Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Rogue Company

  • PS4 75
Rogue Company je bezesporu povedená multiplayerová střílečka. Dnes mi konečně "cinkla" platina a hra mne i po 55 odehraných hodinách stále bavila. Momentální hodnocení (73 %) je však naprosto adekvátní.

Ze hry je cítit kvalitní řemeslo. Módů není mnoho, ale já si stejně po 95 % herního času vystačil se Strikeoutem (zdejší variace na klasický Deathmatch), mapy jsou dobře navržené a zapamatovatelné, hratelné postavy se svými unikátními schopnostmi jakbysmet. Free to Play model je naprosto férový a i když jsou nové hratelné charaktery poměrně drahé (já si za celou dobu vydělal sotva na tři), rozhodně zde nejste oproti hráčům s nezbednou šrajtoflí v nevýhodě. Já nakonec nějakou tu korunu pustil z vlastní vůle a koupil si záměrně pitomý taneček a vánoční svetr na postavu :).

I když jsem si hru postupem času hodně oblíbil, musím uznat že Rogue Company nepřináší prakticky nic nového a v porovnání s drsnou konkurencí může časem trochu zapadnout. I když vše dělá vážně dobře, malinko ji chybí tvář či výraznější herní prvek, který by ji odlišil. Já si však těch pětapadesát hodin náramně užil a s klidným srdcem Rogue Company doporučuji zejména hráčům na konzolích. Těm 3rd person pohled sluší náramně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 3. hodnotící; hra je F2P na PSN

Pro: Jednoduché ale naprosto funkční mechaniky; zábavné střílení; férový F2P model; (relativně) vyvážené a zábavné schopnosti postav

Proti: Bohužel i přes dobře odvedený kus práce trochu generická střílečka; chybí hodnocené hry v módu Strikeout

+8

We. The Revolution

  • PS4 60
Každý z nás jistě někdy přemýšlel, jaké to muselo být skvělé stát se soudcem v době francouzské revoluce. Nuže, We. The Revolution vás vyvede z omylu. Právě v této roli se totiž budete snažit manévrovat mezi náklonností hloupého obyčejného lidu, pomatených revolucionářů a sebestředných aristokratů. Postupem času zjistíte, že nějaká spravedlnost musí jít stranou a v zájmu té či oné skupiny připravíte o hlavu nejednoho chudáka i za naprosté banality. A do toho vám bude pořád kecat věčně nespokojená rodina.

Hra samotná se skládá z několika částí a kromě samotného soudcování budete i upevňovat svou kontrolu nad Paříží, obelhávat spojence i nepřátele a dokonce velet válečným střetům. Zkušeným hráčům jistě začíná docházet v čem tkví hlavní problém tohoto vizuálně poměrně přitažlivého titulu. Žádná jedna jeho část není nijak extra propracovaná. Vše je povrchní a nikdy nejde do hloubky. Příběh v poslední kapitole hodně upadá a pokud jde o hudbu, tak ta tam není. Obrovskou část hry strávíte v takovém tichu, až jsem se domníval, že jde o bug. Nejde. Navíc ovládání gamepadem je noční můra a pohyb v menu a obrazovkách boj sám o sobě.

Koupit za pár korun ve slevě, dohrát a zapomenout.
+11

Flower

  • PS4 70
Herní výzva 2021 - bod č. 1 Pacifista

Když pacifista, tak tedy pořádný. Jste vítr a jen tak si poletujete šedivou krajinou a při tom sbíráte lístky květin a přebarvujete svět do krásných barev a obnovujete zaniklé okolí. Je to taková krásně meditativní hra, u které vypnete a přestanete myslet na všechny okolní problémy.

Krásné prostředí a jednoduchá melodická hudba dokreslují okolní svět. Také se mi líbilo ovládání na ovladači, kde jsem si vystačil s natáčením ovladače ve směru, kterým chci, aby se vítr pohyboval a pro zrychlení zamáčknout tlačítko. K téhle hře se to naprosto výborně hodilo, než aby se ovládala pomocí analogových páček.

Bohužel jsem se u hry nedokázal usadit na delší dobu, protože jsem se cítil strašně unavený. Proto jsem musel hrát po menších dávkách, kdy jsem udělal jednu oblast a musel jít dělat něco jiného. Ovšem jelikož je hra krátká a není, ani nijak napínavá, vůbec to tolika nevadilo.

Pro: Odpočinková záležitost, ovládání, vizuální vzhled

Proti: Únavné, musel jsem hrát po malých dávkách

+10

Puyo Puyo Tetris 2

  • PS4 70
Puyo Puyo Tetris 2 je tím typem hry, za jejíž hraní se vám budou přátelé posmívat (vyzkoušeno na vlastní kůži). Na první setkání legrační název, "předpotopní" hratelnost a pestrobarevný vizuál k tomu přímo vybízí. No a když budete podobně jako já během Vánoc a po Novém roce místo předobjednaného Cyberpunku 2077 vehementně skládat kostičky, budou si ti přátelé místo smíchu přímo klepat na čelo. Na mou obranu, Cyberpunk se na konzolích teprve dostává do normálně hratelného stavu, a ona ta skládací hra s legračním názvem není vůbec mizerná...

PPT2 zcela jednoznačně těží z léty ozkoušené hratelnosti legendárního Tetrisu a minimálně našincům podstatně méně známého Puyo Puyo. Díky obsáhlé nabídce módů tak hra dokáže zabavit na slušnou dobu a většinu variací je dobré alespoň vyzkoušet. Přiznám se že zběsilé švihání různorodých kostiček do kýžených útvarů na mne i po desítkách let od jeho objevení spolehlivě fungoval a PPT2 tak umí být zatraceně návykovou a zábavnou hrou. K dnešnímu dni po odehrání příběhového módu mám nakládáno 26 hodin a jsou bezesporu tací, co u hry stráví hodin stovky (stačí zkusit zapnout multiplayer a dostat během pár sekund výprask od pohotového Japonce).

Bylo by pokrytecké hrát si tu na znalce série, přesto je z ohlasů fanoušků zjevné, že druhý díl toho zase tak nového nepřinesl. I když tak není na množství zábavy skoupý, většinu obsahu recykluje (na chlup stejné jsou dokonce i trofeje), což se na mém hodnocení zákonitě projevilo. Nový je podle všeho prakticky jen mód Skill Battle, který však nefunguje zdaleka ideálně (některé schopnosti jsou nesmyslně silné) a příběh v Adventure módu.

Samotný příběh je však i největší slabinou hry. Shakespearovskou story od Tetrisové hry by asi nikdo úplně nečekal. Problém je, že zdejší příběh je vyloženě idiotský a repliky postav absolutně dementní. Hra samotná je přitom absurdně ukecaná a žvásty otravných postav vás začnou s*át po deseti minutách. Jistě, dialogy jde přeskočit, ale v tom případě druhý díl Puyo Puyo Tetrisu vlastně oproti svému prvnímu dílu nepřináší nic, co by jeho nákup ospravedlnilo.

Minul-li vás však první díl (jako mě) a máte Tetris či skládání barevných blobů v Puyo Puyo rádi, je pro vás PPT2 prakticky ideální hrou na desítky až stovky hodin. Jen je trochu škoda, že neexistuje PS Vita verze. Tam bych se ke hře s chutí vracel i dlouho po dohrání dementního příběhového režimu.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Léty prověřená hratelnost stále skvěle funguje; spousta módů; pestrobarevná stylizace hře sedne

Proti: Idiotský a ukecaný příběh; málo změn a vylepšení na samostatný druhý díl

+6

The Pathless

  • PS4 90
The Pathless je pro mne překvapením letošního roku. Hra to u mě přitom neměla vůbec jednoduché. Explorativní otevřené hry plné hádanek totiž zdaleka nejsou mým oblíbeným žánrem a u na první pohled podobného RiME jsem vydržel asi hodinu.

I když tak rozhodně nešlo o lásku na první pohled, nakonec jsem si hru zamiloval. The Pathless vyjma soubojů s bossy prakticky neobsahuje akci, přesto je nádherně poutavá a strhující. Poklidnější hratelnost, založená na průzkumu mystického ostrova a řešení hádanek, mi díky neustálé radosti z objevování nakonec vyloženě sedla. Ve hře zcela chybí minimapa, ale rozlehlými zákoutími ostrova díky intuitivní navigaci samotným prostředím bloudit nebudete.

The Pathless menší rozpočet a vývojářský tým bravurně maskuje kouzelnou stylizací a výsledné scenérie jsou nádherné. Hra navíc neobsahuje jediný loading a pocit imerze je tak ještě silnější. I při zevrubném šmejdění po lokacích vám dohraní zabere maximálně 15 hodin, což je vzhledem k povaze hry tak akorát. To, že vám The Pathless bude místy připomínat novou Zeldu či starší Journey, je jen dokladem kvalit tohohle nenápadného, ale výtečného dobrodružství Lovkyně a jejího společníka orla.

