Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Donkey Kong Country

  • Switch 70
Nikdy by som si nepomyslela, že by som sa práve ja pustila do takej starej hry ale človek aj vďaka výzve posúva hranice komfortnosti.

Ak mi niekto povie, že Souls žáner je ťažký, tak to asi nehral tieto staré hry. ( Alebo som iba ja padavka :) ) Každá malá chyba je potrestaná. Nesprávny skok, kotúľ alebo úder môže znamenať smrť. Vďaka Bohu, že som to hrala na switchi a nie na pôvodnom Super Nintende. To by som v žiadnom prípade nezvládla. Nie len kvôli tej presnosti ale aj kvôli veľkej repetitívnosti. V hre sa nachádza zopár levelov, ktoré sa neustále opakujú. Nepriatelia sú umiestení rôzne ale človek má pocit akoby daný level hral už 20krát. A ak by som mala tieto levely opakovať znova a znova, tak by som to jednoducho vzdala.
Klobúk dole hráčom a hráčkam, ktorí v tej dobe, keď hra vyšla toto ,,pařili" a boli v tom dobrí.

Nie len levely ale aj nepriatelia sa dosť často opakovali, ale vlastne čo by som od takto starej hry chcela? Som vlastne rada, že sa tie príšerky a zvieratká vyskytovali aj v rôznych farbách. Niektoré novodobé hry nemajú ani toľko rozmanitosti.

Najviac som neznášala sršne a čo sa týka levelu, tam mi najviac imponoval ten vodný. Jednotlivé hviezdice a žraloky mi nerobili až také veľké problémy a rada som jazdila na tej veľkej rybe.

Hra obsajuje veľké množstvo bonus levelov. Do pár som sa dostala a to zbieranie banánov ma dosť uspokojovalo. Do ďalšieho hľadania tých zvýšných sa ale nechystám.

K záveru hry, som si už vravela, kedy už bude koniec? Hranie tejto hry bolo celkom vyčerpávajúce aj keď nemôžem tvrdiť, že by nebavilo.
+15

Adios

  • PC 10
Adios není hra. Sice zde házíte podkovy, krmíte koně, rybaříte, střílíte z brokovnice či kydáte hnůj, ale nejde neuspět. Má asi hodinu, navzdory tomu jsem se tu hodinu převážně nudil. Mnohé akce byly i přes vodění za ručičku designově nezvládnuté a dvakrát jsem musel restartovat kvůli technickému problému (zůstal jsem zamrzlý na místě, nemohl jsem spustit akci). Když získáte trochu volnosti, můžete se procházet tuctovým domem a dívat se do prázdných šatníků. Příběh budete mít asi pokažený od začátku. Pokud jste si přečetli popis, tak vás už nic nepřekvapí. Jediné, co zčásti ospravedlňuje cenovku, je kompletní dabing.

Pro: dabing

Proti: všechno ostatní

+15

Warcraft III: Reforged

  • PC --
Zrovna v době kdy jsem dostal chuť na replay Warcraftu III tak se Reforged konečně objevil ve slevě. A tak jsem si řekl, no tak dobře. Půjdu do toho s otevřenou myslí a vážně se pokusím to objektivně zhodnotit. Z toho důvodů také nedávám číselné hodnocení. Kdybych to hodnotil jako Remaster, bylo by to samozřejmě nízké číslo, ale hra stále funguje ze stejných důvodů jako Warcraft Classic a ne všechny změny jsou špatné. Takže to nechám jako zkrátka proud myšlenek.

Začněme tím, že ono když přivřeme obě oči tak to vlastně není tak špatné. Je to stále Warcraft III a mnohé nové textury působí vážně dobře. On zásadní problém, mimo problémy s připojením a dalším bugy které jsou kapitolou samo o sobě, je fakt, že je to celé spíchnutou horkou jehlou. Jeden krok dopředu, dva kroky zpátky, a to je u společnosti jako Blizzard absolutně neodpustitelné.

Jak jsem zmínil, nové textury jsou dobré. A nejen budovy, ale i jednotky a hrdinové vypadají doopravdy dobře. Někdy je to vážně boží, především pak předělání základen High Elfů do více vlastního stylu. (EDIT: Zde poměrně zklamání v TFT kde mají krvaví elfové naprosto do puntíků stejné, lidské základny) Ale hned k tomu máme druhou stranu mince v podobě naprosto příšerných portrétů. Jak upozornil můj přítel, moje stížnost vlastně nedává smysl, protože portréty jsou fakt jen ořízli textury, ale já to považuji za jádro problému. Textury na dálku mohou vypadat trochu jinak, tak to bylo i ve Warcraftu III, ale na portrétech by mělo být vidět trochu víc práce a někdy je to fakt děs. V každé kampani to někdy odnesl. Za lidi Jaina a elfí kněží. Za nemrtvé Sylvanas, fakt hodně, a smrtonošky. FAKT hodně. Orkové překvapivě celkově dobří, ačkoliv jsem se musel přenést přes jejich šerednost, z lore hlediska orkové takhle vypadají. Což ale pak zcela obrátila kampaň Nočních Elfů, kde jsou ty portréty vyloženě ODPORNÉ. Co to probůh udělali s bludičkami? Proč mají portrét jak kebule z Harryho Pottera? Aneb další důkaz, že někdo v Blizzardu Kal'dorei fakt nesnáší. Jo, ty portréty mi hodně leží v žaludku. Dále démoni vypadají celkově dost špatně.

Už tohle sám o sobě je zásadní důvod těch špatných hodnocení. Blizzard je gigantická firma která měla šanci udělat nezapomenutelný remaster, ale oni se raději rozhodli udělat jen drobné vyhlazení kde některé chyby prostě byli přehlédnuty aby se mohlo jít dát.

Některé mapy byly změněny více než než jen z hlediska textur. Snad nejzásadněji Fall of Silvermoon. Zde musím uznat, že moje srdce dost pookřálo. Fall of Silvermoon je z mnoha hlediska moje oblíbená mise a Blizzard udělal změny aby to více sedlo do lore, a není to špatné. Zároveň je to ale nejlepší příklad pro ukázko toho, jak je Reforged nedokončený.

Na mapě nyní začínáte dole. Výborně, to dává smysl. Při dobývání Silvermoonu také automaticky tvoříte slavnou jizvu nákazy. Bomba. Proměna Sylvanas není nyní vázána na vedlejší quest, což by upřímně vždy v originále tak trochu problém, a nyní jí automaticky zabijete před branami Silvermoonu, což je v souladu s jejím Warbringers cinematicem z World of Warcraft. Zároveň se z ní stane hrdina se schopnostmi podobnými Dark Ranger. Někteří hráči toto kritizovali, ale mně se to líbilo. V Classicu jsem nerad bral Banshee Sylvanas do přední linie, protože byla k ničemu, ale tady je poměrně silná a případně jí mohu oživit. Může být tak svědkem pádu svého města z první ruky. Byl také přidán nový boss hlídající Sunwell - která je nyní v souladu s lore spíše plocha než fontána - a to nikdy jiný než král Anasterian Sunstrider.

