Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Abbey

  • PC 60
Zase po mnoha měsících mě svrběla ruka a pustil jsem se do nějaké adventury, jedné z těch desítek z nového milénia, kterou jsem nikdy nehrál. Abbey se mi kdysi líbila dle obrázků klasickou grafikou, ovládáním a příběhem ve stylu detektivek z uzavřeného prostředí. Když se něco takového povede, je to úžasné (Sinking Island), ale Abbey mě prostě celkově příliš nechytlo. 

Ocitáme se někde ve středověkém Španělsku, kde moudrý mnich Leonardo přijíždí se svým učedníkem Brunem do uzavřeného opatství, známého svou monumentální knihovnou. Na místního vrátného spadl obrovský svícen, opat se obává zvěstí že se zde usídlil ďábel, což podporují záhadná zjevení v knihovně a Leonardo má odhalit co se stalo. Samozřejmě přibudou další mrtví, samozřejmě hrdina vyšetřuje jak se dá mezi cca 10-12 postavami. Postavy jsou všichni mniši, ale každý úplně jiný - senilní stařec, doktor světoběžník, slizký převor, žoviální kuchař i nerudný hrobník. Postavám se nedá nic vytknout, chovají se přesně na svoji dobu, takže se hodně řeší víra, nadpřirozeno, démoni, ďábel i Bůh. Jenže... je to prostě nuda. I na adventuru příšerně ukecané, příběh se vleče šnečím tempem - dvě kapitoly ze čtyř se točí kolem knihovny a neustálého obíhání postav a celkově veškeré ty debaty o víře jsou nezáživné. Leonardo je chytrý, sečtělý mudrc využívající spíše logiku než víru. Ovšem zábavný hrdina kterému byste fandili to zrovna není a Bruno... no to je prostě pitomec jakému není rovno. Samozřejmě na konci přijde odhalení dokonce dvojité... a i to je tak přepálené a zdlouhavé, že jsem si říkal ať už to proboha skončí. 

Vážně míněný středověký thriller by měl mít odpovídající grafiku, která by tomu dala trošku atmosféru. Jenže grafika je průměrná až nezáživná. Z opatství se nehnete, ale lokací je jen pár a nějakou aspoň trošku zajímavou aby člověk pohledal. A silně karikovaní mniši by nevadili v nějaké ulítlé komediální hře, ale ve vážné adventuře jsou jak pěst na oko. 

A hratelnost? 4 kapitoly děje, kdy se první dvě rozkoukáváte, chodíte neustále od jedné postavy k druhé a povídáte si, aniž by se to nějak výrazně hýbalo dopředu a to adventuření je tu tak trochu do počtu. Pak se objeví i nějaké ty kombinace, pár (skoro doslova) puzzlů a mezitím zase spousta víceméně nezáživného povídání. Není tu nic na naštvání (dead endy, time eventy, nelogické kombinace) na pixelhunting jsem narazil jednou (pipeta). Ovládání je klasické. Levé tlačítko zkoumá, pravé je na použití, je tu fukční mapa, slušný inventář nahoře a dvojklik na opuštění lokace (jinak ovšem Leonardo chodí jak lenochod). Tlačítko na zobrazení předmětů tu chybí, ale akčních míst není tolik, abyste ztratili. Bruno jak je otravný, tak je i naprosto zbytečný. Zkrátka žádný průšvih, ale taky žádný originální puzzle, úkol, scéna. 

Resumé? Nic co by se dalo extra vytknout nebo z čeho bych zuřil či šílel, ale taky graficky, hratelně i příběhově dokonale průměrná hra. PS: Jméno růže, které tu je zmiňováno k tomu docela sedí. Taky jsem si to kdysi pustil protože středověk a Connery... a ať jsem klidně za kulturního barbara - usnul jsem u toho nudou.
+16

Mass Effect: Andromeda

  • PC 80
Původní Mass Effect trilogie se mi moc líbila. Hrál jsem ji však už docela dávno a celkově pořádně vlastně jenom jednou a tak jsem z ní mnohé zapomněl, nemohl jsem tak pořádně srovnávat a Andromedu bičovat za nedostatky, které původní trilogie neměla. A asi i díky tomu se mi Andromeda líbila a dokázala mě pohltit natolik, že jsem si užíval každičký její kousek a splnil ji na téměř 100%. Nevím o úkolu, který bych neudělal, přesto jsem něco musel minout, protože poslední save mi rovných 100% neukazuje.

Ten nápad, kdy se hrstka lidí a dalších ras vezme na cestu za poznáním do nové galaxie je úžasný a já minimálně prvních několik hodin dychtil po poznávání toho úplně nového. Skutečně jako bych to byl já samotný a ne postavička z počítačové hry. Vlastně ve mně tato hra probudila takový dobrodružný sen, který si zcela určitě nikdy v životě nesplním. A tak aspoň touto cestou jsem se mohl realizovat.

Prvotní nadšení samozřejmě poměrně rychle opadlo a já se vrátil zpět do reality - tedy k hraní videohry s mnoha vlastními problémy. I přesto, že jsem hrál s nejnovějším patchem a modfixem, ani mně se nevyhnuly bugy a technické obtíže. Nejednalo se však o nic zásadního, vše vyřešilo osvědčené znovunačtení pozice, přesto se jedná o dost rušivý element celkového zážitku a jde vidět, že na technickou stránku jaksi nezbyl čas. Podle toho, co jsem o vývoji Andromedy četl, se vůbec divím, že vzniklo to, co vzniklo.

Z hodnocení hráčů, recenzí a názorů jsem se děsil toho, že se zde opět potkám s herní rakovinou v podobě Ubisoftí šablony a částečně tomu tak opravdu bylo. Z nějakého důvodu mi to tady ale tolik nevadilo. Mnohem více mi vadilo, že v dialozích často nevím, co řeknu. Stejně jako ve Fallout 4 totiž vidíte jen náznak toho, co při zvolení dané možnosti postava pronese. Mnohem důležitější je tak ikonka, která u jednotlivé volby dialogu je. Povětšinou ale člověk vybírá pouze mezi dvěma možnostmi - emocionální náloží (srdíčko) vs chladným (ozubené kolečko) nebo mezi pubertálním vtipem (kulatá spirála) a profesionalitou (hranatá spirála). Dopad rozhodnutí jak v rámci dialogu tak v rámci celého příběhu je však většinou víceméně jen na oko, což si myslím, že v původní trilogii bylo jinak.

V Andromedě je plno skvělých momentů a byla by škoda nechat se odradit. Celková doba hry je dle mého názoru příliš dlouhá, mně to vše trvalo něco přes 83 hodin a ke konci už jsem se k dohrání některých questů musel nutit. Myslím, že kdyby se trochu více zapracovalo na kvalitě a ne na kvantitě, bylo by uděláno lépe, ale to už jsme zpátky u té Ubisoftí šablony. Andromeda dokáže v prvních hodinách skvěle zaujmout a drží si laťku vysoko po většinu herní doby. Dle mého názoru ji nejvíce sráží slovo Mass Effect a srovnání s původní trilogií. Třeba svůj názor na Andromedu po dohrání Mass Effect: Legendary edition ještě změním, ale dnes to nebude. Dnes ji děkuji za skvělý vesmírný zážitek.

Pro: zvuk dolby, dabing, atmosféra, vesmír, objevování, combat, jetpack, dash, Nomád

Proti: technický stav, bugy, animace, občas příliš infantilní a rádoby vtipné, zbytečně dlouhé

+20

Hades

  • PS5 70
Hades je výborná hra, rozhodne lepšia, ako naznačuje moje hodnotenie. Prečo teda dávam len mrzkých 70 percent? No, v tomto prípade si pokojne priznám, že je to môj problém a nejde o chyby tvorcov. S rogue-like hrami som mal málo skúseností a rozhodol som sa otestovať si práve na Hadesovi, či ma to chytí (podobne ako ma svojho času chytili napr. Souls tituly).

Nechytilo. Začiatok ale vyzeral sľubne. Súboje boli celkom návykové, štylizovaná grafika skvelá a profesionálny dabing na jednotku. Porážka prvého bossa priniesla aj satisfakciu. Problém nastal vtedy, keď som po smrti musel začínať úplne od začiatku.

Samozrejme, chápem, že to je špecifický znak rogue-like hier a vedel som, že tu bude prítomný. Čakal som ale, že ma bude motivovať, že sa do hry zažeriem na sto percent... To sa však nestalo. Následné prechody úrovňami mi prišli pokus od pokusu menej zábavné, možno až mierne otravné. Nepomohol ani fakt, že jednotlivé miestnosti boli procedurálne generované. Proste sa dostavil stereotyp a nuda.

