Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Hexcells Infinite

  • PC 60
Po zkušenostech s předchozím dílem Hexcells Plus jsem tentokrát nebyl zaskočen tím, že hra vypadá na první pohled naprosto stejně. A tak jsem se postupně překousával prvními tutoriálovými úrovněmi s očekáváním dalších nových prvků, které jednotlivé puzzly a postupy jejich řešení zase o něco zesložití. A bohužel jsem čekal marně, protože žádné nové prvky tu nejsou, vše je naprosto stejné jako u Hexcells Plus s tím, že mi dané úrovně přišly zase o něco obtížnější.

Na jednu novinku však v tomto díle přeci jen dojde, ale netýká se přímo hry. Je zde možnost si nechat generovat náhodné úrovně, případně úrovně vytvořené jinými hráči v editoru, který ale bohužel není přímo přístupný ze hry, protože je potřeba si ho obstarat jinak. Jedná se totiž o open source projekt, který je dostupný na GitHubu.

Hra na mě tedy celkově působí spíše jako DLC než jako plnohodnotný díl a to je velká škoda. A jelikož jsem hrál tento třetí díl hned po dvou předchozích, už jsem se ke konci cítil přesycen a už to nějak nebylo ono. Nepochybuji ale o tom, že pokud tyto puzzly někoho fakt baví, bude se velmi dobře bavit i zde. Navíc díky náhodným levelům může pokračovat - ostatně jak praví samotný název hry - prakticky do nekonečna.

Pro: Náhodný generátor, vysoká obtížnost

Proti: Žádné nové herní prvky

+15

Witchaven

  • PC 70
Souboje tělo na tělo. V roce 1995 v FPSkách ještě neprobádané území. Na novém, v té době, ještě docela hnusném enginu. Dneska už máme na Steamu nebo na Gogu Enchanted edici. Takže už přeci jenom vypadá lépe. A také se to lépe hraje. Kdo by chtěl ještě hezčí obraz a plynulejší kurzor, může zkusit modifikaci BuildGDX. I tak z dnešního pohledu už jsou souboje v téhle hře spíše úsměvné.

Základ soubojového systému spočívá v rychlém přiskočení a ve správném načasování rozmachu. To by bylo v pořádku. Soubojový systém je sám o sobě relativně zábavný. Bohužel se ho snažili tvůrci vylepšit RPG prvky. Zároveň ale příliš nezvládli vyvážení hry. Po relativně těžkém začátku si stačí postavu vypracovat o pár levelů a hra se stává dosti jednoduchou. Hrál jsem na druhou nejtěžší a neměl jsem nikde vážnější problém, kromě pastí.

Nešťastný prvek ve formě pastí. To si tak jdete po mapě. V docela pěkným designu jí prohledáváte a nejdou vidíte svůj napíchnutý mozek na kůlu. Pasti jsou někdy skoro neviditelné a ničí tempo hry. Také díky tomu, že v základu hra nepodporuje quick save. Také mě rozčilovalo opotřebování zbraní. Ve výsledku něco jako munice. Ničí se, i když mácháte jen tak do vzduchu. Hra obsahuje i střelné zbraně (luk a vrhací sekery). S nimi bylo ale utrpení zacházet. Fungují jen na blízko, jsou nepřesné a jejich účinnost je nízká. Dobré snad jen na pavouky.

Hra se holedbá možností kouzlení. Kromě létání a občas odemčení dveří jsem kouzla nepoužíval. Jejich používání bylo těžkopádné a neefektivní. Lektvary jsou naopak fajn a je dobré s nimi počítat do bojové strategie. Hra obsahuje spoustu technických chyb, jako je třeba prolínání nepřátel do textur nebo jejich zmizení z římsy a následné objevení, atd.. Pořád je to ale docela zábavné. Kdo má rád prohledávání komplexních levelů, bude tady jako doma. Ve své době v soubojovém systému neměla moc konkurenci. Hexen to ale přeci jenom zvládl o poznání lépe.

Hrál jsem Enchanted edici ze Steamu. Je dost možné, že z BuildGDX na tom bude hra technicky mnohem líp.

Pro: originální souboje na blízko, zábavný a komplexní level design, snaha o nové pojet FPS žánru

Proti: RPG prvky jsou zbytečné, opotřebovávání zbraní, zabijácké neférové pasti, střelba na dálku, technické chyby

+15

Spyro Reignited Trilogy

  • PC 65
Znovu nažhavenej Spájrou je další v nekrátké řadě produktů vytvořených s cílem kapitalizovat na nostalgii. A jako mnohým před ním, i tomuto fialkovému dráčkovi se cíl znamenitě povedl. Jenže co já s tym, když mé dětství zahřívali draci trochu jiné sorty? Pro mě se bohužel jedná o sérii nesmírně prostých skákaček z éry raného boomu 3D, kterou nad břehem čiré průměrnosti drží především povedený pohádkový vizuál, nepopiratelná dávka roztomilosti, a zdařilé osobnosti ostatních draků, které je třeba zachraňovat.

Spyro¹. Pokud máte alespoň malý fetiš pro sbírání věcí, tak si Vás první díl možná úspěšně udrží po celou dobu. Pokud ne, tak smolík, protože tu vesměs nic jiného herně není, a i já se kdesi od půlky už musel zbytkem protlačit docela na sílu.

Spyro² a ³. Hromada citelných hratelnostních zlepšení, obzvláště ve třetím díle, který je naprosto bez debat tím nejlepším, minimálně pohledem oka bez nostalmonokla. Trojka přidala skvadru živoucích vedlejších postav, obtížnější nepřátele, hádanky a hrst trochu náročnějšího plošinkování. Ovšem ani s tímto vším dochucením se pořád nemůžu zbavit takové té pachuti typické pro dávno prošlé zboží.

A mě to ozaj mrzí, protože ta osobnost a humor z toho stále srší a stále obstojně funguje. Jenomže zatímco jiné obdobné remaky 2D a 2.5D her krásně těží z toho, že s tímto rozměrem jednou dobrá hratelnost ani nemá jak stárnout, bobek Spyráček naopak doplácí na to, že v rámci remaku se tvůrci nepokusili více modernizovat a obohacovat. Hra sice vypadá nádherně, ale herně je holt pustá a simplistická. A navíc s nedomrlým ovládáním kamery, ale to tomu ani nemám až tak moc za zlé, protože radši se u hry budu vztekat, než se u ní nudit.

Znovu rozpálenou trilogii dobrodružství slavného přičmoudlého plameňáka ohniváka jsem původně rozehrál necelé dva roky zpátky, po prvotním coronapuku. Tehdy jsem ten první díl ani nedokončil. Včil jsem si řekl, že když už jsem to jednou koupil, a když už se to hodí do výzvy, tak zatnu zuby a dám to, copak bych to přeci jinak byl za gejmra. Bez těchto externích motiváků bych to ale už v životě nikdy neinstaloval. Hra Vám momentálně šrajtofli vypláchne o 40€, s čistým svědomím bych to ale doporučil možná tak za 15.

