Povedlo se! Opět klikfest co chytí a nepustí, dokud nepadne závěrečný boss nebo se vaše myš neproštěbetá do křemíkového nebe. Máme tu pestré prostředí i bestiář, hromadu předmětů, množství kombinovatelných schopností a vše celkem slušně vybalancované. Jedinou věcí, co může někoho odradit, bude asi komiksová grafika (není můj případ). Hra také místy připomíná druhé Diablo (hudba, akty, prostředí, potvory), ale to se neopovážím brát jako zápor.

Proti jedničce:
Krom toho, že je všeho víc (potvory, itemy) a hra je delší, také nevypadá tolik generovaně a dost často překvapí efektivní skript či nápaditá výzva. Část dobrodružsví se odehrává po exteriérech, což je přijemná změna, nicméně s tím přichází i pobíhání po již vymlácených částech mapy a hra zde trochu ztrácí na tempu. Konečně se také podařilo vybalancovat socketování a enchantování předmětů. Jediná věc co se nezměnila od jedničky je špatné zaměřování, jednak nepřátel (při střelbě z vyvýšeného místa apod.), případně při hledání únikové cesty z nepřátelského chumlu, můžete si být jistí, že hrdina místo ústupu vždy zvolí útok na nejbližšího moba. Také mi trochu chyběla pauza v inventáři, ale to je nejspíš daň za multiplayer.

Kooperace
Hlavní eso druhého Torchlightu, vyžebrané samotnými fanoušky, určitě splnilo očekávání. Je to zábavnější když u bossíka nechcípáte sami, ale můžete nadávat ve dvou. Plus se díky summonům za váma táhne slušná armáda a často tak dochází k útokům do vlastních řad... Ale i zde mám připomínku, neboť bych si dokázal představit víc sdílených schopností jako jsou aury a pokřiky, takhle základní spolupráce spočívá hlavně ve společném debuffování nepřátel.

Dohráno v coopu s UgraUgrou za 24 hodin na Veteran obtížnost, postava Berzerkr na 54. lvl. Zatím dám 85%, ale třeba zvednu po dalších dohráních a prozkoumání obsahu za závěrečným bossem.

Krom nevyhraněného žánru a nezvyklých herních mechanismů, chvilku se to tváří jako adventura, chvilku jako strip strategie, kdy jen těžíte suroviny na x způsobů a pak je ochotně nosíte sotva zahaleným ženštinám, mě na tomhle surrealistickém výletu do nicoty bavila hlavně atmosféra. Ponuré lokace kombinované s podmanivým hlasem vypravěčky... Není divu, že jsem při prvním "rozsvícení" zahrádky měl náběh na Stendhala. Plus výrazné zvuky, například ušitrhající nářky sester si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Byť se do Voidu hůře proniká, určitě stojí za vyzkoušení. Nebýt zdlouhavosti (pomalý pohyb postavy, neustálé vracení pro barvy) a mé smůly na bugy, bych hodnotil ještě o kus lépe a pravděpodobně ho dohrál.

Spokojenost. Dostal jsem přesně to, co jsem poslední půlrok očekával, skvěle navrženou atmosférickou kobku s nekompromisními souboji a neméně tuhými puzzly. Strach, že se z LoGu vyklube pouze několikahodinová causal atrapa, se rozplynul hned po prvních patrech. Obtížnost (na hard), stejně jako délka hry, si nezadá s DM či EoB. Pro kobkaře, případně pro ty, které staré dungeony lákaly, jen se nepřenesli přes grafiku, není co řešit.

Nekobkaři se asi nechají nalákat na parádní grafiku, ale myslím že to většina z nich stejně po čase zabalí pro jednolité prostředí a klikací souboje.

Xanathare, ty bulvo prašivá, s tebou mám nějaký nevyřízený účty, že jo? Tak s takovým odhodláním jsem se, po více jak deseti letech, znovu pustil do hraní Eye of the Beholder. A musím uznat, nebylo to vůbec marné. Hra svižně odsýpala a přes všechny ty hádanky, spínače a mechanismy mi přišla poměrně jednoduchá a bezzákysová (proti náročné dvojce určitě). Nebo jsem prostě měl jen štěstí? Nééé, tím to nebude, vždyť jsem nenašel králičí tlapičku.

