Není snadné hodnotit hru z pravěku české herní scény a to ještě v žánru, ve kterém prakticky neexistuje a skoro ani nemůže existovat opravdu dobrá hra. Muzeum mrtvol je textovka naprosto typická, bez žádných doplňujících obrázků nebo zvuků. Největší technologický posun od těch nejprimitivnějších textovek spočívá v save/load technologii a tom, že klikáte na tlačítka a nemusíte vypisovat příkazy.

Co je na ní sympatické, je relativní jednoduchost, kdy se po vás nechtějí žádné nesmysly a pravděpodobně vzhledem k omezenosti programu, po vás hra nechce žádné (a tudíš ani žádné zvrhlé) kombinace předmětů (věc, na které nechutně ulítávají české grafické adventury).

Jestliže však hra nemá grafiku, ani zvuky a ani hudbu, čekal bych založení hry na nějakém příběhu. Jenže ani ten tu vlastně není (zápletka "jsi na neznámém místě a někam jdi" pro mě není příběh) a jeho podstatu se vlastně dozvíte až v poslední lokaci a v závěrečném "outru".

Nicméně hra docela odsýpala a nebýt trošku provokativního bludiště na konci, při kterém nutně potřebujete zápisníček, bylo by mi i bývalo líto, že je tak krátká.

Jako malý jsem měl na tuhle hru velmi pozitivní názor, ale její neduhy překrývala dětská naivita a ovlivnění českými periodiky. Cožpak o to, Tajemství oslího ostrova je veskrze sympatickou gamesou, její hraní však nepřinese téměř žádné libé pocity. Grafika je podprůměrná, ale na hře je to nejlepší. Zvuky nic, hudba jen na začátku, humor nic moc, příběh primitivní a krátký s divným koncem.

Ale to všechno vem čert. TOO bohužel selhává v pro mě nenáviděných adventurních praktikách. A má je skoro úplně všechny (snad kromě pixelhuntingu): nelogičnost úkolů, asi 50krát si na téhle malé ploše můžete zarazit cestu ke zdárnému konci, aniž byste to tušili (nejdebilnější to bylo při lovení žraloka, kdy stačí, abyste odešli jinudy, než podle programu máte a jste v háji, opravdu trapné a hlavně nelogické) a taky nutnost zkoušení jedné věci desetkrát. Mám pocit, že to poslední je takové specifikum českých adventur, děvetkrát vám jedna věc nevyjde a vy máte tušit, že program je nastavený tak, že to podesáté vyjít má. Velká zábava. Díky těmto třem věcem je TOO na mé poměry docela těžký a bez návodu jsem ho dohrát nedokázal (totiž ten pocit, kdy si nejste jistí, jestli jste si náhodou před chvílí nějakým neuváženým krokem nezarazili cestu k cíli, není příliš motivující, takže než abych ztrácel čas bezcílným blouděných po těch deseti lokacích...).

To, že je hra zlehka zabugovaná (například dostat se do chatky je dost problém apod.), už ani neřeším. Výrazně mě však ještě štvalo ukázkové a lehce vtipné používání v té chvíli nepotřebných věcí z inventáře. Vtipné bylo poprvé, když si však Gajbraš přeřezával dýkou hlavu už po padesáté, vtipné to být přestalo.

Moje přesto poměrně vysoké hodnocení plyne z jisté úcty k "průkopnictví" téhle hry, jiný důvod k zabývání se tímto počinem, než historický, podle mě není.

Nemůžu souhlasit s tím, že by měl Gooka nějaký slabší příběh. Ze začátku to tak možná vypadá, pak se ale rozjede do poměrně nečekaných obrátek. Přesto mě hra nedokázala do děje příliš vtáhnout, což se mi u adventur příliš často nestává. Je také škoda, že se ve hře nesetkáte se všemi národy, které se na Jantarisu nalézají, ale jen se třemi. Je to nevyužitý potenciál, který byl možná zúročen v pokračování.

Největším nešvarem Gooky je však fakt, že ho nutně musíte hrát s návodem, pokud se nechcete hodně naštvat. A to ne proto, že by byla hra nějak extrémně těžká (i když několik blbostí by se taky našlo), ale protože se vám velmi lehce stane, že zapomenete udělat klíčovou věc, sebrat důležitý předmět, nebo naopak klíčový předmět ztratíte, protože ho použijete ve chvíli, kdy jste ještě neměli. Hra vám přesto umožní jít dál a osudovou chybu se můžete dozvědět třeba za tři hodiny, kdy už nemáte šanci chybu napravit. Typickým příkladem je třeba uříznutí kůže z velké šelmy na ostrově. Proto je potřeba si alespoň zpětně v návodu kontrolovat, jestli jste udělali všechno správně. V tomto případě časté ukládání do různých pozic nepomůže, stejně to musíte hrát skoro celé znova.

Fakt, že si můžete svůj osud snadno zmařit, je sice prvkem velmi realistickým, ovšem v tomto případě je pro mě hodně kontroverzní a snad ho ani ve hrách tohoto typu nechci. Situace by byla jiná, pokud by se věci daly řešit více způsoby, což není tento případ. Maximálně tak můžete mít štěstí a různé šestimístné kódy vyťukat náhodně a ne za pomoci nápověd.

Jedna z těchto nápověd je ovšem další abnormalitou Gooky, která ho stála aspoň deset procent. Naprosto absurdní puzzle na Gluxově ostrově. Skládají se asi ze stopadesáti střepů, které musíte správně natočit a pospojovat dohromady. Jenže ony u sebe vůbec nedrží, ani když dáte k sobě kousky správně, nemáte možnost kontroly, kousky jsou z pár pixelů, takže to ani nejde moc rozpoznat a hlavně je to nuda. Drzostí je, že tenhle úkol vám může zabrat klidně desetinu (anebo i pětinu) celé hrací doby této hry.