Ano, předělání této mapy přineslo spoustu dobrého. A pak je tu to špatné. Za prvé, do dnes a do této chvíle je základna která v Classicu sloužila jako základ Sylvanas označena jako "Silvermoon Guardians" a vnitřní základna Silvermoonu označena jako "Farstriders". Netuším jak se to mohlo stát, zvlášť když chtějí mapu předělat více v souladu s lore, ale tady to máme. Anasterian Suntrisder také nemá absolutně žádné zvukové linky, což je naprosto absurdní. Mohli někoho nechat něco namluvit. A pak tu máme ještě problém, který nesouvisí přímo s mapou, ale je to hlubší. Je to až moc snadné.

Během hraní jsem přemítal, jestli jsem se prostě jako hráč tak neuvěřitelně zlepšil - že hru, která mi dříve trvala měsíc jsem dohrál za tři dny - nebo je chyba někde jinde. A pravda je asi někde uprostřed. Některé mapy, především survival, mají nyní zlomený kód a vlny nepřátel nechodí jak by měly a netvoří na vás tlak. Ve scénáři za lidi, March of the Scourge, jsem vyprskl smíchy když ke konci Arthas mluvil o své zoufalství, a já měl dvě plně funkční a nedobyté základy. Nakonec jsem díky tomu měl i spor se zapálenými hráči Warcraftu III, kteří mi řekli na co si jako stěžuju, když hraju na Normal, že je to lážo plážo.

No, budiž, ale já zkrátka čekám od Normal obtížnosti Normal výzvu. Mimo jiné Reforged otevřeně nabízí Story obtížnost a Normal popisuje jako "nějaké zkušenostmi se strategiemi". Ono Hard je tak trochu uměle vytvořená obtížnost, která zvyšuje sílu nepřátel a vás oslabuje. Já bych prostě chtěl Normal který je fér ale kód a umělá inteligence trochu chytrá, což jsme nedostali.

Tady to asi utnu. Je to zklamání? Je. Ale jako vyhlazení původní hry to funguje a občas to dovede i překvapit...

Jen kdyby odstranili ty portréty bludiček...
+15

Posel smrti

  • PC 100
Nejlepší česká adventura? I přes celkem hojný počet by se to dalo říct. Nejen dabing, ale prostředí a hlavně ten příběh v tý době bylo něco, co prostě mne pohltilo. Pamatuji si jak jsem to hrával na starém PC a chodil nevyspaný do školy. A hra mne od té doby nepustila a je hratelná i přes tu dlouhou dobu co byla vynaleznuta. Vyšetřování smrti předka a odhalení tajemství rodiny Gordonů je příběh, který chcete znát.

Pro: dabing, atmosféra, postavy, prostředí

Proti: pomalá chůze, občas hádanky lehčí a některé hrozný(puzzle)

+15

Final Fantasy XVI

  • PS5 85
Po odehrání remaku Final Fantasy VII jsem zjistil, že tahové souboje zkrátka nejsou pro mě. Když jsem ale dal šanci demoverzi Final Fantasy XVI, realtime soubojový systém mi tady sednul hned od začátku. Postup v demu se navíc přenáší do zakoupené hry a tak nerozhodnutým hráčům můžu demoverzi určitě doporučit.

Kdo si rád užívá epické filmečky a vygradované boss fighty, bude v této hře bez přehánění v sedmém nebi. Hra sází v hlavní dějové lince jednu epickou scénu za druhou. Navíc v úžasně zpracovaných animacích nemající konkurenci. A k tomu ten boží soundtrack!

Fantastický dojem ze zážitku v hlavních misích kazí vedlejší mise, které působí po vyšperkovaných hlavních úkolech jako pěst na oko, neboť jejich úroveň je opravdu zoufalá a to jak po herní, tak obsahové stránce. Naštěstí je lze pohodlně ignorovat.

Způsob volby obtížnosti považuji za dost nešťastný. Do základní výbavy postava hned na začátku hry dostane prsteny, se kterými lze zcela zautomatizovat souboje a to až do takové míry, že je lze zredukovat na pouhé opakované tupé mačkání jediného tlačítka bez jakéhokoliv přemýšlení. Doporučuji je vůbec nepoužívat nebo maximálně jeden jediný.

Osobně se mi líbí, jakým způsobem se poslední díl série Final Fantasy vydal a má určitě mnohem víc šancí zaujmout větší množství západního publika mimo asijský kontinent. Jen prosím příště pestřejší vlastnosti předmětů a zajímavější vedlejší úkoly.
+15

Grimace’s Birthday

  • Browser 60
Grimaceho narozeniny jsou první hrou primárně vyvíjenou na Game Boy, respektive jeho barevnou variantu, kterou jsem hrál. Nejde sice o nijak velký titul, ale je zdarma hratelný v prohlížeči, tak jsem jej vyzkoušel a asi tak za půl hodinky dohrál, včetně sesbírání všech milkshaků.

K plošinovkám se poslední dobou dostanu většinou jen na konzoli s Romčou, občas si však nějaký menší kousek střihnu i sám na PC. Časové limity nemám příliš v lásce, ale tady jsou nastaveny celkem rozumně a jen párkrát se mi stalo, že jsem nějakou úroveň musel opakovat kvůli jejich vypršení. Naopak hra odpouští i nějaké to menší zdržení a není třeba jet úplně na krev.

První dvě úrovně na skateboardu mi moc nevyhovovaly a lépe se mi Grimace ovládal při chůzi po svých, což byl bohužel případ jen třetího levelu, protože v tom posledním létal v bublině. Další dva herní módy jsem nezkoušel a ani to neplánuji, především proto, že se v nich jezdí na skatu. Hlavní kampaň by mohla být delší a její krátkost je asi největší slabinou hry, Grimace ale minimálně za vyzkoušení určitě stojí.

Pro: freeware, sbírání milkshaků, rozumně nastavené časové limity, třetí úroveň

Proti: první dvě úrovně, krátké

+15

Dragon Age: Inquisition – The Descent

  • PC 80
Tak tohle DLC mi navzdory očekávání fakt sedlo. Na jednu stranu nemám rád ve hrách dlouhé generické dungeony, ale na stranu druhou naopak miluju temné jeskyně a sestupování do neznáma. Tématika Deep Roads mě, stejně jako Moria v Pánovi prstenů, navzdory jejich nemastnému neslanému zpracování v minulých dílech velmi táhne. A tady tvůrci konečně trefili přesně to, na co jsem se těšil. The Descent umí parádně zabrnkat právě na onu strunu tajemna, kdy pomalu a postupně sestupuju hluboko a hluboko do podzemí a objevuju věci, které lidské (a elfské) oko nikdy nevidělo.

