Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 100
Pacifist run:

Možná budu v tomto komentáři působit jako malkavian, ale pubertu si zkrátka každý prožívá po svém. K Vampire: The Masquerade - Bloodlines mě totiž nepřivedla ani tátova (a poté i moje) láska k RPG žánru ani moje hraní Dungeons & Dragons. Vlastně jsem v té době ani netušila, že se jedná o RPGčko. Jakákoliv hra, kde se střílelo z pohledu první či třetí osoby, pro mě byla automaticky střílečka a až později jsem se dozvěděla o hrách jako Mass Effect a poznala tento shooter ARPG subžánr. K této hře mě před lety přivedl nějaký náhodně nalezený blog o pražských Vampire: The Masquerade srazech/larpech, kde jsem nevěřícně koukala na stylové oblečení zúčastněných a hltala každé slovo atmosferických popisů toho, co se během nich dělo. A co teprve ta erotika, co se děla po nich! Zkrátka jsem byla fascinována, fantazie pracovala na plné obrátky a doufala jsem, že se v dospělosti také na nějaký takový sraz dostanu.

A tak jsem rozehrála Bloodlines s očekáváním směsice temné atmosféry, strachu, vzrušení a krve hrající na nejnižší lidské pudy. Samozřejmě jsem čekala, že to videohra nikdy nemůže nabídnout. Jenže nabídla! A já po tom skočila a už se nikdy nechtěla vrátit do reality. V té době to pro mě bylo doslova porno. Samozřejmě dnes, v dospělosti, s úplně jinými zkušenostmi, to tak již nevnímám a internet je plný mnohem peprnějšího obsahu. Svět Maškarády pro mě však už navždy bude světem svůdným, dráždivým až pobuřujícím a hlavně svobodným. Jak napsal Dostojevskij, není-li Boha, může člověk všechno. Vše je dovoleno. No a tady jsem bezbožným tvorem noci. Upírem. Pojďme si užívat!

Svoboda je do VTMB zakomponována také v podobě mnoha způsobů, jak řešit problémy a postupovat dějem, včetně těch nenásilných. Na akční RPG nezvyklá věc. A tak jsem se rozhodla, že můj druhý průchod hrou bude pokus o pacifist run za mladou malkaviánku, což je klan šílených upírů s věšteckými schopnostmi, kteří se na první hraní této hry obecně nedoporučují, ale jejich odlišnost od zbytku upírských klanů představuje skvělou příležitost pro druhé rozehrání. Vůbec jsem tak nevěděla, co mě bude čekat a hlavně jak moc může být můj pacifist run úspěšný.

Hru začínáte jako právě "zrozený" upír, který dostane příležitost prokázat své schopnosti. A k tomu dostanete i služební byt v losangelské čtvrti Santa Monica. To by se mi líbilo! Při seznamování s místními jsem si uvědomila, jak podobný feeling má hra Cyberpunk 2077. Až jsem si posteskla, jak zajímavé by mohlo být, kdyby se sequelu ujal právě CD Projekt RED. V Santa Monice máte možnost každý povinný úkol vyřešit mírovou cestou, kromě toho posledního, kdy je vaším cílem odpálit místní skladiště. Nekonfliktní kradmý přístup je sice záhodný, ale nepochybuji, že následný výbuch ukončil pár (ne)životů.

Tento úspěch vás dostane až do centra Los Angeles, kde budete pracovat pro samotného Sebastiana LaCroix, prince vládnoucího klanu Ventrue. Naštěstí má rád, když jsou jeho úkoly plněny s jistou dávkou elegance. A to se nám hodí. Velké problémy tak začnou až v Čínské čtvrti. Jak jinak. Kolem našeho upíra se stáhne smyčka a před pádem do pasti není úniku. Napřed to odnese chudák Johnny, kápo místního gangu. Pak pět pokusných králíků. Zavírat upíra do pasti se nevyplácí! Strůjce oné pasti však nechávám naživu. Vězněný nosferatu Barabus tak milostivý není.

Další nutnost porušit mírumilovnost mě trochu naštvala. V kryptě rodiny Giovanniů se dveře neotevřou, dokud nezabijete šest zombíků. Scripted! Z následného dvojboss fightu s bratry Changovými se mi také vykecat nepodařilo. Stejně tak musel umřít lovec upírů Grünfeld Bach. Postupně se dostanete do rozpadajícího se hotelu Hallowbrook. Rozhodně nejtěžší lokace pacifist runu. Nepřátelé jsou tak nahusto v úzkých hotelových chodbách, že se kolem nich téměř nedá projít. Navíc stejně jako v kryptě Giovanniů jsou i tady naskriptováni nepřátelé, kteří vám rozbijí dveře k dalšímu postupu. V prvním případě stačí jen párkrát bouchnout do ozbrojených upírek, v druhém však musíte shodit upírského mága do vlastního ohně. Posledním soupeřem v hotelu je starý známý Andrei, upír z klanu Tzimisce a hlavně autor toho nejtvrdšího porna v Hollywoodu.

Finále si můžete zvolit z několika možností dle vašeho průchodu hrou. Já zůstala věrná Sebastianovi a rozhodla se tak odstranit vůdkyni asijských upírů v Los Angeles. To vedlo doslova k výbušnému konci této úžasné hry a mého celkově druhého (byť opět neúplného) pacifist runu. Pokud se budete někdy pokoušet o něco podobného, nezapomeňte si hru pořádně opatchovat neoficiálním patchem, neb originál prý není v dobrém technickém stavu. Užijte si hru a určitě se pochlubte svými zážitky.

Dohráno za 21 hodin.

Počet obětí: 18
Johnny (člověk)
Pět chudáků v testovací místnosti Fu Syndicate (člověk)
Šest zombie v kryptě Giovanniů (zombie)
Bratři Changovi (kuei-jin)
Grünfeld Bach (člověk)
Ohnivý mág v hotelu Hallowbrook (upír)
Andrei (upír)
Ming-Xiao (kuei-jin)

Počet teroristických útoků: 1
Jedno odpálené skladiště

Počet výstřelů ze střelných zbraní: 12+
Dvanáct výstřelů z pistole v testovacích místnostech Fu Syndicate
Nepočítaně do Ming-Xiao, aneb zbavujeme se nastřádané munice

Porušení Maškarády: 0
Lidskost: 10/10

Pro: Ani dnes, dvacet let po vydání, jsem se od této hry nemohla odtrhnout. Neuvěřitelně atmosferická záležitost.

Proti: Nic.

+34
  • PC 90
Videohry mě baví již neuvěřitelných 25 let, a považte – přesto jsem nikdy nedohrál žádné RPG. Vždycky to byla samá akce nebo strategie. Po zamilováním se do žánru imerzivních simulátorů tedy přichází další výzva, a to dohrát první RPG! Cítil jsem, že nejkratší cesta od Deus Ex, neboli akce s největší porcí RPG prvků, vede přes Vampire The Masquerade: Bloodlines, neboli RPG křížené právě s imerzivními simulátory.

Inspirace Deus Ex je znát na každém kroku, a inspirovat se těmi nejlepšími není nikdy špatně. VtMB není žádná kopírka a naopak dokáže být neskonale originální, nezaměnitelné a zkrátka „své“. Herní systém je na první pohled složitý, kromě obligátní počáteční tvorby postavy zde máte ještě faktor lidskosti a maškarády, které však ve výsledku při běžném respektování až děsivě přirozených pravidel herního světa můžete ignorovat. Herní svět je úžasný. Není příliš rozlehlý, jsou to 4 „city huby“ ve své době nechvalně známé z Deus Ex 2, ale za to jsou právě na rozdíl od Deus Ex 2 udělány funkčně, hezky a přirozeně. Chození tam a zpět sice zákonitě začne po chvíli otravovat, ale ty nejzajímavější designérské momenty přicházejí právě v misích mimo city huby a dokáží vám jinak okoukané ulice plně vynahradit.

Řekl bych, že VtMB je konečně jedna z těch her, která dokáže exteriéry reálného světa vyobrazit poměrně věrohodně. Nevím, čím to, ale skutečné ulice, domy, auta apod. nevypadaly ve hrách jako Deus Ex, nebo třeba Max Payne zrovna dvakrát přesvědčivě. Source engine se zpětně ukazuje jako jeden z nejlepších enginů, byť VtMB je graficky pravděpodobně nejslabší source engine hra (fakticky měla být první, ale vydání bylo údajně pozdrženo aby první vyšla vlajková loď s názvem Half-Life 2 – já vím, zní to jako humor černější, než černá díra v Africe, protože VtMB paradoxně působilo v době vydání těžce nedodělaně).

Hlavní devizou hry je bezpochyby příběh, nebojím se ani u videohry použít slovo „scénář“ a doplnit ho přívlastkem „perfektní“. Děj je přiměřeně komplikovaný, ale stále pochopitelný, úderný, představuje se vám v drtivé většině formou dialogů a nikoli texty, které by mohly některé hráče nudit. Pohybujete se ve nočním Los Angeles s dobovým nádechem internetových kaváren, nočních klubů, s bezdomovci v zákoutích i prostitutkami na chodnících. Při tom vás postavy dýchající životem zasvěcují do svých plánů i drobných vedlejších příběhů… Tady jste doma. Samozřejmostí je nějaký ten nečekaný zvrat a vícero možných zakončení, kdy ale všechny skýtají jednu černohumornou tečku. Mám pocit, že o něco podobného se pokoušel i System Shock 2 svým „nah“, ale zdaleka mu to tak dobře nevyšlo. Brilantní příběh je tvůrcem skvělé atmosféry, svižným hybatelem hry a dominuje i náplni jednotlivých misí – tím chci říct, že jednotlivé mise, či lokace jsou naprogramovány tak, aby co nejlépe rozvíjely a doplňovaly herní příběh, ne naopak.

Hratelnost je komplexní, respektive ze hry je jasně cítit, že tvůrci se snažili vytvořit komplexní mistrovské dílo, které budete moct hrát „téměř“ jako adventuru, jako akci, anebo se plížit a nezabíjet. Samozřejmě úplnou volnost mít nelze a líbí se mi, že hra vás v několika chvílích zkrátka donutí k boji (jedná se zejména o řadu mini-boss fightů – tímto systémem se posléze inspirovalo Deus Ex: Human Revolution). Při rozvoji postavy tedy nemůžete vynechat bodování alespoň jednoho způsobu boje. Nejdříve mě trošku zarazilo, že při akci se hra přepnula do třetí osoby a proměnila se v docela zběsilou rubačku plnu krve. Ale má to své kouzlo, přeci jen upíří tematika si říká o špetku nadsázky. Co, ale nemohu odpustit je zcela nefunkční stealth. Bohužel umělá inteligence nerozlišuje mezi světlem a stínem, nedetekuje zvuk a v podstatě, když se přikrčíte nedetekuje ani vás. Můžete uprostřed uzounké a zcela osvětlené chodby narážet strážnému do rozkroku nosem, ale dokud zůstanete přikrčeni, bude jen zmateně chodit kolem vás a podrážděně křičet „kdo je tam?“ Říkám si, jestli nebylo lepší celý stealth prvek vynechat, ale to by hra fakticky utrpěla ještě víc. Stealth je podstatný pro příběh – řada misí, včetně těch vedlejších a zdánlivě nepodstatných je úžasně zábavná a vtahující právě stealthem, protože plížení a nezabíjení v určitých momentech dává v herním světě a jeho ději největší smysl. Snažte se při tom nemyslet na Thief nebo Dishonored

Co dodat závěrem? Moje seznámení s žánrem RPG dopadlo na výbornou a já jsem rád, že jsem si tuhle hru ušetřil až do doby, kdy i u počítačových her rád zpomalím a ponořím se do herního světa, protože přesně tohle VtMB potřebuje a přesně tohle dokáže královsky odměnit. Jo a to musím ještě pochválit skvělou hudbu (některé ponuré tóny připomínají geniální Thief), bez ní by celkový zážitek nebyl zdaleka tak silný…
+33
  • PC 100
Upřímně, tohle je jedno z nejlepších RPG jaký jsem ve svém životě hrál. Miluju ten svět, postavy, naprosto boží soundtrack (ze západních AAA her se řádí k těm opravdu nejlepším), A QUESTY, HLAVNĚ TY QUESTY.

