Starletka
Když jsem byla malá, patřili první Zoo Tycoon společně s prvními (a později druhými) Simíky k mým nejmilovanějším srdcovkám, u kterých jsem dokázala zabít stovky hodin. Žel, mezitím už jsem vyrostla a tyto typy bezcílných her mě úplně přestaly bavit. Planet Zoo nabízí ale naštěstí i kampaň, a to docela dost dlouhou a výživnou (na těžkou obtížnost na všechny zlaté medaile mi zabrala okolo 60 hodin) a tak jsem se i já mohla vydat na lehký výlet do nostalgie. Klady snad ani netřeba zmiňovat. Nádherná grafika, roztomilé zvířátka, absolutní relax. Úplně ideální na to, když člověk přijde večer domů polomrtvý z práce. Nejvíc jsem oceňovala, že se každá mise snaží zaměřit na něco jiného (zvířata, návštěvníci, finance, ekologie...) a stejně tak se mění prostředí (i to, jestli začínáte na úplně prázdném plácku nebo už v zajeté zoo) a pokaždé je v nabídce jiné složení zvířat, takže se tak hra úspěšně vyhýbá rychlému stereotypu. Ze záporů je potom nutno zmínit četné bugy (celá hra mi několikrát i spadla), ale co mě štve úplně nejvíc jsou DLC. To mám jako opravdu platit 10€, abych si koupila jedno DLC se čtyřmi zvířaty, jenom abych měla tučňáky, kteří by 100% měli být součástí základní hry? To jako vážně??
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Call of Duty: Modern Warfare 2 Campaign Remastered
Syndrom
3443 Technologicky na chlup stejný remaster jako u MW 1 z roku 2016. Ok, 3 chupy jsou jiný. Zbraně to má detailnější, je to méně kontrastní a při plazení se neláme tráva, což byl pěkný efekt u mise v Pripjati. Zásadní rozdíl spočívá v ártu a lvl designu, který měla jednička o třídu vejš. Stealth scény byly silnější atmosférou - vizuál i tempo imerzivnější a daleko líp se v nich bojovalo i když jste byli permanentně pod křížovou palbou. U dvojky je mnoho podřízeno filmovým wow efektům a ano, nálet na Gulag byl boží, ale třeba mise ve slumu Rio de Janeira neměla s klasickou akcí skoro nic společného. Snad 40krát mi do vysílačky řvali Roach, get your ass, dont let him, be yourself, by the windows, doors, monkeys, call mother, gogogogogogog...a nepřátelé štípali ze všech stran, výšek i dimenzí, protože se respawnovali. Dokud jsem tu misi prostě nehrál přesně tak, jak byla naskriptovaná s nesmyslně bondovskejma kaskaderskejma kouskama, tak to bylo na hard čiré utrpení. A to je princip MW2. Nějaké mise trvají déle, ale hlavní je spustit scénu a být uprostřed dění filmu (invaze ve Washingtonu), a nějaké jsou moc krátké (v horách a sněžné bouři to mohlo být daleko delší). MW2 jsem si užil jako Zlaté oko s Brosnanem ve dvanácti, ale hrálo se mi to blbě.
Infinity Ward má dobré dabéry. Strašně srandovní je, že seržanta Foleyho namluvil Keith David, kterýho znám z Ricka a Mortyho, kde namluvil Obamu. Strašně cool je, že generála Shepharda namluvil Lance Henriksen, kterýho všichni znají jako androida Bishopa z Vetřelců. Kecy jsou furt dobře napsaný a je na nich - potažmo i na příběhu - znát, že tvůrci změnili postup ve svojí filozofii ve které je americká armáda nejlepší z nejlepších, a obalili ji žánrem. Výsledek je stejný a s misí No Russian ještě horší. Je to standardní technika udělat ze záporáků absolutní zrůdy, aby měli klaďasové (respektive diváci - záměrně nepíšu hráči) řádnou motivaci. Tohle ale není mimozemská invaze, nýbrž reálný národ a reálná hrozba. Hustit do lidí, čeho nejhoršího jsou schopný se teroristi a zaostalý východ dopustit, aby se báli a milovali svojí ultraprofi armádu je nechutná manipulace. Zvlášť v době kdy to bylo velmi žhavé. Před covidem a pussy culture, které se řeší teď. Namítnete, že je to klasický mainstream, ale existují i chytré věci pro jednoduché lidi. Až budou mít klaďasové v CoD nějaké životní problémy a vojna nebude šlapat jak na drátkách, přičtu tomu 30.
Infinity Ward má dobré dabéry. Strašně srandovní je, že seržanta Foleyho namluvil Keith David, kterýho znám z Ricka a Mortyho, kde namluvil Obamu. Strašně cool je, že generála Shepharda namluvil Lance Henriksen, kterýho všichni znají jako androida Bishopa z Vetřelců. Kecy jsou furt dobře napsaný a je na nich - potažmo i na příběhu - znát, že tvůrci změnili postup ve svojí filozofii ve které je americká armáda nejlepší z nejlepších, a obalili ji žánrem. Výsledek je stejný a s misí No Russian ještě horší. Je to standardní technika udělat ze záporáků absolutní zrůdy, aby měli klaďasové (respektive diváci - záměrně nepíšu hráči) řádnou motivaci. Tohle ale není mimozemská invaze, nýbrž reálný národ a reálná hrozba. Hustit do lidí, čeho nejhoršího jsou schopný se teroristi a zaostalý východ dopustit, aby se báli a milovali svojí ultraprofi armádu je nechutná manipulace. Zvlášť v době kdy to bylo velmi žhavé. Před covidem a pussy culture, které se řeší teď. Namítnete, že je to klasický mainstream, ale existují i chytré věci pro jednoduché lidi. Až budou mít klaďasové v CoD nějaké životní problémy a vojna nebude šlapat jak na drátkách, přičtu tomu 30.
Pro: Filmová atraktivita.
Proti: Není to moc hra.
Animal Crossing: New Horizons
stromzTak tady budu kritičtější :)
K Animal Crossing jsem přišel/přistupoval jako slepej k houslím - dlouhodobě jedna z top hodnocenejch her na Switch, kterej vlastnim, a navzdory hodně infantilnímu vizuálnímu pojetí jsem se rozhodl i jako dospělej hráč to prostě zkusit. Tak tedy...
Od vydání hry mám nahráno - až překvapeně koukám - slušnejch pár desítek hodin a musím říct, že první cca půlku mýho gameplaye hodnotim celkově pozitivně. Život na ostrově začínáte v prostym stanu a objevujete zákonitosti světa - sbírání základních surovin (větvičky, tráva..), výrobu nástrojů (sekera, prut..), který vám umožňujou sekat dříví, lovit ryby, atd atd. K tomu potkáváte různý velmi cute - na někoho až nevkusně cute - postavičky, který vám pomáhaj ostrov pomalu rozvíjet, stěhujou se na něj, atd.
Ze stanu je tak postupně baráček, v němž přibývaj místnosti, ryby/hmyz/fosílie se vám vystavujou do muzea a katalogu (tahle část hry dost připomíná sbírání pokémonů), dostáváte se k předmětům jako bidlo a pozdějc i žebřík, který vám umožňujou zdolávat dřív nedostupný místa ostrůvku. Tahle fáze hry je zábávná a člověk neustále něco objevuje, nakonec se dostane až k možnosti stavět mosty a úplně překopat/přeměnit celej ostrov...
...nicméně v týhle druhý části hry pro mě bohužel hře spadl řetěz. Důvodů je asi víc, ale tím hlavním je podle mě skutečnost, že jedno z jáder hry - vytváření předmětů pomocí surovin - je něco na způsob Potěmkinovy vesnice. Zpočátku vás to zaujme, všechny ty předměty včetně vybavení baráku vypadaj zajímavě a užitečně... jenže 98% z nich je ABSOLUTNĚ K NIČEMU!!! :-(( Sprcha, sporák, pohovka, nápojovej automat, boxovací pytel, počítač, včelí úl, bazén, větrnej mlýn, robot v nadživotní velikosti... Zní to všechno tak lákavě, což? Jenže tohle všechno je v "lepším" případě interaktivní ve stylu, že při zmáčknutí tlačítka A se objeví drobounkej efekt; v horším případě (a týká se to většiny itemů!) nedojde ani k tomu efektu. MEH! A tohle meh sráží moje hodnocení velmi výrazně.
Někdy ve třetině mýho hraní jsem si uvědomil, že můj hlavní zdroj zábavy nespočívá v kultivaci ostrova, baráčku, atd., ale v už zmíněnym lovu ryb, hmyzu atd., výsledky čehož se ukládaj do muzea - podle mě jednoznačně nejlíp zpracovaný části hry. Muzeum obsahuje nesmírně vytuněný akvárium, park (pro hmyz), archeologickou část (ještěří fosílie) a galerii, kam se úlovky ukládají a ve vitrínách nebo na volno se prohánějí. Vypadá to skvěle plus místní kurátor v podobě sovy je zdaleka nejlepší postavou ostrova - má výbornej "attitude" včetně toho, že jakejkoli kus hmyzu (byť nádhernýho motýla) označí za nebezpečnou a zákeřnou nestvůru a naopak i krvežíznivou ozubenou rybu vychválí do nebes ;))
Jenže kolik tvůrčí energie šlo do muzea... nešlo do jinejch částí hry. Od simulátora života na ostrově bych očekával aspoň základy kuchtění (ulovený ryby nemůžete jíst ani vařit! můžete akorát jíst jablka a jiný plody - a je to veskrze k ničemu!), byť minimální efekty počasí (v dešti můžete vytáhnout deštník, ale je opět jen pro efekt) a zkrátka už tu zmíněnou mnohem lepší interaktivitu s všemi těmi předměty, který vás po vás hlavní mise chce vyrábět a dekorovat jimi ostrov.
Nabízí se srovnání se Sims, kde jídlo doplňuje nasycení, sprcha hygienu, postel energii, interakci s postavami sociální uspokojení, atd. Ale upřímně je mi jedno, jestli AC jde nebo nejde cestou Sims nebo jinejch Tycoonů, podstatný prostě je, aby mě zabavila jak na začátku, v průběhu a v závěru se dostavil pocit uspokojení, jako když třeba v Rollecoaster Tycoon koukáte na dokončenej lunapark a pipláte si ho ještě po dohrání základní mise.
A zatímco v early-game mě AC dost bavilo, v later-mid-game a end-game (nebo chcete li "dojezdu") u mě AC naopak dost selhalo (heslo: pachuť). Veškerý úkoly a novinky, který se na mě v poslední části hry valily jsou čistě vizuálního rázu - v baráku mi přibývaly místnosti, který mě ale nijak nelákalo tunit, když už jsem prohlédl iluzi AC a věděl, že koupelna, kuchyň i posilovna mi budou k ničemu (a taky mě do domku nikdy nikdo nepřišel navštívit); obchod s oblečením a různý NPC's prodávající hadříky, koberce atd. - opět všechno vizuál; a nakonec i nástroj k přetváření ostrova - mosty, cestičky, přeměna skal i vodstva. Určitě se s tím dá ohromně vyhrát, ale mě už hlavně kvůli tý skoro nulový interaktivitě se vším nijak nelákalo se do toho pouštět.
Pár bodů na závěr.
1) Hra vypadá výborně. Druhá věc je, jestli vám sedne dětskej styl, ale mimo to nemám námitky.
2) Je jistě možný, že tahle hra je primárně pro děti; nicméně v jásavých recenzích jsem se dočítal prakticky jen, jak se s tím zabaví i dospěláci.
3) Multiplayer - nevyzkoušen. Při nákupu hry jsem si myslel, že interakce s dalšími hráči bude jednou z hlavních zábav hry a taky jsem se hned na letišti snažil o návštěvu cizích ostrovů/přizvání cizích hráčů na můj. Neúspěšně. Potřebujete buď switchový kámoše nebo přidání prostřednicvím kódů - a skutečně nemyslim, že kvalitně navržená hra by po vás měla požadovat googlování kódů pro multiplayer na různejch internetovejch fórech...
4) Hra je místy STRAŠNĚ těžkopádná - např. pro sběr víc předmětů najednou nejde držet tlačítko, nelze vyrobit víc předmětů najednou, při návštěvě obchodu vás obsluha při každym kroku přerušuje hláškama...
5) Z tripletu nejlíp hodnocenejch her na Switch (vedle Super Mario Odyssey a Zeldy: BOTW) je AC podle mě ta nejvíc nezaslouženě vyhajpovaná hra. Vedle neochoty mnoha dnešních poloúplatnejch recenzentů kritizovat velký tituly je podle mě na vině i fakt, že je nutný v AC odehrát desítky hodin, aby člověku došlo, jak moc ta hra hraje na efekt (sám bych tomu cca po 20-30 hodinách klidně taky napálil 80-85%).
K Animal Crossing jsem přišel/přistupoval jako slepej k houslím - dlouhodobě jedna z top hodnocenejch her na Switch, kterej vlastnim, a navzdory hodně infantilnímu vizuálnímu pojetí jsem se rozhodl i jako dospělej hráč to prostě zkusit. Tak tedy...
Od vydání hry mám nahráno - až překvapeně koukám - slušnejch pár desítek hodin a musím říct, že první cca půlku mýho gameplaye hodnotim celkově pozitivně. Život na ostrově začínáte v prostym stanu a objevujete zákonitosti světa - sbírání základních surovin (větvičky, tráva..), výrobu nástrojů (sekera, prut..), který vám umožňujou sekat dříví, lovit ryby, atd atd. K tomu potkáváte různý velmi cute - na někoho až nevkusně cute - postavičky, který vám pomáhaj ostrov pomalu rozvíjet, stěhujou se na něj, atd.
Ze stanu je tak postupně baráček, v němž přibývaj místnosti, ryby/hmyz/fosílie se vám vystavujou do muzea a katalogu (tahle část hry dost připomíná sbírání pokémonů), dostáváte se k předmětům jako bidlo a pozdějc i žebřík, který vám umožňujou zdolávat dřív nedostupný místa ostrůvku. Tahle fáze hry je zábávná a člověk neustále něco objevuje, nakonec se dostane až k možnosti stavět mosty a úplně překopat/přeměnit celej ostrov...
