Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Dark Souls

  • PS4 85
„YOU DIED“ jsem na své obrazovce viděl tolikrát, že to snad ani není normální, ale hru jsem nakonec s odřenýma ušima a pocením krve dokončil.

Herní výzva 2022 – 2. Cesta do středu země  
Odůvodnění: Ve hře se nachází podzemní katakomby a další různé lokace v podzemí.

FromSoftware studio je známé svou vybroušenou hratelností, která je velice náročná, ale férová. Já osobně nejsem velkým RPG hráčem a většinou se setkávám maximálně s akčními adventurami s prvky RPG, jako je třeba jednoduchý crafting systém, vylepšování dovedností nebo nějaké ty statistiky u předmětů. Některé RPG jsem už dohrál (viz. Bloodborne), ale až tady u Dark Souls jsem si připadal, že skutečně hraji RPG. Nikdy jsem nevystřídal tolikrát oděv a zbraně. Hra mě k tomu neustále nutila, abych měl větší šance na přežití a postup dále. U Bloodborne jsem oděv nebo zbraně skoro vůbec neměnil a pouze si neustále vylepšoval ty samé dokola.

Nepřátelé všeho druhu a různých designů, si zde každý vyžadují jinačí přístup k taktice. Všichni fungují na klasické bází správného načasování útoku, obrany a úhybu. Do toho, je taky důležitý dostatečně silný arzenál a statistiky dovedností, které se vylepšují získáváním duší (bodů) z padlých nepřátel. Když se hráč někde zasekne, například u Bosse, může si zvýšit šance na úspěch tím, že se pořádně vylepší.

Zde přichází aktivita typická pro RPG hry, kterou ale z hloubi duše nenávidím. Je to grind. Když jsem se k němu uchýlil, málokdy jsem u něho vydržel, protože mě silně nebaví. Když jsem se k němu nehodlal uchýlit, strávil jsem spousty zbytečného času u Bossů. Tohle mi kolikrát přivodilo akorát tak nechuť ke hraní. Je to takový začarovaný kruh, ale nakonec jsem se dostal k závěrečným titulkům, takže i bez většího grindu, lze hru dohrát. Jednou se mi grind navíc vyplatil i mimo pouhé vylepšení postavy. Objevil jsem totiž novou lokaci, kterou jsem na začátku hry přehlídnul, a byla dost zajímavá.

Přejdu k další typické věci pro RPG a tím je skvěle napsaný příběh. Ten je zde podávaný minimálním způsobem (pár cutscén a dialogy), a je pouze na hráči, jak moc ho bude vnímat. Já se ho snažil vnímat, ale u mě je problém, že když mezi dvěma klíčovými příběhovými momenty uplyne až několik hodin, tak já mezitím stihnu ten dosavadní příběh zapomenout, a potom už moc nechápu, co to vlastně mám udělat a za jakým účelem. Naštěstí se mi v delším průběhu hry, povedlo zase se vrátit do centra dění.

Jednou jsem četl, že si Pan Miyazaki rád domýšlí sám příběhy, když je někde něco nevyjasněné. Proto zde hra tolik netlačí na tu klasickou příběhovost, jako jinačí hry. Osobně bych ocenil trochu větší tlak na klasické vyprávění, ale respektuji tvůrčí vizi. Navíc, tenhle přístup má taky něco do sebe.

Jak jsem napsal výše…příběh je zde podávaný minimálním způsobem, vedený je však neustále, všude na každém kroku, po celou dobu hraní, aniž by byl jasněji vysvětlen. To je to kouzelné na Dark Souls. Je to ten svět, který hráči prozkoumávají, jeho spletitý design a propojenost. Každá lokace, každá architektura, nepřátelé, předměty, to vše napovídá. Příběh není podáván hráči na stříbrném podnose, je mu však neustále ukazován. Samozřejmě, že hlavní zápletka je v podstatě daná a hráče navádí tím správným směrem, ale svět kolem, to už je o něčem jiném, a hráč musí zapojit svoji fantazii, aby si to všechno poskládal.

Bez pořádného hudebního doprovodu, by to ale všechno byl jen poloviční zážitek. Krásný mix fantasy a středověké hudby, který je skvělý i na samostatný poslech. Je taky důležité, aby to všechno hezky vypadalo. Grafika mi přišla velice obstojná, hrál jsem taky koneckonců Remasterovanou verzi. Spíše než grafika, to ale táhne umělecké zpracování, které je velice kvalitní. FromSoftware tohle zvládají na jedničku všude, co se týče her od Miyazakiho.

Na konec ještě zmíním pár věcí, a začnu tím samotným herním světem. Pokaždé, když jsem si myslel, že jsem viděl všechno, tak mě hra překvapila zbrusu novou lokací. Všechny jsou tématicky jiné a rozeznatelné, a je zábava je všechny prozkoumávat. Tady nemám asi co vytknout. Další na řadě, jsou Bossové. Všichni měli originální design a ten pocit, který se dostaví, při jejich porážce, byl hodně fajn. Mám rád výzvy, avšak, někteří Bossové mi přišli přehnaně nároční. Mám takové dva, u kterých jsem strávil až příliš mnoho času, že jsem se nejednou rozmýšlel, jestli se hrou nakonec neskončím, protože mě to přestávalo bavit a spíše nehorázně frustrovat. Vím, že je to můj osobní problém, a proto to neberu na vědomí, co se týče výsledného hodnocení. Do mínusek dolů to ale hodím. A nakonec zmíním ještě ovládání. S ovládáním jsem neměl moc velký problém, ale nelíbilo se mi, když jsem zmáčknul tlačítko pro útok, ten útok mi následně překazil úder od nepřítele, ale moje postava potom dodatečně ještě zaútočila, i když jsem to už nechtěl.

To bude ode mě vše. Jsem rád, že jsem si hru zařadil do herní výzvy a že jsem jí nakonec dohrál (pouze jeden z konců a to „To Link the Fire“), i když jsem měl nutkání od ní odejít. Hra mě (až na ty frustrace) dost bavila a rozhodně bych jí doporučil vyzkoušet i lidem, kteří s podobnými hrami nemají zkušenosti, a lidem, kterým hra nejde, tak u ní zkusit trochu déle vydržet, třeba se to nakonec poddá, jako u mě.

Pro: Hratelnost, svět, obecně řečeno „podpis FromSoftware“

Proti: Někteří Bossové jsou přehnaně nároční, občasná nutnost grindu

+13

Czech Soccer Manager 2020

  • PC 85
Herní výzva 2022 - bod č. 1 Novinky z domova

Před lety jsem propadl předchůdci z roku 2002, u kterého jsem utopil hromadu času. Poté, co jsem se dozvěděl o vydání nové verze, musel jsem ji samozřejmě vyzkoušet. Hra si zachovává svůj předchozí vzhled a přidává pouze pár novinek.

Největší novinkou je rozšíření nabízených lig, kdy je pokryta téměř celá Evropa a k tomu některé ligy z celého světa. Zahrát si obyčejnou kariéru, která byla rovněž rozšířena na 40 let, je stále super a můžete si postupně vybudovat silné mužstvo či projít přes řadu klubů, dle vlastní libosti. Zde bych se pozastavil u prvního menšího mínusu, a to u přestupů do jiných klubů. Pokud chcete přestoupit do jiného klubu, dostanete pouze malé množství nabídek a většinou jsou pouze z dané ligy, kterou hrajete, takže dostat se do nějaké zahraniční ligy je téměř nemožné.

Hra kromě obyčejného režimu kariéry nabízí i řadu scénářů, kdy některé jsou převzaty z původního díla, ale řada scénářů je zcela nových a jsou zde přítomny i scénáře od fanoušků. Ke všemu je možné stahovat si nové scénáře a tak vás může čekat řada výzev, které vám zaberou velkou část života. Já jsem si postupně vyzkoušel všechny scénáře, kdy některé byly velmi obtížné a pro mě téměř nehratelné, zatímco jiné byly spíše odpočinkové.