Na dungeonech mi vyhovuje, když hráče odměňují za poctivé prošmejdění mapy, což na EotB sedí přesně, slušné množství tajných místností a nepovinných puzzlů často bohatě přispělo do mého inventáře. Průzkumnický element je okořeněn o nutnost kreslit si mapy na čtverečkovaný papír, neboť chybí automapování. Oceňuju, že se mě hra pokoušela zabít hned několika způsoby, lítému bestiáři zdatně sekundují pasti a neúprosný hlad, jenže se nemůžu zbavit dojmu, že k pořádné atmosféře ji cosi chybělo.

Další věc, co mně né úplně sedla, jsou pravidla Dungeons and Dragons. Vím, vím, teď si říkám o fireball za 10d6, ale uznejte, není to ideální systém pro hru založenou na realtimových bojích, nejčastěji tváří v tvář. A k tomu neskutečně pomalé léčení při odpočinku (hrál jsem bez klerika, tak si za to můžu z části sám). A poslední výtka směruje do menu hry, kde se průběh hry může ukládat pouze do jediného slotu a je tak nutné průběžně zálohovat soubor ve Windows.

A grafika? Ta mi navzdory své plnoletosti vyhovovala, na podzemí docela světlá (fakt by mě zajímalo, čím si pod Waterdeepem svítí - pochodně jsem nikde neviděl), nicméně přijemně přehledná. Určitě nadprůměr.


PS: Pokud vás děsí použití domácích kartografických pomůcek (čtverečkovaný papír, tužka a pryž), můžete sáhnout po Amiga verzi s automapou.

Dle mého průměrný klikfest, pouze pro otrlé diablisty, kterým nevadí všechno to hekání a slešování.

Proč si Dawn of Magic zahrát? Určitě se mi líbilo vylepšování postavy, především možnost investovat do řady zajímavých a kombinovatelných kouzel. Podle preferencí se mění vzhled postavy a s tím přicházejí další bonusy. Já svoji cikánku specializoval na vyvolávání pomocníků a metání blesků, to pro tu chuděru znamenalo nárust jakýchsi pavoučích nožiček a andělských křídel.

Ze začátku jsem měl trochu problém se ve všech těch vlastnostech, dovednostech, kouzlech, tetováních a vlivech magie vyznat, ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a investoval bodíky a investoval. Předměty, důležitý prvek ďáblova klonu, jdou podobnou cestou jako schopnosti, opět velké množství kombinací, socketování run, kování materiálů a podobně. Bohužel s rozdílem, že tady už to tolik nefunguje, a sestrojit něco kloudného se pomalu rovná zázraku.

Grafiku musím hodnotit kladně: poměrně detailní, slušné animace postav a zajímavé efekty kouzel, avšak nejspíš se nebude líbit každému, neboť se občas na obrazovce těch pestrých barev objeví zbytečně moc. Trochu to kazí ne zrovna originální leveldesign, spousta obyčejných lesů a pustin. Autoři se do hry snažili vecpat trochu humoru, jenže se mi zdá, že na to šli až moc násilně. A když na vás mezi kosením skřetů a vlků naběhne satanův pomocník v santovském oblečku, smích zrovna není to první, co vás napadne. Poslední výtku mám k závěru hry, kdy mi finální boss přišel zbytečně tuhý. Nevím jak bych ho udolal, kdybych u svého džina neměl nasysleno pár set tisíc mililitrů léčiva.

Už poněkud starší strategie, s ještě staršími herními mechanismy. Na jednu stranu potěší věrnost sérii, trojky jsem se něco nahrál, na tu druhou musím přiznat, že už mě obyčejné tahání desítek malých skupinek po mapě moc nebavilo. Najde se tu pár změn, žel bohu většinou k horšímu.

Z novinek bych vypíchl překopaný boj, jenž z automatického přešel na poloautomatický, můžete si tedy vybrat v jakém pořadí vaše jednotky budou do bitvy nastupovat/umírat. Což by nebylo na škodu, jen kdyby ty hody na útok nebyly tolik o náhodě, kritické údery se totiž jakémukoliv taktizování Nelsonovsky vysmějí. Vlastně, celkově mi přišlo, že hra klade důraz spíše na množství jednotek než na jejich kvalitu/výběr.

