Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Gunman Chronicles

  • PC 55
Marně přemýšlím, čím to je. V některých FPS to zkrátka sepne a v některých ne. A nutně srovnávám s prvním Half-Lifem. Hry jsou to v řadě věcí skoro stejné, a přitom Half-Life i dneska prožívám o tolik víc. Následující text tak bude úvaha, v čem si myslím, že tkví hlavní rozdíly, a proč podle mě je Gunman Chronicles zkrátka příliš obyčejná hra. Zvyknul jsem si psát komentáře k žijícím legendám. Na Gunman Chronicles se podle mě zapomnělo a jsem jediný, kdo tuhle hru letos hodnotil, nečekám, že by to tedy někoho dalšího zajímalo :)

O existenci Gunman Chronicles jsem takřka nevěděl až do data hraní. Nějak mě to minulo. Nezažívám tak žádnou nostalgii. Zároveň vím, že hra vznikla o dva roky později než Half-Life a není to, ku škodě Gunman Chronicles, nijak znát. Celá hra pro mě horko těžko překračovala onu nezřetelnou hranici mezi módem a samostatnou hrou. Zároveň vím o historii tohoto titulu a je vlastně fajn, kam až to tvůrci dotáhli.

Zatímco v Half-Life je hráč přímo strůjcem celého příběhu a je v centru dění, v Gunman Chronicles mi chvíli trvalo, než jsem se plně zorientoval, co dělám, proč to dělám a kde vůbec jsem. Je to způsobeno asi i tím, že se celý příběh odehrává v hrozně vzdálené budoucnosti a na různých planetách a necítím tam takové sepětí a ztotožnění s celým universem. Je to zkrátka takový mišmaš všeho možného a nemá to styl. Nepřátelé z Turoka, Shodan ze Systemu Shocku, rychlé střídání prostředí jak z Chasm the Rift, hratelnost Half-Lifu, neohrožený boj v dopravním prostředku ála Shogo: Mobile Armor Division a nedotaženost produkce jak ze Sin.

A příběhové vsuvky jsou na můj vkus příliš kusé a je jich málo. Patřím zatím (!) k těm málo hráčům, kteří mají vlastně v FPS docela rádi, když je akce přerušovaná rozhovory, příběhem či cutscénami (to asi proto, že jsem hrál hlavně ty starší FPS, kde tohle moc není). Nejdůležitější pro mě je, abych věděl za co bojuju a ztotožnil jsem se s tím a nebojoval jsem jen tak pro nic za nic, jen že se to po mě chce.

Začátek je okopírovaný, to mě úplně neoslnilo. Když už, tak mohli autoři alespoň přidat titulky, zvlášť, když dabing není nahraný moc kvalitně, aby hráč bezpečně věděl, co se říká. Oni toho ale NPC postavy mnoho neříkají, takže se to vlastně dá. Obecně zvuk je zásadní prvek k podpoření atmosféry. Když jsem si pustil video z Half-Life, tak stačil jen zvuk u oné zásobárny health na zdi (která je v Gunman taky) a mě přejel mráz po zádech. Místní zvuky zde rozhodně tak ikonické a atmosféru tvořící nejsou.

Hra je ve formátu 4:3 a i když jsem hru hrál na projektoru a měl všechno velké, tak to zorné pole je zkrátka strašně úzké a všechno je jakoby moc blízko.

A pak je samotná hra. Hratelností totožná s Half-Life, akorát přibyl tank. Mám rád tyhle části, kde hráč musí s dopravním prostředkem i zastavovat, objevovat místní stavení. Problém je, že je hra z roku 2000 a tu koridorovitost nedokáže nijak skrýt a obzvlášť v jinak pro mě nejzábavnější části s tankem je ten ostře řezaný grand canyon až k pláči.

Hádanky jsou jednodušší, prostředí se naštěstí střídá, ale textury se hodně opakují, exteriéry nejsou moc pěkné. Obzor v exteriéru je podobně jako v Half-Life řešen vyblitou texturou, která má budit dojem, že je sto kilometrů daleko, ale působí, že je připnutá deset metrů od vás. Ale to je holt rys doby.

Příliš mě nezaujali nepřátelé. Půlka jsou raptoři a prapodivnosti, druhá půlka jsou lidi a stroje. Žádný z nich mi v paměti neutkví. Ke konci se objevuje zajímavý boss, ale hráč se s ním vlastně nestřetne a není pro něj žádnou hrozbou. Uvědomil jsem si už poněkolikáté, jak je strašně zásadní hráče s nepřáteli postupně seznamovat, jak důležité je dávkování, přicházení s novými monstry a zapamatování si konkrétních protivníků. Jak v Half-Life nejprve člověk narazí na ty skákající žabičky, pak na ty zombíky a pak na ty, co mají zelený paprsek. Každého nového protivníka hráč zavnímá, je mu udělané určité entrée a při každém dalším střetu pak už toho protivníka prožívám. Tady to nějak prostě nefunguje.  

Zatímco na začátku máme pěkně zpracované intro, samotný konec se sfoukne jako nic, hned přijdou titulky. Jakoby si tvůrci vážili hráčů ve chvíli, kdy je potřebují ke hře přivábit, ale ve chvíli, kdy je konec, tak to odfláknou.

Ke konci hry jsem zjistil, že mi nehraje hudba. A zjistil jsem to až na konci, protože jsem si prostě myslel, že tam hudba moc není, stejně jako v Half-Life. Hudba je pro mě naprosto stěžejní věc a je dost dobře možné, že s ní bych hodnocení měl o dost vyšší. Ale můžou za to Valve, protože už v Halfu skoro žádná nehraje, tak mi vůbec nedošlo, že je něco rozbité. (ale v diskusi se píše, že hraje pořád jedna pětiminutová odrhovačka, takže možná nakonec dobře, že mi nehrála).

Nejzřetelnější rozdíl oproti jiným hrám žánru je práce se zbraněmi a jejich různými módy. Přišlo mi, že to na jednu stranu funguje dobře a na druhou hůř. Nepochopil jsem, proč někdy jiný mód znamená úplně jinou zbraň a jindy jde jen o změnu na stávající zbrani. Změnit mód zbraně žádá několik kroků, které není možné dělat při bitevní vřavě a zároveň je nutné ho i potvrdit, což se dělá stejným tlačítkem jako střelba. Mnohokrát se mi stalo, že jsem chtěl vystřelit na nepřítele, ale místo toho jsem potvrdil změnu módu a hbitě zemřel. Jinak ale dávají módy celkem smysl a využíval jsem u několika zbraní několik variant.

Obtížnost hry se mi nezdála velká. Životy utíkají velmi rychle, ale jen asi dvakrát jsem měl problém, že jsem se musel výrazněji snažit. Lékarniček je všude spousta, ale zrovna dvakrát chvilku nebyly. A také se mi nikdy nestalo, že by došla munice. Jen jednou jsem musel přejít na nejméně oblíbenou zbraň.

Gunman Chronicles mě dokázalo zabavit, je to ale naprosto rutinní zástupce žánru, který krom práce se zbraněmi, nemá vůbec nic, na co by bylo hodno nějak vzpomínat. Má zajímavou historii, kdy byla hra nejprve módem a dotáhla to na samostatnou hru, to ji ale vlastně nejvíce v mých očích podřezává krk, protože spojení s původní hrou je pro mě příliš velké a hra zdaleka nedosahuje takových produkčních kvalit, jaké bych si představoval. Je to v podstatě tuna drobností, ale ty udělají celek.
+17

Disco Elysium

  • PC 80
Kult metropolitní ultrapravice. Něco tak fašistickýho jsem neviděl od youtůbů Dana Vávry. 
...
Robert Kurvitz jako poctivý spisovatel do toho dal všechno, ale přesto výkonem zastírá neoriginální postupy. Mít introspekci se svojí personifikovanou kravatou, žlučníkem nebo pudrem na nos je v psaní přežitek. Už jen chybí, aby kolem Harryho poletoval kouzelný skřítek, kterého vidí jen on. Inspiroval se Planescape: Torment od kterého kromě jádra příběhu (poskládání vlastní identity v rpg konceptu) převzal i protokolární popis detailů. Podpořený seriálem Wire a opět vyhrocený. Jako civilní detektivka je to vynikající, paranoidně pečlivé a když vezmu v úvahu jak tu klasickou herní amnézii uchopil i geniální, jen ve srovnání s prací Chrise Avellona, jenž se důsledností v logice zápletky proslavil, je vidět trochu rozdíl mezi mistrem a posedlým žákem, který neví, že méně je více. Asi žádné překvapení, Kurvitz je na prvním místě spisovatel, až na druhém designér, kdežto Avellone po dvaceti letech v byznysu na co sáhl, proměnil ve zlato. 
...
Ve finále mi vyšlo, že můj Harrier Du Bois je prostě čurák.

