Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

The Deed

  • PC 35
Vaším úkolem v této adventurce je spáchat vraždu a nebýt zatčen. Odehrává ve velmi malém časoprostoru (domek-večer). Také váš inventář je omezen (zbraň+důkaz).

Hra má tři fáze. V první se můžete seznámit s postavami a nasbírat předměty. Až si naplníte inventář, fáze končí společným jídlem. Ve druhé fázi nastražite falešnou stopu a provedete samotnou vraždu. Ve třetí už přichází inspektor a výslech.

Adventurku lze dohrát za pět minut. Hlavní síla ovšem spočívá v množství kombinací a konců. Inspektor vás na konci vyslechne a dle vaší a jiných výpovědích a důkazů určí pachatele.

Za jeden dolar hra určitě stojí, má dobrý nápad, atmosféru a dialogy. Příjemná pro mě byla absence časových limitů, jediný je při útěku z místa činu dle použité zbraně. Pokud vám nevadí repetetivnost, můžete projít hrou vícekrát a vyzobávat achievementy. K nákupu dvojky za pět mě však jednička nepřesvědčila. Zvláště když jsem se dočetl, že ve dvojce už je těch časových limitů více. Nenašel jsem zde žádný RPG prvek, zmíněný v popisu i v diskuzi hry.

Pro: dobrý nápad, atmosféra, různé konce

Proti: krátkost a repetetivnost

+11

Townscaper

  • PC 40
Townscaper je asi taková hra, jako jsou hrou papír a pastelky, nebo plastelína. Pokud vás baví tvořit jen tak, pro proces tvoření, tak si to možná náramně užijete. Ale pokud vám tato vnitřní motivace chybí (jako mně), a potřebujete nějaký nadefinovaný cíl, tak ten tu nenajdete. Z mého pohledu je to pěkné technologické demo. Baráčky se krásně staví k sobě, náhodně volí zajímavé styly, vzhled i zvukové efekty jsou příjemné a uhlazené. Ale po max 20 minutách už tam prostě není nic moc ke zkoumání, a zájem padá na nulu. Jo, je to moc pěkné na pohled, ale nemám důvod, proč bych v této "hře" dál zůstával. Mé děti to bavilo o něco déle, ale i u nich to vypadá jen na krátké pobavení.

Celkové hodnocení: Nic moc
+6

The Darkside Detective

  • PC 70
Po několika superlativech, co jsem o této hře zaslechl jsem se i těšil na to až si to zahraju. Do výzvy se mne to vešlo, slevu jsem vychytal, takže nebyl důvod to pozdržet. No ale úplně nadšený jsem nebyl.

Námět jako takový se mi líbil. Jsem velký fanda Akta X, Lovců duchů a podobných věcí a tenhle námět se mi trefoval do noty. Ani mi tak nevadilo, že to bylo podané humorem, mám rád humor a odlehčenou formu, ale nějaká větší hloubka příběhu zde opravdu chyběla. Jste prostě klasický detektiv a louskáte jeden případ za druhým.

Ne, že by jednoduchost vadila, ale prostě při hraní jsem měl pocit, že tomu fakt něco chybí. I hlavní postava je taková nevýrazná, za to ale Váš parťák, to je jiný kafe. A nebýt něho, hra je opravdu nudná. Spíš tyhle role měli prohodit protože u jeho hlášek a jeho charakteru jsem se opravdu bavil. Dokonce Vám vše okomentuje a interakce s ním je kolikrát zábavnější než samotný případ. A to je ten problém. A u adventur je to základní kámen úrazu.

Tady se nehraje na ovládání nebo nějaké mechaniky, ale jen na tohle. No a proto jsem některé případy opravdu proletěl jednoduše a neměl jsem potřebu se tam nadále zdržovat. Samozřejmě vtip v případech byl, ale ani ten to nezachránil. Další postavy jako kdyby neexistovali a i když jich potkáte dost, žádná Vám nebo aspoň mne nezůstala v srdíčku.

Je to škoda, potenciál určitě tam byl. Pixel grafika mi nevadila, jen jsem si musel zvyknout na to velké přiblížení. Jinak byla fajn. Absence dabingu a takových věcí určitě zamrzí, ale prostě hru se snažím brát takhle jak je.

Ve výsledku ani nevím zda tuhle hru můžu doporučit. Asi bych to nebral, jen pokud Vás opravdu neláká ten námět nebo vtipný kolega, jinak to nemá cenu a na poli je spoustu adventur, které si zasluhují větší pozornost. Ale zase se to dá odehrát za relativně krátkou dobu a to beru jako plus protože kdyby hra měla trápit daleko víc, určitě by šla s hodnocením u mne hodně dolů. Do pokračování nevím jestli půjdu, možná někdy v nějaké jiné dimenzi.

Pro: kolega Dooley, námět jako takový zaujme, relativně krátká hrací doba je výhoda, když vás hra moc nebaví, pixelart, případ o vánocích, hra je jednoduchá

Proti: nevýrazný hlavní hrdina, hra postrádá hlubší příběh, vysoká cena, dabing, ostatní postavy jsou nevýrazné, nepředstavuje výzvu

+12

My Time at Sandrock

  • PC 80
Po My Time at Portia a dohrání na 100%, jsem si hned pořídila i její nepřímé pokračování ještě v early access, nakonec jsem před začátkem hraní počkala na plnou verzi. Začátek příběhu Sandrocku je časově zařazen někdy do třetí čtvrtiny příběhu v Portia (v průběhu se tedy setkáte s několika postavami právě z Portii). Zase hrajete za stavitele, který se přistěhoval do Sandrocku, který stejně jako Portia patří do Aliance svobodných měst. Sandrock je pomalu vysychající oáza obklopená pouští. Oproti Portii je tedy nutnost schraňovat, sbírat a hospodařit s vodou, zvyknout si na časté pouštní bouře, vyřešit problém s neúrodnou půdou atd.

Ačkoliv neholduji pouštní estetice, a radši pro hry preferuji jiné prostředí, na Sandrock jsem si rychle zvykla. Město a její obyvatelé mají charakter (někteří svéraznější než jiní), je tu i celkem dobrá zápletka, která ačkoliv možná trošičku přitažená v místech za vlasy, dávala vcelku smysl. Zase jsou tu mise rozdělené na ty posouvající hlavní příběh (které většinou nemají časové omezení), mise související s příběhy jednotlivých postav (které to časové omezení dost často mají) a pak stavební zakázky.

Nebudu lhát learning curve je asi podobně krutá jako v předchůdci, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla právě tu průpravu z předchozího dílu, tak mi to nepřišlo až tak hrozné. Příručka a návody byly už o dost lépe zpracované, ale i jsem měla občas potřebu využít wiki.

Zase je tu kombinace stavění, dolování nerostných surovin, kácení stromů, zahradničení i hospodářství. Poslední dvě položky jsou ale jen menším, ne tak podstatným faktorem ve hře. Hodně času člověk stráví právě pod zemí, kde dolujete dolujete dolujete. Stejně jako tomu bylo v Portia, při horničině sbíráte i části artefaktů, kterými pak můžete postupně plnit muzeum (to stálo za starou belu, ale o tom více později).