Samotný boj mi úplne nesedel. Iste, zo začiatku vyzerá skvele, ale celkovo je tá hra na môj vkus až príliš divoká a boje sú skôr "button mashing", kde treba hlavne uhýbať ako o dušu a do toho útočiť, popri tom stále sledovať, čo odkiaľ letí, kde Zagreus stojí, a v ďalšej sekunde už rozhodnúť, do ktorého smeru sa človek pohne, ale tak, aby sa vyhol projektilu či pasci. Skrátka je toho dosť a kvôli rôznym efektom je na obrazovke nezriedka solídny chaos. Často som nevedel, kde vlastne moja postava stojí, prípadne som netušil odkiaľ som dostal damage. Chápem príťažlivosť takýchto súbojov, ale, žiaľ, nie je to pre mňa (bolesť rúk po dlhšom hraní tiež na pohode nepridala).

Príbeh ma tiež až tak neoslovil, dialógy boli síce napísané dobre (a nezriedka aj celkom vtipne), ale na môj vkus bola hra až príliš ukecaná. Každý boh, od ktorého si hráč berie power-upy, musí predtým utrúsiť nejaké dve-tri vety. Iste, rozvíja to príbeh, ale mne to po čase liezlo na nervy. Po cca 12 hodinách a troch, resp. štyroch porazených bossoch to balím, keďže nemám náladu zakaždým prechádzať celú hru od začiatku.

Odhadujem ale, že ten, kto miluje rogue-like hry, si príde na svoje (ako, napokon, naznačuje tunajšie hodnotenie aj recenzie kritikov). Ja som sa aspoň trochu pobavil, užil si fajn audiovizuál, ale hlavne si ujasnil, že tento typ hier nebude pre mňa. Ďalšie hry od Supergiant Games ale zrejme vyskúšam, pretože ich štýl a prístup k tvorbe sa mi pozdáva. Snáď ma oslovia o niečo viac.

Pro: fanúšikovia rogue-like budú nadšení

Proti: ľudia, ktorí rogue-like, neobľubujú, budú nadšení asi menej

+15

Far Cry 2

  • PC 60
Stejný syndrom jako u prvního AssCreedu. Mechanicky vypěstěná hra, s tou nejzákladnější šablonou pro openworld jakou si lze představit a bizarně pojatou narací. Bohužel oproti AssCreedu, mělo FarCry 2 potenciál stát se jediným Ubisoftím projektem, který je civilní a dospělý a to bolí.

Začíná to dobrým nápadem - domyslet, co by se stalo s Jackem Carverem z jedničky, tomu hovadu v červené havajské košili se speciálním výcvikem, kdyby se probudil v reálném světě. Udělat z něj zabijáka, jehož zkušenosti budou natolik extrémní, že už nebude s to zastavit a začne jako člověk "mutovat" v šílence. Na téhle premise stojí většina mých oblíbených filmů od Čelistí po Pulp Fiction i her od Mafie po Dark Souls. Vezmete brak a domyslíte ho, takže vám vznikne ártová žánrovka a to chceš.

Problém číslo 1: Ubi má úžasnou schopnost vyprávět zajímavé příběhy nevhodnou formou. Všichni tady mluví absurdně rychle. Jako kdybych předchozí text napsal takto:

"StejnýsyndromjakouprvníhoAssCreeduMechanickyvypěstěnáhrastounejzákladnějšíšablonouproopenworldjakousilzepředstavitabizardněpojatounaracíBohuželoprotiAsscreeduměloFarCry2potenciálstátsejedinouUbisoftíhroukterájecivilníadospěláažtobolíZačínátopěknouideoudomysletcobysestalosJackemCarveremzjedničkytomuhovaduvčervénéhavajskékošilisespeciálnímvýcvikemkdybyseprobudilvreálnémsvětěUdělatznějzabijákajehožzkušenostibudounatolikextrémnížeužnebudestozastavitazačnejakočlověk"mutovat"všílenceNatéhlepremisestojívětšinamýchoblíbenýchfilmůodČelistípoPulpFictioniherodMafiepoDarkSoulsVezmetebrakadomyslítehotakževámvznikneártovážánrovkaatochcešProblémčíslo1UbimáúžasnouschopnostvyprávětzajímavépříběhynevhodnouformouVšichnitadymluvíabsurdněrychleTojejakkdybychpředchozítextnapsalttakto."

Proč?

Asi aby se to vykrátilo, tak v prvním AssCreedu zase všichni mluví, to se i pejsek dřív vyčůrá. Druhý AssCreed pro změnu zakončí celou epickou cestu Ezia za pomstou scénou, kdy si to na férovku rozdáte s papežem. Pěkně pěstí do solaru a hlavičku navrch, hodí držku o mramor, nohy mu vystřelí z pod pupku a kopanec do koulí. FarCry trojka je nejlepší show od Ubi, ale je pro děcka a tak ustanovila sérii, zatímco AssCreedu zlomili vaz, když z toho místo sofistikované náznakové narace přesahující staletí, udělali frašku, kde je všechno možné a tím pádem nic relevantní.

Problém číslo 2: FC2 není schopno dát dvěma různým frakcím dvě různě barevné vlaječky, které se pověsí na stožár, když dobijete post. GTA2 tohle umí. Přijedete na území Zaibatsu a když máte jóó hodně barviček na ukazateli, střílejí po fízlech, co máte za zadkem. Borec to profesionálně omódoval, ale moct tady vypnout respawn na hoďku, je jako dát si na rakovinu aspirin. To pravé řešení, vybrat stranu, podle lokace a typu questu, takže mapu postupně dobýváte, o to víc můžete mít diamantů a o to víc vás překvapí požár na konci prvního aktu, který všechny vykope na jih, žádný mód nikdy dohromady nedá. Absurdnost obsahu FC2 je vidět i v každém úkolu, který se vývojáři obtěžovali vymyslet. Mrkej na to: "Platba předem jako obvykle. Snad ti nemusim připomínat, že tahle akce je tajná, ABCD o ní nic neví, nečekej od našich chlapů žádnou podporu." Chápete? On vám !zaplatí předem! a pak vás pošle do pole, kde budete nevyhnutelně zabíjet jeho lidi a jeho lidi budou nevyhnutelně chtít zabít vás. Šakal měl pravdu.

Tohle je anarchie.

Pro: perfektní audio design a animace zbraní, efekt šířícího se ohně, z Cryenginu převzatý fyzikální model do malebné Dunie

Proti: tragicky polovičatá hra

+10 +13 −3

Beyond Good & Evil

  • PC 80
Na úvod by som mal asi povedať, že v čase, keď Beyond Good & Evil vyšlo prvýkrát, nemal som tú česť si hru zahrať. S určitým zahanbením sa tak musím priznať, že prvýkrát som sa s touto značkou stretol práve vďaka tomuto remasteru. Ako sa však hovorí, nikdy nie je neskoro vyskúšať niečo nové, alebo sa naopak vrátiť k niečomu, čo oslávilo 20 rokov. Ak je produkt kvalitný, stopy času nebudú nikdy reálnym problémom. Presne, ako v tejto hre. 

Napriek tomu, že väčšina z vás už asi príbeh hry pozná, povieme asi aspoň niekoľko základných informácií. Hlavnou hrdinkou je tu dievčina menom Jade. Žije niekde vo vzdialenej galaxii na planéte Hilly a spolu so svojim strýkom Pey’jom sa starajú a chránia deti, žijúce na ich planéte pred invazívnymi útokmi nebezpečných protivníkov, ktorí sa volajú DomZ. Proti nim ich majú chrániť vojaci z Alpha Section, no tí neustále prichádzajú príliš neskoro. Napriek problémom však Jade svojich priateľov ubráni a rozhodne sa niečo podniknúť. Ochranný štít totiž neustále potrebuje finančné zdroje, tak je čas zobrať nejakú prácičku. Môže zarobiť nejaké kredity fotením lokálnej fauny, no dostane rovnako aj ponuku na niečo oveľa väčšie od neznámeho muža, ktorý chce fotku záhadného tvora z jaskyne na neďalekom ostrove. Za jednu fotku dostane lukratívnu odmenu. V tom momente ale Jade ešte nevie, že ju čaká jej životná úloha, ktorá navždy zmení jej osud.

Autorov tohto remasteru musím pochváliť vo viacerých oblastiach. V prvom rade je super, že sa im podarilo zachovať atmosféru originálu, no rovnako dokázali hru vizuálne posunúť kvalitatívne vyššie. Textúry sú o niečo ostrejšie, postavy vyzerajú prirodzenejšie a svet nabral veľké množstvo rozmanitých detailov. Vzdialené miesta už nevyzerajú tak rozostrene a máte možnosť skutočne vidieť všetky hviezdy na nočnej oblohe. Na prvý pohľad to však skutočne vyzerá, akoby sa nič veľké nezmenilo. Ide o malé detaily, ktoré robia hru krajšou, no nekradnú nič z jej pôvodnej identity.

Bavili ma aj minihry, ktoré sú v hre prítomné. Či už ide o preteky, v ktorých sa môžete stať majstrom šoférovania vášho vznášadla, legendárne škrupinky (hrané ale čisto a férovo) a nakoniec ešte aj zaujímavá verzia stolného hokeja, kde je vašou úlohou dostať všetky puky na stranu súpera. Musím uznať, že s touto som mal osobne asi najviac problémov, nakoľko umelá inteligencia vášho protivníka je až príliš dobrá a často sa mu nejakou technikou podarí pretlačiť na vašu stranu naraz aj tri puky. Jediná nevýhoda, ktorú som v tejto minihre postrehol je však skutočnosť, že si nemôžete vybrať, ktorý puk chcete poslať na súperovu stranu. Hra vám to vyberá sama a to mi osobne nevyhovuje.

