Nejlépe hodnocené komentáře

Nemůžu dojít na to, co přesně se honilo hlavami vývojářů a jaký odkaz chtěli vtisknout do této hry. Snad sarkazmus, parodii, či nechtěný vtip? Nebo snahu o vážné pojetí akční střílečky z již tak provařeného tématu druhé světové války?

Pokud se budu přiklánět k první variantě, tak to jsem určitě během hraní ztratil smysl pro humor, protože v samotné hře snad není ani jediný prvek, který by způsobil sebemenší záchvěv v koutku mých úst. Jde-li tedy o vtip, kouzlo nechtěného nemá takovou razanci, aby herní zážitek prorazil stěnu mého močového měchýře (nebo libovolného pacienta trpícího inkontinencí). U druhé varianty se hra jeví o něco lépe, ale žádná hit paráda to také není. Jedinými klady z mého pohledu je zasazení do bojů nejkrvavějšího vojenského konfliktu 2. světové války, což je prostředí, které mám velmi rád i přes svoji herní zprofanovanost. Začátek příběhu, alternativa co by se mohlo stát po nevydařeném atentátu na Hitlera v roce 1944 Clausem Schenkem von Stauffenbergem, hlavním hrdinou FPSky. V kolonce kladů se ještě objevuje zvuková složka, rezonující v pozadí rykem válečné vřavy.

Tím výčet kladů končí a začíná se kupit jedna šílenost za druhou. Stručný popis gameplaye hry, rozprostřeného ve 20 kapitolách a na oko zasazen do různých prostředí, kde vesměs hnusné textury střídají jiné, ještě horší (to prosím podotýkám, že hra byla vydána v roce 2005 a nejvyšší rozlišení je zde 1280 x 1024), se vleze do jediné věty “co nejrychleji se tunelem dostat na konec kapitoly“ - tak trochu speed run. Já chápu, že v podobných hrách je koridor běžně vídaným faktem, ale zde není absolutně žádná volnost. Třeba ve výběru dveří, kterými můžete projít, ty které mají vystouplou kliku z textury se dají otevřít. Další zhovadilostí jsou nepřátelé, dající se popsat slovy “my tě zastřelíme až k tobě doběhneme“ a postup při odpravování skopčáků, kdy je většinou nutné jít, zastřelit dva až tři z nich, otočit se a opět zastřelit jednoho až dva, jako by vyskakovali z mezi dimenzionálních děr. Ano, je to zvláštní, ale protivníci se objevují za zády i když dveřmi nejde projít. O kolizích s předměty se myslím ani netřeba zabývat, jen podotknu, že takovýchto situací je ve hře požehnaně. S nepřáteli jsou přímo spojeny i zbraně, kterých je poměrně velké množství, ale všechny stejně znějí, chovají se podobně a nejsou pěkně ztvárněné. Viz. panzerfaust, kterým zničíte tank jedním zásahem, ale jindy je těchto výstřelů třeba 5-6 nebo stačí dávka z kulometu MG 34 (!).

No, možná jsem masochista, ale byl jsem rozhodnut, že vyzkouším i MP, který se ve hře nachází. Bohužel (nebo možná bohudík) jsem žádnou funkční hru nenašel. Snad si vývojáři řekli, že vše ze svého umu již naservírovali ve hře pro jednoho hráče. Na druhou stranu musím uznat, že i snaha se (leckdy) počítá, jen by každý z nás (a v tomto případě především ten, který je odpovědný za vydání tohoto díla) měl mít soudnost a něco takového uvolnit pouze jako freeware.

