Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Dragon Age: The Veilguard

  • PC 55
Dementní Dragon Age.
A teď to nemyslím vyloženě jako urážku, ale jako popis zdravotního stavu. Hraní Veilguardu totiž skutečně působilo jako interagovat s člověkem, který se už nachází v pozdějším a těžkém stádiu demence. Má sice furt stejné jméno, stejnou tvář a stejný hlas, ale i tak působí jako úplně jiná osoba. Sem tam prolezou ven jisté záblesky jeho bývalého já, ale jinak je interakce s ním frustrující a hlavně smutná. Mimo jiné proto, že ten člověk ztratil svou vlastní identitu.

Pojďme si trochu popovídat o tom, co vlastně dělá (nebo spíše dělalo) Dragon Age tak zajímavou a fajn sérií. Vždycky jsem byl toho názoru, že nejlepším hlavním protagonistou celé této franšízy byl vlastně samotný svět Thedasu. Všechny tři předešlé hry měly své větší mouchy, ale vždy se mi líbilo, jak pracovaly s lorem. Tedy například jak pracovaly s paralelami s naším vlastním světem, do čehož například spadají politické vztahy mezi jednotlivými zeměmi, monoteistické náboženství se svými klady a chybami a taktéž fakt, že mnohé konflikty (mágové x templáři/elfové x Tevinter) nebyly černobílé. Především ale bylo na Dragon Age skvělé, že jste napříč jednotlivými díly sami utvářeli historii Thedasu svými rozhodnutími. Když někdo v Inkvizici jen tak zmínil, že na fereldenském trůně sedí třeba Anora, člověk pocítil menší příjemné bodnutí dopaminu, protože to je událost z Origins, na které se on sám podílel svými činy. Jak hrajete další a další díly, tak se celý svět, který se vám nádherně představil v první hře, dále vyvíjí, na určitá fakta a zákonitosti občas vrhne nové světlo a díky vašim volbám z předchozích dílů, které se napříč jednotlivými hrami prolínají, zkrátka působí živě a poutavě. A pak přišel Veilguard.

Hned na začátku ve mně vyvstaly velké obavy, když jsem si uvědomil, že se mě hra ptá pouze na události z Inkvizice, nikoliv z DA:O a DA2. Ty obavy se následně naplnily. Ona krásná propojenost mezi jednotlivými hrami je fuč. Nikdy se nedozvíte, kdo momentálně vládne Fereldenu, Orzammaru nebo Orleanskému Oltáři. Mnohé zajímavé a možná i nedořešené dějové linky z prvních dvou her jsou zde úplně zazděné. Hero of Ferelden (pokud vám v Origins přežil a zůstal s Morrigan) se vyloženě vypařil z existence. Vzhledem k tomu, co se ve Veilguardu děje s Nákazou a Šedými strážci, tak by člověk čekal, že se někde přece musí objevit. Ani nápad. To samé Alistair, který mi během událostí v Inkvizici řekl, že míří do Weisshauptu. Velký kulový, také beze stopy zmizel. Hra absolutně nebere ohled nejenom na to, co se stalo v prvních dvou dílech, ale také na některé možné dějové linie z Inkvizice. Na konci Trespassera mě hra varovala, že pokud Inkvizice zůstane, tak ji bude hrozit nebezpečí zkažení. Veilguard tomu ukázal velký prostředníček, z Inkvizice je tak ve čtvrté hře udatná a šlechetná organizace, která chrání lidi z jižních zemí a bojuje proti Nákaze. Navíc jestli si tvůrci myslí, že hru propojují s prvním dílem jenom proto, že do ní znovu fláknou už poměrně provařenou Morrigan, bez které by se hlavní děj úplně v klidu obešel, tak jsou opravu úplně mimo.

Největší fackou do tváře je ale fakt, že Nákaza evidentně rozmrdala na sračky celý jih Thedasu, čímž si zřejmě tvůrci v podstatě restartovali celý lore, přičemž volby hráče z předchozích her tak hodili do koše. Tím vším tak Veilguard naprosto ZRAZUJE onu základní esenci toho, co dělalo z Dragon age tak poutavou sérii. Pokud měl někdo názor, že předešlé hry působily jako nudné tuctové fantasy výcuci, ve Veilguardu bude vyloženě trpět. Pryč je politika, pryč je zabývání se otázkami jako náboženství nebo rasismus. Veilguard zajímá jen Nákaza, kouzla a elfští bohové. TEĎ je z Dragon Age tuctová fantasy. Congratulations.  

Když už jsme u elfských bohů, tak další zklamání je hlavní příběh. Po dohrání Trespassera jsem byl natěšenej jak malej, protože Solas měl skvělou šanci stát se nejlepším hlavním padouchem Biowere historie od dob Jona Irenica z BG2. Nic. Nasrat. Ve Veilguardu je drtivou většinu doby upozaděný a místo něho jsou hlavními antagonisty dva naprosto tuctoví, nudní, nezajímaví a jednodimenzionální "Muhahaha, I´m so evil" padouši. Mohli jsme mít krásně komplexního záporáka, jehož motivy se daly z určité části pochopit, místo toho máme dva trapné plantážníky, jejichž slovník obsahuje ty nejotravnější záporácká klišé.

Abych ale zmínil také nějaké klady, tak soubojový systém (byť je z celé série nejjednodušší) mě vlastně docela bavil. Bylo uspokojivé skopávat nepřátele do propastí a obracet útoky od nepřátel proti nim. Také jsem si docela užíval enviormentální hádanky napříč jednotlivými lokacemi, sice nikdy nebyly nijak zvlášť obtížené, ale i tak jsem byl vždy rád, když jsem na nějakou narazil.

Společníci jsou jakž takž docela v pohodě, oblíbil jsem si ale pouze Neve a Emmericha, možná trochu i Davrina, ale tomu hodně pomáhal jeho griffon, který mi silně připomínal naši kočku. Hodně se mi ale líbil způsob, jak hra pracovala s jejich companion questy. Každý parťák ho má rozdělený na několik sekvencí, které se člověku postupně odemykají při postupu hlavní dějovou linkou. Je to dle mého mnohem lepší než nějaký jednorázový quest, po němž jste s daným parťákem nejlepší kámoši na světě. Rook je ok protagonista, žádný Shepard, ale díky příjemnému hlasu a dobrému hereckému výkonu Alexe Jordana se za něj hraje fajn. A musím uznat, že to finále je docela nářezový. Velká škoda, že jsem během něho celou dobu bědoval, protože jsem si ho kvůli výše zmíněnému bodu o zradě duše celé franšízy nemohl pořádně vychutnat.

Hudba je ve výsledku spíše zklamání. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, ale oproti skvělému Morrisově soundtracku k Inkvizici to je několik kroků zpátky.

Kdyby ta hra neměla nálepku "Dragon Age", tak by to vlastně bylo docela zábavné hrdinské RPGčko o záchraně světa. Veilguard se ale úplně vykašlal na to, co celou franšízu činilo unikátní. Vím, že spousta lidí tu hru totálně hejtí jen kvůli tomu, že je strašně "woke", protože tam je nebinární Quanarijka. To je úplně nesmyslný důvod, proč by se ta hra měla hejtit. Veilguard byste měli hejtit kvůli tomu, že v podstatě zabil duši celé série. A to je skoro neodpustitelný hřích.

O oné duši Dragon Age jsem každopádně udělal i video. A když se v něm znovu tak poslouchám, tak je mému několik měsíců mladšímu já strašně líto.