Fotografovanie je tiež jedna z činností, ktorá ma náramne bavila. To že máte priebežne zachytávať snímky všetkých živočíchov, na ktorých počas svojej cesty narazíte, je nielen príjemnou zárobkovou činnosťou, no súčasne je to aj veľmi sympatická úloha. Vtipná je i skutočnosť, že za živočíchy sa považujú aj všetky inteligentné bytosti. A keď namierite fotoaparát napríklad na vášho strýka Pey’ja, vie sa pekne usmiať do kamery a zakývať vám. Opäť, malé detaily, ktoré tvoria väčší celok. Fotografie však budú počas úloh slúžiť aj ako dôkazový materiál, takže nejde len o vedľajšiu zábavku. Z Jade sa stane poctivá špiónka.

Je tu ešte niekoľko ďalších vedľajších aktivít, ktoré počas hrania objavíte. Tie budú primárne slúžiť k tomu, aby ste získali viac kreditov a, samozrejme, nesmiem zabudnúť ani na perly, ktoré sú veľmi dôležitou menovou jednotkou. Konkrétne na vylepšenia vášho vznášadla a vesmírnej lode. Samotné perly získavate rôznymi spôsobmi. Jedným z nich je úspešné splnenie úloh, viete ich objavovať v skrytých zákutiach na mape, vyhráte ich cez minihru stolného hokeja, alebo porazíte pašerákov v ich úkrytoch. Možností je viacero, záleží už len na tom, čo vám bude vyhovovať viac.

Ako je na tom celková hrateľnosť? Ide o kvalitný počin, ktorý vás dokáže veľmi rýchlo zaháknuť. Nemôžem povedať, že by jednotlivé elementy boli úplne originálne, no splnia svoj účel a počas hrania sa určite nebudete nudiť. Nemôžem povedať, že by hra výrazne vynikala vo svojich akčných momentoch, no rozhodne si to veľmi dobre kompenzuje svojimi stealth elementami. Férovo opäť musím zhodnotiť, že bojovať proti alfa vojakom sa neukázalo byť mojou silnou stránkou, a tak som sa rozhodol ich likvidovať nenápadnejšími metódami.

Na boj vám primárne slúži vaša palica, no okrem toho sa vašou pomôckou v súboji stane aj váš fotoaparát, pomocou ktorého budete môcť strieľať na nepriateľov farebné disky. Takto môžete často nepriateľov omráčiť na diaľku a následne sa lepšie presunúť z jedného miesta na druhé. Je to skrátka veľmi užitočná pomôcka, ktorú som často ocenil oveľa viac, než sa silou mocou snažiť nepriateľov s kladivom a štítom poraziť ručne a stručne. 

Vaši protivníci však, našťastie, nie sú len alfa vojaci. Palica sa stane užitočným nástrojom najmä počas boja s ostatnými nepriateľmi. Z času na čas bude treba dať poriadnu lekciu agresívnym robotom, no rovnako je potrebné sa vysporiadať aj s nepríjemnými živočíchmi, ako sú napríklad vážky alebo medúzy. Ak však dostanete šancu, je dobré si ich najprv odfotiť. Za prvú fotku budete mať nejaké tie extra kredity.

Poslednou kapitolou sú ešte boss súboje, pri ktorých sa tiež nemôžem na nič výraznejšie sťažovať. Pokiaľ budete dávať pozor a odhalíte ich slabiny, nemali by ste mať žiadny zásadnejší problém. Niekedy je potrebné jednoducho strieľať z vášho vznášadla, inokedy je treba vaše údery správne načasovať, aby ste vedeli trafiť na správne miesto, keď je protivník v oslabení. Je pravda, že vďaka určitým metódam je boj relatívne jednoduchou záležitosťou, no aj tak by som si dovolil tvrdiť, že opatrnosť je stále na mieste. Najmä pri záverečnom bossovi, ktorý si na vás počas záverečnej fázy pripraví jedno veľmi nepríjemné prekvapenie. 

Čo sa týka príbehu, pôvodní tvorcovia odviedli dobrú prácu v tom, že si hráč dokázal vybudovať k jednotlivým postavám vzťah a pochopiť ich celkovú situáciu. Počas jednotlivých misií som si neustále viac a viac uvedomoval, že ma baví s nimi tráviť čas a počúvať ich dialógy. Výsledok možno nie je ničím výnimočným a ide o klasický tróp, kde sa z niekoho zdanlivo nepodstatného stane veľký hrdina a ide bojovať proti zlému vládnemu systému. Dočkáme sa asi všetkého, čo od niečo podobného možno očakávať, no napriek tomu to má istý šarm. Je taktiež iné vidieť tieto situácie, keď sa odohrávajú na inej planéte, než keby sa to odohrávalo na Zemi.

Čo sa mi však na hre až tak nepáčilo? V prvom rade ma vedela celkom často frustrovať kamera. Niekedy sa otočí do iného uhla, ako by som si predstavil sám a počas tých chaotickejších situácií, vám to veľmi nepomôže. Niekedy úmyslom hry rozumiem a viem pochopiť, prečo sa rozhodla zvoliť daný uhol, no to nemení nič na tom, že v určitých bodoch to vie byť výrazne na príťaž, ak si ju nemôžem otočiť tak, ako potrebujem. 

Tiež si myslím, že hra relatívne rýchlo vyhádže svoje najlepšie karty a ku koncu už jej trochu dojde dych. Hoci som bol nadšený zo skutočnosti, že finálna misia sa bude odohrávať na mesiaci, výsledný dojem bol nakoniec celkom rozpačitý. Oblasť bola oveľa menšia, splniť jednotlivé úlohy trvalo oveľa kratšie a nepôsobilo to rovnako kvalitným dojmom, ako časti vo fabrike alebo bitúnku, ktoré ma dokázali zaujať oveľa viac. Minimálne z pohľadu hrateľnosti a atmosféry mi priniesli oveľa väčšiu dávku zábavy.

No a nakoniec sú tu ešte aj určité nepríjemnosti, ktoré som pocítil v oblasti platformingu. Občas mi vedelo brnkať na nervy, keď som chcel vyskočiť, alebo tasiť zbraň, no hra vám to nedovolí, nakoľko to nie je v tej oblasti naprogramované. Chete vyskočiť? Hra vám to dovolí len na presne naskriptovaných momentoch, v ktorých budete mať možnosť vyskočiť vyššie, alebo preskočiť prekážku. Inokedy nie. Rovnako je to aj s vašou zbraňou. Ak sa nenachádzate v nebezpečenstve, Jade ju nebude vyťahovať. Niekedy ma však lákalo vyskúšať a natrénovať si jednotlivé manévre a údery v častiach mimo agresívnu zónu. No, bohužiaľ.

Tvorcom remasteru však udelím ešte jednu pochvalu. Do hry totiž priniesli úplne novú vedľajšiu misiu, kde budete môcť získať niekoľko špeciálnych predmetov, ktoré sa viažu k postavám z vašej histórie. Ak úspešne prejdete skúškou a získate ich všetky, odmenou vám bude veľmi pekná videosekvencia, z ktorej sa dozviete niečo viac o Jade. Podľa všetkého je celá táto časť hľadania pokladov previazaná s pripravovaným pokračovaním, ktoré by nám malo prezradiť viac. Vnímam to z toho pohľadu ako zaujímavý teaser, ktorý ma dokázal navnadiť na to, čo bude potom. Toto je aj jediný výraznejší zásah do hry oproti originálu.

Beyond Good & Evil: 20th Anniversary Edition je kvalitný remaster, ktorý môže svojou hrou na nostalgiu nadchnúť milovníkov pôvodnej hry, no súčasne si dokáže získať i nových hráčov, ktorý sa s titulom zoznámia úplne prvýkrát. Nemôžem povedať, že ide o výnimočné akčné dobrodružstvo, no určite ide o kvalitný herný titul, ktorý splní očakávania. A možno sa konečne dočkáme aj toho dlho očakávaného pokračovania, v ktoré už ani mnohí neveria. Jedno však viem určite. Hilly je nádherný svet, z ktorého chcem vidieť viac.
+24

Northgard

  • PC 80
Northgard je jednou z těch her, na kterou jsem narazil čistě náhodou, když jsem zrovna hledal něco na způsob Warcraft 3 nebo Age of Empires . Říkal jsem si, že už mě strategie nemůžou ničím překvapit, ale jak jsem se spletl! Northgard mě úplně vtáhl.

