Rok 1998. Všichni si to pamatují - o titul střílečky nové generace soupeřili vyhypované hry Quake 2, Unreal a Sin, pak přišel Half-Life a bylo rozhodnuto. Paradoxně jsem hru dohrál několikrát, ale nikdy si ji extra nepamatoval, což je s podivem, protože třeba druhý díl jsem dohrál jednou a považuji jej za nejlepší 3D akci všech dob.

Takže po dohrání konkurence (Unreal) i následovníka (Gunman Chronicles) jsem se znovu pustil do této klasiky. První překvapení je grafika. Po pár zkušenostech s hrami z let 98-00 jsem se smířil, že grafika z té doby zestárla a někdy značně zošklivěla (Soldier of Fortune), ale u Half-Life ne. Grafika vypadá i dnes stále funkčně, líbivě a v některých místech (mimozemský svět) dokonce skvěle.

Pak je tu příběh. Jako Gordon Freeman se ocitáte v laboratořích Black Mesa, kde se experiment s teleportací zvrtne a všude začnou proudit hordy monster z jiné dimenze. Vaším úkolem je přežít, zabít vše co se hne a to včetně speciálních jednotek, které to přišly vyčistit. Občas musíte přijít na to jak dál, občas vyřešíte nějaký logický úkol, třeba otevřít cestu pro vlak, odpálit raketu nebo nastartovat teleportéry a na závěr se podíváte i na mimozemský svět. Nejsou zde žádné FMV sekvence, nejsou zde titulky a navíc vše skončí silně antiklimaticky Freeman zabije mimozemské monstrum, načež mu nabídne G-Man spolupráci a je uložen k ledu. Nic z toho mi ovšem nějakým zázrakem nevadilo - příběh tvoří zkrátka jemné pozadí k intenzivní řežbě, jeho podání Vás neruší od hraní - i během "intra" a "outra" se můžete normálně hýbat a když Vám vykládá někdo něco "důležitého" můžete se sebrat a jít pryč.

Samozřejmě to nejdůležitější je hratelnost. Half-Life přišel první s moderní hratelností - žádné epizody, kola a exity. Prostě plynule poustupujete z prostředí do prostředí, plníte úkoly, hledáte cestu dále a bojujete. V Half-Life se také poprvé objevily slavné scény za sklem a skripty. Například dojdete do místnosti, kde se vědec snaží zoufale zprovoznit raketový pohon. Najednou se vymrští chapadlo, vytáhne ho ven a nenaděláte s tím nic.
Kořením hratelnosti jsou samozřejmě boje. Boje jsou fantastické. V ovládání Vám nic nepřekáží, zbraně jsou přesné a chovají se a fungují přesně tak jak byste čekali.

Nepřátelé jsou opravdu ještě typicky devadesátkoví - monstra všeho druhu. Od malých skákacích sviní, který Vám rádi skočí na obličej či potvůrek blijících zvuk přes elektrické, kyselinové a lítací monstra až po obrovské nezničitelné roboty. Lahůdkou jsou stropní lovci - kokon s lanem visícím od stropu a když si ho nevšimnete, lapne Vás a jací jste byli. Monstra jsou poměrně tupá, ale zato mají smrtící útoky. Někde v půlce se objeví speciální jednotky, které jsou rychlé, inteligentní, neskutečně odolné a pokud zaváháte, udělají z Vás pomocí automatů a granátů řešeto během pár sekund. A když budete chytří a nebudete vystrkovat čumák, můžete narazit na to jak si to vojáci rozdávají s monstry a ušetřit si práci a náboje.

Na všechno máte výborný arzenál. Páčilo se hodí na malé mrchy či rozbíjení beden, pistole je přesná, brokovnice silná, kulomet rychlý. Tvůrci dávkují zbraně postupně, takže ze začátku přežíváte s tímto základem, později dostanete do ruky třeba smrtící magnum, sniperskou kuši, raketomet, různé miny či granáty a ke konci budete mít i parádní laser nebo ještě parádní bleskomet. Jediné co sem moc nevyužil byly plivač malých potvůrek či vrhání potvor, které útočí na první živou věc, co uvidí. Jinak ale zbraně budete točit, nábojů není moc a na každého platí trošku něco jiného. Třeba upižlat vojáka kulometem je docela těžké, ale laserem ho složíte na tři rány.