Pro: Soubojový systém, struktura companion questů, finále, enviormentální hádanky

Proti: Slabý příběh, špatný writing a dialogy, zabití duše celé franšízy (tohle zásadně ovlivnilo hodnocení)

+36 +37 −1

Amnesia: Rebirth

  • PC 80
Znovuzrození série Amnesia je povedené, přičemž samotný popis bych rozdělil do tří, částečně samostatných, oblastí. První a za mě hlavní je příběh. Rozplétání osudu Tasi Trianon a zjišťování toho, co se po úvodním pádu letadla vlastně stalo, trvá až do konce. Vše je hezky vystavěno a každá část hry odhaluje další vrstvu příběhu. Ani v samotném závěru si hrdinka i hráč nemohou být jisti co je pravda. Konce jsem prošel tři a ani jeden neodhalí vše. Je to ale správně vyvážené, informací je dost aby nevznikl pocit nedokončení nebo ošizení, přitom si svět zachová své tajemno. Těšil jsem se na každý další střípek informací a konstruoval až moc šílené teorie.

Druhá část je samotná děsivost. Amnesia není založena na lekacích scénách, obsahuje jich jen pár a moc nepřekvapí. Naopak buduje tajemnou a děsivou atmosféru. Po celou dobu je omezené světlo, sirky navíc reagují na rychlý pohyb a dříve zhasnou. V mnoha lokacích jsem se cítil nepříjemně, člověk má pocit, že je tajemné nebezpečí všude okolo. Většinu času Tasi trpí především psychicky, což vygraduje v samotném závěru. Je to trochu podobné jako první Vetřelec, o nebezpečí víte, je slyšet, občas něco zahlédnete, ale přímé scény nejsou časté.

Třetí částí je samotná hratelnost, především hádanky. Nejde o nic složitého, ale většinou ani banálního. Je jasné co dělat, co najít napoví nápisy a vzkazy. Výzvou je hledání ve strachu a tmě, někdy i samotná realizace. Obzvláště v první polovině hry jsou předměty roztroušeny na slušně velkém prostoru a vyplatí se hodně vnímat prostředí. Grafika je poměrně povedená. Tmavé lokace jsou správně temné, prostředí nesplývá, ale i na světle umí vykouzlit pěkné scenerie. Před koncem hry jsem měl problém s načtením další části, hra vždy zamrzla. Pomohla až kompletní přeinstalace. Mohla to klidně způsobit neoficiální čeština, kterou ale jinak chválím. Jinak bylo technicky vše bez problémů. Celkově jde o povedenou hororovou adventuru a dobré pokračování série.
+26

Aurelia

  • PC 80
S větší mírou nadsázky bych si dovolil Aurelii označit za takový hentai King's Quest, a to nejen kvůli fantasy zasazení, ale hlavně díky nádherné retro grafice. Právě grafika je jedním z největších plusů celé hry, i když těch pozitiv je samozřejmě více. Malebná atmosféra mě ale udržela u hraní po celou dobu a výrazně přispěla k imerzi. Než se však pustíme do šťavnatějších detailů, pojďme si něco říct o příběhu. Přeci jen, tato hra není primárně o kochání se přírodou a malebným světem Aurelie.

Na začátku hry dostává hlavní hrdina od svého dědečka přístup k rodinné chatce, kam se má nastěhovat a začít soběstačný život. Hned při příchodu ho ale potká první problém – záhadná cizinka jménem Ivy a amulet, jehož se hrdina dotkne a získá podivné magické schopnosti. Jaký je původ těchto schopností a kdo vlastně Ivy je, už musíte vypátrat sami.

Hned na úvod je důležité říct, že pokud hledáte propracované RPG, tady ho nenajdete. Hra je spíše jakousi RPG adventurou s prvky life sims . Každý den je rozdělen do několika etap, přičemž v každé z nich máte přístup k jiným postavám nebo možnostem interakce. Už od začátku se můžete volně pohybovat po mapě a objevovat svět podle svého. Je na vás, čemu se budete věnovat jako první a jaký sled úkolů si zvolíte. Přesto se ale jedná prakticky o RPG grind.

Hlavním středobodem jsou tu ženy, pro které musíte často plnit různé laskavosti, abyste s nimi mohli navázat intimnější vztah. Tyto vztahy vedou k velkému množství hentai cutscén a obrázků, které jsou na vysoké úrovni. Tyto laskavosti však obvykle zahrnují tradiční úkoly, jako je něco sehnat nebo koupit. A tady přichází na řadu grind – musíte si vydělávat v různých brigádách, bojovat v dungeonech nebo pěstovat ovoce a další plodiny, abyste se mohli posunout v příběhu. Většinu času mě to bavilo, protože postav je hodně, takže jsem neustále odemykal něco nového. Nicméně je pravda, že se tato náplň časem stane stereotypní, a tak budete muset občas grindit, abyste zvýšili své statistiky a mohli vydržet déle v práci nebo soubojích. Zejména na začátku může být tento proces poměrně úmorný, ale musím pochválit snahu tvůrců obohatit hru o různé zábavné minihry.

Pokud by vás stereotyp začal obtěžovat, hra nabízí systém cheatů, které vám mohou průchod hrou značně usnadnit. Přesto se ani s grindem nejedná o nijak náročnou hru, protože většina herních mechanik, jako je crafting, dungeon nebo rybaření, je poměrně zjednodušená. Hra vás tedy nezahlcuje. Pořád jde o malebnou RPG adventuru, jejímž hlavním zaměřením jsou ženské postavy a vztahy s nimi. Je jich tu poměrně dost, liší se povahou i rasou, takže se jedná o takovou ultimátní fantasy sexuální turistiku.

Pravdou je, že osobní příběhy těchto postav nejsou nijak hluboké, ale to v tomto případě asi ani není nutné. Vše je tu značně odlehčené, včetně většiny příběhových linek a sexuálních scén, z nichž některé jsou opravdu absurdní. Například v dungeonech máte možnost proměnit téměř každou příšeru na sexy verzi a mít s ní sex. Skvělá schopnost! Přesto je trochu škoda, že postavy nejsou propracovanější a často působí ploše, jako by vám chtěly hned skočit do náruče.

Jak už jsem zmínil, hlavní pochvala patří atmosféře. Ta je opravdu malebná, pohádková a vtipně kontrastuje s erotickým obsahem. Hra nabízí spoustu detailů, animací a spriteů, které vypadají skvěle a je na nich vidět velký kus práce. Samotného mě překvapilo, kolik H-scén je ve hře dostupných – opravdu klobouk dolů. Co ale nemusí každého potěšit, je absence dabingu. Mně osobně to nevadilo, ale některé dialogy kvůli tomu působily trochu úmorně.

Celkově se jedná o povedenou hru, která sice trpí na stereotyp a grind potřebný k postupu v příběhu, a postavy nejsou příliš hluboké, ale to hra vynahrazuje velkou porcí zábavného obsahu. Pokud hledáte zábavnou hentai jednohubku, jděte do toho. A pokud vás hra začne nudit, vždycky můžete použít cheaty.

