Ocitneme se ve světě řídícím se zákony dětské logiky, kde se domy a všemožné objekty chovají jako živé, poletují po okolí za pomocí namalovaných křídel či se pohybují jako stonožka. Dle (Quicovy) fantazie je navíc možné prostředí měnit, což nám umožní projít dále, takže nesčetněkrát budeme stavět mosty, odklánět budovy, či si z nich postavíme věž, po které následně vyšplháme apod.
Hra je plně lineární, takže si svět nemůžeme měnit podle svého, nýbrž pouze v rámci schématu navrženého tvůrci. Více volnosti by neuškodilo, ale hra si na nic nehraje a nejsme přeci v Minecraftu.
Herní svět i přesto působí poměrně rozlehle a má svoje kouzlo. Typické pestrobarevné, leč ošuntělé domky působící jako krabice od bot nebo spíš hrací kostky či kousky stavebnice rozsypané na podlahu vytváří spleť uliček občas vyúsťující na opuštěné náměstíčko nebo fotbalové hřiště. Prostředí opravdu působí spíše jako dětské hřiště než jako chudinská čtvrť... tedy přesně tak, jak jej vidí malý Quico.
Budeme řešit různé hádanky, které jsou většinou poměrně přímočaré a rozhodně by co do obtížnosti mohly trochu přitvrdit, ale hra má tak alespoň větší spád. Rozsahem příjemné, ani krátké ani dlouhé. Jediná menší výhrada je vůči kameře, která někdy z nepochopitelných důvodů odletí až moc daleko, což mi občas kazilo zážitek. Graficky příjemné, prostředí by mohlo být o něco detailnější a vyhlazenější. Celkový dojem je ovšem velice slušný.
Po příběhové stránce je Papo y Yo poměrně silný, ačkoliv (anebo možná právě proto) je podáno z pohledu dítěte. Zde by se hodilo snad přirovnání k Among the sleep... aneb jak se dítě vyrovnává s faktem, že rodič je alkoholik a postupně se svým snovým světem propracovává k jedinému možnému řešení. Hru doplňuje příjemný a osobitý soundtrack. Díky všem těmto faktorům hře bez dalšího otálení dávám vysoké hodnocení.
Pro: Brazilská favela v představách dítěte, pohádková atmosféra, silné téma
Proti: Kratší rozsah, nízká obtížnost hádanek.