Jakmile jsem spustil hru, ocitl jsem se v drsné, ale nádherné krajině inspirované severskou mytologií. Hra má úplně jiný vibe než klasické RTS. Tady nejde o nějaké šílené armády, které po sobě metají kouzla nebo stovky rytířů. V Northgard začínáš s malou osadou v divoké přírodě a pomalu, ale jistě ji přetváříš v prosperující kmen Vikingů. A to je na tom to kouzlo – všechno jde přirozeně, postupně, jako kdyby ti hra chtěla dát čas se do toho světa ponořit.

Mechanika je sice známá z jiných her, ale Northgard si přesto jede po svém. Zatímco klasické RTS mají tu klasickou RTS dynamiku – build, fight, win – tady máš kromě bojů na krku ještě přežití. Každá zima tě dokáže potrápit. Když ti dojde jídlo, tak máš problém. Když nejsi připravený, tak tě může sežrat smečka vlků nebo tě přepadne nějaký nepřátelský kmen. Musíš fakt balancovat mezi expanzí a péčí o své obyvatele.

A teď k těm bitvám. V Warcraft 3 mě vždycky bavil hrdina a jeho schopnosti, zatímco v Age of Empires jsem miloval ty obří bitvy, kde jsi ovládal stovky jednotek. Northgard je někde mezi. Hrdinové tu sice nejsou tak dominantní, ale mají své místo. A ty bitvy – i když nejsou tak masivní, pořád mají grády. Strategické umístění jednotek a využívání terénu tady fakt hraje roli.

Jedna z věcí, která mě taky dost bavila, je různorodost kmenů. Každý kmen má jiné schopnosti, styl hraní a strategii. Ať už chceš být obchodník, který ovládne mapu ekonomicky, nebo bojovník, který se postará o to, aby ostatní rychle skončili, vždycky si najdeš něco, co tě baví.

Co se týče grafiky, ta mi úplně sedla. Není to ultra realistické jako v některých moderních hrách, ale má to svůj specifický styl, který prostě funguje (a já mám asi trochu slabost pro low-poly modely). Krásně detailní mapa, živé barvy a proměnlivé roční období – to všechno přidává celkovém dojmu. A hudba? Ta tě úplně vtáhne do světa Vikingů, ať už stavíš novou farmu nebo se chystáš na útok.

Hra mě to baví už desítky hodin a pořád mám pocit, že jsem všechno neobjevil.
+11

Marathon

  • PC 75
Za vámi zavřené dveře přechodové komory, v ruce nabitá pistole, před vámi terminál se zprávou od palubního počítače a hangár plný nepřátelských mimozemšťanů. Tak začíná boj o záchranu kolonizační lodě UESC Marathon.

Marathon je klon Doomu původně vydaný pro počítače Apple Macintosh. Tak lze nejlépe shrnout technické možnosti původního enginu a základní hratelnost. Navíc je tu ale řada nových prvků, které byly v roce 1994 přímo revoluční. Například rozhlížení pomocí myši, realistické nabíjení zbraní, dva režimy střelby, plošinkové hlavolamy a především příběhové úkoly, které si přečtete na počítačových terminálech umístěných v různých částech většiny map.

Mimozemská armáda se skládá z několika ras s různými zbraněmi, výhodami a slabinami. Nepřátelé nejsou příliš chytří, takže střelci občas pálí svým spolubojovníkům do zad, ale dovedou vás pronásledovat přes celou mapu a občas se nějaký zatoulaný mimozemšťan objeví za vámi, když to nejméně čekáte.

Arzenál zbraní mohl být trochu lepší a trochu lépe využitý. I v závěru hry budete celkem často používat základní pistoli, protože kromě jedné hodně vzácné zbraně nebudete mít nic lepšího pro střelbu na větší vzdálenost. Hned v jednom z prvních levelů přitom dostanete samopal s granátometem, který je opravdu skvělý proti větším počtům nepřátel, ale má rozptyl jako brokovnice a na dálku s ním nejde trefit stodolu. Ke konci hry pak dostanete i raketomet a plamenomet, které ale mají poměrně omezené využití. Někteří nepřátelé jsou proti plamenometu zcela imunní a rakety i granáty mají oproti jiným hrám malý účinek.

Příběh je povedený a hlubší, než se na první pohled zdá. Část příběhových zpráv se totiž skrývá v tajných místnostech. Nechybí ani několik zajímavých zvratů. Samotné příběhové úkoly nejsou pro dnešní hráče nic překvapivého - zmáčknout několik tlačítek, donést předmět A na místo B, zlikvidovat všechny nepřátele nebo třeba jen prošmejdit všechny části mapy. Ve své době to byl ale revoluční nápad, stejně jako hlavolamy, kde si musíte správně nastavit několik plošinek, a pak přes ně přeběhnout. Největším slabým místem je bohužel design některých levelů, kde si autoři vůbec nelámali hlavu s nějakým realistickým a konzistentním ztvárněním kolonizační lodi ani bezpečností práce pro posádku. Často budete muset skákat z pohyblivých plošinek, které vás při špatném načasování rozmáznou o strop. Nejednou vás cesta zavede na ochoz nad dírou, ze které zjevně nevede ani cesta dál, ani cesta zpět. Občas je v té díře dokonce láva. Co máte udělat? No přece skočit do ní, aby se vám cesta otevřela! Lávovou koupel si pak užijete hned v několika levelech. Za nejlepší část hry považuji návštěvu mimozemské lodi, protože tam si autoři dali na konzistenci a rozumnějším designu trochu víc záležet.

Marathon je nejspíš nejlepší 3D střílečka z poloviny 90. let, o které jste nikdy neslyšeli. Může směle konkurovat klasikám žánru jako je Doom, Star Wars: Dark Forces nebo The Terminator: Future Shock, ale přece jen hodně zestárl. Pokud vás zajímá historie 3D stříleček, určitě ho vyzkoušejte.

Pro: Zajímavý příběh, mimozemská loď, inovativní herní prvky

Proti: Nesmyslný design některých levelů, pomalý rozjezd

+14

Jets'n'Guns

  • PC 80
Jets'n'Guns jsem původně pořídil s tím, že si chci nostalgicky připomenout ty časy, kdy byly shoot 'em up hry na vrcholu. A hele, nečekal jsem, že se do toho ponořím na tak dlouho. Grafika má retro vibe, ale s moderními efekty, takže to všechno působí krásně stylově, a přitom ti nekrvácí oči. Soundtrack je pecka, Machinae Supremacy tam nasekali parádní kytary, co tě vtáhnou do akce hned od prvního levelu.

A teď k samotné hratelnosti – tady je to fakt lahůdka pro všechny milovníky staré školy. Máš tunu zbraní, co si můžeš libovolně modifikovat a vylepšovat, takže jsem se vždycky těšil, co nového mi další mise nabídne. Není to ale jen o střílení všude kolem sebe, musíš se taky zamyslet, co si vezmeš s sebou do boje. Kdybych měl popsat pocit ze hry jednou větou, bylo by to asi: "chaos v tom nejlepším slova smyslu"

Ale, hele, upřímně, tady přichází ta stížnost. Občas je ta obtížnost fakt zbytečně nevyvážená. Některé úrovně si prostě projedeš s prstem v nose a pak BUM, dostaneš takovou facku, že nevíš, co se stalo. Jasně, jde to vyřešit správným vybavením, ale někdy to prostě působí nefér, jako by hra počítala s tím, že se znova a znova vrátíš, než pochopíš, co jsi udělal špatně. A pokud nemáš trpělivost, může tě to snadno odradit. Pro mě to byla spíš výzva, ale chápu, že někomu tohle může lézt na nervy.

Nicméně, i přes tyhle frustrace mě Jets'n'Guns bavilo až do konce. Je to akce nabitá adrenalinem, a jakmile do toho člověk pronikne, není cesta zpět. Komu nevadí občas zakusit ten pocit "je to nefér, ale zkusím to znovu", tak ať do toho jde všema deseti.
+15

The Ditzy Demons Are in Love With Me

  • PC 60
Po této hře jsem tiše pokukoval celé dva roky a a byl u vytržení z uměleckého zpracování postav. Jakmile jsem zjistil, že se jedná o vedlejší projekt Sayori, kreslířky pornografikých dódžinů a autorky bestiálního smilstva zvané Nekopara, neváhal jsem a vizuální novelu si zakoupil. (Pokud máte aspoň trochu zdravého rozumu, kočkoholčímu peklu se raději vyhněte obloukem.) Budu tyto dvě herní série porovnávat, neboť je pod oběma podepsaná stejná autorka.

Koikuma byla tím pádem příjemné překvapení. Nejenže má aspoň nějaký příběh, který je jednou pevně dán a není v průběhu jednotlivých dílů překrucován, jak se to zrovna scénáristovi hodí (a tedy hranici koček a holek pořád neposouvá, aby vám byl zastřen fakt, že ve skutečnosti provozujete smilstvo se skutečnou kočkou, která jen na první pohled vypadá jako žena s oušky a ocáskem), ale především; tyhle holky nejsou hybridi zvířat a lidí, ale nadpozemské bytosti. O tom, zdali jsou to démoni nebo bohyně, by se mohly vést akademické diskuze další hodinu, takže se spokojím s faktem, že všeobecné označení slečen jako démonky je způsobeno rozdílným kulturním vnímáním nadpozemských bytostí v šintoistickém Japonsku.