Při sledování zápasu si můžete navolit buď rychlý režim, kdy se pouze běží čas a ukazují se vám střelci gólů, hráči, kteří obdrželi kartu nebo se zranili. Tento režim jsem vždy využíval a vyhovoval mi více, než možnost sledovat akce hráčů, které již nejsou psané textovou formou, ale vidíte čísla dresů a kdo drží míč a co s ním provádí. Jediným problémem je střídání, kdy u rychlého režimu, téměř nemá cenu střídat, protože to neustále zdržuje a ocenil bych tady možnost nastavit si střídání na určitý čas zápasu.

Hře jsem víceméně propadnul jako před lety a strávil v ní hromadu času, který nebyl vůbec špatně strávený.

Pro: Jednoduchost, velké množství lig, scénáře

Proti: Horší nabídka na přestup do jiného klubu

+13

The Captain

  • PC 85
Pořád jsem se odhodlával začít po létě podzimní sezónu s hraním her. Nějaké pokusy by už byly, ale nic, co by mě natolik uchvátilo, že bych se u hry na pár hodin zasekl. Pak, jednou, Epic zveřejnil hry zdarma, které uvolní v jednom zářijovém týdnu. No a tam na mě koukala hra The Captain. Hra, o které jsem nic netušil, nic jsem o ní na českých stránkách nenašel, ale okamžitě mě zaujala pixel-artovým plakátem, trailerem a skutečností, že se jedná o mix žánrů, kde hlavní roli má žánr adventurní. Neváhal jsem...

...a dobře jsem udělal. The Captain je hodně povedený kousek. Ujímáte se tu role kapitána Thomase Welmu. Ten je v danou chvíli na druhé straně galaxie. Náhle zjistí, že na jeho rodnou Zemi útočí nepřátelští mimozemšťané. Zachránit ji může jen dodávka nějakých ultra silných zdrojů, které se ale do cílového stanoviště z nějakého nedopatření nedostanou. Jelikož je ale kapitán kousek od místa, kde tyto zdroje vyrábí, rozhodne se je získat sám a proplout přes půl vesmíru, aby se na Zemi dostal. A tu nakonec i zachránil.

Zní to jednoduše, ale vězte, že cesta je značně ztížená. Cestujete galaxiemi. Objevujete nové planety, nové národy. Setkáváte se s řadou postav. S jejich příběhy. Pomáháte jim, ale občas zachraňujete i sebe. Prostě si užíváte cestování vesmírem se vším všudy, jen s malým detailem. Na záchranu Země máte omezený čas a není úplně jednoduché se k ní dostat.

Můžete totiž použít svůj adventurní důvtip a cestovat bez boje. Nebo můžete využít mix žánrů, který hra nabízí a vesmírným tahovým bojem získávat zkušenosti, peníze a vylepšovat loď. Tady bych možná hře trošku ubral, protože když hned od začátku nezačnete bojovat a získávat zkušenosti, horko těžko to v nadcházejících galaxiích zachráníte. Souboje jsou zajímavé, ale po čase omrzí, takže jsem se orientoval na adventurní část, což mi pak nakonec i zůstalo.

Hodně zajímavé na hře je, jak Vám dává najevo, že na každé planetě můžete její děj ukončit různými způsoby. Na konci každé "mise", těsně před odletem dál, Vám hra totiž zhodnotí, jakou cestou jste příběhovou část splnili a ocení Vás kartičkami. Konců může být nepřeberné množství. A jak to v podobných hrách chodí, rozptyl je od největšího dobráka, po nejdrsnějšího zlouna. A mnohdy to ani pořádně nebudete schopni ovlivnit.

Možností, jak tuto hru dohrát je nepřeberné. Buď budete vesmírný korzár a pokosíte půl vesmírné flotily nebo budete jak Starlord ze Strážců galaxie a logickým úsudkem si proklestíte cestu za svým cílem. Možností je opravdu celá řada a řekl bych, že znovuhratelnost v tomto případě opravdu otevře úplně jinou hru.

Ve hře The Captain toho je opravdu hodně, co se povedlo. Nabízí na adventuru skvělé a zábavné dialogy, ale i nádherně namalované prostředí. Nápady na planety se mi moc líbily a chvílemi jsem si přišel jak ve Hvězdné bráně, jen bez těch portálů. Prostě jsem poznával jednu planetu vedle druhé, pomáhal různým postavám a jediné, co mě tak trošku trápilo byl čas, který utíkal a já věděl, že když to do určité doby nestihnu, bude konec hry a já budu moct začít znova. To je ale ten nejmenší detail a v celkovém kontextu hry je to právě i ten podstatný bod, který ze hry dělá jedinečný počin na adventurním poli. Určitě zážitek, se kterým jsem se ještě nesetkal a když bych si ho měl někam přiblížit, tak k legendární sérii Quest for Glory. Jen z prostředí space opery jak víno.

Pro: Space opera jak vyšitá, mix žánrů, krásně nakresleno, povedené a vtipné dialogy, no co víc od adventury chtít?

Proti: Možná právě ten mix žánrů je hodně zavazující, buď ze hry budete mít akci nebo adventuru, kombinace moc nejde.

+13

Monkey Island 2 Special Edition: LeChuck’s Revenge

  • PC 80
Na druhý díl opičího ostrova jsem se těšil prakticky od okamžiku, kdy jsem dohrál ten první. U něj jsem sice měl drobné výhrady k ovládání, které mi úplně nesedlo, ale všechny neduhy dokázal bez problému zastínit vynikající příběh a dialogy. Byl jsem tak zvědavý, jestli tomu tak bude i u pokračování.

A zjednodušeně řečeno ano. Příběh a dialogy se opět povedly na jedničku. Líbí se mi, jak se spousta věcí řeší ad absurdum, ale přitom mi ten vtip nepřijde nijak extrémně trapný. Bavily mě i narážky na LucasArts v podobě hudby z Indiana Jonese při získávání pokladu nebo legendární rozhovor mezi Lukem Skywalkerem a Darth Vaderem v podání Guybrushe a LeChucka. Ale pár věcí, které mi už přišly přes čáru by se taky našlo, třeba zhypnotizovaná opice banánem

Trošku mě pak zamrzelo, že jsem se při hře několikrát zasekl na doslova hloupých věcech. Například výběr těch správných knížek z knihovny, nutnost kliknout přesně na ten správný předmět z mnoha u Voodoo Lady nebo nutnost rychlé reakce během soutěže v pití grogu. A vlastně i bludiště v pevnosti, pro které je potřeba znát pořadí z povedené písničky ze snu, kterou si ale nemůžu pustit znovu. Takže pokud nemám save před touto scénou, tak mám asi smůlu

Jsem rád, že dojde k návratu některých oblíbených postav z předchozího dílu, hlavně můj oblíbený Stan, který tentokrát prodává rakve nebo třeba Voodoo Lady. Jsou tu ale i nové dobře napsané postavy, které se doufám objeví i v dalších dílech. 

Grafika speciální edice druhého dílu vypadá prakticky stejně dobře jako v případě dílu prvního, prakticky nemám co vytknout. Často jsem pak čistě ze zvědavosti přepínal do původní grafiky. Podkreslující hudba mi přišla taky příjemná, ale bohužel se mi až na jednu výjimku nedostala nijak extra pod kůži, že bych si ji následně poslouchal při práci.

Co mě ale opravdu potěšilo bylo vylepšené ovládání, kdy se tentokrát zobrazují jen ty akce, které mají s daným předmětem smysl. Hraní tak pro mě bylo mnohem plynulejší, aniž bych při záseku musel zkoušet na každý předmět všechny akce jako u jedničky.

