Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Portal

  • PC 90
"I'm going to kill you. And all the cake is gone." 

Portal je krátká logická hříčka, kterou vytvořili vývojáři Half-Life 2 ve svém volném čase. K dostání je jako součást Orange Box či samostatně na Steamu. Příběh bohužel nijak propracovyný není. Jednoho dne se jako jedna mladá dívka probudí v opuštěném výzkumném středisku, kde musí projít dvaceti testovacími místnostmi (0 až 19). Jak už to tak bývá - umělá inteligence řídící dané místo je tak trochu šílená (lze říci i "odlišně racionální") a tak nezbývá nic jiného než starý dobrý útěk. Více není k příběhu co napsat, což je škoda.

Náročnost hádanek (jednotlivých místností) postupně narůstá a komu by to příšlo málo, je pro něj připravena těžší varianta posledních šesti místností a výzva. Hra je kratičká a příjmně odsýpá. Umělá inteligence GlaDOS s hráčem stále komunikuje a jejími hláškami jsem se skutečně bavil, stejně jako hláškami sentry gunů. Rád se ke hře čas od času vrátím.

"You are not a good person. You know that, right? Good people don't get up here."

Pro: Grafika, atmosféra, nápad, humor.

Proti: Krátké.

+13

Need for Speed

  • PS5 60
Pocity z první cca hodiny byly veskrze negativní. S brekem jsem se mrskal kabelem od sluchátek přes záda v rámci trestu za to, že jsem si neuvážlivě pustil naprostý odpad (a teď ho budu muset dle svých zvyklostí protrpět až do konce) a nevybíravými slovy častoval EA za to, že z fajn arkádové série udělali ostudu žánru... ale pak si to (díky bohu) druhý den celkem sedlo.

Need for Speed nakonec není úplně zavrženíhodnou hrou a v samotných závodech dokáže slušně pobavit. Přesto jsem se nezbavil pocitu, že některé prvky jsou vyloženě příšerné. První zhovadilost, co se autoři rozhodli do závodní arkády nesmyslně zakomponovat, jsou hrané cuscény. Herci podávají otřesné výkony a scénář je ubohý. Neustále posloucháte jak je všechno "cool", jste jejich "bro" a "dude" a v každém videu si s vámi minimálně pět herců z průměrného ochotnického divadla podá krutopřísně ruku, nebo si s nimi alespoň ťuknete chlapácky pěstičkou. Do toho se řeší úplné s*ačky a neustále popíjí energiťák značky Monster. Nejde přitom o něco, co byste mohli s chutí ignorovat. Hra je koncipována do pětice debilních "příběhů" a cutscén je požehnaně. Hrozné jsou prakticky všechny a rozhodně ničemu nepomáhá, když se později přidají do očí bijící neherci v podobě Magnuse Walkera či Kena Blocka (RIP).

Prvních pár závodu mi příliš neseděl jízdní model a vlastní nešikovností jsem končil poslední, hra to vůbec nereflektovala a vesele mi pustila cuscénu, kde mě jakožto nadějného nového piráta silnic banda trotlů vesele plácala po zádech a chválila za skvělý výkon v závodě.

NFS nabízí opravdu otřesnou plejádu vrcholně nesympatických a špatně zahraných "parťáků, kteří vám navíc během hry neustále volají a to i během samotného závodění. Fňukání některého z nich, že se zrovna dostatečně nevěnujete jejich dějové lince je neskutečně otravné a velmi špatně se ignoruje.

Další "perfektní" nápad je zdejší systém sdílených měst, z čehož plyne fakt, že jste neustále online a i v závodě s čistě AI protivníky nelze hru pauznout. Ostatní hráči jsou přitom ve městě naprosto k ničemu, jen se vám občas v závodě vyřítí z protější zatáčky a vrazí do vás v protisměru. Imerze jedna báseň.

Vlastně mě překvapilo, že hra dokáže přes své otravné mechaniky nakonec i bavit. Závody dokáží být napínavé (i když zdejší "guma" funguje trochu podivně) a jízdní model začne po lehké úpravě nastavení fungovat. Sice občas protočíte oči nad nesmyslnou nehodou (samozřejmě ve zpomalovačce), ale nakonec mi přišlo, že skutečně hraji hru (do jisté míry) věrnou svým kořenům v legendárních Undegroundech.

Oni autoři Ghost Games nakonec nepokazili úplně všechno a hračičkové jistě ocení vážně pestré možnosti úpravy vzhledu vozového parku. Samotné sporťáky navíc (v garáži) vypadají i po letech vážně pohledně. Osobně se v těchto prvcích sice nevyžívám, objektivně musím uznat, že v tomhle ohledu byla odvedena práce dobře.

Nakonec tak není restart Need for Speed úplný brak, jak se mi zpočátku hra jevila. Jádro by tu bylo, jen kdyby se hráče od hraní nesnažili autoři nechutnou omáčkou okolo tak vehementně odradit.

P.S.: Jedná se o první hry, která v režimu kompatibility na PS5 funguje dost mizerně. Za všechny neduhy zmíním třeba nefunkční časomíru (což je v časovce trochu problém, že jo), ale u ní to rozhodně nekončí. Kdo by to byl řekl, že jedinou hrou za mé dva roky s PS5, která má v režimu kompatibility problémy je AAA závodní titul... Díky EA?

 Hodnocení na DH v době dohrání: 57 %; 51. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Po určité době si přestanete většiny chyb všímat a začnete se bavit; možnosti customizace vozidel, kterých je navíc obstojné množství; po chvilce nastavovaní fajn arkádový jízdní model; soundtrack

Proti: Příšerné herecké výkony a scénář; nesmyslný důraz na děsný příběh; hra nejde stopnout; další hráči jen překáží; ve Ventura Bay je pořád noc; nefunkční časomíra

+13

Chip 'n Dale Rescue Rangers

  • PC 80
"Správný zásah v tu pravou chvíli má
když přízrak temný svým rejdům šanci dá.
Tahle príma dvojka slídilů
ta řeší problém tvůj." 

Ve druhé hře ze série The Disney Afternoon Collection na mě vykoukli Chip a Dale. No, co Vám budu povídat, těm dvěma veverkám jsem nemohl říct ne. Kór, když mi v dětství dělali takovou radost. A to v podstatě kdykoliv, když jsem je v televizi přes Magion nebo Vegu uviděl.

Po Kačeřích příbězích se jedná o druhou hru z kolekce. Také o rok starší, graficky velice pěkné a v hratelnosti výrazně zábavnější. Hned v úvodu mi hra nabízí možnost hrát za Chipa, Dalea nebo za oba na jednom PC. Volil jsem tedy jednoho z Rychlé roty a pustil se do plnění jednotlivých úrovní.

Hned první úroveň mě překvapila tím, že se nelze vracet zpět. Obrazovka se vlivem vašeho pohybu posouvá zleva doprava, zprava doleva nebo od shora dolů a vy s ní postupujete. Cesta zpět nelze, proto je hned dobré z kraje hraní si nastavit postup, jak ke hře budete přistupovat. Je to o tom si to ozkoušet a poměrně rychle se zorientujete. Hlavním útokem je zvedání bedýnek, které když dojdou na obrazovce, tak jste v loji. Po poznání prostředí pak už tedy skáčete jak se dá, sem tam ve vrchní části obrazovky, sem tam ve spodní části obrazovky (pokrok může být různý a bojovat můžete s různými tvory) a u toho sbíráte pokládky, jejichž druhů není moc, ale vliv na vítězství vlastně výraznější nemají. Podstatné je úrovní projít, což se někdy daří lépe, jindy hůře, ale každou chvílí v nějaké té díře ve zdi čeká boss, kterého je třeba sejmout.

Bossů je pár, do desítky. Některý je náročnější, jiného zvládnete na první dobrou. I obtížnost hry není obecně tak strašná jako u Kačeřích příběhů, byť bez Rewindu bych tu být nechtěl. Občas se hodil. Jednoduchý příběh záchrany koťátka mě ale nutil pořád hrát a postupovat jednoduchou mapou dokud jsem nedošel do cíle. Ten byl po chvíli rychlý a zasloužený.