Pro: Krásná připomínka toho, jak se za ta léta 3D plošinovky vyvinuly; audiovizuál; pro fandy originálu to jistě musí být pecka

Proti: Sic zkrášlená, ale pod vrstvou kosmetiky pořád vysloužilá stařena, která toho nad rámec nostalgické jízdy nemá moc co nabídnout

+15

Edna & Harvey: The Breakout

  • PC 40
Němečtí Daedalic mě, coby fanouška adventur, nejednou dokázali herně dostat do herní nirvány. Je teda pravda, že ne vždy to bylo s plnou parádou, ale vesměs si u mě za ta léta okázali vydobýt pověst tvůrců adventur, se kterými to dokázali dotáhnout prakticky až k samotné dokonalosti. No, ale každý musí nějak začínat a toto studio si svůj zářez zapsalo pod hrou Edna & Harvey: The Breakout.

Tato hra je totiž prvním ryze adventurním počinem, který pod svým jménem vydali. Historicky ještě jen v němčině jako Edna Bricht Aus, což mi přijde poměrně vtipné a trošku mi to přomíná Aleše Brichtu.

Jenže tolik k úvodu. Adventur jsem hrál za ty léta bezpočet a řekl bych, že zrovna tahle není dobrou adventurou. Kdyby Daedalic za sebou nemělo takovou minulost jako nyní má a já bych je vnímal jako studio první hry, asi bych je s tímhle rychle poslal do hajzlu. Naivní malby kolikrát nemají ani úroveň některých freeware titulů, kde i u nás si ve vrcholných letech tvůrci s tímto žánrem dokázali líp vyhrát. Prostředí je kvůli tomu hrozně nezábavné a nezajímavé. A to i přesto, že se hra odehrává z většiny času v blázinci. Jenže i po příběhové stránce to nemá takový odpich. Edna je dívčina, která se zničehonic objeví v jedné kóji, vypolstrované vatou, aby Vás nikdo neslyšel, ze dveří slyšíte akorát tak strážníka, který se Vám směje a to je tak asi všechno. Vy máte výpadek paměti, netušíte, proč tu jste a kromě stolu se židlí držíte v ruce malého plyšového králíčka Harveye, který k Vám promlouvá.

Ano, po příběhové stránce to má klasické oblíbené motivy, které, by se dalo říct, nemůžou zklamat. Prostředí blázince, v něm holku Ednu, která neví proč tam je. Kolem ní salva bláznů, kteří moc dobře ví, proč v blázinci jsou a Vy, coby hráč, který se v tom všem musí zorientovat. A pravda, hráč to jednoduché opravdu nemá.

Inventář je nepřehlednej, ovládání snad ještě horší. K tomu si chodíte po blázinci, kde jsem se neustále motal a snažil se vyznat v tom, co vlastně mám dělat. V inventáři tři prdele předmětů a těch míst, které navštívíte...to byste sami ani nevěřili. Krásu samozřejmě taky nepobraly, to aby toho všeho nebylo málo. Je sympatické, že si tu tvůrci vyhráli s obrazovkami, ale k čemu mi to je, že jich je kupa, když se mi na ně hezky nekouká.

Kecal bych, když bych řekl, že jsem hru dohrál bez návodu. Podíval jsem se do něj, ale to jenom proto, že jsem ji chtěl ze slušnosti dohrát. Chtěl jsem se dozvědět víc o tom prostředí a přesvědčit se, že opravdu hraju jednu z těch nejhorších adventur, co jsem kdy hrál. Ono to tak totiž opravdu je. Jediné plus, které hra má jsou nakonec dialogy a dabing. Dialogy jsou totiž kolikrát opravdu hodně vtipné a dabing stejně tak působí hodně profesionálním dojmem. K čemu ale to všechno, když podstata hry je spíš na obtíž.

Nicméně jsem rád, že jsem hru zkusil. Byl bych hloupý, když bych tvrdil opak. Daedalic Entertainment si za tu dobu ode mě vysloužilo i nejvyšší hodnocení u Pilířů Země a tak bylo třeba poznat i druhou stránku jejich světa.

Pro: Pozitiva se hledají těžko, ale dialogy a dabing jsou určitě tím nejzajímavějším bodem hry, který si pozornost rozhodně zaslouží.

Proti: Nehezké prostředí, příběh o ničem, nuda, složité ovládání, hnusný inventář, nelogický postup ve hře. Nemám daleko k tomu, abych řekl, že tohle je jedna z těch nejhorších adventur, co jsem kdy hrál.

+15 +16 −1

Half-Life 2: Lost Coast

  • PC 70
Ano, je to kratke. Avsak pokud si to zahrajete i s komentari, je tam materialu dost a myslim, ze prave komentare jsou vybornou slozkou dema. Umozni vhlednout trochu do mysleni autoru skveleho HL2.

Co se hratelnosti tyce, je vyborne mit na ozkouseni cely arzenal hlavnich zbrani z HL2 spolu s nezvyklou horizontalne stavenou urovni. Krome toho demo ukazuje i ostatni klasiky HL2 - show don't tell, kooperujici nepratele, fyzikalni hadanky.

Pro: Rychla pripominka proc HL2 je super, komentare autoru

Proti: Delka

+15

Svoboda 1945: Liberation

  • PC 90
Druhý edukativní počin zobrazující poválečné hrůzy a útrapy, které postihly všechny nehledě na stranu, ke které se přidali. Na hře obdivuji, že smysluplně prezentuje různé názory na historické události a nebojí se kontroverze. Stejně jako v Atentátu najdeme postavu kritizující zabití Heydricha, i zde jsou lidé stavící se pro i proti odsunu, pro i proti kolektivizaci. Souhlasím s komentářem Brasikony i s uspěchaným a trochu moc otevřeným koncem, ale já těmto projektům neskutečně fandím a doufám, že budou i nadále úspěšné (proto rád nadhodnotím své hodnocení). Autoři se dříve vyjádřili, že by mohlo jít o pentalogii, takže bychom se mohli ještě těšit minimálně na "Okupaci 1968" a "Revoluci 1989" (názvy si vymýšlím). Doporučuji všem, kdo se chtějí dozvědět něco o historii a o útrapách Němců i Čechů po válce v pohraničí. Hra má bez čtení encyklopedických vsuvek asi 2h herního času a jedná se spíše o interaktivní dokument, než o hru.

Pro: koncept, historická přesnost, pluralita názorů

Proti: příběh by zasloužil vypilovat některé části

+15

Marvel's Guardians of the Galaxy

  • PS5 90
"You put the boom-boom into my heart
You send my soul sky-high ..."

