Poslední komentáře

PVP střílečka Marvel Rivals vyšla trochu s křížkem po funuse. Kdyby autoři trefili roky, kdy v kinech řádila Infinity Saga, měla by našlápnuto k velkému hitu. Hra to totiž není ani náhodou špatná. Ano, je to do jisté míry kopírka Overwatche, ale mě osobně to třeba prakticky vůbec nevadilo. Opravdu kvalitních her v žánru je ostatně velmi málo a již zmíněný Overwatch roky mele z posledního.

Již na první přivítání hra potěší poměrně rozsáhlou plejádou hrdinů z řad superhrdinů, které doplňuje i pár padouchů/antihrdinů. Třiatřicet hratelných postav přitom mají brzy obohatit další příchozí. Jen se celkem divím, že chybí hyperpopulární Deadpool, který v posledních letech s pár dalšími statečnými drží filmový Marvel alespoň lehce nad vodou.

Marvel Rivals se hrají skutečně jako Overwatch, nebo alespoň tak, jak si jej pamatuji. Šestičlenné týmy po sobě nejen pálí efektní schopnosti, ale snaží se i splnění zadání jednotlivých herních módů. Ty takhle relativně po vydání nejsou úplně pestré. Postavy se ale povedly. Až na jednu jedinou výjimku jsem vyzkoušel všechny a byť se najdou určité podobnosti v některých mechanikách (například celá rada postav má za ulti nějaký pěkný plošňák) jsou dostatečně pestré. Potěšilo mě, že si tvůrci netahali schopnosti úplně ze zadku. Měl jsem trochu obavu, že když nebudou vědět, jak postavu zpracovat, prostě jí dají do ruky kvér (koukám se tvým směrem Suicide Squad: Kill the Justice League). Není tomu tak a některé postavy bojují i primárně na blízko s nějakou tou vychytávkou jak rychle zkrátit vzdálenost, nebo přeci jen nouzově něco rychle vrhnout či vystřelit na dálku.

Vyvážení postav je trochu věc názoru. Za některé, které mají podle komunity stát za prd (Namor) se mi velmi dařilo, za Spider-Mana jsem hrál jako kus kreténa a po splnění příslušné trofeje na něj již ani nehrábl. Takový Jeff the Land Shark by asi přeci jen nějaké úpravy snesl, hlavně jeho ulti, kterou není problém sundat většinu nepřátelského týmu, aniž by se dalo nějak zvlášť efektivně bránit. Z komunity se ozývají výtky směrem k autorům k problémům v matchmakingu. Rivals postavy rozděluje do trojice tříd, které jsou defacto klasičtí tankové, DPS, a healeři. Nezřídka se stává, že hráči bezmyšlenkovitě okamžitě zvolí příliš mnoho DPS postav, což však poté moc nefunguje v praxi a i průměrný nepřítel s normálně složeným týmem vás roznese na kopytech. I kvůli tomu byli moje nejhranější postavy Groot a Thor (tankové). Naštěstí zrovna Thor paří mezi ty nejpestřejší a nejzajímavější postavy ve hře co se týče mechanik.

Líbily se mi interkace mezi jednotlivými postavami před začátkem utkání, byť i ty se postupně začnou přirozeně opakovat. Zajímavou a celkem funkční novinkou jsou tzv. Team-Ups spočívající v tom, že přítomnost dvou či více vzájemně propojených postav přináší některým hrdinům pasivní ale i aktivní schopnosti. Nezřídka jde i o poměrně zásadní výhody a hlavně v hodnocených hrách už poměrně dává smysl, zamýšlet se při výběru postavy i nad těmito synergiemi.

