Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

The Sinking City

  • PC 70
Herní výzva 2019 - 5. "Adaptace"

Welcome to Silent Hill mistr Hooooolms.
No dobrá.
Vítejte v zaplaveném Oakmontu, který není zaplaven pouze vodou. Narazíte tu také na spoustu přivandrovalců, na odpor vůči nim, taktéž na podivná nepřátelská stvoření a v neposlední řadě na kupu detektivních případů. A o těch to hlavně je. A co Vás sem vůbec přivádí? Soukromé očko a veterán Charles Reed má vidiny a sny o zatopeném městě a právě tady by se snad měl těchto problémů údajně zbavit. Nebo se alespoň dozvědět jejich původ. A navíc tím podle všeho netrpí sám.

Hra potěší převážně svým podáním detektivky. V otevřením světě získáváte od klíčových postav prvotní indície k případům. Občas dostanete adresu, jindy nějaký ten střípek informací, které je potřeba proklepnout v archívech a po ohledání místa činu si na základě dedukcí vytvoříte jakousi představu toho, co se tu událo. Nebo je to naopak? V tomhle je hra velmi podobná Sherlockovi. A to i se svými přešlapy, ale o tom jindy. Před vyřešením si můžete vybrat, jak případ uzavřete a jaký trest pachatele nemine. Ani tohle rozhodnutí však není konečné. Na řadě je své poznatky zdělit svému momentálnímu šéfovi a během toho se ještě stále můžete na poslední chvíli rozhodnout jinak.

Poznámky a vedlejší případy, na které během svého dobrodružství narazíte, jsou udělány moc pěkně. A mě osobně bavilo pročítat každičký útržek textu, na který jsem narazila. Přicházet tomuto světu a městu na kloub mi přišlo záživné a ohromně mě to bavilo. Je tu i kupa detailů, které velmi potěší. Vyzdvihnu hlavně náhrobky na hřbitově, opravdu, nenechte si je ujít! Či narážky na dění v reálném světě tady u nás. Až mi v hlavě probleskla myšlenka, zda chce Trump opravdu zabít svou matku :D. Atmosféra povedená, postavy zajímavé a namluveny dobrými hlasovými herci. Graficky je hra ztvárněná celkem pěkně, město jsem prozkoumávala ráda, ale časem jsem se začala v domech trochu ztrácet. Interierů je tu totiž jen pár a střídají se stále dokolečka. Oficiální čeština zajisté potěší, místy mi přišla velmi povedená, ale jinak si moc netroufám hodnotit. Soundtrack je výborný a díky podvodním zvukovým efektům a různému chrčení a dunění originální. Audio je pak v některých chvílích parádní a jindy jsem nad ním kroutila hlavou, protože já osobně bych se asi za některý výběr zvuků styděla sama před sebou, natož před světem. Asi nějaký bonusový balíček zdarma... nebo v akci. Doufám, že zdarma...

Pak je tu však soubojový systém, kterého jsem se s každým blížícím se dnem k vydání obávala čím dál víc. A nakonec mě překvapivě bavil. Kdyby tu však žádné takové akční bojové pasáže nebyly, absolutně nic by se nestalo, a dle některých by si hra nejspíš i polepšila. Občas se mi stávalo, že jsem v zápalu boje zapomněla uhlídat životy a detektiv padl mrtev k zemi. To Vás pak hodí hra na nejbližší bod rychlého cestování - k telefonní budce. A to i v momentě, kdy ji ještě nemáte objevenou. Zvláštní to systém.

Nu, a pak jsou tu zápory. Nebudeme zabředávat do toho, že hra je exkluzivně na PC k dostání první rok pouze na Epicu a kritiku si odnesla už jen kvůli tomuto rozhodnutí. Přesuneme se k samotné hře a tam je bohužel nejvíce do očí bijící právě inteligence postav ve městě. Jsem ráda za každou snahu živého otevřeného světa, ale když se Vám po přesunu najednou načte 20 lidí bez zjevného cíle, které bezmyšlenkovitě bloudí a naráží do předmětů i zdí a zabočují trhaně, řeknete si, že byste raději uvítali prázdné město s pár stojícími skupinkami lidí. Tedy minimálně já jsem si to řekla mnohokrát. Však by to i dávalo smysl. Ve městě teď nejsou zrovna dvakrát přívětivé podmínky. Nesnášenlivost na každém rohu a k tomu nepředvídatelné nebezpečné nestvůry jsou podle mě dostatečným důvodem proč být raději zalezlý doma a vyrazit do ulic jen v nejnutnějších případech - když dojde jídlo, léčivo a podobně. Ale ne, nejenže se to tu hemží lidmi jen tak, aby se neřeklo. Ještě na Vás prapodivně reagují, i vzájemně na sebe. Například, když se dostanete k zamořenější části města a vyběhnete s nepřítelem za zády mezi lidi, tak někteří se sice dají na úprk, ale stejně si vyslechnete komentář ve smyslu, že jste se jako Charles nejspíš do čista pomátl, když po Vás něco jde. Dokonce na mě v takové situaci jednou střílel strážník. O potyčkách mezi občany, kdy jeden druhému dává přes hubu (mimochodem s velmi srandovním ozvučením, jak jsem již naznačovala ve třetím odstavci) nebo někdo zastřelí člověka na zalidněné ulici a nikdo na to neraguje, radši ani nemluvit. Nejspíš je to na denním pořádku a jen já jsem tady ta přecitlivělá. :D

Celkově bych The Sinking City zařadila jako šestkovou až sedmičkovou hru, povedenou chytlavou detektivku a jako horší open world. Rozhodně je co vytknout, ale také co vychválit. A zase je to po delší době kousek, který jsem procházela s opravdovou chutí a nadšením z každé nové mise. A ač hru hodnotím procentuálně stejně jako Call of Cthulhu, kterou jsem si střihla chvíli před tím, a rozhodně bych ji v rámci srovnání označila za celkově kvalitnější kousek, tak spíš budu vzpomínat tady na Charlese a jeho svobodnější vyšetřování. Ale je pravda, že tomu jsem také věnovala až trojnásobek času, tedy nějakých 36 hodin.

Pro: Atmosféra, audio, detaily, detektivní práce, efekty, herecké výkony, herní doba, oficiální čeština, OST, příběh, svoboda a volby, texty, vedlejší případy, zpracování světa

Proti: Audio, interiéry jako přes kopírák, spousta maličkostí, umělá inteligence obyvatel města, zvláštní soubojový systém, který nemusí sednout každému

+33

Syberia

  • PC 90
Herné začiatky majú svoje neopísateľné kúzlo, ale trpia aj svojimi panicovskými nedostatkami. Sme vtedy málo kritickí, pretože nie je s čím porovnávať. Jednoduchá logika.

Stačí povedať slovo Syberia a v hlave sa mi začne prehrávať veľmi dojemné, melancholické a upršané intro a ešte niekde ďalej v pozadí “počujem” v hlave šum otáčajúcich sa ozubených kolies automatonov. Keby som mal zostaviť rebríček najlepších herných úvodov, tak Syberia by v tom rebríčku bola !

Možno to bolo tou adventúrnou neskúsenosťou, možno som mal vtedy len také pomalšie obdobie, ale mne pomalosť Syberie ani trošku nevadila. Každá sekunda v hre bola ako balzam na dušu a keď sa začalo pomaly odkrývať pozadie príbehu, tak som nevedel prestať. Rodinné typy mi asi dajú za pravdu, že chudák Hans to mal v živote ťažké a kto s ním nesúcitil, ten musel mať srdce minimálne z kameňa ak nie z diamantu.

Príbeh ako taký je jednoduchý, ba doslova banálny. Atraktívna právnička Kate Walkerová (áno, prečo nepriznať jej krásu) má zabezpečiť odkúpenie továrne na hračky. Bodka. Nuda ? Ani náhodou. Keby Kate vedela, že sa začína dlhá cesta s originálnym spoločníkom, tak by možno cinkla April Ryanovej, ktorá má s dlhými cestami (taktiež s originálnym spoločníkom) dobré skúsenosti.

Celkovo je to klasické adventúrčenie v rôznych kútoch sveta a riešenie klasických hádaniek, ktorých obtiažnosť je nízka a hranie je preto bezproblémové. Hra nekladie polená pod nohy, ale aj tak sa oplatí byť pozorný ako v každej inej adventúre.
Iba sa musíte pripraviť na schody. Ach tie schody. To, čo som pri prvom hraní nevnímal, lebo som si užíval každú sekundu v hre, mi robilo pri opakovanom hraní vrásky na čele (august 2015):
Najviac mi vadili 2 veci:
1. SCHODY. Akonáhle som niekde videl schody, tak mi bolo jasné, že ma čaká zdĺhavé vychádzanie a schádzanie, ktoré sa nedá preskočiť. V hre je kopec zbytočných animácií, ktoré ma zdržovali pri hraní.
2. Zbytočný prechod cez veľa prázdnych lokácií, resp. miest, na ktorých som nič nerobil. Netvrdím, že musím všade niečo urobiť, ale pendlovanie prázdnymi miestami ma otravovalo.

S obomi bodmi dnes súhlasím, ale vždy záleží aj od aktuálneho rozpoloženia. Raz mám chuť, aby hra odsýpala, inokedy si rád počkám, nasávam atmosféru a zdĺhavosť mi nevadí.
Syberia je v každom prípade úžasná hra. Skvelé spomienky mi už nikto nezoberie, ani opakované hranie (hodnotenie 70 %), ani podľa mňa horší druhý diel a najmä nie katastrofický tretí diel, ktorý zatiaľ úspešne ignorujem.
Pozdravujem Kate, Oscara, Hansa a Benoita Sokala za jeho výbornú prácu na grafickej stránke hry.
+33

Diablo: Hellfire

  • PC 80
Po 19 letech jsem si zas rozehrál první Diablo. Jen a pouze díky nedávnému vydání na GOGu, kam posléze přidali i Hellfire. Protože na Hellfire jsem četl recenzi ve Score a vždy to chtěl zkusit, ale nikdy jsem se k tomuto datadisku nedostal. Diablo s Hellfire je docela slušnej macek - celkem 24 pater vybíjení monster. Samotná původní hra stále šlape - gameplay je hardcore clickfest (nestačí držet tlačítko) až mě občas zdřevěněla ruka, geniální sound design dělá každý mlasknutí mrtvýho zombíka úžasně uspokojující záležitostí a ultra-atmosférická muzika Matta Uelmena taky nikdy nezestárne.
Na jedničce se mi líbí jak dokonale všechno ladí k sobě - art style, hudba, dabing, writing ("I can see what you see not.."), i taková prkotina jako font všeho textu ve hře. Měli konzistentní vizi a tu zrealizovali.