Chválit však musím pěknou hudbu, moc hezké kresby, dabing ujde (a poznáte v něm i pár známějších herců/dabérů). Co se ovšem moc nepovedlo, je rozanimování, ale na tu dobu budiž.

Celkově se jedná o naprosto průměrnou českou adventuru, která ve své době vynikala možná tak tím, že je absolutně bez vtipu (snad až na ty tři blbce knihomoly v chrámu).

V rámci freeware scény jde o jednu z nejlepších českých adventur s povedenou grafikou i českým dabingem. Příběh, respektive prostředí, do kterého se hráč dostane, je zajímavý, bohužel je však hra krátká, a tak vyznívá celý produkt spíše rozpačitě. Další nevýhoda je občasný výskyt "pixelhuntingu". Někomu také může vadit silný moravský přízvuk, který je v dabingu přítomen. Špatná je také kompatibilita s různými operačními systémy. Nebýt však zejména té první vady (délky hry), vyrovnal by se World War 1990 komerčním českým titulům z konce 90. let.

Klasika to sice je, ale měl jsem ji mnohem raději na digihrách, než v této počítačové verzi, takže tak třicet procent z hodnocení navíc jde na účet právě jim. Tahle verze z roku 1985 (resp. 86,87,88) není moc hratelná a hlavně není ani dohratelná, narozdíl od těch digiher. Skóre vzrůstá nezávisle na úspěšném vyzmizíkování lajny (bylo vždycky jinak zábavné v digihrách šetřit si je na tu dlouhou čtveřici, aby byly čtyři lajny najednou, protože za to byl největší bonus) a pouze při sednutí objektu dolů, nikoliv v průběhu.

Také se mi nelíbilo, že rychlost se zvedá (respektive levely vzrůstají) příliš rychle. Čekal bych, že na druhý level se dostanu po dosažení 1000 nebo 10 000 bodů. Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si všiml, že údaj rychlost je vždy desetkrát menší, než kolik jsem vyzmizíkoval lajn (i když jsem to měl přímo před očima). Tím pádem se na poslední, konečný a stálý devátý level dostanete během pár minut a v něm je hra v podstatě nehratelná. Narozdíl od těch digiher totiž prakticky není šance dostat se s objektem při té rychlosti až ke kraji, nedejbože k tomu použít ještě nějakou rotaci. Je to tím, že reakce programu na ťukání klávesnice je docela opožděná. I při zběsilém klikání směrových šipek pak konec nastává poměrně rychle. Konkrétně já jsem byl v devátém kole schopen nahrát maximálně 1500 bodů, a to jsem měl štěstí. Jakmile v něm máte více, než tři nedokončené lajny, nedá se to stihnout.

Viděl bych dva plusy této počítačové verze; líbilo se mi barevné odlišení různých objektů, na které nejsem z digiher zvyklý, a také podrobné statistiky. Škoda, že je hra dosti krátká a statistiky tak postrádají na větší zajímavosti.

Počet datadisků, které jsem do této doby hrál, by se dal spočítat na prstech jedné ruky, takže je možné, že se na Opposing Force dívám zkrátka moc kriticky, protože je to prostě to samé, jen horší, než původní hra. To, co je na něm opravdu dobré, je jeho délka srovnatelná s nedatadiskovými FPS a i několik inovací v podobě zbraní či pár příšerek. Toť ovšem vše.

Atmosféru ta hra má tak do první půlky. Říkal jsem si, čím to je a pak jsem přišel na to, že kromě ošklivých exteriérů, které se začínají v té druhé často objevovat, je to způsobeno asi novými monstry a Black Ops. Totiž mimozemšťané z původního Half-life jsou daleko tajemnější a strašidelnější a do té první půlky se objevují hlavně oni. Pak začnou ti méně tradiční, ale taky méně zajímaví. Působí na mě spíš, jak z nějaké dětské hry. Zároveň byla první půlka prostředím spřízněnější s původní hrou a pocit, že Freeman je za další zdí, dávalo hře náboj, který zmizel první návštěvou Xenu.

Škoda je taky příběhu a vůbec celkového zpracování vojáka US armády. Příběh totiž končí v zápletce a nechápu, proč je člověk znovu situován do role klaďáka. Proč nemám za úkol opravdu vyčistit Black Mesa od všeho živého, jako to dělala americká armáda v původním Halfu? Proč se se mnou vůbec strážníci v modrém baví a rovnou na mě nestřílí? Čekal jsem, že budu tentokrát hrát za druhou stranu barikády, ale bylo to de facto v bledě modrém, jako kdybych hrál za Freemana.

A propo Freeman, tady píšete, jak se s ním několikrát člověk setká. Já si ho tedy všiml jednou, kde byl k vidění ještě?

Co se týče umělé inteligence vašich přátel, ta byla naprosto tragická. V Half-Life jedna jste v naprosté většině případů měli jen jednoho parťáka k sobě, takže se to dalo snést. Ale když jsou tady téměř vždy dva a někdy i tři, tak přesvědčit je, aby dělali to, co skutečně mají dělat a co i říkají, že budou dělat, je peklo.

Moc se mi nelíbila ani hudba, která hrála jen velmi zřídka a byla vlastně jen takovým nudným elektrobeatem. V tom ale nebyl původní Half o nic lepší.

