Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Need for Speed: Road Challenge

  • PC 90
Tato hra ztvárňuje v mém životě zajímavou roli. Jednak proto, že nejsem hráčem tohoto typu her a také proto, že jsem jí hrával v době, kdy jsem jako hráč neměl moc možností herního vyžití. Tento komentář je spíše nostalgický, tudíž v něm nelze hledat nějaké objektivní zhodnocení.

Pamatuji si, že mě můj bratr jakýmsi způsobem přemluvil, abych tuto hru vyzkoušel. Zpočátku jsem nesouhlasil, neboť tento žánr mě nějakým způsobem vždy nechával chladným. Byla to zvláštní situace, která předcházela tomu, že toto je dodnes prakticky jediná závodní hra, u které jsem dodnes strávil nesčetný čas v porovnání s tím zlomkem času, který jsem jinak tomuto žánru věnoval.

Těžko bych v té době hádal, že podobně jako u starých klasik (Doom, Wolfenstein 3D, Prince of Persia) se k ní budu s odstupem času stále vracet. Sám si nedokážu vysvětlit, co na této hře bylo tak unikátní, že jsem se nikdy nedostal do bodu, že bych si řekl, že stačilo, dost a konec.

Snad u žádné hry jako tady jsem neobdivoval variabilitu jednotlivých krajin, kde se samotné závodění odehrává. Fascinovala mě jejich rozmanitost (město, hory, zasněžená krajina, aqua "městečko", kaňony, venkov...) a jakýmsi způsobem dosáhla toho, že ono hraní mě prostě nepřestávalo bavit. Každá herní lokace byla svým způsobem unikátní a odrážela nějaké reálné prostředí a i na první pohled nezajímavé krajiny měly svůj herní půvab. Takto nějak podivně začala má fascinace touto hrou a z nějakého důvodu způsobila, že NFS4 (jak to dodnes nazývám) zůstává i přes mnohé pokusy hrát další díly mojí neoblíbenější závodní hrou. Zkoušel jsem hrát další díly, zkoušel jsem hrát jiné závodní hry, no s ironií osudu se stalo, že jsem nikdy u jiné hry tohoto zaměření nevydržel delší čas. Herní svět si s člověkem někdy pěkně hraje, tak tomu bylo u mě v tomto případě.

Asi každý hráč zná ten pocit, kdy mu nějaká hra jakýmsi iracionálním způsobem přiroste k srdci, aniž by k tomu byl nějaký logický nebo objektivní důvod. Snažím se nevnímat, co mě přimělo se vždy za nějaký čas k NFS4 zase vrátit a znovu si procházet a hrát něco, čím jsem si už prošel. Je divné, že každé takové zahrání bylo toho rázu, že mě nepřestávalo a nepřestávalo bavit. Nemohu říci, že by se tam něco opakovalo, bylo nudné nebo něco v tomto smyslu. I přesto, že jsem na nějakou řádku let tuto hru odložil, vždy nastal nějaký čas, kdy jsem se k ní vrátil a o to zajímavější je pocit, že nikdy nevnímám, že bych hrál starou hru, nebo něco, po čem dnes nikdo neštěkne.

Až o mnoho let později v době vlastnictví více počítačů jsme s bratrem rozjeli LAN a mohli konečně vyzkoušet to, o čem všichni hráči jen mluvili a sice poznat ten herní rozměr, kdy můžeme závodit spolu. Chápu, jak neuvěřitelně zvláštně toto může znít, nicméně taková byla doba a o to krásnější zážitky si člověk z ní odnesl. Je to srovnatelné s tím, kdy jsem si po mnoha letech jako dítě mohl zahrát Doom po síti se spoluhráči. V dnešní době pro hráče snadno dostupná věc a dost možná samozřejmost. Tehdy to bylo unikum a člověk by platil zlatem za každou chvíli strávenou hraním navíc.

NFS4 je jedním z mezníků mého herního života, což mě přivádí k myšlence, vyzkoušet někdy nějaký žánr her, kterému jsem se doposud stranil. Ono to dost možná nemusí fungovat, ale může se i stát, že přimknete ke hře, ke které byste se těžko jinak dostali. A možná nad ní budete trávit mnoho hodin, daleko více, než byste si byli do té doby ochotni připustit. Toto je jedna z těch krás herního světa, které člověk může u hraní zažít.
+15

Game of Thrones: A Telltale Games Series – Episode One: Iron From Ice

  • PC 70
K celé sérii.
Patřím mezi lidi, kteří budou studio Telltale bránit do roztrhání těla. Ať už je to mou slabostí pro interaktivní filmy, skvěle napsanými dialogy, či obecně parádně vytvořenou atmosférou, já ty týpky prostě mám rád. A jelikož Game of thrones patří společně s Walking dead mezi moje nejoblíbenější běžící seriály, šel jsem do jejich další série s chutí. Bohužel tentokrát ze mě netekl pot, netřásl jsem se a ani to srdce napětím nebouchalo. Což je u při hraní Telltale her požadavek, god damn it!

Myslím, že hlavní důvod mého nezaujetí byla příliš rozvětvená dějová linie, plus žádný hlavní protagonista. Do role Leea, Clementine a Bigbyho jsem se lépe vžil a prožíval dějovou linku právě protože to byly jediné postavy, za které jsem hrál. Veškerá moje soustředěnost se točila pouze kolem těchto postav, o to víc mě pak bavilo s nimi řešit určité situace a trable. Zde tomu tak ale není. Chápu, že se tvůrci snažili napodobit feeling seriálu, kde je to také takto rozdělený, bohužel atmosféře a napětí to příliš neprospělo.
Příběh je docela pěkný. Celkem sympatická rodinka druhých Starků je různě rozlezlá po celém Martinovském světě, tudíž aspoň ta různorodost prostředí a hratelnosti celkem ujde. Je taky fajn, že se zde potkáme i se známými postavami ze seriálu (a z knížek, to abych tady nenasral pozérský čtenáře.), kterým dokonce všem poskytli hlas i původní herci. Zde mám ale taky trošku problém. Znalost charakterů a osudů oněch původních postav trochu narušuje samotnou hratelnost. SAMOZŘEJMĚ, že budu věřit a pomáhat Tyrionovi, než vychytralé a zrádné svini Cersei. A Margaery? Dyť to je manipulátorka jak sviň... a má kočičí ksicht. V tomto ohledu mě taktéž sral Ramsey jakožto záporák. Kdykoliv někoho z Forresterů přišel buzerovat, stával se z něho automaticky paladin z Warcraftu 3, když dá schopnost svého štítu nesmrtelnosti: je tam. Je přímo ve vašich řadách, ale vy víte, že na něj prostě nepůjde zaútočit, nicméně on s vámi vesele vymrdává. Takže samozřejmě, že z možností, kdy se můžu pokusit Ramseyho bodnout, nebo se mu podvolit, si vyberu podvolení. Jednotlivé herní sekvence jsou většinou s dost průměrnou či slabou atmosférou, což je u Telltaláků docela zklamání. Hrozně mě však bavil Asher, dále Garred na Zdi byl taky hodně fajn. Za Rodrika, kterého hra šikanuje po všech šest epizod jak kdy, v druhé půlce to bylo parádní. Nicméně slabota to bylo s Mirou, zatímco v seriálu byly scény z King´s Landind jedny z mých nejoblíbenějších, tady mě dost nebavily. Hra však dokáže (ne)příjemně jak po vzoru Telltale, tak i po vzoru GoT překvapit. Vraždu Ethana jsem nečekal, ale můj zlotvor v hlavě způsobil, že jsem byl celkem rád, měl hrozně otravný hlas. Plus co se zrádce týče, tak nějak jsem byl přesvědčený, že to bude tamní maester... Element těžkých rozhodování a jejich důsledků však tvůrci opět zvládli skvěle. Mnohokrát jsem hru musel pozastavit a chvilku přemýšlet, jaká volba by byla nejlepší, plus jaké z ní budou důsledky, což je věc, která mě na jednu stranu hrozně stresuje, ale taktéž hrozně baví. Takže good job!

