Anicep
Po adventurách jako Horké léto či Polda jsem byl mile překvapen, že čeští tvůrci dokážou vytvořit hru takto temnou a atmosferickou, jakou Posel Smrti bezesporu je. Hlavní postava mi naprosto sedla, přítomnost nedůležitých bodů přejde a nezdržuje jejich zbytečným popisem jako Darren v pokračováních, když je třeba přitvrdí a nehraje si na přehnané dobro. Dabing se celkově povedl a je jednoznačně nejlepší z celé trilogie. Příběh je správně hororový se zajímavými zvraty a spoustou kvalitních miniher. Pro mě je to jednoznačně jeden z nejlepších počinů českých vývojářů :)
Nejlépe hodnocené komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
MechWarrior 3
Blue.SharkMechwarrior 3 byla ze své série první, kterou jsem hrál. Už od útlého dětství, kdy jsem v jednom stařičkém Game Page viděl recenzi na jakousi "hru, kde se chodí v obřích robotech", jsem si něco takového chtěl vyzkoušet. A co bych povídal, bylo to ohromující.
První, co se mi vrylo do paměti, to byl Briefing vyvedený v zelené barvě a hlas žvatlající cosi v (té době pro mě) cizí řeči. Obojí to na mě působilo poněkud zvláštně. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se objevil v oceánu, nahodil jsem svůj pět a padesátitunový stroj a rozešel jsem se do neprozkoumaných končin kosit nepřátele.
Ani dnes mě grafické zpracování Mechwarrioru 3 neurazí, ba je mi dokonce sympatičtější, než to z Mechwarrioru 4. Každý mech budil dojem, že skutečně existuje a to vůbec nemluvím o tom, že pro každého Mecha byl jinak vyvedený pohled z kabiny.
Vždycky mi přišel geniální ten "dalekohledový zaměřovač". Celkový pocit z toho, že jsem opravdu pilot Mecha dokreslovala teplotní stupnice, sirény a varovná hlášení v případě přehřátí, varování ohledně objevivších se nepřátel, jejich zaměřování, možnost zobrazit si stav životnosti jednotlivých částí...nádhera. Souboje s o několik tříd lepšími Mechy byla potom třešnička na dortu (vždycky mi dal nejvíc zabrat Orion :)) ).
Zvuk snad ani nemá cenu komentovat - všechny zvuky z kabiny byly více, než dostačující a výbuchy, kosmické zvuky laserů, charakteristické rachtání LB10XAC, na to asi nezapomenu nikdy :)
Dále musím vyzvednout zpracování přezbrojování Mechů. Možná bylo mírně nelogické (do levého ramena, kde se nacházela raketnice, bylo možné narvat kulomet), ale líbilo se mi prostě více, než nějaké přesouvání obrázků z Mechwarriora 4. Nicméně jde asi jen o zvyk.
Ovládání samotného Mecha při bojích, to bylo někdy trochu problematické. Nedá se ale říct, že by mě to vyloženě štvalo. Častokrát jsme u počítače seděli dva - jeden pilot a druhý zaměřovač :)) Měl jsem ale docela rád, že bylo možné vypínat, zapínat a přepínat spoustu věcí. Zas mi to tam nějak dodávalo pocit důležitosti (nejvíce samozřejmě výstřel se všech zbraní současně, nebo třeba funkce "Override auto shutdown", která byla sice velice nebezpečná, ale následující záchvat smíchu, když mech v zuřivém infernu vybuchl, vždycky stál za to) :)))
Když už mluvím o zbraních a různých doplňcích, jejich počet byl opravdu úctyhodný. Po konci mise jsem byl vždycky zvědavý, co všechno se mi z těch ohořelých troufalců podařilo sesbírat :). Horší stránka věci pak byla ta, že jsem nikdy pořádně nepřišel na to, jak některé doplňky použít (bylo mi 13 :)) ). Cenu za nejoblíbenější věc však jednoznačně vyhrává zaměřovací počítač, díky kterému bylo možné s trochou cviku pořádně zatopit komukoliv, kdo byl v dosahu radaru :)
Další zajímavou věcí byly Mobile Field Bases. Než jsem se naučil, jak ty mrchy ovládat, trvalo to celkem dlouho. Nikdy ale nezapomenu na ten blažený pocit, kdy jsem rozstřílený naklusal do jejich středu, vypnul se a ony se mě jaly opravovat.
Mechwarrior 3 je jistě další z her, které ovlivnily můj vkus. Hlavně je to ale kvalitní hra a je nutno poznamenat, že Mech simulátorů je dnes zoufale málo (nepočítám ty zpropadené klony Unreal Tournamentu, kde jen místo lidí běhají roboti, tfuj). Štěstí, že se pracuje na novém Mechwarrioru. Než bude hotov, lze si parádně ukrátit čas zahráním si "trojky" :)
První, co se mi vrylo do paměti, to byl Briefing vyvedený v zelené barvě a hlas žvatlající cosi v (té době pro mě) cizí řeči. Obojí to na mě působilo poněkud zvláštně. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se objevil v oceánu, nahodil jsem svůj pět a padesátitunový stroj a rozešel jsem se do neprozkoumaných končin kosit nepřátele.
Ani dnes mě grafické zpracování Mechwarrioru 3 neurazí, ba je mi dokonce sympatičtější, než to z Mechwarrioru 4. Každý mech budil dojem, že skutečně existuje a to vůbec nemluvím o tom, že pro každého Mecha byl jinak vyvedený pohled z kabiny.
Vždycky mi přišel geniální ten "dalekohledový zaměřovač". Celkový pocit z toho, že jsem opravdu pilot Mecha dokreslovala teplotní stupnice, sirény a varovná hlášení v případě přehřátí, varování ohledně objevivších se nepřátel, jejich zaměřování, možnost zobrazit si stav životnosti jednotlivých částí...nádhera. Souboje s o několik tříd lepšími Mechy byla potom třešnička na dortu (vždycky mi dal nejvíc zabrat Orion :)) ).
Zvuk snad ani nemá cenu komentovat - všechny zvuky z kabiny byly více, než dostačující a výbuchy, kosmické zvuky laserů, charakteristické rachtání LB10XAC, na to asi nezapomenu nikdy :)
Dále musím vyzvednout zpracování přezbrojování Mechů. Možná bylo mírně nelogické (do levého ramena, kde se nacházela raketnice, bylo možné narvat kulomet), ale líbilo se mi prostě více, než nějaké přesouvání obrázků z Mechwarriora 4. Nicméně jde asi jen o zvyk.
Ovládání samotného Mecha při bojích, to bylo někdy trochu problematické. Nedá se ale říct, že by mě to vyloženě štvalo. Častokrát jsme u počítače seděli dva - jeden pilot a druhý zaměřovač :)) Měl jsem ale docela rád, že bylo možné vypínat, zapínat a přepínat spoustu věcí. Zas mi to tam nějak dodávalo pocit důležitosti (nejvíce samozřejmě výstřel se všech zbraní současně, nebo třeba funkce "Override auto shutdown", která byla sice velice nebezpečná, ale následující záchvat smíchu, když mech v zuřivém infernu vybuchl, vždycky stál za to) :)))
Když už mluvím o zbraních a různých doplňcích, jejich počet byl opravdu úctyhodný. Po konci mise jsem byl vždycky zvědavý, co všechno se mi z těch ohořelých troufalců podařilo sesbírat :). Horší stránka věci pak byla ta, že jsem nikdy pořádně nepřišel na to, jak některé doplňky použít (bylo mi 13 :)) ). Cenu za nejoblíbenější věc však jednoznačně vyhrává zaměřovací počítač, díky kterému bylo možné s trochou cviku pořádně zatopit komukoliv, kdo byl v dosahu radaru :)
Další zajímavou věcí byly Mobile Field Bases. Než jsem se naučil, jak ty mrchy ovládat, trvalo to celkem dlouho. Nikdy ale nezapomenu na ten blažený pocit, kdy jsem rozstřílený naklusal do jejich středu, vypnul se a ony se mě jaly opravovat.
Mechwarrior 3 je jistě další z her, které ovlivnily můj vkus. Hlavně je to ale kvalitní hra a je nutno poznamenat, že Mech simulátorů je dnes zoufale málo (nepočítám ty zpropadené klony Unreal Tournamentu, kde jen místo lidí běhají roboti, tfuj). Štěstí, že se pracuje na novém Mechwarrioru. Než bude hotov, lze si parádně ukrátit čas zahráním si "trojky" :)
Pro: Grafický kabát, hodně robotů, hodně zbraní, Mobile Field Base, dostačující počet misí
Proti: Nic mě nenapadá
Sherlock Holmes: Secret of the Silver Earring
coffi"It´s simplicity itself!"
...no tak jednoduché, to zas není. Osobně jsem nikdy nebyl nadšeným obdivovatelem Sherlocka Holmese. Pamatuju si akorád, že když jsem byl malý tak jsem se u čtení Psa baskervilského bál dost. I tak mě ale jeho detektivní příběhy bavili a vždy jsem si přál vyzkoušet, jestli bych ten který případ dokázal nakonec též tak bravurně rozlousknout. Případ stříbrné naušnice měl být tak můj přijímací test mezi hvězdy detektivního nebe.
A jak jsem dopadl? No odvažuju si to tipnout na remízu. Prostředí hry je velmi zajímavé, autorům se podařilo vystihnout atmosféru vybraných míst Londýna celkem přesně a části některých lokací jsou vážně okouzlující. Co se týče postav, namluvení postav S. Holmese tak Dr. Watsona, tak i vlastně ostatních vyskytnuvších se postav je provedené velmi profesionálně, což je ve hře, kde strávíte valnou většinu času nějakým rozhovorem podle mě opravdu důležité. (pozn. hrál jsem originální verzi hry, tj. v angličtině) Navíc, grafika a gesta postav na druhou stranu nejsou silnou stránkou hry a tak často emoce nebo postoj postav poznáte jen podle barvy a tónu hlasu. Možná škoda, že se i tvůrci nevěnovali více hudebnímu podkresu, on je tedy povedený, ale hudba jede v jakési smyčce pro danou lokaci a tak když se někde třeba zaseknete, časem vám začne lézt krkem...vypnout však lze jednoduše.
Jedinou větší výtku mám k ovládání postav, kdy k přechodu do jiné lokace vám nestačí najet myší jen ke kraji obrazovky, ale musíte na tomto kraji najít přesně specifické místo, navíc pokud se zrovna v cestě nachází nějaká překážka a to sebehloupější, například obrubník, postava jen zůstane stát místo toho aby překážku lehce obešla. Vzhledem k tomu, že tvůrci do her přidali i několik "akčních" pasáží, je konkrétně v těchto občas ovládání dost k vzteku, a vypadá to dost hloupě, když nejlepší detektiv světa nedokáže ani oběhnout barel.
Též bych si mohl postěžovat i na (ne)logičnost některých hádanek, kdy při konečném, občas náhodném, rozluštění, mi zněla Holmesova věta: "It´s simplicity itself!" jako špatný vtip. Naštěstí se jedná jen o pár případů a ostatní negativa jsou víceméně banálního charakteru, nezbývá než pogratulovat S. Holmesovi a Dr. Watsonovi k dalšímu úspěšně vyřešenému případu a těšit se na shledání u nějaké jiné záhady, které čeká na rozluštění.
Co bych pak přidal jen na závěr naokraj, pokud budete chtít hrát hru v originálnim anglickém znění, hra opravdu vyžaduje pokročilejší znalost angličtiny, ve hře sice jsou titulky, ale ty nefungují ve filmových pasážích, které vždy uvádějí další kapitolu příběhu a jsou klíčové pro pochopení vývoje příběhu. Stejně tak závěrečné rozluštění je též formou filmové sekvence.
...no tak jednoduché, to zas není. Osobně jsem nikdy nebyl nadšeným obdivovatelem Sherlocka Holmese. Pamatuju si akorád, že když jsem byl malý tak jsem se u čtení Psa baskervilského bál dost. I tak mě ale jeho detektivní příběhy bavili a vždy jsem si přál vyzkoušet, jestli bych ten který případ dokázal nakonec též tak bravurně rozlousknout. Případ stříbrné naušnice měl být tak můj přijímací test mezi hvězdy detektivního nebe.
