Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Life is Strange: True Colors

IceCreamYouScreamIceCreamYouScream
Dohráno
  • PS5 90
Mnohem lepší Life is Strange zážitek, než v jaký bych si po velmi průměrné dvojce odvážil doufat. Studio Deck Nine opět dokazuje, že umí vytvořit lepší hru, než samotní původní autoři, kterým se stín prvního dílu zatím s ničím překročit nepodařilo. True Colors sice taky v mých očích netrumflo první sérii (což je možná jen based pohled, uznávám), ale i tak jí podle mě šlape pěkně zblízka na paty.

Příběh se tentokrát odehrává v kulisách důlního mětečka v Coloradu, které vypadá řekl bych asi tak, jak si může třináctiletý hipster z Kanady představovat komunismus. Utopická barevná říše snů, jakou je jarní městečko Haven Springs, je sice totálně mimo realitu, ale je to zároveň jediný a spíš menší zápor, který na hře vidím. Všechno ostatní funguje stejně skvěle a nebo ještě lépe, jak bych od hry ze světa Life is Strange čekal. Hlavní protagonistka Alex se mi svou osobností docela trefila do vkusu a přišla mi velmi sympatická. Steph byla sázkou na jistotu a ostatní postavy jsou dostačně zajímavé, abyste o ně projevili zájem a měli chuť s nimi trávit čas. Od Life is Strange očekávám většinou 3 věci: silné emoce, těžká rozhodnutí a skvělou hudbu. True Colors v sobě všechno má a já si tím pádem nemám na co stěžovat. Pomocí Alexiny schopnosti budete čelit nejen svým emocím, ale i pocitům druhých. Doslova uvidíte svět očima druhých lidí a budete jim pomáhat překonat jejich menší či větší životní problémy. Čekají vás hořkosladké chvíle, momenty radosti, smutku, strachu a vzteku. Poznáte přátelství, lásku i zradu. Vše za doprovodu perfektního soundtracku a konečně vylepšené mimiky obličejů. Hned od první minuty je vidět, jak dobře jsou vývojáři schopní vyjádřit emoce pomocí jemné mimiky, pohybu očí a dalších drobných detailů, které i se stylizovanou grafikou fungují mnohem přesvědčivěji, než o co se už tolik let snaží packalové ze Supermassive Games, kde jsou tradičně výsledkem jen nelidské robo-xichty, které perfektně odpovídají jejich nelidským robo-dialogům. True Colors má také velmi dobrý střih scén, velmi solidné práci s kamerou a hudbou a celkově dobře zvládnutou dramatizaci, kde by se opět supermasiváci mohli jen učit.

Zachování epizodického dávkování, které ovšem vychází jako kompetní hra, beru jako největší plus. Epizodické vydávání LiS už doufám konečně nadobro skončilo v propadlišti dějin. Maličko mě mrzí, že hra pro mě vyrcholila koncem 4. kapitoly, kdy 5. kapitola bohužel nezvládla úplně udržet krok a hodnotil bych ji skoro jako nejslabší. Zážitek mi to ale nijak nepokazilo, celkově se jednalo o perfektní 9 hodinovou zábavu a já chci další Life is Strange od Deck Nine - sorry Don't Nod.

Pro: Grafika, příběh, postavy, hudba, emoce, LARP, Alex, kamera, dramatizace

Proti: Občas lehce cringe momenty, ale to už hold k LiS patří...

+12

Resident Evil 4

kristmeisterkristmeister
Dohráno
  • PC 100
Capcom to opět dokázal. Čtvrtý díl jedné z mých nejoblíbenějších sérií je moje srdcová hra, která má své čestné místo na vrcholu mých nejoblíbenějších her (společně s Abem samozřejmě). A jelikož remaky dvojky a trojky slavily úspěch, bylo jen otázkou času, kdy nám Capcom přidá remake čtyřky. Přiznám se, že jsem měl zpočátku velké obavy, aby remake neztratil to kouzlo, které má původní díl a díky kterému ho mám dohraný asi desetkrát. Ale obavy byly zbytečné, protože po Atomic Heart je Resi 4 další pro mě stovková hra tenhle rok. Rozhodně nehodlám poměřovat kvalitu původního dílu s remakem, protože tyhle dvě hry jsou si rovny a vůbec to neznamená, že původní čtyřku už hrát nebudu, protože obě strany mají svoje pozitiva.

Příběh hry zůstal víceméně zachován, protože i zde se ujmete nejcharismatičtější postavy celého univerza a sice Leona Scotta Kennedyho. S Leonem se opět vypravíte do Španělska hledat dceru prezidenta Ashley Graham, která byla unesena kultem Los Iluminados pro svoje rituály. Remake má rozhodně kvalitnější dialogy než původní díl a taktéž bylo ubráno na humoru, načež příběh obsahuje ještě temnější podtóny. Celkově je to značně atmosféričtější, vedlejší postavy dostaly více prostoru a více to zapadá do celkového lore. Přiznám se ale, že ty dětinské humoresky z původního dílu mi občas chyběly, protože uměly senzačně uvolnit napětí a člověk nemusel být neustále napnutý jak šňůra. Bingo sice zůstalo, ale to roustění mezi Leonem a Salazarem musíme oželet. Čímž neříkám, že je to špatně, je to prostě tak, jak jsem psal výše, obě hry mají svoje pozitiva. 

Kdybych měl porovnat, který díl je obtížnější, tak ani zde nebude jasná odpověď. Remake klade větší důraz na survival, munici málokdy najdete se jen tak někde povalovat (pokud tedy nemáte case na handgun ammo). Přesto ale hra nabízí crafting, kde si můžete vyrábět všechny typy munice, pokud seženete dostatečně množství surovin. Za mě je crafting celkem zbytečná věc, protože suroviny vám akorát zasírají místo v inventáři a nejčastěji stejně budete vyrábět náboje do pistole, protože nepotřebují tolik střelného prachu. Párkrát se mi ale stalo, že jsem měl kompletně vše vystříleno i když jsem měl třeba přesnost přes osmdesát 80%. Je třeba proto hodně využívat karate kopy, nože, granáty anebo vybuchující sudy. Hra není dělaná, že budete jen stát někde vzadu a střílet. Je třeba i občas využívat prostředí a skopávat nepřátele ze žebříků či vyvýšených míst. Z toho celkem vyplývá, že remake by tedy měl být těžší, ale není tomu tak. Oproti původní čtyřce hra nabízí plynulejší gameplay, lepší pohyb, snadnější míření, blokování pomocí nože a zmizely quick-eventy, které dokázaly v původním díle zajistit smrt, když je hráč dosral. 

Cestou opět potkáváte obchodníka, u kterého si můžete kupovat nové zbraně a následně postupně vylepšovat statistiky. Peníze sbíráte z padlých nepřátel či rozbíjením beden nebo váz. K tomu ještě po úrovních nacházíte různé poklady, jejichž hodnotu můžete navýšit vsazením drahých kamenů. Nově pokud se chcete zbavit nějaké zbraně kvůli místu v inventáři, ale nechcete jí prodávat, tak ji lze odeslat do skladiště, kde si jí opět budete moci vyzvednout u psacího stroje. Párkrát si ještě můžete zajít na střelnici, kde si pro vás merchant přichystal střílecí minihry, kde musíte dosáhnout určitého počtu bodů. Za jejich plnění dostáváte žetony, které můžete naházet do automatu, jež vám následně vydá nějaký vylepšovací přívěsek pro váš kufřík. Můžete craftit více nábojů, mít větší movement speed, levnější upgrady, lepší healování atd, přičemž můžete mít najednou pouze tři. Novinkou jsou také vedlejší úkoly přímo od merchanta, kde za jejich plnění dostáváte spinely. Spinely potom následně můžete vyměnit za poklady, nějaké bonusové zbraně anebo třeba mapu s poklady. Nutno podotknout, že tato herní ekonomika funguje velmi dobře a činí hru o mnoho zábavnější. Rozhodně si každý najde svůj vlastní herní styl a v dalším průchodu zkusit jiný.

Technický stav hry je na té nejvyšší úrovni. RE engine opět úřaduje a nabízí suprovou grafiku a absolutní odladěnost s optimalizací bez bugů nebo pádů. Voice-acting nabízí sympatické hlasy a i když původní hlasy jsou prostě kultovní, tak jsem velmi spokojený s celkovým castingem a naštěstí původní, otravou a uječenou Ashley už nechcete zaškrtit. Hudební podkres už ale není tak výrazný, jak tomu bylo dříve a nějak jsem ho ani nevnímal. A možnost koupit původní soundtrack jako DLC by mělo být trestné.
+12

Broken Sword 2 - the Smoking Mirror: Remastered

kobereckoberec
Dohráno
  • PC 60
Uf. Uf uf uf… tak to se teda nepovedlo. Bohužel, na druhém dílu Broken Sword je horší snad vše, co mohlo být. Vůbec si z toho neodnáším dobrý pocit, naopak jsem rád, že to mám za sebou.