Recyklovaná grafika z Battlecryů působí dost suše, což se také podepisuje na poloprázdnotě map, kterým dominují zbytečně přerostlé hrady. Mimochodem už není vidět, co máte uvnitř opevnění za jednotky. Ale na grafiku se dá zvyknout, v tomhle Warlordi nikdy nevynikali, stejně jako na pochybné zvuky v bitvě. Hudba naopak povedená.

Dodatek k multiplayeru: Překvapila možnost hrát postupovku ve dvou přes horké křeslo, bohužel nám s kamarádem hned první mise přišla nevybalancovaná (čti dostali jsme přes cimbuří), tak jsme se radši vrátili ke klasickým scénářům.

Hodnotím výše než ročník 2010, zaprvé jsem od toho tentokrát nic zásadního nečekal, zadruhé se na tom podepsalo mé karetní sucho, ale hlavně mě tahle dvojhubka na těch 10-15 hodinek, pravda, zabavila. Povedená technická stránka, jsou tu slušně vyrovnané balíčky, akorát obtížné kvízy a hlavně mód Archenemy. Ten je sice dost o náhodě, nicméně hlína to je tak jako tak, a nebo možná právě proto.

Výtky v podstatě zůstaly stejné, co k předchůdci, takže... stále chybí pořádná stavba vlastního balíčku, hodně věcí je automatických = občas se špatně zaplatí mana, nedá se zamířit bleskem vlastní bytost a podobně (něco jde naštěstí povypínat v nastavení). A ani AI zrovna nezáří.

Zabavilo. Neříkám, že je to kdovíjaká pecka, však jsem moc týmových akcí nehrál, ale Lead and Gold splňuje to málo, co se dá čekat. Kromě povedeného westernového prostředí je hlavním kladem určitě důraz na spolupráci (i když nepopírám, že podstatnou výhodou týmu je zkušený vlajkonoš). Mapy mi přišly dobře navržené, snad bych jen vytknul snadno dostupné respawnpointy pro nepřátelskou stranu. Módy jsou si docela podobné, ale to vzhledem k jejich zábavnosti moc nevadí, mně nejvíce sedlo tahání explozivních sudů. Čtyři povolání se pěkně doplňují, i když je někdy těžké vyvážit pětičlenný tým, znovu je to na hráčích, aby poznali, kdy jsou dva snipeři moc.

Největší problém hry je v současnosti málo hráčů/serverů, takže si hráč nemůže jen sednout a hrát svůj oblíbený herní mód/mapu. Většinou má na výběr ze dvou-tří servrů, kde vládnou ti nejvytvrdlejší hráči. Další problém je pokud narazíte na nespolupracující hráče, to se s výsledkem většinou nedá moc dělat. Na druhou stranu jsem byl svědkem povedených a hlavně vyrovnaných bitev. Takže opět platí... záleží jaká se sejde skupinka hráčů.

Pro mě překvapivě zábavná budgetovka. GearGrinder sice vykrádá kdejakou akčně závodní modlu, leč přidává i něco svého, například transformování závodního tahače do jeho ozbrojené verze. Přepínání mezi jednotlivými verzemi funguje na výbornou a každá z nich najde své uplatnění. A jen dodám, že akce nad závoděním zřetelně převládá, tak se nenechte zmást žánrem.

GearGrinder je rozdělený na několik desítek misí spojených do béčkového příběhu, cutscény jsou docela suchý, ale lepší jak kladivem do nosu. Potěšila rozličnost misí, většinou jde jen o úklid vozovky raketometem, ale vždy je to podáno trošku jinak, takže hra nezačne nudit. Dojde na obratnostní projíždění checkpointů, destrukční derby, ochranu konvoje, FPS palbu z kulometu ze střechy auta a také na několik bossů (většinou dost lehkých). Obtížnost misí se v tomhle, bohužel, dost opičí a je také pokaždé jiná - nevybalancovaná. Při samotném závodění hlavní hrdina Hammer občas zahláškuje či zamává na kolemlétající auta prostředníčkem, avšak líbil by se mi víc, kdyby ho bylo méně vidět, mít jeho ksicht celou hru v malém okýnku á la Carmageddon, není to pravé ořechové.

