Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Genji: The Legend Begins

  • PS2 80
Nedávno jsem v rámci Retro Klubu dohrál hru Onimusha: Warlords a měsíc na to jsem se pustil právě do prvního dílu Genji. Vůbec jsem netušil, o co přesně jde, ale sedělo mi to do výzvy, tudíž jsem hru vyzkoušel a hle, ono to je dost podobné právě zmíněné Onimushe. V jistých směrech dokonce lepší, v některých zas o něco horší, nicméně celkově jde o velmi podařený, ač dnes už bohužel zapadlý, počin. V mém hodnocení se tak nevyhnu srovnávání těchle dvou titulů.

Genji je příběhová lineární akce, která svým designem úrovní a celkovým feelingem nemá právě daleko od díla vývojářů z Capcomu. Samozřejmě příliš se neliší ani samotným zasazením, ale je to právě hratelnost, která by fanoušky Onimushy mohla zajímat. Jednotlivé obrazovky jsou stejně tak malé, nepřátelé se na nich respawnují s každým dalším průchodem a mapu procházíte neustále dokola, přičemž postupem příběhu se lehce mění její podoba. Stejně tak nechybí dva protagonisté, mezi kterými však zde lze (většinou) volně přepínat dle toho, který herní styl vám sedí více. Nečeká tu ale na vás krásná ninja Kaede, nýbrž hromotluk Benkei. Hra za hlavního hrdinu Yoshitsune je tak svižnější a můžete vyskákat na nedostupná místa, hra za Benkeie zase těžkopádná, ale s větší útočnou silou, přičemž lze rozbíjet překážky na mapách a dostat se k jinak nedostupným pokladům. Osobně mi víc seděl Yoshitsune.

Soubojový systém je poměrně prostý, k dispozici jsou dva druhy útoku (čtyři pokud počítáte útok s výskokem) a možnost krytí, přičemž hra ani nenabízí různorodé zbraně jako Onimusha. Vynahrazuje to však možností zpomalení času, což spolu se správným načasováním umožňuje zabít většinu nepřátel na jeden zásah. Přiznám se, že víc mi asi seděl souboják v Onimushe, neb vytvářel spolu s prostředím napínavější atmosféru, nicméně Genji se jeví více jako casual friendly, jelikož ač někteří nepřátelé dokážou zatopit, tak léčivých předmětů je neomezeně a když věnujete dostatek pozornosti průzkumu prostředí, tak si lze postavy vylepšit natolik, že budete prakticky neporazitelní. Další věcí je pak pozdější rok vzniku a podstatně přívětivější ovládání i kamera.

Pochválit musím vizuální stránku. Grafika postav sice příliš neoslní a celková kvalita je poplatná své době, ovšem samotný design obrazovek je prostě nádherný. Rozkvetlé stromy, jezírka, zasněžená obydlí, lesy, potůčky... všechny vypadá opravdu krásně a hra tak vytváří místy až "zenovou" atmosféru. Zamrzí však, že se tvůrci nesnažili prostředí využít i k nějakým jednoduchým hádankám místo neustálých soubojů. Ostudu pak neudělá ani hudební doprovod a především líbivá závěrečná písnička.

Příběhově jde o dost jednoduchý počin o souboji dvou klanů a snahy převzít nadvládu nad Japonskem, který mě však i přes svou předvídatelnost a strohost bavil podstatně víc, než Samanosukeho cesta hradem. Hra je hojně protkaná cutscénami, ve vesnicích jsou NPC se kterými lze hodit řeč a co víc, prostředí je založené na reálných místech, přičemž se podíváte především do dobového Kjóta. Zamrzí však, že kladné vedlejší postavy nedostávají více prostoru a na obrazovce tak máte převážně stále dokola ty stejné záporáky a dvojici hrdinů. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se více objevovala Shizuka, která je údajně hratelnou postavou v pokračování. Tak snad někdy.

Rozhodně se nejedná o žádný must play titul, ale dodnes jde o velice kvalitní počin, který mi vážně sednul a určitě jej doporučuju všem, kdo mají rádi Japonsko, hratelnost Onimushy nebo prostě jen lineární third person rubačky. Pro všechny takové hráče jde o velmi dobrou volbu.
+14

Resident Evil: Outbreak

  • PS2 70
Hra Resident Evil Outbreak vás opět zavede do starého známého Raccoon City. Díl se odehrává v době Resident Evil 2 a Resident Evil 3. V pěti krátkých kapitolách (Outbreak, Below Freezing Point, The Hive, Hellfire a Decisions, Decisions) jste vrženi do různých částí města v Raccoon City (bar, nemocnice atd.) a máte za úkol jak to bývá v RE hrách něco najít, něco vyřešit, něco zabít a hlavně se dostat do bezpečí.

K dispozici před každou kapitolou si budete moci vybrat jednu z osmi předpřipravených hlavních postav pro RE: Outbreak. Každá z postav má u sebe nějaký unikátní předmět. Například: policista Kevin má u sebe do začátku zbraň, reportérka Alyssa má u sebe Lockpick a studentka Yoko má zase batoh, který jí dovolí vzít o čtyři věci navíc, což se někomu může hodit, jelikož váš inventář v této hře obsahuje pouhá čtyři místa. Každá postava má rovněž i specifickou sekundární dovednost, v případě Kevina to je hodně efektivní kop nohou.

Za zmínku určitě stojí, že v sobě máte v každé kapitole zombie nákazu, která se zvyšuje (i když jste v inventáři) a pokud dosáhne 100 procent stanete se zombie. Na druhou stranu jsem s tímhle omezením (na obtížnosti normal) neměl po celou hru žádný větší problém. Obtížnosti jsou zde čtyři (easy, normal, hard a very hard). U hard a výš se dokonce změní pozice herních předmětů a nedostanete k sobě parťáky.

Právě parťáci pohánění umělou inteligencí jsou zde v RE: Outbreaku novinkou, respektive novinkou je, že jim nyní můžete dávat příkazy. V každé kapitole k sobě dostanete dva parťáky, ti jsou předem pro vybranou kapitolu daní. Bohužel ne vždy vás parťáci poslechnou a občas jsou na obtíž. Nejednou jsem kvůli nim zemřel, když na mě útočil nepřítel, tak parťák nic nedělal a prošel si kolem nás a šel si sebrat ze země předmět. Popřípadě mi i přes rozkaz "Pomoc" nepomohli a nechali mě spadnou ze střechy. Občas prostě hrají za sebe. Nakonec se to ale dá zvládnout i bez nich (vyšší obtížnost, kde nejsou k dispozici).

Celková herní doba se pohybuje kolem 5-7 hodin, což není moc je to většinou hodina a něco pro jednu kapitolu. Loadingy jsou občas až zbytečně moc dlouhé, ale dá se to přežít. Hudba nebyla špatná ale na můj vkus působila tentokrát spíš průměrně. Ostatní herní zvuky jsou převzaté z původních her, což mi přišlo fajn a nijak mě to neštvalo. Líbila se mi také grafika hry, která působí uhlazeným dojmem stejně tak se mi líbí cutscény, které měl Resident Evil vždy nádherné.