Pro: originální politickou angažovaností v jinak technokratické a žánrové oblasti videoher | jako postmoderní detektivka propracované a od srdce s velkým citem pro dialogy

Proti: jako každý druhý postmoderní román zároveň plný otravně šílených nápadů a verbálních průjmů - na druhou stranu je to indie, tak ať si dělá co chce

+12

Star Wars Jedi: Fallen Order

  • PC 85
  • PS5 85
Být Jedi musí být zábava. Aspoň jsem si to dycky myslel po zkouknutí filmů z tohohle světa. A našel jsem hru, která se tvářila taky zábavně a dává vám možnost, si to konečně vyzkoušet. A stojí to za to?

Jako ano i ne. U mne převažuje to ano, ale je to hodně o vkusu. Hra je opravdu lineární, poctivá akční adventura. A připravte se na to, že budete opravdu hodně skákat, chodit a luštit hádanky a hledat cestu jak dál. Ne, že by hra neobsahovala souboje, těch je tu taky dost, akorát už nejsou tak zábavný. Nebo zpočátku ano.

Ale postupem času začnou být souboje dost opakující se a i když vám hra dává nové možnosti jak různým způsobem zlikvidovat své protivníky, máte pořád pocit, že to je fůrt dokola. Co ale těmto soubojům nepřispívá, je to, že pokud si obnovíte zdraví, protivníci, které jste zlikvidovali se objeví znova. A tohle mne fakt frustrovalo hned od začátku, co jsem to zjistil.

Ale souboje s bossy byla celkem zábava. A celkovou stylizací hra opravdu baví, zvláště když vypadá prostě tak dobře. A proto i tohle se dá přehlédnout.

Protože i když hra neobsahuje nějaký komplikovaný děj, je fakt zábava prožívat s Calem a BD-1 tenhle příběh, který graduje a opravdu mne bavil. Postavu Cala jsem si oblíbil, ale nejvíc opravdu baví BD-1 a ostatní postavy, které Cal na svý cestě potká. Tohle hra opravdu splňuje. A na konci čeká opravdu hezké překvapení.

Jenže frustrace pak přicházela zase. A týká se to prostředí. I když hra na svém enginu vypadá fakt nádherně, bere si to daň a to takovou, že se mi dost často stávalo, že jsem přehlídl důležitou odbočku nebo výklenek nebo něco, kam může hráč dál pokračovat. Možná se to děje jen mne, ale tohle mne dost štvalo, zvláště když vám teklo do bot a měli jste rychle jednat, tak tohle se trochu nepovedlo. Ale nic nemůže být bez chyb.

Jinak celkovou prezentací a animací postav, krásnými cut-scény a vším, hra umí vykouzlit úsměv na tváři. A na PS5 se hraje hra jedna báseň.

Každopádně pokud jste zarytí fandové Star Wars a nevadí vám velká linearita a další tyhle vlastnosti, hra dokáže být zábavná. A já se opravdu bavil.

Pro: vedlejší postavy, BD-1, hra vypadá opravdu nádherně, svět Star Wars ve své kráse

Proti: linearita, tuhé souboje, po checkpointu se zabití nepřátelé oživují, občasné záseky a dlouho hráč hledá cestu kam pokračovat, občas až moc skákání a méně soubojů

+11

Memento Mori

  • PC 80
Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž všeobecně asi nejznámější - Memento Mori. Vždycky jsem se ji vyhýbal, protože jsem měl pocit, že se jedná o 3D adventuru z vlastního pohledu, což není zrovna můj šálek čaje. Kupodivu prostředí je 3D ale jinak se to ovládá jako tradiční 2D adventura. Nekonají se žádné bugy, hledání cesty nebo lovení neviditelných pixelů. Problémům s dabingem jsem se po pročtení diskuze vyhnul stažením anglické verze. A abych si odbyl technickou stránku věci - grafika je příjemná a hru doprovázející solidní temné thrillerové animace. Jen hra se mírně trhala a musel jsem ubrat na detailech.

Memento Mori je mírně rozporuplná adventura. Hratelnost je až primitivně snadná. Máte sice 18 kapitol, ale spousta z nich je v podstatě pár dialogů a jedna dvě akce. Nějaké solidní adventuření se koná tak ve dvou kapitolách a hlavně ke konci, ale i tak je to čajíček. Ovládání je tradiční (levá použít, pravá prohlídnout) a hra obsahuje spoustu zjednodušení. V inventáři netaháte přehršel zbytečných krámů, aktivní místa si můžete zobrazit a ty nepotřebné mizí. Kombinace, které jdou použít se zobrazí zeleně, ty co nejdou červeně. Úkoly jsou vždy přísně logické, ani jednou za hru se mi nestalo, že bych se něčemu divil, nebo že by něco co by mohlo fungovat nefungovalo. Tu jednoduchost vynahrazuje hra pár fičurama. Prohlížení objektů ve 3D a používání částí už tu bylo, stejně jako možnosti udělat něco navíc. Moc často se ale nevidí možnost reagovat rozdílně (pozitivně/negativně/dotazem) v rozhovoru, přičemž občas to vede k trošku jiným výsledkům. Ve výsledku mě to vlastně bavilo, hra postupuje rychle a jednoduše kupředu zhruba tak na hranici toho, kdy ještě máte pocit, že hru hrajete a nehraje se sama.

Naprosto parádní jsou klíčové momenty. V průběhu hry přijde šest momentů, většinou dost nenápadných, které rozhodnou o tom jak to dopadne. Lara si může třikrát posrat kariéru a Max je třikrát v ohrožení života. Těchto šest věcí jsem konzultoval s návodem, protože jsem pochopitelně chtěl happy end, ale jinak jsem se mimo jedno puzzle podívat nemusel. A je obrovská škoda, že ostatní konce nejsou nikde na youtube, protože by mě zajímaly.

Naprosto skvělý je příběh i když to tak dlouho nevypadá. Lara je bývalá ruská policistka pracující v Interpolu na odhalování zlodějů a padělatelů uměleckých děl, taková ta klasická nezávislá hrdinka. Max je zase ex-padělatel, který teď stojí na správné straně. A třetím do hry je Ostenkovič, vysoce postavený Petrohradský polda, který má složku na Maxe a vydírá jeho (kriminálem) i Laru (zničením kariéry), aby za něj dělali špinavou práci. Někdo se totiž vloupal do proslulé Petrohradské galerie, vyměnil pár obrazů a Ostenkovič, který má dostat medaili od prezidenta samozřejmě chce vše vyšetřit, ale diskrétně. A tak se chová jako absolutní zrmd, vydírá, vyhrožuje, zastrašuje. Max pátrá v Petrohradě, Lisa jezdí po světě (Lisabon, Edinburg) a pátrají po klasické umělecké galérce. Dvě třetiny hry si říkáte - o to je jako všechno? No není! Objevuje se tajemná sekta mnichů uctívající smrt, zařve nečekaně pár lidí, někteří dost brutálně, objevují se věštby, osudovost, vše komentuje ponurý vypravěč. Konec odpálí zvrat jak Shyamalana, nadpřirozeno se projeví... a víc bych neprozrazoval. Konec - kdo a proč je famózní, nečekaný a co to odhalení udělá s hlavním hrdinou je dost daleko za psychologií běžných herních postav.

Ten happy ending jsem si zasloužil :) a celkově jsem spokojený. Jednoduchá hratelnost která mě bavila a pomalu rozjíždějící se příběh s nečekaným vyústěním.
+25

Grand Theft Auto V

  • PC 80
"Hm. Hm. Hm. Frankline, neřekls mi, že máš sestřičku."
"Jsem Denisa, Franklinova domácí."
"No tak tady máš zlatíčko a běž si koupit něco hezkýho."
"Děkuju! To jsou, to jsou...3 stovky."
"Řekl jsem něco hezkýho, ne drahýho! Budeš chamtivá kráva, ne. Teď padej kurva vocaď."  

