsteina (ano, je to jediný člověk, jehož jméno jsem si zapamatoval :D), které vám pomohou utvořit si představu, co se to tedy vlastně děje. Kromě přehrávačů je k nalezení i podzemní kino. A že jsem se ho při prvním spuštění lekl... Vlastní teorii jsem si utvořil už v prvních hodinách hraní a skutečně první takovou velkou nápovědu můžete najít už, dejme tomu, v první hodině hry. S politováním musím říct, že jsem se nespletl a uhodil jsem hřebíček na hlavičku. Alespoň si to myslím, protože na "plnou hubu" to řečeno nebylo, i když si myslím, že o tom není pochyb. Bohužel se jedná sice o hezkou myšlenku, ale očekával jsem něco trochu víc fantasmagorického.

Ačkoliv se jedná o velice povedenou hru, u které se nestihnete nudit, kvůli konci hry, který mě zklamal, jsem musel snížit hodnocení (a to původně mířilo hodně vysoko). Popravdě ani nejsem velkým fanouškem podobných puzzlů (například v adventurách), protože je nemůžu nikdy za žádnou cenu rozlousknout. Bohužel tyto puzzly mi přišly jednodušší, než jsem očekával. Myslel jsem, že se budu potit u každého druhého a nakonec se takových moc nenašlo. A když už, tak i ty jsem dokázal brzo pokořit bez použití návodu. Hra by si zasloužila soubor několika hyperultratěžkých3D50x50políčekvelkých puzzlů na konci hry. Na jednu stranu je super, že obtížnost, díky brilantně zvládnutému puzzledesignu (parodie na leveldesign), je příjemně stravitelná jako u Portalu a že to není jediná podobnost, ehm, ehm..., na druhou stranu bych ocenil nějaký ten puzzle pro fajnšmekry. Hru jsem zvládnul dohrát s vyřešením 405. puzzlů, což není zas tak ohromné číslo, když si vezmete, že jich ve hře je ještě dalších 200. Možná se za těmi puzzly skrývají nějaké odpovědi, já už ale nemám žádný velký důvod hrát dál. Na své otázky jsem si už odpovědi našel. Teď The Witness položím na dlouhou dobu k ledu, už jenom proto, že její znovuhratelnost je nevalná. Kdyby ale vyšla nějaká mobilní aplikace s podobnými puzzly, tak do toho rozhodně jdu!

Kde jen začít. Hned na začátek je nutné říct, že THAW mi "vzalo" dobré dva roky života a vzpomínám na něj jako na hru s jedním z nejlepších online módů se skvělou komunitou. Předem se omlouvám, ale celý komentář se trochu protáhl – musel jsem ze sebe dostat všechny emoce! :D

Tonyho jsem nainstaloval po dlouhých 6. letech, ale hned se mi vrátily všechny krásné vzpomínky. Ihned jsem začal hrát příběh, který jsem dohrál už několikrát. Ocitnete se v kůži mladého nadějného skejťáka, který přijede do Los Angeles. Seznámíte se s Mindy a celou její bandou punkáčů rozhodnutých vybudovat věhlasný skejťácký ranč. S propagací ranče vám pomůžou jedny z největších elit v oboru včetně Tony Hawka. To asi jen tak na okraj k příběhu. Ten lze dohrát během několika málo hodin. Hlavně pro někoho, kdo má naježděno tolik, co já, a někdy si prostě jen tak z nudy, třeba v autobuse, začne mačkat kombinace triků do prázdna, je to procházka růžovým sadem. Kromě příběhu je přístupný také klasický mód. Několik lokací, kde máte v časovém limitu splnit několik úkolů - ti, co dohrají příběh, classic dohrají s prstem v nose.

Svého skejťáka si můžete libovolně upravovat. Vlasy, oblečení, doplňky, tetování, nálepky, graffity... a tak dále. Ve hře je toho opravdu hodně, co si můžete navolit podle sebe. Výjimkou nejsou ani triky, které ovšem asi až tak moc nevyužijete a radši si navolíte některé z již předem připravených. Když vás omrzí skateboard, můžete vyzkoušet i BMX - ke skateboardu se ale zase rychle vrátíte.

Což mě přivádí k několika stinným stránkám této hry. První z nich je novinka v sérii a to je BMX. Něco tak hrozně nepraktického a neovladatelného jsem snad nezažil. Popravdě nevím, jak na gamepadu. Tony Hawka jsem vždy hrál na klávesnici a nemůžu na ní dopustit. BMX triky ale ovládáte pomocí /*-+ na numerické klávesnici (kromě klasických 486) a je to vážně peklo. Druhým vroubkem je ovládání klasických skate triků. Když po mně počítač chce, abych udělal trik stisknutím - nahoru + doprava + 6, je to v pohodě. Pak ale existuje trik, který se aktivuje stisknutím - nahorudoprava + 6! Takový trik se vám povede jednou z pěti případů. Místo něj se většinou aktivuje právě ten "nahoru + doprava + 6" - a to ještě v tom lepším případě. Je to samozřejmě špatným načasováním, ale tu milisekundu (skutečně) o kterou zmáčknete doprava déle, není možné nijak ovlivnit (v příběhu se setkáte s úkolem, kdy na rampě máte udělat combo s několika triky - takových pošahaných triků vám tam hodí počítač hned několik najednou a to je teprve o nervy). Poslední zápornou věcí je grafika. Ta je na rok 2006 vážně ošklivá a věřil bych i tvrzení, že THUG2 mělo grafiku daleko lepší.

Nejlepší věcí, jak už jsem zmínil na začátku, byl online mode. Servery ovšem běžely pod GameSpy a tak mi na něj zůstaly už jen vzpomínky, které se pokusím sepsat. Do online modu jste se mohli připojit s jakýmkoliv skaťákem, ať už předem připraveným, nebo vámi vytvořeným v příběhu (se statistikami, které se vám podařilo během hraní vylepšit). Každou vaši úpravu vzhledu mohli vidět i ostatní (výjimkou je graffity), což bylo super. Při připojení na servery jste si mohli buď vytvořit místnost (až o 8 hráčích) a libovolně si ji pojmenovat pro lepší orientaci, nebo se připojit na nějakou již vytvořenou někým jiným. Po připojení do místnosti byla primárně zapnuta volná jízda. Admin (zakladatel místnosti) mohl zapínat jednotlivé hry/mody, např. combo, největší score, firefight, král kopce a další a další. S nainstalovanou modifikací (stačilo, aby jí měl jen admin) se mohli dokonce hrát i vlastní mapy vytvořené v herním editoru, který zas tak moc skvělý nebyl, ale pár fajn věcí se v něm vytvořit dalo.

A teď řeknu asi něco, čemu nikdo neuvěří... každopádně skvělým prvkem multiplayeru byly bugy. Díky všudypřítomným chybám se dalo pomocí jednoduchého triku dostat za textury a vystřelovat se do vzduchu. V kombinaci s chůzí a šplháním se tak dalo dostat na místa, která nebyla normálně přístupná, což daleko rozšiřovalo možnosti při hraní her a zvyšovalo zábavnost.

Vůbec nejlepší na hře byla komunita. Spousta klanů a fajn lidí, kteří se kolem hry točili, vás nutili se do hry pořád vracet. Díky THAW jsem poznal několik kámošů, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Na partu super kluků v klanu *OSW* vzpomínám rád do dneška a pokud by se našel někdo, kdo s tímto klanem má co dočinění, rád s ním hodím řeč ;)

Kromě toho jsem si po letech uvědomil, jak mě hra hrozně moc ovlivnila v době dospívání. Soundtrack je jedním z nejnabitějších soundtracků, co jsem měl tu čest slyšet. Od té doby tíhnu směrem k punkrocku. Taková Holiday od Green Day je už prostě klasika. A možná i díky Mindy mám takovou menší slabost pro emopunkerky...A konečný verdikt? Tahle hra byla sice s funkčním multiplayerem super, ale dnes už bohužel nemá moc co nabídnout.