Kromě toho hra nabízí mnohé - různé vedlejší cestičky k nábojům a zdraví. Automaty dobíjející brnění a zdraví. Statické kanóny. Likvidaci smrtelně nebezpečných tanků či vrtulníků. Neskutečný leveldesign vrcholící naprosto parádní mimozemskou planetou Xen (a ne plošinovkové pasáže mě nevadily). A hlavně parádní atmosféru a neustále se měnící se prostředí.

Pokud bych měl něco vytknout, tak určitá zabugovanost. Občas hra spadla, občas mi nefungovaly výtahy - dojedete výtahem a přilepíte se k zemi.

Ale to jsou jen drobné kaňky, Half-Life je bezesporu zaslouženě 3D akce roku 1998 a milník, přinášející tolik novinek, že z nich hry čerpaly ještě několik let.

Gunman Chronicles má v mém srdci zvláštní místo. Když jsem nastoupil do pracovního procesu a ušetřil nějaký peníz na (tehdy) pořádný počítač, Gunman Chronicles byla moje první (tehdy) moderní 3D akce. Do té doby jsem měl dohrané všechny ty Doomy, Duky, Bloody a Quake se systémem epizod, kol a exitů a z hry z navazujícími úrovněmi, animacemi, dějem a úkoly jsem byl u vytržení. Postupem času mi vypadla z paměti a usídlila se tam jen vzpomínka "bylo to dobré, ale krátké a béčkové".

Kupodivu není tomu tak i přes nízké hodnocení tady i kdysi ve Score. A přitom začátek rozhodně nevypadal na 80%. Nanicovatá spíše ještě kreslená grafika, nekonečná scéna jízdy v nějakém raketoplánu s povídáním na pozadí bez titulků (nerozuměl jsem skoro nic). Podíval jsem se do návodu - 6 kol, z toho jedno boj s bossem a celé první kolo je tutorial. Ani druhé kolo ala laciná kopie Tomb Raidera mě nenadchlo.

Zlom nastal ve třetí misi, na úplně nové planetě. Zákeřný počítač, který na Vás posílá různé exoticky vypadající roboty. Echt exoticky vypadající mimozemšťani, kteří se klidně s roboty pustí do křížků. Výborný leveldesign - jdete stále jednou cestou, ale objevit ji a zvládnout. Nad hlavou Vám krouží obří loď, která Vás pár fotonovými torpédy pošle do zapomění. Občas se objeví robot, který spolyká veškeré nasyslené rakety a jednou raketovou smrští Vás vymaže. Po pár hodinách (subjektivně) jsem si říkál "já se z téhle zku***né planety nikdy nedostanu. O něco později jsem vítězoslavně sundal kluzák a pak se dostal i dál.

Fratelnost i grafika se lepší kolo od kola a vrcholem je poslední kolo. Vybuchující laboratoř, všechno jde do háje, rozpadá se a bouchá, mimozemské obludy si to rozdávají s vojáky a všichni společně se snaží zabít Vás. Ano ten Half-Life z toho v hratelnosti dýchá na sto procent včetně opravdu sci-fi lokací, monster i zbraní.

Apropo zbraně. S těmi se tvůrci vyřádili. Standartních 9 kousků si můžete tak modifikovat, že z jedné zbraně jde udělat cca 30 různých typů. U pistoly můžete nastavit laserovou palbu, plazmovou palbu, supernáboj nebo sniperku. U raketometu například typ raket, typ zaměřování, dobu výbuchu apod. A u paprskometu délku, typ, sílu i přesnost parsku. Zkrátka je toho tolik, že to sice nevyužijete - protože monstra jsou rychlá a přesná a vy potřebujete rychlé a přesné zbraně, ale stejně je to obdivuhodné. A když Vás to přestane bavit, je tu tank. Ovládá se sice trošku krkolomně, ale zato je nezničitelný. Haleluja - konečně hra, kde mě nějaký knech s pistolkou nezničí pancéřovaný tank. Navíc jsou s nim spojené logické úkoly - tu jak si vyčistit cestu dál, tam zase najít benzín.