Vzhledem k mým malým zkušenostem s datadisky, je možné, že je tohle špička v oboru, nic to ale nemění na tom, že v oboru, který je vždycky jenom ždímačkou původního projektu a Opposing Force není výjimkou.

Na tuhle hru jsem se těšil skoro celý život a bylo by naivní myslet si, že splní nastolená očekávání. Ale já je ten celý život zkrátka měl. Tedy spíše přesně od toho pověstného traileru z roku 2001, po kterém jsem očekával, že Duke Nukem Forever bude revoluční hrou. V té době totiž všechny ty vychytávky, co v tom traileru ukazovali, byly skutečně do té doby nevídané. Bohužel Důkáčovi ta cesta trvala dalších deset let, konkurenti už byli na světě s jeho vychytávkami a během té doby Důkáč nic moc nepřidal (možná tak tu tabuli hned na začátku), naopak něco ubral (motorka). A protože jsem si vždycky představoval, že DNF bude hra, která změní zaběhlé pořádky v žánru FPS, nemůže mi nebýt líto, že v roce 2011 se uchýlila ke strategii zaútočit na hráče nostalgií a oldschoolem.

Na druhou stranu bych měl být já přesně tou cílovou skupinou. Z nového tisíciletí jsem hrál, než jsem usedl k Djůkovi, tak pět FPS a to většinou jen ty nejslavnější (a nejméně šest let staré). Vůbec nevím, co mají na mysli ti, kteří říkají, že DNF nerespektuje nějaké nové principy tohoto žánru. Nevím, neznám je. Vím to, že mě nový Duke Nukem potěšil několika věcmi, které jsem si od něj sliboval.

Za prvé jsou to nohy! Možná si říkáte, co to plácám. Nevím, jak dnešní FPS, může to být už standard, ale v těch starších mě vždycky neskonale štvalo, že když se podívám dolů, nevidím nohy. Vlastně jsem měl vždycky pocit, že jsem nějaké létající oko, co se vznáší pár metrů nad zemí. Od DNF jsem si nohy sliboval celých deset let a dočkal jsem se.

Za druhé je to interaktivita prostředí. Do Half-Life 2 nebyla žádná hra, jež by se jen na kilometry přiblížila interkativitě, která byla v Duke 3D. Naprostá většina z nich obsahovala jen mrtvé stěny strohých barev a ostrých tvarů. Jsem rád, že Duke Nukem Forever na interaktivitu vsadil a bylo to fajn.

Díky těmhle dvěma věcem by se mohlo zdát, že se do té hry vžiju a budu s ní dýchat, ale opak je pravdou. Nevěřil jsem jí snad ani na vteřinu a hrál ji spíše jako Mária.
Všemi kritizovaná extrémné linearita byla k vzteku obzvláště, když mi zamezovala jíti na místa, kam bych jít normálně mohl, ale zabránila mi neviditelná stěna. Opravdu trapné, bohužel v tomhle žánru poměrně standardní. Opěvovaný Half-Life 2 v otázce linearity nebyl nijak lepší. S tím souvisí i to, že cokoliv se tu stane, tomu nejde zabránit. Všechno je naplánované, všechno se stane přesně ve vteřině, kdy se to stát má. Připadal jsem si spíše jako divák. I v tom "blbém" Half Life jedničce jsem mohl mockrát ovlivnit, jestli nějakého doktora zachráním nebo ho nechám umřít. DNF je jen na vypnutí mozku.

Proto nechápu, co tu vůbec dělají ty logické úkoly, které akorát zdržují od akce, ale což, někdy byly zajímavé.

Naprosto trapné bylo obnovování health respektive ega. Nechápu, proč tvůrci nezůstali u té vize, že se ego nikdy nedobije zcela, pokud se k tomu sám Djůk nějak nepřičiní. Při tomto automatickém dobíjení je to poměrně primitivní hra, při které postrádá smysl dobíjení ega pomocí speciálních možností. Alespoň mohli s tím dobíjením počkat dalších pět deset vteřin, tohle je příliš rychlé. Obtížnost zase nesmyslně zvyšuje omezení na dvě zbraně, o kterém bylo už navykládáno dost. Je to blbost.

Nelíbila se mi ani některá monstra. Policejní prase není policajt a ani prase. Přišlo mi, že bylo příliš mnoho bossů na úkor jejich charakterističnosti. Zato se povedl docela ten blbec, co řiká suck it down a chobotnice byla stejně strašidelná, jako když jsem poprvé v Duke 3D spadl do toho kanálu ve druhém kole.

Nelíbila se mi ani hudba. Jediné dva songy, které stály za to, jsou Stalker a Grabbag z Duke Nukem 3D. Nová hudba však byla docela jalová. Je to škoda, protože hry jako Doom 1-2, Blood, Duke 3D, Wolfenstein 3D nebo Shadow Warrior hudba celkem definuje a identifikuje. (není náhoda, že to většinou skládali ti samí lidé)

Příběh není a ani neměl být nijak důležitý, přesto je škoda, že nebyl podán trochu lépe.

Otázka mi visí nad prostředím. Někdy bylo zajímavé, ale poměrně dost se mi nelíbily exteriéry. Byly příliš chudé a mrtvé, jako z deset let staré hry. Interiéry byly hezčí a zábavnější (taky je je jednodušší udělat). Je pravda, že závěr hry byl chudý na všechno, co dělá Djuka Djukem, ale aspoň byl relativně atmosférický.