Už hromada uživatelů tu o téhle hře psalo, proto tu rozebírát příběh nebudu, ale napíšu tu čistě o svých pocitech z hraní. Tahle totiž, splnila to co jsem dlouho v hrách hledal a tím jsou: zajímavé a hravé questy, quirky postavy a zajímavý lore. Tohle vše tahle hra má a navíc ještě ve větší kadenci než jsem čekal. Ani nevíte jak pro mě bylo odzbrojující když jsem šel po městě a najednou slyším dva poldy, jak se baví o nalezené mrtvole pověšené za lampu. Já zvědavě dojdu na to místo a ta mrtvola tam je a navíc se k ní přidává ještě zajímavý příběh. Pak je tu taky quest kde jdete vyšetřovat hotel ve kterém straší a vy najednou v RPG hře dostanete plnohodnotný hororový zážitek, jak ze Silent Hillu apod. Jo a nesmím ani opomenout prodejce protéz, bossfight s ním byl skvělý.

Jo, tahle přinesla poutavé side-questy ještě před třetím Zaklínačem, je to tak.

Krom skvělého příběhu tu navíc máte lokace které vždy mají skvělou špinavou atmosféru a za zvuku úžasného soundtracku, vás jednoduše baví je procházet. Navíc beru i za plus že je tu i pár rozhodnutí které vám lehce změní průběh či i konec hry. Nemluvě o různých druhů upírských klanů které máte k vybrání a kde každý trochu mění průchod hrou.

Jednoduše tahle hra mě smetla, dlouho se mi nestalo abych se donutil u hry strávit čas klidně do dvou ráno, fakt tohle byl zážitek a u toho to nechám. Jedna z nejlepších her jaký jsem za celou dobu hrál a i když to má své mínusy, tak ty jsou fakt nic oproti tomu co ve hře dostanete!

Pro: Vše

Proti: Něco málo

+32
  • PC 80
Tohle není Deus Ex s upírama. V průběhu prvních pár hodin jsem si to musel několikrát zopakovat, protože podobnost je místy nepřehlédnutelná. Od věčné noci, přes nebývalou volnost jednání, zástup výrazných postav, až po svět konspirací a skrytých zájmů. 

Poslední hra nadaného, ale neúspěchem pronásledovaného studia Troika nepotřebuje na nikoho odkazovat. Má svůj vlastní přístup, své vlastní kvality a bohužel i své vlastní chyby. Patří do kategorie opulentních a komplikovaných RPG, roztažených na mnoho desítek hodin obsahu a disponujících slušnou variabilitou. Ta se projevuje možností tvarovat hrdinu k obrazu svému a následně využívat jeho silné vlastnosti k plnění úkolů a odstraňování překážek.

Děj se odehrává na území Velkého Los Angeles, ve čtyřech hlavních oblastech a několika jednorázově navštěvovaných lokacích. Jde o fantaskní svět, obydlený upíry, vlkodlaky, ghůly, duchy a jinými nadpřirozenými bytostmi. Sluší se zdůraznit, že hra vyšla roku 2004 a o čtyři roky později začala vampírskou tématiku mrvit Twilight sága. Když se za další čtyři roky usadil prach, původní starobylá krvelačná monstra zdegenerovala do nagelovaných paňáců jiskřících na slunci. Po medvědí službě Stephenie Meyer v sobě spojovali afektovanost a znuděnost středoškolských výrostků s posedlostí po moci nadřazené rasy. Tohle by zlomilo vaz i odolnější frančíze, ale mytologie Vampire The Masquerade to kupodivu ustála se ctí. 

Bohužel podobně netečný je i příběh. Hráč je vtažen do právě začínající krize. Postupně se ukáže, že se ocitl uprostřed silové hry několika znepřátelených frakcí a jako na potvoru to vypadá, že jeho mentor možná nebude úplně kladná postava. Tuhle informaci si můžete vzít a zarámovat si ji, protože je to to jediné, co s ní můžete dělat. Bylo lhostejné jestli jsem Princi odporoval, poslouchal ho na slovo, pomlouval ho, nebo proti němu intrikoval. Sled událostí se vykolejit nedal. Jel si dál svým vlastním směrem dokonce i v době, kdy mi bylo už dávno jasné, jak se věci mají. Příběhové mise jsou striktně lineární a systém nabízí jen velmi drobné úkroky stranou, vesměs vyplývající ze specifičnosti postavy.

Pravá síla hry ovšem leží v nepoviných úkolech. Ulice Los Angeles se hemží zoufalými obyvateli. Zdá se, že každý něco potřebuje a jediný kdo mu dokáže pomoci, je značně nedůvěryhodný cizinec s podezřele dlouhými špičáky. Vedlejších misí je slušná řádka a právě při jejich plnění se moje myšlenky nejčastěji točily k velebenému Deus Ex. Mechaniky umožňují využívat řečnické nadání, počítačovou zdatnost, hrubou sílu, bystré oči nebo peníze. Variabilita je obrovská a často se nabízelo hned několik řešení zároveň.

Kdo čeká podobnou volnost i v příběhových misích, zažije hořké zklamání. Zvlášť v poslední třetině se často stávalo, že se mapa omezila na úzké koridory zamořené po zuby ozbrojenými protivníky. Slovní equilibrista nebo éterický hacker specializovaný na jemnou manipulaci v nich bude hodně trpět, protože přímému střetu se nevyhne. V těhle chvílích selhávalo i plížení. To vůbec funguje velice podivně. Občas po mě mohli nepřátelé doslova šlapat a nevšimli si mě, občas mě viděli i přes stěnu. Strážný na poliklinice na mě měl snad majáček, protože před ním se schovat nedalo. V mechanikách zoufale chybí spolehlivé omračování a pomůcky na plošnou likvidaci většího množství nepřátel. Samostatnou kapitolou jsou nudné a zdlouhavé souboje s bossy. Zvlášť teleportující Bach mě neskutečně otravoval a nebyl jediný.

Nedostatků by se našlo vícero. Platí že zdaleka nejpropracovanější lokací je Santa Monica. Obsahuje ty nejikoničtější mise a nejzajímavější postavy. Centrum města je pak zbytečně roztahané a prázdné, a Čínská čtvrť mi přišla nevyužitá. Hollywood je naopak fajn, kromě stok pod městem. Ty se bez řečí zařadily k tomu nejhoršímu prostředí v celé hře. V určité fázi příběh vyžaduje použití střelné zbraně. Pokud uděláte stejnou životní volbu jako já, zaseknete se v nevyhratelné situaci. Mě naštěstí zachránila chorobná potřeba hromadit všechno co unesu. 

Vampire The Masquerade - Bloodlines je téměř schizofrenní. Kombinuje v sobě špičkové RPG plné silných postav, skvěle napsaných úkolů a výborného příběhu. To doplňuje tupá rubačka nutící hráče vést postavu požadovaným směrem a ve výsledku tak dusící jeho přirozenost.

Pro: variabilita ve vedlejších misích, silné postavy, Santa Monica, mise Ocean House, dabing, zvuky a grafika

Proti: plížení funguje podivně, stoky pod Hollywoodem, příběhové mise vyžadují specifickou postavu, souboje s bossy, nevykolejitelný příběh

+31
  • PC 95
Rozbitá a bohužel nedodělaná hra ... stejně bych ji zařadil mezi mé nejoblibenější hry a to hlavně kvůli naprosto výborně napsaným a nadabovaným postavám (hodně pomáhají i velice dobré animace obličejů). Taková úroveň dialogů je jen v málokteré hře, je viděť že tvůrci pracovali před touto hrou na klasických fallout hrách. I přestože bojová stránka hry je poměrně jednoduší tak mě stále bavilo běhat ve městě s katanou a sekat svoje nepřátele a vysávat jejich krev. Upírská stránka hry je zpracována na výbornou a různé klany za které je možné hrát dodávají na nové hloubce, dialogy ba i dokonce celá hratelnost hry se může změnit podle vašeho výběru.

Pro: dialogy, možnost volby, zajímavé postavy, dobrý příběh

Proti: bez neoficiálních patchů je hra plná bugů

+14 +15 −1
  • PC 90
Když jsem během brouzdání ve své GOG knihovničce zakopl o Vampire: The Masquerade – Bloodlines nebyl jsem si docela jistý, co mám očekávat. Jistě, věděl jsem, že se jedná o kultovní vampírské RPG, ale co dál? Co když jsem před dávnou dobou utratil peníze za něco, co mě nebude bavit? Tento otazník visel ve vzduchu do chvíle, než jsem se odhodlal a po hlavě jsem skočil do ulic Santa Monicy s cílem přijít této hře na zoubek... nebo mám spíše říci na tesák? (Nemohl jsem si odpustit.)

Co mi ze hry nejvíce utkvělo v paměti byla atmosféra a hudba. Stačí, abych uslyšel úryvek z městských motivů (konkrétně ze Santa Monicy nebo Centra LA) a ihned se dokážu v myšlenkách přenést do onoho prostředí temných špinavých ulic plných bezdomovců, prostitutek a potyček gangů. Prostředí je opravdu zvládnuté na jedničku a perfektně doplňuje celkový "drsnější" vibe hry. Lokace jsou zde mimo jiné značně limitované, ale zato je každý metr čtverečný využitý na maximum, až jsem se sám divil, s jakým "málem" si může hra vůbec vystačit.

S příběhem je to už lehce složitější. Není tragický nebo nikterak špatný, prostě mě tolik neoslnil. Zato je ale poutavě odvyprávěn. Hra si moji pozornost udržela až do konce a zvraty jsou z velké části překvapivé. To samé platí i pro úkoly vedlejší - jsou poutavé, zajímavé a jejich plněním si příjemně natáhnete herní dobu a zároveň dostanete přístup do lokací, do kterých byste se normálně nepodívali.
Postavy mě bavili, byli zajímavé a ve většině i dobře zahrané. Celkově svět a vampýrský lore je dobře promyšlený a rád jsem si zjišťoval podrobnosti od ostatních "našinců". Uvěřitelnosti světa také dopomáhá fakt, že každý vampýrský klan je unikátní jak vzhledově a povahově, tak ve schopnostech, v atributech, a i v interakcích s ostatními postavami.