A jak jsem dopadl? No odvažuju si to tipnout na remízu. Prostředí hry je velmi zajímavé, autorům se podařilo vystihnout atmosféru vybraných míst Londýna celkem přesně a části některých lokací jsou vážně okouzlující. Co se týče postav, namluvení postav S. Holmese tak Dr. Watsona, tak i vlastně ostatních vyskytnuvších se postav je provedené velmi profesionálně, což je ve hře, kde strávíte valnou většinu času nějakým rozhovorem podle mě opravdu důležité. (pozn. hrál jsem originální verzi hry, tj. v angličtině) Navíc, grafika a gesta postav na druhou stranu nejsou silnou stránkou hry a tak často emoce nebo postoj postav poznáte jen podle barvy a tónu hlasu. Možná škoda, že se i tvůrci nevěnovali více hudebnímu podkresu, on je tedy povedený, ale hudba jede v jakési smyčce pro danou lokaci a tak když se někde třeba zaseknete, časem vám začne lézt krkem...vypnout však lze jednoduše.
Jedinou větší výtku mám k ovládání postav, kdy k přechodu do jiné lokace vám nestačí najet myší jen ke kraji obrazovky, ale musíte na tomto kraji najít přesně specifické místo, navíc pokud se zrovna v cestě nachází nějaká překážka a to sebehloupější, například obrubník, postava jen zůstane stát místo toho aby překážku lehce obešla. Vzhledem k tomu, že tvůrci do her přidali i několik "akčních" pasáží, je konkrétně v těchto občas ovládání dost k vzteku, a vypadá to dost hloupě, když nejlepší detektiv světa nedokáže ani oběhnout barel.
Též bych si mohl postěžovat i na (ne)logičnost některých hádanek, kdy při konečném, občas náhodném, rozluštění, mi zněla Holmesova věta: "It´s simplicity itself!" jako špatný vtip. Naštěstí se jedná jen o pár případů a ostatní negativa jsou víceméně banálního charakteru, nezbývá než pogratulovat S. Holmesovi a Dr. Watsonovi k dalšímu úspěšně vyřešenému případu a těšit se na shledání u nějaké jiné záhady, které čeká na rozluštění.
Co bych pak přidal jen na závěr naokraj, pokud budete chtít hrát hru v originálnim anglickém znění, hra opravdu vyžaduje pokročilejší znalost angličtiny, ve hře sice jsou titulky, ale ty nefungují ve filmových pasážích, které vždy uvádějí další kapitolu příběhu a jsou klíčové pro pochopení vývoje příběhu. Stejně tak závěrečné rozluštění je též formou filmové sekvence.
Pro: dubing postav, příběh, atmosféra, Sherlock Holmes a Dr. Watson
Proti: občas ovládání, po čase monotóní hudební podkres
Transport Tycoon Deluxe
becki_tuVylepšená verze Transport Tycoonu, která nabídla další herní možnosti a tím pádem i další hodiny, lépeřečeno dny zábavy.
Nový systém semaforů nabízel možnost stavět složitější železniční uzly a nové mapy nabídly zajímavá postředí pro dopravní podnikání. Jednalo se o subtropickou mapu připomínají Mexiko, pak zimní připomínající sever Evropy a pak fantasmagorickou zemi hraček. Každá mapa se navíc odlišovala typy průmyslových závodů a komodit, což představovalo zajímavé zpestření a zároveň učení se, co kam vozit, aby výroba nestála.
O hratelnosti a grafice platí to samé jako u předchozí verze Transport Tycoona. Na svou dobu parádní kreslená grafika v režimu 640x480 s relativně dobře propracovanými detaily a rozhodně bych neměl zapomenout ani na návykový soundtrack v podobě několika midi skladeb. Jedinou menší slabinou hry je inteligence protivníků, kteří zásadně staví dopravní cestu nesmyslně klikatě a i dřevo z lesů nebo uhlí jsou schopni vozit letadly.
Nový systém semaforů nabízel možnost stavět složitější železniční uzly a nové mapy nabídly zajímavá postředí pro dopravní podnikání. Jednalo se o subtropickou mapu připomínají Mexiko, pak zimní připomínající sever Evropy a pak fantasmagorickou zemi hraček. Každá mapa se navíc odlišovala typy průmyslových závodů a komodit, což představovalo zajímavé zpestření a zároveň učení se, co kam vozit, aby výroba nestála.
O hratelnosti a grafice platí to samé jako u předchozí verze Transport Tycoona. Na svou dobu parádní kreslená grafika v režimu 640x480 s relativně dobře propracovanými detaily a rozhodně bych neměl zapomenout ani na návykový soundtrack v podobě několika midi skladeb. Jedinou menší slabinou hry je inteligence protivníků, kteří zásadně staví dopravní cestu nesmyslně klikatě a i dřevo z lesů nebo uhlí jsou schopni vozit letadly.
Pro: grafika, hratelnost, dopravní tématika, zábavnost na dlouhé hodiny, nové herní možnosti
Proti: AI konkurentů, absence kvalitního pokračování
Codename: Panzers - Phase One
JohnCZ
Po delší době jsem se konečně dokopal dohrát tuhle mnohými hodně oblíbenou strategii. V době vydání byla považovaná za špičku mezi RTS. Já ale nemůžu souhlasit. Není to sice vůbec špatná hra, ale obsahuje pár otravných nedostatků.
Codename Panzers se skládá ze tří kampaní – Němci (12 misí), Rusové (8 misí) a Američané (9 misí). Každá mise trvá cca hodinu, takže hra vydrží fakt dlouho. Jednotlivé mapky jsou docela rozmanité, zpočátku mě fakt bavily, postupem času začali tvůrci mezi tyto napínáky cpát tzv. čistící mise, které mě nebavily. Přišlo mi otravné po veliké mapě zahalené v temnotě hledal zbytky zakempených vojsk. Kolikrát to misi natáhalo na dvojnásobek, což mě akorát rozzuřilo.
Je pravda, že jsem moc RTS tohoto typu nenahrál, ale nemůžu CP nesrovnávat třeba s takovým Joint Task Force. Oproti JTF je totiž CP vyloženě arkáda. Jednotky vydrží strašně moc a hráč nemá tolik možností, jak nepřítele překvapit. Většinou tak závisí na velikosti armády a ne na momentu překvapení. Na tento herní systém jsem si musel zvykat a až do konce hry mi ne úplně sedl. V prvních dvou kampaních jsou mise vcelku lehké, ale některé mapy za Spojence byly přehnaně těžké. Zejména tedy obranné mise navrhoval nějakej magor, protože nepřítel byl proti mně v ohromné přesile. Jednou jsem byl dokonce nucen použit cheat. Naštěstí ke konci kampaně šla obtížnost o kus dolů.
Chválím atmosféru bitev. Ta je skvělá, mnohokrát jsem si vzpomněl na staré dobré Call of Duty. Moc se mi líbilo dobývání Reichstagu a nebo bitva na pláži v Normandii (něco jako Omaha). Rovněž úplně závěrečná mise byla hodně zábavná.
Ovládání je pohodlné. AI vlastních jednotek úplně blbá není, ale má tendenci se zasekávat prakticky o všechno, což kolikrát chudáka vojáka stojí život. Umělá inteligence nepřítele je tak nějak klasická, umí se bránit, umí útočit, ale nějaké extra psí kusy nečekejte.
Ke grafice nemám výhrad. Animace mezi misemi jsou na velmi dobré úrovni, stejně tak nadabování. Hudba je spíše taková méně výrazná, ale aspoň neotravuje.
Verdikt: Příjemná strategie s několika chybami a vcelku dlouhou hrací dobou. K vyššímu hodnocení mi tam ale přeci jen něco chybělo. 70%
Codename Panzers se skládá ze tří kampaní – Němci (12 misí), Rusové (8 misí) a Američané (9 misí). Každá mise trvá cca hodinu, takže hra vydrží fakt dlouho. Jednotlivé mapky jsou docela rozmanité, zpočátku mě fakt bavily, postupem času začali tvůrci mezi tyto napínáky cpát tzv. čistící mise, které mě nebavily. Přišlo mi otravné po veliké mapě zahalené v temnotě hledal zbytky zakempených vojsk. Kolikrát to misi natáhalo na dvojnásobek, což mě akorát rozzuřilo.
Je pravda, že jsem moc RTS tohoto typu nenahrál, ale nemůžu CP nesrovnávat třeba s takovým Joint Task Force. Oproti JTF je totiž CP vyloženě arkáda. Jednotky vydrží strašně moc a hráč nemá tolik možností, jak nepřítele překvapit. Většinou tak závisí na velikosti armády a ne na momentu překvapení. Na tento herní systém jsem si musel zvykat a až do konce hry mi ne úplně sedl. V prvních dvou kampaních jsou mise vcelku lehké, ale některé mapy za Spojence byly přehnaně těžké. Zejména tedy obranné mise navrhoval nějakej magor, protože nepřítel byl proti mně v ohromné přesile. Jednou jsem byl dokonce nucen použit cheat. Naštěstí ke konci kampaně šla obtížnost o kus dolů.
Chválím atmosféru bitev. Ta je skvělá, mnohokrát jsem si vzpomněl na staré dobré Call of Duty. Moc se mi líbilo dobývání Reichstagu a nebo bitva na pláži v Normandii (něco jako Omaha). Rovněž úplně závěrečná mise byla hodně zábavná.
Ovládání je pohodlné. AI vlastních jednotek úplně blbá není, ale má tendenci se zasekávat prakticky o všechno, což kolikrát chudáka vojáka stojí život. Umělá inteligence nepřítele je tak nějak klasická, umí se bránit, umí útočit, ale nějaké extra psí kusy nečekejte.
Ke grafice nemám výhrad. Animace mezi misemi jsou na velmi dobré úrovni, stejně tak nadabování. Hudba je spíše taková méně výrazná, ale aspoň neotravuje.
Verdikt: Příjemná strategie s několika chybami a vcelku dlouhou hrací dobou. K vyššímu hodnocení mi tam ale přeci jen něco chybělo. 70%
Pro: atmosféra bitev, grafika, rozmanité mise, dlouhá hrací doba
Proti: AI se ráda zasekává, občas haprují skripty, na mě až moc arkádové, někdy přestřelená obtížnost
Doom 3: Resurrection of Evil
Dan9KPředně tuhle hru nevnímám jako datadisk, ale spíše jako pokračování. Funguje podle mě hezká paralela mezi Doom 1/Doom 2 a mezi Doom 3/Restoration of Evil. Přičemž tenhle datadisk má daleko více novinek, než Doom 2. Hlavní důvod, proč vnímám RoE jinak, je ovšem jinde. Doom 3 nebyl z mého pohledu řádně dokončen. Celou trojku jsem vnímal Dr. Malcolma Betrugera jako hlavní bod příběhu a nehledě na to, že jeho potenciál nebyl využit ani v RoE ani v Doom3, bylo nutné se s jeho postavou ještě nějak vypořádat. RoE tedy není nějakou nástavbou, ale nezbytným dokončením.
Hlavní nevýhoda RoE spočívá v délce jeho předchůdce. Původní Doom 3 je na 3D střílečku hodně dlouhá hra a každý hráč si už oněch stísňujících interiérů užil dost a dost. Fakt, že prostředí má úplně stejný charakter, jako ve trojce, zábavě příliš nepomáhá.
Zábavě naopak pomáhá zvýšená obtížnost a několik novinek. Obtížnost není zas až tak drsná, jak se někdy píše, snad jen v posledních třech levelech jde opravdu do tuhého. Všechny novinky totiž zabraňují tomu, aby se obtížnost hry posouvala do nějakých závratných výšin. První z nich je grabber, díky kterému se, obzvláště z počátku hry, dá šetřit obrovské množství munice. Chytání střel protivníků a následný protiútok, je zábavný. Další novinkou je artefakt, jehož účinnost a síla během hry postupně stoupá, takže ke konci jsem ho používal takřka pořád. Výborná věc a podle mě sofistikovanější, než Soul Cube, která prostě protivníka zabila. Třetí je kultovní dvouhlavňovka, která je vlastně stejná a stejně dobrá jako v Doom 2. Včetně extrémně dlouhého nabíjení, které hráče stojí nemálo životů, když nemyslí dopředu.
Noví nepřátelé jsou hodně výrazní, především to stvoření s obrazovkou, které bylo snad nejtěžší nebossovou nestvůrou a plasmová verze impa. Možná jich mohlo být ještě o něco více.
Mrzela mě o něco zesílená koridorovost hry. Oproti trojce, kde se ještě čas od času daly nacházet tajné skrýše, je pokračování daleko přímočařejší a tupější.