Ale zakončeme to pozitivně. Té hry jsme se dočkali, je tam spousta kýžených meziher, jako je pinball nebo pong, celkem hezky se to hraje a hlavně je to DUKE NUKEM. To, co jsem napsal předtím, je vlastně úplně jedno. Duke Nukem je frajer, machr a největší hrdina všech dob a jeho hře prostě pod 60 dát nemůžu. Hodnocení možná časem ještě zvýším, až pořádně otestuji multi-player. V tom byl totiž starý Duke vůbec nejlepší...

o pár dní později...

a skutečně ho zvyšuji, multiplayer mě moc baví....zatím o pět procent nahoru :-)

Systém a svět her série Might and Magic je tak skvělý, že i tahle téměř dokonale zmršená hra je pořád výborně hratelná a zábavná. Díly 6-8 byly v podstatě ta samá hra. Devítka měla přinést vylepšení v podobě přechodu do pravého 3D...

Ano, 3D to je, ale vizuální výsledek je ještě mnohem slabší, než díly předchozí, které měly alespoň své kouzlo. Zde se koukáte pouze na ploché desky položené na sebe v ostrých úhlech. Jednou taková plochá deska znázorňuje trávu, jednou strom a ploché desky skládají dohromady taky všechny živé postavy. Ale to nevadí, grafika, jak už jsem naznačil, nebyla nikdy silnou stránkou Might and Magic.

Tou nikdy nebyly ani všudpřítomné bugy. Těch pár, co měly díly minulé, se však s tou kanonádou z dílu devátého nedá ale ani náhodou srovnat. Na všemožné chyby narazíte takřka na každém kroku. Vynechám onen pověstný povyšovací bug, který mě tuhle hru donutil hrát natřikrát (i když jsem jí měl docela daleko rozjetou), a který spravil neoficiální patch 1,3. I v posledním patchi vás však chyby odrovnají. Příkladem za všechny může být třeba dračí sluj. Drak se v ní objevuje pokaždé znovu, poté, co ho zabijete a jdete pryč. To samé platí pro artefakty vedle něj. Takže můžete mít na konci, když chcete, třeba 200 artefaktů, místo nějakých dvaceti. Drakovi se úplně nesmyslně dorovnávají hit pointy na výchozích 39 tisíc, a to i v tahovém módu, kdy má být čas zastaven. Každou chvíli se to v té sluji sekne, protože si hra nerozumí s grafickými kartami s novějším direct X. A po drakově smrti mi začla nesmyslná jízda mého licha, jemuž se zkušenostní body zvedaly více, jak dvakrát rychleji, než ostatním. Takže na konci hry jsem měl licha na 120. levelu a ostatní na 65. Draka jsem byl navíc schopen porazit jenom díky tomu, že kouzlo Božský zásah, které vyléčí kompletně družinu, a které smí být sesláno pouze jednou denně, může být díky bugu sesláno kdykoliv. Hra se po tomto zjištění stala v podstatě primitivní.

Tyhle věci jsou však jen pověstnými špičkami ledovce. Různorodých chyb jsem ve hře našel více jak sto a když má člověk smůlu a natrefí na chybu, kdy se s ním nějaká NPC postava odmítá bavit, i když člověk splnil důležitý úkol, nemusí hru vůbec dohrát. Snad to ani nemělo betatestery, nebo by je měli raději rovnou zastřelit. Nechápu, proč autoři, kteří tu samou hru dělají už podeváté, ji nejsou schopni naprogramovat aspoň s minimální grácií. Já vím, že na to měli jen sedm měsíců, ale stejně.

Další věcí, co mě dosti štvala, je celková neuvěřitelnost prostředí a dojem, že je to všechno velmi umělé. Vlastně by se to dalo také považovat za bug. Jdete do nějakého města a s lidmi se bavíte například o jejich vůdci. Ten vůdce může v průběhu hry umřít. Ale s lidmi se můžete pořád dále o tom vůdci bavit, jakoby se nechumelilo. Vůbec netuší, že se něco změnilo. To znamená, že vaše konání nemá na okolí hry vůbec žádný vliv. Pouze u jedné dvou postav, které zrovna souvisejí s tím konkrétním questem. I s postavami, pro které uděláte pět úkolů, tak na konci hry máte u nich v možnostech rozhovoru pořád ty samé dvě otázky, co jste měli na začátku. Na konci jste takřka legendami, všechny postavy s vámi ale jednají, jakoby vás neznaly. Velmi to snižuje motivaci takovou hru vůbec hrát.

Ani příběh nikdy nebyl silnou stránkou Might and Magic. Vždycky jsem měl pocit, že je tam jenom jako nutné zlo na pozadí skvělého herního systému. Nejinak je tomu i v devítce. Jen mám ještě pocit, že daleko více. Už jenom to mizerné intro plné těch nejvíc klišé keců dá tušit, že tady o nic nepůjde. S hlavním příběhem souvisí pouze prvních pět a závěrečných deset procent hry. Zbytek je příběhové prázdno vyplněné více jak padesáti různými vedlejšími questy. A pokud na příběh dojde, je podáván velmi trapnou formou "in game" animací, během kterých postavy mluví, ale textura jejich ksichtu se ani nepohne. To, že mluví, máte, kromě vlastního ucha, vytušit zřejmě pouze z křečovité gestikulace rukou, které ovšem nemají žádné klouby.

Samotný závěr hry je poměrně slabým vyvrcholením a působí velmi upachtěně.