V je Everest na který se Houseři škrábali přes deset let. S Vice City okoštovali postavy (Lance Vance Dance Dance Vance Lance Lance Vance Lance Dance), se San Andreas rozměr v jehož rámci gangsta z Inglewoodu lítá přes poušť na jetpacku, který šlohnul z Oblasti 51. IV změnila universum, ale struktura je stejná jako v SA - questy mají hlavně ukázat, co se ve hře dá dělat, či prodat prostředí, než by rozvíjely děj. Navíc IV se SA sdílí ten ohromný ad hoc v druhé polovině. Jedna hra exilem na venkov a pak především do Frisca, druhá v nestoudně natahovaných 10 + hodinách, kdy si bratrance Nika pinká pět mafiánských famílií do nekonečna - když jsem čtyřku hrál poprvé, začínal být Syndrom beze srandy paranoidní, že to opravdu nikdy neskončí. Pátý díl konečně tuhle mechanickou strukturu opouští a je první GTÁčko ve kterém nejde o herní možnosti, ale o příběh.
...
Jak to tak bývá, příběhu občas prospívá scénář a scénář speciálně v adventurách prospívá quest designu, takže protagonista už není x-tá variace na Gordona Freemana, tj. sympatická, neutrální postava s minimální osobností (Gordon nemá žádnou, ale je k němu přistupováno jakoby měl tuhle). Claude Speed je hráč, C.J. je hráč z ghetta, Niko je hráč jako srbský voják. Střízlivý, reakční a bez vlastní motivace nebo vágní. Dobráci od kosti, co splní jakýkoli úkol a hry tomu byly poplatné. Když ale hraju za Trevora, Michaela nebo Franklina, mají svojí danou množinu úkolů a buď jsou do něčeho nuceni nebo mě hodí do vody a plav = pronásleduj řítící se letadlo na motorce; vysekej OGs z maléru/dostaň se s OGs do maléru. Je to spektakulární a zároveň to má nějakou logiku, protože jen Trevor nalítne s dvouplošníkem do nákladního prostoru Boeingu ve výšce několika kiláků nad zemí, vystřílí posádku, Boeing na odpis navede do jezera, vyskočí a s padákem přistane před svym rozpadlym přívěsem, kde se v klidu vysere a jen Michael bude trapčit při cvičení jógy a pak spadne do bazénu.     
...
Jedna věc, která mě nikdy nepřestane fascinovat, že je to po Minecraftu nejprodávanější hra historie. Tahle divoká, podvratná, nekompromisní, nechutná jízda. Nejprodávanější filmy historie jsou samý pohádky.

Pro: mistrovská gangsterská komedie a nejepičtější komedie vůbec

Proti: matoucí a rozbitý systém správy vozidel        

+14

Desperados III

  • PC 95
Hele, Desperados 3 je fakt pecka. Už jsem měl tu čest s několika hrami tohoto typu ale tohle mi vzalo dech. Jasně, bavíme se o tom klasickým westernovým světu s kovboji, pouštěma a malýma zaprášenýma městečkama, ale Mimimi Games do toho vlili hromadu života. 

Začnu s tím, co mi fakt sedlo. Postavy. Každá z nich je tak originální a má svoje specifika. Cooper je klasickej hrdina – pistolník, který zvládne hodit nůž a rychle tahat kolty. Pak tu máme třeba Hectora, pořádnýho pořízka s medvědí pastí, který si na obřích nepřátelích vyloženě libuje. A Kate? Ta je mistryně převleků, což mi párkrát zachránilo krk, když už to vypadalo na totální masakr. A když se objeví poprvé v luxusních svatebních šatech... Fakt je paráda, že každá z postav má unikátní schopnosti, takže musíš fakt přemýšlet, jak je nejlíp zkombinovat, aby to dávalo smysl.

Teď k herní mechanice. Ten pocit, když si promyslíš plán, jak sejmeš pár hlídačů, nastavíš si všechno na milimetry a pak to provedeš bez jediného zádrhelu – to je naprostej game-changer. Když to klapne, cítíš se jak génius. Na druhou stranu, jakmile něco pokazíš, hra tě bez milosti potrestá. Z toho může bejt trošku frustrace, ale věř mi, to savování po každý úspěšný akci to tak nějak balancuje. Navíc, hra tě sama upozorňuje, abys uložil, což je super fajn detail.

Co mě ale úplně rozsekalo, je úroveň detailů. Každá mapa je plná maličkostí, který dělají svět živým. Ať už se jedná o ulice plný lidí, kteří si tam něco povídají, nebo interaktivní objekty – všechno má svůj účel a když se trochu zamyslíš, můžeš to použít ve svůj prospěch. Musím přiznat, že jsem se u některých misí zdržel, jenom abych si ten svět víc prohlídnul.

Grafika je na strategii fakt luxusní. Máš pocit, že se koukáš na diorámu s perfektně propracovanými detaily. A soundtrack? Ten tě vtáhne do děje ještě víc – hudba krásně ladí s atmosférou a pomáhá tě dostat do správnýho westernovýho módu.

Celkově mi Desperados 3 přišlo jako jedna z nejlepších her svého druhu. Mimimi Games fakt ukázali, že mají cit pro detail a umí udělat hru, která tě chytné a nepustí. Škoda, že to jako vývojáři museli zabalit. Jestli máš rád taktiky a nebojíš se výzev, jdi do toho.
+20

Alan Wake II: The Lake House

  • PC 85
The Lake House je odpovědí Alana Wakea na AWE v Control. Základní koncept těchto DLC je prakticky totožný. Stín (pun intended) jedné hry prosákne do té druhé a přinese s sebou prostředí i koncepty. V Lake House se tak dostaneme do základny FBC poblíž Cauldron Lake, která jako by z oka vypadla The Oldest House – a to natolik, že mě napadlo, jestli FBC nepoužívá ke stavbě svých stanovišť něco paranaturálního. Prostředí je skutečně nesmírně podobné Control, a to nejen architekturou. Setkáme se zde s typickými odbornými dokumenty, experimenty, absurdními pracovními plakáty na stěnách a samozřejmě s nesmyslnou geometrií, která reaguje na určitá pravidla, jako například na pravidlo tří. Je to více co odkazuje na Contol, včetně významného skrytého easter eggu v podobě Dylana Fadena. 

Z hlediska příběhu a prostředí je The Lake House vynikající – skutečně jde o poctivé rozšíření, na rozdíl od poněkud rozpačitého Night Springs. Nicméně trpí stejnými neduhy jako původní hra, kde si každý může dosadit to své. Z mého pohledu jsou souboje stále poněkud nemotorné, a navíc jste opravdu z papíru, bez možnosti jakéhokoli upgradu.

Je ale třeba uznat, že jsem se při hraní cítil v tom dobrém smyslu nepříjemně a občas se i bál, více než u základní hry. Toto je samozřejmě subjektivní. The Lake House má blízko ke Control, a Control je hra založená na SCP prostředí a analogovém hororu – něčem, co mě dokáže vyděsit mnohem víc než klasický či lovecraftovský horor.

Hře by ale opravdu slušelo pár hodin navíc. Zkušený hráč začne hrát v osm ráno a v poledne má dohráno. To sice částečně přispívá k její údernosti, ale já jsem opravdu věřil, že je tam ještě jedno skryté patro. Ale není. Poslední patro je dokonce nesmírně krátké, a než se nadějete, je konec.

I tak ale těch pár hodin stojí za to.
+12

The Evil Within

  • PC 10
Evil Within je takovej klon Resident Evilu s drobnými odchylkami (aby ne, když to dělal Shinji Mikami). Esteticky je to ale dost přepjaté... Někdy se protagonista klouže do nějakýho sklepa, kde je káď plná těl a krve. Jindy utíká chodbou, zatímco ho honí týpek s motorovkou a po stěnách se točí ostny. Jindy ujíždíte v autobusu před obrovským pavouko-mutantem... Některé arény jsou plné očí a textura země připomíná tkáň nebo mozek. Na konci se vznášíte v prostoru na zádi armádního vozidla s kulometem a pálíte na závěrečného bosse. Ač mám zkušenosti s LSD a chápu, že příběh hry se odehrává ve vnitřním světě, tak na můj vkus je to příliš rozlítané a edgy, což říkám jako někdo, kdo má extrémy rád! Přesto ale tvrdím, že mi to přes všechnu tu urputnou snahu zapůsobit nepřišlo příliš působivé.

Nevím jak to běželo v době vydání, ale v roce 2024 jsem to hrál na své RTX 2060 na 60FPS a běželo to bez problému. Načítání bylo rychlé, ačkoliv jsem to měl nainstalované na HDD, nikoli SSD. Ty černý okraje jsem si samozřejmě hned vypnul v nastavení, protože to je hroznej nápad. Mám pocit, že v době vydání byly hráčům vnuceny, někdo udělal mód, kterej je odstranil a vývojáři po kritice sami umožnili vypnout je v nastavení.

