Vurhor
Smile. The world is not ending just yet.
Pathfinder: Kingmaker pro mě bylo před několika lety učiněným zjevením, které dodnes považuji za jedno z nejlepších izometrických RPG všech dob. Tudíž když Wrath of the Righteous začal sklízet ještě lepší reakce, byl jsem natěšenej jak malej. Zprvu jsem chtěl hrát za drsňáckého Demonslayera, ale pak se mi jaksi zachtělo vtělit se do ultimátního Mirka Dušína, takže jsem proti mocnostem zla vytáhl za standardního paladina, jenž se vydal po mýtické cestě Anděla. Já vím, je to klišé jak blázen, ale hej, v jednoduchosti je síla. A že můj paladin byl silnej!
I přestože hra má na první pohled velice jednoduchý děj - poraž armády démonů a zažeň je zpět do Abyssu - s jeho postupným rozkrýváním začne zacházet více do hloubky. Hrozně se mi také líbí, jak je nyní děj rozestavěný. Zatímco v Kingmakerovi to bylo co Act, to problém/hrozba, jež se musí vyřešit, ve WotR je to více ve stylu dobrodružné výpravy. Act 1 je taková rozehřívačka s expozicí, v Actu 2 vyrážíme do světa, abychom zasadili protiúder, v Actu 3 se svět konečně pořádně otevře a Act 4 mi pak SILNĚ připomínal Planescape: Torment, hlavně tedy settingem a celkovou atmosférou. Hra taktéž skvěle představuje jednotlivé záporáky. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale normálně jsem si začal na kus papíru psát jména všech podstatných nepřátel, tudíž padala jména jako Deskari, Minagho, Darrazand, Baphomet a samozřejmě skvěle napsaná Areelu Vorlesh, u níž jsem ale měl dlouhou dobu otazníček. Který jsem na začátku Actu 5 smazal. Celkově mi příběh přišel povedený a zdařile odvyprávěný, samotné finále ale měl Kingmaker zmáknuté lépe, zde mi přišlo o dost vlažnější.
Hráč si navíc může krásně pohrát s levelením své postavy a jednotlivých parťáků a dělat parádní buildy. Navíc jednotlivé Mythic Paths přinášejí jak jiné schopnosti, tak i odlišné interakce a questy, tudíž hra je tak krásně znovuhratelná. Samotné souboje jsou pak mnohdy opravdu lahůdkou, byť několikrát jsem se dostal do opravdu tuhých konfrontací, při kterých jsem se ze zoufalství popadal za hlavu a hlasitě křičel "WTF!!!" V rámci toho bych chtěl speciálně zmínit boj s Playful Darkness, ze kterého budu zřejmě mít nadosmrti PTSD. Ale tak co. Nakonec stejně padla. Ta občasná frustrace ale byla ve výsledku uspokojující a jsem rád, že se se mnou hra nemazlila.
Správa armády a určování dekretů je však oproti správě království v Kingmakerovi o něco slabší a řekl bych i méně propracované.. Strašně to ale zachraňovaly ony minihry ve stylu Heroesů, které mě chytly jak blázen. A co si budem, jakmile dostanete vylepšené lučištníky a generálskou schopnost, která nepřátele v daném perimetru stunnuje, rázem máte vyhráno. Kam se hrabe melee!
Hra má i několik opravdu silných a pamatovatelných momentů. Z nějakého důvodu mě strašně dostala scéna ze snu Arueshalae, kdy jsem se střetl s přízraky jejích obětí. Až mi vyhrkly slzy do očí, hodně to ale bylo i parádní hudbou. Stejně tak bylo senzační setkání s Nocticulou, dobývání Drezenu nebo první probuzení mýtických schopností. A následně i jejich zavrhnutí. Když jsem se jich vzdal a setřel z tváře úsměv Areelu a Nocticuly, byl jsem na svého palaďouše strašně pyšný.
A pak jsou zde samozřejmě i parťáci, se kterými si Owlcat dal tentokrát o něco větší práci. Až na pár výjimek mi přišli skvělí, navíc na nich strašně oceňuji aspekt, na který by si mnohé AAA RPG tituly jako Dragon Age už dle mého netroufly. Tedy to, že není tak těžké o ně přijít. Během hry mi zemřeli tři parťáci - dva jsem musel zabít, protože se obrátili proti mně, a jeden mi hrdinsky zemřel na konci jeho companion questu. V jednom případě to byla fakt těžká ztráta, ale rázem to hned zvýšilo můj už tak velký respekt ke hře. A stejně jako v Kingmakerovi, i zde rozeberu parťáky individuálně.