Resident Evil: Outbreak byl titulem, který měl doplnit čekání na Resident Evil 4. Outbreak není špatnou hrou. Přesto jsem se nezbavil dojmu, že ač se snaží mít hutnou atmosféru svých předchůdců. Tu a tam spíše ztrácí. Hru občas dobře nepodrží ani umělá inteligence, která se často chová nepřirozeně a klidně vás nechá na holičkách. Navíc jsem si k většině postav neudělal ani nijak velký vztah, jelikož každá kapitola vám zabere něco přes hodinu. Na druhou stranu vaši parťáci se tu a tam umí postarat i o část problémů. Lákadlo v podobě hledání speciálních předmětů a možnému znovuspuštění hry s kosmetickou úpravou (kostýmem) je asi fajn, ale mě nijak nezaujme. Grafika je na poměry PS2 pěkná a cutscény vypadají taky dobře. Já si Outbreak užil, jelikož mám sérii Resident Evil rád. Možná bude má známka částečně tímto ovlivněná, přesto se za ní stojím.

Pro: grafika, hudba a zvuky, speciální doplňky pro vaše postavy

Proti: umělá inteligence parťáků, loadingy, herní doba

+7

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 85
Po zběsilé porci masochismu v Medal of Honor: Frontline jsem nečekal, že série vystoupí ze svého konzolového stínu a předvede něco přístupnějšího. O to víc jsem to nečekal už u tohoto dílu po nedávném trápení s Medal of Honor: Heroes 2 na PSP. Ty hry byly v některých pasážích tak těžké, že už to nebyla moc zábava. O Medal of Honor: Underground ani nemluvě. O to víc mě překvapil Rising Sun. Konečně se konzolová verze této série přehoupla do nového milénia a nabídla pravý a nefalšovaný mainstream. Hru s pořádným pocitem ze střelby. Hru osvobozenou od jakékoliv frustrace.

Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.

Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.

Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.

Pro: pocit ze střelby, ozvučení, poutavé zasazení misí, odpočinková hratelnost

Proti: tupá umělá inteligence, krátká herní doba

+13

Onimusha: Warlords

  • PS2 80
Kolegové a kolegyně přede mnou zde napsali už výborné komentáře, za což jim děkuji. Normálně bych tedy své zkušenosti se hrou nesepisoval, ale asi by bylo vhodné, abych to kvůli Retro klubu učinil. Přeci jen, jak by to vypadalo, kdyby pořadatel vynechal hned první hru, že ano. Ovšem hned začátkem za sebe mohu říct, že jsme vybrali sakra dobře a Onimusha se dodnes drží na hratelné úrovni, ač jisté výhrady jistě mít budu.

V první řadě bych chtěl všechny případné hráče odradit od původní Xbox verze. Je to jakási "definitive" edice, tzn. má všechno, co měla PS2 verze, ale ještě kupu obsahu navíc, kterou v novém remasteru nenajdete, neb vychází právě z PS2 verze. Pokud však nepatříte k těm, kteří se rádi dobrovolně trápí u nejvyšších obtížností, tak o ní vůbec neuvažujte. Jak zde totiž jvempire už poznamenal, obtížnost je výrazně vyšší. Už od samého začátku na vás totiž chrlí schopnější nepřátele a ony zelené duše se sice na pohled zdají jako výhoda pro vás, neb jste díky ní nesmrtelní, ale skutečnost je taková, že je mnohem častěji než vy využijí vaši nepřátelé a hra se rázem stává ještě těžší. Nechci nutně tvrdit, že se jedná o nějaký "souls" zážitek, to ne, ale z pohledu dnešního casuala jde o zbytečnou frustraci navíc, které se můžete v ostatních verzích vyhnout.

Jak již bylo několikrát řečeno, jde o poměrně krátkou hru a je vcelku až s podivem, jak málo obsahu vlastně dokázali tvůrci roztahat na nějaké směšné čtyři hodiny. Reálně totiž kdyby po vás hra nevyžadovala backtracking a co víc, dokonce backtracking s dvěma postavami zároveň, tak do hodiny nemáte co dělat. Herní mapa je totiž neskutečně malá, jen vás ji tvůrci nechávají procházet pořád dokola, přičemž vám při každém průchodu někde otevřou dveře abyste se cítili, že děláte pokroky. Co je na tom všem však nejlepší, tak se minimálně u mě vůbec nedostavil stereotyp a nebyl jsem ze stejných lokací vůbec otrávený. Design úrovní tak nemá vlastně chybu.

Pochvalu jistě zaslouží také grafická stránka. Jistě, nejde o vrchol konzole, ale obličeje postav rozhodně nepůsobí odpudivě zastaralým dojmem, ba naopak. Postavě Kaede se dokonce při běhu pohybují prsa! Na takové detaily mohli tehdy myslet opravdu jen Japonci. Jednotlivé obrazovky jsou pak tak malé, že je i spousta prostoru (výkonu) pro různé detaily dotvářející atmosféru a ta je přímo výborná. Nejen díky ponuře vypadajícím tmavým prostorům, ale i díky skvělému hudebnímu doprovodu. Ten sice není vyloženě na běžný poslech, ale ve hře funguje na jedničku. Jediný problém zde tak vidím v různých předmětech, které můžete sebrat. Na některých obrazovkách je téměř nereálné je vidět a vše šíleně splývá.

Soubojový systém je pak docela jednoduchý, ale zábavný. Nedostatek útočných pohybů vynahrazuje množství různých zbraní a jejich schopností, což vzhledem ke krátké herní době bohatě stačí. Pro někoho otravný respawn nepřátel hraje ve hře svou roli, neb bez něj nemáte šanci jednotlivé zbraně a orby vylepšit na maximum. Navíc velkou část obrazovek lze proběhnout bez boje a příliš se nezdržovat. Boss-fighty pak trpí kvůli kameře a jak zmiňovala raisen, boss kolikrát útočí na jiné obrazovce, než kterou vidíte, což není moc fér. Zabrat mi však dal pouhý jeden a překvapivě ten závěrečný byl velmi jednoduchý. Nebo jsem měl možná štěstí na jeho typy útoků.

Mnohem horší je to však s možnostmi ukládání. Hra není příliš těžká, ale kvůli rozmístění save pointů dokáže trochu naštvat. Hlavně když řešíte nějaké hádanky na víc částí a v půlce umřete a zas musíte vše opakovat znovu. Samotné hádanky jsou však příjemným zpestřením, která dává trochu odpočinout od neustálého zabíjení. Stejně tak hra za Kaede mohla být klidně přítomna častěji, neb má díky její slabosti trochu větší spád a před nepřítelem je lepší neustále utíkat.