Zkrátka i přes chyby, zastaralou grafiku (ty postavy jsou hrozné) a krátkost se nezapře vliv Half-Lifu a Gunman Chronicles má opravdu suprovou hratelnost.

Tak předně, Unreal 2 není rozhodně tak špatná hra, jak se zdálo z tehdejších recenzí i hodnocení tady. Lidi od něj ale očekávali více, protože jednička byla ve své době přelomová a dvojka je "jenom" slušnou sci-fi střílečkou.

Především druhý díl nemá vůbec nic společného s jedničkou. Možná akorát ten svět, ve kterém v pár kolech potkáte staré známé Skaarje, ale jinak jde o nový příběh, nové postavy a z 95% i o nové nepřátelé. Není to na škodu, protože příběh v jedničce v podstatě neexistoval a byl víceméně uzavřený.

Ve dvojce sledujeme Johna Daltona, člena mírových sborů, který se svoji posádkou obráží kolonie a řeší problémy ať už s mimozemšťany či různými korporacemi. Brzy se zaplétá do pátrání po 7 částech mocného artefaktu, který chtějí různé frakce. Ano je to béčkový a ohraný námět, ze kterého si tuším dělal legraci Serious Sam 2, ale co ho povyšuje jsou postavy. Na palubě lodi máte mimozemského pilota, taktickou důstojnici a zbrojaře/inženýra. S každým můžete mluvit a v průběhu hry odhalovat jejich minulost, trápení a nějak jim pomoci. Ve finále přijde jeden nečekaný a smutný zvrat nečekanou zradou o celou posádku přijdete a musíte se postavit proti bývalému veliteli a úpřimně si ho mohli tvůrci odpustit, i když to mělo sílu.

Hratelnost je celkem klasická. Ve dvanácti kolech lítáte z planety na planetu, bojujete buďto s lidmi nebo různými obludami. Zatímco boje na různých základnách s lidmi ničím nevynikají, monster fighty jsou parádní. Zejména laboratoř zamořená pavouky nebo mimozemská loď plná oživlých strojů jsou parádní levely. Dá se říct, že nepřátelé jsou tradiční - lidi se kryjí a schovávají, obludy jsou nejkratší možnou cestou na Vás. Stejně jako v prvním díle platí, že nepřátelé hodně vydrží a jsou celkem mrštní.

Zbraní je přehršel stejně jako v prvním díle, ale tentokrát jsem opravdu netrpěl nedostatkem nábojů a nutností je střídat, takže jsem se k některým ani nedostal. Dispersion pistol zůstala ale je k ničemu, stejně jako slaboučká útočná puška, nechybí slušná brokovnice, výborný plamenomet, raketomet s naváděnými střelami, granátomet s šesti druhy granátů. Kromě toho je tu i něco jako tyčová zbraň, mimozemský laser, sniperka, magnum a všeničící metač černých děr, ke kterému se bohužel dostanete až na konci. Zbraně jsou bohužel celkem nelogicky řazeny do skupin a ještě úplně jinak, než by člověk čekal, takže jsem moc neexperiemntoval (není nad to hledat mezi x zbraněmi tu pravou uprostřed boje) a držel se svého (brokovnice, plamenomet, občas EMP granát či laser).

Jinak většina levelů je stritkně linární, ale ne takovým tím způsobem, aby z Vás hra dělala úplně blbce, jen zkrátka nezabloudíte. V každé úrovni jsou úkoly, ale ty se plní většinou tak nějak samy během cesty. Novinkou, která mě osobně příliš nenadchla je tuna obranných misí, včetně takových kdy rozestavíte laserové pole, věže a vojáky a někoho/něco bráníte. Co mě zarazilo je příšerně pomalý pohyb hrdiny a to i když běží, naštěstí se to dá spravit příkazem z konzole nebo editací config souboru (na steamu je k tomu diskuze).