Jestli lze o některých hrách tvrdit, že to jsou jednohubky, pak bych Samorost přirovnal k hroznovému vínu. Jednohubky jsou něco, co mám rád (a ano opravdu se teď bavím o jídle). Nejčastěji se v poslední době setkávám s jednohubkami s česnekovou pomazánkou a navrch položenou půlkou hroznu. Samorost je právě ta půlka hroznu, umazaná od česnekové pomazánky, která z jednohubky spadla. Bohužel už leží jen na tácku a tak není tak hezká a nikoho na první pohled příliš neláká. A já mám bohužel ze hry stejný pocit.

Samorost jsem si zahrál hlavně ze zajímavosti (po předchozí výborné zkušenosti s Machinarium) a čekal jsem upřímně úplně něco jiného. Narozdíl od Machinaria, ze kterého jsem byl vzhledově unešen, u Samorostu je pro mě vzhled naopak největším mínusem. Nejsem fanouškem divnoumění a vzhled tu ze hry dělá divnohru. Kdyby byla grafika celá kreslená, pak bych to přijal určitě daleko lépe.

Jednoduchost hry je až taková moc...levná. Něco podobného bych spíš očekával u klikaček, které můžete najít na každém webu s prohlížečovými hrami. Na druhou stranu by to mohla být fajn odreagovačka, kdyby nebylo té grafiky. Nijak tomu nepomáhá ani zatraceně krátká herní doba, kdy hru dohrajete skutečně za pár minut.

Kdyby ta půlka hroznu nebyla zamazaná od česneku, mohl by být Samorost sladkým soustíčkem (na sousto je ta hra moc krátká). Takhle si ale akorát zamažu prsty a ostatní na mě budou koukat, že vyjídám zbytky. No co vám budu povídat. Jsem hodně zklamaný... tuhle hru bohužel už radši nikdy víc!

Nebýt Herní výzvy 2016, k Machinariu, i když jsem si na něj brousil zuby vlastně už od vydání, bych se asi jen tak nedokopal - a to by byla chyba.

Hra mě uchvátila svým grafickým zpracováním. Nad krásně kreslenou grafikou jsem se rozplýval v každém novém okně, do kterého jsem vstoupil a zároveň i v každém starém okně, do kterého jsem se zase vrátil. Uchvátily mě i všudypřítomné detaily, kterých je ve hře opravdu přehršel. Příběh je vyprávěný obrázkovými bublinami, které utváří univerzální jazyk. Proto je hra přístupná každému a jediný text, který ve hře najdete, je ten v menu (překladatel se musel opravdu nadřít) - za to velké PLUS. Příběh jako takový je jednoduchý. Vaším úkolem je zachránit svou robotku, kterou někdo unesl. O příběh tu, ale narozdíl od jiných advertur, zas tak moc nejde.

Hra rychle odsypává. Úkoly nejsou moc složité. Přitom vás jistí všudypřítomná nápověda, kterou můžete využít. Co se mi ale nelíbilo, bylo velké množství puzzlů. Pokud něco na adventurách nemám rád, jsou to právě puzzly. Problémem je, že v Machinariu jsou, s trochou nadsázky, na každé druhé obrazovce. Když jsem se ve hře zasekl, bylo to právě na puzzlu, což mi trochu prodloužilo herní dobu, která taky není, kdo ví jaká.

Sečteno, podtrženo. Machinarium už ve své době získalo několik ocenění. Já bych mu udělil ještě jedno, malé, bezvýznamné ocenění - adventura s nejhezčím grafickým kabátkem od počátku věků do roku 2016 (a možná i déle). I přesto má hra několik chybiček, které nejdou opomenout. Za to, společně s kratší herní dobou, si hra zaslouží "jen" 85%.

Už je to 5 let, co jsem hrál Portal prvně. O titulu jsem měl nějaké to povědomí, ale k hraní jsem se odhodlal až před vydáním druhého dílu. To jsem ještě netušil, jaký poklad se pod touto značkou skrývá a že na něj budu milerád vzpomínat.

S prvním zapnutím na mě dýchla atmosféra tak, jak se to podaří jen málo hrám. Sterilní design laboratoří, hlas GlaDOS, tajemno - kdy si neustále opakujete: "O co tady sakra jde?" A na vrchol jednoduchá, ale za to geniální mechanika portálové zbraně. Ikonické prvky, které se musí vybavit snad každému hráči, když se řekne slovo Portal. Při cestě za odměnou si projdete 19. různými testovacími místnostmi, které nejsou zas tak těžké. Po zvratu - "The cake is a lie!" a útěku hrobníkovi z lopaty (nebo spíš spalovačovi z pece?!?) se vám naskytne možnost podívat se i do míst za "oponou". To ještě více navozuje chuť zjistit, co je ta Aperture Science vlastně zač. Jediným problémem tohoto kousku hry mi přišla nepřehlednost. Stíny a různé barvy tomu uměle přidávají na obtížnosti, kdy mozek potrápíte ani ne tak logikou jako stylem: "Kde je sakra ta zeď, kam můžu ten portál plácnout?"

Finále a střetnutí se tváří tvář s GlaDOS je hezky vyhroceným koncem této něco přes hodinu trvající "hříčky". Tohle vše jsem si prošel už několikrát a i teď, když jsem hru dohrál znovu. Portal ovšem nic neztrácí na atmosféričnosti a znovuhratelnosti ani po 8. dlouhých letech po vydání.

Troufnu si tvrdit, že Portal je jedna z klíčových her historie. Hra, která udala směr logickým hrám, které ji následují a snaží se ji napodobit. Portal byl ale první a jediný originál (možná, že ne, ale rozhodně to byl první případ, kdy bylo vše uděláno kvalitně a na jedničku). Je až zázrakem, že vývojáři dokázali první díl pokořit a posunout laťku ještě výš s druhým dílem - Portal 2. A teď mě omluvte, jdu se kouknout na webovou stránku jednoho nejmenovaného internetového obchodu, zda nemají portalgun v nabídce...

Na třetí, vlastně druhé příběhové DLC, mám trochu rozporuplný názor. Přichází s několika originálními mechanikami, ale příběh vás tak zcela nepohltí.

Nejdříve tedy to horší. Příběh. Po tom, co v hlavní hře Johnny Gat nešťastně zemře, se ho jeden z fandů (za to, jak mluví, jsem měl nejednou chuť dát mu ránu) rozhodne naklonovat. Klonování ale neproběhne úplně podle jeho představ, klon zdivočí a začne ohrožovat město. Vaším úkolem je ho najít a spojit se s ním.
Co se týče klonů, tak ti mi přišli asi jako nejslabší část celé hlavní hry, takže jsem nebyl úplně moc nadšen. Nakonec se to ale nějak strávit dalo.

A teď již k tomu lepšímu. Ke konci příběhu se vám dostane do ruky nápoj Saints Flow. Po jeho vypití získáte superschopnosti, mezi které patří rychlý běh a střílení energetických koulí. Samozřejmě - v tu chvíli jste téměř nepřemožitelní, ale ten pocit moci je k nezaplacení. V tu chvíli jsem si říkal, že bych něco takového ocenil i v trochu větší míře, ale o tom až u Saints Row IV!

Pokud si chcete prodloužit hrací dobu ve Steelportu, kupujte. Ale nemějte moc vysoká očekávání, potom byste mohli být zklamaní. The Trouble With Clones nesahá totiž Gangstas In Space ani po přirození...