Hodnocení v době dohrání: 90; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Průzkum je skutečně zábava; poklidná ale zábavná hratelnost; kouzelná grafika a lokace; design prostředí a hádanek; pohyb a navigace v prostoru; podařené bossfighty

Proti: Recyklace některých principů hratelnosti u konce hry

+11

Bloodborne

  • PS4 95
Bloodborne...já osobně na Soulsovky nemám nervy, takže mě nekamenujte za to, že tady píšu o hře, kterou jsem nedohrál. (Nebude to jediná lol :D)

Nicméně, i když jsem Soulsovky osobně jen zkoušel, rád se nazývám jejich fandou. Jejich svět temného fantasy a tragické příběhy a lore jejich světů mne uchvátil. Proto, když jsem slyšel, že Bloodborne má být inspirován mým oblíbeným H.P. Lovecraftem, tak jsem se rozhodl, že se podívám aspoň na komplet walkthrough. No... a byla to jízda.

Už základní myšlenka závislosti na krvi, nemoci ji přestat konzumovat a zároveň vědět, že vás pomalu mění v monstrum mě fascinovala. A podoba první lokace, kde jde všude možně cítit bezmoc a utrpení pomalu rozkládající se společnosti je skvělá. Obrovské gotické kláštery inspirované mimo jiné i Prahou vypadají nádherně a celkově je grafické zpracování na skvělé úrovni. Pokud vám nevadí míra brutality, bez které by to ale nešlo. Z průchodu a z osobního hraní u známého jsem si všiml, že hratelnost Bloodborne je akčnější než u série Dark Souls. I když jsem Dark Souls nikdy nehrál tak moc jako Bloodborne a tak nevím jak moc je toto tvrzení pravdivé, když tak mne opravte. Nasvědčovalo by tomu však, že ve hře se nevyskytují (až na jeden) štíty a když vás nepřítel zasáhne, máte protiútokem na nepřítele šanci si část utrženého poškození vrátit zpátky.

Že je hra inspirována H.P.Lovecraftem bylo znát na první dobrou. V té chvíli jsem však nevěděl, jak dobře půjde atmosféra tohoto hororového mága ze hry cítit. Celá zápletka se točí o záhadných prastarých bozích a design nepřátel v čele s kultovní Amygdalou tomu kraluje. Máme tady navíc záhadnou univerzitu, která skrývá nejedno podobenství s kultovní Miskatonickou univerzitou z universa tohoto spisovatele. Podobností je samozřejmě ještě víc, snová dimenze atd...ale jako výčet si myslím, že to stačí.

V oblibě mám všechny hry lidí od From Software a i přes můj nervový blok tyto hry dohrát, k nim chovám neskutečný respekt. Jsou to skvělé hry v čele s božským level designem. Bloodborne má ode mne však bodík navíc a to právě kvůli silné atmosféře již zmiňovaného Lovecrafta a celkově originálnějšího zasazení oproti ostatním titulům od FS.

Je to již dávno, co jsem se na průchod díval a tak mne omluvte za jisté překlepy, nebo nedorozumění.

Pro: Nejlepší herní Lovecraft na trhu. Temné prostředí a příběh.

Proti: Co jsem odpozoroval, tak nikdo nepoužívá pistol. Přijde mi tak trochu zbytečná.

Everybody's Gone to the Rapture

  • PS4 100
Nejsem si jist, zda-li toto byl můj první vstup do žánrů Walking Simulátoru, ale oh můj bože...pokud byl tak byl ten nejlepší co mohl být.
Než jsem hrál tento titul byla pro mne nejlepší hra druhý díl série Mass Effect a to z důvodu postav. Rapture jde v tomhle ohledu ještě o kousek dál. V žádném případě interakcí s nimi, nýbrž však uvěřitelností.

Začněme tedy charaktery. Hra se odehrává v 80. letech v malebném městečku kdesi v Británii. Máme tady kostel se svým farářem, místní kliniku s doktorem, zapšklou babču atd...nejsou to však pouze běžné karikatury, které už tak dobře všichni známe. V Rapture je to jiné...nějak to těm postavám věříte, jsou to skutečné charaktery. Vztahy mezi postavami se různě prolínají a né každý se má rád s každým. Někdo se v určité situaci zachová hloupě, ale je to špatně? Mohlo by být. Né však v Rapture, jelikož hra zpracovává postavy tak uvěřitelně uvěřitelné, že mi z toho spadla huba. Vždyť my všichni se občas zachováme hloupě. Je to lidské. Důležité je, to té hře uvěřit. A to splňuje hra skvěle. Hra skvěle pracuje se zasazením běžných, všedních lidí a jak se zachovají v nevšední situaci. Další skvělé plus co hra dělá výborně je, že postavy nikdy neuvidíme. Posloucháme jejich příběhy formou flashbacků, které nejdou chronologicky a odehrávají se v různých časových dobách. Což může být pro někoho matoucí a může chvíli trvat, než si dá 1 + 1 dohromady. Co tedy dělá Rapture tak dobře, že i s absencí fyzických postav si vede tak skvěle? Je to dabing. Postavy jsou neuvěřitelně dobře nadabované. Cítíte v jejich hlase bezmoc, štěstí, lásku i smutek. Slyšet kněze, který je psychicky zlomen a nadává Bohu...Ten jeho chvějící se hlas nikdy nezapomenu. Nebo farmář, který trpí výčitkami, že byl zbabělec a od umírající ženy utekl do hospody, protože neměl koule na to, u ní sedět a koukat na ní. Jsou to tyhle lidské okamžiky co hru a její postavy neuvěřitelně vyzdvihují. A ještě jednou to zopakuji...nikdy se s postavami fyzicky nesetkáte. Slyšíte pouze jejich hlasy.

O příběhu se tady nebudu obšírněji rozepisovat, byla by to kapitola sama pro sebe. A nechci ani nic prozrazovat. Stačí vám pouze vědět, že Stephen (jedna z hlavních postav) nyní již astrolog, či jak se tomu říká, se vrací do svého rodného města se svou ženou studovat hvězdy. Přitom se však stane jakási anomálie a lidé se z ničeho nic začnou ztrácet a nikdo neví co za tímhle fenoménem stojí. V té době přicházíte na řadu vy...(kdo nebo co jste vy jako hráč, na to si musíte odpovědět sami.) Procházíte touhle "nádhernou" apokalypsou, posloucháte a sledujete flashbacky obyvatel městečka a snažíte se rozluštit záhadu, která se zde stala.

O grafiku se stará Cry Engine, takže o zpracování téhle nevšední apokalypsy je postaráno dobře.. Je nutno říct, že kromě pár cákanců krve, které hra vysvětlí, se zdá být vše nedotčené. Nedopalky v popelnících stále kouří, v hospodě jsou nedopité piva. Zdá se jakoby se lidé opravdu vypařili. To vše pak nádherně dokresluje hudba Jessicy Curry se svými až andělskými chorály, které řadím mezi skvosty herní hudby. Třešničkou je pak již jen délka, která se od ostatních Walking Simulátorů liší a představuje plnohodnotný příběhový zážitek, který vám zabere kolem 10h.

Nutno však podotknout, že pokud na hru nemáte trpělivost a nejste typ co proleze každý kout, tak hra není pro vás. Ochudíte se jak o kouzlo samotné hry, tak o střípky příběhů díky kterým byste pak zápletku s velkou pravděpodobností nepochopili. Hru je třeba hrát ve správné melancholické náladě, s klidem a pomalu. Jedinou výtku bych měl k absenci sprintu, který při druhém průchodu znatelně chybí.

Pro: Hudba, grafika, dabing a uvěřitelnost postav obecně.

Proti: Chybí plnohodnotný běh.

+11

Doom

  • PS4 90
Potřeboval jsem nějakou FPS akci na které bych mohl pořádně vyzkoušet můj nový adaptér (Genesis Tin 200) na myš a klávesnici k PlayStationu 4. Potřeboval jsem něco, co bude rychlé a člověk se v tom bude muset otáčet. Doom proto byla jasná volba.

Pokud chcete hrát "nového" Dooma na těžší, než nejlehčí obtížnost, tak při hraní téhle řežby platí tři pravidla. Být pořád v pohybu, naučit se mířit na první dobrou a držet si kontakt s démony. Zapomeňte na klasickou taktiku odstřelování z dálky v bezpečném krytu. Kromě toho, že démoni jsou za pár sekund u vás, by vám stejně brzo došla munice a nejspíš i zdraví. Protože umí být dost přesní. Démony musíte ničit, musíte je dorážet, musíte na ně dorážet. Tak jako oni doráží na vás. Prostě si s nima dát férovku. Hra za to odměňuje. V novém Doomovi se pasivita a srabácká taktika nevyplácí.

Asi první čtyři úrovně mě trápilo, že nemůžu najít žádnou tajnou místnost. Nakonec bylo řešení jednoduché. Nikdy by mě nenapadlo, že ve hře z roku 2016 s moderní grafikou pojedu hru pečlivě podle mapky jak v devadesátkách. V tajných místnostech se totiž nachází vylepšení a bonusy. Díky nim si vylepšíte zbraňe a palební síla se razantně zvýší. Není nad super dvojitou brokovnici. Dokážu si představit, že ve vyšších obtížnostech jsou tyhle věci k pokoření hry zásadní. První věc, kterou jsem si po té na postavě vylepšil bylo vidění bonusů na mapě. Škoda, že často, jakmile nějakou tajnou místnost minete, už se k ní nemůžete vrátit.