...nicméně v týhle druhý části hry pro mě bohužel hře spadl řetěz. Důvodů je asi víc, ale tím hlavním je podle mě skutečnost, že jedno z jáder hry - vytváření předmětů pomocí surovin - je něco na způsob Potěmkinovy vesnice. Zpočátku vás to zaujme, všechny ty předměty včetně vybavení baráku vypadaj zajímavě a užitečně... jenže 98% z nich je ABSOLUTNĚ K NIČEMU!!! :-(( Sprcha, sporák, pohovka, nápojovej automat, boxovací pytel, počítač, včelí úl, bazén, větrnej mlýn, robot v nadživotní velikosti... Zní to všechno tak lákavě, což? Jenže tohle všechno je v "lepším" případě interaktivní ve stylu, že při zmáčknutí tlačítka A se objeví drobounkej efekt; v horším případě (a týká se to většiny itemů!) nedojde ani k tomu efektu. MEH! A tohle meh sráží moje hodnocení velmi výrazně.
Někdy ve třetině mýho hraní jsem si uvědomil, že můj hlavní zdroj zábavy nespočívá v kultivaci ostrova, baráčku, atd., ale v už zmíněnym lovu ryb, hmyzu atd., výsledky čehož se ukládaj do muzea - podle mě jednoznačně nejlíp zpracovaný části hry. Muzeum obsahuje nesmírně vytuněný akvárium, park (pro hmyz), archeologickou část (ještěří fosílie) a galerii, kam se úlovky ukládají a ve vitrínách nebo na volno se prohánějí. Vypadá to skvěle plus místní kurátor v podobě sovy je zdaleka nejlepší postavou ostrova - má výbornej "attitude" včetně toho, že jakejkoli kus hmyzu (byť nádhernýho motýla) označí za nebezpečnou a zákeřnou nestvůru a naopak i krvežíznivou ozubenou rybu vychválí do nebes ;))
Jenže kolik tvůrčí energie šlo do muzea... nešlo do jinejch částí hry. Od simulátora života na ostrově bych očekával aspoň základy kuchtění (ulovený ryby nemůžete jíst ani vařit! můžete akorát jíst jablka a jiný plody - a je to veskrze k ničemu!), byť minimální efekty počasí (v dešti můžete vytáhnout deštník, ale je opět jen pro efekt) a zkrátka už tu zmíněnou mnohem lepší interaktivitu s všemi těmi předměty, který vás po vás hlavní mise chce vyrábět a dekorovat jimi ostrov.
Nabízí se srovnání se Sims, kde jídlo doplňuje nasycení, sprcha hygienu, postel energii, interakci s postavami sociální uspokojení, atd. Ale upřímně je mi jedno, jestli AC jde nebo nejde cestou Sims nebo jinejch Tycoonů, podstatný prostě je, aby mě zabavila jak na začátku, v průběhu a v závěru se dostavil pocit uspokojení, jako když třeba v Rollecoaster Tycoon koukáte na dokončenej lunapark a pipláte si ho ještě po dohrání základní mise.
A zatímco v early-game mě AC dost bavilo, v later-mid-game a end-game (nebo chcete li "dojezdu") u mě AC naopak dost selhalo (heslo: pachuť). Veškerý úkoly a novinky, který se na mě v poslední části hry valily jsou čistě vizuálního rázu - v baráku mi přibývaly místnosti, který mě ale nijak nelákalo tunit, když už jsem prohlédl iluzi AC a věděl, že koupelna, kuchyň i posilovna mi budou k ničemu (a taky mě do domku nikdy nikdo nepřišel navštívit); obchod s oblečením a různý NPC's prodávající hadříky, koberce atd. - opět všechno vizuál; a nakonec i nástroj k přetváření ostrova - mosty, cestičky, přeměna skal i vodstva. Určitě se s tím dá ohromně vyhrát, ale mě už hlavně kvůli tý skoro nulový interaktivitě se vším nijak nelákalo se do toho pouštět.
Pár bodů na závěr.
1) Hra vypadá výborně. Druhá věc je, jestli vám sedne dětskej styl, ale mimo to nemám námitky.
2) Je jistě možný, že tahle hra je primárně pro děti; nicméně v jásavých recenzích jsem se dočítal prakticky jen, jak se s tím zabaví i dospěláci.
3) Multiplayer - nevyzkoušen. Při nákupu hry jsem si myslel, že interakce s dalšími hráči bude jednou z hlavních zábav hry a taky jsem se hned na letišti snažil o návštěvu cizích ostrovů/přizvání cizích hráčů na můj. Neúspěšně. Potřebujete buď switchový kámoše nebo přidání prostřednicvím kódů - a skutečně nemyslim, že kvalitně navržená hra by po vás měla požadovat googlování kódů pro multiplayer na různejch internetovejch fórech...
4) Hra je místy STRAŠNĚ těžkopádná - např. pro sběr víc předmětů najednou nejde držet tlačítko, nelze vyrobit víc předmětů najednou, při návštěvě obchodu vás obsluha při každym kroku přerušuje hláškama...
5) Z tripletu nejlíp hodnocenejch her na Switch (vedle Super Mario Odyssey a Zeldy: BOTW) je AC podle mě ta nejvíc nezaslouženě vyhajpovaná hra. Vedle neochoty mnoha dnešních poloúplatnejch recenzentů kritizovat velký tituly je podle mě na vině i fakt, že je nutný v AC odehrát desítky hodin, aby člověku došlo, jak moc ta hra hraje na efekt (sám bych tomu cca po 20-30 hodinách klidně taky napálil 80-85%).
Pro: zábavná první půlka hry, grafika, muzeum, změny ročních období, ke hře i po vydání vycházejí free aktualizace. pro občasnej relax fajn, cute, hodně návyková věc.
Proti: zoufalá (ne)interaktivita s předměty!!, hlavní náplní hry je paradoxně sbírání havěti, pomalost základních aktivit - sbírání/výroby předmětů, v momentě, kdy vám dojde, jak velký procento hry je jen "naoko" hře spadne řetěz. podle mě přehnanej hype.
Slouching Towards Bedlam
ArtranSlouching Towards Bedlam je hra, která je v rámci moderních textových adventur velmi populární a na IFDB velice dobře hodnocená. Staví jednak na steampunkovém světě, dále na hororu lovecroftovského střihu a nakonec na silném a ponurém konci. Problém je v tom, že vzhledem k její krátkosti působí samotný steampunkový svět poněkud jako gimmick, který by tam vlastně vůbec nemusel být a v zásadě jen tříští hororovou atmosféru a narušuje to podstatné, o co ve hře skutečně jde (zastavení šíření pradávného viru glosolálie vyvolaného kabalistickým rituálem) a čemu by se naopak mělo věnovat více pozornosti. A to navzdory tomu, že pokud by se naopak jednalo o čistě steampunkovou hru, byla by tato temná verze viktoriánské Anglie situovaná do nemocnice Bedlam velice zajímavým settingem. Lacině působí i začlenění metaroviny příkazů Save, Load atd. Další věc která mi vadila byla nejasnost vývoje samotné hry. Po celou dobu jsem v zásadě tápal, proč dělám to, co dělám a protože hra nabízí několik konců, tak mi význam toho nejsilnějšího (zavraždění všech infikovaných Logosem a následná sebevražda) unikl a dobral jsem se k němu až s pomocí návodu. Myslím si, že by v tomto ohledu měla být hra jasnější, aby více dávalo smysl, co se vlastně ve hře děje. Je jasné, že to tvůrci takto udělali schválně, ale na mě to zkrátka fungovalo spíše negativně. Hra také až příliš často, na to jak je vlastně krátká (20 místností, z nichž mnohé jsou jen do počtu), obsahuje delší neinteraktivní textové pasáže. Různé záznamy, deníky, dopisy atp., čímž se narušuje samotná herní podstata a hra pak působí nedodělaným dojmem (tj. že ji tímhle tvůrci chtěli nafouknout, protože to je implementačně jednodušší). Navrch je ve hře pár neintuitivních míst, kdy sice víte, co máte udělat, ale nevíte, jak to předat parseru (vysílání do éteru a oběšení se). Slovem, těšil jsem se, až hru dohraji a budu si ji moci položit na pomyslnou poličku významných dokončených textových adventur. Nemůžu přitom říct, že bych hru vysloveně nedoporučoval (stylisticky je velice dobrá a svým způsobem bych chtěl, aby hra byla delší a propracovanější, protože jak steampunk, tak tento horrorový styl mám rád), ale možná očekávejte spíše méně, abyste případně nebyli zklamáni. Třeba vás totiž nakonec dostane - nebyli byste sami a ten potenciál zde je.
P.S. Hru jsem hrál v interpretu Windows Frotz a mapoval v Trizbortu.
Další poznámky k designu
Problém hry je imho právě v kratší délce a nedostatečném prostotu, který je věnován jednak propojení kabaly a steampunkového světa a jednak kabalistické mystice a tajnému řádu jako takovému. Hráč se tedy noří do světa steampunkových udělátek, ale rozuzlení přehodí výhybku na hororovou mystiku, která ale není dostatečně ukotvena v herním settingu (jde vlastně jen o pár zprostředkovaných informací). Asi by to fungovalo lépe, kdyby hra od začátku byla koncipována jako detektivka, ve které hráč řeší proniknutí do tajného řádu, na jehož konci se něco zvrtne a steampunkový svět by bylo jen méně důležité pozadí (hádanky by se tedy mnohem více týkaly kabaly a detektivního pátrání a návštěvy různých prastarých míst atp.). Na druhou stranu, kdyby byla hra dlouhá, pak by zase hlavní postava potkala asi více postav a konec by pak asi nebyl možný. Nicméně i ve hře tak jak je, je velice podezřelé, že by postava infikovala jen ony tři NPC. Mimochodem, konec mi nedával smysl i proto, že jsem měl teorii, že "oni", o kterých mluví Cleve, jsme my, hráči, a půjde o nabourání herního a našeho světa (proto i ty podivnosti u Save a Load) a ona infekce je jakýsi rozpad osobnosti herních postav, které s naším světem navázali kontakt - tak jsem si vykládal i zmateného Triage v momentu, kdy jsem ukázal na sebe. Pointa je ale nakonec žánrově konzervativní.
P.S. Hru jsem hrál v interpretu Windows Frotz a mapoval v Trizbortu.
Další poznámky k designu
Problém hry je imho právě v kratší délce a nedostatečném prostotu, který je věnován jednak propojení kabaly a steampunkového světa a jednak kabalistické mystice a tajnému řádu jako takovému. Hráč se tedy noří do světa steampunkových udělátek, ale rozuzlení přehodí výhybku na hororovou mystiku, která ale není dostatečně ukotvena v herním settingu (jde vlastně jen o pár zprostředkovaných informací). Asi by to fungovalo lépe, kdyby hra od začátku byla koncipována jako detektivka, ve které hráč řeší proniknutí do tajného řádu, na jehož konci se něco zvrtne a steampunkový svět by bylo jen méně důležité pozadí (hádanky by se tedy mnohem více týkaly kabaly a detektivního pátrání a návštěvy různých prastarých míst atp.). Na druhou stranu, kdyby byla hra dlouhá, pak by zase hlavní postava potkala asi více postav a konec by pak asi nebyl možný. Nicméně i ve hře tak jak je, je velice podezřelé, že by postava infikovala jen ony tři NPC. Mimochodem, konec mi nedával smysl i proto, že jsem měl teorii, že "oni", o kterých mluví Cleve, jsme my, hráči, a půjde o nabourání herního a našeho světa (proto i ty podivnosti u Save a Load) a ona infekce je jakýsi rozpad osobnosti herních postav, které s naším světem navázali kontakt - tak jsem si vykládal i zmateného Triage v momentu, kdy jsem ukázal na sebe. Pointa je ale nakonec žánrově konzervativní.
Tyranny
CanPo dlouhé době jsem se konečně dostal k nějakému izometrickému RPG a nutno podotknout, že Tyranny si bere z klasik jako například Baldur´s Gate to co mám rád, ale v některých aspektech jde svou vlastní cestou, což přináší jak plusy tak i nějaké ty mínusy hry. Vlastně jsem už dlouho nebyl tak rozpolcen, kdy jednotlivé prvky hry musím zároveň chválit, tak i dodat takové to malé mrzení.
Co se týka grafiky, tak hra je dělaná v enginu Unity, takže jsem měl trochu menší očekávání, ale přeci jen je to izometrická hra, která některé věci odpouští. Jednotlivé lokace jsou parádní, rozdílné a pro mě zapamatovatelné, takže tady jen chvála. Jen ty postavy jsou takové divné, nevím čím to je, jestli tou svou hranatostí, nebo hrozným zpracováním vousů a vlasů postav, ale tak jako u většiny věcí co budu hanit, je to vlasně jen maličkost.
Příběh je skvělý, není sice nějak rozvětvený, ale celou dobu je pochopitelný a někdy v jednoduchosti je síla. Moc se mi líbila i mapa a vedlejší úkoly, kterých je zde sice málo, ale zase asi lepší než desítky úkolů v deníku a cestování tam a zpět pro nějakou blbůstku. S tím souvisí i rozhovory, hra je opravdu velice ukecená až jsem si někdy říkal jestli to není moc, zvlášť se stylem hraní kdy chci prokecnou každou osobu kterou potkám, což naštěstí vždycky nejde.
Moc bych pochválil i hudbu, je výborná a stejně tak i zapamatovatelná jako u starých RPG, jen i zde bych chtěl trochu víc hudby, zvuků a možná i dabovaných scén. Co mě zaujalo byl systém jednotlivých věží, které musíte aktivovat splněním malé hádanky, ale příšlo mi to jako skvělé řešení, není to těžké, ale i tak se musíte trochu zamyslet nebo mít mírnou představivost. A jak se všude zmiňuje, hrát za záporáka je opravdu osvěžení i když zase bych řekl, že až taková svině nejste, protože zde pomáháte ostatním a tím zároveň i sobě.
Co se mi moc nelíbilo jsou opravdu jen maličkosti, jako že můžete ukrást co se vám zachce a nikdo vám za celou hru neřekne ani popel. Nemám moc rád ani labyrinty kde se motám jako vítr v bedně, ale tady byl vlastně jen jeden. Mrzí tichá mise, která skončí nakonec soubojem se všemi protivníky. Stejně jako jeden kmen, pro který jsem plnil co šlo, choval se k nim mile a jedním rozhovorem, který jsem nemohl změnit, nastalo prakticky vyvraždění celého kmene a to jsem se fakt snažil jak nejvíc jsem mohl. Stalo se mi i to, že jsem se jednou proglitchoval někam kam jsem neměl, ale naštěstí se hra výborně ukládá i sama, takže vrácení asi o pět minut zpět bylo naprosto v pohobě. Jinak hra běžela celou dobu skvěle.
Asi bych mohl pokračovat dál, systém reputace je dobrý nápad, ale zase když v každém i menším rozhovoru vám hra píše, že se posiluje váš strach či obliba, je to už otravné a přiznám se, že jsem jí postupem času úplně přestal řešit. Tak či tak, Tyranny je za mě skvělá hra, trochu jiná než klasické izometrické hry, ale po dohrání hry i dvou dlc mám zase chuť se do toho světa vrátit a zkusit více přímočarou linku trochu jinak než napoprvé.