O co víc, ten příběh, který je sice jen takovou omáčkou, co spojuje veškerý obsah hry dohromady, má hlavu a patu a dává smysl. Je docela přímočarý - obsah výše je toho důkazem - ale dostatečně poutavý a ano, zábavný. Pokud trpíte drobnou degenerací, budete se příběhem bavit. Stejně jako já. :)

Co je tu dále, kromě scénáře, lepšího? Slečny tu mají propracovanější osobnosti. Každá má své pozitivní i negativní osobnostní rysy a žádná vám nepřijde vysloveně otravná (koukám na tebe, Chocolo.) Korunu jim nasazují velmi líbivé hlasové herečky, které každé postavě propůjčily svůj nezaměnitelný hlas. Hlavní devizou Koikumy je ale fakt, že holky jsou tu na první pohled starší než v Nekopaře a vy tak nemáte takový ten divný pocit, že sledujete dětskou pornografii (v japonské popkultuře jinak docela častý jev).

Hra jako taková je ucelená a nemusíte si dokupovat dalších pět dílů. Je to nešvar poslední doby, který se mi protiví, neboť takovým hrám chybí možnost volby. V této vizuální novele to tak naštěstí není a jste to vy, kdo je v půlce hry, během návštěvy pláže, postaven před volbou holčiny. Díky tomu je jen na vás, komu dáte šanci se více poznat a holčině, která vám není sympatická, říci tak jednoduché ne. V Nekopaře tato možnost zcela chybí a musíte tak během aktů vytrpět nejen otravnost, ale i častou pochybnou dospělost postav. Takže pokud stejně jako já dáte ruce pryč od egyptské mumie Arle, hra vám umožní její ending kompletně vynechat a jste tak ušetřeni nepříjemných pocitů.

Pastvou pro oči je umělecký styl kreslířky Sayori. Vlasy a účesy těch holek jsou fakt božské! Stejně tak jejich oblečení. A do toho na vás slečny v reálném čase mrkají. Holky jsou tu prostě k sežrání. Každá holka je velmi odlišná už na první pohled; jako by nestačilo, že jsou odlišné povahově i barvou hlasu. Sayori opravdu umí, musím jen pět ódy na její talent a umění kreslit. Je tu všudypřítomný kontrastní color-coding postav, který mám v anime velmi rád, ale to asi jen proto, že jsem přerostlé dítě, co má rádo barvičky a odmítá dospět. :)

Co tedy snižuje mé hodnocení na lehký nadprůměr? Je to dáno žánrovým zasazením do Nukige, tedy podkategorie žánru Eroge. Eroge jako takové má sexuální obsah, ale pořád se drží bohatého příběhu plného různých překvapení a nabízených konců. Nukige příběh značně zjednodušuje a zaměřuje se jen na hanbatý obsah. Neberte mě špatně, oproti Nekopaře tu příběh je, ale právě za obrazovkou výběru slečen se úplně vytratí a jediné, co sledujete, je smilstvo, které je rozděleno jen kratičkým dialogem s vámi vybranou holčinou, než na to zase vlítnete. A to odhaluje ten největší průser této hry.

Velkým mínusem je nadbytečná délka aktů a velmi tvrdá perverznost. Vizuální novely mají běžně krátké akty, neboť není o čem v tom dolním boxíku pod CGčkem pořád psát. Předehra, zahájení aktu, průběh, vyvrcholení. Hotovo. Jenže zde jsou akty velmi protahované. Máte tak pocit, že se v nich nic zajímavého neděje a jediný, co slyšíte, je, jak u toho sexu holky pořád žvatlají a musejí komentovat každou volovinu. A toho se rychle přejíte. Už jen čekáte jak na vysvobození, kdy scéna skončí, protože trvají pekelně dlouho. Je mi jasné, že je to forma kompenzace za všudypřítomnou cenzuru, díky níž ty nejlepší části obnažených těl jsou skryty za mozaikami; ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Scénárista tu zcela podcenil druhou část hry, kdy nedává dostatečný prostor na oddych od aktů a vy jste tak uvězněni sledovat jen uspokojovací slide show, které se prostě rychle přejíte. A díky nedostatku příběhu v druhé fázi hry je tento neduh o to horší.

Ale ať jen nekritizuji; perspektiva a práce s kamerou jsou během aktů na úrovni a je stále se na co koukat. V možnostech hry si můžete (nejen) sexuální obsah velmi personalizovat a určité aspekty prostě vypnout nebo přednastavit. Hlavně se mi líbí různé formy roleplaye, kde si každý přijde na své. Za mě se na vrcholu drží Yuunina role služebné a plná výstroj s křídly a rohy sukuby Ririi i její maminy Reiky. Ano, Ririinina máma je v možnostech výběru taky. Božská to žena. :)

A jaké jsou moje favoritky? Je to Yuu a Riria. Obě mají své výrazné přednosti (záměrná slovní hříčka) a obě jsou velmi zajímavé. Jak jsem se tedy rozhodl? Je velmi těžké vybrat jednu. Když přihlédnu k příběhu a obalu hry (který svojí stylistikou prozrazuje, kdo je hlavní hrdinkou; jsou vždy uprostřed a alternativní holky jsou kolem), je kanonickou volbou Riria. Pro Rena je lepší, když se dá dokupy s dcerkou majitelky bytu, ve kterém bydlí jeho rodina a bude kariérně pokračovat ve šlépějích svých rodičů, neboť k tomu bude mít se sukubou ideální předpoklady. Je to jeho kamarádka z dětství, která ho má prostě ráda takového, jaký je a už se za ty roky dobře znají. Navíc, tíha tělesného apetitu všech holek je stejně značná, že by z Rena vysály život tak jako tak, takže sukuba je za mě skvělá volba. Navíc, jako jediná bere antikoncepci, neboť v démoním realmu ji znají a používají, narozdíl od Japonců. Takže za mě win-win-win situace.
Nicméně, kdybych vybíral jen a jen za sebe a na nějaký lore se zvysoka vykašlal, je to jednoznačně Yuu. Ren hned po bližším seznámení se sněžnou dívkou je donucen k zasnoubení pomocí jejích mazaných intrik, takže se vzdá své svobody už ve svých sedmnácti; to ale vem čert, na jeho místě bych prohrál úplně stejně. Co na tom, že během intimnějších chvil Yuu spoléhá na "safe days" (což je úplná kravina) a kondom používá jen jako vábničku. Tak bude Ren otcem o něco dříve, co se dá dělat. Já mít doma takovouhle ženu, tak jsem na několik let totální podpantoflák. Já ty její kudrnatý modrý kadeře prostě totálně žeru!


Co říci závěrem? Na rovinu ale musím říct, že tuhle hru beru jako mé výrazné guilty pleasure. A to jsem ještě nečetl dodatečně vydaný addon, který mě v budoucnu taky čeká. Pokud nemáte počítač a chcete si hru přesto zahrát (a chybí vám doma soukromí např. před manželkou), tak vizuální novela je plně kompatibilní se Steam Deckem. Na Steamu je navíc hra zcela kompletní a tak nemusíte dodatečné patche shánět bokem, jak je u současných vizuálních novel na Steamu běžné. Za mě je toto nejlepší umělecké dílo, které kdy opustilo ateliér kreslířky Sayuri a jsem rád, že její kvality si můžou užít všichni, co ovládají aspoň základní úroveň angličtiny (a ten zbytek mají chuť si přeložit).

Pro: Art design, kresba slečen, cit pro detaily, hlasové herečky, různorodé akty, příběh, hudba na pozadí, nadstandartní možnosti nastavení hry

Proti: Zdlouhavý, upovídaný a později i nudný sexuální obsah, příběh se vytrácí do ztracena

+9

Sovereign Syndicate

  • PC 75
Sovereign Syndicate. Setting připomínající Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura a slibující zážitek podobný Disco Elysium. Do toho lze přihodit atmosféru podobnou Shadowrun Returns. To by mohlo značit skutečně kvalitní RPG zážitek. A jaký je výsledek? 

Disco Elysium to skutečně připomene, ale méně, než by se dalo čekat. Nejvíce v dialozích, které jak grafickou, tak stylistickou inspiraci nezapřou, a stejně jako v Elysiu vám do nich mluví vaše psyché. Každé postavě jiné hlasy, to je rozhodně třeba ocenit! Taky se zde řeší vražda, respektive vraždy, a hodně se chlastá, a přinejmenším Atticus připomene Harryho i povahou.

Ale jinak to až tak podobné není. Především nejde o tak hluboké dílo, je to spíše jednohubka – hra mi zabrala asi 12 hodin a nemyslím si, že bych toho hodně minul. Není to napsané až tak poutavě jako Disco Elysium, a to platí jak pro popisy, tak pro dialogy. Rozhodně nelze říct, že by to bylo špatné, ale ve srovnání to neobstojí, čili bych doporučil jít do toho spíše bez očekávání podobného druhu zábavy. Je to docela škoda, protože na hře jde vidět, že má potenciál být fakt skvělá, ale výsledek je "jenom" hodně dobrý. 