To, že se od předchozích dílů systém hry poněkud zjednodušil, mi nijak nevadilo a rychle jsem si na to zvykl. Problém jsem měl snad jen s kouzly. Většina z nich je úplně na nic, útočná kouzla jsou mnohem slabší, než v dílech minulých. Žádná Imploze, žádné Zpopelnění. Nejsilnější z nich je Otrávený oblak, který můžete mít k dispozici poměrně velmi brzy a můžete ho v klidu používat až do konce hry. Oficiálně nejsilnější Oko bouře je sice silné, ale můžete ho použít jen jednou denně a narozdíl od Božského zásahu, tak u něj toto pravidlo funguje. Rovněž mě mrzela absence kouzla Létání, ačkoliv by bylo asi zbytečné, když venkovní lokace sestávají většinou z pár uzavřených klikatých, pustých a velmi ošklivých stezek.

Je otázka, jestli se na téhle hře vůbec něco povedlo lépe, než v dílech minulých. Odpověď zní: hudba. Ta se postupně od šestého dílu, pod vedením Roba Kinga, zlepšovala až dospěla do svého vrcholu v podobě devátého dílu, který disponuje vůbec nejodvážnějším a skladatelsky nejpokročilejším hudebním doprovodem hudebního studia Green Street Studios (ten může i za celou sérii Heroes of Might and Magic). Je jen škoda, že jejich hudba k tomuhle dílku je všeobecně opomíjená a vůbec se o ní neví, protože tuhle hru nikdo nehraje. Často se mi však stává, že samply a úryvky z ní jsou slyšet v televizních pořadech, filmech, různých šotech nebo dokonce jiných hrách (například Command & Conquer: Generals). To je poměrně zajímavé. (edit: důvodem je zkrátka to, že si chlapci z Green Street Studios ulehčují práci a používají už hotové banky zvuků a hudby, kterou upraví, neplatí to však ale zdaleka pro všechny songy) 

Hudba je sice skvělá, ale ve hře je použitá docela špatně. Hraje pořád a mění se pouze v závislosti na tom, v jaké lokaci se zrovna pohybujete. Když jste v nějaké dlouho, jednu skladbu si poslechnete klidně padesátkrát za sebou. Navíc je ale ještě nevkusně přerušovaná skladbou bojovou. Ta hraje pokaždé, když se s někým perete. To budete asi ve třiceti procentech hry. To znamená, že ve třiceti procentech hry posloucháte pouze jednu skladbu soundtracku z dvaceti. Je pak samozřejmé, že ji budete po chvíli nesnášet a možná i kvůli tomu hudbu vypnete.

Mohl bych psát o různých aspektech, co mě štvaly, ještě docela dlouho, neodpustím si třeba ještě připomínku o inventoráři, který vůbec nereflektuje, co máte na sobě a jakou zbraní zrovna bojujete a během povýšení se obraz vaší postavičky může změnit z poloskřeta na člověka a naopak, ale asi to nemá smysl. Tahle hra je po zásluze nenáviděná, i když to, co zní zbylo, se docela dobře hraje a po zásluze po ní 3DO zkrachovalo, i když je to věčná škoda.

Prince of Persia 2 byla moje vlastně vůbec první PC hra, kterou jsem hrál. To tehdá ještě na cizím počítači. Bylo mi pár let a byl jsem ji schopen dohrát asi jen do pátého levelu. Snad proto jsem na ní měl vždycky dobré vzpomínky a moje první hodnocení zde bylo rovno 80%. Nesetkal jsem se totiž s celou hrou. To až nyní. Prince dvojka má od prvního dílu řadu předností, jako je variabilita prostředí, animace, hudba, více různorodých vychytávek. Má však i řadu velmi špatných vlastností, které ho v mých očí sráží hluboko pod první díl.

Tou zásadní je především obtížnost. Bohužel obtížnost je vyvolaná téměř pouze tím, že abnormálně vzrostl počet nepřátel, to znamená soubojů. Souboje byly v jedničce má nejméně oblíbená část hry a ve dvojce se to ještě znásobilo. Obzvláště s malým mečíkem proti těm příšerným hlavám nebo hadům, to bylo skutečně trýznivé a velmi nezábavné. Nechápu, proč autoři tak často dali nejtěžší část na konec levelu, aby ho hráč musel celý přejíždět znova. To je prostě traumatizující. Časový limit jsem v jedničce po několika pokusech byl schopen zvládnout. Zde je to naprosto nereálné, alespoň pro mě. Jeden level mi zabere nejméně půl hodiny. Další aspektem, který zvyšuje obtížnost, je zabugovanost hry. V tom smyslu, že občas princ vyskočí, občas ne (zjistil jsem, že to možná souvisí se zvukem, snad kdybych si nastavil PC speaker, tak to bude v pohodě). Občas vyskočí naopak dvakrát, i když povel zněl jednou. Občas při soubojích záhadně zatuhne a protivník mě díky tomu dvakrát udeří. To je prostě nevychytané.

Hrozně mě baví vyhýbání se pastem, ale neuvěřitelně mě štve, když prohraju kvůli bugu jeden z dvaceti soubojů a musím to projíždět neustále dokola. Škoda.

Tahle hra je braná jako takový základ počítačového pinballu. Byl jsem na ní vždycky zvědavý, protože v jistém hodně starém Score v recenezi na hru Psycho Pinball, jeden redaktor právě pinbally od Digital Illusions vynášel do nebes...a můj veleoblíbený Psycho Pinball zatracoval.