To, že mají Svatí ze Třetí ulice po světě tolik fanoušků, dokazuje poptávka všemožného materiálu s jejich motivem. Vlastní značkové oblečení, energetický nápoj, apod. už nestačí. Natočit film z šéfem Svatých v hlavní roli by tedy mohl být kasovní trhák a Oskaři by se jen hrnuli.

Nejspíš něco podobného si řekl režisér Andy Zhen a začal točit film "Gangstas In Space". Bláznivou scifárnu s šéfem v hlavní roli a jeho krásnou pomocnicí Jenny Jaros. Scénář ale nestojí za nic a hlavní protagonisté to brzy vezmou do vlastních rukou. A to je jen začátek.

Film se tak trochu nese v duchu jednoho z konců hlavní hry. Natáčení je rozděleno na několik částí - exteriéry i interiéry. Dočkáte se i několika přetáček, protože holt všechno vždy nevyjde na první pokus. Obzvlášť zábavný je part v interiérech, kde se ocitnete ve filmových studiích. Dostanete možnost pohledu za kulisy a to nejen z natáčení tohoto filmu, ale například i televizní soutěže Genki Bowl. Zábavné jsou i rozhovory mezi natáčením, kdy se tak trochu seznamujete s dosud vám neznámou Jenny, jakožto princeznou Kwilannou.

Kdo chce trochu více nahlédnout pod pokličku natáčení jednoho z nejepičtějších filmů všech dob a znát děj ještě dříve, než se film dostane do kin, koupí tohoto DLC chybu neudělá. Jedná se totiž o nejzábavnější a nejzdařilejší DLC pro Saints Row: The Third.

R.I.P. Andy Zhen...ne, kecám. Byl to magor! Ale kameramanů je mi upřímně líto...

Kdo by se chtěl stát šampionem Genki Bowlu VII?!? Pokud jste odpověděli "Já ne!", tak tohle DLC přesně není pro vás! Šílenou televizní soutěž Genki Bowl, kde máte za úkol v aréně pod dohledem kamer zmasakrovat co nejvíc nepřátel, doplnilo několik dalších disciplín.

Obří klubíčko - "roztomilá hra", která se zalíbí hlavně vašim kočičkám. V roli velkého růžového klubka máte za úkol napáchat co největší škody v dané lokalitě. Jedná se o poměrně příjemnou aktivitu, ze kterého se nejednomu obyvateli města zatočí hlava.

Smutná panda - skoky z letadla, při kterých musíte prolétávat ohnivými obručemi a sem tam si povraždit pár maskotů, kteří si užívají párty na střechách mrakodrapů. Asi nejzábavnější, ale zároveň nejtěžší disciplína, ale co byste to byli za šampiona, kdybyste to nezvládli, že? Navíc si zalétáte volným pádem, kterého si v původní hře zas tak moc neužijete.

Řidič Genkiho - variace na aktivitu Eskorta z původní hry, přičemž zde nepřevážíte televizní hvězdu a jednu z prostitutek, které si užívají na vašem zadním sedadle, ale profesora Genkiho, který se vyžívá v cákancích krve z nebohých chodců.

Pokud chcete další dávku šílenosti, nebo jste si oblíbili Genkiho, bude to pro vás ta pravá volba. Jinak můžete s klidným svědomím toto DLC vynechat.

Po dohrání této hry můžu s čistým svědomím říct, že série Saints Row střídá GTA na špici pomyslného žebříčku nejlepších her tohoto žánru. Už v Saints Row 2 bylo cosi - něco navíc. Vývojáři z Volitionu vzali příležitost za pačesy a vyrobili klenot. Klenot nabušený hodinami zábavy, nekorektního humoru, pohledného grafického kabátku, zběsilými honičkami, ohromnými výbuchy, pohlednými ženami, nadupanou muzikou a bláznivou atmosférou. Ale pěkně popořádku...

Titulky nápadně připomínající jednu nejmenovanou filmovou sérii: Dobývání. Nedílná součást historie lidstva. Už od pradávna povstávali ze skromných začátků velcí vůdci, aby... se s tím nesrali. Takhle nějak začíná příběh. Téměř se nestačíte vzpamatovat z epického úvodu a už držíte v ruce zbraň, na hlavě masku a jste součástí promyšlené loupeže (nebo ne?). Zanedlouho se vám však otevře přístup do města a je jen na vás, kam budou vaše kroky směřovat příště.

K úkolům, atentátům, bankovnímu účtu, prostě téměř všemu, máte teď přístup přes svůj mobilní telefon. Nemusíte tedy někam dojet, tu věc aktivovat a zase dojet na jiné místo. To vám ušetří mnoho času, jelikož město je to opravdu rozlehlé, plné mrakodrapů, mostů, apod. Celkově vzhled města se mi líbil daleko více, než v minulém díle. Nemalou část na to má Directx 10 a 11. Všemožné odlesky, neony, světla a stíny jsou hezké a oproti minulému dílu je to velký skok kupředu. Atmosféru dotváří i skvělá hudba, kdy kromě něčeho tvrdšího, rapu, hiphopu, elektroniky, apod. uslyšíte pecky jako např. Bonnie Tyler a její I need a hero. Hudbu si užijete hlavně při cestování autem, které už není tak psychicky vysilující. Jízdní model je příjemný (na arkádu) a dokonce i zkratky, které nalézáte (a já je v Saints Row 2, tak kritizoval) už fungují celkem v pořádku (no, ale zas tak moc jich v tomto díle nebylo). Výborným vylepšením jsou velké šipky vznášející se nad vozovkou, které vás včas upozorní, kam máte zahnout. Ve vysoké rychlosti člověk vůbec nestíhá sledoval mapu a zároveň se vyhýbat protijedoucím autům... že...

Co se týče příběhu, o žádný zázrak nejde, každopádně pro hru tohoto typu naprosto postačí. Ve zkratce: O město se pere několik gangů a do toho se přimíchá STAG - armáda futuristicky vybavených vojáků. No o velkou melu je, jak určitě chápete, postaráno. To, čím je ale tato hra geniální, ne, GENIÁLNÍ, jsou jednotlivé mise. Každá má něco do sebe. Je něčím zvláštní. Člověk nemá šanci začít se nudit. Nejednou jsem se přistihl, jak si říkám "Omg, tohle je tak zas*aně boží!". V hlavě mi utkvěla například návštěva BDSM párty, výlet do virtuální reality jako v Tronu, nebo zombie apokalypsa. Geniální, prostě geniální...

Obzvlášť fajn zpestřením je šance volby. Asi 5x během příběhu dostanete možnost rozhodnout, jak s danou situací naložíte. Většinou se jen rozhodnete, jakou formu odměny po konci mise získáte, ale takové rozhodnutí na konci hry je naprosto zásadní a mění tím poslední půlhodinu hry.

Třetí díl si vzal ze svého předchůdce jen to nejlepší a vybrousil to do třpytiva. Stále tam naleznete mechaniky, které už předchozí díl nabízel, ale o těch mi přijde zbytečné mluvit. Jediným malinkým mínusem je herní doba. Ta se mi zastavila na 20. hodinách včetně třech velkých DLC (Saints Row 2 mi zabralo 22h a stále tam bylo ještě co dělat). Jinak je to hra prostě geniální. Od začátku do konce. Snad jediná hra, kterou jsem dohrál na 100% (ikdyž tuším, že to úplně těch 100% nebylo, možná 95%).

Teď už mi jen zbývá vzít si plynovou masku, dámský kalhotky, pomazat si hruď sádlem a nainstalovat Saints Row IV.