Velice rád rozebírám jednotlivé epizody jednu po druhém, jako jsem to udělal k první sérii TWD. A byť stejnou věc plánuju i pro druhou sérii a The Wolf among us, zde to asi vynechám. Zmíněné hry se mi velice líbily, nicméně tady jsem nebyl hrou tak nažhavený, abych se vrhl do nějakých detailů. Takže ne. Možná někdy. Až to celý skončí. Ale mohl bych aspoň rozebrat nějaký ty postavy...

Gared: Sympaťák. Za mě to byl takovej flegmouš. Jeho výprava za tajemným Grovem mi přišla v rámci celého příběhu zajímavá, navíc jak bych mohl odolat cestě přes nebezpečné kraje do místa, odkud se ještě nikdo nevrátil. Jelikož je Gared i schopný bojovník a žádná sralbotka, jeho dějová linka patřila mezi moje nejoblíbenější. A ne. Žádnou blood magic. Co bych to byl za kámoše?!
Rodrik: Robb, ehm... Rodrik a jeho dějová linka byla skličující. A vlastně i docela nudná. Hlavně protože si z ní budu pamatovat především to, jak jsem s ním v podstatě dělal absolutní prd a nechal si srát na hlavu od agresorských Wildhillů. Celý je to fakt jako šikana na základce. Nebo jako z toho filmu "Zlo mezi námi" btw, hodně dobrej film. Aspoň ke konci se to s ním už pořádně rozjede. Plus se mi na něm ale líbila ta jeho hrdost. Hrdý či pyšný postavy jsem měl vždycky rád. Nechal jsem ho ale zemřít. Srry.
Asher: Celkem vtipnej a schopnej. A hraní za něj byla vyložená paráda, obzvlášť díky těm bojovým sekvencím. Jsem rád, že to přežil. A to to chvilku fakt nevypadalo! Daenerys bych ale ukázal vztyčenej prostředníček, pokrytečka jedna, hlavně že ona nechá zabít stovku mistrů, nicméně když to udělá někdo jiný, který je ještě k tomu někdo, kdo pro ní udělal špinavou práci, hned má problém, pipka jedna bělovlasá.
Mira: Tak jsem se těšil, až budu s Miřinou nevinností a ťuťu ňuňu pohledem manipulovat s celým dvorem Královo přístaviště. A byť se o to hra opravdu pokusila, přičemž se jí to i chvilku daří, v konečném výsledku se Mira pouze neustále snaží vysekávat se z problémů, které vlastně nejsou zas až tak zajímavé. Stejně tak celá dějová linka, což mě hodně mrzí. Kdyby mi hra dovolila víc si omotat lidi kolem prstu, byl bych nadšený. (Možná jsem to ale jen špatně hrál.) V zoufalství udělat linku zajímavější a v dalším pokusu o manipulaci jsem na konci šel i proti vlastnímu morálnímu kompasu, a vzal si toho hajzla, co nechal zabít Olivera Twista. Nu... tak uvidíme...
Ethan: V podstatě Rodrik na druhou, akorát neschopnější a s otravnějším hlasem.

Obecně se dá říct, že hra se hraje dobře. Nicméně oproti naprosto skvělé 1. sérii TWD, dobré 2. sérii a parádnímu TWAU, je to docela slabej odvar. Ani k těm postavám jsem si pořádně nevypěstoval pořádné pouto. A je opravdu nutné to natahovat do dalších sérií? Pokud Telltale máte rádi, stojí za to však hru ozkoušet. Pokud je rádi fakt nemáte (a je vás tady dost, já to vím!! :D ) vyhněte se tomu. Tohle by vás mohlo nasrat.

Pro: Furt pěkný dialogy a slušná hratelnost, celkem pěkný příběh, postavy, rozhodnutí

Proti: Někdy nuda, pokulhává atmosféra, oproti dřívějším hrám celkem slabé

+15

The Room

  • PC 80
*Hodnotené podľa Android verzie*

Ako veľkého skeptika mobilných hier ma rozhodne potešilo, že som našiel dobrú hru pre Android ktorá nie je ďalší endless runner, lacný klon populárnej hry, grindfest s mikrotransakciami alebo port starej hry ktorá je už na PC. The Room (ktorá nemá nič spoločné s kultovým filmom od Tommyho Wiseaua) je príjemná oddychová puzzle hra, kde postupne odhaľujete čo sa skrýva v tajomnom trezore.

Audivizuálne spracovanie je na vysokej úrovni a ukazuje že Unity Engine vyzerá skvele, keď s ním vývojári vedia pracovať, najviac sa mi páčilo spracovanie tieňov a výrazné detaily aj pri tých najmenších predmetoch. Hudobný podklad je minimálny, ale perfektne dotvára atmosféru hry.

To hlavné je ale výborná hrateľnosť. Keď som bol menší a hrával väčšinou len browser hry, tak som mal slabosť na point a click adventúry, kde vašou úlohou bolo dostať sa von z miestností alebo niečo odomknúť. The Room funguje na podobnom princípe, len je v úplnom 3D prostredí. Náročnosť bola perfektne zvládnutá, všetky hlavolamy sú primerane ťažké a keď budete naozaj stratení, tak postupne budete dostávať nápovedu. Hlavolamy sú navyše aj originálne spracované a každý sa rieši iným spôsobom, niekedy budete musieť nájsť schovaný kľúč, inokedy zadať heslo alebo nájsť tajnú správu pomocou špeciálneho vízoru.
Za pochvalu stojí aj ovládanie, ktoré bolo perfektne spravené pre dotykové obrazovky a nemal som s ním problémy, predpokladám že podobne funguje aj s myšou.

Jediným výraznejším mínusom je dĺžka, celá hra mi zabrala len dve hodiny, ak ale chcete viac, tak hra už má dve pokračovania, ktoré sú síce drahšie, ale aj dlhšie a náročnejšie.

Celkovo je hru ale trochu ťažké hodnotiť, na pomery Android hier je to skvelá hra za výhodnú cenu menej než 1 Euro, ale na PC, kde to stojí skoro 5 sa to neoplatí hrať. Takže by som Android verziu hodnotil na 90% a PC na 70%, čo dáva priemer 80%.

Pro: Dokazuje, že na mobily sú aj kvalitné hry, náročnosť je tak akurát

Proti: Krátke, PC verzia je zbytočná

+15

Dead Effect

  • PC 65
Je to taková jednohubka. Nepřináší to nic nového. Je to krátké. 12 misí uběhne jako nic. Můžete v různých herních módech, či opakování misí sbírat kredity a zlato. Můžete si postupně vylepšit všechny zbraně. Můžete to dorazit na nejtěžší. Můžete splnit všechny achievementy. Pohud vás to bude bavit. Mě docela jo. Aspoň teda nějakých těch 7 hodin.

Vzdáleně mi to systémem hraní připomělo trochu dokonce i Diablo. Akorát toho obsahu tolik nenabízí. Jen jedno monotóní prostředí jak vyšitého z Dooma 3. Spíš mi to ale víc připomínalo Dead Space. Je to skoro zadarmo a grafika je hodně nenáročná. I na mé obstaróžní šunce jsem hrál na plné detaily.

Pěkná konverze. Na tabletu to musí být nářez.

Škoda, že neni atmosféra trochu víc děsivější. Když teda nepočítám děsivě béčkovou hudbu. Celá hra se nese v dost béčkovém střihu. Příběh nic nevysvětlí. Nic neřekne. Kdo je ten bojující hrdina? Kdo je ten šílený padouch? Ani ty tabulky toho neřeknou mnoho. A to jsem jich sebral víc jak polovinu. Loď vůbec nevypadá jako nějaké hybné těleso. Chtělo by to nějaký výhled do vesmíru. Jakékoliv zpestření prostředí.

Romero naučil zombii střílet. Tady umí dokonce házet odjištěné granáty!

Samotná akce je zábavná. Ustřelování hlav. Vylepšování zbraní. Házení granátů. Nejvíc jsem si ale užíval zpomalování času. Připadal jsem si při něm jak total king. Snaha o znovuhratelnost je zřejmá. Ale proč, když můžete na střední projít hru se základním samopalem a je to pořád tak stejné? Opakování už tady zábavné moc není. Pokud teda nejste magoři, co musí splnit každý herní úspěch.