Co se týče hratelnosti, vlastně nemám moc co vytknout, Zápasy jsou svižné, ovládání postav dobře zvládnuté a schopnosti zábavné. Komiksově laděná grafika není asi vzhledem k původu předloze překvapením. Je však pravda, že by to chtělo více map, což je však problém drtivé většiny nových MP PVP her. Ne, že by byla situace úplně tristní a ty zdejší mapy jsou i pěkně tematicky stylizované k určitým postavám či konkrétním filmům, ale za čtyřicet hodin, které jsem ve hře strávil, jsem každou z nich navštívil nespočetněkrát.

Pro případné zájemce do hry zakomponovali autoři i tunu lore, obsahuje celé dlouhé texty k jednotlivým postavám a v rámci sezón zjevně budou vycházet další střípky příběhu. Děj (dá-li se o něčem takovém v případě mutliplayerové střílečky vůbec hovořit) se točí kolem nového superpadoucha (filmového) Marvelu Dr. Dooma, který by se měl brzy představit i v kinech. Troufám si tvrdit, že tunu textů skoro nikdo nečte, ale i tak snahu autorů cením.

Se hrou jsem byl tak rozhodně spokojený. Pouštěl jsem to ostatně s tím, že nejsem úplně cílovka a dost pravděpodobně u toho až tak dlouho nevydržím. Nakonec jsem si spokojeně odehrál 100 výher, ležérně se vyšplhal alespoň do Silver I ligy a hlavně zpočátku se bavil výborně. Dál už se ale vracet nehodlám. Je samozřejmě otázka v jaké kondici hra přežije následující měsíce/první roky – oznámených 20 milionů hráčů u F2P se silnou značkou krátce po spuštění hry zase tolik znamenat nemusí. Našlápnuto k tomu má poměrně dobře.

Hodnocení na DH v době "dohrání": 65 %; 2. hodnotící; Free To Play

Vloni jsem se regulérně zamiloval do MMA, což vygradovalo až k tomu, že jsem se koncem roku odhodlal po mnoooha letech zapnout sportovní hru. Bavil jsem se vlastně slušně, teoreticky i lépe, než na kolik jsem to hře nakonec spočítal, jenže UFC 4 má skoro ve všem tak obrovské rezervy až se to do hodnocení přeci jen promítlo. Být to první díl, dalo by se nad lecčím přivřít oči, ale se čtyřkou v názvu (a možností opisovat od série UFC Undisputed vydavatele THQ) mi prostě připadá, že se na celkové kvalitě hry podepisuje v současnosti nulová konkurence a lenost EA věci výrazněji dotahovat. Proč udělat jednu pořádnou UFC hru, když můžu s drobnými úpravami vydávat číslované díly jednou za dva roky, že ano?

Nebudu ale hned plivat, hru pro mě zpočátku prostě táhlo moje nadšení "pro věc". Byl jsem zvědavý na to, jak autoři jednotlivé aspekty sportu zpracovali do hry a i na normální obtížnost jsem zpočátku bojoval napínavá utkání i v nižší lize. Mód kariéry jsem nakonec prošel dvakrát, jelikož poprvé jsem se do toho pustil prostě blbě. Chtěl jsem se přes nižší ligu prodrat do UFC a poté k titulu metodicky a trpělivě. Do UFC jsem přešel až s nějakými zkušenostmi na skóre 10:2 a těšil se, jak začnu dělat "vlny" v light heavyweight divizi s tím, že při své cestě vypleskám šaška Hilla a neodvratně změřím síly i s naším nejúspěšnějším bojovníkem v UFC Jirkou Procházkou. Ouha, než jsem se přes smyšlené panáky prokousal do rankingu, Hill i Procházka (a spousta dalších) pověsily rukavice na hřebík. Během první kariéry jsem tak i mezi contendery měl spoustu reálně neexistujících pitomců a zápasy začaly být velmi generické a stereotypní. Atlety hra posílá do důchodu zdánlivě náhodně. Jon Jones tak vesele zápasil třeba v 45 letech, zatímco spousta mladších už byla roky na odpočinku. Při druhém pokusu o kariéru to bylo přeci jen lepší a v middleweight jsem využil veškeré možné zkratky. Snad již celkově ve čtvrtém utkání tak na mě čekal Anderson "Spider" Silva a přes nabídku přestupu o divizi vzhůru jsem nakonec narazil i na onoho Procházku (Hilla ne, tomu hra postupně vypočítala skóre 14:11 a držel se v rámci divize dole).