Dočkal jsem se však zklamání. Jako téměř ve všech jiných PC pinballech, jsou k dispozici čtyři stoly a ačkoliv jsou vzájemně hodně odlišné, jsou málo trvanlivé. Nabízejí toho totiž velmi málo k objevení, téměř vše je hned jasné, snad s výjimkou nejlepšího stolu Nightmare. Přestože vím, že je hra už z roku 1992/1993, nenabízejí stoly žádnou přidanou hodnotu. Jsem zmlsaný z novějších pinballů, kde si můžu čas od času zahrát nějakou vtipnou mezihru. To tady nehrozí. Na závěr jsem si nechal úplně největší slabinu hry a tou je mizerná fyzika. Obzvláště stůl Ignition trpí tím, že kulička vystřelená z levé páčky, téměř vždy vyletí doleva. To samé, akorát obráceně, platí pro páčku pravou. To je úplně proti přírodě a zejméně stůl Igniton se tak stává takřka nehratelným. Zato Stůl Beat Box se ze začátku jeví jako hodně zábavný, úsměv však brzy přejde, když hráč zjistí, že polovina úderů, které vyšle, se nějakým záhadným způsobem vrátí doprostřed mimo dosah páček či do postranních kanálů.

Vývojáři asi chtěli hráče pořádně naštvat, a tak to podpořili ještě tím, že v celé hře chybí dočasný extra ball krátce po vystřelení kuličky. Výsledek je ten, že vám jeden stůl, při počtu tří míčků na jednu hru, může vystačit klidně jen na třicet vteřin.

Abych jen nehanil, grafická stránka hry je povedená, hudba je řízná a i přesto, že hru hodnotím negativně, nějakým způsobem mě dokázala udržet tak dlouho, abych porazil v High Scores defaultní rekordy počítače, a že to byl někdy skutečně záhul.

Tahle hra určitě vůbec ničím nevyčnívá a podle mnoha ohlasů je to jen sprostá kopie Battlefieldu, Counter Strikeu a dalších. Má (či měla) ale jednu podstatnou výhodu. Je zadarmo. A byla zadarmo ještě v době, kdy to nebylo úplně tak v módě, jako je dnes. Původně jako veřejná betaverze, posléze jste si mohli zaplatit za určité výhody. Jako celek je však hra, pokud vím, zadarmo dodnes, přičemž neustále probíhají mnohá vylepšení včetně nových map, nových modů, nových zbraní atd.

Graficky se ve srovnání s komerčními hrami nejedná o žádný zázrak, jde spíše o průměr až lehký podprůměr, v rámci volně šiřitelných her je to však naprosto bezpečně graficky nejzdařilejší 1st person akce (a vlastně i hra obecně), kterou jsem kdy do té doby viděl. Bylo to vlastně mé úplně první setkání s free2play modelem. Původně šest map se nyní rozlezlo na počet, který už nedovedu spočítat. Původně jeden herní mód se do dnešních dnů rozšířil na minimálně pět dalších a tak dále.

War Rock obsahuje spoustu vychytávek typu tank, motorka, stíhačka, náklaďák. Je zabudován i systém povýšení, který dodává potřebnou motivaci (ačkoliv cesta od vojína po generála trvá neVIP hráči tak rok čistého času).

Bohužel však, jako i jiné online hry, postihl i War Rock syndrom starších titulů; člověk, co by začal hrát War Rock až nyní, si už vůbec nešrktne, jelikož nováčků je pomálu a místnosti jsou zaplněny samými plukovníky a generály, co to hrají nonstop od roku 2007. Alespoň to tak vidím podle sebe. Když jsem hru začínal hrát ještě jako betaverzi, byl jsem bezpečně na prvních pozicích, když to zkusím hrát dnes, jsem většinou skoro poslední. Ale možná, že jsem akorát ztratil ten cvik.

Tohle byl takový předchůdce Death Rally, akorát že jste z něho měli daleko víc nervy v kýblu a to nejenom kvůli té psycho hudbě.

Systém byl takový, že jste museli téměř všechny závody vždy vyhrát, jinak jste skončili. Zároveň jste se k nové trati dostali až tehdy, pokud jste znovu vyhráli už všechny dříve vyhrané.

Nikdy se mi to nepovedlo dohrát. Do osmé, v popisu zmiňované tratě, jsem se dostal. Ovšem vždycky se něco nutně pokazilo. Třeba, že vyletím úplně někam do háje na druhou stranu mapy, nebo se zaseknu o bůhví co. Naposledy, to bylo asi ve 40. závodě, jsem měl opět vyhrát, jenomže se mi záhadně nezapočítalo jedno kolo, takže jsem skončil poslední. Škoda, že to znamenalo i zároveň konec celé hry.

Je to zkrátka jedna z těch games, kvůli kterým musíte čas od času měnit klávesnici. Nicméně sranda s ní byla, systém nakupování součástek je super a spolu se Stunts a starýma závodama od Accoladu je to pro mě jedna z těch klíčových závodních her starších dvaceti let.

Díl, který znamenal pád úrovně Need for Speed.

K téhle hře už jsem se dostal prvně před lety, ale hrozně se mi sekala. Ona mě stejně odradila už tím, že chyběl pohled z kokpitu, což se v dalších dílech stalo bohužel standardem. Pořádně hrál a dohrál jsem ji až nyní (ona se mi nepochopitelně sekala ještě teď, asi je to nějak blbě naprogramované) a to slovíčko "dohrál" bych zdůraznil.

Opravdu mě zklamalo, když všechno odjedu na zlaté medaile, všechno odemknu a ono mě nečeká ani žádné "congratulations", natož pak animace. Prostě nic. Prostě to mám všechno zlatý, super.