Délka hry byla ideální. Konec uspokojivý, zároveň však odfláklý. Nejvíce jsem však nepochopil změnu hlavního hrdiny, která byla naprosto zbytečná. Díky tomu mi pár prvních kol trvalo, než jsem se do hry vžil.
Toť je asi vše, co mě napadá ohledně změn v RoE, jinak platí vše dobré i špatné, co v základní hře.
Hlavní nevýhoda RoE spočívá v délce jeho předchůdce. Původní Doom 3 je na 3D střílečku hodně dlouhá hra a každý hráč si už oněch stísňujících interiérů užil dost a dost. Fakt, že prostředí má úplně stejný charakter, jako ve trojce, zábavě příliš nepomáhá.
Zábavě naopak pomáhá zvýšená obtížnost a několik novinek. Obtížnost není zas až tak drsná, jak se někdy píše, snad jen v posledních třech levelech jde opravdu do tuhého. Všechny novinky totiž zabraňují tomu, aby se obtížnost hry posouvala do nějakých závratných výšin. První z nich je grabber, díky kterému se, obzvláště z počátku hry, dá šetřit obrovské množství munice. Chytání střel protivníků a následný protiútok, je zábavný. Další novinkou je artefakt, jehož účinnost a síla během hry postupně stoupá, takže ke konci jsem ho používal takřka pořád. Výborná věc a podle mě sofistikovanější, než Soul Cube, která prostě protivníka zabila. Třetí je kultovní dvouhlavňovka, která je vlastně stejná a stejně dobrá jako v Doom 2. Včetně extrémně dlouhého nabíjení, které hráče stojí nemálo životů, když nemyslí dopředu.
Noví nepřátelé jsou hodně výrazní, především to stvoření s obrazovkou, které bylo snad nejtěžší nebossovou nestvůrou a plasmová verze impa. Možná jich mohlo být ještě o něco více.
Mrzela mě o něco zesílená koridorovost hry. Oproti trojce, kde se ještě čas od času daly nacházet tajné skrýše, je pokračování daleko přímočařejší a tupější.
Délka hry byla ideální. Konec uspokojivý, zároveň však odfláklý. Nejvíce jsem však nepochopil změnu hlavního hrdiny, která byla naprosto zbytečná. Díky tomu mi pár prvních kol trvalo, než jsem se do hry vžil.
Toť je asi vše, co mě napadá ohledně změn v RoE, jinak platí vše dobré i špatné, co v základní hře.
Pro: všechny novinky, počet novinek, délka hry, zvýšení obtížnosti
Proti: okoukané prostředí, ještě tupější koridor, změna hlavního hrdiny, málo Betrugera, stejná (ne)hudba
Dawn of Magic
PsyxDle mého průměrný klikfest, pouze pro otrlé diablisty, kterým nevadí všechno to hekání a slešování.
Proč si Dawn of Magic zahrát? Určitě se mi líbilo vylepšování postavy, především možnost investovat do řady zajímavých a kombinovatelných kouzel. Podle preferencí se mění vzhled postavy a s tím přicházejí další bonusy. Já svoji cikánku specializoval na vyvolávání pomocníků a metání blesků, to pro tu chuděru znamenalo nárust jakýchsi pavoučích nožiček a andělských křídel.
Ze začátku jsem měl trochu problém se ve všech těch vlastnostech, dovednostech, kouzlech, tetováních a vlivech magie vyznat, ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a investoval bodíky a investoval. Předměty, důležitý prvek ďáblova klonu, jdou podobnou cestou jako schopnosti, opět velké množství kombinací, socketování run, kování materiálů a podobně. Bohužel s rozdílem, že tady už to tolik nefunguje, a sestrojit něco kloudného se pomalu rovná zázraku.
Grafiku musím hodnotit kladně: poměrně detailní, slušné animace postav a zajímavé efekty kouzel, avšak nejspíš se nebude líbit každému, neboť se občas na obrazovce těch pestrých barev objeví zbytečně moc. Trochu to kazí ne zrovna originální leveldesign, spousta obyčejných lesů a pustin. Autoři se do hry snažili vecpat trochu humoru, jenže se mi zdá, že na to šli až moc násilně. A když na vás mezi kosením skřetů a vlků naběhne satanův pomocník v santovském oblečku, smích zrovna není to první, co vás napadne. Poslední výtku mám k závěru hry, kdy mi finální boss přišel zbytečně tuhý. Nevím jak bych ho udolal, kdybych u svého džina neměl nasysleno pár set tisíc mililitrů léčiva.
Proč si Dawn of Magic zahrát? Určitě se mi líbilo vylepšování postavy, především možnost investovat do řady zajímavých a kombinovatelných kouzel. Podle preferencí se mění vzhled postavy a s tím přicházejí další bonusy. Já svoji cikánku specializoval na vyvolávání pomocníků a metání blesků, to pro tu chuděru znamenalo nárust jakýchsi pavoučích nožiček a andělských křídel.
Ze začátku jsem měl trochu problém se ve všech těch vlastnostech, dovednostech, kouzlech, tetováních a vlivech magie vyznat, ale nakonec jsem tomu přišel na chuť a investoval bodíky a investoval. Předměty, důležitý prvek ďáblova klonu, jdou podobnou cestou jako schopnosti, opět velké množství kombinací, socketování run, kování materiálů a podobně. Bohužel s rozdílem, že tady už to tolik nefunguje, a sestrojit něco kloudného se pomalu rovná zázraku.
Grafiku musím hodnotit kladně: poměrně detailní, slušné animace postav a zajímavé efekty kouzel, avšak nejspíš se nebude líbit každému, neboť se občas na obrazovce těch pestrých barev objeví zbytečně moc. Trochu to kazí ne zrovna originální leveldesign, spousta obyčejných lesů a pustin. Autoři se do hry snažili vecpat trochu humoru, jenže se mi zdá, že na to šli až moc násilně. A když na vás mezi kosením skřetů a vlků naběhne satanův pomocník v santovském oblečku, smích zrovna není to první, co vás napadne. Poslední výtku mám k závěru hry, kdy mi finální boss přišel zbytečně tuhý. Nevím jak bych ho udolal, kdybych u svého džina neměl nasysleno pár set tisíc mililitrů léčiva.
Ninja Blade
Znáte to. Dostanete se ke hře, na kterou byste se v životě nepodívali (natož ji koupili) a ona vás překvapí. Tak nějak mě překvapil Ninja Blade, od něhož jsem absolutně nic nečekal. Válel se mi na poličce jako příloha k jednomu časáku, tak jsem si řekl proč ne a nainstaloval jej. Takovou pecku jsem fakt nečekal. Asijskou kulturu všeobecně nijak moc nemusím, ale už pecky jako Resident Evil 5 či Lost Planet od CAPCOMu mě velmi mile překvapily. Ninja Blade se rozhodně zařadí mezi ně.
Ve své podstatě to je obyčejná (hodně) koridorová rubačka, která však sází na hodně filmové pojetí. Je plná cutscén hráčem ovládaných pomocí nenáviděných quick-time eventů, které mi protentokrát vůbec nevadily a naopak, byl jsem z nich nadšený. Tvůrci skvěle srovnali jejich obtížnost tak, aby hráč nebyl rušen od překrásných sekvencí, ale na druhou stranu neměl pocit, že kouká na film zadarmo. Vždy je určitou akci dostatek času a cca od půlky hry jsem to nezvládl spíše výjimečně a převážně mojí vinou, protože jsem zrovna nedával pozor. Jakmile určitou pasáž nedáte, není žádný game over, nýbrž se hra vrátí k poslednímu checkpointu (jenž je vzdálen vždy jen o pár sekund zpátky). Je to opravdu velice příjemné, ale v pravdě i potřebné, jelikož jednotlivé mise (celkem 9) musíte dát na jeden zátah. Hra má sice checkpointy, ale ty se po ukončení mažou. Někomu, kdo nemá čas u PC sedět delší dobu v kuse, to však může vadit. Já jsem pouze rád, že hra je absolutně stabilní a ani jednou mi nespadla. Jen nedoporučuju ji shazovat na lištu, pak se začnou doje*ávat textury, což může vést k neblahému konci.
Jak už jsem říkal, hra se tváří hodně filmově a jednotlivé mise jsou pojaty hodně akčně a nenechají hráče ani na chvíli vydechnout. Troufal bych Ninja Blade dokonce rovnat s Call of Duty, ač je jasné, že herní principy jsou krapet jiné. Běhání a skákání je rovněž nosným prvkem provedeným na jedničku. Celé mi to docela připomínalo konzolové Devil May Cry (ale zase nečekejte vyloženě AAA titul), které jsem sice nehrál, ale z videí představu mám. Tento žánr je na PC hodně opomíjený a já osobně se s ním setkávám tak nějak vlastně poprvé. A možná i proto na mě Ninja Blade udělal takový dojem. Bylo to tak trochu něco nového a neokoukaného.
Souboje s bossy patří k tomu nejlepšímu, co může hra nabídnout. Jsou komplexní, jsou dlouhé a mnohé potěší, že nejsou zas tak moc těžké, ale ani je rozhodně nedáte s prstem v nose. Jednoduše, jejich obtížnost je skvěle vybalancovaná a hráč nemá pocit, že bossák je cheaterská sviňa. Pro jistotu jsem hrál na nejlehčí, protože u podobných her občas trpím a myslím, že jsem mohl jít i o stupeň výše.
Kamenem úrazu může být ovládání, které je na klávesnici hodně krkolomné. Já osobně po pár minutách zapojil gamepad a do hry hodil „Xbox Controller“ emulátor (kdyby měl někdo zájem, tak pošta) a bylo vystaráno. Do konce hry jsem na problém nenarazil.
Graficky to rovněž vypadá moc pěkně, zejména Tokio z výšky vypadá božsky. Občas se však najdou rozmazané textury, hlavně u bossů zblízka to není moc pěkný. Ale nebudu hnidopich. Jako celek to vypadá skvěle, je to výborně ozvučené a i ta hudba, ač po čase trošinku repetivní, se příjemně poslouchá.
Závěr hry mi přišel až moc šílený, ale užíval jsem si ho. Asiati jsou holt blázni.
Verdikt: Ninja Blade mě neskutečně překvapil. Je to strhující a zábavná hra. A dokonce vcelku povedený konzolový port. 85%
Herní doba dle sejvu: 7h 46m 03s
Ve své podstatě to je obyčejná (hodně) koridorová rubačka, která však sází na hodně filmové pojetí. Je plná cutscén hráčem ovládaných pomocí nenáviděných quick-time eventů, které mi protentokrát vůbec nevadily a naopak, byl jsem z nich nadšený. Tvůrci skvěle srovnali jejich obtížnost tak, aby hráč nebyl rušen od překrásných sekvencí, ale na druhou stranu neměl pocit, že kouká na film zadarmo. Vždy je určitou akci dostatek času a cca od půlky hry jsem to nezvládl spíše výjimečně a převážně mojí vinou, protože jsem zrovna nedával pozor. Jakmile určitou pasáž nedáte, není žádný game over, nýbrž se hra vrátí k poslednímu checkpointu (jenž je vzdálen vždy jen o pár sekund zpátky). Je to opravdu velice příjemné, ale v pravdě i potřebné, jelikož jednotlivé mise (celkem 9) musíte dát na jeden zátah. Hra má sice checkpointy, ale ty se po ukončení mažou. Někomu, kdo nemá čas u PC sedět delší dobu v kuse, to však může vadit. Já jsem pouze rád, že hra je absolutně stabilní a ani jednou mi nespadla. Jen nedoporučuju ji shazovat na lištu, pak se začnou doje*ávat textury, což může vést k neblahému konci.
Jak už jsem říkal, hra se tváří hodně filmově a jednotlivé mise jsou pojaty hodně akčně a nenechají hráče ani na chvíli vydechnout. Troufal bych Ninja Blade dokonce rovnat s Call of Duty, ač je jasné, že herní principy jsou krapet jiné. Běhání a skákání je rovněž nosným prvkem provedeným na jedničku. Celé mi to docela připomínalo konzolové Devil May Cry (ale zase nečekejte vyloženě AAA titul), které jsem sice nehrál, ale z videí představu mám. Tento žánr je na PC hodně opomíjený a já osobně se s ním setkávám tak nějak vlastně poprvé. A možná i proto na mě Ninja Blade udělal takový dojem. Bylo to tak trochu něco nového a neokoukaného.