Co se týka grafiky, tak hra je dělaná v enginu Unity, takže jsem měl trochu menší očekávání, ale přeci jen je to izometrická hra, která některé věci odpouští. Jednotlivé lokace jsou parádní, rozdílné a pro mě zapamatovatelné, takže tady jen chvála. Jen ty postavy jsou takové divné, nevím čím to je, jestli tou svou hranatostí, nebo hrozným zpracováním vousů a vlasů postav, ale tak jako u většiny věcí co budu hanit, je to vlasně jen maličkost.
Příběh je skvělý, není sice nějak rozvětvený, ale celou dobu je pochopitelný a někdy v jednoduchosti je síla. Moc se mi líbila i mapa a vedlejší úkoly, kterých je zde sice málo, ale zase asi lepší než desítky úkolů v deníku a cestování tam a zpět pro nějakou blbůstku. S tím souvisí i rozhovory, hra je opravdu velice ukecená až jsem si někdy říkal jestli to není moc, zvlášť se stylem hraní kdy chci prokecnou každou osobu kterou potkám, což naštěstí vždycky nejde.
Moc bych pochválil i hudbu, je výborná a stejně tak i zapamatovatelná jako u starých RPG, jen i zde bych chtěl trochu víc hudby, zvuků a možná i dabovaných scén. Co mě zaujalo byl systém jednotlivých věží, které musíte aktivovat splněním malé hádanky, ale příšlo mi to jako skvělé řešení, není to těžké, ale i tak se musíte trochu zamyslet nebo mít mírnou představivost. A jak se všude zmiňuje, hrát za záporáka je opravdu osvěžení i když zase bych řekl, že až taková svině nejste, protože zde pomáháte ostatním a tím zároveň i sobě.
Co se mi moc nelíbilo jsou opravdu jen maličkosti, jako že můžete ukrást co se vám zachce a nikdo vám za celou hru neřekne ani popel. Nemám moc rád ani labyrinty kde se motám jako vítr v bedně, ale tady byl vlastně jen jeden. Mrzí tichá mise, která skončí nakonec soubojem se všemi protivníky. Stejně jako jeden kmen, pro který jsem plnil co šlo, choval se k nim mile a jedním rozhovorem, který jsem nemohl změnit, nastalo prakticky vyvraždění celého kmene a to jsem se fakt snažil jak nejvíc jsem mohl. Stalo se mi i to, že jsem se jednou proglitchoval někam kam jsem neměl, ale naštěstí se hra výborně ukládá i sama, takže vrácení asi o pět minut zpět bylo naprosto v pohobě. Jinak hra běžela celou dobu skvěle.
Asi bych mohl pokračovat dál, systém reputace je dobrý nápad, ale zase když v každém i menším rozhovoru vám hra píše, že se posiluje váš strach či obliba, je to už otravné a přiznám se, že jsem jí postupem času úplně přestal řešit. Tak či tak, Tyranny je za mě skvělá hra, trochu jiná než klasické izometrické hry, ale po dohrání hry i dvou dlc mám zase chuť se do toho světa vrátit a zkusit více přímočarou linku trochu jinak než napoprvé.
Assassin's Creed: Valhalla
DarnethKdyž ošleháni severákem dostanete povel drancovat britské ostrovy, nepohrdnete a s plamenným šílenstvím v očích se vydáte vstříc pořádné pohanské sekané. K velký smůle je však tak suchá, že jí musíte neustále přelejvat medovinou, aby vám úplně nevyschlo v hrdle. Když už si jakž takž zvyknete, kocháte se alespoň úchvatnou krajinou, či nějakou dobrou ideou, kousnete rázem do šutráku, až vám nechutně zaskřípou zuby. V čem vidím největší kámen úrazu je slaboučký (skoro mám na jazyku, až prázdný) příběh a špatně vykreslené veškeré postavy. Eivor je vlastně docela fajn, ale jen docela a těch chvil, kdy jsem jí/jemu měla chuť dát kladivem po tlamě, bylo bohužel víc. Nepomohl tomu ani dabing, který z mojí Eivorky dělal nebetyčnou chlapnu. Zbytek nestojí za řeč, až tedy na charismatického Basima, kterého bylo však pomálu. Graficky se Valhalla taky moc nevytáhla. Oproti vyšperkované Odyssey žádný velký posun, naopak...až hnusně vymodelované obličeje bily doslova do očí a je vidět, že tvůrci svou pozornost obrátili jen na hlavní protagonisty a řádění v divočině. Průzkum světa byl vlastně to jediné, co mě u hry fakt přikovalo na nějakých 160 hodin a někdy jsem se vážně nemohla vynadívat a fotila jsem, jak divá. Musím taky ocenit cestovando po Asgardu, skoro avatařím Jotunheimu a člověk se doplavil na kukandu i do Kanady (well...tam jsem se těšila na nějaký překvápko, mno a kýžený wow efekt se úplně nevydařil, ale čož no)..zkrátka lokací požehnaně, jen tak jaksi napůl využity, přitom nápady skvělé.
Valhalla se inspiruje předchozími assassíny a bere si z nich třeba vylepšování osady (III.), hledání "pravdy" (II.), sběr antických masek atd. a přináší i nové mini hry, jako je orlog (na kterém jsem si vybudovala závislost :D), chlastání ze sudu, battle v poezii, stavění věžiček z kamenů (v reálu zábava, tady zlo!, který dokáže pocuchat nervy úplně bravurně a přivodí nemálo bezesných nocí) a skládání obrazců dle strejdy Brendana (hezké irské pomrknutí). Legendární zvířata už se stávají zřejmě klasikou a jejich hlavy vám budou očumovat jídelnu ve velkém domě.
Moc jsem nepochopila, že mi hra předhazovala lascivní Randvi, a to i přesto, že jsem už zadaná byla...ach tyhle romance, to UBI fakt nejde. Podruhý jsem tý lasici zrzavý řekla jo, jen abych měla od ní klid. A pozor, polygamie tu celkem frčí :D Abych si pořád jen nestěžovala....Valhalla hráče nevede za ručičku, chce po něm, aby zapojil mozkový závity a přemýšlel jak se dostat k vytouženému pokladu nebo vyřešil různé záhady a mystéria. Za to vážně velký dík, jelikož nemám ráda tupotiny. Combat systém prošel velkou proměnou, vyždímala jsem ho na max a těšila se z každého střetu, jak nenasytné děcko. Ale...už tu máme zase to ale a opět další mínusy. Dle mého skromného názoru se skill points získávají až moc rychle a nepřátelé jsou tak trubkovití, že mnohdy není problém prosvištět pevností bez sebemenších problémů. Mimochodem ovládání pohybu stále katastrofa. Chyběla mi zde i výroba, nasbírané suroviny využíváte jen na upgrade zbroje a zbraní. Když si je však dostatečně vytuníte na mýtický lvl a okořeníte runami, těžko už se hledá pořádná výzva. Templářští tuláci jsou tu snad jen do počtu, vlastně vás vůbec nepronásledují a stačí pár dobře mířených ran a jedou bradou brázdu v zemi.
Valhalla má dosti pokroucenou pátěř a také obsahuje nemálo zlostných bugů. I když vaří hodně z vody, utváření některých aliancí bylo však celkem zábavné, překvapující, někdy šokující a volby v dialozích měly svůj dopad. Jen závěrečný souboj (vlastně souboje) byl málo epický a za největší osinu v zadnici prohlašuji otce všech havranů. Přesto všechno nového assassína doporučuji a mlaskám blahem i u návratu Jespera Kyda, který spojil síly s frontmanem Wardruny, Selvikem a vytvořili tak nádherný soundtrack, na který se jen tak nezapomíná. Bravo. Jen...ale už radši nic, prostě si to užijte po svém a zapomeňte na to, že se jedná o assassína, o řád tu totiž ani moc nejde a vlastně se od něj i na plná ústa na konci distancuje.
Valhalla se inspiruje předchozími assassíny a bere si z nich třeba vylepšování osady (III.), hledání "pravdy" (II.), sběr antických masek atd. a přináší i nové mini hry, jako je orlog (na kterém jsem si vybudovala závislost :D), chlastání ze sudu, battle v poezii, stavění věžiček z kamenů (v reálu zábava, tady zlo!, který dokáže pocuchat nervy úplně bravurně a přivodí nemálo bezesných nocí) a skládání obrazců dle strejdy Brendana (hezké irské pomrknutí). Legendární zvířata už se stávají zřejmě klasikou a jejich hlavy vám budou očumovat jídelnu ve velkém domě.
Moc jsem nepochopila, že mi hra předhazovala lascivní Randvi, a to i přesto, že jsem už zadaná byla...ach tyhle romance, to UBI fakt nejde. Podruhý jsem tý lasici zrzavý řekla jo, jen abych měla od ní klid. A pozor, polygamie tu celkem frčí :D Abych si pořád jen nestěžovala....Valhalla hráče nevede za ručičku, chce po něm, aby zapojil mozkový závity a přemýšlel jak se dostat k vytouženému pokladu nebo vyřešil různé záhady a mystéria. Za to vážně velký dík, jelikož nemám ráda tupotiny. Combat systém prošel velkou proměnou, vyždímala jsem ho na max a těšila se z každého střetu, jak nenasytné děcko. Ale...už tu máme zase to ale a opět další mínusy. Dle mého skromného názoru se skill points získávají až moc rychle a nepřátelé jsou tak trubkovití, že mnohdy není problém prosvištět pevností bez sebemenších problémů. Mimochodem ovládání pohybu stále katastrofa. Chyběla mi zde i výroba, nasbírané suroviny využíváte jen na upgrade zbroje a zbraní. Když si je však dostatečně vytuníte na mýtický lvl a okořeníte runami, těžko už se hledá pořádná výzva. Templářští tuláci jsou tu snad jen do počtu, vlastně vás vůbec nepronásledují a stačí pár dobře mířených ran a jedou bradou brázdu v zemi.
Valhalla má dosti pokroucenou pátěř a také obsahuje nemálo zlostných bugů. I když vaří hodně z vody, utváření některých aliancí bylo však celkem zábavné, překvapující, někdy šokující a volby v dialozích měly svůj dopad. Jen závěrečný souboj (vlastně souboje) byl málo epický a za největší osinu v zadnici prohlašuji otce všech havranů. Přesto všechno nového assassína doporučuji a mlaskám blahem i u návratu Jespera Kyda, který spojil síly s frontmanem Wardruny, Selvikem a vytvořili tak nádherný soundtrack, na který se jen tak nezapomíná. Bravo. Jen...ale už radši nic, prostě si to užijte po svém a zapomeňte na to, že se jedná o assassína, o řád tu totiž ani moc nejde a vlastně se od něj i na plná ústa na konci distancuje.
Pro: graficky krásné prostředí, logické hádanky a postupy, milé easter eggy, zábavnější combat systém, orlog, soundtrack, vylepšování osady
Proti: špatně sepsané charaktery, hloupoučký hlavní příběh, tupá AI nepřátel, chybějící výroba, neautentický dabing, zastarale vymodelované obličeje, někdy až zbytečně moc vedlejších questů, skill points skoro zadarmo, pták Synin vlastně skoro k ničemu
F.E.A.R.: Extraction Point
miCHALupkaHerní výzva 2021 - bod č. 8 Herní nášup (2. část)
Klady:
- Oproti základní hře je nejvíce změn poznat především v hororové části, která je mnohem obsáhlejší a také nápaditější a strašidelnější.
- Vychytralost nepřátel zůstala na stejně vysoké úrovni, s tím rozdílem, že přibyli novější a odolnější nepřátelé.
- Prostředí doznalo změn, především díky většímu zapojení venkovních prostor, které jsou méně stereotypní.
- Plusem je i kooperace s jednou z postav, kdy alespoň na chvíli nejste sami.
Zápory:
- Příběh navazuje, kde skončil, ale hned ze začátku nedává úplně smysl, kdy se vrací postava, která zemřela.
- Upozaděny byly záznamníky a také hovory přes vysílačku. Pokud ovšem na nějaký záznamník narazíte, uslyšíte pouze pár slov a nic víc.
- Horší mi přišlo rozmístění lékárniček a také dostupnost nábojů, kdy někdy všeho byl přehršel, a dlouhou dobu následovalo pouze minimum, takže jsem často chodil bez lékárniček a když jsem nějakou našel, hned jsem ji vypotřeboval.
Klady:
- Oproti základní hře je nejvíce změn poznat především v hororové části, která je mnohem obsáhlejší a také nápaditější a strašidelnější.
- Vychytralost nepřátel zůstala na stejně vysoké úrovni, s tím rozdílem, že přibyli novější a odolnější nepřátelé.
- Prostředí doznalo změn, především díky většímu zapojení venkovních prostor, které jsou méně stereotypní.
- Plusem je i kooperace s jednou z postav, kdy alespoň na chvíli nejste sami.
Zápory:
- Příběh navazuje, kde skončil, ale hned ze začátku nedává úplně smysl, kdy se vrací postava, která zemřela.
- Upozaděny byly záznamníky a také hovory přes vysílačku. Pokud ovšem na nějaký záznamník narazíte, uslyšíte pouze pár slov a nic víc.
- Horší mi přišlo rozmístění lékárniček a také dostupnost nábojů, kdy někdy všeho byl přehršel, a dlouhou dobu následovalo pouze minimum, takže jsem často chodil bez lékárniček a když jsem nějakou našel, hned jsem ji vypotřeboval.
Pro: Akce, více hororových scén, vychytralost nepřátel, méně stereotypní prostředí, kooperace s další postavou
Proti: Více upozaděný příběh, který dává menší smysl, málo záznamníků a chudé rozhovory
Nioh 2
SolidorNa první pohled to nemusí být možná patrné, nicméně druhé Nioh dosti zásadně vylepšuje svého předchůdce. Základy zůstávají beze změn, přesto nové mechanismy značně zpříjemňují samotné hraní. Pro mě se nejdůležitějším z nich stal mnohem lepší level design (i vizuální dojem) úrovní - je o třídu výš, než v jedničce.
Nepřátelé nově používají i Burst útoky, kdy se obklopí červenou aurou a hráč musí včasně zareagovat protiútokem. Úspěch znamená šanci k dalším zásahům. Naopak nezdar většinou vyústí v nemálo snížené HP našeho protagonisty. Každý z vašich soupeřů má takový útok minimálně jeden. Správné načasování se ale vždy liší, takže rozhodně nedělá hru nijak jednodušší. Stejně tak množství démonů stojících vám v cestě značně narostlo a i díky zajímavějším bossům se dá říct, že vlastně Nioh 2 ukazuje, jak má vypadat správné pokračování.