Většinu questů lze udělat vícero způsoby. Potřebujete se dostat do sejfu? Můžete ho vypáčit… Nebo se můžete hacknout do počítače a otevřít ho… Nebo můžete prozkoumat okolí, pokud se někde napsané heslo neválí… Nebo můžete někoho slovně přesvědčit, ať vám heslo řekne… V tomto směru je hra otevřená a tohoto druhu game designu se osobně nemohu nabažit. Sám jsem se někdy divil, jak některé situace šly vyřešit jinak, než když jsem je řešil napoprvé. Nezapomínejte však na to, že občas budete muset některé skill pointy vkládat i do soubojů, kterých si hlavně ke konci hry užijete habaděj.

Souboje... no řekněme, že fungují. Osobně jsem zažil lepší soubojové systémy, ale zase bych neoznačoval souboje v VTMB fiaskem. Prostě svoji funkci plní. Když mě omrzel souboj na blízko, tak jsem mohl sáhnout po palných zbraních, kterých je ve hře řekl bych dost a střílení samotné také funguje. U některých zbraní máte i rozptyl, tudíž se vám může několikrát stát, že se do svého zvoleného cíle napoprvé... možná ani na podruhé... nebo napotřetí netrefíte. Mě osobně to tolik nerozčilovalo, ale věřím, že mnoho lidí by toto mohlo přímo nemile rozčilovat.

S negativy budu skromnější. Zamrzela mě závěrečná část hry, která je jak po herní, tak po příběhové stránce opravdu nudná a ničím vás už nedokáže překvapit *ehm* nepočítám-li Jackův závěrečný prank. Nasvědčuje tomu i fakt, že do posledních pěti hodin hraní jsem se nutil čtyři dny.
Menší problém jsem měl s animacemi, hlavně cutscenovými, které vypadaly groteskně. Není se ale čemu divit, když se bavíme o více než 15 let staré hře. Přesto v tomto směru hra moc dobře nezestárla. Graficky bych hře asi nic víc nevyčetl.
Bohužel za největší mínus hry považuji bugy. Bugy, které mohou kazit celkový dojem z tak skvělé hry. Na jeden takový jsem narazil hned na začátku, kdy jsem si v menu pro tvorbu charakteru mohl naplnit všechny atributy na maximum. Další bugy byly však neškodné jako například občas se vyskytující neviditelné dveře. Byly tady i bugy, kdy bossové během bossfightu udělali tzv. fintu „šup hlavičku pod vodičku“ a kompletně zmizeli z mapy. Po dlouhém a vyčerpávajícím hledání jsem se musel unáhlit k znovunačtení savu. Další bug ale šel ve prospěch mě, kdy se boss seknul na jednom místě a já do něho mohl vypálit všechny náboje, co jsem u sebe měl. Sice ten bossfight trval 15 minut, ale vyhrál jsem, a to je hlavní…

Kdybych měl své povídání shrnout, tak Vampire: The Masquerade – Bloodlines je opravdu skvělé a kvalitní RPG se skvělou atmosférou, skvělým soundtrackem, poutavým příběhem, zábavnou hratelností a znovuhratelností v podobě různorodosti jednotlivých vampýrských klanů. Co hru ale sráží je její nedotaženost v podobě zbytečných bugů a nudný závěr. Jinak hru ohodnotím jedním Ankarským sarkofágem z jednoho Ankarského sarkofágu.

PS: Po dohrání hry mohu s klidným svědomím říci, že mé nejoblíbenější slovo je sarcophagus.

[HERNÍ VÝZVA 2020 - 3. "♫♫♫"]
+33
  • PC 90
Tak tuhle hru jsem absolutně neměla v plánu hrát. Vlastně jsem ji dokonce zavrhla hned po tom, co jsem tehdy viděla pár obrázků ze hry (kde byli zachyceni samozřejmě ti nejhnusnější nestvůry). Svoji bojácnost jsem se ale nakonec rozhodla překonat, jelikož mi k uším neustále doléhala masírka z různých stran, jak je ta hra úžasná, a že si ji zkrátka musím zahrát.

Vylosovala jsem si postavu z klanu Malkavian a pustila se do hraní. Na hlasy, které mé postavě neustále zněly v hlavě, jsem si zvykla celkem snadno. Naopak u konverzací s jinými postavami jsem narazila na spoustu wtf momentů a upřímně jsem se častokrát nad volbou odpovědí dost pobavila.

Ve hře mě nejvíce nadchly různorodé originální úkoly, u kterých se nenašel snad žádný, který by mě nezajímal, či nebavil. Vyjma úkolu, kdy jsem musela po nějakou dobu utíkat před obrovským vlkodlakem. Ten byl pro mě dost frustrující. Vždy jsem se snažila, co šlo, vyřešit bez násilí.

Během hraní jsem málem několikrát dostala infarkt. Poprvé to bylo v obchodě s protézami, kde jsem teda tušila nějakou boudu, ale stejně jsem vylítla, když na mě najednou naběhl šílený obchodník. Do některých lokací se mi ani nechtělo, protože bylo úplně jasné, že tam na mě bude číhat něco hnusného. S trochou nadávek se mi vším ale podařilo projít, a ta úleva, když už jsem měla splněn úkol, byla následně nepopsatelná.

Schopnosti, kterými moje Malkavianka disponovala, jsem využívala dost často. Nejvíce se mi hodila neviditelnost a maniodeprese, při které zasažený protivník nějakou dobu nemohl bojovat. U bossfightů mi ale samozřejmě obě tyto schopnosti byly téměř k ničemu.

Za nejtěžší bossfight z celé hry považuji boj s bratry Chang, chránící sarkofág. Tento boj jsem nechtěně absolvovala dvakrát. Poprvé jsem měla štěstí, že se jeden bratr po nějaké době bugnul, tak jsem je v pohodě oba zabila. Pak jsem ale zjistila, že se mi zrušil jiný úkol, který jsem ještě v té vile nesplnila (Dirty Dishes), a tak jsem si dala později repete. Napodruhé byl ten boj solidní záhul a až po několika pokusech se mi ho podařilo vyhrát. Nepříjemných soubojů bylo ve hře více, naštěstí jsem se už ale u žádného na dlouho nezasekla.

Ze zbraní jsem si nakonec nejvíce oblíbila Colt Anaconda, jak kvůli přesným zásahům, tak kvůli celkem rychlému přebíjení. Málokterou lokaci se mi však podařilo projít pouze s jednou zbraní. Nedostatek nábojů mě občas dostal do zoufalých situací, kdy jsem musela s náboji šetřit, a tak jsem volila zákeřné zabíjení nepřátel zezadu.

Mé srdce mě již od začátku táhlo k Jackovi a Anarchům, protože šašek ve věži a královna zrcadel mi byli krajně nesympatičtí.

Jsem ráda, že jsem se nechala přesvědčit a hru si zahrála. Ač můj prvotní strach byl částečně oprávněný, ze hry jsem nadšená a přidávám se k těm, kteří hru všemi směry doporučují.
+72 +73 −1
  • PC 90
VtMB je opravdu netradiční hrou, netradiční v tom ohledu, že i přes všechny svoje chyby dokáže hráče připoutat a nepustit. Ruku na srdce, původní verze byla takřka nehratelná, a nejnovější patche taktéž nevyřeší úplně vše.
Ale je to taková hra, kterou naštvaně vykopnu ze dveří, ona se drze vrátí zavřeným oknem, načež mně znovu pohltí.

Svět World of Darkness nabízí masivní objem informací, s kterým lze udělat opravdové divy.
V Bloodlines z toho nejvíce těží dialogy, kterými autoři dokázali vystihnout celkovou atmosféru universa, kulisy dekadentního L.A. jsou už jen bonusem navíc. Podstatou tohoto světa je lhostejnost vůči všemu, surovost v jednání, absence morálky, či potřeby se ospravedlnit. Hráč nemá na výběr, je stavěn do pozice používané loutky a jako slepička, která se snaží zachránit lakomého a přidušeného kohoutka, musí všem dělat děvku.
Z těch dialogů je cítit tak nádherný rozklad společnosti, kdy to nejegoističtější je normou a je tudíž správné. Dodavatele astrolitu zkrátka zabij...o co jde. Vysávání lidí je v pohodě, jen tě nesmí nikdo vidět. Jo a pokud mně podrbeš po zádech, tak ti někde ukradnu lepší zboží.

Hudba, grafická stránka hry jen dokonale podmalovává celkovou atmosféru, na rok 2004 docela kvalitní. Soubojový systém, paleta skillů, alternativní řešení úkolů - to vše je moc fajn ale stále má nějaký ten nedostatek. V soubojovém systému ztrácejí smysl některé zbraně a schopnosti. Knihy zvyšující atribut, často na základní úroveň jsou v pozdějších fázích hry k ničemu, nebo hráč nemá dostatek bodů v "učení". Některé skilly mají mizivý význam, pokud do nich hráč nezainvestuje maximum (např. finance). No a alternativní řešení úkolů je často nevyvážené, či špatně ohodnocené. Zvláště chybí možnost udělat celou misi jako stealth akci. Quest se hřbitove, je takřka neřešitelný pro jakkoli "vyexpenou" postavu.

Co se týká questů, je jich málo. Ve chvili, kdy se hráč posune do další čtvrti, nedochází k nějakým novým událostem (až na pár vyjímek), takže zpět se hráč vrací jen kvůli skrýši, či dílčímu kroku nějakého jiného úkolu.
Stejně tak, ačkoli jsou postavy NPC opravdu skvěle napsané a namluvené, jejich množství je minimální a nedostává se jim takový prostor, který by si zasloužily.

Srdcovka, které ale s čistým srdcem 100% dát nemohu. Ikdyž je to skvělá herní záležitost, ukazuje mi včem by mohla být rozsáhlejší, pestřější či propracovanější. Sedm klanů, alternativy, herní prožitek ale nabídnou opětovnou návštěvu tohoto světa.
+15
  • PC 90
VtM: Bloodlines je jednou z mých nejoblíbenějších her. Je to opravdu umělecké dílo jak od Réného Magritta nebo snad Salvadora Dalího.

Svět působí uvěřitelně, ostatně jde o World of Darkness, dílo spolenosti White Wolf. Kdo by něvěděl o co přesně jde, pak o knihy k tzv. Role Playing na kterých se podílela řada spisovatelů. Od toho už byl jen kousek k vytvoření videohry. Nejprve Nihilistic Software vytvořili VtM Redemption o několik roků později Troika Games vydali VtM Bloodlines. Ve své době se na tuto hru rychle zapomnělo kvůli dvěma věcem. Ve stejný den vydání vyšel Half Life 2 a pak hra byla tolik zabugovaná, že se prý ani nedala dohrát. Troika Games dokonce zbankrotovala. Ovšem i zakázané jablko v Edenu muselo dozrát. Stejně tak i musela dozrát tato hra.

Pokoušet se tuto hru hrát bez nějakých těch patchů je podle mě velký hazard. Nevím kolikrát jsem tuto hru dohrál, ale zhlédl jsem všechny konce hry. Celkem jich je pět, tudíž minimálně pětkrát. I přes použití unofficial patche jsem narazil na nějaký ten bug. Postava mi třeba v cut scéně nechtěla projít dveřmi, což jsem ale vyřešil změnou zbroje, nebo na čas přestaly fungovat tlačítka u výtahu.

