Nejlépe hodnocené komentáře

Shinji Mikami, borec stojící za Resident Evil, Viewtiful Joe, a Devil May Cry, opustil Capcom, aby vytvořil to nejepičtější dobrodružství inspirované Japonskými malbami, Okami. Krom toho taky vytvořil God Hand. A jelikož nejsme na profilu Okami...

Role Beat 'em Ups v herní branži poněkud vychcípala nedlouho po vstupu 3D do mainstreamu. Krom pár licensovaných šmejdů si horko těžko nějakou ryzí rubačku dokážu vůbec vybavit, neb i těch několik málo lepších už mělo tendenci narušovat svou majestátnou akci všelijakým plošinkováním a řešením hádanek. A teď se dobře podívejte na boxart God Hand. Naprosto přesně totiž vyzdvihuje své ústřední dvě ingredience - pěst a ksicht.

Boží Ruka nemá grandiózní výpravu, realistické souboje, vyšperkovaný level design, ani dechberoucí příběhové cutscény. Má ale jedovaté čivavy, mlácení dominami o zeď, kopání trpajzlíků do koulí, bití goril v lucha libre maskách, a odmrdávání dvorních šášulů do atmosféry. Je to hra plná nepolitické korektnosti a nelítostného, většinově naprosto neuctivého humoru. Je to hra přecpána neustálými popkulturními referencemi, některé z nichž jsou tak troufalé, že jsem upřímně zíral.

A pod touto slupkou se skrývá jedna po čertech nádherná záležitost. Byť hlavní podstatou hry je mlácení všeho hlava nehlava, je to způsob, kterak tak konáte, v čem tkví skutečné kouzlo Boží Ruky. Hra vás odměňuje primárně za kreativitu, kterou zdejším bitkám vtisknete, a pak jde ještě dál - obtížnost je zde zcela dynamická, přičemž trefování nepřítele, posmívání se, a správné časování rušení jejich obrany, danou úroveň zvyšuje, zatímco obdržení ran ji zase snižuje. Nu a čím více pšouků vykidlíte na vyšší úrovni obtížnosti, tím větší balík sklidíte na konci levelu. Čím víc love, tím pochopitelně víc nových pohybů k zakoupení. Tady se na nějaké blokování a defenzívu háže bobek, takže si Gene může koupit a naučit se celých 114 manévrů, které se od sebe vzájemně opravdu liší. A jelikož tu každý enemák a boss má jiné patterny útoků, vězte, že budete svou sbírku pohybů proluftovávat a obměňovat navýsost často.

A kdyby vás náhodou začlo všechno to darebácké liskání v normálním světě unavovat, můžete si jít dáchnout do jednoho ze zdejších městeček. Můžete si trochu zagemblit na Blackjacku i pokeru, změnit svůj oděv, či si jen poslechnout nějakou milou hitovku z jukeboxu. NEBO se můžete vysrat na lamařské zabijáky času a věnovat se bokově zdejším Ring čelendžím, některé z nichž jsou sice dosti snadné, ale taky se tam najde pár znamenitých krutostí. Namátkou třeba "Poraž všechny enemáky bez použití Boží Ruky", nebo "Gene vs. Gene" - Ta už je takřka neproveditelná.

I bez těchto vedlejších pičičáren vám hra pravděpodobně zabere přes 12 hodin. Je to defaultně pěkně dlouhej akční biják, který nevyhnutelně ještě značně prodlouží i četnost umírání. Hlavně je to ale hold vzdaný ideálům, kterými se řídily arkádové mlátičky kdysi v osmdesátkách, který člověku krásně připomene, že k vytvoření nesmrtelné kultovní klasiky není zapotřebí mít omračující rozpočty a petstotisícovou pracovní sílu - bohatě stačí trocha té vynalézavosti a zprostředkovat hráčům upřímnou zábavu. Job done.