Pryč jsou roztomilé přízvuky, excentrické postavy spíš nudí, hlavní hrdinové – tentokrát pořádně hratelní oba – nemají žádnou osobnost. Dabérka Nicole se moc nevyvedla, francouzský přízvuk docela fláká. Hlavně že jí poskakujou kozy když pochoduje. Priority!

Ovládání je nekonzistentní. Věci typu – provaz leží na zemi, kliknu na něj a postava ho sama uváže. Podruhý leží jiný provaz na zemi, a já mám pátrat k čemu ho uvázat. Nebo když jsou dvě postavy v místnosti, a řešení problému by bylo, aby mi druhá pomohla – nelze. O chvíli později to ale najednou lze. A zastínit čidlo výtahu? Ano, mám sice v kapse tolik mrdu, že i Hermionina bezedná kabelka by se protrhla, ale nejlepším řešením je přece odtlačit velkou krabici! Bože…

Příběh tam je. Ano, to bezesporu. Pochválil bych snad jen to, jak ho autoři „elegantně“ posouvají dopředu přeskakováním mezi postavami. Část příběhu se vždy odehraje na pozadí, abychom se mohli snáz přenést do další lokace. Na první pohled to působí trochu zkratkovitě, nakonec jsem za to ale byl rád. Naopak jsem nebyl rád za situace, které herní dobu uměle natahovaly. Jako třeba cestování po džungli nebo puzzle s kamennými koly.

Remaster byl očividně dělaný pro tablety, protože bubliny s textem jsou nesmyslně velké. Jinak je technický stav hry skvělý, nepadá, podporuje alt-tab, do hry se dostanu bleskurychle. Vypnutí naopak vyžaduje dvojité potvrzení.

Minimálně pocitově je hra výrazně kratší než jednička. Díky bohu.

Neříkám, že nemá cenu si hru zahrát, ale po těch oslavných recenzích, které jsem našel na internetu, bych čekal něco lepšího. Jasné, hodnotím hru vydanou v minulém tisíciletí, tenkrát se mohlo jednat o naprostou pecku. Z dnešního pohledu mi to, co nabízí, už bohužel nestačí. Ale co, na GOGu jsem si celou sérii koupil za finanční ekvivalent šupiny z kapra.

Pro: technický stav, rozumná herní doba

Proti: příběh, postavy, občasné nelogičnosti

+12

Biomutant

borac555borac555
Dohráno
  • PC 60
Od téhle hry jsem moc neočekával a předem musím říct, že o nic jedinečného nejedná, ale i tak mě hra dokázala v něčem potěšit. Jako první velké plus byl pro mě soubojový systém, který spojuje útoky na blízko a střelnýma zbraněmi. Boje jsou dynamické a i po hodinách hraní neomrzí. Největším zážitkem pro mě byl svět. Byla pro mě radost toulat se po otevřeném světě, který nádherně plaje různými ostrýma barvama. Jinak však titul nenabízí asi nic co by jsme neviděli v nějaké jiné podobné hře a ani nic z toho neděla nějak výrazně jinak nebo lépe. Velký mínus je také repetitivnost questů. Co však titulu nejvíce láme vaz je způsob vyprávění příběhu. Není zde nic co by se dalo nazvat pořádnýma cutscenama a vyprávění formou vypravěče byl pro takovou hru opravdu špatný nápad. Kdyby tvorové ve hře klasicky mluvili a měli každý svůj dabing, v rámci cutscen dost by to hru posunulo. Tahle se jedná jedná jen o nadprůměr.

Pro: Pěkná stylizovaná grafika, překrásně barevný svět, soubojový systém, crafting zbraní

Proti: Vyprávění příběhu vypravěčem, opakující se naplň, ani naznak větší originality

+12

Buzz Aldrin's Race into Space

Herní pamětníkHerní pamětník
Dohráno
  • PC 85
Jedna z těch her, které se nedočkaly širší popularity, pro mě se ale jedná o absolutní klasiku. Vzhledem k tomu, že jsem velký fanoušek kosmonautiky, svým tématem je pro mě hra splněným snem. Postavit se do čela amerického nebo sovětského vesmírného programu a snažit se, aby právě vaše vlajka zavlála na Měsíci jako první - co víc si přát? Co je na hře absolutně fantastické je dobový feeling. Používány jsou v maximální míře dobové filmové záběry, každé kolo začíná televizními zprávami (nejdřív ČB, potom barevné) s moderátorem "Carterem Walkritem" (v případě, že hrajete za NASA, v opačném případě samozřejmě hlásá zprávy jakási soudružka) což je jasný odkaz na nejznámějšího dobového hlasatele Waltera Cronkita. Skvělé je použití reálných jmen astronautů.

Hráč coby šéf programu rozhoduje o rozdělení financí do jednotlivých činností, určuje prioritní směry výzkumu a vývoje, v případě pilotovaných misí vybírá astronauty a skládá je do posádek (vzájemná "kompatibilita" borců je velmi významná) apod. Problémem hry je, že se brzy začne opakovat, to je ale u strategií tohoto typu poměrně běžný problém.

Pokud jste ale fanoušky kosmonautiky a/nebo historie, určitě do toho běžte.

Pro: téma, soundtrack, dobový feeling, reálná jména astrounautů

Proti: brzká repetitivnost, zas tolik možností hráč nemá

+12

Max Payne 3

kobereckoberec
Dohráno
  • PC 75
Vývoj Max Payne 3 prý stál hodně peněz, a je to fakt vidět. Lokace jsou detailně propracované, postavy mají obličeje schopné vyjadřovat emoce, animace jsou většinou plynulé. Obecně je grafika na úrovni, kterou osobně považuji za vrchol „nutného“ pro hru zaměřenou na realistický vzhled, a všechno, co vyšlo potom, už je jen zbytečný luxus. I dnes hra běží skvěle. Nevím, jak dlouho byla podporovaná, ale neměl jsem s ní žádné technické problémy, až na občasný bug s náhodným zapauzováním, což se dá přežít. Super je, že lze hru pauzovat kdykoliv. První polovinu hry jsem odehrál na klávesnici, druhou na gay padu. V druhém případě mě občas trápilo asistované míření, které jsem sice měl vypnuté, přesto se se mnou někdy pralo. To bylo obzvlášť nepříjemné, když jsem si naplánoval postřílet nepřátele v určitém sledu, a asistent mi zaměřovačem pořád trhal k jinému nepříteli. Jinak musím říct, že se to hrálo dobře oběma způsoby, mají svoje výhody a nevýhody. Jsou to ale vesměs drobnosti.

Očividně vysoký rozpočet je zároveň i na škodu, protože spousta těch peněz byla využita na tvorbu zbytečného množství cutscén. Cutscén, které vám neustále berou ovladač z ruky. Nepřeháním, když řeknu, že třičtvrtě hry se spíš koukáte, než hrajete. Je naprosto šílené, jak hra střídá hraní a koukání třeba i po desítkách sekund. Nenechá vás si střelbu pořádně užít, a i kvůli tomu trvá strašně dlouho osvojit si ovládání a trochu to dostat do ruky. Je to jako kdybyste se neustále prali s mladším bratrem o to, kdo je teď na řadě.

Znáte ten pocit, když si váš partner těsně před vyvrcholením sundá kondom, a pak opět zasune? Já (zatím) ne. Ale nebál bych se ten pocit přirovnat k tomu, když po každé z těch zatracených cutscén mi hra do ruky vrazí pistolku, bez ohledu na to, jestli v ní mám náboje, nebo jestli jí vůbec chci použít. Stalo se mi mnohokrát, že jsem těsně před cutscénou sebral pušku, a po cutscéně hned spustil bullet time, ve kterém jsem očekával odezvu automatické zbraně. A než mi došlo, proč mi při držení spouště kvér neštěká, ležel jsem na zemi v kaluži krve.