Onimusha je skvělá hra a pokud vás baví série Resident Evil, tak máte o důvod víc ji vyzkoušet. Kvůli příběhu ji sice nemá cenu hrát, neb ten je i na svou dobu vyloženě průměrný, ale zároveň ani neurazí, nicméně hratelností obstojí i na moderních platformách. Svou délkou sice působí trochu jako demo k něčemu většímu, ale o to větší důvod pro vyzkoušení to je, neb vás neokrade o moc času.
+23

Onimusha: Warlords

  • PC 80
  • PS2 75
  • Xbox 75
Se sérií Onimusha jsem zatím neměl žádnou osobní zkušenost. Do hraní jsem se pustil pouze s vědomím, že jde o variaci na Resident Evil zasazenou do japonského prostředí. To vlastně reálně popisuje jednu část hry. Relativně omezený prostor, který se postupně odemyká pomocí různých puzzlů a poschovávaných klíčů. Příběh o záchraně princezny a boji proti démonům by se v známější sesterské sérii také neztratil. Během hraní se střídají dvě postavy. Většinu času strávíte v kůži Samanosukeho, ale sem tam dostanete pod kontrolu ninju Kaede. Zásadní odlišností od RE je provedení soubojů. Většina střetů probíhá za pomoci jednoho z mečů, případně magie. To je samo o sobě odlišné, ale mění to i dynamiku celé hry. Není třeba šetřit munici a tak lze v klidu zabít každého protivníka. Naopak je to žádoucí, protože po jejich likvidaci zůstávají různé druhy duší. Některé léčí, jiné doplňují magii, ale především jsou důležité ty na vylepšování vybavení. Každý ze tří mečů a stejného počtu magických orbů má tři úrovně. Rozdíly jsou celkem výrazné, takže se vyplatí jít do obtížnějších částí hry patřičně vybaven.

Mimo relativně krátké, asi šest hodin, kampaně, lze zhruba ve dvou třetinách navštívit sérii dvaceti arén Dark Realm. Obsahem jsou čím dál náročnější souboje na celkem malém prostoru, ale odměna za to stojí. Za dokončení je speciální okarína, která odemkne přístup k nejsilnější zbrani ve hře(hodně usnadní finále). Obtížnost hry je celkem rozumná, až na Dark Realm a finálního bosse jsem neměl větší problém. Při hře za Kaede se vyplatí některé souboje vynechávat, je to zbytečná spotřeba léčiv a stejně nelze sbírat duše. Hrál jsem verzi dostupnou na Steamu a vše funguje bez problémů. Grafika je na svůj věk celkem povedená, využívá před-renderovaná pozadí a pevné úhly kamer. Tento princip je v dnešní době už dost nezvyk, ale po chvíli přejde i s ovládáním do krve a nic proti němu nemám. Lepší než některé volné, ale špatně udělané kamery. Pochválit musím i přítomnost japonského dabingu a povedenou hudbu.

Po dohrání jsem zkoušel i původní verzi z PlayStation 2 a překvapivě to není moc velký rozdíl. Nová verze opravdu jen zvedla rozlišení a nejvíce je to vidět asi na textech. U modelů a textur není až takový rozdíl. Výrazně méně pohodlné je samozřejmě ovládání, což platí i pro následující. O rok později vydal Capcom verzi pro první Xbox pod jménem Genma Onimusha. Nejde o pouhý port, ale přináší i celkem dost nového obsahu. Hlavní jsou nové zelené duše. Když je získá hráč, může je využít na dočasnou nezranitelnost, ale když nepřítel, stane se silnějším. V asi třetině hry navíc narazíte na velmi nebezpečnou panenku, která je poté jakousi obdobou Nemesis z Resident Evil 3. Díky těmto změnám je hra výrazně obtížnější. Pár nových nepřátel, sloučené vylepšování mečů a orbů i nová zbroj je příjemné zpestření. Důvod proč jsem se pustil do hraní i této verze jsou nové lokace. Bohužel, asi to za ten čas nestálo. Jedna obrazovka s pár nepřáteli nestojí ani za řeč, hlavní nový obsah je ve stylu Dark Realm. Třicet arén v pagodě působí ve výsledku spíše stereotypně, alespoň že odměna za průchod je fajn. Samotný Dark Realm zůstal, ale je nutné ho projít dvakrát - na obou, stále stejných, vstupních místech. Xbox má také celkem hezký manuál i když za přečtení stojí tak pět stránek.

Obě verze jsem hrál těsně po sobě, takže druhé hraní zpomalovala především vyšší obtížnost, ale i několik přesunutých klíčových předmětů. Oba průchody jsem si ale nakonec užil a jde o velmi povedený první díl série. Onimusha má atmosféru, příjemnou hratelnost i dobrý poměr bojů a hádanek. Hraní rozhodně mohu doporučit, minimálně fanouškům Resident Evil, a další díly píšu na seznam.
+25

God of War

  • PS2 --
Je to úžasná hra. Hraju jí na ps2 emulátoru a je fakt skvělá. Příběh, grafika, příběh. Škoda že nemám Playstation 4 kde vyšel God of War 3. Ten vyšel( podle Wikipedie), na PlayStation 3 a PlayStation 4. Nevím to jistě ale hádám ( to mi snad dovolíte), na PS3 vyšel originál God of War 3 a PS4 vyšel jako remástrovaná verze ( omluvte mě že jsem to napsal špatně ale nevím jak se to píše). Ale jestli vyšla God of War 3 na PS4 jak remástr, tak jsi ho klidně zahraju. Škoda že neexistuje PS3 emulátor na android. Mohl by jsem si tu trilogii God of War zahrát. Hrál jsem na PSP emulátoru God of War Chains of Olympus. A musím ale opravdu to musím říct že tohoto God of War vymačkali z PSP maximum. A nejvíc mě překvapil konec. Obr Atlas. Já to hrál na tabletu přes PSP emulátor, ale i tak jsem jsi zkoušel představit jak se ten obr mohl vejít na tak malou obrazovku? Tuto hru vám můžu doporučit. Dávají 100% Hodnocení hry píšu zde protože nevím jak jinak bych měl hodnotit.

Pro: Grafika příběh atd.

+3 +5 −2

Prince of Persia: The Sands of Time

  • PS2 --
Úžasná hra. Pěkná grafika a pěkný příběh. Princ je skvělý válečník a bojovník. Líbí se mi jak princ dobře zvládá parkour. Běh po zdi, odrážejí od stěn atd. Na internetu jsem zjistil že hra má český dabing, je sice skvělý ( a to ne jen ve hrách ale filmech a seriálech), ale bohužel hru Prince of Persia s českým dabingem jsi myslím užijete pouze na počítači. Já jí mám rozehranou na tabletu s operačním systémem Android. Hraju jí přes PS2 emulator. Co dotaz Prince of Persia je moc skvělá videohra.