Z prvního dílu si ale dál nese několik nedostatků, respektive zbytečností. Množství nalezeného lootu zůstává nadále absurdní a po každé misi váš inventář naplní haraburdí, ze kterého 90% rovnou odevzdáte ve svatyni a 5% stejně nikdy nepoužijete. S tím se pojí i několik druhů zbraní. Vyberete si možná dva typy a ostatní lze zcela ignorovat. Stejně tak Spirity, které nalézáte v průběhu hry. Za celou dobu jsem používal vlastně jen toho prvního. Kovář a úprava vybavení u něj mi taky přijde jako ztráta času. Neříkám, že je tomu stejně i v případě New Game+, avšak vzhledem nutnosti investování dalších mnoha desítek hodin to bude pro většinu hráčů stejně irelevantní. Rozporuplný je i příběh. Pokud se alespoň letmo nevyznáte v událostech a jménech z období válčících států, tak z něj příliš mít nebudete. A hudba, ačkoliv dobrá, zazní z nějakého důvodu pořádně až ve druhé polovině misí.
Chtěl jsem se vyhnout nabízejícímu se srovnání s Dark Souls. Zastávám názor, že Nioh je ve své podstatě rozdílné a zaměřuje se (strukturou misí, lootu apod.) na jiné prvky. Doporučuji ovšem dát Nioh 2 šanci i v případě, že jste si, podobně jako já, první díl nijak extra nezamilovali. Možná také budete příjemně překvapeni.
Nepřátelé nově používají i Burst útoky, kdy se obklopí červenou aurou a hráč musí včasně zareagovat protiútokem. Úspěch znamená šanci k dalším zásahům. Naopak nezdar většinou vyústí v nemálo snížené HP našeho protagonisty. Každý z vašich soupeřů má takový útok minimálně jeden. Správné načasování se ale vždy liší, takže rozhodně nedělá hru nijak jednodušší. Stejně tak množství démonů stojících vám v cestě značně narostlo a i díky zajímavějším bossům se dá říct, že vlastně Nioh 2 ukazuje, jak má vypadat správné pokračování.
Z prvního dílu si ale dál nese několik nedostatků, respektive zbytečností. Množství nalezeného lootu zůstává nadále absurdní a po každé misi váš inventář naplní haraburdí, ze kterého 90% rovnou odevzdáte ve svatyni a 5% stejně nikdy nepoužijete. S tím se pojí i několik druhů zbraní. Vyberete si možná dva typy a ostatní lze zcela ignorovat. Stejně tak Spirity, které nalézáte v průběhu hry. Za celou dobu jsem používal vlastně jen toho prvního. Kovář a úprava vybavení u něj mi taky přijde jako ztráta času. Neříkám, že je tomu stejně i v případě New Game+, avšak vzhledem nutnosti investování dalších mnoha desítek hodin to bude pro většinu hráčů stejně irelevantní. Rozporuplný je i příběh. Pokud se alespoň letmo nevyznáte v událostech a jménech z období válčících států, tak z něj příliš mít nebudete. A hudba, ačkoliv dobrá, zazní z nějakého důvodu pořádně až ve druhé polovině misí.
Chtěl jsem se vyhnout nabízejícímu se srovnání s Dark Souls. Zastávám názor, že Nioh je ve své podstatě rozdílné a zaměřuje se (strukturou misí, lootu apod.) na jiné prvky. Doporučuji ovšem dát Nioh 2 šanci i v případě, že jste si, podobně jako já, první díl nijak extra nezamilovali. Možná také budete příjemně překvapeni.
12 Labours of Hercules IX: A Hero's Moonwalk
leebighHerní výzva 2021 - Kategorie č. 7 - Čas je relativní
Devátý díl Herkulových dobrodružství jsem si zahrál po delší přestávce. Až díky Rikuhahlovi jsem zjistil, že autoři v mezidobí vypustili další díly této zatím nekonečné série. Krom toho taky pod hlavičkou vydavatele vznikly další hry s Herkulovou drahou polovičkou Megarou, ba dokonce s jejich dcerou Alexis, takže evidentně herkulovské produkty pěkně vynáší. Nákupem jsem si obohatil svou Steam knihovničku a hlavně - přibyla mi vhodná hra do letošní Herní výzvy
Původně jsem ji koncipoval jako neškodnou a nenásilnou casual hru do kategorie Pacifista, ale díky tomu, že se přece jenom někteří protivníci likvidují relativně násilně, tak jsem neriskoval a hru přeřadil do kategorie Čas je relativní. Hra je totiž casual strategií, v němž jednotlivé levely plníte v časovém limitu a podle vaší rychlosti se odvíjí vaše hodnocení a získaný počet hvězdiček.
Tak jako v celém herním seriálu s Herkulem, i v 9. díle vaši nádeníci pobíhají po cestičkách, sbírají materiál, budují stavby nebo likvidují překážky v podobě kamení či dalšího všemožného haraburdí. Hercules občas zdvihne zadek ze své odpočinkové pozice a milostivě zlikviduje těžší překážky a jeho žena Megara se stará o keříky produkující životodárné ovoce jako cenný zdroj energie.
Herní mechanismy se neliší od předešlých titulů. Nicméně určité odlišnosti můžeme přece jen nalézt. Především vizuální stylizaci, kdy, a teď se podržte, Herkules a jeho tým vyráží do vesmíru. Takže postavičky mají legrační skafandry a i budovy jsou ukryté pod ochrannou kopulí a okolní dekorace taky mají kosmické motivy. Jednotlivé epizody, a je jich celkem pět, se odehrávají nejprve na Měsíci, ale postupně nakoukneme i na Mars, Venuši, Zemi a Merkur. Vizuál je ale čistě kosmetický a na hratelnost nemá vliv.
Devátý díl oproti předchozím dílům série zaznamenal novinku v podobě tablet, které vám poskytnou bonusy, podobné jako máte k dispozici po naplnění bonusové lišty vpravo. Účinek mají instantní, okamžitě po jejich sebrání. Jinak jsem další novoty nezaznamenal.
Nemění se klasická a relaxační hratelnost. Hemžící se pidižvíci a jednoduché principy poskytují příjemnou zábavu fanouškům “obsluhovaček”. Ale musím podotknout, že autoři opět o kousek přitvrdili. Zatímco dříve nebyl většinou problém dosáhnout na zlatou hvězdu, zde mi podstatná část úrovní zůstala na té stříbrné.
Mapy jsou totiž komplikovanější a rozsáhlejší, obsahují hojně dlouhých vedlejších odboček a zejména zdržující dřevěné sloupy jakožto zdroj surovin autoři využívají opravdu často. Některé mapy opravdu nejsou splnitelné jen tak a musíte používat takticky třeba směňování surovin v automatech nebo zvolit jedinou optimální cestu ke zdolání levelu. Častým prvkem jsou podzemní lokace, které poslouží jako zdroj surovin, ale na druhou stranu vás mnohdy docela zdrží. Dříve nebo později se dá na správnou taktiku nebo fígl přijít, ale opakované zkoušení mě příliš neuspokojovalo a postačila mi jen stříbrná medaile.
To nic nemění na to, že 12 Labours of Hercules IX: A Hero's Moonwalk je hříčkou pro odpočinek a relax. U které nechcete horečně přemýšlet nebo se stresovat tuhou akcí či arkádou, a jenom si chvíli pohodově zaklikáte. Pokud tedy neprahnete po zlatých hvězdách. Na dlouhé herní seance Herkulova dobrodružství ale pro mě rozhodně nejsou, maximálně tři úrovně a dost.
Devátý díl Herkulových dobrodružství jsem si zahrál po delší přestávce. Až díky Rikuhahlovi jsem zjistil, že autoři v mezidobí vypustili další díly této zatím nekonečné série. Krom toho taky pod hlavičkou vydavatele vznikly další hry s Herkulovou drahou polovičkou Megarou, ba dokonce s jejich dcerou Alexis, takže evidentně herkulovské produkty pěkně vynáší. Nákupem jsem si obohatil svou Steam knihovničku a hlavně - přibyla mi vhodná hra do letošní Herní výzvy
Původně jsem ji koncipoval jako neškodnou a nenásilnou casual hru do kategorie Pacifista, ale díky tomu, že se přece jenom někteří protivníci likvidují relativně násilně, tak jsem neriskoval a hru přeřadil do kategorie Čas je relativní. Hra je totiž casual strategií, v němž jednotlivé levely plníte v časovém limitu a podle vaší rychlosti se odvíjí vaše hodnocení a získaný počet hvězdiček.
Tak jako v celém herním seriálu s Herkulem, i v 9. díle vaši nádeníci pobíhají po cestičkách, sbírají materiál, budují stavby nebo likvidují překážky v podobě kamení či dalšího všemožného haraburdí. Hercules občas zdvihne zadek ze své odpočinkové pozice a milostivě zlikviduje těžší překážky a jeho žena Megara se stará o keříky produkující životodárné ovoce jako cenný zdroj energie.
Herní mechanismy se neliší od předešlých titulů. Nicméně určité odlišnosti můžeme přece jen nalézt. Především vizuální stylizaci, kdy, a teď se podržte, Herkules a jeho tým vyráží do vesmíru. Takže postavičky mají legrační skafandry a i budovy jsou ukryté pod ochrannou kopulí a okolní dekorace taky mají kosmické motivy. Jednotlivé epizody, a je jich celkem pět, se odehrávají nejprve na Měsíci, ale postupně nakoukneme i na Mars, Venuši, Zemi a Merkur. Vizuál je ale čistě kosmetický a na hratelnost nemá vliv.
Devátý díl oproti předchozím dílům série zaznamenal novinku v podobě tablet, které vám poskytnou bonusy, podobné jako máte k dispozici po naplnění bonusové lišty vpravo. Účinek mají instantní, okamžitě po jejich sebrání. Jinak jsem další novoty nezaznamenal.
Nemění se klasická a relaxační hratelnost. Hemžící se pidižvíci a jednoduché principy poskytují příjemnou zábavu fanouškům “obsluhovaček”. Ale musím podotknout, že autoři opět o kousek přitvrdili. Zatímco dříve nebyl většinou problém dosáhnout na zlatou hvězdu, zde mi podstatná část úrovní zůstala na té stříbrné.
Mapy jsou totiž komplikovanější a rozsáhlejší, obsahují hojně dlouhých vedlejších odboček a zejména zdržující dřevěné sloupy jakožto zdroj surovin autoři využívají opravdu často. Některé mapy opravdu nejsou splnitelné jen tak a musíte používat takticky třeba směňování surovin v automatech nebo zvolit jedinou optimální cestu ke zdolání levelu. Častým prvkem jsou podzemní lokace, které poslouží jako zdroj surovin, ale na druhou stranu vás mnohdy docela zdrží. Dříve nebo později se dá na správnou taktiku nebo fígl přijít, ale opakované zkoušení mě příliš neuspokojovalo a postačila mi jen stříbrná medaile.
To nic nemění na to, že 12 Labours of Hercules IX: A Hero's Moonwalk je hříčkou pro odpočinek a relax. U které nechcete horečně přemýšlet nebo se stresovat tuhou akcí či arkádou, a jenom si chvíli pohodově zaklikáte. Pokud tedy neprahnete po zlatých hvězdách. Na dlouhé herní seance Herkulova dobrodružství ale pro mě rozhodně nejsou, maximálně tři úrovně a dost.
Pro: Osvědčené herní mechanismy. Nová vizuální stylizace. Obtížnější a větší levely
Proti: Málo inovací
Little Nightmares: The Residence
Garret
10641 Spíše než hopskání se třetí přídavek soustředí na adventuření. A nejde mu to vůbec špatně! Je tady pár příjemných hádanek, u kterých je důležité pořádně se rozhlédnout a prozkoumat detailně okolí. I díky tomu se tady herní prostor smrsknul a nejde tedy jen o to neustále utíkat vpřed.
Akčnější finále si bere inspiraci u alanovýho wejka a jeho hrátek s baterkou, jedna scéna s paní domu mi vehnala husí kůži až do rektálu a zakončení je smutné, kruté, zvrácené.
Skvělé!
Akčnější finále si bere inspiraci u alanovýho wejka a jeho hrátek s baterkou, jedna scéna s paní domu mi vehnala husí kůži až do rektálu a zakončení je smutné, kruté, zvrácené.
Skvělé!
Black Mesa
ripper
6515 Na Black Mesa jsem se hodně těšil. Z Half-Life jsem byl ve své době velice nadšený, stejně jako z jeho druhého dílu. Plánoval jsem si sérii zahrát celou znovu, tentokrát včetně datadisků Opposing Force a Blue Shift. A samozřejmě místo prvního dílu si zahrát remake. Naplánoval jsem si na to celý volný den bez rodiny, prostě perfektní. A z nějakého důvodu... jiskra nepřeskočila. Ze začátku bylo všechno v pořádku, ale po cca 5 hodinách herní doby (tzn někde za čtvrtinou hry) uprostřed nekonečných přestřelek s vojáky jsem zjistil, že mě to prostě nebaví (a vypnul jsem to). Nejsem si úplně jist důvodem - je možné, že už jsem na střílečky prostě moc zestárnul; anebo remake pro mě dostatečně nedokázal vystihnout zábavnost originálu (ideálně bych si teď měl pustit původní Half-Life a porovnat dojmy, ale k tomu se už asi nedostanu). Možná je to i o tom, že stará hra lépe působila čistotou a jednoduchostí prostředí (holé stěny a pár předmětů v místnosti) a tudíž mi víc přišla jako zábavná arkáda (ve střílecích sekcích), než vyšperkované realistické prostředí remaku. Asi je to kombinace hodně faktorů, ale nedokážu je přesně identifikovat. Tímto netvrdím, že Black Mesa je špatná hra, ona je to jednoznačně dobrá hra. Jen mě nedokázala nadchnout a udržet, takže pro mě je jen dobrá, nikoliv skvělá.