Nechybí ani bojování s padouchy nebo s různými potvorami žijící v okolí Sandrocku. Bojování není žádné umění, agresivním klikáním a občasným uhnutím vyřešíte téměř každý boj. V průběhu hry se objeví i final bosové, ale i ti jsou z většiny v klidu zvládnutelní. Hra v některých instancích varuje, že je vhodné se do konkrétního boje pouštět až v určitém levelu, ale i se svými chabými bojovými schopnostmi, jsem mise procházela o 5-10lvl níž než byla doporučená hranice.

Postupně také zlepšujete vztahy s jednotlivými obyvateli města, ať už plněním jejich zakázek, obdarovávání, hraní miniher nebo randěním. Drtivá většina postav je romancable a ke každé z těch se kterou můžete randit se váže nějaký příběh a specifické mise. Vztah s každou s postav dává hráči různé výhody, s manželstvím pak může hráč třeba získat parťáka do ruin (bojová území) nebo jako v mém případě přijít ke krásnému balíku 100 tisíc zlaťáků. Je tu i možnost potomka, ale to jsem ve hře vynechala. Socializace je možná i skrz různé festivaly a akce, které se v městě celoročně dějí.

Stejně tak si může hráč dle svého gusta upravit svůj a zahradu. Možností, jak si své obydlí vytunit je tu opravdu hodně, oproti Portia je to velký skok. Já jsem na tyto možnosti klasicky kašlala skoro celou dobu hraní a pak jsem se tomu začala trochu víc věnovat až k závěru. No žádný zázrak jsem nevyplodila, ale dalo se na to koukat.

Dvě okrajové činnosti, které jsou ale pro mě v tomto typu hry klíčové, tj. rybaření a muzeum, ale byly velké zklamání. Rybaření je velká bída. Já rozumím tomu, že v poušti se ryby jen tak budou chytat blbě, ale chytání v tekutém písku mě fakt nebavilo. Každá ryba má spešl návnadu, na kterou půjde, jinak nechytíte nic. Stejně tak chytací klec, která ve hře nahrazuje prut, musíte velmi rychle vylepšit na tu nejsilnější verzi, protože ta prvotní funguje snad jen na dvou místech v celé mapě. Nepochytala jsem všechny druhy ryb (kde každý kus má i svojí "královskou" verzi) a ani nepochytám. Není totiž důvod. Pro mise stačí chytat ty dva nejběžnější druhy, o zbytek není zájem. A do muzeum to taky nechce.

Největší tragédie celé hry je právě muzeum, které v Portii až na dvě nevyužitá místa, mohlo skladovat všechny artefakty a všechny druhy ryb, zkrátka a dobře se dalo zkompletovat. Což v Sandrocku nejde. Artefaktů jsou tři velikosti a pro každou velkost je jiná výstavka. Ale math is not mathing, a velkých středně velkých artefaktů je moc, ale míst na ně málo atd. Stejně tak "rybníček" pro ryby má jen pár míst a rozhodně není možné zde naskládat všechny druhy ryb, které jsou k chycení. Odměny za plnění muzea taky nejsou nic moc a zkrátka a dobře, je to spíš otravný aspekt hry.

Vyzobáno mám ze hry snad všechno, co k tomuto datu nabízí. Jsem si jistá, že ještě budou nějaké updaty, ale nepředpokládám nic zásadního.

Suma sumárum jsem si ale hru dost užila, strávila jsem v ní něco málo přes 130 hodin. Pro hráče, co holdují různým farming a building hrám je to dle mého lepší kousek a stojí za to.
+16

Puzzle Agent 2

  • PC 65
Agent Nelson Tethers. V prvním díle své hry Puzzle Agent mě uvedl do světa, který se tváří jako adventura, ale zároveň jste tu prostupovali příběhem (mimochodem příběhem absurdním jak z pera bratrů Coenů) formou různých hádanek a puzzlů, čímž se hra jako taková zajímavě ozvláštnila. Jinak řečeno druhá podobná v té chvíli nebyla. Dnes už to je ale jinak. Je druhý díl. Který je naprosto…ale úplně naprosto…TOTOŽNÝ. Nečekaně. Možná v lecčems o chlup horší. Ale za to o nejtenčí chlup v uchu podomního indického prodavače ovoce.  

Stejně tak, jako se Nelson Tethers vrátil do městečka Scoggins, jsem se i já po poměrně krátké době vrátil k pokračování jeho příběhu. Prostě mě zajímaly ty nezodpovězené otázky kolem té továrny na výrobu mazacích gum. K mému překvapení tu ale továrna nyní hraje prakticky minoritní roli. A to i přesto, že se tu stejně procházíte po důvěrně známých místech z prvního dílu. Ve skutečnosti tady není nic moc navíc. No, popravdě jste tu ve stejném městečku, kde potkáváte stejné lidi, a kde záhy zjistíte, že se vše dokonale odhalilo už na začátku. Nic víc. Nic míň.  

Pravda ale, že to vlastně nevadí. Pokud Vás bavilo luštit ty hádanky, ani zde o ně nebudete ušetřeni. A zde je ten hlavní důvod, proč si tuto hru pouštět. Jiný důvod to vlastně ani nemá. Vrátit se zpátky do dění toho příběhu prvního dílu? Myslíte, že to má smysl? Zde ani ne. Tvůrci totiž trošku zešíleli. Jednak tu nic moc nového neřekli a jednak ke konci ad absurdum přehnali, co mohli. Skoro to vypadá, jak kdyby tvůrci dvojku vydali jen proto, že se jim do jedničky něco nevyšlo. To se jim zde sice povedlo, ale bylo toho málo. Zatraceně málo. A ten závěr byl teda úlet. Těžkej úlet scénáristy, který neví, jak zakončit už dost tak absurdní vyšetřovačku a tak tam hodí vesmír. Ano, vesmír.  

Pořád je to ale vzorová odpočinkovka, kde vlastně ani zázrak nečekáte. Chcete si odfouknout, vyluštit pár těch fíglů, které do Vás hustili už na základce formou Klokánka. A tento účel hra splňuje vlastně perfektně, tak proč se sem nevrátit, že?
+14

Hello Neighbor

  • PC 45
Hrozně rád zkouším náhodné hry. V době, kdy mi Epic týden co týden nabízí sérii her zadarmo, jsou možnosti prakticky nepřeberné a dostanete se tak kolikrát ke kouskům, kde by Vás ani nenapadlo, jak moc Vás dokážou zabavit. No a v případě této hry se chuť si ji zahrát znásobila v momentě, kdy jsem jí spustil a já (z pohledu první osoby), coby malý prďola, zakopl míč na zahradu sousedovi, který zrovna dělal něco, co by rozhodně mělo ujít pozornosti malému rošťákovi. Leč se tak nestalo.