Totéž lze říct o ději – je zkrátka standardně dobrý, ale chybí mu skutečně silné momenty. V závěru jde mluvit dokonce o lehkém zklamání a nepřijde mi, že by všechny nakousnuté otázky vyřešil uspokojivě. Naopak, finální propojení všech zápletek a protagonistů působí poněkud uspěchaně, a u sequel baitu na samotném konci jsem si říkal skoro až wtf. Viktoriánští Avengers? Cože? Ale aspoň byl vysvětlen název hry. 

Co se mi líbilo je přepínání mezi postavami. Byť je to trochu dvojsečné, protože někdy jsem si určitou pasáž užíval, a pak jsem musel dalších pár kapitol čekat, než se hra vrátí k dané postavě. Tedy tempo hry je poněkud nevyrovnané, stejně jako délka jednotlivých kapitol. Ale bylo zajímavé prozkoumávat svět v kůži různých protagonistů. Obzvláště mě bavilo, když se protagonisté střetli – scény, kde Atticus interaguje s Clarou, patřily k tomu nejlepšímu. Proto zamrzí, že Teddy jel spíše po vlastní ose. Z toho šlo vytěžit mnohem více, a že by bylo jistě hodně zábavné v jedné scéně např. mluvit s Clarou jako Atticus, pak s Atticem jako Teddy... a vůbec kdyby měly činy jednoho protagonisty větší vliv na to, co se v další kapitole přihodí jinému protagonistovi. Většinou šlo jen o drobnosti typu jeden protagonista sebral mince zapadlé v gauči, takže druhý je tam už nenajde. I ve vztahu protagonistů k jednotlivým postavám bych si dokázal představit větší variabilitu. Škoda promarněného potenciálu.

Atticus mě bavil asi nejvíc a čekal jsem, že jeho role bude větší vzhledem k tomu, že jeho kapitola celý příběh zahájí. Ale nakonec mi přišlo, že nejvíce jsem hrál za Claru, která celkovým příběhem taky nejvíce pohnula, zatímco ostatní linky spíše vyšuměly do ztracena. Teddy a Otto si většinu času jeli vlastní příběh, a jejich zapojení mi přišlo slabší, třebaže hrát za ně bylo rozhodně zábavné. Jejich části mi asi nejvíce připomínaly Shadowrun, ale i celkově na něj dává hra vzpomenout svým propojením technologií, magie a fantasy ras, stejně jako i drsným příběhem lidí na okraji společnosti.

Co se RPG systému týče, je hodně na pozadí. Ano, každá postava má nějaké statistiky, které se dají v průběhu hry zlehka vylepšovat (tím, že je používáte v dialozích, a taky pomocí předmětů v inventáři), ale zdaleka nejvíce záleží na počátečním výběru jednoho ze čtyř archetypů, který určí statistiky, a tedy obtížnost jednotlivých hodů kostkou, totiž tahů karet. Pokud si vyberete, že Atticus je inteligentní, tak zkrátka od začátku do konce hry nejspíš budete dávat přednost skill checkům inteligence, protože budete mít u všech pravděpodobnost úspěchu minimálně 80 %, a jakékoliv zvyšování jiných statistik to moc neovlivní.

Sice jsem zvědavý, jestli hra nabízí jiné způsoby průchodu dějem – kromě čtyř počátečních archetypů pro každou postavu je tam ještě ukazatel jejich optimismu/pesimismu, který ovlivňuje dialogy; teoreticky by tedy další průchod mohl být jiný, ale spíše tak nějak očekávám, že změny budou kosmetické. A i když mě hra bavila, nenadchla mě natolik, že bych si to hned chtěl dát znovu.

Pro: Originalita, různí protagonisté, atmosféra.

Proti: Slabší závěr, nevyrovnanost jednotlivých pasáží.

+12

Shadow Tactics: Blades of the Shogun

  • PC 80
Kde je Bodkin, když ho člověk potřebuje. Quicksave / Quickload onanine ve své největší kráse. Tentokrát v settingu feudálního Japonska, protože vše ostatní už bylo použito.

Podobná hra se těžko hodnotí. Pořád mám v hlavě první Commandos. Ti byli skvělí, ale nedávali příliš smysl. Auto uměl řídit pouze jeden z vojáků a většina z nich nezvládla odtáhnout mrtvolu. Ale tehdy jsme to brali jako fakt a u dvojky jsme nadávali, že je příliš snadná.

A ST je ještě snazší. Všude je křoví kam lze schovat sebe i mrtvoly. Většina postav dokáže zabít na blízko i odtáhnout mrtvolu. Kulhající týpek s holí dokáže lézt po žebříku. Prostě dá se to hrát o něco lépe a plynuleji.

Herně je to asi nejvychytanější hra tohoto žánru jakou jsem hrál. Narozdíl od Commandos 2 a 3 to nejde hrát akčně, protože tu není dost munice ani automatická opakovaná střelba. Co se tomu blíží, je možnost naplánovat jakékoliv akce postav a spustit je ve stejný moment - což je super fíčura, navíc skvěle funguje a je radost koukat na vaše avatary, jak ve stejnou chvíli zabíjejí protivníky.

Hra vám toho spoustu řekne, ale taky v ní můžete na nějaké taktiky a vychytávky přijít sami. Plus pokud chcete, můžete si nechat graficky znázornit všechny interaktivní objekty.

Každý avatar má jinou barvu, což je hezké, ale i funkční. Je tu samozřejmě zelený baret a špion a sniper, zbylí dva jsou kombinací bareta, trapera a potapěče. A zloděje, jen místo myši je tu mýval.

Mýval je nejvíc OP postava ve hře. Nikomu není podezřelá a dokáže na dlouhou dobu odlákat vojáky ze svých pozic.

Hra má i nějaký příběh, ale ten jsem během dvouletého hraní příliš nesledoval. Pamatuji si, že je tam dlouho předvídatelný "zvrat" a jedno překvapení, ale jinak se tam nic extra neodehrává. Neurazí, nenadchne.

Na hře se mi líbilo, že je konzistentní, ale pestrá. Hodně fajn nápadů, střídá se prostředí, protivníci mají různé hodnosti a někdy máte možnost využít okolních příležitostí k zabití svého cíle, což mi připomnělo sérii Hitman.

Technicky je hra bez chyby. Což ovšem nezachránilo studio od krachu.

Pro: moc hezká grafická stylizace, animace smrtí, prostředí,

Proti: klidně bych zvýšil obtížnost (větší hlučnost pistole, horší pohyblivost snipera, bez bezedných keřů)

+20

Sherlock Holmes: The Devil's Daughter

  • PC 45
Hádám, že nebudu jediná, která se rozhodla tuhle hru z roku 2016 hrát čistě kvůli postavě Sherlocka Holmese.

A tak tady nebudu hodnotit nefunkční shadery, nebo to, že postavám venku svítí obličeje jako oranžový zvýrazňovač. Hra si totiž i přes horší grafiku zanechává atmosféru; Sherlock žije v nepochopitelně tmavém a depresivním bytě, chudáci všichni spí v jednom pokoji a dokonce se dostanete i do panství. Lokace tedy střídáte dost a dost často, aby Vás hra po vizuální stránce nepřestala bavit. Ve většině lokací, ale není moc "co dělat" a tak jsem se často stavěla do pozice 4 letého dítěte, které dupe a řve "Já ještě nechci domů!" protože proč proboha, by někdo dělal tak nádhernou lokaci a pak do ní vložil jen dva funkční objekty?! 

"Jakmile vyloučíte nemožné, všechno ostatní, co zbude, ať je to jakkoli nepravděpodobné , musí být pravda.“  je sice velmi slavná věta Sira Arthura Conana Doyla, ale této hře se silně vyhýbá. Sice, přiznám se, jsem se jako hodná holka celou hru trápila s tím, že jsem něco přehlédla, že jsem něco já udělala špatně, ale ne, přes všechny nasbíraná vodítka a lehkou znalost předchozí hry jsem já ani naprostá většina Steam komunity nedošla ke správnému řešení. Normálně bych nestála za většinou, protože známe průměrnou inteligenci lidí, ale: jak může někoho napadnou, že člověk, umírající na tuberkulózu, běhá po lese a střílí lidi? Zvlášť když od začátku vypadá, že se ani nezvedne z vozíku. Můj odhad byl jeho asistent, protože ho otravuje starat se o lidi. A to, že ani jednoho Sherlock přímo nekonfrontoval s podezřením?