Zatím docela nadávám, tak ještě pár kladných dojmů. Jízdní model mi sednul, sic není dokonalý (občas zazlobí kolizní systém), pro podobnou hru stačí. Arzenál zbraní též splnil mé očekávání, nechybí klasiky jako raketomet, rotačák a dočkal jsem se i méně obvyklých kousků (brokovnice). Dál se vývojářům povedl pohled z kokpitu, který jsem si užíval především při obratnostních závodech. Ani technická stránka hry akci určitě nekazí, budgetový standard, snad jen ten soundtrack mohl být výraznější.

Doporučuju hrát stylem "všechny mise na zlato", neboť i tak je hra dost krátká (ani né šest hodinek).

Nová rasa: Skřeti, po vizuální stránce nevýrazní, leč překvapivě zábavní po stránce taktické. Lákavý je především nový systém krvežíznivosti, občas trošku nespravedlivý, za to správně motivující k přímému útoku. Krvežíznivost dělá spolu se silnými jednotkami ze skřetů jednu z nejmocnějších stran, jak to v datadiscích s novým obsahem bývá. V kampani potěší, v multiplayeru už méně.

Kampaně se mi líbily všechny, nové verze jednotek i náplň misí udrží pozornost až do konce, snad jen ten humor v cutscénách mi do noty moc nepadnul. Nejvíc mě kupodivu bavily mise za nekromanty, noví lichové s oživováním mrtvých jsou zatraceně silní.

Tribes of the East přináší čerstvý vítr i mimo příběhovou část, tedy do skirmishe/multiplayeru. Kromě kupy nových jednotek potěšilo skládání artefaktových sad a zredukování počtu dovedností potřebných na ultimátní skill (ze 4 na 3).

Nová rasa: Trpaslíci měli vždycky moje sympatie, jedna z mých nejoblíbenějších fantasy ras. Vizuál fousáčů mi přijde povedený, stejně tak schopnosti a vyvážení jednotek. Navíc oceňuju, že se pojetí trpaslíků obešlo bez mechanických jednotek. To co mi moc nesedlo jsou runy, pamatujete na první díly Heroes, kde se trpaslíci šourali o jedno políčko? Tak na to v HoF zapomeňte, za jedno dřevo na dřevo, běhá většina jednotek přes celé bojiště! Vím, že to páchne stereotypním smýšlením, ale dost mě to zaskočilo.

Bohužel jsem po dokončení kampaně už za trpaslíky moc neměl chuť hrát. Mimo hlavní kampaň toho datadisk zas tolik nového nepřinesl. V multiplayeru se akorát potlouká o nějaké to nové monstrum navíc (archandělé s vysáváním života jsou brutální) a s generátorem map jsem si nějak nesednul (na rozdíl od trojky).

Slušný datadisk, který nabízí dvě parádní kampaně a jednu slabší (bohužel zrovna tu poslední). Rozhodně stojí za zahrání, avšak mnohem víc mě bavil druhý datadisk Tribes of the East.

Vyjma dvouminutového koridoru, ve kterém by se dalo pořádat mistrovství světa ve čtyřbobech, nenabízí Duty Calls prakticky nic. Navíc nesouhlasím s podobně útočnou reklamou... ale co na plat, ty dvě minuty skriptovací horečky jsem se bavil královsky.

Prostě jedna z her, kde se při shlédnutí gameplay videa na YT bavíte víc než samotným hraním.

Což o to, podobné akční těsta hnětu rád a často, jenomže z Prototype jsem vymáčknul spíše zklamání. Když mi leží akční hra na ploše přes půl roku, na ikonku nemám chuť kliknout a vždycky najdu nějakou lepší volbu, je něco špatně.

Začnu tím, co se mi líbilo. Volnost a pohyb, tím myslím především hopsání ze střechy na střechu, plachtění a další poletuchové kejkle. Ani o grafice si nemyslím nejhorší, možná šedá vládne, na druhou stranu engine zvládá stovku, možná dvě, pajduláků a to se vší plynulostí. Nákaza vypadá správně... nákazově (trochu mi to připomnělo Abomination). Avšak předně se mi líbily ty černobřečkovité efekty, které doprovází každou schopnost hlavního hrdiny, pokud k nim ještě přičtu nápaditou brutalitu útoků, hned vzniká atraktivní podívaná.