Ačkoliv má hra pár věcí, které mi trochu vadí, zbytek se podle mě povedl prakticky na výbornou. U hry jsem se výtečně bavil, jen je mi líto několika záseků, kvůli kterým jsem se nakonec musel kouknout do návodu.
+13 +14 −1

RiME

  • PC 90
Herní výzva 2022 - bod č. 3 Ticho jako v hrobě

Vyplaveni mořem, probouzíme se na pláži sluncem osvětleného ostrova, hrajícího řadou pestrých barev. Nevíme, kde jsme a proč tam jsme, a nikdo nám neřekne, kam se máme vydat, abychom se něco dozvěděli. Nezbývá nic jiného, než se vydat na průzkum ostrova sami. Po krátkém průzkumu ostrova, kdy si poprvé zaskáčeme, zaplaveme a zašplháme objevujeme podivný oltář s několika soškami, který tvoří první hádanku. Máme zde první vodítko, co udělat, ale přesto můžeme jít stále kam "chceme". Potkáváme tajemnou postavu v červené kápi, která zase mizí pryč, když se k ní přiblížíme, takže se od ní nic nedozvíme. Nevadí, pokračujeme dále.

První odstavec představuje letmý popis toho, co na vás čeká ve hře, ale neprozrazuje nic zásadního. Hra je totiž plná tajemství a příběh si postupně utváříte sami, tím jak odkrýváte nové oblasti, ale také hledáním předmětů, které jsou po ostrově roztroušeny. K průzkumu hraje nádherná hudba, která dokresluje atmosféru a vizuální vzhled, který je nádherný. Později ve hře se dostaneme i do jiných částí ostrova, které jsou vyvedeny v úplně jiné formě, než ostrov na začátku hry.

Během hry se ve mně několikrát vystřídaly emoce, které přicházely se změnou prostředí a situace. Na začátku hry jsem byl absolutně natěšený a vysmátý z nádherného prostředí ostrova a společníka ve formě lišky, zatímco ve druhé části, poté co jsem prošel podzemní částí, jsem měl v sobě pocit vzteku na prehistorického ptáka, který mě otravoval a útočil na mě při průzkumu. Ve třetí části hry jsem objevil další kámoše v podobě sentinelů, které jsem přivedl zpět k životu a vydal se s nimi do poslední části, která ve mě vyvolala smutek z jejich pozdější ztráty a také ztráty lištičky, což skvěle dokresluje hustý déšť. Následovalo postupné prozření, kdy jsem předpokládal, že jsem ztratil rodinu a možná i sám zahynul, jenže jsem se částečně mýlil, protože přežil můj otec, který ztrátu svého syna bere opravdu špatně. Na konci přichází smíření se ztrátou syna. 

I přesto, že v této hře nikdo nepromluví slovem, hraje zde hlas chlapce důležitou roli, kdy vám dává najevo své pocity různými citoslovci, například povzdechu, nebo námahy. V některých fázích, kdy pouze běžíte a aktivujete hlas, můžete uslyšet pobrukování chlapce. Většina hádanek je založených právě na hlasu chlapce, kdy musíte použít jeho řev, abyste aktivovaly různé sošky a tím si otevřeli průchod dále.

Co bych označil za menší technickou chybu je občasná nepřesnost ovládání postavy, kdy nechce vyskočit na dané místo i přesto, že je na něm označený bod pro zachycení. Nebylo to ovšem nic zásadního, co by ohrozilo mé hraní a stálo mě smrt s postavou, spíše jsem musel u daného objektu kousek popojít nebo použít klávesu pro skok znovu.

Hra mě dle hodnocení opravdu pohltila a velmi dobře jsem se bavil a po jejím vypnutí jsem následně přemýšlel, jak vyřešit danou hádanku, na které jsem se zasekl nebo před ní skončil, či co mě čeká v dané chodbě za překvapení, jaké indicie k příběhu dostanu atd. A to se nestává u každé hry, že bych o ní přemýšlel po jejím vypnutí.

Pro: Tajemnost, vizuální vzhled, hudba, atmosféra, využití hlasu u hádanek

Proti: Občas nepřesnost při ovládání postavy

+13

God of War II

  • PS3 80
Pokračování povedených a úspěšných her bývají často rozporuplná, ale v tomto případě je vše jak má být. Většina nepříjemných prvků z jedničky byla vyřešena nebo umírněna. Akrobatické kousky nejsou tak zdlouhavé, moc se neopakují a není nutné je zkoušet dvacetkrát. Také časové omezení některých hádanek zůstalo, ale tentokrát s malým prostorem pro chyby, takže není tak frustrující. Velký pokrok udělal i design jednotlivých úrovní. Vše je snad ještě epičtější a především propojenější. Kratos se častěji vrací do již navštívených lokací, ale cesta dále je většinou jasná, obvykle jde o výlety z větší oblasti aby se nakonec otevřela hlavní cesta dále.

Hlavní náplní jsou stále souboje a zde k žádným podstatným změnám nedošlo. Pár nových nepřátel, pohybů, ale jinak je vše při starém. Nová je z části magie, především magický luk jsem hodně ocenil. V první části na likvidaci vzdálených cílů, ale později se dost hodil i na některé bossy. To je také příjemná změna, větších soubojů je tentokrát výrazně více. QTE nebylo tak hrozné jako v prvním díle až na úplný závěr. Finální souboj proběhl celkem bez problémů, je o dost snazší než v prvním díle, ale poslední minuta s QTE je hrozná. Strávit půl hodiny snahou namačkat !4! tlačítka byla opravdu hrůza. Už jsem i uvažoval, že to nebudu dohrávat. Během hry také jeden boj proběhne v 2D, což možná byla drobná inspirace pro mobilní Betrayal.

Grafika je od prvního pohledu výrazně dále. Je vždy potěšující vidět, jak vývojáři postupně dokáží více využít stejnou platformu. Příběh dobře navazuje na jedničku, po dohraných třech dílech to vypadá docela nadějně. Vzhledem k žánru si autoři dávají celkem záležet. Odemknuté bonusy tentokrát tolik nezaujmou a režim výzev jsem ani nezkoušel. Celkově na mě druhý díl působil dobře a až na pár drobností ho považuji za povedenější než první. Stále jsem se ještě nerozhodl zda budu pokračovat plnohodnotnou trojkou nebo Chains of Olympus, ale sérii bych rád zkompletoval celou.
+13

Industria

  • PC --
INDUSTRIA klame tělem, protože na obrázcích vypadá naprosto úžasně, ale s hraním už to taková sláva není. Zpočátku působí jako atmosferický walking simulátor s lehkými hádankami, později je to regulérní FPS, která mi svou architekturou a zasazením připomínala You Are Empty. Autor se taky netají svou inspirací Half-Life 2, jeho pižmo je tady cítit na každém kroku, s příměsí trošky bioshočna a dishonored... čna.

Hráč se postupně dozvídá o válce s roboty řízené umělou inteligencí Atlas, příběh ale ve výsledku přináší více otázek než odpovědí. Androidi a různé typy strojů tvoří jediné pohyblivé entity v opuštěném městě a když dostanou šanci se přiblížit, jsou smrtící. Gunplay je spíše průměrný, zbraně nemají ten správný kick, sniperka bez zaměření snad ani nemá žádný účinek a přebíjení je dlouhé a lze ho docela jednoduše "resetovat" zmáčknutím tlačítka pro střelbu, což mě stálo mnoho nervů.

K dispozici jsou dvě obtížnost, přičemž u té těžší můžu ukládat pouze u psacích strojů nebo při přechodu do další kapitoly. Zároveň pouze u přechodů kapitol je možno obtížnost měnit a z nějaké důvodu se mi (zřejmě bugem) v druhé kapitole obtížnost přepnula na Normal. To jsem ještě neměl tušení, jakou službu mi to udělalo, protože při druhém průchodu na Hardcore jsem několikrát vychcípal po dlouhém úseku bez ukládání a vedlo to až k frustraci a odinstalování... Ve hře je dokonce hektická část s nekonečným respawnem.

Implementovaný raytracing je nepovedený a minimálně stíny hodně bugují. Vliv na fps je značný a vizuální rozdíl minimální. Naopak první DLSS zvyšuje razantně výkon, se zanedbatelným vlivem na kvalitu obrazu. V posledních částech je znát uspěchanost a odbytost po stránce množství detailů (v porovnání se začátkem hry) a musím zmínit i velké množství bugů a glitchů.