Steam čas: 6,8 hodin
Obtížnost: Normal
Achievementy: 30 z 61

Pro: pohodové střílení, ustřelování hlav, nenáročné na hlavu a počítač

Proti: repepetivní protředí, šílená hudba, slabá atmosféra, nic neříkající příběh

+15

Deus Ex: Mankind Divided

  • PC 50
Temer na den presne pet let cekali fanousci Deus Ex na treti pokracovani. Po desive spatnem Invisible War a paradnim Human Revolution prichazi nejnovejsi prirustek s krkolomnym nazvem Mankind Divided, aby oprasil zezlo krale cyberpunkovych her a potesil hrace hned nekolika druhu. I novy Deus Ex lze totiz hrat nekolika zpusoby tak, jak jsme zvykli. Stealth, akce, hacking, dialogy - vsechno muze byt vase zbran nebo slabina, podle toho, jak to chcete mit a jake si to udelate. Mankind Divided zustava v jadru poctivy sandbox a v jistem ohledu temer splneny sen vsech hracicek a experimentatoru, kteri si chteji uzit kazdou korunu do hry vlozenou (tim nemyslim mikrotransakce).

Zacneme pribehem. Ten samozrejme nazavuje na Human Revolution a pro nove hrace, nebo ty se spatnou pameti, nabizi pred zacatkem hry strucne resume udalosti minuleho dilu. Pribeh sam o sobe mi prisel nosny, ne vsak tazny. Zkratka a dobre, na zadek si z nej nesednete, ale svuj ucel splnuje. Zasazeni velke casti hry do Prahy me, uprimne receno, nijak neoslovilo. O zadnou Prahu se totiz nejedna, je to naprosto fiktivni mesto s prevazne anglicky hovoricimi obyvateli a ze muzete v jednom zaberu odtusit panorama Prazskeho hradu? To je asi malo. Stejne tak uroven prekladu i tech nekolika malo ceskych textu je tragicka, o "ruskem" dabingu ani nemluve. Nic z toho me ale nevadi a neurazi a nijak mi nekazi zazitek ze hry. Velmi svezim dojmem naopak pusobi architektura budov i interieru. Zejmena kulisy Utulek complexu jsou opravdu nadherne a potvrzuji, ze umelecka stranka (grafiky) je nejvyraznejsi prednosti hry. O to vic zamrzi nejvetsi problem Mankind Divided, coz je paradoxne level-design a obtiznost, respektive jeji totalni absence.

Hra je bohuzel trapne jednoducha. T-R-A-P-N-E. Je v poradku, ze se kazda situace da vyresit nekolika zpusoby, ale vsechny se prilis nabizi. Potrebujete-li heslo, je pravdepodobne hned vedle terminalu nebo nejhur ve druhe mistnosti. A samozrejme se vam automaticky zapise do databaze a ve vhodny moment nabidne. Potrebujete-li sachtu, mrknete se nahoru, velmi pravdepodobne tam bude. K cilum vasich misi vas naviguje permanentni marker (ano, jde vypnout), nelze zabloudit, nemusite hledat. Gameplay samotny je tak primitivni, ze se misty novy Deus Ex hraje jako interaktivni film. Uvedu dva priklady. 1. Musite projit stanovistem chranenym laserovymi paprsky a policistou. Muzete ho zastrelit, ukecat (s vhodnou augumentaci), uplatit nebo zapnout neviditelnost a stanoviste probehnout. Nebo se podivate nalevo a uvidite sachtu, podivate se napravo a uvidite diru v plote. Lacine, absurdni, trapne, urazka hracovy snahy pokusit se HLEDAT A NAJIT nejake reseni. Situace cislo 2: Jste v byte sefa tajne divize Interpolu. Hledate citlive informace. Tusite, ze budou skvele skryty, jak by se na sefa tajneho oddeleni protiteroristicke organizase sluselo. V byte si vsimnete nelogicky zaveseho boxovaciho pytle. Pouzijete ho. Primo za nim se otevrou TAJNE dvere do TAJNE mistnosti. Seriously? A jen tak mimochodem, RPG/Aug prvky jsou zde jen na ozdobu. Krome hackingu jsem uz nic nepotreboval a hru jsem dokoncil s desitkami nevyuzitych praxis pointu. Predstavte si RPG, ktere je tak trivialni, ze nepotrebujete vyuzivat XP...

Mimo teto az prehnane pristupnosti mi zazitek kazily nektere nelogicnosti. Napriklad muzete cloveku vyrabovat jeho stul pred jeho ocima a on ani nehne brvou. Inflace cennych veci (vcetne kreditek), valicich se vsude kolem, znemoznujici hraci zazit radost z toho, ze neco duleziteho nebo cenneho nasel diky sve silovnosti a usili. Mankind Divided mu bohuzel vsechno prilis strka pod nos, bohuzel ke sve vlastni ne skode, ale zahube. Slabou naplasti je pak slusna uroven vetsiny vedlejsich questu, ktere se vyplati delat zejmena kvuli explore-faktoru a pribehu. Osobne jsem take rad, ze se na rozdil od tretiho dilu podarilo dobre vyresit souboje s bossy i pro stealth hrace.

Z noveho Deuse jsem zklamany a z promarneneho potencialu smutny. Tahle hra se nehraje, tahle hra se odklikava. Po nekolika hodinach hrani se nejvetsi vyzvou stava najit duvody, proc vubec pokracovat. Telo je krasne, ale zapomneli mu dat mozek. A ten bohuzel v tomto pripade nepotrebuje ani hrac.
+15 +19 −4

Batman: Arkham City

  • PC 90
Uctívám Batmana, mám rád Jokera a miluju příběh Harley Quinn. Batman je pro mě jediným uvěřitelným superhrdinou, přičemž to slovo superhrdina není přesné, protože nemá žádné superschopnosti až na super schopnost unikat smrti. To jen pro začátek.

Pokud jste nehráli Arkham Asylum, neudělejte stejnou chybu jako já. Já jsem totiž nejprve hrál Arkham City a vzhledem k tomu, že první díl Arkham série nabízí totéž co druhý, který nabízí i něco navíc, nebyl jsem poté schopný Asylum dohrát. Pokud jste Asylum hráli, pak si pokračování určitě zahrajte.
Arkham City je naprosté vystihnutí všech prvků komiksového Batmana. Batman jako detektiv, Batman jako rozbíječ tlam i občas trochu natvrdlý Batman. Ostatní postavy jsou stejně tak dobře vystihnuté. Pokud jste fanoušci komiksového Batmana, skočte do téhle hry po hlavě. Ti, kteří mají rádi filmového Batmana, si také přijdou na své. Možná budete mít trošku zmatek v postavách, protože jich je tu poměrně dost. Přesto byste se neměli úplně ztratit, protože hra je vyprávěná s dostatečným časem na pochopení situace. Tím se dostávám k příběhu, který občas snese kritiku. Jestli je tady namístě, těžko říct. Záleží, jestli máte radši přímočarý příběh (který je v prvním díle), nebo rádi přemýšlíte jak to vlastně je. Zpětně mi přijde, že tady je příběh až moc překombinovaný (i přes to, že mám v oblibě detektivní žánr), snad ve snaze uvést do hry i méně známé postavy, jako je třeba Hugo Strange. Právě složitý příběh má snad za vinu, že řada hráčů tuhle hru hraje nadvakrát s delší přestávkou až několika týdnů. I já, když jsem jí hrál poprvé, jsem jí tak hrál. Až teď při druhém dohrání jsem jí zhltal během pár dní.

V recenzích se dočtete, že už v době vydání nebyla hra po grafické stránce žádný zázrak. Já musím říct, že ani po pěti letech nevypadá špatně. Přeci jen jde o temnější prostředí (s pár výjimkami), takže se ledacos ztratí. Nikde jsem nenarazil na místo, kde bych si řekl, že tahle hrana vypadá hrozně.