Pro: Pěkný příběh a grafika. Skvělá hratelnost

Proti: Nic

+4 +6 −2

Rule of Rose

  • PS2 65
Ještě než jsem si zahrál Rule of Rose tak jsem o tom slýchal kontroverze. Hra byla zakázaná ve Velké Británii, protože někdo jí označoval, že cílem hry je znásilňování a zabíjení malých děti. Nenechte se samozřejmě odradit, ve hře nic takového není a jednoduše to je neznalost toho co to nejspíš ani nehrál. Maximální kontroverze co jsem našel je, lehčí sexuální podtext ale to je tak vše, navíc v rámci příběhu to všechno dává smysl a je to udělané logicky nehrajíc si na kontroverzi.

Už jen první zapnutí hry mě tvůrci namlsaly krásným intrem, který ukazuje některé části hry a dává vám vědět, co vás čeká a na co se připravit. Hra začíná poměrně nevšedně, ale nechci tu nic moc prozrazovat o příběhu a maximálně zmíním, že Jennifer na svoji pouti není sama a provází jí nejvěrnější psí společník Brown, který jí pomáhá se neztratit a vede jí správnou cestou a tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu a to je hratelnost která staví na průzkumu a lehčích puzzlu či akce.

Průzkum s Brownem mi nevadil až na stále přepínání „find“ což je mechanika kde Brown pomocí svého psího čumáku vyčmuchá nějakou stopu a zavede vás k ní. V praxi to funguje nějak takhle: Hráč se přepne do položky inventáře, zvolí třeba ponožku a v levým rozhraní vidí „target“ s otazníčky. Brown vás pak bude vést po lokacích, až najde stopu tak začne štěkat a vy získáte různé předměty na který je item vázán. V mém případě ponožka je vázaná třeba na léčivý předmět nebo na úkolový předmět, kde musím někoho najít/něco abych ve hře pokročil. Hra vám dává i určité puzzly, které musíte vyřešit, a nejsou nikterak těžké a přišly mi celkem zábavné. S průzkumem jsem moc problémy neměl až na to že člověk furt musí něco vybírat a dávat pozor co vlastně hledá. Několikrát jsem se ztratil, protože jsem volil špatný předmět na hledání, ale nebylo to tak hrozné jako akční složka hry.

Na Rule of Rose mi nejvíce vadila akční složka hry, která je nepřesná a může odradit dost lidí. Výběr zbraní je dostatek jako Železná Trubka, Sekáček na Maso, Kuchyňský nožík atd. Když ale Jennifer má s nimi zacházet tak se jedná celkem o peklo. Hra má problém rozpoznat „hit box“ takže když opravdu někoho pořádně kuchnete či praštíte tak zkrátka se jim nic nestane, protože nepřítel je moc daleko. Nebo je zrovna v animaci, kde na vás útočí. Nepřítel dokáže i padnout na zem a můžete ho zašlápnout, jenomže to nic nedělá a působí to zabugovanějším dojmem. Nepřítel na vás útočí a někdy se stane, že zasáhne vzduch ale vy i tak schytáte ránu. Tyhle problémy jsou někdy frustrující hlavně, když vás hra nutí bojovat a nemůžete se tomu vyhnout. A co víc pokud je Jennifer opravdu smrtelně zraněná a nemáte po ruce léčivý předmět, tak má animaci jako kdyby chytla průjem a hledala co nejbližší záchod, nejen že je pomalá ale zkrátka už je jako postava k ničemu a musíte se potácet po místnostech s Brownem a hledat něco co by vás uzdravilo nebo se nechat zabít, nebo pokračovat v příběhu a riskovat. Hra obsahuje i bossfighty a jedná se opět o stejné problémy jako s každým nepřítelem jen s tím rozdílem že jejich útoky jsou, mnohem silnější.  Vydrží více zásahu a hra vám nezobrazuje jejich životy. Takže se může stát, že budete třeba 10 minut kuchat do bosse a on nebude chtít umřít, boss vás udeří dvakrát a končíte. Je to opravdu nejslabší část hry a sami vývojáři uznaly, že vydání hry bylo uspěcháno a museli to prostě vydat i v takovém stavu. Měli v plánu několik obtížností jako lehčí obtížnost až po těžkou tohle ale odpadlo a hra na výběr obtížnost nemá. Tohle je největší vada na kráse téhle hry, kdyby vyšel remaster/remake a vývojáři se k tomu mohli vrátit a udělat tu akční složku pořádně a vyladit to, tak se jedná o jeden z nejlepších psychologických horroru a já bych šel i s hodnocením výše, protože ten příběh je krásně sestavený a musím uznat, že se jedná o takový „hidden gem“.

Pokud jsem vás následujícím textem neodradil a nevadí vám horší akční složka hry, máte rádi psychologické horrory, nevšední vyprávění příběhu, tak doporučuji si hru zahrát a je možné že to pro vás bude hidden gem. Ostatním co jde více o hratelnou část hry a o příběh jim tolik nejde, tak bych asi doporučoval se zatím hry vyhnout a počkal popřípadě na remaster/remake pokud někdy vznikne, kde by to autoři mohli dát do kupy. 

Já jsem si ale hru celkem užil a dokážu pochopit, proč se jedná o jistý „kult“ hlavně co se týče, příběhu který mě šokoval svojí promyšleností a byl takovým hlavním motorem proč pokračovat ve hře i přes mizernou akční složku hry a jsem rád, že jsem tenhle „hidden gem“ ukusil. Budu doufat v remaster/remake o kterém se už několik let spekuluje, aby hra byla v takovém stavu jakém měla být.

Pro: Příběh, Soundtrack, Atmosféra, Unikátnost

Proti: Akční složka hry, hit detekce, Pomalá animace když Jennifer má už málo životů

+15

NYR: New York Race

  • PS2 60
K NYR mám speciální vztah. Ne proto, že by tyto závody létajících aut byly tak dobré, ale proto, že trvalo strašně dlouho, než jsem se k nim dostal. Určitě to zná většina z vás. Ve SCORE nebo LEVELu jste narazili na zmínku o nějaké hře a museli jste ji mít. Přesně to se stalo i mě právě s tímto titulem, a to nedlouho po jeho vydání. Pověřil jsem tedy strejdu, který mě a bráchovi obstarával většinu toho, co jsme v té době hráli, aby se pokusil NYR sehnat.

Bohužel se mu to ale nepodařilo a má touha si zalétat v New Yorku roku 2215, tak zůstala nenaplněna. Před pár lety jsem se konečně dostal ke SCORE verzi na PC, ale tu jsem bohužel na současném operačním systému nerozchodil. Náhoda tomu chtěla, že jsem přes známého mojí ženy získal PS2, a tak jsem si řekl, že si NYR zahraji tam.

Má očekávání hra úplně nenaplnila, ale věřím, že v roce 2001 bych se bavil více. Ten pocit z vysoké rychlosti čítající několik stovek kilometrů za hodinu tu je, ale tratě tomu nejsou úplně uzpůsobené. Jakékoli zaseknutí o překážku, kterých je tu spousta, zásadně zpomalí každé vozidlo a většinou znamená propad v pořadí třeba o pět míst, protože soupeři jsou téměř vždy jen kousek za mnou.