Na jeden zátah u konzole hraní této hry musel být mazec. Dneska je to v porovnání s tím procházka růžovou zahradou, příjemným relaxem a zavzpomínáním na dobu, kdy Rychlá rota vládla jedné dětské tváři. I když, řekl bych, že v tomhle jsem určitě nebyl sám, co?

"Chip,Chip,Chip,Chip a Dale
zákon hájí,
Chip,Chip,Chip,Chip a Dale
v tomto kraji.
K pravdě si najdou směr a hrají fér
ve znaku mají dvakrát R."
+13

Disney's TaleSpin

  • PC 45
Třetí hra ze série The Disney Afternoon Collection mě vůbec nelákala. Jednak mě jako dítěte Letohrátky minuly a druhak jsem se bál hry už jen při zjištění, jak ji hodnotili pár dnů přede mnou uživatelé zde na databázi. Jelikož jsem se ale rozhodl dohrát všechny hry z kolekce, i do této jsem se nakonec pustil.

A ano, můžeme říct, že z těch tří je tato nejhorší. Nejslabší a nejhorší. Má totiž mechaniky, za které bych někomu vytahal koule do průvanu. Jestli jsem si totiž u předchozích her povzdechoval nad tím, jak se někdo musel natrápit nad tím, když hru hrál někde na televizi při zapnuté konzoli hezky pěkně na vostro se třemi životy, tak tady je ta obtížnost prakticky smrtící.

Nebudu Vám nic lhát, ale bez funkce Rewind, kterou má právě tato kolekce konvertovaná na PC bych tu hru v životě nedal. A to ani kdyby mi za ní sousedka nabízela nejlepší sex pod sluncem. Tohle prostě nejde. Nervy mám jenom jedny a i s funkcí rewind jsem chvíli měl co dělat, abych vztekem hru nevypnul a nešel se vykřičet někam do lesa.

Ve hře hrajete za Balúa. S ním létáte v jeho vzducholodi napříč úrovněmi a snažíte se sestřelit všechno, co na Vás letí. A že toho je mnohdy požehnaně. Také Vás ale trápí fakt, že jste v neustálém pohybu, protože mapa se postupně posouvá a nelze ji nijak zastavit. No a k tomu všemu se musíte často a včas vyhnout stěnám, horám, domům, které projet nelze, a které Vás můžou kdykoliv také zastavit - a tudíž hru ukončit.

Těch proměnných, které je zde třeba sledovat, je opravdu nepřeberné množství. Ve výsledku jste se pak modlili, aby jste před koncem každé úrovně, kterých bylo ani ne k desítce, potkali nějakého smysluplného bosse, protože pokud jste tam potkali nějakýho sračkometa, co pálil všemi možnými zbraněmi a vy měli co dělat, abyste jeho útokům vůbec uhnuli, je hodně těžký se dostat vůbec k jakékoliv střele, která by mi jeden života alespoň ubrala.

No...jestli tohle někdo hrál na konzoli a dohrál to, zaslouží si obrovský respekt. Pravda, že postupem času jsem přišel na to, že tu je třeba pracovat se stále stejnými pohyby na úkor množství děje, kterého se na obrazovce děje, ale stačí jeden pohyb vedle a vy se můžete jít ledatak klouzat někam na zamrzlej rybník. A nepočítejte s tím, že Vám nákup nějakého lepšího útoku nebo obrany nějak výrazněji pomůže. Ani nepomůže...
+13

God of War

  • PS2 70
Tahle hra mě hodně dlouho míjela, takže když se mi teď dostalo do rukou rozbité PS2, tak sem si řekl, že to zkusím.

Jako hra na mě působila epicky, první souboj s Hydrou lahoda a zhruba půlka hry nebyla nijak problematická (stačilo jenom najít správnou strategiii na nepřátele a té se držet). Systém soubojů je skvělý, byť vypadá plytký, opak je pravdou a ocenil jsem ho, když jsem po dohrání rozehrál Prince z Persie-Písky času. Ve druhé půli hry "přituhlo". Pixel perfect skoky, přesně vypočítané pasáže, kde aby člověk získal bednu musel proběhnout propadla, ale musel to udělat přesně, jinak to byla insta smrt... U beden s bonusy bych to zkousl, ty jsem pak už nesbíral, ale pak začaly tyto věci vyplouvat v rámci hlavní dějové linky a já přemýšlel, jestli to vůbec dohrávat. Jenom lítost nad stráveným časem a zvědavost na hlavního bosse mě držela u hry "až do konce".

Jinak za mě je to škoda. Celkově je hra docela příjemná oddychovka, ale těch několik pasáží ke konci hry mě docela naštvalo (holt už jsem jen causual hráč). Ono by asi stačilo málo. Aby třeba kamera, která sice vypráví epický příběh, tak v těžkých okamžicích je spíš přítěží (například jdu po kládách, kamera se otočí, já nezareaguji, spadnu, drápu se nahoru, ale už nemám šanci, protože mě shodí točící se past). Kdyby alespoň na tyto pasáže fungoval ten posměch, kdy hráč několikrát umře a hra mu chce snížit obtížnost. Jednou jsem to zkusil. Prakticky se nezměnilo nic, jenom nepřátelé byly měkči, ale můj problém nebyly nepřátelé...

Ale abych jenom neventiloval svoje rozčarování. Hra je opravdu epická, působí skvělým dojmem i po těch letech a jsem rád, že jsem si ji zahrál.

Pro: Epickost, systém soubojů

Proti: Zhruba druhá půlka hry, kdy je hratelnost uměle prodlužována těžkostí

+13

Disney's DuckTales 2

  • PC 80
Druhý díl Kačeřích příběhů přináší především to samé, co první díl. Strýček Skrblík se musí vydat celkem do 5 různých lokalit a v každé z nich najít vzácný poklad. Ale přeci jen je to trošku jiné, vyladěnější.

Líbí se mi, že je zde mnohem více vyprávěn příběh, tedy více dialogů. Navíc je zde od začátku i vedlejší linka v podobě hledání částí starodávné mapy, po jejímž zkompletování se zpřístupní tajná úroveň Underground, kde je možné získat poklad. A také dojde k mírné změně v závěrečném outru

Hratelnostně je hra stále stejná. Strýček Skrblík musí pomocí své hole skákat do vyšších pater a porážet nepřátele, kteří padnou na jeden zásah. Zajímavým zpestřením jsou loďky a také možnost odtahovat překážky s tím, že s některými jde pohnout až po nalezení Šikuly v úrovni. Jednotlivé úrovně jsou pak prošpikované tajnými místy, vyplatí se tak zkoušet, zdali nějaká zeď je skutečně zdí a nebo jestli je v ní nějaký průchod. Jako dobré vylepšení považuji i možnost za nalezené poklady dokupovat životy navíc, takže určitě není na škodu si při průchodu úrovni získávat co nejvíce pokladů.

Nevím jestli je to tím, že mám za sebou první díl, ale přišlo mi, že šla obtížnost značně dolů. Hrou jsem prošel poměrně rychle, s boss fighty jsem měl problém akorát tak s golemem, než jsem odhalil, jak na něj. Oba mody bez rewindu, tedy Boss Rush a TimeAttack, jsem zvládl na několik málo pokusů. 

Oproti jiným dílům z Disney Afternoon Collection byli druzí kačeři nenáročným příjemným odpočinkem. Můžu tak vřele doporučit hrát tento díl jako první.
+13

Syberia: The World Before

  • XboxX/S 90
Předem se přiznám, že tento druh adventur mám rád už od dětství a tak jsem trošku biased.