Musím zmínit technické obtíže, které jsem rok po oficiálním vydání vážně nečekal. Okamžitě po spuštění mě do očí praštilo velké množství problémů. Nechci si tady nijak vylévat srdéčko, ale pro ilustraci pár zmíním. Nejprve jsem hru chtěl hrát v Linuxu. Popisky v menu byly uříznuté, protože se tam text nevešel. Maličkost, ale hodně viditelná. Ve hře velice nepříjemně problikávaly stíny, a žádné nastavení to nedokázalo spravit (hlášeno i dalšími uživateli na fóru). Toto už maličkost není, fakt se to nedalo hrát. Dobrá, přešel jsem na Windows. Najednou jsem měl úplně jiné menu, "moderní". Při každém smazání uložené pozice ty ostatní zmizely a musel jsem menu otvírat znovu. Trapné, ale drobnost. Co ovšem opět drobnost není, bylo poškubávání obrazu. Výkonu jsem měl na rozdávání (300 fps bez vsyncu), ale s vsyncem se hra při pohybu viditelně poškubávala (stabilních 60 fps, ale špatně načasovaných - "frame pacing"). Občas problém vyřešilo přepnutí na plochu a zpět, a najednou jela hra dokonale hladce (snímkový graf jako rovná linka). Po pár minutách se ale opět začala poškubávat (zubatý graf). Žádná změna nastavení nepomohla. Přepínat se co chvíli na plochu a zpět nebyla moje představa odladěné hry. Zkrátka ani v jednom operačním systému mi hra nefungovala slušně, což je smutné.
Celkové hodnocení: Dobrá
Musím zmínit technické obtíže, které jsem rok po oficiálním vydání vážně nečekal. Okamžitě po spuštění mě do očí praštilo velké množství problémů. Nechci si tady nijak vylévat srdéčko, ale pro ilustraci pár zmíním. Nejprve jsem hru chtěl hrát v Linuxu. Popisky v menu byly uříznuté, protože se tam text nevešel. Maličkost, ale hodně viditelná. Ve hře velice nepříjemně problikávaly stíny, a žádné nastavení to nedokázalo spravit (hlášeno i dalšími uživateli na fóru). Toto už maličkost není, fakt se to nedalo hrát. Dobrá, přešel jsem na Windows. Najednou jsem měl úplně jiné menu, "moderní". Při každém smazání uložené pozice ty ostatní zmizely a musel jsem menu otvírat znovu. Trapné, ale drobnost. Co ovšem opět drobnost není, bylo poškubávání obrazu. Výkonu jsem měl na rozdávání (300 fps bez vsyncu), ale s vsyncem se hra při pohybu viditelně poškubávala (stabilních 60 fps, ale špatně načasovaných - "frame pacing"). Občas problém vyřešilo přepnutí na plochu a zpět, a najednou jela hra dokonale hladce (snímkový graf jako rovná linka). Po pár minutách se ale opět začala poškubávat (zubatý graf). Žádná změna nastavení nepomohla. Přepínat se co chvíli na plochu a zpět nebyla moje představa odladěné hry. Zkrátka ani v jednom operačním systému mi hra nefungovala slušně, což je smutné.
Celkové hodnocení: Dobrá
Tomb Raider: Underworld
adam.kulhanekLara Croft se vrací v 9. díle, tedy třetím díle třetí trilogie, nebo by se taky dalo říci i posledním díle poprvé restartované série? No, zní to poněkud zmateně, ale čert to vem. :)
V prvé řadě musím říct, že jsem si původně myslel, že Tomb Raider Anniversary byla jednorázová odbočka, takový odskok od původního příběhu, který měl vzdát hold prvnímu dílu série. Vývojářům se ale podařilo příběh jedničky do tohoto pokračování výborně zakomponovat, takže mé první setkání s Natlou bylo příjemné překvapení. Jinak příběh celkově mě spíše nezaujal. Komentář píšu pár týdnů po dohrání a pamatuji si z něho jen pár střípků, především celkem nepřehledný závěrečný bossfight s Natlou, rozsáhlé podmořské lokace a taky to, že byl oproti předchozím dílům o dost kratší.
Co se týče nových schopností Lary, tak přibylo skákání po stěnách ala Prince of Persia, schopnost hýbat s celou stěnou pomocí mýtické síly a po naplnění adrenaline baru přibyl systém head shotu, který jsem za hru použil jen párkrát. Úplně mi nevyhovovala možnost si vybrat zbraň pro každou úroveň. Dřívější nutnost hledání zbraní mě aspoň nutila hledat secrety, tady nic takového není (+ secrety jsou pouze ve formě sošek a jiných relikvií, takže není potřeba je vůbec hledat). Stejně tak mě mrzí fakt, že při každém reloadu se Laře obnoví plné zbraní. Sbírání lékárniček tak vlastně není vůbec potřeba a hodí se leda tak na finální bossfight.
Na grafické stránce je vidět, že technologie opět pokročily, hrané sekvence tak vypadají zase o něco lépe. Bohužel při hraní se mi ale stávalo, že se Lara často zasekávala o textury a ještě hůř na tom bylo ovládání. Dost často se mi stalo, že Lara šla malinko jinak, než jsem chtěl nebo dokonce začala dělat jinou činnost (např. chci vylézt nahoru a ona místo toho skočí do dálky do propasti, protože obě zmíněné akce se provádějí tlačítkem pro skok. Přitom římsa je hned u její hlavy). Třešničkou na dortu pak je občas zmatená kamera, takže jsem někdy nevěděl kam skočit, apod.
Máme zde finále trilogie, po kterém přichází nový (a podle mě hodně povedený) restart. Tato hra ale taky není úplně k zahození. Sice jsem uvedl docela dost věcí, co mi na hře vadí, na druhou stranu nesmím zapomenout na fakt, že mě hraní i přes své nedostatky dost bavilo.
V prvé řadě musím říct, že jsem si původně myslel, že Tomb Raider Anniversary byla jednorázová odbočka, takový odskok od původního příběhu, který měl vzdát hold prvnímu dílu série. Vývojářům se ale podařilo příběh jedničky do tohoto pokračování výborně zakomponovat, takže mé první setkání s Natlou bylo příjemné překvapení. Jinak příběh celkově mě spíše nezaujal. Komentář píšu pár týdnů po dohrání a pamatuji si z něho jen pár střípků, především celkem nepřehledný závěrečný bossfight s Natlou, rozsáhlé podmořské lokace a taky to, že byl oproti předchozím dílům o dost kratší.
Co se týče nových schopností Lary, tak přibylo skákání po stěnách ala Prince of Persia, schopnost hýbat s celou stěnou pomocí mýtické síly a po naplnění adrenaline baru přibyl systém head shotu, který jsem za hru použil jen párkrát. Úplně mi nevyhovovala možnost si vybrat zbraň pro každou úroveň. Dřívější nutnost hledání zbraní mě aspoň nutila hledat secrety, tady nic takového není (+ secrety jsou pouze ve formě sošek a jiných relikvií, takže není potřeba je vůbec hledat). Stejně tak mě mrzí fakt, že při každém reloadu se Laře obnoví plné zbraní. Sbírání lékárniček tak vlastně není vůbec potřeba a hodí se leda tak na finální bossfight.
Na grafické stránce je vidět, že technologie opět pokročily, hrané sekvence tak vypadají zase o něco lépe. Bohužel při hraní se mi ale stávalo, že se Lara často zasekávala o textury a ještě hůř na tom bylo ovládání. Dost často se mi stalo, že Lara šla malinko jinak, než jsem chtěl nebo dokonce začala dělat jinou činnost (např. chci vylézt nahoru a ona místo toho skočí do dálky do propasti, protože obě zmíněné akce se provádějí tlačítkem pro skok. Přitom římsa je hned u její hlavy). Třešničkou na dortu pak je občas zmatená kamera, takže jsem někdy nevěděl kam skočit, apod.
Máme zde finále trilogie, po kterém přichází nový (a podle mě hodně povedený) restart. Tato hra ale taky není úplně k zahození. Sice jsem uvedl docela dost věcí, co mi na hře vadí, na druhou stranu nesmím zapomenout na fakt, že mě hraní i přes své nedostatky dost bavilo.
Space Quest IV: Roger Wilco and the Time Rippers
Londo MollariSpace Quest 4 jsem už kdysi dohrál (tuším 2015) a pamatuji si, že jsem z něj nebyl úplně nadšený. S odstupem šesti let jsem se k němu vrátil a s lítostí musím konstatovat, že tyto pocity u mě zůstaly i po druhém dohrání.
Od třetího dílu uplynul další rok a půl a z EGA parser hry se stala klasická VGA point-and-click adventura. Přechod do VGA se podařil tak nějak jen napůl. Po shlédnutí bombastického intra se ocitám v Rogerově kůži na Xenonu budoucnosti. Ten zahrnuje zpočátku pár obrazovek v dystopickém postapokalyptickém městě. Bohužel se mi město vzhledově nelíbí a navíc (oproti SQ3) značně stoupla obtížnost. Neustále mě v něm vraždí strážní droid, který vartuje obrazovkami a občas je také přivolán cyborgem (kterého jsem já sám překřtil na zombii). Opakovaně jsem umíral a opravdu jsem se nebavil. Kurzor navíc reaguje divně a občas nereaguje vůbec, což ve vypjatých okamžicích založených na rychlé reakci docela naštve. Následuje průchod kanalizací, což musí obsahovat každá správná počítačová hra. Proto jsem byl příjemně překvapen, že to na mne zkusil Space Quest až ve čtvrtém díle. A konečně úprk Timepodem nazdařbůh, zakončený přistáním na planetě Estros.
Roger se ocitne ve hře Space Quest X: Latex babes of Estros. A mně spadla brada. Nádherně kreslené prostředí vysokých skal a čirých azurových jezírek. Toto měli autoři ukázat na začátku! Bohužel je akce na Estrosu krátká a následující cca třetina celé hry se odehrává v nákupním centru. A já se ptám proč? Opravdu někomu přišlo zajímavé tvořit adventuru z obchodního domu Máj? Mimochodem jezdící pásy pohybující se rychlostí pohybu herní postavy pravděpodobně vymýšlel Satan svým levým kopytem. Často nedokážu včas sestoupit a za zmateného popocházení postavičky na místě mi kýžené dveře obchodu ujíždějí do dáli.
Závěrečná část sice obsahovala další otravný časový limit (přitom ve trojce od něj autoři moudře ustoupili), ale zapůsobila příjemně vetřelcoidním vzhledem. I tady se grafik vyřádil. A po dvou nepříliš uspokojivých koncích SQ2+SQ3 jsem si outro SQ4 užil.
Kde se tentokrát autoři překonali, to byl herní manuál. Celý jsem ho přečetl jedním dechem a přišlo mi, že inspiroval pozdější manuál Redneck Rampage. Humorem zde autoři neškudlili. Také některé momenty hry mne opravdu pobavily: Mučení Rogera depilačním strojkem na Estrosu a nákup ženského oblečení v nešťastném nákupáku hovoří za vše. To se musí vidět.
Další oblast, ve které SQ4 exceluje, je hudba. Kdybych měl hodnotit SQ4 jen jako hudební zážitek, dávám jasných 100%. V hudbě Sierra vždy excelovala a už Léta Páně 1991 dokázala složit soundtrack, který je dodnes poslouchatelný i mimo hru.
Konečné resumé se mi píše u SQ4 hrozně špatně. Autoři se tak snažili, ale vše podstatné je špatně. Doslova frustrující začátek, celá nákupní fáze by zasloužila vyškrtnout a naopak, více by to chtělo rozvést Estros včetně jeho zvířeny i Latex babes. Mimochodem Latex babes přeložil v Excaliburu jakýsi Johnson jako "děťátka". To se opravdu nepovedlo =). Konec potěšil, hudebně je hra skvělá, jen mne to tentokrát nebavilo hrát a musel jsem se nutit, abych hru dnes večer dotáhl, protože je mi jasné, že v týdnu bych se k ní po práci už určitě nevrátil.
Ještě se musím zmínit o bugu, který mi nezapočítal body za převlečení zpět do mužských šatů a správné nastavení laserů, což je dle návodu přesně těch 18 chybějících bodů do maxima.
Od třetího dílu uplynul další rok a půl a z EGA parser hry se stala klasická VGA point-and-click adventura. Přechod do VGA se podařil tak nějak jen napůl. Po shlédnutí bombastického intra se ocitám v Rogerově kůži na Xenonu budoucnosti. Ten zahrnuje zpočátku pár obrazovek v dystopickém postapokalyptickém městě. Bohužel se mi město vzhledově nelíbí a navíc (oproti SQ3) značně stoupla obtížnost. Neustále mě v něm vraždí strážní droid, který vartuje obrazovkami a občas je také přivolán cyborgem (kterého jsem já sám překřtil na zombii). Opakovaně jsem umíral a opravdu jsem se nebavil. Kurzor navíc reaguje divně a občas nereaguje vůbec, což ve vypjatých okamžicích založených na rychlé reakci docela naštve. Následuje průchod kanalizací, což musí obsahovat každá správná počítačová hra. Proto jsem byl příjemně překvapen, že to na mne zkusil Space Quest až ve čtvrtém díle. A konečně úprk Timepodem nazdařbůh, zakončený přistáním na planetě Estros.
Roger se ocitne ve hře Space Quest X: Latex babes of Estros. A mně spadla brada. Nádherně kreslené prostředí vysokých skal a čirých azurových jezírek. Toto měli autoři ukázat na začátku! Bohužel je akce na Estrosu krátká a následující cca třetina celé hry se odehrává v nákupním centru. A já se ptám proč? Opravdu někomu přišlo zajímavé tvořit adventuru z obchodního domu Máj? Mimochodem jezdící pásy pohybující se rychlostí pohybu herní postavy pravděpodobně vymýšlel Satan svým levým kopytem. Často nedokážu včas sestoupit a za zmateného popocházení postavičky na místě mi kýžené dveře obchodu ujíždějí do dáli.
Závěrečná část sice obsahovala další otravný časový limit (přitom ve trojce od něj autoři moudře ustoupili), ale zapůsobila příjemně vetřelcoidním vzhledem. I tady se grafik vyřádil. A po dvou nepříliš uspokojivých koncích SQ2+SQ3 jsem si outro SQ4 užil.
Kde se tentokrát autoři překonali, to byl herní manuál. Celý jsem ho přečetl jedním dechem a přišlo mi, že inspiroval pozdější manuál Redneck Rampage. Humorem zde autoři neškudlili. Také některé momenty hry mne opravdu pobavily: Mučení Rogera depilačním strojkem na Estrosu a nákup ženského oblečení v nešťastném nákupáku hovoří za vše. To se musí vidět.
Další oblast, ve které SQ4 exceluje, je hudba. Kdybych měl hodnotit SQ4 jen jako hudební zážitek, dávám jasných 100%. V hudbě Sierra vždy excelovala a už Léta Páně 1991 dokázala složit soundtrack, který je dodnes poslouchatelný i mimo hru.