PŘÍBĚH:
Detektiv, za kterého hrajeme přijede vyšetřit vraždy v nemocnici, ale rychle se propadne do nějakého brutálního vnitřního světa hlavního záporáka, který dříve financoval jistý projekt STEM (stroj schopný sjednotit mysl několika lidí s jednou myslí - tou jeho, která bude mát kontrolu). Záporák chtěl vytvořit vlastní vnitřní svět, aby mohl znovu žít skrze své vzpomínky se svou sestrou, k níž se v dětství asi upnul, a která byla v dětství upálena. Ovšem já po většinu času moc nevěděl, co se děje a hlavně proč by mě to mělo zajímat. Hráč sice pochopí, že záporák chce Leslieho (páč jeho mysl je nějak kompatibilní s jeho) a ostatní postavy chtěj Leslieho zachránit, ale to je tak vše a rozhodně to nestačí na to, abych do dění byl nějak zainteresovaný. Nutno dodat, že jsem nečetl nehrál DLCs a nečetl zápisky, protože vyprávění příběhu skrze ně považuju za opovrženíhodné a z gamingu by mělo zmizet!
Postavy jsou nemastný neslaný a vyprávění na mě naprosto nefungovalo. Většinou není moc jasné, oč jde a když něco zjistíme, tak to beztak nemá žádnej emocionální nebo intelektuální náboj, protože vše, co se děje je jen taková kulisa k tomu, aby hráč mohl procházet krvavé lokace a bojovat s ohavnými nepřáteli a prožívat survival horror. Žádnou opojnou myšlenku jsem za tím nenašel, ač bych asi na nějakou přišel. Možná chtěl autor říci, že vzteklý a traumatizovaný člověk má ohavný vnitřní svět nebo že člověk by se neměl nechat tížit minulostí. Tato témata však nejsou dost dobře (niterně, psychologicky, důsledně, plně) tematizovaná na to, aby ke mně promlouvala.

GAMEPLAY:
Mně průchod trval 15h, ale moc jsem se nebavil. První dny jsem to hrál vždy cca hoďku, protože pak mě to už začalo štvát, ale poslední dva dny jsem dohrál druhou půlku hry, protože jsem to už chtěl mít z krku a v závěru jsem byl už fakt otrávenej. Od tvůrce RE a RE4 bych očekával nějaký pokrok, ale přijde mi, že se jako tvůrce neposunul a zároveň EW zajebal hromadou malých frustrujících kravin.
Proč hráč musí držet klávesu, abych se skrze zrcadlo proklikl do save pointu nemocnice, kde musíme ještě proběhnout celou chodbu, abych si mohl vylepšit zbraně nebo možnost déle běžet (z počátku pouhé 3s, ale na konci hry jsem měl luxus celých 8 vteřin...).
RPG systém je ale v tomto typu hry poměrně zbytečnej a tvůrci tak jen ztrácí hráčův čas.
Gun Play je docela fajn, protože zbraně mají "sílu". Dostupných je myslím 5 zbraní (revolver, silnější revolver, brokovnice, puška, kuše s různými typy šípů) a ačkoliv upřednostňuji hororové hry se soubojovou mechanikou nad mechanikou hide&seek, ale zde přítomnej typickej hororovej gameplay design mě už nebaví. Hráčská postava je uměle pomalá, aby byl hráč jaksi znevýhodněn a hra ho takto uváděla v napětí. Já se u hororových her a hororů celkově fakt nebojím, ale vadí mi, když musím s blbou hrou ztrácet zbytečně moc času, protože umírám, protože moje postava po třech vteřinách sprintu zastaví a potřebuje se vydejchat. Něco podobného nastalo i tehdy, když jsem se snažil silného nepřítele navést na místo, kde by ho zlikvidoval samostříl, jenže než ten samostříl spustím - tedy než postava přepne páku, tak byl již u mě a já mrtvý. následně jsem musel projít arénu opět od začátku (někdy jsou ty checkpointy zbytečně vzdálené), sesbírat zase náboje a kredity a znovu zkouknout nepřeskočitelnou cutscénu (když jsem to viděl jednou, nepotřebuju to přeci vidět znovu). Tohle zdržování mi opravdu vadí...
Chápu, že taká omezení na hráče "tlačí" a říkají mu, aby hrál taktičtěji, udržoval si odstup, hlídal si výdrž/náboje/zdraví, ale raději bych byl, kdyby tenhle lacině unylej design nechali vývojáři už u ledu a přišli s něčím sofistikovanějším, dynamičtějším, kreativnějším, zajímavějších!
Co se hráčových možností týká, tak se může krčit, což se hodí pro primitivní stealth. Melee je hrozně slabé a lze ho využít jen na krátké znehybnění řadového nepřítele (ovšem je třeba se dostat blízko a může se stát, že nepřítel rovněž spustí útok ve stejný moment, ale ublíženo bude vám, protože akce hráče nemá přednost). Libovolně skákat nelze a sprintovat lze jen chvilku, jak už jsem říkal.

Nyní mi zdejší komunita může dát na komentář disliky, protože "nejsem objektivní" a protože jsem znehodnotil jejich oblíbenou hru. Béééé :(((

Pro: běží to a nepadá, koncept, gunplay

Proti: pomalej gameplay, nezajímavej příběh a postavy, vyprávění je příliš soustředěné do zápisků

-4 +3 −7

Chronicles of Mystery - The Tree of Life

  • PC 75
Hned po prvním díle jsem se pustil do dvojky, kterou jsem původně díky malému počtu hodnocení a absenci recenze ve Score neměl ani v seznamu. A musím říct, že dvojka je po všech stránkách o něco lepší. Ovládání zůstalo stejně tradiční jako v jedničce včetně zobrazování aktivních míst (tentokrát všech). Autoři hru doladili, takže čeština se dá nainstalovat, ve hře je gamma korekce takže nemžouráte do temnoty. Jen to usekávání dialogů stále zlobí. 

Grafika je také o fous lepší. Občas se autorům něco nepovedlo, takže liduprázdné město v Gibraltaru působí opravdu divně, stejně jako plynulý přechod z denního světla ulice do temné noci na hřbitově a naopak, ale třeba Káhira je opravdu pěkná i ten poslední ostrov se povedl. Navíc autoři umí i překvapit působivou animačkou, třeba ten odlet vzducholodí je úžasný! 

A díky bohu se zlepšil i příběh. I tady jsou zpočátku zdlouhavé rozhovory o ničem a řešení pitomostí, ale jinak je celý příběh hutnější, sevřenější a napínavější. Sylvie v Bretani zkoumá starou truhlu a smrt předchozího restauratéra a dostává se postupně na stopu hned dvěma propojeným záhadám - Stromu života v Jižní Americe (alias Fontáně mládí) a záhadě opuštěné lodi Mary Celeste. V patách jí je bratrstvo procházející se v starodávných šatech a vrah zabíjející foukačkou a zanechávající u obětí mince. Vrah sice vypadá jak vykradený z Assassin Creed a opravdu jak píše Gromnir používá foukačku přes šátek :) Ale jinak si nemůžu stěžovat. Pátrání nabírá na obrátkách, probíhá přes tentokrát celkem rozsáhlé lokace, které občas opravdu žijí (opět Káhira) a graduje celkem solidním finále plného sociopatie nesmrtelných s tradičním koncem lidstvo není na nesmrtelnost připraveno

Stejně tak hutnější je i samotná hratelnost. Velké lokace nabízí spoustu předmětů, kombinatoriky. Je tu spousta na etapy opravovaných předmětů - od tiskárny až po vzducholoď. K tomu občas brutální, ale řešitelné puzzle, třeba vodovodní trubky v Káhiře mi daly opravdu zabrat a radost z vyřešení byla veliká :) Odpustil bych si dva časové úkoly z nich jeden končí smrtí, ale ale není to frustrující a jako zpestření to funguje. A celý finální ostrov je jedno obrovské propojené puzzle na mnoho etap a přitom celé vytvořené prakticky ze dřeva, soch a provazů. Klobouk dolů!

Zkrátka bavilo mě to až na pár problémů a trochu nudy na začátku víc než jednička. Lepší příběh, lepší hratelnost a i o fous lepší prezentace.
+5

ArtFormer

  • PC 50
Hra se mi nehodnotí lehce. Je tam plno pěkných, dobrých a příjemných věcí, ale na druhou stranu je tam opravdu mnoho i těch špatných, hrozných a příšerných.

Tak nejprve k těm kladným aspektům hry. Nápad zpracovat výtvarné umění od pravěku až po římskou dobu je skvělý a v herním prostředí takřka nevídaný. Pravěké malby působí skoro jako živé a ty nejznámější z nich jsou i součástí samotné hry, kdy na hráče vykouknou a nepustí. Egyptské období je také velmi stylové, všude plno barev a postavy z profilu, tak jak to všichni známe. Řecká stylizace do hnědočerné keramiky byla také vybrána chytře, protože se nedá s ničím splést. No a římská etapa v podobě barevného umění mozaiky, opět trefa do černého. Je vidět, že v tomto ohledu si s tím autoři opravdu vyhráli a sázeli jeden trumf za druhým. Dalšími fajn věcmi jsou hudba a příběh, i když oboje by mohlo být rozsáhlejší, ale určitě to neurazí. Příběh je někdy navíc všeobecně známý a čerpá i z dobové mytologie, takže si hráč zahraje třeba Illiadu a Odysseu. Líbila se mi i encyklopedie, která vše zobrazené umění zasadí do kontextu a přidá něco navíc. Tak by to mělo u her, které nějak čerpají ze skutečného světa a jeho reálií, vypadat a být samozřejmostí.