Krom toho hra odměňuje i za kompletní prohledání mapy nebo splnění malých úkolů, které na každou misi zadává. Samotnou kapitolou jsou pak runové výzvy, které slouží jako takový tutorial. Jsou hodně těžké a dobrovolné. Odměna je ale za ně takové, že mě to donutilo je všechny absolvovat. Zapotil a navztekal jsem se u toho dost a dost. Některé jsem dal třeba až na dvacátý pokus, ale dal jsem je všechny. Parádní věc na otestování vašich schopnosti.

Doom je rychlá a adrenalinová řežba. Jakmile v aréně rozehraje muzika a začnou se objevovat démoni, tak zastavení zpravidla znamená smrt. I ten Mancubus umí skákat. Démoni jsou krásně vymodelovaní a prostředí na Marsu správně nehostinné. Peklo už mi tak zajímavé nepřišlo. Jak se design ze začátku držel, tak v pozdějších fázích hry se už naplno zvrhl do šablony chodba, aréna, chodba, aréna. Arény často připomínají spíš multiplayerové mapy. Tohle mohlo být lepší. A také škoda, že hra neobsahuje kooperativní multiplayer. Jsem by se to hodilo.

Adaptér na myš nezklamal. Myš se sice se nechová jako ta na počítači, ale v půlce hry jsem si na to tak zvykl, že už jsem nepřátele dával na první dobrou. Právě včas. Hru jsem vystřílel na Hurt Me Plenty a po dohrání mám nutkání všechny mapy vyzobat na 100 procent.

Na PS4 Pro hra běží v 60 snímcích za vteřinu a vypadá to krásně. Perfektně optimalizované.

Pro: rychlá frenetická akce, kontaktní způsob boje, adrenalin, Mars, starý známý démoni, 60 snímků, runové výzvy, je to prostě řežba

Proti: ke konci opakující se design, často se nejde moc vracet (třeba k tajné místnosti), prostředí pekla mi nepřišlo tak kulervoucí

+26

Dreams

  • PS4 90
Unikátní projekt, který nemá ve světě herního průmyslu obdoby. Ani nevím, co mě fascinuje víc. Hráč, takzvaný Dreamer, má možnost vytvořit si libovolnou vlastní hru svých snů bez nutnosti jakýchkoliv znalostí programování nutnosti definovat jedinou řádku kódu. Přitom jsem nenarazil na žádné významnější limity, co by nešlo vytvořit. Autoři hry navíc hlasitě prohlašují, že v zásadě není žádný žánr (snad až na MMORPG), co by nešel v Dreams stvořit. Dokonce ani tak pokročilá věc jako VR nebo multiplayer zde není žádné cizí slovo. Stačí jen chuť, čas, nápad a odhodlání a během pár minut můžete vypustit do světa svůj film, hru, hudbu, myšlenku nebo jakýkoliv jiný "sen", co by nespadal do této kategorie. A nejvtipnější je, že to celé se odehrává na pozadí uzavřené platformy Playstationu, kde by samostatný release musel podléhat náročné certifikaci ze strany Sony. Aktuální Cyberpunk asi není třeba zmiňovat. A pokud si říkáte, že vás nic tvořit nebaví, nemáte čas se to učit nebo si myslíte, že zkrátka na to nemáte vlohy, můžete si celou tu krásu užívat z pohledu hráče a prostě jen hrát, objevovat a hodnotit výtvory druhých. A že se jich tu urodilo za tu dobu, co Dreams běží. Třeba takový Art's Dream mě dostal do kolen a to mám za sebou úžasnýho Oriho and the Blind Forest. Celý Dreams funguje na bázi určité sociální platformy a v mnoha ohledech připomíná známé sociální sítě jako Instagram. Jen zde sbíráte lajky a followery za to, co vyvtváříte nebo jak hodnotíte a doporučujete (kurátor), než kde jste byli na dovolený nebo co jste měli k večeři.
+13

Days Gone

  • PS4 85
This is Radio Free Oregon! The truth shall set you free!

Inu, byl to pořádný macek. A přesto, ničeho tam nebylo přehnaně moc a tak mě Days Gone rovnoměrně bavil skoro až do konce. A to rozhodně není Days Gone hra bez chyb. Vlastně jich není úplně málo a takřka po celou dobu hraní jsem měl pocit, že teď by se to mohlo už skutečně rozjet. A teď... nebo teď? A ono nic. Hra si plyne svým tempem, tu a tam se odehraje nějaký menší či větší zvrat, ale asi ten největší problém s celou příběhovou linkou mám, že tam jednoduše není moment, kdy by vyloženě dupla na plyn, vzala pořádně za koule a předvedla nějaký jaw-dropping moment. Z toho důvodu, ač jsem se při samotném hraní bavil náramně, pro mě Days Gone devítkovým titulem být nemůže, byť to neznamená, že hra není kvalitně napsaná. Naopak. Na poměry openworldových je napsaná velice dobře. Ale vezmu to postupně...

Gameplay. Spojení survival a mainstreamové akční hry funguje skvěle. Ze začátku dokáží zatopit i dva či tři freakeři naráz a ve chvíli, kdy jsem omylem naběhnul do skupinky nepřátel, znamenalo to instantní smrt. V téhle fázi jsem si hru užíval bezesporu nejvíce. Opatrný postup, nebezpečí na každém rohu, vymýšlení taktiky. Každý tábor nájezdníků byl taktickou lahůdkou, stejně jako každá zamořená oblast solidní výzvou. A vlastně mi ani nevadilo, že příběh se rozjíždí jen velice vlažným tempem. Pocit, kdy hráč postupně získává převahu a celkovou sebejistotu v boji je super. V poslední třetině hry se však jakákoli výzva ze hry vytratila, lidští protivníci představovali prakticky už jen panáky k postřílení a freakery jsem s kulometem kosil po stovkách. A tehdy už to byla zábava spíše poloviční. Celkově těch soubojů je s blížícím se koncem možná až moc a osobně bych ocenil více investigativních či adventurních misí, které by třeba i jen rozvíjely lore.

Příběhová linka není striktně rozdělená na hlavní a vedlejší mise, což je na jednu stranu fajn, protože gameplay nepůsobí tak schematicky a systematicky, jako v jiných hrách a vše je dávkováno hezky střídavě. Místo toho je celá hra rozkouskovaná na jakési tematické dějové linie, které se v menu procentuálně doplňují hraním jak zlatých (příběhových), tak bronzových (jakoby vedlejších) misí. Je to ale taky trochu dvousečná zbraň. I samotná hlavní dějová linka nabobtnala o řadu designově poměrně generických misí, které je ale potřeba pro postup dále nutno udělat. Osobně mi to nevadilo a dlouhou dobu jsem si toho ani pořádně nevšímal, ale faktem je, že tempo dávkování příběhu - zejména ke konci - tyto jednodušší mise možná až zbytečně rozmělňují. Na druhou stranu KAŽDÁ mise má své dějové pozadí, originální dialogy a animace, takže jejich plnění má smysl. A i těch pár aktivit navíc - obligátní bandit campy nebo obnovování elektřiny v NERO táborech - je díky detailnímu designu světa, odměnám, příjemnému jízdnímu modelu motorky a uspokojivému gunaplyi, radost plnit.

K příběhu bych řekl ještě to, že má dobře napsané postavy a řadu pěkných momentů. Nejen hlavní postavy, ale i ty vedlejší se hráči zaryjou pod kůži a bude si je pamatovat. Dialogy působí lidsky a přirozeně. Sám Deacon St. John má velice zvláštní a trochu otravný manýrismus drmolit, afektovaně funět, vztekat se a nervózně přerušovat věty v polovině. Někdy mi přišlo, že voice-actor možná až moc přehrává, ale jinak mi tohle chování hrozně moc sedlo tím, jak působí lidsky. Už jen třeba Deekovo nadávání na Copelanda a nebo vzteklé pořvávání na nájezdníky. Osobně jsem fakt rád za každou hlavní postavu, která má takto výraznou osobnost a není jen defaultním bezpohlavním avatarem.

Navzdory výše uvedenému mě ale příběh jako celek trochu zklamal. Ne že by byl špatný, ale tvůrci v průběhu naznačí řadu zajímavých směrů či myšlenek, kam by se lore světa mohl ubírat. Ve finále se to, podobně jako v The Walking Dead, zvrhlo jen v další válku frakcí. Nic proti tomu. Mám rád příběhy lidí v postapo světě. Jen měl Days Gone akorát potenciál být i něčím víc, než "jen další zombie hrou". Paradoxně ten největší dějový twist předvedli tvůrci v secret endu, který však hádám velká část hráčů ani neuvidí.

