Nejlépe hodnocené komentáře

Metal Gear Solid V: The Phantom Pain je moje první hra ze série Metal Gear a taky první hra od Hidea Kojimy. Samozřejmě jsem za tu dobu vstřebal nějaké dojmy z Kojimovy tvorby a tak nějak jsem tušil, že jeho hry asi nejsou úplně pro mě. A možná i proto jsem se těmto hrám tak dlouho vyhýbal. Hra byla v akci, tak jsem si řekl - proč to aspoň nezkusit. S nulovými očekáváními jsem tedy hru zapnul ...

... a obratem málem zase vrátil. Hned úvodní mise je přímým opakem toho, co od hry očekávám. Namísto hraní je úvodní epizoda pouhým nekonečným sledem cutscén. Každých deset sekund gameplaye je ředěno dvouminutovou pauzou v podobě mnohdy zbytečné cutscény, z nichž ty nejdelší byly dokonce tak dlouhé, že se mi mezi nimi i vypínal ovladač. Naštěstí vás ikonka na obrazovce upozorní, že UŽ je konec a zas můžete deset sekund hrát. No, stručně a jasně, nultá kapitola mi přišla opravdu příšerná a nevím kde jsem v sobě našel sílu ve hře pokračovat.

Naštěstí se poté hra rázem drasticky změní a postupně vám představí, proč je tak zábavné ji hrát. Začnete postupně létat na mise, ve kterých si můžete prakticky dělat cokoliv, co se vám zlíbí. Výbavou a možnostmi postupu hra skutečně nešetří, a i když je téměř každá mise uvařená podle receptu infiltruj-unes/zabij/ukradni-exfiltruj, je to právě rozmanitá výbava a svoboda v postupu při plnění daného úkolu, díky kterým není hra nudná a repetitivní. K tomu se hra perfektně ovládá (až na pár výjimek), je dobře odladěná, dobře zní a podle mě i celkem slušně vypadá. Jako zbytečný přežitek mi však přišel samotný open-world. Řekl bych, že v této hře je otevřený svět úplně zbytečný a nemá žádný účel. Ve světě se nepohybuje nebo není k nalezení nic zajímavého, navíc spuštění a ukončení mise je nejrychlejší a nejefektivnější pomocí vrtulníku, takže nemá žádný smysl plahočit se od jednoho úkolu k druhém po svých nebo autem přes prázdnou a ubíjející pustinu.

Příběh samotný si jako ne-fanoušek ani nedovolím hodnotit, avšak pár poznámek si neodpustím. Spousta věcí co se ve hře děla, šly mimo mě a nemám s tím problém, jelikož neznám příběh předchozích dílů. Proč mě pronásleduje létající zrzka v kazajce? Netuším a je mi to jedno. To, co jsem pochopil mi přišlo celkem originální, ale příběh je dávkován velmi špatně, zmatečně a se spoustou nesmyslů. Skoro ani nevím jak bych to nejlépe popsal, nejblíž bude asi slovo "nekonzistentní". Střípky příběhu se objevují v jednotlivých misích a narážíte na ně skoro až náhodně. Tím příběh hodně roztříštěn a celkově sám pak působí jako jedná dlouhá vedlejší mise. Nejlíp to asi popisuje situace kolem konce první kapitoly. Že jsem zrovna v poslední misi mi třeba vůbec ani nedošlo, z ničeho nic titulky a já si říkám "aha, tak to je teda všechno, no tak jo no..." a nejednou Chapter 2. Cože? To jsem hrál 30 hodin první kapitolu? Opravdu nevím jak lépe to popsat, prostě jsem neměl ani trošku přehled o tom, v jaké části příběhu se nacházím, a kdyby příběh tehdy a tam skončil, bylo by mi to úplně jedno.

Od příběhu k samotnému Kojimovi. Tento člověk má v herním světě status boha, a přiznám se, že nevím proč. Samozřejmě hodnotím na základě jedné hry, ale musím říct, že mě po režijní, příběhové ani scénáristické stránce na MSGV nic ani zdaleka nezaujalo. Jak už jsem řekl, příběh je nekonzistentní a plný nesmyslů. Super-moderní zbraň, jediná svého druhu, se vymkne kontrole a stačí do ní nasypat dvě dávky z kulometu abych ji zničil? Aha. Následuje pátrání po jejím dvojčeti, které je - světe div se - přesně tam kde jsem je v minulé misi viděl stát. Na určení její lokace jsem nemusel lítat do Afriky a plnit 10 misí mezitím. Zničeho nic je ke zničení druhé, identické zbraně potřeba celá armáda. Asi zlepšili obranu proti konvenčním kulometům... Kamera mi vadila celou hru, vhledem k tomu, kolik je ve hře cutscén si neodpustím otázku, proč to vypadá jako by jí držel na mol opilý kameraman? V jednom kuse lítá zprava doleva, třese se a zabírá všechno, jen ne to důležité.

Pak je tu například Quiet, která dodává hře nový rozměr absurdity. Mám na mysli hlavně její vzhled. Ve hře je scéna, kdy postava jménem Ocelot nadává vojákovi za zdobení na zbrani, protože nepřidává žádnou taktickou výhodu. Zbraň má plnit účel, nezáleží na tom, jak vypadá. No a pak se objeví Quiet v rozervaných průsvitných leginách a mikro-podprsence. Ideální vybavení pro plížení se Afgánskou pouští. Ještě vtipnější je pak vysvětlení, Quiet totiž může (oprava: nějaký lore-master mě upozornil že dokonce MUSÍ) dýchat kůží, a proto musí nosit co nejméně oblečení. Toto se opravdu může objevit jen v japonské videohře (mimochodem Nier:Replicant, postava Kainé, přečtěte si, proč se obléká jako šlapka). Ještě pořád jsem ale heterosexuální muž a rozhodně si nebudu stěžovat na přítomnost polonahé hrdinky v mojí hře. Jen bych si přál, aby měli japonští vývojáři koule a dokázali říct "tady ta postava je skoro nahá proto, aby šla naše hra lépe na odbyt, hlavně u sexuálně frustrovaných mladých Japonců".

Mimochodem narážek a sexuálních momentů je v této "taktické espionážní akci" taky nějak podivně moc. Opět kamera, která ve scéně s ženskými antagonistkami zabírá a efektně zpomalí hlavně při nájezdu na jejich prsa a zadek. Krása. A pak je tu samotný zlatý hřeb, obří mechanický robot s ještě větším tyčovým plamenometem přímo mezi nohama. Kompenzujeme si něco, pane Kojima?

No, asi chápete, že se ze mě Kojimův fanoušek nestal, ani když jsem jeho jméno viděl v titulkách za 35 misí dohromady přesně 70x. Na příběh dalších her ze série Metal Gear mě MGSV nijak nenalákal a na hraní Death Stranding už vůbec ne. Každopádně by byla ale škoda zavřít oči před velmi dobrou hratelností. Plnění misí samotných mě bavilo, pokud dokážete moc nepřemýšlet nad tím co se ve hře děje, jedná se o dobrou hru kde se dá utopit desítky hodin.