Pro: Malebná atmosféra, humor a zábavné postavy, velká míra deitalů, hodně h scén, minihry, ost

Proti: Místy stereotyp a grind, pro některé absence dabingu, plošší příběhy postav

+17

Star Wars: Squadrons

  • PC 60
Slova "jak nadchne, tak stejně rychle i omrzí" opravdu naprosto přesně vystihují mé pocity ze Star Wars: Squadrons. Odehrál jsem sice jen single-playerovou kampaň, ale i to mi naprosto stačilo. Nemůžu říct, že bych se při hraní vyloženě nudil, to zase ne. Celá hra vypadá úchvatně a ještě lépe běží. Jednotlivé mise naštěstí nejsou jen "multiplayerové mapy s boty" jako v případě Star Wars: Battlefront II, ale mají v rámci možností slušně rozmanitou náplň. Doprovází je i pěkné filmové cutscény. Misí je celkem 14 a každá zabere zhruba půl hodiny, přičemž si hráč postupně osahá všechny stroje, které jsou ve hře k dispozici. Dalo by se říci, že celá kampaň je takovým tutoriálem, který hráči představí všechny mechaniky hry.

Jenže, na tak velkou a drahou hru je to prostě málo. Příběh je velmi generický, mise - až na jejich vizuál - taky nejsou nijak zvlášť zapamatováníhodné. Jako fanouška Star Wars universa mě možnost zalétat si v ikonickém TIE fighteru nebo X-Wingu vyloženě nadchla a v jejich zpracování je tu znát smysl pro detail. Samotná hratelnost je pak dost banální a rychlé omrzí a to i navzdory tomu, že lze jednotlivé stroje různě modifikovat a přizpůsobovat si tak taktiku. Osobně mi ale přes to všechno dost dlouho trvalo než jsem se skrze trochu krkolomné ovládání do hry dostal a v prvních několika misích jsem spíš trpěl. Nepomáhal tomu ani fakt, že hra nenabízí jiný pohled než ten z kokpitu, což mě jako nefanouška simulátorů, ale spíše casuala, který by si raději užil přehledný 3rd person, moc nepotěšilo. HUD stroje většinou zabírá více jak polovinu výhledu a dost tím trpí orientace v prostoru. Ve výsledku mě tak o fous více bavilo klidné potulování v hangáru a kecání s parťáky před každou z misí než to zmatené létání potom. Tedy, ze začátku. Tahle část taky velice rychle omrzí, protože prostředí hangáru je pokaždé prakticky totožné, zcela volně se v něm pohybovat nelze a úroveň dialogů či spíše monologů je také dost tristní. Naopak můj skill při samotném hraní se zvyšoval a s ním i samotná zábavnost.

Na střídačku hráč okusí bitvy za obě strany. Nevím nicméně jak v multiplayeru, ale v singlu mi přišla obtížnost poněkud nevyvážená (na normal). Zatímco TIE fighter a další stroje Impéria mi přišly strašné křehké a musel jsem se v leteckých bitvách dost ohánět (a stejně párkrát prakticky instantně zdechnul), misemi za rebely, resp. New Republic, jsem v X-Wingu poháněném štíty prošel s prstem v nose.

Zahrál jsem si to rád? Rozhodně ano. Ale zároveň je to ten typ hry, který po dohrání prakticky okamžitě zapomenu, což je rozhodně škoda, protože určité kvality Star Wars: Squadrons přeci jen má. Naneštěstí je na tom z hlediska obsahu tak bídně, že si své fanoušky, kteří by hráli i multiplayer, dlouho neudržel.

Pro: fanouška Star Wars a leteckých bitev to nadchne, krásný vizuál, skvělá optimalizace, chytlavá jednoduchá hratelnost

Proti: trochu krkolomné ovládání, pohled pouze z kokpitu, generický příběh, rychle to omrzí

+16

Little Kitty, Big City

  • PC 80
Herní výzva č. 3 -  Zvířecí duše  

Tak jsem doma :D Městské kočičí dobrodružství je dohráno a koťátko je zpátky doma. Ještě dodělám nepovinné úkoly a zkusím dokončit co nejvíce achievementů.

Jedná se o relaxační pohodovou hru s koťátkem, které se snaží dostat domů. Cesta to není jednoduchá, jelikož bydlí vysoko nad městem v bytě. Úkol je jasný, ale jak to udělat? Postupně se kočka naučí různé triky a dovednosti, jak šplhat, jak získat pírka. Jedná se o open world hru, takže má kočka absolutní volnost pohybu a smí jen tam kam se dostane a je to na hráči co a jak.

Cestou narazí na plno nástrah v podobě kaluží, samozřejmě, že se bojíme vody. Další nástrahou jsou psi, které lze uplatit kostí. Kotě cestou potká několik zvířátek, které zadávají zajímavé úkoly. Což prodlužuje hratelnost i zábavu. Stále je co objevovat a dělat ve volných chvílích. Úkolů a aktivit je hodně což musím jednoznačně pochválit.

Grafika hry je příjemně kreslená až komiksová a ke hře se hodí. Zvuky a hudba jsou taky ideální. Hra rozhodně nenudí a ani netrpí stereotypem. Po návratu domů hra nekončí a je možné opět prozkoumávat zapomenuté lokace a plnit achievementy.

Co mi vadilo psát ani nemusím, opakoval bych se po ostatních. A na ovládání mě upozornila samotná hra, že je lepší gamepad než klávesnice s myší. Stejně jsem to nakonec hrál klasickým způsobem, mám to víc v ruce než gamepad :)

Pro: Relaxační stylová hra za kotě, pěkná grafika a celkové prostředí hry. Spousta aktivit a achievementů.

Proti: Občas bugy, občas kamera.

+13

Lake - Season's Greetings

  • PC 80
Návrat do městečka Providence Oaks jsem odkládal více než rok a to jsem si rozšíření pořídil hned při vydání. Nejdřív ale nebyl čas a pak už vzhledem k jeho vánoční tématice nálada. Příběhově se dostáváme před původní hru a poštu tak tentokrát doručujeme v roli otce Meredith Weiss - Thomase. Po třech letech jsem měl podobný pocit, jako když znovu navštívím oblíbené místo. Známé postavy, bez problémů jsem věděl kde co je a kudy tam zajet. Navíc jsou všechna oblíbená místa pod sněhem a výhledy na jezero snad ještě hezčí.

Hraní začíná nenápadně a až později se začnou objevovat jednotlivé příběhové linky. Mimo obyvatel Providence Oaks se i tentokrát setkáte s návštěvníky. Jde o televizní štáb, který točí reportáž o městě a v druhé polovině ho potkáváte každý den na různých místech. Vše je takové pěkně poklidné a všední, opět ideální relaxační zážitek. Bezva soundtrack byl mírně vánočně rozšířen. Příjemným překvapením je i herní doba přes čtyři hodiny, více než polovina originálu. Je ale pravdou, že jsem nikam nechvátal a často jel delší cestou. Pokud někoho bavil původní Lake, tak rozšíření vřele doporučuji.
+13

What Comes After

  • PC 80
Herní výzva 2025 - 8. Bdím či spím

Je to až vskutku desivé, keď si človek uvedomí, že možno ma toho s Vivi spája oveľa viac, než by sa mohlo na prvý pohľad zdať. Mentálne zdravie je v súčasnej dobe pre mnohých ľudí veľkým problémom a hovorí sa o ňom veľmi málo. Snažíme sa veci zvládať a často sa snažíme dávať druhým to, čo nevieme dať sebe samému. Možno budem v tomto komentári až príliš osobný, no podobne ako v Burnhouse Lane hra rozoberá témy, kde osobný zážitok môže jej hlavnú myšlienku predsa len umocniť o niečo viac.