Začátek sice úplně nezaujme a chvíli to vypadá, že se budou ve velkém recyklovat assety z původní hry, ale stačí překonat první patra naleštěných trpasličí kobek a pak teprve začínají ty opravdové Deep Roads. Zhruba sedmihodinová hrací doba a DLC forma je pro takovou příběhovou větev přesně ten správný formát. Tvůrci přinesli menší příběh, který sám o sobě díky tomu, že je více kompaktní, funguje daleko lépe než hlavní dějová linka původní hry. Lineárnější putování Dragon Age velmi prospívá a tvůrci mají více prostoru jak pro samotné vyprávění, tak pro detailnější vyobrazení jednotlivých lokací. A čím hlouběji se hráč dostává, tím jsou lokace zajímavější.

Jednu z výtek bych směřoval k obsesi collectibly, které měli tvůrci potřebu rozházet na poměrně těžko přístupná a v té tmě často i velmi těžko viditelná místa. Není to sice nic, co by vyloženě kazilo hraní, naopak to docela hezky motivuje k detailnímu prozkoumání celých lokací, ale zbytečně to brzdí tempo a stačí jedno jediné chybějící ozubené kolo a už nelze naplno splnit dílčí vedlejší quest. Úplně by stačilo použít zvukové hinty podobně, jako je měla původní hra.

Druhou výtku bych směřoval k novým nepřátelům, kteří jsou sice nesmírně zajímaví, ale hráč se o nich a jejich způsobech přežívání v hlubinách mnoho nedozví. V tom vidím trochu zahozený potenciál stejně jako v samotném rozuzlení.

A rozhodně nelze nezmínit výživný souboj s hordami nepřátel zhruba v polovině hry, který mi řádně pocuchal nervy, stejně jako finální bossfight, který mě přinutil respecnout mága, protože jediný člen, který používal v týmu magické elektrické útoky, mi na konci původní hry pláchnul neznámo kam. 

Za mě dobrý. Deep Roads je jedna z nejzajímavějších věcí na celém Dragon Age a jsem rád, že jsem je konečně mohl alespoň z malé části zažít v celé své pompézní velikosti.

Pro: tajemno a atmosféra Deep Roads, hratelnost, nová výbava, zajímaví noví nepřátelé, tuhá obtížnost, Valta, finální dvě lokace, skvělá hudba

Proti: pomalejší rozjezd, nevyužitý potenciál, zas ty collectibly a zbytečné war table mise

+15

It Takes Two

  • PS4 90
Hry u kterých jsem brečela:
Red Dead Redemption 2
The Last of Us Part II
It Takes Two

Ne, nemyslím si, že je to těma dvojkama.
Scenáristi týhle hry jsou lidský zrůdy, protože to, co předvedli s tím slonem, to je na soudní tribunál. Naprosto chápu lidi, kteří to kvůli tomuhle nedohráli a abych citovala May  "I'm gonna need therapy after. This, this is so horrible " Vskutku. Nejradši bych jim za to poslala sloní hovno. Haha. Ha. .. Vyprovodím se sama.

Kromě této drobné výtky je to nejlepší gaučový multiplayer, co jsem hrála. A Way Out je skvělý (příběhově asi o píď lepší), ale herní mechanismy It Takes Two jsou fakt špica. Do dokonalosti to dotahují minihry a Moon Baboon, kterej je u nás doma hrdina.
Pokud hledáte hru pro dva a nejste úplný jelita, tak tohle je to nejlepší, co si můžete zahrát (jo, lepší než overcooked, jo lepší než lego hry. ano i lego star wars, už jsem řekla).

Btw, já bych se s May taky rozvedla, je to celkem pizda.

Pro: příběh, grafika, funkčnost multiplayeru, který má smysl

Proti: krutí scenáristé

+15

Silent Hill: Origins

  • PSP 85
Ach, další Silent Hill. Značka pro kterou mám slabost a objektivně jí nadhodnocuji. Už když jsem tenkrát, jako novinku, viděl první díl, dusivá a temná atmosféra neznáma mě uhranula. Zatímco první tři díly jsem zhltnul a nechal se u nich pořádně vyděsit a naladit melancholickou náladou, ve čtvrtém díle už to začalo trochu skřípat. Autoři se s hratelností chtěli posunout dál a experimentovali. Pořád to bylo děsivé, ale příběh nějak ztrácel sílu. Jak by teda asi měl vypadat pátý díl? Pokračování The Room? Ne, je to prequel vracející se ke kořenům se vším všudy. Jen už nemá takové ambice. Je to dáno hlavně cílovými konzolemi. Kdo neměl v roce 2007 pěkně drahé (alespoň tady u nás) PSP, mohl si to dát na PS2 rok po vydání PS3. Origins asi neměl být pro masy.

Silent Hill asi pro masy nikdy nebyl. Osobně jsem znal pár lidí, kteří to zkusili, ale při postupu se tak báli, že to radši vzdali. Bohužel, to je asi největší výtka k Origins. Ač se hra vrací ke kořenům, už nedokáže navodit tak děsivou atmosféru. Nepřátelé sice vypadají děsivě, ale je jich příliš mnoho. Navíc hrajete za hrdinu, který to se zbraněmi umí. Má jich hodně k dispozici a má do nich dostatek nábojů. Vždyť stačí jen pořádně prohledat všechny exteriéry ve kterých nemusíte nikoho zabíjet a nábojů pro kompletní vystřílení všech interiérů bude dost.

Můj největší nepřítel byla nakonec kamera. Jak se přepíná, tak se přepíná i osa ovládání. Dost citlivě. Často se mi stávalo, že při útěku se přepnula kamera, hrdina se rychle otočil a běžel nazpátek. Prvek se zrcadly je zajímavý nápad. Bohužel je až moc vydřený na dřeň. Díky tomu ztrácí pekelná strana Silent Hillu na přitažlivosti. Vlastně, získává na přitažlivosti. Stane se z ní rutina. Už tolik neděsí.

Podle posledních řádků by se mohlo zdát, že Origins je propadák, ale to není pravda. V první řadě hru zachraňuje perfektní hudba. Kdy se zdá, že Akira Yamaoka je na samém vrcholu a nebál bych se zdejší soundtrack zařadit k tomu nejlepšímu ze série. V druhé řadě je to klasická hratelnost. To nekonečné zkoušení v každých dveří na chodbách ručně kreslené mapy. Hledání zápisků. Hledání indícií v zápiscích pro plnění hádanek. Nostalgie jako hrom. Hru navíc pohání srozumitelný příběh, který vypraví tak, jak by měl nultý díl vyprávět. Vůbec není od věci si hru doplnit o film z roku 2006 a všechno do sebe krásně zapadne.

Není to vrchol série. Není to hra, na kterou by se mělo dlouho vzpomínat. Je to dobře odvedená práce. Je to část mozaiky, která přesně zapadla do jednoho malého příběhu. Za mě v pohodě. Hru jsem si i přes pár výhrad užil. Z vyprávění začátku příběhu mám dobrý pocit. Hlavní hrdina je v pohodě.