V tu ránu se rodí dobrodružství pro mladého hrdinu prakticky epického formátu. Jednak chcete zjistit, proč je Váš soused tak rozčilený, navztekaný a proč někoho zavřel do sklepa. Ten sklep je rázem Váš cíl. Dostat se tam. Zjistit, kde je zakopané jádro pudla celé té situace. Doufajíc, e tam snad není zakopané nic jiného. Jenže v momentě, kdy Vás soused zmerčí, jde po Vás. A jde po Vás vehementně.  

Hra se točí kolem tří aktů. Tří případů, kde podstata je pokaždé stejná. Dostat se do sklepa a zjisti, oč tu v nově nabité situaci, vlastně jde. První akt je ale ze všech nejlepší. Minimálně nejrealističtější. Graficky je hra totiž poměrně barvitá, rádoby realistická. To se s druhým a třetím aktem začne měnit výrazně k horšímu. Už i u prvního aktu je ale zatraceně znát, že se tu tvůrci na jakékoliv herní mechanismy absolutně vykašlali.  

Hráče totiž nechají volně pobíhat po baráku. S něčím můžete pohybovat, s něčím ne. Hra Vás nenavede, nic Vám neřekne, takže se tu točíte kolem a kolem a jediná cesta je metoda pokus omyl. Tedy pokud po Vás zrovna nejde soused, který si pokoj rozhodně nedá. V tu ránu je metoda pokus omyl nahrazena za metodu pokus o útěk. Navíc tu rozlícený soused nemá ani klasickou cestičku, kudy by pravidelně chodil. Jeho pohyb je čistě nahodilý, ale výsledek je o to více stresující. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Na rovinu říkám, že bez návodu bych to tady nedohrál. Mám pocit, že hry podobného ražení se vyvíjely a vydávaly v devadesátých letech, v době, kdy toho plno nebylo vyvinutého a všichni byli rádi, když vůbec viděli první 3D grafiku. Dneska už na to ale nikdo nemůže mít trpělivost. Ani nevím, jestli tu trpělivost vůbec někdo chce mít.  

Námět by byl dobrý. Když ale chcete podobnou hru zkusit, měla by Vás přesvědčit hratelností. Zábavností. Donutit Vás chtít objevovat nové mechanismy, nová zákoutí prostředí, nové dosud neprobádané postupy. Tady se na to tvůrci totálně vykašlali. Prostě Vás vhodili do role a hráči bojuj. Je to nedokonalé, neúplné a bohužel i těžce nezábavné. Dohrát toto bez návodu je tryzna a ještě větší tryzna je, když se přes první akt dostanete do druhého a třetího, který navíc přichází o alespoň jakýs takýs nádech realističnosti. Pak už to do kytek prostě jde úplně. Ve výsledku se jedná o spíš nedobrou hru, u které ale stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
+7

Svoboda 1945: Liberation

  • PC 75
Svoboda 1945, další výuková hra z dílny Univerzity Karlovy, je téměř stejná jako Atentát. Je ale vidět větší zkušenost autorů a tím příjemnější a plynulejší hratelnost. Základním kamenem a tím co bude většinu času na obrazovce jsou rozhovory s postavami. Dialogů je slušné, ale ne ubíjející množství. Vše je navíc velmi slušně natočeno a zahráno. Herecké výkony jsou také o něco lepší, než už v tak slušném Atentátu. Příběh je zajímavý a dobře propletený, i když se řada věcí dá docela odhadnout. To ale nebrání zvědavosti a pátrání po detailech. Oceňuji, že nic není podáno černobíle, ale naopak z různých úhlů pohledu. Pěkné jsou i komiksové historické vsuvky.

Druhou částí hratelnosti jsou minihry. Ty nejsou nijak složité, ale hezky udělané a zábavné. Nejzajímavější bylo starání se o statek, které klidně mohlo být delší. Během miniher jsou také skvělé komentáře postav k dané situaci. Opravdu to pomáhá vžít se do situace. Silnou stránkou hry je opět informační hodnota a především její nenásilné podání. Hodně toho je v samotné hře během rozhovorů a v nacházených dokumentech, ostatní podrobnosti doplní pěkná encyklopedie. Je škoda trochu nedotaženého konce, kdy po rozhodnutí co se školou, nezjistíme jak reagují obyvatelé vesnice. Hra navíc není dlouhá a deset minut navíc by spíše prospělo. Ještě bych rád zmínil pěknou Xzone edici hry, která obsahuje povedený artbook, nějaké drobnosti a předchozí Atentát. Celkově jde o velmi povedený interaktivní film a krok kupředu oproti minulé hře. Hraní musím jednoznačně doporučit.
+22

Senua’s Saga: Hellblade II

  • XboxX/S 80
Začnu zeširoka. Primárně hraju na Xboxu (od dob X360), mám ho rád a PS 4 a PS 5 mám jako tu druhou konzoli na jejich hry. Proto jsem byl hodně natěšený, když na konci roku 2019 na Game Awards vystoupil Phil Spencer, představil tu černou ledničku, nasliboval největší line up exkluzivit a pustil trailer na Hellblade 2. Za dva měsíce začal covid, Číňan zavřel továrny na čipy a konzole a situace se velmi zkomplikovala.

Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.

Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.

Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.

Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.

Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.

Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.

Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.

P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.
+32

Dragon's Dogma 2

  • PC 70
Promarněný potenciál, Dragon's Dogma II se bohužel až příliš drží osvědčené šablony předchozího dílu, který byl tak výjimečný právě tím, že se nebál vydat jinou cestou než ostatní openworld hry, ať už se jednalo o nepodporování více savů, aby hráčům bránil v „savescumingu“, velice omezený fast travel, systému pawnů, který dává do hry určitou multiplayerovou nadstavbu, či efektnímu soubojovému systému, kde prim hraje fyzika. Všechny tyto systémy šly podstatně vylepšit, přidat na obtížnosti, společníkům šla dát nějaká výraznější osobnost, než jen pár vět které pronášejí stále dokola, RPG systém mohl být propracovanější, byť je zde hodně povolání, kouzel a schopností, nejste příliš nuceni nad ničím přemýšlet, změna povolání je velice snadná a levelujete tak rychle, že jste brzo zavaleni tolika schopnostmi, že ani nemáte čas a chuť je všechny zkoušet, mnohem víc by se mi líbilo, kdybyste byli trochu nuceni nad buildem přemýšlet, jediná „oportunity cost“ tak je, které čtyři aktivní schopnosti a 6 pasivních si vyberete.

Svět je větší a jeho průzkum je stejně jako v předchozím díle velice zábavný díky tomu, že vám hra spoiluje jen velice málo informací ve formě otazníků a vykřičníků, byť i ty zde jsou, ale poněkud organičtěji zpracované v tom smyslu, že vám je na mapě vyznačují vaši pawni, pokud o nich již ví z přechozí hry s jejich původním pánem a jsou vás tak i schopní navigovat k hlavním cílům, což znamená, že i tak pro vás má stále smysl prozkoumávat okolí, jelikož nikdy nevíte, zdali jiný hráč něco nepřehlédl (a zadavatele questu si stále musíte odhalit sami), vedlejší questy jsou poměrně dobře nadesignovány, kdy vám neříkají přesně co máte dělat a tak u nich musíte i trochu zapřemýšlet a zároveň se nemusíte stále dívat do návodu, abyste měli šanci vůbec nějaký splnit (koukám se na tebe Elden Ringu!). Naštěstí i dungeony nepůsobí moc copy past dojmem, ale jako přirozené součásti světa.