Problém je ale v tom, že už poprvé vás postupně přestane kariéra bavit. Vyjma utkání jde prakticky jen o neustálý dril úderů v tělocvičně a odklikávání generických okének ve snaze získat více fanoušků a budování hypu před zápasem. Herní smyčka kariéry se tak sestává ze stereotypní přípravy na utkání po cca 15-20 minut, poté zápas, který klidně skončí během minuty a následuje opět dril v tělocvičně.

Měl jsem trochu obavu ze soubojového systému samotného. Přeci jen jsem měl pochyby, jak logicky přízemní MMA obstojí ve srovnání s šílenostmi, které předvádí klasické bojovky typu Mortal Kombat. Potěšilo mě, jak zábavné souboje (v postoji, zem je voser) dokáží být. Technik je slušné množství, byť rozhodně nejsou úplně vyvážené (což ale platí i v reálu). Doteď vlastně nevím, jaké výhody má někoho řezat do oblasti břicha, když kopanec do hlavy nebo do lýtka způsobí soupeři podstatně větší neplechu. Zároveň mi velmi dlouho trvalo pochopit, jak vlastně fungují souboje na zemi a některé mechaniky jsou mi záhadou doposud. Do některých pozic jsem se při boji na zemi nedostal, ať už jsem dělal cokoliv.

Hlavní důvod spíše jen lehce nadprůměrného hodnocení však spočívá v omáčce kolem soubojů samotných. Hra je z podstaty věci simulátor, proto zamrzí, jak moc prvků vám pocit "že tam fakt jste" nabourává. Komentář je sice v podstatě kvalitní a postarali se o něj Jon Anik a Daniel Cormier (tedy jako v reálu), šíleně se však opakuje a mnohdy absolutně nedává smysl. Utkvěla třeba situace, kde jsem asi po dvaceti sekundách trochu WTF sestřelil jediným kopem Adesanyu a během vyhodnocení utkání se poté oba komentující rozplývali nad tím, jak napínavé a vyrovnané utkání to bylo a že se žádný z účastníků nemá za co stydět, vždyť do toho dali všechno! Jindy zase Jona Jonese představují tím stylem, že jde o mladého nadějného sportovce (i když mu je v tu dobu již přes čtyřicet), který má ambice stát se legendou divize jako Chuck Liddell, či ehm... Jon Jones. Podobných situací je hra plná a pocit ze hry to strašně kazí. Stejně tak hapruje představování bojovníků, kdy Bruce Buffer u vyrobeného borce přečte vždy jen přezdívku. Když si vyberete některé z před vytvořených jmen, přečte zase jenom příjmení... no a někdy se na to Bruce vysere úplně a místo představení je ticho. Divných zejména zvukových bugů je hra až překvapivě plná.

Přiznám se, že mě úplně neuchvátila ani grafika. Hra je z roku 2020, což není zase tak dlouho, ale tipoval bych jí o dost víc. Někteří bojovníci vypadají relativně k světu, jiní hodně podivně či nechtěně legračně (opět zmíním podivně širokého Procházku). Vizuál celkově není nic moc. Animace jsou naštěstí ok snad až na některé zvláštně vypadající submise. Naprosto dementní mi přišly podivné pózy, které fighteři dělají před zápasem. Možnost oslavy vítězství robotickým tancem bych ještě pochopil, ale když se rozhodčí oponenta zeptá, zda je "READY" a on začne dělat prapodivné taneční kreace.... to fakt do podobné hry nepatří. Vyjma kariéry toho hra pro jednoho hráče příliš zajímavého nenabízí. Online je fajn, ale dostával jsem v něm od veteránů šíleně naloženo, takže jsem to v rámci snahy zachovat si alespoň nějakou důstojnost brzy zabalil.