VtM Bloodlines není klasické rpg, tak jak si ho všichni představíme. Za pouhé zabití nepřátel nezískáte, byť jediný zkušenostní bod. Ten získáte za splnění problému, úkolu. Počet bodů závisí na tom, jakým způsobem problém vyřešíte. Velmi často na vašem rozhodnutí závisí, jestli získáte více bodů, nebo méně bodů a nějaké ty peníze. Jestli přijdete o bod lidskosti (a tedy zvýšíte riziko, že se vaše postava stane na čas neovladatelnou), nebo porušíte maškarádu, tedy hlavní zákon vašeho druhu, jehož opakované, či výrazné porušení se trestá smrtí. Spousta možností nějakého postupu, či přímo vyřešení úkolu se otevírá na základě schopností, které postava má. Je čistě na vás, jestli se hrou probijete, proplížíte, nebo prokecáte.

Hra je postavená na světě, kde se některé „nelidské“ bytosti bojí Gehenny, konce jejich světa. Uvěříte v příchod konce, nebo budete skeptičtí? Jste hození do světa, kde několik upírských skupin zastává různé hodnoty a válčí o moc. Přidáte se k někomu, nebo budete naprosto nestraní? Hra vás nechá ať už se rozhodnete jakkoliv, ale za svá rozhodnutí nakonec ponesete následky. Svět je temný, zkorumpovaný a pro mě tak moc zábavný.
Scénář hry se opravdu povedl. Z počátku se jen snažíte udržet naživu a zasloužit si své místo mezi upíry, postupně odkrýváte střípky z mozaiky dění v Los Angeles, a nakonec jste to právě vy kdo rozhodne o jeho budoucím směřování. Co se týče jednotlivých misí, nejsou nijak obtížné. Například opěvovaný Ocean House Hotel je mise bez jakéhokoli nebezpečí ačkoli se snaží vypadat jinak, stačí jí jen projít, dokonce si jí jde zkrátit, na to ale ať si každý přijde sám. Katakomby mě zase vždycky otravovaly. Tady hra dost naráží právě na to, že hráče nijak neodměňuje za samotné zabití nepřátel.

Síla hry nestojí na samotných misích (ačkoliv ty jsou velmi rozdílné), ani na soubojovém systému, který je vcelku omezený. Třeba jsem si uvědomil, že nemá smysl postavu cvičit na boj beze zbraně, protože i s obyčejným nožem v ruce dosáhnete lepších výsledků. Síla hry tkví ve vyprávění. V postavách, na dabingu, mimice, na jejich vývoji. Kdo by nevzpomněl na sestry Voermanovy. Každý, s kým přijdete do styku, má nastavený charakter. Často váš další postup záleží na vztahu nějakých postav, s kterým musíte počítat. Naštvete někoho? Je možné, že už s vámi nebude chtít vůbec mluvit.

Nevzpomínám si na hru, kde by tak moc záleželo na výběru postavy, jako tady. Nejvýraznější rozdíl je u Nosferatu a Malkavianů. O obou tu jistě bylo řečeno mnoho. Nosferatu div nemůže ukázat obličej, aby někoho nevyděsil, Malkavian je zase šílenec, kdy někdo, kdo hru nikdy nehrál, ani nemůže tušit, co to mele. Šílenec, který je schopný se pohádat s dopravní značkou, či moderátorem v televizi. Zároveň ale dokáže někoho vylekat tím, že už předem zná jeho jméno, nebo dokonce jméno v době, kdy byl ještě člověkem. Charakter, který má tak narušenou mysl, že se i ve vypjatých situacích dokáže chechtat, smrti navzdory. Malkaviany si zamiloval každý VtM Bloodlines fanoušek, i já.
Škoda, že hra nedává větší důraz na používání disciplín, tedy upírské magie. Vlastně se dá dohrát úplně bez ní. Já jsem se pokusil hrát s větším důrazem na disciplíny. Hratelnost se v takovém případě ještě více otevře, hra je ještě zábavnější. Ovšem naráží na velkou spotřebu krve, a tedy i krevních balíčků, na které potřebujete peníze. V krevní bance jsem pak byl upozorňován na to, že už jim dochází zásoby (co si to ten člověk vůbec dovoluje?!).

O Vampire the Masquerade Bloodlines by se dalo hovořit celé hodiny. Nejde charakterizovat nijak jednoduše. Je jako Říše světel od řečeného Reného Magritta.
+26
  • PC 90
Po 10-ti letech jsem hru znovu nainstaloval z placky, kterou mám z jakéhosi historického SCOREčka. Aktuálně jsem někde za půlkou a tady jsou mé dojmy z opakovaného hraní:

- grafika lokací (interiéry, exteriéry, dungeony atp.) je i po těch létech OK. HL2 engine našel optimální hranici mezi zdáním reality a stylizací. Co už není tak úplně OK, je grafika postav. Náhodní kolemjdoucí, potloukající se po ulicích i v klubech, se zasekávají o stěny, občas levitují, někdy se pohybují trhaně nebo nepřirozeně rychle... bugy nejsou zase tak časté, ale působí rušivě. Tvůrci si však dali záležet na rozhovorech s NPCéčky, které probíhají takříkajíc tváří v tvář. Skoro máte pocit, že mluvíte s živými lidmi. Skoro.

- podotýkám, že existuje i jakási graficky vylepšená verze. Trošku jsem se o ni zajímal, snad je k mání i na GOGu, ale (zřejmě) na ni není čeština... Takže hraju starou počeštěnou verzi ze SCORE, která mi připadá dostačující.

- zvuková stránka je perfektní. Dialogy jsou zvětší části namluvené, ambientní hudba dodává nočním ulicím tu správnou atmosféru, hudební skladby mají taky něco do sebe. Kdysi dávno, když jsem hrál VtM:B poprvé, jsem si z adresáře vytahal písničky (jsou tam volně k použití) a pouštěl jsem si je jako podkres při práci

- řekl bych (a už to tady v komentářích padlo), že VtM:B není ani tak RPG, jako spíš adventura. Akční adventura. Bodíky nedostáváte za kydlení nepřátel, ale za splnění úkolu - a ten se dá obvykle splnit nejrůznějšími způsoby. Překecáním, proplížením se, hackováním počítačů, lockpickováním zámků apod. Za alternativní způsob řešení dostanete i nějaké bodíky navíc

- nemám rád upíry. Nemám rád vampíry, vlkodlaky a jim podobnou havěť. Nikdy jsem k upířinám netíhl. Ale VtM:B je natolik dobrá hra, že přerazila i tuhle moji antipatii. Navíc nečerpá jen z upírské (pseudo)mytologie, ale i z celé řady hororových filmů a městských legend. A dělá to dospělým způsobem.

- velice mě baví "pátrací" části, kterých je ve hře plno. Ty kydlicí pasáže už zase tak moc ne. Ale baví mě hra jako celek. Hledám (nepovinné) vedlejší questy a tak nějak se ve hře "rochním". A co by měl hráč chtít jiného než právě tohle?
+26
  • PC 90
For the night is dark and full of terrors. ... a to jako doslova.
Ach, jak úžasné je to blaho, když si člověk po čase zahraje nějakou opravdu skvěle napsanou hru, která má navíc parádní smysl pro detaily.

Celkově mi hra svým duchem hodně připomínala snímky "The Crow" z devadesátého čtvrtého a "Only lovers left alive" od Jarmusche, což už je sakra slibná kombinace! Byl z toho cítit trochu i ten Underworld, ale na to tam bylo málo vlkodlaků, zaplať pánbů! Navíc ten šílenej easter egg ve formě obřího tancujícího vlkodlouše si to bohatě vynahrazuje.
Hra má naprosto neuvěřitelnou atmosféru. Bezesporu jednu z nejlepších ze všech her, co jsem doposud hrál. L.A. Noc. Děvky na každém rohu. Občas zaprší. A když jsem prvně vstoupil do klubu Asylum, začala hrát ta gothic popina, pokecal s atraktivní narušenou upíří majitelkou a na parketu to rozjel s bizarně vypadajícími návštěvníky, usmál jsem se na svůj monitor, začal mírně přikyvovat a duchu se mi zrodila věta: ,,Tak už jsem v tom." Totálně mě okouzlila noční L.A. Takovou radost z prozkoumávání a vykecávání s jejími obyvateli jsem už dlouho neměl. Spolu s Athkatlou, Sigilem a Khorinisem se jedná o nejlepší RPG město, bezesporu. S čímž souvisí i ten fakt, že jsem na začátku hru opravdu seriózně podcenil. Zprvu jsem si myslel, že Santa Monica bude jedinou větší lokací, která bude hlavním zdrojem všech vedlejšáků, výbavy atd., skákal jsem radostí (asi jako ty hnusný hnědý koule v těch šíleně dlouhých stokách), když jsem zjistil, že na mě čekají ještě tři další čtvrtě plné vynikajících side questů, zajímavých postav a další hutné atmošky. Nechvalně proslulou misi v Ocean house hotelu jsem si schválně nechal až na večer. A dobře jsem udělal, byť jsem si to během hrání fakt neříkal. Takhle stáhnutý půlky jsem neměl ani u Outlastu. Příběh je velice pěkný, navíc se mi hodně líbí, že vám nezodpoví všechny palčivé otázky, například: kdo je onen "a friend", který vám posílá ty podivné maily? Kým přesně býval tajemný Beckett? A samozřejmě - Čím je zač ten taxikář? Tyhle aspekty výborně podtrhávají ono tajemno a temno, kterými atmoška disponuje.
Hra má i parádní hudbu. Zejména motivy jednotlivých čtvrtí jsou vynikající (Hollywood!). Znamenitě vykresluje už jinak onu jedinečnou atmosféru celkové hry. Taktéž výběr písní se zde opravdu povedl. "Smaller God" má tu čest poputovat do mého výběru.

Postavy jsou k nakousnutí. (Get it?) Jsou skvěle napsané, pamatovatelné a mimo jiné i kvalitně nadabované. Mezi mé oblíbence patří například Beckett (charisma jak hrom), Jeanette (prsa jak hrom), Strauss (ten kabát!) a Damsel je taky parádní. Mimo jiné systém rozhovorů je podobný tomu v Oblivionu nebo třetím Falloutu, nicméně v tomhle aspektu si o pár let starší Bloodlines strčil tyhle dvě přeceňované hitovky zcela do kapsy. Nejenže facial expressions a body language jsou zde mnohem věrohodnější, o kvalitě writingu nemluvě, ale taktéž okolní svět NEzamrzne, což byla věc, která mě na oněch bethesďáckých hrách vždycky strašně srala.

Záporů má hra ale vlastně docela mnoho. Souboje mi někdy docela lezly na nervy, samotný combat system není úplně plynulý, funguje ztuha a není moc záživný. Plížení je zde naprosto k smíchu. Měl jsem v něm celou dobu využitý pouze dva sloty, přičemž nepřátelé mě nenašli ani když ujali podezření a já jim skákal před ksichtem. A to jako doslova. Jakmile se skrčíte, stanete se prakticky neviditelnými. Mimo jiné jsem se občas nemohl protáhnout uličkou či brankou, když tam stála nějaká postava, i přestože jsem tam měl ještě krásný metr volného místa.