Čtvrtý díl (a tuším že i poslední díl) série začíná tam, kde trojka skončila. Tedy příběhem, grafický rozdíl je pochopitelně značný. Stejně jako trojka i tady už vše probíhá v 3d. V minulém díle to bylo dosti kritizováno, ale mne to zase tolik nevadilo a v posledním díle se způsobem ovládání nemám v zásadě žádný problém. Když teda vynechám to, že se prostě někde zaseknete a hledáte ten správný pixel, kterým jde projít. Naštěstí se to neděje moc často. Ovládání virtuální myší na Xboxu je dosti otravné a tohle šlo podle mne vyřešit lépe, viz. třeba Sherlock Holmes Chapter One 

Co mne ale naprosto točilo, že v některých místech to bylo úplně zbytečně rozvláčné. Pohled na krajinky které nejdou přeskočit, dvě postavy co se sekundy na sebe jenom koukají a já čekám, že někdo něco řekne. Dialogy, které omylem spustíte podruhé a nejdou přeskočit. Tohle trošku kazí celkový dojem. Na druhou stranu, ten mechanický svět je opravdu krásný a koukat se na něj o chvilku déle se dá přežít :)

K příběhu: Ten jsem si stejně jako u minulých dílů moc užil. Jsou v něm pochopitelně slabší pasáže, ale jako celek to má vše. Nebudu moc spoilovat, ale to že dcera přežila jsem tušil hnedka.

Škoda, že se Benoît Sokal tohoto nedožil, věřím, že by s výsledkem byl opravdu spokojený. Budiž mu země lehká.

Pro: příběh, hádanky, grafické zpracování, stylizace

Proti: nemožnost přeskočit dialogy, virtuální myš na Xboxu

+13

Goof Troop

  • SNES 85
Podle seriálů z pořadu Disney Afternoon vzniklo mnohem více her něž je součástí kolekce od Capcomu, ale většina dalších je od jiných firem. Capcom ale vytvořil ještě dvě další, tentokrát už pro SNES a Goof Troop je tou první. Tentokrát nejde o plošinovku, ale z vrchu viděnou akci kombinovanou s logickými úkoly, nejvíce připomínající Sokobana. Hratelnost je tak naprosto odlišná a musím říct, že po tolika plošinovkách to bylo fajn. Hratelnost je navíc velmi příjemná a poměr akce s pomalejšími logickými částmi je přesně akorát. Během pěti různých lokací dojde i na pár obrazovek, ve kterých je nutné oba přístupy kombinovat. Dalším prvkem komplikujícím postup je omezený inventář. Je tedy důležité si rozmyslet kdy a co odnést.

Hra není příliš obtížná, ale nejvíce životů lze získat v první a poslední lokaci, takže začátek doporučuji pečlivě projít. Každá část zabere něco kolem půl hodinky. Není nutné hrát na jeden zátah, po každé lokaci získáte kód pro pokračování. Hra je tedy vhodná i na kratší seance. K dispozici je i možnost hraní ve dvou, nezkoušel jsem, ale je to lákavé. Technické zpracování je díky modernějšímu hardware mnohem detailnější a navíc se opravdu povedlo. Pokud někdo potřebuje důkaz o povedeném game designu, tak jeden z jeho hlavních autorů je Šindži Mikami. Celkově jde o velmi příjemnou hru, kterou by byla škoda minout.
+13

Jetpack Christmas Special!

  • PC 70
Původní Jetpack má 100 levelů. 10 bonusových obsažených ve vánočním speciálu vypadá jako rychle dohratelná jednohubka, ovšem kvůli obtížnosti tomu tak úplně není. Přesto, má-li člověk levely v malíku, je dohrání hry otázkou 10 minut, ale právě o trénink tu běží především.

Délka původního Jetpacku byla jeho hlavní slabinou. Hra obsahovala levely skvělé, průměrné i mizerné. Datadisk (možná dokonce správněji DLC) je výrazně kratší, ale všechny levely jsou vybroušené k dokonalosti. Každý level obsahuje nějakou zkratku, která hraní výrazně zjednoduší. Už rozjezdový Rookie Santa nabízí tajnou chodbu, která dostane hráče z prekérní situace se všudypřítomným robotem. Původní Jetpack obsahoval určité typové okruhy levelů a i v tom datadisk pokračuje. Christmas Special má svou variaci Marble Worma, na bludišťovky navazuje skvělý A-Mazing Christmas! a konečně level rozdělený do samostatných místností á la Work those leg muscles je zastoupen finálním oříškem-kokosákem jménem Twisted Chambers.

Počínaje třetí místností v pořadí, Total Wormage (level 02, hra začíná levelem 00), obsahuje každá místnost logický problém. Tento level, level Garden of Ephira, Air Pocket či předposlední Chaos si člověk musí při hraní důkladně promyslet. Půjde-li hráč kupředu bez rozmyšlení, bude umírat, a to často. Postupem času si hráč vybuduje svou cestu levelem, která minimalizuje riziko a v daném levelu umírat přestane. Po dnešním třetím dohrání hry jsem se na internetu podíval na walkthrough a s překvapením jsem zjistil, že dotyčný hráč takřka bez výjimky postupuje skrze levely jinou cestou než já. V tom je Jetpack unikátní - není jediná cesta, cest k cíli je mnoho. Některé lehčí, jiné těžší.

Z hlediska obtížnosti se oproti původní hře přitvrdilo. Stejně jako demo k původnímu Jetpacku hra neobsahuje ukládání a po smrti začínáme zase od začátku. Nestěžuji si, s ukládáním by těch 10 levelů vydrželo výrazně kratší dobu a člověk si alespoň vypiluje postup a přesnost. A věřte mi, že virtuozitu v prstech budete tentokrát opravdu potřebovat. Poslední tři levely, a Twisted Chambers zejména, jsou takové malé peklíčko. Zatímco na ostatní levely jsem postup vypiloval, u Twisted Chambers žádný zázračný postup neznám a level jsem tentokrát dohrál s velkým štěstím díky objevivšímu se štítu.

Z hlediska technologie je hra podobná původnímu Jetpacku. Došlo k mírným úpravám grafiky, hlavní postava je Santa, sbírá dárky, ale třeba zvuky zůstaly stejné. Je sympatické, že autoři v roce vydání Jetpacku nabídli toto rozšíření hráčům zdarma. I když tehdy ještě internet příliš nefungoval a ke mně se dostalo poměrně nedávno. Jestliže máte původní Jetpack v oblibě, není důvod si herní zážitek o pár večerů neprodloužit a nepokořit i tento přídavek, obzvláště proto, že hra nakonec obsahuje finální gratulaci (od minula jsem si to špatně pamatoval), aby pak následně hra začala opět od levelu nula. A právě gratulaci uvidí jen pár nejdrsnějších letců.

Pro: Hra je unikátní z hlediska možných cest průchodu levelem. Neexistuje jediná "správná" cesta. Zdarma. Nová grafika.

Proti: Vlastně žádné výhrady nemám. Snad je jen škoda, že autoři ještě takových 10-15 levelů nepřihodili.

+13

Marvel‘s Avengers

  • PC 65
Nejsem žádný extra fanoušek MCU, vlastně nebýt mé přítelkyně a její "posedlosti" novodobých Marvelovek, nejspíš by mě tahle hra úplně minula. Ne že bych neměl rád Marvelovky, miluju Raimiho trilogii Spider-Mana, miluju Garfieldovo Amazing Spider-mana, mám rád X-meny, Bladea, zbožňuju Deadpoola. Z MCU jsem tehdy akorát viděl první Avengers a Spider-man: Homecoming. Avengers se mi z hlavy úplně vypařili a Holland mě jako Peter Parker vůbec nepřesvědčil. Samozřejmě dnes je tomu již jinak a mám nakoukáno tak 75% MCU filmů, přičemž pár svých oblíbenců jsem si našel například v podobě Tonyho Starka, Lokiho, Buckyho nebo Rocketa. A tím i začala moje cesta skrz tuto videohru. Marvel's Avengers ve mě vytvořili nějaký druh Stockholmského syndromu....na hru věčně nadávám, ale nedokážu se od ní odpoutat. Má svoje kouzlo, ale je těžké ho objevit. 