Po celou dobu hraní jsem si kladl otázku, jak je sakra možné, že tu má hra tak nízké hodnocení. A vážně...nepřišel jsem na to.
Celkem mě mrzí, že jsme se nedočkali prvního dílu na PC. Takhle na vás hra vybalí hned několik faktů na začátku a vy se pouze můžete domnívat, co se asi dělo předtím. Nejdříve se ocitnete na vězeňské ošetřovně s obvázanou hlavou po 2 roky starém výbuchu, který jste sice přežili, ale určitě to nebylo jen s lehkými odřeninami. Hra vám dá možnost stvořit si postavu dle svých snů. Jsou vám nabídnuta všelijaká hejblátka, posunovátka, tvary, barvy... prostě opravdu dost na to, abyste se při tvorbě vyblbli. Kromě toho si zvolíte třeba i styl chůze nebo posměšků. The Sims 3 hadr. Po dobré půlhodině strávené v editoru se můžete pustit do hraní. Město se trochu změnilo, zatímco vy jste byli mimo a na scéně se objevili další tři gangy, z nichž jsem si nejvíce oblíbil Roniny - japonskou mafii. Plán je tedy prostý, obnovit gang Saints Row a získat své město zpět.

Nejde si ovšem nevšimnout, že hra připomíná jednu legendu - Grand Theft Auto: San Andreas. Saints Row 2 je klon, který si bere ze svého "předchůdce" jen to nejlepší a k tomu to ještě vypilovává do dokonalosti. Srdce každého fanouška nostalgií zapláče. Na druhou stranu se hra musí brát s nadsázkou, protože je plná humoru a zvráceností (i když asi ani zdaleka ne tak, jako její další nástupce). Co mě opravdu mile překvapilo, byl svým způsobem vlastně pitomý příběh, který byl ale dokonale vyprávěn a já ho scénáristovi sežral i s navijákem. To, jaký je hlavní hrdina badass, je hrozně cool. Je to hrdina, který je prostě sv*ně a nehraje si na to, že by to všechno dělal z jen nějakého dobrého úmyslu. Ve hře to funguje a jak postupujete hrou, nastanou okamžiky, jako třeba když necháte zemřít přítelkyni hlavy Bratrstva pod koli jeho vlastního monstertrucku. "Wow, to je tak brutálně hustý! Tohle jsem v žádný jiný hře ještě neviděl." řekl jsem si a byla to pravda. V žádné jiné podobné hře jsem neviděl, že by se s tím autoři prostě nesr*li a zároveň by se jim podařilo příběhu ponechat důstojnost, i když v jádru je zatraceně jednoduchý.

Abych ale stále jenom nechválil. Hra mé i své stinné stránky. Například jízdní model. Je to to jedno z nejhorších, co jsem ve hrách viděl. Na druhou stranu jsem si na to byl schopen poměrně brzy zvyknout (narozdíl třeba od Grand Theft Auto III z kterého mám ještě dneska noční můry). Pak jsou tu některé drobnosti, jako třeba když máte někoho zabít a zabijete ho stylem, že ho prostě "rozsekáte na kousíčky", tak se hned poté spustí cutscéna, kde je váš cíl zničehonic v pohodě a až v té cutscéně ho teprve odděláte. Nebo špatně fungující navigace, kdy jsou vámi objevené "zkratky" spíše na obtíž, než k užitku.

Sečteno podrženo, Saints Row 2 je pro mě velkým překvapením. Hra má super příběh, super mechanismy, super vedlejší úkoly. Ve hře se prostě nenudíte. Užijete si i lodí, letadel a vrtulníků. Hra obsahuje i bokovky jako nájemný vrah, kdy musíte svou oběť vystopovat, případně něco udělat, aby se objevila. U toho jsem si užil spoustu zábavy. Bonusem je i váš mobil, díky kterému si rychle obstaráte auto nebo pomoc.

A pro všechny, kteří dali míň jak 70%: Fekálního mstitele na Vás!!!

Okeeey, tákže... Ano, ano, ano! Konečně jsem Blackhole dohrál! Přestože mi bude znít hlas Auriel v hlavě asi nadosmrti, mám ze hry převážně pozitivní pocit. To, co se Fiolasoftu povedlo v Game Makeru vyrobit, je naprosto úžasné. Grafický styl hry je super, stejně tak hudba. Příběh je jednoduchý a celkem dobře stravitelný. V roli nosiče kafe musíte sesbírat selfburny, které vám pomohou opravit vaši rozbitou loď. Čím víc postupujete hrou, tím je těžší selfburny získat. V jednom místě hraní jsem si začal říkat: "Doufám, že už budu mít tuhle část příběhu dohranou! Nic těžšího přece vymyslet nemohli!" To jsem ještě nevěděl, jak moc jsme se spletl, a že budu na danou úroveň ještě s láskou vzpomínat.

Nejvíc člověku zavaří tzv. repulsory. Kdo nezažil, nepochopí. Jejich obtížnost byla ve hře dokonce několikrát měněna, protože byly prakticky nehratelné. Kromě vaší šikovnosti (nebo štěstí?), která je k úspěšnému dohrání hry nezbytná, je potřeba zapojit i mozek. To je ovšem někdy problém, protože se vše odehraje tak rychle, že nestačíte říct ani "K*rva!" a už zase začínáte od uloženého checkpointu (v tom lepším případě). Musíte se prostě rozhodnout, zda se soustředit na přežití, nebo na promýšlení situace - kdo zvládá oboje najednou, vyhrává věcnou cenu a může se mi ozvat do zpráv. Přesto se to se zatnutými zuby a spoustou umírání zvládnout dá. K umírání patří ale i vaše společnice, nahraná v PDA, Auriel! ("Zkus, já nevím, promýšlet ty skoky, ano?" "Teď jsem to málem nestihla...uff!" "Na mě se můžeš spolehnout. Nenechám tě zemřít!" "Vítej zpět mezi žívými!") Ááááááááá a to je jen trošek z jejích nejotravnějších poznámek. Už ze začátku jí budete chtít zabít a snad i právem je jednou z nejotravnějších společnic ve hrách všech dob.

Právě jednou z nejdiskutovanějších složek hry je její dabing. Hra se dočkala jak anglického (který by měl být údajně kvalitnější, ale nevím, nehrál jsem), tak i českého dabingu v podání českých a jednoho slovenského youtubera. Díky tomu, že jsem na ytbu pečený vařený, tak všechny dotyčné znám (i když je třeba nesleduji). Každý z nich má nějaké vlastnosti, nějakou osobnost. Nedovedu si ale představit, že bych nevěděl o koho se jedná. To by spousta vtípků a narážek prostě vyšuměla do ztracena. Co se týče kvality dabingu, tak jediný, kdo se mi vážně zdál, že dabing nezvládá, byl Smusa. Na druhou stranu jsem se právě s ním nasmál asi nejvíc. A to je právě ono. Hra je to sice ukecaná, ale je vtipná. Vtipy se nevyskytují jen v rozhovorech, ale i v samotné hratelnosti. Úplný konec hry "mluví" za vše :)

Pak je tu ale jedna věc, jedna hodně negativní a zvláštní věc. Předem upozorňuji, že mluvím sám za sebe! Ten samý problém jsem měl s předchozí hrou od Fiolasoftu PacIn: Nermessova pomsta. Hra hratelnostně přestane bavit. I když objevujete nové věci, prostředí se mění, je třeba využívat nové mechanismy. Z té hry se po nějaké době hraní stává nuda a člověk se do ní musí vyloženě nutit.