Velká paráda. GotG jsou ukázkou, jak by lineární příběhové hry, vycházející z jasně ukotvené předlohy, měly vypadat. Hra staví zejména na skvělých filmech, které osobně vnímám v rámci MCU jako jedny z vůbec nezábavnějších snímků. Hra však přichází se zcela odlišným dějem (i vzhledy hlavních hrdinů), rozhodně však za svojí předlohou nezaostává.

Hru táhne výborný příběh, který je navíc velmi dobře odvyprávěn. Nesklouzává k nadužívání tradičních klišé, ale ani nevybočuje natolik, aby působil jako slátanina. Díky tomu dokáže překvapovat a baví po celou dobu. Táhne se jím špičková humorná linka, ale občas se nebojí zabrousit i do vážnějších témat jako je ztráta milovaných, nebo vypořádaní se s vlastní minulostí. Lví podíl na pocitu z vyprávění mají skvěle zachycené charaktery. Na to, že zdejší Star Lord nemá ksicht Chrise Pratta během pár minut stoprocentně zapomenete a autorům hry se třeba takovou Gamoru a vlastně i Draxe povedlo uchopit ještě lépe než ve filmech (byť ty se musí notně potýkat s omezenější stopáží).

Špičkování Gardeners of the Galaxy (registraci vyplňoval Groot) je vážně zábavné (obzvláště Drax mě občas rozesmál až nahlas) a celý tým působí živoucím dojmem. I když ovládáte "pouze" Star Lorda, stále máte i s počítačem ovládanými souputníky pocit skvěle fungujícího týmu. MGotG je místy až překvapivě upovídanou hrou a občas nestihnete všechny repliky pochytit. Hlavně v první polovině je toho možná až příliš a dost mě mrzelo, že jsem o nějakou průpovídku kvůli spuštění skriptu přišel.

Šílené dobrodružství party (anti)hrdinů vás zavede na mystická místa po celé galaxii. Velmi pěknou grafiku, kterou podpořili i slušné animace a mimika postav, doplňuje soundtrack nařachaný těmi největšími peckami 80. let. Star Lordův walkman dokonce hraje roli i v soubojích a kosit zástupy emzáků v pololetu za doprovodu skupiny Wham! a jejich "Wake me up before you go-go" je hlavně zpočátku až opojné.

Co se týče soubojů, byl jsem hlavně zpočátku nadšen. V první polovině jich není přespříliš a díky funkčnímu systému bojů a pokynů parťáků se těšíte na každé další střetnutí. Po získání všech možností toto nadšení malinko opadne a v pozdějších akčních kapitolách se začnou souboje i malinko zajídat. V mých očích by vlastně až tak nevadilo, kdyby byla hra o řekněme pětinu kratší.

Vyvážená hratelnost, prvotřídní chemie mezi postavami, poutavý příběh a naprosto špičkový soundtrack jsou jasné důvody, proč byste si tuhle prvotřídní (striktně) lineární akci neměli nechat ujít. Fanoušci galaktických "ochraňovačů" i dobrých videoher prakticky nemohou s MGotG šlápnout vedle. P. S. V době hraní jsem jinými uváděné bugy již zaznamenal pouze sporadicky.

 Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "10.  Vzhůru do oblak: Dohraj hru, ve které lze létat." – základní varianta 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 19. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Skvělé postavy a scénář; poutavý příběh; prvotřídní soundtrack; zábavné souboje; pohledná grafika

Proti: I na těžkou obtížnost poměrně jednoduché; souboje se ke konci začínají zajídat

+15

Soldier of Fortune: Payback

  • PC 20
SoF Payback jsem hrával v době, kdy se ke mně dostala jedna/dvě hry jednou za půl roku a každá taková hra byl v mých očích dokonalý herní počin. A jak já si zrovna tuhle střílečku užíval. Průchod úrovní byl jen o tom běžet dopředu a střílet do nepřátel, kterým občas zmizela noha nebo hlava. A vlastně se na hru nekoukalo špatně, což platí i dnes. A to je jediné plus, které u mě tahle hra má.

Bohužel dnes se hra nehraje vůbec dobře, neboť nedělá nic dobře. Dělá něco maximálně průměrně. Střelba, design úrovní, příběh, postavy nebo náplň úkolů nic nestojí za zmínku. Dialogy plné testosteronových hlášek a vtipných slovních hříček nepůsobí vůbec dobře, a to i přesto, že je to všechno evidentní nadsázka. Spawnování nepřátel přímo před obličejem nebo nesmyslné přestřelky s bossákama v uzavřených prostorách jsou určitě ty nejzásadnější nedostatky, které jsem s hrou měl. Nenapadá mě vůbec nic, co bych mohl vyloženě pochválit. Před dvěma lety jsem díky výzvě narazil na Red Mercury a jakkoli jsou si hry ve své podstatě hrozně podobné, Red Mercury je mnohem zábavnější budgetovka, která ví co dělá.

Překvapilo mě, že má hra zde na Databázi tak vysoké hodnocení. Jestli je to tím, že to dělalo legendární studio Cauldron nebo tím, že je prostě hra zábavná a já to jen nevidím. Každopádně takhle rychle mi růžové brýle z nosu dlouho nespadly a jsem si jistý, že tuhle hru nikdy nezapnu. Důvod proč dávám takové hodnocení je grafika a délka, která i přesto, že je uměle natahovaná, nepřesáhne dobu tří hodin, což je v tomhle případě rozhodně pozitivum. A taky hru nemůžu moc sestřelit, jinak bych hru nemohl vměstnat do jedné z kategorií letošní výzvy.

Herní výzva 2022 - 5. Na vážkách
+15

Seasons after Fall

  • PC 65
Ke hře jsem se (konečně) dostal v rámci Herní výzvy 2022 a musím říci, že už chvíli po rozehrání jsem si říkal, že je to tak divné, že to museli vytvořit Francouzi... a ono jo :) Typicky je estetická stránka upřednostněna před level designem a hratelností a vyprávění příběhu je divné a nechává prostor pro interpretaci, neboť pravděpodobně sami tvůrci neměli jednotnou ideu, o co jde. Je pravda, že hra vyšla již před nějakou dobou a srovnání třeba se hrami Ori a ... by jí nedělalo moc dobře.

Nicméně, jde o roztomilou plošinovku s nádechem metroidvanie (tzn. postupně, nabíráním schopností / událostmi ve hře se zpřístupňují nové části mapy, která se prostorově větví na všechny strany a průběh hrou nemusí být přísně lineární), přičemž mám dojem, že právě s tím nádechem metroidvanie si autoři moc dobře neporadili. Jednotlivá prostředí nejsou moc dobře rozlišitelná, což společně s jejich rozsáhlostí, absencí mapy a nemožností nějakého rozumného způsobu rychlého cestování, činí opětovné návštěvy jednotlivých lokalit poněkud útrpnými. Zdlouhavé běhání sem a tam člověka moc bavit nebude. Občas jsem měl dojem, že to byl záměr s účelem natáhnout herní dobu.