Začneme s kampaněmi, kterým nelze vytknout absolutně nic. Celkem 4 příběhové kampaně nabízí skvěle napsané na sebe navazující příběhy, které byla radost hltat. Je sice malinko škoda, že většinu času té hlavní odehrajete za Ms. Marvel, která je rozhodně zajímavá, nicméně její bojový styl mi absolutně nesedl. Naštěstí si ale zahrajete na všechny postavy a určíte si, s kterými se budete věnovat obsahu po kampani. Za Kamalu totiž dáváte do zpátky do kupy všechny Avengery, kteří se po neslavném dni zvaného A-Day rozpadli a veřejnost je odsoudila. Kontrolu na městy převzal A.I.M. a jeho šéf MODOK, kteří chtějí vymýtit veškeré nadpřirozené schopnosti lidí (trochu mi to připomíná Úžasňákovi že?). Vmísit do hry záporáky dosud neviděné ve filmech byl podle mě moudrý krok, protože člověk neznalý komiksů se alespoň dozví něco nového o Marvel světě. 

Druhou náplní hry kromě bojů je rovněž levelování postav a sbírání gearu. A nejspíše toto je důvod, proč jsem hru neutnul po dokončení kampaní. Vlastně pokud neplánujete hrát hru v end game obsahu, na tohle prakticky můžete zvysoka kašlat, protože zpočátku to má úplně nulovou váhu. I já jsem si chvílemi říkal, k čemu to vlastně je, když vlastně ani nejde znát rozdíl. Ono totiž později se dostanete k celkem zajímavým perkům, které vám změní herní styl a od Power Level 140 si už budete hrát i s čísly. S tím ovšem přichází první zásadní problém a to je samotný leveling. Na Power Level totiž nemá vliv ani level ani perky ani statistiky, ale úrovně vybavení. Vybavení získáváte z výprav, z truhel anebo padá z nepřátel. Samotné výpravy jsou ovšem velice, ale velice stereotypní, otravné a většinou jsou okopírované z kampaně. To by ještě nebylo tak úplně zlé, protože většina z nich má ucházející tempo, ale hra je nastavená tak, že můžete získat gear pouze snad maximálně o deset levelů výš (pokud budete mít mega štěstí) než máte momentálně na sobě. Gear je rozdělen do šesti kategorií a zmíněný Power Level se průměruje. Ve výsledku to znamená, že pokud se chcete dostat na endgame obsah, který začíná od levelu 150, budete muset absolvovat hodně výprav. A nejde to nijak urychlit. Hra sice nabízí boostery na zkušenosti, ale gear budete nacházet bohužel postupně.

Další obrovský problém je podle mě totální nevybalancovanost hrdinů. Postupem času jsem si uvědomil, že postava do pozdějších raidů musí: 1. Být dobrá nablízko 2. Být dobrá na dálku 3. Umět se pohybovat po mapě a za 4. Mít použitelné schopnosti. Díky těmto kriteriím jsou pro mě hratelné momentálně jen 4 postavy a sice: Bucky, Black Widow, Kate Bishop a Iron Man. Ostatní postavy mají v těchto kategoriích značné handicapy, například Thor je silný nablízko, umí létat, ale na dálku selhává a jeho schopnost bifrostu zrovna není nijak zázračná. A třeba takový Hulk není dobrý téměř v ničem, je nemotorný, nikam se nedostane rychle, na dálku katastrofa. Ale já neříkám, že by to mělo být špatně, jen by potřeboval přepracovat herní styl a udělat z něj například pořádného tanka, co má aspoň nějaký damage. 

Jakmile se s hrdinou dostanete na úroveň 150, odemknou se vám raidy, díky kterým se váš Power level může vyšplhat až na 180. Raidy jsou skvělé, jsou zábavné a vyžadují už určitý skill v hraní. Je tu ale jedno velké ALE....raidy jdou hrát jen ve čtyřech hráčích, což je podle mě největší momentální problém. Hra je totiž už prakticky mrtvá, denně hru hraje pouhých 500 hráčů z celého světa a šance, že se k vám napojí další 3 hráči je prakticky nulová (multiplayer má totiž region lock). Díkybohu na Steamu existuje skupina, kde si hráče dohledáte. Pořád ale nechápu tohle rozhodnutí, že sólo hráč se na nejvyšší power level nikdy nedostane a je potřeba shánět lidi na téměř mrtvou hru. Jinak raidy již vyžadují týmovou spolupráci a bez nastudování jejich guidů si ani neškrtnete, protože je většinou potřeba, aby každý z hráčů provedl nějakou akci. Nelze, aby jeden stál a tři to odehráli sami, ale je to věc, která je dělá zábavné. Proto taky celkem zamrzí absence ingame chatu. Ve hře je funkce Push-to-talk, ale s Číňany si moc nepokecáte. 

Kromě toho ještě hra trpí občasnými bugy ve formě nespuštění scriptů. Doděláte objective, ale hra to nezaregistruje a stále po vás chce vymydlit všechny nepřátele, přestože tam žádní už nejsou. Někdy to lze vyřešit načtením checkpointu, někdy se musí resetovat mise. Stalo se mi dokonce, že jsem porazil bosse, hra to zaregistrovala, ale nechtěla ukončit misi a hra zamrzla v bodě, kdy se čeká na nápis "Výprava dokončena", který ale nepřišel a musel jsem hru dokonce vypnout úplně. Občas se neobjevovaly titulky, občas se objevily titulky pro neslyšící, jednou dokonce šly titulky napřed. 

V závěru bych akorát vyzdvihl skvělý hudební doprovod, kdy mě hudba neomrzela ani po 80 hodinách i když se opakuje, celkem fajn grafiku a rovněž skvělý dabing postav, kde rozhodně figuruje Nolan North jako Tony Stark, Troy Baker jako Bruce Banner, Laura Bailey jako Black Widow a Christopher "Kratos" Judge jako Black Panther.

Pro: příběh, postavy, hudba, raidy, voice-acting, grafika

Proti: zdlouhavé levelování, otravné vedlejšáky, nevybalancovanost postav, bugy, nešťastně vyřešený end-game obsah, podpora hry končí v březnu 2023 :(

+13

Secret Files: Tunguska

  • PC 60
Od Tunguzky jsem si hodně sliboval. Jednak mi tunguzská katastrofa přijde jako zajímavé téma, a pak také hra nemá úplně špatné hodnocení. Bohužel se však jedná o menší zklamání. Sice zde občas můžu na střídačku ovládat dvě postavy nebo listovat v dobře zpracovaném deníku, ale příběh mě moc nezaujal, což je u adventury celkem problém.

Co mě však zaujalo, je Ninin hlas. Ten je tak nepříjemný, že jsem si na něj nezvykl po celou dobu hraní. Doufám, že v dalších dílech má anglická verze lepší obsazení. Za nejlepší lokaci považuji irský hrad a Irsko jako celek, a pak se mi hodně líbilo i samotné okolí řeky Tunguzky.

Jedná se o klasickou Point and Click adventuru, takže jsem do svých někdy bezedných kapes sebral mnoho zbytečných předmětů, mezi nimiž byl i závitník, na který jsem snad v žádné jiné hře nenarazil. Nina se po dvojkliku nerozběhne, ale rychlé opuštění lokace funguje.

Jak to dopadlo s postavami (hlavně s kanalizačním dělníkem) a nepovedené scénky na konci, byly celkem vtipné, ale moc se mi sem nehodily. Stejně tak i závěrečná hudba byla trochu mimo. Mrzí mě, že z toho zajímavého tématu autoři nevytěžili víc, než další záchranu před ovládnutím světa. Další díly ale vyzkouším.

Pro: zajímavé téma, dvě ovládané postavy, deník, Irsko, Tunguzka

Proti: nevyužitý potenciál tunguzské katastrofy, hlas Niny, konec

+13

Saints Row

  • PC 55
Saints Row – what a herní série! Tedy prvního dílu si skoro nikdo ani nevšiml, druhý díl zaujal pár obskurních fanoušků GTA, ale třetí díl, ten už pomalu získával kultovní status! Čtvrtý díl pak té šíleně nadsazené a zběsilé akci plné humoru nasadil korunu. A popravdě u mě si získal i neoficiální titul hry roku. Není tedy divu, že k pátému přírůstku do rodinky jménem Saints Row jsem přistupoval příjemně naladěn, natěšen a nezatížen instantními nepříliš pozitivními reakcemi.