Vzhledem k těm záporům bych za normálních okolností hodnotil ještě o 5% méně, ale hra si to tak výborně kompenzuje tou atmoškou, writingem a jedinečným gameplayem, že tam tu devadesátku přeci jen fláknu. Strašně se těším na rozehrání za ženského malkiviana, co jsem tak koukal, tak je to jedinečný zážitek.
Už chápu to zdejší vysoké hodnocení, VTMB je na svou dobu opravdu jedinečnou, zábavnou a nesmírně chytlavou hrou. Doporučuju hrát vždy až padne tma, hra pak získá na kouzlu.
Můj herní osud: Muž, Toreador, specializoval se na řečnictví a střelné zbraně. Na konci hry se spojil se Straussem a Camarillou.

Pro: Atmosféra (!!!), detaily, příběh, postavy, dialogy, hudba

Proti: Souboje nic moc, plížení, postavové blokace

+35
  • PC 85
Dlouho se mi nedařilo najít parádní RPG s dospělým příběhem, hutnou, tísnivou atmosférou, širokými možnostmi vývoje postavy a smysluplnými mechanikami. Měl jsem ho hledat ale už před třinácti lety :)

Vampire: The Masquerade - Bloodlines dodnes nikterak neztratila své kouzlo a v kůži křehké, svůdné příslušnice klanu Toreadorů, se kterou jsem šel s každým, kdo chtěl (mimo toho špekouna Chunka) jsem dostal kvalitní porci zábavy se špetkou strachu. Některé lokace jsou vyloženě strašidelné, ať už je řeč o proslulém domu na pláži u Santa Monicy, ale trochu jsem se bál i v nahrávacím studiu snuff filmů nebo v podzemních prostorách pana protetika a dalších. Jiným druhem hororu pak byly podzemní kanalizace vedoucí do doupěte Nosferatu, tam jsem musel dokonce sáhnout po návodu, protože jsou poměrně rozlehlé a velmi špatně jsem se v nich orientoval.

Z běžně dostupných lokací jsem si nejvíce oblíbil Hollywood, protože to byla jedna velká třída, kde jsem se nemohl ztratit, a pak úvodní Santa Monica, naopak nejméně jsem měl rád Downtown, protože jsem přijel taxíkem, do svých apartmánů jsem musel klusat půlku mapy a pak do klubu anarchistů zase zpátky přes celý bulvár na druhý konec. "Zkurvenej taxikář", říkal jsem si, "nemůže mě hodit, kam chci?" No a na konci hry mě hodil přesně tam, kam jsem chtěl. Nebo kam chtěl on? Já chtěl z města! :) Chinatown nebyl špatný, ale questy v něm začaly být nezajímavé a bylo jich pomálu. Ze hry jsem cítil, že chce své finále trochu oddálit, asi jako když občas musíte myslet na babiččinu svraštělou kůži při sexu s náruživou dvacítkou.

NPC jsou zde uvěřitelné bytosti, které se chovají smysluplně (samozřejmě v rámci možností, nájemní vrazi v důchodu či Jeanette by mohli vyprávět do aleluja), nejsou tu z jejich strany žádné zbytečné myslšuky, hrajete si na vlastním písečku a v závěru se rozhodujete dle osobních preferencí. Můj konec: Nespojil jsem se s nikým, chtěl jsem vládnout sám. Camarilla mi přišla moc úzkoprsá, anarchisti zase moc anarchističtí, Asiati nesympatičtí a LaCroix slizký.
Myslel jsem, že situaci zlepším. Neodolal jsem a sarkofág otevřel. BAM!


Bohužel dodnes i přes nesčetné neoficiální patche přetrvávají některé bugy, pouze zmíním mizející neinteraktivní NPC a neviditelné bariéry. Úsměvná mi přišla stealth mechanika, kdy v poslední lokaci jsem chodil skrčený a za mnou komando týpků vrážejících do mě a křičících Who's there? Sam Fisher by záviděl. Celkově jsem si ale hru nesmírně užil. Pravděpodobně si ji brzy zopakuju, lákají mě ti šílení Nosferatu, kteří se musí plížit kanály a nikdo se s nimi moc bavit nechce ...

Pro: Atmosféra, příběh, vývoj postavy, hudba, délka, World of Darkness lore

Proti: Bugy, kanalizace

+33
  • PC 95
"Blood! It's your new leg of lamb, your new champagne, your new fucking heroin!"


Já, Město Andělů, a vše, co nabízí. Ve vzduchu visí odor mrtvých krys, přičemž smrad lidské sebestřednosti tu zapáchá ještě mnohem silnějc. Stalkuju ulice Hollywoodu a všímám si osamělého byznysmena, který ve dvě ráno čeká na autobus. Třemi slovy ho instantně svádím a vedu do potemnělé uličky kousek opodál. Zakousávám se do tepla jeho životní číše, zatímco sleduju světla centra a naslouchám zvukům toho shluku lupičů u klenotnictví. A tento terapeutický meta-příběh, který si vně toho stanoveného vytvářím sám, je tím pravým důvodem, proč tuto hru tak miluju a proč se k ní pořád vracím.

Není to hra o emocích, ale lidskou podstatu předkládá způsobem zaměreným primárně na omphaloskepsi. Což miluju. Lidé jsou empatičtí. Dokonce i soucitní, ale hodně často prostě nemají zájem. Shovívaví a krutí jsou ve stejné míře, vázaní jsou vždy jen sami sebou a nikým jiným. Totální Jean-Paul Sartre. Opět, j'adore.

Už jen svou estetikou je mi to jedna z nejpříjemnějších záležitostí vůbec. A je rozhodně fér říct, že tady fantastická atmosféra absolutně přebíjí neadekvátní herní mechanizmy. Z čehož by mi jinde křípaly zuby. Tato hra má ale těch es mnohem víc. Příběh překračuje hranice typických upířích historek, aby se soustředil na témata jako politika, respekt tradicionalismu, anarchie a vzpoury, chamtivost a korupce, a morální následky našich činů. Má neskutečně barevné obsazení, zahrnující trefené pařmenky, záhadné učence, samotářské rebely, nájemné vrahy, kteří si v důchodu přivydělávají vykládáním budoucnosti, etc. Nabízí závratné množství opravdu vysokokvalitních questů, mezi nimiž jsou i ty nejtriviálnější úkony zpracovány tak, že si každičký z nich budete důkladně pamatovat i léta po dohrání. Navrch toho se k většině těchto qeustů dá přistoupit několika jinými způsoby, a vaše volby v tomto směru opravdu mají vliv na to, jak se příběh dál vyvine a jak na vás následně svět bude reagovat. Třešničkami na dortu budíž hluboce imerzivní svět, skvělá grafika a mimika postav, a naprosto parádní soundtrack.

Druhá strana mince je špinavá. Hratelnostně je to na facku, poněvadž ani jeden (ani jeden!) hratelnostní prvek není vypilovaný ani k správné funkčnosti, natož pak k příjemné zábavě. Ale to nevadí. Opravdu, fakt to nevadí. Vlastně je to v konečném důsledku jen dobře, že se to hraje obtížně - jednak to tak svým způsobem lépe ladí s celkovou náladou hry, druhak tak člověk mnohem dřív ví, jestli to má vůbec cenu hrát. Protože jestli si už při prvním souboji neřeknete, že to za to utrpení stojí a stát bude i nadále, můžete to rovnou vypnout.


"Love it or hate it, this game is pure magic."

Pro: Je to jako tělu neškodná droga...

Proti: ...která člověka dostane hodně vysoko a do úplně jiné dimenze, přičemž si ale člověk pořád uvědomuje, že mu to není zcela příjemné.

+22
  • PC 90
Tahle hra je jako románek s osudovou ženou: jste do ní od začátku vtažení až po uši. Dobře vypadá, je inteligentní, vtipná, osobitá, upovídaná a náročná. Má samozřejmě spoustu chyb, ale vy jí je stejně odpustíte. Zato ona vám ty vaše odpouštět moc nechce. Jenže když od ní se vztekem utečete, brzy se zase připlazíte zpátky. Strávíte s ní nespočet nocí plných násilí, běsnění, střelby, krvavých orgií a dalších zel toho nejpekelnějšího charakteru, a stejně budete nakonec ve své nenasycenosti jen chtít víc.

Ani nevím, odkud jí pořádně nakousnout. Nejvíce si mě ale asi získala svou jedinečnou vizí neutěšeného a hnusného světa, ve kterém není nic tak, jak by mělo správně být, a přesto jsem jím byl právě pro jeho temnou a zvrácenou atmosféru dokonale okouzlen. Díky papírové předloze je celistvý, dopodrobna vyumělkovaný a v neposlední řadě má i svou propracovanou mytologii. Díky tomu jsem si nepřipadal jako průměrná polygonová panenka, která běhá, skáče a vraždí, ale téměř jako pulzujícího orgán živého (nemrtvého) světa. Podobný pocit jsem zažil jen párkrát, u herních milníků jako je Fallout nebo Gothic. Přičemž co do zkaženosti a celkové dekadentnosti jejich fikčních světů jsou pro mě i mezi touto konkurencí VTM:B černým koněm.

Samotný ústřední děj paradoxně příliš silnou stránkou hry není. Jeho vývoj je rutinní, poměrně předvidatelný a celkově z něj myslím šlo vytěžit více. Nicméně množství rozmanitých a zábavných vedlejších úkolů ho obohacuje do té míry, že to člověk při hraní ani příliš nevnímá. Snad jen ke konci, kdy jsem měl už drtivou většinu doprovodných úkolů hotovou, začal být tento nedostatek o něco markantnější. Když budu určitější: rysem, který mi na hlavní dějové linii vadil nejvíce, byla její přílišná linearita. V prostředí, ve kterém jsou tak složitě vyostřené vztahy mezi jednotlivými frakcemi, dobro a zlo jsou jen pohádkou pro děti a Bůh už dávno spáchal sebevraždu, bych čekal větší individuální volnost v rozhodování o tom, co a s kým budu či nebudu dělat. Okolnosti před vás sice neustále nějaké volby kladou, nicméně jsou nakonec vždy jen kosmetického charakteru a v zásadních rozhodnutích vás hra stejně sama vodí za ruku. A většinou ještě opačným směrem, než chcete. Na co lze ale prozměnu zase jen pět chválu, je (charakterová) pestrost postav.

Vizuálně je hra jako celek zpracovaná náramně, Source engine jí sedí jako Smrtce kosa. Bohužel i zde ale časem vypluje na povrch jeden (čím dál tím větší) nedostatek, a tím je přílišná repetitivnost detailů. Když ze začátku objevujete město, vše se zdá nové, třpytivé a neokoukané, jenže brzy začnete zjišťovat, že jste například tu jistou zdobenou vázu v sídle upíří aristokratky už dříve někde viděli...v průměrném měšťáckém bytu v Downtownu...a buďte si jistí i tím, že jí nevidíte naposledy. Když jsem poprvé někde na stěně spatřil viset reprodukci Munchova Vampýra se stylově přebarvenou kšticí na zeleno, mé srdce téměř zaplesalo dojetím, nicméně stejný nález na druhé až dvacátédruhé další zdi mé nadšení zase postupně schlazoval. Rozpačitý pocit jsem měl i ve chvíli, kdy jsem slyšel hrát vyrvály stejné industriálně-metalové kapely v goth-rockovém klubu a v xhvězdičkovém hotelu, kde za jejich doprovodu na parketu dováděla kravaťácká smetánka z celého Los Angeles. Ale možná to byl vtip a já jen nemám smysl pro humor. Podobně to bylo možná i s tlustým černošským gangsta-dealerem zbraní, který zaparkoval svůj pojízdný byznys rovnou naproti stanovišti policejní hlídky. Toho jsem ale naštěstí jinde nepotkal. Zlatým hřebem noci jsou pak bezesporu řadové postavičky, kterých je vždy zhruba jeden exemplář od každého typu (muž a žena....eh...téměř). A když takhle na zastávce vedle sebe zvesela čekají na stejný autobus tři stejné ženy a dva stejní mužové ( přičemž i oblečení nakupují u stejného ševce), člověk téměř dostane chuť místo diktování kurzu budoucích dějin přeorientovat svou kariéru na provozování místní freak show. A co hůře, tenhle neduh se občas týkal i důležitějších NPC.