Soubojový systém je u téhle série často chválen a ani já proti němu nic špatného neřeknu. Nicméně se přes něj dostávám k celkovému ovládání a tady bych jednu, malou věc měl. Je to plachtění a s tím související zvedání výšky. Na gamepadu mi to prostě nejde. Nvm, jestli dělám něco špatně, nicméně to nakonec stejně dopadne tak, že pustím ovladač a uchopím se myšule. Vzhledem k tomu, že neznám nikoho, kdo by Batman Arkham City hrál na gamepadu, nemůžu s jistotou říct, jestli je chyba v ovládání nebo ve mně.
Musím říct, že kamera občas zlobí. Především při soubojích a na to si člověk musí zvyknout. Hra se totiž snaží o přehlednou bojovou scénu, a to je někdy na úkor správného směru útoku. To když kamera ujede a Batman tak místo do zloducha boxuje do vzduchu.

Lidé mnohokrát chválí detektivní část hry. Mě přišlo, že do hry sedí, ale zároveň to není nic, co bych dával na stupeň vítězů při Olympijských hrách. Pokud Batman nějaké místo vyšetřuje, tak věřte, že vaše mozkové závity zůstanou ušetřené. Tady detektivní adventura ustoupila té akční. Nepovažuji to za zápor, ani za klad. Jen za něco co v téhle hře je a co Batmana ukazuje jako detektiva.

Často se dočtete kritiky na Stealth styl hry. Především, že se po čase dostaví sterilita. S tím ale nemůžu souhlasit. Já hry často procházím Stealth stylem, a přestože protivníci v Batman Arkham City nejsou nejinteligentnější, úplná paka to také nejsou. Hra vám nechává možnost hrát jedním stylem, zároveň vás ale sem tam přitlačí do pozice, abyste změnili výchozí postavení a například výpady ze vzduchu vyměnili za úkryt v podlaze. Záleží čistě na hráči, jestli těch možností, která hra umožňuje, využije.

Problémové mohou být boss fighty. Ty se mi zdají nevyvážené. Rozhodně ten finální je o třídu lehčí, než některé v průběhu hry. Nechci to hře nijak zazlívat. Mám rád, když konec pěkně odsýpá, ale někomu by to vadit mohlo. Jinak se boje s bossy odvíjejí s hratelností a každý je trošinku jiný.

K hlavnímu ději jsem toho řekl už dost. Mohlo by se zdát, že hra ode mě dostává pěknou dávku kritiky, chci vás tak ujistit, že celkově jde o drobnosti. Hra je vážně velmi zábavná a dost možná může bavit i hráče, kteří Batmana v oblibě nemají.

Dostávám se k bonusovému obsahu. Dokud se v těchto věcech hra drží poskrovnu, vše funguje. Ať už je to side mission týkající se Deadshota, nebo třeba tajemného Watchera, je to zábavné a do jisté míry i náročné. Potom tu jsou ale Riddlerovo hádanky, kterých tu je mnoho, jako fakt mnoho, mnoho, až bych řekl přehnaně moc. Já nejsem člověk, který by třeba v GTA sbíral balíčky schované za rohem v zapadlé uličce a nevím, proč bych se měl pídit po hádankách, které ani tak nezavaří mozkovnu, jako jsou spíš závislé na vaší vybavenosti. Pokud by jich bylo malé množství a byly třeba i víc propracované, byl bych spokojenější. Když to přirovnám k missi v které operuje Bane, která je třebaže jednoduchá, ale je i krátká. Takhle by sběrací mise měly vypadat.

Hra mě také zklamala, co se týče možností skinů. Rád bych uvítal, kdyby byly odemčené už při prvním hraní (i když chápu, že to má podnítit znovuhratelnost). Pak, když už je tu v hlavním příběhu hra za Catwoman (a ta hra za ní je odvedená opravdu dobře), chybí tu u ní volba skinu i v případě, že hru rozehrajete znovu. To je velká škoda. Na Robina v Arkham City narazíte až v dlc (a opět bez možnosti volby skinu, pokud nenainstalujete fanouškovský mód) a na Nightwinga ve městě nenarazíte vůbec. Ten tak zůstává jen volbou do arény. Samozřejmě existují módy, které vám umožní zahrát i za jiné postavy než za Batmana a Catwoman i módy s různými skiny, ale podle mě, by to měl být obsah už od vývojářů. V tomhle ohledu prostě hra nabízí až příliš málo.

Souboje v arénách jsou příjemným zpestřením a vyplatí se kvůli nim mít hru nainstalovanou i po dohrání kampaně. Občas totiž dostavám chuť jen tak někomu nakopat zadnici.

Celkově jde o výtečnou hru, skvěle provedenou především po technické stránce (až na kameru). Soubojový systém, stealth, dabing, hudba, prostředí, to je prostě skvělé. Na hře je znát jak moc se vývojáři snažili držet inspirace komiksů a zachovat temnotu vycházející z filmů. Hra má ale pár nedodělků a trochu podezřívám vývojáře, že si některé věci nechávali schválně až na Batman Arkham Knight. Ale takový už je herní průmysl. A právě ty maličkosti. Spíše to, co ve hře není než to, co ve hře je, může za ty body strhnuté ze sto procentního hodnocení.

Pro: Soubojový systém, Stealth, Dabing, Hudba, Prostředí, Catwoman

Proti: Kolísavé boss-fighty, Kamera, Možná až překombinovaný příbeh

+15

Alekhine's Gun

  • PC 50
Alekhine's Gun působí dojmem chudého příbuzného Hitmana. Snaží se v něm inspirovat, ale výsledný efekt není ani z půlky tak dobrý.

Příběh sovětského agenta ve službách CIA je nemastný a neslaný, díky statickým obrázkům které vypráví příběh podkreslené hrozným dabingem. Pár postav tam sdělí co se děje a šup někoho zlikvidovat v další misi.

Úrovně mají aspoň určitou různorodost, kde se podíváme do minulosti agenta za druhé světové války, a pak do období kubánské raketové krize v USA a i na Kubu. Škoda, že hra nenabídne více možností jak dané cíle zlikvidovat. Ano většinou je tu nějaké možnost kromě použití zbraně, jelikož cíl stále a dokola chodí po jedné trase, ale ne vždy se podaří připravit nástrahu, protože AI to pečlivě sleduje.

Zmíněná umělá inteligence nepřátel taky vyvádí občas zajímavé kusy. Někdy nevidí zlikvidování kolegy vedle, jindy to zaslechne na konci jiné místnosti a přiběhne. Stejně tak u převleků někdy projdete bez problémů a jindy zas po chvíli začnou mít podezření.

Dost nepříjemně mě překvapila technická a grafická stránka hry. Kdy se spoustě lidí při určitém grafickém nastavení konala neustálá padací árie hry po dohraní první mise. Mě to taky potkalo, kde jsem musel poladit nastavení aby to bylo hratelné. Přesto jsem se občasným pádům nevyhnul, kdy došlo i na poškození savu který znamenal instantní pád.

Grafika vůbec nevypadá, jako že je hra z roku 2016 ale tak 2006. Modely postav a jejich pohyb vypadá jak z prvních Death to Spies. Pokrok je zde malý a občas se postava zasekne ve dveřích či u jiného objektu.

Ještě tu zmíním pocit ze střelby, který je špatný. Jistě je to primárně stealth ale občas je potřeba sundat strážného pistolí, či dojde na přestřelku když hráč nepoužívá jakýsi instinkt kterého je omezené množství, tak se hůře zaměřuje při jeho použití už hra automaticky přesune kurzor na nepřátelskou hlavu či tělo.

Alekhine's Gun působí jako polotovar, provázeli ji problémy kdy neprošla přes financování kickstarteru, a nyní hra vypadá, že byla zkrátka vydána aby se aspoň nějaké peníze vrátili. Ale za těch 40 eur rozhodně nestojí, počkat na velkou slevu a jen v případě, že nemáte již žádnou stealth hru k dispozici.
+15

Fallout: New Vegas - Honest Hearts

  • PC 60
Druhé DLC potěší ty, kdo se slzou v oku vzpomínají na svá dětská léta u televizních Mayovek. Promlouvají tak zde zejména kolty. Připletete se do cesty však i jednomu ze zakladatelů Legie a připomenete si, co se stane, když antropologická sluníčka nemají své kavárny a musí si najít jiné hobby. Tedy si připomenete, jak je celá Legie v New Vegas vlastně bohapustá hovadina. Naneštěstí mně a asi i některým z vás je osobní historie představitelů Legie celkem jedno a to nehledě na opakované totální i totálně nelogické změny v osobnosti a rovněž nehledě na to, kolikrát že to vlastně byli „pokřtěni“.