Když to srovnám se Star Wars: Racer Revenge, který jsem hrál také na PS2, jde o chudšího příbuzného, a to už byl druhý díl závodů kluzáků oproti prvnímu značně osekán. Sice jsou zde power-upy, rozeseté po trati, ale chybí vylepšování vozidel a k dispozici je jen dvanáct tratí. Nedá se však říci, že by tím herní doba nějak utrpěla. Tratě je třeba se důkladně naučit, aby bylo možné skončit do třetího místa, a postoupit tak do další fáze šampionátu. Zvláště pak ve fázi Pro a Expert. Trať číslo čtyři jsem tak absolvoval asi 100x, abych v ní skončil první a v těch dalších získal alespoň několik dalších bodů. Naštěstí má ale dle mě nejlepší soundtrack, který se mi za celou dobu neoposlouchal.

Určitě existuje spousta lepších závodních titulů podobného ražení, ale já jsem rád, že jsem si tuto spoustu let chtěnou hru, inspirovanou filmem Pátý element, konečně zahrál. Vracet se k ní ale už nebudu, není důvod.

Pro: tématika Pátého elementu, pocit z vysoké rychlosti, power-upy, některé skladby

Proti: spousta překážek, chybí vylepšování vozidel, pouze dvanáct závodů

+15

Ratatouille

  • PS2 --
Nejlepší hra. Úžasná grafika i příběh. Český dabing skvělý. Dohrál jsem PS2 verzi v emulátoru.

Pro: Pěkná grafika, hratelnost, český dabing.

Proti: Nic jsem nenašel a ani nechci.

-4 +2 −6

Tom Clancy's Splinter Cell: Pandora Tomorrow

Tom Clancy's Splinter Cell

Test Drive Unlimited

  • PC 90
  • PS2 90
Toto je príbeh z dávnych čias, kedy za najlepšiu pretekársku arkádu na PC a konzolách bola považovaná séria Need for Speed. Ale kde sa vzal, tu sa vzal, odniekiaľ sa vynoril vyzývateľ v podobe reinkarnácie kedysi taktiež veľmi úspešnej série. A dopadlo to prekvapivo dobre.  

Hovorí sa, že k obľúbeným hrám by sa človek nemal vracať, aby si nepokazil spomienky na ne. Ja som túto chybu urobil a neľutujem to. Prvýkrát som sa k TDU dostal ešte v stredoškolských časoch na PS2. Vedel som, že ide o osekanú verziu, ale keďže som nemal k dispozícii ani XBOX 360, ani poriadne PC, nevadilo mi to a hru som si parádne užil a stala sa jednou z mojich TOP hier na PS dvojke.

O mnoho rokov neskôr som si spomenul, že moja obľúbená hra existuje aj na PC a tak som tomu dal šancu. Koniec koncov, nebolo čo stratiť. Najväčším rozdielom oproti PS2 je samozrejme grafika. Rozdiel je vidieť na prvý pohľad. Síce má hra už nejaký ten rok, ale stále dokáže vykresliť pekné prímorské scenérie a to sa počíta. Taktiež modely áut sú podľa mňa na dosť vysokej úrovni a je radosť sa na ne pozerať.  

Čo sa týka náplne hry, pretekárska zložka hry by mala byť vo všetkých verziách totožná. Vo verzii pre staršiu generáciu však neboli misie, teda vozenie stopárov, doručovanie balíkov a preprava vozidiel. A ako som tak hral na PC, zistil som, že som ich ani nepotreboval. Je síce dobré získať peniaze navyše, prípadne kupóny na oblečenie avatara, ale jazda na hrane a bez búračiek a možnosti vyletenia z trate bola niekedy až frustrujúca. Hlavne v hustej premávke som niektoré misie opakoval až neprimerane veľakrát.

A čo tie spomínané preteky? Všetko po starom. Klasické okruhy, šprinty a časovky občas vystriedali rýchlostné skúšky, pri ktorých som sa párkrát zapotil. A tak to má byť. Akurát posledný závod a časovka, ktoré sa vedú cez celý ostrov mi prišli trochu prestrelené, čo do dĺžky. Rád si pojazdím dlhšie, ale 200 kilometrová trať, to je celkom extrém aj na mňa. Ale čo narobiť? Zaťal som zuby a urobil si výlet okolo Oahu a pritom rozbil pár desiatok civilných a policajných áut a niekoľko dopravných značiek (a zaplatil jednu mastnú pokutu). Tak tomu hovorím parádny výsledok.

Správna racingovka potrebuje aj poriadny vozový park. A ten v TDU je naozaj rozsiahly. Nechýbali žiadne moje obľúbené kúsky od Lamborghini cez Ferrari až po Corvetty alebo Viperov. Jediná absentujúca automobilka je Porsche, na ktoré mali exkluzivitu v úvode spomínaní EA. Ako náhrada je tu síce RUF, ale originál by bol aj tak lepší.

Jazdný model obsahuje štyri stupne nastavenia. Ja som si nechal to najjednoduchšie pre správny arkádový zážitok. Namiesto boja s vozidlom som sa mohol plne sústrediť na cestu pred sebou alebo sa kochať scenériami. Akurát tie motorky sa na klávesnici ovládajú trošku tuho a chce to trochu tréningu. Ale inak nemám výhrady

Takže keď to tak zhrniem, oba moje výlety na Havaj sa vydarili. Ten prvý na PS2 bol mierne poznačený zastarávajúcim hardvérom, čo mi ale vôbec neubralo na celkovom zážitku. A ten druhý, tohtoročný, bol vlastne takým milým nostalgickým tripom a spomínaním na staré dobré časy, keď bolo všetko lepšie a tráva zelenejšia. Skrátka a dobre, stálo to za to vtedy a stojí to za to aj teraz. Ale teraz ma už ospravedlňte, musím stihnúť let na Ibizu...

Pro: rozsiahla krajina, zábavný jazdný model, obstojná ponuka licencovaných vozidiel

Proti: občas frustrujúca obtiažnosť, niekedy zdĺhavé

+17

Project Zero II: Crimson Butterfly

  • PS2 75
"Aby jsi porazil zlo, musíš mu pohlédnout z blízka do tváře"

By mohlo být motto této duchařské kulišárny, jež dává vzpomenou na doby "před Resident Evil 4" kdy fixní kamery s unikátními úhly a kompozicí dávali pocit "někdo tě sleduje" a "Hele, kámo, to že jsme takhle nastavili kameru můžeme mít svůj účel" k tomu megatuna backtractingu, který dá vzpomenout na Spencer mantion v RE1, nebo hrad v v méně známe Onimusha: Warlords. 