Konečné resumé se mi píše u SQ4 hrozně špatně. Autoři se tak snažili, ale vše podstatné je špatně. Doslova frustrující začátek, celá nákupní fáze by zasloužila vyškrtnout a naopak, více by to chtělo rozvést Estros včetně jeho zvířeny i Latex babes. Mimochodem Latex babes přeložil v Excaliburu jakýsi Johnson jako "děťátka". To se opravdu nepovedlo =). Konec potěšil, hudebně je hra skvělá, jen mne to tentokrát nebavilo hrát a musel jsem se nutit, abych hru dnes večer dotáhl, protože je mi jasné, že v týdnu bych se k ní po práci už určitě nevrátil.
Ještě se musím zmínit o bugu, který mi nezapočítal body za převlečení zpět do mužských šatů a správné nastavení laserů, což je dle návodu přesně těch 18 chybějících bodů do maxima.
Pro: Estros, konečná část hry (graficky), hudba, manuál.
Proti: Bohužel je toho tentokrát hodně, ale za všechny mínusy zmíním celou část hry v nákupním centru.
The Legend of Zelda: Breath of the Wild
JohnCZMoje první setkání s rytířem Linkem a princeznou Zeldou nedopadlo vůbec špatně. Vlastně naopak. Tahle hra mě přesvědčila, že koupě vylepšeného Switche v budoucnu bude mít pro mě možná i smysl a že mě i tyhle hry dokáží docela slušně zaujmout. Úplně takové to bezbřehé nadšení ovšem také nesdílím a zatímco ze začátku jsem byl královstvím Hyrule a pestrou hratelností, která využívá řady neokoukaných mechanismů, vyloženě ohromený, nadšení postupně trochu opadlo.
Zelda je jedna z mála openworld her, která je v samém jádru skutečně done right. Svět nepůsobí jako kulisa pro generický content, ale hráč se světem skutečně interaguje. Zjednodušené řečeno, každá lokace obsahuje větší či menší puzzle, většinou založený na práci s fyzikou či různými elementy. Prozkoumávání světa mi zprvu vyloženě dělalo radost, protože každá hádanka je jiná a téměř nic se tam neopakuje. Mechanismy jsou navíc příjemně propojené - v horách se musí hráč dobře obléci, v poušti se naopak nepřehřát. Rychlé rozbíjení zbraní, ač mi zprvu příliš nevonělo, nakonec beru jako ohromné plus, protože hráč nepřilne jen k jednomu meči, se kterým proběhne celou hrou, ale je nucen měnit zbraně dle situace. Každý nepřítel má trochu jiné chování a na každého platí trochu něco jiného - jiný typ zbraně, jiný element, jiná sekvence útoku. A minimálně ze začátku, kdy je všeho nedostatek, je potřeba být docela vynalézavý. I samotné boje jsou svým způsobem puzzly, kde se nevyplatí jen bezmyšlenkovitě rubat do nepřítele... Na každém puzzlu a na každé důležité lokaci je vidět poctivá ruční a s láskou k žánru odvedená práce. A myslím to vážně. Ani leckteré pětihodinové tituly nemají tak rozmanitý design, jako tenhle 100+ hodin dlouhý kolos.
A tím se zároveň dostávám k mému osobnímu problému, který se hrou mám: délka. Když to chce člověk prošmejdit opravdu poctivě všechno se vším všudy, tak je to fakt strašně dlouhé. A i přes zmiňovanou rozmanitost jsem byl ke konci hrou už docela unavený. Breath of the Wild je čistá hratelnost a tu hra zvládá perfektně. Není to ale příběhové RPG (i když si pár RPG prvků vypůjčuje), nýbrž akční puzzle adventura. Mapa je na můj vkus někdy až příliš velká (i vertikálně), proluky mezi intenzivnějšími dějovějšími částmi (Divine Beasts) hrozně dlouhé a příběhu velice poskrovnu (v podstatě jen vzpomínky roztroušené po světě). Dialogy s NPC jsou sympatické, často i docela vtipné, ale strašně jednoduché. Nemusí se mnou každý samozřejmě souhlasit, protože pro každého tohle problém nebude, ale já osobně u 100h+ dlouhé hry potřebuju pro udržení pozornosti příběhovou složku a ta mi v téhle podobě nestačila.
Kamenem úrazu pro mě byly i questy. Těch hlavních je jen pár a představují velké, spíše obecné cíle. Pak tu jsou shrine questy, které se nějak týkají svatyň, jejichž nalézání je ústředním motivem hry. Tyhle shrine "questy" ale slouží jen jako jakási nápověda k řešení určité hádanky. A pak tu máme side questy, které jsou zase čisté generické fetch peklo typu: dones 10 kobylek, uvař mi tohle jídlo, posbírej 55 (!) hub rostoucích na skalách, najdi ztracenou manželku random pohozenou někde nelogicky na úplně opačné (!) straně mapy, přines mi ukázat 10 různých zbraní ze všech koutů světa, vyfoť mi zvíře (bez dvojsmyslu)... Říkal jsem si, že tohle, s ohledem na jinak vysoce kvalitní a inovativní zbytek hry, tvůrci snad ani nemyslí vážně a spíš mi to hru kazilo, než naopak. V pozdější fázi jsem je už ani neplnil (mému OCD navzdory). Celý ten svět je krásný, rozmanitý, nadupaný obsahem, ale přesto svým způsobem prázdný a jakmile se mi okoukala prostředí, hádanky, jednotlivé mechanismy a začal se opakovat loot, zmizela i motivace hru hrát a míra zábavnosti tehdy začala docela klesat. Po osvobození poslední Divine Beast jsem si to zamířil rovnou doprostřed mapy a skrze Hyrule Castle bez zastávek proběhnul až k bossovi. Po 110 hodinách jsem měl už prostě dost.
Nechci znít až přehnaně kriticky. Breath of the Wild je skvělá hra s chytlavou a odladěnou hratelností, která svého otevřeného světa skutečně využívá a kde je stále, co objevovat. Z důvodu častého dějového vacuua a absence zajímavějších dílčích cílů ale moje pozornost u takto dlouhé hry postupně opadla a já začal ztrácet motivaci pokračovat dál.
Zelda je jedna z mála openworld her, která je v samém jádru skutečně done right. Svět nepůsobí jako kulisa pro generický content, ale hráč se světem skutečně interaguje. Zjednodušené řečeno, každá lokace obsahuje větší či menší puzzle, většinou založený na práci s fyzikou či různými elementy. Prozkoumávání světa mi zprvu vyloženě dělalo radost, protože každá hádanka je jiná a téměř nic se tam neopakuje. Mechanismy jsou navíc příjemně propojené - v horách se musí hráč dobře obléci, v poušti se naopak nepřehřát. Rychlé rozbíjení zbraní, ač mi zprvu příliš nevonělo, nakonec beru jako ohromné plus, protože hráč nepřilne jen k jednomu meči, se kterým proběhne celou hrou, ale je nucen měnit zbraně dle situace. Každý nepřítel má trochu jiné chování a na každého platí trochu něco jiného - jiný typ zbraně, jiný element, jiná sekvence útoku. A minimálně ze začátku, kdy je všeho nedostatek, je potřeba být docela vynalézavý. I samotné boje jsou svým způsobem puzzly, kde se nevyplatí jen bezmyšlenkovitě rubat do nepřítele... Na každém puzzlu a na každé důležité lokaci je vidět poctivá ruční a s láskou k žánru odvedená práce. A myslím to vážně. Ani leckteré pětihodinové tituly nemají tak rozmanitý design, jako tenhle 100+ hodin dlouhý kolos.
A tím se zároveň dostávám k mému osobnímu problému, který se hrou mám: délka. Když to chce člověk prošmejdit opravdu poctivě všechno se vším všudy, tak je to fakt strašně dlouhé. A i přes zmiňovanou rozmanitost jsem byl ke konci hrou už docela unavený. Breath of the Wild je čistá hratelnost a tu hra zvládá perfektně. Není to ale příběhové RPG (i když si pár RPG prvků vypůjčuje), nýbrž akční puzzle adventura. Mapa je na můj vkus někdy až příliš velká (i vertikálně), proluky mezi intenzivnějšími dějovějšími částmi (Divine Beasts) hrozně dlouhé a příběhu velice poskrovnu (v podstatě jen vzpomínky roztroušené po světě). Dialogy s NPC jsou sympatické, často i docela vtipné, ale strašně jednoduché. Nemusí se mnou každý samozřejmě souhlasit, protože pro každého tohle problém nebude, ale já osobně u 100h+ dlouhé hry potřebuju pro udržení pozornosti příběhovou složku a ta mi v téhle podobě nestačila.
Kamenem úrazu pro mě byly i questy. Těch hlavních je jen pár a představují velké, spíše obecné cíle. Pak tu jsou shrine questy, které se nějak týkají svatyň, jejichž nalézání je ústředním motivem hry. Tyhle shrine "questy" ale slouží jen jako jakási nápověda k řešení určité hádanky. A pak tu máme side questy, které jsou zase čisté generické fetch peklo typu: dones 10 kobylek, uvař mi tohle jídlo, posbírej 55 (!) hub rostoucích na skalách, najdi ztracenou manželku random pohozenou někde nelogicky na úplně opačné (!) straně mapy, přines mi ukázat 10 různých zbraní ze všech koutů světa, vyfoť mi zvíře (bez dvojsmyslu)... Říkal jsem si, že tohle, s ohledem na jinak vysoce kvalitní a inovativní zbytek hry, tvůrci snad ani nemyslí vážně a spíš mi to hru kazilo, než naopak. V pozdější fázi jsem je už ani neplnil (mému OCD navzdory). Celý ten svět je krásný, rozmanitý, nadupaný obsahem, ale přesto svým způsobem prázdný a jakmile se mi okoukala prostředí, hádanky, jednotlivé mechanismy a začal se opakovat loot, zmizela i motivace hru hrát a míra zábavnosti tehdy začala docela klesat. Po osvobození poslední Divine Beast jsem si to zamířil rovnou doprostřed mapy a skrze Hyrule Castle bez zastávek proběhnul až k bossovi. Po 110 hodinách jsem měl už prostě dost.
Nechci znít až přehnaně kriticky. Breath of the Wild je skvělá hra s chytlavou a odladěnou hratelností, která svého otevřeného světa skutečně využívá a kde je stále, co objevovat. Z důvodu častého dějového vacuua a absence zajímavějších dílčích cílů ale moje pozornost u takto dlouhé hry postupně opadla a já začal ztrácet motivaci pokračovat dál.
Pro: core hratelnost, komplexní mechanismy, design světa a interakce s ním, puzzly a jejich rozmanitost, grafická stylizace, pohyb, flashbacky s kawaii Zeldou, občas soundtrack
Proti: s ohledem na žánr přehnaně dlouhé, příběh hraje minoritní roli a nemotivuje, až na pár výjimek absence normálních dějových questů, příšerné víly, repetitivní animace, některé otravné zvuky, děsně zdlouhavé vaření, občas soundtrack
SpellForce: The Breath of Winter
VurhorAch, kde jen jsou ty časy starých dobrých datadisků z nultých let, jejichž délka a obsah by se v dnešní době rovnaly pěti DLCčkům, každé za přemrštěnou cenou...
První datadisk si udržuje ono sympatické kouzlo původní hry, přičemž přináší další extrémně návykovou jízdu, která bude tentokrát hodně přeelfována. Hlavní příběh je vcelku slušný, i přestože je vlastně dost předvídatelný, ale tak co na tom. Dyť je to hrdinská fantasy! I hlavní hrdina je zde povedenější, na rozdíl od hrdiny z původní hry už není tak mdlý a má více emocionálních dialogů. The Nameless One nebo Geralt z Rivie to sice není, ale od minula to je rozhodně změna k lepšímu.
Z hlediska hratelnosti je Breath of Winter v podstatě stejnou pochoutkou jako původní hra. Ovšem tvůrci si tentokrát s mnoha lokacemi pohráli, aby hratelnosti dodali trochu více inovační nádech, který by se neskládal z pouha pouhého "vybuduj základnu, znič tu nepřátelskou". Díky tomu se například dočkáme částečné eskort mise, během které musí hráč do určité doby držet jednu pozici, dokud nebude nucen nevyhnutelně ustoupit na další, nebo i mise, ve které se mu uprostřed jednou za čas vyrojí nepřátelské přízraky. (Ta mi trvala nejdéle a byla frustrující jak prase. Jakože fakt hodně. Málem mě to přimělo s hrou skončit.) Jinak má datáč opět skvěle zvládnout atmosféru, která se projevuje v podmanivém prostředí a samozřejmě hudbě, která je zde taktéž parádní.
Obzvlášť tento track je boží. Ten začátek! <3
Zápory jsou v podstatě stejné jak u původní hry. I když je hlavní hrdina povahově lepší, stejně se opět neobtěžuje sám od sebe zapojit do bitvy, dokud ho někdo nenapadne, případně pokud ho o to slušně nepožádáte. Stejně tak se zas musí hráč připravit na úmorně dlouhé túry po obrovitanských mapách, během kterých si nejen stačíte udělat kafe, ale možná i koupit ve večerce nějaký to pivo. Plus jsem zaznamenal, že je občas problém i se zvukem. Mnohokrát se mi stávalo, že jsem zaslechl zcela nezaměnitelný zvuk upozornění z Windows XP. Ty vole. To to nikdo netestoval? Vždyť to je docela ostuda, chlapi.
Ve výsledku jsem u toho ale zase seděl dlouhé hodiny a nemohl se odtrhnout. Breath of Winter je zkrátka důstojným dátačem, který by si žádný fanda původní hry neměl nechat ujít.
A to tam je ještě jeden!
První datadisk si udržuje ono sympatické kouzlo původní hry, přičemž přináší další extrémně návykovou jízdu, která bude tentokrát hodně přeelfována. Hlavní příběh je vcelku slušný, i přestože je vlastně dost předvídatelný, ale tak co na tom. Dyť je to hrdinská fantasy! I hlavní hrdina je zde povedenější, na rozdíl od hrdiny z původní hry už není tak mdlý a má více emocionálních dialogů. The Nameless One nebo Geralt z Rivie to sice není, ale od minula to je rozhodně změna k lepšímu.
Z hlediska hratelnosti je Breath of Winter v podstatě stejnou pochoutkou jako původní hra. Ovšem tvůrci si tentokrát s mnoha lokacemi pohráli, aby hratelnosti dodali trochu více inovační nádech, který by se neskládal z pouha pouhého "vybuduj základnu, znič tu nepřátelskou". Díky tomu se například dočkáme částečné eskort mise, během které musí hráč do určité doby držet jednu pozici, dokud nebude nucen nevyhnutelně ustoupit na další, nebo i mise, ve které se mu uprostřed jednou za čas vyrojí nepřátelské přízraky. (Ta mi trvala nejdéle a byla frustrující jak prase. Jakože fakt hodně. Málem mě to přimělo s hrou skončit.) Jinak má datáč opět skvěle zvládnout atmosféru, která se projevuje v podmanivém prostředí a samozřejmě hudbě, která je zde taktéž parádní.