Pokud vás atmosféra prérie tolik neláká a ztráta nevinnosti bandy křováků v postapokalyptické světě vám, stovky let po jaderném konfliktu, přijde jako přinejmenším opožděná a tedy málo jako důvod k lítosti, tak už zde mnoho nenajdete. Krom velkého množství soubojů, které vám však asi nebudou dělat moc problémy, se tak můžete těšit na skvělou poloautomatickou pušku (do níž ale téměř nebudete mít náboje) a ještě o fous lepší a hlavně hezčí revolver. Což už za to vzato kol kolem stojí a Honest Hearts je sice po mém soudu z DLC nejhorší, ale i tak to úplná nuda vlastně není. Jen to ve mně nezanechalo takové pocity při hraní ani po dohrání.

Pro: nové zbraně

Proti: méně zajímavé charaktery, nezajímavý příběh

+15 +16 −1

Shadow Warrior 2

  • PC 75
:Shhh be very very quiet, i am writing comment, dickheads.

Mé sadistické libido bylo po letošním Doomovi velice suché. Tedy, když jsem uzřel první ukázky pokračování rebootu stínového válečníka, byl jsem konsternován. Nadupané effekty, pestrá prostředí s bujnou florou, zajímavě vyhlížející schopnosti, rychlý pohyb a badass gameplay. Shadow Warrior 2 vypadal k světu. Ovšem byl zcela přirozeně zastíněn korporačním marketingovým zlem slavnější hry, jenž odvážně nesla název tatuldy všech FPS.

SW2 je po technické stránce věci naprosto bezpochybně 3A titul, zaznamenal opravdu velký posun kupředu oproti dílu prvnímu z roku 2013. Krájení démonů mačetou, katanou či drápky skoleného démona je stejně jako před 3 roky naprosto uspokojující. Zbraně s vysokou ráží dělají z neprátel mutační ementál, ďábelskou sekanou nebo pekelný gulášek. Gameplay/Gunplay good. Vše při starém.

SW2 ovšem zvolil trochu...modernější přístup a z démonické vyvraždovačky s lehkými RPG prvky udělal looty shooty borderlands v Asijském prostředí. To je velice zlomový bod, který někoho může velice snadno odradit a věřte, že lid neholdujíc nekonečnému přehrabováni v inventáři, - jenž se navíc nedá považovat za přehledný - lootovaním desítek beden, v nichž se nachází většinou samé blbosti a plnit vedlejšáky typu: dones kůži zmutovaného medvěda/obří dřevěný penis/obří medvědí penis....opravdu ty dotyčné lidi chápu, není to pro každého. Navíc vedlejší úkoly se odehrávají na částěčně vygenerovaných mapách, které vypadají na oko hezky, ale velmi brzy se dostaví onen nechtěný francouzský efekt, DEJA-VU. Mapy, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky mají jen proházené určité objekty, což může navozovat dojem variability, ale žel Wangovi nedopadlo to tak jak by si asi polští šikulové představovali. Další vedlejší effekt této kulišárny jsou chyby/díry v geometrii mapy, což působí jako kopanec na oko od nasraného Wanga.

Je tu okolo 70 zbraní, více než 50 nepřátel, i když ne všichni jsou zcela odlišní a často se jedná o přeskinovanou variaci na již existujícího obludáka. To mělo za efekt nástup stereotypu až v zcela poslední fázi hry.

Je tu příběh, velice prostý, béčkový příběh s dialogy, které mě bavily. Lo Wang je Asijská variace na Ashe z Army of Darkness/Evil Dead. Je to cheesy, je to povrchní, ale je to zábava. Asi něco jako starý filmy s Van Dammem nebo Stevenem Seagalem. Pocit 80 let navozuje skvělý hudební doprovod, jenž se mi osobně trefil do noty je tvořen Polskou skladatelskou elitou (lidé pracovajíc na Zaklínači a Bulletstormu, takže se vysoká kvalita nedá nic víc než očekávat.Nostalgická óda a vzpomínky na Bloodsport Rock/metal klasic riffy proloženy Japonskými instrumentály a chorály s občasným zábleskem tech metalu ala nový Doom se povedl.

Shadow Warrior 2 jest velmi zábavnou řezanicí. Zvláštní jest, jak se Poláci odhodlali k tak veliké designérské změně. Rozhodnutí, které ukázalo velikost varlat, případně vagín polských vývojářů. Místo toho, aby šli na jisto, udělali koncept, který určitě nesedne každému, ale i přesto se lépe prodává. Já/vy/my/ všichni, co měli co dočinění s touto hrou si musí pokládat otázku, jak to povedou kluci a holky dál.
A co to sakra bylo za konec? Toho bosse bych upižlal s jednou rukou za žídlí, hlavou vzhůru nohama s vyplutým monitorem, ve spánku. oK možná ne, tak jednoduchý to zase nebylo Bunny Lord chanpion WTF.

Dohráno za 18h 24m 8s

Pro: Sekání, krajení, melee combat je pořád cool, kvalitní vizuál, hudba mnoho zbraní, stabilita hry, Lo Wang je prostě Lo Wang.

Proti: Krabice, krabice, krabice všude, přehnaný loot a bordel v inventáři nudné (procentuální) upgrady, příběh. upgrady, level design.

+15

Epistory: Typing Chronicles

  • PC 70
Epistory na mě epický dojem nakonec neudělala. Přitom našlápnuto měla ze začátku dobře, ale ve finále jí k dokonalosti ve většině aspektů vždy pár kroků chybělo. Samotného mě to i trochu mrzí, chtěl bych na takovou hru psát epický komentář, ale lhal bych si do vlastní kapsy.

Nejvíc rozporuplné pocity mám z podání příběhu, se kterým nejenom, že se mi nepodařilo ztotožnit, ale velmi obtížně se do něj i pronikalo. A to mám přitom rád tento přístup, při kterém je hodně ponecháno na samotném hráči, jak si příběh vlastně vyloží. Tady po celou hru zůstala mezi mnou a příběhem neviditelná bariéra, kterou se nepodařilo překonat. Dost často jsem měl pocit, že vypravěčka mele s prominutím o ničem, popř. že vykládá už poněkolikáté to samé jen v jiném kabátku. Kdybych nevěděl, že má jít o jakousi alegorii na vlastní proces umělecké tvorby, tak si nejsem jistý, zda bych to vůbec pochopil. Možná začínám být už moc přízemní tvor.

Naopak musím vyzdvihnout grafickou prezentaci hry a obzvláště momenty, kdy objevíte novou část světa, která před vámi vyroste z papíru jako origami. Tyto okamžiky mi přišly skutečně epické. Jedinou drobnou výtku zde mám k podobě nepřátel, kteří jsou po celou hru vlastně stejní, a vůbec nereflektují měnící se prostředí hry. Ať jste v malebném lese, na poušti, v podzemí nebo v průmyslovém městě, stále na vás útočí jakýsi hmyz.

Samotná hratelnost a herní mechaniky se určitě dají pochválit. Obecně je hra hodnocena jako zatím to nejlepší v žánru "typing" her, což sice nemohu posoudit, ale zábavné to rozhodně bylo. Nicméně v průběhu hry jsem se několikrát přistihl, že už začínám pociťovat stereotyp. Hra se tomu sice snaží bránit postupným objevováním nových magických módů, kde každý má jiný efekt a jsou situace, kdy je skutečně nutné je správně využít. Nicméně mám pocit, že se z kombinace těchto módů dalo vytřískat mnohem víc, než hra předvedla. Kromě toho se zde nachází i pár hádanek, ale ty jsou skutečně primitivní, a žádný opojný pocit po jejich úspěšném vyřešení nečekejte.

Nejsem žádný psavec všemi deseti, takže jsem byl zvědavý na adaptivní obtížnost hry, a ta skutečně funguje na výbornou. Hru dokáže udržet na té správné úrovni, aby to nebyla frustrace, ale aby to nebylo i primitivně lehké, a pár soubojů jsem si musel zopakovat. Jen bych možná dobrým angličtinářům doporučil zvolit anglickou verzi hry. Mě se spustila automaticky v češtině, což jsem zpočátku kvitoval, ale následně se ukázalo, že překlad občas malinko skřípe, a např. o "ů" s kroužkem překladatel asi nikdy neslyšel. Ale to už je taková drobnost.