No a jak do téhle vize zapadl Hellfire, Blizzardem nechtěný datadisk vytvořený externím týmem Synergistic?

Hellfire začíná pokecem s novou postavou v Tristramu, farmářem Lesterem. Ten si stěžuje, že mu nějaké výrostky ze země ničí úrodu. Ale aby vám dal možnost mu pomoci, je nejdřív potřeba dosáhnout 15 levelu postavy. Poté je možné vstoupit do hnízda (Festering Nest). A ono hnízdo...s Diablem moc neladí a nedivím se, když to lidé hejtí. V podstatě je to prostředí jak z Vetřelců, všude sliz, spousta pavouků a na konci souboj s něčím co vypadá jak vetřelčí královna. Navíc jsou zde nepřátelé pro warriora docela otravní, s tendencí neustále utíkat.
Každopádně po její smrti z ní vypadne mapa, která ukáže kde v Tristramu je vchod do druhé částí Hellfire - krypty.
Ta už je jiné kafe a k Diablu sedí atmosférou perfektně - zabíjíte zde lichy, obří kostlivce, démony a všemožné další zplozence pekla. Navíc je zde i hezkej nápad s jedním minipuzzlem a na konci tvrďák Na-Krul, kterýho se bál i samotnej Diablo. Díky tomu puzzlu je ale možné ho oslabit, takže ve výsledku nebyl až tak tuhej. Celkově je ale obtížností tahle krypta o level výš než hnízdo.

Kromě těchto dvou nových prostředí pak Hellfire přidává pár dalších prvků, např. možnost dávat si olej na zbraně, používat runy jako pasti, ale tohle jsem využíval minimálně.
Na konci jsem po sejmutí Diabla dosáhl akorát level 27 a skoro (ale jen skoro) mám chuť to sjet i na nightmare, abych si zahrál questy, co se mi při tomhle hraní nevygenerovaly (např. Butcher a Leoric).
+33

Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth

  • PC 85
Minulý rok jsem se po dohrání Cryostasis rozhodl zkusit další hororové hry. Do oka mi padly dvě, a to Condemned: Criminal Origins a Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. S dílem H. P. Lovecrafta jsem se doposud nesetkal, a to jak v knižní, tak ani ve filmové či herní podobě, a tak padla volba na Temná zákoutí země. Jednou z mála věcí, co jsem o hře věděl, byla údajná vysoká obtížnost, a protože jsem se nechtěl příliš trápit, zvolil jsem tu nejnižší s názvem Skaut a asi to bylo dobře.

Musím se přiznat, že jsem čekal temnější atmosféru a překvapilo mě, že jsem se bál méně, než u zmíněného Cryostasis, ale to neznamená, že by Call of Cthulhu žádnou atmosféru nemělo. Kolikrát jsem měl při zdolávání určitých úseků mrazení v zádech. Věčně naštvaní obyvatelé městečka Innsmouth trpící zvláštní nemocí, která způsobuje šupinatost kůže, mě svou šišlavou mluvou nepřivítali zrovna červeným kobercem a fanfárami, ale to by hře ani neprospělo. Nejvíce mě dostala asi událost ze začátku hry (Smrt Ramony), která mi byla neustále připomínána, abych na ni náhodou nezapomněl, jako kdyby to snad šlo.

Značně jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že jde ukládat jen na určitých místech, protože se bez možnosti uložení svého postupu kdykoli během hraní cítím trochu nesvůj, ale až na některé úseky jsem s tím neměl nějaký větší problém. Vždy jsem si nejdříve prošel danou lokaci a snažil se najít ukládací bod, následně jsem se k němu pokusil co nejrychleji dostat, a pak už jsem po postupném zabíjení nepřátel neustále ukládal. Proto jsem se ani nedivil, že se podle statistik počet uložení téměř rovnal počtu zabitých nepřátel. Nejspíše to mělo spolu s odehraným časem 8:20 (nahráno mám ale minimálně dvakrát více) vliv na mé celkové déčkové hodnocení, a prospěl jsem tak jen s odřenýma ušima.

Ke zbraním jsem se dostal až po třech odehraných hodinách a hra najednou byla úplně jiná. Předtím jsem hrál v podstatě stealth adventuru a pořád před něčím utíkal, ale po nalezení páčidla a vzápětí i pistole a brokovnice jsem se cítil přeci jen trochu bezpečněji. Jelikož ale munice není mnoho, Jackovi se při dlouhém míření rozklepe ruka a na některých místech se objevují stále noví nepřátelé, není ten pocit bezpečí až tak komfortní.

Bohužel jsem narazil na takzvaný Devil's Reef Bug, který způsobuje na novějších systémech, než je Windows XP, neviditelnost čarodějů, které je potřeba zastřelit lodním dělem. Má několik řešení, ale já nechtěl ani uloženou pozici za tímto místem ani neoficiální patch, a tak jsem zvolil nejspíše tu nejtěžší cestu a našel si souřadnice zmíněných mágů. Asi po hodině se mi to konečně podařilo, ale přesně zaměřit neviditelné body bylo opravdu těžké a řešit tento problém bych nepřál nikomu.

Poslední herní pasáž byla honička, ale po několika pokusech jsem ji zdolal a jak jsem posléze zjistil, je na to jednoduchý recept, který opravdu funguje (na zemi u druhých mříží je neviditelné tlačítko, které spouští padající kameny a stačí jej pouze přeskočit). Když nepočítám komiksy, tak je pro mě Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth prozatím nejlepší hra podle knihy a nic na tom nemění ani příšerná Yithianská energetická zbraň, kterou jsem získal na konci. Znovu už to hrát nejspíše nebudu, ale začínám pokukovat po Lovecraftových knihách, z nichž autoři čerpali inspiraci pro příběh.

Pro: Atmosféra, Innsmouth, Ramona, stealth pasáže, adventurní prvky

Proti: respawn nepřátel, Devil's Reef Bug, Yithianská energetická zbraň

+33

Medal of Honor: Allied Assault

  • PC 80
Medal of Honor: Allied Assault přináší na naše monitory válečný zážitek ve filmovém duchu na podkladě konceptu Stevena Spielberga, který se přímo podílel na prvním dílu série, vydaném však výhradně pro konzole. MOHAA je sice oficiálně třetí, ale teprve první část této ságy, připravená také pro naše PC mazlíčky.

Druhoválečné kampaně jsem se už kdysi úspěšně zhostil, nicméně mi celý komplet War Chest z cédéčkové instalace dlouho ležel na disku. A jelikož jsem měl v plánu absolvovat i oba datadisky, zkusmo jsem spustil základní hru. Opět mě přikovala k monitoru natolik, až jsem si ji znovu celou dohrál a mohl sepsat své dojmy.

S roztrpčením jsem zjistil, že MOHAA poněkud zastaral, a od upgradu na Windows 10 si nerozumí se 64 bitovými systémy, tudíž jsem si s původní CD instalací ani neškrtl. Musel jsem tedy podpořit polský CD Projekt a nasypat necelých 9 Euro na GOG, abych své herní plány mohl splnit.

Hra bohužel vypadá jaksi podivně i po vizuální stránce. Cožpak o to, na Quake III enginu zpracované prostředí a detaily by ušly, už mě tady na DH asi trochu znáte, takže nepotřebuji maximální HD rozlišení, antialiasing a podobné serepetičky. Ale i když jsem nastavil veškerá nastavení na max, vadila mi hlavně krátká dohlednost, všechno se ztrácelo v jakémsi oparu a těžko říci, jestli to bylo záměrem tvůrců v rámci simulace denní doby či špatného počasí, nebo jde o interní vlastnost hry.

Pokud si dobře pamatuji, tak podobné hry typu Return to Castle Wolfenstein či Call of Duty vypadaly lépe. Grafické patche pro moderní systémy jsem nenašel, jediným řešením by bylo, povrtat se v nastavení config souborů hry, nebo použít neoficiální modifikace, ale rozhodl jsem se pro zachování autentické hratelnosti zůstat u původní verze.

MOHAA se snaží nabídnout pompézní a v rámci žánru realistický zážitek z druhé světové války, což se mu plně daří. Zbraňová výbava i vozidla odpovídají realitě, stejně tak autenticky vybudované lokace. Dostanete se na atraktivní a zajímavá bojiště, přičemž se střídá prostředí, denní doba i počasí. Autoři se snaží o iluzi masivních bojů, i při použití malého počtu zobrazených spolubojovníků se podařilo vytvořit dokonalý obraz válečného konfliktu, přičemž vrcholem v tomto směru je mise na Omaha Beach. Atmosféru dokresluje bombastický orchestrální soundtrack.

Hra obsahuje celkem šest kampaní, rozdělených na dílčí mise, jejichž náplň se neustále mění. Setkáte se se sólovými infiltračními misemi, kdy ničíte nepřátelské cíle, otevřeným bojem s fašisty, s opatrným průzkumem rozbombardovaných měst, nebo dokonce se stealth úkoly, kdy máte možnost se převléknout do nepřátelské uniformy. Arkádovou složku zahrnuje palba z kulometu, nebo dokonce zasednete za kanón tanku. Náplň hry se tak neustále mění a nemáte šanci se nudit.

Docela povedená v rámci žánru je umělá inteligence i chování vojáků. Nejenže se kryjí a uhýbají, ale dokonce jsou schopni zalehnout a někdy se mi zdálo, že dělají mrtvého. Samozřejmě nečekejte zázraky, ale škála pohybů protivníků se mi zdá širší než v konkurečním Call of Duty. U tak pestré škály misí jsem očekával, že v rámci dosažení filmového zážitku bude hra plynule odsýpat, ale šeredně jsem se mýlil.