Byl bych nerad, aby to bylo pochopeno špatně. Hra je to originální. Moc se mi líbí. Má své kvality. Vlastně ani bez té otravné Auriel by to nebylo ono! Ale hra si mě nedokázala udržet a já jí musel hrát hrozně moc kouskovaně. Nebylo to tím, že bych se na nějaké úrovni zasekl a nemohl se pohnout dál. Prostě mě přestala rychle bavit. No a pokud vás hra nebaví, tak to celkově kazí dojem, no ne? Štve mě to, tak hrozně mě to štve, ale kvůli tomu nemůžu dát víc jak 80% a to už přimhuřuji i svoje třetí oko.

Jo a mimochodem, s tou věcnou cenou jsem kecal.

Fahrenheit je jedinou hrou, kterou jsem po dohrání rozehrál okamžitě znovu. A to jsem ještě před čtrnácti dny neměl o tomto titulu žádné tušení. Po dlouhou dobu mě mrzelo, že se žánr interaktivních filmů počítačům vyhýbá jako čert kříži (Life is Strange - Episode 1: Chrysalis a hry od Telltale Games považuji spíš za interaktivní seriály). Pak jsem ale objevil Fahrenheit. Hru z roku 2005, která mě poprvé zasvětila do tajů tohoto žánru.

První věcí, která naznačí, že tu bude něco jinak, je tutorial. Z pohledu režiséra tohoto "filmu" jsou nám představeny všechny základní funkce. Už od začátku je nám tedy řečeno, že příběh není brán zas až tak vážně a někde za kamerou stojí několik chlápků, klapka a sám režisér. Ovládání mě poměrně překvapilo. Hlavně na gesta myší jsem si musel nějakou dobu zvykat. Netrvalo ale dlouho a vše se mi vrylo hluboko pod kůži. Příběh je podáván neuvěřitelně filmově (jak by se asi od filmu čekalo). Postavy jsou sympatické a uvěřitelné. Nic, nad čím by musel člověk v průběhu hraní skřípat zuby. Vy hrajete, nebo se díváte a hodiny ubíhají. Co je ale na příběhu hodně zvláštní, je, že se z mysteriózního thrilleru stává postupem času akční scifi. Já přímo miluju mysteriózní filmy a ještě víc miluju scifi. Tady se mi ale trochu zdálo, že to celé prostě nějak nefunguje. Kombinace klanů, chromy, zlatého dítěte, mayské kultury, UI a neviditelných je zajímavá, obzvlášť to s neviditelnými mi přišlo jako velice dobrý nápad, ale je toho tolik, že to do sebe nepasuje. Nic z toho mi nepřijde jako vyloženě hloupé, ale pospolu to nedrží. Asi jako když pejsek a kočička vařili dort. Akční sekvence, kdy vyťukáváte klávesy, jsou někdy až moc "akční". Někdy jsem ani nestačil sledovat, co se na scéně vlastně děje. Ke konci jsem si už ale jednotlivé barvy pamatoval natolik, že jsem mačkal směry prostě z paměti a podařilo se mi tento neduh celkem úspěšně potlačit. Od konce příběhu bych si představoval něco víc epického. I když je konců několik, furt je vlastně jen jeden. Skoro jako v Mass Effect 3. Přesto ihned jak skončily titulky, jsem rozjel příběh nanovo.

Lákalo mě hlavně zkusit udělat věci jinak, než jsem je udělal napoprvé. Výsledek byl ale takový, že jsem víceméně vedl stejné rozhovory, maximálně ale v jiném pořadí. Aktivoval pár aktivních předmětů, které jsem při prvním hraní nenašel a to mi umožnilo použít o jedno souvětí navíc v dalším rozhovoru. Pár větších věcí tady sice je, konkrétně třeba ta s Tylerem (Napoprvé jsem ho poslal se Sam na Floridu. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Napodruhé jsem ho nechal v NY s nadějí, že do příběhu ještě nějak zasáhne, omyl.), ale na příběh nemají žádný vliv. Sečteno podrženo hrát hru znovu mi přišlo z tohoto pohledu zbytečné. Měl jsem od znovuhratelnosti velká očekávání, věřil jsem v nějaké to výraznější větvení, ale nedočkal jsem se. Škoda.

Přesto je to hra naprosto úžasná. Klečím na kolenou a modlím se k bohu s přáním něčeho podobného jako je aktuální Until Dawn na konzole. Quick time eventy, až na ten malý neduh, že se člověk nemůže soustředit na příběh, fungují skvěle. Člověk má pocit, jako by postavu opravdu ovládal. Soundtrack mi zní v uších ještě teď. Pecky od Theory of a Deadman jsou to jedno z nejlepších, co jsem ve hrách slyšel. Grafika je na rok 2005 zdařilá. Vidět je to hlavně na mimice postav, které se tu tváří, nikoliv civí, jako v jiných hrách. Nebýt toho, že jsem se k téhle hře dostal tak pozdě, bylo by to na 95%. Doba už je ale někde jinde a mně furt něco říká: "No tak, vždyť ty chceš ještě něco trochu víc!"

Jo, a abych nezapomněl. Carlu si jednou vezmu...

Původně jsem byl k tomuto DLC hodně kritický. Ale po zahrání Mafia II: Joeova dobrodružství jsem trochu změnil názor. Pocit z JA jsem si převedl i do tohoto DLC.

Hned na začátku Jimmy uteče z vězení. Skoro mě až mrzí, že jsme se téhle scény nedočkali už v základní hře, kdy si Vito poseděl v chládku, ale z vězení ho dostal Leo. Dávalo by to smysl. Proto jsme tak moc trénovali útoky na blízko... ale to je jen taková chvilka uvažování.
Hra samotná funguje na principu přijeď na místo, splň úkol a zase zmiz. Tentokrát mi tolik nevadily obrazovky s úkolem. Jimmy si je většinou "zadává" sám. Po celou dobu se snaží rozmetat dva gangy a pomstít se jim. Opět to celé funguje více jako jízda, která v základní hře chyběla. Úkoly jsou většinou hodně podobné. Je třeba je splnit v určitém časovém limitu, což většinou není problém, ale právě bez tohoto času by se to hrálo daleko jinak. Člověk by tolik nespěchal a nestal by se z toho prostý závod.

Když si toto DLC vemete jako náhradu za jízdu, nebudete litovat. Představte si, že bychom v jízdě v Mafia: The City of Lost Heaven dostali možnost plnit právě takovéhle mise, jako jsou v Jimmyho Vendettě. Zlobil by se někdo? Určitě ne. Navíc Jimmy působí jako člověk, který to má fakt na háku a já osobně bych si za něj nějakou plnohodnotnou hru, podobnou Mafii, rád střihnul. Co se mi ale vážně nelíbí, je třeba to, že Jimmy bydlí v domech, ve kterých bydlel Vito. Proč? Proč nemohli udělat jeden byteček navíc pro Jimmyho? Navíc když Jimmyho obléknete do košile, je možné si všimnout, že Jimmyho hlava je nasazená na Vitovo tělo. Tady to smrdí rychlokvaškou.

"Připravte si své staré klávesnice, které při hraní této hry zaručeně rozflákáte!" Tak nějak mohl znít tehdejší titulek v reklamě na tuto hru. Jak už zvykem u všech olympijských her bývá, ani tady se nevyhnete zběsilému mačkání kláves s vystouplou žílou na čele a pomalu odumírající rukou. Pokud mi ale dovolíte, rád bych hru přirovnal k dodnes neumírající The Games: Summer Challenge.

Menu je celkem přehledné a hraje k němu tématická Olympijská hudba, jako vytržená ze starého Řecka. Hráči určitě ocení i výběr z 64. různých národností, mezi kterými nechybí ani Česká republika (na Slovensko se ale nedostalo). Svůj "nick" si můžete ovšem složit z pouze tří písmen. Toho je celkem škoda, ale tipoval bych to na pozůstatek z konzolové verze. Ještě před tím, než se vrhnu na hodnocení jednotlivých disciplín, bych rád uvedl, že pokud hrajete za Čecha/Češku, skutečně budete Čech/Češka. Nikoli jako tomu je například v London 2012: The Official Video Game of the Olympic Games, kde jste v polovině případů český černoch.