‘Vypadá to skvěle, zní to skvěle, je to upe jakobys vyloženě hrál epizodu seriálu!’

Yeah butt, to samé už zpívali o Klacku Pravdy. Zajisté to tedy nemůžeme považovat za kdovíjakej výkon, když už je to plnohodnotný sequel za plnou pálku? A i kdyby mé nároky měly být tak nízké, tak určitě nepřehlédnu tu skutečnost, že ač to de facto vypadá stejně jako předchozí díl, je to vlastně horší, herně chudší, a prostě dýkudosrdcezarážející. :C

Pamatujete, jak v předchozím díle byly jen čtyři odlišné třídy, ale v průběhu hrou si musel hráč volit, jaké skilly se bude učit a vylepšovat, a navrch toho sbírat hadry a všelijaké harampádí, kdy každý kus měl unikátní vlastnosti, a tak z toho +-x: jakýsi ten RPG zážitek ždímal? Nakřápnutej Ale Celej na to jde ouplně jinak – tady si prostě můžete postupně namíchávat a kombinovat jakékoliv schopnosti z jakýchkoliv stromů zcela dle libosti, a hadry už žádné spešl charakteristiky nemají. Podnět ‘hrát určitou roli’ je tím pádem v hajzlu, neboť místo pocitu, že jsem fakan hrající si na superhrdinu, se spíš cítím jako bedna s nářadím, ze které si můžu kdykoliv vytáhnout cokoliv zrovna uznám za užitečné.

Hned od začátku hry si můžete svévolně po městečku trajdat a prozkoumávat jako ve správným open worldu, přičemž samozřejmě narážíte na několik stezek blokovaných něčím, na co bezesporu dřív nebo později získáte novou prdélní sílu. Problém zdejšího otevřeného světa ovšem je, že je prťavej. Ať se koukám jak se koukám, South Park je prostě miniaturní městečko, což člověk pocítí ihned při pokusu prozkoumat jeho hranice a vysrat se u každého souseda. Klacek Pravdy z této proprděné metropole uplácal parádní setting tím, že skrze jeho různé oblasti nabídl lineární, kontextuálně bohaté cestičky – tu jsme putovali kanály, abychom zachránili rodinku hovínek, támhle jsme cestovali do osmibitové Kanady a bojovali s obrovskými krysami. Nakřáplej Ale Celej tohle prostě nemá. Proč mě třeba ta hra pustila do Tomovy nosoplastiky? Koupil jsem si vrásky, otevřel pár zlatých šuplíku, a pousmál se nad Hoffem. Chtěl jsem víc.

V neposlední řadě tu máme jakousi pochmurnou ubifikaci, které se Klacek taky úplně nevyhnul, ale tady je jí prostě víc, až to pomalu páchne kompletním kitchen sink dyzajnem. Sem zapadají toaletní minihry (v předchozím díle se hovna dala honosně využít na bojišti, tady to ovšem jde jen do scrapu), všechny ty postupně pokořitelné blokády, Alovi kočičky, nucení hráče opakovaně sledovat čím dál tím únavnější strkání křečků do hrdinovo svěrače, kdykoliv si to nějaký drát vyžádá…eh. Stejný osud potkal i sběratelný vercajk – pryč je panenka Terrence nebo Fildy, pryč jsou nazi rukávky, pryč je GSM; místo toho není drtivá většina předmětů ničím víc, než pouhým jménem, a to jen do chvíle, než skončí ve vašich kapsách, kde se z nich prostě stane jednoduchej scrap.

Nicméně samozřejmě pár věcí ta hra dělá i dobře. Expandování družiny na čtyři postavy naráz bitvy obohatilo o jistou různorodost – pořád sice platí, že je hra celkově žalostně snadná s výjimkou jen několika málo obzvláště vypečených bossů, ale tak, myšlenka se cení. Z hlediska humoru je to rozhodně pořád autentické, ale nepopiratelně slabší – záchodových a sexuálních fórků je tu přehršel, zatímco džouky mířené na politiku a náboženský fanatizmus si jaksi hodily šlofíka. Nemám ovšem pochyb o tom, že někomu to takto může vyhovovat víc.