Maxovy sebelítostné a sebekritické monology jsou chvíli cool, ale rychle začnou být otravné. Občas padne nějaká vtipná hláška, většinou se ale vezeme na vážném tónu. Příběh dělá z Brazílie válečnou zónu, do které ale stále jezdí turisté na dovolenou, přestože všechno kolem nich je pravidelně rozstříleno na sračky. Díky tomuto přístupu dává ale hra možnost zastřílet si v mnoha neobvyklých, a jak jsem již zmiňoval velmi propracovaných lokacích. Je snadné začít brát obecnou kvalitu hry jako samozřejmost, ve výsledku je to ale ten hlavní důvod, proč jsem hru dohrál během dvou dnů. Přes všechny nedostatky je výsledný produkt solidní, stojí to za to.

Pro: detailní prostředí, zábavná střelba, technický stav

Proti: příliš mnoho cutscén, „vytrhávání“ ovladače z ruky

+12 +13 −1

Life is Strange: True Colors

montanamontana
Dohráno
  • PS5 60
Na jednu stranu je naprosto super, že vznikají přesně takové hry jako True Colors - neakční a ukecané příběhovky s vysokou produkční kvalitou, které se snaží ve hrách otevírat vcelku náročná témata i mimo indie vody. Na druhou stranu, dokud se bude ignorovat tak důležitá věc jako scénář, tak se stejně nikam neposuneme. Trochu nešťastným potvrzením budiž odstrčení scénáristů v závěrečných titulcích až pod snad všechny technické profese.

Autoři z Deck Nine se rozhodli vytvořit simulaci ideálního Instagram městečka, kde každý úhel, každá žárovčička na drátě a každá rozkošná figurka vytvoří perfektní zátiší pro čtvercovou fotku s paprsky zapadajícího slunce. Z počátku jsem myslel, že extrémně kýčovitá stylizace bude mít svůj důvod a bude se s ní nějak pracovat. Nakonec je to však opravdu jen laciná berlička k nalákání hipsterů, která dle mého přichází pár let s křížkem po funuse. Stejně jako hraní Creep, pro zdůraznění hrdinčiny jinakosti, vyvolává spíše úsměv. Ale budiž. Premisa s příchodem nováčka do uzavřeného malého městečka se nikdy neomrzí a tady za mě vše v pořádku. Alex je správná young adult hrdinka a její speciální schopnost empatie je rozhodně zajímavá věc, která by se hodila nejedné necitlivé svini jako jsem já. Jenže celému skromnému osazenstvu městečka jsou na začátku přiděleny stereotypní žánrové role, které jim zůstanou neochvějně po celou hru. V kombinaci s tuhle šustivými, tuhle cringeovými dialogy, které mají daleko do přirozenosti, působí celé Haven jako podivná Potěmkinova vesnice ze sociálních sítí. Podobně jako celá hlavní dějová linka postavená na boji se zlým korporátem. Ta je zde totiž pravděpodobně jen proto, aby hráč dostal pocit, že řeší něco většího a ne "jen" emocionální svět hlavní hrdinky a lidské vztahy. Bez vyšetřování bratrovi smrti a šokujícího záporáka by na tom však hra byla mnohem lépe. 

Minimálně by alespoň trochu ubrala na šablonovitosti, když už se o to nepostarala herní režie. Mrzí mě, že zrovna LiS nabízí tak málo herní invence a jediný chabý pokus je příšerný LARP. Holt žádné What Remains of Edith Finch se nekoná. Ve finále True Colors není tak špatné, jak ode mě může znít. Technicky vše funguje skvěle, spousta detailů je milých, uplakané kapelky hrají, ale celé to mělo mnohem větší potenciál, který se úplně utopil v křečovitých dialozích a neumětelsky šroubovaném scénáři. Přesto bych byl rád, kdyby takových her mohlo vznikat více a postupně rostly.
+12 +15 −3

Queen's Quest 3: The End of Dawn

SchuSchu
Dohráno
  • PC 55
U hidden-object her nečekám zázraky. Jen trochu příběhu, který má hlavu a patu, oči nervoucí grafiku a fungující mechaniky hry. Queen's Quest 3 plní jen tu poslední položku, hádanky a puzzly fungovali bez problému a já jsem se nikde ve hře nezasekla. Mix hádanek, sběr-užití předmětů v inventáři a samotných HO obrazovek byl dobře vybalancovaný, takže člověk neměl pocit, že by ve hře zabřednul.

Na druhou stranu příběh, který na začátku ještě jakž takž fungoval s 'trochou' inspirace z jiných kouzelnických škol se brzo zvrtnul na splácaninu s nutností *ještě jeden, prosím!* plotwist. Ale dobrá, i tak se to pořád dalo. Ale ta grafika... ta grafika fakt bolela, od uncanny valley animacemi postav po rozpixelované šílenství... A bylo to hnusné a ošklivé takovými různými způsoby, že si říkám, kolik lidí na tom pracovalo nezávisle na sobě... se zavřenýma očima a svázanými rukami. Otázka na závěr, proč animovat něco, co vypadá hrozně i ve statickém stavu?

Takže tento kousek ve výsledku hodnotím jako těžký průměr v žánru. Možná neurazí, určitě nenadchne. Pro hráče, kteří mají HO rádi to není zas tak velký špatný, že bych se hře za každou cenu vyhnula, ale pro ty ostatní, kteří o HO běžně nezakopnou... asi fakt ne.
+12

The Medium

VivaldiVivaldi
Dohráno
  • PC 80
Na mňa urobilo The Medium celkom solídny dojem. Prostredie bolo kvalitne nadizajnované, rozdelenie obrazovky na dva svety a celková atmosféra boli spracované super. Dokonca by som povedal, že keď som sa dostal na koniec, ostal som príjemne prekvapený z niektorých zvratov, ktoré boli do príbehu prinesené. Je pravda, že niektoré pochopíte z jednotlivých predmetov aj o niečo skôr, no nerobí ich o nič menej zaujímavé alebo pamätné.

Návštevy mysle niektorých postáv mi prišlo veľmi zaujímavé a spôsob, akým prechádzame kľúčovými momentami niektorých postáv skrz spomienky a dôležité body dodáva celej hre určitú formu hĺbky. Zaujímavé je to práve v prípade Richarda, ktorého konanie v žiadnom ohľade neobhajujem, no keď človek pochopí čím si prešiel a v akom období sa udalosti odohrali, je pochopiteľné, že to na jeho mysli a detskom ja zanechalo nezmazateľné stopy.

Hlavná hrdinka je zaujímavá a gameplay je možno pre niekoho výrazne jendoduchý, no ja si myslím, že Bloober team sa ani nejako nesnažili robiť hrateľnosť zbytočne komplikovanú, alebo to robiť akčnejšie alebo strašidelnejšie, nakoľko sa chceli sústrediť na príbeh a chceli, aby sme aj my ako hráči mali možnosť najviac práve sledovať ten. A keby nám dali do cesty väčšie množstvo prekážok, mohlo by to spôsobiť, že by sme sa nedokázali na to sústrediť až tak dobre. Takto je to skôr spracované ako interaktívny film. Čiastočne. Okey, ale myslím si, že aj tak mohlo to mať viac momentov, ktoré by boli strašidelné, alebo by nám dali viac možností urobiť nejaké rozhodnutie. Ako to bolo napríklad v minuloročnom The Dark Pictures Anthology - The Devil In Me. Myslím si, že tam tvorcovia lepšie vyvážili tie momenty interaktívneho filmu, v kombinácii s hororom. The Medium skôr pôsobí z toho čo tu máme ako temná dráma.

Strašidelné momentky málokedy fungujú a skôr vieme nasať atmosféru prostredia a jednotlivých miest. No monstrum, ktoré nás prenasleduje v pár sekciách nie je dostatočne dobre vymyslené a dalo sa z toho urobiť viac. nevadilo by mi ani v najmemnšom keby hra bola o niečo strašidelnejšia. Ale príbeh a postavy sú dostatočne zaujímavé na to, aby mi to ten zážitok dokázalo kompenzovať. Takže vo výsledku ide pre mňa o vysoko ambiciózny titul, ktorý mi možno nepriniesol úplne to, čo som chcel, ale fungoval dobre. No nedá mi ešte neskritizovať aj jemne krkolomné ovládanie, ktoré mi pripomenulo časy starých Resident Evil titulov. Chápem čo tým tvorcovia sledovali, no mne to neprišlo ako veľmi ideálna voľba. Kamera a pohyby mohli byť lepšie.

Pro: Príbeh, postavy, atmosféra hotela, výlety do mysle

Proti: málo strašidelné, pohyby a kamera ako pri starých Resident Evil hrách

+12

Immortals Fenyx Rising

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Za mě paradoxně asi nejvyhlíženější hra Ubisoftu za mnoho let nezklamala. Ač jde dle některých ohlasů o poměrně sprostou vykrádačku The Legend of Zelda: Breath of the Wild, je mi to srdečně jedno. Jako hráč na PlayStation se do království Hyrule jen tak nepodívám a tak s radostí vezmu zavděk i "náhražkou". Navíc náhražkou poctivou a zábavnou.