Nejdříve se podíváme na stadion. U běhů na krátké vzdálenosti jako 100 m. a 200 m., záleží na trefení startu a samozřejmě zběsilému mačkání dvou kláves (dále už jen ZMDK). V případě 110 m. překážek je do toho zakombinován ještě skok. V ničem z toho není tak velký problém. Horší je to už u 400 m. Ono se to sice nezdá, ale ZMDK po dobu jedné minuty dá člověku dost zabrat, skoro jako kdyby ten závod běžel skutečně on. Finišující předklon chce člověk zmáčknout tak 100 m. před cílem. Ovšem ten pocit doběhu na prvním místě je v tomto případě skutečně k nezaplacení. Běhy na 800 m. a 1500 m. jsem popravdě moc nepochopil. Je v nich nutné udržovat tempo a zároveň nepřepálit, aby vám nedošly síly. Já osobně jsem se těmto dvěma běhům ale vyhýbal. Pak jsou tu samozřejmě soutěže v poli. Skok do dálky spočívá v ZMDK na rozběhu a následném trefení odrazu, co nejblíže k čáře. U trojskoku musíte po prvním odrazu trefit ještě další dva odrazy. To pro mě byl ale problém, protože se mi obraz vždy po prvním odrazu zasekl a já musel další dva pouze odhadovat. Co jsem koukal na internet, je to nejspíše problém nových počítačů. V hodu diskem je to podobné. Opět ZMDK ovšem tentokrát to zase nesmíte přehnat. Nesmíte se dostat do červeného pole. Hned po potvrzení síly hodu musíme trefit úhel. To samé vás čeká u vrhu koulí, ale tentokrát bez ZMDK. Na stupnici vám pulsuje síla (opět s červeným polem, které nesmíte trefit) a následně trefujete úhel. A nyní alfa a omega The Games: Summer Challenge. Začneme tím lepším. Hod oštěpem. Ten se takřka nezměnil. ZMDK při rozběhu. Ten se vám ovšem následně zamkne a vy musíte trefit vzdálenost od čáry a úhel. V tom je asi jediný rozdíl. Přejdeme tedy k tomu horšímu. Nenáviděný skok o tyči a do výšky. Tyto dvě disciplíny se tu paradoxně naprosto liší. Ve skoku o tyči si zvolíte výšku laťky. Podle toho, co jste si zvolili, se vám udělá cíl, kterého se musíte při rozběhu pomocí ZMDK dosáhnout a případně i překročit. Poté je třeba se ještě do tohoto "cíle" trefit. Přijde mi to jako jedna z nejtěžších disciplín, kde vám počítač rozhodně nic nedaruje. Skok do výšky jsem si ale velice oblíbil. Je třeba pomocí dvou kláves přesně trefovat došlapy a následně i odraz. Čím výš je laťka, tím přesněji se musíte trefovat.

Na plaveckém stadionu, ačkoliv nabízí čtyři disciplíny, moc zábavy nezažijete. Jedná se furt o to samé. Trefit start, ZMDK + při každém nádechu zmáčknout třetí klávesu, abyste neztratili tempo. Vzpírání tu pro mě bylo taky jen na obtíž. Zvolíte si váhu a potom ZMDK. Tato síla, kterou vyvíjíte je rozdělena do tří políček (fáze vzpírání). Když se dostanete se sílou do dalšího, potvrdíte a následně pokračujete. V poslední fázi musíte vydržet 3 vteřiny.

No a nakonec dle mého to úplně nejlepší. Důvod, proč si tuhle hru zahrát. Lukostřelba. Kdo by z The Games: Summer Challenge neznal. Tady je dle mého dovedena k dokonalosti. Šipka vám lítá stále z rohu do rohu a vy se jí snažíte stabilizovat. Navíc máte údaj o větru, který se mění, a vy musíte řádně předsazovat. Kromě lukostřelby je tu ještě Skeet. Neméně zábavná záležitost. Střelba na hliněné holuby. Tady ovládáte pouze míření doprava a doleva a samotnou střelbu.

Od téhle hry nemůžete očekávat dobrou grafiku. Nemůžete od ní očekávat ani velké inovace. Na druhou stranu je ale plná fajn detailů. Rozhodně bych neřekl, že na to, jak vypadá, se bude snažit být aspoň trochu realistická. Ať už zmiňovaná barva pleti, nebo třeba animace, kdy nabíjíte náboje (když střílíte jednou, nabijete jen jednou, když dvakrát, tak dvakrát). Je to sice blbost, která je v dnešních hrách naprosto normální, tahle hra se ale ani netváří, že by něco takového řešila, nebo mohla řešit. Musíte si v ní najít to svoje. Já hrál třeba jen disciplíny, které mě vážně bavily. Ale ty mě bavily hodně. Opakovaně jsem se k ní po večerech vracel a snažil se překonávat světové rekordy. Když už za nic jiného, tak za tu lukostřelbu to vážně stojí.

Po pěti letech jsem se dostal k tomuto DLC. "Tak tam bude třeba pár dobrých misí", říkám si, ale po předchozích DLC s Jimmym nemám moc velká očekávání. A víte co? Byly tam.

DLC začíná v okamžik, kdy poldové seberou Vita. DLC tak vyplňuje dobu, kdy je Vito ve vězení. Hraju si první misi a jsem mile překvapen. Tohle konečně vypadá na plnohodnotné DLC. Ale v tom najednou bum. Předemnou se ve vzduchu otáčí velká ikona a já už vím, co mě čeká. Přijdu k ní, potvrdím. Ukáže se "tématický" obrázek s textem úkolu. Čas ubíhá a já musím v co nejkratším čase a pokud možno, co nejbláznivěji splnit misi. Během hraní mě začíná napadat spousta zlepšováků, které by se do hry daly doplnit. Například si představte, že by se místo obřích ikon pro začátek mise využívaly telefonní budky. Joe by přišel, zavolal a bylo by to. Stejně tak by moc práce nedalo rovnou tyto dialogy nadabovat. Zas tolik textu to rozhodně není. Hra by hned vypadala lépe. Nějakou tu chvíli hraju a z ničeho nic poznávám vyškrtnutou misi ze základní hry. "No, to si snad ze mě dělaj..." Začíná mi docházet, že tohle DLC mělo být součástí základní hry, ale prachy jsou prostě prachy. Co mi taky na hře vadí, je to, že Joe může využívat všechny byty Vita, které v té době vlastně ještě ani nevlastní. Což je prostě blbost a přijde mi to jako dost odfláknutá věc. Během hraní si začnu uvědomovat spoustu dalších, ale i pozitivních věcí. Například konečně začínám využívat obchody, dokonce chodím do hospod, abych si doplnil zdraví, vylepšuju si auta, které kvůli Joeymu lakuju zásadně na růžovo a tak prostě po městě různě blbnu. Dokonce začnu využívat i telefonní budky k uplácení policie, protože se mi moje barva auta, značka i oblečení prostě líbí a nechci ho měnit. Párkrát navštívím i Harryho. Na chudáka Bruskiho ale ani tentokrát nedojde, peněz má člověk pořád dost. Někdy v půlce hraní pro mě nastane zásadní zlom hry. Mise, kdy máte odvést auto s bombou, ale nesmíte zpomalit pod 35 mil za hodinu na víc, jak 3 vteřiny, jinak auto vybuchne. Neříká vám to něco? Vždyť tohle je přesně to, co jsem základní hře vytýkal, že v ní není. A tady to mám. Nedá mi to a musím zmínit ještě další misi, kdy vám mechanik oznámí, že poupravil brzdy jednomu autu, ale to se dostalo ke špatnému člověku. Máte ho ukradnout a přivést zpět. Když jsem přijel na místo, kde mělo auto být, tak jsem se začal vážně smát. Pokud jste DLC nehráli, tak už jen kvůli tomuhle ho musíte zkusit. Je to ukázka typického humoru z Extrémní jízdy v M1. Od té chvíle jsem začal brát Joeova dobrodružství úplně jinak. Už jsem od nich nečekal příběh, ale tu srandu, kterou si můžu užít.