Obzvlášť tento track je boží. Ten začátek! <3
Zápory jsou v podstatě stejné jak u původní hry. I když je hlavní hrdina povahově lepší, stejně se opět neobtěžuje sám od sebe zapojit do bitvy, dokud ho někdo nenapadne, případně pokud ho o to slušně nepožádáte. Stejně tak se zas musí hráč připravit na úmorně dlouhé túry po obrovitanských mapách, během kterých si nejen stačíte udělat kafe, ale možná i koupit ve večerce nějaký to pivo. Plus jsem zaznamenal, že je občas problém i se zvukem. Mnohokrát se mi stávalo, že jsem zaslechl zcela nezaměnitelný zvuk upozornění z Windows XP. Ty vole. To to nikdo netestoval? Vždyť to je docela ostuda, chlapi.
Ve výsledku jsem u toho ale zase seděl dlouhé hodiny a nemohl se odtrhnout. Breath of Winter je zkrátka důstojným dátačem, který by si žádný fanda původní hry neměl nechat ujít.
A to tam je ještě jeden!
Pro: nové nápady misí, hratelnost, hudba, atmosféra
Proti: ignore hlavního hrdiny, opět občas běžkařský simulátor
Mortal Kombat II
Han22Mortal Kombat 2 přišel rok po jedničce a přinesl spoustu věcí, které chyběly v první díle. Mám ho spojený především s létem 1997 a jednou Sega hernou uprostřed zapadlého domku v brněnských Bohunicích.
Dvojka začíná příběhově na konci prvního dílu. Shang Tsung prohrál Mortal Kombat, ale císař Shao Kahn mu dal druhou šanci, omladil ho aby vedl jeho skvadru bojovníků proti válečníkům ze Země. Ty nalákal do Jinozemě na další, rozhodující Mortal Kombat.
Z jedničky se vrací Liu Kang, Raiden, Johnny Cage, Scorpion. Je tu i Sub Zero s totožnými pohyby, i když v jeho případě jde o mladšího bratra toho původního vlastním jménem Kuai Liang. Chybí tak pouze unesená Sonya a Kano. Šestým navrátilcem a hratelnou postavou, je výše uvedený Shang Tsung, který využívá všeho co uměl v jedničce jako boss - chrlení fireballů i proměny, dlužno říct že to rozhodně není tak silné.
Na nových postavách si tvůrci dali záležet - máme tu ještěřího ninju a Shang Tsungova zabijáka Reptila, Jinozemskou princeznu a vražedkyni Kitanu s ostrými vějíři, její zubatý klon Mileenu s neméně ostrými sai. Je tu prastarý šaolinský mistr Kung Lao s vrhacím kloboukem (inspirace v Goldfingerovi?), další voják maj. Jackson "Jax" Briggs a moje nejoblíbenější postava v dětství - zubatý tarkatanský mutant Baraka s noži vysunujícími se z paží.
Zlepšila se i grafika, prostředí jsou barevná, různorodá a smrtící (most přes kyselinové jezírko), animace jsou stále stejně kvalitní jako v prvním díle.
A nejvíce novinek je v hratelnosti. Postavám přibyly nové útoky, každá má nyní zhruba 3-4. Upřimně, spousta z nich je opět nepoužitelných, typickým příkladem jsou útoky postavené na držení tlačítka 3-4 sekundy, na což v boji nemáte čas, nebo útoky s mačkáním nahoru, které slouží jako skok, takže jsou prakticky neproveditelné. Hlavně přibyly zakončení - pro pedofily jsou tu Babality, na třech místech je možno provést Pit Fatalitu, každá postava má Friendship, což je více či méně trapná srandička místo očekávané brutality. Pozor, friendship či babalitu lze provést pouze pokud ve vítězném kole nepoužijete žádný box, jen kopy.
A každá postava má dvě fatality, Shang Tsung dokonce tři. Tady se tvůrci vyřádili nejvíce a oproti sucharským kouskům z jedničky už nechybí nic co na sérii miluji - trhání rukou, půlky těla, rozpůlení, sežrání, exploze, spálení. Moje nejoblíbenější byl Liu Kang, který se promění na draka a dá si půlku soupeře jako svačinku.
Největším průserem hry tak stejně jako v první díle je obtížnost. Ta není o skillu, ale o sadismu počítače, který strojově přesně reaguje na každý Váš pohyb, drtivou většinu útoků vykrývá a čte myšlenky. Pokud si nastavíte cheat na freeplay a obtížnost very easy, stane se z turnajového střetnutí s dvanácti oponenty procházka růžovým sadem.
A pak narazíte na Kintara, čtyřrukou bestii, která je prostě neporazitelná. Zkusil jsem všechno a marně - skok+kop skončí krytem a přehozem, střílecí kouzla opětuje vlastními či skokem na hlavu, jakýkoliv útočný pohyb skončí opět přehozem. I když se mi něco povedlo, damage mým útoků byla poloviční, navíc stačí 3-4 skoky na hlavu, kterým se prakticky nedá utéct ani bránit a konec. Nakonec jsem objevil taktiku, která tak jednou za 5-10 kol se štěstím zabrala - spodní firebally s Liu Kangem.
Shao Kahn po něm je už "jen" kurevsky těžký, porazit se dá i když má také svoje (série ramenních útoků v rohu, proti kterým se nedá bránit ani vstát), kupodivu nejvíce zabírají obyčejné podkopy.
Můj původní plán dohrát všech 12 postav díky šílené obtížnosti padl. Dohrál jsem to se třemi postavami (Liu Kang, Jax, Baraka) s ostatními si zkusil zahrát, zkusil "kouzla" i "zakončováky" a stačilo.
Mortal Kombat 2 je stále zábava, ale díky té obtížnosti na konci se rychle mění na frustraci.
Dvojka začíná příběhově na konci prvního dílu. Shang Tsung prohrál Mortal Kombat, ale císař Shao Kahn mu dal druhou šanci, omladil ho aby vedl jeho skvadru bojovníků proti válečníkům ze Země. Ty nalákal do Jinozemě na další, rozhodující Mortal Kombat.
Z jedničky se vrací Liu Kang, Raiden, Johnny Cage, Scorpion. Je tu i Sub Zero s totožnými pohyby, i když v jeho případě jde o mladšího bratra toho původního vlastním jménem Kuai Liang. Chybí tak pouze unesená Sonya a Kano. Šestým navrátilcem a hratelnou postavou, je výše uvedený Shang Tsung, který využívá všeho co uměl v jedničce jako boss - chrlení fireballů i proměny, dlužno říct že to rozhodně není tak silné.
Na nových postavách si tvůrci dali záležet - máme tu ještěřího ninju a Shang Tsungova zabijáka Reptila, Jinozemskou princeznu a vražedkyni Kitanu s ostrými vějíři, její zubatý klon Mileenu s neméně ostrými sai. Je tu prastarý šaolinský mistr Kung Lao s vrhacím kloboukem (inspirace v Goldfingerovi?), další voják maj. Jackson "Jax" Briggs a moje nejoblíbenější postava v dětství - zubatý tarkatanský mutant Baraka s noži vysunujícími se z paží.
Zlepšila se i grafika, prostředí jsou barevná, různorodá a smrtící (most přes kyselinové jezírko), animace jsou stále stejně kvalitní jako v prvním díle.
A nejvíce novinek je v hratelnosti. Postavám přibyly nové útoky, každá má nyní zhruba 3-4. Upřimně, spousta z nich je opět nepoužitelných, typickým příkladem jsou útoky postavené na držení tlačítka 3-4 sekundy, na což v boji nemáte čas, nebo útoky s mačkáním nahoru, které slouží jako skok, takže jsou prakticky neproveditelné. Hlavně přibyly zakončení - pro pedofily jsou tu Babality, na třech místech je možno provést Pit Fatalitu, každá postava má Friendship, což je více či méně trapná srandička místo očekávané brutality. Pozor, friendship či babalitu lze provést pouze pokud ve vítězném kole nepoužijete žádný box, jen kopy.
A každá postava má dvě fatality, Shang Tsung dokonce tři. Tady se tvůrci vyřádili nejvíce a oproti sucharským kouskům z jedničky už nechybí nic co na sérii miluji - trhání rukou, půlky těla, rozpůlení, sežrání, exploze, spálení. Moje nejoblíbenější byl Liu Kang, který se promění na draka a dá si půlku soupeře jako svačinku.
Největším průserem hry tak stejně jako v první díle je obtížnost. Ta není o skillu, ale o sadismu počítače, který strojově přesně reaguje na každý Váš pohyb, drtivou většinu útoků vykrývá a čte myšlenky. Pokud si nastavíte cheat na freeplay a obtížnost very easy, stane se z turnajového střetnutí s dvanácti oponenty procházka růžovým sadem.
A pak narazíte na Kintara, čtyřrukou bestii, která je prostě neporazitelná. Zkusil jsem všechno a marně - skok+kop skončí krytem a přehozem, střílecí kouzla opětuje vlastními či skokem na hlavu, jakýkoliv útočný pohyb skončí opět přehozem. I když se mi něco povedlo, damage mým útoků byla poloviční, navíc stačí 3-4 skoky na hlavu, kterým se prakticky nedá utéct ani bránit a konec. Nakonec jsem objevil taktiku, která tak jednou za 5-10 kol se štěstím zabrala - spodní firebally s Liu Kangem.
Shao Kahn po něm je už "jen" kurevsky těžký, porazit se dá i když má také svoje (série ramenních útoků v rohu, proti kterým se nedá bránit ani vstát), kupodivu nejvíce zabírají obyčejné podkopy.
Můj původní plán dohrát všech 12 postav díky šílené obtížnosti padl. Dohrál jsem to se třemi postavami (Liu Kang, Jax, Baraka) s ostatními si zkusil zahrát, zkusil "kouzla" i "zakončováky" a stačilo.
Mortal Kombat 2 je stále zábava, ale díky té obtížnosti na konci se rychle mění na frustraci.
Shadow Man
BaalTak toto je jedna z her mého dětství, pokud si dobře pamatuji, tak byla mezi prvními co jsem hrál, když jsem poprvé dostal od rodičů PC :-) . Jedná se o akční adventuru viděnou z pohledu třetí osoby, která je zasazená v metrodivania stylu. Tedy celá velká mapa je jakýsi labyrint, který je uzamčen různými průchody a vy tyto průchody musíte otevírat pomocí své duševní síly. Tu sbíráte v nádobách roztroušených různě po mapě.
A dále sbíráte různé předměty nutné pro další postup na mapě. V kombinaci sbírání duší z nádob a různých předmětů nebo nových zbraní tak můžete otevřít celou velkou mapu a všechno prošmejdit. Jak tady už bylo psáno v komentářích, někdy působí tato hra poněkud nepřehledně a člověka otravuje neustálý respawn nepřátel, jak se musíte vracet zpátky již vámi objevenými lokacemi. I když souboje s minibossy byly pro mě celkem v pohodě, tak u finálního bosse jsem se pořádně zapotil. I s nejlepší výbavou a zbraněmi byl docela problém ho porazit.
Ve hře byste měli objevit 120 duší, abyste získali a odemkli všechno na mapě. S tímto úkolem mi hodně pomohl přehled o umístění duší od Andreje Eperješiho. Na cz/sk scéně známého drtiče her, který na velké množství her udělal detailní návody.
https://www.cheater.cz/pc-hry/shadowman/navod/1426/
Dávám tady odkaz na jeho zpracovaný přehled duší, protože vyšel remaster shadow mana a předpokládám, že mnozí si tuto hru nyní budou chtít zahrát. Nejenom staří harcovnící, ale třeba i noví hráči.
A dále sbíráte různé předměty nutné pro další postup na mapě. V kombinaci sbírání duší z nádob a různých předmětů nebo nových zbraní tak můžete otevřít celou velkou mapu a všechno prošmejdit. Jak tady už bylo psáno v komentářích, někdy působí tato hra poněkud nepřehledně a člověka otravuje neustálý respawn nepřátel, jak se musíte vracet zpátky již vámi objevenými lokacemi. I když souboje s minibossy byly pro mě celkem v pohodě, tak u finálního bosse jsem se pořádně zapotil. I s nejlepší výbavou a zbraněmi byl docela problém ho porazit.
Ve hře byste měli objevit 120 duší, abyste získali a odemkli všechno na mapě. S tímto úkolem mi hodně pomohl přehled o umístění duší od Andreje Eperješiho. Na cz/sk scéně známého drtiče her, který na velké množství her udělal detailní návody.
https://www.cheater.cz/pc-hry/shadowman/navod/1426/
Dávám tady odkaz na jeho zpracovaný přehled duší, protože vyšel remaster shadow mana a předpokládám, že mnozí si tuto hru nyní budou chtít zahrát. Nejenom staří harcovnící, ale třeba i noví hráči.
Pro: zajímavé voodoo zasazení, hororová atmosféra, není to jenom o bezduchém střílení
Proti: otravný respawn nepřátel, souboj s finálním bossem je opravdu o nervy
Crash Bandicoot N. Sane Trilogy
Tento remaster jsem odehrála v rozmezí dvou týdnů, a tak mám v živé paměti všechny tři díly a mohu je tak porovnávat. Než se do toho pustím, tak bych ráda napsala, že se předělávka starých her povedla. Byla zcela zachována hratelnost starých dílů a grafické i zvukové vylepšení je moc povedené. Hra je krásně plynulá (až na některé úrovně, kdy se z toho na chvíli stala slide show) a nemám se vracet k originálu, byť mám i ten ráda.
S Crashem mám ambivalentní vztah. Mám ho ráda a baví mě, ale nemám ráda (respektive nejdou mi) plošinovky. Proto na první díl, který je z pohledu celé trilogie nejblíže k čisté plošinovce, vzpomínám tak trochu jako na peklo na zemi. Nejvíce totiž počítá s na milimetr přesnými a na milisekundu přesně načasovanými skoky, což se projeví zejména v posledních úrovních, jako je High Road, Slippery Climb či nepovinný Stormy Ascent (jen při vzpomínce na Stormy Ascent mám tik v oku). Na Crashe nečekají žádné úrovně typu jízda na motorce, letadla (výjimkou je jízda na praseti) jako v následujících dílech a ani nepřijde žádné vylepšení skoků ulehčující život. Jen čistá bolest, teda skákání. Na druhou stranu mám pocit, že první díl je nejvíce štědrý, co se týče beden se životy a beden s maskou.