Seelah: Sympatická, byť nepříliš zajímavá paladinka, která se však osvědčila jako skvělý tank. Navíc mít palaďouše ve hře, kde převážně bojujete s démonickými mocnostmi zla se vždycky hodí. V rámci toho jsem jí nakonec sebou bral v podstatě všude. Její companion quest navíc patří mezi ty vydařenější.
Camilia: Ze začátku mi přišla poměrně nezajímavá, ale jakmile jsem se o ní v Actu 3 dozvěděl poměrně husté a překvapivé informace, rázem jsem změnil názor. Moc jsem ji s sebou ale nabral, protože jsem noob, co neumí se šamany. Byla ale skvělou náhradou za Woljifa, když zrovna nebyl k mání.
Lann: Co jsem tak koukal, Lann nepatří u fanoušků mezi příliš oblíbené postavy, ale mně přišel vcelku sympatický. Fajn lučištník s pár libovými schopnostmi, který měl i hezkou mini linku se svou mamkou. Před druhou polovinou hry jsem ale místo něho začal více brát s sebou Arueshalae, která s lukem uměla mnohem lépe.
Wenduag: Během prvního hraní jsem ji bohužel neměl šanci pořádně poznat. Jelikož jsem hrál za nemilosrdného dobráka, tak nakonec zařvala v Actu 3.
Woljif: Woljif je v podstatně poměrně standardní chaotický neutrální darebák, jehož companion quest končil jedním z nejtěžších bojů z celé hry. Ze začátku jsem ho moc nemusel, ale nakonec mi i přirostl k srdci. Výbornej damage dealer, který zároveň může díky svým magickým schopnostem i dobře buffovat, navíc je zásadní mít ve družině někoho, kdo umí páčit zámky a likvidovat pasti.
Ember: Skvělá postava. Aby se mi dostal pod kůži někdo, kdo je tak naivní a roztomile dobrosrdečný, to se věru jen tak nevidí. Trochu mi připomínala naši kočku, možná v tom tkví mé sympatie. Jinak dost dobrá čarodějka a buffařka. A na její interakci s Nocticulou nelze zapomenout!
Daeran: Můj největší oblíbenec. Arogantní narcistické hovado, jehož hlášky mě však nejednou dokázaly rozesmát. Navíc se jednalo vyloženě o páteř celé družiny, jakožto skvělý healer a hlavní "buffař" zachránil mnoho zoufalých situací. Má navíc celkem cool comapnion quest, byť jeho závěr trochu zklamal.
Regill: Tímto chci pogratulovat Owlcatu, že vytvořili historicky prvního gnóma v historii žánru fantasy, který je charismatický a cool. Regill sice za mě nikdy nebyl kdovíjak skvělý damage dealer, převážně jsem ho ale bral s sebou kvůli jeho hláškám a charakteru. Jeho drsný pragmatismus a chladnokrevnost bylo vždy radostí sledovat, obzvlášť úžasný hlas Marca Thompsona tomu všemu dodával šťávu.
Nenio: Osobně jsem ji celou dobu bral jak naprostý comic relief. Některé interakce s ní byly fakt vtipné, třebas její experiment s přátelstvím byl opravdu povedený. Její companion quest bych přirovnal ke questu Unseeing Eye z BG2 - člověk čeká něco nenáročného a krátkého, ale vyklube se z toho pravý opak. :)
Greybore: Meh. Greybore mi silně připomínal Zaeedea z ME2, což bohužel není kompliment. Velice tuctový lovec odměn, jehož charakter mě moc nezaujal. Ale hon na draka v Actu 3 jsem si s ním moc užil. Ani hratelně mi nepřišel moc zajímavý, ale možná to je jenom tím, že za slayery neumím.
Sosiel: Ještě méně zajímavější postavou byl však Sosiel, kterého jsem pustil domů předčasně v Actu IV. A a ani mě to moc nemrzelo.
