Poslední komentáře

Dementní Dragon Age.
A teď to nemyslím vyloženě jako urážku, ale jako popis zdravotního stavu. Hraní Veilguardu totiž skutečně působilo jako interagovat s člověkem, který se už nachází v pozdějším a těžkém stádiu demence. Má sice furt stejné jméno, stejnou tvář a stejný hlas, ale i tak působí jako úplně jiná osoba. Sem tam prolezou ven jisté záblesky jeho bývalého já, ale jinak je interakce s ním frustrující a hlavně smutná. Mimo jiné proto, že ten člověk ztratil svou vlastní identitu.

Pojďme si trochu popovídat o tom, co vlastně dělá (nebo spíše dělalo) Dragon Age tak zajímavou a fajn sérií. Vždycky jsem byl toho názoru, že nejlepším hlavním protagonistou celé této franšízy byl vlastně samotný svět Thedasu. Všechny tři předešlé hry měly své větší mouchy, ale vždy se mi líbilo, jak pracovaly s lorem. Tedy například jak pracovaly s paralelami s naším vlastním světem, do čehož například spadají politické vztahy mezi jednotlivými zeměmi, monoteistické náboženství se svými klady a chybami a taktéž fakt, že mnohé konflikty (mágové x templáři/elfové x Tevinter) nebyly černobílé. Především ale bylo na Dragon Age skvělé, že jste napříč jednotlivými díly sami utvářeli historii Thedasu svými rozhodnutími. Když někdo v Inkvizici jen tak zmínil, že na fereldenském trůně sedí třeba Anora, člověk pocítil menší příjemné bodnutí dopaminu, protože to je událost z Origins, na které se on sám podílel svými činy. Jak hrajete další a další díly, tak se celý svět, který se vám nádherně představil v první hře, dále vyvíjí, na určitá fakta a zákonitosti občas vrhne nové světlo a díky vašim volbám z předchozích dílů, které se napříč jednotlivými hrami prolínají, zkrátka působí živě a poutavě. A pak přišel Veilguard.

Hned na začátku ve mně vyvstaly velké obavy, když jsem si uvědomil, že se mě hra ptá pouze na události z Inkvizice, nikoliv z DA:O a DA2. Ty obavy se následně naplnily. Ona krásná propojenost mezi jednotlivými hrami je fuč. Nikdy se nedozvíte, kdo momentálně vládne Fereldenu, Orzammaru nebo Orleanskému Oltáři. Mnohé zajímavé a možná i nedořešené dějové linky z prvních dvou her jsou zde úplně zazděné. Hero of Ferelden (pokud vám v Origins přežil a zůstal s Morrigan) se vyloženě vypařil z existence. Vzhledem k tomu, co se ve Veilguardu děje s Nákazou a Šedými strážci, tak by člověk čekal, že se někde přece musí objevit. Ani nápad. To samé Alistair, který mi během událostí v Inkvizici řekl, že míří do Weisshauptu. Velký kulový, také beze stopy zmizel. Hra absolutně nebere ohled nejenom na to, co se stalo v prvních dvou dílech, ale také na některé možné dějové linie z Inkvizice. Na konci Trespassera mě hra varovala, že pokud Inkvizice zůstane, tak ji bude hrozit nebezpečí zkažení. Veilguard tomu ukázal velký prostředníček, z Inkvizice je tak ve čtvrté hře udatná a šlechetná organizace, která chrání lidi z jižních zemí a bojuje proti Nákaze. Navíc jestli si tvůrci myslí, že hru propojují s prvním dílem jenom proto, že do ní znovu fláknou už poměrně provařenou Morrigan, bez které by se hlavní děj úplně v klidu obešel, tak jsou opravu úplně mimo.

Největší fackou do tváře je ale fakt, že Nákaza evidentně rozmrdala na sračky celý jih Thedasu, čímž si zřejmě tvůrci v podstatě restartovali celý lore, přičemž volby hráče z předchozích her tak hodili do koše. Tím vším tak Veilguard naprosto ZRAZUJE onu základní esenci toho, co dělalo z Dragon age tak poutavou sérii. Pokud měl někdo názor, že předešlé hry působily jako nudné tuctové fantasy výcuci, ve Veilguardu bude vyloženě trpět. Pryč je politika, pryč je zabývání se otázkami jako náboženství nebo rasismus. Veilguard zajímá jen Nákaza, kouzla a elfští bohové. TEĎ je z Dragon Age tuctová fantasy. Congratulations.  

Když už jsme u elfských bohů, tak další zklamání je hlavní příběh. Po dohrání Trespassera jsem byl natěšenej jak malej, protože Solas měl skvělou šanci stát se nejlepším hlavním padouchem Biowere historie od dob Jona Irenica z BG2. Nic. Nasrat. Ve Veilguardu je drtivou většinu doby upozaděný a místo něho jsou hlavními antagonisty dva naprosto tuctoví, nudní, nezajímaví a jednodimenzionální "Muhahaha, I´m so evil" padouši. Mohli jsme mít krásně komplexního záporáka, jehož motivy se daly z určité části pochopit, místo toho máme dva trapné plantážníky, jejichž slovník obsahuje ty nejotravnější záporácká klišé.

Abych ale zmínil také nějaké klady, tak soubojový systém (byť je z celé série nejjednodušší) mě vlastně docela bavil. Bylo uspokojivé skopávat nepřátele do propastí a obracet útoky od nepřátel proti nim. Také jsem si docela užíval enviormentální hádanky napříč jednotlivými lokacemi, sice nikdy nebyly nijak zvlášť obtížené, ale i tak jsem byl vždy rád, když jsem na nějakou narazil.

Společníci jsou jakž takž docela v pohodě, oblíbil jsem si ale pouze Neve a Emmericha, možná trochu i Davrina, ale tomu hodně pomáhal jeho griffon, který mi silně připomínal naši kočku. Hodně se mi ale líbil způsob, jak hra pracovala s jejich companion questy. Každý parťák ho má rozdělený na několik sekvencí, které se člověku postupně odemykají při postupu hlavní dějovou linkou. Je to dle mého mnohem lepší než nějaký jednorázový quest, po němž jste s daným parťákem nejlepší kámoši na světě. Rook je ok protagonista, žádný Shepard, ale díky příjemnému hlasu a dobrému hereckému výkonu Alexe Jordana se za něj hraje fajn. A musím uznat, že to finále je docela nářezový. Velká škoda, že jsem během něho celou dobu bědoval, protože jsem si ho kvůli výše zmíněnému bodu o zradě duše celé franšízy nemohl pořádně vychutnat.

Hudba je ve výsledku spíše zklamání. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, ale oproti skvělému Morrisově soundtracku k Inkvizici to je několik kroků zpátky.

Kdyby ta hra neměla nálepku "Dragon Age", tak by to vlastně bylo docela zábavné hrdinské RPGčko o záchraně světa. Veilguard se ale úplně vykašlal na to, co celou franšízu činilo unikátní. Vím, že spousta lidí tu hru totálně hejtí jen kvůli tomu, že je strašně "woke", protože tam je nebinární Quanarijka. To je úplně nesmyslný důvod, proč by se ta hra měla hejtit. Veilguard byste měli hejtit kvůli tomu, že v podstatě zabil duši celé série. A to je skoro neodpustitelný hřích.

O oné duši Dragon Age jsem každopádně udělal i video. A když se v něm znovu tak poslouchám, tak je mému několik měsíců mladšímu já strašně líto.