Na grafické stránce hry si tvůrci nechali velmi záležet, nerozlišitelnost prostředí tedy rozhodně neznamená, že by byla jednotně ošklivá. Jde o to, že hlavní mechanismus hry představuje přepínání mezi ročními obdobími a každé z nich hodí přes obrazovku jiný barevný a částečně i grafický filtr. Krom toho mají jednotlivá období samozřejmě i jiné účinky na herní svět a vaše možnosti. Ve všech lokalitách tedy vystřídáte všechny filtry, což určitě nepřispívá k zapamatovatelnosti nějakých záchytných bodů. Pokud hru nehrajete na jeden zátah, ale sednete k ní za nějakou dobu, a nebudete si přesně pamatovat, kde jste byli a kde nikoliv, hra vám orientaci rozhodně neulehčí. Občas také naštve jakoby lagující ovládání, ale tam, kde špatné či necitlivé ovládání postavičky bývá často úplný zabiják plošinovek, u Seasons after fall to zase tolik nevadí, protože ve hře se nedá zemřít a nejsou přítomni žádní nepřátelé, před kterými byste se měli mít na pozoru.

Takže, když to vezmu kolem a kolem, jde o mírumilovnou, pěkně vypadající, chvílemi trochu nudnou plošinovku s reálnou herní dobou kolem 5-6 hodin, pokud potřebujete (jako já) prošmejdit každý kout a sesbírat všechny achievementy, což je tak akorát, aby vás hra neodradila od dohrání.

Pro: Grafické zpracování, hudba, zvuky, občas příjemný nápad

Proti: Absence mapy, horší level design, dlouhé pobíhání

+15

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack

  • Switch 75
Strohá rozšíření, tedy strohé komentáře (1/3). Toto první rozšíření ke druhému dílu série Ni no Kuni se zřejmě setkalo s vášnivou odezvou hráčů, a to především díky přidaným obtížnostním stupňům. Osobně jsem se na změnu obtížnosti zaměřil až po dohrání hlavního příběhu a jeho přednost spatřuji ve vyšší šanci na kvalitnější loot a množství získaných zkušeností. Ideálně pak v kombinaci s ostatními rozšířeními, mezi kterými jsem pendloval podle toho, jak vysokou měla moje skupinka zrovna úroveň. Od začátku až do konce hry jsem měl v mojí aktivní skupince Evana, Rolanda a Tani, a tyto tři se mi také podařilo vytáhnout na maximum.  

V mém komentáři k původní hře jsem schválně nezmínil labyrint Dreamer’s Maze, abych tady měl o čem psát. Tak tedy, Dreamer’s Maze je dungeon systém náhodně generovaných úrovní, kde není možné ukládat hru. Jeho princip je stejný také u jeho prerekvizity, která spočívá v úspěšné kompletaci devíti jiných labyrintů ukrytých za dveřmi Dreamer‘s Doors. To jsou prostě záhadné dveře, obvykle stojící někde v nějaké jeskyni nebo jiném dungeonu. Předpokládá se, že hráč už má u sebe klíč, kterým je možné do těchto dimenzionálních dveří vstoupit. Po vstupu do labyrintu začne pomalinku nabíhat ukazatel zvyšující náročnost – danger level. Pokaždé, když ukazatel udělá kolečko, nepřátelé začnou být nepatrně nebezpečnější, tedy zvedne se jim úroveň. Z hlediska náročnosti je dobré projít labyrintem co nejrychleji na konec a porazit bosse, a přitom mít danger level co nejnižší - jde to snižovat pomocí speciálních sošek a dotací orbů, které hráč cestou sbírá z poražených nepřátel a rozbitých váz, případně občas se najde nějaké dobrotivé npc, co za úplatu danger level sníží. Z hlediska šance na sběr vzácných předmětů je dobré mít danger level co nejvyšší a hrát na experta. Mohl bych zmínit i fakt, že v labyrintu není žádný ukazatel mapky, takže tou jedinou orientací je ukazatel směru dveří, sošek a truhliček, jenž rotuje kolem postavy a dá se uklohnit v jedné z budov království. Poté, co hráč projde těmito devíti Dreamer‘s Doors až na konec, porazí všechny bosse a získá z nich fragmenty, může se posunout ke zmiňovanému Dreamer’s Maze. S tímto rozšířením dostává stejnojmenný labyrint dalších 10 pater, na jehož konci čeká Blackheart, a je určitě dobré mít už na kontě třeba 100+ levelů pro každého v aktivní skupince.  

Blackheart the Winnower je nové nebezpečí, a je třeba se na něj připravit. Proto musí Evan svést náročný tréninkový souboj v Ding Dong Dell, načež je vyslán porazit Zetu, obdařenou mocnými zbraněmi. Když ji hráč porazí v trialu, dostane již jako čerstvě připravený borec za odměnu možnost postoupit do dalších pater Dreamer’s Maze, pokud v něm již předtím dosáhl patra 30.  

Co se týče celkově kostýmů pro hlavní postavy, tak se mi vlastně líbil jeden pro Evana (jakožto reference na první díl hry), jeden pro sličnou Bracken a možná ještě jeden pro Tani, ale z širého záběru kostýmů jsem si jinak žádný nijak moc neoblíbil. Což je škoda. Rozhodně se ale jedná o příjemné rozšíření ke hře - zvláště pak, když je nabízeno zdarma, pročež mohu vřele doporučit.

Rozcestník - základní hra a 3 DLC:
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom 
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack   
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Lair of the Lost Lord     
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Tale of a Timeless Tome

Pro: Zdarma k původní hře; kostýmy; nový úkol.

Proti: Občas skokově vyšší obtížnost.

+15

Alarm für Cobra 11: Nitro

  • PC 70
Za mě dobrá vzpomínka na dětství.
Už od základky jsem měl seriál Kobra 11 v čele se Semirem Gerkhanem velmi rád. Bavilo mě koukat na ty šílené nehody a honičky, které jsou pilířem tohoto seriálu.
Proto jsem neváhal si letos tuhle akcí nabitou hru opět rozehrát, a stejně jako kdysi jsem se dobře bavil.
Navíc skvělý dabing Bohdana Tůmy a pěkně zpracované město, dálnice a venkov tomu na pěkném zážitku přidává.
Hráno na nejlehčí obtížnost, ale hodil jsem si challenge nenabourat v misích žádné civilní auto. Tím se obtížnost zvýšila a některé mise byly trochu o nervy, např. když musíte zastavit auto jedoucí po dálnici v protisměru nebo když máte autobus s bombou dovézt z dálnice k molu a utopit v řece kde vybouchne, tam je navíc problém s policejními doprovodnými vozy. 
Hra má samozřejmě i dost nedostatků např. ovládání vozidel na šipkách při couvání, přesto je to zábava, hlavně pro fanoušky seriálu.