Úvod do hry zůstal stylu Saints Row věrný – okamžitá akce, humor a maximální customizace hlavní hrdinky. Místy se cítím těmi informačními tabulemi a obrazovkami odemykající stále nové a nové funkce, či achievementy zahlcen. Příjemným překvapením je solidní důraz na příběh. Je paradoxní, že v arkádové šílenosti, v téhle přepálené rubačce, krystalizuje příběh jako nejsilnější stránkou celé hry. Chci tím říct, jak je úžasný? Ne. Chci tím bohužel říct, že zbytek herních aspektů skutečně pokulhává.

Již po 1-2 hodinách střílení jsem z toho střílení totálně ustřílený a divím se, že právě tento neduh nezmiňuje více hráčů. To střílení je totiž strašně tupé a nezáživné. V rámci každé mise na vás nabíhá naprosto nelogické, a tedy pro Saints Row poměrně logické množství nepřátel. Přebíjení vyloženě otravuje a glory kills se rychle okoukají. Držíte pořád, ale opravdu pořád spoušť a zcela monotónně, bez sofistikovanějších manévrů, bez krycího systému chrlíte stovky nábojů všemi směry. Absolutně nechápu, jak polonahý rebel s apačským čírem může ustát i 4-5 zásahů přímo mezi oči. Nemá to pro mě drive, zápal, nemotivuje mě to, nevidím v tom zábavu... Ačkoli prostředí se snaží hýřit nápady, samotná náplň misí zůstává prakticky stejná. Pokaždé musíte lobotomicky vystřílet vyšší desítky identických nepřátel a ono už je jedno, jestli u toho stojíte uprostřed ulice nebo ležíte na střeše jedoucího auta. Je to úmorné. Já už chci radši závodit!

Město vypadá pěkně, ale jízdní model od doby třetího dílu nedoznal žádných vylepšení. Zamiloval jsem si možnost rozjet doslova na sračku jakékoli překážky, které se u silnice vyskytují. To je ta nadsázka, kterou máme na Saints Row rádi – stromečky, keře, ploty, lavičky, lampy – nic z toho vás nezpomalí a ve zpětném zrcátku na ulici z toho zůstane pěkná bramborová kaše. Stran ovládání aut mě ale vyloženě irituje, že stisknutí ruční brzdy ZRYCHLÍ vozidlo a dostane vás do plynulého smyku, který podivuhodně trvá téměř do doby, než brzdu zase pustíte. Fyzika táhnutí předmětů za vozidlem je pak třešinkou na dortu. Kdo nezažil, nepochopí… Jak může být u „GTA-like“ hry prvek střílení a prvek jízdy největším průserem, je mi záhadou…

Dostal jsem se odhadem do čtvrtiny hry a cítil jsem, jak se musím pokaždé nutit, abych u toho vydržel aspoň půl hodiny a pak mi to došlo… Já vlastně nemusím. Ačkoli většinou trpím chorobným pocitem, že rozehranou hru a rozkoukaný film musím dokončit, tak zde jsem si dopřál ten osvobozující pocit a vysral se na to. Čas je příliš vzácný, než abych trpěl další a další stereotypní střílení bez nápadu jen proto, že třeba tam za rohem se bude skrývat konečně zábavná mise. Ta hra jako celek není nejhorší, dal jsem šanci ještě pár vedlejším aktivitám, jenže kromě tradičně nejlepšího Insurance Fraud všechno končí zase tím stejným, nekonečným střílením… Takže ne.
+13

Chorus

  • PC 60
Od Chorus jsem si zpočátku hodně sliboval. Souboje jsou velice podobné EVERSPACE a Galaxy on Fire 2, ale speciální magické schopnosti hlavní postavy ve stylu star wars jim přidávají na zajímavosti. Důraz na charakterizaci hlavní postavy také potěšil, takže jsem čekal i nějaký ten zajímavý příběh. Bohužel postupně hra začala ztrácet na tempu a to jak příběhově tak co se týče soubojů.

Zpočátku bojujete jen proti stíhačkám s různými schopnostmi a jakmile začnete dostávat schopnosti jako driftovat ve vesmíru nebo teleportaci, tak hra je na svém vrcholu. Bohužel pozdější souboje pro mě hodně sráží dolu mizerné boje proti velkým lodím. V zásadě jen stojí na místě mezitím co jim zničíte všechny zničitelné prvky jako střílny, motory a reaktory. Takže ani na vysokou obtížnost nepředstavují žádný problém, protože i když vás zraní, tak stačí jen přeletět na jejich spodek a počkat, než se vám dobijí štíty. Dále mise ve "spirit lodi" je asi nejnudnější část hry. V zásadě nastoupíte do pomalé lodi s kanóny, které sejmout cokoliv na co zamíříte během vteřiny.

Čím déle hra trvá tím nudnější mi přišla. Nemožnost přeskakovat rozhovory a získání naprosto OP zbraní a schopností vyústilo u mě v koloběh, kdy většinu času jen posloucháte rozhovory mezi postavami, pak následuje 20s souboj a pak zase posloucháte, což není něco co bych očekával od hry tohoto typu.

Ani vylepšování lodi mě moc nezaujalo. Většinu hry jste nuceni používat pouze jednu loď u které vylepšujete štíty a brnění bez jakékoliv vizuální změny, takže celý element vylepšování mi přišel, že byl zakomponován jen aby se neřeklo. U zbraní je to trochu lepší, protože dostanete na výběr z pár možností, ale v 90% jde jen o to že ta další zbraň má trochu lepší dmg a těch zbylých 10% je o tom jestli raději střílíte rychle slabší střely, nebo pomaleji silnější.

Celý herní svět na mě působil tak nějak mrtví, jako kdyby veškerá civilizace byla po smrti a zbytky lidí byli integrováni do svých vesmírných lodí. Kromě hlavní postavy, kterou uvidíte v pár cutscénách jsou všechny postavy zobrazeny jen svou lodí a fotkou jejich tváře. Dokonce i když vlezete do vesmírné stanice, tak se vám ukáže jen jak vaše raketka zajela do garáže, kde si jí můžete vylepšit. Téhle hře by extrémně prospěla nějaká ta vesmírná kantýna, kde by člověk alespoň trochu nabil dojmu, že v tomhle světě jsou skuteční lidé.


Ve výsledku tedy mohu pochválit snad jen audiovizuální zpracování, kdy uprostřed soubojů hra vážně stojí za to. Stíhačka se skvěle ovládá a zvuky různých zbraní a místy hláškující AI vaší lodi mi přišlo jako dobrý dodatek. Škoda že ve všech ostatních částí Chorus pokulhává.

Pro: Souboje proti nepřátelským stíhačkám a menším lodím.

Proti: Repetitivní mise, fádní dialogy bez možnost přeskočení, souboje proti větším lodím, minimální možnosti úpravy lodi

+13

Trüberbrook

  • PC 60
Řeknu to bez vytáček, Truberbrook mě zaujal v podstatě jen díky titulnímu poetickému záběru na jezero. Kromě toho jsem o hře moc netušil, očekávání byla i přesto relativně vysoká. Co přesně jsem vlastně očekával? Těžko říct, možná něco lehce poetičtějšího a méně infantilního - snad ve stylu Kentucky route zero. Nemohl jsem být více vedle. TB je klasická adventura jak vyšitá, se všemi klady a zápory. Za mě zde bohužel více vyčnívaly ty zápory. Hra je tak nějak nesourodá. Povedený úvod u benzínové pumpy (připomněl výše zmíněné KRZ) a následné úvodní titulky při cestě do hor se opravdu povedly. Pak už nastává klasická statická adventurní nuda. Úsměvné překážky/úkoly/kombinace divných předmětů/natahování herního času... nazvěte si to jak chcete... pro mě jednoduše ztráta času a zbytečnost. Dialogy taky nic moc, pokus o nějaký ten...hm... humor. A k tomu příběh, který je jedna velká slátanina aspoň toho zatraceného cestování v čase nás mohli ušetřit. Abych to svoje láteření nějak završil, je to tak padesát na padesát. Výborně zpracované prostředí plus atmosférická hudba versus nudné a nucené herní mechaniky a béčkový nebo céčkový příběh. Pro mě ale první dva zmíněné aspekty byly vždycky na prvním místě... a pak překvapení v podobě interaktivní skladby na festivalu - do hry to moc nezapadalo, ale bylo to výborné.