Jediný větší pokrok jsem tak viděl v příběhu, který mi velice kazil dojem z prvního dílu, kde jsem si místy nebyl jistý, jestli to tvůrci myslí vážně nebo se má jednat o parodii na fantasy. Druhý díl mi přišel zejména ze začátku, kde se pomalu snažíte rozplést intriky královny a falešného Arisena a získat zpět svůj nárok na trůn serióznější, bohužel je příběh stále dost limitován tím, že je zde bezcharakterní „silent protagonist“, takže nějaké silnější emoce od příběhu nečekejte a závěr celou tuhle příběhovou linku dost staví na hlavu (celý příběh se snažíte odhalit falešného Arisena a pomalu rozplétáte kdo, co a proč, a najednou střih boj s drakem kterého zatím skoro neřešíte a konec hry, byť pocitově jsem myslel, že se příběh teprve bude rozjíždět a toho falešného Arisena nakonec vlastně ani nekonfrontujete).

Stejně tak jako v prvním dílu je soubojový systém nevybalancovaný, byť jsou souboje velice zábavné i přesto, že variabilita monster není velká a souboje jsou doslova na každém rohu, možnosti jak s monstry bojovat dělají z každého souboje zážitek obzvláště v situacích, kdy třeba bojujete s drakem a do toho se připlete griffon, ten chaos, který ale stále máte pod kontrolou by mohl závidět kdejaký hollywoodský spektákl. Přesto jsem po dokončení hry neměl moc motivaci pokračovat a plnit všechny questy, nebo levelovat díky neexistujícímu endgame, který by mi dával nějakou výzvu, doufám tak, že podobně jako u prvního dílu vznikne datadisk, který se na něj zaměří. (Ale pro tenhle kukuč se možná přeci jen do hry ještě vrátím)

Pro: Svět, soubojový systém

Proti: nevyvážená obtížnost

+16

CULTIC

  • PC --
CULTIC je hnědá hra a jak už zpíval Modrý pes, hnědá je dobrá! Inspirován Bloodem a vytvořen jediným autorem se zaměřením na vysokou míru interaktivity, brutality a retro vizuálu, má tenhle boomershooter rozhodně co nabídnout. 

Musím ale říct, že často víc než stylově vypadá prostě jenom... ošklivě? Jakože hnědé není nikdy dost, ale kombinace 3D modelů a příšerných minecraft assetů se xobě vůbec nehodí, do toho jsou použity 2D sprity nepřátel a občas je z toho nepřehledný kekel. Vidíte to? Já toho ležícího snajpra taky neviděl... 

S kvalitou levelů jsem nebyl nespokojen, ale místy to přeci jen mírně skřípalo. Nejen jednodušší koridory, ale především otevřené prostory hra sice umí, ale nepřátelé na ně nejsou připravení. Stojí, koukají se sekyrkami v ruce a čekají na hetšot ze vzdálenosti, na kterou mě ani nezaregistrují. Zamrzí spawny za sedínkou po zmáčknutí čudlíků nebo sebrání klíčů, ale to už je taková podpásová klasika. 

Přestřelky jsou jinak velmi šťavnaté, všude to čvachtá a stříká, oční bulvy lítají vzduchem a gunplay má taky svý koule. Interaktivní prostředí hraje na obě strany a zatímco nepřátelé hozenou židli odkopnou zpátky k hráči, takový rozstřelený dynamit v ruce už jen tak nerozchodí. Fyzika funguje jak má, po sklonění pohledu jsou vidět nohy, hudba je top, záchody splachují - co chtít víc?

Ačkoli to z názvu není patrné, CULTIC je první díl (Chapter One) a za cenu necelých 10€ nabízí solidních 5-6 hodin hraní. Před nějakou dobou byl zdarma uvolněn bonusový level Interlude, který tvoří most mezi prvním a druhým dílem. Po konci Chapter One hlavní hrdina vstoupí do portálu, ale jeho teleportace buchvíkam je přerušena a tělo vyplivnuto buchvikde, odkud je přesunuto i s celým nelegálním arzenálem upravených zbraní na místní policejní stanici... a začnou se dít věci. Je to velmi zdařilý a zábavný level a pokud by se autorovi podařilo ve dvojce udržet laťku, bude to naprosto fantastická hnědka.

Hodnocení: ✰✰✰
Herní doba: 5hod 28min (Hard)
+18

Persona 3 Reload

  • PC 95
K sérii Persona jsem přišel jako slepý k houslím, což už jsem zmiňoval u komentáře k pětce, ale stále žasnu nad tím, jak je možné cítit se nostalgicky u série, kterou jsem donedávna neznal, v žánru, který jsem nikdy moc nehrál, v zasazení, které jsem si jako vždy jen dojíždějící student nikdy nezažil. A přesto na mě každý díl působí právě tak – nostalgicky. Je to japonská variace na TO od Kinga, na Rychlé Šípy a jinou tvorbu, kde hraje roli parta přátel.

S úsměvem vzpomínám, když Jones doporučoval čtvrtý díl, a já si tehdy moc nemohl obhájit, proč bych ho měl hrát, když je to vlastně stále to samé. Inu, i trojka je stále to samé, ale dostal jsem se do fáze, kdy bych si po 90h strávených v jejím světě nezahrál nic víc radši, než další díl.

Herní smyčka tu prostě funguje. Rozdělíme-li hru na dvě části tak ve výsledku zjistíme, že jsou opět umně propojeny v jeden celek a nic zde není nadbytečné. I hloupé kafe které vám udělá jeden ze společníků v rádoby plonkové interakci může hrát velkou roli, protože zrovna ten typ předmětu není ve hře nekonečný a čím déle budete trávit v akční části hry, tím víc „léčiv“ potřebujete – a pokud vám dojdou, budete muset akční část na chvíli opustit a vyplýtváte tak jeden den, kdy byste mohli budovat další přátelství, nebo se učit do školy. Vztah se společníky taky roste líp, pokud máte ulovenou tu správnou personu – takže je to opět propojeno s druhou polovinou hry. A podobně jako v pětce i zde vyústí všechny ty vztahy s postavami v závěrečné dojemné scény, kdy hraje roli nejvíc jeden prostý fakt – hra je zatraceně dlouhá. S těmi lidmi jste strávili mnoho týdnů, a to je dobře, protože se vám tak zaryjí pod kůži, že bude velmi těžké se s nimi loučit. Ať už se jedná o umírajícího kluka, holčičku jejíž rodiče procházejí krizí, sportovce, který podceňuje zranění, tajemnou postavu z MMO hry, starouše, kteří vlastní knihkupectví a vyrovnávají se se ztrátou syna – ač je to teď pro mě chronologicky první hra série, fakt, že ji hraji jako poslední, vůbec nemění, jak jsem byl z těchhle příběhů nadšený.