Pro: vozidla, prostředí, dabing, hudba, mise

Proti: chaotická doprava, civilisté jako kulisy

+15

Marvel's Spider-Man

  • PS5 85
Jelikož koupí PS5 jsem i koupil Milese Moralese, tak jsem věděl, že bude vhodné si zahrát i předchozí díl, které na sebe navazují. Jen škoda, že remasterovaná verze není samostatně dostupná, a člověk jí pořídí jen skrz Ultimátní edici Milese Moralese.

Premiéra Spider-Man: Bez domova v prosinci a volno o Vánocích byly ty pravé podmínky se do této hry pustit a rozhodně jsem nelitoval a hru si užíval plnými doušky. Od atmosféry velmi živého ostrova Manhattam, plná referencí na svět a historii Spider-Mana až po vynikající pohyb samotného pavoučího muže, aby byl tím správným přátelským sousedem, který se s Vámi klidně i vyfotí.

Já si rozhodně užil i samotný příběh, ať už hlavní linku nebo i vedlejší úkoly, ale i samotné aktivity, kterých je tu spousta a občas jsem se i začetl do příspěvků na sociální síti Spider-Mana. Nechybí zde ani tetička May, MJ a Miles Morales, a za poslední dva si i zahrajete v plíživých misí, které mi přišly trošku otravné, ale asi hlavně proto, že jsem chtěl hrát za hlavního aktéra a tyto mise mě spíš od toho zdržovaly, ale byly součástí příběhu.

Ale ten pohyb je prostě něco úžasného a možnost rychlého cestování jsem využíval minimálně. Chvíli mi trvalo než jsem si na ten pohyb a práci s kamerou zvykl, ale jak to člověk dostane do ruky, tak je to prostě paráda.

Jelikož se snažíte ochránit své sousedy, tak musíte použít i své pěsti a pavučiny. Ze začátku, než postupně začnete vylepšovat své schopnosti a různé technologické pomocníky, je soubojový systém trošku náročnější, ale čím víc hra postupujete, tím snadněji si svými méně přizpůsobivými sousedy poradíte. Souboj s bossy je spíš dělán skrz zmáčknutí toho správného tlačítka ve správný moment, kdy se boss vyčerpá, a v některých případech bych řekl i snadnější než se samotnými zločinci na ulici, ale je to něco jiného, něco speciálního a to že si to rozdáte hned s prvním bossem na začátku, který slouží jako tutoriál, byl skvělý vstup do samotné hry.

Hra vypadá nádherně, zvlášť když si ji můžete vychutnat ve 4k nebo upscalovaném 4k v 60 fps, ale hra trošku víc trpí na různé bugy a glitche, ale určitě ne nic, co by hru nějak ničilo a nedala by se kvůli toho hrát.

Celou základní hru, pak ještě doplňují 3 DLC, které vám prodlouží zábavu o dalších 12 hodin a když nebudete mít pořád dost, tak pak je tu pokračování (spíš takové větší DLC) Miles Morales.
+15

Barbie Super Model

  • PC 15
Barbie Super Model si pamatuji už od kultovní minirecenze Petra Bulíře ze Score č. 7. Hře tehdy udělil 4%. Nevím, za kolik se hra blahé paměti v roce 1994 prodávala, ale za plnou palbu 1.599,- bych ji určitě nekoupil. Kdyby to byly nižší stokoruny a já měl malou dceru, koupi bych zvažoval.

Barbie je jednoduchá arkáda. Hra obsahuje čtyři levely, v každém ročním období jeden. Barbie se postupně prohání v růžovém cabrioletu, na kolečkových bruslích, běží a jede na kole. Cíl hry je vyhýbat se překážkám, což jsou auta, běžci, zmrzlé kaluže a v pozdějších levelech také létající objekty - sněhové koule, ptáci a ragbyové míče. Během jízdy sbírá Barbie hvězdy coby bonusové body, srdce jako další životy a fotoaparát a kosmetickou tašku, které spouštějí minihru. Cílem minihry je obléct Barbie stejně, jako byla zachycena na obálce časopisu. Jde tedy o cvičení paměti a i s výpomocí Print Screenu obálky jsem měl občas problém s rozlišením jednotlivých odstínů fialové a oranžové. Za správně oblečenou Barbie jsou bonusové herní body.

Hra obsahuje pěknou kreslenou grafiku. Hudba není špatná, ale při delším hraní začne lézt na nervy. Hra obsahuje i pár zvuků. S výjimkou pádu Barbie se jedná pouze o zvuky při započítávání bodů. Technicky hra není vůbec špatná. Pod DosBoxem je stabilní. Jedinou vadou na kráse, a to vadou obrovskou, je krátkost hry. Prosté projetí čtyř levelů je otázkou půl hodiny.

O hře koluje informace, že po dohrání zobrazí obrazovku "Game over, try again". Psal to Petr Bulíř v recenzi a ta informace je i zde na stránkách v profilu hry a v diskuzi. Nedalo mi to a začal jsem googlit originální manuál hry. Ten, který se mi podařilo stáhnout, je sice z verze k Sega Genesis, ale stačil. Nyní budu citovat přímo z manuálu: "Super Model status. Score at least 5,000 points and you'll go down in history as having helped Barbie achieve Super Model status! Congratulations!". Dohrát hru na 5.000 bodů se mi podařilo po hodině hraní až na druhý pokus (měl jsem kolem 5.600 bodů) a zjistil jsem, že hra má outro. Sice krátké, ale přece existuje! Takže Petr Bulíř se celou dobu mýlil! Docela by mě zajímalo, kolik lidí v naší republice toto outro kromě mne vidělo. Úspěšné dohrání Barbie Super Model považuji za velký úspěch své herní kariéry.

Edit 31.1.2022: Vysvětlení hodnocení 15% - je to z důvodu krátkosti hry. Kdyby byla hra alespoň 3x delší, hodnocení by bylo 60%.

Pro: Pěkná kreslená grafika. Hra vhodná pro malé holky. Vzhledem k cílové skupině byla hra ve své době unikátní. Hra má outro.

Proti: Krátké, prosté proběhnutí hry je otázkou půl hodiny.

+15

Bound by Flame

  • PS4 70
Herní výzva 2022 - Na vážkách 

Tohle vyloženě skvělý béčko. Je to prostě béčko úplně ve všech směrech a není se tedy čemu divit, proč má nižší hodnocení. Nicméně jsem od studia již hrál i novější kousek Greedfall a je na nich vidět, že se postupem času posouvají a jednou třeba vydají fakt výbornou hru. Nicméně Bound by Flame není vůbec špatná hra, ve spoustě věcech budete muset přimhouřit minimálně jedno oko, ale kdo má rád fantasy klišé příběhy, tak si hru dost pravděpodobně bude moct užít.