Mnohými milovaná postava Sherlocka se často chová dost mimo roli, Ač je to náš šikovný, necitlivý a lehce asociální pošuk, v téhle hře se občas chová vyloženě hloupě. Hra vás nutí přehlížet podstatné věci, chovat se neskutečně nezodpovědně, jako by snad sám Sherlock absolutně postrádal jakýkoliv šestý smysl (viz. spoiler).
Ač má hra svoje roky, minihry byly několikrát zabugované - což doteď nechápu - ale část se zámky, kdy to máte "o level těžší" nabízel stále jen sadu šperháků k původní úrovni. Nebýt možnosti přeskočit, tak hru nikdy nedohraju. Co se samotného příběhu týče a případů, přišlo mi obojí krátké a ne úplně dotažené - mám pocit, že pár hodin navíc by mohlo hře dodat kvalitu. Finále bylo sice zajímavé, ale nic mu logicky nepředcházelo, zároveň jsem z něho měla pocit rádoby hororové slátaniny. Jediné, co bylo fajn, byla hořící postava, která mě štvala už od začátku, to jsem se i usmála.

Pro: prostředí, celkový mood hry

Proti: ke hře jsem chodila jako do práce, předem vystresovaná a se znechucením

+13 +14 −1

Syberia II

  • PC 90
Jak jsem slíbil, tak činím. Dvojka mě oproti jedničce nadchla daleko více. Opět jsem ji hrál poprvé, takže jsem měl velká očekávání a byl jsem natěšen.

Příběh pokračoval přesně tam, kde končil posledně. Vydáváte se s Kate Walker na pokračování daleké cesty. Graficky je tu velké zlepšení. Takže prostředí a veškeré lokace vypadá daleko lépe, takže fanoušek této série se prostě může jen kochat.

Co se týče postav, tak je jich tu daleko více a jsou zajímavější, ovšem na mého oblíbence Oskara nikdo neměl. Proto jsem v pozdější fázi skoro brečel, když Oskar umře, že se obětuje!  

Je pravda, že mě tu trošku chybí to vymizení automatů, což bylo v jedničce super. Ale nebylo by to něco, kvůli čemu bych byl nucen hru vypnout.

No a samozřejmě mě nejvíce dojal konec, který jsem trošku probrečel a byl hodně smutný, ale zároveň jsem byl rád, že jsem to prostě dokázal. Takový ten pocit vítezství, ale zároveň smutek, že jsem přišel o dva blízké přátele.

Takže musím říct, že dvojku jsem si užil daleko více. A až se jednou dostanu ke trojce, tak bude mé očekávání stejně velké. Jsem rád, že jsem si mohl první dva díly Syberie zahrát. :-)

-XXX-
+16

Jets'n'Guns

  • PC 70
Tradiční shoot'em-up v moderním provedení dělající si ze všeho srandu. Tak by se dal v krátkosti popsat Jets'n'Guns. A opravdu na hráče nečeká téměř žádné překvapení. Postupujete slušným množstvím úrovní a postupně si vylepšujete svou raketu. Upgradů je k dispozici hromada od všemožných zbraní po detekci bosse nebo hackování nepřátelské techniky. Mise i prostředí jsou komplet sci-fi a poměrně povedené. Skvělé jsou úrovně kde nemáte svou nadupanou raketu, ale ovládáte transportér nebo jste jen osamělý astronaut.

Prostředí jsou velmi různorodá - vesmír, voda, láva nebo koncert. Dobrý nápad je také lov na známé zločince, jejichž předání pomůže s finanční situací. A že je rozhodně do čeho investovat. Obtížnost je dost nevyvážená. Především na začátku máte co dělat, ale po prvních pár misích nakoupíte lepší zbraně. Pak už je to, až na pár výjimek, překvapivě v pohodě. Největším limitem je nutnost hlídat zahřívání. Příběh je hodně parodický a hra se vůbec nebere vážně. Místy je to fajn, ale místy je to na můj vkus trochu moc. Rozhodně musím pochválit hudební stránku. Obecně jde o povedenou akci se služným zpracováním.
+18

Neva

  • Switch 85
Zatím co v GRIS se naše hrdinka vyrovnávala se zármutkem a hra zobrazovala pět fází smutku, tak v Neva vývojáři z Nomada Studio seznamují hráče s mateřskou láskou, s (nejen) lidskou oddaností ochraně svého potomka a jak jde život v kruhu. Conrad Roset k Neva řekl, že by hra nevznikla, kdyby se sám nestal otcem. Osobně dítě nemám, tudíž věřím, že na milující rodiče bude mít zdejší příběh podstatně větší dopad, než na mě, to ale nemění nic na tom, že je to opět kus krásného umění a náramně jsem si tuhle posmutnělou cestu užil.

Se zmíněnou prvotinou tvůrců nelze Neva nesrovnávat. Na umělecké stránce je patrné, že jde o dílo stejného studia a styl vyprávění svůj původ také nezapře. Titul však klame tělem. Jestli jste si u GRIS užívali onu relaxační hratelnost a nechávali se unášet příběhem, tak zde můžete tvrdě narazit. Neva je překvapivě dost akční plošinovka nabitá souboji. Obtížnost sice nedosahuje nějakých závratných výšin, nicméně některé boss-fighty vám nic nedarují a nějaká ta smrt možná bude potřeba pro naučení se nepřítelovy smyčky útoků. Nikdo se s vámi nebude mazlit ani při pasážích, kde musíte před nepřítelem utíkat a spoléhat tak na své rychlé postřehy. Vím, jak nadšení byli zdejší uživatelé z podobných části u Ori her, nicméně abych případné hráče uklidnil, tak zde nejde o nic tak náročného.

Mimo souboje už jde o starou známou hratelnost plnou skákání a řešení jednoduchých puzzlů. Platforming tentokrát vyžaduje možná o něco větší preciznost a hlavně rychlost, což dá nejvíc zabrat v momentě, kdy musíte pro postup hbitě kombinovat své schopnosti. Jistě si pamatujete, jak GRIS v každé kapitole nabízel nový gimmick v hratelnosti. No zde u toho zůstalo a i přes krátkou herní dobu, nabízející opět něco přes tři hodiny, vás tvůrci nenechají ve stereotypu. Ať už je to rozbíjení kostek, vystřelování vašeho vlčího parťáka (Neva), proskakování portály nebo zrcadlení pohybu, všechno působí dost intuitivně stejně, jako hádanky, které baví a nezdržují.

Výtvarně zůstává u jednoduchého, ale o to krásnějšího 2D ručně kresleného stylu. Jednotlivé úrovně mají vždy svou barevnou paletu i v závislosti na ročním období, v němž se nacházíte, a osobně musím vyzdvihnout především zimní část, která je vážně nádherná. Atmosféru pak dotváří i krásně animované cutscény a především soundtrack, za nímž stojí samozřejmě skupina Berlinist. Ten je nádherný a hrát mi bude teď zas nějakou dobu pravidelně, avšak kvalit soundtracku ke GRIS dle mě nedosahuje. To je ovšem již na vkusu každého z vás.

Stejně tak je na vkusu každého z vás i to, které plošinovky vás baví více. S hodnocením jdu oproti GRIS o stupínek niž, protože mi osobně vyhovovala ta klidnější hratelnost předchůdce. Věřím, že se najde spousta z vás, kterým akce naopak chyběla a četné souboje ocení více. V tom případě si zase nějaké procento přihoďte. Ať už je to u vás jakkoliv, tak Neva je další kus umění a silný zážitek, který by milovníky žánru a dobrých příběhů neměl minout.
+18

Syberia

  • PC 85
Tak jsem se k tomu konečně dopracoval, ne po několika letech, ale kupodivu poprvé a musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. Měl jsem očekávání od této adventury a zklamaný jsem rozhodně nebyl.

Hned úvodní minuty hry mě přesvědčily o tom, že se budu velmi bavit. Hned první, co mě praštilo do očí, tak bylo grafické zpracování. Když si vezmu kolik let od vydání jsem tuto hru hrál poprvé, tak je to pro mě hotový zázrak. Graficky hra vypadá skvěle i od doby vydání. Super.

Další věcí je hudba. Neustále se opakuje, ovšem to mi též vůbec nevadilo. Později mi totiž došlo, že hudba naznačuje určitý posun ve hře. Toho jsem si všiml asi po hodině hraní. Ovšem dramatická hudba mi zde místy naháněla husí kůži a to já mám rád. Drama v adventurách je věc, která je pro mě jedna z největších topů, co může být. Prostě už jsem si zvykl a baví mě.

Příběh je též vyjímečný a velmi zajímavý. Hlavně tím mohu vypíchnout postavu automatu Oskara, který se prostě povedl! Většina lidí ho asi moc rádo nemá, ale mě rozhodně bavil.

Takže na to, že jsem Syberii hrál vůbec poprvé, tak si ji už nyní velmi chválím. Bavila mě. Ještě dnes přidám komentář o dvojce.
+21

Lightyear Frontier

  • XboxX/S 80
Relaxační farmaření a crafting v pěkném prostředí. Vzhledem k jakékoliv nepřítomnosti nepřátel a neomezenému množství čehokoliv zde nemůžete udělat skoro nic špatně. Případné prohřešky jako spadnutí do vody nebo z útesu jsou trestány symbolicky.