Škoda jen, že hra nemá social linky mužského osazenstva týmu. Přičemž tam ty scény a jakési náznaky a příběhy na pokračování jsou (Junpei a Chidori). No a ty holčičí končí vždy stejně – daná postava se do vás zamiluje. Přišlo mi to absurdní a když ke konci všechny ty linky finišovaly, byly situace, kdy mi 3 dny po sobě někdo vyznával lásku. Naštěstí lze zdvořile odmítnout, což zmiňuji hlavně proto, že to údajně v originále nebylo a chtěl-li hráč vymaxovat tyhle linky, musel mít harém. (What?) To přátelství tu prostě funguje o něco lépe než se snažit sbalit robota nebo děcko… Ale řešení mě nenapadá, pokud se tvůrci nebudou chtít oprostit od školního prostředí. Tak nad tím jen přivřeme oči.

Konečně zde není žádná otravná postava v podobě kočky nebo medvěda (ok možná Fuuka, jejíž výkřiky budete muset v akční části neustále odklikávat mezerníkem). Konečně tu je větší volnost, jak nakládat s časem. Vítám možnost, že se do soubojového světa lze podívat jen večer, takže to moc nenarušuje harmonogram dne. Hra bohužel na první pohled nutí vymaxovat statistiky docela brzo ze strachu, že se vám pak nepodaří vymaxovat vztah s postavou, která právě tu statistiku potřebuje. Proto jsem v rané fázi hry až zbytečně moc času investoval do tohoto, zatímco ke konci hry už neměl co dělat, protože postavy byly limitovány počtem dnů a dvě se mi tak nepodařilo ani rozjet, natož dokončit – byly k dispozici ty dny kdy jsem šprtal učivo a pracoval v kavárně, zatímco teď ke konci hry už na ně čas není, ale získané statistiky už mi nic nepřidávají, protože jsem od poloviny hry na maximum. To je trochu nešťastně udělané.

Hra je taky plná drobných detailů, které je radost objevovat. Například když jedna postava začne zmiňovat svého starého přítele, kdykoliv provádí speciální útok. Hra příběh vypráví naprosto vším a je to i do třetice skvělé. V současnosti dost možná moje nejoblíbenější série a s nadšením vyčkávám šestý díl.

Pro: Remake vypadá nejlíp ze všech dosavadních her, vč. nově oznámené

Proti: Kde je ta šestka? Pojďme!..

+18

Lost Ruins

  • PS5 70
Bezejmenná dívka se probouzí v tajemném světě. Trpí ztrátou paměti a netuší, co si počít. Naštěstí ji pomůže neznámá žena. Stačí zabít služebnice Temné Paní ukrývající se na blízkém hradě a vzpomínky se jí vrátí. Tak hurá na to. 

Příběh Lost Ruins je jednoznačně na druhé koleji. Jeho vyústění lze vytušit už z výše uvedeného úvodu. Postavy by možná i mohly být zajímavé, jenže za těch šest hodin, potřebných k dokončení hry, nedostanou dostatek prostoru. Retro 2D pixel artová grafika má své kouzlo, ač trochu pokažené poněkud fádním prostředím. Světelné efekty jsou povedené a v jistých místech vytváří pěknou scenérii. 

Pochvalu uděluji za možnost tvoření různých buildů hlavní postavy. Dostatek zbraní i kouzel nabízí mnoho možností, kterak se nepřáteli vypořádat. Zbraní těžkých, lehkých, na dálku i na blízkost jest přehršel. Většinou mají i zvláštní atributy, případně je lze vylepšovat/doplňovat dalším vybavením. Reaktivní prostředí umí nejednou zkomplikovat postup hrou (aneb nepoužívej blesková kouzla ve vodě) či ho slušně usnadnit. 

Vedlejší questy občas donutí hráče se i trochu zamyslet nad puzzly a základní obtížnost nabízí dostatečně intenzivní zážitek. Bossové dokážou potrápit a mnoho různých druhů monster nutí občas měnit strategii. Po dohrání se navíc odemknou zvláštní módy (dokonči hru jen s kouzly apod.) pro fajnšmekry. 

Celkově nutno uznat, že Lost Ruins nenabízí žádný výjimečný zážitek. „Pouze“ solidní zábavu nejen pro fanoušky žánru. 
+13

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • Android 75
Čtvrté království zachráněno! Byla to opět skvělá jízda, ale poměrně krátká.

Je to tak. Čtvrtý díl této malé série je o poznání kratší než kterýkoliv jiný díl z této série. Po nekonečně dlouhém třetím díle je to fakt nečekaná rychlovka.

Čtvrtý díl se hraje podobně jako první dva díly, což mi bylo velmi sympatické. Grafická stylizace zůstala také beze změny. A hratelnost vlastně také. Opět plníme různé úkoly a sledujeme příběh. Tento příběh byl mnohem zajímavější než předchozí a spíše by se dalo říct, že to byl příběh jak z pohádky.

Musím pochválit spaní. Nově se spí na venkovním táboře pomocí větví. Jídlo naopak doplní energii bez spánku a toto je podle mě vyvážený systém, který mohl mít už první díl. Spánek a doplněno energie už není takové otravné jako v předchozích dílech.

Pro: Grafika, hudba, stylizace hry. Pohádkový příběh, vrací se ke kořenům prvních dvou dílů. Vylepšené doplnění energie.

Proti: Krátké a zbytečně lineární oproti předchozím dílům.

+14

Necrosmith

  • PS5 60
Necrosmith by mohla být taková tak dost fajn indie hříčka s neotřelým nápadem. Mohla by, nebýt toho, že na hře autoři dost nepochopitelně dodrbali vlastně dost zásadní (a základní) věci. O těch však později.

Hlavní hrdina a jeho sarkastický kočičí společník uvízli kdesi v Tramtárii odkud je třeba uniknout. Ústřední postava naštěstí disponuje schopností oživovat mrtvé, a tak začíná výprava za co nejfajnovějšími kusy těl, ze kterých si poté sestavíte armádu posluhovačů. Samotné jednotky samy běhají po mapě, zabírají nepřátelská doupata, sbírají zlato a manu a sem tam narazí i na unikátní artefakt, či součástku potřebnou ke sestrojení vesmírného korábu. Jednotky jde teoreticky omezeně ovládat i napřímo, využil jsem to však reálně pouze jednou... jednoduše na to není čas a to i přes to, že jde hru kdykoliv pozastavit.

Do nemrtvé armády se postupně přidají splácaniny kostlivců, zombíků, harpyjí, ale i třeba kyklopů, kudlanek či ultimátních mechanoidů. Každá část těla má rozdílné vlastnosti a různou cenu. Existují i kombinace, jejichž sestavením získá jednotka nějaký ten bonus a nemusí jít vždy pouze o to, že poskládáte konzistentní "živočišný" druh. Nápad je to fajn, končetin s různými zbraněmi je přehršel a možností takřka neomezeně. Bohužel se hra velmi brzy zvrhne ve skládání mechanoidů a z potencionálně zajímavých vzácnějších druhů jednotek použijete maximálně tak nohu či hlavu na doplnění. Poté, co zdraví vaší základny klesne kvůli útokům zástupů nepřátel na nulu, se totiž koná Game Over a tomu se předchází právě nejlépe díky armádě terminátorů, jejichž součástky po zakoupení příslušného vylepšení přibývají automaticky po uplynutí každé herní sekvence. Mezi "runy" lze pořídit i pár permanentních vylepšení relativně nenápaditých kouzel, jež jsou však při obraně základny neocenitelná.