And thus, Truberbrook, I'll make you mine...

Pro: Herní prostředí a animace, hudba + koncert na náměstí

Proti: Příběh, herní mechaniky (hráči <15 let necht´ si nevšímají, jsem asi už fakt starej)

+13

Shenmue

  • PS4 85
Shenmue je krásná adventura z počátku tisíciletí, která nabízí vtahující interaktivní zážitek, kdy na cestě za pomstou máte k dispozici minimální HUD, čas běží v reálném (herním, urychleném) čase a minimapa s vyznačenými body neexistuje. Díky spojení s jednoduchou, ale chytlavou zápletkou, si mě hra dokázala hnedka získat. 

Náplň hry je sice značně stereotypní, ale krásně namixovaná, že to je furt zábavné. Neustále se vyptáváte ostatních NPC, které vás směrují správným směrem, občas dojde na bitku, na nějakou interakci s objekty, na minihru, a potom se celý cyklus znovu opakuje. Dialogy jsou řízeny automaticky, hlavní hrdina se pokaždé vyptává na současný úkol, výběr dialogů neexistuje a hře to pomáhá na spádu. Samotné dialogy jsou občas vtipné, místy divné, díky různorodým postavám, a díky tomu, že hlavní hrdina Ryo je typický japonský sigma muž. Mechanika reálného času je zde obzvláště důležitá, protože si hráč musí hlídat čas, v kolik hodin otevírají obchody a v kolik se musí dostavit na důležitá místa. Čas nelze přetáčet, kromě večerních hodin, kdy se jde poctivě spát, nebo když hra chce posunout příběh. Nemožnost přetáčet čas mi asi nejvíce pomohla vtáhnout do hry. Kolikrát to člověk může využít pro hlubší průzkum světa, když například má hotový úkol a jen čeká až skončí den. Zde je veliká škoda, že při navazování konverzací, se Ryo neustále dokola ptá na to samé, a zrovna na to, co souvisí s úkolem, i když už je dávno splněný. Náhradou může být okolní interakce s objekty, například herní automaty, ale pokud to člověka omrzí, není už nic moc co dělat. Absence minimapy zde není ke škodě. Veškeré lokace nejsou extra velké a po nějaké chvíli opadne počáteční dezorientace. Vadou na kráse je poměrně velké nevyužití některých lokací, které slouží spíše jako dlouhý průchod mezi domovem a hlavní lokací, ve které se odehrává většina děje. I přes všechny tyto neduhy se ale jedná o kvalitní herní zážitek.

Hru v mých očích sráží hlavně jedna silně natahovaná část v druhé půlce hry (brigáda), která sice samotný interaktivní zážitek prohlubuje, ale nic to nemění na tom, že to je silně natahované, obzvlášť, když hráč nemůže opustit lokaci, dokud nenastane 22. hodina večer. Dále nejsem tolik nadšený ze soubojového systému. Beru samozřejmě v potaz stáří původní hry, ale přesto je souboják poměrně dost neresponzivní. Ve hře se průběžně můžete naučit nové kousky, jak někoho pořádně nakopat. K tomu se musíte naučit sérii tlačítek na ovladači, které ačkoliv jsem mačkal, málokdy se mi povedlo dané kung-fu kousky provést. Vůbec nepomáhalo, když se vyžadovalo současné zmáčknutí tlačítka a úhybu zpátky, když se zároveň kamera (kterou neovládám) hýbe sem tam, a úhyb dozadu se změnil ze šipky vlevo na šipku vpravo a podobně. Po většinu času jsem mačkal cokoliv, a doufal že se ze souboje nějak dostanu, ve většině případů to naštěstí fungovalo.

Hru tedy hlavně stěžuje její zastaralost, na ovládání je to hodně znát, přesto se však nejedná o nic, co by nešlo překonat a hru si neužít. Já si jí právě dost užíval, díky její jednoduché náplni, vtahující interakci a chytlavému příběhu. Remasterovaná verze, nebo spíše HD port pro další platformy je celkem OK, ale na některých místech padali fps, což mi přijde k celkové velikosti a "náročnosti" hry zbytečné a určitě se tomu dalo vyvarovat. Přesto jsem vděčný za tenhle port. Na druhý a třetí díl se dost těším, i přesto že vím, že se v nich nedočkám rozuzlení.

Pro: Příběh, jednoduchost, vtahující interakce

Proti: Zastaralé ovládání, neresponzivní combat, natahovaná část v druhé půlce hry

+13

Secret Files 3

  • PC 70
S každým dílem této série zároveň přichází i nějaká ta novinka. Zatím co ve dvojce došlo ke změně dabingu, tady mě hned po tom, co jsem spatřil loga vývojářů, musel odpovědět na čtyři otázky, a podle toho se vytvořilo herní menu. Opravdu originální způsob, jak si upravit vzhled hlavní nabídky.

Začátek za jakéhosi zloděje, který se podobal libovolné hlavní postavě ze série Assassin's Creed, nebyl špatný a ta akční pasáž mě celkem bavila. Na druhou stranu jsem rád, že zbytek hry se držel ve starých kolejích. Hratelných postav je tu celkem pět, ale na rozdíl od předchozích dílů jsem všechny ovládal jen chvilku, mimo Niny, s níž jsem prošel téměř celou hru. Za nejlepší lokace považuji ty snové, hlavně postapokalyptickou budoucnost. Ostatní mě moc nezaujaly a jistě je v hlavě dlouho mít nebudu.

Příběh je snad ještě uhozenější, než dříve, a tak jsem ho ani moc nevnímal, protože bych se musel jen smát, co všechno jsou tvůrci schopni vymyslet. Mihne se tu třeba Leonardo da Vinci nebo Archimédes a minihry zahrnují mimo jiné souboj robotů či bloudění podmořským labyrintem v ponorce. Adventurní principy tu ale fungují dobře a o nějakých složitých řešeních různých situací tu nemůže být ani řeč.

Z neduhů musím zmínit občasné bugy, kdy postavy občas hýbají rty, ale dabing se jim moc netrefuje do pusy. Hra nabízí i dvě rozhodnutí, ale ta jsou dle mě v podstatě k ničemu. Sice se mírně změní zakončení a medailonky některých postav (nikoli však červeného telefonu), ale reálně vlastně dojde jen k přeskočení jednoho rébusu. Na zakončení jsem si u této série tak nějak zvykl a znovu za moc nestálo. Finální statistiky ale opět potěšily.

Pro: nastavení hlavního menu, začátek, pět hratelných postav, snové pasáže, finální statistiky

Proti: příběh, bugy, konec

+13

This War of Mine

  • PS5 85
This War of Mine je survival hra, kde spravujete životy vašich svěřenců ve válce zmítané zemi. Vaším nejdůležitějším úkolem bude sehnat zásoby jídla, léků a materiálu na správu vašeho přístřešku. Do cesty se vám budou stavět nemoci, zranění, armáda, rebelové, jiní přeživší, ale taky hlad, zima a v neposlední řadě citové rozpoložení vašich postav.

Příběh se točí pouze okolo přežití a kolik ze své lidskosti jste ochotni obětovat pro vlastní přežití. To je alfa a omega celého příběhu. Ano každá z postav má svůj příběh, který si můžete přečíst, čím byli před válkou, jejich neduhy, nebo naopak pozitivní vlastnosti a pro milovníky loru, jak dělané. S tím souvisí i pár dalších věcí např.: vaše postava může být závislá na tabáku, kofeinu nebo alkoholu, v tu chvilku budete muset zajistit danou komoditu, aby vaše postava byla spokojená, pokud tak neučiníte, může propadnout depresi a když bude mít dlouho neřešenou depresi, může to dojít až k sebevraždě. Dostat vaší postavu do deprese, je zde vcelku jednoduché stačí neřešit závislost, obrat o zásoby nevinné přeživší, někoho zabít atp.