Immortals si mě zaháčkovala již zasazením. Ke starověkým řeckým mýtům přistupuje sice se značnou dávkou nadhledu, přesto nejde jen o prvoplánovou kulisu a autoři toho do hry z mytologie napěchovali vážně hodně. Lehké výtky bych měl pouze k vizáži postav, které působí možná až příliš infantilně. Ke světu se však pestrobarevný vizuál hodí a prostředí jsou velmi pohledná.

Zlatý ostrov je napěchovaný tajemstvími, božskými výzvami a samozřejmě nepřáteli. Z příběhových aktivit je cítit větší propracovanost, vedlejší aktivity však naštěstí i přes značné opakování nepůsobí jako spíchnuté horkou jehlou. Jako (bohužel) dnes prakticky každá hra od Ubisoftu se dobrodružství outsidera Fenyxe "zvrhává" k čištění otazníčků na obří mapě, svět je však dostatečně pestrý a hádanky zábavné. Únava materiálu se tak projeví až po odehrání několika desítek hodin. Což je fajn.

Ze hry jsem cítil nadšení tvůrců a motivace k dalšímu průzkumu fungovala dobře. Immortals jsem hrál na nejtěžší (Nightmare) obtížnost a liboval si v nutnosti postavu náležitě vylepšovat. S řádně vylepšenou postavou je to však nakonec relativně procházka růžovým sadem, což však platí pro prakticky veškerou herní produkci podobného střihu.

Hra je hlavně o průzkumu, boji a hádankách. Všechny tyto pilíře pevně stojí a autory musím pochválit za precizní a logické ovládání. Fenyx se ovládá velmi dobře, což je při četných plošinovkových pasážím důležitým aspektem. Možnosti boje se postupem času dostatečně košatí a mlácení mytologických potvor je tak po většinu herní doby radost. Hádankami je hra prošpikovaná, byť jde o časté variace stejných mechanik. Osobně mne frustrovali ty s lasery, jelikož střet s nimi často předznamenával reset celé pokladnice Tartaru. I zde však platí, že než se rébusy okoukají, uplyne moře času. Variací je v konečném součtu však hodně a mechanik také.

Immortals Fenyx Rising je tak komplexně fajn hra s dobrými základy a zábavnou herní náplní. Časem to běhání po rozhlehlých pláních hráče sice unaví, tou dobou však bude mít odehráno více, než v několika konkurenčních titulech dohromady.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 5.  Báje a legendy:  Dohraj hru, ve které se vyskytuje mytologické stvoření z antické, staroegyptské nebo starověké orientální mytologie." – Základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 42. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Povedené herní prostředí; fajn ovládání; satirický přístup k řeckým bájím většinou skvěle funguje; zábavné herní mechaniky

Proti: Opakování je matka moudrosti, ale zhouba Ubisoftích her; infantilní vzhled postav; uspěchané zakončení příběhu

+12

Hitman Sniper

DunemasterDunemaster
  • iOS 60
Zpočátku mě Hitman Sniper bavil a snažil jsem se plnit všechny hlavní i vedlejší úkoly (jejichž obtížnost strmě roste). Po chvíli se ale dostaví nuda a frustrace pramenící z jednoho jediného prostředí futursitického města a neskutečně otráví urputná snaha tvůrců vymámit z vás peníze na lepší zbraň, lepší náboje, lootbox jeden, druhý... Dokonce jsem se v jednu chvíli bál, abych omylem nekoupil nějakou hloupou pušku za více než tisíc korun. To totiž na iOS/iPadOS není úplně tak těžké. :) Hru in-app purchases kompletně zabily a pro mě zde vždy znamenají rychlý uninstall. Škoda. Radši bych zaplatil pár korun a nenechal se otravovat, ale business model je prostě business model...

Pro: rostoucí obtížnost a výzva, technicky zdařilé i dnes, je to Hitman

Proti: tlak na mikrotransakce (za částky, které nejsou mikro), jen jedno prostředí

+12

Gangstar 2: Kings of L.A.

miCHALupkamiCHALupka
Dohráno
  • J2ME 75
V mobilní verzi GTA se točí klasický příběh, kdy se svým bráchou zdrhnete z Mexika a dostáváte se do L.A., ve kterém je váš bratranec, který by vám mohl pomoci prorazit v byznysu a lehce zbohatnout. Je jasné, že nejde o žádný legální byznys, a tak dojde na řadu nepříjemných situací, kterými se budete muset protlouct.

Hru sledujete z pohledu shora a na začátek bych podotkl, že graficky hra vypadá velmi dobře. Hratelnost sama o sobě je klasikou, kdy jsem to měl na dotykovém telefonu ztížené malinkou klávesnicí dole, kde jsem musel přepínat ze šipek na čísla a opačně. To ovšem byl pouze můj osobní problém, protože to nebyla verze pro dotykové telefony. Ale když jsem hru měl ještě nainstalovanou na svém starém samsungu, tak proč ho neoprášit v rámci výzvy.

Úkoly, které dostáváte jsou velmi krátké a povětšinou vcelku jednoduché. Pokud selžete, můžete se automaticky přes menu k misi vrátit a nemusíte běžet/jet na místo, kde vám byla zadána. Některé mise jsou především o řízení auta, jiné o pěstních soubojích a v neposlední řadě o střílení. Nelze zde najít žádnou speciální misi, která by nějak vyčnívala z řady, jedinou částí, která mi přišla velmi zajímavá byly vedlejší mise ve filmovém studiu, kde pracujete jako kaskadér při natáčení filmů. Druhým bodem, co se týká misí je potom možnost vybrat si, jestli pomůžete italskému nebo japonskému gangu a po splnění určité mise u jednoho z nich, přijdete o možnost plnit mise pro toho druhého.

Hře bych vytknul otravnou policii, kdy malým kontaktem s policistou či policejním vozem jste okamžitě stíháni. Nejhorší na tom je, že během cutscény se k vám dostanou a během tří vteřin vás zatknou. Bohužel nastavená doba na útěk před nimi je strašně kraťoučká a tak neexistuje příliš veliká pravděpodobnost, že to zvládnete. Druhým problémem byly některé bugy, které mě třeba vystřelili přes část mapy nebo posunutá kamera, kdy jsem neviděl na svou postavu. Největším problémem byla ovšem sniperka, která v mé verzi nefungovala úplně dobře a neviděl jsem tak na nepřátele a mohl jsem pouze střílet naslepo díky jejich označení červeným trojúhelníčkem. Naštěstí i přes tento problém se daly mise na pár pokusů zvládnout.

Pro: Graficky pohledné, krátké mise

Proti: střelba sniperkou, otravná policie, občas nepříjemný bug

+12

Xenoblade Chronicles 3: Future Redeemed

TainaruTainaru
Dohráno
  • Switch 85
Poslední část DLC k XC3 s názvem Future Redeemed přišla jako blesk z čistého nebe; konečně určitým způsobem propojuje události z XC1, XC2 a XC3 a snaží se je poslepovat do příběhového celku. Do jisté míry se mu snaha daří, ale tvůrci možná zanechají v hráčovi více otázek než odpovědí. Z finále hry jsem získal dojem, že hráč má nad komplikovaným příběhem přemýšlet a skrze řadu náznaků si vytvořit vlastní interpretaci toho, jak a k čemu vlastně došlo. Ostatně už i příběhové finále XC3 bylo pro mnoho lidí těžko stravitelné. Takže jak do toho všeho zapadá FR?  

Z grafického hlediska není co řešit. Hra vychází stylem z XC3, cut scény mají vzhledem k médiu kvalitní in-game anime stylizaci a mix nových a starých lokací je pro zažitého fanouška pastvou pro oči. Klasická postupná vertikalita, mnoho roztodivných živočichů, sympatické postavy, úžasná hudba. Obsahem i délkou zhruba odpovídá Torně. I se vší možnou kompletací vedlejšího obsahu a průzkumem mapy jsem zakončil příběh na levelu 60 asi po 27 hodinách, 100% po nějakých 40 hodinách.  