Hodnotiť gameplay nemá určite význam, lebo v podstate nič viac než chodenie po vlaku a rozprávanie sa s postavami hra v sebe neponúka. Ale skrz zaujímavé voľby postáv, rôzne spôsoby myslenia a rozličný vek jednotlivých postáv si človek predsa len dokáže veľmi veľa uvedomiť. Prečo napríklad malé dieťa vôbec nepociťuje smútok z toho, že zomrelo? Pretože nevníma veci komplexne ako napríklad jeho rodičia. A nemá mu byť za čím ľúto, lebo dokopy ešte nič nestihlo spoznať. Bolo by určite zaujímavé, keby niekedy dokážeme komunikovať s kýmkoľvek a čímkoľvek, pretože som si istý, že by sme možno sami svoje myšlienky prehodnotili. Máme najvyvinutejší mozog spomedzi všetkých živých tvorov, no dokopy si sami doň vložíme démonov, ktorí potom robia len veci oveľa horšie. 

Osobne môžem povedať, že sú tu tri vynikajúce momentky, ktoré si na dlhú dobu ešte zachovám vo svojej pamäti. Debata so starým stromom, dialógy počas jedla a samozrejme finálny rozhovor s mačkou. Každý jeden tento moment v sebe skrýva veľké množstvo inteligentných a dobre sformulovaných myšlienok, ktorým dokážem veľmi dobre porozumieť a vziať si z nich niečo. Rozoberať to do detailu by bolo ale na veľmi dlhú debatu a tak ďaleko sa mi popravde ísť až nechce. Podstatné je, nech si každý z toho odnesie to, čo mu možno dokáže ukázať iný pohľad na svet.

What Comes After rozhodne nie je hrou, ktorá je zaujímavá z pohľadu hrateľnosti, alebo dabingu, no rozhodne dokáže podať svoju hlavnú myšlienku. A to je niekedy viac. Vo veľa súhlasím s Fritolom a tiež si myslím, že hra môže zažať aspoň ten malý plamienok nádeje. Čo v tomto zvláštnom desaťročí mnohí skutočne potrebujeme. Nádej.
+12

Sludge Life

  • PC 70
Tady asi někdo musel strašně hulit nebo minimálně požívat neomezené množství houbiček. Sludge Life je totiž docela slušná herní šílenost. Herní šílenost ale poměrně zábavná.

Představte si 3D adventuru, ve které je z podstaty věcí možné cokoliv. To přesně je Sludge Life. Námět, kde se v roli sprejera ocitnete někde uprostřed moře na plošině, kde je Vašim úkolem se nejen z ní dostat, ale předtím, než se z ní dostanete to tu mocně na konkrétních místech (které je třeba ponejprvá naleznout) posprejovat sty různými grafity. A aby toho nebylo málo, prostředí, ve kterém se hra odehrává, vypadá, jak kdyby ho nakreslil někdo, kdo těsně předtím vypil flašku francovky, popřípadě ji pil celou tu dobu, co prostředí kreslil. Zajímavé ale je, že prvotní šok ze hry po čase uzrává a postupem času zjišťujete, jak nesmírně detailní toto prostředí ve výsledku je. A to i přesto, že na první pohled hra působí neuvěřitelně amatérsky. Nakreslena je opravdu tak, jak když Řezník nakreslil první Život není krásný. Zdání ale klame…

Ke svému zjevu hra přidává i poměrně obstojný obsah. Nejenom, že je tu cílem sprejovat, vy se dostanete i k řadě minihrám, k dohledávání různých slimáků, míst, kde si můžete vykouřit cigáro a u toho všeho potkáváte nepřeberné množství postav, které se tu vždycky mihnou, ale svými hláškami Vám rozjasní minimálně úsměv na rtech.

Dám příklad. Třeba tu procházíte šatnami, kde narazíte na černocha ve vypasovaných trenkách, který pronese: „It´s okey,you can stare.“ Nebo tu narazíte u bazénu na kuchaře, který griluje nějaký klobásky, proti němu stojí čokl a kuchař Vás při vyzvání k rozhovoru uzemní hláškou “That dog keeps eyeballing me.

Jo, jsou tu fakt dobrý momenty a je hodně zábavné to tady procházet a objevovat. Obrazově jsem si prostředí pak i dokonce během hraní zalíbil. A to i přesto, že po vizuální stránce je to tady hodně úsporné a opět to působí nesmírně amatérsky. Ale jak to u této hry je, opět zdání klame. Když na Vás promluví kočka, tak věřím, že nebudete daleko od momentu, že něco vyprsknete na obrazovku. Pokud tedy v tu chvíli budete mít co.

Ano, Sludge Life je opravdu naprostá šílenost. Dlouho se mi nestalo, abych hrál něco, co se vůbec nebere vážně a navíc to má skvělou hratelnost. Stačí si jenom zvyknout na parkurové skoky, které tu mnohdy provádíte, na rogalo, které sem tam při vyšplhání na nejvyšší stupeň místní budovy při skoku otevřete a na fakt, že hra má tři konce. A nebojím se říct, že budete mít chuť zjistit, jak to vypadá, když ten konec skončí jinak, než jak jste v danou chvíli dopadli. Tím vším Sludge Life je. Popravdě by mě nenapadlo, že to o této hře řeknu, ale musím říct, že na to, co jsem na první pohled čekal, jsem se u ní až nebývale pobavil.
+11

The Book of Unwritten Tales: The Critter Chronicles

  • PC 70
Namísto pokračování Unwritten Tales jsem se pustil do prequelu, který mě nějak uvízl "pod čarou" a neměl jsem o něm ani tušení. Ten vychází z původního dílu, co se týče hratelnosti, ovládání, grafiky tak se v něm nezměnilo vůbec nic, což ze hry dělá spíše takový datadisk. Grafika je opět krásná, roztomilá, stejně jako v původním díle funguje zobrazování aktivních míst a postupné ubývání těch co nejsou potřeba.

Změnil se ale tón hry a z víceméně klasického fantasy se spoustou humoru se definitivně stala komediální adventura. Tomu odpovídá i hratelnost, která sází naprosto šílené kombinace... vůbec nemá cenu na něco zkoušet přijít sám. Je to zbytečné. Jednak aktivních míst na obrazovce moc není (a ani těch obrazovek), ty nepotřebné mizí a není moc ani předmětů. Takže ideální postup je projít celou obrazovku, na vše 1-2* kliknout, co jde sebrat vzít a rovnou vyzkoušet na vše co máte v inventáři a zbytek random použít na okolí. Je to v podstatě všechno na všechno, ale hra s tím počítá a já se docela bavil nad šílenými výtvory, postupy a řešeními.

Humor je o něco dětinštější, ale stále jsem se bavil různými odkazy, narážkami a hrdinovým jemným cynismem. Opět tu nechybí 1:1 scéna ze Star Wars (Luke v jeskyni s monstrem), pobavily mě odkazy na Portal (zde dokonce zásadní část hry), Boratovy plavky nebo Purple Tentacly pro adventuristy co vyrůstaly na hrách z 90. let :) Naprosto ultimátní byla vypatlaná, agresivní a odpudivá ekoteroristka Petra, která jakoby z oka vypadla Grétě, jen pár let předtím... že by tvůrci měli věšteckou kouli?

Hratelnost ale kulhá v tom, že s výjimkou jedné kapitoly ve výborné magické věži (nesmyslné schody, živoucí obrazy, vznášející se kytky atd...) se prakticky celá odehrává na jedné ledové planině s pár obrazovkami, což epice příliš nepřidá. Přesto byla hra poměrně dlouhá a přišla i s jedním puzzlem na který jsem musel kouknout do návodu (svoji blbostí).

