Nejlépe hodnocené komentáře

Sedmý díl je řadou hráčů považován za to nejlepší jRPG, o čemž jde diskutovat a dlouze polemizovat, pravdou však je, že při hraní pocítíte, že netrávíte čas u obyčejného titulu.

Příběh se točí okolo pokrokové organizaci Shinra a skupině rebelů Avalanche, která se jí staví na odpor. Shinra vysává ze země energii Mako ze které pochází (a koluje) veškerý život planety, a tím narušuje celkovou rovnováhu. Avalanche v čele s Barretem, Cloudem a Tifou se na počátku snaží ničit jednotlivé reaktory v Midgaru, postupně je ale děj zavede na různá místa při honbě za hlavním záporákem Sepirothem.

Děj je na poměry videoher velmi spletitý, a je tím hlavním motorem, proč hrát právě Final Fantasy VII a proč se právě tento díl stal legendou (která dostala i svoji velkou předělávku Final Fantasy VII Remake). Jedná se také o jeden z těch velice dlouhých titulů, který vydrží na pár týdnů intenzivního hraní. Nutno však dodat, že časová investice si zhodnotí v jeden z nejlepších herních zážitků. Především kvalitní sci-fi příběh s velkým množstvím zvratů bude tím, co si po dokončení ze sedmého Final Fantasy odnesete - ač se autoři ze Square nevyhnuli hluchým pasážím, je drtivá část napěchována poutavými videosekvencemi, intenzivními dialogy ústředních postav nebo plnou hrstí vizuálně přitažlivých backgroundů.

Druhým stěžejním prvek mimo příběhu jsou souboje. Jejich počet dosahuje několika stovek, s bossy si střetnete také nepoměrně častěji než v západních role-playing hrách. U nich je nejdůležitější iniciativa (doba než můžete použít další útok/schopnost), limity (speciální útok) a kouzlení za pomoci Materií. Materie se vkládají do zbraní či brnění a můžou vytvářet různé kombinace. V pozdější fázi, především v místech kde je vysoká koncentrace "random encounterů" (náhodných soubojů) však zábavnost jde stranou, jelikož hrdinská trojka v čele s Cloudem v klidu rozmetá kdejakého soupeře, sloužícího tak jen ke zvýšení bodů zkušenosti - které ale využijete v těch zásadních střetnutích hry.

Technická stránka je i po letech výborná. Jednotlivé lokace mají svůj specifický ráz, ručně kreslené a následně vyrenderované pozadí nepostrádají atmosféru. Jedinou výtku si zaslouží postavy složené z několika polygonů, ale po pár hodinách si ani nevzpomenete, proč jste si na ně stěžovali. Samostatnou kapitolou je soundtrack mající něco přes stovku delších nahrávek - je výborný i na samostatný poslech. Na ukázku například Cid´s Theme a Gold Saucer.

Nádherná videohra, kterou by každý fanoušek žánru měl vyzkoušet, a třeba i změnit názor na tuto odnož RPG.

Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia jen tak nezažijí. Po více než pěti letech od vydání Chrono Trigger se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který se měl plně vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Dlouhé roky pro mě Vagrant Story představoval mýtické, možná až nedosažitelné, RPG, na které vyšla recenze v mém vůbec prvním zakoupeném čísle magazínu Level. Tato aura neopustila dílo Square ani v dobách, když jsem začínal s emulací konzolových her, a otevřel se mi tak zcela nový a neokoukaný svět videoher. A měl jsem možnost konečně hru vyzkoušet na vlastní pěst. Přesto, nebo právě proto, byl Vagrant Story až příliš tvrdým oříškem, a jeho hraní na klávesnici v prvních verzích emulace PSX nebylo ideálním vstupním bodem do světa tohoto temného dobrodružství. A je to jen dobře. Vagrant Story vyžaduje od hráče více, a určitě nebyl a není vhodnou vstupní branou do světa japonských (a taktických) RPG. Pokud tedy tak lze vůbec Vagrant Story označit, protože je vším, jen ne archetypálním jRPG (ať už taktickým či akčním).

Pod nádhernou fasádou jde v první řadě o pokročilé mechaniky, u kterých bude jejich vstřebání hráčem determinovat výsledný zážitek. Ale o nich až později. Vagrant Story je v první řadě autorská videohra, u které se projevuje výtvarné nadání zúčastněných, cit pro střih a filmové cutscény (srovnatelné s Metal Gear Solid) a pečlivá rešerše, kdy navštívené francouzské městečko Saint-Émilion bylo určitým předobrazem pro virtuální Leá Monde. Vagrant Story je tak i zakousnutí zubem času stále lákavým soustem, a ačkoliv se většina hry odehrává v interiérech a uzavřených kobkách, tvrzích či dolech, je stále na co se koukat. Už při samotném intru hráč pocítí, že se pouští do důležitého díla, které sice netrhalo rekordy v prodejích, ale zajistilo si až kultovní statut mezi hráči originálních her.