Pochopitelně tím největším tahounem DLC je příběh (obtížně se vyhnu spoilerům). Fanoušek ve mně jásá, ovšem jenom zčásti. Nová postava Matthew (tentokrát stojící zcela mimo dvě bojující frakce) dává dohromady partu nových i starých známých postav, postrádá svoji záhadně zmizelou sestru a pomalu se ubírá směrem k událostem, které zapříčiní „budoucnost“ světa/světů v XC3. Přítomnost některých starých postav mě nesmírně potěšila, nicméně z nějakého důvodu se ve hře jiné vůbec neobjevily. Nebo alespoň ne tak, jak jsem si přál. Tříděním komplikovaně podávaných informací asi tuším, proč tomu tak je, ale hra prostě spoustu věcí vůbec neříká, pouze naznačuje. To samé se týká jistých vztahů mezi postavami, což pro mě bylo další wow. Nicméně kromě známých postav jsem našel zalíbení i v nově představených, zejména Glimmer podle mě aspiruje na titul waifu v tomto díle. Víc už toho k příběhu raději nepovím, jinak bych musel spoilerovat.  

Změna pochopitelně musela nastat v bojových kombech, protože tu není nic jako interlink. Řetězení artů stále zůstává, ale místo speciálních přeměn nastupuje útok v kooperaci dvou postav (Unity Combo). Tento speciální útok hráč může přiřadit libovolně zvoleným dvojicím, což mě potěšilo. Každý útok dané dvojice má nějaký jiný sekundární efekt (Blowdown, Burst, Smash; nabíjené útoky jsem nastavil tak, aby měli všichni možnost Smash, protože ten v artech postav zcela chybí). Větší důraz je kladen právě na vytváření komb Break > Topple > Launch > Smash/Blaze, který ale na silnější bosse téměř nefunguje. Ostatně snad všichni dobrovolní bossové na levelu 80 a víc zaberou kolem půl hodiny času pižlání. Chain attack zůstává.

Odměnový systém hry představuje Affinity Goals – to je obrazovka, která zobrazuje procentuální postup v několika oblastech – průzkum a nacházení aktivních prvků na mapě; bojové potyčky s nepřáteli a bossy na mapě; nalezení menších animací týkajících se party; kompletace komunitních vztahů s obyvateli vznikajícícho města; kompletace enemypaedie; kompletace collectopaedie.  

Jakmile Matthew s partou dorazí do ruin města, začne plnit vedlejší úkoly a bude pomáhat místním obyvatelům. Je to důležité, protože kolikrát se mu za odměnu zpřístupní nějaké užitečné upgrady nebo obchody, a taky dostává rozvojové body za úplně každou maličkost, která se mu povede; od nalézání předmětů a dalších prvků na mapě až po mlácení silnějších příšer nebo prokecávání obyvatel. Každá taková maličkost může znamenat krůček v bitevním rozvoji postav, protože ty začínají pouze se základními schopnostmi; a nejen, že je potřeba investovat do dalších, ale je také potřeba pro ně odemknout prostor, což je už trochu těžší a pro úplný komplet všeho znamená mít 100% explorace i soubojů. Což se mi podařilo a musím přiznat, že mě získávání odměn ohromně bavilo, protože to kolikrát znamenalo vymýšlení cesty, jak se dostat na nepřístupná místa přesně v tom xenobladovském duchu v kombinaci s průzkumem nápaditých lokací.
Také rozšiřování možností mobility naplňuje zvídavé hráče. Vracejí se natažená lana, po nichž se dá klouzat na velké vzdálenosti. A protože jsou z etheru, dá se jimi cestovat oběma směry, a to dokonce i vertikálně. Prostě paráda.
Dojem z pohyblivosti ovšem kazí fakt, že nikdo v partě nedokáže přeskočit ani malý kámen nebo zábradlí (což bylo stejné i v původní hře). Ještě horší je to během soubojů, kdy se nedá skákat vůbec a kolikrát jsem musel do nepřítele mlátit z dálky nebo doufat, že ho sejme zbytek party, zatímco já byl spadlý někde za okrajem útesu. Tato neschopnost je pro mě nepochopitelná zejména po tom, co jsem v XCX dokázal obyčejným skokem přeskočit i dinosaura.  

Jinak je ale radost cestovat po mapě a prokousávat se do výšin po boku sympatických postav s parádním japonským dabingem. Dobrodružství, jak se patří.
Závěr hry mě však zanechal poněkud zmateného. Budu ještě muset nějakou dobu o všem přemýšlet a pokusit se složit střípky dohromady. Pochopitelně také vyvstala řada dalších otázek. Překvapily mě i odkazy na Xenosagu a XCX. Je s nimi tedy Xenoblade propojený? Jak spolu souvisí? Objeví se svět XC někdy v jiných dílech příbuzných sérií? To možná ukáže jenom sám čas. Anebo taky ne.  

Po dohrání hry se ještě odemknou dva další hrdinové do původní hry, lze je vybojovat v Time Attacku v challenge síni s ostatními odměnami z předešlých vln DLC. Nakonec jsem rád, že jsem si DLC mohl zahrát takto brzy, byl to opět úžasný zážitek. Jen bych si přál, aby toho příběh uzavřel víc, než co naznačil. Určitě však stojí za zahrání - samozřejmě až po odehrání všech předchozích her v trilogii. A jsem rád, že se celá trilogie vešla do životního cyklu Switche, který teď s ní bude svázaný. Byla to nádherná jízda a XC teď zřejmě patří k mým top JRPG. Je to úžasnost, co Monolith dokáže.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: příběh 27 hodin, komplet 40 hodin
Všechny postavy level 99
Všechny vedlejší mise
Affinity Growth všech postav 100%
Exploration 100%
Battle Missions 100%
Affinity Scenes 100%
Community 100%
Enemypaedie 100%
Collectopaedie 100%
Všechny weapon upgrades na max
Všichni dobrovolní bossové kaput 

Pro: Lokace; vertikalita; průzkum; ether lana; hudba; postavy

Proti: Malý dosah skoku; příběh toho moc neuzavírá; velmi krátké

+12

Detektiv Kurzor

SmartkaSmartka
Dohráno
  • Browser 80
Detektiv Kurzor je jednou z těch her, o kterých bych se bez Herní výzvy vůbec nedozvěděla. Přitom se jedná o takovou fajn hru. I když vím, že existuje hra podle pořadu AZ kvíz, že by se ČT pustila do něčeho takového, to bych nečekala. A už vůbec bych nečekala, jak bude hra zpracovaná. Já čekala, že kompletní hra, tedy všechny případy, budou ve stylu toho prvního a celkem to zabere maximálně tak hodinu. Skutečnost je ale jiná.

Evidentně má hra soužit k propagaci detektivních seriálů české televize. To dokazuje i možnost při spouštění jednotlivých případů prokliknout se přímo na stránku iVysílání s daným seriálem. Jak dobrou práci odvádí, to je otázka, protože sama hra by potřebovala spíše trochu propagovat. Možná je tedy spíše odměnou věrným divákům.

Vizuálně se mi hra hodně líbí. Komiksově stylizované postavy jsou v kontrastu s reálnými fotografiemi prostředí fungujícími jako pozadí. I přesto, že se postavy nepohybují a troufla bych si tvrdit, že mají ve většině (ne-li všech) scénách i stejnou pozici, určitě bylo při jejich kreslení odvedeno hodně práce. Jen je zvláštní, že někteří herci jsou jasně poznatelní a jiní si vůbec podobní nejsou. Například Martin Myšička je zcela přesný a jednoznačně rozpoznatelný, na druhou stranu Hanu Ševčíkovou bych nepoznala ani v nejmenším. Říkám si, jestli je to tím, že pro tyto postavy ještě při vytváření kreseb neměli obsazení. Možná jsou si podobní jen ti herci, kteří jsou z již zmiňovaných seriálů a ostatní ne.

Nepohyblivost postav byla zajisté kvůli tomu, aby nebylo nutné dělat všechny možné animace, ale také to jistě byl umělecký záměr. Někdy totiž je pohyb postavy zobrazen jen jako posun nepohyblivého obrazu, například na záznamu dopravní kamery, kde sledujeme vozidla, projde chodec. Je ale i případ, kde je animace pohybu vytvořena, což je záznam z bezpečnostní kamery v bance.

Nic jiného, než skvělí dabing bych nečekala, v tomto ohledu má televize spoustu zkušeností a prostředků. Ve hře můžeme vidět a slyšet samé známé osobnosti. Já se přiznám, že úplně odborník na české herce nejsem. Kdyby se mě někdo zeptal na jména herců, nevěděla bych, ale rozhodně jsou to většinou známé hlasy i pro mě.