"Sága pokračuje"

Pro: stará dobrá hratelnost, perfektní hudba, hnusná monstra, hlavní hrdina se s tím nemaže

Proti: příliš mnoho nepřátel, příliš mnoho zlé reality = méně strachu, nepohodlná kamera

+15

Dragon Age: Inquisition - Jaws of Hakkon

  • PC 75
Zatímco Descent byl lineárnějším podzemním dobrodružstvím více po vzoru starších Dragon Age, Jaws of Hakkon je v podstatě klasický DA:I content, který přidává jednu open world mapu s menším příběhem a klasickými, po 150 hodinách už přeci jen docela okoukanými, aktivitami z původní hry. Avvaři, ač jasně inspirovaní severskými národy, mi jako frakce přišli vcelku zajímaví, ale hodně prvků ohledně jejich kultury tvůrci přebírají dost nenápaditě z pozemské mytologie a historie a v imaginaci jako takové se zas až tak moc nepřetrhli. Příběh samotný je celkem meh a od zápletky ohledně odhalování minulosti dané lokace jsem čekal asi o něco víc.

Jaws of Hakkon trpí těmi stejnými nedokonalostmi jako původní hra a to jest mdlý rozředěný obsah a na dřeň osekané rozhovory, byť uznávám, že asi i díky DLC formě si tato lokace vysloužila výrazně větší péči než některé jiné lokace z původní hry. A zejména co do designu celé mapy se může Frostback Basin směle zařadit mezi to nejlepší z DA:I. I přes občasnou prázdnost, roztahanost a až přehnané množství různých zbytečných cestiček, které nutí OCD hráče neustále se točit v kruhu, je Frostback Basin radost prozkoumávat. Tvůrci zakomponovali do jedné mapy hned několik biomů a změn ve světelných podmínkách, což příjemně oživuje jinak velmi statická prostředí. Zároveň je mapa místy i zábavně vertikální a jestli něco ve hrách miluju, tak jsou to spletité cestičky na nebezpečných útesech a výhledy na malebná údolí, což mi Frostback Basin sem tam dopřál.

U Jaws of Hakkon každopádně nečekejte nic moc nového, ale spíše více toho samého - v na oko velmi pěkném prostředí, s příjemnou novou hudbou, ale jinak průměrným příběhem a jednoduchými questy.

Pro: hezká nová lokace, Avvaři, zábavný exploring, rozvedení postavy průzkumnice Harding, unbearable jokes

Proti: repetitivní schéma mapy, průměrný příběh i questy, na některých místech poměrně prázdné

+15

Atlas Fallen

  • PS5 70
Možná to bude znít jako protimluv, ale na Atlas Fallen jsem se dost těšil, ačkoliv jsem od něj neměl příliš velká očekávání. Výsledek mne i tak bohužel trochu zklamal.  Z Atlas Fallen jde cítit, že autoři z Deck13 usilovali o velkolepý kousek v zbrusu novém univerzu a převratnými mechanismy. Na to, aby mohli zdatně konkurovat současné AAA produkci, jim však zjevně chyběly nejen finance, ale bohužel i dostatečný talent. 

Tvůrci načrtnuli velmi zajímavý svět, který však zadupali mizernou prezentací. Příběh je už na první dobrou trochu nudná variace na tisíckrát viděné. Bezejmenný hrdina shodou okolností se stává vyvoleným spasitelem všehomíru a nejlépe do večera je potřeba svrhnout despotického boha Thelose. Prostě klasika. Jen vám tady k vašemu snažení krásně svítí sluníčko a práší písek. 

Ohraná kostra zápletky by možná nevadila, chtělo by to jen notnou dávku epiky a zajímavé postavy.  V tomto ohledu však hodně podráží nohy mizerný scénář jak dialogů, tak psaného lore světa. Repliky jsou unylé a bez života, to samé platí pro prakticky všechny postavy včetně vašeho protagonisty. Vše podtrhuje i dost průměrný anglický dabing. Paradoxní je, že tvůrci na příběh dost sází, což však vůbec nefunguje.

Mrtvě bohužel působí i celý svět, byť na první pohled pohledný. Vedlejší úkoly se omezují na zadání ve stylu dojdi odsud támhle, najdi ztraceného kámoše, nebo poraz bandu přízraků za kopcem, což je v kombinaci s mizernými postavami dost vražedná kombinace.

Je to škoda, protože soubojový systém i přes jistá omezení a zamčení většiny schopností za aktivní kameny esencí, dokáže pobavit a souboje umí být napínavé. Zdejší nepřátelé v podobě přízraků sice co do designu možná vykazují až zbytečnou uniformnost, plejáda jejich schopností je dostatečně pestrá. Zajímavý je i systém Momenta, které generujete během soubojů – a čím více ho máte, tím jsou vaše útoky na jednu stranu ničivější, na tu druhou se však zvedá i utržené poškození. 

Atlast Fallen umí i na PlayStationu česky. Kvalita titulkového překladu není převratná, občas se pletou rody, nebo něco zůstane trochu ztraceno v překladu. Velká paráda je třeba postava se jménem “Úchylný kněz”, který však žádnou inklinaci k perverznostem během celého úkolu neprojevuje. Bůh ví jak ho pojmenovali autoři. Diskutabilní kvality překladu však nevnímám jako zápor, na rozdíl od většiny konkurence je český překlad alespoň přítomný. 

Místy fajn akční adventura v zajímavém světě, který však autoři bohužel absolutně nezvládli odprezentovat. Sázka na příběh se slaboučkým scénářem vyjít snad ani nemohla. Solidní průzkum i fajn souboje s nepřáteli hru naštěstí do určité míry zachraňují. Pořád však zůstává pachuť z toho, jak zajímavý mohl Atlas Fallen být, ale v konečném důsledku úplně není. Tak třeba příště, Deck13. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde  můžete také nalézt kompletní recenzi; hodnocení se o půlbodík liší, nakonec mne přesvědčila poslední relativně zábavná lokace, kterou jsem při původní recenzi neměl zcela projitou)

Pro: Atraktivní kostra světa; slušný průzkum; nepřátelé a zásahové zóny; pěkná brnění

Proti: Plytký scénář a slabý dabing; poměrně mrtvý svět; horší variabilita úderů zbraněmi

+15

Northmark: Hour of the Wolf

  • PC 50
 Herní výzva 2023 - 1. Karbaník 

Hrabání v mé rozsáhlé Steam knihovničce mě přivedlo až k této české karetce. Nevěděl jsem o ní zhola nic, podle screenů nebo videí mě nijak zvlášť nezaujala, ale když už se něco hodí do Herní výzvy, není radno to podceňovat... :-)

Ve finále jsem dostal jednoduchou hříčku asi na dva večery (Steam hlásí 3,4 hodiny se splněním všech achievů) s nic moc grafikou, prázdným světem, předvídatelným (a hlavně nedokončeným) příběhem a primitivní obtížností. Hratelnostně to ale tak špatné není a musím uznat, že mě to vcelku bavilo a zkoušení různých karetních kombinací s různými postavami v družině mělo něco do sebe.

Škoda, že je to celé takové nedokončené (v adresáři s hrou je i grafika, kterou jsem ve hře nikde neviděl) a nedotažené. Nápad byl ale dobrý.

Pro: Vcelku dobrá hratelnost.

Proti: Nedokončený příběh; primitivní obtížnost; směšně krátké.