Souboje s bossy patří k tomu nejlepšímu, co může hra nabídnout. Jsou komplexní, jsou dlouhé a mnohé potěší, že nejsou zas tak moc těžké, ale ani je rozhodně nedáte s prstem v nose. Jednoduše, jejich obtížnost je skvěle vybalancovaná a hráč nemá pocit, že bossák je cheaterská sviňa. Pro jistotu jsem hrál na nejlehčí, protože u podobných her občas trpím a myslím, že jsem mohl jít i o stupeň výše.
Kamenem úrazu může být ovládání, které je na klávesnici hodně krkolomné. Já osobně po pár minutách zapojil gamepad a do hry hodil „Xbox Controller“ emulátor (kdyby měl někdo zájem, tak pošta) a bylo vystaráno. Do konce hry jsem na problém nenarazil.
Graficky to rovněž vypadá moc pěkně, zejména Tokio z výšky vypadá božsky. Občas se však najdou rozmazané textury, hlavně u bossů zblízka to není moc pěkný. Ale nebudu hnidopich. Jako celek to vypadá skvěle, je to výborně ozvučené a i ta hudba, ač po čase trošinku repetivní, se příjemně poslouchá.
Závěr hry mi přišel až moc šílený, ale užíval jsem si ho. Asiati jsou holt blázni.
Verdikt: Ninja Blade mě neskutečně překvapil. Je to strhující a zábavná hra. A dokonce vcelku povedený konzolový port. 85%
Herní doba dle sejvu: 7h 46m 03s
Pro: nabušené animace, hratelnost, výborní bossové, na gamepadu pohodové ovládání, pěkná grafika, stabilita
Proti: krkolomné ovládání na klávesnici, systém ukládání, občasné poklesy FPS při velkém množství kouře
Call of Duty: Modern Warfare 3
ThellwinPříběh se uzavřel, volání povinnosti, aspoň pro tuto chvíli umlklo. A jsem za to rád, myslím, že 4 hry na toto téma v řadě stačily a s příštím dílem by mělo přijít zase něco jiného. Snad jenom Price by měl zůstat. Ale k věci ...
Kdo hrál MW, MW2 a případně i Black Ops, tak ani v tomto díle nenajde nic nového, slušná grafika, skripty, zběsilá akce občas říznutá "stealth" pasáží, spousta mrtvých rusáků a hlavně kapitán Price jsou zpět v plné parádě se vším dobrým i zlým, co sebou vždycky přinášeli. Je tu i pár silnějších momentů, jako Eiffelovka nebo Praha, kterou jsem poznal tedy jen podle toho Karlova mostu. Nebudu se rozepisovat dál, těch pár hodin zábavy bylo fajn a užil jsem si to jako dřív, ale tím to končí a už asi nikdy více :)
I want cpt. Price back!
Hrál jsem jenom singl, takže hodnocení je založeno na něm.
Kdo hrál MW, MW2 a případně i Black Ops, tak ani v tomto díle nenajde nic nového, slušná grafika, skripty, zběsilá akce občas říznutá "stealth" pasáží, spousta mrtvých rusáků a hlavně kapitán Price jsou zpět v plné parádě se vším dobrým i zlým, co sebou vždycky přinášeli. Je tu i pár silnějších momentů, jako Eiffelovka nebo Praha, kterou jsem poznal tedy jen podle toho Karlova mostu. Nebudu se rozepisovat dál, těch pár hodin zábavy bylo fajn a užil jsem si to jako dřív, ale tím to končí a už asi nikdy více :)
I want cpt. Price back!
Hrál jsem jenom singl, takže hodnocení je založeno na něm.
Pro: Price je zpět, pořád solidní akce a hratelnosti, pár zajímavých okamžiků
Proti: Někdy je znát zastaralost grafiky, některé skripty ...
DiRT 3
MickaNový kousek ze série Dirt již nenese jméno tragicky zesnulého Colina McRae, ale stále pokračuje v trendu arkádového ježdění s více disciplínami.
Technicky není Dirtu moc co vytknout. Graficky vypadá velice dobře, zvuky jsou výborné, interiér auta taktéž. Hudba sice není zrovna můj šálek čaje, ale někomu se určitě líbit bude.
Velkým a milým překvapením pro mě pak bylo větší zastoupení historických (60. - 90. léta) rally aut do hry. V předešlém díle sice byli také, ale v podstatně menší míře.
Příjemné je i to že se do hry vrátily závody na sněhu ať již ve Finsku nebo v americkém Aspenu. Mám pro ně slabost.
K negativům. Hrou vás provází několik lidí (mezi nimiž je i rally zavodník Ken Block) z vašeho stájového týmu. Což o to, občasné povzbuzení, rada, nebo poplácání po rameni by bylo fajn a dokreslovalo hru, ale spousta často nudných plků které se nedají přeskočit (!) je decentně otravná. Další pro mě docela zbytečnou a v zásadě otravnou nutností jsou soutěže v "parádičkách" jako je driftování, prorážení bariér, a různé další opičí dráhy pro auta co se závoděním nemají mnoho společného. Ano je to arkádová hra a asi si tyto disciplíny najdou svoje fanoušky, ale za mě palec dolů.
Poslední neduh mi přijde systém bodování. Body zde máte dvojí. Za prvé jsou tu body za dokončení závodu - díky nim si odemykáte další závody. Ty jsou v pořádku, ale skoro by tu ani nemuseli být. Další body získáváte za umístění, plnění úkolů od sponzora a za podobné blbinky. Za ty už dostáváte auta. Auta...ne jen polepky. V každé kategorii jsou totiž jen asi 3 auta (ale je to vyváženo tím že je zde hodně kategorií) a s tím jak postupujete po "fame" příčkách dostáváte nabídky od nových sponzorů, což v důsledku znamená jen to že máte auto jinak polepený. Hmmm motivace žádná po chvilce jsem chalange přestal řešit...
Když to vezmu kolem a kolem DiRT 3 je zábavná arkáda, která určitě neurazí. I když má nějakou tu vadu na kráse je to zábavné ježdění na hezkých tratí s hezkými auty. Co si u arkády víc přát?
Technicky není Dirtu moc co vytknout. Graficky vypadá velice dobře, zvuky jsou výborné, interiér auta taktéž. Hudba sice není zrovna můj šálek čaje, ale někomu se určitě líbit bude.
Velkým a milým překvapením pro mě pak bylo větší zastoupení historických (60. - 90. léta) rally aut do hry. V předešlém díle sice byli také, ale v podstatně menší míře.
Příjemné je i to že se do hry vrátily závody na sněhu ať již ve Finsku nebo v americkém Aspenu. Mám pro ně slabost.
K negativům. Hrou vás provází několik lidí (mezi nimiž je i rally zavodník Ken Block) z vašeho stájového týmu. Což o to, občasné povzbuzení, rada, nebo poplácání po rameni by bylo fajn a dokreslovalo hru, ale spousta často nudných plků které se nedají přeskočit (!) je decentně otravná. Další pro mě docela zbytečnou a v zásadě otravnou nutností jsou soutěže v "parádičkách" jako je driftování, prorážení bariér, a různé další opičí dráhy pro auta co se závoděním nemají mnoho společného. Ano je to arkádová hra a asi si tyto disciplíny najdou svoje fanoušky, ale za mě palec dolů.
Poslední neduh mi přijde systém bodování. Body zde máte dvojí. Za prvé jsou tu body za dokončení závodu - díky nim si odemykáte další závody. Ty jsou v pořádku, ale skoro by tu ani nemuseli být. Další body získáváte za umístění, plnění úkolů od sponzora a za podobné blbinky. Za ty už dostáváte auta. Auta...ne jen polepky. V každé kategorii jsou totiž jen asi 3 auta (ale je to vyváženo tím že je zde hodně kategorií) a s tím jak postupujete po "fame" příčkách dostáváte nabídky od nových sponzorů, což v důsledku znamená jen to že máte auto jinak polepený. Hmmm motivace žádná po chvilce jsem chalange přestal řešit...
Když to vezmu kolem a kolem DiRT 3 je zábavná arkáda, která určitě neurazí. I když má nějakou tu vadu na kráse je to zábavné ježdění na hezkých tratí s hezkými auty. Co si u arkády víc přát?
Pro: grafika, stará auta, ozvučení, zimní tratě
Proti: nepřeskočitelné pasáže keců, body, soutěže v driftování a pod.
Colin McRae: DiRT 2
czKarlosDiRT2. Jak začít. Jelikož bývalý přítel mé sestry sám jezdí rally a mě auta vždy bavila, když jsem dostal nadupanější PCčko, DiRT2 byla jasná volba. Hra mě uchvátila a nyní se podíváme hlouběji.
HRA a HRATELNOST
První závody byly fuška. Člověk si musí zvyknout na jízdní model a na různé druhy povrchů a jejich přechody. Různé vybírání zatáček a skoků... Ale jak si zvykneš, tak jedeš! Parádní jízda, ani těžký ani lehký. Systém flashbacků mi přišel velice dobrý. Hlavně je to dost efektní. Jeden obrázek, pohled do kabiny, ještě něco a JEĎ! Paráda.
Různé tratě, různé druhy závodů - třeba to srážení těch kvádrů byla dobrá vychytávka. Spousta "zemí" tudíž spousta závodění. Akorát, když chceš odjezdit třeba 5 eventů za sebou tak se ty tratě už docela opakujou, ale opakování je matka moudrosti a po několika zaježděních už vim, jak vybírat zatáčky, kde brzdit, kde přidat.
Soupeři jsou celkem chytrý. Umí pěkně předjíždět i bejt svině. Nejlepší sou ty jejich keci, když narazíš. A občas si povídají i mezi sebou.
Hratelnost je parádní, hra pouští trochu do terénu, ale ne moc. Věci okolo jdou bourat, pokud je to možné (keře, menší stromy, sítě, balíky sena...) a na domech se oběvujou praskliny pokud se narazí. Model poškození je taky paráda. Plechy padají, křídla padají. Podívejte se na letošní NFS: The Run a na tuhle 2 roky starou hru a víte sami, kdo je vítěz.
Příjemný byly takový ty blbůstky na palubce. T-Rex hejbe hlavou, botky skáčou... Vůbec pohled řidiče byl parádně vyřešenej. Stěrače stírají, ostrřikovače ostřikují, klakson troubí (u mě nejčastěji jako zmrzlinářský vůz) :)
GRAFIKA
Hrál jsem DiRT3. Nic se nezměnilo. Grafika parádní. Kamínky odletují, auto se špiní, po průjezdu vodou se očišťuje.
Barvy a textury vypadají úplně živě, a to jsem to ani nehrál na nejvyšší detaily!
EPIC
Medailonek. Až dojemné video, kvůli kterému jsem to zajel znova. A znova. Žádný YouTube...
Zvuky motoru. To Evo X, prostě to turbo ... To člověk musí hrát... A zepředu je slyšet nasávání, zezadu mohutný výfuk. :)
Spolujezdcovi keci. Sice jsou spolujezdci jenom 2, ale se Skotem si člověk užije.
Ta malá rally formulka!
CO BYCH VYTKNUL
Možná časté opakování tratí. Časté výzvy od soupeřů.
Jo a to menu... Karavan a venek... Pěkný grafický zpracování podle posledního závodu (Japonsko, Amerika, Chorvatsko). Ale trvalo to...!
Co říci závěrem:
Hra je parádní. Jsem velice torelantní k přehlýdnutelnejm mouchám.
90% jasně.
HRA a HRATELNOST
První závody byly fuška. Člověk si musí zvyknout na jízdní model a na různé druhy povrchů a jejich přechody. Různé vybírání zatáček a skoků... Ale jak si zvykneš, tak jedeš! Parádní jízda, ani těžký ani lehký. Systém flashbacků mi přišel velice dobrý. Hlavně je to dost efektní. Jeden obrázek, pohled do kabiny, ještě něco a JEĎ! Paráda.
Různé tratě, různé druhy závodů - třeba to srážení těch kvádrů byla dobrá vychytávka. Spousta "zemí" tudíž spousta závodění. Akorát, když chceš odjezdit třeba 5 eventů za sebou tak se ty tratě už docela opakujou, ale opakování je matka moudrosti a po několika zaježděních už vim, jak vybírat zatáčky, kde brzdit, kde přidat.
Soupeři jsou celkem chytrý. Umí pěkně předjíždět i bejt svině. Nejlepší sou ty jejich keci, když narazíš. A občas si povídají i mezi sebou.