Začnu tedy příběh, ten je… No, prostě úplně klasické fantasy klišé, které jsme viděli již mnohokrát kdekoliv jinde – ve filmu, hře, knize… Vlastně jsem si přišel, jako když autoři vzali Dragon Age a udělali si ho po svém s výrazně omezeným budgetem. A mě to vlastně vůbec nevadilo, já si ujíždím na těchto běčkových fantasy „epických“ příbězích, nedalo mi to nic nového, ale dalo mi to takovou tu mojí oblíbenou guilty pleasure. Všechno se vyvíjí naprosto tak, jak hráč očekává, autoři se nesnaží do příběhu vměstnat nějaký plot twist, prostě jedou zajetý mustr.

Hra je poměrně krátká a za nějakých 20-25 hodin budete mít sfouknuto i s většinou vedlejších questů a prohledáváním poměrně dost malých lokací. Side questy nepřinášejí nic extra zajímavého, nějak zvlášť nerozvíjí příběh, jen vám pomáhají rozvíjet vztahy s vedlejšími postavami a zase dost v béčkovém stylu. Většina side qustů je klasických najdi, dones, pomoz.

Postavy jako takové jsou opět klasické klišé, opět mi přišlo, jak když hraji znovu Dragon Age. Zlá a svůdná čarodějka, hodná healerka, která chce být trošku badass a moc jí to nejde, ztracený elf, který bude jednou vládnout, žoldák, který o sobě mluví ve třetí osobě… No, neviděli jste to už někde? Ale zase, není to úplně špatné, jen to bylo už jinde mnohem lepší. Interakce se společníky tu nějaká je, je docela fajn, ale opět, žádný velký zázrak. Romance se vyvine jen z toho, že splníte questy a pak jen blikne kraťoučká scénka, a to je všechno. Stačí, ne?

Svět má několik lokací, všechny jsou poměrně dost malé a není to úplný open world, ale takový ten semi open world, dost omezený. Nicméně díky tomu se nebudete vyloženě nudit a pořád budete postupovat dále. Což je dobře, protože lokace jsou většinou zajímavé tak 30 minut a pak už jen svištíte, abyste splnili, co splnit máte. Výjimkou je poslední lokace, především stoky, které měli výbornou atmosféru a z celé hry mě bavily nejvíc.

Soubojový systém je trochu neohrabaný, ale mě velmi bavil. Je to výzva, i na druhou obtížnost je to celkem velká výzva a po celou herní dobu jsem si ho dost užíval. Je to takový ta klasický pižlačka, jako jsme zvyklý z Gothicu či Elexu, kdy soupeře postupně ubíjíte, ale dá se poměrně zdárně taktizovat a postupně zjišťovat, jak na kterou příšeru. Boss fighty mají vyvážený balanc obtížnosti. V podstatě po většinu herní doby jsem se učil a někam posouval, což beru jako pozitivum. Ovšem, kdo neholduje úplně pižlačkám a chtěl by aspoň ke konci hry procházet soupeři jako nůž máslem, tak může být zklamaný. Spoustu soubojů se dá i uhrát na chytrost, což je fajn.

Pak zde jsou další RPG klasiky, jako vylepšování zbraní, rozdělování skill pointů, prodej věci atd. Opět, béčkové, ale nic, co by mi kazilo herní zážitek. Pořád jsem totiž ve hře měl pocit, že se mám kam posunout, jak vylepšit, ale zároveň to nesklouzlo k nějakému dlouhému rozvažování. V tomhle hra poměrně dobře plyne a neotravuje. Peněz a surovin je dostatek, ale neměl jsem pocit, že by s nimi mohl hráč až přehnaně plýtvat, opět poměrně slušně vyváženo.

Celkově jsem spokojený, vlastně víc, než jsem původně očekával. Ale dost tomu pomohlo, že mám rád béčkové fantasy příběhy a světy, nevadí mi klišé a soubojový systém mi padl do noty. Věřím, že hra nezaujme masy, ale kdo třeba má hodně rád zasazení jako Dragon Age či Gothic, tak by si mohl přijít na své, minimálně se nebude trápit dlouhé desítky hodin. Nicméně Spiders mě zaujali svými dvěma kousky na tolik, že mám potřebu si postupně projet jejich hry a vidět vývoj tohoto menšího studia, při porovnání Bound by Flame vidím, že jsou na velmi dobré cestě.

Pro: souboje, boss fighty, příjemný béčkový příběh, hra odsýpá

Proti: klišé, stereotypní postavy, grafika (přišly mi divné barvy)

+15

Beyond: Two Souls

  • PS4 90
Po celou dobu hraní jsem žil v přesvědčení, že Heavy Rain od stejného studia vyšel určitě až po Beyond: Two Souls, protože tak zpackané nelogické nejasné ovládání, které mě prudilo a mátlo až do závěrečných titulků, nemohlo přece vzniknout později. Opak je pravdou a nerozumím tomu, proč upustili autoři od vcelku funkčního QTE v Heavy Rain, i když i tam bych měl určité výhrady. Když ještě připočtu občas nepřirozenou kameru, která zabírá scénu místy z nepřehledných nepříjemných úhlů, jsou hned dojmy na vážkách na světě.

Jenže pak je tu naprosto skvělý příběh, u kterého jsem si nejednou vzpomněl na Stranger Things a skvělé charaktery všech postav s luxusní Ellen Page v hlavní roli. Pomalejší konverzační kapitoly střídají efektní akční pasáže a zhruba od poloviny hry už jsem se do příběhu ponořil natolik, že jsem musel vydržet až do závěrečných titulků. Příběhy Quantic Dreams vyprávět prostě umí a opět mě ujistili, že každá jejich hra je pro filmové fanoušky v podstatě povinnost.
+15

Returnal

  • PS5 85
Když jsem si vybral tuto hru na dohrání/platinování, moc jsem netušil jaké krušné chvilky mi tato hra připraví.

Do této hry jsem vlétl jako uragán, namotivovaný dokončením soul-type hry na 100% s tím, že co by mne mohlo překvapit. Jisté zkušenosti s Fps bych měl a rychlý pohyb my také vyhovoval. To vše než došlo na prvního “mini-bosse”. Během několika sekund jsem seděl na stejném začátku jako před několika hodinami. To byl pro mně dost silný zážitek, abych hru dal na chvíli k ledu s tím, že se k ní vrátím. Čas plynul a mě docházelo, že se budu muset popasovat s touto hrou.

Takže jsem po cca 2 měsících spustil hru, abych si užíval umírání. Nepochopitelně jsem umíral a pořád žádná progrese, což mně značně demotivovalo a říkal jsem si, že tohle prostě není hra, na kterou bych měl.
Pak nastal den, kdy jsem konečně spatřil prvního bosse (phrike).
To že ho musím zabít 3x jsem pochopil záhy co jsem si myslel, že po první fázi je hotovo, ale nebyl. Čekala mě druhá a o to víc agresivnější forma. Říkám si, tak to už je opravdu mimo. Po 4 pokusech jsem úspěšně porazil Phrika a pochopil jsem, že zde jde o něco jiného, hlavním principem hry, je udělat ten správný build na daný run. Pokud si toto osvojíte, máte velkou šanci hru dokončit. Plný optimismu a nadšení jsem se vrhl do druhé lokace (poušť) a při prvních protivnících jsem si říkal: “To je jako všechno, tak teď to bude v pohodě.”
Jenže nebylo, sice dojde k získání asi té nejužitečnější zbraně ve hře, ale mini boss, kterého potkáte při vstupu do hory Vás vyvede z omylu.