+15

Journey

  • PS5 80
Fanúšikom podobných hier-nehier a všelijakých walking simulátorov sa asi nikdy úplne nestanem. Zásadný problém pre mňa je, že neviem, ako ich mám vlastne hodnotiť. Ako hry väčšinou nie sú ničím úžasné a fungujú skôr ako interaktívne filmy. Ale na databáze hier predsa hodnotíme hry... No nič, popojedem.

Na Journey som bol už dlhšie zvedavý a konečne sa naskytla vhodná príležitosť si hru zapnúť. Momentálne totiž potím krv pri Demon's Souls a chcel som niečo jednoduchšie a upokojujúcejšie. A Journey sa prakticky ponúkalo. Nadšené ohlasy totiž lákali na meditatívny a lyrický zážitok. Presne to som hľadal a presne to som aj dostal.

Grafika je naozaj nádherná a mal som pocit, akoby som sledoval artový animák. Teda, on to vlastne artový animák aj je, akurát s tým, že tu aj niečo ovládate. Páčil sa mi aj pomerne abstraktný a pritom vlastne jednoduchý príbeh, ktorý si však každý môže vyložiť po svojom. Atmosféru má hra tiež skvelú a pohlcujúcu. Hudba je skôr minimalistická a veľmi vhodne zvolená. Celkovo som teda dostal veľmi príjemný a esteticky pôsobivý zážitok a Journey by som sa nezdráhal označiť za prvotriedne umelecké dielo.

Platí však aj to, že od neho nemôžete očakávať nejakú skvelú hru. Proste sa len premiestňujete v krásnych lokáciách, kde-tu zbierate collectible predmety a riešite nejaké tie puzzly. Nič zložité a za hodinku-dve Journey dohráte. Čím sa opäť dostávam k začiatku môjho komentu a tomu, že vlastne neviem, ako tieto dielka hodnotiť.

Lebo objektívne: ako hra to príliš veľa neponúka a svojimi mechanizmami neoslní. Na druhej strane je jasné, že o to tvorcom ani nešlo a ten zážitok je natoľko pôsobivý a podmanivý, že som v tomto prípade nemal problém naladiť sa na ich vlnu. Ako interaktívny animák je Journey prakticky bezchybným kúskom a pokiaľ je tento typ hier vaša šálka kávy, tak by ste váhať rozhodne nemali.

Pro: grafika, hudba, poetický príbeh a podmanivá atmosféra

Proti: je to viac interaktívny film než plnohodnotná hra (záleží teda len tom, ako veľmi vám to vadí)

+15

Cyberpunk 2077

  • XOne 100
  • XboxX/S --
Copak by clovek mohl napsat o hre, ktera byla tak silene ocekavana a vsude se ni psalo. Ja jsme tento hype vubec nesledoval. V dobe vydani jsem nevlastnil ani konzoli, ani pocitac, jenz by byl schopny hru rozjet, takze to slo fakt mimo me. Okolnosti se vsak vyvijely necekanym smerem a ja jsem se stal majitelem xbox one s. Tak jsem se rozhodl si jednou Cyberpunk koupit (samozrejme ve velke sleve). Hrani na xbox one s nebyl moc velky zazitek. Hra byla trhana a celkove to nepusobilo moc vesele. Graficky to taky stalo za nic a navic nacitaci casy byly silene, tak jsem se rozhodl pro koupi xbox series s a tam uz zacla jina parada.
Hru jsem napoprve projel za V v muzske podobe a spoustu ukolu jsem vynechal. I tak mi celkovy pribeh prisel velmi zajimavy a nadcasovy. nahrani lidske bytosti, jeji povahy a konecnemu zpracovani a ulozeni na nejake medium mi prijde rozhodne jako hudba budoucnosti. Moralni zasady a pocity at si kazdy ma jake chce, myslenka je to silene desiva Podruhe jsem si Cyberpunk projel za holcici V. Bylo to poprve v zivote, kdy jsem si ve hre dobrovolne zvolil zenu. A nebylo to vubec spatne. Holcici V se dala udelat opravdu hezky a nebyl jsem zadna oskliva rasple. Hru jsem projel na cca 90% (zavody a souboje v ringu me vubec nezaujaly) a jelikoz jsem mel nakonec reputaci i postavu vyskillovanou na 50, tak uz nebyl problem kohokoliv rozsekat kudlankami. Timto se dostavam k futuristickemu zpracovani hry, ktere mi prijde dost realne. Bez nejakych trapnosti a distopickych hoven. Mesto Night City je v nekterych castech opravdu prekrasne. To detailni zpracovani ulicek, zatacek, kdejake blbustky, to je fakt nadhera.
Pak se ale dostanete na smeťák a topite se v pytlech plnych odpadku a cele ty pyramidy bordelu vypadaji nekonecne, ale zaroven do NC zapadaji. Casto jsem se jen kochal temi silenymi detaily celeho mesta. Mohl bych ho furt prochazet dokola a vzdy bych nasel neco noveho. V tomhle je NC neskutecne. Dale bych chtel zminit upgrade, jenz si clovek muze nainstalovat na nebo do tela. Ku prikladu vyse zminene kudlanky bych chtel vlastnit. mit v kazde ruce schovanou jednu vyjizdejici katanu by bylo opravdu paradni, navic pri slozeni nejde tato cepel vubec videt, takze z relativne bezbranneho cloveka se muze stat brutalni sekacek na maso Docela desiva je predstava ocnich implantatu. Nechat si vyriznout oci a nahradit je elektronikou je nepredstavitelna. Tunning tela je ve hre vsak docela nevyuzity a v pozdnich castech hry se jedna uz jen o okrajovou zalezitost. Prestrelky jsou v CP takove prumerne. Pokud narazite na cloveka, ktery vlastni sandevistan, tak je docela problem ho trefit. Jinak jsem se i na ovladaci trefoval docela v pohode a nebyla nouze o kriticke zasahy a nebo headshoty. Nejvice me vsak bavilo hackovani. Slozit partu deseti maestormaku jen pomoci kamer a zkratovani, to jsem v zadne jine hre nezazil a opravdu me to chytlo. Vesmes jsem na vsechny pouzival neustale metody hackovani a delal nepriteli pekny bordel v jeho radach (spoiler spustit kyberpsychozu u toho nejsilnejsiho z party byla opravdu sranda). Bohuzel pribeh je i pres svuj sileny presah zpracovan nestastne a hrac se musi opravdu snazit do nej dostat. Jednotlive mise jsou nesourode a obcas ztraceji na sile. Tvurci nedokazali z tak sileneho potencialu vytriskat vse. Vyzdimali to tak na 60% a pak se vykaslali na vetsi spojitosti. Proste dokoncite misi a tim to hasne. Jo mise to byla skvela, ale mozna vam dojde nejaka sms a nebo telefonat a to je vse. Holt jsem tezko snasel to, ze hra neni stejne dlouha a propletena jako treba Witcher 3. Rozhodne na to mela. Avsak na druhou stranu vyvojare chapu. Lidi jsou dneska tak lini, ze nejsou schopni ani dohrat dlouhou hru, coz me desne sere, ale s masou lobotomiku jedinec nic neudela. Uzavrel bych to asi tim, ze Cyberpunk je skvela hra, mohla byt jestle lepsi, mohla to byt naprosta revoluce, ale i pres silene vychytane detaily zustala tato revoluce stat nekde uprostred a nedokazala dojit do konce. A ze na to diky postave Johnyho, brutalnimu sountracku a propracovanosti mesta mela.
PS: Johny Silvehrhand je fakt frajer!
PSS: To jak utli Jackieho (spolecny pribeh prevypraveny v deseti sekundach) jim nikdy neodpustim!!!