Možná jako daň za autentičnost, kdy na bojišti jste si nikdy nebyli jisti svým životem, jsou náckové přesní jako Vilém Tell, a trefí vás na neuvěřitelně velkou vzdálenost. Rovněž většinou neumírají po prvním zásahu kulkou, takže hra je docela obtížná. K tomu musíte ještě připočíst omezenou dohlednost, takže některá kulometná hnízda jsou docela problematická.

Ze záseků musím zmínit misi v rozbombardovaném Brestu, kde schovaní a velmi špatně viditelní odstřelovači byli při průzkumu města martyriem a hra se tak změnila ve festival nahrávání quick savů. Rovněž mise na Omaha Beach byla velice drsná a její úvod mě vůbec nebavil, jakkoliv je zde v komentářích opěvována.

K tomu všemu rychlou reakci a eliminaci nepřítele značně ztěžuje váš třes po zásahu, který nepříteli umožňuje trefit vás další kulkou a následuje pak povětšinou nahrávání uložené pozice. I některé check pointy hra ukládá poněkud nesmyslně, hlavně finální uložený bod, kdy utíkáte z explodující podzemní nacistické základny. Pokud si nenecháte dostatečnou zdravotní rezervu, nemáte šanci ze základny živí vylézt.

MOHAA rozhodně není žádná zběsilá arkáda, nedá vám nic zadarmo a s Rambo stylem příliš neuspějete. Pokud skousnete výše uvedená negativa, určitě lze titul doporučit k vychutnání FPS zážitku z počátku 21. století. Hra byla ve své době převratná a stala se průkopníkem válečných akcí, ale v dnešní době již neposkytuje adekvátní herní zážitek, i díky své zastaralosti, kterou neodstranila ani GOG verze.

Pro: Dokonalá atmosféra WWII. Pestré a střídající se mise. Soundtrack. Autentické zbraně a vozidla.

Proti: Omezená dohlednost. Některé mise nadměrně obtížné. Omaha Beach.

+33 +35 −2

Gray Matter

  • PC 90
V dnešní době už moc klasické point-and-click adventury nehraji, i když před takovými 10 lety jsem prakticky nehrála nic jiného, takže jsem se trochu bála, že mě to už nebude tolik bavit a bude to pro mě jen další výzvové utrpení, ale překvapivě se opak stal pravdou. Co mě na hře zaujalo nejdřív byl nádherný, emotivní soundtrack, který skvěle doplňuje hutnou atmosféru (nejvíc se mi asi líbí "The False Laura"). Taky obě hlavní postavy mi dokázaly rychle přirůst k srdci a moc se mi líbila i hratelnost s "interaktivní" mapou, jenž vám ukazuje, ve které lokaci jste ještě něco nesplnili, takže nemusíte pobíhat po celém městě, když na něco zapomenete. A že já jsem vždycky na něco zapomněla a většinou to byly opravdu drobné blbosti. Osvěžující bylo i používání kouzelnických triků a hromada pop-kulturních odkazů. Příběh samotný mi přišel trochu předvídatelný prakticky od chvíle, kdy jdete do pokoje Angely a najdete časopis a barvu na vlasy, ale bavil mě a zajímalo mě, co bude dál.

Samozřejmě by se určitě našla taky celá řada záporů. Mě osobně nejvíc vadil rozdíl vzhledu Davida (kterému má být něco přes 30) v ukázkách (kde kolikrát vypadá na 18) a ve hře (kde vypadá pomalu na 50), protože to bylo fakt zvláštní a rušivé, a taky používání docela velkého počtu příběhových klišé (Mrtvá manželka? Už zase? Mrtví rodiče? Už zase??), ale to jsou vesměs drobnosti, nad kterými se dají lehce přivřít oči a celková spokojenost tedy převažuje.

Pro: postavy, příběh, soundtrack, atmosféra, hratelnost

+33

Crysis

  • PC 90
V momente písania tohto komentára obsahoval Crysis úctyhodných 47 komentárov, tak sa pridám aj ja, ale bude to s drobnou pridanou hodnotou. Kto má chuť aj na mody, resp. amatérske mapy, tak ich tu niekoľko spomeniem.

Crysis bola prvá hra, ktorú som odohral po „návrate“ do PC hrania v r. 2017 a užil som si ho. Pôvodne som ho chcel skúsiť už na notebooku s grafickou kartou GF425M, ale už po minúte bol notebook zadychčaný viac ako ja po 1.5-hodinovom tréningu a ani priebeh nebol taký, aký by som si prial. Písal sa rok 2015 a 25 fps na stredných detailoch bolo proste m-á-l-o.
To pravé hranie som si užil až pri terajšom opakovanom hraní. Nainštaloval som Tactical Expansion Mod, vybral obtiažnosť delta, zaťal som zuby a ... hneď prvý Kórejec ma vyškolil ako malého chlapca. Kur..

Crysis patrí do kategórie hier „nedostatkový tovar“, pretože takto krásnych polo-otvorených singleplayer FPS je dnes veľmi málo. S nepriateľskými vojačikmi sa dá krásne pohrať, pretože vždy existuje veľa možností, ako s nimi vybabrať. Na obtiažnosti delta som ale musel zabudnúť na dopravné prostriedky, alebo som ich proste nevedel správne použiť. Nastúpením do nich som si v podstate vždy podpísal ortieľ smrti a než som stihol povedať „borůvkový koláč“, tak už som letel vzduchom.

Cloak bol mojim najväčším kamarátom a tu vidím podobný problém, ako to bolo vo FEAR. Hra tým poskytuje hráčovi OBROVSKÚ výhodu, vďaka ktorej je prakticky nemožné prehrať. Súhlasím s tvrdením, že kto to chce mať ťažšie, ten nebude cloakovať (ani používať bullet-time vo FEAR), proste zabudne na vymoženosti obleku.
Druhá výhoda už je horšia, tuposť vojačikov. Páči sa mi, že keď som schovaný v tráve, tak ma nikto nevidí, ale aby sa po mojej streľbe vždy otočili chrbtom ku mne, to mi už prišlo divné. Keď niekoho strelím do chrbta, tak by mal predsa začať hľadať za sebou a nie pred sebou. Aj s granátmi by si mohli vojaci potykať trošku skôr, lebo prvé levely sú až príliš jednoduché. Ale to je všetko úplne jedno, lebo Crysis je v prvom rade pieskovisko-bojisko, kde sa dá dosýtosti vyblbnúť a výsledok teda záleží od hráča, aké ľahké alebo ťažké to bude mať.
A potom je tu ten výborný vizuál.

V máji 2019 ma zaujala správa, že sa do Crysis príde pozrieť ray tracing. Priznám sa, pre mňa je Crysis aj po 12 rokoch od vydania stále mimoriadne pozerateľná hra a často som sa len tak kochal výhľadom na vodopády, vlniace sa stromy, slnečné lúče presvitajúce cez koruny stromov alebo na zamrznutú poslednú tretinu hry. Proste nádhera.

Zhrnuté a podčiarknuté: Crysis je pre mňa pieskovisko pre veľkých.

Čo sa týka modov, tak ich uvediem v poradí, ako som ich hral/aplikoval. Herné doby sú orientačné, nesledoval som to presne na minútu a záleží, či prechádzate hru akčne alebo potichu. Tichý postup je zvyčajne rýchlejší ! Všetko je odohraté na delta obtiažnosti.

MODY

TACTICAL EXPANSION
Modifikácia základnej hry. Z nepriateľských vojakov prestanú byť špongie na náboje, zabíjanie je plynulejšie. K dispozícii je oveľa viac typov nábojov a vylepšení zbrane.
Odporúčam: áno

THE DAM
Najklasickejší mod, aký existuje. Každá hra ho má, lebo je úplne obyčajný. Sú tam asi 4 levely, bojuje sa na menšom priestore. Nulový príbeh, slabí nepriatelia a na konci 1 boss. Oddychovka.
Herná doba: 30-40 minút.
Odporúčam: záleží od nálady

NUCLEAR CATACLYSM
Singleplayer ako vyšitý. Pôsobí profesionálne. Spolu s Psychom a Prophetom musíte zabrániť použitiu ukradnutej jadrovej zbrane. Okrem bojovania v džungli sú tu aj komornejšie a atmosférickejšie lineárne pasáže. Mestské časti mi pripominínali Crysis 2. Keď som vyšiel na jedno miesto pod železničnou dráhou, tak som valil oči. Cry engine to stále má ! :)
Trošku nepríjemná bola jediná vec – oproti originálu sú hlavné postavy dabované inými dabérmi a dabing je málo výrazný.
Herná doba: 4 hod.
Odporúčam: ÁNO

HUNTER‘S LIFE
Hľadáte oddych ? Tento mód je potom pre vás. Je to bez nepriateľov, ide „iba“ o behanie lesom.
Herná doba: podľa toho, koľko vás bude baviť bezcielne sa predierať lesom, prípadne sa chodiť pozerať na vodopád :)
Odporúčam: záleží od nálady

RAINY DAYS
Tak toto bola bolesť. Je nutné dostať „krtka“, ktorý donáša informácie Kórejcom. Hranie je založené na skriptoch, takže keď vám niekto povie, že máte zostreliť 2 vrtuľníky, tak si radšej počkajte, než to urobí skript za vás. Do jedného som nasypal 10 rakiet a nič. Dostala ma aj pasáž, keď som sa mal dostať nepozorovane cez nepriateľské územie. Akonáhle začala úloha, tak sa cloak začal míňať raketovou rýchlosťou. Bránenie územia a respawn bola tiež lahôdka. Tento mod by mal byť iba ak za trest a pre tých, ktorí nemajú radi nemčinu, pretože dabing je nemecký (btw. z môjho pohľadu je to paradoxne jediná pozitívna vec na tomto móde, lebo ja nemčinu môžem a to veľmi :))
Herná doba: neskutočne dlhá 1.5 hodina
Odporúčam: NIE

LOST CONTROL
Hororová záležitosť. Inšpirácia vo F.E.A.R. je viac ako zjavná, či už prostredím alebo ľakačkami v prvej polovici. Hororové veci už dnes nemusím a tak sa im vyhýbam, ale toto bolo fajn. Druhá polovica je už čistá akcia. Nanosuit tentoraz nevyužijete, ale kto pozná F.E.A.R., ten zrejme vie, akú špeciálnu schopnosť bude možné používať.
Herná doba: 1 hodina.
Odporúčam: áno