Co se týče příběhu, tak se dozvíte pár nových věcí o tom, jak začal Joe dělat pro rodinu Falcone a co vše při tom zažil. Když tomuto doplňku odpustíte, že obsahuje mise, které měly být už v M2, tak se jedná o velice zdařilou věc. Nehodnotím to tedy jako něco, co už mělo v M2 být, ale jako něco, co do ní přibylo. Rozumím ale tomu, že někdo v tomto případě odpustit nedokáže.

Byl jsem jedním z těch, kteří hru předobjednávali hned, jak to bylo možné. S láskou k prvnímu dílu jsem se vzrušením očekával díl druhý. Každý den jsem kontroloval novinky a o hře věděl první poslední a přesto tak málo. Pamatujete si vůbec na první wallpaper a screenshoty? Kdo z vás při prvním sledování gameplaye s atentátem na Clementeho sáhl po myši a klávesnici a chtěl hrát? Já ano. Stejně tak nezapomenu na to, když u nás doma zazněl zvonek, před dveřmi stál pošťák a nesl mi balíček s hrou. Tak jsem se dočkal.

Kvůli problémům s českou lokalizací, která byla ze začátku na steamu jsem ke hře nesedl hned. "Když jsem čekal tak dlouho, tak to ještě chvíli vydržím." Vyčkal jsem a ke hře sedl nedlouho potom. Od fanouškovských webů jsem se nadobro odstřihl, abych si nepřečetl nějaké spoilery. Menu bylo hezké, jednoduché, fajn. Zapnul jsem hru a nechal se unášet příběhem. Hned první mise byla taková, jakou jsem si celou dobu představoval. Vito jako voják.Přesně to jsem očekával, ačkoliv jsem o tom nikde předtím nečetl. Seznámení s hrou, které vás vůbec nešetří. A pak druhá kapitola a návrat do Empire Bay. Takhle atmosférický začátek hry jsem jinde nezažil. Sníh, snížek. U toho hraje Frank Sinatra a jeho Let it snow. Dokonalost. Pro mě nejlepší začátek hry, jaký mohl kdy kdo udělat. Začne první seznamování s městem a s lidmi v něm. V tom přichází ale první zádrhel. Tím je například Mike Bruski. Když od něj odjíždím, říká mi: "Stav se někdy pro nějakou práci." Můžete si být jistí, že toho chlápka vidíte naposled. Podobně je to s Giuseppem. Proč tam toho chlápka vůbec dávali? Můžete si u něj koupit paklíče. Ok, užitečná věcička, bez které byste se neobešli (nebo obešli?), ale když je neztratíte ani tehdy, když vám podpálí barák a vy utíkáte v trenkách bez peněz, bez ničeho a logicky i tedy bez paklíčů, tak je to trochu zvláštní. Harry je ten stejný případ. Stačilo by jen oba dva spojit dohromady. Derek jakbysmet. Někteří můžou argumentovat Žlutým Petem z prvního dílu, ale přece jenom ve dvojce je tech Petů trochu moc. To mě přivádí k názoru, jak je ta hra hrozně moc osekaná. Kupa misí a slibovaných mechanismů ve hře není. Nevadí, hrajem dál. Kapitol je celkem 15 a musím říct, že mise v nich obsažené, se mi líbily. Jak na koukání, tak úkolem. Problémem je, že výzvou se hra začíná stávat až ke konci od 13 kapitoly. Město žije, jsou zde obchody, hospody, restaurace, Bruskiho šrotiště. Nic z toho ale téměř nevyužijete. Peníze máte furt a vlastně je na nic nepotřebujete. A pak je tu poslední kapitola odehrávající se v observatoři. Vzhledově snad ještě lepší skvost než poslední mise z jedničky. Prostřílíte se kupou nepřátel a pak přijde ten okamžik. "Joe ne. To mi nemůžeš udělat." Říkal jsem si se zbraní u spánku. Tohle jsem vážně nečekal a byl totálně v šoku. Pak se ale situace obrátí a já se dočkám vítězoslavného finále. A jaký mám vlastně názor na tak moc diskutovaný konec? Vyzněl jasně, byl výborný. Kamera odlítá a já si říkám "Hm, ale jo, byla to docela dobrá hra." Přepnu se zpět do menu a teď co? Žádná jízda ani extrémní jízda se nekoná? To je jako všechno? Hra ačkoliv tak třeba byla dělaná, jako jízda prostě nefungovala a v tom vidím další zádrhel. Když nakouknu do statistik, svítí na mě 9 hodin herní doby. To je zatraceně málo. A co dál, když jsme se jízdy ani ničeho podobného nedočkali, nebo ano? O tom až v komentáři na Mafia II: Joeova dobrodružství.

Tímto komentářem nechci říct, že je hra špatná. Dokonce jsem zvyšoval hodnocení z 80% na 85% a ještě teď uvažuji o tom, zda-li bych neměl dát 90%. Při hraní Mafie 2 se hráč celou dobu baví. Nemá slabá místa a dokáže několik opravdu fajn věcí. Takové detaily jako puštění kohoutku, sprchy a podobně, k ničemu nejsou, ale autoři si s tím dali práci. Tak proč ne. Navíc musím vyzdvihnout nápad sbírání Playboyů a zatykačů. To je výborný nápad, souvisí to s hrou a člověk se v některých případech i hezky pokouká...ehm. Dobová atmosféra podpořená soundtrackem je takřka unikátní. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Mafia 2 měla být jiná a lepší. Ne lepší než jednička, ale aspoň stejně dobrá. M2 trpí hlavně na obrovské očekávání, které na ní hráči měli a já nejsem výjímkou. Nadruhou stranu, kdo jiný může říct, že pro něj hra byla největším herním zklamáním a přesto to byla skvělá hra?

O téhle hře už bylo všechno nejlepší řečeno a myslím, že už k ní nemám moc, co říct. Mafia je pro mě ale unikát a tak si zaslouží i unikátní komentář. Pokud vás nezajímají moje nostalgické plky, tak ho ani nečtete.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste o Mafii poprvé slyšeli? Psal se rok 2005 a já byl na návštěvě u mojí sestřenky. "Budu mít novej počítač!" říkala mi. "A budu tam mít nový hry, třeba takovou, kde se jezdí autama, střílí a mluví sprostě!" No nezní to pro malého klučinu krásně? Jen jsem si zasněně povzdechl. O půl roku později, jsem dostal nový počítač já (sestřenka na něj tehdy musela čekat ještě několik dlouhých let) a já se společně s novými hrami dostal i k tomuto kultu. Na ploše mého monitoru, tenkrát ještě CRT s rozlišením 800x600, mi seděla ikonka s nápisem Mafia: The City of Lost Heaven.