A příběh? Inu šlo to. Tvůrci vzali potenciálně vtipné postavy z původního dílu a zbytek zahodili. Takže hrdinou je cynický zloděj Nate, opět na útěku před nasranou lovkyní Ma´Zaz. Záporákem je mnohem komičtější Munkus a děj se točí kolem rasy Crittera, který s Natem byl v původní hře. Dovíme se o jejich původu, inteligenci, že náš Critter je tak trošku výjimka a hlavně jak se s Natem seznámili. Zhruba od půlky oba fungují spolu a přepínáte se, občas je potřeba i koordinovaná akce. Finále je výborné... mno a tvůrci se i tak nějak zhruba trefili s návazností (i když z Munkuse se stalo mimino a Critter musel kvůli návaznosti nechat plavat svoji Laylu).

Celkově žádný zázrak, opravdu spíše "datadisk", ale bavil jsem se, příběh ušel, hratelnost byla pořád fajn a zabralo mě to většinu soboty... takže 70%.
+11

Prince of Persia: The Lost Crown - Mask of Darkness

  • PC 40
Příběhové rozšíření původní hry, která si sama o sobě vedla velmi dobře se za mě moc nepovedlo a bohužel i zklamalo.

Příběh se zaměřuje na jednoho z Immortalů a tím je Radjen, která v základní hře skoro ani nebyla. Bohužel je příběhově rozšíření velmi chudé a kromě pár střípků z její minulosti se děj neposune o tolik dopředu.
Nejhorší na tomto DLC je ale provedení. Hra vás hodí do nové mapy, kde ztratíte všechny vylepšení a začínáte prakticky od nuly.
Celé se to tváří spíše jako jedna velká skákací vedlejší mise, která po pár hodinách začíná být už otravná.
Závěrečný bossfight je docela zábavný a těžký. Jediná nevýhoda je, že pokud nechcete jet úplně s holým zadkem a bez flašek, budete si to muset odskákat a věřte mi, že vám to hra nedá zadarmo.
A pokud chcete mít ještě o trošičku výhodu, můžete najít talismany, které i po dohrání zůstanou.
Absence více soubojů tu jde v půlce cítit a kromě asi 3 mini bossů, kteří jsou navíc úplně stejní si moc nezabojujete...Velká škoda.

Tím, že hra ignoruje váš dosavadní progress a nutí vás si vše sbírat na novo je podle mě špatné rozhodnutí a v půlce si akorát říkáte, ať už to skončí. Pokud vás tedy už v základní hře nebavili zbytečně dlouhé a složité skákací sekvence, tak toto bude váš třináctý důvod.

Pro: Bossfight

Proti: Příběh, Skákací sekvence, Absence upgradů

+11

Prince of Persia: The Lost Crown

  • PC 85
Je zvláštní, že zrovna hra, která od Ubisoftu nedostane ani z poloviny takový marketing jako jejich hlavní tituly, dopadne jako jejich nejlepší hra za dlouhá léta.
Nový přírůstek do rodiny Prince of Persia nezklamal, a nabízí dlouhé hodiny zábavy a také test vašich nervů a koordinaci prstů při skákání přes pasti.

Příběh hry není kdovíjak komplexní. Sice má pár příběhových zvratů, které čekat pravděpodobně nebudete, ale není to nic, co by vás až tak vtáhlo. Tím nechci říct, že je špatný...Nenadchne, ale ani neurazí. Grafický design hry se celkem zamlouval a i když občas v cutscénách charaktery vypadaly trošku goofy, tak se to dalo v klidu přejít.

Ovládání mi přišlo vcelku intuitivní a i přes moji občasnou neschopnost poručit prstům, co mají dělat jsem bavil a dokázal si, že mi reflexy ještě nezakrněly. Hra vás na začátku "varuje", že nejlepší zážitek je to hrát na ovladači, ale po přebindování pár věcí na klávesnici to šlo vcelku v pohodě.

Soubojový systém je udělán velmi detailně a počet kombinací útoků, které můžete používat je hromada. Upřímně jsem se spoustu stylů boje a kdy je používat učil v průběhu celé hry a pokud mohu něco doporučit, tak se snažte nepřátele držet co nejdéle ve vzduchu, ušetříte si tím spoustu nervů, zvlášť na vyšší obtížnosti. Samozřejmě tu zde funguje i systém parry, který je zásadní si osvojit. Hra vás jinak potom pěkně na bossfightech ztrestá a vysloveně vás donutí naučit se včas mačkat tlačítko. Hlavně pokud nepřítelův útok "zežloutne", tak při úspěšném parry mu dáte masivní counter attack, který normálního pleba rovnou zabije, takže dost užitečná věc. Dále máte v arzenálu Athra útoky, které se nabijí pomocí udělování poškození všemu, co se hýbe a dokáží vás nespočetněkrát zachránit.
A pokud máte rádi opravdovou výzvu, doporučuji si zkusit Divine challenges. Při nich jsem přišel o část vlasů a roků života. Jestli si myslíte, že jste borec a hru ovládáte jak nic, tak vás tyto výzvy přesvědčí o opaku. Ale nečekejte za to odměnu větší, než poplácání po zádech spolu s průměrným talismanem a ještě průměrnějším skinem.

Mapa je docela velká a pokud budete chtít 100%, budete se muset několikrát vracet do stejných lokací, protože vás hra v průběhu učí nové schopnosti, které jsou ať už k získání sběratelských věcí, nových soubojových možností nebo odemčení nové části mapy potřeba. Design oblastí je velmi pestrý, takže se nestane, že by se vám hra nějak vizuálně omrzela.

Hru mohu rozhodně doporučit hlavně milovníkům plošinovek a je jen škoda, že tak prošuměla kolem. Bohužel je pravděpodobně toto znamení pro Ubisoft, že raději vydají 5 naprosto totožných Assassins creedů, než dát prostor tomuto typu her.

Pro: Ovládání, Soubojový systém, Vizuál

Proti: Ubisoft

+8

Full Throttle Remastered

  • PC 60
Keď niekto povie "klasiky adventúrneho žánru", tak si predstavím Indiana Jones, King's quest, Monkey island alebo Simon the sorcerer. Tým ale netvrdím, že by Full Throttle nepatrilo medzi klasiky, iba nepriamo priznávam svoje vedomostné medzery v adventúrnom žánri.

K Full throttle som sa dostal len vďaka tomu, že som ho dostal pred 6 rokmi zadarmo na GOGu.
Prvé hranie som ukončil po pol hodine pre nezaujímavú tému o motorkárskom klube, ktorého šéf Ben musí vyriešiť jeden drobný problém (zbaviť sa obvinenia z vraždy). Druhé hranie som úspešne ukončil, ale nemôžem povedať, že by som bol spokojný. Ako hovorí aj moje hodnotenie, patrím medzi najmenej spokojných z tých, ktorí hodnotili Full throttle na DH.

Aktuálne som ponorený do výbornej knihy Umění klasických adventur a najmä vďaka tejto knihe som si povedal, že sa vrátim ku adventúram. Full throttle som zvolil najmä kvôli jej krátkosti. Netušil som ale, že je hra taká nemastná neslaná. Všetko prebehlo až príliš rýchlo, na žiadnom mieste som sa nezdržal a keď áno, tak to bolo len kvôli zákysom. Sem tam som prehliadol vstup na ďalšiu obrazovku, alebo sa objavilo slepé miestečko (hra sa tvárila, že by som tam mohol niečo spraviť, ale nebola to pravda), alebo mi občas nedoplo, že je nutné spraviť akciu v strede nejakej animácie. Adventúrčenie bolo inak fajn a bolo logické, ale do návodu som žiaľ musel pozrieť (6x). Chýbali tomu aj zaujímavé postavy. Rozhovory boli krátke, o nikom (okrem Mo) som sa nič nedozvedel. Ťažko sa mi kvôli tomu vžívalo do hry.