První případ je jen takový tutoriál. Je kratší a nedochází zde k žádnému větvení příběhu. Druhý už je zajímavější. Je v něm více lokací, více důkazů a více svědků. Nezkoušela jsem ho opakovat, ale určitá místa naznačují různé varianty průchodu hrou. No a do třetice, v tomto případě, všeho dobrého. Třetí případ je rozhodně nejzajímavější, je tu více linek, a dokonce i několik konců. Zjevné jsou 3 možné konce, ale dočetla jsem se, že jich je celkem 5. Konce jsou rozdílné v tom, jak je případ vyřešen, viník je vždy stejný. Třetí případ a jeho konce mě dokonce motivovaly k opakovanému hraní, abych si mohla projít druhou linku a vyzkoušet jiný konec.

I když se jedná o vizuální román, má hra řadu interaktivních prvků. Není jich mnoho, ale jsou tam. Téměř vždy jsou spojeny s hledáním důkazů, což je v tomto případě logické. Často nestačí důkazy pouze sebrat, ale musí se s nimi pak ještě něco dalšího provést. Ve dvou případech je interaktivní i to samotné sbírání. Hledá se důkaz odhrnováním trávy a posouváním kamínků. Není to nic úžasného, ale je to o něco více než pouhé sebrání. Jednotlivé důkazy se musí očišťovat, skládat, porovnávat apod. Hádanky, které se ve hře také ve spojitosti s důkazy vyskytují nejsou složité, mě dal zabrat jen šifrovaný vzkaz. Tam mě nachytali. Přestože jsem začala dobře, text, který mi vycházel nedával smysl. Nenapadlo mě, že pak ještě bude potřeba s ním něco dělat. Myslela jsem si, že to mám špatně a hledala, jak jinak to vyřešit. Interaktivita hry je omezená v tom, že má některé věci předpřipravené a nebere se ohled na konkrétní řešení hráče. Například u autonehody, když hledáte na videozáznamu nabouraný vůz. Já zastavila záznam s vozem na určitém místě, ale na vytištěném papíře byl vůz jinde. Podobně to bylo u skládání výhružného dopisu. Také výsledek neodpovídal tomu, jak jsem slova poskládala já. To jsou ale jen detaily. 

Ve hře můžeme najít dokonce i několik vedlejších úkolů, jestli to tak můžeme nazvat. Mimo luštění, jak otevřít tajemnou krabici, můžeme luštit osmisměrku nebo střílet na terč. Překvapená jsem také byla z toho množství achievementů, které je možné získat.

Asi nejhorší práci odvedli autoři na propagaci hry. Jak už jsem zmínila, kdyby nebylo herní výzvy a cíleně jsem se nesnažila najít nějakou hru z kategorie vizuálních románů, nikdy bych se nejspíše o této hře nedozvěděla. To se snažím si udržovat o hrách nějaký ten všeobecný přehled a sleduji různé novinkové souhrny, kde se zvláště na české docela zaměřují. O Detektivu Korzorovi jsem ale vůbec neslyšela. To je škoda, je to určitě zajímavá hra, nabízená zdarma a za vyzkoušení stojí.

Pro: zpracování případů (zvláště třetího), komiksový styl, dabing

+12

The Mortuary Assistant

AdieuAdieu
Dohráno
  • PC 95
Rebecca, nová balzamovačka v márnici River Fields, o které se tradují ledasjaké báchorky, brzy zjistí, že některá tělíčka moc a moc zlobí. Občas někdo, kdo má ležet, ležérně odejde, jindy pomrkává na ni nebožtík ze stolu, zatímco o něm do počítače datluje trochu toho intimča, onehdy zase prankuje po telefonu či jí zřejmě hodí něco halucinogenního do pití, aby jí v ideálním settingu mezi mrtvolami nepříliš hippies kolegiálně zajistil takový bad trip, po kterém by se jak po asijské prdelce uznale ohlédl i plukovník Kurtz. Tady se totiž s obyčejnými civily do kremační pece šoupou i démoni, a to ideálně dříve, než přeskočí na jediného živáčka v dosahu, naši hlavní hrdinku.

V trochu vážnějším tónu musím prohlásit, že The Mortuary Assistant je mi asi nejsympatičtější horrorová hra, jakou jsem kdy hrál a doporučuji ji naprosto každému, kdo má rád morbidní a makabrózní témata, stejně jako každému fanouškovi VtM: Bloodlines, protože nejen že ta márnice, jejíž ticho jemně znásilňují kapky deště dopadající na okna a parapety, zapadla by klidně kamsi do Santa Monicy a nějaké zvláštní noční hodiny, kde se nereálné stává možným, ovšem je to taky trochu zkouška odvahy, kdy Bloodlines a nějaký Ocean House Hotel v komparaci s tímto dílkem nepůsobí o moc děsivěji než Twilight.

Nicméně i kvalitní a ucelený herní design mi občas Bloodlines připomněl - jednotlivé adventurní herní mechaniky jsou zde vlastně velmi realisticky zachycené kroky samotného balzamovacího procesu, s tím, že se vždy náhodně variuje, kde jsou jednotlivé potřebné předměty - ať už jsou to skalpely, jehly a nitě či trokary - v operačním prostoru uloženy. Což zní banálně. Dokud tedy pro vypláchnutí tělíčka nehledáte několik minut dejme tomu chybějící methanol, naprosto rozhozeni po nějaké obzvlášť vypečené sračce v podobě periferně mihnoucího se tekoucího stínu nelidsky deformované postavy, přesně jako z reálných popisů halucinací schizofreniků.

Samotný lore, všechna ta ostrá omáčka, kterou do sebe rychle ládujete v zaheslované části počítače, abyste vědomost okamžitě použili proti tomu ďábelskému hajzlovi, co vás mezitím šikanuje, také dokonale slouží k prohloubení imerze, o které je TMA především. V návaznosti na to doporučuji kvůli fantastickému audio designu hru v noci pořádně ohulit do sluchátek, ovšem dejte si pozor, ať vám nikdo nezaklepe na rameno... Á propos, jakkoliv hra zrovna jump scary obsahuje, spousta těch nejděsivějších projevů je subtilnějšího rázu a nejvíce cením právě toho celistvého atmosférického koncertu, který nadto - a to může být pro některé hráče velmi podstatné - neopírá se o žádné stresující laciné hunty, jak bývá zvykem u jiných horrorovek. Je to vlastně pohoda jak když odbije 12, stačí se zhluboka nadechnout a prostě dělat svou práci, netřeba se stresovat. :-)

Po dohrání první šichty, která zpravidla trvá tak 1.5 hodiny, se můžete vrhnout na další, což pochopitelně doporučuji, neboť nejenže můžete dospět k pěti různým zakončením, ale také je potřeba zdůraznit, že každý průchod obsahuje randomizované eventy z širokého výběru pár set. Inu, první hru jsem se téměř nebál, až na pár mrazíků po zádech. Druhá směna byla trochu nepříjemnější, každopádně opět se mi podařilo spálit správné tělo, tehdy jsem si říkal, že to asi nedá správně jen dement. No a třetí směnu se řetězily tak šílené události, že jsem musel pauznout, jít se na 10 minut vyklidnit, pak jsem se vrátil, vybral špatné tělíčko a posednul mě démon, načež dělal hodně ošklivé věci, sheeeeeeeiiit! Celkově hrací dobu vidím pro lidi, jež to trochu více chytne, tak na 10 až 25 hodin, tudíž bych neměl obavy - za 20 éček tento indie klenot stojí a ve slevě tuplem, tak pojďte taky hodit bubáka do pece!
+12

Bugsnax

GameEsGameEs
Dohráno
  • PS5 80
Líbí se mi, když díky herní výzvě narazím na hru, ke který bych se asi normálně nedostal. V tomhle případě v rámci kategorie "Pero, mocnější meče," protože se zde ujmete práce novinářky, která přijde na podivuhodný ostrov vyšetřovat zmizení cestovatelky, která ji původně na ostrov pozvala.

Jedná se o adventuru z pohledu první osoby, která na první pohled graficky působí, že je spíše pro děti, ale podle toho, co jsem dohledal se ze hry stala poměrně kultovní záležitost i mezi starším osazenstvem. Bugsnax, stvoření, podle kterých se hra jmenuje, jsou příšerky nenápadně připomínají v některých věcech pokemony - stvoření inspirovaný skutečnými věcmi, v tomto případě hlavně pokrmy a nápoji, pobíhající po světě a stále dokola opakující své jméno. Je jich tam velký počet, nevím kolik přesně, ale jedna z trofejí vyžaduje chycení 100 druhů bugsnaxů.