Tak hezky pěkně od znova. V tu dobu jsem byl sklíčený, protože dostat se na vrchol k bossovi, mi zabralo dny. A potom tam stál on Ixion!!
Tenhle parchant, je z mého pohledu ten nejhorší boss v celé hře. 12x během jednoho dne mně nekompromisně “vylupal” ve 3 fázi, že si říkam, “Tak to je přepal”.
Byl jsem v takovém srabu, že jsem požádal o pomoc kamaráda, co hru měl rozehranou a byl hned za bossem. Bohužel, ani jemu se to nepovedlo (vzhledem k share play, což naprosto chápu). Jen ho to namotivovalo hru dohrát.
Takže stojím po 13 oproti Ixionovi 2 velké lékárny, level 5 adrenalin, 2 malé lékárny a oživení v sošce.
Po ukrutném boji, kdy nepoužiji lékárnu v čas padne soška, ale nakonec Ixion padá a je poražen, říkám si hurá konečně je dole…

Tak se vydávám do 3.oblasti (Citadela), kde se poprvé setkávám s “letadílky” (drony) a začínám ty Finské vývojáře podezírat z masochistických praktik. Jelikož kamarád má lokaci hotovou, tak naštěstí vím, co mne čeká. Průchod citadelou jsou neskutečná “jatka” kde, nemáte asi sekundu na odpočinek/chybu. S nutnou dávkou štěstí po 4h jsem u bosse. Slabý a bez života, proto volím restart cyklu a pořádnou přípravu. Po 2,5 h jsem u bosse sebevědomí, že to dám!!
Příprava se vyplácí a boss jde dolu po prvním souboji.
Hra mě neskutečně chytá a já do ní zapadám jako zajíc do sněhu.

Čtvrtou oblastí (Džungle) proletím jako řízená střela a boss končí na první pokus poražen, to je ten moment, kdy propadám v tuto hru.



Jenomže, přicházím do 5.oblasti (Ledová krajina), kde není boss, ale nacházejí se tři klíče k otevření schopnosti, která je potřeba do 6.oblasti (posledni).
množství různorodých monster v 5 oblasti je devastující a tak po 2 dnech konečně mám 3 klíče a hurá do poslední 6. Oblasti.

Poslední oblast je esencí čirého pekla, kombinace protivníků, mini bossů a prostředí je zničující a tak, když polomrtví při třetím pokusu o prochození 6 oblasti vidím boss room jsem neskonale šťastným. Otázka je jasná, bude to stačit? V ten moment můj kamarád, dodělává kolektorky na platinu, jsem motivován a chci platinu, stůj co stůj.

Vstupuji do hlubin kde čeká Ophion, závěrečný boss.
Čekám epický a lítý boj. Vyzbrojen carabinou s vyšší kadenci a lepší průrazností. Je to tady, boj začíná.
Během 25 s je první fáze dole, pak druhá a třetí a já jsem dokončil, něco co jsem si myslel, že nikdy nedám.
Na závěr hold nejslabší boss celé mojí hry.

Jenže, není konec. Po 48 hodinách přichází kolektorky a challange roomy.

Druhý průchod se sbíráním, jsem si moc neužil. Možná to byl jen můj subjektivní pocit, ale protivníci byly těžší a početnější.

Nebudu zde spoilerovat příběh, nicméně je rozdělen do 3 aktů a pokud chcete platinu, čekejte 50-100+ hodin.

Skončil jsem po týdením honu na xenoglyphy

Nesmysl mít kolektorky v náhodně generovaném prostředí. 5 hodin hledáte jednu místnost. Nakonec mám hotovo a 30tá platina je navždy Returnal.

85hodin je konečný výčet.
Počet smrtí: 157
Těší mě jen pohled na mrtvé nepřátele: 10.000+

Celkově bych zhodnotil hru jako hráčský zážitek rovnající se dokončení Bloodbornu.
Přes všechny ty nadávky a nervy to stálo nakonec za to!!



Jen ten závěr hry, to je tristní. Měl jsem jisté tušení po přečtení pár Xenoglyphů a poslechem scout logů a v tomto ohledu mě hra zklamala (nebyl jsem sám z mého okolí), to je důvod proč hodnotím jen 85%

Pro: Grafický design, zvuky, hudba, atmosféra

Proti: Příběh, propady fps při velkém počtu nepřátel

+15

Unpacking

  • PC 75
Už dlouho jsem neměl z klikání takhle ztuhlou ruku. Naposledy když jsem hrál nějaký ten cookie clicker nebo něco podobného. Unpacking je hodně jednoduchá hra, ale jestli bude relaxační nebo ne záleží jen na vás.

Rozmisťování předmětů po místnostech je zábavné, až na ty úplně nejdrobnější – hlavně hračky. Nevím, proč s sebou dospělý člověk tahá tolik harampádí, ale někdy holt sentimentalita přebije zdravý rozum. Během rozbalování pozorný člověk může odhalovat střípky příběhu, ale já jsem toho moc kromě dvou vztahů nezpozoroval. V reálu by to asi byla noční můra furt se takhle stěhovat, snad mě nic takového nečeká.

Hra vás nutí k tomu, abyste předměty umisťovali do oblastí, kam podle logiky autorů patří. To, že se s nimi na všem neshodnu, je pochopitelné, ale někdy jsem vůbec netušil, co za předmět vlastně držím v ruce. To se pak těžko hádá kam s ním. Možná že tam nějaké popisky šly zobrazit, ale já to nenašel. Těžko pak budu hledat nějaký příběh sestavěný z věcí, které jsou jen chuchel pixelů.

Organizace kuchyně mi přišla asi nejméně logická, často jsem byl nucen cpát spotřebiče do míst, kde by se k nim špatně přistupovalo. No a to nevyužité místo pod postelí

Doporučuju nehrát to moc rychle, to je ale něco, co já dělám u nových her vždycky. Ale tohle je jedna z her, kterou zahrát podruhé nezabolí.

Pro: poklidná hratelnost, koncept

Proti: chuchle

+15

Bounty Train

  • PC 70
"Is the west as wild as they say it is?" 

Jak divoký byl vlastně Divoký západ v 19. století? Teď, jak je to vlastně myšleno, co? Divoký prostředím, ve kterém vládli obchodníci, lupiči, indiáni ale i národní gardisté? Nebo divoký formou, že otroci houfně stavěli koleje a bílá tvář se na nich pak proháněla těmi nejlepšími vlakovými povozy tehdejší moderní doby? Ve hře Bounty Train je od všeho trochu a pro milovníky vlaků přitom ještě o chlup víc.