THE MUTANT FACTOR
Mod začína atmosféricky, ale veľmi rýchlo sa to zvrhne na neustále sa opakujúce a nudné prestrelky proti kvantám nepriateľov. V hre sú miestnosti, do ktorých ani nie je nutné ísť, ale čakajú tam nepriatelia len preto, aby si hráč zastrieľal. AI hapruje, nepriatelia pravidelne čumia do steny (malé miestnosti asi nerobia Crysis AI dobre) a občas vidia aj to, čo by nemali vidieť.
Niekoho možno zaujme príbeh, v ktorom neviete, komu máte veriť, ale hrateľnosť mi to celé zabila.
Herná doba: 3 hodiny.
Odporúčam: nie

MAPY

AIRPORT ASSAULT
Dokopy sú tu asi 2 väčšie skupinky nepriateľov, 2 bullet sponge nano suiti, zopár alienov a boss.
Herná doba: 25 minút
Odporúčam: nie

ENEMIE ATTACK
Veľa slamených domčekov a v každom nejaký ten Kórejec. Polovica z nich čumela do steny.
Herná doba: 25 minút

THE RESORT
Spočiatku je to bez obleku. Prostredie je výborné, lesík, cez ktorý preteká riečka. Neskôr je to klasická crysis-ovina.
Informácie sú podávané výpisom textu na obrazovku. Je to od amatéra, takže budiš.
Oveľa menej potešilo, že mod obsahuje bug, kvôli ktorému sa v každej oblasti dookola prehráva 1 hudobný track. Nedá sa to vypnúť, ale neskôr som zistil, že to už niekto stihol opraviť.
Herná doba: 4 hodiny

RAJ
Ajajaj, je to raj. Slovenský ? Nebodaj ?
Áno, je to od Slováka, ale je to bieda. Stále idete hore kopcom, každú chvíľu bojujete proti nepriateľom – copy-paste. Nuda !

MOUNTAINS
Kratučká mapa, zopár nepriateľov, len tie mountains som si nikde nevšimol.
Herná doba: 20 minút

PACIFICA
Klasická crysis-ovina. Oplatí sa zahrať.
Odohral som asi 1 hodinu, dostal som sa takmer na koniec a keď som na druhý deň loadol save, tak mapa začala padať.
Má to ďalšie 3 časti (Pacifica 2,3,4), hral som chvíľu iba Pacificu 2. Nemal som zrovna náladu na stupid strieľanie. Nepriateľov je jak nasra..ch a keď som videl už tretíkrát skupinku štyroch za sebou pochodujúcich vojakov, tak som to nechal tak. Fakt som nemal náladu, ale jedného dňa sa k tomu vrátim.

Zostali mi ešte 4 kúsky: Escape Paradise, Triptych, Living Hell a Star Cry. O nich bude reč niekedy inokedy.

Pro: grafika, atmosféra, príbeh, nanosuit, pocit zo streľby, možnosti riešenia prestreliek

Proti: vojaci vo vanilla verzii vydržia viac, ako by sa mi páčilo, občas hapruje AI

+33

Polda 2

  • PC 85
Tak musím říci, že dvojka se mi líbila o hodně více než jednička. I přesto, že opět pokulhává příběh, tak hra se mi líbila graficky mnoho více, než jednička.

Velký nápad s historickými postavami, které byly do dvojky zakomponovány. Proč ne, skvělý nápad. Samozřejmě jsem se opět pobavil u dabingu a humoru. Takže rozhodně i Polda 2 je pro mě skvělé pokračování.

Pro: Grafika, humor, historické postavy

Proti: Příběh

+33

Horizon Zero Dawn

  • PS4 60
Horizon by si měl zahrát každý vývojář open world her. Aspoň bude vědět, čeho se vyvarovat. Jedná se totiž o běžný AAA kalkul. Krásná grafika a nabušené trailery na jistě drahých herních konferencích. Řeči o jedinečnosti a přelomovosti. Úžasný neokoukaný svět. Dech beroucí souboje s obřími robotickými monstry. To všechno hledejte jinde. Kdybych měl stručně shrnout své pocity po dohrání, tak řeknu: „Hraje se to blbě“.

Tak třeba onen otevřený svět je prošpikovaný enemáky, takže nějaký průzkum se odehrává hlavně v naskriptovaných podzemních laboratořích. Bojovat s roboty je zábavné tak dvakrát a pak je to opruz, jelikož do těch silnějších musíte nasypat tolik munice, že půlku hry na ni jenom sbíráte materiály, jak babka kořenářka. Lidští protivníci jsou na tom podobně. Kolikrát mají v sobě zabodnutých tolik šípů, až jehelníček puká závistí. Stealth nefunguje. Většina naučitelných skillů je úplně k ničemu. Konec příběhu odtušíte asi někde v jeho první třetině. Aloy je dobrák od kosti a vybrání násilné odpovědi v dialozích úplně mrví její charakter, protože absolutně nezapadá do vývojáři budované osobnosti.

Nejhorší ze všeho je ale šplhání. Z videí může připomínat Assasins Creed, ale běda. Vylézt můžete jen a pouze na určených místech, takže budete jak blbec obcházet skály, kudy že vám hoši z Guerilla Games dovolí pokračovat. Vznikají tím humorné situace, kdy Aloy nevyskočí na metr vysoký kámen, aby potažmo v dešti přehopsala trámy kilometr nad zemí. Závěrečný quest je vzorová ukázka špatného gamedesignu, kdy jste nejdříve uzavřeni v aréně s bossem. Pak hlídáte bránu před vlnami nepřátel a nakonec další aréna s bossem.

I přes kritiku ale nedodážu Horizonu upřít i dost kladů. Vizuálně se jedná o krásnou podívanou. Když se uprostřed noci rozsvítí v dálce červené oči, tak naskakuje husí kůže. Pohledy z nejvyšších vrcholů vyvodí úžas. Obličeje při rozhovorech jsou na top úrovni a típáte-li rádi screenshoty, tak se tady vyřádíte.

Nikdy bych nevěřil, že to napíšu, ale hrát Assassin's Creed: Odyssey mě bavilo mnohonásobně víc. A nutno Ubisoftu uznat, že ty jejich open worldy dokážou přinejmenším zabavit. U Horizonu jsem už rád, že to mám za sebou. DLC? Ne, díky.
+33 +34 −1

Grand Theft Auto: San Andreas

  • PC 100
Grand Theft Auto: San Andreas je pro mě nejlepší, nejzásadnější a především nejdůležitější hra, se kterou jsem se kdy setkal. Po třetím dohrání na sto procent, bez použití jediného cheatu, jsem se rozhodl pro opravdu obsáhlý komentář. JENŽE okomentovat tenhle herní titul je i dost nebezpečné, protože se jedná o tak bezkonkurenční titul, že mi dělá problém vůbec někde začít. V komentáři v maličkosti zmíním o co ve hře jde, pak co na ní miluji a těch pár mínusů, které má. Začátek však podepřu s trošku historickým vtiskem;

Už jako malej špunt jsem se pohyboval kolem videoher. Kazetky a takovýdle klasiky. A už v té době jsem si tak nějak vysnil hru, která bude mít otevřený svět ve 3D. Takovej naivní sen, znáte to. A jednoho dne, jsem byl u dvou kamarádů. Jsou to bráchové a měli počítač a na tom SAčko. Pamatuji si, jak mě jeden z nich pustil si k tomu sednout a já stál, se CJ-em pod mostem v San Fieru, u té policejní stanice. Rozhlížel se kolem sebe s úžasem. Rozklikl jsem herní mapu v menu a podíval se, jak velký to je. Takhle posranej jsem ještě v životě tehdy nebyl. TO JE TAK VELKÝ, TY KRÁVO. TO PROSTĚ NENÍ MOŽNÝ!

Několik let dopředu a často jsem pařil San Andreas na PS2 u babči, u které bydlím od mala. Vždycky přišel ze školy a tak na tři hodiny jsem si to zapl a hrál. Tehdy jsem ani nevěděl, jak skvělá hra to je a za celou tu dobu, co jsem to měl, tak mi ke štěstí stačilo bloudit v Palomino Creek. Dalších pár let dopředu, jsem na učňáku a San Andreas se pro mě stává pomalu a jistě kultovní záležitostí. Ta hra mě doprovází zhruba polovinu mého života (je mi 24) a během té doby, co jsem chodil na učňák, jsem zároveň i objevil, San Andreas Multiplayer a to byla už absolutní, mimořádná událost. DNES, 8. 11, po mém třetím, úspěšném dohrání téhlé hry v době, kdy tu už máme další dvě pokračování GTAček a westernové "pokračování" Red Dead Redemption, spolu s druhým dílem Watch Dogs...je nadále, San Andreas pro mě bezkonkurenčním králem. Ta komplexnost týhle hry je na absolutně jiný úrovni. Ta hra je spirála, která se rozvijí čím déle to člověk hraje. Pro mě osobně, je San Andreas i životním stylem. TUNU hlášek říkám běžně z principu, například v práci, když je nuda, tak si zařvu nějaký dialogy NPCček. Ty meméčka, co dominují internetu. Veškerej můj hudební vkus je zakořeněný v rádiích téhlé hry. A v neposlední řadě, ABSOLUTNÍ VOLNOST. Ještě, než rozeberu do mrtě obsah týhle hry, tak vám povím dost podstatnou věc. Tahle hra a její herní svět má určitou nadstavbu v podobě toho, že tuhle hru mám prostudovanou. Glitche, "záhady", rádia, dialogy... odehrál jsem tisíce hodin v single/MP a pročetl stovky hodin na forech, redditu, wikia ohledně všeho možného, co tahle hra má. Já tu hru prostě studoval!

Podívejte se na to, jak nadšeně o týhle hře mluvím, aniž bych vůbec ještě promluvil o tom, jak se hraje! Každopádně. Hrajete za CJe a vracíte se z Liberty City, protože vaše máti byla zavražděná. Takže nějaká pomsta, zrada, klasika. To je vše, co vám k tomu povím, protože příběh je epický a boží a nerad bych něco spoileroval. CJ je též absolutně nejlepší charakter za celou herní sérii. Přišlo vám, že Niko měl morálku? Poslechněte si rozhovory, mezi Sweetem a CJem.