Co mi ovšem nesedlo, je hratelnost bojové části. Dokud jsem se utkával s obyčejnou verbeží, vše se dalo s lehkostí zvládnout, stačila trocha obratnosti a sem tam konzumace nějaké té lékárničky na nožičkách. Jenomže boje s obyčejným potěrem rychle ztratily na zábavnosti a staly se stereotypní, zároveň začalo přibývat tužších bossíků a misí. Možná jsem jen investoval expy do špatných vlastností, ale bossfighty mi přišly dost těžké a časově náročné. Klasická hrdinská bitka tváří v tvář neměla šanci na úspěch, musel jsem tedy bossíka pižlat partyzánsky, místy až mrakoplašsky. To hlavně u "hydry", kterou je potřeba proplesknout čtyřikrát za sebou. Mimochodem když už jsem ji téměř udolal, zabila mě a já se objevil skoro na začátku souboje! Neskutečně blbě umístěné savování.

Leč i bezbossové hlavní úkoly trpí mizerně rozmístěnými savepointy, špatně načasovanými cutscénami, sprintersky rychlým respawnem nepřátel (hlavně těžké techniky) a v neposlední řadě časovými limity. Vedlejších misí jsem vyzkoušel zhruba deset, bohužel ani ty mi nepřišly kdovíjak zábavné, nejvíc mi sedlo běhaní po střechách na čas. Což je u řeznické akce smutné.

Do třetice všeho zlého, tomu říkám přídavek. Za potvoráky se hraje výborně, konečně jsem si vyzkoušel nové taktiky a postupy. Pravda, většina guild jen zastupuje osvědčená povolání (krysák-zloděj, lich-kouzelník), ale člověku neunikne jedna výraznější změna, omezenější přístup k léčení, klerikům a křísení vůbec, zajímavé.

Postupové mise se mi taky líbily, i když... v některých okamžicích jsem principy hry (zas ta AI) proklínal, hlavně u mise Ritual of Death, kde je potřeba se probít dlouhou zakroucenou cestou do 110 dní, bohužel se většina jednotek po chvilce boje začne vracet a dobýt tak některá vzdálená doupata je skutečně utrpení. Ale nakonec se to dalo a to hlavně kvůli ultimátnímu vlkodlakovi, sice drahá sranda, ale rozhodně se vyplatí, páč jak se tahle chlupatá vzteklina rozjede, není k zastavení. Některé mise se dají snadno vyhrát pouze s jedním takovým exemplářem během pár desítek herních dní, škoda.

Pro mě nejlepší nášup pro Majesty 2.

Pro mě slabší přídavek než Plasma Pak. Né že by byl Cryptic Passage špatný, pořád tu mluvíme o starém dobrém Bloodovi (atmosféra, krev, zbraně, hudba a podobně), jen už jsem asi svoji bloodolačnost nasytil předchozí epizodou. Mapy v CP se mi zdají designově povedené (klasika jako hřbitov, chrám atd.), bohužel tu ale chybí výraznější novinky (zbraně či nepřátelé) a ani třeba nových textur jsem si téměř nevšiml.

Pokud by měl někdo chuť si zahrát oba datadisky, doporučím jako první zahrát Cryptic Passage, jenž přináší méně změn a obtížnost je o dost nižší/vybalancovanější než u PP, hlavně co se týče počtu nepřátel.

Jak napsat komentář k Fearu a vyhnout se roztečkování některého z použitých slov? Jde to těžko, jméno svádí. A taky klame! Protože strachu jsem si užil sotva jako v tuctovém americkém remaku asijského hororu (ehm, čti málo). Fear dokáže vtáhnout, ale v podobně svižné akci je problém vytvořit skutečný strach. Možná trochu ze začátku, ale velmi rychle se, díky předvídatelnosti a minimálního ohrožení ze strany Almičky, z původně děsivých pasáží stává pouhé vyprávění příběhu, u kterého si spíš orazíte (od akce).

Že hlavní reklamní tahák nefunguje, jak by měl, ale tolik nevadí, páč akční část splňuje skoro vše, co od koridorové střílečky očekávám. Užil jsem si například parádní zbraně, ke konci jsem se dokonce občas nemohl rozhodnout, jakou že si to trojici flint mám nechat. Nejvíc jsem blbnul se špízujícím railgunem. Ten jsem si jak joudelín také šetřil na závěrečného bosse a samozřejmě, klasická finální bitva se, na potvoru, nekonala. Na druhou stranu, nečekanej konec se mi líbil.