No a teď k tomu negativnímu, co se prostě nepovedlo. Absolutně nejhorší složkou hry, která hráče frustruje, nesmyslně navyšuje herní dobu a až do konce hry se prakticky nedá "zkrotit", je pohyb a jeho ovládání. Postava skáče do propastí bez větší viny hráče, u každé překážky se u ní zarazí ve stylu, že do ní narazí hlavou, div že si nezlomí nos. Tlačítko pro šplh a skok je na stejné klávese, takže pokud není hráč postaven úplně přesně, tak často skočí a umře, tak jako i při jiných činnostech. Body k interakci ve většině případů postava prostě přeběhne a je tak nutné zmáčknout tlačítko pro chůzi, nebo si je vkleče přesně odkrokovat. Boj je spíše hod kostkami, kdy někdy je zásah počítán, někdy ne, někdy soupeř bezhlavě útočí hned za dveřmi, takže nelze smysluplně reagovat apod. Dlouho jsem u hry tak nenadával, nejsem asi úplně přeborník v reflexech, ale když vím, že postava neumřela jen mojí vinou, tak mě to dokáže naštvat, hlavně, když se to stane třeba při 15. pokusu toho samého. Hru jsem odehrál za 5,5 hodiny, ale pocitově si myslím, že by šla odehrát tak za 3 i s pár záseky, takže minimálně 2 hodiny jsem promarnil kvůli pohybu, bugům a špatným designérským rozhodnutím. Dalším negativem jsou už zmíněné bugy, občas, cca jednou za 5-10 minut se postava nějak zasekne, v nedokončeném pohybu, zaražená v díře, kam se nemá chodit... a nelze jinak než dát load. A to je další věc, checkpointy jsou někdy třeba minutu od sebe při lehkém průchodu bez možnosti úmrtí, a jinde třeba následují až po dlouhých minutách, kde číhá smrt skoro na každém rohu a o opakování nezáživných a hlavně nebezpečných pasáží tam není nouze. Vlastní gameplay je i dost nevyvážený, kdy dost evidentně neměli autoři zrovna nápad, tak nasázeli 3x stejnou herní pasáž s mikroskopickou obměnou hned za sebe. Našel bych pár dalších aspektů které se mi nelíbily, ale to už nemá moc smysl, výše řečené bylo to nejhorší.

Celkový verdikt je nedobrý. Hra se skvělým nápadem a vizuálem je zbytečně devalvována příšerným ovládáním a nedoladěnými herními prvky. Až jsem měl často pocit, že hraju nějakou betu, která v tomhle stavu na trhu být nemůže. Je to velká škoda, potenciál byl velmi slušný, ale dost možná z toho bude jen ústup do zapomnění pro všechny zúčastněné.

Pro: nápad vyprávět příběhy na pozadí pravěkého a starověkého umění, fajn encyklopedie

Proti: příšerné ovládání, vysoký počet záseků (bugů), nedobře rozložené checkpointy, občasná bezradnost autorů

+9

BioShock Infinite

  • PC 60
Hra o tom, jak musim v minulosti vohnout svojí mámu a stát se tak v budoucnosti vlastním otcem, synem i duchem svatým dohromady s překvapivým bodem obratu v podobě velice originálního konceptu záměny identit, kdy se ukáže, že moje máma byla ve skutečnosti má sestra, takže na konci dne jsem i svým velmi vlastním bratrem.

Takhle to nějak vypadá + když dcerku předal, šok mu vymazal pamět + useknutý malíček dal u ní vzniknout superschopnostem + odkaz na Bioshock 1 na konci a možnost, že jedna z verzí DeWitta je Ryan, je jen easter egg - náhodná ilustrace jak větvení dimenzí funguje, kterou mohl Levine ukázat na čemkoli, ale vychcaně tímto předstírá metanaraci.

Co vim jediná hra s intelektuální pointou je Deus Sex. Přímočarou a věcnou. "Would You Kindly" a melodrama alternativních realit Infinite jsou jen praktický způsob jak podchytit herní koncept - originál: nemáte osobnost, trojka: nemáte paměť. Nejsou zakomponovány do hratelnosti natvrdo, jen ji zdobí. Říct, že Levine psal příběh Bioshocku kolem ideje "obžaloba stříleček jakožto žánru svázaných rukou" je jako si myslet, že kdyby jedničku zapařila Ayn Randová a viděla to dokonale logické řešení problémů v Rapture typu na drogovou závislost společnosti nasadíme démonické holčičky a zmutovaného potápěče s tunovym vrtákem místo ruky, že práce se nemá přehánět a člověk nemá být pokrytec (kapitalismus, který znemožňuje konkurenci) a ve finále, že totálním sviním máte nakopat prdel, tak by vypnula Xbox, zhluboka se nadechla, načež by pronesla: "Ano, toto je mé stanovisko."

Pro: epické

Proti: klišé zvraty v ději - jednička je lepší | pointa hry není intelektuální, ale pouze dramatická, jako v 99% popkultury

+4 +5 −1

Age of Empires IV

  • PC 85
Čtvrtý Age of Empires je jako takový návrat domů. Vzpomínky na hodiny strávené u dvojky, budování říší a dlouhé noci taktizování s kámošema – to všechno se v téhle hře vrací. Ale co je zajímavé, není to jen nostalgie, co nás táhne zpátky; jsou tu opravdu vychytané novinky a taky čistá radost z klasické hratelnosti.

První věc, která mě nadchla, je zpracování kampaně. Historické události nejsou jen přepsané a odříkané, ale opravdu ožívají. Když jsem hrál za Angličany a snažil se přežít mongolský nájezd, nebylo to jen o tom, že stavím a bojuju – mám pocit, že se podílím na něčem větším, historicky významném. Vývojáři odvedli skvělou práci při propojení příběhů s misemi, kde fakt cítíš tu atmosféru.

Grafika je sice na dnešní poměry spíš realistická než nějak extrémně krásná, ale to mi vlastně vůbec nevadí. Zahrál jsem si i na notebooku, a to bez nějakých větších problémů – optimalizace je solidní. Jednotky i budovy jsou přehledné a po bojišti je vidět, co se kde děje, což je u strategií dost zásadní. 

Další věc – civilizace. Tady se AoE IV opravdu vytáhla. Každá frakce má svůj styl hraní, který je úplně jiný, takže když třeba přejdu z Mongolů na Francouze, mám pocit, že se učím novou hru. Mongolové, co se můžou sbalit a přemístit kdykoli kamkoli? To je bomba! Samozřejmě je tu i výzva to všechno ukočírovat, ale právě to mi připadá jako fajn oživení.

Multiplayer mě nezklamal, i když sem tam narazím na lagy nebo menší problémy s balancí – což je pro sérii tak nějak klasika. Na druhou stranu, ta možnost hrát s přáteli a vymýšlet strategie je prostě super. Stačí nám rozumná parta a pár večerů máme vyplněných.

Pokud mám hledat něco negativního, tak je to asi UI. Někdy reaguje tak trochu mimo, hlavně když mám armádu a snažím se je koordinovat. Ale nic zásadního, co by mi zkazilo herní zážitek – spíš maličkost, na kterou si rychle zvykneš.

Takže jo, Age of Empires IV je skvělá volba, a to nejen pro nostalgiky, ale i pro nováčky, kteří mají chuť si užít trochu historie s pořádnou porcí strategie.
+16

Grand Theft Auto III

  • PC 70
Jedničku a dvojku jsem hrál snad dřív než uměl mluvit a obzvlášť k dvojce chovám sympatie na hraně obsese. Zvláštní, že z trojky si pamatuju tak málo, pravděpodobně byla v dětství zastíněna Mafií. Rozdělily si to dokonale: M1 má příběh, GTA III openworld.

Podobně jako u remaku Warcraftu III té amatéřině dostupné nyní na Steamu nelze věřit. Mobilní port původní hry převedený do Unrealu 4 kvalitou na úrovni školní práce. Rychlý rip potvrdil, že je to navrch k tomu po několika letech patchů pořád rozbitý. Naštěstí asi rok zpátky byla u překupníka celá originální série, tak jsem to prubnul, optimalizoval, poladil a spustil.  