Potud tedy řekněme ok, šlo by hru lépe vyvážit, ale zábava by to mohla být neotřelá, jenže... Hra má otřesné ovládání, u kterého jsem absolutně nechápal, jak mohlo projít do finální podoby hry. Nepotřebné části těl (a že jich bude!) lze tzv. spálit, což je ovšem i nutností, jelikož z toho plyne mana pro vytváření lepších jednotek. Zcela nesmyslně však musíte každou část vždy označit a poté spálit, označit spálit, označit spálit... Nakonec se tak herní seance zvrhne v šílené drcení dvou tlačítek na ovladači. Úplně stejný problém je například při vybírání vylepšení základny, přičemž pokaždé hra vyskočí z daného menu pryč, ačkoliv máte prostředky třeba na deset různých vylepšení. Takže znovu otevřít, vybrat potvrdit, znovu otevřít vybrat potvrdit. AAARRRRGGGHHH!!!

Druhý problém hry je neméně otravný. Při pozdějších fázích partie, kdy máte částí těl chtě nechtě stovky (i při poctivém pálení) se začne pixelartová hra o pár MB neúnosně sekat a to hlavně při střídání dnů. Záseky jsou to i na dobrých deset sekund, což činí hru extrémně nepříjemnou na hraní. Bídný technický stav dotváří i bugy, kdy se občas zasekne na obrazovce infografika s novým vylepšením, která nejde potvrdit a jednou jsem musel dobře rozehranou partii zcela vypnout, jelikož hra už nereagovala vůbec na žádný povel ovladače.

Relativně zábavnou a nenáročnou hru s fajn nápadem si tak autoři pohřbili za mě naprosto nepochopitelnými přešlapy. Nad zmíněnými zásadními neduhy jsem se rozčiloval hodně a jinak fajn zážitek to hodně kazilo. Uvažoval jsem o hodnocení i nižším kolem 5-5.5/10, na druhou stranu jsem však nakonec přihlédl i k tomu, že i za plnou cenu hned po vydání nestála hra ani dvě kila (na PC bez slevy dokonce ani kilo) a za takto střízlivý přístup autorů si ode mě hra přeci jen vysloužila více shovívavosti.

Hodnocení na DH v době dohrání: 50 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Fajn nápad; spousta druhů jednotek a kombinací; nízká cena

Proti: OVLÁDÁNÍ!!!; mizerný technický stav; nepříliš dobře vybalancované

+8

Wild Guns: Reloaded

  • PC 75
Modernizovaná verze Wild Guns je opravdu věrná originálu. Jde o citlivě udělaný remaster, který přinesl hlavně detailnější grafiku a podporu moderních systémů. Grafická vylepšení se povedla, vše působí jako dříve jen má mnohem více detailů. Jednotlivé úrovně a mechaniky jsou, dle mého, naprosto věrné.

Pro mě jsou hlavním tahákem vždy především nové úrovně, které Reloaded obsahuje dvě. Ale mám k nim několik výtek. Jsou přístupné jen na vyšší obtížnosti, konkrétně jedna na normal a druhá na hard. To bohužel dává smysl, protože jejich náročnost je rozhodně z nejvyšších. Jejich design je sice oproti zbytku hry originální, ale až na zasazení mě moc nebavily. Tma je ale fajn mechanika. Hra také mohla umístění nových úrovní více komunikovat.

Druhou hlavní novinkou jsou dvě další hratelné postavy. Jejich herní styl je dostatečně odlišný a rozhodně se na ně nechá zvyknout, ale pro vážnější hraní jsem stále preferoval Annie. S novými postavami se pojí i možnost hry ve čtyřech hráčích, což může být fajn, ale nezkoušel jsem.

I po dohrání původní hry a několika podobných titulů bylo dohrání výzvou. Dokončení na easy bez použití continue chtělo hodně cviku a učení se obrazovek, ale dá se to. Reloaded je samo o sobě povedenou záležitostí a veškeré nedostatky jdou na vrub předloze, což je vlastě dobře.
+13

Polda 2 remástr

  • PC 80
Tak nový hábit Poldovi velice sluší a jde vidět, že to bylo děláno s láskou. Ani mi při hraní nepřišlo, že to není nová grafika. Vše má krásný detail a stejně tak jako při hraní Poldy 7, kdy si tento kousek zahrajete, tak i tady mám z toho stejný pocit.

Co zamrzí, tak vlastně krom hudby a grafiky nejsou žádné jiné změny. Ne, že by to teda byl průser, ale občas při tom rémastru člověk očekává i jiné změny než jen detailního rázu. No nevadí.

Zbytek už je starý dobrý Polda se vším všudy. Dokonce i dabing je původní, ale to se dá pochopit.

Takže tady není o čem. Pokud vám Polda není cizí, je radost se vrátit do staronového prostředí a pocítit zase tu vlnu nostalgie. Ale nic víc očekávat nelze.

Pro: grafika je fakt skvělá, hudba taky

Proti: žádné jiné změny krom grafiky a hudby, lze odehrát za opravdu krátkou dobu, po znovuzahrání nepředstavuje už výzvu a může hra trochu nudit

+14

Aliens versus Predator 2

  • PC 80
Zkraje se musím přiznat, že vyjma zásahů plamenometem jsem nikdy nebyl zapáleným fanouškem série Aliens versus Predator. První díl mám spojený zejména s řáděním v multiplayeru na prvních LANkách a druhý díl jsem zcela ignoroval. Něco mě však hlodalo podobným způsobem jako zoubky vysunuté hlavičky vetřelce na temeni mé hlavy, a proto jsem se rozhodl po mnoha letech zkusit kultovní AvP 2.

Hned od počátku je oproti prvnímu dílu znát drastický pokrok (a to nejen proto, že hra umožnuje drastické odtrhávání končetin). Tohle mě na hrách z přelomu milénia vždycky bavilo – sledovat masivní grafický i herní posun, k němuž stačí například jen 1-2 roky vývoje. Grafický engine totiž není jen o vizuálu, nýbrž otevírá dveře i kvalitnějšímu vyprávění (a vyprávět lze i obrazem, nejen dialogy, či texty). Lithtech engine sice nikdy nepatřil mezi nejoblíbenější, ale jeho vylepšená verze oproti svému předchůdci No One Lives Forever zde vypadá až překvapivě dobře. Na poměry akční řežby velmi oceňuji kvalitní, filmově laděné cutscény a několik podařených skriptovaných událostí.