Válka o Prsten neprobíhala jen z pohledu Společenstva Prstenu, její background je daleko širší (čtenáři Tolkienova díla samozřejmě vědí) a právě z něho volně vychází toto pokračování - určitá úlitba směrem k původní hře nebo filmové trilogii je samozřejmě pochopitelná. Ke slovu se tak dostávají nové postavy, hrdinové jsou verbováni z řad trpaslíků (Glóin, Dáin), elfů (Elrond, Glorfindel, Tranduil) i temné strany (Ústa Sauronova, černokněžný král z Angmaru, Odula) a ke slovu se dostane i sám temný pán Sauron nebo proměněná Galadriel (u šarvátek, když se vám podaří čapnout Prsten moci – po jeho přinesení do vaší pevnosti se vám nad ní ukáže efektní aureola onoho známého “Jeden prsten vládne všem...“. Ovšem v Černořeči Mordoru :-)

Prologem tentokrát provádí Elrond (charismatický hlas jeho filmového představitele Hugo Weavinga), znějící i nadále nejčastěji, protože doplňuje také další ingame animace. Menu je vyvedeno podobně jako v předešlé hře, jen se týká jiného monumentu, sousoší Argonath, lemující oba břehy řeky Anduiny nedaleko jezera Nen Hithoel. Neodmyslitelná hudba Howarda Shora samozřejmě nechybí.

Dál už si hráč všimne první změny, krásná plastická mapa Tolkienova světa chybí. Zůstává jen u lakonického výběru mezi lineární kampaní za zlo nebo dobro, samostatné šarvátky nebo tahového systému (tady se mapa vrací, pro ty, kteří tahovky nehrají, je ale ztracena). A ve změnách oproti prvnímu dílu se pokračuje. Hra je teď blíž klasickému RTS stylu, kdy budovy stavíte pomocí stavitelů kde je vám libo, jen prostředky získáváte stejně jako před tím, pomocí tomu určených budov (skřetí pila s přilehlou těžbou lesa je zachována). U těch nově záleží na umístění a s tím souvisejícím percentuálním příjmem.

Přibylo také jedinečných výhod, za stranu zla můžete kromě Balroga přivolat třeba i oheň plivajícího draka (jakoby ho Balrog nenaplival až až, že :-)) nebo Pozorovatele (ten chapadlatý tvor, co ho Společenstvo potkalo u Morie), u kampaně za dobro zase spláchnout nepřátele přívalovou vlnou (takovou, jakou ve filmu Arwen spláchla nazgúly při Frodově zachraně u Roklinky) nebo přivolat zemětřesení. Vylepšení dobrá, jen jsem si jich moc neužil, protože ani u jedné z kampaní jsem si je nestihl pořídit všechny.

Grafická stránka hry je ještě o trochu lepší než u dílu prvního, zůstává také u výborného hudebního doprovodu, který používá i nové motivy (některé mi připomněly geniálního Barbara Conana Basila Poledourise), co mne ale vyloženě zaráží je krátká herní doba a pouhých 8. misí za každou stranu. Kampaň za zlo (začal jsem právě jí, u předešlého dílu jsem to udělal naopak a nakonec jsem se cítil až nesvůj a provinile, když jsem vyplenil Minas Tirith a pozabíjel všechny hrdiny :-)) mi trvala jeden den, za dobro druhý. Docela málo.

Hra je také hodně lehká (i na nejtěžší obtížnost) a vrcholy obou kampaní (dobytí Dol Gulduru a zničení Roklinky) nepřispějí jedinou novou vráskou na čela svých hráčů. Celá hra je tak velmi pěkná, výzva je to ale ještě menší než první díl. Tam jste si vycvičené jednotky brali sebou do dalších kol (tady můžete nově jednotky vycvičit jen do 5. úrovně, hrdinové mají stále možnost dosáhnout desítky) a v pozdějších bitvách čelili na začátek obřímu útoku, tady se přenáší jen dosažený rank hrdinů a hráč je nějaké vyšší agrese ze strany počítače skoro úplně ušetřen.

Přesto na relaxaci nebo zabití času v práci nelze než hru doporučit. Pro fanoušky filmové trilogie navíc hra obnáší zajímavé doplnění a moci ovládat Saurona (byť jen v jediné misi) také není k zahození.