Soundtrack je poměrně našlapanou směsicí industrialu, (post)punku, metalu, darkwave, rocku, temné elektroniky a ambientu, která do syrového a špinavého „World of Darkness“ obstojně zapadá a preapokalyptická atmosféra, kterou je prosycen jeho vzduch, je díky tomuto hudebnímu doprovodu ještě o krapet hustější.

Za samotné závěrečné pozastavení rozhodně stojí nechutnosti a zvrácenosti, kterých je ve hře přehršel a které ve mně několikrát dokázaly úspěšně vzbudit dost nepříjemný až trochu depresivní pocit (což se mi při hraní her moc často neděje). Přičemž nejde jen o explicitní brutalitu, ale i o různé náznaky, kdy se třeba jen od někoho doslechnete, co se kde děje za zavřenými dveřmi, a je to celé podané tak sugestivně a reálně, že vám z toho je nedobře. A některé lokace ve vás tyhle pocity vzbudí prostě jen tím, jak to v nich vypadá (klaustrofobická cesta stokami do skrýše Nosferatu; doupě úchylného protetika; dům za městem, ve kterém se točí snuff filmy; nezapomenutelný strašidelný hotel...).

Už jsem napsal moc. Za mě zkrátka dobrý. Hodně dobrý.
+38
  • PC 100
Jsou hry, které jsou takové kvality, že bych si nejraději nechal vymazat paměť abych si je mohl zahrát znovu poprvé a znovu si užil tu nejlepší první hru. A vedle Starcraftu 2 a Zaklínače, je i Vampire Masquerade Bloodlines jednou znich.

Poprvé jsem tuto hru viděl v jednom díle GAMEPAGE, před několika lety, už tehdy mě velice zaujala její upírská tématičnost, avšak čas minul a nepamatujíce si název hry, jsem na ni zapoměl. Teprve v roce 2008, kdy se mi náhodou dostala do rukou, jsem měl příležitost si ji zahrát.

Opravdu jsem nevěděl co mám přesně čekat a tak jsem jen trpělivě čekal co ze hry vyleze. Následné zážitky se dají popsat jenom jako takové "Tsu-nami" dojmu.

Bezesporu nejlepší stránkou hry je její atmosféričnost a svět. Tento svět je prostě temnější, zkaženější, či jestli chcete v pokročilejším stadiu rozkladu. Atˇ je to polorozpadlá nemocnice, strašidelný hotel, či hlubší části stok, kam lidská noha nepáchla přes třicet let. Všude prostě člověk cítí tu surovou atmosféru, která je tak úžasná. A díky rozsáhlým informacím (pramenících z původního World of Darkness), hráč jen hltá jednu informaci za druhou a pomalu odhaluje nová tajemství, tohoto světa. Tento fakt zaručuje to, že Vás hra jen tak nepřestane bavit. A do tohoto světa s ponurou atmosférou se vrátite znovu.

Hra nabízí volbu jednoho z upírských klanů. Každý znich se vyznačuje jinými kvalifikacemi a schopnostmi a v tomto ohledu se otevírá další velké pozitivum celé hry. A to je, že tato hra se dá hrát různými způsoby. Je tu často kladen důraz na to jak byl úkol proveden. V této hře opravdu neplatí, že vždy je nejlepší vtrhnout dovnitř, všechny postřílet, sebrat klíče a otevřít sejf. Místo toho se může hráč proplížít, hacknout počítač, či otevřít trezor paklíčem, a to vše bez ztrát na životech.
Podle zvoleného způsobu se pak i liší množství exp. které hráč obdrží a za které vylepšuje své atributy.

Toto akční RPG nezapře své tvůrce a tudíž po vzoru Falloutu, je i tady je rozsáhlý systém dovedností a vlastností, takže každý si opravdu dokáže přizpůsobit postavu na tělo, ať už je to skrývající se Ajťák, který usmrcuje výstřelem z brokovnice, skrývající se ve stíném rohu, či chladnokrevný zabiják, který do davu gangsterů, naběhne vyzbrojen jen basebalovou pálkou. Vtipné jsou pak ty scény, kdy si postava s pokročilým přesvědčováním vleze do jídelny a začne si hrát na hygienika, nebo začne zkoušet hlídkujícího policistu, zdali zná oběžník B 68.

Jak už jsem zmínil, tak k tomu nejlepšímu patří postupné odhalování nových věcí.
S novými lokacemi se objevují nová Npc, informace, předměty a questy. Člověk se tak neustále vrhá dál do tohoto přiběhového víru. Může tak poznat příběhy starších upírů, jejichž jedinou touhou je dočkat se další noci.

Je velká škoda, že tato hra není o něco delší, vzhledem k tomu, že další pokračování už nebude. Dvě další městské čtvrti by neuškodily a stejně tak další vývoj osudů jednotlivých Npc. Celková hra dokáže tak nabudit až je člověku prostě líto, že musí skončit. Avšak, i tak se dá hra projít znovu a to třeba za jiný klan a jiným způsobem.

Ovšem není nad to, se v klidu ve svém santa mockém bytu, podívat do e-mailu. Při tom poslouchat v televizi zprávy o podivném tvoru, vyplaveném na pláž. A pak si zajít do krevní banky a smlouvat s Vandalem o ceně krevního balíčku.

I přes chyby tomu prostě musím dát 100%

Pro: Tato hra a zvěstovatel "soudného dne" postávající na rohu

Proti: Bugy ( s novými patchi, však minimálně), krátka doba hry, absence pokračování.

+19
  • PC 90
K této hře jsem se dostal relativně pozdě po vydání, což bylo štěstí, protože se jednalo o už stabilnější verzi. Dodnes s úsměvem vzpomínám, jak jsem netrpělivě čekal na češtinu, která ne a ne vyjít, takže jsem většinou mohl dojít jenom k čínské čtvrti, kde končila. Hrozně se mi líbilo, jak průběh hry ovlivňuje výběr postavy, hraní za Malkaviana nemělo chybu, hlavně během misí v Hollywoodu. Byla velká škoda, že hra měla takové technické problémy, které se jí posléze staly osudné. RPG je to ale skvělé, upírských her je málo.

Pro: Upíři, příběh

Proti: bugy, glitche a všechno podobné

+11
  • PC 95
Není hra jako hra, všichni z nás určitě znají RPG hry bez počítače, kdy se 2 - 5 nerdů uvelebí v jedné místnosti, obklopení hromadou knížek s pravidly, každý si úzkostlivě drží svůj pomačkaný, neustále přepisovaný papír s údaji jeho postavy a všichni s napětím koukají na PJ. Ten nejpravděpodobněji sedí v tom nejluxusnějším křesle a tajemně se na všechny usmívá. DnD a český ekvivalent DrD také každý známe, ale tato goth-punk World of Darkness k nám bohužel nikdy pořádně nezavítala. World of Darkness, ale nevypráví o údajných rytířích, zlodějích a čarodějích (alespoň ne o těch goth-punk), o družině, která se vypravila zabít draka a okrást ho a pak to všechno utratit v bordelu. World of Darkness je svět ve dne se nelesknoucích upíru, vlkodlaků, úchylných démonů, šílených mágů a dalších bytostí, které měly tu smůlu, přežily středověk a musí se ukrývat ve světě mobilů s foťákem.

VtM:B je spíše Adventůra než cokoliv jiného, nedá se to hrát jako střílečka, ani jako mlátička, musíte se připravit na to, že budete se muset opravdu stát bytostí noci, jinak vám hra nic neodpustí a váš požitek bude mizerný. Pokud se vám do světa noci podaří proniknout, budete si libovat v šesti hratelných upířích klanech reprezentující Camarillu. A zde se nejedná jen o jiný skin a pár jiných atributů či schopnosti, každý klan je unikát a každý z nich je jiným způsobem šílený. Pokud někdo si dal tu modrou fajfku bez toho aniž by ani nezkusil Malkaviana, jakoby VtMB vůbec nehrál.

Samotný příběh, postavy, prostředí tvoří skutečný masterpiece, autorům se podařilo do hry i vsadit útržky s dalších herních knih, takže se můžete těšit i třeba na vlkodlaky, upíry z východu a další ohavnosti, které vám s radosti urvou hlavu. Propracované detaily skutečně oceníte, v úchylkách si vyžijete, minimálně do jedné postavy se platonicky zamilujete a minimálně u jedné mise se naprosto poserete strachy.

K technické stránce, je to Source engine, sice jeho dosti zaostalá verze, ale šlape dobře, plynule, polygonů je dost, textury v dosti vysokém rozlišení, problémy mám jen s kouřem, což má ale každý druhý engine. Loadingy jsou rychlé a bugy.... no bylo jasné, že když vypustili nedokončenou hru, tak bugy budou, ovšem se vším se dá vypořádat, tudiž kdokoliv bude chtít zkusit tuhle goth uchylárnu vyzkoušet, povinně naistalovat Unnoficial plus patch, kromě opravy miliony chyb se dočkáte i otevření původně uzavřeného/nedodělaného obsahu, který obsahuje i několik questů. Z toho důvodu žádné minusové body za tyhle prkotiny nedávám.

Konec troiky je vskutku věc smutná, jelikož odešel někdo, kdo dodnes nebyl nahrazen, truchlete reinstalací... děti noci.

Pro: Malkavian, VV, Jeanette, Caine

Proti: Zkrachování studia (-5%)

+44
  • PC 95
Bloodlines jsou odpovědí na otázku, jak by vypadaly klasické RPG převedené do moderních enginů. Jak by mohly moderní RPG hry vypadat, aniž by si vysloužily ostrou kritiku poměrně velké části hráčské obce.
Jde o poslední počin Troika Games, kteří ani při svém posledním dílku (třetím, tuším) neslevili ze svých zásad. Hra je opravdové hardcore RPG. Je to jakási kombinace Deus Ex (akční stránka hry) a prakticky kteréhokoli ukecaného a kvalitního RPG. Předlohou byla PnP hra Vampire, kterou jste pravděpodobně nikdy nehráli, ale která dle herních materiálů, jež jsem si stáhl, je opravdu velice promakaná - a stejnými symptomy se Troika Games podařilo infikovat i Bloodlines.
Hru jsem dokončil pětkrát, jednou pouze s patchi od autory, zbytek dohrání (a bezpočtu rozehrání) už potom s neoficiálními patchi, které se staly tak nějak trademarkem Vampire - když hra vyšla, byla v prachbídném technickém stavu, přesto si získala řadu oddaných fanoušků, kteří neustále opravují chyby, obnovují autory zamčený obsah, realizují některé plány, které autoři s hrou měli. V době psaní komentáře jde už o verzi 8.0.