Musím se přiznat, že k vlakům mám vztah. Jezdím s nimi rád na výlety, sem tam i do práce, a když mi někdy ujede, tak se na ně úplně nezlobím, byť bych se zlobit mohl. Beru to jako součást vlakové kultury a tak k tomu také přistupuji. Ke strategii Bounty Train jsem se ostatně dostal právě z tohoto důvodu. Měl jsem chuť na nějakou strategii a tato svým obsahem přímo volala o nainstalování. Posuďte sami. Prostředí východního amerického pobřeží, středozápadu a v něm Vy, Walter Reed. Kluk, jehož otec byl široko daleko esem vlakového světa, Velkým obchodníkem a největším hráčem na trhu s firmou, která ovládala obchod na celé mapě tehdejších Spojených států amerických.

Jenže jak to tak bývá, s velkou mocí přichází i mocní nepřátelé a tak je zastřelen, majetek zkonfiskován a v tu chvíli se na scéně objevujete Vy, abyste akcie slovutné společnosti opět navrátil do rukou rodiny a ovládl tak ruku trhu všude, kde se trh ovládnout dá.

Co se kanadským tvůrcům opravdu povedlo, tak to je mapa. Na mapy já jsem pes a tady ta je opravdu super. Na ní jste totiž neustále, takže si jí užijete do sytosti. Pořídíte si svůj první vlak, nějaké to coupé pro přepravu cestujících, nějaký ten nákladní vagon pro přepravu zboží a hra může začít. Postupně objevujete města, která jsou krásně ztvárněná (i když i zde se stereotyp časem projeví), kde je co levné (o přehlednosti komodit bychom mohli polemizovat), abyste jinde za draho prodali a užili si tak kvalitně nabyté peníze. Pomáháte městům plněním jejich úkolů, získáváte tím tak slávu a oblíbenost. Také pořizujete parťáky do bojů, aby Vás během nějaké té vlakové přestřelky jen tak snadno nesejmuli, protože protivník je liška podšitá a rád Vám v nějakém tom městě udělá zle. A když ne ve městě, tak u nějakého bandity popřípadě armády, která má za úkol koleje především chránit. Celkově se snažíte přežít, bohatnout a postupem času skupovat jednotlivé akcie otcova podniku, což je záměr celé příběhové hry.

Hra nabízí příběhový mód, o kterém tu mluvím, ale i volnou hru, kdybyste tak jako náhodou příběh nechtěli, což by samo o sobě asi byla i škoda. Je teda pravda, že jsem musel hodně vážit, co budu dělat, abych splnil patřičné úkoly, nicméně když jsem měl v určitou chvíli ve hře volnou ruku, rozjel se stereotyp hry tak mocně, až jsem si uvědomil, že pod tím pozlátkem skvělých nápadů jsou vlastně naprosto jednoduché koncepty, které se stále opakují.

I tak je ale Bounty Train skvělá obchodní strategie s letmou příměsí akce. Prvotní nadšení ze hry standardně opadne, ale řekl bych, že 25 hodin čistého času je na podobný počin pořád hodně slušný výkon. Na to, že z mapy v podstatě nesjedete a jediné další interaktivní prostředí je jedno z tuším cirka třiceti měst, popřípadě obchodníci, banky, hospody nebo přestřelky v přírodě, je to hodně slušný výkon. V jednoduchosti je síla, ale bohužel i onen stereotyp. Bounty Train to jasně dokazuje, ale i pro svoje poměrně hezké ztvárnění vlaků, ale i výkresů, které na Vás pokukují při načítání hry, si tento kousek svojí pozornost nejen u milovníků vlaků jednoznačně zaslouží.

Pro: Zábavná obchodní strategie z amerického světa 19. století z vlakového prostředí, které zaujme hezkým ztvárněním a herními koncepty,

Proti: aby se postupem času docela dost opakovala. Bez příběhové kampaně zde ani ránu!

+15

Gas Station Simulator

  • PC 80
 Herní výzva 2022 - 8. Rodina nadevše

Já vím, je to netradiční hra na tuto kategorii, ale opravdu jsem nechtěl hrát nějakou velkou příběhovou hru. A na tuto hru jsem byl hodně zvědavý. 

Tato hra má obrovský spád ze začátku, že nevíte co dřív. Velmi rychle si člověk odemyká různé služby své pumpy. Kromě tankování to je servis vozidel, prodej zboží, myčka nebo doplňování zboží. Většina je formou menší minihry. Navíc k tomu jsou i minihry, které s pumpou nesouvisí - RC autíčko, házení odpadu do popelnice (a překonat vlastní rekord), krmení krokodýla, minigolf. Je tu toho tolik, že bez zaměstnanců se nedá vše stíhat. Na vše dohlíží váš mafiánský strýc, který se na vás přijde podívat.

Po hektickém začátku, který uteče jako voda najednou přijde stereotyp. S prvními zaměstnanci najednou máte více času na jiné aktivity. Nakonec zjistíte, že nejvýnosnější je servis a myčka a pendlujete hlavně mezi tím. Do toho musíte objednat zboží, zajistit tlak v nádrži na myčku, uklízet stanici či toalety. A to furt není všechno. Raz za čas se objeví písečná bouře a její následky musíte uklízet z cest. Jinak se auta zaseknou. Tady je taková srandička, že vlastním smetákem můžete auta doslova odmést. Nesmím zapomenout i na mládežníka, který chodí a čmárá na zdi vaší vysněné stanice.

Na hře jde vidět, že ji tvořili Poláci. Ve hře totiž nechybí polské národní auto Maluch. Což je vtipný easter egg, když se hra odehrává v americké poušti :)

Hra má menší bugy, hlavně grafické - objekty skrz sebe, dále bagr Rudy (který je zápor této hry) a občasné pády hry.
Bagr je ve hře asi nejotravnější věc. Je neskutečně pomalý, má obrovskou spotřebu a pomocí něj se uklízí písek z cest okolo pumpy. Takže ho musíte používat. A nejde ani vylepšit.

Pro: Opravdu rychlý spád hry, množství aktivit, potenciál hry, grafická stránka

Proti: Pády hry, bagr Rudy, po čase stereotyp

+15

Neighbours from Hell

  • PC 70
K této hře jsem se dostal díky výzvě a mohu říct, že na přijemné odreagování z práce na večer, kde alespoň tomu virutálnímu sousedovi můžete dělat naschvály aniž by na vás zavolal policii a kde se v určitých okamžicích i dokonce zasmějete. Nutno podotknout, že většina lokací se opakuje a jen se mění různé žertíky, což mi přijde škoda.

Pro: Vtipné, zábavné

Proti: Repetitivní lokace

+15 +16 −1