Hlavní náplní Vagrant Story jsou souboje. Všemožné šarvátky, jak s lidmi, tak příšery (a bossy!) představují drtivou většinu herní náplně. A je jim vše podřízeno. V roli Ashleyho bude hráč anihilovat desítky až vyšší stovky nepřátel, a to za pomoci „pauzující“ mechaniky, navazujících zásahů, a především s pomocí správně vybraného vybavení. Zbraně a zbroje jsou alfou a omegou, a jejich optimální využívání rozhodne o tom, zda se Vám podaří dojít až na samotný konec hry nebo ne. Existují různé druhy zbraní od sečných po tupé, ale také drahokamy naopak zvyšují rezistenci k určitým elementům nebo naopak posilují vlastnosti, zbroje i čepele se dělí na kvalitativní typy dle kovů a neopomenutelnou složkou v boji je také magie. Možností, jak projít Vagrant Story je opravdu mnoho. Pokud Vám to připomíná jednu známou herní sérii, jste na správné stopě. Zvláště, když je design kompaktní, a obsahuje relativně propojenou mapou, ve které si otvíráte různé zkratky a průchody. Určité označení proto Dark Souls je na místě, a nedivil bych se, kdyby byl právě Vagrant Story jedním z referenčních titulů při tvorbě populární trilogie. Zpátky ovšem k soubojům. Ty jsou semi tahové, pokud je využita pauza tak jak by měla, a u každého úderu, seku, lze zvolit příslušnou část protivníkova těla. Pokud se tak podaří, Ashley je schopen udělit více zranění, a pokud ve správný čas hráč stlačí příslušná tlačítka (na které je možné umístit různé bonusy, od získání několika HP po zasáhnutí jedem) vytváří se řetězec útoků. Obvykle se ve hrách soubojům spíše vyhýbám, a jen málokdy mě opravdu baví, a Vagrant Story je přesně tím případem, kdy i obyčejné souboje s kostlivci byly zábavné a vyžadující pozornost.

Pokud něčím Vagrant Story určitě je, tak obtížnou hrou, která klade důraz na pochopení a využití mechanik ve vlastní prospěch. V opačném případě se stanou některé střetnutí (zvláště s bossy kolem první třetiny hry) úmorné a náročné. Nicméně, pozitivní je, že skoro vždy existuje řešení, jak se z dané situace dostat (experimenty se zbraněmi, vytrvalá taktika s využitím léčiv). Při průchodu hrou mě takto zaskočil pověstný drak z lesa Snowly, který představuje první opravdovou výzvu (extrémní odolnost), a následně také vzdušný element (silná magie). Za zmínku také stojí závěrečný souboj, který je vším, jen ne zábavnou tečkou za hrou; o to větší zadostiučinění ale jeho úspěšné podstoupení je (naštěstí existuje savestat). Obtížnost je zde ale férová, a primárně motivuje k objevování dalších zákoutí pro lepší vybavení.

Jak již bylo zmíněno, hra se odehrává v oblasti Leá Monde (království Valendia) a to konkrétně v universu Ivalice (např. Final Fantasy Tactics a Final Fantasy XII). Světě, který si bere inspiraci ve středověké Francii. Příběh je spíše úvodem do rozsáhlejšího děje, který však nikdy nebyl realizován v interaktivní podobě. A je to škoda, protože hlavní charaktery mají charisma a dialogy jsou dobře napsané. Jak to tak bývá u kultovních klasik, vývoj však nebyl vůbec snadný, a při tvorbě Vagrant Story muselo být dosáhnutu mnoha kompromisů. Například příběh byl zkrácen a upraven, ze hry byly vyškrtnuti společníci v boji a herní doba je prodlužována puzzly (skládání beden) a skákajícími pasážemi (naštestí jich není moc).  

Není náhodou, že Vagrant Story dostal perfektní skóre v japonském časopisu Famitsu (jako jediná hra na PlayStation One), v GameSpotu a IGN 9,6/10  a na Metacritics 92 % – pro správné publikum může být Vagrant Story ideální a vysněnou hrou, ve které se jde zlepšovat, jde ji procházet s odlišným přístupem a bude stále zábavná. Navíc vše funguje jak má, a žádné zásadní nedostatky titul Yasumi Matsuno nemá. Jsem rád, že jsem se po letech k VS znovu dostal, a u hry vydržel, jelikož šlo o jednu z nejlepších videoher, které jsem za poslední roky hrál. Zážitek ještě umocnilo hraní na handheldu (Anbernic RG35XX H) a v prostředí frontendu Retro Arch. To bylo uživatelsky přijemné, a menší neduhy jako ukládání na speciálních místech byly eliminovány.

Pro milovníka retra jasné doporučení, i dnes, po 24 letech od vydání.
Zde několik screenshotů.