Auta s detailním destrukčním modelem, který Rockstar vylepšoval až do IV, kde se rozhodl zároveň pro simulaci jízdy a totálně to nedal, načež se s V vrátil k arkádě. Vachrlatá střelba, kterou Rockstar vylepšoval až do IV a totálně to dal, načež se s V vrátil k arkádě bez důvodu. Luxusní rádio jako obvykle, no a to město. Denní cyklus, lidi si dávají do držky, poslouchají hudbu ve sluchátkách, sanita přijede pro chabruse - dost bylo už ve dvojce, ale nedeformovaná, překlopená do 3D, působila hra v době vydání velmi živě. O to víc jsou ty remaky tragické, protože ve snaze oddělit III,VC a SA od HD universa IV,V, naprosto nepochopili, že realismus byl cílem od začátku.

Questy jsou základní. Formou stejné jako ve dvojce zvednutí sluchátka v telefonní budce. Často i divné, když vám šéf nechá ležet na stole dopis nebo si chodíte vyzvednout instrukce na hajzly. Či vyloženě špatně nadesignované, když máte přepadnout banku. Při honičce vám zmizí orientační ikony. V naivní víře dojedete k ťuplíku, co na mapě zbyl. "Zbav se fízlů, jinak neotevřu," místo aby se garáž otevřela a splněný úkol smazal Wanted Level. Tak jezdíte slepí po městě a po pátém opakování už si pamatujete všech 8 zatáček od banky k automechanikovi. Samozřejmě aby hráč nepřišel zkrátka za drahou hru (+ PS2 topinkovač), chybí checkpointy.

I přes dojem surového materiálu se mi to hrálo kolikrát líp než pokračování. Herní náplň se drží základních mechanik a jak je jednoduchá, vede paradoxně k nečekaným situacím: granátem vyhodim do povětří auta, co mě budou pronásledovat, dřív než nasednu do kradeného nebo zablokuju výjezd týpkovi, kterého bych jinak musel honit přes půl města zase já. Určitě nemusim s ještěrkou nakládat krabice nebo pilotovat vrtulníček na dálkové ovládání. Tyhle kraviny přišly až potom.

Pro: v jednoduchosti je síla | přes nadsázku ještě žánrově jednotné

Proti: designově zastaralé 

+14

Chronicles of Mystery: The Scorpio Ritual

  • PC 65
Do čtveřice adventura z roku 2008, tentokrát jsem si vybral Chronicles of Mystery od tvůrců Art of Murder. Celá tahle série nebyla špatná, ale nebyl to rozhodně žádný zázrak a totéž se dá říct o Chronicles of Mystery. Zásadní problém je, že všechno co se tu stane už bylo někde jinde a o něco líp. 

Mladá archeoložka Sylvie se vydává na Maltu za strýcem, který byl blízko velkého archeologického objevu, ale zmizel. Sylvii čeká archeologické pátrání, které vede uličkami La Valetty a vykopávkami na ostrově Gozo, podíváte se i do Instanbulu či Vatikánu. Vše se točí kolem maltézských rytířů a Bible, tentokrát kolem síly která stála za zničením Sodomy a Gomory (vypadá to jako archa úmluvy). A samozřejmě hrdince jdou po krku zlodušiagenti Vatikánu a Mosadu, kteří chtějí archu pro sebe. Není to moc originální, při hraní mě napadaly Broken Sword, Indiana Jones a x dalších her/filmů s podobnými náměty. K tomu víceméně povrchní postavy, rozhovory o ničem, pár povinných deníků a odfláknutý a nelogický konec. Na konci hrdinka archu otevře a navzdory ničivé síle se kromě trošku světla nic nestane... záporáci přestanou být důležití, strýc umírá, tak k čemu to všechno bylo? Její vize taky nakonec nic neznamenaly. Za ten odbytý konec dávám nakonec o 5% míň. 

Grafika není taky žádný zázrak. Filmečky jsou spíše hnusné, lokace nijak zázračné (možná Maltské uličky) a v každé z nich je jen pár míst na průzkum. Občas je grafika neskutečně tmavá, vrcholem je puzzle s krbem, kde jsem prostě neviděl nic, takže jsem se musel podívat do návodu. 

Jinak se to nehraje špatně. Ovládání je tradiční s jedním kurzorem, hrdinka svižně běhá, různé neférovosti tu nenajdete. Inventář zobrazuje detaily předmětů a občas je nutné předmět prozkoumat pravým tlačítkem aby se z něj vylouplo něco nového. Je tu i polovičaté zobrazování aktivních míst, hra totiž zobrazí jen něco. Ostatní aktivní místa si musíte najít a prozkoumat, ale slouží jen k dokreslení děje a prostředí, jinak nejsou potřeba. Díky zobrazeným aktivním místům odpadá většina zákysů, Sylvie navíc občas napovídá co dělat. A ve většině lokací toho zas moc na práci není. Nejvíce mě bavil Vatikán, kde přijde troška toho hutnějšího adventuření, kombinování ve snaze uniknou z dvorku, dostat se do archívu, vybílit ho aby nikdo nic nepoznal :) a utéct. Není to krátké, úplně lehké nebo hloupé, ale opět mám pocit, že většinu úkolů či puzzlů jsem už někde viděl... dokonce dojde i na posouvání bedniček ala Broken Sword 3. Sylviin deníček je kupodivu i docela vtipný, rozhodně vtipnější než zbytek poměrně suché hry (až na na tradičního držkujícího papouška). A jeden pořádný opruz - občas se stane, že předmět A nemůžete použít na předmět B (hra při kombinacích nic nehlásí), ale naopak to jde; tohle byla příčina pár zákysů a nakouknutí do návodu. 

A na závěr pár technických problémů. Na Windows 7 hra prostě ignoruje instalaci patche a následně češtiny, navzdory úspěšné instalaci je furt v angličtině. Horší je, že v dialozích jsou konce rozhovorů dost často useklé... sice si je můžete přečíst, ale na atmosféře to nepřidá. Návody jak řešit (kompatibilita, vypnutí spřažení dvou jáder) nebyly k ničemu. 

Závěrem? Mírně nadprůměrná, lehce povrchní, klišoidní adventura která nestrhne, ale hrát se dá.
+5

Railroad Tycoon 3

  • PC 85
Výborná odpočinková hra. Dvojka je moje srdcovka, takže mi trvalo poměrně dlouhou dobu, než jsem si zvyknul na přechod do 3D prostředí (s odstupem času vidím jedinou nevýhodu ve snížené přehlednosti). Ale vyplatilo se!

Základní systém je pořád stejný, takže vozíte lidi, suroviny a výrobky do míst, kdy jsou potřeba. Hlavní změny se týkají především ekonomické stránky hry, kdy hraje roli cena produktu v místě nakládky a cílové stanice. K tomuto účelu slouží barevná mapa, která vám ukáže zaprvé to, kde je daná surovina k dispozici, ale hlavně to, kde se dá levně koupit a kde draze prodat. Takže se vám může stát, že povezete dřevo přes půl mapy, ale ve výsledku nevyděláte téměř nic, zatímco někdy na krátkou vzdálenost právě se zohledněním aktuálního stavu nabídky / poptávky vyděláte majlant. Nově přibylo také zobrazení aktuální ceny poptávky v různých stanicích, takže se můžete rozhodnout, kam zrovna danou zásobu odvézt, aby se to maximálně vyplatilo. Velice důležitou součástí je také nákup průmyslových budov (továren, dolů, hotelů atd.), bez čehož se ve většině misí nedá uspět na medaili lepší než bronzovou, protože pokud se vám povede výhodně koupit případně postavit nějaký provoz v místě, kde je zpracovávaná surovina (a nebo se tam dá levně přivézt), může vám to každý rok vynášet velice zajímavé částky.
Cena provozu je také nově variabilní a hýbe se podle ekonomické bilance za poslední roky. Takže můžete narazit na nezásobovanou ocelárnu, kterou je možné koupit za 1,7M dolarů (i když cena stavby byla 3,4M), ale také například na ocelárnu, která má aktuální cenu 6M, protože každý rok vydělá přes 600k. Všechny tyto novinky nejspíše vedly vývojáře k přidání možnosti "all cargo", kdy už sami nerozhodujete o tom (i když pořád máte určitou omezenou možnost výběru, prostě už si jen nenaklikáte přesně vagón po vagónu), co přesně se z dané stanice poveze, ale automaticky se vybere a naloží zboží s nejvyšší marží. Tahle skutečnost mi zezačátku celkem vadila, ale s přihlédnutím ke všem změnám, které hru dělají variabilnější a složitější než předchozí díl, musím uznat, že ono by to dost dobře jinak nejspíš nešlo. Další zajímavostí je pohyb zboží nejen po železnici, ale jsou zde zohledněny i další možnosti dopravy, takže pokud postavíte ve městě vlakovou stanici, jejíž rádius nepokryje danou výrobní budovu, nezoufejte, zboží se tam stejně dostane, i když s přirážkou za dopravu...