Technicky Days Gone na PS4 Pro vypadá a šlape obstojně. Hra ovšem trpí nepříliš dobrou vykreslovací vzdáleností, takže zatímco v hustých lesích a celkově méně otevřené krajině vypadá parádně, s vyšším dohledem scenérie trpí na šedivé, vyblité a často i rozbité textury. Nejvíce je to znát zejména na finální lokaci okolo Wizard Islandu, která je, zejména za jasného počasí, vizuálně daleko za vším, co do té doby předvedl zbytek hry. Je znát, že ani PS4 Pro občas úplně nestíhá a zejména v okolí hlavních lidských táborů se hra citelně pocukává. Také mě trápil problém, že se při delším hraní postupně přestaly dočítávat high-res textury půdy a cest a pomohl jen restart hry. Ale krom občasných grafických glitchů a podivně rozbitého timingu dávkování rozhovorů skrze vysílačku, mě žádný závažnější bug nepotkal.

Cením sníh, ale je ho na mapě málo. A dynamického zasněžování prostředí jsem si také moc neužil, neboť v řádu několika desítek sekund okamžitě taje. Jinak ale počasí fajn, zejména kombinace déšť/bláto.

Poslední výtku bych směřoval k hordám - tedy to, na co lákali tvůrci už v trailerech. Proč tenhle super zábavný herní prvek (pokud je dávkován s rozmyslem) tvůrci nezakomponovali do děje průběžně, ale upozorní na něj až před koncem hry?

Ale jo, jinak jsem spokojenej. Days Gone je poctivá žánrovka s velice trvanlivou herní dobou, která sice neatakuje ty nejvyšší kvalitativní příčky, ale přesto svými postavami a atmosférou dokáže chytnout za srdce a neumoří hráče přehnaným množstvím generického contentu. Osobně jsem hru nenuceně zplatinoval a, ač jsem po stránce gameplaye chtě nechtě už pociťoval jistou únavu materiálem, stejně se mi ani po 100% dokončení nechtělo z Oregonu odcházet. A to se mi u takto rozsáhlých otevřených her příliš často nestává.

This is Radio Free Oregon! Don't believe the lies!

Pro: Oregon, osobnost Deacona, design světa, vtahující hratelnost, writing dialogů a postav, jízdní model motorky, gunplay, skutečně zábavné vedlejší aktivity, hordy, secret ending

Proti: málo rozmanitý design misí, potenciál lore zůstal nevyužit, rozbité rozhovory skrze vysílačku, grafické bugy a vykreslování v některých lokacích, finální (ne)gradace, ke konci je hráč přehnaně overpowered, málo sněhu, hordy až ke konci

+21

The Last of Us Part II

  • PS4 90
Dlouho jsem přemýšlela, jak tento komentář pojmout. Chtěla jsem se zaměřit čistě na zamyšlení se nad chováním postav a nad tím, jak události zobrazené ve hře tyto postavy prožívají. Jenže to nejde napsat bez spoileru, takže by se můj komentář sestával čistě z jednoho slova spoiler a pod ním by byly ukryty mnou napsané odstavce textu, což by vypadalo poněkud.. blbě. Tak jsem se rozhodla napsat alespoň pár vět, aby komentář byl i informativní pro ty, které nezajímají mé myšlenkové pochody. Ovšem i tato informativní část může obsahovat malé spoilery typu "místo, čas, nepřátelé" a podobně.

Prostředí se prakticky nijak výrazně nelišilo od prvního dílu a drtivá většina hry se odehrávala převážně ve městě, které, pravda, není zrovna pro mě přitažlivé. Naštěstí párkrát jsem v rámci příběhu či vzpomínek město opustila, což mě potěšilo. Překvapením pro mě byla jedna část, kdy se hra trochu otevřela a já měla k dispozici větší prostor (dokonce i mapu), který jsem mohla procházet a prozkoumávat dle své libosti. Tak nějak jsem si myslela, že si tohle ještě někdy zopakuji. Ovšem k mému překvapení byla tato část tou jedinou a hra se nadále držela striktně své linearity. Uznávám, že z hlediska příběhu to nejspíše dává smysl, tedy že byla příležitost se trochu zastavit a projít si okolí, ale i tak mě mrzelo, že tato zastávka byla jen jedna.

Soubojový systém také nedoznal moc změn, ale hodnotím ho jako zábavnější nežli v prvním díle. Byla radost používat zbraně na blízko, kdy byl každý úder sekyrou, mačetou nebo kovovou trubkou cítit. Podobné pocity jsem měla i z brokovnice, která dokázala ustřelit hlavu či končetinu. Do hry přibyli dva noví nepřátelé, z nichž jeden (stalker) mi dokázal párkrát zatopit. Podobně hodnotím dobře i bossfight s rat kingem, o němž jsem i záhy dozvěděla, že jeho vzhled a pojmenování je inspirováno nejspíše skutečným nálezem krys či veverek, které jsou spletené skrz ocasy k sobě. Napětí ve hře zvýšila i přítomnost psů, kteří mě dokázali vyčenichat, i když jsem byla schovaná, a bylo tak jen otázkou času, kdy na mě přijdou.

Ráda bych napsala, že jsem se bavila od začátku do konce hry, ale není tomu tak. Zábavnost hry snižují některé zdlouhavé a protivné pasáže, v nichž se má hráč nejčastěji dostat na určené místo, přičemž se nezáživně musí vléct snad polovinou města. Otravnost těchto pasáží nedosahovala sice takových výšin jako v jiných hrách, ale přesto by hře prospělo jejich prostříhání některých částí, protože jinak bylo hraní skvělý strhující až pohlcující zážitek. Naopak bych vyzdvihla přítomnost menších zpestřujících a oživujících prvků, například možnost zahrát si na odstřelovače, jít na výpravu se čtyřnohým huňáčem, kterého lze hladit a házet mu míček, a také jsem se ještě nesetkala se hrou, v níž bych mohla navštívit zároveň dinopark, vesmírné muzeum i akvapark.

Druhý díl hodnotím taktéž vysoko, ale přece jenom byl na mě až někdy zbytečně zdlouhavý, a tak silné momenty, kterých hra nabízí opravdu dost, často střídaly chvíle stereotypu.

Nyní trochu zamyšlení...

Z Ellie je mladá žena. Nepohodlné putování post-apo světem vyměnili s Joelem za relativně bezpečný život v Jacksonu. Jak Joel slíbil - Ellie umí hrát skvěle na kytaru (hráč si dokonce sám může brnkat pomocí touchpadu), naučila se plavat, maluje a píše do deníku (prostřednictvím kterého se ve hře dozvídáme také důležité informace), dokonce prožívá akutní fázi zamilovanosti. Jen ve vztahu s Joelem je něco v nepořádku, jakoby se do něj vloudila zvláštní cizost a než otce a dceru připomínají spíše staré známé. Hráč tuší, že za tím možná stojí události z prvního dílu, a tak napjatě hraje dále, aby odhalil další události. Jenže pak přijde něco šokujícího. A to nejen pro hráče, ale hlavně pro Ellie.

Oko za oko a svět bude slepý. Kolik lidí musí umřít, aby jedna duše dostála svého klidu?

Následuje jeden z nejemocionálnějších okamžiků hry, tedy smrt Joela. Soucítila jsem s Ellie a stejně jako ona, jsem se i já cítila naprosto bezmocná. Při posledním úderu jsem měla také chuť vykřiknout a zavřít oči. Po této scéně, jsem hru na pár dnů přerušila. Nebyla jsem naštvaná na vývojáře, spíše jsem neměla náladu opět se vystavovat těm hrůzám, která hra přinesla a chtěla jsem alespoň na okamžik oddálit čas, kdy budu muset hrát za psychicky rozdrcenou Ellie. Tyto pocity jsem měla vícekrát v průběhu hry, ale o tom později.

Vzpomínám si, jak Ellie doprovázela hru na kytaru částí písně Joela. A zpívala v ní o tom, co by se stalo, kdyby odešel. A zpívala, že by přitom zemřela i část jí samotné. Nedovedu si představit, co musela prožívat, když se to opravdu stalo. Myslím, že její hluboký žal byl zčásti vyrovnán právě touhou po pomstě a hněvem, neboť jejímu životu dávaly i nadále smysl v tom, že tu pořád je něco, co se musí vykonat - vydat se napříč Spojenými Státy za odplatou. Myslím, že hněv představuje akci, něco, co člověka alespoň trochu odvádí od myšlenek a zoufalství z nezvratitelné ztráty. Velmi se mi zde líbila podporující role Diny, nejenom při cestě, ale i později při jejich společném životě na statku. Dina byla oproti Ellie stabilní, ale přesto energetická a plná života, chovala se k Ellie hezky a pomáhala jí.