I přes kouzlo vystavěného světa, vysokou míru interaktivity a snahu o chytrou atmosférickou akci je nakonec INDUSTRIA zklamání. Nutno dodat, že se jedná o prvotinu studia o dvou lidech, kteří si ale za tříhodinovou herní dobu nechávají více než královsky zaplatit (a to říkám jako někdo, kdo ještě nestihl utratit výplatu z února).

Hodnocení: ✰
+13

Revelations: The Demon Slayer

  • SegaGG 60
Sérii Megami Tensei jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti. Dokonce ani Persona mě zatím neoslovila tolik, jak se to překvapivě stalo u části zdejších uživatel (jednou to napravím, fakt!) a může za to hlavně fakt, že všechny ty hry jsou šíleně dlouhé. Proto když jsem při brouzdání Game Gear knihovnou narazil na tenhle spin-off, který je svou délkou přeci jen přístupnější, řekl jsem si proč ne, třeba to nebude úplná trága, jakkoliv rozporuplně je Last Bible přijato.

Příběhově jde o těžce plytký počin, kde ony biblické souvislosti ve výsledku nehrají vlastně velkou roli a vše směřuje ke generickému fantasy, kde se jako hrdina postavíte zlu. Nelze tak očekávat filosofický přesah nebo zaměření na postavy a jejich životy, ale překvapivě se najde i nějaký ten dějový zvrat pro lehké oživení. Je mi zcela jasné, že raná éra handheldových konzolí není zrovna známá svými geniálně napsanými příběhy a tahle stránka her se začala více rozvíjet až s příchodem GBA, případně Wonderswanu, tudíž to vyloženě neberu jako mínus, nicméně i tak trochu zamrzí nevyužitý potenciál.

Na druhou stranu soubojový systém tenhle nedostatek docela vynahrazuje. Jasně, ve svém jádru je to obyčejné tahové RPG, kde krom útoků s chladnými zbraněmi můžete využívat i magii, ale především do party lze nabírat vaše protivníky a případně je i vzájemně kombinovat a tvořit tak nová a silnější monstra. Mimo možnosti útoku tak hra nabízí i možnost promluvit si s protivníkem a dostat jej na svou stranu. Jakkoliv mi dialogy a jejich výsledek přišel občas trochu podivný, což může být i chyba překladu. Zatím co v jiných JRPG ale pijete různé lektvary abyste se vyhnuli soubojům, zde stačí mít v partě monstrum stejného druhu jako nepřítel a boji se můžete vyhnout. Docela příjemné zpestření, které fanoušci série samozřejmě znají, nicméně já něco podobného viděl prvně.

Zamrzí však četnost soubojů, což je snad prokletí téměř každého staršího JRPG. Ceny vybavení jsou občas nastaveny hodně vysoko, tudíž soubojů budete muset podstoupit hodně. Naopak kapacita inventáře je nastavena zas příliš nízko a když vám rázem dropuje dost předmětů, tak na nějaké delší výpravě na ně prostě není místo, kór když chcete mít v partě všechny tři lidské bojovníky a tudíž každému nést i vybavení a zbraně. Pravděpodobně tím chtěli tvůrci nutit hráče k častějším fúzím monster (a že těch kombinací je fakt požehnaně), ale trochu to nabourává hráčovu svobodu.

Graficky hra příliš neoslní. Ani na poměry Game Gear her není o co stát. Hra postrádá jakýkoliv umělecký směr a nápad, neb všechna města vypadají tak nějak stejně nudně a dungeony to zrovna taky nezachraňují. Pochvalu ale jistě zaslouží design monster. Aby taky ne, když na nich stojí celá hra. Hudební doprovod pak nestojí ani za komentář.

Stejně jako u nedávno komentovaného Defenders of Oasis jde i tady o zcela typické handheldové JRPG své doby. Minimálně však svou celkovou generičnost vynahrazuje svými soubojovými mechanikami, respektive přítomností monster a interakcí s nimi, což dělá hru rázem o něco zábavnější. Pokud vás baví grind, tak si hru pravděpodobně užijete a na fúzích monster se vyřádíte, ale jinak nejde o nic, co by vás nesmělo minout. A to ani pokud jste fandové série.
+13

Batman: Arkham Origins

  • PC 75
Po dohrání předchozího dílu jsem se hnedka s chutí pustil do pokračování a bohužel je trochu znát, že Arkham Origins měl na svědomí jiný tvůrčí tým. Jakkoli jsou oba tituly co do herních mechanik v podstatě totožné, ve všech myslitelných ohledech na Arkham City, možná snad s výjimkou modernějších grafických efektů, cosi ztrácí.

To gró, samotná akčně-stealthová hratelnost stále funguje velmi dobře a je to důvod, proč jsem se i tentokrát velmi dobře bavil. Zasadit trojku do ne tak uzamčeného a ještě k tomu vánočního Arkham City je skvělý nápad. Bušení nepřátel za tónů rolniček mě neomrzelo až do konce, byť trochu mi bylo líto, že tu tématiku štědrovečerní noci, během které se celý příběh odehrává, nevyužili tvůrci více i z příběhového hlediska. Dějově to ani tentokrát bohužel nestojí vůbec za řeč. Na Batmana je vypsána odměna a cílem hráče je postupně porazit všechny hitmany složené z různých známých superzločinců. Takže v podstatě už potřetí to samé.

Největším zklamáním celého titulu je pro mě úroveň Riddlerových hádanek, které v minulých dílech představovaly solidní a hodně zábavnou výzvu. V Arkham Origins jsou v drtivé většině případů zredukovány jen na stereotypní a nenápadité collectibles, které se dají získat stylem "dojdi na správné místo a tam na odemčení použij nějaký gadget." Ale tu zábavu, hravost a nápaditost bohužel postrádají.

Vizuálně je město provedené vcelku pěkně, ale hodně věcí imo maskuje všudypřítomná vánice. Některé méně podstatné okrajové části města jsou viditelně dost odfláknuté, nečlenité a tak celkově videoherně nezačištěné. Daleko více grafika boduje v interiérech hrou světel a stínů. Hra zároveň používá i na dnešní dobu neokoukané fyzikální PhysX efekty, byť jejich optimalizace je dost tristní a zažíval jsem na některých místech docela nepříjemné dropy. Volumetrická mlha a poletující bankovky či listy papíru rozvířené Batmanovým pláštěm jsou ale super. Hodně se mi líbil i interaktivní sníh.

Nemůžu tedy říct, že bych se nebavil. To, co ta hra má dělat, dělá dobře. Oproti předchozímu dílu je tam ale ten krok zpátky v kvalitě citelný, zejména co se vedlejšího contentu týče.

Pro: hratelnost, atmosféra vánočního Gothamu, vylepšená grafika, rychlejší souboje (elektrické rukavice), množství známých záporáků, soundtrack, Batmanův oblek konečně bez slipů

Proti: až příliš zjednodušené některé mechanismy, zejména Riddlerovy hádanky; neosobní a nezáživný příběh, optimalizace a občasná bugovost skriptů

+13

Forza Horizon 5

  • PC 75
Konečně nadešel dlouho očekávaný moment, kdy si můžeme zahrát zbrusu nový díl závodní série Forza Horizon. Tato série se vyznačovala menší rozlohou mapy vykoupenou kvalitou designu a neotřelého zasazení. Série akcentuje lásku k hudbě, která neodmyslitelně patří do motoristického světa. V neposlední řadě se vývojáři odvážně pouští do příběhu, a zatímco v závodní sérii „NFS“ je příběh nanejvýš směšný, tak u nové Forzy je opět zajímavý, nijak nerušivý a občas i vtipný. Jak dopadl nový díl?