Během hry navštívíte rozmanité lokace, od hor až po pláž u moře. Hra má i poměrně poutavý příběh a velké množství vedlejších questů, v rámci kterých se dočkáte i "boss fights" s gigantickými bugsnaxi. Ty mi občas přišly trochu frustrující, ale připisuju to spíš vlastní neschopnosti, na videích ze hry na youtube to zas složitě nevypadá :) na každého bosse se musí trochu jinak, a stejně tak i chytání běžných bugsnax je vázáno na využití prostředí a nástrojů, které v průběhu hrou získáváte. Některé bugsnax, které potkáváte už v začátcích můžete tedy chytit až v pokročilejší fázi hry, až disponujete takovou pomůckou.

Postavy jsou tu zajímavé, potkáte jich velké množství a každá z nich má svůj vlastní výrazný charakter. Kromě vyšetřování zmizení jejich oblíbené cestovatelky musíte řešit i problémy jednotlivých postav a jejich rozepře mezi nimi, během kterého je blíže poznáte.

Jedná se kvalitně zpracovanou adventuru s akčními prvky, u které jsem se ani chvilku nenudil.

Pro: příjemný příběh, zajímavý koncept, originalita

+12

Kena: Bridge of Spirits

DaymondeuXDaymondeuX
Dohráno
  • PS5 75
Kena klame tělem jako taková roztomilá dětská hračka, která však uvnitř nemá měkkou výplň, ale pěkně tvrdý kámen. Vizuálně nádherná akční adventura s logickými hádankami a bossfighty, které si v některých případech nezadají s těmi z regulerních soulsovek. A to prosím není nadsázka. 

Pocitově a vizuálně mi hra nejvíc připomíná mix Enslaved: Oddysey to the West s moderní Zeldou s jemnou, kosmetickou příměsí God of War nebo Elden Ringu. A přesto hra dokáže působit jako originální, téměř až autorské dílo (kterým ve skutečnosti opravdu částečně je), což je po řadě remaků, remasterů, x-tých pokračovaní téhož a opakování stále stejných mustrů mimořádně osvěžující. Je to také hra, u které se vyplatí nevědět o ní nic předem, protože objevovaní, a to i herních prvků a mechanik, je jeden z nejzábavnějěích aspektů tohoto díla od malého studia Ember Lab. 

A i když hra vypadá jako stvořená pro děti, představuje výzvu i pro dospělého hráče. V nebojové adventurní části za to mohou především některé hádanky, u kterých se bez nápovědy nebo náhody dá snadno zakysnout. V uvozovkách zásluhu na tom má obecná vlastnost hry, totiž že příliš věcí nevysvětluje a nechává jejich objevení na hráči. Což je trochu dvojsečná zbraň, která vyžaduje citlivý gamedesign a trefení té správné míry. Kena balancuje na její hraně, a to jsem záměrně benevolentní. Na rozdíl od zmíněného God of War nebo třeba nového Horizonu se nedočkáte žádné nápovědy, hintu, samomluvy hlavní hrdinky nebo jakéhokoliv stébla, obvyklého (ale často přehnaného) v moderních hrách. Odměnou za frustraci je pak samozřejmě pocit zadostiučinění, cesta k němu však může být občas hodně trnitá. Ve hře se dokonce vyskytne nepřítel, kterého nelze zasáhnout jinak, než jedním speciálním pohybem, který vám ale hra představí pro jiný účel a na jeho bojové využití tak musíte přijít sami. Docela nevídané. 

Pokud jde o souboje, tak zatímco ty řadové jsou standardem a užijete si jak útoků na blízko, tak i na dálku mým oblíbeným lukem; úskoků, využívání štítů a pro fajnšmekry i parírování, tak bossfighty jsou kapitola sama pro sebe. Ty pozdější včetně finálního jsou i na střední obtížnost srovnatelné s některými bossy z Elden Ring a jakkoliv jsem všechny soulsovky dohrál a v nich takovou výzvu očekávám, přijímám a oceňuji, tak v kontextu "relaxační" Keny mi to přišlo trochu přehnané. Stejně jako jejich počet, kdy ve své závěrečné třetině se hra zvrhne v kombinací prostorové plošinovky a už trochu otravných soubojů s bossy. Zážitku nepomáhá ani to, že při úmrtí musíte často opakovat poměrně dlouhou pasáž nebo souboje předcházející samotnému bossfightu.

V čem hra exceluje jsou nápady, hrátky s prostorem a fyzikou, výtečná a ve výsledku zábavná integrace skákacích pasáží a vůbec celková roztomilost jak světa, jak i hlavní hrdinky a jejích mrňavých pomocníků. 

A i když jde o hru relativně krátkou, přesto mi přišla o kousek delší, než by být měla. Svůj podíl na tom měla čistě psychologická skutečnost, že jsem jeden bossfight považoval už za ten finální, aby se po něm otevřela ještě celá závěrečná část, do které jsem vstupoval již poněkud unaven, s cílem dohrát hru co nejdříve. 

Pokud by byla hra trochu lépe vybalancovaná a gradovala lépe zvoleným tempem, mohla to být pecka téměř bez výhrad. Ale i tak stojí Kena: Bridge of Spirits za zahrání a jednoznačné doporučení.
+12

Yakuza 4

S4TWS4TW
Dohráno
  • PS4 85
Herní výzva 2023 - Karbaník

Yakuza počtvrté! Vlastně už po páté, jelikož tu máme ještě (zatím nejlepší) Zero. Je to stále zábava, má ta série pořád co nabídnout nebo se již vyčerpala, jak tomu nasvědčovala Yakuza 3? Toť otázka, kterou jsem si před rozehráním kladl a na kterou jsem našel odpověď…

Tato série se rozhodně ještě nevyčerpala a pořád má co nabídnout. Je mi jasné, že hráči, kteří od každého dílu čekají velké množství změn a neustálý posun série (ideálně do jiných sfér) budou dost zklamaní, ale fanoušci série budou mít naopak radost, že se série vrací s velmi dobrou kvalitou (znovu opakuji, po velmi slabém třetím díle). Změn zde je na tuto sérii poměrně dost, ale okem průměrného hráče skoro žádné. 

Opět našim hlavním písečkem bude Kamurocho, kde se již budeme orientovat poslepu. Ale o to krásnější je zjištění, že tahle budova tu nebyla a tady bylo něco jiného. Těch změn je opravdu málo, ale to je vlastně kouzlo série samotné, ona totiž tahá zájem hráčů na něčem jiném, ale o tom za chvilku. Nicméně jedna výrazná změnu tu je, Kamurocho má nyní tři úrovně – klasické ulice, podzemí a střechy. Zdá se to jako maličkost, ale i tato maličkost ukazuje, že série může ještě hráče překvapit a mě osobně to hru dokázalo osvěžit. 

Nicméně hlavním tahounem celé série byl vždycky velmi silný hlavní příběh. A já musím spokojeně pokývat hlavou a uznat, že tu opět máme silný příběhový díl s mnoha plot twisty, postavami a klasickým yakuzáckým mišmašem, kdy po prvních hodinách nebudete tušit kdo s kým, kde a proč a jak… Je tu opět opravdu slušná nálož postav a různých vazeb mezi nimi, nicméně tohle bylo vždy také jedním z hlavních znaků série a pokud nejste v sérii nováčkem, tak se vám jednotlivé uzly bude dařit mnohem lépe rozvazovat. 

Co ovšem sérii neskonale osvěžilo je to, že hlavní příběh nabízí 4 hratelné postavy. Je to velké osvěžení, protože každý z nich má jiný background, jiný bojový styl a především absolutně jinou osobnost. Nicméně všechny spojuje jeden cíl. Pokud se příliš nebudete zdržovat různými minihrami, ale rádi se pozdržíte u sidestories, tak každá postava vás bude zabavovat zhruba 10 hodin, což je ideální doba na udržení pozornosti a nenudu! V Yakuze si totiž poměrně rychle osvojíte jednotlivé bojové styly a pokud bychom hráli za jednu postavu 40 hodin, tak se souboje stanou opravdu nudnou záležitostí, takhle to bylo ideálně vybalancované. 

Na 4. díle mě ještě velmi potěšil návrat k silnějším a rozvinutějším (no, návrat, naposledy tomu tak bylo v nové Yakuza Zero) vedlejším příběhům. Pár z nich jsou klasickým japonským bizárem, ale většina z nich obsahuje silné příběhy s pointou a hlavně nám opět dávají možnost nakouknout do japonské kultury a způsobu života. To samozřejmě umocňují i různé minihry, některé šílenější, jiné oddychovější a pár z nich dokonce i velmi zábavných. Obecně je fajn mít možnost si trochu odpočnout od hlavního příběhu nebo substories a jen si prostě dát dobrý drink a u toho si zahrát třeba šipky a tohle Yakuza prostě umí. Nenásilně, zábavně. Jsou zde staří známí, ale i pár novinek. Osobně bych vypíchnul Fighter maker. 