Našlo by se toho ještě spoustu, proč mi hra přišla podstatně slabší, než by mohla být. Pro fanouška však přesto nejde o špatnou zábavu a asi si dokáži představit, že to za pár ročníků zase klidně zkusím. Prostoru pro zlepšení je ale vážně hodně.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Clid The Snail nakonec jisté neohrabané a neuhlazené kouzlo má. Je to taková ta hra dělaná (pravděpodobně) s láskou, avšak autorům samotným prostě chybí zkušenosti a schopnosti vše dotáhnout do uspokojivého konce. Jedná se o twin stick shooter, jehož soubojový systém je vzhledem k žánru až překvapivě pomalý. Zasazení do zvláštní verze postapa, kde jsou všichni lidé dávno mrtví a svět obývají zvířata, seskupující se do Citadel dle živočišného druhu, je fajn nápad, ale stejně jako snad úplně všechno ve hře zůstal někde na půli cesty.

Hra nezačíná příliš dobře. Hlavní hrdina hlemýžď Clid je totiž povahou naprostý kretén, kterého byste nejraději rozšlápli. Nevím, jestli měl být dle autorů roztomile mrzutý, ale výsledek je prostě extrémně otravný kus hmyzu, se kterým máte chuť skočit do lávy a hru okamžitě vypnout. Hra možná až překvapivě dost sází na vyprávění. Writing je ale většinou slabý až amatérský a vše doplňuje otravný dabing. Hry se smyšlenými jazyky nesnáším. To poloretardované žvatlání mě vždy irituje a Clid je v tomhle ohledu hlavně z počátku skutečně extratřída. Pazvuky zdejších postav při rozhovorech mne pobízely k vypnutí zvuku. Příště prosím... buďto na dabing mám, a hru nechám namluvit, nebo na něj nemám a postačí text. Děkuji. Nakonec jsem si přeci jen alespoň do jisté míry zvykl. Nepříliš povedená mi ovšem přišla i hudba a zvuky obecně. Některé skladby jsou jednoduše na poslech nepříjemné, zvukové stránky her si přitom většinou skoro nevšímám.

Většinu hry tvoří relativně lineární úrovně s pár místy k prozkoumaní, zasazené do okolí jednotlivých zvířecích Citadel, jež sužuje záhadná nákaza a útoky krvežíznivých slimáků. Clid má k dispozici relativně pestrou plejádu zbraní, mezi kterými se v praxi přepíná poměrně neintuitivně. Ve víru akce tak musíte po jedné listovat mezi prázdnými zbraněmi, až konečně přijde na řadu ta, kde jsou k dispozici alespoň nějaké náboje. V boji je poté Clid trochu těžkopádný ne vždy udělá úplně to, co byste chtěli, ale úrovně i souboje celkem baví. Sem tam se ke slovu dostane i nějaká ta hádanka, i když mi přišlo, že v pozdějších fázích hry na ně autoři úplně zanevřeli. Občas se najde i zajímavá vizuální vychytávka, odkazující na již dávno zaniklé lidské pokolení.

Přišlo mi, že Clid The Snail má potenciál, který však nebyl v žádném ohledu naplněn. Přesto nejde o špatný kousek, jen je potřeba si zvyknout na to, že hlavní hrdina je pořádný kus kokota, kterého byste klidně Francouzům naservírovali k večeři.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Dokud jsem se neodhodlal Predecessor pustit, ani jsem netušil, jak moc mi MOBA hry chybí. Než jsem přesedlal na konzole (tedy cca před dekádou), hrál jsem v rámci žánru všechno možné zejména pak League of Legends a Smite. Druhému jmenovanému se ostatně Predecessor podobá asi nejvíce a po letech abstinování jsem si hraní užil vážně náramně.