To vše v příjemné, tradiční grafice, která exceluje především v tom, že každá planeta je jiná a některé lokace vypadají dost exoticky.

Takže ač je Unreal 2 celkem krátký, lineární a má pár much, celou dobu jsem se slušně bavil a myslím že ostatní sci-fi střílečky z té doby (Halo, Kreed, Red Faction 2, Chrome, Chaser) stále s přehledem strká do kapsy.

Unreal byl ve své době zjevením. V roce 1998 jsem dostal první počítač, stařičkou 486 a zatímco jsem prvně dohrával klasiky jako UFO, Dungeon Master 2 nebo Doom, snil jsem, že si jednou zahraju hry jako Unreal nebo Half Life, jediný opravdový konkurent na poli 3D akcí v té době. Ta grafika! Ty efekty! Hru jsem dohrál prvně někdy po 6-7 letech od vzniku a i tehdy vypadala vizuálně moc pěkně. Jak to dopadlo dnes?

Unreal byl počátkem nové generace 3D akcí, kdy mizela ručně kreslená grafika, mizelo členění do epizod a nenavazujících misí, zakončených zmáčknutím tlačítka (Duke Nukem) nebo dveřmi Exit (Doom). Přinesl navazující kola, kde plynule přecházíte z jednoho prostředí do druhého a ač se dnes zdá divné projít středověký hrad a po krátké procházce údolím narazit na vesmírnou loď, na tu dobu to byla paráda. Jinak je to ale doomovka jak řemen. Zapomeňte na lineárnost, jednu cestu nebo nějaké do očí bijící hinty.

Hra je jedno velké bludiště, kde prostě musíte najít tu správnou cestu, objevit co udělat, aby se Vám otevřely dveře dále a často budete chodit dokola, škrábat se na hlavě a přemýšlet, co jste zapoměli, až přijde ten záblesk poznání (a nebo se podíváte do návodu). Samozřejmě kromě bloudění Vás čeká spousta soubojů a ty Vám dají zabrat i na nejlehčí obtížnost. Nepřátelé se rekrutují z mnoha mimozemských druhů, používají buďto kouzla nebo stejné zbraně jako Vy, jsou pekelně odolní a rychlí. Zvlášť jeden zmetek, střílející plazmové výboje běhá, kličkuje, metá kotouly a je skoro nezasažitelný. Pravda na easy nejsou zas tak nebezpeční, ale na vyšší obtížnosti Vám rozcupují ani nemrknete. Kromě standartních nepřátel jsou tu i bossové, většinou nějací obři, kteří Vás rozmáznou jedním hozeným šutrem a různá havěť, například odporní pavoukokrabi či poletuchy.

Zbraní proti nim je celkem deset a autoři si dali opravdu záležet, takže tu máme slaboučkou energickou pistoli, která se ale po pár upgradech a s násobičem energie může stát naprosto smrtící. Dále pistoli, hřebíkomet, rail gun, raketomet (lze vystřelit až pět raket zaráz), flakovou brokovnici, vystřelovač ostří (klteré se odráží a může zranit i Vás), slizomet, sniperku a rotačák. Každá zbraň má alternativní mód, který je úplně odlišný - z hřebíkometu můžete udělat brokovnici, z brokovnice nebo raketometu granátomet, jiné zbraně lze alt. střelbou nabít a vystřelit smrtící dávku. Všechny zbraně mají dvě věci společné - velice rychle Vám dojdou náboje a jsou vyvážené. S každou z nich musíte nepřítele upižlat, žádná Vám nedá výhodu, ale žádná není úplně špatná. Což znamená, že opravdu musíte měnit a střídat podle potřeby všechny. Kromě nábojů a léčení jsou ještě různé pomocné itemy - baterka, zesilovač energie nebo třeba semínka, která po zasazení vyrobí stromek s léčivým ovocem.