Druhý díl už s obtížností trochu polevil, ovšem i tak ty úrovně se včelami, stoky či pistony ze své hlavy nikdy nevymažu. A ty všudypřítomné nitro krabice... Kdy cokoliv jiného s klidem přeskočím, ale jakmile mám přeskočit nitro bednu, tak je hned problém a hned to nejde tak lehce. Přibylo létání s jet packem, které mě zrovna dvakrát nebavilo, i když hudba byla v těchto úrovních povedená. Nejvíce mě bavily zasněžené úrovně, kdy mě klouzání po ledu a počítání s ním při skocích bavilo. Poslední bossfight tohoto dílu byl... divný. Předem jsem se připravila, že to bude mít několik fází, že přijde něco děsivého po oné naháněčce ve vesmíru a ono ne.
Třetí díl je určitě nejlehčí a nejvíce přístupný. Ubylo požadavků na přesnost a přibyly úrovně, kde o plošinky vůbec nešlo. Závody mě bavily, stejně jako podvodní části, letadla jsem spíše přetrpěla (naštěstí se obě úrovně povedly na poprvé) a skútry taktéž. I co se týče bossfightů, tak jsem je opakovala o dost méně (nebo vůbec) než v předchozích dílech, kdy hlavně v jedničce to nikdy nebyla otázka jednoho, dvou pokusů.
Vzhledem k mým indispozicím k plošinovkám mě nejvíce bavil třetí díl, ale na druhou stranu dokážu ocenit, jakou výzvu poskytuje první díl a ten mi v hlavně utkvěl i nejvíce.
S Crashem mám ambivalentní vztah. Mám ho ráda a baví mě, ale nemám ráda (respektive nejdou mi) plošinovky. Proto na první díl, který je z pohledu celé trilogie nejblíže k čisté plošinovce, vzpomínám tak trochu jako na peklo na zemi. Nejvíce totiž počítá s na milimetr přesnými a na milisekundu přesně načasovanými skoky, což se projeví zejména v posledních úrovních, jako je High Road, Slippery Climb či nepovinný Stormy Ascent (jen při vzpomínce na Stormy Ascent mám tik v oku). Na Crashe nečekají žádné úrovně typu jízda na motorce, letadla (výjimkou je jízda na praseti) jako v následujících dílech a ani nepřijde žádné vylepšení skoků ulehčující život. Jen čistá bolest, teda skákání. Na druhou stranu mám pocit, že první díl je nejvíce štědrý, co se týče beden se životy a beden s maskou.
Druhý díl už s obtížností trochu polevil, ovšem i tak ty úrovně se včelami, stoky či pistony ze své hlavy nikdy nevymažu. A ty všudypřítomné nitro krabice... Kdy cokoliv jiného s klidem přeskočím, ale jakmile mám přeskočit nitro bednu, tak je hned problém a hned to nejde tak lehce. Přibylo létání s jet packem, které mě zrovna dvakrát nebavilo, i když hudba byla v těchto úrovních povedená. Nejvíce mě bavily zasněžené úrovně, kdy mě klouzání po ledu a počítání s ním při skocích bavilo. Poslední bossfight tohoto dílu byl... divný. Předem jsem se připravila, že to bude mít několik fází, že přijde něco děsivého po oné naháněčce ve vesmíru a ono ne.
Třetí díl je určitě nejlehčí a nejvíce přístupný. Ubylo požadavků na přesnost a přibyly úrovně, kde o plošinky vůbec nešlo. Závody mě bavily, stejně jako podvodní části, letadla jsem spíše přetrpěla (naštěstí se obě úrovně povedly na poprvé) a skútry taktéž. I co se týče bossfightů, tak jsem je opakovala o dost méně (nebo vůbec) než v předchozích dílech, kdy hlavně v jedničce to nikdy nebyla otázka jednoho, dvou pokusů.
Vzhledem k mým indispozicím k plošinovkám mě nejvíce bavil třetí díl, ale na druhou stranu dokážu ocenit, jakou výzvu poskytuje první díl a ten mi v hlavně utkvěl i nejvíce.
Mortal Kombat
Bojovky nejsou žánrem, který bych příliš komentoval či vůbec znal. V devadesátkách jsem sice proháněl v různých hernách Tekkeny, Street Fightery či Soul Blade, ale protože bojovky byly vždy spíše doména konzolí či předtím arkád, se zánikem heren jsem jako PC hráč ztratil niť.
Mezi všemi byla pro mě vždycky králem série Mortal Kombat. Ať už to bylo ve videoherně, na PC u kamaráda, v různých sega či playstation hernách a samozřejmě později i doma, vždycky jsem se k němu vracel. Na papírcích jsem měl fatality, komba i "kouzla", zapisoval si příběhy postav a skládal si z něj obraz světa, který mě dodnes fascinuje. Milval jsem filmy (ano i ten druhý), po nocích koukal na Nově na seriál, později na youtube shlédnul "story mód" novějších pro mě nedostupných dílů. A není to tak dávno co jsem si užil brutální animovanou řezničinu z tohohle světa a těším se na nový film.
Tak proč jen 60%? Když jsem si tak po sto letech pustil první díl herní série, došlo mi, že moje láska se týkala spíše druhého a především třetího dílu.
Ano díky jedničce to všechno vzniklo a já jsem za ni vděčný jenže.. Příběh je notorický známý - sedmička bojovníků se utkává v turnaji Mortal Kombat o osud Zeměříše, na kterou si dělá zálusk čaroděj z Jinozemě Shang Tsung se čtyřrukou stvůrou Gorem. Představí se ikonické postavy - šaolinský mnich Liu Kang, hollywoodský herec Johnny Cage, vojanda Sonya Blade, kriminálník z organizace Černý drak Kano, nemrtvý ninja Scorpion (alias Hanzo Hasashi) s ikonickým "get over her" hákem, ledový ninja z Lin Kuei Sub-Zero (alias Bi-Han) a bůh blesků a hromů Raiden. A i tady to hapruje - Raiden je vykreslený v outru jako zmetek, Scorpion si sundá masku a má normální tvář!!.
Graficky je to průměr, vyblité nedetailní a nezáživné prostředí, navíc ta digitalizovaná grafika prostě stárne hůř než ručně kreslená. Abych byl fér, animace postav, boj a to všechno kolem je samozřejmě parádní.
Postavy - 7 bojovníků je prostě žalostně málo, navíc každá má jen jeden "střílecí" útok a k tomu jeden-dva další pohyby. Některé jsou k ničemu (Sub-Zerův skluz, Scorpionův teleport, Sonyin let vzduchem, Cagův box do koulí) jiné v žáru bitvy příliš složité na rychlé provedení (Sonyin chyt nohou, Kanův kotoul). Kromě toho má každá postava pouze jedinou fatalitu, což je oproti dalším dílům fakt slabota. Žádná taková originální jako v novějších dílech tu není, jen standartní uražení/utržení hlavy, spálení atd... Vím že to není fér srovnávat hru s pozdějšími díly, ale prostě Mortal Kombat 1 toho příliš nenabízí.
A kulhá i hratelnost. Samozřejmě jsem zkoušel různé kouzlíčka, finty, než jsem zjistil že i na very easy počítač vykryje a nemilosrdně potrestá 95% takových útoků. Obtížnost roste raketově s tím, kolik vyhrajete zápasů, finální mač se Shang Tsungem se stal peklem, na které by 4 kredity rozhodně nestačily (ano použil jsem cheat na neomezeně pokračování). Nakonec jsem objevil, že stačí v určitém rytmu spamovat skok+kop, odstup vzad a pořád dokola a soupeř je většinou bezmocný. Když ne, stačí vykrýt v kleče útoky, a odskákat pryč a znovu. Díky tomu jsem dohrál všech 7 postav a jsem v rozpacích.
Ano Mortal Kombat 1 přinesl start úžasného světa i herní série, přinesl krev, brutalitu a fatality a vytvořil ikonická jména. Ale sám o sobě toho moc nenabízí. Takže 60%.
Mezi všemi byla pro mě vždycky králem série Mortal Kombat. Ať už to bylo ve videoherně, na PC u kamaráda, v různých sega či playstation hernách a samozřejmě později i doma, vždycky jsem se k němu vracel. Na papírcích jsem měl fatality, komba i "kouzla", zapisoval si příběhy postav a skládal si z něj obraz světa, který mě dodnes fascinuje. Milval jsem filmy (ano i ten druhý), po nocích koukal na Nově na seriál, později na youtube shlédnul "story mód" novějších pro mě nedostupných dílů. A není to tak dávno co jsem si užil brutální animovanou řezničinu z tohohle světa a těším se na nový film.
Tak proč jen 60%? Když jsem si tak po sto letech pustil první díl herní série, došlo mi, že moje láska se týkala spíše druhého a především třetího dílu.
Ano díky jedničce to všechno vzniklo a já jsem za ni vděčný jenže.. Příběh je notorický známý - sedmička bojovníků se utkává v turnaji Mortal Kombat o osud Zeměříše, na kterou si dělá zálusk čaroděj z Jinozemě Shang Tsung se čtyřrukou stvůrou Gorem. Představí se ikonické postavy - šaolinský mnich Liu Kang, hollywoodský herec Johnny Cage, vojanda Sonya Blade, kriminálník z organizace Černý drak Kano, nemrtvý ninja Scorpion (alias Hanzo Hasashi) s ikonickým "get over her" hákem, ledový ninja z Lin Kuei Sub-Zero (alias Bi-Han) a bůh blesků a hromů Raiden. A i tady to hapruje - Raiden je vykreslený v outru jako zmetek, Scorpion si sundá masku a má normální tvář!!.
Graficky je to průměr, vyblité nedetailní a nezáživné prostředí, navíc ta digitalizovaná grafika prostě stárne hůř než ručně kreslená. Abych byl fér, animace postav, boj a to všechno kolem je samozřejmě parádní.
Postavy - 7 bojovníků je prostě žalostně málo, navíc každá má jen jeden "střílecí" útok a k tomu jeden-dva další pohyby. Některé jsou k ničemu (Sub-Zerův skluz, Scorpionův teleport, Sonyin let vzduchem, Cagův box do koulí) jiné v žáru bitvy příliš složité na rychlé provedení (Sonyin chyt nohou, Kanův kotoul). Kromě toho má každá postava pouze jedinou fatalitu, což je oproti dalším dílům fakt slabota. Žádná taková originální jako v novějších dílech tu není, jen standartní uražení/utržení hlavy, spálení atd... Vím že to není fér srovnávat hru s pozdějšími díly, ale prostě Mortal Kombat 1 toho příliš nenabízí.
A kulhá i hratelnost. Samozřejmě jsem zkoušel různé kouzlíčka, finty, než jsem zjistil že i na very easy počítač vykryje a nemilosrdně potrestá 95% takových útoků. Obtížnost roste raketově s tím, kolik vyhrajete zápasů, finální mač se Shang Tsungem se stal peklem, na které by 4 kredity rozhodně nestačily (ano použil jsem cheat na neomezeně pokračování). Nakonec jsem objevil, že stačí v určitém rytmu spamovat skok+kop, odstup vzad a pořád dokola a soupeř je většinou bezmocný. Když ne, stačí vykrýt v kleče útoky, a odskákat pryč a znovu. Díky tomu jsem dohrál všech 7 postav a jsem v rozpacích.
Ano Mortal Kombat 1 přinesl start úžasného světa i herní série, přinesl krev, brutalitu a fatality a vytvořil ikonická jména. Ale sám o sobě toho moc nenabízí. Takže 60%.
Project Eden
Hra zpracovává zajímavý námět tzv. úlového města, které roste do výšky o tisíci patrech. Na vrcholu ve věžích žijí ti nejbohatší lidé své idylické životy, někde uprostřed pak střední třída a chudina pak ve spodních patrech města bojuje o své životy. No a co je v těch nejspodnějších patrech to nikdo neví. Možná je to i dobré nevědět, jaký zmutovaný život tam přežívá :-) .
A tady se dostáváme k vaší čtyřčlenné partě hrdinů, kteří mají prošetřit zmizení servisní jednotky, která byla pověřena opravit důležité zařízení někde ve spodních patrech. Jedná se o akční adventuru viděnou z pohledu třetí osoby, ve které střídavě ovládáte své čtyři členy vyšetřovací jednotky. Ve hře musíte kombinovat schopnosti jednotlivých členů party, abyste se dostali skrze úroveň dále. Takže nejde jen o bezduché střílení, ale musíte i zapojit šedou kůru mozkovou. I když má jít o gigantické město, tak nakonec projdete pouze 11 různě laděných úrovní úlového města.
Projekt Eden mě zaujal celkem dobrým leveldesignem, příběhem, hádankami a svou lehce hororovou atmosférou. Škoda jenom, že dnes už takové hry takřka nevycházejí.
A tady se dostáváme k vaší čtyřčlenné partě hrdinů, kteří mají prošetřit zmizení servisní jednotky, která byla pověřena opravit důležité zařízení někde ve spodních patrech. Jedná se o akční adventuru viděnou z pohledu třetí osoby, ve které střídavě ovládáte své čtyři členy vyšetřovací jednotky. Ve hře musíte kombinovat schopnosti jednotlivých členů party, abyste se dostali skrze úroveň dále. Takže nejde jen o bezduché střílení, ale musíte i zapojit šedou kůru mozkovou. I když má jít o gigantické město, tak nakonec projdete pouze 11 různě laděných úrovní úlového města.
Projekt Eden mě zaujal celkem dobrým leveldesignem, příběhem, hádankami a svou lehce hororovou atmosférou. Škoda jenom, že dnes už takové hry takřka nevycházejí.
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Alan Wake
+31
Napsala raisen, 25 dní
Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem… -
Terminator:…
+30
Terminator: Resistance
Napsal Zoltan, 25 dní
Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou… -
Syberia
+30
Napsal berry1009, 14 dní
V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do… -
Mass Effect 3
+29
Napsala Katt, 20 dní
Hodnocená verze - Legendary Edition Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc… -
Mass Effect 3
+28
Napsal H34D, 12 dní
Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku… -
DOOM + DOOM II
+24
Napsal H34D, 7 dní
Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři… -
Final Fantasy IV
+22
Napsal Tainaru, 11 dní
Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do… -
Dishonored 2
+22
Napsal Jumas, 5 dní
Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání… -
Ve stínu havrana
+22
Napsal CrisBenton, 18 dní
No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín… -
What Remains of…
+21
What Remains of Edith Finch
Napsal rikuhahl, 6 dní
No co to je tohle? Jsem si mylně myslel, že si jdu zahrát walking simulátor a budu pobíhat…
Pro: GRAFIKA, roztomilá zvířátka, relax, soundtrack, kampaň, zajímavé fakta
Proti: bugy, DLC