Arueshalae: Zlatíčko. Byť dějová linka se sukubou, která chce napravit své hříchy a zvěrstva z minulosti, není ve fantasy žánru nic nového, hra její příběhovou linku opravdu krásně odprezentovala. A romance s ní je fakt moc hezká. ABSOLUTNĚ BRUTÁLNÍ damage dealer s lukem. Po tomto zjištění jsem ji s sebou bral pořád.
Hudba je zde vyloženě vynikající. Dmitry V. Silantyev se rychle stává jedním z mých TOP nejoblíbenějších skladatelů, ale i Mikhail Kotov a Sergey Eybog odvedli také skvělou práci. Kromě parádního hlavního motivu, který v hráči opravdu vzbudí pocit hrdinského tažení proti mocnostem zla, se mi ještě velice líbily následující tracky:
The Myth Begins
The Fifth Crusade
Crusade Victory Theme
Light of Heaven
Starward Gaze
Master of My Own Fate
Přiznám se, že mě ve výsledku mrzelo, že drtivá většina hry není nadabovaná. Navíc se s tím vynořil jistý problém, se kterými se izometrická RPG čas od času potýkají. WotR je obří hra s mnoha postavami. Některé z nich se vrací napříč Acty, nicméně jak mnohé z nich nemají dabing ani portrét, tak jsem se občas ztrácel a zapomínal jsem, s kým že to vlastně mluvím. Možná je to ale mou celkovou zapomětlivostí. Také mě občas rozčilovalo, že společnicí čas od času neuposlechli mé příkazy a začali dělat něco úplně jiného. Nevím kolikrát jsem nadával Daeranovi (still love him though), že místo healování začal útočit.
Owlcat každopádně nezklamali. Pathfinder: Wrath of the Righteous je jejich dalším naprosto skvělým a zabývaným počinem, který naplno uspokojil mé srdíčko veterána Infinity Engine her. Jednoznačně si to jednoho dne zahraju znovu. A jak se teď mnozí dohadují o tom, které studio by mohlo vytvořit potenciální BG4, myslím, že existuje pouze jediná správná odpověď.
A ano, líbilo se mi to víc než BG3.
Pathfinder: Kingmaker pro mě bylo před několika lety učiněným zjevením, které dodnes považuji za jedno z nejlepších izometrických RPG všech dob. Tudíž když Wrath of the Righteous začal sklízet ještě lepší reakce, byl jsem natěšenej jak malej. Zprvu jsem chtěl hrát za drsňáckého Demonslayera, ale pak se mi jaksi zachtělo vtělit se do ultimátního Mirka Dušína, takže jsem proti mocnostem zla vytáhl za standardního paladina, jenž se vydal po mýtické cestě Anděla. Já vím, je to klišé jak blázen, ale hej, v jednoduchosti je síla. A že můj paladin byl silnej!
I přestože hra má na první pohled velice jednoduchý děj - poraž armády démonů a zažeň je zpět do Abyssu - s jeho postupným rozkrýváním začne zacházet více do hloubky. Hrozně se mi také líbí, jak je nyní děj rozestavěný. Zatímco v Kingmakerovi to bylo co Act, to problém/hrozba, jež se musí vyřešit, ve WotR je to více ve stylu dobrodružné výpravy. Act 1 je taková rozehřívačka s expozicí, v Actu 2 vyrážíme do světa, abychom zasadili protiúder, v Actu 3 se svět konečně pořádně otevře a Act 4 mi pak SILNĚ připomínal Planescape: Torment, hlavně tedy settingem a celkovou atmosférou. Hra taktéž skvěle představuje jednotlivé záporáky. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale normálně jsem si začal na kus papíru psát jména všech podstatných nepřátel, tudíž padala jména jako Deskari, Minagho, Darrazand, Baphomet a samozřejmě skvěle napsaná Areelu Vorlesh, u níž jsem ale měl dlouhou dobu otazníček. Který jsem na začátku Actu 5 smazal. Celkově mi příběh přišel povedený a zdařile odvyprávěný, samotné finále ale měl Kingmaker zmáknuté lépe, zde mi přišlo o dost vlažnější.