A to je vlastně celé - bojujete (a tady je to opravdu boj, ne střílení tupých nepřátel), hledáte cestu a to vše pěkně dlouho. Zapomeňte na dohrání po 5 hodinách, Unreal má 38 kol a zatímco některé proběhnete za pár minut, jiné klidně vydrží na hodinu hraní. Hra je obrovská a hratelnost je i dneska na 100%

A co grafika a příběh? Tady je to horší. Tvůrci se řídili Carmackovým heslem "příběh ve hře je jak příběh v pornu", takže příběh není. Nečekejte žádné zvraty, dialogy, nic. Jste anonymní vězeň, který ztroskotá na neznámé planetě, plné nepřátel a musí přežít. Občas sice narazíte na knihy, deníky či konzole s nějakým tím pozadím kde jste a kdo jsou domorodci a nepřátelé, ale to je vše. I ten konec hrdina odletí modulem a skončí ve vesmíru uprostřed ničeho je takový neinspirativní. Jste nikdo a nikým zůstanete i na konci. Musím říct, že mě to ale příliš nevadilo, je to prostě stará doomovka se soustředěním se na akci a příběh mi nechyběl.

Grafika zestárla takovým tím nepěkným způsobem, patrným u her z let 1997-2000. Nedá se to moc dobře popsat, protože ručně kreslený hry typu třeba Blood vypadají pořád celkem stejně, na první generaci renderovaných je vidět ty ostré, kamenné a chladné textury. Unreal pravda narozdíl od Quaka 1 či 2 září spoustou barev a dodnes je vidět, že ve své době to byla třída. Horší je, že je to šíleně tmavé. Ale opravdu šíleně. Nevím jestli je to novým monitorem nebo hrou, ale i s brigtness na maximum ve hře i na monitoru jsem kolikrát neviděl vůbec nic a i v osvětlených pasážích to bylo celé potemělé.

Shrnuto - Unreal je klasika. Grafika už trochu zestárla, ale hratelnost je stále perfektní.

Elite Force 2 bylo pro mě před lety jako zjevení. Narozdíl od jedničky přibylo spoustu možností, grafika byla mnohem hezčí a i příběh se slušně posunul.

Začátek je bombastický. Pokud jste před léty se slzou v oku sledovali, jak se Voyager konečně borgským transwarp tunelem dostává domů, tady tomu máte možnost napomoci a sabotovat borgskou kouli, která zachytila loď. Poté se hlavní hrdina po peripetiích s byrokracií dostává na Enterprise a rozjíždí se parádní příběh o stopování tajemných exomorfů, sporu dvou dosud nepoznaných ras a samozřejmě zde nesmí chybět staří známí Klingoni, Romulani či jeden Fereng. Nechybí i pár zvratů, všechny rasy jsou přesně takové jaké mají být a Picard rulez. Trošku mě v rámci vyprávění zklamalo, že na Enterprise je pouze Picard a Tuvok z Voyageru, ale chápu že 9 let po skončení Nové generace se původní herci shání a platí těžko.

Grafika je mnohem hezčí, i když ne tak úžasná jak kdysi. Stále jsou tu temné quakovské místnosti jak ze středověku, ale třeba Enterprise je vymodelovaná krásně a v rámci příběhu se podíváme na různé zajímavé lokace - ať už borgskou krychli, zaplivaný Klingonský bar, hororovou opuštěnou loď nebo na plášť samotné Enterprise.

A hratelnost? Autoři přidali spoustu možností, takže v každé misi máme pár zvratů, občas někoho kryjeme či zachraňujeme, mezi misemi nechybí rozhovory včetně na 3D akci unikátní možnost vybrat si s kým hrdina skončí v posteli.
Další novinkou je trikodér se kterým jsem si užil spoustu srandy - dá se s ním detekovat unikající plyn, neviditelné lasery, tajné místnosti či hackovat ve dvou zajímavých minihrách. Ke konci přibyde i možnost označování cílů, což když jsem viděl kdysi, tak mi málem spadla čelist. Zaměříte věžičku a snese se na ni kanonáda phaserů a fotonových torpéd.
Poslední novinkou jsou staré dobré secrety, tentokrát sbíráte modely Enteprise a pokud jich nasbíráte dost, můžete si užít dalších 6 mini misí po dohrání hry.