This War of Mine je situovaná do 2D pohledu a působí jak ručně kreslená tuší. Graficky hra působí truchlivě, což má navodit danou pochmurnou atmosféru a s tím souvisí hudba, která je skvěle zapracována. Celkově atmosféra je zpracována výborně a navozuje strasti a hrůzy války.

Jak jsem již psal vaším hlavní náplní je přežití. K tomuto účelu budete mít k dispozici od 1 do 4 přeživších, každý je dobrý na něco jiného a musíte se přizpůsobit strategii, kterého na co použijete. Přes den se budete starat o své obydlí, jako uklízet sutiny, craftit nástroje, opravovat přístřešek, nebo vařit. K tomu vám budou sloužit různé předměty na odklízení sutin vám poslouží lopata, k otevření zamčených dveří zas pak páčidlo, nebo paklíč, ale pozor všechny nástroje mají svou životnost a po určitém množství použití se nenávratně zničí. Jak to bývá po dni nadchází noc a zde přichází nejdůležitější část gameplaye. Musíte se rozhodnout, samozřejmě dle počtu přeživších, kdo půjde spát, kdo bude hlídat a kdo půjde do města na "lov". Nedáte-li nikoho na hlídku, může se stát, že se k vám někdo vloupá a nejen, že vás obere o zásoby, ale může zranit, i vaše spící přeživší. Nadáte-li nikoho spát, budou všichni unaveni přes den a nestihnete toho tolik přes den. Nepůjde-li nikdo na "lov", nebudete mít tolik potřebné zásoby. Jakmile máte rozdělené úkoly, je čas připravit se na "lov". Než vyrazíte do víru města, je potřeba si vybrat kam. Hra vám i napoví u různých lokací, co zde naleznete ve větším, či menším množství, zároveň vám i napoví míru nebezpečí dané oblasti. Takže máte vybranou lokaci, teď co si vezmete sebou? Váš inventář je značně omezený, takže se musíte pečlivě rozmyslet co si vezmete. Samozřejmě nemusíte si vzít nic, ale zas se vystavujete riziku, že v lokaci bude spousta suti, ano tu odklidíte i rukama, ale trvá to značně déle, než s lopatou, také můžete narazit na zamčené dveře, nepřátelé. Jakmile máte zvolenou oblast a vybavení, tak se jde na lov. Objevíte se v lokaci, kterou jste si vybrali a jdete si pro zásoby, které jsou rozesety po celé oblasti. Po cestě můžete narazit na jiné přeživší, kteří můžou být nepřátelští a nebo jsou též na "lovu" a podělí se s vámi. Také se můžete dostat do oblasti, kterou obývají nevinní přeživší a na vás je jak se zachováte. Buďto je okradete a můžete propadnout depresi, že jste okradli nevinné, nebo se vrátíte s prázdnou a vystavujete se riziku, že nebudete mít co jíst.

This War of Mine se hraje celkem příjemně, jak již se psal je zde zásadní atmosféra, která je výborná. Ve hře jsem nenarazil na žádné buggy a ani nečekané pády hry. Jedinou výtku, kterou mám je k ovládání, které na konzoli není zrovna komfortní a kor když se snažíte projít kolem schodiště a vaše postava se pokaždé vší silou snaží schody sejít/vyjít, ale to je tak jediné.

Závěrem se jedná o kvalitní titul, který by neměl chybět v knihovně, každého milovníka survival her, jelikož aspoň za mne je to jedna z nejlepších survival her, co je na trhu, ale každý si musí určit sám. Někomu třeba nemusí sedět 2D pohled a že je to spíš takovou strategii.

Pro: atmosféra, grafika, hudba, postavy, systém přežití

Proti: ovládání na konzoli

+13

The Legend of Zelda

  • 3DS 80
Vždycky jsem si myslel že mou vstupní bránou do světa Legend of Zelda bude až Breath of the Wild, ale pak se mi dostal do rukou retro konzolka Nintendo Game & Watch ve verzi právě s hrami Legend of Zelda (Jako platformu zde na databázi jsem vybral 3DS, které se mi zdálo asi nejpodobnější). Pustil jsem se tak do úplně prvního Linkova dobrodružství a i přes pár slabších chvilek, kdy jsem s tím vším chtěl seknout se až do konce nemohl od hry odtrhnout.

Ale zpátky na začátek. Hned po spuštění jsem si vzal svůj meč a začal prozkoumávat. A bloudit. A umírat. A znovu bloudit a znovu umírat. Asi po hodině hraní se mi podařilo najít a dokonce i dokončit první dungeon. Ale začalo přituhovat a nedalo se říct že já bych byl o mnoho silnější než na začátku. A tady jsem narazil na aspekt, který bych miloval pokud by se mi hra dostala do rukou v mých dětských letech, ale dnes už na něj bohužel nemám tolik času.

Prozkoumávání, ne takové jak ho známe z dnešních her s mapou celého světa plnou otazníčků, ale zevrubné prozkoumávání, kdy každý kámen, keř nebo skála může skrývat skrytý vchod s nějakým tím bonusem. A tak se hned přiznám že jsem většinu hry procházel s návodem, který mi pomohl takováto místa nalézt. Je to sice velké zjednodušení, ale nedokážu si představit, že bych se bez něj dostal dál jak do poloviny hry. Nejde ovšem o výtku, hra je v tomto ohledu plně poplatná své době a mě to velice bavilo.

Stejně tak mne bavilo prozkoumávaní dungeonů, souboje s bossy i jednotlivými monstry, na kterých se skvěle projevuje nejen získané lepší vybavení, ale hlavně velké zlepšení ve skillu hraní a monstra, která mohla ze začátku představovat problém jsem nyní zvládal hravě. Moje jediná výtka tak směřuje k lehce neohrabanému ovládání. Link se pohybuje jen ve čtyřech směrech, takže je občas trochu náročnější trefit nějakou přesnou mezeru nebo průchod. Ale největší problém přichází s nepřáteli, kteří se snaží otáčet směrem k vám ale zároveň jdou zranit jen z boku nebo zezadu. Souboj s nimi tak vyžaduje více mrštnosti než ovládání nabízí. Každé setkání s tímto nepřítelem tak vždy bylo zdrojem frustrace.

Jinak se však i po všech těch letech stále jedná o velmi povedenou a milou hru, která má stále co nabídnout.

Pro: Prozkoumávání, Nestárnoucí grafika

Proti: Neohrabané ovládání

+13

Psychonauts

  • PS5 80
Po Psychonauts jsem pokukoval už prakticky od vydání (že už je to 18 let, mne trochu děsí). Kdysi jsem na Steamu odehrál i první úroveň, ale až s letošní herní výzvou jsem se konečně k prvotině Double Fine Productions odhodlal.

I když to nebyl výlet vždy úplně příjemný, bezesporu šlo o zajímavý exkurz do již celkem vzdálené herní historie. U hry je předně třeba ocenit obrovskou kreativitu autorů a absolutní originalitu herního světa. V tomhle na Psyhonauts nemá z konkurence takřka nikdo. Úrovně jsou diametrálně odlišné a to dokonce do té míry, že se modifikuje celá hratelnost. Propojení s psychikou a duševními problémy postav je geniální a skvěle funguje. Úrovně obsahují parádní detaily (byť už ne v úplně pohledné grafice) odkazující na nemoc či trápení dané postavy. "Světy" se povedly prakticky všechny, za speciální zmínku však rozhodně stojí miniaturní město s gurelliovými rybími bojovníky a Waterloo.

Příběh samotný je ulítlý a díky velmi příjemnému humoru, pro který jsou autoři proslulí, není děni v Whispering Rock Psychic Summer Campu jen bezduchou omáčkou. Naopak jde díky zábavným charakterům i rozvíjení zápletky o jeden z hlavních pilířů, na kterém hra stojí. Psychonauts jsou však stále převážně plošinovkou. A paradoxně trochu selhávají právě v tomhle aspektu...