Hratelnost je parádní, hra pouští trochu do terénu, ale ne moc. Věci okolo jdou bourat, pokud je to možné (keře, menší stromy, sítě, balíky sena...) a na domech se oběvujou praskliny pokud se narazí. Model poškození je taky paráda. Plechy padají, křídla padají. Podívejte se na letošní NFS: The Run a na tuhle 2 roky starou hru a víte sami, kdo je vítěz.
Příjemný byly takový ty blbůstky na palubce. T-Rex hejbe hlavou, botky skáčou... Vůbec pohled řidiče byl parádně vyřešenej. Stěrače stírají, ostrřikovače ostřikují, klakson troubí (u mě nejčastěji jako zmrzlinářský vůz) :)
GRAFIKA
Hrál jsem DiRT3. Nic se nezměnilo. Grafika parádní. Kamínky odletují, auto se špiní, po průjezdu vodou se očišťuje.
Barvy a textury vypadají úplně živě, a to jsem to ani nehrál na nejvyšší detaily!
EPIC
Medailonek. Až dojemné video, kvůli kterému jsem to zajel znova. A znova. Žádný YouTube...
Zvuky motoru. To Evo X, prostě to turbo ... To člověk musí hrát... A zepředu je slyšet nasávání, zezadu mohutný výfuk. :)
Spolujezdcovi keci. Sice jsou spolujezdci jenom 2, ale se Skotem si člověk užije.
Ta malá rally formulka!
CO BYCH VYTKNUL
Možná časté opakování tratí. Časté výzvy od soupeřů.
Jo a to menu... Karavan a venek... Pěkný grafický zpracování podle posledního závodu (Japonsko, Amerika, Chorvatsko). Ale trvalo to...!
Co říci závěrem:
Hra je parádní. Jsem velice torelantní k přehlýdnutelnejm mouchám.
90% jasně.
Pro: Grafika, hratelnost, medailonek...
Proti: Něco málo, ale kdo by se s tim psal, s maličkostma...
Broken Sword II: The Smoking Mirror
jablekAť se na mě nikdo nezlobí, ale že by tohle měla bejt jedna z nejopěvovanějších adventur?? Už první díl mi přišel docela nadhodnocenej, ale tohle je vážně moc...
Beru, že na svojí dobu to asi mělo pěknou grafiku a povedenej soundtrack, ale na mě to prostě působilo tak, že dobrá polovina hry je tam jednoduše jen pro prodloužení hrací doby. Nebo snad někdo rozumí tomu, proč se George (po zjištění, kde se skrývá poslední kámen) zdržuje takovejma blbostma, jako je namáčení palačinek do sirupu a házení buchet do keře?? Nebo proč přemlouvá nějakýho přiblbýho režiséra, že místo jeho kaskadéra vyleze do jeskyně na skále místo toho, aby se prostě sebral a vylezl tam sám?? Nebo proč musí říkat kameramanovi, kterýmu zapadnul vozejk s kamerou do písku, že může použít příruční kameru, která se mu válí u nohou?? Co to je za blbost??? No nic, zas tak hrozný, jak se asi může zdát z toho, co píšu to nebylo...ale zaslouženejch 84%? To pochybuju...možná, kdyby mi bylo 12 a přemejšlením bych se moc nazabejval.
Beru, že na svojí dobu to asi mělo pěknou grafiku a povedenej soundtrack, ale na mě to prostě působilo tak, že dobrá polovina hry je tam jednoduše jen pro prodloužení hrací doby. Nebo snad někdo rozumí tomu, proč se George (po zjištění, kde se skrývá poslední kámen) zdržuje takovejma blbostma, jako je namáčení palačinek do sirupu a házení buchet do keře?? Nebo proč přemlouvá nějakýho přiblbýho režiséra, že místo jeho kaskadéra vyleze do jeskyně na skále místo toho, aby se prostě sebral a vylezl tam sám?? Nebo proč musí říkat kameramanovi, kterýmu zapadnul vozejk s kamerou do písku, že může použít příruční kameru, která se mu válí u nohou?? Co to je za blbost??? No nic, zas tak hrozný, jak se asi může zdát z toho, co píšu to nebylo...ale zaslouženejch 84%? To pochybuju...možná, kdyby mi bylo 12 a přemejšlením bych se moc nazabejval.
Pro: Většina z první půlky hry
Proti: Většina z druhý :)
The Witcher
AdieuTento komentář obsahuje spoiler závěru Sapkowského pentalogie, neboť na něj hra navazuje a prozrazuje jej rovněž.
První problém, který se hrou Zaklínač mám, je, že ani po letech nevidím jiný než komerční smysl, proč ve výsledné podobě vůbec existuje - jakožto dílo navazující na literární předlohu ošklivě selhává, jako tolikrát omílané revolučně drsné a dospělé RPG rovněž; výsledkem autorů je "jen" jedno z nejpřeceňovanějších RPG všech dob, vděčící za svou popularitu výtečnému a uvěřitelnému settingu v oposici vůči západním fantasy výtvorům, krásné grafice a... neschopnosti či nechuti širší hráčské obce kriticky nahlížet na byť jen trochu komplikovanější herní design a nelogičnosti v něm.
Pročež ani nikoho neobtěžuje, že většina seriósně tvářících se dialogů a dilemat jsou docela slaboduché přepjaté kecy, které by v reálu nebyl problém lakonicky utínat - což nakonec k mé hořké úlevě dělá i sám Geralt, když s "kecy, prdy, beďary" na rtech odráží veškerou diplomacii hlavního záporáka. O rok starší klišoidní Neverwinter Nights 2 kvalitou textů Zaklínače zadupává do země a zároveň nabízí skvělé možnosti role-playe. Dokonce není nutno několikrát znovu začínat rozhovor, jen abyste se po automatickém "sbohem" mohli zeptat na další téma!
Hrát za Geralta z Rivie, postavu natolik vyprofilovanou, že ji Sapkowski již k smrti otráven nechal chcípnout při pogromu, znamená vybírat ze dvou tří dialogových možností tu jeho (šeptem: vždy je to ta nejméně stupidní a lehkovážná). Ale ničeho se nebojte, můžete si Geralta vychovat od nuly nově, protože autoři si řekli:
"Tak když jsme ho nechali vstát z mrtvých, bude mít i AMNÉSII a jednoduše nedáme hráči možnost ptát se Geraltových známých kdo je a kdo pro něj co znamená, takže můžeme vynechat, co se nám nehodí do krámu. A hle - máme výjimečně charismatickýho hrdinu, kterýmu lze srát do prázdný makovice questy (ostatně co taky jinýho dělat, když zapomenete na osudovou lásku, máte dva meče a vyprdne vás nebe, že)."
Tvůrci mají až takovou drzost, že se zpočátku tváří, jako by vysvětlení později padnout mělo. A pak vám konečně prozradí: "Vpohó, kašli na tó, udělej si novou osobnost."
Může se to ode mě zdát jako zbytečné rýpání, ale mně vážně vadí takovéto narušování konzistence a uvěřitelnosti obrazu světa, který mám od dávného přečtení v hlavě; jakkoliv Sapkowského universum není žádnou tolkienovsky propracovanou maniakální úchylárnou a samo to polské zvíře dopustilo se mnoha zločinů na čtenářích. Beru to na vědomí o to víc, že se hra k předloze častými odkazy hlásí. Na mnohých místech žel úplně bez citu pro střídmost, případně jako násilná úlitba fandům s rušivým dojmem, viz. Toruviel, Bílá Rayla, dítě - Zřídlo, Magistr aka Profesor z knižní pentalogie, postava Sigfrieda očividně inspirována zaklínačovým přátelstvím s Reynartem etc.
Hlavní příběh je od začátku do konce strašný, závěr jedné linie zůstává pouze naznačený, protože je to příliš velká fantasmagorie, a popravdě nerozumím, proč členové Salamandry vypadají jako houbaři a popálení punkeři, ani proč obrněnci nosí tak zhovadilý armor set. :) Rýpání nebere konce, že.
Nejrozporuplnější pocity mám ze soubojového systému, který tu Hamster někde výstižně nazval "á la guitar hero". Chvílemi bavil, ke konci už s tou desítkou úderů za vteřinu a odčítáním stovek HP působil absurdně a nudil.
Co se mi na Zaklínači zamlouvá, je především atmosféra, design některých monster (jen jsou jejich počty samozřejmě nechutně předimensované, tolik utopenců neplave ani v Huang He), už zmíněná grafika, nádherně žijící svět, polský dabing (být to na mně, tak si tu holčičku ze břehu adoptuju), sympaťák král Foltest, milá intermezza v podobě chlastaček s přáteli a hlavně - parádní čtvrtá kapitola, která je v určitých chvílích kvalitativně tak vysoko, až jsem si skoro myslel, že hraju jinou hru.
První problém, který se hrou Zaklínač mám, je, že ani po letech nevidím jiný než komerční smysl, proč ve výsledné podobě vůbec existuje - jakožto dílo navazující na literární předlohu ošklivě selhává, jako tolikrát omílané revolučně drsné a dospělé RPG rovněž; výsledkem autorů je "jen" jedno z nejpřeceňovanějších RPG všech dob, vděčící za svou popularitu výtečnému a uvěřitelnému settingu v oposici vůči západním fantasy výtvorům, krásné grafice a... neschopnosti či nechuti širší hráčské obce kriticky nahlížet na byť jen trochu komplikovanější herní design a nelogičnosti v něm.
Pročež ani nikoho neobtěžuje, že většina seriósně tvářících se dialogů a dilemat jsou docela slaboduché přepjaté kecy, které by v reálu nebyl problém lakonicky utínat - což nakonec k mé hořké úlevě dělá i sám Geralt, když s "kecy, prdy, beďary" na rtech odráží veškerou diplomacii hlavního záporáka. O rok starší klišoidní Neverwinter Nights 2 kvalitou textů Zaklínače zadupává do země a zároveň nabízí skvělé možnosti role-playe. Dokonce není nutno několikrát znovu začínat rozhovor, jen abyste se po automatickém "sbohem" mohli zeptat na další téma!
Hrát za Geralta z Rivie, postavu natolik vyprofilovanou, že ji Sapkowski již k smrti otráven nechal chcípnout při pogromu, znamená vybírat ze dvou tří dialogových možností tu jeho (šeptem: vždy je to ta nejméně stupidní a lehkovážná). Ale ničeho se nebojte, můžete si Geralta vychovat od nuly nově, protože autoři si řekli:
"Tak když jsme ho nechali vstát z mrtvých, bude mít i AMNÉSII a jednoduše nedáme hráči možnost ptát se Geraltových známých kdo je a kdo pro něj co znamená, takže můžeme vynechat, co se nám nehodí do krámu. A hle - máme výjimečně charismatickýho hrdinu, kterýmu lze srát do prázdný makovice questy (ostatně co taky jinýho dělat, když zapomenete na osudovou lásku, máte dva meče a vyprdne vás nebe, že)."
Tvůrci mají až takovou drzost, že se zpočátku tváří, jako by vysvětlení později padnout mělo. A pak vám konečně prozradí: "Vpohó, kašli na tó, udělej si novou osobnost."
Může se to ode mě zdát jako zbytečné rýpání, ale mně vážně vadí takovéto narušování konzistence a uvěřitelnosti obrazu světa, který mám od dávného přečtení v hlavě; jakkoliv Sapkowského universum není žádnou tolkienovsky propracovanou maniakální úchylárnou a samo to polské zvíře dopustilo se mnoha zločinů na čtenářích. Beru to na vědomí o to víc, že se hra k předloze častými odkazy hlásí. Na mnohých místech žel úplně bez citu pro střídmost, případně jako násilná úlitba fandům s rušivým dojmem, viz. Toruviel, Bílá Rayla, dítě - Zřídlo, Magistr aka Profesor z knižní pentalogie, postava Sigfrieda očividně inspirována zaklínačovým přátelstvím s Reynartem etc.
Hlavní příběh je od začátku do konce strašný, závěr jedné linie zůstává pouze naznačený, protože je to příliš velká fantasmagorie, a popravdě nerozumím, proč členové Salamandry vypadají jako houbaři a popálení punkeři, ani proč obrněnci nosí tak zhovadilý armor set. :) Rýpání nebere konce, že.
Nejrozporuplnější pocity mám ze soubojového systému, který tu Hamster někde výstižně nazval "á la guitar hero". Chvílemi bavil, ke konci už s tou desítkou úderů za vteřinu a odčítáním stovek HP působil absurdně a nudil.