Pro mě osobně to ale bylo výrazně méně vtipné, a jako hra méně zábavné. Nemusel jsem se do hraní vyloženě nutit, ale již v prvních hodinách jsem bojoval s nutkáním se na to taky vysrat a střihnout si radši znovu ten Klacík. Asi jo, asi zklamání roku.

'Jak na nový rok, tak po celý rok!' Jaryn slavnostně zajásal, když si uvědomil, že zas a opět bude chcát proti proudu a trochu hejtovat hru, která je globálně všude po světech a internetech nekončícně adorovaná. Leč nezrobíš nic, neb přestože jsem si vesměs tento Far Cry of the Tomb Raiding Terminator vcelku užil, nějak to za těch celých 40 hodin ne a ne kliknout.

Jedno si ujasněme hned zkraje - nemám sebemenší problém s hraním za ženskou postavu, ostatně původní dobrodružství někdejší Lary Croft již navždy zůstanou mou nejmilejší herní značkou [nestoudný reklamní tampónek - klasický TR není mrtev, ba naopak je živější než kdy předtím; fanouškovské hry se stále vytváří, a příslušné technologie se také stále vyvíjí - check that shit out (v těch posledních dvou dokonce i moje maličkost vystupuje!)], na takovou NOLFovskou Cate taky nedám dopustit, a třeba na E'Laru z Hunted okázale zasněně vzpomínám taky dodnes.

Nicméně Aloy, ta je...oukej, ale doplácí na to, že ji tvůrci samotní hodili půlku Amazonu pod nohy, na určitou tvůrčí lenost, a na hromadu naprosto nepochopitelných designérských rozhodnutí.

Jeden klacek za všechny jest ten, že s výjimkou některých útržků z hlavní příběhové linky, a těch několika málo momentů, při kterých je třeba vybrat mozek-srdíčko-pěst reakci, má Aloy učebnicové vyjadřování. A to myslím tak, že se ono vyjadřování vyrovná předčítání z učebnic na střední. No fakt, schválně, při libovolném vedlejším dialogu zavřete oči a zkuste mi říct, že vás to hned nemrskne zpátky do hodiny angličtiny. Writing i voice acting působí prostě hrozně nepřirozeně, napříč všemi postavami, čemuž nepomáhá ani ta občasně čudná creepy mimika postav, viď Olaro. Dejme tomu, u Aloy bych si to byl ochotný odůvodnit tak, že kombinace dospívání v izolaci (nicméně stejně se nějak někde s někým stihla naučit základy flirtování. Škoda, že ji nikdo nestihl naučit, jak se usmívat, viď Aloy…ok, už dám pokoj) s všechnou tou smrtí, která ji obklopila při matuře, z ní samotné holt udělala robota. To by ale samozřejmě nesměla pak v hlavním příběhu ukazovat tolik emocí. Ve finále tedy víc než cokoliv nekonzistentní.

A nechápejte mě zle, von ten hlavní příběh na tom není zas o tolik líp. Kolem a kolem rozhodně ujde, a závěr byl zpracován vyloženě krásně, ale i on má své průzračně debilně napsané chvilky (kor jedna, u které jsem se musel řechtat na celé sousedství, věčná škoda, že to nemělo být vtipné). Takže ta hlavní linka satanvíjakou konzistencí taky neoplývá.