Ve druhé části hry přišlo hraní za Abby. V porovnání s Ellie byla vyrovnanější a klidnější. Po delší době hraní mi dokonce přišla sympatičtější než Ellie. To mě nutilo k zamyšlení, zda vykonání pomsty skutečně přinese duši klid. Jsme učeni, že pomsta nic nezmění, ale v případě Abby se mi zdálo, že jí to pomohlo vyrovnat se se ztrátou svého otce. Na druhou stranu od jeho smrti uběhlo několik let a Abby tak nebyla ovlivněna afektem. Je tedy možné, že už se s jeho smrtí zčásti vyrovnala a pomsta jí tak jen pomohla k pocitu, že dosáhla spravedlnosti. Její mysl nebyla tolik zatemněna vztekem a zármutkem, ani její činy jimi nebyly tolik ovládány - to můžeme vidět v tom, že jako jedna z mála z její party se spokojila s umučením Joela a ostatní "nepřátele" nechala jít.

Psychické trauma vzniká, když jsme vystaveni situaci, která svou intenzitou nebo ohrožením, přesahuje schopnost naší psychiky se s ní v tu chvíli vyrovnat.

Velmi divácky těžkou scénou je chvíle, kdy Ellie zažívá na farmě ve stodole opravdový flashback. Z hrůzného zážitku (smrt Joela) se nevzpamatovala ani měsíce po této události a pronásleduje jí jak ve snech, tak v bdělém stavu. Ellie je nucena tuto strašlivou scénu prožívat znovu, avšak s tím rozdílem, že tentokrát tu scénu nevidí na vlastní oči, jelikož ji v tom brání zavřené dveře. Myslím, že jedna její část chce dveře otevřít a zakročit, zatímco její druhá část je naopak ráda, že dveře nejdou otevřít a ona to tak nemusí prožívat znovu.

Závěr hry, kdy se Ellie dostane k Abby, je opravdu jak z pozice, tak z pozice diváka. Líbil se mi ten paradox, že Ellie nejdříve Abby zachrání tím, že ji sundá z kůlu, aby ji následně zabila. Myslím, že Ellie Abby nezabila zčásti také proto, že nechtěla, aby se Lev ocitl ve stejné situaci jako ona, tedy že ztratí osobu, která se o něho stará a kterou může považovat za svoji rodinu. Ellie nechtěla, aby další lidé trpěli a podle mě se vrací na farmu tak vyrovnanější a smířenější.
+25

The Witness

  • PS4 100
Iba málokedy porušujem pravidlo jeden priechod hrou a stačilo. Táto hra predstavuje jeden z tých vzácnych prípadov.
Možno nebudem úplne objektívna, keďže ma The Witness chytilo tak ako máloktorá hra predtým, ale aspoň vyjadrím svoje subjektívne pocity.

Už len ten farebný vizuál hry ma dostal od prvého momentu. Túžba po objavovaní, plnení hádaniek a hľadaní skrytých odkazov od tvorcov bola náplňou a poslaním tejto hry. A to je práve to. Hráč v tejto hre prechádza svetom a plní rôzne, niekedy veľmi zapeklité hlavolamy, ktoré ho určitým spôsobom posúvajú vpred. Za seba môžem potvrdiť, že som sa niekedy na niektorých z nich zasekla až tak, že musela nasledovať pauza, ukľudnenie alebo zmena hlavolamu. Častokrát som sa potom vrátila do hry a riešenie problému prišlo samo od seba.

V The Witness sa mi páčilo, že ma hra učila priebežne. Ak som prišla do oblasti, kde boli hádanky mimo mojej úrovne chápania, príliš ťažké alebo nezrozumiteľné, tak som vedela, že niekde nastala chyba a musím sa vrátiť, porozumieť princípu alebo ho vôbec najskôr musím nájsť a naučiť sa ho.
Žiadna iná hra vo mne nevyvolala ten pocit spokojnosti po zdolaní úloh, ktoré sa na začiatku zdali nemožné. (No dobre, asi až na souls hry.) Ten pocit toho, že som dokázala premôcť samú seba a došlo mi ako to všetko funguje, stál za to.
Po prvom prejdení hry asi pred troma rokmi mi ostala jedna nedoriešená úloha. Táto úloha mi ležala na myslí celú tú dobu a musím so spokojnosťou povedať, že tentokrát sa mi ju podarilo splniť. Raz v starom priechode a raz v tom úplne novom.

Ak niekto hľadá výzvu v podobe hádaniek a malebnom svete, tak odporúčam určite The Witness. Pre mňa je to jedna z najlepších hier akú som kedy hrala a preto dávam 100%.
+20

Ghost of Tsushima

  • PS4 90
Přestože je v jádru Ghost of Tsushima tradiční open world hrou se svými klady i zápory, ukrývá v sobě něco speciálního, díky čemu se hráč těší na další návštěvu feudálního Japonska.

Když se Jin Sakai znovuzrodil na pláži Komoda, rozhodl se vrhnout všechny své síly k obraně svého lidu a vyhnat mongolské nájezdníky tam, kam patří. Jenže aby dosáhl svého cíle, musí změnit způsob boje. Musí porušit kodex cti a zabíjet ze zálohy, chystat léčky a potichu vraždit. Ze samuraje se stává duch. A příběh se stává čím dál více osobním.

Příběh je odvyprávěn svižně, navíc open world nerozbíjí vyprávění děje, naopak mu dodává hloubku. Po pomalejším rozjezdu nabírá dech a objeví se i pár zajímavých zvratů a konec je pak úplná balada.

Každý vedlejší úkol hráči připomene, co je hlavním cílem. Platí to jak o malých questech vesničanů, tak o úkolech které zadávají spojenci, které Jin na své pouti potká. Tsushima je ve válce a úkoly tomu odpovídají - ztráta příbuzných, zrada, hlad, ale i naděje. Velmi zábavné jsou hlavně právě úkoly pro spojence, které se táhnou přes všechny tři akty. Charaktery postav jsou vykresleny také velmi dobře, nesedl mi akorát ukrutně nudný mnich Norio.

V čem Tsushima exceluje, je soubojový systém. Je velice zábavný, svižný a lehký na naučení, je to vše o dobrém načasování a o správném postoji. Do toho tu pak máme luk a různé duchovy zbraně (bomby, kouř apod.). Podle chuti pak může hráč lokaci vyvraždit potichu, nebo v sobě může najít správného samuraje a rozdat si to s lotry na férovku.

Vedlejší aktivity jsou pak protipólem k veškerému zabíjení. Pronásledování lišek k oltářům, skládání haiku, koupele v horkých pramenech, to vše působí uklidňujícím dojmem. Jako u každé open world hry není ale překvapení, že je toho ke konci už trošku moc.

Grafika je excelentní a vymačkává z PS4 naprosté maximum. Ostrov Tsushima je jedna z nejhezčích herních lokací, které jsem kdy viděl. Každý malý detail má své místo a díky tomu má hra úžasnou atmosféru. Černobílý režim jsem zkusil a vypadá fakt dobře, ale pak člověk nevidí krásnou barevnost světa, nicméně esteticky i on stojí za to.

A zmínit musím také jeden z nejlepších soundtracků za poslední roky.

Ghost of Tsushima mi hodně sednul, ale to se dalo čekat - Japonsko můžu a na tuto hru jsem se těšil od prvního traileru. Prostě a jednoduše, kdyby se sešli Masaki Kobayashi, Hiroshi Inagaki a Akira Kurosawa s tím, že udělají hru, musela by vypadat nějak takhle.
+39

Assassin's Creed: Valhalla

  • PS4 65
Tak další díl slavné megalomanské série dokončen. Navazuju hned po Origins, a Odyssey je teda poslední díl, který jsem nehrál, protože prostě nemám motivaci, nějak mě to nezajímá. Ale viděl jsem něco málo ze hry a z příběhu, co se týče Layly, Dariuse atd. Prostě ty věci v AC loru, které se spojují s ostatními díly.
Když už jsem u toho loru, tak musím zmínit, že tohle s ním zachází velmi dobře. Konečně. Po tom bordelu a slepých uličkách v moderní lince, se tady opět nachází viditelná červená nit, která šikovně navazuje na příběh z AC3, z doby, kdy hrál příběh ze současnosti velkou roli, a byl závislý na příběhu z minulosti. Linka z Juno už tady nehraje roli, ta byla vedena jen tak okrajově (jako celá modern day story) v několika post-AC3 dílech a ukončena v komiksu, takže tvůrci zručně spojují příběh z AC3 a příběh Layly. Po dohrání jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale zpětně, podle toho co zjišťuju, to musím docenit víc. Ten příběh opravdu opět stojí na bizarních (v dobrém slova smyslu) twistech, a pomáhá naplňovat potenciál tohoto sci-fi/mytologického univerza. Je to fakt něco pro fanoušky.