Co se mi na Zaklínači zamlouvá, je především atmosféra, design některých monster (jen jsou jejich počty samozřejmě nechutně předimensované, tolik utopenců neplave ani v Huang He), už zmíněná grafika, nádherně žijící svět, polský dabing (být to na mně, tak si tu holčičku ze břehu adoptuju), sympaťák král Foltest, milá intermezza v podobě chlastaček s přáteli a hlavně - parádní čtvrtá kapitola, která je v určitých chvílích kvalitativně tak vysoko, až jsem si skoro myslel, že hraju jinou hru.
Supaplex
StriderCZ
3587 Klasický Supaplex jsem nejpve hrál se svými dětmi na (obstarožním) PC.
Po pořízení mobilu jsem na andoid marketu narazil na DroidPlex!- port Supaplexu (popřípadě Megaplexu) . Supaplex je hrou, kterou mají rády moje dcery - zejména ta mladší (stáří 7 a 4 let). Když už jsme u Supaplexu, narazil jsem (náhodou) na češtinu (včetně kodu na odemčení všech úrovní) :
http://cestiny.idnes.cz/supaplex-c67-/Hr ... 41_bw-cestiny-hry_bw
Po pořízení mobilu jsem na andoid marketu narazil na DroidPlex!- port Supaplexu (popřípadě Megaplexu) . Supaplex je hrou, kterou mají rády moje dcery - zejména ta mladší (stáří 7 a 4 let). Když už jsme u Supaplexu, narazil jsem (náhodou) na češtinu (včetně kodu na odemčení všech úrovní) :
http://cestiny.idnes.cz/supaplex-c67-/Hr ... 41_bw-cestiny-hry_bw
Quest for Glory II: Trial by Fire
Tulareanus
Po 13 rokoch od prvého stretnutia s Quest for Glory sa konečne moja púť skončila a ja mám celú pentalógiu za sebou. Je pravda, že v tomto prípade sa jedná o remake, ktorý nie je od Sierry, avšak nevedieť o tom, ani by ma nenapadlo, že za tým stojí niekto iný, tak precízne je tento remake prevedený.
Samotné prostredie a príbehové pozadie som už poznal z pôvodnej verzie, pri ktorej som však pre písané zadávanie príkazov vydržal len cca 1-2. I tak ma ale príjemne prekvapilo arabské prostredie Shapeiru, evidentne vytvorené na štýl rozprávok z 1000 a 1 noci. Štýl hry je pomerne zachovaný a aj nezjednodušená voľba rozloženia mesta má svoje čaro. Hráč totiž musí jednotlivé dôležité lokácie objaviť sám v spleti uličiek, to však po zakúpení mapy a stručnej orientačnej nápovede od obyvateľov mesta nie je žiadnou prekážkou. Skôr naopak, pôsobí to ako príjemná "objaviteľská výzva". Netrvá však dlho a hráč má zrazu všetky mestské lokácie objavené, postavy prekecané, (ne)dôležité predmety zakúpené. Tak sa logicky vydá do púšte.
Tam ma zaskočilo, že tie boje nie sú až také ľahké ako som si myslel, oproti jednotke sú komplexnejšie (viac kláves=viac úkonov) a zároveň aj najslabšiemu banditovi odoberám nejak primálo. Preto som hneď utekal za Uhurou do Adventurer's Guild trénovať a trénovať a trénovať... A nebola to jediná vec, ktorú som trénoval. O to smutnejšie vo výsledku bolo, že niektoré skilly som vlastne počas hry napriek tréningu nevyužil vôbec alebo len 1x. V rámci celej série mi prišlo, že práve tento diel mal asi najmenšie využitie RPG časti.
Druhou vecou bolo minimum lokácii v púšti. V podstate 4 a to je všetko. Zároveň mi prišlo ako ukrutne debilný nápad, že v istom bode v púšti sa svetové strany sa reverzne otočili, čo dosť znepríjemnilo orientáciu. No a samozrejme každý diel série má jednu absolútne nevtipnú a na nervy lezúcu postavu. V prípade Trial by Fire tento post jednoznačne vyhráva Keapon Laffin. :)
Po poriadnom tréningu, pobehaní všetkých možných lokácii, prekecnutí množstva postáv a splnenia nejakých tých úloh bol zrazu koniec dňa 3 a tak ako spomína Ajantis, nebolo zrazu čo robiť. To ma tak trochu šokovalo/zamrzelo, ale tie najbližšie som sa snažil stráviť "produktívne" tréningom. Neblahé predtuchy sa však naplnili a ja som musel vždy niekoľko dní čakať na to, aby sa vôbec niečo, čomu by som sa (okrem tréningu a zabíjaniu potvor v púšti) vôbec mohol venovať. Neviem či je to problém remaku a v pôvodnej hre hráč nestíhal tak rýchlo napredovať alebo je to v rámci vernosti predlohe prevzatý neduh, ale prostredná časť hry ma natoľko demotivovala, že som si musel dať od hrania pár dní pauzu.
Hoci adventúrna časť je pomerne dobre zvládnutá (no na to, že hráč vedie dialóg aj prostredníctvom kliknutia na seba, mohla hra nejakým spôsobom upozorniť) a z hry sála príjemná atmosféra (z tej príjemnosti vyplýva o čosi menšie nutkanie "naliehavosti" zápletky), práve kvôli prostrednej časti som zvažoval nižšie hodnotenie. Našťastie od momentu ako som zabil posledného elementála, dostáva hra druhý dych a opäť nastavuje tempo v ktorom sa stále niečo deje, kým neprídu záverečné titulky.
QFG 2 určite nie je dokonalou hrou a ani najlepším dielom zo série, no i tak určite vytŕča zo širokej škály adventúr nielen pre svoju silnú atmosféru, pre adventúry netypické RPG zložky, ale i pre "silu", ktorú tvorí pentalógia ako celok. A to napriek faktu, že určite hra mohla obsahovať lepšiu aplikáciu RPG prvkov a viacej adventúrnych úloh, aby stred hry nepôsobil na hráča demotivujúco.
Samotné prostredie a príbehové pozadie som už poznal z pôvodnej verzie, pri ktorej som však pre písané zadávanie príkazov vydržal len cca 1-2. I tak ma ale príjemne prekvapilo arabské prostredie Shapeiru, evidentne vytvorené na štýl rozprávok z 1000 a 1 noci. Štýl hry je pomerne zachovaný a aj nezjednodušená voľba rozloženia mesta má svoje čaro. Hráč totiž musí jednotlivé dôležité lokácie objaviť sám v spleti uličiek, to však po zakúpení mapy a stručnej orientačnej nápovede od obyvateľov mesta nie je žiadnou prekážkou. Skôr naopak, pôsobí to ako príjemná "objaviteľská výzva". Netrvá však dlho a hráč má zrazu všetky mestské lokácie objavené, postavy prekecané, (ne)dôležité predmety zakúpené. Tak sa logicky vydá do púšte.
Tam ma zaskočilo, že tie boje nie sú až také ľahké ako som si myslel, oproti jednotke sú komplexnejšie (viac kláves=viac úkonov) a zároveň aj najslabšiemu banditovi odoberám nejak primálo. Preto som hneď utekal za Uhurou do Adventurer's Guild trénovať a trénovať a trénovať... A nebola to jediná vec, ktorú som trénoval. O to smutnejšie vo výsledku bolo, že niektoré skilly som vlastne počas hry napriek tréningu nevyužil vôbec alebo len 1x. V rámci celej série mi prišlo, že práve tento diel mal asi najmenšie využitie RPG časti.
Druhou vecou bolo minimum lokácii v púšti. V podstate 4 a to je všetko. Zároveň mi prišlo ako ukrutne debilný nápad, že v istom bode v púšti sa svetové strany sa reverzne otočili, čo dosť znepríjemnilo orientáciu. No a samozrejme každý diel série má jednu absolútne nevtipnú a na nervy lezúcu postavu. V prípade Trial by Fire tento post jednoznačne vyhráva Keapon Laffin. :)
Po poriadnom tréningu, pobehaní všetkých možných lokácii, prekecnutí množstva postáv a splnenia nejakých tých úloh bol zrazu koniec dňa 3 a tak ako spomína Ajantis, nebolo zrazu čo robiť. To ma tak trochu šokovalo/zamrzelo, ale tie najbližšie som sa snažil stráviť "produktívne" tréningom. Neblahé predtuchy sa však naplnili a ja som musel vždy niekoľko dní čakať na to, aby sa vôbec niečo, čomu by som sa (okrem tréningu a zabíjaniu potvor v púšti) vôbec mohol venovať. Neviem či je to problém remaku a v pôvodnej hre hráč nestíhal tak rýchlo napredovať alebo je to v rámci vernosti predlohe prevzatý neduh, ale prostredná časť hry ma natoľko demotivovala, že som si musel dať od hrania pár dní pauzu.
Hoci adventúrna časť je pomerne dobre zvládnutá (no na to, že hráč vedie dialóg aj prostredníctvom kliknutia na seba, mohla hra nejakým spôsobom upozorniť) a z hry sála príjemná atmosféra (z tej príjemnosti vyplýva o čosi menšie nutkanie "naliehavosti" zápletky), práve kvôli prostrednej časti som zvažoval nižšie hodnotenie. Našťastie od momentu ako som zabil posledného elementála, dostáva hra druhý dych a opäť nastavuje tempo v ktorom sa stále niečo deje, kým neprídu záverečné titulky.
QFG 2 určite nie je dokonalou hrou a ani najlepším dielom zo série, no i tak určite vytŕča zo širokej škály adventúr nielen pre svoju silnú atmosféru, pre adventúry netypické RPG zložky, ale i pre "silu", ktorú tvorí pentalógia ako celok. A to napriek faktu, že určite hra mohla obsahovať lepšiu aplikáciu RPG prvkov a viacej adventúrnych úloh, aby stred hry nepôsobil na hráča demotivujúco.
Pro: atmosféra, zábavná a stále aktuálna hrateľnosť, RPG prvky a súbojový systém, vizuálna štylizácia
Proti: príliš rýchle vyčerpanie úloh = "prázdnota" prostrednej časti hry, nedostatočná aplikácia RPG prvkov v praxi, reverzná navigácia v púšti, Keapon Laffin
Planescape: Torment
ScorpionV některých chvílích je toho kvalitně psaného slova až moc a hrou se doslova pročítáte, jinak se ale Torment nedá než vyzdvihovat. I po mnoha letech osamocený vlajkonoš ukazující, že i hry můžou mít co říct a nemusí to zrovna být jalový recyklát otřepaných „pravd,“ z filmových blockbusterů nebo okatě „vypůjčených“ nápadů z knih.
Gears of War
TomanoDovolím si hodnotit konzolové verze všech tří dílů, a kdyby náhodou se tu někdy přidala i konzolová část, tak to pak rozházím. :) Všechny díly sem dohrál jak singleplayer, tak cooperativně po splitscreenu. Takže...
Gears of War 1
Zpočátku jsem byl velmi nadšený, ale to bylo hlavně proto, že jsem pořídil nově x360 a tohle byla jedna z prvních lepších her, co na něj vyšla. Nadšení opadlo o pár let pozdějš, ale k tomu se dostaneme.
Příběh je víc rozváděný v knížkách, které jsem samozřejmě nečetl, takže bych ho shrnul jako - útočí na nás zlá podzemní rasa, musíme se strašně bránit, helemese, oni maj hlavního generála, toho musíme zabít, jo a něco s tvym otcem a tou žlutou sračkou, ze který děláme celou dobu palivo. Ano, hlavní síla týhle hry nebyla v příběhu.
Byla totiž v gameplayi. Pokud vim, tak víceméně první systém krytí, který v akční hře opravdu fungoval. Obcházení, přeskakování, atp... překážek bylo instinktivní, na gamepadu stačilo jedno tlačítko a pohnout páčkou. Pak ještě věci, na které jsem jinde nebyl zvyklý, jako když během nabíjení zbraně zmáčknete ve správný okamžik tlačítko, tak máte silnější náboje. Popř. zavírání děr, ze kterých by jinak vylezlo mnohem víc nepřátel. Všechno to tam přirozeně fungovalo. Je pravda, že většina gameplaye byla především ratatatatata lets kill´em all, ale díky tomu se to hrálo fakt zábavně. Ale MNOHEM lepší nápady fungovaly při coopu.