Hráč si navíc může krásně pohrát s levelením své postavy a jednotlivých parťáků a dělat parádní buildy. Navíc jednotlivé Mythic Paths přinášejí jak jiné schopnosti, tak i odlišné interakce a questy, tudíž hra je tak krásně znovuhratelná. Samotné souboje jsou pak mnohdy opravdu lahůdkou, byť několikrát jsem se dostal do opravdu tuhých konfrontací, při kterých jsem se ze zoufalství popadal za hlavu a hlasitě křičel "WTF!!!" V rámci toho bych chtěl speciálně zmínit boj s Playful Darkness, ze kterého budu zřejmě mít nadosmrti PTSD. Ale tak co. Nakonec stejně padla. Ta občasná frustrace ale byla ve výsledku uspokojující a jsem rád, že se se mnou hra nemazlila.
Správa armády a určování dekretů je však oproti správě království v Kingmakerovi o něco slabší a řekl bych i méně propracované.. Strašně to ale zachraňovaly ony minihry ve stylu Heroesů, které mě chytly jak blázen. A co si budem, jakmile dostanete vylepšené lučištníky a generálskou schopnost, která nepřátele v daném perimetru stunnuje, rázem máte vyhráno. Kam se hrabe melee!
Hra má i několik opravdu silných a pamatovatelných momentů. Z nějakého důvodu mě strašně dostala scéna ze snu Arueshalae, kdy jsem se střetl s přízraky jejích obětí. Až mi vyhrkly slzy do očí, hodně to ale bylo i parádní hudbou. Stejně tak bylo senzační setkání s Nocticulou, dobývání Drezenu nebo první probuzení mýtických schopností. A následně i jejich zavrhnutí. Když jsem se jich vzdal a setřel z tváře úsměv Areelu a Nocticuly, byl jsem na svého palaďouše strašně pyšný.
A pak jsou zde samozřejmě i parťáci, se kterými si Owlcat dal tentokrát o něco větší práci. Až na pár výjimek mi přišli skvělí, navíc na nich strašně oceňuji aspekt, na který by si mnohé AAA RPG tituly jako Dragon Age už dle mého netroufly. Tedy to, že není tak těžké o ně přijít. Během hry mi zemřeli tři parťáci - dva jsem musel zabít, protože se obrátili proti mně, a jeden mi hrdinsky zemřel na konci jeho companion questu. V jednom případě to byla fakt těžká ztráta, ale rázem to hned zvýšilo můj už tak velký respekt ke hře. A stejně jako v Kingmakerovi, i zde rozeberu parťáky individuálně.
Seelah: Sympatická, byť nepříliš zajímavá paladinka, která se však osvědčila jako skvělý tank. Navíc mít palaďouše ve hře, kde převážně bojujete s démonickými mocnostmi zla se vždycky hodí. V rámci toho jsem jí nakonec sebou bral v podstatě všude. Její companion quest navíc patří mezi ty vydařenější.
Camilia: Ze začátku mi přišla poměrně nezajímavá, ale jakmile jsem se o ní v Actu 3 dozvěděl poměrně husté a překvapivé informace, rázem jsem změnil názor. Moc jsem ji s sebou ale nabral, protože jsem noob, co neumí se šamany. Byla ale skvělou náhradou za Woljifa, když zrovna nebyl k mání.
Lann: Co jsem tak koukal, Lann nepatří u fanoušků mezi příliš oblíbené postavy, ale mně přišel vcelku sympatický. Fajn lučištník s pár libovými schopnostmi, který měl i hezkou mini linku se svou mamkou. Před druhou polovinou hry jsem ale místo něho začal více brát s sebou Arueshalae, která s lukem uměla mnohem lépe.
Wenduag: Během prvního hraní jsem ji bohužel neměl šanci pořádně poznat. Jelikož jsem hrál za nemilosrdného dobráka, tak nakonec zařvala v Actu 3.
Woljif: Woljif je v podstatně poměrně standardní chaotický neutrální darebák, jehož companion quest končil jedním z nejtěžších bojů z celé hry. Ze začátku jsem ho moc nemusel, ale nakonec mi i přirostl k srdci. Výbornej damage dealer, který zároveň může díky svým magickým schopnostem i dobře buffovat, navíc je zásadní mít ve družině někoho, kdo umí páčit zámky a likvidovat pasti.
Ember: Skvělá postava. Aby se mi dostal pod kůži někdo, kdo je tak naivní a roztomile dobrosrdečný, to se věru jen tak nevidí. Trochu mi připomínala naši kočku, možná v tom tkví mé sympatie. Jinak dost dobrá čarodějka a buffařka. A na její interakci s Nocticulou nelze zapomenout!