Hola mexico

Výběr lokace většinu hráčů překvapil. Nejspíše zde byla od řad fanoušků jistá počáteční nevole, neboť se očekávalo zasazení v Japonsku, myslím si však, že prostředí mapy jasně ukázalo, že dokáže nabídnout více než předchozí díly. Džungle, roviny, hornatiny, pláže či sopku, otevřený terén nebo pouště, se kterými přichází písečná bouře. Prostředí je opravdu nádherné, pro mě osobně až překvapivě. Vesničky jsou malebné a opravdu připomínají mnohé lokace ze seriálu Narcos. Vjedete-li do hor, ocitnete se na místech, kde vesnice krásně kopírují terén, a vy cítíte tu výšku, stísněnost i pocit jisté reálnosti. Jistě mnozí hráči po dohrání hlavního příběhu zapojí volanty, a budou přiměřenou rychlostí a dobrými způsoby jezdit po mapě. V porovnání s předchozím zasazením se mi však prostředí tak nezamlouvá, malebnost anglického venkova lze překonat snad severo-západní americkou.

Rápido, závody čekají

Začátek pátého dílu jako by z oka vypadl dílu předcházejícímu. Úvodní animace v doprovodu hudby s lehkým mexickým nádechem je dobrá, nikterak dlouhá ani otravná. Ale jak to u této série bývá, krátké cutscény jsou příjemné, někdy milé někdy vtipné, hráč nemá tendenci odejít od počítače nebo přeskočit animaci. Hned ze startu si virtuální jezdec vyzkouší několik vozidel. Docela brzy se odemykají nové možnosti. Příjemným přírůstkem do aktivit je třeba focení u konkrétních bodů. Nedlouho po plnění různých vedlejších aktivit i těch hlavních závodů se začíná na mapě objevovat přehršel značek. Patřím k lidem, kterým nevadí veliké množství úkolů a závodů, pravdou však je, že nelze mluvit o plynulém přísunu obsahu, nýbrž o nadbytečném zahlcování, které opravdu obtěžuje. Nedojedete ani čtvrtinu nově otevřených závodů, a už se vám otevírá mnoho dalších možností.
Bohužel musím podotknout, že samotné závody se po čase začnou opakovat, a docela citelně poznáte podvádění AI. Vždy jsem u této závodní série očekával férovost, ta mi byla dávána do čtvrtého dílu. V pětce mám menší motivaci se snažit, tohle bych očekával spíše u „konkurence“, neboť je to dost otravná a demotivující součást závodů. Opravdu mě nebaví, že podávám svůj životní výkon, a soupeři jsou mi za zadkem. Udělám chybu, hned mě předjedou, čímž ztrácím možnost výhry… téměř vždy. Navíc, AI se drží vždy u sebe, také mi to nepřijde oslnivé. Závod má tři fáze, v té první auta vystartují nepřirozeně rychle, téměř je nelze předjet, v druhé fázi postupně předjíždíte další oponenty, v třetí fázi obvykle vyhráváte. Sem tam, jako kdyby o osudu vítězství bylo rozhodnuto, vás první dvě auta nepustí před sebe, můžete se snažit jak chcete. Je to paradoxní, ale závody jsou na této závodní hře to nejméně zajímavé.

Kopie čtvrtého dílu… bohužel

Od čtvrtého dílu se nic nezměnilo. Levelování postavy je identické, různé akrobatické či jízdní styly zase přinášejí body za které si hráč může otevřít perky mající vliv na užitek auta. Každé auto má ve velké míře rozdílné perky. Jedno vyšperkované auto bude dávat extrémně mnoho bodů za šílenosti na silnici, jiné zase bude více odměňovat za závody. Tady nebylo co změnit, stejně tuto funkci mám rád.
Mám pocit, že vývojáři naznačovali větší změny, které se nekonají. Ano, můžete projet písečnou bouří, která potrápí nejednoho řidiče, ne-li snad všechny, ale to je dost málo na to, abych byl nadšený. Naštěstí hra nabídne během hraní nové úkoly. Mám pocit, že se jedná o předchozí díl na sound engine steroidech. Bohužel, kvalitu hudby si neudrželi, rádia mě vůbec neoslovila… ale to je otázkou vkusu. Uživatelské prostředí je totožné, ikony a celkový chod hry taktéž. Hráč zažije silný pocit, že se spíše jedná o DLC než plnohodnotné pokračování. Je škoda, že vývojáři nevěnovali mnohem více času na odlišení se od jiných dílů.
Grafická stylizace je taktéž totožná, a v některých momentech, kdy projíždíte otevřenou krajinou pod nedalekými pahorkatinami zjišťujete nehezkou pravdu. Textury ne a ne se vykreslit v plné kvalitě. Obávám se, že je tomuto tak schválně, a místo toho, abyste sledovali krásně ostrou texturu hory, sledujete ostrou vegetaci na vyblité zemině. Od hry z roku 2021 bych očekával mnohem lepší grafiku. Budu si ale sám oponovat, na druhou stranu to uvítají hráči s horším železem, a na 4K rozjedou hru za doprovodu krásného množství FPS.
Také bych uvítal lépe zpracovanou kolizní fyziku. Chápu, že kvůli licencím se auto nebude do detailu deformovat, co ale nechápu, je tupé odskočení po nárazu. Hned na úvod jsem narazil do motorky a namísto toho, aby se motorka zhroutila na zem nebo se přinejmenším otočila a sjela z cesty, tak nepřirozeně vypružila mimo silnic, a v to naprosto přímé trajektorii. Když narazím do auta, také nevidím přesvědčivou práci kolizní fyziky. Někdy mám strach narazit do protihráče, neboť bych ho možná ještě popohnal do předních linií.

Progres, který neodměňuje

Progres postavy je i v tomto díle nudný, nevyvážený, a když hráč něco dostane, nepociťuje takovou touhu získanou věc okamžitě prohlédnout. Je škoda, že levelování je spíše o čísle než o tom, že se hráč těší na další level. Očekával bych přinejmenším postupné navyšování bonusů – třeba by hráč ze startu mohl řídit všechna auta, ale auta nejvyšší třídy by řídil daleko hůře a vyžadovalo by to větší skill hráče. Postava by se ve hře pak učila jízdním skillům, a uměle by se obtížnost jízdy zmenšovala. Stejně tak bych viděl nákup aut tak, že by se veliká část aut otevřela v nižší cenové politice s každou další úrovní. Chybí zde praktická ukázka, proč se snažit o další úrovně.

Stejné chyby

Docela mě mrzí, že hra má stále stejné chyby, až to budí podezření, že autoři opravdu neměli snahu něco změnit a nový díl přinesl jenom jinou mapu. Mizející AI auta jsou pěstí na oko, mizející spoluhráči jsou k vzteku. Oproti předchozímu dílu mi mizející spoluhráči přijdou jako mnohem častějším problémem. Když jedu závod, někdy je tam má registrační značka, někdy ne. Co ale je ve všech autech stejné je můj zvolený klakson. Těch společných chyb se čtverkou je až nápadně hodně, což jenom dokazuje chybějící invenci.

Hra, která však nezklame
Ve výsledku se pořád jedná o skvělou hru. Její problém tkví ve srovnávání s přechozím dílem, žádné „Wow“ už nepřichází. Málo inovací a totožný průběh hraní dojem ze hry kazí. Když se hráč ponoří do hry a opravdu má chuť si zajezdit, nebo dělat vedlejší úkoly či drtit rychlostní radary, užije si stejně či více než ve čtverce. Hezky se kouká na záznamy ze hry, rozhodně je to nejenom hráčsky zajímavá hra, ale je i dost fotogenická. Myslím si, že nejeden hráč duší fotografa bude neustále mačkat klávesu po aktivování fotografického režimu.
Hru s klidným svědomím doporučuji, jste-li nováčkem v této sérii, nic výše uvedeného vám nebude kazit zážitek ze hry. Samozřejmě švindl AI je dost nepříjemný a vadivý, i tak zažijete krásný bezpočet hodin. Ke hře se budete vracet po vlnách stejně tak, jak tomu bylo u čtvrtého dílu. Obávám se sice, že u pětky to bude častějším jevem, vzhledem k menší repetetivnosti, i tak si hru každý z nás užije. Jen škoda, že soundtrack je mnohem horší a méně vyvážený, svou skladbu jsem si našel, ale na úvodní skladbu od Odeszy to nemá. Jen doplním, že mám docela strach o tuto herní sérii v režii současného herního studia. Když si člověk projede jejich fóra, tak neodpovídají, nekomunikují na supportu, nepřidávají nic, co by hráči chtěli a ani moc neopravují bugy. Nová auta jsou také jenom recyklací z dřívějších dílů.