Boj obyvateli podsvětí je vcelku unikátní, nejen v rámci žánru, ale i série, neb při fotografování nemrtvých xichtů musíte být velmi ostražití a prozíraví, neboť každý duch má jiné slabiny. Jedno ale ti blědí roštáci mají společné - umí procházet, velice překvapivě, pevnými objekty. Tudíž jedna rada do života, pokud někdy potkáte ducha se špatnou náladou, neargumentujte s ním v uzavřeném a stísněném prostoru. Souboje jsou pomalé ale ne nezáživné. Vyčkání na ten správný okamžik a následně stisknout tlačítko na vaší kameře obskuře, která dá mrtvolákovi pořádnýho facáka má určitě něco do sebe.

Hra má slušně vystavenou temnou atmošku, skrze povedenou ambientní hudbu, depresivní barevnou paletu, a jednoduchý, leč účelný příběh, dávkovaný v podobě deníků a kamenů, které fungují jako audiology.

Technicky to nevypadá vůbec špatně, na emulátoru s vysokým rozlišením již nedělá takový problém třeba najít dveře se stejnou texturou jako mají okolní zdi a modely postav jsou nadstandardní. Ale je to pořád hororová PS2 hra, takže tu najdete celkem tak čtyři barvy barvy - hnědou, šedou, bílou a trochu červený.

Celkově vzato jsem těch 8h strávil dobře, FF2 je poměrně nevšední záležitost, snažíc se přijít s něčím krapet unikátním v oblasti gameplaye. Jinak je to "klasický" surivval horror se vším všudy. A není vůbec špatný survival horror.
+10

Star Wars: Racer Revenge

  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+16

Drakengard

  • PS2 75
Po nadšeném dohrání Nier: Automata jsem se rozhodl zkompletoval si celou sérii. Její první částí je právě Drakengard. Po prvních několika misích jsem svého rozhodnutí skoro litoval. Úvodní souboje působí nezajímavě, jednoduše a už po pár skupinkách stereotypně. Příběhové animace ale vypadaly slibně, takže jsem pokračoval, i když už méně natěšeně. A dobře jsem udělal, hra se postupně komplikuje, nabízí více možností a ačkoli je až do konce soubojový systém v rámci 3rd person akcí spíše základnější, tak to množství různých zbraní zvládne nahradit. Obtížnost také dost naroste a zvlášť některé mise na drakovi jsou slušné peklo. O bossfightech nemluvě. Ano stejně jako pozdější Nier, i Drakengard střídá žánry. Hlavní dvě části tvoří již zmíněná 3rd person akce a letecké souboje na drakovi, vše je doplněno několika shora viděnými misemi. V některých pozemních misích je možné přivolat draka a rozsévat zkázu ve velkém, ale je to samozřejmě omezeno terénem.

Hra je rozdělena na kapitoly vždy o několika verších - misích. Za verš se obvykle považuje i příběhová animace. Po první kapitole se může průchod zdát lineární, ale není to úplně pravda. V kapitolách zůstávají některé nepřístupné verše, které přijdou na řadu později. Někdy je posloupnost daná, ale někdy je pořadí na hráči. První konec a závěrečné titulky přijdou po dokončení osmé kapitoly, hra slušně pogratuluje k dokončení konce A a oznámí, že zbývají ještě čtyři. Úplné finále čeká na konci třinácté kapitoly. Po prvním konci je další postup vázán na různé podmínky, které jsou naštěstí u uzamčených částí popsány. Žádné tápání tedy nehrozí a postup je plynulý, což platí až po konec D. Pro úplný závěr je nutné sesbírat všechny zbraně ve hře a to už je slušný oříšek. Některé dostanete automaticky, část lze objevit pečlivým průzkumem a zbytek vyžaduje splnění konkrétních podmínek v určitých verších. Vše zkompletovat je opravdu zdlouhavé, 64 zbraní není málo. Nakonec jsem se asi u sedmi musel podívat na postup. Někdy je nutné v misi vymlátit určitou skupinu nepřátel, počkat určitý čas na objevení truhly nebo stisknout obrazy ve správném pořadí.

Třináct hlavních kapitol je ještě doplněno třemi, z nichž každá se točí kolem jednoho společníka. Kromě hlavní kampaně se postupným hraním odemyká i expediční mód. Jde o mírně upravené mise z kampaně a jediný důvod do něj chodit je zisk asi třetiny zbraní a samozřejmě levelování. Během hry se postupně vylepšují tři věci. Samozřejmě hlavní hrdina, dále drak a nakonec i jednotlivé zbraně. Vše probíhá automaticky, jen je nutné nasbírat dostatek zkušeností. U zbraní má smysl dostat na maximální čtvrtý level co nejvíce kousků. Mají různé účinky, rychlost a schopnosti, takže se hodí do různých situací, ale především se u každé odemyká text s popisem světa. Je to opět podobný princip jako u Nieru. Že hry sdílejí stejný svět je vidět i na designu některých nepřátel. Závěrečné souboje mají také dost společného, u obou je vidět jasná inspirace Ikarugou (už jsem se do ní pomalu pustil), oba jsem mnohokrát musel opakovat.

Hratelných veršů je slušné množství a ač se některá prostředí dost opakují, složení nepřátel udržuje hratelnost na zábavné úrovni. Obtížnost je vysoko především v pozdějších fázích kdy je nutné pro postup nebo kvůli zbrani dokončit některé verše na čas. Limit je nastaven opravdu přísně a je nutné misi projet v podstatě bez chyby, často byl počet opakování na dvouciferném čísle. K dohrání motivuje i zajímavý příběh, který je postupně čím dál ujetější. Rukopis Yoka Tary je prostě znát. Hudba je dobrá, ač ne tak jako u Automaty, ale najde se pár pěkných kousků. Některé čerpají ze slavných skladatelů historie a skladba u titulků konce B je prostě super. Grafika se u hry z Playstation 2 hodnotí špatně, ale řekl bych že ani v rámci platformy nejde o nic extra.

Kompletní průchod mi zabral zhruba 63 hodin, to je slušná porce, ale asi polovina je získávání zbraní. Hodnocení je obtížné. Hratelnost je spíše průměrná, ale design světa, příběh a atmosféra táhnou hru výrazně výše. Za zahrání určitě stojí, rozhodně má v rámci série své místo a konec prostě stojí za vidění už jen kvůli navazujícím hrám.
+21

Silent Hill: Origins

  • PS2 85
Se sérií Silent Hill jsem se setkal poprvé přes let's play, a neskutečně mě ta hra uchvátila. Trvalo to pár let, než jsem si svůj první Silent Hill zahrál i já sám. Konkrétně se jednalo o Silent Hill: Homecoming, který mě bavil a uvedl mě do světa pravou nohou. Delší dobu jsem pak zase nehrál, až teprve loni jsem si zahrál Silent Hill 2, který jsem prošel téměř jedním dechem. Ale už dost okecávání a jdeme se podívat na Origins.