Ne, rozhodně vás od této hry odrazovat nebudu, pokud se vám zalíbila, běžte do toho, chybu asi neuděláte. Jen je mi líto, že to prostě nebylo ještě lepší.

Pro: Netradiční hratelnost, Adaptivní obtížnost, Grafická prezentace

Proti: Divný příběh, Málo využitý potenciál herních mechanik, Občas stereotyp, Malá variabilita nepřátel

+15

F.E.A.R. 2: Project Origin

  • PC 50
Prvý F.E.A.R. bol postavený na dvoch veciach - hororová atmosféra s mysterióznym príbehom a zábavné prestrelky s vojakmi replica s použitím bullet time. Prvý spomínaný bod v dvojke nefunguje preto, že príbeh bol vyrozprávaný a v dvojke je veľmi slabý, až neprítomný a chaotický. Navyše žiadne veľké odhalenie sa narozdiel od jednotky nekoná. Hororových momentov je taktiež menej a sú ešte predvídateľnejšie (vždy prestane fungovať baterka a bullet time) a vlastne nezaujímavé a dookola opakujúce sa v horšom podaní tie z jednotky.

Prestrelky sa po hre a dvoch datadiskoch bez zmeny taktiež veľmi rýchlo obohrajú. Dokonca mám pocit, že väčšina zbraní tu mala horšie vlastnosti a človek si tak nevedel užiť bullet time, ktorý sa inak veľmi rýchlo nabíjal a nie je prekvapivé skoro celú hru prejsť len s použitím bullet time.

Hra oproti jednotke neprináša v podstate nič nové okrem dvoch krátkych, ale pomerne zábavných pasáži, kedy hráč vlezie do obleku/mecha a strieľa kvantá nepriateľov. To bolo síce celkom fajn, ale do hry, ktorá chce mať hororovú atmosféru to patrí asi ako reklamná prestávka s programom o varení. Level dizajn bol taktiež dokonca horší ako v jednotke, opäť koridory, miestami ešte menšie a lineárnejšie ako v jednotke a miestami otravne dlhé (nemocničný komplex, škola) a nezaujímavé a to i napriek dĺžke hry cca 6 a pol hodiny.

Pro: miestami zábavné prestrelky

Proti: slabý príbeh a atmosféra, žiadne inovácie, nudný leveldizajn

+15

Red Faction

  • PC 90
Je to neuvěřitelné, ale první díl herní série Red Faction nedávno oslavil patnáct let od svého vzniku. Ovšem krásu této hře čas rozhodně neubral. Naopak. I po těch letech jde o velice vydařenou střílečku s krásnou grafikou, výbornou hratelností, úchvatným designem levelů a skvělým příběhem.

V hlavní roli se nám představí řadový horník jménem Parker, který, ač nespokojen s prací v dolech, narozdíl o jiných neremcá a hledí si své práce. Ale jen do té chvíle, než se nevědomky a nechtíc připlete do jedné přestřelky, ze které už není úniku a započte tak velkou revoluci. To vše na Marsu roku 2070.

Načítání jednotlivých levelů je neuvěřitelně rychlé, takže má hráč pocit, že hraje od začátku až do konce bez pauzy. Celá hra je přerušována pouze krátkými a decentním filmovými vstupy.

Nezaznamenal jsem zde žádný respawn nepřátel, takže pokud prostor vystřílíte do posledního žoldáka, můžete se libovolně procházet nejbližšími lokacemi a kochat se grafikou bez toho, aniž by po Vás někdo šel, střílel či Vás očumoval.

Geo mód, který je zde tak vychvalován, je určitě příjemné bonusové rozptýlení, ale osobně jsem ho ve větší míře až tak nepoužíval.

Téměř celou hrou je Vám nápomocen tajemný hlas a ikona muže jménem Hendrix. Slovně radí a pomáhá a nakonec se s ním i setkáte. Bohužel, v závěru hry je zastřelen, a tak nezbyde, než mu věnovat tichou vzpomínku a několikeré ohlédnutí se za jeho ležícím tělem.

Celá hra se dá projít za čtyři hodiny, ale rozhodně jsem tohle vražedné tempo hraní nepraktikoval. Pěkně pomalu, všechny nepřátele zlikvidovat a kochat se nádhernými marsovskými lokacemi.

První díl herní série Red Faction je nadmíru povedený a rozhodně patří do mé soukromé zlaté pokladnice FPS.

Pro: Příběh, grafika s prostornými lokacemi, hratelnost

Proti: Zvukový doprovod dělá občas problémy a nefunguje tak, jak má

+15

Oxenfree

  • PC 60
Oxenfree je taková strašidelná, hodně ukecaná, plošinovková adventura, kterou jsem zase nepochopil. Opuštěný záhadný ostrov je zajímavý, vizuální pojetí také, herní prvky docela originální, zvuk ještě lepší. Hodně dobrý je především dabing.

Příběh zpočátku vypadá zajímavě, v pozdější fázi ale upadá do lehkého stereotypu. Herní mechanizmy se stále opakují a stejně tak vyústění všech zvratů. Už to prostě není překvapující, páč je to pořád dokola.
Samotný závěr v mém mozku nic neobjasnil a hlavu mi zamotal ještě víc. Jediné, co potěší je, že konců je zde více. Takže vaše činy a rozhodnutí patrně mají vliv na to, jak to do jisté míry dopadne.

Bylo by zajímavé si to zahrát znovu, zkusit udělat jiná rozhodnutí, podívat se, kam to povede, a snad to všechno i víc pochopit. Ale ani příběh, ani herní náplň mě nenadchly natolik, aby se mi chtělo tuto hru ještě někdy spouštět.

Pro: Dabing, více možných konců, zvuk, dobrá 4 hodinová strašidelná oddechovka

Proti: Slabší příběh a konec, moc chození sem a tam, ovládání chůze občas drhne

+15

Call of Duty: Modern Warfare Remastered

  • PC 80
Modern Warfare mě v době vydání zrovna neuchvátil. Snaha o filmovost a wow efekt byla místy strhující, ale ničily ji hloupé skripty, neviditelné přechodové čáry a nulová AI. Přesto musím říct, že je nečekaně příjemné vrátit se po takřka deseti letech blbých kopii ke hře, která to všechno začala.

Až po tak dlouhé době a dodnes nekončící vlně "filmových" stříleček totiž vynikne, jak přelomoví tehdy v Infinity Ward byli. Koncepce a design Modern Warfare stále skvěle funguje jako interaktivní akční thriller. A co hlavně, netrpí příběhovou ani vizuální přeplácaností jeho následníků. Oproti nim působí skoro až komorně. V roce 2007 se brečelo, jak jde o naprosté zprimitivnění FPS žánru a dnes přitom působí téměř jako hardcore záležitost. Bez tagování nepřátel, průsvitných obrysů a vyskakujících XPček je to nefalšovaný retro zážitek.

Dementní skripty a enémáci bez AI, za to ale s dokonalou muškou, tady bohužel i tentokrát hází klacky pod nohy plynulému zážitku. Vše však zachraňuje svižně odsýpající dějová linka bez výplňové vaty, neustálá změna prostředí a pěkné lokace v nové grafice. Kupodivu jde proto i dnes o skvělou akční jízdu, která s přehledem strká do kapsy všechny filmové válečné akce z posledních let. A proto musím nějaké to procento oproti originálu přihodit.
+15

Human Resource Machine

  • PC 85
Schopnost zálohovat systém a zkopírovat html mi doma sice vysloužila pověst technologického čaroděje, ale nalijme si čistého vaječňáku: PC u mě může být zrovna tak blikající cihla, svahilštinu se zvládnu naučit dřív než jakýkoli programovací jazyk a slovní úlohy mi od prváku taky nějak přestaly jít. V mém případě má tedy Human Resource Machine vysokou hodnotu nejen coby originální koncept, seznámení s nepoznaným odvětvím, ale hlavně jako možnost si důkladně protáhnout zaprášený závit.