Pro: Prostředí, množství aut, velká porce obsahu

Proti: Nemotivující levelování, zvuky některých aut, podvádějící AI, vývojáři a jejich komunikace

+13

Stubbs the Zombie in Rebel Without a Pulse

  • PC 30
Přesně ten důvod, proč jsem chvíli váhal zapojit se do Herní výzvy. Tahle hra byla zejména ke konci čisté utrpení. A já blbec si ještě nedal lehkou obtížnost, což ve výsledku znamenalo pouze delší hru.

Jasně, je to 16 let stará hra. Některé hry jsou dobře staré, ty já rád. Tahle hra mezi ně ale nepatří. Je špatně stará. Možná si myslíte, že hodnotím grafickou stránku. Ne, tu nechám úplně stranou, i když ani v době vydání nemohla být žádným zázrakem a prázdná prostředí nejsou něco, co by kohokoli nadchlo.

Nápad je zdánlivě originální (nemyslím si, že by byl nějak extra originální ani v době vydání), a ze začátku se i provedení zdá docela dobré, a jsou zahrnuty i originální prvky hratelnosti. Vylezete z hrobu coby zombie, kterou něco naštvalo, jen si z důvodu absence mozku nepamatuje, co, a vyrazíte okousávat lidi a měnit je v nedobrovolné kolaboranty. Postupně se učíte různé absurdní druhy útoků, které nabíjíte okousáváním lidí. Nejde o RPG mechaniku, v rámci určitých bodů hry vám prostě přibyde nová schopnost. Po chvíli, kdy vás nikdo nezraňuje, se také pomalu regenerujete. Mezi úrovněmi sledujete jakoby filmové sekvence, které mají osvětlovat, jak utopické město reaguje na šířící se nákazu a kam směřujete dál. Dokonce absolvujete i taneční souboj s velitelem policie (ano, až tak), i když s velmi necitlivým ovládáním (ale to vem čert). Takže to vypadá docela jako zábava. Ale to platí tak o první hodině hry.

Ve zbytku platí, že humor, který má být nosnou konstrukcí celé hry, mi přišel poměrně vnucený a zbytečně opakovaně zdůrazňovaný, jakoby hra předpokládala, že je hráč tak trochu natvrdlý. Některé hlášky pobaví poprvé, podruhé, možná i potřetí, ale po padesáté už jen skřípete zuby. Hra (a hlavní protagonista) se hrooooozně vleče a navíc se ukládá v náhodné okamžiky na náhodných místech, takže vás občas náhodné úmrtí (například ke konci trefa raketou odkudsi, kam ani nevidíte) hodí až na začátek úrovně, načež si uvědomíte, že vás opět čeká 15 minut belhání na místo smrti, tak hru radši vypnete.

Zhruba v polovině, nebo možná už v první třetině hry máte k dispozici všechno, co postava umí, a zkusili jste všechno, co hra nabízí. Motivace k postupu prudce klesá. V posledních částech se člověk už jen modlí, aby byl konec a někde se ukázala šipka ukazující možnost dalšího postupu, nebo ideálně konce hry.

Když se nad tím zamyslím, jde vlastně o to, že Stubbs je čistá akční, lineární, v podstatě koridorová hra, bez jakýchkoli jiných cílů, než dojít z bodu A do bodu B. Takové hry ale bývají poměrně svižné. Představte si jednu úroveň v Call of Duty s mnohem menším počtem osob, chudším prostředím, mnohem, mnohem pomalejším postupem, kdy můžete útočit pouze na blízko, takže se musíte ke každému nepříteli přibelhat, ale on může střílet a pobíhat. A takhle ji za sebe nakopírujte třeba desetkrát. To člověka hodně rychle omrzí.

Pro: Černý humor; Songy; Lollipop; Mr Sandman; Obecně první část hry; Naštěstí relativně krátké.

Proti: Pomalý pohyb; Náhodné ukládání; Rychlý nástup stereotypu; Podivné ovládání; Zasekávání o překážky; Natahování herní doby; Nucený humor.

+13

Pokémon Scarlet

  • Switch --
po prvych ohlasoch som sa celkom bal novej generacie, terastalizacia vyzera za mna uplne odporne a po prvej hodine, dvoch som bol z toho taky meh....

ale v momente ako ma hra pusti do sveta s moznostou chod si kam chces, ma to chytalo stale viac a viac...hral som vsetky main stream hry a som sa rozhodol, ze chcem nejaku vyzvu, ale nie zrovna nuzlocke :D...tak som sa rozhodol mat tym z ohnivych pokesov a zatial co na zaciatku to bola celkom pohoda, k zaveru som uz zacinal doplacat na to :D ale podarilo sa a mne sa koniec koncov ta hra neskutocne pacila aj bavila....

jak vsetci hovoria o bugoch, ja som sa stretol s jedinym a to, ze sa niektore pokebally sekli vo vzduchu nez aby dopadli na zem pri chytani...

co sa tyka samotnej novej mechaniky terastalizacie, vyzera hnusne, tie koruny na hlave su priam az smiesne, ale v bojoch to pridava skvelu novu dynamiku pri tvoreni strategii, kedy si proste zmenite typ, aby ste sa vyhli nejakej nevyhode alebo naopak, aby ste nejaku ziskali a ak ma byt nejake dlc, s radostou ho privitam :)

Pro: novi pokemoni, pribeh, terastalizacia mechanicky

Proti: terastalizacia vizualne

+13

Detroit: Become Human

  • PC 85
Tahle „hra“ není pro citlivé povahy (záměrně uvádím hra do uvozovek, ale k tomu se vrátím později). Příběh je totiž velmi emotivní, košatý, plný zvratů a slepých uliček. Tvůrci se totiž vůbec nestydí servírovat momenty, kdy zcela bezostyšně ukončí život jedné z hratelných postav a její větev. Stejně tak nám rádi naservírují rozhodnutí, které jsou v rozporu s veškerým slušným přesvědčením, ale neudělat je znamená právě často ten nepříjemný konec. Drobných nuancí příběhu je opravdu obrovské množství, po každé kapitole nám hra zobrazí, jak probíhala naše cesta a jak moc a kam se ještě mohla větvit. To s sebou nese nutkání odehrávat některé momenty neustále dokola a snažit se dosáhnout toho nejlepšího možného výsledku. To ale znamená, že některé části a rozhovory uvidíme vícekrát, než je libo. Nicméně u prvního hraní jsem se snažil postupovat, jak doporučují autoři – pokračovat příběhem dál a nesnažit se zvrátit svá rozhodnutí, ať měly sebehorší důsledek. U druhého jsem se již snažil dotáhnout tu pokud možno nejlepší cestu.

Proč slovo „hra“ původně do uvozovek? Protože produktu by spíš slušelo označení interaktivní film. Přijde mi, že tvůrci se snažili napasovat některé prvky (otevírání dveří zatočením myše, klikání všemožné sekvence kláves) trochu na násilí, aby bylo možno považovat a označovat Detroit za hru. O co ale hlavně jde, jsou příběhové volby. Ty nejvíc určují, jakou cestou se postava vydá, její vztahy s ostatními NPC atp.

Pokud jde o grafickou stránku, tak ta je skvělá. Prostředí je plné detailů, hra se světlem skvěle funguje a je obrovsky atmosférická. Prostředí tu nalezneme opravdu mnoho, od interiéru staré nákladní lodě po zasněžený zavřený zábavní park. Grafika skvěle doplňuje příběhovou část, protože celek opravdu působí a je propracovaným interaktivním filmem i na pohled.