Zatím je hra stále v předbězném přístupu, ale obsahu už má relativně dost na nějakých těch 10 hodin. Za celou dobu jsem nenarazil na jediný bug nebo problém. V tomto ohledu působí hra v podstatě hotová. Pár herních mechanik to chce ještě doladit, protože působí zbytečně nebo složitě, ale nic zásadního.

Záleží momentálně na autorech, kam až hru dovedou. Zatím mají nakročeno správným směrem.
+10

God of War

  • PC 90
Jako PC hráč jsem se doposud s hrami ze série God of War nesetkal, avšak sem tam jsem zhlédnul nějaké to video a došel k závěru, že si to chci někdy zahrát. A naštěstí pro mě se nakonec Kratos dostává i na PC a tak se můžu vrhnout na tento již čtvrtý díl série.

Hlavní úkol příběhu je rozptýlení popela manželky na nejvyšší hoře. Na první dobrou to zní jako celkem snadný úkol, až by člověk neřekl, kolik problémů a nutných odboček při tom může nastat. Co mě ale na příběhu bavilo, byl hlavně vývoj vztahu mezi Kratem a Atreem. Na začátku až příliš chladný připomínající vztah mistra s žákem, později k sobě naštěstí nacházeli cestu, i když každý svým způsobem. Hodně mě bavila ta Atreova namyšlenost, když zjistil, že je vlastně bohem. Povedl se i závěr, kde už oba bez jakýchkoliv soubojů stoupají k samému vrcholku v zemi obrů. Klidný průběh pak už jen narušuje proroctví na stěně, i díky tomu se tak už těším na Ragnarök, kde se bude příběh rozvíjet dál.

Kromě hlavního dua a rozhovorů mezi nimi jsem si oblíbil i některé další postavy. V prvé řadě Mimir a jeho poznámky k aktuálnímu dění a vyprávění příběhů a pak taky Kratovy hlášky typu "Mlč hlavo!". Hraní pak dobře doplňovali i rozhádaní bratři kováři. Jsem také rád, že k pochopení příběhu není potřeba znát dopodrobna lore z předchozích dílů.  

Soubojový systém byl pro mě zpočátku náročný, dlouho se mi totiž nedařilo si na něj zvyknout. Obzvlášť ten první boss troll mi tak dal celkem zabrat. Hlavně mě štvalo, že jsem dostával zranění, i když jsem byl v kotoulu, holt není to Dark Souls. Časem se mi to naštěstí všechno dostalo pod kůži. Líbí se mi, že je zde několik stylů boje a není tak problém si vybrat jen některý z nich a projít s ním prakticky celou hrou. Já jsem si oblíbil hlavně hody sekerou na nepřátele z dálky.

Design jednotlivých úrovní je pak celkem intuitivní, obvykle je tak jasné, co je potřeba udělat. Bavilo mě hlavně zapojení zmrazování sekerou do řešení puzzlů. Zábavné pak bylo i hledání run od magicky zamčených truhel. Co mě naopak moc nebavilo, bylo procházení nepovinných soubojových světů. Svět zkoušek Muspelheim byl ještě celkem fajn, ale farmení předmětů v Niflheimu bylo zdlouhavé a následné boje s nepřáteli z trhlin zase až příliš náročné. Vrcholem jsou pak souboje s Valkýrami, které mi hravě dokázaly, že i po kompletním průchodu hlavní příběhové linky se ještě u soubojů pěkně zapotím. Tímto pozdravuji Královnu Sigrun.

Audiovizuální stránka hry má ode mě výbornou. Centrální svět vypadá z loďky fakt dobře, neméně pak i ostatní lokace, včetně jiných světů. Hudba se dobře poslouchá a dabing v podání Christophera Judge známého z Hvězdné brány nebo Jeremy Daviese ze Ztracených jakbysmet.

Od hry jsem očekával velký zážitek, výpravný příběh a spousty akce. A tohle všechno jsem zde dostal. Za mě tedy velká spokojenost.
+22

Command & Conquer: Red Alert 3

  • PC 80
Red Alert 3 je hra, ze které jsem měl trochu smíšené pocity. Předtím jsem byl velký fanoušek předchozích dílů, takže jsem měl dost vysoký očekávání. Už jen to, že hra začíná s těmi šílenými časovými paradoxy, kdy se Sověti rozhodnou „zachránit svět“ tím, že zabijí Einsteina, mě ale dost bavilo.

No co, příběh není zrovna oskarový materiál, ale kdo by to u Red Alertu čekal, že jo? Sověti, Spojenci a nově taky Japonci (císařství) bojujou o světovládu – klasika. V podstatě je to spíš záminka pro to, aby mohli mít všichni armády robotů, medvědů a šílených strojů. Co si pamatuju, tak mě hodně bavily cutscény – byly fakt cheesy a přehrané, ale herci si to evidentně užívali, což tomu dalo určitý kouzlo. Tim Curry jako ruský premiér byl prostě skvělý. Ta jeho hláška „We're going to the one place that hasn't been corrupted by capitalism... SPACE!“ je nezapomenutelná.

Co mě fakt překvapilo, byla grafika. Hra má docela komiksový styl, barevně hodně pestrá. Možná jsem byl zvyklý na poněkud realističtější přístup předchozích dílů, takže mi to chvíli trvalo, než jsem si zvykl, ale nakonec jsem si tu estetičnost užíval. Obzvlášť ty obří roboty Japonců a futuristické stavby, to bylo něco.

Teď k samotnému hraní – musím říct, že mě to bavil i po letech. Tady je strategie spíš o rychlosti a kreativitě. Klasické těž a stav je tu obohacené o jednotky, které mají často zvláštní schopnosti. A co mě fakt bavilo, byla námořní bitva. Většina map má velkou vodní plochu, takže námořnictvo má větší význam než v předchozích hrách. Kombinace letadel, lodí a pozemních jednotek byla prostě parádní. Na druhou stranu, AI občas umí pěkně švindlovat. Několikrát jsem měl pocit, že mi jednotky mizí jak na běžícím páse, zatímco nepřátelé se respawnují jak houby po dešti. Ale to je prostě klasika u strategií. Naštěstí multiplayerová část hry mě to nechala zapomenout – pokud jste měli s kým hrát, Red Alert 3 v multiplayeru byl skutečný chaos, ale v tom nejlepším slova smyslu.

Red Alert 3 měl svoje mouchy, hlavně pokud šlo o AI a možná trochu ujetý vizuální styl (pro někoho), ale pro mě to byla jízda. Pokud hledáte RTS, která není zbytečně komplikovaná a chce vám hlavně poskytnout dobrý pocit z válčení s roboty, medvědy a ponorkami, tak tohle je hra, co byste měli vyzkoušet. A hlavně – Tim Curry.
+21

Marvel's Spider-Man: Miles Morales

  • PS5 85
Kdo by to byl řekl, že druhej Spíďa dostane svůj menší projekt. Ještě donedávna jsem ani netušil, že nějaký jiný Spíďa existuje a najednou tu píšu recenzi na tenhle počin, tak se na to podíváme.

Miles Morales je opravdu dobrá hra, ale její nevýhodou jsou opravdu slabí záporáci. Tam, kde Pýtr se potýká s ikonickými záporáky a má navrh, tady se Milesovi ubírá a to dost. Zaprvé jeho universum vůbec neznám, animáky jsem neviděl a vůbec jsem netušil, co mne čeká. A z tohohle pohledu to nebylo něco, co by mne uhranulo. Naopak mne oba záporáci celkem vytáčeli, ale ne v dobrém, ale tím jak to bylo trochu lame. Hlavně jeden záporák prostě neměl na to aby to utáhl a dokázal, že on je nejmocnější pod sluncem a chce si Milese podat a ubránit se mu.

Ale ok, zbytek je zase opravdu povedený. Charakter Milese je prostě zábavný a dokáže zabavit, i lidi co se kolem něj pohybují. Zvláště i další "hrdinové" kolem něj. Takže tam, kde hra ubírala, tady se díky tomu zase vyvážila. Ale co se týče příběhu, tak ten není bůhví jakej, je to prostě klasické klišé, které ale neurazí.

Jinak hra vypadá nádherně na PS5 a hraje se taky skvěle. Ten soubojový systém je prostě vymazlený a byla radost likvidovat ty hordy protivníků, co se na vás valí. Miles má prostě tajné zbraně v rukávu a umí je využít a byla radost je vyvolávat a nechávat se kochat, jak to lítá do všech stran.

Hra jako taková je celkem dlouhá, což mne u výplně mezi prvním a druhým dílem celkem překvapilo. Celkově mne to vyšlo na nějakých 13 hodin, což je pěkný akorát vzhledem k tý ceně by to mohlo být i lepší, pořád se ta cena drží celkem vysoko.

Ale ve výsledku je to zase další zábavný spíďa, který vás nebo aspoň mne navnadil na další hraní.

Pro: Miles, charaktery postav, filmovost, grafika, ovládání, soubojový systém, obleky, vedlejší mise

Proti: cena, délka hlavní linky, příběh, dva hlavní záporáci

+10