Zaujímavosťou (teda ako pre koho) sú minihry, jednak sú to súboje na motorke a druhá je zase destruction derby, pri ktorej som bol už taký otrávený, že som ďakoval za Fingonov komentár, kde som sa dočítal, ako ju preskočiť. Nakoniec ma úplne dožral záver hry, kde je nutné postupne riešiť niekoľko problémov v časovom limite, takže som si zopár scén pár krát zopakoval.

Hral som remasterovanú verziu, ale do originál grafiky som prepínal častejšie, ako som pôvodne čakal. Nová grafika mi prišla umelá, pôvodná grafika sa mi páčila viac. Keby sa v nej dajú zvýrazniť použiteľné predmety, tak hrám v starej grafike celú hru.

Prvý adventúrny rest je za mnou.

Pro: Fajn adventúrčenie

Proti: Krátke, záverečná časť na čas, Nová grafika mi nesadla

+10 +12 −2

Submerged: Hidden Depths

  • PC 65
Tato nenáročná a prakticky jednoduchá hra na mě nejvíce působila vizuální stylizaci. Samotná stylizovaná grafika je moc pěkná a barevná paleta, která je složená z ostrých kontrastních barev působí příjemně na pohled. Design světa je taky působivý. Hra má poměrně propracovanou animaci vody v moři. Co hře naopak neuchvátí je gameplay a naplň. Prakticky musíte na daných lokacích najít takové energetické koule, které musíte dostat do takových otvorů a tím vymýtit jakousi temnou hrozbu. V tomhle procesu musíte přijít na to kde prolézt dále nebo kam kouli poslat pomocí kladkostrojů. Je to zkratka ne moc uchvátivé a není to moc speciální nebo nijak moc zábavné. Ještě ve hře můžete jako obsah hledat sběratelské předměty nebo hledat nové druhy zvířat. To už většinu lidí asi vůbec zaujme. V jádru je to hra taková vizuálně příjemná odpočinková hra s nevýrazným gameplayem a pocitem, že se toho mohlo vymyslet ve hře více.

Pro: Vizuál, barevná paleta, design světa, animace moře, relaxační atmosféra

Proti: Náplň, gameplay mechaniky, vedlejší obsah, styl vyprávění příběhu

+6

Life is Strange: Before the Storm - Episode 3: Hell Is Empty

  • PC 80
Třetí a poslední epizoda Before the Storm elegantně uzavírá příběh Chloe a Rachel. Kam vše muselo dospět bylo jasné, ale autorům se povedlo udělat velmi zajímavou a chytlavou cestu. Část před úplným závěrem je sice trochu na sílu, ale zase do poslední chvíle mírně překvapuje a nebylo úplně jasné co se kdy stane. Samotná třetí epizoda sice drží standart prvních dvou, ale sama nepřináší žádný unikátní prvek jako ony. Poměr hledání a používání předmětů proti fimovějším sekvencím zhruba odpovídá druhé epizodě, což je fajn. Část v pracovně jsem si opravdu užil.

Celá hra nakonec vyzněla velmi dobře a musím autory pochválit jak dokázali navázat na své předchůdce. Navzdory změnám hra obsahuje pěkně stylizovanou grafiku, příjemný soundtrack a zachovává skvělou atmosféru originálu. A to vše navzdory i díky jinému tempu a hratelnosti. Before the Storm obsahuje silné momenty a nezapomenutelné herní situace. Nevím zda by bylo lepší hrát hry chronologicky nebo dle vydání, oboje přinese něco, ale v každém případě stojí za zahrání obě.
+14

Cook, Serve, Delicious! 3?!

  • PC 60
Na rovinu hlásím, že hru Cook, Serve, Delicious! 3?! bych bez letošní výzvy a faktu, že se mi skrývá na účtu Epicu, který ji před nějakou dobou nabízel zadarmo, vůbec neinstaloval. Nebyl by důvod. Ale letošní Herní výzva opět vytvořila velice pěkná témata a jedno z nich je zahrát si hru, ve které uvaříte kafe, čaj nebo pracujete v bistru, což v případě této hry splňovalo všechno. Takže nač čekat, že?

Hru jsem spustil a s neznalostí předchozích dílů mě, docela pobavil příběh. Asi aby tvůrci odlišili předchozí díly od trojky, rozhodli se děj vsadit do postapokalyptického světa roků blízko budoucích, kde se svět jakž takž opět vrátil do klasických kolejí (ten rozdíl byste mnohdy horko těžko poznali), do kterých mimo jiné patří i fakt, že lidé mají zase hlad a tak si opět začnou kupovat jídlo a žrát jak nepříčetní. No a jelikož hlavnímu kuchařovi této hry (což jste vlastně vy) nějací fundamentalisté odpálili jeho luxusní restauraci, dva roboti vlastnící bistro se ho ujali a rozhodli ho zaměstnat ve svém bistru na kolečkách a učinit z něj nejlepšího šéfkuchaře napříč státy v Americe.

Ano, je to hodně blbé.

Pak ale přichází samotný herní mechanismus. Hra čítá něco přes 300 jízd napříč státy, hraní si tedy užijete do sytosti. Před jízdou si připravíte menu čítající nějaké to jídlo, sladké, slané, pití různého ražení. A pak hra může začít. Při cestě máte různé zastávky, připravujete jídla, kombinujete ingredience, na zastávkách je vydáváte, vaříte i extra. Celé je to založené na mačkání různých kláves, kde v rychlosti je síla. Rychlost a kvalita. vydávání pak určuje spokojenost zákazníka a spokojený zákazník Vám přidává body. Za ty si pak můžete nakupovat nová jídla do svého meníčka a vylepšovat i svůj povoz o různé pičovinky, který jsou vlastně k hovnu, ale budou se Vám líbit. Zajímavé je, že hra se dá hrát na časovou obtížnost nebo úplně na pohodu bez jakéhokoliv časového omezení. Takže můžete, ale i nemusíte být ve stresu. Každopádně když ve stresu budete, tak můžete získat i vyšší ocenění, více bodů a tak se snadněji dostanete k novějším, na výrobu ale mnohdy náročnějším jídlům. Tech je ve hře více jak dvě stě, takže vařit se dá mnohdy do aleluja.

Hru jsem hrál po chvílích napříč Vánocemi, nevyužil jsem lokální co-op, i když s někým by hra nejspíš byla daleko zábavnější, ale musím říct, že finále i tak už byl docela nářez. Ve hře ale vydržíte klidně i více jak 40 hodin hraní, abyste se dostali do cíle, což bych u hry podobného ražení ani za mák nečekal. Znova bych si ji ale určitě nepustil a už vůbec nevím, jestli bych jí dokázal doporučit na další hraní. Je to taková blbinka do vlaku nebo na nějaké delší cesty. Ale kdo by kdy řekl, že u blbinky zkejsnete tak dlouho, že?
+11

Little Big Adventure – Twinsen’s Quest

  • PC 65
Letos je to přesně třicet let, kdy francouzské studio Adeline Software vydalo isometrickou akční adventuru Little Big Adventure. Ve své době učarovala hráče i recenzenty svým odlišným zpracováním, kdy se na postavičku díváte v isometrickém pohledu podobném legendárnímu spectráckému Knights Lore, tentokrát samozřejmě v SVGA grafice, která kombinovala 3D polygonové objekty a 2D předrenderované prostředí. Osobně se musím přiznat, že mě tehdy tato hra zrovna moc neoslovila. Kombinace otřesného ovládání, akčního ničení soupeřů prostřednictvím házecího míčku, všemožné běhání odnikud nikam s nutností všude možně poskakovat, aby z předmětů vypadly mince či srdíčka na doplňování životů, to nebyla žádná extra zábava. Všechno to pak umocnila místy až příliš vysoká obtížnost. Hra mě tehdy vůbec nebavila a velice rád jsem ji po pár hodinách vzdal.