Jinak je to v zásadě opět klasická střílečka. Máte sci-fi ekvivalenty samopalů, brokovnice, rotačáku, raketometu či sniperky, většina zbraní má sekundární mód a proti Vám se až na pár výjimek valí většinou různá broukovitá havěť nebo Idrylští teroristi. Zatímco začátek je celkem v pohodě, ke konci pořádně přituhuje, neboť zbraně nejsou tak účinné (a ty účinnější žerou příliš nábojů), na každém kroku čeká nějaký boss a zabrat Vám dá občas i prostředí (láva). Stejně jako v jedničce nechybí ani celkem povedená stealth mise a dá se říct, že každá mise je trošku jiná - samozřejmě v rámci možností dané žánrem. Pokud jste si v jedničce zvykli na tým, tak na to rychle zapomeňte, scénárista totiž vždycky přijde s kličkou, abyste museli projít většina mise sami.

Co bohužel sráží zážitek je optimalizace. Nevím jestli si hra nerozuměla s moji grafikou nebo čím, ale pokaždé když ji hraji (samozřejmě opatchovanou a na jiném), jsou problémy. Zpomalování citlivosti myši, zasekávání zvuku (a celé hry) při otevírání dveří, neskutečné lagy na velkých prostranstvích. náhodná spadnutí při loadu. Nejvíce mě dostal bug, díky kterému jsem ani zaboha nepřišel na to, jak zoomovat se sniperkou. Sekundární střelba nefungovala, žádné jiné tlačítko také ne a to jsem prolezl celé nastavení ovládání 4x.

Díky tomu jen 85%, jinak Elite Force 2 je klasika a povinnost pro všechny trekkie stejně jako první díl.

Oba díly Star Trek Elite Force jsem si zahrál už poněkolikáté. Poprvé to bylo v době, kdy jsem tak nějak sledoval, ale nežral Star Trek. Podruhé jsem hrál jako fanatický trekkie, který nasledoval všechny filmy i všechny seriály a hra mě přišla fantastická. No a potřetí dnes, kdy je mé trekkie období dávno za mnou, ale ty znalosti a vzpomínky zůstaly.

Začnu tím nejdůležitějším a tím je celý svět Star Treku. Ten se tvůrcům povedl fantasticky - ocitáme se na Voyageru někde za půlkou seriálu, kdy na palubě už je Sedmá z Devíti, potkat a pokecat můžeme se všemi hlavními hrdinami seriálu. Někteří jako Tuvok mají v příběhu větší roli, jiní menší, ale všichni tu jsou, všichni se chovají jak v seriálu a jsou namluveni původními herci. Samozřejmě pro trekkieho je úžasná záležitost projít si všechny místa - dostaneme se na můstek, ošetřovnu, strojovnu i transportní místnost. A v neposlední řadě potkáme i spoustu ras - z Alfa kvadrantu Klingony, z Delta kvadrantu Hirogeny, Malony, druh 8472 a samozřejmě Borgy. Všechny rasy jsou přesně takové, jaké mají být a vedou dialogy v duchu startrekového světa.

Nejlepší na tom je, že jsou to jen bonbónky pro fandy, protože příběh hry je samostatný a znalosti vůbec nepotřebujete. Důležití pro příběh jsou členkové Hazard týmu, který se v seriálu nikdy neobjevil, hlavní záporáci jsou taky čerstvě vymyšlení. O co tedy jde? Voyager je lapen v nějaké anomálii, kde uvízlo spoustu jiných lodí a všechny zde drží tlumící pole z Výhně. Než se tam podíváte a nakopete prdel monstóznímu záporákovi, projete se po dělové lodi, zavítáte na borgskou krychli nebo na úžasný slepenec čtyř různých lodí a samozřejmě si zabojujete i na palubě Voyageru.

Celý ten princip speciální jednotky, stovek mrtvých a monster co chtějí zničit vesmír mi k Star Treku zas moc neseděl, ale bez něj by asi 3D akci udělat nešlo.