Daeran: Můj největší oblíbenec. Arogantní narcistické hovado, jehož hlášky mě však nejednou dokázaly rozesmát. Navíc se jednalo vyloženě o páteř celé družiny, jakožto skvělý healer a hlavní "buffař" zachránil mnoho zoufalých situací. Má navíc celkem cool comapnion quest, byť jeho závěr trochu zklamal.
Regill: Tímto chci pogratulovat Owlcatu, že vytvořili historicky prvního gnóma v historii žánru fantasy, který je charismatický a cool. Regill sice za mě nikdy nebyl kdovíjak skvělý damage dealer, převážně jsem ho ale bral s sebou kvůli jeho hláškám a charakteru. Jeho drsný pragmatismus a chladnokrevnost bylo vždy radostí sledovat, obzvlášť úžasný hlas Marca Thompsona tomu všemu dodával šťávu.
Nenio: Osobně jsem ji celou dobu bral jak naprostý comic relief. Některé interakce s ní byly fakt vtipné, třebas její experiment s přátelstvím byl opravdu povedený. Její companion quest bych přirovnal ke questu Unseeing Eye z BG2 - člověk čeká něco nenáročného a krátkého, ale vyklube se z toho pravý opak. :)
Greybore: Meh. Greybore mi silně připomínal Zaeedea z ME2, což bohužel není kompliment. Velice tuctový lovec odměn, jehož charakter mě moc nezaujal. Ale hon na draka v Actu 3 jsem si s ním moc užil. Ani hratelně mi nepřišel moc zajímavý, ale možná to je jenom tím, že za slayery neumím.
Sosiel: Ještě méně zajímavější postavou byl však Sosiel, kterého jsem pustil domů předčasně v Actu IV. A a ani mě to moc nemrzelo.
Arueshalae: Zlatíčko. Byť dějová linka se sukubou, která chce napravit své hříchy a zvěrstva z minulosti, není ve fantasy žánru nic nového, hra její příběhovou linku opravdu krásně odprezentovala. A romance s ní je fakt moc hezká. ABSOLUTNĚ BRUTÁLNÍ damage dealer s lukem. Po tomto zjištění jsem ji s sebou bral pořád.
Hudba je zde vyloženě vynikající. Dmitry V. Silantyev se rychle stává jedním z mých TOP nejoblíbenějších skladatelů, ale i Mikhail Kotov a Sergey Eybog odvedli také skvělou práci. Kromě parádního hlavního motivu, který v hráči opravdu vzbudí pocit hrdinského tažení proti mocnostem zla, se mi ještě velice líbily následující tracky:
The Myth Begins
The Fifth Crusade
Crusade Victory Theme
Light of Heaven
Starward Gaze
Master of My Own Fate
Přiznám se, že mě ve výsledku mrzelo, že drtivá většina hry není nadabovaná. Navíc se s tím vynořil jistý problém, se kterými se izometrická RPG čas od času potýkají. WotR je obří hra s mnoha postavami. Některé z nich se vrací napříč Acty, nicméně jak mnohé z nich nemají dabing ani portrét, tak jsem se občas ztrácel a zapomínal jsem, s kým že to vlastně mluvím. Možná je to ale mou celkovou zapomětlivostí. Také mě občas rozčilovalo, že společnicí čas od času neuposlechli mé příkazy a začali dělat něco úplně jiného. Nevím kolikrát jsem nadával Daeranovi (still love him though), že místo healování začal útočit.
Owlcat každopádně nezklamali. Pathfinder: Wrath of the Righteous je jejich dalším naprosto skvělým a zabývaným počinem, který naplno uspokojil mé srdíčko veterána Infinity Engine her. Jednoznačně si to jednoho dne zahraju znovu. A jak se teď mnozí dohadují o tom, které studio by mohlo vytvořit potenciální BG4, myslím, že existuje pouze jediná správná odpověď.
A ano, líbilo se mi to víc než BG3.
OndrejVasicek.cz
jvempire
Strady
KingNut123
malarkey
Vivaldi
Nix
ripper
Peter.Melon
Avathar
Wettek98
John Mirra
RomcaT
JohnCZ
Pro: Příběh, gameplay, hudba, společníci, scénář
Proti: Postavy občas neposlouchají, málo dabingu, krapet slabší finále