Singleplayerová kampaň za Mariňáka předčila veškerá má očekávání. V prvé řadě je to herní design, díky kterému je AvP 2 od prvního dílu fakticky k nerozeznání. Tam, kde jste v jedničce svištěli povětšinou stereotypními prázdnými prostory, se zde otevírá perfektně vymodelované prostředí vesmírných lodí i samotné planety, z které přímo sálají filmové předlohy, zejména Vetřelec 2. Člověk si až místy vzpomene na System Shock 2, byť ten je samozřejmě ještě o pár levelů výše. Hratelnostně je kampaň za Mariňáka také skvěle vyladěná. Chvíli pomalý postup a hororové ticho, vzápětí zběsilá akce s náběhy vetřelců ze všech stran. Úžasné!

Druhá v pořadí je kampaň za predátora a nutno podotknout, že ta představuje návrat ke kořenům, jaký jsem si rozhodně nepřál. První hodinku skáčete po mýtické planetě, na níž se vlastně nic nenachází, jen pár zbloudilých mariňáků, jejichž hlavy musíte řádně nabodnout na kopí. Problém spatřuji nejen v herním prostředí, ale i v atmosféře. Jakožto predátor nemáte strach, ale přesto si nemůžete počínat jako král světa. Vlastně v závěru mi kampaň za predátora přišla nejtěžší, protože face-to-face vás mariňák s minigunem nebo skryté kulometné hnízdo vyřídí zhruba za jednu vteřinu. Vaše infiltrace vesmírného plavidla znamená festival ukládání a loadování a z mého pohledu jen pramálo zábavy.

Když na paškál přicházela kampaň za vetřelce, zkřížil jsem všechny prsty a pro jistotu i další údy v naději, aby se to povedlo. A ono skutečně – začít jako malá potvůrka, která se potřebuje v přítmí někomu přisát na obličej a pak se mu zaživa vyškrábat z dutiny břišní, tomu říkám imerzivní zážitek! Procházení hry za vetřelce je především zábava. V prostředí vás nečeká mnoho interakce, když si nemůžete ani přivolat výtah, ale ona se vždycky u stropu nachází příhodná větrací šachta… Tři hodiny v kůži vetřelce však bohatě stačí, neboť koncept lezení po stěnách a výlučného boje zblízka nemá potenciál delšího trvání.

Sečteno a podtrženo, je to trochu jízda na horské dráze, ale dobré nápady se nezapřou. Musím uznat, že AvP 2 na poměry akční hry z roku 2001 skvěle vypráví příběh „osídlení“ jedné vzdálené planety ze třech různých perspektiv. AvP 2 je kus historie, jehož minimálně první kampaň si stojí za to vychutnat i dnes!
+27

Volcano Princess

  • PC 85
Žila, byla jedna holčička a ta vždycky snila o tom, že se jednoho dne stane princeznou. Mocnou válečnicí. Nebo to byla tanečnice? Kněžka? Kuchařkou??? Víte co, rozhodnutí nechám raději na vás.  

Volcano Princess je simulátor, ve kterém vychováváte dívku po vzoru her jako třeba Princess maker. Jakožto správný otec se musíte postarat o to, aby z vaší dcerky vyrostla spořádaná mladá žena. Vybíráte, co bude studovat, jak bude trávit svůj volný čas a s jakými lidmi se bude přátelit. Budete jí zakazovat přátelit se s kluky? Zaměříte její studium na vzdělání a inteligenci? O tom všem a dalším budete v této hře rozhodovat. 

Hra jako taková nemá žádný výrazný příběh. Konec konců vychováte tu mladou dívku, tak proč čekat nějakou epickou ságu o záchraně světa. Výchova je zde alfou a omegou, ale nějaké příběhové prvky tu pochopitelně jsou. Blíží se oslavy, vojáci plánují výpravu do lesa, blížící se ples a tak.
Co jsem si všiml, tak hra vám neustále dává nějaké informace, byť se nemusí vždy zdát jako důležité. Setkáte se zde například s mladým princem, který má i přes svůj původ značný problém s řečí a psaním. Důvody z počátku nejsou úplně zřejmé, ale pokud čtete noviny, tak si můžete pamatovat, že byl jako malý asi měsíc pohřešovaný. Hra vám to zpětně nepřipomene. Navíc pokud chcete vědět víc, musíte s postavou strávit nějaký ten čas.
A tak je to zde se vším. Malé útržky příběhů, kterých si poprvé třeba ani nevšimnete. 

Podstatnou část hry tvoří pochopitelně starání se o vaší dcerku. Vybíráte, co bude studovat a v čem se bude zlepšovat. Podle toho vám budou stoupat statistiky a otevírat se nové možnosti. Současně řešíte únavu, která jí brání se soustředit na studium, nebo třeba osobní problémy. Některé aktivity vyžadují určité statistiky, a pokud je nesplňujete, zůstávají vám uzavřeny.  K práci v lázních potřebujete převážně charisma, zatím co lov koní si zase žádá inteligenci. Je toho zde opravdu hodně a zvládnout vše za jeden průchod je prakticky nemožné, už jenom kvůli směru, jakým vaší dceru směřujete. Na druhou stranu to dává příležitost vyzkoušet nové věci při další hře. 
K dispozici zde máte i řadu miniher, které jsou s některými z aktivit přímo spojené. Můžete závodit na koních, hrát kostky ( Ano, zrovna moje holčička byla velký gambler a já jí v tom ochotně podporoval. A ne nestydím se za to. ), účastnit se plesů a samozřejmě chodit na výpravy do lesa.
Zrovna souboje jsou důležitou součástí hry, když se rozhodnete pro cestu bojovníka. Jako tomu bylo třeba v mém případě. Gambler a bojovnice k tomu. Co to vlastně vychovávám? Udělal jsem někde ve výchově chybu? Navíc oproti ostatním minihrám jsou asi nejpropracovanější.
Jedná se o zjednodušené tahové souboje, kdy ovládáte vámi zvolenou družinu postav a probíjíte se vybranou mapou až k samotnému bossovi. Co mi na soubojích přišlo trochu zvláštní, byl systém energie. Ta je nejen sdílená pro celou vaši družinu, ale není ani možné (jinak než bojovou dovedností) jí zvýšit. Při silnějších útocích se tak ke slovu dostane jen jedna z postav, zatím co tým nepřítele zaútočí v plném počtu.  Zvláštní, ale ne nehratelné.

Ať už zvolíte jakýkoliv přístup, tak se dřív nebo později dostanete k osmnáctým narozeninám, které značí konec hry. Je třeba zatlačit slzy a na vše se psychicky připravit. Ne nesmím brečet. Nesmím, jsem silný chlap.
Vaše dcera je dospělá a brzy vás opustí. Je na ní, aby si zvolila svojí vlastní cestu. Podle vašich rozhodnutí a výuky je pak zvolen jeden z konců, který vám řekne, co se s ní stalo. A to je vše. K samotnému závěru jsem se dostal za nějakých 13 hodin, což mi přišlo tak nějak akorát. Hra nebyla zbytečně dlouhá aby začala nudit, nebo odrazovala od dalšího průchodu.
I přes herní náplň a žánr musím říct, že mě hra opravdu bavila. Někdo by mohl říct, že roztomilé obrázky a výchova budou nudné, ale nebylo to tak. Určitě se nejedná o běžný typ hry, ale je rozhodně zábavná.

