Nejlépe hodnocené komentáře

„Robbins, this is Low. Do you read?“

 
Hra mne ve svých „aktuálních“ časech úplně minula. Věděl jsem o ní, ale jak moc málo jsem o ní věděl ve skutečnosti, ukazuje to, že jsem jí měl zafixovanou jako infantilní plošinovku. Nevím proč, ale je to tak. Reparát přišel až o neskutečných dvacet šest (!) let později… to je, věru, epochální doba v křemíkovém světě. Tudíž nemám tuto hru spojenou s žádnou nostalgií a o to více se mohlo ukázat, jak obstojí.  

Nejspíše bych o hru nezavadil ani nyní, kdybych čistou náhodou neshlédl toto. Již při prvním tónu hudby mně k sobě hra doslova připoutala a já, přišpendlený k monitoru, pozoroval ten vpravdě filmový kumšt, který se přede mnou odvíjel. Hudba, gradace, střih, stavba scén – to vše na mně působilo přímo magicky a neodolatelně. Spielbergův rukopis byl více než patrný. Bylo mi jasné, že tato hra je moji krevní skupinou, že jí musím dohrát a odčinit tak moji křivdu vůči ní. Šel jsem na GoG a hru si ihned koupil, tak moc mi intro učarovalo.

Stařecké neduhy hry se projevily hned po prvním spuštění. Hru pohání emulátor ScummVM a i když mi umožnil hru spustit (relativně) bez problémů, není to prostě DOSBox, který umí oživit bez problémů snad vše. Díky tomu mi častokráte vypadávaly zvuky prostředí a především hudba, která tvoří dobrou polovinu atmosféry hry a já byl z její občasné absence krajně rozmrzelý. Marně jsem se ve Scummu hrabal v nastavení zvuků a zkoušel všechny možné konfigurace. Potom jsem nad tím mávnul rukou, protože jsem objevil malý trik – když zvuky prostředí, nebo hudba přestanou hrát, stačí zapnout a vypnout svůj Pen Ultimate a zvuky a hudba se vrátí. Tohle se však nedá pokládat za nedostatek hry, stejně tak jako poměrně nepohodlné ovládání, ala neohrabané devadesátky, na které jsem si musel chvíli zvykat. Stále se jedná o nefalšované retro se vším s tím spojené. Poté už začaly převažovat skoro výhradně klady.

Už první a velice originální pasáž ve vesmíru vás vtáhne do hry, následné události „lehce“ zkomplikují cíl vaší mise a následuje cesta za poznáním a samotnou existencí. Atmosféra je od začátku hry tak hutná, že by se dala krájet (a stále mi nutkavě připomínala Solaris), o doprovodné hudbě bych se mohl rozplývat ještě dlouho, ozvučení je více než podařené, dabing je na té nejvyšší úrovni a ruční grafika je stále krásná. Však také trval vývoj hry šest let a byl to jeden z prvních pokusů, jak snoubit videoherní a filmové umění v jeden celek. A je to znát. Bohaté množství krásných, filmových renderů a Spielbergova vypravěčská genialita je zde vtisknuta do každého místa. Příběh sice není bůhví jak originální a je i poměrně předvídatelný. Jde však o jeho pojetí a postupném kouskování jeho střípků vám, jakožto hráči. To zvládá hra na jedničku s hvězdičkou. Neustále jsem byl motivován k tomu, abych odhaloval další a další tajemství a každá nová informace pro mne byla malým svátkem. Tolik příjemných pocitů a uspokojivého hraní na poměrně malém, komorním prostoru, si zaslouží obrovský palec nahoru. Zásluhu na tom bezesporu má i trojice hlavních hrdinů v čele s mega sympaťákem Lowem, trpícím lehkou obsesí každého zachraňovat, a kterého skvěle namluvil Robert „T-1000“ Patrick. Jeho vzájemné špičkování se zpočátku velmi rezervovanou Robbinsovou je roztomilé, odlehčené a nepůsobí nijak infantilně, jak se to často stává. Brink s arnoldovským přízvukem je potom kapitola sama pro sebe, ale nerad bych prozrazoval více, než je třeba.

Hratelnostně se jedná o klasickou point and click adventuru s několika málo originálními nápady. Zaujalo mne, že z velké části se budete po herním světě pohybovat rovnou s trojicí postav, případně ve dvojici. To si přímo říká o našlapané situační dialogy, ale tento potenciál nebyl ve hře úplně využit a řekl bych, že na tom budou mít velký podíl technologické možnosti tehdejší doby. Nicméně to není úplně obvyklé a jedná se o výrazný, signifikantní prvek tohoto titulu. I tak jsou dialogové možnosti velmi bohaté. Stačí kolikrát přejít o obrazovku dále a hned máte v dialozích nový výběr tématu. A vyplatí se dobře poslouchat, co kdo říká, protože až se vám stane, že začnete tápat (a to se stane), dialogy vás mohou jemně popostrčit. Většinou jste ale odkázaní na svůj vlastní důvtip. Což mně přivádí k odpovědi na otázku: „Je tato hra těžká?“ Docela ano. Hra vám průchod nijak neulehčuje a v některých případech nemáte ani sebemenší indicii co dělat dál a prostě vás to musí napadnout… nějak. Hru jsem měl dohranou za pět večerů a měl v ní asi tak tři opravdu brutální zákysy. Ale protože jsem si jí užíval, byl jsem trpělivý a díky tomu mohu hrdě prohlásit, že jsem jí dal kompletně bez návodu. Takže se poctivě, s trochou odhodlání, určitě dohrát dá. Co hře slouží k obrovské cti, je, že ani jednou jsem se zde nesetkal s nešvarem tehdejších adventur v podobě pixel huntingu. A vlastně se nevybavuji ani žádnou (kombinační) nelogičnost. Možná jednu jedinou, která byla jeden z mých záseků.