Koordinace bo bojišti byla samozřejmě s živým hráčem lepší, než s botama. Ti nebyli úplně blbí, ale když jste potřebovali oživit, tak si tam ještě stříleli do posledního panáka kilometr vzadu, zatímco vy jste jim chcípali metr od nohou. Každopádně zpátky k těm dobrým nápadům. Jsou úseky, kdy jeden musí jít vlevo a druhý vpravo. Jenomže úseky jsou propojené, takže zatímco hráč dole v hale nemůže moc rychle postupovat, protože má před sebou dobře kryté potvory, může mu je ten druhý pomoct odstřílet z boku z balkóna, protože na ně ve stejnou chvíli vidí. Další památný okamžik je noční mise, kdy nesmíte vstoupit do tmy, jinak vás sežerou ptáci. Jeden hráč je ve vysokém baráku, kde ovládá světlomet, aby mohl ten druhý bezpečně přejít přes temnou ulici a zapnout světla. Prostě výborný nápad a spolupráce byla opravdu třeba.
Grafika oslnila tehdá, dneska už jen středně. Barevná paleta se celkem často měnila, což bylo hezké, ale místama se mi zdálo, že se prostředí dost opakuje. Potešily efekty jako krev na obrazovce, když někoho rozřežete motorovou pilou. A samozřejmě tehdá trpěl unreal engine těžkým doskakováním textur, takže nebylo moc dobré, když probíhala animace a váš hlavní hrdina vypadal jako čmouha, než se na něm pomalu začalo objevovat brnění.
Hodnocení: 85%
Gears of War 2
Tady nevim, co se stalo, ale už od menu, už od první animace, byla vidět neskutečná epičnost tohohle dílu. Grafika dostala šílený facelift. Většinu úrovní sem procházel pomalu a s otevřenou hubou, protože mapy byly nejen detailní, ale i obrovské. Obrovské a ještě na nich probíhaly obří bitvy. Teda ve smyslu tady máš hráči svůj úsek a tihle nepřátelé jsou pro tebe, ale zleva zprava se dělo to samé s botama a trošku jste do toho mohli i zasahovat.
Tady trošku popíšu gameplay - je stejný, jako u jedničky, akorát máte pár nových zbraní (granátomet a gatling stojí za zmínku), pár nových bojových funkcí (granáty se dají přilepit na nepřítele, položivé nepřátele můžete vzít jako štít) a pár nových nepřátel. A ještě třeba funkce živých zídek, kdy musíte sestřelit ovoce, a odněkaď vyleze neprůstřelná stonožka, za kterou se můžete chvíli krýt. To bylo zajímavé. Vraťme se k epičnosti.
Úrovně byly neskutečně různorodé a hlavně až do konce epické. Nikdy nezapomenu na úroveň uvnitř obřího červa, který vás spolknul s půlkou města a váš quest s řezánim jeho srdcí. Nově se jezdí i v dopravních prostředcích. Další epická část, kdy projíždíte přes zamrzlé jezero, které se rozpadá, protože ho z břehů odstřelují minomety. A těmi dopravními prostředky sem nemyslel jenom ty neživé, co se dokáží hýbat akorát po zemi. Je pravda, že řídíte je jen asi dvakrát a u zbytku akorát běháte od turretu k turretu a bráníte, aby vám vozítko nezničili. Průběh toho bránění je však, jak už bylo možná řečeno, epický. :) Mise, kdy bojujete v baráku, který padá z útesu. Kdy na malé lodičce musíte projet několik vodopádů, během čehož vám jí ohlodává obří piraňa. Boss fightů je tu mnohem víc a jsou mnohem větší. A k tomu je tu ještě lehce zničitelné prostředí. Z větší části jenom na okrasu, ale je pravda, že se nyní musíte víc hýbat, protože hodně rozstřílená zídka vás kryje jen na 50%.
Příběh doznal větší osobitosti. Zatímco u jedničky sem svojí partu bral jenom jako bandu hláškovacích drsňáků, u dvojky mě zajímala i jejich minulost. Dokonce se odvážili pár postav zabít a mě jich bylo fakt líto. Hlavní příběh je ve zkratce - začínáme vyhrávat, pojďme je zmasit ještě víc na jejich vlastnim území WHAM! všechno je jinak, než se zdálo. Tadá.
Coop funguje stejně jako minule. Zase pár vychytanějších misí, kdy třeba musíte ve dvou každý jednou rukou táhnout těžkou krabici a druhou střílet po nepřátelích. Mimo kampaň ale přibyl mód Horda. Překonal jsem se ve dvou lidech 50 vln a můžu říct, že je to zábavné. Záleží teda na mapě.
A ještě bych si zanadával na českou verzi. Locust = Kobylky. Really?! Schovejte se, Kobylky útočí minomety. REALLY?! A to je vpodstatě jeden z mála názvů, co přeložili. Hammerburst je furt hammerburst. Lancer je lancer. Brumak je brumak. Ale locusti jsou kobylky. Achjo.
Hodnocení: 95%
Gears of War 3
A tady taky nevim, co se stalo. Finální vyvrcholení ságy. Je pravda, že jsem po druhém díle čekal hodně. Pro jistotu znova dohráno s kamarádem na coop, abych se ho pak mohl zeptat, co si o tom myslí. A oba jsme se shodli, že tohle je nejslabší díl.
Novinky = nové kvéry, noví nepřátelé (na jejich překlad si zanadávám dole)... a to je všechno.
Jde o to, že tady nejsou žádné památné mise. Pamatuju si na misi v ponorce, protože mě srala, jak jsem ztrácel orientaci. Trošku si pamatuju závěrečné mise, protože architektura vypadala jako v BioShock. Rozhodně si pamatuju smrt jedné důležité postavy (během kterého hrál Mad World), ale to byl vpodstatě vrchol hry, který jsem dostal už někde v polovině. Prostředí (tropické) se, až na pár výjimek, skoro vůbec neměnilo. Dokonce zmizelo kooperační ty jdeš vlevo já vpravo a vidíme na sebe. Obtížnost dokonce prudce klesla, protože jdou s váma minimálně další 3-4 parťáci, takže oživujou celkem rchle. Za blbost považuju boss fight s Brumakem, kterého jsme v předchozích hrách museli zabít vždycky nějak speciálně. Tady ho ustřílíte v šesti lidech samopalama. A celkově z průběhu hrou zbylo akorát to známé ratatatatata. Je to stále zábavné, ale bohužel, v tomhle díle už není nic navíc.
Příběh - už se nemáme kam schovat, aha, vždyť se celou dobu pracuje na superzbrani, která všechno zachrání, musíme jí najít. Támhle je. Tadá.
Coop vpodstatě obyčejný. Zachraňuje ho vylepšená Horda, kde se nyní vydělávají peníze a na mapách se dají stavět různé ploty, muniční posty, atp.
Překlad - když si myslím, že nic horšího, než Kobylky, přijít nemůže... Lambent = Plápolaví. Are you kidding me...
Hodnocení: 75%
Gears of War 1
Zpočátku jsem byl velmi nadšený, ale to bylo hlavně proto, že jsem pořídil nově x360 a tohle byla jedna z prvních lepších her, co na něj vyšla. Nadšení opadlo o pár let pozdějš, ale k tomu se dostaneme.
Příběh je víc rozváděný v knížkách, které jsem samozřejmě nečetl, takže bych ho shrnul jako - útočí na nás zlá podzemní rasa, musíme se strašně bránit, helemese, oni maj hlavního generála, toho musíme zabít, jo a něco s tvym otcem a tou žlutou sračkou, ze který děláme celou dobu palivo. Ano, hlavní síla týhle hry nebyla v příběhu.
Byla totiž v gameplayi. Pokud vim, tak víceméně první systém krytí, který v akční hře opravdu fungoval. Obcházení, přeskakování, atp... překážek bylo instinktivní, na gamepadu stačilo jedno tlačítko a pohnout páčkou. Pak ještě věci, na které jsem jinde nebyl zvyklý, jako když během nabíjení zbraně zmáčknete ve správný okamžik tlačítko, tak máte silnější náboje. Popř. zavírání děr, ze kterých by jinak vylezlo mnohem víc nepřátel. Všechno to tam přirozeně fungovalo. Je pravda, že většina gameplaye byla především ratatatatata lets kill´em all, ale díky tomu se to hrálo fakt zábavně. Ale MNOHEM lepší nápady fungovaly při coopu.
Koordinace bo bojišti byla samozřejmě s živým hráčem lepší, než s botama. Ti nebyli úplně blbí, ale když jste potřebovali oživit, tak si tam ještě stříleli do posledního panáka kilometr vzadu, zatímco vy jste jim chcípali metr od nohou. Každopádně zpátky k těm dobrým nápadům. Jsou úseky, kdy jeden musí jít vlevo a druhý vpravo. Jenomže úseky jsou propojené, takže zatímco hráč dole v hale nemůže moc rychle postupovat, protože má před sebou dobře kryté potvory, může mu je ten druhý pomoct odstřílet z boku z balkóna, protože na ně ve stejnou chvíli vidí. Další památný okamžik je noční mise, kdy nesmíte vstoupit do tmy, jinak vás sežerou ptáci. Jeden hráč je ve vysokém baráku, kde ovládá světlomet, aby mohl ten druhý bezpečně přejít přes temnou ulici a zapnout světla. Prostě výborný nápad a spolupráce byla opravdu třeba.
Grafika oslnila tehdá, dneska už jen středně. Barevná paleta se celkem často měnila, což bylo hezké, ale místama se mi zdálo, že se prostředí dost opakuje. Potešily efekty jako krev na obrazovce, když někoho rozřežete motorovou pilou. A samozřejmě tehdá trpěl unreal engine těžkým doskakováním textur, takže nebylo moc dobré, když probíhala animace a váš hlavní hrdina vypadal jako čmouha, než se na něm pomalu začalo objevovat brnění.
Hodnocení: 85%
Gears of War 2
Tady nevim, co se stalo, ale už od menu, už od první animace, byla vidět neskutečná epičnost tohohle dílu. Grafika dostala šílený facelift. Většinu úrovní sem procházel pomalu a s otevřenou hubou, protože mapy byly nejen detailní, ale i obrovské. Obrovské a ještě na nich probíhaly obří bitvy. Teda ve smyslu tady máš hráči svůj úsek a tihle nepřátelé jsou pro tebe, ale zleva zprava se dělo to samé s botama a trošku jste do toho mohli i zasahovat.
Tady trošku popíšu gameplay - je stejný, jako u jedničky, akorát máte pár nových zbraní (granátomet a gatling stojí za zmínku), pár nových bojových funkcí (granáty se dají přilepit na nepřítele, položivé nepřátele můžete vzít jako štít) a pár nových nepřátel. A ještě třeba funkce živých zídek, kdy musíte sestřelit ovoce, a odněkaď vyleze neprůstřelná stonožka, za kterou se můžete chvíli krýt. To bylo zajímavé. Vraťme se k epičnosti.
Úrovně byly neskutečně různorodé a hlavně až do konce epické. Nikdy nezapomenu na úroveň uvnitř obřího červa, který vás spolknul s půlkou města a váš quest s řezánim jeho srdcí. Nově se jezdí i v dopravních prostředcích. Další epická část, kdy projíždíte přes zamrzlé jezero, které se rozpadá, protože ho z břehů odstřelují minomety. A těmi dopravními prostředky sem nemyslel jenom ty neživé, co se dokáží hýbat akorát po zemi. Je pravda, že řídíte je jen asi dvakrát a u zbytku akorát běháte od turretu k turretu a bráníte, aby vám vozítko nezničili. Průběh toho bránění je však, jak už bylo možná řečeno, epický. :) Mise, kdy bojujete v baráku, který padá z útesu. Kdy na malé lodičce musíte projet několik vodopádů, během čehož vám jí ohlodává obří piraňa. Boss fightů je tu mnohem víc a jsou mnohem větší. A k tomu je tu ještě lehce zničitelné prostředí. Z větší části jenom na okrasu, ale je pravda, že se nyní musíte víc hýbat, protože hodně rozstřílená zídka vás kryje jen na 50%.
Příběh doznal větší osobitosti. Zatímco u jedničky sem svojí partu bral jenom jako bandu hláškovacích drsňáků, u dvojky mě zajímala i jejich minulost. Dokonce se odvážili pár postav zabít a mě jich bylo fakt líto. Hlavní příběh je ve zkratce - začínáme vyhrávat, pojďme je zmasit ještě víc na jejich vlastnim území WHAM! všechno je jinak, než se zdálo. Tadá.