Pak tady je ale opět "malý" problém. Hra mě většinou nebavila, neužíval jsem si ji, neměl jsem imerzivní pocit ze zážitku. Opět Ubisoft. Hra bez vnitřního zápalu, bez smyslu pro detail, bez citu pro příběh a postavy. Hru jsem si koupil, hrál a dohrál, protože mám celkem rád AC universum. Chtěl jsem si zahrát AC hru. Ne viking hru. Ale co mám dělat, když jde o viking hru odehrávající se v AC světě, a ne o AC hru odehrávající se ve viking světě. Tohle je zase snaha se zavděčit všem. Takže jsem se vlastně musel probít a prolozit a proutíkat hromadou viking contentu, který mě nezajímal. A možná by mě zajímal, kdyby tvůrci věděli, jak napsat poutavý příběh a zajímavé postavy. Tady to jakoby schovávají za tuny vedlejších questů, přičemž mi jako vedlejší quest přijde i část hlavních misí. Nefunguje to. Dostat v podstatě vikinga, který migruje ze Skandinávie do Anglie, kde získává jméno a spojence, je vlastně celkem basic vikingský příběh. Tak aby Ubisoft prodal tu vikingskou značku a hráč si tak mohl říct: "Já jsem si teďka zahrál vikingskou hru se vším všudy." Jo jenomže na druhou stranu chce Ubisoft prodat i tu svoji slavnou AC značku. Ale nemůže mít všechno. Ale chce. A to je to. Jakoby se na jednu stranu poučili z nudného side contentu z Origins a chtěli to udělat pestřejší, a ano oproti Origins to pestřejší je, ale furt mi přijde, že vařili z vody jak blázen, a vymýšleli kdejakou kravinu, jen aby tam v tom obrovitánském světě prostě něco bylo. Ne, opravdu si nemyslím, že obří mapa s šíleným množstvím side contentu je cesta k povedenému zážitku. Protože když to vezmu kolem a kolem: "I just don't fucking care." A to je ten problém. A vypadá to, že Ubisoft se prostě ne a ne poučit, když tak dobře prodává. Btw ten systém světýlek je ale celkem zajímavý koncept a chválím aspoň ten nápad, že hráč neví co potká. Podobně je to s perkovacím systémem, kdy můžu říct, že mi nepřišel zbytečný, nebo nezajímavý. Stačí se odklonit od zaběhnutého konceptu a sázet na to, že nevědomost je sladká, a máme to hned zajímavější.

Jen malá odbočka: obličeje a účesy vedlejších postav = furt stejné, tak nějak začnou splývat.

K misím: přijedete a intrikaříte. Ve skutečnosti se to ve výsledku dostane opět do odhalování zrádce a na závěr hrozně nudný útok na pevnost a bossfight. A bossfight... to je tady častý jev. Nevím co s tím tvůrci videoher furt mají, že to musí všude cpát. Značně to v nedobrém poznamenalo Star Wars Jedi: Fallen Order, a tady si na tom od Origins začali taky ujíždět. A tady ve Vallhale ještě víc, tady skoro s tím množstvím životů nepřátel skoro každý fight působí jako bossfight. Hrozné. Neříkám, že jsem kdovíjaký fanoušek toho předchozího combat systému, kdy v enginu AC3-AC4 nikdo žádné životy neměl, a vlastně jste ho museli zabít když ne pomocí řetězového zabití, tak prostě po nepřerušované sérii seků, jinak to bylo tak, že měl každý vlastně životů nekonečno. Ale tady ten systém neopravili, tady jakoby přešli do druhého extrému. A to je tak vůbec s touto sérií. Jednou je to příliš lehké (AC4), pak skoro až nehratelné (AC Unity), pak zas lehké (AC Syndicate), pak opět spíše lehčí, ale už se to začíná vyvažovat, a stealth začíná mít konečně pořádné slovo (AC Origins), načež v tomhletom posledním přídavku to viditelně vychází z Origins, ale jak je možné, že najednou se ze stealthu stal opět trn v oku (Hello Unity!). V distrust-oranžových oblastech se cítím jak se svázanýma rukama. Že se tam ani nemůžu projít, a když jo, tak hooodně opatrně a pomalinku, a když už tak, tak je furt velká možnost, že na mně přijdou. V těch červených-zakázaných oblastech mi přišlo, že nejsem schopný stealthově udělat pomalu nic a strážní jsou schopni hned na mně přijít. Pak si k tomu připočtu to, že se jich vlastně nedá zbavit, že jsou otravní až běda (opět klasická vlastnost nepřátel v AC sérii), a mám toho fakt po krk. Tohle si neužívám, tady si nehraju. Tady se potím a klepu, aby jsem si to zahrál, jak chci.

Plus tady se opět ozývala Ubisoftí bohatá historie s technickými problémy. Pravidelně se mi to vždycky po několika hodinách vypnulo. A vlastně i bez technického crashe se ozval hloupý level design nebo co to je, kdy jsem nevěděl jak splnit nějaký úkol, protože se hra jasně nevyjádřila a neukázala co mám dělat. K tomu musím "zatleskat" strašně "důvtipnému" Ubisoftu, který přišel s novým systémem dostávání se do skrytých lokací, za pomoci jakýchsi mini-puzzlů, týkající se výbušných džbánů, nebo hledání tajných vchodů. Kdyby to tak nebylo při každé příležitosti. Hraní to prostě jen zasekává a dělá nudnější.

Ubisoft má zvláštní hry. Na jednu stranu se jí snaží napsat chytře, a vlastně v lecčems chytré a zajímavé jsou. Mají pokaždé zcela jiný atmosférický svět. Dobré nápady a tak. Ale přijde mi to, že to je jakoby jen slupka, schovávající ten nedodělaný a mdlý mechanismus. Jako nevim co bych ještě měl asi dodávat. Něco by se našlo, ale to bych asi hejtil furt dokola.

Na závěr ještě nějaké poznámky k příběhu a k postavám:

-Líbilo se mi že vysvětlovali, jak se Eivor postupně dostává do světa asasínů. Viz Hythamovo cvičení leap of faith. 

-Celá prapodivná myšlenka s... hraním za Odina, a na to navazující hidden truth video vlastně dává smysl a doplňuje to závěr samotné hry, ovšem s tím přichází problém, a to jak úzce spjatá je hlavní linka s tou vedlejší. Když jsem nedodělal ty vedlejší věci, tak po dohrání hlavního příběhu jsem měl otázky. Ale jinak to, že Eivor je Odin a Basim je Loki je vlastně fajn a hezky a originálně to vysvětluje ledacos. 

-Oproti klasickým dynamičtějším cutscénám jsme dostali divně strojově naanimované rozhovory s mluvícími hlavami a s dialogovými volbami, které mě vlastně většinou nezajímaly a nebavily. A přišly mi zbytečné a kazily dojem z hraní. Jednou se to ubíralo jak jsem vůbec nechtěl, když sem pracoval pro... Halfdana a lhal jsem jeho věrnému pobočníkovi kvůli podezření ze zrady, načež jsem nabyl po rozhovoru s Halfdanovou léčitelkou podezření, že je Halfdan paranoidní a může se mýlit, a když jsem chtěl tomu jeho pobočníkovi kápnout božskou a přiznat se mu se svou lží, tak ta možnost tam samozřejmě nebyla, a hra si to chtěla i přes systém více možností nasměrovat po svém, a vlastně po těch všech možnostech, které jsem zvolil já, mi to přišlo celé nějaké divné. Jde o to, že ta hra po tom vlastně nemůže reflektovat mou volbu, protože neví jak jsem co zvolil. Viz můj vztah s Randvi, který byl jedním z mnoha možných milostných vztahů ve hře, a i když to byla podle mně důležitá postava v příběhu a manželka bratra Eivor, tak to bylo celé vlastně zbytečné. 

-Nelíbila se mi hlavní postava Eivor. Opět problém s tím, když hlavní postavě nedáte pořádně její vlastní charakter a vlastně skoro celá stojí na vašich volbách. Nejsem prostě fanouškem těchto dialogových voleb, a Eivor je důkazem proč. Neměla žádné charisma a já k ní neměl žádný vztah (hrál jsem za ženu, protože jsem nechal zvolit animus, který zvolí kanonickou verzi Eivor, kromě hraní za Haviho/Odina). Prostě nijaká. Plus slabý dabing. Z postav se mi vlastně líbil asi jen Sigurd a Basim.

-No a ještě zmíním moderní linku, která nebyla nejhorší. Vlastně byla zajímavá. Jen kdyby tam byla víc. Protože tam nebyla skoro vůbec. Jen na začátku hry a na konci. Proč jí nedají tvůrci více prostoru? Aspoň jako volitelnou část?
+19

eFootball PES 2020

  • PS4 85
Od roku 2008 jsem vynechal pouze jeden ročník PSA. Přesto jsem zde nezanechal ani jeden komentář. S tímto ročníkem jsem se to rozhodl napravit. A vyjádřím se k většině módů, které hra nabízí.

Master league: - To nejlepší z fotbalu, co na trhu lze najít. Právě zde se ukazuje, v čem Konami excelují. Skvělý taktický fotbal, spoustu možností, jak si nastavit AI, obtížnost se opravdu zvyšuje s úrovní. Není vlastnost hráče, která by byla přemrštěná a hru úplně ničila. Příliš se vám nestane, že by padaly furt ty samé góly, nebo že by padaly góly, které se ani zdaleka neblíží realitě. Ano, žádná hra se nemůže vyvarovat všem bugům, PES je ale na hony nejlbíže opravdové fotbalové simulaci. A to vše můžete ve verzi LITE dostat dokonce zdarma! Dovedete si toto představit u konkurence?