"Přepadnem Ballasy na tom hřbitově."
"Hřbitově? Brácho, tohle se mi nelíbí."

A jeho charakter, gameplay a všechno kolem toho, se vykresluje, jak hráč postupuje mapou. Ty vole jo, nejlepší herní systém. VŠECHNO si člověk musí vydřít, dopracovat se ke všemu. Odemykáte lepší zbraně, nadupanější auta začnou jezdit po silnicích, fešnější hadry, nové a nové charaktery, nové a unikátnější mise. ANI JEDNOU jsem se necítil trapně, nebo že bych měl pocit, že se hra zasekla a hnije ve stereotypu. ANI NÁHODOU. Do absolutního konce jsem cítil neotřesitelnou gradaci. A taky; sice herní mapa je daleko menší na papíře, než co nabízí pětka, ale je větší v praxi. TŘI MASIVNÍ města, každé z nich je unikátní se svým charakterem. Zdejší herní svět je tak masivní, mixnutý s nějakou tou pouští, lesíky, x vesniček. Ta hra má nad dvě-stě unikátních interiérů. Čteš správně, vole. DVĚ-STĚ. Chápeš to? Stačí si stáhnout trainer, nebo jít do SAMP a příkazem projíždět ten list těch interiérů. Co na to, že pár z nich je upravená variace na jiný a co z toho, že průchody mezi tím tvoří loadingy. Nadále si můžete koupit....ehh, 29 save-housů. To je naprosto monumentální kurva! :D

Ano, vy si řeknete "co jako v těch interiérech dělat", no co třeba vzít foťák a bavit se nad tím, jak ta grafika je špatná ale kouzelná zároveň? :) odkaz
+ to prostě oživuje svět. Šest let se muselo čekat, až Rockstaři otevřou casíno v GTA V. V San Andreas máte tři v základní hre s plně funkčními herními mechanismy. Když už jsem zmínil mapu a svět kolem; začínáte jako chudák. Gangster tématika, Hip Hop, Ghetto. Pak se ocitnete uprostřed prdele světa v Angel Pine. Člověk má pocit, že se fakt ztratil. A když jedete do San Fierra, CJ poví "Jak je možný, že jsem tady ještě nikdy nebyl?" Máte pocit, že objevujete úplně novej svět. Potom načichnete poušť, aby vám kolega zavolal, že vás čeká v nově otevřeném casínu v Las Venturas, v té době jste už vysoce vážený business man, co má podniky v SF. Když se pak vracíte domů z LV, jakožto absolutní boháč, si srovnat účty..ta scéna z ptačí perspektivity, kdy letíte "domů"... odkaz, bylo mi sakra moc smutno.

NPCčka jsou potom kapitola sama pro sebe. Nad dvě-stě odlišných NPC a každé z nich má tak dvacet, třicet dialogových hlášek. Ano, Orange 12... odkaz .. ty jejich rozhovory na ulicích, které kompletně postrádaj smysl a melou úplně z cesty. Ty jejich nadávky na vás, nebo když vás vychvalují. Ten svět tam prostě žije. A všichni to jsou naprostý dementi! odkaz

Na ulicích se opravdu dějou věci. Když po vás jde policajt, tak začne hláškovat. A co, když po vás jde vrtulník a začnou řvát, že viděj odsud svůj barák? Veškeré tyhle detaily pro mě tuhle hru dělaj kompletní. Popsat všechno, co se v týhle hře děje, to prostě nejde, to musíte zažít. Aby toho nebylo málo - mám naposlouchaný WCTR a když Richard Burns uvádí reportáž, můžete slyšet, jak za nim troubí auta a řvou lidi tam. Ta hra působí prostě živě a komplexně. Komplexně v tom smyslu, že COKOLIV co v tý hře děláte, KAŽDIČKEJ POHYB se počítá do statistik a tvaruje vaší postavu. RPG elementy jsou boží.

Rádia jsem nakousl. SF-UR s underground house/trance je ultimátní. DVOUHODINOVÉ WCTR, nad hodinu dlouhé reklamy. KDS-T, K-Rose, Radio X, Master Sounds, CSR, Bounce FM, Playback a Radio Los Santos. KAŽDÉ rádio špičkou série. A ty moderátoři. Sage je sexy, Hanz je šílený, ten DJ Z Radio LS pohodář. Všichni maj svůj osobitý charakter. Samozřejmě, nechybí ani Lazlow. A samozřejmě, jak se hra vyvijí, to uslyšíte i v rádiu.

Psát o tom, že máte ŠEST rozdílných obchodů s oblečením je zbytečné. Nebo tři bojové styly, které se můžete naučit. Nebo Jetpack. Nebo BMX. JO, BMX je nejlepší na celé hře. Miluju dělat parkour s tím po střechách. Miluju BMX. Nebo tuna letadel, vrtulníků, motorek, kombajn, traktor...WTF!!! Ta hra je nadupaná brutálně vším možným, nic tu nechybí :D A když si uvědomíte, kolik toho Rockstaři před vydáním vystřihli, no neuvěřitelný.
Veškeré vedlejší eventy v podobě dvou triatlonů, checpointy sbírat na motorce/BMX, dělat kurýra ve všech městech, klasické assety z jiných GTA, obsazování území, autoškola, motoškola, lodní škola, letecká (dal jsem všechny na zlato a leteckou do půlhodiny). Já si prostě myslím, že tohle si musíte zahrát kvůli tomu, co všechno tam jde dělat. Vykrádat baráky! :D Vzít kámoše z Ghetta do autobusu, jet do Las Venturas a nechat se od nich fotit. Foťák je taky právě dost důležitá věc. Revoluční prvek vidím i v přelejzání stěn, plavání a potápění se. Auta maj nejlepší jízdní model za celou herní sérii. Arkáda, ale každé funguje jinak. Driftování s Elegy jsem si musel vydřít, abych uměl. Dnes je to mé nejoblíbenější auto a dodnes Rockstaru neodpustím, co z toho auta udělali v pátým dílu. Gunplay je luxusní, můžete si lepšit skill zbraní, grip, přebíjení, míření, můžete mít i duální zbraně, jsou zde dilda, noční vidění, katana, nůž, boxer, sprej!! Ta volnost pohybu, kdy si můžete udělat překážku z čehokoliv, to skrčení postrádá pátej díl opravdu hodně moc.

Hlava mi nestačí na to všechno skvělý, co v tý hře je, tak zmíním ještě mise. Všechny se Zerem jsem splnil na první pokus, na jeden zátah bez uložení. Miluju lítání v tý hře. Miluju heist v casínu, kterej si solidně vytírá zadek se všemi heisty z GTA V. Miluju Cézara, Wooziho, Trutha, ty dva brity a x jiných vedlejších postav. Scénář dává šanci jim vyniknout. Miluju tuhle herní partu. Tempenny nejlepší záporák za celou herní sérii. Miluju závodění, tuning aut.... miluju, miluju, miluju! Mike Toreno nejlepší postava, ty jeho hlášky.

Tahle hra je challenge místama, ale to taky kvůli některým přepáleným misím (poslední s kamionem je šílená, nebo pořizování fotek jiných záporáků v Angel Pine je hrozná vata), mise v tom lomu jsou též pořádnej porod. Ale i přes mé velké výhrady vůči některým věcem, NEMŮŽU jít pod stro procent. Není to prostě možné. Protože třeba tunu glitchů a bugů, já považuju za luxusní a vtipný :D a ty odměny, co vám hra dává pod nos, hlavně když hru dohrajete na sto procent. Nebo když něco splníte. U třetího dohrání týhle hry jsem se snažil vymáčknout totální maximum i nad rámec regulérních procentů, a to jsem ještě mrtě věcí vynechal. Když pak naskočily titulky, tak jsem brečel, že je konec.

Tohle je prostě hra, která tu pro mě byla vždycky když bylo třeba. Doprovázela mě i v nejhorších obdobích v životě a nikdy mě nezklamala. Tuhle hru jsem hrál a vlastně hraju srdcem a sami vidíte, že ani slovama nemohu vyjádřit to co cítím. Dohráno za čtyřicet hodin a rozhodně né naposledy. Jenom .... škoda, že si nemůžu nechat resetovat paměť abych všechny rádia, hlášky, dialogy, příběhy a mise, mohl hrát nanovo. :-(
+33 +35 −2

Československo 38–89: Atentát

  • PC 65
Po dohrání Atentátu mám pocit, že jsem nebyla cílovou skupinou, komu byla hra určena. Druhá světová válka mě zajímá, ale příběh hlavní postavy mě nezaujal natolik, abych s nadšením hltala každé slovo, které bylo ve hře proneseno. Tato mírná nepozornost se mi párkrát vymstila při rozhovorech s pamětníky. Upřímně toto zkoušení pozornosti nemám ráda, a naopak mě spíše otráví.

Bohužel se mi nepodařilo splnit všechny minihry. Některé věci jsem zkrátka nevěděla a u některých mě znervózňoval ubíhající čas.

Při rozhovorech bylo potřeba pokládat určité otázky, aby se člověk dostal buď k důležitým tématům nebo k minihrám. Pokud jsem toto vše v rozhovoru minula, musela jsem si jej za peníz, pracně získaný z miniher, zopakovat. Chápu, že to tak vývojáři udělali účelně, ale pro mě je opakování hovorů ztrátou času, nedej bože, když mi ten rozhovor nevyjde ani napodruhé.

Ač je hra zajímavě zpracovaná a rozhodně oceňuji její námět, jsem ráda, že se mi ji podařilo rychle dohrát. I když jsem nezískala všechny informace na 100%, rozhodně nemám v úmyslu se kvůli tomu ke hře vracet.
+33

Machinarium

  • PC 85
  • Switch 85
K Machinariu jsem se vlastně dostal přes tvorbu Jaromíra Plachého, jenž mě zaujal svými minimalistickými komiksy Koule a Krychle poprvé ve sborníku Generace Nula (2007). Nějak v té době vyšel taky jeho zábavný autorský komiks Kmen a jiné příběhy, čímž si mě asi získal, a od té doby jsem jeho tvorbu sledoval už periodicky v různých komiksech a sbornících, až se objevila zpráva o Machinariu, kde vytvářel animace a grafiku. O Amanitě a samorostech už jsem tou dobou také naštěstí věděl. Machinarium jsem si zahrál hned, jak to šlo, protože ten svět beze slov s příjemnými melodiemi a nostalgickým nádechem mě dokázal vtáhnout už z ukázek.