Příběh začíná vaším vstupem mezi upíry (tzv. 'embrace'), po propařené noci vletí partička do vaší ložnice, vašeho spolunocležníka/spolunocležnici okamžitě počastují kůlem do srdce a vás zrovnatak. Aniž byste věděli, co se vlastně děje, jste najednou u upířího soudu, kde je váš stvořitel popraven a vám je udělena milost jen na základě politické rivality. Vítejte v upíry okupovaném Los Angeles!
Spoustu lidí si získalo šest různých úvodů do hry z Dragon Age: Origins a některé kosmetické odkazy k původu v průběhu hraní. A teď si představte, že Vampire: Bloodlines nabízí sedm klanů, v rámci nichž jsou společné některé vlastnosti, některé reakce okolí, některé výhody a nevýhody (a to ani zdaleka nemluvím jen o RPG systému, ale o důsledcích pro hraní jako takové).
Uveďme si příklad - Nosferatu jsou postiženi odpudivým vzhledem, jehož i jen pouhé ukázání smrtelníkovi vyústí v porušení 'maškarády', což je vlastně zásada, která brání provalení upířího tajemství na veřejnost (porušíte pětkrát a končíte); Nosferatu se tedy musí pohybovat převážně kanály, přestože se drtivá většina hraní odehrává ve městě, museli autoři vybalancovat celou jednu část pro tyto účely (a podařilo se jim to!). Na druhé straně třeba Malkaviani jsou postižení šílenstvím - autoři pro ně museli navrhnout kompletně jiné odpovědi v dialozích, opravdu hodně rozdílných reakcí (což platí i pro některé jiné klany v různých situacích), dokonce mají Malkaviané i vlastní 'slang', navíc vidí díky své schopnosti 'insight' do postav, s kterými komunikují, takže se jim mnohdy podaří odkrýt tajemství postav mnohem dříve, než se to dozví ostatní klany. A tak bychom mohli pokračovat docela dlouho, ale myslím, že tu komplexitu musíte cítit (a že je opravdu dotažená do konce, to si můžete doplnit z mého hodnocení). Jenže to není všechno - některé postavy reagují i podle toho, s kým jste se rozhodli v průběhu hraní spřáhnout, což, pokud jste schopní řečníci, můžete zlepšit (pokud jste netaktní, tak i zhoršit).
Jak příběhových, tak i vedlejších questů je ve hře opravdu hodně (s neoficiálními patchi toto číslo lehce stoupne) a jakkoli bych vám některé chtěl vyprávět, ovládnu se, protože jsou prostě skvělé. Přesto musím říct, že nástroji k jejich splnění není jen brokovnice a nůž a váš postup hrou nemusí být ani zdaleka vydlážděn krví a kostmi nepřátel - pokud jste pacifista, můžete se hrou docela pohodlně proplížit (a nemusí to být zrovna oškliví Nosferatu, i třeba šílení Malkaviani ovládají schopnost neviditelnosti), na druhé straně vám ale nikdo nebrání, pokud se hrou chcete rovnou prosekat nebo prostřílet - je to na vás. Přestože mají určité klany dispozice k nějakému stylu hraní, drtivou většinu z nich si stejně určujete vy tím, kam přidáváte skill pointy. Důležité ale je poznamenat, že zabíjení monster, lidí či upírů vám nic nepřinese, a tak máme vyrovnanou pozici jak pro plížiče, tak pro masomlýnky.
Jakkoli by se mohlo zdát, že bojům věnuji moc pozornosti, není tomu tak. Stejné principy totiž platí i pro všechen ostatní čas, který v upíry okupovaném LA strávíte - a boji nestrávíte většinu času, to mi věřte. Což bohužel neplatí pro Nosferatu, kteří si už z podstaty svého klanu zrovna moc nepokecají, a tak se většinou je tiše plíží stíny.
Samotné boje jsou spíše nemotorné, nezvyká se na ně nijak příjemně, přesto se dají hrát. Každopádně jsem vděčný, že těžiště hry neleží v bojích.
Technická stránka hry je i po dvou oficiálních a několika desítkách neoficiálních patchů stále dost mrzká, ale hra už alespoň nepadá a některé nejzávažnější problémy s některými grafickými kartami a podobné problémy byly odstraněny. Výběrem grafického enginu (Source z Half Life 2) si autoři docela nasrali do bot. Nebudu vám lhát - některé lokace jsou skvělé, hra je dokonce hodně osobitá, ale tato positiva vycházejí daleko spíše z narace, než z umění s enginem. Troika Games měli využít jinou technologii, to je jasné - HW náročnost je zcela neúměrná tomu, co se na obrazovce odehrává (ačkoli s dnešními sestavami nám zrovna tohle může být jedno), animace jsou někdy směšné, někdy dokonce odporné, lokace působí, i když často nacpané předměty, prázdně. Zvuky zní divně (což rozhodně neplatí pro fantastický dabing!), ozývají se často se zpožděním.

Čím je tedy hra tak moc výjimečná? Těžko se to vysvětluje. Ta fantastická atmosféra, kterou při hře budete vychutnávat, to se nedá popsat - geniální soundtrack namíchaný z licencovaných songů tak dokonale sedící k prostředí na jedné straně a vlastního soundtracku na straně druhé. Ta úžasná perverznost hry, která není samoúčelná ani náhodou - jen těžko si po dohrání budete myslet, že upíři by mohli vypadat či se chovat jinak, že jejich samotný svět by mohl být jiný. To fantastické zasazení do reálií našeho světa, vás nenechá ani na chvíli pochybovat, že oni tam někde venku skutečně jsou. A to i za předpokladu, že vaší nejoblíbenější knihou je Jak se kalila ocel a svým drahým polovičkám za vlahých nocí recitujete nejfantastičtější pasáže z Inženýrské odysey.

Pro: Komplexita hry, fantasticky fungující svět, příběh, atmosféra, soundtrack, poctivý RPG systém, dialogy, dabing, postavy,... A vůbec všechno, co není uvedeno v záporech.

Proti: Nezvládnutá práce s enginem, animace, zvuky, nijak moc záživné boje.

+29
  • PC 85
Takže další herní rest splněn, o to více klidnější spánek přinese dokončení dobrodružství ze světa upírů, kdy ještě nevypadali jak buzeranti a nevisely na plakátech zdí náctiletých fanynek.

Přesto zde nebudu hlásat další příchod herního mesiáše, a vynášet hru do absolutního hodnocení. Do toho stavu má přeci jen daleko. Ale začnemě tím skvělým. Díky volbě klanu se zde nabízí velká znovuhratelnost, a rozdílnost jejich vlastností a povahových rysů je vskutku dobře odvedená práce. Jen je škoda že hráč ve hře nepozná více do hloubky svůj klan, nenajde tu žádné klanové sídlo a na členů stejného bratrstva narazí jen vzácně.

Postavy a charaktery které se zde vyskytují se zaryjí do paměti opravdu hluboko, díky své šílenosti, humoru nebo originalitě. O to více zamrzí že po sdělění informace k posunutí vašeho dějě už Vám nic neřeknou, a jejich 5 minut slávy končí ve zpomínce na jejich brilantní výkon. Od toho se taky odvíjí úkoly, některé jsou skutečně dechberoucí a zanechají mrazivý pocit v zádech, jiné jsou jen o tupém vyčištění lokací které jsou nejméně zábavné.

Základen akce je boj a některé situace prostě jinak řešit nelze což zamrzí, při nahlédnutí do vývoje postavy. Z toho se prostě hráč nevyvlékne ať své zkušenosti narve do čeho chce. A v tom vidím největší kámen úrazu. V každém městě prostě příjde hlavní mise která Vás hodí do lokace čekajících nepřátel, kdy z bodu A do bodu B je musíte buďto zabít střelbou či kontaktními zbraněmi nebo potichu se jim přiblížit za záda a zabít je. Takto projdete několik úrovní až dorazíte k bossovi kterého v místnosti uběháte a ustřílíte/umlátíte. Problém je ale z pocitu toho boje, střelba působí prostě divně, navíc postava moc ran nevydrží, mlácení nepřátel zblízka působí občas až komicky kdy létají přes místnost jako bálonky napuštené héliem. A zabíjení ze zálohy potichu, ze začátku nadche, po padesáté stejná viděná poprava už nudí. Výběr střelných zbraní je alespoň pestrý.

Boje mi prostě v tomto podání a provedení ukrutně nesedli, ale hlavní potenciál Vampire vidím někde úplně jinde. Kouzlo hry tkví v postavách, atmosféře kterou dokáží vyvolat noční města a lokace, v rozhovorech a zkoumání tohoto temného místa. A v originálních a netradičních misí. Navíc to vše podtrhuje skvělý soundtrack a dabing. Takže tento výlet do světa nemrtvých sem si vychutnal, ale dlouho se tam nevydám kvůli nemilým vzpomínkách na akční vložku hry. Za dohrání ale určitě stojí.

Pro: Temný svět upírů, klany, města a lokace a jejich pochmurná atmosféra, soundtrack a dabing, charaktery postav

Proti: Soubojová část mohla být kvalitnější a lépe provedena, občasné bugy a čistě zabíjecí mise

+32
  • PC 90
Na túto hru som sa kedysi veľmi tešil.

Hral som jej predchodcu, atmosferického Vampire: The Masquerade Redemption, ktorá, aj keď trpela nemožnosťou voľby v príbehu (okrem konca), nebola ukrátená o atmosféru, ktorej mala na rozdávanie.

Preto som s nádejou čakal „na dvojku.“ Verziu 1.0 som hral ešte napálenú. Po zistení, že hra je zabugovaná za hranicu tolerovania, som ju sklamane zmazal.

No o niekoľko rokov neskôr ju istý nemenovaný časopis mal ako plnú hru v prílohe – tentoraz už plne opatchovanú. Aj keď hra už nepadala, bol som nemilo prekvapený jalovým pocitom zo súbojov, pritom príbehovo (najmä dialógmi) ma hra vtiahla okamžite.

Znechutený som bol taktiež z animácií postáv pri súbojoch, po realistických animáciách v jednotke prišla studená sprcha v Bloodlines – keď niekomu zavalíte s baseballkou, namiesto toho, aby to sním pleslo o zem, protivník vyletí dva metre do vzduchu a niekoľko krát to s ním otočí, pričom mu nad hlavou komixovým fontom písma vyskočí damage. Toto sa sem vážne nehodí, najmä ak sa zvyšok hry snaží o realizmus.

Hru som potom nainštaloval ešte dvakrát, no ani raz sa mi nepodarilo dostať sa von zo Santa Moniky.

Až teraz, v roku 2011, po tom, čo som si zistil, že existuje neoficiálny patch, ktorý toho ešte mnoho v hre opravuje, ako aj Clan Quest Mod, som sa rozhodol, že sa nevzdám a hru neodinštalujem, pokiaľ ju neprejdem. Stalo sa :)

10.11. som spokojne hľadel na finálne animácie a záverečné titulky.