Ne, že by byly ty plošinky a překážky špatně nadesignované, problém tkví v ovládání. To nezestárlo vůbec dobře a domnívám se, že i před těmi takřka dvaceti lety muselo být pro některé hráče kamenem úrazu. Takřka ve všech úrovních jsem s ovládáním Raze a neposednou kamerou lehce zápasil. Mnohdy se hlavní hrdina na plošince prostě nezachytí, jindy nesmyslně mine natažené lano. Úplný Mordor však nastává až v poslední úrovni příhodně nazvané "Meat Circus", kde se dostavila nefalšovaná a ve hrách již dlouho nepocítěná frustrace (a to prosím mluví fanoušek soulsovek). Poslední úroveň je totiž z větší části omezena časem a ten malej prevít prostě ne a ne skočit jak má. Pocit, že za nezdar nemůžete ani tak vy, jako spíše nešikovnost vývojářů a hloupá designerská rozhodnutí zážitek ze hry hodně kazí. Vůbec se už nedivím, že podle statistik je mezi těmi kdo pokořili předposlední a poslední regulérní úroveň hry značný rozdíl. Pocitu z konce hry rozhodně nepřidala i náhoda (?), že mi zrovna v poslední pasáži hra jednou spadla a já kus otravné úrovně musel absolvovat znovu.

Po stránce hratelnosti mě tak hra nejvíce naštvala na úplném konci, kdy by měla spíše zářit. Pocit vzteku mě chvílemi ponoukal i k horšímu hodnocení, nakonec však nesporné kvality převážily a já vzhledem ke staří hry oko přimhouřil. Při chvílemi nepříjemném hraní jinak skvělé plošinovky se mi tak v hlavě usadila svůdná myšlenka – předloňský Psychonauts 2 musí být naprosto famózní kousek... Tak snad dříve než za dalších osmnáct let.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 2.  Debut:  Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 10 a více vydaných plných her." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 144. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Úžasné nápady; odlišné úrovně s rozdílným tempem i hratelností; příjemný humor; fajn příběh i postavy

Proti: Nepřesné ovládní a s ním spojená frustrace v některých pasážích

+13

Fire Emblem: Three Houses

  • Switch 90
Díl Three Houses byl mým prvním vstupem do série Fire Emblem. O hře jsem věděla jen to, že je tam velké množství postav a že souboje jsou tahové. Prvotní dojmy byly lehce zmatené, když jsem poprvé vstoupila na půdu kláštera a nahrnulo se na mě strašně moc věcí a dialogů, ale velice rychle jsem různé mechaniky pochopila a začala je využívat ke zlepšení mého týmu spolubojovníků.

Nejprve k postavám, které tvoří podstatnou část hry a určitě dělají tu hru takovou, jaká je. Postav je fakt hodně. Navíc ty postavy jsou i propracované, každá z nich sleduje jiné cíle v životě, má jiné hodnoty, názory a záliby. Za těch několik desítek hodin jsem je poznala opravdu hodně, avšak i ke konci jsem o nich stále zjišťovala něco nového. Co mě na tomhle systému interakcí s jinými postavami bavilo asi nejvíce, tak byly rozhovory těch postav mezi sebou. Jak jsem zmínila, ty postavy jsou dost odlišené od sebe, takže jejich dialogy (ve hře označené jako support), které prohlubují jejich vztahy, mě hodně bavily a vždy jsem se těšila na novou dávku interakcí. Některé byly dojemné, u některých jsem se zasmála a jiné byly zase vážné a spíše smutné. Protože jsem hrála za "červené", tak jsem si užívala dialogy s Bernadettou nebo třeba Dorothea je měla skvělé. Dalším plusem bylo to, že ty postavy se nejen rozvíjely mezi sebou, ale každá z nich zažila nějaký větší či menší osobnostní růst a bylo příjemné vidět, jak postupně dospěly (na začátku hry jsou to vlastně studenti). Myslím, že hodně těmto rozhovorům napomáhal i naprosto perfektní japonský dabing, kdy jsem některé postavy poslouchala přímo s radostí (například Hubertův tajemno-cynický hlas nebo Petra, u které bylo znát že s jazykem země Fódlan bojuje, neboť to není její rodilá řeč). Samozřejmě je možné s jednou vámi vybranou postavou (s jistými omezeními) začít i romantický vztah a také některé postavy na základě hloubky vztahu mohou na konci hry skončit spolu jako pár. 

Druhá polovina hry obsahovala jistý zvrat (zvratů je tam teda více), se kterým přišla i počáteční depka z toho, co se v následujících měsících bude dít a co bude zřejmě nevyhnutelné. Myslím to, jak se moje strana obrátila proti zbylým dvěma a stali se z nás protivníci. A jelikož jsem nedokázala moc studentů přebrat v první polovině hry na moji stranu, tak mě čekalo velmi smutné zabíjení studentů, se kterými jsem si vybudovala trochu vztah. Jistě, jen výjimečně je nutné je zabít, když cílem v boji je commander, ale někdy nebylo zbytí a to ticho, které nastalo, když jsem zabila nějakého studenta, bylo ohlušující a bylo mi z toho hrozně (já vím, jsou to jedničky a nuly, ale i tak). 

Hra ovšem není jen simulátorem socializace, a tak jsem podstatnou část herní doby strávila na bojišti. Jak jsem zmínila, boje probíhají na tahy a jelikož mám ráda tahové souboje, tak jsem si i tuto část užívala. Zpočátku jsou postavy jen málo specializované a liší se v podstatě jen typem používané zbraně. Ale postupem času, jak jsem těch bitev odehrála více, jsem je mohla začít více zaměřovat na určitý typ povolání a zvolit, čím se stanou. Některé jsem tak dopracovala na ozbrojené rytíře na koních či wyverně, ale trochu jsem podcenila dovednost "riding", na kterou jsem se měla začít zaměřovat u všech i dříve. Až později jsem totiž zjistila, že tato dovednost je třeba u většiny povolání v master ranku, a tak velká část mých bojovníků stejně chodila po bojišti pěšky. Ne, že by to až tak vadilo (na mojí obtížnosti určitě ne), ale zase jsem přišla o všechny ty dark knighty a jim podobné. 

Samotná bojiště nabízela několik typů map, kdy některé z nich obsahovaly různá políčka, která poskytovala těm, kteří na ně stouply, výhody, ale i nevýhody. Takže někdy bylo třeba dopředu dost přemýšlet, kam si moje postavy stoupnou a také brát v potaz dosah nepřítele. V průběhu hry jsem narazila i na několik bossů, kteří měli trochu jiné systém v jejich zabíjení (aspoň co se týká bossů typu beast). Občas se na dané mapě vyskytovala i zamčená truhla nebo třeba políčka s teleportací či zamčené dveře. Jen je škoda, že tyto prvky obsahovaly většinou jen příběhové mapy a že jinak nebyly více využity. Zábavné mi přišly mise, které mi zadali přímo moje spolubojovníci a které se týkali jich osobně. Ty právě často obsahovaly nějaký nový prvek na bojišti.

Celý tento skvělý základ doplňuje hudba, která se mi za ty desítky hodin neoposlouchala, již zmíněný japonský dabing, zajímavý příběh, zvraty v něm a také činnosti, které hráč může vykonávat v rámci průzkumu kláštera a školy. Třeba výuka se mi dost líbila, i když šlo jen o rozdělování bodů do schopností a jejich levelování, ale to piplání těch postav a jejich vylepšování mě moc bavilo. Dobré bylo také odpovídání na zvídavé dotazy mých studentů a nutnost trefit se do té odpovědi, které by se jim líbila. Což se mi teda moc nedařilo, protože buď jsem vůbec nevěděla, co na tu otázku odpovědět, nebo když už jsem byla přesvědčená, že je to dobrá odpověď, tak byla špatná.

Hra nabízí velkou znovuhratelnost, protože jsem ji zatím prošla jen za jednu stranu a tedy i z jejího úhlu pohledu na dění. Ale zatím mám trochu problém se do hry pustit právě kvůli tomu, co jsem popsala ve spoileru.
+13