Pro: Vizuální stránka, výchova, atmosféra

Proti: Soubojový systém

+10

Goodbye Volcano High

  • PC 80
Dalo by se říct, že Goodbye Volacano High je typická "LifeStrangovina". Přeci jen tu zase sledujeme partu puberťáků kteří řeší své osobní problémy, rodinné strasti, identitu či obavy o budoucnost. Jediný rozdíl tak je ten, že to jsou dinosauři a řítí se na ně asteroid, což značně zkomplikuje už tak jejich nabobtnávající problémy.

Tyo, co tak napsat o této hře? Problém je že se opravdu jedná o silně interaktivní hru, která po většinu působí jako když sledujete animovaný seriál. Akorát s tím rozdílem že občas vyberete, co postava řekne nebo si na chvíli zahrajete nějakou minihru. Ta nejmarkantnější je rytmická. Hlavní postava Fang je totiž se svými kamarády v kapele, takže si tu užijete poměrně dost fajn muziky a příjemných rytmických pasáží, které nejsou nikterak obtížné, ale hrají se příjemně.

Což to by bylo prakticky z gameplaye všechno, hlavní je tu prostě příběh. Jak jsem tedy už na začátku nastínil, tak tu sledujeme partu studentů během jejich posledních dnů na planetě. Což je podle mě docela příjemný zvrat na už zajetou teen drama formulku (neříkám ale že je to nějak ultra originální). Postavy tu jsou sympatické a zastávají docela široké spektrum osobností, orientace či pohlaví. Fajn mi přišlo že nic z toho do vás hra netlačí na sílu, a to, zda postava je trans není její hlavní charakterová vlastnost. Upřímně jsem totiž čekal poměrně velkou dávku cringe a nimrání se v těchto tématech s únavnou kadencí, což k mému překvapení tu nebylo.

Všechny témata se tu řeší poměrně s lehkostí, a i když je škoda že se tu některá – kvůli délce pěti hodin – jen nakousnou a více nerozvedou, tak i přes to jsem si značnou většinu postav oblíbil. Co mě ale na druhou stranu poměrně naštvalo je systém rozhodování. Přijde mi, že tu vlastně žádnou pořádnou změnu v příběhu neučiníte, max, zda s vámi jedna postava bude chodit nebo ne. Což naštve ještě více, když tu jednu postavu na romanci vám tvůrci pořád cpou pod tlakem během celé hry a nedají vám ani šanci tu linku skipnout. Ano jde o osobní preference, ale ta postava mě celou dobu tak strašně srala a nebavila, navíc byla příšerně otravná. Ale tvůrci si asi mysleli že opak a cpou vám jí v takových křečích, že jsem už měl chuť některý její pasáže přeskakovat.

Holt je škoda že těch potencionálních romancí tu není více, když v prvních konceptech měla hra být spíše dating sim, škoda. Další věc, co mi byla líto je že se tu tvůrci až moc času soustředili na DaD seance, které sice byli fajn (i když nebyli z nějakého důvodu nadabované) ale zbytečně sebrali prostor pro již zmiňovaná naťuknutá témata či šanci strávit více času s postavami mimo hru. Ano, je pravda že "dračák" odrazuje to co se postávám děje, ale nic to nemění na tom, že to bylo podle mě v takovém množství zbytečný.

Pro: Postavy, soundtrack, vizuál, příběh, rytmické sekvence

Proti: Až moc DaD částí na úkor příběhu, rozhodování tolik změn neudělají, násilné cpaní romantické linky

+16

Aquadelic GT

  • PC 70
Herní výzva 1. Nemova říše 

"Původně jsem byl taxikář"

Cože? Nespletl jsem si hru? Ne! Jeden z prvních úkolů v této pohodové hře je vozit lidi taxíkem, resp. lodí. Podotýkám, že líné lidi, kteří to mají kousíček, ale z nějakého důvodu nechtějí řídit svůj člun, a tak využijí mé služby. A pak jsem se konečně dostal na závody. Alfou a omegou v téhle hře jsou samozřejmě závody okořeněné o bedny se zbraněmi a nitrem. A hlavně sponzoři, což v závodních hrách nebývá tak časté.

Sponzorství se získá za popularitu. Popularita se získá za výhry v závodech a také za vlastnění nemovitostí. Cílem hry je mít samozřejmě toho nejlepšího sponzora, který chce popularitu 100 000. Což je opravdu velká výzva. A je to vlastně endgame. Takže mám přes 155k fanoušků, nejlepší loď vytuněnou na maximum a také všechny nemovitosti co šly koupit.

Řízení lodí je zábava, hlavně s tou nejlepší lodí ve hře je to sranda. Jako vždy ale začínáte s tím nejhorším, co existuje, čili nějaký pomalý vrak, se kterým jsou závody sakra těžké. Ostatní závodníci ze začátku nedělají moc chyby a také umí velmi efektivně použít zbraně. Ostatní závodnicí jsou paradoxně chyboví až v pokročilejší fázi hry, kdy mají výkonné čluny a neumí brzdit. Kolikrát jsem vyhrál jen díky tomu, že se borec převrátil v zatáčce. 

Člunů je na výběr celkem dost, všechny jde vylepšit o výkonnější motor a kormidlo. A dále lze přidat další nádrže na nitro. A také měnit lak či klakson. To jest celý tuning lodí v této hře, ale řekl bych, že to stačí. Další vozidla jsou spíše bonusové k minihrám.
Kdyby vás závody omrzely, jsou tu minihry. První je pirátský poklad, kdy dostaneme pomalou plachetnici a jedeme sbírat různé mince a diamanty. Ze začátku fajn přivýdělek na lepší člun nebo tuning. Později je to spíše nudná minihra, která moc nevynáší. Další minihra je hydroplán a s ním zásobování. V jedné lokaci jde o zásobovaní humanitární pomoci v zatopené mapě a druhá lokace je souostroví plné zbohatlíků, kde chtějí doručit balíčky.

Map je ve hře docela dost a všechny jsou originální. Grafika vypadá pořád dost dobře. Soundtrack je průměrný. Mix klasických písniček a náhodných skladeb bez zpěvu. Písně jsou většinou v rytmu ska-punk, což bylo super osvěžení :) Dokonce se mi zdá, že jedna skladba pochází z Tropico

Nyní zápory. Vlastně není moc co vytknout až na malý počet závodů. Ke konci hry jsem s nejlepším sponzorem opakoval asi 10x jeden a ten samý závod, který jsem vyhrál na 1. místo. To jen proto, abych hru dohrál na 100%. Škoda, že tu ještě nejsou achivimenty. A jelikož se jedna o zavodní hru, malý počet závodů je docela blbý.

Dohráno za necelých 6 hodin.

Pro: Grafika, soundtrack (zejména ska-punk), nápad na hru, množství sponzorů a aktivit.

Proti: Málo závodů

+10