Taky jsem nepochopil obtížnost. 95 % misí je neuvěřitelně lehkých, že se dají dohrát za zlato i poslepu a těch 5 %, které se ukrývají pouze v některých Time trialech nebo v Be the Cop, jsou zase hrozně těžké. Zejména teda za Porsche Carrera v Alpách někdy ke konci, kde jsem zlato získal přesně o jednu setinu po několika hodinách hraní (a opravdu to o moc rychleji nejde!). Stříbro a neřkuli bronz je pak zase úplně zadarmo. Je to prostě nevyvážené.

No a pak samotné tratě. Je to vykrádačka minulých dílů, ale budiž. Hloupý je ten jejich nízký počet (4), z nichž dvě a dvě jsou si v mých očích graficky dost podobné. Když si vzpomenu na tu obrovskou variabilitu prvních třech dílů NFS a Porsche, tak je to k pláči (tratě ke čtyřce ne, tam byly taky všechny stejné).

Drcat s policejním autem do jiných za účelem zabásnutí řidiče je hloupé a ne moc zábavné. Helikoptéra akorát prudí. Rychlost stíhajících policajtů je absurdní, dokážou jezdit, když chtějí snad 400 km za hodinu a pak mě prostě nechají jet dál.

Ale jako jezdilo to pěkně, jsou tu sympatická auta a grafika je, no ona není vlastně asi nic moc, ale mně se líbí více, než ta sterilní u nových her.

Úplně zapomenutá hra a přitom pro mě jedna z nejzásadnějších, co jsem kdy hrál. Minimálně mám na ní strašně moc vzpomínek. Úžásná věc na téhle hře bylo to vylepšování postav. Na začátku slabá jednotka mohla na konci vyvraždit celou nepřátelskou základnu. Je tady osm různých kmenů, jak se píše v anotaci, ale liší se od sebe hrozně moc! Některé jsou primitivní, některé jsou velmi jednotvárné (mají v podstatě jednu použitelnou jednotku) a některé mají tak silná kouzla, že jsou takřka k neporažení. Stejně mě ale vždycky nejvíce přitahoval kmen Tyrano, ve kterém jste si najímali různorodé dinosaury. Silnou stránkou hry byla i typicky úchylná japonská hudba. Tahle hra je strašná pecka, která se mi trefila skvěle do vkusu a je dost možná mojí nejmilejší RTS. A než se to za těch osm kmenů dohraje, tak to chvíli trvá, zvlášť když to není zas až tak lehké.

Jedna z největších drzostí v historii počítačových her. Deset let po geniálním Transportu vypustil Chris Sawyer do světa něco, co jednak vypadá o něco hůře než původní hra, hůře se to ovládá, má to často vykradenou hudbu od Scotta Joplina (z originálních songů jsou boží tři, hlavně úžasné Theme Johna Broomhala, autora hudby do Transport Tycoon (Deluxe)), nepřidal žádnou podstatnou věc navíc a nic nevylepšil. Proč Sawyer do Locomotion nezakomponoval aspoň systém více zastávek za sebou? Takhle opět, stejně jako v Transportu, nastoupí všichni cestující do vlaku z velkého města A a všichni vystoupí v prťavém městě B, cesta pak pokračuje do největšího města C, ale to jsou už ve vlaku jen tři cestující z prťavého města B. Přitom taková blbost a jak by byla důležitá pro hratelnost. Nejpodstatnější rozdíl mezi Locomotion a Transport Tycoon Deluxe tkví ale v tom, že se Locomotion nedá vůbec hrát. A to hlavně kvůli absurdně rychlému rozvoji měst a ještě hlavněji kvůli nejhorší AI počítače, co jsem snad kdy ve hře viděl. Stavby soupeře jsou tak megalomanské, že po pár letech nevíte, kam stavět ty vaše. Neustále staví 20 metrů vysoké mosty na místech, kde to není třeba a to téměř po celé délce tratě, kterou navíc nesmyslně klikatí. Chris Sawyer's Locomotion jsem se snažil hrát asi 4 krát, ale nikdy jsem nevydržel déle jak 20 herních let. Nešlo to.

Jedna z mně nejbližších her, adventurní láska, graficky revoluční počin a umělecké dílo, proti kterému mám jen málo výhrad, snad jen, že systém hry poškodilo mnoho následných většinou, objektivně vzato, nezdařilých plagiátů.

První díl Atlantisu je silný v tom, že se skutečně odehrává přímo v Atlantidě, ukazuje nám jí tak, jak bychom si asi nepředstavovali; jako velmi malou civilizaci, ve které jsou skoro všichni muži zrádní :-). Příběh je neskutečně napínavý a má skvělé vyvrcholení. Charaktery postav jsou výborně napsané.

Samostatnou kapitolu tvoří hudba, která, co se týče preciznosti, snese srovnání s grafickou stránkou hry. Spolupráce francouzských skladatelů Stéphane Picqa a Pierra Esteve vytvořila několik hitových počinů, mnoho ambietních ploch a několik experimentálních až ujetých záležitostí, což je rozdíl oproti druhému dílu, jehož hudba je celkově mnohem líbivější. U obou dílů se však můžeme zaposlouchat do krásných barev exotičtějších nástrojů z různých koutů světa.

Těžko byste v Atlantis hledali nějaké výrazné nelogičnosti, za to logických hádanek si užijete hodně a většinou jsou velmi nápadité. Hru oživují i akční scény, které mnohdy nemají daleko k thrilleru.

Abych to tu zbytečně neroztahoval, Atlantis - The Lost Tales je pro mě naprosto zásadní hra, kterou jsem, zvláště na adventuru, dohrál opravdu mockrát...a vždycky jsem si u toho bezvadně zažongloval s cédéčky.