Léta ubíhala, původní tvůrci zanikli a kromě přímého pokračování Little Big Adventure 2 vyšly i všemožné remastery v podobě Enhanced Edition a Classic. No a v letošním roce u příležitosti zmíněného kulatého jubilea přichází další remake, za kterým stojí francouzské studio 2.21. To tvoří z větší části fanoušci původní hry, kteří si k nejnovějšímu remaku přizvali i některé z původních tvůrců v čele s Didierem Changrayem. V současné době se to různými remastery a remaky jenom hemží, až to skoro vypadá, že tvůrcům dochází nápady (a nebo chtějí sázet na jistotu už hotového a prověřeného). Má tento remake smysl, když upravené verze původního díla vyšly teprve nedávno?

Obdobně jako v původním originále, i zde se ocitáme na planetě Twinsun, kde žijí ve vzájemné harmonii čtyři různé rasy obyvatel. Panující idylku však nabourá šílený vědec Dr. FunFrock, který stvoří klonovací přístroje a také teleportaci. Pomocí těchto vynálezů, početné armády a tvrdé diktatury stvoří totalitní stát, ve kterém jsou všichni jeho obyvatelé poctivě hlídáni a jakékoliv prohřešky vůči nastaveným pravidlům jsou trestány odvedením do vězení či detenčních zařízení. Vy se v roli Twinsena nechcete smířit s tímto stavem. Obzvlášť, když vám byl zavřen příbuzný a tak se pokusíte zlého FunFrocka odstranit a zachránit tak svobodu i celý svět.

Toho docílíte tím, že se budete procházet po jednotlivých ostrovech a budete hledat cesty, jak se dostat FunFrockovi na kobylku. Celý svět je však pečlivě střežen, takže musíte vybírat ten správný balanc mezi utíkáním kolem stráží k místům, kam chcete dorazit a aktivním ničením nepřátel. Toho jde dosáhnout jednoduchým mlácením soupeřící postavičky. Záhy však získáte mnohem mocnější zbraň – magickou kouli, která se k vám po vystřelení vrací jako bumerang. LBA není rozhodně mírumilovná hra a tak máte ve hře také ukazatel života, jenž vám po každém kontaktu se soupeřem ubývá a vy jej musíte chtě nechtě průběžně doplňovat. To se děje prostřednictvím srdíček, které vypadávají z různých předmětů na ostrovech i v domácnostech. A tak všude možně chodíte a poskakujete doufajíce, že vám vypadne srdíčko. Může vám ještě vypadnout peníz, který také stojí za to sbírat. Za peníze si totiž kupujete některé věci, které mohou být v budoucnu potřeba. Kupujete za ně také lístky na trajekty mezi ostrovy a posléze také kanistry s palivem, abyste se mohli přepravovat dalšími motorizovanými stroji.

Náplň hry tak vesměs spočívá v procházení rozsáhlého světa, sbírání srdíček a mincí, jednoduchého prokecávání všech možných postav s vroucným doufáním, že naleznete tu správnou, která vám řekne něco důležitého. Nesmíme opomenout ani řadu puzzlů, které jsou většinou spíše jednoduššího charakteru. To mnohem složitější je častokrát jejich provedení, obzvlášť, když vás vede přes poskakování po plošinkách či cestou s blízkostí nějaké propasti či vody, což bývá při použitém způsobu ovládání doslova utrpení. Návdavkem je potřeba dodat, že se ve hře až příliš často vracíte na již jednou prozkoumaná místa a procházet půlku světa pro získání nějakého předmětu je hodně otravné.

Vše doposud řečené se vztahuje jak na původní originál, tak i na nový remake. A v čem můžeme nalézt odlišnosti? Samozřejmě je to na prvním místě audiovizuální zpracování. Za těch třicet let se technologie posunuly jinam. Grafika byla kompletně přepracována do mnohem vyššího rozlišení, tvůrcům se pak podařilo zachovat charakter celého pestrobarevného světa a původních postav. I když mi originální postavičky v tom menším rozlišení přišly přeci jen roztomilejší, v tehdejší době totiž menší počet polygonů způsobený malým výkonem počítačů hodně odpouštěl. Změny doznal také dabing, zvuky a hudba, vše je v modernějším a kvalitnějším zpracování, které však stále zachovává původní charakter.

Změnilo se také ovládání a chování postav. Zmizela původní volba chování postavy (normální, agresivní, sportovní a kradmý), nyní jsou všechny osobnosti v jednom. Ovládání postavičky se přeci jenom zjednodušilo, i tak je často hodně frustrující, když hráče neposlouchá tak, jak by chtěl. Je zde možnost volby mezi během a chůzí, je možné měnit úhel hodu koulí a samozřejmě zůstalo také skákání. Vzhledem k použitým technologiím jsou lokality přeci jen větší – zatímco dříve byl každý ostrov i dům rozkostičkovaný na velké množství jednotlivých sekcí (obrazovek), které se vždy v určitý čas zobrazovaly, nyní je vše ucelenější a rozsáhlejší, celý svět tak vypadá mnohem otevřenější. Je to celkem podstatná změna, protože až na pár pro příběh důležitých míst se totiž v dané oblasti všechny postavy po opuštění a opětovném návratu znovu objeví. Ruku v ruce s tím jde ulehčený způsob ukládání, kdy je nyní možné ukládat kdekoliv, přičemž po načtení pozice se objevíte vždy na začátku daného segmentu. K dispozici je také holomapa, která však není vždy úplně nejpřehlednější. Totéž je možné říct i o deníku hlavní postavy, který je zpracován kresbami v artovém stylu celého světa, takže mnohdy je velký problém vůbec zjistit, co čmáranice na té které stránce znamenají.

Změny nastaly také v příběhové části. Přibyl nový úvod, ještě před příchodem zlovolného Dr. FunFrocka. Lehce se upravil také hlavní cíl, kromě záchrany světa tentokrát nepátráte po své milé Zoé, ale naopak se snažíte zachránit ze spárů zloducha mladší sestru Lunu. Je to ale jen nepříliš podstatná drobnost, jak již bylo řečeno, tak základní cíl, tedy záchrana světa, stejně jako postup, kterým se toho dá dosáhnout, zůstává stejný. Stejně jako většina z rozmanitého prostředí, kdy se kromě sluncem zalitého ostrova podíváte i na poušť, zasněžené hory s lyžařským areálem či podzemní chrámy.

Nový remaster Little Big Adventure – Twinsen’s Quest se hodnotí strašně obtížně. Vzhledem k existenci enhanced editions je otázkou, jestli bylo potřeba vytvářet další remake, který původní dílo posouvá jen velmi lehce. Bylo by lepší, kdyby se tvůrci naplno pustili do Little Big Aventure 3 a přinesli úplně nové dobrodružství namísto omílání toho samého příběhu. Toho se však hned tak nedočkáme, tvůrci plánují předělat nejdřív druhý díl a teprve pak možná přijde na řadu dlouho slibované završení trilogie. Zatímco původní originál jsem nedohrál, tuto remasterovanou verzi se mi i kvůli jednodušší a přívětivější obtížnosti podařilo dotáhnout až do zdárného konce. A byla to obvyklá porce probíhání celým světem, častém kosení nepřátel a občasným nadáváním při přeskakování různých plošinek. S postupujícím dějem jsem se nakonec i začal bavit a přeci jen se těšil, jak to celé dopadne. Díky tomu u mě tato hra dostala milost a můžu říct, že jsem rád, že jsem ji dohrál až do konce, i když mezi favorizované kousky u mě nikdy patřit nebude. Pokud jste milovníky původních dílů nebo máte rádi isometrické adventury s častým skákáním či akcí, klidně si k výslednému hodnocení 15-20 procent přidejte.
+21

Pathfinder: Wrath of the Righteous – The Treasure of the Midnight Isles

  • PC 60
Čistě bojové DLC, po kterém už nebude váš velitel křížové výpravy nikdy chudý.