Pro: mesto, detaily, Keanu, sountrack, desivy pribeh

Proti: policie, nedodelanost, nevyuzity potencial 

+15 +16 −1

Quake

  • PC 80
Existují remastery žádané, očekávané a dlouho předem hypované, z kterých se nakonec vyklube jen prachsprostý tahák peněz (GTA: Definitive Edition, Warcraft III Reforged, Crysis Remastered apod.) a naproti tomu se jednou za uherský rok objeví remaster, o kterém dopředu věděla snad jen hrstka skalních fanoušků a který snad ani nebyl zapotřebí… A přesto se nakonec ukáže, že je to právě on, který dokázal vdechnout dané hře nový život. Asi tušíte, kam směřuji – Quake remaster přesně do téhle kategorie patří.

Originální Quake z mého pohledu odstartoval určitý konkurenční souboj v tehdy nejpopulárnějším žánru stříleček s pohledem z první osoby. Byl nasazen proti Duke Nukem 3D a troufám si říct, že při nejmenším v našich končinách souboj jednoznačně prohrál. Quake, jakožto hra z dílny Johna Carmacka, byl revoluční především v grafice a v soutěžení, a to jak v multiplayeru, tak v singleplayerových speedrunech. Našinec z 90. let však raději něco, co si mohl vzhledem k přítomnému humoru s úsměvem na rtech vychutnat na své obstarožní „486 dé iks“.

Quake již půl roku po svém vydání obdržel poměrně zásadní mod (nebo chcete-li port) GLQuake, který z něj dělal nefalšovanou 3D hru s nevídanými efekty a úžasnou rychlostí a plynulostí. Nač tedy remaster? Inu, stačí vylepšit hru světla a stínů a Quake vypadá tak, jak byste to snad ani nečekali. Nejde totiž o nic převratného, na první pohled a s vybledlými vzpomínkami totiž skoro nic nepoznáte. Vše se odehrává v nostalgickém duchu 25 let staré klasiky, ale přesto v detailech je hra najednou mnohem příjemnější na oko. Quake remaster je jako emulátor moderních stříleček. Dosáhnout toho úžasného vývojářského ekvilibria, kdy je zachován duch původní hry, a přesto grafika působí tak nějak zvláštně „vyspěle“ a přirozeně, to se podaří málokomu…

Quake se stále hraje skvěle, ne-li líp. Jako první přišla na paškál epizoda Dimension of the Past, kterou MachineGames vytvořili již v roce 2016 při příležitosti 20. narozenin Quake. Epizoda je kratičká, určitě pod 2 hodiny, ale za to představuje čistý koncentrát typického Quake. A to jak z hlediska designérského (na jednu stranu unikátní gotický feeling, na druhou stranu mírnou fádnost opakujících se chodeb), tak z pohledu vyšší obtížnosti.

Zbrusu nová Dimension of the Machine na to jde od lesa. Prakticky byste ani nepoznali, že se jedná o Quake, neboť epizoda disponuje širokou barevnou paletou a naprosto odlišnou estetikou než cokoli, co jste doposud v Quake viděli. Každá „dimenze“ (mise) je graficky originální a troufám si říct, že ždíme z enginu maximum. Už žádná omezení, co se týče rozlehlosti, ani množství nepřátel (připomeňme, že kvůli tomu, že Quake skládal monstra z polygonů, nebylo možné jimi na počítačích z 90. let zaplavit obrazovku). Nová epizoda má prakticky jedinou slabinu – chtěl jsem původně napsat, že je příliš dlouhá, nebo chcete-li repetitivní, ale tím to není. Stačilo by přidat ze dva nové unikátní nepřátele a bylo by všechno jako v nebi. Nebo v pekle? Problém totiž není design, či hratelnost, ale fakt, že musíte zabíjet pořád ty samé potvory. Myslím, v rozmanitosti monster je dodnes Doom II jedna z nejlépe navržených FPS... A na všechno ostatní je tady Quake remaster.
+15

Twisted Metal

  • PS5 50
Hodnotit Twisted Metal není vůbec jednoduché. Dnešním pohledem se jedná o ošklivé, zastaralé a špatně se ovládající demolition derby se zbraněmi. Nahlédneme-li však pod kapotu, pak objevíme vcelku zábavnou, byť poněkud neohrabanou, bojovku.

Největší překážkou k pohodovému zážitku mi bylo ovládání. Šipkou „nahoru“ je plyn a opakem brzda. Nijak nepomáhá ani poněkud zvláštní arkádová fyzika vozidel vyvolávající pocit podobající se jízdě na ledě. Jednotlivé mapy také za pozornost příliš nestojí. Plno pravoúhlých zatáček, případně skoro rovná dálnice. Snad jen ta úplně poslední, vyskytující se na střechách, si zaslouží nějakou pozornost. 

O něco lepší už jsou jednotlivá vozidla. Desítka jezdců reprezentuje různé herní styly, především díky jedné speciální zbrani, kterou každé oplývá. Potřeba je tedy využívat alespoň minimální taktiku, jinak nelze dosáhnout vítězství. K němu vede cesta vždy stejně a pouze samotný závěr se pro jednotlivé řidiče mírně odlišuje. 

Přiznávám, že zpočátku mi samotné hraní přišlo hodně obtížné, ale postupným otrkáváním se hráč naučí triky vedoucí úspěchu. Zbraní je pár druhů (navíc všechny různé miny v praxi nemají využití) a jednotlivá kola ubíhají poměrně svižně. Ke konci už jeden průchod nezabere ani celé dvě hodiny, S tím se pojí i jakési brzké „vyčerpání“ obsahu. Za řeč nestojí ani audiovizuální stránka odpovídající době vydání. 

Upřímně mě nenapadá důvod, proč by měl dnes někdo Twisted Metal vůbec zkoušet. I v rámci dobové konkurence (Carmageddon, Vigilante 8) mi vychází jako, při nejlepším, průměrná arkáda.
+15

Dark Souls

  • PC 85
Herní výzva 2023: kategorie 4. Země vycházejícího slunce 

První hra, která se mnohým lidem vybaví, když se mluví o obtížných hrách. Hra, u které jsem prožil každou emoci, které je člověk vůbec schopný, včetně těch pro které ani neexistuje jméno. Hra, která mi vzala celých 100 hodin mého života, ale nakonec jsem za to byl i rád. Hra, která dala výrazu "Herní výzva" zcela nový rozměr. To všechno pro mě bylo Dark Souls.