Musím se ale přiznat, že ač mě logické hry baví, tak s těmi rébusy jsem měl tenkrát na poprvé velkou potíž, strašně dlouho jsem se s nimi crcal a pár záseků v postupu jsem určitě také měl. Hlavně ale šlo o vyluštění těch hádanek, které snad ani nebyly zakresleny do návodu. Nakonec se mi vše zdárně podařilo, ale chtělo to hodně trpělivosti. Proto se mi poté do hry nechtělo pouštět znovu, přestože ani není moc dlouhá.

Nicméně před nějakým časem jsem objevil možnost koupit si hru s krabičkou (protože sbírka krabiček je hrozně cool) z nějaké super rare edice na Switch, kde moc her nemám, takže jsem se okamžitě rozhodl pro koupi. V krabičce je kromě hry samolepka s logem edice, několik sběratelských kartiček, ale především ten krásný, úžasný kreslený návod ve formě mini letáčku (56 stran!), což je skoro jako komiks navíc a potěšil mne.

Načež jsem si tedy Machinarium opět zahrál znovu. Naštěstí jsem si postup ještě trochu pamatoval z minula a rébusy mi teď nepřišly tak těžké jako před cca 10 lety, takže jsem hru dohrál o poznání rychleji a více jsem si ji užil. Svět Machinaria neztratil vůbec nic na svém kouzlu a určitě si ho třeba za dalších 10 let zahraju a znovu budu s plechovým Josefem zachraňovat Bertu před zlotřilými šikanátory.

Jinak na Switchi se mi hrálo poněkud zvláštně. Nejdřív jsem hrál tím způsobem, že jsem joy-conem posouval kurzor jako myší a snažil se aktivovat patřičné úkony, ale brzy jsem přešel na dotykový systém (vážně díky za něj), který se pro klikačku hodí mnohem více. Jenom v některých momentech jsem používal kombinaci obojího. Machinarium se na Switch určitě hodí, nicméně si myslím, že tu míru detailů bych jistě ocenil více na větší obrazovce. Ale každopádně hra plně dostála názvu své edice, tedy Super.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 4 hodiny.

Pro: Krásná animace; roztomilé postavy; příjemná hudba; nápovědy ve formě animací a skicáře; svět beze slov.

Proti: Někde obtížné rébusy; celkový příběh příliš krátký.

+33

Pilgrims

  • PC 85
Další z Amanitích kousků, tentokrát jeden z nejkratších a to i v porovnání s Chuchel, protože zabere na první dohrání maximálně hodinu. Ale má velmi silnou znovuhratelnost, protože člověk chce vyzkoušet jiné možnosti a tím získat i všechny achievementy :)

Prostředí je opět krásně vykresleno a systém karet má něco do sebe. Ale, co se mi na hře nejvíc líbilo je dabing. Je to snad poprvé v historii Amanity, kdy postavy mluví češtinou, je to teda většinou jen heslovitě a často prokládáno i různými jinými zvuky, ale je to tam. A je to vtipný, každý slovíčko má svoje místo a dabující hlas se skvěle hodí k dané postavě. Dovolím si tvrdit, že pro nás Čechy bude tak hra minimálně o 10% lepší než pro zbytek světa, protože prostě budeme rozumět, kdežto pro cizince to asi nebude moc rozdíl od všemožných skřeků, pískotů a jiných zvuků z minulých her.

Hra hodně čerpá z českých pohádek, většinou lze situace řešit tak, jak jsme to odmala slýchali před spaním od rodičů, ale nabízejí se i jiná řešení, neortodoxní, srandovní a sakra účinná :) Nejvíc se mi líbil závěr s drakem, kterému jsem donesl princeznu výměnou za poklad, všichni byli spokojeni, dokonce i ta princezna :).

Když tak nad tím přemýšlím, tak jediný zápor hry je asi jen ta krátkost, protože si dovedu představit, že bych v podobné pohádce strávil třeba i 5 hodin, třeba tomu jednou vývojáři udělají pokračování, nebo spin-off :D

Pro: Amanita, české pohádky, český dabing, humor, více řešení

Proti: krátkost

+33

The Outer Worlds

  • PC 75
V poslední době u mě doma jaksi vypukla epidemie her, které hned na začátku nadchnou, a až do konce nadšení už jen chcípá. Stejný osud potkal i OW.

Hned na začátku mě hra intenzivně okouzlila svým zřetelným, sebevědomým artstylem, který se mi nejen naozaj velmi páčil sám o sobě, ale hlavně mi i, bez pádnějšího důvodu, naprosto dokonale souzněl s obsahem. V rámci první odehrané hodinky jsem potkal chalana, který se živil výběrem daní na hrobová místa. Protože samozřejmě že na této planetě všechny hroby vlastní ta stejná firma, která vlastní město, továrnu, jídlo, elektřinu, pravděpodobně i vzduch. V jednom z prvních questů jsem tedy vypomáhal místním dát dokupy jejich zdroje, jen aby mohli poctivě daně platit a zabezpečit si tak své teplé místečko pod koprem. A k tomuto přísně neregulovanému kapitalismu mi ta vizuální stránka prostě seděla jak prkno k záchodu, resp. sedělo mi to k té řvavé antikapit satiře. Pak jsem brzy potkal Parvati, tak roztomile nevinnou, a neúnavně se kochal tou svéráznou volností mého počínání. Měl jsem silnou důvěru, že po New Vegas konečně hraju podobné chytré, pronikavé FP erpégé. Po těch cca 6 hodinách, kdy jsem z první planety odlétal do světa dál, jsem upřímně věřil, že je to láska jak břemen, a bude nám to s OW náramně klapat.

A nekrátkou dobu vskutku bez hádek klapalo, ale na další velké planetě už to začlo skřípat. Fest. Pryč byl důraz na zábavné, vrstvené dialogy, a to na úkor zdánlivě nekonečných soubojů s otravně kulkohoubičkovým hmyzem, na pozadí otravně škaredé mapy, kvůli otravně méně zajímavým questům. Celou touhle částí jsem se musel dosti násilně prorvat, takže přestože pak se hra zase naladila zpátky na tu echt šarmantní frekvenci, už to nemělo šanci být stejné. Cítil jsem se zhrzen, a bez růžových okulárů na mě prostě ty původně zcela efektivní oblbováky - všechen ten dokonalý makeup, perfektně vyměřený dekolt, tak akorát uplé džíny – tak dobře nefungovaly. A navíc samozřejmě o to větší prostor si pak všímat menších či větších vlastností, které prostě naserou. Scénář? Stále konzistentní, ale míra toho neomezeného hejtu na všechno korporátní, v rámci kterého se všechna ty ryzí deprese a další hnusy perou s občas až dětinským smyslem pro humor, se okouká. Svoboda a otevřenost hratelnosti? Stále fajná, ale prd platná, jakmile jsou člověku nějaké následky už vcelku u šourku, a skutečné důsledky mu hra stejně naservíruje až jako endingovou slideshow. Struktura questů? Taky de facto pořád stejná, ale zatímco zprvu je sympaticky klasická, ke konci už je spíš iritujícně prostoduchá.

Schválně jsem si s komentem dával na čas, poněvadž jsem třeskutě hořel zvědavostí, kolik si toho budu ze hry po delší odmlce reálně pamatovat, a jaký celkový dojem ve mně bude při pozdějším rozjímání převládat. Důsledkem tohoto píšu kratší koment skromný na detaily, a snižuju své původní hodnocení. Přeberte si to dle libosti.

Pro: Writing; artstyle; Parvati <3; ucházející akční složka

Proti: Kouzlo si to bohužel neudrželo; už opravdu dlouho jsem netrpěl výběrem perků z toho důvodu, bře jsou skoro všechny stejně nudné

+33

The Longest Journey

  • PC 95
Hned na úvod uvedu 2 zápory (na jeden jsem si upravil názor až po hraní) a pak už budu jen chválit ;) Hru jsem zkusil hrát někdy před 5 lety, ale sotva jsem se dostal do Arcadie, tak mě hraní prostě přestalo bavit a ani do té doby to nebylo úplně ono. Hlavním důvodem je už starší grafika, tedy lépe řečeno animace postav (prostředí jsou naproti tomu krásná, možná jen na pár vyjímek). Netuším jak se mohly postavy jevit v roce vydání, ale dnes jsou prostě fakt ošklivé, a pohyby jsou hrozně strojové, a to nemluvím o interakci, kdy si mezi sebou předávají nějaký předmět, tak je pohyb ještě krkolomnější a samotné předání je třeba si spíše představovat než, že by skutečně proběhlo na obrazovce :) Této hře by určitě pomohl, dnes tolik moderní, remaster, nebo HD verze, aby ji mohli plnými doušky zakusit i mladší hráči, kteří se narodili až po vydání.
Druhým neduhem je procházení lokací, je často extrémně zdlouhavé a to i když April běží (rekord jsem naměřil 27s přes celou lokaci) a nedá se přeskočit. Jednou se to dá "přežít", když je člověk v dané obrazovce poprvé, tak se často rád zdrží o trochu déle, aby si vše prohlédl, ale když je daná lokace průchozí a je ji nutno absolvovat třeba 10x, tak už to je dost otravné. Možná je to však jen proto, aby hra opravdu dostála svému jménu, kdo ví :) Edit: Byl jsem upozorněn, že klávesou ESC se přeruší akce, tedy i přechod lokace je vlastně teleportní rychlostí, trochu mě štve, že mě to nenapadlo při hraní, zážitek by byl ještě o kapku lepší :/