A tím se dostávám k tomu, jak se to celé hraje. Elite Force je samozřejmě tradiční střílečka. Většinou vede všude jediná cesta, hra proti Vám vrhá hordy tupých a spawnujících se nepřátel (logicky vysvětlené transportéry) a občas zmáčknete nějaké tlačítko. Zdraví a energii pro zbraně si doplňujete z přístrojů, občas Vám pomáhají parťáci, kteří sice nejsou moc platní, ale aspoň se nikde nezasekávají a nemůžou umřít.

Se zbraněmi se tvůrci vyřádili, takže kromě základního phaseru a phaserové pušky tu máte sci-fi ekvivalenty kulometu, rotačáku (samozřejmě laserových), granátometu, raketometu (mini fotonové torpédo) a na konci ultimátní plazmový hořák. Zbraně jsou perfektní, protože opravdu platí že čím novější, tím lepší, na druhou stranu i obyčejný phaser v alternativním módu funguje znamenitě (a navíc se dobíjí).

Přes jakékoliv výtky se to hraje suprově, hra nedělá žádné naschvály (typu kopající a nepřesné zbraně), jen možnosti ve dvojce se mi líbili o fous více.

Co se moc nepovedlo je grafika. I před 10 roky se mi zdála slabší, dnes naplno vyplynou ty hnusný hranatý xichty, temná prostředí plná bedýnek a taková ta klasická quakovská monotónnost jednotlivých lokací. Pravda je, že tvůrci vyždímali z enginu maximum, ale i tak už to na pohled moc hezké není. Trošku mě zarazilo, že si tvůrci nemohli dovolit natočit animace ve vyšším rozlíšení a že ani jednou nezazní Voyagerovský motiv.

Závěrem? Klasická sci-fi střílečka s tradiční ale skvělou hratelností a ne už tak skvělou grafikou. Pro trekkieho či dokonce fandu Voyageru naprostá povinnost.

Po dohrání Serious Samů jsem si chtěl zahrát něco co jsem ještě nehrál a co na svojí staré šunce rozjedu. Volba padla na sci-fi akci Pariah, kterou jsem kdysi chtěl, ale nesehnal... no co říct. Pariah je dost slabota.

Příběh se odehrává někde v budoucnosti, kde je doktor Mason sestřelen spolu s pacientkou zasaženou virem nad částí planety kontrolovanou rebely. Většinu hry se příběh nijak nerozvíjí, prostě jen někam jdete, později přijdou dva dementní zvraty armáda je zlá a Mason bojuje za mimozemšťany i když nechce, zdůvodňující proč bojujete proti někomu jinému a ultradementní konec hrdina na konci spáchá sebevraždu a umírá i dívka. Navíc opět chybí titulky a hudba v animacích přeřvává dialogy, takže sledovat už tak mizerný děj je dost složité.

Grafika je na rok 2005 nanicovatá. Ne sice úplně hrozná, ale prostředí je sterotypní - hnusná příroda střídá hnusné tovární komplexy a základny, nikde nepotkáte žádnou eye-candy lokaci. Totéž se dá říct i videosekvencích v enginu hry, které jsou navíc podivně neostré.

A hratelnost? Je to klasická střílečka, takže bojujete celou dobu proti skoro stejným vojákům, dá se říct že všechno funguje tak nějak standartně. Zbraně jsou zezačátku dost nepřesné, ale postupem hry získáváte energetické jádra pro upgrade (každá zbraň jde upgradovat třikrát), které je přecejen trochu vylepší. I tak brokovnicí na blízko vojáka na jednu ránu nezabijete, sniperka rovněž nefunguje na známém principu "jedna střela, jeden mrtvý".

Tvůrci přišli i s povinnými vozítky a stacionárními děly. Nuže stacionární dělo máte na vlaku, ale funguje jen v úhlu 180 stupňů a vznášedla, které máte sestřelovat si s klidem zaletí za Vás a smaží do Vás zezadu. Bugyny, které můžete ovládat jsou naprostou katastrofou - neovladatelné a s kanónen netrefíte ani vrata od stodoly. Nepamatuju hru, kde by vozítka byly tak k ničemu, že bych radši vystoupil a šel po svých. Občas zmáčknete nějaké tlačítko, ale většinou jde o projití z bodu A do bodu B jedinou možnou cestou a postřílení všeho co se hne.