Jste novým zaměstnancem blíže nespecifikované firmy, jejíž poschodí představují vždy novou pracovní pozici/úkol, který musíte vyřešit. Ať už děláte cokoli, princip je vždy stejně prostý: přepravním pásem dorazí údaje, neurotický šéf vám vysvětlí, jakým způsobem je zpracovat a přesunout na odchozí pás, a vy se následně snažíte pomocí několika primitivních příkazů sestavit příčetný kód, jímž byste zadání splnili, ideálně s minimálním počtem kroků i příkazů. Úlohy začínají od jednoduchého přesunu nebo sčítání, pokračuje se přes vytváření smyček, násobení/dělení nebo textové řetězce zakončené nulou a končí se adresovatelnými prvky, odesíláním čísel podle velikosti a Fibonacciho posloupností. A bacha, abyste odvedli dobrou práci! Do města totiž migrují roboti, kteří si na vašeho fleka dělají sakra velký zálusk.

Jak vidno, metafora na programování je víc než srozumitelná a přímočaré grafické zpracování vzdělávacímu tónu ještě nahrává: místo opkódů máte nadepsané cedulky, než abyste blbnuli s registrem, pobíháte jako okatý avatar sem a tam, a když potřebujete použít paměť, jednoduše si dlaždici odložíte na podlahu. Špatně napsaný program poznáte podle toho, že na vás šéf začne nepříčetně řvát, a dobrý tak, že vás po pěti letech nonstop činnosti pustí na kafe.

Mozek si namáháte třemi způsoby: nejprve musíte přijít na logický způsob, jak zadání za použití několika málo příkazů přeložit do kódu, který by platil pro všechny proměnné. Už to není žádná sranda, protože se musíte opírat nejen o to, co jste se naučili v předchozích úrovních, ale především o (matematickou) logiku. Následně se vrhnete do sestavování samotného programu a postupného zkoušení, zda řešení, s nímž jste přišli, má vůbec šanci fungovat. To často zahrnuje opakované debugování, což je učiněná lahůdka, pokud pracujete s několika smyčkami nebo podmínkami zároveň. A konečně se poohlížíte po místech, kde byste mohli výsledný program zkrátit nebo zjednodušit, protože buďme k sobě upřímní, to, co ve výsledku vyplodíte, by v reálu s největší pravděpodobností zavařilo i nejnovější mašinu.

Asi netřeba tvrdit, že odteď se ve stížnostech na bugy a programovací nedostatky obecně budu hodně krotit.
+15

Warsow

  • PC 70
Darovanému koni na zuby nehleď, znáte to... Warsow je sice kopie Quake 3, ale je zadarmo a přeci jen má drobné změny. K lepšímu nebo k horšímu? A co takhle k šílenějšímu?

Na první pohled vás udeří do očí sympatická kreslená grafika, je to asi ten nejlepší způsob jak zamaskovat stařičký (byť vylepšený) Quake II engine. Každý, kdo to myslí s Quakem vážně, si stejně grafiku zkrouhne, takže Warsow to udělá přímo za vás. Systém hry je pak naprosto totožný s Quakem - tzn. stejné zbraně, rychlá akce, nikde se nezastavit, neustále běhat, skákat a.... Naučit se nově skákat. Největší změna proti Quake sérii je nový systém skoků. Máte na to speciální tlačítko, kterým se odrážíte od zdí a překážek a s kterým můžete nejen měnit směr bez ztráty rychlosti, ale ještě tu rychlost navyšovat, když se správně od série překážek odrazíte. Chce to cvik a to je dobře. Pamatuji, že osobně jsem se učil v Quake 3 správně skákat několik let a i přes veškerou frustraci jsem vždy tvrdil, že je to jeden z důvodů, proč je Quake 3 lepší než Unreal Tournament. Nicméně Warsow v tomto zachází až příliš za hranici. Dobrý hráč dokáže nabrat takovou rychlost, že prakticky nemáte šanci jej normálně trefit. Souboj ostřílených gladiátorů v arénách Warsow pak vypadá tak, že všichni zběsile lítají kolem stěn a nikdo nikoho nemůže pořádně trefit. Spoléhá se na zbloudilou raketu vyslanou ve směru předpokládaného odrazu soupeře. Tohle podle mě není úplně ta správná cesta. Ve Warsow tak oproti Quake 3 oslabuje taktický element ve smyslu "někde vyčkám, seberu ten item, jiného se vzdám,zaujmu tuto pozici, na tamtu si dám pozor" apod.

Na druhou stranu jednu věc má Warsow lepší než Quake 3 a to je instagib. Klobouk dolů, instagib je tady fakt prdel. Díky umírání na jednu ránu, není prostor pro předimenzování pobíhání po mapě, tzn. občas si nějakou překážku přeskočíte, ale pak se stejně musíte věnovat střelbě a tak je to správně. Úskoky a drobné odrazy od stěn slouží jako zpestření a nepoutají na sebe nadměrně pozornosti. K tomu pak to hlavní - štít! Jednou za pár vteřin můžete aktivovat zhruba 2 vteřinovou "nesmrtelnost" a to se ukázalo jako perfektní taktický element pro Warsow. Někdy totiž úplně cítíte, kdy na vás soupeř chce vystřelit, zrovna jste se netrefili, vidíte, jak se zastavil, cítíte jeho mířidlo na svojí lebce a víte, že vás rozstřelí dřív, než stihnete nabít, co teď? Ve Quake nic, ale ve Warsow rychle štít a koupíte si čas na vaši druhou šanci se trefit... Tedy pokud soupeř neudělá to samé. :) Zkrátka za ten instagib ve hře zadarmo zasloužených 70%...
+15

Gears of War

  • PC 60
Z dohrání tohoto mám vskutku rozporuplné pocity, dlouze jsem se zamyslel nad tím proč je tato hra všude tak publikovaná, protože to je normální Béčko!

Začátek hry je velice neslaný nemastný, ošklivý. Vzhled a anatomie postav je tak divná až je trochu k smíchu, malinkaté hlavičky na hnusných megasvalnatých tělech vojáků kteří museli brát doping už od kolíbky, kam se na takové svalstvo hrabe třeba takový Rambo! Taky jsem nepochopil jak je schopný hlavní hrdina dosáhnout rukou na záda aby si vzal zbraň. Sakra, já při tak objemných rukách bych si neutřel ani prdel.
Začátek je zároveň nejhnusnější částí hry, rozvaliny měst jsou sice hnusný což by i měli, ale ta grafika je tak hnusná, že by to bylo hnusný i kdyby to město bylo pěkné, především převládající šeď, Třešničkou na dortu je žlutá magma která připomíná spíše osvěžující citronový džus.

Hru nejvíce zachraňuje příběh a hláškující vnímající svalstvo, přestože byl Cole nejsvalnatější negr ve hře, byl zároveň nejvíce v pohodě, Dokonce jsem si chvíli myslel že mu ty bicepsy explodují. Ovšem příběh přesto že je nejsilnější stránkou hry, nenadchne. Svůj podíl na tom má i extrémně natahovaný omezený gameplay který se až na občasný dobrý nápad (Setmění a následný roje, továrna a jízda ve vozících, berserka a nutnost být ticho, béčkové kladivo úsvitu) vůbec nemění. Hudba a zvuky ani nestojí za zmínku...

Ono je to ale spíše enormní škoda, protože i já bych vytáhl z konceptu armád z podzemí mnohem více nápadu a žánrů hry, prostě zahozený potenciál. Na druhou stranu občas byla sranda rozřezávat nepřátele motorovou pilou připevněnou na samopalu, sledovat salvu do nadstandardně tuhého enemáka byla rudá slast pro očko, ale to je asi tak vše.
Nedoporučuji, je to spíše hra pro nenáročné lidi na konzole, chcete li příběh, lepší si to zkouknout na YouTube. Ale v COOPu to může být sranda.

Pro: Krev, samopal s motorovou pilou, hláškující Cole, prostředí války.

Proti: O bože ty debilně nastavené checpointy (za trest?!), zdlouhavost/nataženost, anatomie postav, frustrující gameplay, nevyužití příběhu, zabugovanost, houpajicí se kamera.

+15

Samorost 2

  • PC 75
Nechci, ať je psaní komentáře k této hře delší, než její dohrání, a tak po vzoru ostatních hráčů na databázi (komentujících samorosty) zvolím krátký formát. Úvodem bych jen chtěl poděkovat herní výzvě 2016, která mi ony Samorosty představila. Sám bych na ně nesáhl.