Spoustu srandy jsem si užil i s kulkočasem, kamarádem to amputací a dalších brutalitek. Ale co teprve samotní nepřátelé! AI výborná (včetně evidentních skriptů). Sehraní, občas zákeřní a také čilí jako kolibříci, to vše okořeněno, minimálně u lidských protivníků, o komunikaci v týmu. Jasně, je to jen drobnost, ale přesně takové maličkosti mě do hry dokážou vtáhnout.

Jdu si to takhle chodbou (překvapivě) a najednou se ozve nepřátelská frekvence: "Bacha světlo!". Ihned zhasnu baterku, skrčím se a strnu. Na to druhý: "Je za sloupem!", rychle přichází odpověď: "Vyženu ho!" a už mi za ten sloup letí granát... a já spouušššttttííímm bulet time. Nádhera.

Jediný větší kaz na akční části je prostředí, které se téměř nemění a když už, tak „z ocelové šedé na vojenskou šeď“.

Výborná odreagovačka, kterou jsem ale nedokázal hrát víc jak hoďku dvě denně. Pokud jste nehráli, čekejte málo Almy, za to hodně odlítlých končetin ve zpomaleném záběru, a pravděpodobně si tak ušetříte lehké zklamání.

Tak jsem zase oprášil jednu fosílii z dětství. Coby mládě jsem Cybermage dost žral, páč hned v několika ohledech se mi trefil do vkusu a zároveň se dost lišil od stříleček na build enginu (Duke, Blood, Shadow Warrior), které jsem v té době považoval za vrchol bambitkového žánru. Za prvé mě Cybermage dostal komiksovým nádechem, Třináctka ani Comix Zone to sice není, ale své kouzlo rozhodně má. Za druhé je tu můj oblíbený systém sbírání duší vypadlých z nepřátel, jenž nutí člověka bojovat aktivně, ideálně tváří v tvář (jako například u Trona či Painkillera). A za třetí je tu zlepšování základních vlastností (jako... jako u spousty stříleček, ale tahle byla první kde jsem to viděl). I když jde jen o životy a manu, člověka potěší, když vidí svojí postavu sílit. Upgrady taky slouží jako další motivace k prohledávání každého koutu úrovně, no však to znáte. Na svou dobu musím pochválit technickou stránku hry, jak grafiku, tak hudbu a zvuky (dabing).

Dnes už se mi Cybermág hrál hůře. Design úrovní působí dost old school, na rozdíl od dnešních stříleček se hráč babrá s každým čudlíkem na stěně, nejen že jsou titěrné a záludně schované (a pokud je přehlédnete, máte zaděláno na adventurní zákys), ale nalezením čudlítka úkol teprve začíná, poněvadž po jeho aktivaci musíte vždy oběhnout půlku úrovně, aby jste zjistili, kde se co otevřelo. Je ale pravdou, že některé levely jsou vydařené a například v kruhovém patře s kancelářemi Sarcorpu jsem běhal sem tam jak pometlo několik hodin a ani mi to moc nevadilo (páč jsem problém vyřešil ještě před fází "teď si dojdu pro kladivo/klávesnice stála jen pár stovek"). Dále mi hru znepříjemňovali drobné nedotaženosti a nevybalancovanosti, jako příklad uvedu problém v misi se vznášedlem: nejen že se nemotorně ovládá, navíc jsou nepřátelské hlídky několikanásobně obratnější a tak nezbývalo, než přistát a pěkně po svých je po jednom lákat a sestřelovat. Vlastně celé ovládání je mírně klávesnicolomné (kladivo je v tom nevině), ale to je možná o zvyku.

Já si dám nostalgických 75%, ale z dnešního pohledu: Nehrát.

Zombíkárny mám rád a ani romerovka Land of the Dead mě nezklamala. Hra je na tom bohužel hůř než film, minimálně singleplayer. Zombíci jsou totiž romerovsky pomalí a jako (ne)pohyblivé terče nefungují dvakrát atraktivně. Aby to nebylo zas tak lehké, hlavní postava se šourá zhruba stejnou rychlostí jako nemrtváci, s tím že si jednou za čas může dát třívteřinovej sprint. Zombíci dále dorovnávají sílu velkou odolností a jedna rána do hlavinky většinou nestačí, vlastně ani dvě, někdy ani tři... ano, čtyři je to číslo, čtyři výstřely do hlavy a zombík konečně přestane otravovat. Zbraní na porcování je celkem dost, hlavně těch chladných, které jsem využíval mnohem víc než střelné. Taky překvapila závěrečná zbraň (kungfu údery), s níž se závěr proměnil na pořádné jatka.