Coop funguje stejně jako minule. Zase pár vychytanějších misí, kdy třeba musíte ve dvou každý jednou rukou táhnout těžkou krabici a druhou střílet po nepřátelích. Mimo kampaň ale přibyl mód Horda. Překonal jsem se ve dvou lidech 50 vln a můžu říct, že je to zábavné. Záleží teda na mapě.
A ještě bych si zanadával na českou verzi. Locust = Kobylky. Really?! Schovejte se, Kobylky útočí minomety. REALLY?! A to je vpodstatě jeden z mála názvů, co přeložili. Hammerburst je furt hammerburst. Lancer je lancer. Brumak je brumak. Ale locusti jsou kobylky. Achjo.
Hodnocení: 95%
Gears of War 3
A tady taky nevim, co se stalo. Finální vyvrcholení ságy. Je pravda, že jsem po druhém díle čekal hodně. Pro jistotu znova dohráno s kamarádem na coop, abych se ho pak mohl zeptat, co si o tom myslí. A oba jsme se shodli, že tohle je nejslabší díl.
Novinky = nové kvéry, noví nepřátelé (na jejich překlad si zanadávám dole)... a to je všechno.
Jde o to, že tady nejsou žádné památné mise. Pamatuju si na misi v ponorce, protože mě srala, jak jsem ztrácel orientaci. Trošku si pamatuju závěrečné mise, protože architektura vypadala jako v BioShock. Rozhodně si pamatuju smrt jedné důležité postavy (během kterého hrál Mad World), ale to byl vpodstatě vrchol hry, který jsem dostal už někde v polovině. Prostředí (tropické) se, až na pár výjimek, skoro vůbec neměnilo. Dokonce zmizelo kooperační ty jdeš vlevo já vpravo a vidíme na sebe. Obtížnost dokonce prudce klesla, protože jdou s váma minimálně další 3-4 parťáci, takže oživujou celkem rchle. Za blbost považuju boss fight s Brumakem, kterého jsme v předchozích hrách museli zabít vždycky nějak speciálně. Tady ho ustřílíte v šesti lidech samopalama. A celkově z průběhu hrou zbylo akorát to známé ratatatatata. Je to stále zábavné, ale bohužel, v tomhle díle už není nic navíc.
Příběh - už se nemáme kam schovat, aha, vždyť se celou dobu pracuje na superzbrani, která všechno zachrání, musíme jí najít. Támhle je. Tadá.
Coop vpodstatě obyčejný. Zachraňuje ho vylepšená Horda, kde se nyní vydělávají peníze a na mapách se dají stavět různé ploty, muniční posty, atp.
Překlad - když si myslím, že nic horšího, než Kobylky, přijít nemůže... Lambent = Plápolaví. Are you kidding me...
Hodnocení: 75%
Deus Ex: Human Revolution - The Missing Link
ArceeObstojné DLC s krátkým ale kvalitním doplněním příběhu, cesta do Singapuru sama osobě bez tohoto DLC uběhla hodně rychle a autoři takto skvěle využili její potenciál.
DLC jsem odehrál bez jediného Praxis kvůli achievementu a i na nejtěžší obtížnost to nebyl zas takový problém, avšak v porovnání se zbytekem hry si to vyžádalo více pokusů :-P.
DLC jsem odehrál bez jediného Praxis kvůli achievementu a i na nejtěžší obtížnost to nebyl zas takový problém, avšak v porovnání se zbytekem hry si to vyžádalo více pokusů :-P.
Pro: Skvěle využitý potenciál cesty do Singapuru.
Proti: Krátká herní doba.
Millennium Soldier: Expendable
VšivákK téhle hře jsem se svého času dostal, myslím, že přes časopis Score, kde byla jako plná hra. Jelikož mám střílečky tohoto typu hrozně rád, pustil jsem se z chutí do toho.
Lidstvo je v ohrožení. Tajemná rasa vetřelců pomalu obsazuje planety kolonizované lidstvem. Už zbývá poslední planeta, Země. Vetřelci nás převyšují jak počtem tak vyspělejší technikou. Jedna naděje však zbývá. Mateřská loď na klonování vojáků. Vojákům je dána obrovská síla, odolnost, umění použít jakoukoliv zbraň. Neznají bolest. Jsou zbaveni strachu a vyráběni na běžícím pásu. Říká se jim: Postradatelní. Mateřská loď je posílá po jednom či po dvou na nepřátelskou planetu s jediným úkolem. Před svojí smrtí jich co nejvíc zničit.
Tak se rozjíždí zběsilá střílečka plná výbuchů, zelené krve a pěkné grafiky. Hudba před vřavou ustupuje. Kamera vojáčka snímá ze shora za zády a není s ní vůbec problém. Střílíte ze všeho co najdete a na konci úrovně Vás vždy čeká velký boss. Ta správná zábava, ale začíná až ve dvou při skvělé hře pro dva. Ovládání pomocí klávesnice je trošku krkolomnější, ale dá se na to zvyknout. Zvlášť když je to taková zábava.
Pro fanoušky akce rozhodně palec nahoru.
Lidstvo je v ohrožení. Tajemná rasa vetřelců pomalu obsazuje planety kolonizované lidstvem. Už zbývá poslední planeta, Země. Vetřelci nás převyšují jak počtem tak vyspělejší technikou. Jedna naděje však zbývá. Mateřská loď na klonování vojáků. Vojákům je dána obrovská síla, odolnost, umění použít jakoukoliv zbraň. Neznají bolest. Jsou zbaveni strachu a vyráběni na běžícím pásu. Říká se jim: Postradatelní. Mateřská loď je posílá po jednom či po dvou na nepřátelskou planetu s jediným úkolem. Před svojí smrtí jich co nejvíc zničit.
Tak se rozjíždí zběsilá střílečka plná výbuchů, zelené krve a pěkné grafiky. Hudba před vřavou ustupuje. Kamera vojáčka snímá ze shora za zády a není s ní vůbec problém. Střílíte ze všeho co najdete a na konci úrovně Vás vždy čeká velký boss. Ta správná zábava, ale začíná až ve dvou při skvělé hře pro dva. Ovládání pomocí klávesnice je trošku krkolomnější, ale dá se na to zvyknout. Zvlášť když je to taková zábava.
Pro fanoušky akce rozhodně palec nahoru.
Pro: hra pro dva, hratelnost
Proti: ze začátku krkolomější ovládání, délka
World of Warcraft: Cataclysm
Arrowaya
61 Tento poslední vydaný datadisk ke hře World of Warcraft byl dle mého názoru (WoW hraji skoro 7 let) po datadisku Wrath of the Lich King jistou spásou této nejhranější MMORPG (Massively multiplayer online role playing game). Spásou v tom slova smyslu, že hra opět byla jistou výzvou. Získávání vybavení (equipu) vyžadovalo opět trochu odhodlání srovnatelného podle mého i s obtížností Classicu. Heroic, ale i některé Normal Dungeony byly dělány tak, že členové party se museli snažit podat, co nejlepší výkon k dosažení cíle - zabití bosse a lootu. Bohužel jak tomu již bývá, byla hra značně zjednodušena a hodnota získaných itemů šla dolů. Jedním z kroků k dosažení tohoto stavu bylo přidání Raid Finderu -nástroj, který umožní lidem i bez guildy (sociální celek hráčů se společným cílem) získat vybavení z posledního raidu. Hra byla totiž pro některé až moc těžká a Blizzard chce, aby hra byla hratelná pro každého. Neříkám, že z marketingové stránky je toto špatný tah, ale pro hru to, aspoň pro mne, byl manévr, který ji zařadil zpět do kolejí WotLKu, kde získat celý epický equip bylo otázkou ani né týdne. Takže člověk opět ztratil na své jedinečnosti pokud byl gearem na dobré úrovni.
Co se příběhu týče tak do hry byly uvedeny 2 nové rasy - Worgeni (lycantropové) a Goblinové (malí zelení skrblíci) a celý svět Azerothu byl postaven před skázu, kterou vyvolal návrat bývalého aspekta země, nyní aspekta smrti Deathwinga. Jeho vizí je totální zníčení celého světa. K tomuto kataklysmu mu má dopomoci kult uctívačů starých bohů - Twilight Hammer veden notoricky známým Ogr mágem Cho'Gallem a dalším starým známým Nefarianem. Ani jednomu z nich se to nepovede a tak příchází další antagonista a tím je OPĚT starý známy Ragnaros, pán ohnivého realmu. I po jeho poražení se dostáváme konečně k hlavnímu záporákovi celého datadisku - Deathwingovi. Pomocí starého artefaktu Dragon Soul, ke kterému dopomůžeme Thrallovi, který po boku ostatních aspektů zaujme místo aspekta země se nám nakonec podaří zastavit i jeho a ultimátní role aspektů - chránit svět je tak naplněna a nastává tak věk smrtelníků.
Takže podtrženo a sečteno:
Datadisk přinesl mnohé nové featury jako Raid Finder. Tento nástroj, ale znehodnotil dle mého raidování z toho důvodu, že je to neuvěřitelně jednoduché a vlastně poslední raid, posledního bosse celého datadisku jste schopni zabít za hodinu. Proto doporučuji zkusit raidovat klasické raidy s normální obtížností. Každopadně datadisk není úplným zklamáním i když ze začátku to vypadalo mnohem lépe. Rozhodně je hratelnější pro hráče, kteří nechtějí zabíjet tolik času raidováním a equipováním a chtějí si užít end-game aspoň zlomkem stejně jako hardcore hráči.
Co se příběhu týče tak do hry byly uvedeny 2 nové rasy - Worgeni (lycantropové) a Goblinové (malí zelení skrblíci) a celý svět Azerothu byl postaven před skázu, kterou vyvolal návrat bývalého aspekta země, nyní aspekta smrti Deathwinga. Jeho vizí je totální zníčení celého světa. K tomuto kataklysmu mu má dopomoci kult uctívačů starých bohů - Twilight Hammer veden notoricky známým Ogr mágem Cho'Gallem a dalším starým známým Nefarianem. Ani jednomu z nich se to nepovede a tak příchází další antagonista a tím je OPĚT starý známy Ragnaros, pán ohnivého realmu. I po jeho poražení se dostáváme konečně k hlavnímu záporákovi celého datadisku - Deathwingovi. Pomocí starého artefaktu Dragon Soul, ke kterému dopomůžeme Thrallovi, který po boku ostatních aspektů zaujme místo aspekta země se nám nakonec podaří zastavit i jeho a ultimátní role aspektů - chránit svět je tak naplněna a nastává tak věk smrtelníků.
Takže podtrženo a sečteno:
Datadisk přinesl mnohé nové featury jako Raid Finder. Tento nástroj, ale znehodnotil dle mého raidování z toho důvodu, že je to neuvěřitelně jednoduché a vlastně poslední raid, posledního bosse celého datadisku jste schopni zabít za hodinu. Proto doporučuji zkusit raidovat klasické raidy s normální obtížností. Každopadně datadisk není úplným zklamáním i když ze začátku to vypadalo mnohem lépe. Rozhodně je hratelnější pro hráče, kteří nechtějí zabíjet tolik času raidováním a equipováním a chtějí si užít end-game aspoň zlomkem stejně jako hardcore hráči.
Pro: Parádní příběh, raid finder
Proti: Opětovné zjednodušení, ztráta výzvy
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Alan Wake
+32
Napsala raisen, 28 dní
Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem… -
Syberia
+30
Napsal berry1009, 17 dní
V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do… -
Terminator:…
+30
Terminator: Resistance
Napsal Zoltan, 28 dní
Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou… -
Mass Effect 3
+29
Napsala Katt, 23 dní
Hodnocená verze - Legendary Edition Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc… -
Mass Effect 3
+28
Napsal H34D, 15 dní
Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku… -
DOOM + DOOM II
+24
Napsal H34D, 10 dní
Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři… -
Silent Hill 2
+24
Napsal Flowerpot, 2 dny
Remake. Silent. Hillu. Dvojky. Sa. Podaril. Nejak tomu stále nemôžem veriť, pretože som… -
Dishonored 2
+22
Napsal Jumas, 8 dní
Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání… -
Ve stínu havrana
+22
Napsal CrisBenton, 21 dní
No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín… -
Final Fantasy IV
+22
Napsal Tainaru, 14 dní
Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do…
Pro: Atmosféra, dabing, příběh, hudba