O hratelnosti v bodech:

Crafting – Kolik potřebujete čuňat, abyste si mohli zvětšit batůžek na obecný vercajk? 25. 18, ze kterých padne jen základní žrádlo; jedno, ze kterého padne epická kost; dalších pět jen na základní žrádlo; a to dvacáté páté, ze kterého konečně padne epická kůže. Mno nevím jak ostatní, ale mě tenhle brutální RNG bubák, který nastavuje šanci na drop toho správného matroše tak na 2% bajvoko, od lovu víc než cokoliv odrazoval. A proč vlastně na batůžek pro obecný vercajk potřebuju kůži prasečí, ale na batůžek pro modifikace už potřebuju kůži liščí? Protože prostě proto, drž hubu a krok cywe. Jinými slovy ne, nevymaxoval jsem kapacitu snad žádného ze zdejších batůžků. Ostatně, když ten vepřový krutolov, který mi zabral bezmála celou hodinu, zvedl kapacitu o dvacet položek, které jsem následně dosyta zaplnil během pěti minut, tak jsem nabral dojmu, že by mi ani ta další úroveň už moc nepomohla. A vůbec, proč v tom je prosatan tolik rozdílných jednotlivých druhů vercajku? Hardcore survival hry hadr. To, jak se tu tahle přemíra pere s lehkostí a intuitivitou rýltajmového kraftění munice, opět nebezpečně přidává na pocitu otravné nekonzistence. Jó, kdybych si mohl chybějící ‘součástky’ někde prostě koupit. Což mi připomíná…

Obchodníci – Všichni mají de facto ten samý sortiment, ať už jde o Břéťu s polorozpadlým stánkem u potoka, nebo o Francoá v luxusní čtvrti luxusního města. Poněkud to podkopává world building, ale budiž. Co mě sere víc je ta skutečnost, že ti byznysmeni, kteří mezi sebou sdílí to samé harampádí (tedy zbraně, hadry, a velmi výrazně omezený obecný vercajk) obchodují hezky bez keců, zatímco ti peprnější, kteří už mají trochu unikátnější nabídku, musí každou mou návštěvu zas a znova obkecávat těmi stejnými plky, furt dokola. Kdyby tvůrci štědře obohatili nějakým tím žbleptem každého z nich, tak mi to nevadí. Kdyby naopak všichni z nich byli němí, tak mi to též nevadí. Vadí mi to v této nekonzistentní podobě, kurňa.

Šplhání a hopsání – Když si odmyslím žlutě zvýrazněné záchytné body, tak se většinově absolutně nedá odhadnout, čeho se Aloy chytí a čeho ne. A když už se chytí, tak je každá vteřina strávená šplháním neskutečně těžkopádná a tak nějak divná. Takže pocitově ‘chceme v naší hře šplhání, ale nevíme jak jej zakomponovat prakticky, tak to místo toho v naší hře bude kontextuálně citlivé, každý šplhatelný šutr bude manuálně vytesán, a celkově toho v té hře bude tak málo, že na už tak divný platforming si hráč ani nestihne zvyknout *thumbs up*’. Nicméně to alespoň znamená, že se tady dá uklouznout, spadnout, a zemřít, čehož si cením.

Skilly – buď jde o nudné pasivy, nebo o takové aktivy, které by Aloy mohla s přehledem umět hned od začátku. Sorry jako, ale investovat tři body, jen abych mohl udělat delší kotrmelec? GG.

Ono v tom vůbec je hromada věcí, které působí, jakoby byly navrženy vyloženě za účelem prodloužení hracího času na úkor byť vzdálené smysluplnosti. Fast travel? Hezky si kup/ušij cestovatelský balíček, jinak val po svých! Případně si kup Zlatý Cestovatelský Balíček, bude tě stát ňáký ten kov, liščí kůži, a tučné maso. Ano, obchodníci si od tebe pochopitelně všechny tyhle živočišné zásoby nadmíru rádi vemou, ale na prodej ti je nenabídnou! Nechce se ti pěšky a balíček nemáš? Tak využij mounta. No jak asi, hezky si hackni pojízdného robosaura a můžeš se projet. Nebo si za čtyři dovednostni body můžeš koupit skill, se kterým si budeš moci již hacknutého mecha kdykoliv přihvízdnout!