U Yakuzy prostě víte, co očekávat a moc se toho nemění. Nicméně o to je těší udržet si fanoušky a nezahnat je k nějaké jiné sérii či hře. Udržet balanc toho, kdy přicházíte s novinkami a změnami, zároveň zachováváte tvář série, je velmi těžké, nicméně této sérii se to stále daří (především díky silnému writingu) a já mám rozhodně motivaci se vrhnout na díl pátý.

Pro: 4 hratelné postavy, writing, substories, Fighter maker, rozšíření Kamurocha

Proti: ustřelený závěr příběhu, velké množství nudných soubojů

+12

Serious Sam 4

ActualPigeon5ActualPigeon5
Dohráno
  • XboxX/S 70
Vždycky na začátku a v polovině měsíce Xbox zveřejňuje seznam pár her, které opustí za 14 dní gamepass. Teď tam na mě vyskočil Serious Sam 4 od chorvatského Croteamu. Do té doby jsem žádný díl nehrál, měl jsem jenom tušení, že je to nějaká série stříleček z Lidlu a pamatoval jsem si, že když čtverka vycházela, tak měla velmi slabé recenze. Ale za zkoušku nic nedám.

Prvních pár věcí, co mě zaujalo byla opravdu odporná grafika,neustálý doskok textur a vysoká obtížnost Normal a obrovské množství nepřátel, ale vydržel jsem a musím říct, že nelituji.

Hra má 15 velmi dlouhých misí, které i po tom co jsem asi po třech misích stáhl ocas a snížil obtížnost na Easy trvaly mezi 30 až 45 minutami. Prostředí jsou ve hře zhruba 3 -první část v Římě, druhá na francouzském venkově a konec hry na ledu. Nejhnusnější a nejméně přehledný byl start v Římě, pak se to zlepšilo. Štvala mě nevyvážená obtížnost - velmi těžké side mise a směšně lehcí bossové. Škoda že to neudrželi v jedné stoupající křivce. Od poloviny hry mě nejel zvuk u cutscén, které i když byly hnusné, tak po několika úmrtích u bosse po hodině hry jsem se na ně rád podíval.

Abych na to jenom neplival, tak se mi hodně líbili různorodí nepřátelé (nedávali žádný smysl - od humanoidů po roboty a běžící býky - asi to byla invaze ufonů, ale jistě to nevím), zábavné zbraně a jejich zvuk a úplně super mi přišla hudba.

Ta hra je objektivně špatná, ta 5/10 hodnocení a nižší jsou zasloužená, ale mně to nějak trefilo a tak dávám subjektivních 70% a třeba za dva roky v nějaké slevě si rád dám sibiřské rozšíření.
+12

Project Zero: Maiden of Black Water

ad142ad142
Dohráno
  • PC 75
Toto miesto mi stačí. Tu ma nikto nenájde. Bude to miesto len pre mňa. Môžem sa tu rozplynúť, kúsok po kúsku. Budem ako voda, vsakujúca do zeme. Už nebudem sám sebou. Budem za jedno s prírodou. Zdalo sa mi to? Zhora na mňa pozerala žena v bielom. Vyzerala ako jedna z tých kňažiek, o ktorých som počul. Nemal som silu sa pohnúť, ale ona ma stále pozorovala. Vyzerala neškodne... Prišiel som sem, pretože nemám rád, keď sa na mňa ľudia pozerajú. Vždy sa na mňa pozerali povýšenecky. V posledných chvíľach života mi však jej pohľad pripadal oslobodzujúci. Som rád, že som sem prišiel zomrieť.
 
Keďže nie som vlastníkom Wii U, tak som si až po šiestich rokoch od prvého vydania mohol konečne zahrať Fatal Frame: Maiden of Black Water, čo je paradoxne zatiaľ stále posledný diel série. Tento diel s podtitulom Maiden of Black Water sa odohráva na fiktívnej hore Hikami a zaoberá sa výhradne takými ťažkými témami, ako sú samovraždy, rituálne obetovania, či osobné a psychické problémy. Príbeh je síce čisto fiktívny, ale ak to všetko skombinujete s bohatým japonským folklórom, vznikne veľmi desivé prostredie, ktoré je však v Maiden of Black Water využité len čiastočne.

Bez toho, aby som sa zahrabal do prílišných spoilerov, veľkú zásluhu na tom má obsadenie postáv, ktoré sú takmer rovnako neživé ako duchovia, ktorých fotografujú, a tak ich dokážu zničiť (resp.. zahnať na Druhý svet). Príbeh je vyrozprávaný v zhruba štrnástich kapitolách a z troch rôznych perspektív postáv (dievčatá Juri Kozukata, Miu Hinasaki a chlapec Ren Hodžo). Počas celej hry tieto postavy vyzerajú buď zmätene, mierne vystrašene, alebo v polospánku. Náplňou hry je zväčša to, že sa navzájom hľadajú, alebo zachraňujú v rozličných lokalitách, ktorých nie je veľa a opakujú sa. 

Za zmienku určite stojí nevyváženosť náročnosti jednotlivých kapitol, ktorých je celkovo až štrnásť. Keďže postavy sa opakovane vracajú do už predtým navštívených lokalít, tak napríklad dve kapitoly (šiesta a dvanásta), kde sa hrá za Juri Kozukatu, sú neskutočným bludiskom, keďže len ona dvakrát opakovane navštívi tzv. Svätyňu Pominuteľnosti a kde len ona hľadá množstvo kľúčov. A práve konkrétne v šiestej kapitole sa hra dlho ani neuloží (je tu len autosave) a nefungujú ani nápovede v podobe ducha, ktorý vždy ide smerom, ktorým máte ísť.

Hra ma zaujala atmosférickým prostredím starých, opustených svätýň, tradičnou hrateľnosťou a často adrenalínovými súbojmi s duchmi.  Ako mínus je tu jednoznačne slabý príbeh, zabudnuteľné obsadenie postáv a veľké množstvo pochybných dizajnérskych rozhodnutí. Mnohé mechaniky sú už zastarané a ovládanie je až príliš prispôsobené ovládaču Wii, takže na PC platforme sa natrápite, kým si ho prispôsobíte, alebo, kým sa ho naučíte. Napriek vyššie uvedenej kritike ma hra zaujala natoľko, že som sa rozhodol k nej vytvoriť ručný slovenský preklad s pomocou tímu lokalizácie.sk. Som presvedčený, že si ho zaslúži.

Zazrel som siluetu kňažky v hmle, ktorá obklopovala horu. Veľmi opatrne a pomaly stúpala k hore. Niečo na nej vyzeralo akosi... neprirodzene. Bolo mi povedané, že na hore už nie sú žiadne kňažky. Kedysi dávno tu bolo zavraždených mnoho dievčat. Možno sa vrátili do vody? Mohlo by to znamenať, že uviazli v hmle?

Pro: Atmosféra, oldschool hrateľnosť, dobre vymyslené filtívne lore, ktoré je mixom tradičného japonského folklóru

Proti: Ťažkopádny pohyb postáv, nevyváženosť náročnosti jednotlivých kapitol, zastaralý vizuál

+12
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • raisen Alan Wake +31
    Napsala raisen, 26 dní
    Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem…
  • berry1009 Syberia +30
    Napsal berry1009, 15 dní
    V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do…
  • Zoltan Terminator:… +30
    Terminator: Resistance
    Napsal Zoltan, 26 dní
    Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou…
  • Katt Mass Effect 3 +29
    Napsala Katt, 21 dní
    Hodnocená verze - Legendary Edition  Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc…
  • H34D Mass Effect 3 +28
    Napsal H34D, 13 dní
    Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku…
  • H34D DOOM + DOOM II +24
    Napsal H34D, 8 dní
    Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři…
  • Tainaru Final Fantasy IV +22
    Napsal Tainaru, 11 dní
    Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do…
  • CrisBenton Ve stínu havrana +22
    Napsal CrisBenton, 19 dní
    No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín…
  • Jumas Dishonored 2 +22
    Napsal Jumas, 6 dní
    Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání…
  • raisen Frostpunk +21
    Napsala raisen, 10 dní
    Strategie nejsou mým hraným a oblíbeným žánrem, pokud nejde o zabíjení mimozemšťanů v…