Xenogears je bez pochyb jedna z nejzajímavějších videoher, jaké jsem hrál. Kultovní status titulu mě zasáhl až se zvýšeným zájmem o jRPG produkci na PSX (rok 2010), a v té době jsem také četl jednu recenzi Xenogears za druhou. Především ale oslavné články,

Hra, která mi změnila život: Xenogears
Recenze na webu Criticall

To byla v mém případě voda na mlýn, a úkol byl jasný - přesvědčit se o těchto úsudcích skrze vlastní zkušenost. Po sehnání japonsky nadabované verze (z kultovní stránky underground-gamer, RIP) jsem spustil se zatajeným dechem ePSX. A pak to přišlo! Nevěřícně koukám, animované intro, které je na poměry her úžasné! Destrukce vesmírné lodi a bezmoc posádky v kontrastu se stoickým klidem kapitána se mi dostala do mysli a měl jsem, podpořen názory jiných, jasno. Tato hra bude něco jiné, něco neokoukané, něco nadčasové. První hodiny představovali seznamování se hrou a jejími mechanismy, pro mě stále nové a neokoukané mechanismy jRPG a milovaná estetika devadesátkových anime. Nicméně jak jsem poznával vzpomínané plusy rekrutované především z atmosféry a příběhu, tak po stránce hratelnosti Xenogears trochu skřípali. Některé pasáže jsou až noční můrou, a to píši jako někdo, kdo mohl používat savestat a ukládat kdykoliv. I přes tento fakt a zjednodušení byly a jsou některé části frustrující a až znemožňující poklidné vstřebání příběhu v daných pasážích. Nicméně, i tento nedostatek se později jevil jako pozitivum. Nepochopitelně zmatené labyrinty kanalizací a jeskyní, kde číhal náhodný souboj na každém druhém kroku, spíš motivovali v průchodu, abych se mohl kouknout na další střípek z příběhu.

Titul je velmi rozsáhlý, a památných částí obsahuje nespočet. Tvrzení o tom, že jde o jednu z nejlepších nebo možná až nejlepší videohru jistě nelžou. Pokud tedy hráč hledal trochu jiné jRPG, které bude klást trochu náročnější otázky než jak se zbavit zlého vladaře a jeho armády.

Z dnešního pohledu je Xenogears i přes své velmi vysoké kvality ovšem jen těžko doporučitelnou hrou. Pokud mohu srovnat s Final Fantasy VII a Chrono Trigger (tedy společně s Xenogears nejlepší jRPG jaké jsem zatím hrál), tak právě Xenogears zestárl nejhůře, a to i přesto, že obsahem jde o megalomanský, ale výborný, počin. Popravdě, do hry bych se bál znovu pustit do Xenogears, ačkoliv mám stále velkou motivaci vzhledem k nedokončení, nicméně jako vhodnější považuji si uchovat dobové nadšení z neokoukaného přístupu a kvalit narativy. Naopak, soundtrack stále poslouchám.

Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Policenauts začínají tak, jak drtivá většina detektivních příběhů. V kanceláři detektiva. Klasické soukromé očko, dnes již tedy detektiv a bývalý "policenaut" Jonathan Ingram, je navštíven svoji bývalou ženou a je žádán o pomoc – nalezení jejího současného manžela. Tato pomoc má ale rychlou katarzi, jelikož je Lorraine nedlouho po odchodu z detektivní kanceláře zastřelena. Proč a kdo měl motiv, a souvisí to s tím, co Lorraine po Jonathanovi žádala? Zápletka je tradiční, ale nabídne i několik originálních námětů. Hlavní přednosti ale spadají k jiným aspektům hry.

Dnes již kultovní vizuální novela s nezaměnitelnou estetikou 90. let nabídne přesně to, co by hráč mohl očekávat při návštěvě herního obchodu a zhlédnutí krabice hry. Výbornou vizuální stránku, která se může rovnat anime produkci své doby, propracované charaktery a motivace a mnoho lokací. Je také z čeho vybírat, Policenauts se odehrávají v roce 2040 a to na rozlehlé vesmírné kolonii „Beyond Coast“ – jedná se tak o nejzazší variantu univerza Hideo Kojimy ve kterém se odehrává i Metal Gear Solid. I proto se zde například objeví Meryl. Nicméně formou jde především o navázání na Snatchera, ale prakticky ve všech aspektech jdou tvůrci z Konami dále než v titulu z roku 1994. Klasická hratelnost japonskcýh adventur s kontextovým menu je zde dovedena k co největšímu pohodlí, a tak samotné hraní mnohdy připomíná sledování napínavého anime. Nechybí ovšem ani akční pasáže (střelba) a logické hádanky. Na ploše přibližně dvanácti hodin je tak předvedeno docela velké množství inovací v žánru, ale především jde o propracovaný svět a celou řadu informací okolo. I z tohoto důvodu se stalo Policenauts kultem a v roce 2009 se hra dočkala neoficiálního, a dlouho vyhlíženého, překladu.

A to jen zaslouženě, zvláště když jde o japonskou adventuru (novelu) asi nejpřístupnější a také s odkazem na MGS, které zná většina hráčů. Šlo by říci ideální začátek. Chyby jsou již čistě subjektivní, kdy je hráč konfrontován zdánlivě nekončícími dialogy a někdy není přesně jasné, co udělat aby se příběh posunul. Závažné problémy ale hledat nejde.

Jak by vypadala vizuální novela pomlčka adventura, pokud by ji tvořilo studiu s velkým rozpočtem a zásobou kreativního pnutí? Pravděpodobně jako Policenauts. I vzhledem k historické důležitosti jasné doporučení.