Jak je hra ve svém celku skvělá, má i stinné stránky. Nejvíce je to asi její nesystematičnost. Ta se projevuje tak, že když řešíte další postup, může se vám stát, že dříve provedete nějakou akci, u které ale hra chtěla, abyste ji provedli mnohem později, až budete mít vyřešené jiné hádanky, či úkony. Tato „předčasná“ akce nejen že nedává bez předchozího kontextu žádný smysl, ale hra vám ji neumožní ani dokončit, protože ještě jste jí celou vaším hraním „neodemkly“. To je potom hodně matoucí a zabrzdí vás to, protože potom si lámete hlavu k čemu to vlastně bylo dobré, když se nic nestalo. S tím souvisí i bohatá interaktivita světa. Některá místa/předměty, se tváří i celkem důležitě, ale jsou zde opravdu jen na ozdobu a není s nimi spojený žádný postup. Jen tu jsou proto, aby vás mátly, takže se k nim budete neustále vracet s onou myšlenkou: „Co kdyby s tím TEĎ už šlo něco udělat?“. A samozřejmě předměty, které jste použily a už je potřebovat nikdy nebudete, vám z inventáře nezmizí, či nepřestanou být aktivní – na něco takového si třeba dávala pozor skvělá Syberia, či vynikající Posel Smrti.

Teď k čistě subjektivním mínusům, neboť se vztahují ke scénáři. Celkově je příběh a jeho charaktery napsán výborně. O to více mne překvapily některé výstřední podivnůstky. Je mi jasné, že jsou všichni tři astronauti trénovaní profesionálové s vědeckými tituly, ale i tak nepůsobí jejich chování vůbec přirozeně (čti: lidsky), když se stane, co se stane. Nikdo se ničemu nediví, nikdo neprojeví sebemenší emoci… prostě zívačka. Do toho všeho občas zazní opravdu hodně bizarní hláška: „Robbins, this is Low… Brink still dead!“, takže v příběhu to tím papírem občas velmi hlasitě zašustí, což trochu kazí konzistentní zážitek. Největší podivností zůstává konec hry. Měl jsem při hraní mnoho hypotéz, jak to asi musí zákonitě celé dopadnout, ale to jsem se zatraceně přepočítal. Konec je zkratkovitý, působí uspěchaně a je možná až nesnesitelně přeslazený. Vnutí navíc naprosto jednoduchou, ale zásadní otázku: Jakým způsobem se Lowovi podařilo to, co nikomu jinému před ním? Samozřejmě to zůstane již navždy bez odpovědi. Zakončení vašeho putování zkrátka působí jako z jiné a méně kvalitní hry. A nedivil bych se tomu, kdyby těsně před koncem vývoje (kdy se scénář už čtyřikrát přepisoval) přišel za programátory sám Spielberg a řekl něco jako: „Tenhle konec tam být nemůže, ten je moc temný a neuspokojivý, dejte tam něco hřejivě milého, jako kdysi já v Blízkých setkáních.“ Poněvadž Spielberg je z toho konce opravdu „cítit“. Úplně jsem čekal, že se odněkud zjeví E.T., který muset telefonovat k vám domů a poslat zpět na planeta Země. Kdo by neměl rád hezké konce? Ale sem se to vyloženě vůbec nehodí. I přes to hodnotím příběh velmi kladně.

Nyní, když mám konečně jasno, co přesně The Dig je, mi je skoro až líto, že jsem ji už dohrál. Po dlouhých letech od jejího vzniku, zůstává toto adventura klenotem s několika málo kazy, které ji ale nijak zásadně nesnižují. Zároveň je typickým zástupcem těch děl, které vám budou přinášet nezapomenutelné zážitky z průběhu samotného hraní, ale už ne v jeho závěrečném rozuzlení. Protože kdyby ano, o té stovce bych velmi vážně uvažoval. Pokud navíc přesně víte, co ve hře dělat, dá se dohrát za necelé čtyři hodiny, takže je poměrně krátká. Přesto stále zůstává hodna pozornosti a stojí za vyzkoušení. Má co nabídnout a díky její hudbě na ní jen tak nezapomenu.

„Low out…“