Keby bola celá hra taká, ako Santa Monica, dám jej 85. Questy v tejto časti mi prišli veľmi nesúrodé, nechápal som, čo majú jednotlivé kroky spolu spoločné napr. nikdy by som nevedel, ako dokončiť ten quest s Virgilom Crumbom, keby som jeho mŕtvolu náhodou neobjavil pri explorovaní v nemocnici, alebo to, že pri queste „Thin Blood“ by som mal hľadať určité špecifické auto, ktorému sa dá otvoriť kufor, keďže všetky ostatné autá (s výnimkou taxíka) sú statické objekty – pri niektorých questoch bol skrátka google dobrý kamarát . Celé toto mesto/štvrť som skôr pretrpel, aj keď nepopieram, že môžem byť zaujatý, keďže som hru rozohrával asi už piatykrát. No akonáhle som sa dostal (prvýkrát v živote) do Downtownu, hra pre mňa nabrala grády, aj questy sa mi zdali koherentejšie.

Hra je to diametrálne odlišná od jednotky. Dlho som to nemohol prekusnúť, ale musím povedať, že to vôbec nie je na škodu. Zatiaľ čo jednotka vám dovoľovala vyhrať sa akurát tak s vývojom postavy (a súboje bola radosť hrať), no do príbehu ste nijako zasahovať nemohli (to nie je výčitka), dvojka na to ide úplne opačne: súboje sú hrozné (až Unnoficial Patch a Clan Quest Mod ich vyladí do hrateľnej podoby), zato do príbehu priamo zasahujete, a to hraním role (we´re talking about RPG here, right?). A každá táto rola je odlišná, čo závisí od klanu, ktorého ste členom. Hra za každý z nich je odlišná, no najmarkantnejšie je to vidieť na Malkaviáncoch a Nosferatu, keďže ich štýly hrania sú najodlišnejšie od ostatných klanov.

Aj level design bol neobvyklý. Vo väčšine RPG je mesto akési „haven,“ odkiaľ robíte výpady na jednotlivé lokácie/ alebo je celá hra otvorený sandobxový svet.

Tu ste však skoro všetko (90 percent) mali priamo v meste, kde ste mali jednotlivé budovy, byty, ktoré sa dali odomknúť až po prijatí určitého questu a tak ste sa temer celú hru nepohli z danej štvrte preč.

Experience tu nedostávate za súboje, ale za úspešné splnenie úlohy (aj za niektoré odpovede v dialógoch) – a je jedno ako sa k splneniu úlohy dopracujete. Už z toho je zrejmé, že bojovať nemusíte, ale môžete. Tu sa naplno prejaví odlišný prístup jednotlivých klanov.


Dovolím si povedať, že hra je bez Unofficial Patchu nehrateľná, resp. nedotiahnutá. Som rád, že Clan Quest Mod (konkrétne Camarilla Ediiton, ak sa nemýlim) vrátil do hry disciplínu Bloodheal (za ten pomalý autoheal by som najradšej Troiku vyzauškoval) a celkovo pravidlá hry upravil, aby boli bližšie pen&paper verzii, čo oceňujem. Taktiež vyladili súboje, najmä pri používaní zbraní na diaľku je to cítiť.

I cez to som v hre mal jeden špecifický bug: niekedy, keď som hru uložil s vytiahnutou zbraňou, po loadnutí mi postava začala sama páliť zo zbrane a nedalo sa to nijako zastaviť, len reštartom celej hry. Ale to je taktiež jediný vážny bug, na ktorý som počas celej hry narazil.



Ja som hral za Malkaviánca a spočiatku som mal problém porozumieť, čo vlastne tým druhým moja postava hovorí a zároveň som sa už dávno nebavil takým dadaisticko-bizardným spôsobom, ako práve s Malkaviáncom.

Chcem povedať, v ktorej inej hre môžete viesť monológy s dopravnou značkou, rozprávať sa s televízorom, alebo presvedčiť Samanthu, že ste jej dávno spláchnutá korytnačka? Jediná hra, ktorá mi napadla, je Callahan´s Crosstime Saloon, tam ste sa tiež mohli rozprávať s čokoládou alebo zachraňovať upíra so samovražednými sklonmi (bol nesmrteľný a to ho deprimovalo), kôli čomu som si mylne myslel, že hra vznikla na motívy kníh od Douglasa Adamsa.

A samotný koniec? Ten ma prekvapil. Len by ma zaujímalo, kde sa Kain naučil tak rýchlo šoférovať :), keďže strávil viac ako 2000 rokov zavretý v priestoroch o veľkosti väčšej chladničky s mŕtvolou Messeracha.


Preto hre dávam 87/88 percent. Na 90-tku podľa mňa nemá, a 85 „just won´t do the justice.“

Že hra má unikátny setting a brilantné dialógy? Bez pochyby. Rovnako ako nedotiahnutý súbojový systém a zvláštne animácie v súbojoch.

Niekto by sa mohol spýtať: „No dobre, ale to dobré ti nestačí?,“ na čo ja odpoviem: „A nemohlo toho byť viac?“

PS: Na Temple of Elemental Evil sa teším :)

Pro: unikátny setting, brilantné dialógy, Malkaviánci, Nosferatu

Proti: nevyzretý súbojový systém, zvláštne animácie v súbojoch

+36
  • PC 75
VtM: Bloodlines byla dost možná v době svého vydání daleko rozporuplnější než je dnes, neuvěřitelné množství nedodělků, chyb a bugů stejně jako špatná optimalizace dělaly z hraní tak trochu sadomasochismus. Přesto málo lidí, co hru koupili, ji odložilo do šuplíku, protože koncept i obsah hry byl velmi atraktivní - upíří tématika prostě táhne a je překvapivé jak málo her bylo dosud vytvořeno. Dnes už díky patchům je hra celkem dohratelná, i když jsem taky párkrát zuby zaskřípal. Jelikož tu je pozitivních komentářů až až, spíše zdůvodním proč se mi hra až tak moc "nelíbila"(v uvozovkách, protože jsem ji dvakrát dohrál - za Ventrue a Tremere) - můj příspěvek tak berte jako spíš polemický pohled než vážně míněnou recenzi

Příběh je jednoduchý, ale základní funkci plní - spojuje jednotlivé úkoly postavy a lokace. Co mě ovšem mrzelo, je hlavní, chcete-li hráčská postava. V Vampire: The Masquerade - Redemption se mi celkem líbilo že jste nezačínali jako upír, vychutnali jste si Prahu hezky za světla a po přeměně jste jako křižák "nevzali přeměnu dobře", nicméně jste byli donuceni tou nejsilnější motivací, která existuje, pokračovat dál. Tady žádný přerod, tedy ani kontrast mezi minulým životem a starým a z toho vyplývající dilema nezažijete. Stejně jako například v The Elder Scrolls III: Morrowind začínáte bez minulosti a náplní postavy budete jen vy sám. Pro mě bylo celkem těžko pochopitelné, jakou máte motivaci ty úkoly plnit a vůbec pokračovat dál. Na druhou stranu, co nemá vaše postava mají NPC kolem - jestli bych něco na příběhu vyzdvihl, tak je to právě propracovanost jednotlivých NPC, která mají svou minulost a motivaci.

Co do náplně misí a atmosféry, nemůžu si objektivně stěžovat. Atmosféra je v některých pasážích výborná opuštěný dům s duchem, sídlo Malkoviana, celkové jde vyznění spíše cestou noir, gothic a dekadence, což nemusí každému sednout a já bych uvítal trošku více toho hororu nebo romance. Úkoly jsou různorodé, některé sednou, některé méně...ale hlavně nenudí. Pár misí lze řešit různými způsoby, v konečně fázi však už to jde podle známého "co nejde silou musí jít ještě větší silou".

Grafika je dosti nevyrovnaná, v některých pasážích hry se nemusí stydět ani dnes, v jiných zase působí jako hra o několik let starší. Co se povedlo jsou obličeje, se kterými si někdo pořádně vyhrál. Naopak animace nic moc. Textury exteriérů a sálů jsou pěkné. Naopak textury hlavně interiérů jsou mnohdy hodně ošklivé. Prostě hodně nevyrovnaná grafika, která je zároveň nevyrovnaně náročná. Hrál jsem to tehdy na sestavě, která dává každou tehdejší hru bez cuknutí na nejvyšší detaily, a tady jsem zažil v některých pasážích vybíjení zombie na hřbitově, jezírko v katakombách obrázkový slideshow. Smutné je též malé množství modelů postav, když na diskotéce uvidíte jak tři stejné extravantně oblečené slečny trsají vedle sebe, tak radši rychle hledáte cestu ven...

...v tom vám ovšem může zabránit parádní soundtrack, který právě tam kde se trsá svižně běží. Kdo vybíral písničky byl geniální, tématice hry sedne soundtrack jako hrnec na prdel. Vedle známějších Ministry, Lacuna Coil, Darling Violetta mě nejvíc zaujala skladba Chiasm-Isolated. Ve spojení s tím, co se ve hře dělo, mě hudba fascinovala.

Některé úkoly vyřešíte rozhovory, naprostou většinu však bojem nebo stealth. Výběr upírů mění trochu podobu dialogů, nic zásadního ale potěší. Radikálně jiná hra je za Nosferatu, kteří se zřejmě budou po městě muset pohybovat stokami. Co do plnění misí však jsou všechny "rasy" bohužel velmi podobné...popravdě žádné existující "RTFPRPG" (real-time shooting first person role playing game) na mě v tomhle směru jako vzor nepůsobí (ani slavné Deus Ex). Takže pořád čekám na titul, který by spojoval rpg se stealth a nevypadalo to že NPC jsou slepí/RPG a FPS a nevypadalo to, že váš hrdina vyfasoval nechtěně náboje do vzduchovky nebo mu preventivně ohnuli hlaveň. VtM tak pouze pokračuje v nastavené laťce, a nezbývá než zase vzít do ruky světelný meč, ehm, katanu a rubat ty ťulula pěkně zblízka nebo se prostě neohlížet na nějaký stíny a plížení a využít svoji upíří odolnost k co nejrychlejšímu hledání východu přes střelbu nepřátel. Co dokáže některé mise zkazit je nejen obecně nízká AI, ale i špatný design úrovní. Stejně jako ve výše zmíněné legendě je jediná účinná a zábavná alternativa vůči boji zblízka nebo proběhávání střelba sniperkou z dálky, ke které se ovšem tady zas tak moc nedostanete.

RPG systém se mi celkem líbil, bohužel i zde dochází k nešvaru, že každá dovednost má objektivně odlišnou míru užitečnosti. Tak tomu však je i v jiných RPGčkách. Co je horší, že v průběhu hry můžete dostávat vylepšení v podobě knih. V mé první hře jsem přišel asi dohromady o 4 bodíky protože jsem si vylepšoval zrovna dovednosti na které byly knihy. No a ty knihy vám nejsou zbytečné pouze, když máte max úroveň... ale už když máte danou úroveň, takže si hned v úvodním rozhazováních bodů můžete uškodit. Obtížnost je však vyvážená, horší postava se jen trošku víc zapotí.

Pro: vynikající soundtrack, dobře vytvořené postavy, pěkné rozhovory, dekadentní gothic atmosféra (může být minusem)

Proti: odfláklá optimalizace a časté chyby, vaše postava bez minulosti a motivace, špatný design levelů, malý počet modelů postav, podivný systém bojů a stealth

+24