Příběh, jak jsem již psal, je nesmírně povedený. Je velmi emotivní, plný zvratů, se spoustou různých uliček a větších cest. Možná by se za mne mohli autoři lehce krotit právě v těch depresivních momentech. Je mi jasné, že se nemá jednat o pohádku, ale možná by kadenci útoků na city mohli trochu zkrotit. Samozřejmě se jedná pouze o můj názor. Začínat za naprosto oddělené postavy, které se dále v rámci příběhu více či méně prolnou, považuji za výborný prvek, protože tento přístup nabízí náhled na příběh z různých vrstev. Podobně jsem byl nadšený ze tří postav v GTA5, nicméně v Detroitu je příběh a prolnutí na naprosto špičkové úrovni (což je ostatně logické, tady jde o příběh především).

Technické zpracování je na úrovni, vše vypadá jak člověk od futuristické hry očekává, vyladění hry naprosto v pořádku. Nehrál jsem hned po vydání, tedy nevím, zda se neladily nějaké patche, každopádně  když jsem hru hrál já, neměl jsem žádné technické problémy a záseky. Náročnost na HW také velmi rozumná.

Za mne je Detroit: Become Human špičkovým interaktivním filmem s prvky hry. Kdo hledá propracovaný a emotivní příběh, tady nemůže šlápnout vedle.
+13

Mass Effect 2: Overlord

  • PC 80
Pokus Bioware o System Shock?
Jedny z nejlepší level designů v celé hře, k tomu létání s Mako 2.0 v mírně otevřené krajině, fajn příběh kde se nezapomnělo ani na variablitu konců a jejích následků. A to celé v nervní atmosféře lehce cyberpunkového hororu, kde jindy nudné setkání s generickými Gethy se posune stylem až na úroveň Star Trekovských Borgů, přičemž po interkomu do uší hráče každou chvíli Shodanovsky bzučí rogue AI.

Velmi povedené!
+13

Monster Train: The Last Divinity

  • PC 40
Původně jsem myslel, že DLC The Last Divinity ani nebudu hrát, psal jsem to i u svého komentáře na Monster Train.
Jenže komplet edice se objevila na Humble Choice, tak jsem se mrkl na weby kde se to hemží překupníky a Monster Train: The Last Divinity za 19,-CZK, neber to!

Chvilku mi trvalo než jsem pobral co nové DLC po mě vlastně chce. Jelikož jsem měl už vše otevřené ihned jsem hrál 25 Covenant Rank. Také jsem se musel seznámit s novou rasou Wurkin, kteří využívají echo kouzel a to znamená, že se vám na jednotlivá patra zapisují krystaly, které se dají proměnit ve větší sílu kouzel či použít silnější kouzla. Wurkini jsou velmi silní a dobře se za ně hraje.
Dále DLC přineslo, nové funkce jako spojování jednotek do sebe čím se dá získat část umění druhé postavy nebo nové vylepšení kouzel, samozřejmě nějaké události a pro každou rasu jednu novou jednotku. Poslední řadě sbíraní Pact Shards, pro zpřístupnění nového finálního bosse.
A jak se tohle všechno hraje?! Hrozně... Budu mluvit o 25 ranku. Vlastně sbíráte karty, které vám dají velkou sílu v útoku a nebo silnou obranu. Z každé rasy hrajete jen nejsilnější karty nebo jen nejsilnější jednotky. Kombinování jednotek zase jen nejlepší aby Vám daly nějaké zajímavé spojení. Člověk si řekne, to je logický pouze silné ale každá rasa má tak dvě - tři nebo taková rasa Umbra je absolutně nepoužitelná, nemá ani jednu jednotku, jelikož nebudete mít šanci jí upotřebit proti finálnímu bossovi. Co teď? Začnete točit a kombinovat jen 20% celkových karet.Hra se smrskne na čekaní na koupi k postavě Multistrike nebo mít štěstí na postavu s útokem na všechny ale stejně je potřeba mít u postavy s útokem na všechny Multistrike, jinak anděli s 290HP energii neporazíte, finálního bosse už vůbec ne.

Opravdu jsem DLCčkem The Last Divinity zklamaný. Nechápu k čemu je vysoká obtížnost hry, když na ní nejde uplatnit 80% karet. Hra se smrskne na opakování těch stejných karet, stejných jednotek. Nevím, jak to vývojáři mysleli ale tohle za mě hodně nepovedené a to samotnou hru jsem hodnotil hodně kladně. Jediný světlí záblesk je rasa Wurkin, která má hlavu a patu, bohužel tohle se nedá říct o zbytku The Last Divinity 40%

Pro: Rasa Wurkin

Proti: Na 25 ranku lze použit jen 20% celkových karet,

+13

The Legend of Zelda

  • NES 95
  • Switch 90
Dneska se staromilci často ušklíbají nad rozsáhlými tutoriály. Nad úvodními lokacemi, kde vás hra učí snad i použití šipek. A vzpomínají na hry, které nevedly hráče za ručičky. Jedna z takových her má být i Legend of Zelda. Objevíte se ve světě. Nic neznáte, nic nemáte. Spoustu dnešních hráčů to přivede k myšlence použít návod. Ale to není potřeba.

Hrát první Zeldu bez návodu není ani pro nového hráče problém… jen je potřeba mít manuál. Nedává vám náhodně pronesená věta smysl? Manuál. Nevíte kam by měli vést vaše první kroky? Manuál! Netušíte, jak porazit závěrečného bosse?  

MANUÁL!

Tehdejší technická omezení zkrátka nedovolovala všechny tyhle informace nacpat na cartridge. Musely se vejít do útlé brožurky. A je to součást kouzla her z té doby.
Přes to všechno je LoZ neskutečně moderní hra: Najdete tu dobře skryté nápovědy, užitečné gadgety a sem tam vás potrápí í nějaká zákeřnost. Například jeden nepřítel vás znehybní, další vás dokáže odzbrojit. A nejlepší na tom je, že všechny tyhle lekce se dřív nebo později zúročí. Nebo můžete jít do všeho po hlavě. Hra vás takřka nijak neomezuje a klidně se hned po startu můžete vydat do zrádných hor. Můžete syslit rupie, můžete o ně hrát anebo za ně nakupovat střelivo …můžete cokoliv. A máte rádi mechaniku Newgame+? Tak ta je tu taky!

Tohle všechno je na dosah ruky. Stačí jen začít hrát… a přečíst si PŘEDTÍM manuál!

Pro: Legenda, která si svůj status zaslouží

Proti: jen na konzolích od Nintenda

+13

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 85
Po zběsilé porci masochismu v Medal of Honor: Frontline jsem nečekal, že série vystoupí ze svého konzolového stínu a předvede něco přístupnějšího. O to víc jsem to nečekal už u tohoto dílu po nedávném trápení s Medal of Honor: Heroes 2 na PSP. Ty hry byly v některých pasážích tak těžké, že už to nebyla moc zábava. O Medal of Honor: Underground ani nemluvě. O to víc mě překvapil Rising Sun. Konečně se konzolová verze této série přehoupla do nového milénia a nabídla pravý a nefalšovaný mainstream. Hru s pořádným pocitem ze střelby. Hru osvobozenou od jakékoliv frustrace.

Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.

Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.

Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.

Pro: pocit ze střelby, ozvučení, poutavé zasazení misí, odpočinková hratelnost

Proti: tupá umělá inteligence, krátká herní doba

+13

Death and Taxes

  • PC 40
Smrt a daně. Obojí zní jako obrovská nuda - což i perfektně vystihuje hru, jejíž název je z těchto dvou slov složen. Nechci bejt úplně zlej, asi jsem koncept hry moc nepochopil. Pointu hry jsem nechápal už z ukázek, a po dohrání jsem pořád stejně mimo. Podobnost s Papers please je opravdu jen vizuální a spíš náhodná.