Než rozeberu samotnou hru, dodám ještě pár věcí. Hrál jsem verzi Dark Souls: Remastered, která zahrnuje i DLC. O DLC však mluvit nebudu a nechám jej na samostatnou recenzi. Nejsem navíc příliš talentovaný hráč her, takže hra není ve skutečnosti tak těžká jak to může z této recenze vyznít (100 hodin je i na tuto hru opravdu příliš). Tahle recenze bude zároveň hodně dlouhá, takže za to se předem omlouvám.

GAMEPLAY

Gameplay této hry je poměrně komplexní záležitost, takže to zkusím zkrátit. Hra obsahuje řadu různých zbraní na dálku a na blízko, lehčí a těžší zbraně, magii a v neposlední řadě velkou škálu brnění, které mají velký vliv na rychlost hráče. Rychlost hráče je pro většinu hráčů tím nejklíčovějším statem, jelikož je téměř nemožné hru dohrát pokud se hráč neumí efektivně vyhýbat útokům nepřátel.
Útoky některých nepřátel je možné i vykrývat, což vyžaduje velmi přesné načasování. Ve chvíli kdy se to však hráč naučí jde o velmi zábavný způsob boje. Hra obsahuje pochopitelně i štíty, které můžou být v mnohých situacích velmi užitečné (obzvlášť Grass Crest Shield). Nejlepší na tom však je, že neexistuje žádný jeden dobrý způsob jak hru hrát a hráč se ve skutečnosti dohrát celou hru bez štítu (případně i bez brnění).
Samotní nepřátelé jsou velmi dobře navržení a nutí hráče už od první hodiny hry přemýšlet nad svými útoky a nespamovat levé tlačítko myši (pokud hraje hru s myší). Každý nepřítel má zároveň trochu jiný moveset, takže se na něj vztahuje trochu jiná strategie, což způsobuje, že je hra zábavná i po desítkách hodin hraní. V malém množství obsahuje hra i silnější nepřátele, kteří se však již znovu neobjeví potom, co je hráč zabije. To přidává výzvu do různých částí hry, ale zároveň eliminuje frustraci, kterou by hráč zažíval, kdyby musel tyto části dělat opakovaně.
Bossfighty je něco co se v této hře opravdu povedlo. Většina z nich je opravdu zábavná, několik z nich je okay, vyloženě špatný jsem ve hře viděl jen jeden (Bed of Chaos). Ke hře samozřejmě patří i to, že po smrti musí hráč projít znovu celou oblast než se vrátí k bossovi, což pro nové hráče může být frustrující, nicméně dá se na to zvyknout a nutí to hráče méně riskovat při samotném souboji.
Jediná věc, kterou bych hře mohl vytknout v rámci gameplaye je horší fyzika. Skákání mi přišlo extrémně nepříjemné a obtížné na ovládání, nicméně nebylo naštěstí moc často vyžadováno. Trochu zvláštní pak byla fyzika hráče na šikmých površích, kde jsem nikdy nevěděl jestli postava zklouzne nebo ne.

LEVEL DESIGN A OBLASTI HRY

Další věc, kterou jsou Dark Souls známé je jak skvěle je navržená jejich mapa a jak geniálně jsou některé oblasti propojeny. I ve chvíli kdy se ve hře objeví možnost se teleportovat mezi bonfiry je stále zábava si několik oblastí po sobě projít a sledovat návaznost jednotlivých oblastí na sebe.
V některých oblastech se nacházejí zkratky, které hráč aktivuje a zůstanou aktivovány už do konce hry. Jsou ale i oblasti, ve kterých něco takového chybí i když by se to tam hodilo (například Blighttown).
Nepřátelé bývají v rámci některých oblastí rozmístěni opravdu nepříjemně a hra balancuje na hraně těžkého a frustrujícího.
Pár oblastí, které mě zaujaly:
 - Sen's Fortress - AKA Sen's Funhouse. Poměrně frustrující místo, kde člověk většinou umře na to, že někam spadne. Jinak ale velmi pěkně navržená část hry. 
 - Anor Londo - Pravděpodobně nejkrásnější část hry. V některých místech může zdát nefér (hlavně římsy s rytířema), ale jde o schod v obtížnosti, který hráče opravdu donutí si vybrat (či dokonce přehodnotit) svůj build a naučit se ho hrát. 
 - Tomb of Giants - Toto místo pro změnu fakt nesnáším. Všude tma + nepřátelé, kteří hravě zabijí hráče jen na jednu ránu ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Lucerna, která se v oblasti nachází to pak moc nevylepší. 
 - Blighttown - Místo na kterém je frustrující snad všechno od úzkých platform, přes toxické šípy až po komáry (kteří jsou nějakým zázrakem ještě otravnější než IRL). Přesto je toto místo jedno z těch zajímavějších co do vzhledu i level designu. 

DALŠÍ POZNÁMKY

Příběh hry není úplně přímočarý a není hráči nikdy úplně napřímo sdělen. Nějaký hrubý obrys získá hráč z dialogů a cutscén, nicméně detaily bývají většinou k nalezení jenom v popisech různých předmětů. Díky tomuto způsobu vyprávění také působí svět daleko uvěřitelněji. Dialogy, které hra obsahuje jsou pak doprovázeny kvalitním dabingem.
Po vizuální stránce je hra stále nádherná a grafika stačí na to, aby zachytila velkolepost některých oblastí. Občas to kazí jenom nižší rozlišení textur v pozadí.
Soundtrack hry se až na výjimky používá hlavně u Bossfightů. Většina z nich není něco co si hráči vyloženě zapamatují (pokud jim teda nezabere nějaký souboj 20+ pokusů), ale jinak se tam hodí skvěle a hráče nijak neruší.

VERDIKT

Osobně šlo asi o nejtěžší hru, kteoru jsem kdy dohrál, ale svého času nelituju. Komplexní soubojový systém se dá naučit a hra je pak o poznání zábavnější. I přes občasné chyby ve fyzice a místy neférovou obtížnost jsem se velmi bavil a pravděpodobně to není naposledy co jsem tento skvost hrál. 85%.

Pro: Skvěle zvládnutý gameplay, variabilita nepřátel, propojenost světa

Proti: Občas zvláštní fyzika hry, některé části hry vyloženě frustrující

+15

My Little Pony: A Maretime Bay Adventure

  • PC 75
Moje dcera je velkou fanynkou My Little Pony a když jsem zjistil, že existuje z tohoto univerza pc hra, s koupí jsem neváhal. Netrvalo to ani moc dlouho a hru si oblíbil i mladší syn, který nejprve sestru pozoroval při hraní, ale po chvíli si užíval pobíhání s poníkem taky.

Ve hře je potřeba se ujmout poníka Sunny, která se chystá na oslavu ve městě Maretime Bay a cestou pomáhat ostatním poníkům a ve výsledku vyřešit, kdo se oslavu snaží sabotovat. Pomoc spočívá obvykle v nacházení některých předmětů v okolí a výměně za požadovaný předmět. Současně se hodí sbírat všude přítomné hvězdičky, pomocí nichž je možné odemykat předměty, kterými lze poníka zkrášlovat. Těch předmětů sice není ohromné množství, ale i tak dcera trávila spoustu času při parádění svého poníka, aby mu to co nejvíce slušelo.