K sérii RRT patří neodmyslitelně soundtrack, který je tady snad ještě lepší než ve dvojce a úvodní skladba vám vykouzlí úsměv na tváři pokaždé, když hru spustíte :) Takže pokud máte rádi vláčky a chcete si trochu rozšířit obzory v tom, jak funguje ekonomika (troufám si tvrdit, že se tu dá opravdu celkem dost věcí naučit / pochopit), je tohle ideální volba!

Pro: Různorodá náplň misí v kampaních, soundtrack, detailnější ekonomické prostředí, relax :)

Proti: Zezačátku nepřehledná 3D grafika a určité dílčí zjednodušení, které ale bylo nutné...

+13

Star Wars Outlaws

  • PC 80
Nic jsem od toho nečekal. A proč taky, Ubisoft poslední dobou moc neválí, tak jsem si říkal, doufám, že mi nezníčí můj milovaný svět Star Wars. A ono ne, opravdu jsem mile překvapen jak ta hra ve výsledku vypadá.

Příběh slušný zase trochu z jiného prostředí. Není to nic co by člověka posadilo na zadek a už něco podobného někde neviděl nebo nehrál ale ani tak to není špatný. Docela mě přakvapila i délka hry, není to nic příšerně zdlouhavého ani příliš krátkého, a když se hráč zaměří na plnění jen hlavních misí, tak hru zahraje v klidu do 16 hodin herního času.

Samozřejmě také hra mohla mít lepší grafiku ale není to nijak zvlášť hrozné a ve výsledku ani důležité.
Dnes už hra obsahuje tři vydané patche, takže je v mnohem lepším stavu než při vydání.

Co musím ale ocenit jsou skvělé minihry v podobě třeba závodů kluzáků, které ve mě vyvolaly dojem nostalgie ze starého dobrého ,,KOTOR'' a i podobně obtížné.
Dále je super výběr planet na které můžeme cestovat, zvláště planeta Tatooine, tu jsem si užíval úplně nejvíc. Snad ještě v žádné Star Wars hře jsem se takhle volně projíždět na speedru nebo i jen tak procházet po své oblíbené planetě nemohl. To byla prostě paráda, zvlášť návštěva Jabbova paláce, kde můžeme potkat Hana Sola v karbonitu nebo i Bobu Fetta. Za mě nejlepší mise ve hře.

Hru ale můžu doporučit. Kdo miluje Star Wars bude milovat i Outlaws.

Pro: Star Wars svět, průzkum planet (Tatooine), příběh, postavy, minihry, společník Nix

Proti: technický stav po vydání dnes už věčina opravena, slabší grafika a jinak snad nic

+15

Dishonored 2

  • PC 80
Recenze obsahuje mírné spoilery z Dishonored 1 a DLC pro první díl! 

Dishonored 2 je pokračováním velice úspěšného prvního dílu, který nastavil laťku hodně vysoko. Podaří se ji překročit?

Příběh začíná v Dunwallu, známého z prvního dílu, Corvo a Emily trénují své schopnosti, když v tu se objevuje někdo, kdo chce převzít trůn a ujmout se tak postupně vlády. Nejde o nikoho menšího než z DLC s Daudem z Dishonored 1 známou Delilah. Zde mám hnedka první výtku. Týká se samotné Delilah, která si někde z prstu vycucala, že je právoplatnou dědičkou trůnu, protože bylo sestra bývalé císařovny Jessamine. A vezme to doslova, s kupou svých pomocníků se rozhodla obsadit trůn. Výtka patří této postavě, protože jsem nepochopil, proč ji tvůrci zvolili, když v DLC dopadla tak, jak dopadla. I když je to ve hře vysvětleno, působí to jako kopírování. A tím to nekončí. Buď Emily, nebo Corvo se vydává opět na cestu pomsty. Zvolil jsem si Corva a tak budu popisovat pouze hru za něj. Císařovna je sesazena a v nebezpečí, a Corvo je označen za vraha. Nebylo to už někde? Je hrozná škoda, že autoři téměř do puntíku vykrádají svůj příběh z jedničky a přidružených DLC, ale dejme tomu, i přesto je v rámci možností zajímavý a má zvraty. A tyto zvraty svým způsobem konáte i Vy, neboť je opět ve Vašich rukách, zda svou oběť zabijete či potrestáte jiným způsobem. A k tomu se krom Emily vrací několik starých známých postav.

Děj se po první misi přesouvá na Karnacu - Corvovo rodiště - kde se skrývají všichni, kterým půjdete po krku. Lokace zde jsou nádherné a žijí svým vlastním životem. Jsou otevřenější a ještě přívětivější různým způsobům hraní než v prvním díle. Tyto lokace se dělí na několik částí, které jsou od sebe oddělené krátkým loadingem.
Lze v nich opět pátrat, což je rozhodně doporučeno, po různých amuletech a runách, které slouží pro rozvíjení Corvových schopností. A že to bude potřeba! Stejně tak po různých odbočkách, které mohou usnadnit postup k cíli.

Hra postupně přituhuje a jednoduché soupeře v podobě pár vojáků s mečem brzy vymění za mechanické roboty a čarodějnice. A ti už umí pěkně zatopit!

Z jednotlivých misí se mi nejvíce líbila ta, v níž musíte hrát ve dvou časových liniích, a kde to, že něco změníte v minulosti, se promítne do současnosti. Sice se většinou nejedná zas až tak o zásadní věci, ale je to rozhodně vítané a to i díky tomu, že si málokteré studio troufne ve svých hrách nějak převratněji hrát s dvěma a více časovými liniemi, kdy jedna ovlivní druhou.

Postava Corva je o něco sympatičtější než posledně, a to i díky tomu, že konečně mluví. Z Emily si nic neužijete, protože... no, nebudu spoilerovat.

Delilah je silná záporačka a dává Vám o tom vědět, ale jak jí postupně připravujete o její pomocníky, dozvídáte se, že i má strach. Z Vás! A to je dobře, protože v mnoha hrách jsou často záporáci představeni jako ničeho se nebojící psychopati, kteří mají děsně silné kecy, ale na konci hry buď škemrají o život, nebo pokračují v urážení.

Ostatní záporné postavy jsou spíše takové figurky na odstranění z cesty, o nichž se dozvídáte maximálně z mluvy obyvatel, různých deníků a zápisků, a občas i z cutscén. Jejich potenciál by tedy šel využít lépe. A vrací se i Jessamine, jen neprozradím, v jaké podobě se vrátila.

SHRNUTÍ: Dishonored 2 měl být vylepšeným prvním dílem a v mnoha ohledech se mu to daří. Krásné lokace, možnost volby hlavní postavy, povedená hudba, výtečná grafika, velice slušná UI, a i ty postavy jsou ucházející až dobré, ale kazí si to tím, že z velké části kopíruje příběh Dishonored 1 a jejích DLC, z kterých si i, podle mě nesmyslně, vypůjčuje záporačku Delilah, která je sice fajn záporačkou, ale i díky ní dochází k objevení pocitu, že tohle už jsme někde viděli. Je to asi jediná větší výtka, protože D2 je ve výsledku podařená a velice zábavná hra, která pěkně rozšířila už tak velice zajímavé univerzum a svět Dishonored.

Pro: Grafika, lokace, možnosti voleb, různé průchody, stealth, vylepšování, schopnosti, délka, narůstající obtížnost

Proti: Záporačka, kopírování některých příběhových prvků z prvního dílu

+12

Dishonored

  • PC 80
Když jsem hrál poprvé Dishonored, nevěnoval jsem mu tolik pozornosti a to jsem se rozhodl po těch několika letech napravit.

Už tehdy to bylo obrovské překvapení, rozsáhlé úrovně s možností zvolit si několik cest, hra podobná staršímu Hitmanovi nebo Splinter Cell. To jsem si nemohl nechat ujít. Jenže tehdy mě tichý postup nebavil tolik jako dnes.

První, čeho si všimnete, je právě možnost zvolit několik cest, kterými se vydat. Tiše, hlasitě, vpravo, vlevo, prostředkem, vrchem? Ano, lze to i vrchem, a to díky řadě schopností, které Corvo ovládá a které postupně získává a je možné je vylepšovat. První z nich je tzv. Mžik, který vám umožní přemisťovat se na delší vzdálenosti, šplhat apod. Mezi další schopnosti patří např. ovládání zvířat i lidí, větru, přivolávání krys, vylepšené vidění a několik dalších schopností, které lze vylepšovat za nasbírané runy. Právě tyto schopnosti hru značně povyšují a nedovedu si ji bez nich představit.

Příběh v Dishonored není nikterak oslnivý, císařovna je zabita, vy jste obviněn z její vraždy a zavřen. Dostáváte se z vězení a vydáváte se na cestu pomsty.

Na této cestě opět zmíním možnost volit dvojí postup - buď cíl zabijete přímo, nebo nepřímo. A v některých případech je vlastně ani zabít nemusíte, je to velice příjemné zpestření.