Atlantis II je bezpochyby kvalitní hra, ale oproti jedničce ztrácí v mnoha směrech. A to zejména v neuceleném příběhu, malé souvislosti se samotnou Atlantidou, nemožnosti ztotožnění s hlavní postavou, nižší hratelnosti a absenci napínavých či akčnějších okamžiků, což všechno se vším souvisí. Grafika se vůbec nezměnila (je možná i horší než v jedničce), ale pořád to znamená grafické orgie. Jedna z mála věcí, která se opravdu zlepšila, je hudba a to už v jedničce byla skvělá, skladby jako Sunriders, Am ma Eya či Dark Spirits byly úžasné. Ale to, co předvedl Pierre Esteve ve druhém díle, je až neskutečné, skladby jako Rainbows Bridge, Highlands, Tepec či vůbec nejvíce Rhea's Garden, mohu poslouchat neustále. Oh, pardon, nechal jsem se trochu unést těmi měsíci čistého času, které jsem u soundtracků těchto dvou dílů strávil. Jako celek na mě ale Atlantis II nepůsobí kompaktně, za hlavní postavu hrajete mnohem méně, než za ostatní tři vedlejší, což je absurdní, konec je víceméně odfláklý, některé pasáže hry nejsou zábavné, dokončení několika zcestných úkolů je čistě náhodné. Celkově ale mám pro tuhle sérii slabost, jakož i pro většinu ostatních adventur od bohužel již neexistující společnosti Cryo a jejích přidružených výrobců.

Ničička enteru a hra, která mi vydržela opravdu léta. Jedna lepší disciplína střídala druhou, i když, pravda, běžky moc zábavné nebyly. Ovšem sjezd (až na ty časy), slalom, boby, při kterých se dá tak krásně vypadnout, i ten biatlon, kde to vždycky střílelo víceméně náhodně a samozřejmě skoky na lyžích ještě ve starém stylu bez "véčka". Největší chybou byl pro mě vždy závod rychlobruslení. Ať jsem hru stáhl či sehnal odkudkoliv, vždy jsem se během druhého a třetího kola dostával mimo trať za postranní plexisklo. Snad to byl bug, protože jestli to bylo schválně, tak je to hrůza. Ten závod jsem dokončil v životě asi třikrát a pouze v přišerném čase, protože jsem enter mačkal tak každé tři vteřiny. Kdybych ho mačkal častěji, skončil bych. Ale jinak je to fakt skvělá záležitost a mám si to skoro chuť zahrát znova.

Tuhle hru jsem si prvně zahrál tuším na Excalibur či Gamestar CD v roce 1999, jako demo, tehdy ještě pod názvem Boarder Zone. Strašně mě uchvátila a to nejsem žádný fanoušek snowboardu, vlastně jsem na tom nikdy nejel. Roky a roky trvalo, než se mi podařilo hru sehnat, všude jsem hledal Boarder Zone, v obchodech, u kamarádů, všechno bez úspěchu. A pak snad o čtyři roky později vidím nějaký herní časopis, už nevím který, jak nabízí jakousi podivnou plnou hru Supreme Snowboarding jako přílohu k časopisu. Říkám si: "hmm, tady něco nehraje, vždyť to vypadá jako Boarder Zone!". Tak jsem zaostřil a vidím, jak na obalu CD pod velkým nápisem "Supreme Snowboarding" je malinkým písmem, snad i v závorce, napsáno ono "Boarder Zone". Mé nadšení neznalo mezí. Okamžitá koupě byla samozřejmostí, okamžitá instalace rovněž, o okamžitém hraní už nebylo pochyb. Tedy pokud vynechám to, že se mi to nechtělo asi 2 týdny spustit kvůli problémům s grafickou kartou. Nicméně pak už skutečně následovala pařba! Nejdřív jsem zahrál starou známou trať z dema a pak se vrhl na všechny ostatní, ale to až poté, co jsem je všechny uvolnil. Popravdě, map mohlo být více, ale to je v mých očích snad jediný nedostatek téhle mojí srdcovky, jejíž sehnání jsem si jako ateista snad i vymodlil.

Death Rally už od roku vydání považuji za nejlepší závodní hru, jakou jsem kdy hrál. Samozřejmě se graficky nevyrovná novým, je de facto ve 2D, i když ve 3D enginu, ale je to prozatím jednoznačně jediná závodní hra na světě, u které jsem se nikdy nenaštval na program. Pokud jsem udělal chybu, mohl jsem se naštvat pouze na sebe, to u ostatních závodních her neplatí, tam jsem třeba s motorkou najel na neviditelnou bouli a spadl, s autem narazil do neviditelné stěny, nebo se ve 300 kilometrové rychlosti nařítil do stromu o průměru 2 centimetry, který to samozřejmě ustál. Jedinou nevýhodou této hry je její krátkost, na nejlehčí obtížnost jí jsem schopen dohrát do hodiny, což se sice dá přičítat tomu, že jsem jí dohrál již dvěstěkrát a že jí mám trochu v ruce, ale i tak je to málo, na nejtěžší obtížnost se totiž tato délka prodlužuje maximálně trojnásobně. Ale co, jinak je to geniální dílo, ta autíčka a vylepšení jsem si zamiloval, ty mapy ještě víc (a je jich docela dost) a vlastně málokterá hra mě tak moc bavila a ještě dneska jsem vám schopen vyjmenovat většinu závodníků...a ta hudba! Do autorádia to nejlepší!