Kromě toho dojde i na jednoduché mezihry, jako je tancování, kde je nutné v pravý okamžik do rytmu hudby stisknout příslušné tlačítko, závody po městě i ve vzduchu či nahánění králíčků a krabů v ohradě. Poslední jmenované pak mělo u dcery i mladšího syna největší úspěch, ani ne kvůli mezihře jako takové, jako v animaci, kdy králíčci skákali do díry v zemi, čímž docházelo k horšímu postupu v mezihře. Mezihry je pak možné si zahrát samostatně z menu, jen je škoda, že se pořád dokola představuje popis ovládání, což zbytečně zdržuje.

Hratelnost je celkem intuitivní, děti jsem nechal hrát na gamepadu, se kterým se oba velmi rychle sžili. Většinu času je potřeba se jen někam dostat a něco hledat s tím, že se skáče přes překážky, čili v základu stačí analogová páčka a jedno tlačítko pro skok. Později pak poník Sunny dostane brusle pro rychlejší pohyb, ale ani to nebyl pro děti problém. Užitečnou pomůckou pak je malý motýlek, který hráči ukazuje cestu, kudy je potřeba se vydat k aktuálnímu cíli. Takže vždy je jasné, kam jít a nedochází k žádným zásekům.

Celkově jsem se hrou spokojený. Odehrává se v oblíbeném univerzu dětí, což je samo o sobě půlka cesty k výhře. Grafika je srovnatelná s filmem, ovládání je jednoduché, délka hry je tak akorát.
+15

Call of Duty: World at War

  • XboxX/S 90
Rozehráno před rokem ale dohráno teprve včera večer. Přemýšlím jak ohodnotit COD World at War s časovým odstupem od dohrání výborného COD 2, ale již o něco méně dobrého COD3. Stejně jako zmíněné tituly jsem pátý díl dohrál opět na Xbox One S, s ovladačem v ruce na normální obtížnost a pochopitelně vypnutým autoaim.

Cesta k dokončení ovšem byla značně trnitá. I přes nesporně realisticky ztvárněné mise v Tichomoří plné japonské brutality, nervy drásajících banzai útoků, mistrné improvizace Japonců zavěšených ve stromech, maskovaných postaveních pěchoty a kulometů, neboli skrytých a do poslední chvíle vyčkávajících na postup mariňáků, jsem peklo v džungli proklínal a trpěl zhruba podobně jako tehdejší pěšák jenž byl nasazen v Pacifiku.
Ovšem to pravé peklo na zemi nastalo při čištění zákopů, bunkrů a tunelů za pomocí plamenometu. Patrně v této chvíli člověku došlo jak extrémně účinná zbraň byla na bojišti, a proč byla tak (právem) obávaná. Nakonec si mě Pacifik získal, nicméně zpočátku jsem kladl hře lehký odpor.
Jiné to ovšem bylo na evropském válčišti kde jsem s Rusy probil až do samotného srdce (v představách nacistů tisícileté) Třetí říše. Mise mě bavily od samého počátku, ovšem to absolutně nejlepší co kampaň mohla nabídnou přišlo až v samotném závěru v Berlíně. Poslední čtyři mise v Berlíně budovaly atmosféru, brutalitu, a ve finále zcela marný odpor vojáků SS, Werhmachtu a Volkssturmu, na takovou úroveň, až jsem si říkal: neuvěřitelné jakou má hra atmosféru, navíc gradovanou výbornou hudbou, a úplně jsem se vžil do pocitů obyčejných rudoarmějců co museli pro Stalina projít peklem a dobýt Berlín za každou cenu dříve než západní spojenci. Pocit satisfakce z dobytého Říšského sněmu se závěrečnou třešničkou na dortu tam prostě je, ať již máte nebo nemáte COD sérii rádi z jakéhokoliv důvodu.

Výborné byly historické vsuvky mezi misemi, naopak jsem během hry začal nenávidět granáty jenž protivníci ve velké míře používají, a které jsem se nakonec musel naučit házet zpět v rámci schopnosti přežít kritické fáze hry a úspěšně mise dokončit.
Stejně jako v COD 3, i zde na hráče nabíhají zástupy pěšáků, boje jsou tak velmi frenetické, což byl nejspíš záměr autorů jak šponovat atmosféru, a nutno dodat: tento prvek překvapivě stále funguje, jak víte z komentářů mnozí jej naopak nenávidí, a v podstatě krásně vykresluje atmosféru bojů na východní frontě. Hráč tak dostává jedinečnou možnost prožít v omezené míře pocit řadového německého pěšáka při nekonečných lidských vlnách Rudé armády.

Achievement War Hero (dohrání kompletně celé hry na jakoukoliv obtížnost) podle Xbox statistiky odemklo jen 29,93% hráčů. Koupeno za 299,50 Kč na Xbox store, za tu cenu nelze hře prakticky nic vytknout.

Pro: atmosféra, historické vsuvky mezi misemi, hudba

Proti: granáty, místy nekonečné vlny nepřátel

+15

911 Operator

  • PC 50
Jste zde v roli operátora tísňového volání. Je tu mapa města, několik ikonek ukazující hlídky police, hasičů a záchranky a objevující se ikonky incidentů, ke kterým posíláte pomoc. Občas vyřizujete přímo telefonát. Je zapotřebí odhadnout, zda a jaká služba je potřeba a případně i volatele instruovat, jak hasit požár či dát první pomoc. Rozhovory jsou dabovány, což jsem s ohledem k jinak spartánskému pojetí nečekal. Vedle toho je tu mezi směnami i přípravná část, kdy mezi směnami můžete za utržené peníze z pokut nabírat a vybavovat zaměstnance.

Příběhová linie není moc odlišná od normálního volného hraní, prostě akorát projdete lineárně směny napříč pár americkými městy s pár plánovanými incidenty typu zemětřesení či terorismus a máte dohráno. Samotné incidenty jsou víceméně izolované a vaši zaměstnanci jsou jen panáci - nehrozí, že byste k nim získali nějaký vztah. Co je oproti příběhově silnější konkurenci jako je This Is the Police fajn, je že ani ve volném hraní se nepohybujete na hřišti nějakého fiktivního města, ale jezdíte po opravdových ulicích a může si hrát třeba ve vašem Trutnově či Turnově.  Pokud jste se dokázali vyhnout v životě všem školením, můžete se něco přiučit k první pomoci a chování při požáru. Možnost hraní ve vašem městě je zase fajn pro odhalování, kde je jaká ulice.

Celkově je to slušná hra na odreagování, ovšem po směnách příběhové kampaně(cca 5h) už budete znát všechny telefonáty a možnosti, přichází tak nutně rutina a stereotyp. Není tu nějaký hlubší příběh či hratelnost a úplně mě tak základní verze k přikoupení dlc či novějšího 112 Operator nepřesvědčila.

Pro: dabing telefonátů, stahovatelná města

Proti: stereotyp

+15