Dvojka je opět parádní audiovizuální hříčka. S jedničkou se to porovnává těžko, protože tam jsem nevěděl do čeho jdu, a tak to zapůsobilo o trochu víc, rovněž hádanky nejsou prakticky vůbec složité a většinou se nemůžete pohnout dál jen proto, že je řešení tak triviální a vy ho jen nevidíte.

A příští rok Samorost 3 a Dark Train, protože v lecčems jsme my Češi sakra dobří. Bez výzvy bych na podobné tituly nesáhl a proto děkuji DH!

Pro: Zlaté české ručičky, díky krátkosti se to jen tak neohraje a účel perfektně splní, design je skvělý.

Proti: Je to spíš vizuální zážitek, než hra.

+15 +17 −2

Urban Brawl: Action DooM 2

  • PC 90
Kreativita vývojářů tvořících modifikace nejrůznějších her se nesčetněkrát prokázala v tom nejlepším světle. Scuba Steve, pod civilním jménem Stephen Browning, je na doomovské scéně známý nejen nedokončenou modifikací Ghostbusters Doom, ale zejména sérií Action Doom. První díl byl inspirován akčními hrami typu Contra a nabízel arkádovou hratelnost v podobě totální konverze. Doom marine disponoval pouze jedním životem, takže pokud se nepřátelům podařilo vás zasáhnout, začínali jste hru úplně od začátku.

Druhý díl série, známý hlavně pod názvem Urban Brawl, nenavazuje dějem na první díl a jedná se o prequel. Odehrává se 10 let před událostmi první části. Bývalý policista, alkoholik, který svůj žal zapíjí přímo z láhve na lavičce v parku, je konfrontován únosem své jediné dcery, a s myslí naplněnou pomstou se vydává najít svou holčičku, která se dostala do spárů majitele společnosti Phylex. Příběh je vyprávěn formou dabovaných komiksových sekvencí a tato forma vyprávění spolu s drsným hlubokým hlasem hlavního hrdiny upomíná Maxe Payna.

Ačkoliv hra je zpracována na modifikovaném enginu idTech 1 pod ZDoomem, Doom v ní rozhodně nehledejte. Urbal Brawl je totiž zcela originálním projektem, měnícím Doom v hektickou mlátičku, ve které dominují kontaktní souboje a střelné zbraně zde slouží spíše jako doplněk. Inspirován beat´em žánrem, hlavní zbraní jsou vaše pěsti, případně různé použitelné haraburdí a ruční zbraně, které seberete na ulici nebo ukořistíte ze zneškodněných nepřátel.

Grafika navazuje na komiksové vyprávění příběhu a je podána formou cellshadově zpracovaných postav. V kombinaci s kostičkovou grafikou ZDoomu se dostavuje ten správný retro feeling. Unikáte ze svého hořícího bytu, seberete svou zbraň a posilněni lahví Jacka Danielse se dostáváte do špinavých ulic velkoměsta. Promptně se setkáváte s prvními nepřáteli v podobě pouličních gaunerů. Těch je poměrně dost a každý z nich disponuje různými útoky, takže se kontaktní souboje hned tak neomrzí.

Spektrum dostupných zbraní je také poměrně bohaté. Pouličnímu póvlu vzdorujete rozbitými lahvemi, řetězy, noži, kusy železných trubek, občas seberete speciální kousek, pevný francouzský klíč, hasící přístroj nebo dokonce palici, což dodává soubojům oživení. A ještě lepší jsou perfektně vytvořené lokace. Je třeba dodat, že ne ke všem se hned napoprvé dostanete. Příběh je větvený, má několik konců (2 špatné a 3 dobré - viz Doom Wiki ) a abyste se ke všem dopídili, musíte jednak vyplnit určité požadavky, které se na vás během hry kladou, a dále je třeba procházet tou správnou cestou, kterou si můžete vybratt. Bohužel mně se podařilo dostat jen k těm dvěma horším zakončením.

Ve hře se nepohybujete jen po ulicích. Zahrajete si v mnoha reálných lokacích na poměry Doom enginu velice solidně propracovaných, Jsou sice poměrně lineární, ovšem zábavné a pestré. Ocitnete se v metru, na rozbouraném mostě, v gay baru zlikvidujete klony Village People. V lese se vyhýbáte nastraženým minám, čelíte střelám snipera, ukrývajíce se za kopkami sena. Ale nejlepší a značně temnou lokací je noční venkovské sídlo. Zde mě příjemně mrazilo, když jsem po dlouhém hledání ve tmě nalezl místnost se stěnami oblepenými fotografiemi zmizelých dětí, nebo když jsem se utkal s brutálním monstrem Hugem.

Obtížnost je zprvu poměrně snadná, a běžní padouši se dají s opatrností zvládnout jen s pomocí pěstí. Ovšem ve finálních levelech v sídle majitele společnosti Phylex přituhuje a finální souboj jsem zvládl jen s pomocí cheatů. Zde se vyplatí šetřit munici do střelných zbraní a neplýtvat s ní na běžné enemáky. Dokonce v bazénu potkáte reinkarnaci samotného autora.

Action Doom 2 je pro fanoušky klasických akčních her poměrně krátkým, ale zábavným oživením tradičních herních schémat. Netypické formy soubojů, pestrá paleta zbraní, větvený příběh s přímo se nabízející znovuhratelností, zábavné a pestré lokace, to vše vybízí k doporučení všem akčně zaměřeným hráčům. Zapomněl jsem ještě na výborný sountrack Ralpha Vickerse, který dokonale ladí v duchu klasických songů 80. - 90. let s atmosférou hry.

Jako doplněk nám autor připravil datadisk Dead of Winter. Dva velké levely plné akce zasazené do zimního prostředí jsou znatelně obtížnější než původní hra a střelné zbraně jsou opravdu nutné, Zejména ve finálním souboji na střeše, který je obtížnou výzvou. Další bonus, který byl dříve nabízen majitelům CD verze, je několik miniher. Město zamořené zombies, polštářová bitva s polonahými dívkami, nebo třeba výzva na férovku s postupně se zjevujícími protivníky ze hry. Opět další možnosti rozšiřující aspoň na chvilku relativně krátkou herní dobu.

Na závěr ještě přidám technickou poznámku,. Původní hra byla šířena stand alone formou, ovšem aktuální downloady nabízejí pouze WAD soubor kompatibilní s novějšími verzemi ZDoomu. Z odkazů uvedených v profilu hry na DH si stáhnete potřebné soubory a rozbalíte je do adresáře se ZDoomem. Původní hru je třeba spouštět spuštěním ZDoomu, přičemž Action Doom 2 se nabídne v menu jako samostatný iWAD. Datadisk spustíte přetažením souboru ad2dow.WAD v Průzkumníku Windows na ZDoom.exe a v menu opět potvrdíte Action Doom 2.

Pro: Pestré lokace, znovuhratelnost, atmosféra, soundtrack

Proti: Obtížnost finálních levelů

+15

Emily Is Away

  • PC 80
Jak psát komentář ke hře, která vlastně ani hrou není? Trochu připomíná Kinoautomat. Divák/Hráč má pocit, že je hybatelem, přitom však pouze podléhá vhodně navržené iluzi a nemá šanci odbočit z autorem položených kolejnic. Hodnotit tedy lze pouze námět, který svou univerzálností umí zasáhnout kohokoliv, kdo kdy dospíval. A pokud i k vašemu mládí patřil zvuk ICQ, nostalgie se postará o zbytek. Ikony, které Vám připomenou, čím že jste to v té době žili, jsou pak jen třešničkou na dortu. Hra obsahuje i "tajné"
ikony vtipně upravující začátek konverzace +5%, fakt jsem se bavil!


Emily is away lze dohrát za pár minut, a to je dobře. Příběh je totiž komorní (někdo by použil spíš prostý) a dalším natahováním by jen ztrácel. Jako jednohubka však funguje skvěle.


Herní výzva 2016, kat. 5

Pro: krátké, nostalgické vzpomínání

Proti: jednohubka, při bližším pohledu chybí větší smysl

+15