Jinak má hra jen klady, na adventuru opravdu dlouhou herní dobu. Sympatické postavy v čele s hlavní hrdinkou April jsou velkou devízou a ženou člověka dál, aby potkal i ty méně podstatné jedince, které uvidí jen jednou. Hádanky a puzzly jsou většinou prima a když člověk trochu popřemýšlí, tak nezaberou moc času navíc, protože jsou z 84% logické :) Co mě však překvapilo nejvíc je skvělá vybalancovanost obou světů, které jsou skvěle vymyšleny a každý má co nabídnout. Dokonce se mi, člověku, který tíhne ke scifi a fantasy moc nemusí, líbilo více v Arcadii, která byla správně pohádková, ale často i s filozofickým přesahem. Jako klad shledávám i množství informací o historii a příbězích o rozdělení světů, Rovnováze, Strážcích atd. Chvílemi toho bylo až moc, ale jelikož to bylo pak v různých lokacích často zopakováno a dovysvětleno, tak se to dalo pochopit, u jiných her je totiž něco řečeno jen jednou a člověk, který nedával pozor, nebo si dal delší pauzu od hry a pozapomněl, tak pak tápe a netuší, co se děje. To se mi tu takřka nestalo :)

Jako nejlepší prvky hry bych vypíchl hlavní postavu April, která je sice zpočátku lehce naivní (aspoň tak na mě působila), ale když pochopí, o co běží, tak se do svého poslání pustí na plné pecky. Důležitý je její kamarádský pták Pták (Vrána), který byl hodně vtipný a výřečný, až mi přišlo, že by mohl mít prostoru ještě víc. Dále pak všemožné "pohádkové" bytosti v Arcadii a ostrov Alais, kde je sice na první pohled jen džungle, ale na druhý, zde žije tolik inteligentních druhů, že to je až k nevíře. Ve Starku jsou pak velmi zajímavé především interiéry a různé puzzly jak se dostat do zabezpečených místností. Ale to nejlepší je Cesta, která formuje jak April, tak i svět(y) kolem ní, to je velký klad.

Jsem rád, že jsem si hru zahrál, pro lepší zážitek by asi bylo lepší si ji zahrát hned po vydání, protože dnes už na ní zub času malinko zaúřadoval, ale to nic nemění na faktu, že je to jedna z nejlepších adventur co jsem hrál a budu na ní dlouho vzpomínat.

Pro: April, Arcadie, Pták, příběh, puzzly, Cesta

Proti: animace postav, neúměrně dlouhé procházení lokací

+33

Saints Row: The Third

  • PC 80
Saints Row: The Third je klonem série Grand Theft Auto, jež je symbolem pro open world akční hry. Zdánlivě přebírá většinu typických prvků této série, avšak přidává svou svébytnou stylizaci v profesionálním zpracování tříáčkové akční hry.

Poměrně netypicky jsem si 3. díl Saints Row zvolil do “budovatelské” kategorie, nicméně tato akce opravdu splňuje základní kritérium Výzvy, a to tvorbu postavy. Můžete se naplno kreativně vyřádit, od typu postavy přes drobné detaily obličeje až po neskutečné množství doplňků i outfitů. Takže jsem si vybudoval postavu otylého rednecka v lacláčích, jak dokladuje screenshot. Musím poděkovat M.A.T.T.ovi za doporučení titulu, protože s volbou hry do 3. kategorie jsem měl značné problémy.

Ve hře se vtělíte do role vůdce gangu Svatých, kteří se snaží dostat pod kontrolu město Steelport a zlikvidovat ostatní gangy, kteří vám konkurují. Absolvujete jednak příběhovou kampaň, po jejímž zvládnutí pak máte volnou ruku ve zkoumání města, plnění vedlejších úkolů a snaze o podmanění jednotlivých městských oblastí ovládaných několika dalšími zločineckými uskupeními.

Kampaň je výpravně podaná a nabízí rozličné typy misí, v nichž s postupně narůstající obtížností škodíte menším gangům a posléze se dostanete do křížku i s armádou STAG. Náplň hry je pestrá, od prosté likvidace nepřátelských gangsterů, ničení cílů, poletování ve vrtulníku nebo dokonce v tryskové stíhačce. V kampani taky ochutnáte vedlejší mise, které pak po městě můžete podle libosti opakovaně plnit.

Například eskortujete důležité osoby , provádíte pojistné podvody, likvidujete nepřátelská gansgerská srocení a podobně. K cílům se dopravujete vozidly, takže si do sytosti zajezdíte v bohatém výběru dopravních prostředků. Jako komunikační prostředek vám slouží smartphone, kde najdete aktuální mise, mapu, vylepšení a řadu dalších pro gangstera potřebných záležitostí.

Sants Row se hraje jako typická moderní střílečka ze třetí osoby, se systémem doplňování zdraví, takže sankce za poranění při opatrnosti nehrozí a po chvíli v zákrytu jste opět jako rybička. Střelba poskytuje dostatečné uspokojení, protivníci padají jako hrušky, takže obtížnost není příliš nadsazená. Rovněž jízdní model je arkádový, ale hra vám dá pěkně pocítit rozdíly mezi jednotlivými typy vozidel.

Zatínmco GTA hry se berou alespoň do určité míry vážně, tak Saints Row je totální úlet. Lechtivé vtípky, všude polonahá děvčata, odlehčené mise, humorná atmosféra, originální vozidla, zbraně včetně vibrátoru i šílené postavy. To vše dodává titulu na zábavnosti a humor přehluší určitý stereotyp vlastní herní náplně, která zase tak originální není.

Jakmile dohrajete kampaň, otevře se vám perfektně zpracované město v celé své kráse. Pěkná grafika je doplněná neskutečně rozsáhlým playlistem skladeb, která vám hrají na pozadí během jízdy po městě. Od klasiky přes hip hop až po metal. Město je poměrně rozsáhlé a skýtá neskutečné možnosti průzkumu jak na kolech automobilů, tak i ze vzduchu.

Za vaše činnosti získáváte respekt a samozřejmě peníze, které využijete na nákup vylepšení, vozidel. zbraní a outfitů. Kromě misí, které se vám odemknou po absolvování kampaně, máte možnost plnění atentátů, kradení vozidel a dalších činností. Můžete jenom tak pojíždět po městě a dělat skopičiny jaké vás napadnou. Hra vás tak zabaví na neskutečně dlouhou dobu, jak tomu u open world her bývá.

Já jsem pro účely výzvy dohrál příběhovou kampaň, ale musím podotknout, že třeba na rozdíl od Batmanovské série od Rocksteady mě podrobný průzkum města příliš neláká. Ale třeba mu dám ještě šanci. Saints Row: The Third je tedy solidní akční zábavou, která nabízí široké možnosti vyžití, hraje se plynule a velmi dobře, ale nejedná se o převratný titul, který by se navždy zaryl do mého hráčského podvědomí.

Pro: Rychlá a poctivá akce ze staré školy. Atmosféra a soundtrack. Hardwarová nenáročnost

Proti: Akční stránka hry nepříliš originální. Horší ovládání stíhaček.

+33

Indiana Jones and the Emperor's Tomb

  • PC 70
Hru, kde je Indiana Jones hlavní postavou, jsem měl v plánu, avšak šlo o Staff of Kings na Wii a nikoli Emperor's Tomb na počítači. Proč si ale nevyzkoušet něco trochu staršího, kde platí jiné zákonitosti, než u novějších titulů.

Hned na začátku jsem se ocitl na okraji útesu a jelikož jde o koridorovku, musel jsem vyzkoušet, jestli z něj mohu spadnout. Odpověď zní ano! Žádná neviditelná zeď, která by mě před pádem chránila, žádné zábradlí, které nemohu přeskočit, prostě nic. I ztráta klobouku a následné sebrání pomocí klávesy má něco do sebe. Jen nevím, kam ho Indy schovává ve vodě, aby ho pak na souši vytáhl odnikud.

Když jsem se díval na gameplay před rozehráním, přišlo mi zvláštní, že v Praze mluví všichni německy, ale pak jsem zjistil podle mapy, která ukazovala Indyho cestu letadlem, že Praha je podle vývojářů v Německu. Socha svatého Václava na Pražském hradě, který vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti, už je pak třešničkou na nepovedeném geografickém dortu. Alespoň, že socha samotná se vcelku povedla.

Celkově jsem se při hraní hodně bavil, ale samozřejmě se objevili i věci, které mě na hře štvaly. V prvé řadě to jsou asi pěstní souboje. Ty jsou sami o sobě celkem zábavné a lze je okořenit občasným používáním biče na vyrážení zbraní nepřátelům z rukou, ale bylo jich na můj vkus až moc. A když si vzpomenu na jízdu lanovkou, za níž jsem stihl sestřelit snad více letadel, než slavný Rudý baron, tak ani se střelbou to není nijak slavné. Také žraloci a krokodýli, kteří utočili jen na mě a potápěči je vůbec nezajímali, mě moc nepotěšili.

Nejhorší ze všeho však bylo skákání. Je to paradoxně asi nejzábavnější složka hry, ale nic mě nedokázalo naštvat více, než skok špatným směrem v důsledku neposlušného ovládání nebo náhlého přetočení kamery a následný nechtěný pád do propasti. Zvláště v posledních skákacích pasážích při útěku před jakýmsi tankorypadlem a také při překonávání plošin, které vydržely na místě jen chvíli, jsem si řádně zanadával.

U novějších akčněji laděných her volím vždy tu nejtěžší obtížnost, ale Indyho jsem hrál na tu nejlehčí a nestydím se za to. Nevím, co zde přesně vyšší obtížnosti ovlivňují, ale počítám, že je to především větší zranění, které mi nepřátelé způsobují, a pak také jejich větší odolnost, ale už tak mi souboje dávaly dost zabrat. Hodně mě potěšila známá znělka, která se mi jen tak neoposlouchá a nebyl bych to já, abych se nepokusil najít všechny artefakty. Zaplnil jsem jimi celou vitrínu a zpřístupnila se mi za to galerie obrázků z vývoje hry, kterou by měl každý fanoušek Indiana Jonese alespoň zkusit. Je však potřeba dostatek trpělivosti a pevné nervy.