Become a legend: - Karéra za jednoho hráče, ať už vámi vytvořeného, nebo reálného. I zde se dá poměrně dobře vyblbnout, zábavné to však bylo jen chvíli. Právě v tomto módu se bohužel ukazují největší chyby hry. Jakmile vaše spoluhráče ovládá umělá inteligence, nastává problém. Nesmyslné centry, driblování do outu, nahrávky dozadu, nulová kreativita hráčů. A ten komentář je každou hru otravnější. Zde si moc práce vývojáři nedali, ani zde není vidět pokrok oproti minulým ročníkům.

myClub: - Online hraní proti ostatním a budování vlastního týmu. Zde Konami používá úplně jiný přístup, než EA. Neexistuje trh s hráči, ale agenty, pomocí kterých můžete své oblíbené hráče vyfiltrovat. Nevím, jestli je to zrovna dobrý přístup. Pokud chcete konkrétního hráče, můžete se dosti zapotit. Oproti tomu, hra je velmi štědrá. A tak skoro každý hráč má v týmu messiho, špičkové záložníky, obránce, útočníky i brankáře, a spoustu hvězd z minulosti. Není tedy potřeba sypat do hry další nesmyslné částky. Opět, jaký to rozdíl oproti ostatním vývojářům.

Ostatní módy: - Poud vám ani toto nestačí, hra nabízí různé další možnosti. Když vynechám obyč hru proti AI nebo po síti, různé ligy apod., máme zde možnost hrát po síti s několika hráči najednou, přičemž ovládáte několik hráčů podle určité logiky. Vyzkoušel jsem jednou, a to asi stačilo. Zajímavý nápad, nicméně příliš chaotický.

Slovo závěrem: - Letos se nejvíce ukazuje, že PES je úplně nikde jinde, než FIFlenA. Umělá inteligence super, žádné OP sprinty, krásná plynulá hra. Graficky taky mnohem lepší. A lze ji dokonce hrát i zdarma! A že nemá licence? Nevadí, komunita téměř ihned po vydání vytvoří mody, které opraví veškerá jména, přidá chybějící ligy, loga, stadiony... Doufám, že EA jednou doplatí na svojí chamtivost, třeba právě v licencích. Pokud máte rádi kvalitní fotbal, ani se jinam neobracejte a rovnou se ponořte do PES. Nebudete litovat.

Pro: Nejlepší fotbal na trhu, atmosféra, hratelnost, simulace fotbalu

Proti: Licence, komentátoři, kariéra hráče

+11

A Way Out

  • PS4 75
Dva vězni se seznámí v jejich problematickém prostředí a navzájem si musí pomáhat, aby dosáhli svého společného cíle. Příběhově je Way Out zasažen do útěku z vězení a následné pomsty venku. Je to trochu kopírák z akčních filmů. Každého vězně ovládá jeden hráč přes splitscreen a musí kooperativně spolupracovat.

Dva hráči tak společně plní logické úlohy, hledají věci k použití nebo jeden z nich odláká pozornost, aby ten druhý něco mohl napáchat. Zhruba první třetina hry je dějem extrémně pohlcující a zábavná.. a koho by nebavil riskantní plán útěku pod náporem adrenalinu? Je to taková trochu filozofická otázka, protože prostředí, ve kterém málokdo z nás byl chce každý alespoň na chvíli ochutnat, a proto i filmy na tohle zaměření bývají populární. Potom, co se utéct podaří už hra ale přestává nabírat na tempu a chvílemi i nudí. Střelba ze zbraně nebo řízení automobilu je odfláknuté. To zamrzí, protože ve vězení bylo vše řešeno do nejmenšího detailu a pak jste najednou konečně venku v přírodě, najdete první zbraň a schopnost míření nebo její účinnost nestojí za komentář vhodný pro mládež. Zbytek příběhu na "svobodě" je také laciný, prostě jdete po šmejdech, co vám vězení zavinili a žádné vedlejší zápletky kromě návštěvy ženy nejsou.

Docela mě překvapilo, že Way Out je snad jediná hra, která se musí hrát v počtu 2 hráčů a nelze ji hrát sám ani ve více hráčích. Tenhle fakt mě donutil ke koupi, protože kooperativních her pro 2 hráče v offline módu na PS4 moc není. Hru jsem dohrál dvakrát, po každé se jednalo o večer s kámošem s bednou piv u PS4. Účel zabavení ve dvou Way Out splnil. Po třetí bych si hru už nepustil ani s někým, kdo to ještě nehrál. Na tomhle pocitu něco prostě je, a proto to ani s hodnocením nebudu přehánět.

Pro: propracovaný útěk z vězení, kooperativní akce, logické úlohy, obří nálož cut scén

Proti: řízení auta, střelba ze zbraně, od útěku z vězení slabý příběh

+10

Marvel's Spider-Man

  • PS4 100
Marvelovky miluju ve filmové i literární podobě, ale že se bude mířit takhle vysoko, to jsem netušil. Spider-Man od Insomniac je totiž všechno, co jsem si od pavoučího světa mohl přát. Rozehrává vzpomínky na celý zdejší vesmír, pomrkává na lecjakou vedlejší postavu, připomíná všechny možné podoby, které mohl hráč kdy potkat, takže se citují filmy, komiksy staré i nové a dokonce se easter eggu dočkají i znalci starších her. Na několik desítek hodin se ze mě zase stal ten kluk, který v devadesátkách miloval animovaný seriál, nejenom proto, že se tady v dějové lince objeví celá plejáda Peterových nepřátel.

Hned od úvodního klání s Kingpinem je totiž poznat šíře vyprávění, na kterou se nabalují tu vedlejší charaktery, tu jen letmo nahozené motivy do případného pokračování. Někteří z nepřátel dají pořádně zabrat a při dvojitém souboji se Scorpionem a Rhinem mi šla slušně hlava kolem, s některými je naopak radost se mlátit (třeba poslední boss fight jsem rozhodně neabsolvoval napoprvé, ale pří jeho velkoleposti mi to vůbec nevadilo). Jenže ono v důsledku nejde o to, jestli se hráč v kůži Spideyho i ostatních (!) snaží o boj, průzkum nebo plížení, zábava je totiž všechno.

Prohledávání New Yorku, hledání batohů, fotografování, pacifikování zločinců i dalších antagonistů, pomoc kolemjdoucím v roztodivných vedlejších misích, i proklínané chytání holubů - to všechno se mi dostalo pod kůži a od samého startu jsem věděl, že budu chtít prolézt každou zatáčku, kterou Velké jablko nabízí. Třešničkou na dortu jsou základny, kterých jsou čtyři druhy a přestože ty poslední, tedy s od hlavy až k patě technologicky špičkově vyzbrojenými jednotkami Sable, mi daly zabrat, jde o jedinou hru, co pamatuji, kde jsem si podobná místa opravdu vychutnával, piloval bojové schopnosti hlavního hrdiny, řetězil údery po desítkách a zkoušel návaznost jednotlivých přístrojů, bez kterých si teď souboje nedovedu ani představit. Slabina a natahovací taktika leckterého otevřeného světa je v tomto případě jedním z vrcholů hry.

Jediná činnost, která se mi nedostala pod kůži, jsou tak úkoly od Taskmastera. Bojové a plíživé ještě docela jdou, zneškodňování bomb už je pořádná výzva a pronásledování dronu už je od vývojářů čistý trolling. Po desítkách odehraných hodin je právě tahle parketa tou jedinou, kterou nemám splněnou, ale budoucímu drillu se nebráním.

Dlouho jsem přemýšlel, jak hru doporučit, jestli fanouškům otevřených světů, superhrdinů, Spider-Mana, akce atd. Nakonec ji rád doporučím úplně každému, protože taková hra přichází jen jednou za čas. Samotný hlavní hrdina je totiž ideálním protagonistou, se kterým se ztotožní každý, kdo někdy hledal práci, kdo někdy hledal bydlení - a vůbec nezáleží na tom, že mu při takových činnostech nešel po krku Electro nebo Tombstone. Příběh je totiž v klíčových pasážích dokonale citlivý, dva konkrétní zvraty mi dokonce vehnaly slzy do očí, jak moc jsem za Petera dýchal a moc se mi líbí, jakým způsobem vytahuje ze zdrojového materiálu to opravdu nejlepší. Hlasem totiž Spidey připomíná Toma Hollanda, dějové podhoubí mi na mnoha místech naopak připomnělo dva díly fanoušky nepříliš oblíbeného, ale mého nejmilejšího Amazing Spider-mana s Andrewem Garfieldem, zkrátka je tam všechno. V kombinaci s tím, jak si tvůrci záměrně schovávají některé známé postavy nebo linky, některé jen polechtají potitulkovou scénou, jediným záběrem nebo je vůbec nezmíní a dráždí tak fanoušky napříč internetem aneb Gwen Stacy nikde.