Midnight Isles jsou po částech dostupné v průběhu kapitol základní hry. Spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians a Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks tak patří mezi tři DLC, k nimž se dostanete během původního příběhu (ostatní tři placená DLC se spouští toliko samostatně).

DLC samotné se odehrává na ostrovech moře v pekle. Jde o jednu lokaci za druhou. Všechny jsou zaplněné nepřáteli a spoustou lootu (většinou určeného k prodeji). Nepřátelé i setting lokace se občas vymění. Děj na pozadí, spojený s jedním pozapomenutým vládcem démonů, není vůbec zlý. Bohužel je ale opravdu většinu herní doby jen na pozadí.

Lokace ale, pokud už se mění, vypadají celkem dobře. A pár skvělých unikátních předmětů tu také najdete. Na jedno dohrání proč ne... U druhého už bych snížil obtížnost na minimum a rychle to proběhl. Nebo bych DLC vynechal úplně. Watcher's Keep z Baldur's Gate II: Throne of Bhaal to věru není.

Pro: Pár dobrých předmětů a spousta peněz z prodeje lootu, celkem hezké lokace

Proti: Čistě soubojové DLC, které do příběhové hry nepasuje

+14

Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks

  • PC 80
Pokud se na základě recenzí těšíte, že jde v podstatě o WotR variantu Mass Effect 3: Citadel, tak bych vás spíše zklamal. Kvalitativně na této úrovni ani náhodou toto DLC není.

Jde o docela milou oslavu velitele páté křížové výpravy a jeho přátel. Dojde i na jeden celkem pěkný dungeon. A lehce otravnou (ale z velké části dobrovolnou) arénu.

Nedomnívám se, že by DLC stálo za více než pár dolarů. Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians tu určitě má lepší poměr ceny a výkonu. Byť Dance of Masks se svým zaměřením více podbízí.

Pokud hledáte lehce sentimentální setkání se svými parťáky, tak jste tu dobře. Pokud hrajete za Mythic path Licha či dokonce Swarm, tak si vůbec nedovedu představit, co budete v DLC dělat. :)

Pro: Milé, neurazí, do hry se hodí

Proti: Do kvalit Citadel DLC z ME 3 je opravdu ještě celkem daleko

+13

DOOM + DOOM II

  • PC 90
Kdo by neznal legendu jménem Doom? Za více než 30 let, co je tu s námi, se kolem hry a jejího druhého dílu vytvořila obří komunita, která vytvářela celou řadu nových úrovní a kampaní. O těch oficiálních jsem často slýchával, avšak nikdy jsem se k nim pořádně nedostal. Až díky této kompilaci obsahující standardní i prakticky všechny oficiální rozšiřující kampaně a megawady pohromadě jsem si tím vším mohl projít.

Jako pamětník původní dosové verze jsem vždy hrával Dooma jen pomocí klávesnice na šipkách. Zde tato možnost standardně není, naopak se nabízí moderní varianta pomocí myši a klávesnice s rozložením wasd. Ukápla mi při tom malá nostalgická slza, ale zvykl jsem si celkem rychle a nyní na toto ovládání už nedám dopustit.

Za tech třicet let od vydání prvního Dooma vyšlo několik dalších dílů a u těch posledních dvou jsem si obzvláště oblíbil metalový soundtrack. Bylo tak pro mě příjemným překvapením, že kompilace obsahuje přepracovaný hudební soundtrack, který je nyní v metalovém duchu. Původní midi hudbu mám hodně rád, ale ten metalový nádech tomu sluší mnohem víc. Během hraní jsem se tak hodně těšil, až uslyším mé oblíbené skladby Sign of Evil, Running from Evil a Opening to Hell. Zklamaný z jejich poslechu jsem v daných úrovních rozhodně nebyl.

Kromě zmíněného je zde i nová kampaň jménem Legacy of Rust, ta nabízí novou hudbu, nové grafické prvky, ale je specifická ještě ve dvou dalších věcech. Tou první je to, že během hraní nenarazíme na plasma gun a BFG, které nahradí na ohni postavené zbraně Incinerator a Calamity Blade. U nich je potřeba si dávat pozor, kam oheň letí, protože oheň na postiženém místě nějakou dobu zůstává a ubírá hráčovy životy. Druhým specifikem je šestka nových nepřátel. Vyzdvihl bych určitě skoro všude přítomné Ghouly, kteří mi často až nečekaně zavářeli, když jsem měl problémy je pořádně trefit. Pak bych ještě vyzdvihl Shocktroopery, kteří dokáží střílet až nebezpečně rychle a také oheň metající Vassagy.

Level design je ze začátku celkem příjemný a snadný, ale postupem slušně přituhuje. Když jsem v jedné úrovní viděl v popisku u automapy, že na mě čeká 552 nepřátel, jen jsem kroutil hlavou. Na druhou stranu, zabití doslova hordy impů na jeden výstřel z Calamity Bladu je velká satisfakce. Finále, kde je potřeba se utkat s hromadou Tyrantů a tunou Arch-vilů bylo slušně řečeno maso.

Snad jedinou výtkou je to, že mi hra v kampani Plutonium dost padala. Pomohlo až vypnutí Steam overlay. Jinak jsem s celou kolekcí nad míru spokojený. Je zde prakticky vše, co může klasický Doom nabídnout. Trvalo docela dlouho, než jsem se tím vším prokousal, ale přitom stále nepociťuji, že bych byl "předoomován".
+21

Pathfinder: Wrath of the Righteous - The Last Sarkorians

  • PC 80
DLC přidává do hry nové NPC s vlastním příběhem a lokacemi. Ulbrig je lehce neotesaný zástupce zaniklé říše, v jejímž konci sehráli svou roli, nepřekvapivě, démoni.

Jde o poměrně zdatného bojovníka, který je nadán schopností měnit se v griffina. Do hry zapadá velmi dobře. Prakticky si nejde všimnout, že nepatří mezi originální družníky. Jen dvě věci tomu napovídají. Lehce častěji má, podle mého názoru, své linky v rozhovoru nadabované. A pak často se vyjadřuje v rozhovorech jako poslední. Pokud se ale přes to přenesete, tak jeho osobní příběh je v rámci hry prakticky nejdelší a nejvíce propracovaný. To možná svou osobností samotnou nebude svědčit všem hráčům...

Samozřejmostí je, že k jeho classu seženete ve hře i spoustu vybavení. Opět možná až trochu více, než bych čekal.

Každopádně spolu s Pathfinder: Wrath of the Righteous - A Dance of Masks jde o druhé DLC, které bych s klidem doporučil.

Pro: Slušné množství obsahu, celkem propracované NPC

Proti: Menší signály, že je NPC do hry dodatečně dodané (ale tak lepší než naopak vytrhnutý Javik ze základního Mass Effect 3)

+11