Pro: Indiana Jones, žádné bariéry, socha sv. Václava, bič, většina skákacích pasáží, hudba, artefakty

Proti: příliš mnoho soubojů, střelba, poslední skákací pasáže, občas ovládání a kamera

+33

Samorost 3

  • PC 85
Třetí Samorost je rozhodně tím nejpropracovanějším dílem ze série. Oblasti, ve kterých jsem se pohybovala, byly ztvárněné různorodě. Některé mě zaujaly méně a spíše jsem se těšila na další oblast, ale některé, zvláště ta poslední oblast, se mi hodně líbily. Oceňuji skvělý audio doprovod a to nejen hudbu, kdy Samorost hraje na svoji trumpetku, ale také občasné promluvy hlavní postavy, které napomáhají jisté roztomilosti (kupříkladu jeho projevy radosti, které jsou opravdu bezprostřední).

Co mě už méně bavilo, tak byly hádanky. Teď myslím takové, na které jsem spíše přišla metodou zkoušení a klikání na všechno možné, než že by mě to řešení napadlo samo od sebe. Je to věc, kterou bych vytkla snad v každé hře od Amanity. Ale až takové mínus to není, neboť jejich hry nehraji kvůli hádankám.

Po konci hry jsem přiletěla zpět na svoji planetku, přivítala se s psíkem, uložila Samorosta do postele, zhasla světlo a nechala ho snít o jeho nových kamarádech a o jeho dobrodružstvích. Těžko se mi se světem Samorosta loučí.
+33

The Last of Us

  • PS4 90
Je to zvláštní, jak si mě The Last of Us dokázal rychle získat. Příběh je na dnešní poměry neskutečně prostý, jednoduchý a pomalý. Na nic si nehraje. Žádná teatrálnost nebo superhrdinové zachraňující svět. Vlastně ani žádné zásadní příběhové zvraty se nekonají. Přitom o adrenalin není ve hře nouze. Zvlášť v nečekaných situacích, které přicházejí z ničeho nic, když to vůbec nečekáte. Jako ve skutečném životě. The Last of Us opět dokazuje, že aby příběh zaujal, nemusí pokládat moře záhad a mít zamotaný děj, ve kterém se nikdo nevyzná. Stačí pár dobře napsaných charakterů a důraz na lidskost se vším, co s sebou přináší. Jejich minulost, vztahy, osud a jak jejich náročná cesta skončí, mě hodně zajímalo. Celou dobu jsem měl potřebu být s nimi, pomáhat jim v jejich boji o holé přežití. Provést je temným zatuchlým doupětem plným nakažlivých spor a smrtících clickerů. Prošmejdit každý dům a místost a doufat, že najdu aspoň pár vzácných nábojů. Projít s nimi světem, kde zůstali na všechno sami a kde parťák má větší cenu než cokoliv na světě.

Pro: rukopis Naughty Dog a vše, co s tím souvisí

Proti: často se opakující stejné rébusy, občasná repetetivnost v lokacích a soubojích

+33

Doom

  • PC 95
S dovolením bych v tomhle textu rád ujasnil, co je nejlepší FPS všech dob a proč je to právě Doom. Proč i toliko let po vydání tato hra nenašla přemožitele. Proč je i dnes (a nutno říci, že s přehledem) králem svého žánru.

Za prvé se musím kacířsky doznat – Dooma jsem poprvé pořádně hrál (a od té doby i několikrát dohrál) teprve pár let zpět. Za mlada jsem ho už jako vykopávku přešel. Kdybych jen tenkrát věděl, o co všechno přicházím.

Doom je k dokonalosti vybroušený diamant. Tečka. Každá oblast její hratelnosti je neskutečně vypiplaná do poslední puntíku. Vše do sebe zapadá jak skládačka. Každý metr mapy, každá zbraň, každý nepřítel.

Jádro hratelnosti stojí na dvou základních pilířích – úžasný level design a gunplay. Level design se drží komplexního lineárního postupu – jdete tedy v podstatě pořád kupředu, ale ne po tečně, levely mají určitou hloubku a je nutné v nich zapnout i mozek, aby se člověk zorientoval. Jedná se v podstatě o hlavolam s klíči a dveřmi, který je tak komplikovaný, aby člověk si musel zapamatovat určité místa na mapě, ale ne zas tak extrémní, aby člověk zabloudil a ztratil se. Je to neuvěřitelný kontrast jak k moderním střílečkám, které hráče vodí jako oslíka za nos pomocí šipek buď v generickém rádoby openworldu, nebo vás naopak žene koridorem, ze kterého nejde uhnout, tak i k druhému dílu, který se právě též snaží o „otevřené“ mapy (a jde mu to dost špatně, ale to bude zase jiný příběh). Smekám klobouk před trojicí Hall, Romero a Petersen, kteří mapy nadesignovali.

Co se týče gunplaye, tady je nutno říci, že málokterá hra pochopila, o čem zábavnost ve střílečkách je. Opravdu to není o tom, že stojíte před panákem, sypete do něj náboje a dívate se, jak mu pomalu klesá healthbar. Ale o tom, že dojdete do místnosti s brokovnicí a bum – jeden zombák dole, bum druhý, bum imp. Střelnice hadr. Jasně, do silnějších nepřátel už toho musíte nakropit víc, ale i tak je to pořád v rozumných mezích (v tomto mi třeba hodně vadil Dusk, kde se nepřátelé museli spíš pižlat než kosit). Absolutně nechápu trend ve stávajících hrách, kdy kdejakého základního nepřítele musíte zbytečně dlouho mydlit a ještě s tím, že většinou vaše zásahy ani nijak nepociťuje – panák prostě stojí, jako by se nechumelilo, jako by neinkasoval plnou dávku. Když i v Doomu po každém zásahu nepřítel ránu pocítí a ukáže se animace zásahu, při které nemůže útočit. I toto je detail, který právě dělá hru spravedlivou a zábavnou – co zásah, to je nepřítel indisponován. Zásadně (až na opravdu silné nepřátele) nemůže tedy dojít k situaci, kdy stojíte proti sobě a oba to do sebe sypete.

Tímto se dostávám k nepřátelům. Jejich typy a variabilita je naprosto vyvážená (rozbije to až dvojka), dva zombáci se systémem hitscan, dva nepřátelé metající firebally (jejichž rychlost je opět vyladěná tak, abyste měli šanci před nimi uhnout, ale zároveň jsou natolik rychlé, že s trochou nepozornosti už vás zasáhnou), dvě prasátka útočící na blízko, ztracené duše a baron. Jejich počet i zpracování je natolik specifické, že po prvním setkání si ho zapamatujete a víte, jakou na něj zvolit taktiku a jakou tasit zbraň. Každý je koncipován tak, že má vyrovnané jak slabé místa (málo HP, pomalé projektily, pomalý pohyb) tak silná (když už vás projektil trefí, tak to sakra pocítíte). Jejich síla je v počtu. Není to opět o tom, že by některá abilita byla nadsazená a já buď trefoval skoro netrefitelné rychlé létající potvory, nebo rychle pálící těžkooděnce, jejichž ranám se vyhnout nedá. Za zmínku i stojí, že díky omezení enginu potvory nemůžou za chůze útočit – to je ale opět ku prospěchu věci, jelikož při vzájemné střelbě útočíte prakticky na stacionární terče. Takže je to tedy taková sakra dobrá pekelná střelnice.

Poslední, na čem to stojí a padá, jsou zbraně. Opět zde není jen variace na tisíc samopalů. A opět je každá zbraň koncipována tak, aby měla svá pro i proti. Nedochází zde tak k situaci, kdy jedna zbraň se vyplatí nosit celou dobu a s ní hrát po celou dobu. Pistole střílí slušně, ale damage má miziví, brokovnice (dodnes nejlepší, jakou FPS zažila), je už slušný démonokosič, ale její nabití už chvíli (někdy klíčovou) trvá, rotační kulomet je zkázonosič, ale náboje v něm mizí jak peněžité dávky v sociálně nepřízpůsobilých. Raketomet vám dá zas rád zakusit vlastní medicínky. Plasma gun je ultimátní, jen těch nábojů se zbavuje stejně rychle jak rotačák a ještě jich tolik není. Mno a BFG samozřejmě, které zná každý. Všechno pryč – jak nepřátelé, tak náboje.

Mno a poslední, co stojí za zmínku, je soundtrack a zvuky. A ty i dnes excelují. Hudba se nesnaží navážet zbytečně strašidelnou atmosféru, naopak svojí tvrdostí z vás dělá masomlýnek. Bez ní by byl zážitek poloviční (zde opět se mi nelíbil Dusk, který neví, jestli má být spíše hororový nebo spíže řež) a hodí vás do té správné vyvražďovací nálady. K tomu uspokojující zvuky blafání brokovnice, syčení pekelníků a konečně uspokojující jejich smrtelné sténání. Smekám před Robertem Princem, jehož tracky jsou kulervoucí a dodnes nepřekonatelné.

Technickou stránku už z dnešního hlediska hodnotit těžko. V době vydání ale předvedl John Carmack něco neskutečného, když svými programátorskými kouzly na bězných sestavách dovedl rozpohybovat otexturovaný „3D“ svět (ano vím, je to 2,5D). Klobouk smekám i před ním.

Závěrem jen poslední dovětek. Nejde o nástroj, ale o to, kdo jej dostane do ruky. Můžete mít housle Stradivari, ale když je dostane do ruky kopyto , tak z nich kloudné zvuky stejně nevyloudíte. Můžete tedy dělat retro střílečky (mnou hrané například DUSK, Project Warlock, Ion Fury) ve stejném duchu a v stejných, nebo obdobných enginech. Bohužel ale nikdo z těchto nových vývojářů nedosahuje svou prací kvalit výše uvedených borců, ať je jejich zápal sebevětší. Tím nechci jejich práci shazovat. Naopak tím chci vyzvednout genialitu výše uvedených. Byli to Mozarti své doby, kteří vytvořili masterpiece, který už sami nikdy nepřekonali a který zřejmě překonán nebude. Kteří dokázali z daných technologií vykřesat ne maximum, ale to nejlepší, co se dalo.

Díky mistři.

A teď s chutí zpátky na Mars. Čeká mě tam nějaká prácička. Opět.

Pro: VYBALANCOVANOST! jak map, zbraní, nepřátel, dále hudba, zvuky i grafika

Proti: snad jen délka

+33 +34 −1