Souboje – Okej, mluvme chvilku i o něčem hezkém. Odhadem větší půlka soubojů hru bezpečně drží nad vodou. Menší půlku tvoří extrémně chaotické bordely (jako finální bitka), absolutní shitky (šutrorozbíječi, fok dous eshouls) drtivá většina potyček s třpytojestřáby (neboť každá je nevyhnutelně pokaždé dokonale stejná, a kamera je takřka při každé v naprostém hajzlu) a s lidskými nepřáteli (bo AI na úrovni slunícího se hovna + souboják navržen na boje s poněkud většími tvorečky + i tady je kamera častokrát totální běhna). Tu větší ale tvoří 1v1 s kolosy typu bleskočelisťáka (tearblastem sundat jeho diskanón a tím jej následně penetrovat <3), bouřkoptáka (vylákat přistání na pevnou půdu, ke které ho následně přivázat, a pak jej v nemohoucím stavu zahrnout nálepnými bombičkami <3), apod. Obecně prostoru k určité kreativitě, jak a kterak se této robozvěře zbavovat, je hráči poskytnuto dostatek. Problém spíš spočívá v tom, že iniciativa k nějaké kreativitě je ta tam, jakmile si člověk u každé bestie konečně najde opravdu efektivní taktiku. To u některých robotů žádný problém nevytváří, neboť jich je dostatečně skromného množství na to, aby si konfrontace udrželi zábavnost až do konce, nicméně u většiny těch menších, obyčejnějších potvor je jejich profláklost natolik přestřelena, že v posledních pár hodinách hry jsem už každou oblast jen prosprintovával, anžto se mi ten proces uskočit-tvrdý úder-critical už opravdu nechtělo opakovat.

Svět – Vím, tohle už není úplně o hratelnosti, ale stejně to tu mrsknu jako poslední bod. Krátce po rozehrání jsem si nepřeberně přál, aby ta úvodní oblast nebyla indicií zbytku mapy, ale aby se pak situace razantně zlepšila. Nezlepšila. Celému tomuto světu bolestivě chybí pořádnější smysl pro detail. A já fakt věřím tomu, že kdyby se vysrali na open world, tak by to dopadlo mnohem líp, protože třeba takové Cauldrony jsem si naprosto vychutnal, a cítil jsem v nich přesně ten designérský um, který jaksi ta velká, otevřená plocha postrádala. Města už jsem si neužil – s úrovní detailu na tom nebyla o moc lépe, ale hlavně ta kamera, která se v těchto částech nevysvětlitelně přicucávala na Aloyin mnohocop, mě iritovala do té míry, že jsem pokaždé spěchal zpátky ven. A venku, mno, tam to až na výjimky působilo jako v náhodně vygenerovaném lesíku. :/

Takže tak, nepochopil jsem. Nepochopil jsem, co na tom celej svět tak žere. Nepochopil jsem, proč doteď pořád každej plácá gorilu po zádech za to, jaká dobrá nová IP se jim povedla, a ještě k tomu open world. Pochopil bych, kdyby to byli amatéři, nebo kdyby aspoň ten open world byl k užitku hry/kdyby tento formát využili nějak novátorsky, ale ani jedno není pravda. Vlastně to vnímám hodně podobně, jako kdysi Bioshock – ve světě fenomén, u mě doma jen obyčejný, neškodný nadprůměr na jedno zahrání. A stejně jako u onoho Bioshocku se nemůžu zbavit dojmu, že se někomu zkraje vývoje vylilo na papír kafe, kvůli čemuž se z toho v tomto případě vyprdla open world adventura s kraftěním a levelováním. Kdyby to byla menší, kompaktnější, mechanicky střízlivější a ucelenější neandrtálská variace na prvního Rocksteadovic Batmana, věřím, že by bylo mnohem líp.