Pro Origins jsem se rozhodl z důvodu, že předchází prvnímu dílu, a tak mi přišlo lepší vzít to chronologicky, když je to možné. Po úvodní scéně, kdy se Travis dostává do blízkosti Silent Hill, dostávám možnost se s ním poprvé pohybovat a jít v noci a v mlze směrem do Silent Hill. A je to první část, která mi utkvěla v hlavě, především kvůli zvolenému soundtracku a zvukům, které té cestě dodávají to pravé. strašidelné.

Následuje probuzení v Silent Hillu a klasická mapa, do které se zakreslují neprostupná místa ve městě. První velkou lokací, kterou navštívíte je nemocnice, která je známá z prvního dílu, ale zde je samozřejmě upravená, a také o něco menší. Hlavní lokace zde je především sanatorium, které bylo neskutečně tísnivé a chtěl jsem se z něj dostat, co nejdříve.

Hra má i nějaké nové prvky oproti dílům předchozím. Konkrétně jde o přechod otherworldu, do kterého se dostáváme skrze zrcadla. Díky tomu je možné dostat se na místa, která byla dřív nepřístupná a vidět lokace v jiném temnějším světle. Tuto novinku bych označil za povedenou. Horší už poté je nový způsob boje, kdy se zbraně nově opotřebovávají a ničí. K dispozici jsou i jednorázové zbraně jako třeba přenosná televize nebo krabice, které se dají použít k rychlému zneškodnění monstra jednou ranou. Tato novinka mě však příliš nezaujala a radši bych měl méně zbraní, ale napořád a mohl si z nich vybrat nějakou oblíbenou.

Tento Silent Hill má tu pravou atmosféru, kterou mají především první dva díly. Téměř celou hru jsem cítil takový tíživý pocit, ne přímo strachu, ale znepokojení a tísnivosti, který mi nedal vydechnout. Atmosféru zahušťují povedené zvuky, které jsou nepříjemné a navozují pocit nebezpečí.

Jedním z mála negativ je tak kamera, která se občas otáčí zvláštně a dostal jsem se tak párkrát do situací, kdy šel Travis jiným směrem, než jsem měl natočenou analogovou páčku.

7/31 - Jako fanoušek Silent Hillu jsem neodolal vábení dalšího dílu a vydal se na další strastiplnou cestu plnou strachu. A bylo to jedním slovem báječné, protože jsem se několikrát přistihl, že kvůli té tíživé atmosféře se mi chce hru raději ukončit, ale stále mě to hnalo dál.

Pro: Příběh, atmosféra, lokace, soundtrack, cestování přes zrcadla, monstra

Proti: Občas horší otáčení kamery, kdy šel Travis jiným směrem, než jsem ukazoval, opotřebovávání zbraní

+7

Baldur's Gate: Dark Alliance II

  • PS2 70
Po několika měsíční pauze jsem se po dohrání prvního dílu Baldur's Gate: Dark Alliance pustila i do dílu druhého. Pokud jsem svůj komentář k prvnímu dílu začínala, že se jedná o Diablo ze světa Baldur's Gate, tak i zde platí to stejné. Kdyby hráč, který obě hry nehrál, viděl screenshoty z těchto her, tak by nedokázal poznat, o jaký díl se jedná (pokud odmyslíme rozdílnost hratelných postav). Změn je velice málo a spíše se jedná o drobnosti typu neomezené střelivo do luků a kuší a také možnost vyrábět si vlastní očarovanou výbavu.

Největší změnou jsou pak nové postavy a hlavně nová povolání. Já jsem si zvolila nekromanta a vzpomínala při tom na moji armádu, kterou jsem tahala v Diablu 2. Zde se nic takového ovšem nekoná a kostlivce (jménem Kosťa) jsem mohla mít pouze jednoho. Naštěstí něco vydržel, a tak se stal cenným živým štítem a docela schopným tankem, zatímco já používala temnou magii a stála zpovzdálí. Tento model jsem mohla praktikovat až o něco později ve hře, neboť na začátku jsem, stejně jako v prvním díle, trpěla nedostatkem léčivých a magických lektvarů, takže jsem spíše používala palcáty nebo kuš. Větší sranda přišla po půlce hry, kdy jsem na začátku třetího aktu splnila osobní úkol mého nekromanta, čímž se mu odemknuly stínové dovednosti. Kosťa odešel do důchodu/hrobu a na jeho místo se dostala stínová bytost hopsající po všech čtyřech - odborně Shadow Conjuring. Pokud se nemýlím, tak ten mi umřel za celé hraní asi jednou či dvakrát, jak byl odolný. Navíc byl tak silný, že zatímco já se u jednoho bosse soustředila na jeho poskoky, tak Conjuring toho bosse málem zabil sám.

S výše zmíněným souvisí naprosto nevyvážená obtížnost. Na začátku hry jsem umírala celkem pravidelně, protože postava nic nevydržela, slabá byla, magii neměla a někteří nepřátelé dávali fakt rány. Například zelený sliz, u kterého se mi stalo, že jsem bojovala a najednou moje postava i Kosťa leželi na zemi a já si říkala, proč tam leží, než mi došlo, že je ten sliz zabil tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Naopak po získání nových dovedností jsem hrou projela jako nůž máslem. Výjimkou byly poslední levely, které opět byly přestřelené a u kterých bylo ve zvyku, že moje postava se poté, co prošla do dalšího patra, zjevila uprostřed nepřátel, kteří už na mě i útočili. Byla jsem z toho mírně znechucená, navíc tam můj Conjure byl nějak rozbitý a na nepřátele ani nereagoval, tak jsem tato patra jen proběhla. Naštěstí byla i velmi krátká.

S čímž souvisí i zvláštní rozložení jednotlivých aktů, co se týká jejich náplně. Zatímco první a druhý akt zabral zhruba deset hodin herní doby a já si říkala trochu nelibě, že to asi bude dlouhá hra, tak třetí a čtvrtý akt jsem prošla asi za tři hodiny. Přitom třetí akt byl nápaditý, ovšem docela odbytý. Ve čtvrtém aktu pak vývojáři zčásti zrecyklovali lokaci z prvního dílu, ale značně ji osekali a byl tak pro mě zklamáním. Žádné stoupání hrdiny vstříc zlu přes hordy nepřátel.

O příběhu mohu říct to, že tam je. Ale na můj vkus se nejedná o nic zajímavého a vlastně mě ani moc vpřed netáhl. Podobně mě nezaujala i hudba, kterou si pamatuji snad jen z menu hry, ale určitě hrála někdy i při samotném hraní. Další slabinou je naprosto nezajímavý loot a nevím, jestli jsem měla takovou smůlu nebo opravdu jen výjimečně padne něco, co se dá použít. V prvním díle jsem si chválila obchodníka, u kterého se daly koupit hezké kousky výbavy, tak tady vůbec a já jsem tak hru končila s ohromným množstvím peněz, které mi byly k ničemu.