Na samostatné Milesovo dobrodružství se těším, to ne že ne, kluk je sympaťák do nepohody. O třídu víc, ale budu očekávat plnohodnotné pokračování prvního Spider-Mana. Při několika zcela minimálních úpravách by se mohlo jednat o mou hru desetiletí.

Pro: Zvraty, přirozená akce, pocit létání po New Yorku, vývoj postav

Proti: Subjektivně snad jen Taskmasterovy úkoly, jinak bezchybný zážitek

+17

The Last of Us: Left Behind

  • PS4 85
The Last of Us: Left Behind je komorní a krátká hra, která nepotřebuje ultratěžké souboje a akci, aby vám vyplavila do krve adrenalin, ani epický a srdceryvný příběh, aby vám vehnala do očí slzy. Vystačí si s interakcemi mezi dvěma hlavními postavami, občas přihodí pár nakažených a to vše nám naservíruje v post-apo světě. Hra staví na tom, že s Ellie a její kamarádkou Riley zpočátku prožíváte věci, které jsou pro dnešní puberťáky naprosto samozřejmé (blbnutí v obchodním domě, jízda na kolotoči), ale to, jak jsou hrou podané, vás pohlcuje a dojímá, a to právě díky tomu, že tohle pro Ellie a Riley normální není, že něco takového zažívají poprvé a tak nějak cítíte, že možná i naposled.

Překvapením pro mě bylo, že mě hra vzala i do současnosti a byla jsem tak ráda, že toto rozšíření nezaměřuje pouze na minulost, čímž byla hratelnost příjemně ozvláštněna. I přes to, že jsem věděla, jak příběh dopadne (když mi ho Ellie prozradila v základní hře), tak stejně jsem byla v napětí, jak tvůrci Left Behind zakončí. Jen škoda, že rozšíření bylo tak krátké, ale zase se říká, že v nejlepším se má přestat.
+24

Jurassic World Evolution

  • PS4 85
Dinosauři! T-Rex! Tato budovatelská strategie představuje koncept jako vystřižený z filmu o Jurském parku a jste to vy, kdo ho staví. Zkušenost se starší verzí na PC (asi 15 let zpátky) a trailer hry mě rychle přesvědčil ke koupi téhle pecky a nelituji. Hra vás doslova během okamžiku vcucne do sebe a je hezké se tomu oddávat.

Teda až do doby, kdy zjistíte, že za oknem doma už zase není světlo nebo naopak už není tma. Někdy i vynecháte oběd, protože jste museli zrovna zachraňovat park a jeho návštěvníky před tornádem nebo před uprchlými velociraptory a pak jste prostě zapomněli. Nejedná se o klasickou tycoonovku. Je to tady více akčnější. Neustále posíláte archeology k vyhledávání nových vzorků komárů nasátými krví od dinosaurů, aby jste je pak mohli "stvořit" na svém ostrově a zavřít je do ohrady pro potěšení svých bohatých zákazníků. Během toho děláte výzkumy. Stavíte ohrady a snažíte se pro vhodné prostředí jednotlivých dinosaurů a to zvláště u býložravců. Zadáváte úkoly nebo přímo přebíráte kontrolu nad ranger týmem či podpory helikoptéry. Staráte se o bezpečnost parku a o jeho závislost na elektřině. Do toho vstupuje stránka financí a strategicky budujete v oblasti největších davů lidí co nejvíce obchodů, restaurací, fastfoodů apod. Mezitím na vás vyskakují úkoly ze tří oblastí a to bezpečnost, zábava a výzkum. Za jejich splnění získáváte odměny i popularitu, tedy více návštěvníků. Do toho se občas stane nějaká ta katastrofa. Nepříjemná je třeba sabotáž, což znamená, že někdo infikoval dinosaury virem a vy musíte aplikovat protilátky, pokud je máte.. Horší je hromadné otevření všech vstupních dveří pro rangery od všech výběhů v jeden moment a nebo výpadek elektřiny. A sem tam váš park navštíví tornádo, které zničí vše, co mu přijde do cesty, takže se občas dinosauři stanou zase svobodní, a potom masožraví dinosauři požírají slabší druhy nebo útočí přímo na návštěvníky.

V tomhle všem chaosu je občas těžké rozvíjet svoji kreativitu, ale je potřeba si říct, že tohle jsou rizika pravého jurského parku, tak jak ho známe z filmových pláten. Někde jsem snad i slyšel, že tvůrci mají veškeré licence k použití nejen designových věci, ale především postav a názvů z filmových snímků, na které narážíte během kampaně. Přichází ale zlom, protože máte dohranou kampaň a postavili jste si svůj park ve freemodu. Máte vše vyzkoumané a už jste vyzkoušeli chovat všechny druhy i jejich modifikace. Na ostrově už ani nemáte místo kam dál stavět. Hra v tenhle moment nemá co víc nabídnout, ale správný dinosauří fanda po nějakém roce zase dostane slinu a začíná to všechno znovu.

Pro: dinosauři, struktura výzkumů, ranger team, strategie finanční a strategie popularity, náhodné katastrofy, zvuková a vizuální stránka

Proti: malé ostrovy zabraňují dál rozvíjet, marketingově drahé DLC´s, chybí létaví nebo vodní druzi

+13

Mafia: Definitive Edition

  • PS4 50
#nabrnodobry

Na reskin Mafie 3 jsem celkem těšil. Trojka mě bavila víc než dvojka a jedničku mám moc rád. Jenomže na ní mám rád věci, které se nemohly objevit ve hře z roku 2020, takže má očekávání byla vesměs vlažná. Byla dokonce tak vlažná, že jsem si hru ani nekupoval a půjčil si ji od kamaráda, za což mu moc děkuji, protože jsem ušetřil 1200,-

Co si budeme povídat, doba se změnila. Tam, kde stačily přestřelky, nyní létají molotovy (i v kostele..., na pohřbu...). Tam, kde stačilo ujet jednomu autu se čtyřmi mafiány, musíme nyní rozstřílet aut šest. Tam, kde jsme museli využít vlastního umu a nahnat pronásledovatele do úzkých uliček nebo je nechat sejmout tramvají, musíme nyní projet staveništěm a spustit cutscénu. Co naplat. Nemá cenu boomeřit, je to tak jak to je. Nicméně mě tohle prostě nebavilo.

Co mě bavilo, byl scénář. Bylo vidět, že Mafii mají tvůrci skutečně navrčenou a doplnili to, co chybělo v jedničce. Dřívější představení některých postav (Carlo), častější spolupráce s Pauliem a Samem, výborně napsané dialogy, obohacení "mytologie" (donova čuba) a celkově lepší dojem z toho, že jsem součástí nějaké rodiny a nejsem jen donův pohůnek. Chlapíci v kabátech postávající všude kolem Salieriho baru takový dojem ještě umocnili. Chválím také věznici a doutníky. Vyřknu i takovou kacířskou myšlenku, že věznice byla lepší než v původní hře.

Jediné, co Brňáci nezvládli, byl závěr. Odpustím jim emancipovanou nevyužitou Sáru, odpustím jim nemožnost nastoupit do tramvaje, odpustím jim předimenzované přestřelky a automobilové honičky. Ale závěrečný monolog je něco tak příšernýho, že mi to hlava nebrala.

Neměl jsem ani ten správný feeling z akce. Na rozdíl od jedničky jsem nepoznal rozdíl mezi revolverem a coltem. Nábojnice necinkají o zem, zásobníky se nekutálejí ze schodů, obrazy v galerii nepadají na zem. Chybí živočišnost.

Hudba je něco příšernýho. Vágnější akční muziku si lze jen těžko představit. O to víc zamrzí, že se do téhle nudné hudby občas vloudí původní melodie. Původní dabing si vykřičeli hysteričtí fanoušci na internetech a já jim toho 60letýho Vašuta dabujícího 30letýho italskýho mafiána přeju. Vadilo by mi to, kdybych Definitive Edition žral, protože to fakt působilo směšně, ale jelikož jsem tuhle estrádu horko těžko dojel do konce, užíval jsem si aspoň trochu té nostalgie. A třeba takový Petr Rychlý se za těch 20 let aspoň naučil dabovat, což bylo hrozně znát.

Vlastně úplně nechápu, proč remake vznikl. Nový hráč nemůže mít díky rychlému tempu hry pořádný zážitek ze hry ani z postav a pro pamětníka nabízí jen možnost povzdechnout si nad tím, kam se hry za posledních 20 let posunuly. Ale jsem rád, že to vzniklo. Grafika města je parádní, se scénářem si tvůrci fakt vyhráli a bylo fajn vidět a porovnávat jak které situace pojali po svém. Bohužel mě hratelnost vůbec nechytla a tudíž je pro mě výsledný zážitek spíše slabota.

Ok boomer.

Pro: grafika města, scénář, hlavně dialogy, sem tam něco navíc

Proti: Tom furt zvedá obočí jak kdyby někoho balil, chybí tomu koule, má to podivné tempo, hudba

+28 +32 −4