V podstatě se hra skládá z 28 pracovních dní, kdy v roli Smrťáka ráno vstanete, zajdete do kanceláře, rozhodnete o tom kdo umře nebo bude žít, pak pokaždé jdete na kobereček, dostanete buď poplácáno po rameni za splnění úkolu, nebo v opačném případě nasráno do ruky a budete bez vejplaty. Tu pak můžete utrácet v obchodě za kosmetické předměty, za neužitečné kancelářské doplňky nebo za zbytečné drinky v baru, který se otevře každý víkend - takže jen 4x. No, takže peníze jsou vám k ničemu. Jako motivace vám tedy zbývá jen dobrý pocit z dobře odvedené práce... Práce, která se zakládá na rozhodování, kdo bude žít a kdo ne. Na začátku každého dne dostanete instrukce - někdy jsou jasné a triviální (zabij 3 lidi), jindy kryptické nebo vyloženě nesmyslné (zabij někoho podezřelého / zabij každý druhý profil). Tak jako tak, to je v postatě celá herní náplň. V profilu lidí, o jejichž osudu rozhodujete, najdete pouze informace o jejich (opravdu *jejich*, jakože celá hra je super tréning na ne-binární budoucnost lidstva) jménu, věku a zaměstnání spolu s velmi stručným popisem *jejich* života. A to je všechno. Dostanete instrukce "zabij listonoše". Zabijete listonoše. Druhý den si ve zprávách na mobilu přečtete, že umřel listonoš. A takhle 28x, dokud hra na konci nevyhodnotí vaše akce a oznámí vám, že se díky vašim rozhodnutím má svět buď dobře, nebo se v prdel obrátil. Můj se v prdel obrátil a nemám žádnou chuť obsolvovat dalších 28 pracovních dní ve zbytcích kůže Smrťáka, abych zjistil, že když toho listonoše nezabiju, tak tím možná zachráním planetu. Možná se vám zdá, že příklad s listonošem přeháním, ale přesně takhle hru popíše jedna postava přímo ve hře, jeden váš smrťák kolega v baru, a celou situaci shrne konstatováním, že je to přece hrozná nuda. Má pravdu. A tenhle humor je možná moc meta už i na mě.

Abych jen nepičoval, musím uznat, že se mi hra vizuálně docela líbila, celkem i hudba když jsem koupil rádio. Překvapilo mě, že má hra dabing a vlastně dost dobrý - a nejlepší část hry jsou jednoznačně dialogy a jejich vtipnost. Když nic, alespoň jsem se u textů pobavil a několikrát i zasmál.

Jinak i zadarmo prostě bída. Jestli chcete pomocí razítka rozhodovat o osudech nebohých smrtelníků, zahrajte si radši Papers please.

Pro: Dabing, dialogy, vtipnost

Proti: Hratelnost

+13

Sid Meier's Civilization IV: Colonization

  • PC 75
Původní Colonization jsem nehrál, ale s Civ IV, na jejímž enginu hra běží, jsem strávil mraky hodin. A to byl asi ten největší zádrhel. S naučenými postupy, se spoustou automatismů jsem ke hře přistupoval sebevědomě. Ale jak neskutečně jsem se zmýlil! Mé první pokusy o nezávislost tak logicky byly odsouzeny k nezdaru i na střední obtížnost…
Colonization je ve skutečnosti naprosto odlišnou hrou. Ano, stále je nutné zvolit vhodné místo k založení osady, stále vysíláte zástupy dělníků, aby stavili cesty a políčka vhodně vylepšovali. Tady však máte k vylepšení pouze a jenom 8 sousedních polí. O to důležitější je vytváření obchodních řetězců a specializace měst. A obchodovat s domovinou v daleké Evropě. Protože bohatství získáte právě z exportu. Jen pozor! Pokud trh zahltíte jedinou komoditou, cena poklesne. A ozve se i váš „milovaný“ vladař (neskutečná osina v zadku), který z vašeho těžce vydřeného bohatství také chce svůj podíl. A ty daně…zlatý emperor z Duny! Není pak vůbec těžké pochopit, proč je váš hlavní úkol vyhlášení nezávislosti. Jenže to změní dosud mírumilovnou hru v zoufalou snahu se ubránit a vás (tedy mě) najednou utlačuje jak další a další vlny vyloďujících se jednotek, tak časový limit… 

Pokud neudělejte stejnou chybu jako já (a nebo se z ní poučíte) a nebudete zkoušet tuhle hru hrát jako Civ IV, tak si Colonization určitě užijete. Přistupte zkrátka na to, že je prostě jiná …a kratší.
+13

Whispers of a Machine

  • PC 75
Pokud znáte autorskou prvotinu s názvem Kathy Rain, budete tušit, do čeho jdete. Pro ostatní se jedná o krásný návrat do devadesátých let, kdy adventura byl žánr, který bořil stereotypy a každý chtěl alespoň jednu mít dohranou na svém CéPéÚčku.

Whispers of a Machine je velice příjemný adventurní titul. Příběhově se jedná o ryzí detektivku z prostředí skandinávského maloměsta v době, kdy svět je zdevastovaný technologiemi a zároveň jsou technologie to jediné, co lidé v tomto světě mají, aby přežili. Takže dystopie jak vyšitá s kyberpunkovými tendencemi, které jsou tu jen letmo zmíněny. Jak říkám, prim tu hraje hlavně detektivní žánr.

Do městečka Nordsund se totiž čerstvě vypravila vyšetřovatelka Vera. Má tam vyšetřit podivnou vražda...a to navíc v oblasti, kde se, jak je rok dlouhý, nevraždí. Než ale dojede, vraždy jsou rázem dvě a tak je patrné, že se v oblasti děje něco...velice nekalého. Ihned po jejím příjezdu tak začíná vyšetřovačka a autoři hry okamžitě představují s čím originálním v rámci této hry chtějí přispěchat. A ano, za normálních okolností by se jednalo o naprosto standardní adventuru, jen s tím rozdílem, že Vera je kyberneticky upravená a má pár schopností, které normální člověk těžko může získat. Například se umí sama vyléčit, popřípadě bleskurychle pomoci někomu, kdo je těsně před smrtí. Stejně tak má npříklad dar číst DNA druhých, vidět jejich stopy a celou řadu dalších schopností. Podle toho, jak reagujete v diskuzích se totiž vyvíjí Vaše postava a podle toho získává i další schopnosti v průběhu dalších dní.

Hra se totiž odvíjí v průběhu čtyř dní. Během nich objevíte nejenom poměrně depresivní a smutný svět, ale i zajímavý příběh, který hráče musi bavit rozplétat. Osobně jsem tu viděl celou řadu momentů, kdy mi hra připomínala právě Kathy Rain. Třeba hlavní hrdinka Vera je smyslná a sebevědomá žena, která nemá problém jednat. Teď a tady. Také je tu ale kladen důraz na dialogy, čímž si Vás celá řada vedlejších postav nemá problém získat. No a pokud budu mluvit o délce, tak ani ta není kdoví jak závratná, ale v rámci podobného žánru to jinak ani neočekávám. Naopak se tu nestihnete nudit, pořád se něco děje a hráč je neustále v takovém koloběhu, že si vydechne až při závěrečných titulkách.

Whispers of a Machine je hodně slušný pixelart adventurní titul, který prostředím zaujme, příběhem chytne a atmosférou nadchne. Je přesně tou poctivou adventurou v podobném duchu, kterých dnes vzniká celá řada, ale pokud jsou dobře zpracované, tak se nikdy neztratí. Já se u hry bavil a jsem velice rád, že na světě existují takoví borci jako je švédské studio Clifftop Games, kteří svůj volný čas investují do her, jako je tato.

Pro: Dystopická atmosféra, hutný detektivní příběh, svižná hratelnost a pár originálních nápadů formou augmentace hlavní postavy (a jejich využití), které se v herním světě nikdy neztratí.

Proti: Pro někoho krátké, možná příliš depresivní...ale ve své podstatě nic zásadního, co by vysloveně rušilo od hraní.

+13