Po zahrání musím říct, že mě první díl bavil více svým prostředím, ale tady mi více vyhovoval výběr z herních postav. Škoda, že tvůrci nepřinesli více novinek, aby se druhý díl více lišil od toho prvního a nebylo to jen více téhož. Hrát oba dva díly hned za sebou by mě vůbec nebavilo.
+22

Grand Theft Auto: Vice City Stories

  • PS2 30
Tak tohle byl opravdu průšvih. Svoji chronologickou pouť světem GTA jsem logicky začal dílem odehrávajícícm se nejdříve, ale opravdu to nemohlo začít hůř. První díl ságy vyšel na PSP a PS2 a vzhledem k absenci druhého analogu u PSP byla volba emulace jasná.

Předem zdůrazňuji, že před napsáním komentáře jsem odehrál docela dost Vice City, abych se ujistil, že nejsem jen zmlsaný a že tohle není GTA standard. Ne, není. Jen VCS je zprasené.

Začnu průšvihem č. 1 - technickou stránkou. Samozřejmě jsem si našel hack, aby hra jela v 60 FPS. Pominu-li to, že to bylo 60 FPS s dost častými záseky, tak některé mise mají časovač vázaný na framerate, a tak když jsem podesáté nebyl schopen udělat misi s VZV, zkusil jsem to při 30 FPS a voala, napoprvé splněno. Od té doby jsem hrál zbytek hry na odporných 30 FPS, které ani tak nebyly stabilní. Druhým problémem jsou modely. Ano, vím, že je to původně z PSP, ale vyšlo to jako hra na PS2, tak proč jsou modely na úrovni her před rokem 2000? Opravdu, těch polygonů je šíleně málo. A animace? V podstatě nejsou. Zapomeňte na jakýkoliv náznak filmovosti při cutscénách. Postavy jen stojí, hýbou pusou. Naprosto odfláklé. LOD hrozný. Vykreslovací vzdálenost hrozná. A na závěr to nejlepší - post process. Ano, jde vypnout, ale člověk se tím připraví o bloom kolem neonů, což je na něm to jediné pozitivní. Zapomeňte na Flatout 2, první Dirt a jiné hry pověstné postprocesem. V Rockstaru někoho napadlo, že bude fajn dát kolem každého objektu nahoru nalevo ducha. Ano, prostě každý objekt má ducha. Nevím, co to má simulovat, ale je to hnus. Do toho trocha toho rozmazání a máme tu bezkonkurenčně jednu z nejhůř vypadajících 3D grafik. No nic, jedeme dál.

Jízdní model je hrozný. Oproti VC je město ve VCS smrštěné, ulice jsou užší, a tak jsou auta na nich víc nahuštěna. A prokličkovat mezi nimi je nemožné. Zdůrazňuji, že jsem hrál na Xbox ovladači. Vůbec si to neumím představit na tom sranda analogu u PSP. Ovládání vozidel z nějakého důvodu hodně pomohlo, když jsem v emulátoru nastavil 300% OC původního procesoru v PS2. Možná se tím snížila nějaká latence ovládání, od té doby jsem byl schopen se po ulicích jakž takž pohybovat. A že se po nich budete pohybovat hodně, protože je to klasické GTA, kdy prohra v misi znamená zase někam jet přes celé město, projít všema custscénama atd. atd.

A to ovládací schéma? Manuální míření? Držet R2 a stisknout L3, to je přece logický! Ovládací schéma je strašný a nejde změnit. Střelba z auta do strany? Křížek pro plyn, L2 pro možnost pohledu do strany, pravej joy do strany a do toho všeho kolečko pro střelbu. Sorry, ale neposral se tady někdo?

Combat je klasickej lock and shoot. Úplně o ničem. A to mě dostává k tomu největšímu průšvihu, a to je game design. Strašné, prostě strašné. Ano, pár misí je vcelku nápaditých a fajn, ale většina je čiré utrpení. Ze začátku hry se to tak nejeví, ale postupně se to zhoršuje do obludných rozměrů. Někoho v Rockstaru totiž napadlo, že je zábava nahnat vás do arény a tam několik minut spawnovat nepřátele po vzoru Serious Sama. Ne, není to zábava. Je to úplně dementní, nesedí to ani k té hře. Však to není žádná scifi blbina s obludama, má se to odehrávat na planetě zemi, ve skutečném městě a konkrétním čase. A takových frustrujících nápadů je hra plná. Game design je prostě průser a já absolutně něchápu, jak mohl tohle někdo pustit do světa. Jak jsem psal nahoře, odehrál jsem pak i část VC a ty mise jsou tam úplně normální. Tak proč je to ve VCS, které nota bene mířilo na handheld, kde je ovládání obecně obtížnější, takové, netuším.

Ve hře je i nějaká možnost kupovat kšefty a budovat impérium. Já to chtěl mít co nejdřív za sebou, takže jsem se tomu nevěnoval a pro dokončení příběhu to naštěstí není skoro potřeba. A ten příběh, to je asi jedno z mála pozitiv. Není to nic epického s úvodem, statí a závěrem, ale do Vica se dá docela vcítit a projít si jeho cestu, na které potká dost zapamatovatelných postav, je docela fajn. Škoda, že ačkoliv dialogy v cutscénách znějí vcelku normálně, tak v samotné hře jsou pak tak absurdně komprimované. DVD má 4,7 GB, tak proč má romka něco přes 1 GB? Audio v normální kvalitě by se vešlo...

Shrnutí... VCS je opravdu špatná hra, a to samozřejmě i s přihlídnutím k platformě. Na to, jak to vypadá, to aspoň mohlo jet defaultně na 60 FPS. A taky pro zajímavost - v roce 2007 vyšlo krom VCS třeba... Crysis :-D Špatný jízdní model, špatné ovládání, strašný game design. Solidní je příběh a tu a tam nějaká mise. Zpravidla nějaký honička za doprovodu Electric Eye. I létací mise ušly. Pokud si chcete projít všechna GTA tak jako já, můžete to zkusit přetrpět. Pokud si chcete jen tak něco zahrát, tomuhle se určitě vyhněte. Každopádně hrajte v emulátoru. Bez save states by to byl čirý masochismus.

Pro: Solidní příběh, sympatické postavy, létací mise, radio Vrock

Proti: Technická stránka, ovládání, jízdní model, nepřesvědčivé smrsklé město a hlavně příšerný game design

+8 +10 −2

Spartan: Total Warrior

  • PS2 80
Poměrně neprávem zapomenutá rubačka z antiky, sledující alternativní konflikt Římského impéria a Řecké Sparty.Hezká grafika,slušná hratelnost a velmi propracované masové bitvy, které působily epicky a přitom i v rámci možností přehledně. Dnes už těžko k sehnání, ale ikdyž ze mě určitě mluví nostalgie tak i dnes stojí za zahrání,třebaže byla ve své době brutálně(a oprávněně)zastíněna God of War.
+6