Jako by to bylo včera, dokonale si pamatuji první spuštění, když na mě vybafl tatér kreslící logo Illusion Softworks. První věc ve hře, kterou jsem zkusil, byl tutoriál. "Oukej chlapče, vítej ve škole pro opravdový mafiány..." zaznělo z malinkých reproduktorů, které byli ukradené od sestřina starého walkmanu. Tehle monolog hlasu z tutorialu jsem slyšel tolikrát, že ho umím naprosto celý nazpaměť - i kdyby mě v noci vzbudili (jak vždycky říkala paní učitelka). Samotnou hru jsem poprvé hrál s tátou. Cca prvních 14 dní, jsme hru začínali vždycky od znova, protože jsme nevěděli, že jsou ve hře něco jako uložené pozice, které se dají později nahrát. První zkouškou ohněm pro nás byla mise "Běžná rutina". To už jsme naštěstí pochopili, že se ve hře ukrývají savy. Přesto to trvalo dobrý týden, než jsme misi úspěšně zakončili. Ten pocit, když se nám konečně povedlo přes motel projít beze smrti, byl k nezaplacení. Hned dalším zádrhelem v příběhu byl závod v misi "Fairplay". Kdo hru hrál, tak určitě ví, o čem mluvím. Jakožto nejlepšímu jezdci naší rodiny se mi povedlo vyhrát závod už za tři dny! A to byl sakra úspěch! A hned k další misi se váže další historka. Mise "Sára" byla poslední, kterou jsem s tátou hrál. Taky to nebylo nic lehkého a hra nás pěkně pozlobila, ale za pár dnů se nám jí podařilo zdolat (byl to náročný měsíc). Určitě tu ale všichni víte, jak mise končí. Když to táta viděl, tak jen zvolal "Tak on tam je i SEX!"... no a od té doby jsem hrál Mafii sám. Dohrál jsem jí do mise "Výlet do přírody". Několik následujících misí bez mého vědomí odehrál přítel mojí sestry a zbytek dohrál kamarád. A mně přišlo naprosto zbytečné hrát už mise, které byly dohrané, takže mi z příběhu chyběla dobrá polovina.

Od té doby jsem hru dohrál nesčetněkrát. Její konec považuji za nejlepší herní konec vůbec od "Tys to dokázal!" až po "Protože ten kdo chce příliš moc, může ztratit uplně všechno a kdo chce zas od života moc málo, nemusí dostat vůbec nic." Na hru jsem vyzkoušel nesčetně moc modifikací, nahrál nesčetně moc hodin v jízdě a extrémní jízdě. A když si teď čtu to, co jsem právě napsal, tak se nad tím jen usmívám. Svým způsobem to je hra jako každá jiná, ale zároveň to je hra, u které jsem strávil dětství. Hra, kterou si rád zahraju kdykoliv a kdekoliv. Hra, která pro mě znamená příliš mnoho, než abych jí mohl dát cokoliv jiného než 100%.

PS: Pokud ve hře chcete navštívit Casino, musíte v jízdě nejdříve dojet k Pepeho restauraci a tam je třeba do výlohy vysypat celý zásobník z Thompsonu. POZOR! Je ale důležité, aby se stáli na protějším chodníku a mezi dávkami neudělali ani krok stranou. Poté dojeďte do přístavu (tam, kde jste nastupovali v misi "Všechno nejlepší" na parník) a vejděte do dveří, kam jste si šli pro námořnický oblek. Dveře jsou otevřeny díky akci u Pepeho restaurace. Sejděte po schodech do "šatny" a užijte si pořádnou hru o peníze! Dejte si ale pozor, je tu hodně gangsterů, kteří podvádí. Je potřeba předem zjistit, kterou hru je výhodné hrát (to se však generuje zcela náhodně), proto je dobré zezačátku sázet jen malé částky. Ovšem další POZOR! Aby se toto vše stalo, je potřeba dohrát celou hru i extrémní jízdu na profilu pojmenovaném "Anna Pelikánová". Jedná se o poctu přítelkyni jednoho z vývojářů, který ji tímto způsobem požádal o ruku.

Po zkušenosti s výborným prvním dílem jsem neváhal a hned se pustil do tohoto pokračovaní. Ale už po prvních minutách jsem zjistil, že to tak slavné asi nebude. Tento pocit mě neopustil ani po několika hodinách hraní...

Ještě před prvním zapnutím mě zajímalo, jak se vývojáři poprali s druhým dílem tohoto podmořského dobrodružství. Těšil jsem se na novinky a vyladění hratelnosti, které v předchozím díle jemně... ale opravdu jemně klopýtalo. No... a nedočkal jsem se. Hra za Big Daddyho - ikony prvního dílu, zní na papíře sice hezky, ale hratelně to strádá. "Kde jsou moje zbraně? Já chci samopal, já chci samopal!" Něco podobného mi asi znělo v hlavě. A ten vrták? Ten to rozhodně nevylepšil. Co se asi tak tvůrcům prohnalo jejich hlavou, když dávali tuhle hru dohromady? Dáme jim to, co v prvním díle fungovalo a bude to fungovat i tady! Rapture, máme. Big Daddyho, máme. Holčičky, máme. No jo, jenže stačí to? Problémem je, že jsme dostali naservírováno přesně to, co v prvním díle. Akorát hrajeme za Big Daddyho, což ve skutečnosti taková zábava není. To kouzlo z prozkoumání neznámého světa (města) z prvního dílu bylo prostě pryč. Vždyť tady jsem už byl a vím, co od toho čekat. Naštěstí město je to pořád krásné, ale bohužel už tak neuchvacuje.

V zásadě hra to není špatná, ale už jsem ji jednou hrál. A Big Daddy mi vlastně spíš vadil, než že bych si ho užil. Tvůrci měli 3 roky na to, vymyslet něco nového. Ale neudělali to. První díl BioShock jsem si vychutnával celou dobu. Tuhle hru jsem ale asi ve třetině otráveně vzdal. Až bude někdy čas a budu se opravdu nudit... hodně nudit, tak se třeba přinutím hru zahrát celou. Do té doby to ale za můj "drahocenný" čas nestojí. Tentokrát pouze za 60%, ale věřím, že příště to bude lepší.

Dlouho, opravdu dlouho, jsem se rozmýšlel, zda si tuto hru zahrát. Abych se přiznal, ze screenshotů a gameplaye mi Bioshock přišel vždycky trochu nesympatický, ale tady jako všude platí, kdo nezkusí, nepochopí.

Hra mě hned ze začátku vtáhla jako málokterá. Město Rapture. Nejlepší a nejsilnější věc na této hře. Bavilo mě od začátku do konce, chtěl jsem vědět proč, jak, kde, kdy,... Ta atmosféra ve městě byla naprosto neuvěřitelná. Když nad tím tak přemýšlím, tak by mně nevadilo, kdyby ve hře šlo jen o pouhý průchod městem a u toho bych poslouchal nějakou dlouhou přednášku jako na zámku. Co se týče hratelnosti. Když pominu herní mechanismy, které fungují na jedničku (občas možná na dvojku), tak je tu ovládání. To se mi prostě nelíbilo. Navíc nemám rád hry, ve kterých si připadáte jako byste ovládali figurínu. A to střílení... no nic. Na rok 2007 mi to přišlo jako přežitek. Větší pr*serář, se kterým jsem měl tu zkušenost, je v tomto směru snad už jen Duke Nukem Forever, který vyšel o 4 roky později. Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, jsou plasmidy. Ve hře jich je požehnaně. Já sebou ale od začátku vláčel furt ty samé, na které jsem si zvykl a které se mi líbily. Hra mě nedonutila je nijak změnit a používat jiné (možná až na situaci, kdy jsem daný plasmid objevil a bylo mi ukázáno, co dokáže).

I přesto, že se můj komentář může zdát negativní, se jedná o výbornou hru. Zmínil jsem pouze to, co si myslím, že stojí za řeč. Pokud chcete vědět, co dalšího hra umí, tak si ji zahrajte, nebo si přečtete jiné komentáře. Bioshock si určitě zaslouží vaši pozornost!