Další proti je počet druhů nepřátel, kterých je tak pět, a to do toho počítám zvlášť i zombiepány a zombiepaní (ani žádný bossík, natož závěrečňák). Atmosféra a příběh nejsou nic zázračného, ale stačí k udržení pozornosti. Samotná náplň hry spočívá v lineárním vymlacování pořád stejnejch zombíků a když se objeví zpestřující mise (sniperské, za kulometem), budete se chtít kvůli pochybné AI a bugům rychle vrátit do dalších stereotypních misí s loudavýma zombíkama v koridoru. Nejvíc mě ze hry bavil začátek/rozkoukávání a finální masakr, zbytek je vlažnost sama.

Původně jsem neměl komentář v plánu, ale teď když si olizuju prsty po téhle mňamce, tak sem jen plácnout procenta nepřipadá v úvahu. Poněvadž akce tu není jen slovo za kolonkou žánr, je to hlavní argument, proč si Modern Warfare zahrát. Parádní svižné přestřelky v ještě lepší "potápěčské" atmosféře než u předchozích dílů, kdy se spuštěním nové mise přestanete vnímat realitu a ponoříte se do úžasného světa války po amícku. Na designérsky vyvedených bojištích, ve sprškách kulek, za hřmění granátů a řevu vojáků (často posledního), vám hra nedá vydechnout, dokud zdárně nedokončíte své poslání. A než se rozkoukáte, už plynule přecházíte do další mise a za chvíli konec.

Co mi nesedlo aneb vařím z H2O. Zaprvé, krátkost hry, ovšem to jen minimálně, neboť se mi zdá, že by hra ztratila s dalšími kapitolami na intenzitě. Zadruhé, odevšad čouhající skripty, na druhou stranu jsem si u nich nevšiml žádných výraznějších chyb, to bude pravděpodobně tím, že jsem všude poslušně běhal za týmem jak psisko a nezkoušel přelejzat kdejakej plot (což mám normálně ve zvyku). A nakonec mi zbývá zmínit jediný skutečný zápor, a to že CoD 4 není tak jednoduchý, abych ho mohl hrát jen jednou rukou a tou druhou do sebe ládovat popkorn - neb některé filmové okamžiky bez kukuřice prostě nejsou ono (nechat kolem sebe štrádovat celou nepřátelskou četu nebo si, z vrtulníku na vycházce, vychutnat hříbka satanáše).

Konečně poslední sténající klik myšky (asi jí už budu muset připravit na zahradě hrobeček), konečně závěrečný boss padl a konečně konečná. Přes slušné očekávání, u mě Hellgate bohužel moc nezaválel. Navíc jsem nedávno dohrál špičkové a velmi podobné Borderlands, takže vím, že to mohlo fungovat. A co že přesně nefunguje? Hlavní problém vidím v nesmírné rozvláčnosti, která pobryndala co se dalo. Na hratelnosti ubírají především zdlouhavé boje v nekonečných tunelech a taky bych uvítal rychlejší vývoj postavy.

Prostředí se moc často nemění, ty čtyři druhy se rychle okoukaj a ani náhodné (de)generování lokací různorodosti dvakrát nepomáhá, něco holt ve 3D tak nefunguje. Grafika se mi líbila a občas zašimral na zádech i závan atmosféry (například v příběhové lokaci Knihovna, kde vás pruděj ty zničehoseobjevující pekelníci).

Dále mě nebavilo pendlovat mezi stanicemi metra kvůli vedlejším úkolům, nějak jsem nepřišel na systém jakým se odemykají, člověk splní vše co může, náhodou se vrátí a zas ho čeká nová várka úkolů v již prošlých úrovních. Lokace se sice opět náhodně vygenerujou, ale level monster zůstává původní = skoro žádné expy. Prostě utrpení pro člověka co musí splnit vše. Hlavní příběh mě moc nevtáhl a z těch několika desítek postav jsem si oblíbil pouze dvojici Lucius Aldin a Montér 314, u jejich rozhovorů jsem se fakt zasmál, velká škoda, že je to jen malá oáza v jinak vyprahlé poušti stereotypu.