Hra obsahuje několik misí, někteří si stěžují na krátkost kampaně, ale pokud se vydáte cestou tichého postupu s tím, že odklidíte nebo se pokusíte obejít všechny, kdo stojí v cestě, a s tím, že se budete věnovat sběratelské činnosti a čtení textů, které jsou ve hře různě ponechávány a které umožňují blíže nahlédnout do světa Dunwallu, pak Vás čeká spousta hodin.

Postavy jsou docela fajn, jen škoda, že Corvo nic nenamluví a sympatičtěji vypadá spíše v masce než bez ní. Zato malá Emily je roztomilá a i slušně napsaná. Ostatní postavy jsou docela dobře napsané a dočkáte se nejednoho zvratu. Jen Cizinec/Outsider by potřeboval vylepšit. Příběh tak ve výsledku dává smysl a ukazuje, jak moc zvrácený je život ve zkorumpované společnosti, a to ještě prolezlé morem.

Město Dunwall je velice dobře vybrané, průmyslové a obchodní město, napadané morem, rozdělené na nižší
- zcela zničenou - a vyšší - nezničenou, chráněnou - oblast. Grafika docela sedí a její charakteristický styl zapříčíní, že si hru s ničím jiným nejspíš nespletete. Stejně tak samotné město je charakteristicky vytvořené a ač je prolezlé morem, tak žije. Krysy na každém kroku, stráže, gangy, náhodní obyvatelé, to všechno dodává Dunwallu tolik života, kolik je jen možné.

Klasickým úkolem pro danou misi je někoho zachránit nebo zabít. Ale jak toho dosáhnete, je čistě na vás. Vaše volby se promítnou do celého průchodu hrou a když budete plnit vedlejší mise, je to jedině dobře. Nejen kvůli odměnám, ale i kvůli cenným informacím, které průchod misí značně usnadní.

Je určitě škoda, že nebylo vymodelováno více typů postav a že hra nenabízí přece jen ještě aspoň dvě, tři mise navíc, protože je natolik zábavná a chytlavá, že zamrzí, když skončí.

Zbraní je minimum, meč a pistole, kuše s několika druhy šipek, ale to je vynahrazeno právě tím, že můžete protivníky buď obejít, nebo likvidovat za pomocí nadpřirozených sil.

SHRNUTÍ: Dishonored bylo rozhodně překvapením, které by nemělo chybět ve sbírce žádného hráče, který miluje několik možností průchodu hrou, dopad voleb, nadpřirozené schopnosti nebo tematiku morem zamořeného města. Hra kombinuje několik různých vlastností a kombinuje je naprosto špičkově. Jediné, co by zasloužilo vylepšit, je grafika, která ač je charakteristická a nezaměnitelná, je slabší, více modelů postav a i některé samotné postavy, z nichž většina nepůsobí dostatečně zajímavě.
Naopak patří pochvala ozvučení, zasazení, tematice, nadpřirozeným schopnostem, zvratům, možnosti několika průchodů hrou, dopadu voleb na další průchod hrou a samozřejmě možnosti volby, jak splnit úkol. A když budete opravdu pečliví, vydá Vám hra na spoustu hodin výborné zábavy.

Pro: Dunwall, atmosféra, možnosti průchodu hrou, délka, příběhové zvraty, nadpřirozené prvky, stealth, akce

Proti: Slabší grafika, modely postav, slabší úvod

+11

Deadpool

  • PC 75
Po zhlédnutí poslední Deadpoola mi to nedalo a musel jsem konečně vyzkoušet i samotnou hru. Sotva naskočilo logo Activisionu, lehce jsem se zděsil, co to zase bude za paskvil, jak už to u her od Activisionu nebo EA doprovázejících film bývá. O to příjemněji jsem byl překvapen, když to tak úplně nebylo.

Hra vás vhodí do děje hodně rychle, dáte si seznámení s pravidly hry v Deadpoolově bytě, kde rozhodně doporučuji vyzkoušet všechny interakce, protože krásně utvářejí první dojem ze hry, a zároveň Deadpoolovu osobnost. Deadpool (dále jen DP) provází celou hru svými specifickými hláškami do všech světových stran, u kterých se každý fanoušek jeho komiksů/filmů musí prostě zasmát. A začíná to právě v jeho bytě.

Následuje řada misí, které jsou bohužel prakticky pořád o tom samém, dojdi, vybij, přines, znič. Každá lokace, pořád to samé dokola, jen se mění kulisy. Stereotyp nabourává možnost vylepšovat postavu i zbraně, ale právě stereotyp je ten hlavní důvod, proč mi hru trvající asi 8 hodin trvalo dohrát skoro tři měsíce. Potřeboval jsem ji dávkovat kvůli velmi repetetivnímu obsahu a někdy snad až frustrující nespravedlnosti v některých soubojích, kde na vás nabíhaly vlny nepřátel, a pokud jste zemřeli, prostě jste jeli od začátku (checkpointu). Naštěstí jsou checkpointy docela chytře rozmístěné. Přes to všechno se to vyplatí dohrát, pocit zadostiučinění hra má. Zvláště poté, co Deadpool způsobí několik failů a zabijí klony místo opravdového záporáka :D.

Mise dokáží být i nápadité, například když se rozpůlíte po pádu a vaše horní část těla přistane na těle vojáka, díky čemuž získáte možnost všechny a všechno kolem sebe rozstřílet efektivněji atd. Nebo přepnete do 2D, protože došel rozpočet :D

Smrt je zde řešena zajímavým způsobem, často dost morbidním, ale na druhou stranu prezentovaná jako něco, co pro DP neexistuje. Tomu nahrává i to, že někdy se během "smrti" prostě jen spawnete nedaleko.

Délka hry je tak akorát, možná kvůli repetetivnosti až dlouhá. Misí je moc, někdy je to zbytečně natahované, a opět jediné, co to zachraňuje, jsou DP narážky na všechny a všechno (zejména jeho rozhorory s Wolverinem stojí prostě za to.)

Shrnutím se jedná o průměrnou mlátičku/střílečku, která je okořeněná o perfektního a sympatického hlavního hrdinu, který všechno věčně okecává a hláškuje bez ustání, čímž vytáčí všechny okolo. Hratelnost je průměrná, repetetivní, s občasným ozvláštněním. Grafika na svou dobu ucházející, zvuky průměrné, dabing podařený. K vyššímu hodnocení pak sahám jen kvůli DP a dalším postavám, ale hlavně kvůli tomu, že mě hra ve výsledku poměrně překvapila, protože všichni víme, jak obvykle hry podle filmů dopadají...

Pro: Deadpool a některé další postavy, hlášky, vylepšování postavy, snaha narušit stereotypnost, dabing

Proti: Grafika, prázdnota světa, repetetivnost, délka, zvuky, očividná snaha vést se na popularitě filmu

+6

Crime Scene Cleaner

  • PC 85
Takový realistický Viscera CleanUp Detail, dalo by se říci o této hře...

Když jsem kdysi zkoušel demo, hodilo mě to do lokace s bazénem, ale žádnými vylepšeními. Říkal jsem si, že to je strašně nudné, ale po vydání plné hry mi to nedalo a vyzkoušel jsem hru znovu. Nelituji.

Hratelnost je naprosto perfektní, s každou další vyčištěnou lokací přichází vylepšení, která usnadňují celý proces uklízení. Díky tomu mizí stereotyp a stává se to naopak velice zábavným úkolem. Zvláště pak, když každá lokace je krásně originální a doprovázená často zajímavým příběhem o tom, co se tam stalo a proč jste vlastně zrovna vy tím uklízečem.

Grafika je oproti Viscera realističtější, a stejně tak zvuky, což nabízí úplně jinou hru než v případě Viscery. Navíc se vám tady tak často nestane, že byste si zašpinili zase polovinu lokace, protože jste někde zakopli s kýblem (a přesně to jsem na Viscera miloval). Tady si zašpiníte o něco méně, později už nic.

Lokace jsou velké tak akorát, při nemožnosti něco najít pomáhá "šestý smysl", který práci umožňuje dokončit. Některé lokace zaberou klidně i dvě hodiny čistého času, pokud chcete být opravdu poctiví, a vyplatí se je dokončovat. Už jen pro ten dobrý pocit.

V závěru tak docházím k tomu, že hra je prostě parádní, i 30 misí by mi asi připadalo jako malý počet, protože je to pořád zábavné, je svým pojetím originální a zajímavá, ale také je šíleným žroutem času v tom nejlepším slova smyslu. Těším se na další podporu vývojářů, kteří přislíbili nové mise a rozvinutí zajímavě nakopnutého příběhu.

Pro: Téměř všechno

Proti: Délka hry, někdy je úmorné hledat poslední kousek rozbitého skla či flíčku

+5