Predecessor je defacto pohrobek původně poměrně ambiciózní MOBA hry Paragon od Epicu, který však po obrovském úspěchu Fortnite prostě hru zařízl. Paragon jsem však nikdy nehrál, ale to, že jde o skoro stejné hry, je zcela patrné na první dobrou. Z necelé čtyřicítky hrdinů tvoří asi 85 % ti z Paragonu, byť s upravenými schopnostmi ,a těch skutečně nově vytvořených je minimum.

Ústřední mapa je naprostá klasika, tři linky, džungle mezi nimi a nepřátelská báze jako ultimátní cíl každé partie. Délka jednotlivých střetnutí je přiměřená, většinou je konec mezi 30-40 minutou a nad hodinu jsem se snad nevydrápal nikdy. Věnovat se blíže mechanikám by bylo nošení dříví do lesa, tak jen konstatuji, že prakticky vše dělá hra podle mého názoru velmi slušně. Pocit z boje je uspokojivý, last hit pěkně cinká, hrdinové ať po stránce designu tak jejich schopností se z větší části rovněž povedli. Z počátku působí pár postav zaměnitelně a některá konkurence je přeci jen kreativnější, za většinu hrdinů je ale slušná zábava hrát. Velmi se mi líbil systém volby role před začátkem klání (možná to dělají další současné MOBA hry stejně, už jsem fakt dlouho mimo), čímž se v drtivé většině případu předchází zmatkům a hádkám. Hrál jsem ostatně s vypnutým chatem a pověstná toxicita MOBA hráčů na mne tak prakticky vůbec nedolehla. Z více než sto odehraných her bych těch, kde to někdo zjevně záměrně kazil ostatním, napočítal na prstech jedné ruky.

Do hry jsem naskočil po přidání trofejí teď v listopadu. Je nutno podotknout, že už v současné době není hráčská základna bůhvíjak veliká a asi bych se nedivil, kdyby Predecessor tak do roka chcípl. Momentálně je hra plná veteránů a když jsem namátkou koukal na profily spoluhráčů i protihráčů, prakticky vždy se jejich odehraný čas počítal ve stovkách odehraných hodin. Kupodivu jsem se celkem "chytal" a stůj čas se hrou jsem zakončil s winratem někde kolem 60 %. Kdysi odehrané stovky hodin v jiných MOBA hrách asi sehrály svoji roli a vlastně nevím, jestli by v současném stavu pro úplně nováčky žánru nebyla hra hodně nepřístupná.

Je mi nicméně trochu záhadou, jak by se podle autorů měla hra dlouhodobě vyplatit. Hra je F2P s klasickou free rotací hrdinů ke hraní. Po sedmdesáti odehraných hodinách jsem jsem měl přirozeně odemčené tak tři čtvrtiny hrdinů za herní měnu a za mnoho z nich jsem stejně ani nikdy nehrál. Výdělek by měly také již standardně přinést skiny. Drtivá většina jsou však jen barevné variace a vizuálně odlišné má většina hrdinů pouze jeden (někteří dokonce žádný). Většinou, když mě F2P hra baví, nakonec v ní nějakou tu korunu utratím vyloženě abych ocenil dobrou práci vývojářů a nějakou tu zbytečnost koupím. Premiový obsah zde však prostě za nic nestojí a k nákupu jsem se nakonec za celou dobu nedokopal.

Predecesor je tak vážně fajn MOBA, kde jsem se po sedmdesát hodin náramně bavil. Bavil bych se slušně i dál, ale u MP her si vždy dávám určitý milník, většinou v podobě specifické trofeje a pak už nepokračuji. Her je hodně a život krátký. Každopádně pokud vás tahle 3rd person MOBA zaujala, rozhodně nedoporučuji otálet. I přes své kvality jde na hře vidět, že bude pomalu a jistě skomírat až se její servery navždy vypnou.

Hodnocení na DH v době "dohrání": bez hodnocení; 1. hodnotící; Free To Play