Korunu všemu dává nemožnost ukládání, díky čemuž si některé úseky zopakujete několikrát - já takhle zatuhnul při jinak výborné misi kde z jednoho vznášedla přestupujete na druhé.

I tak bylo za pár hodin dohráno s pocitem naprosto průměrné hry, na kterou si za pár dnů ani nevzpomenu.

Třetí díl Serious Sama neboli Serious Sam II vyšel až s tříletým odstupem a vůbec jsem si ho po prvním dohrání nepamatoval. A byla to opět neskutečná jízda, i když trošku jiná než první dva díly.

Zatímco první díl byl víceméně vážný a druhý obsahoval pár vtípků na dokreslení atmosféry, ve trojce se Croteam utrhl ze řetězu a napsal tu nejšílenější parodii jakou jsem kdy hrál. Už samotný příběh je pořádně ulítlý - trojice hádajících se a legračních ufonů povolá Sama, aby našel v pěti světech pět částí medailonu a mohl čelit Mentálovi. Mimozemšťani se neustále hádají, komentují dění, hážou hlášky, v jednu chvíli jim vypadne holoprojekce, takže se ukáže že jejich vznešené sídlo je jen stará chatrč.

Ve hře je tuna animací a garantuju Vám, že pokud máte rádi infantilní humor jak z animáků, popkulturní odkazy či prolamování čtvrtého rozměru (je to jen hra), smíchy se neudržíte. Pár těch nejlepší scének - SPOILERY!
- V jednu chvíli se potřebujete dostat na hrad, ale stráže se Vám vysmějí (a vydrží jim to celou noc). Sama ale pustí královna, načež se druhý den spokojený Sam protáhne, poškrábe se na kolích, usere si a naštvaná Netscra s ním zbytek epizody nemluví.
- Je potřeba zachránit princeznu před drakem. Po heroickém vystřílení několika misí se Sam dostane k drakovi, ale ten se pricenzny rád vzdá. Sam se zděsí, jaká je to obluda a taky ji nechce. Následuje hádka a boj - kdo prohraje musí si ji nechat.
- Sam dobývá "starwarsovskou" planetu, projde spoustu kol a vydává se k sídlu hlavního zlouna. Cesta tam ale vede starou rozhrkanou tramvají, za které je navíc vyhozen - nemá lístek. KONEC SPOILERÚ.

Hra samotná je obrovská - 7 epizod, každá s cca 4-8 misemi včetně bossfightu, v každé epizodě pár unikátních nepřátel. A jaké epizody panečku! Postupně se podíváme na tropickou planetu, bažiny, čínskou planetu, lávovou planetu a náááádhernou pohádkovou planetu. V závěru nás pak čeká indistriálně/ledový komplex a sci-fi svět.

Grafici se opravdu neskutečně vytáhli - zatímco první epizody jsem koukal na ten kýč trošku s opovržením, ve finále jsem valil bulvy - lávový svět jako by vypadl z Dooma 3, sci-fi jak ze Star Wars a pohádková planeta je prostě kouzelná. A ruku v ruce s tím jde i leveldesign - kola jsou tak akorát velký, tvůrci sází jeden nápad za druhým - například mise v obřím světě, TV šou s arénami smrti či vražedný mráz a nutnost hledat teplo. A tentokrát nechybí ani spousta infantilních domorodců (naštěstí jejich přežití není důležité pro úspěch mise).

A jak se to celé hraje? No tady už je to trošku horší. Zatímco grafika, příběh, humor, nápady a všechno kolem jsou na 100%, hratelnost trpí pár neduhy. Pořád je to samozřejmě neskutečná řežba, kde s rotačákem kosíte nepřátele po desítkách. Navíc tu k ruce jsou hezké vznášedla, osedláte i helikoptéru, ostnatou kouli nebo dinosaura. Nepřátelé jsou zpátky z předchozích dílů, ale vypadají trošku animákovitě, stejně tak se vrací většina zbraní i sbírání ulítlých secretů. Nechybí bossfighty, kde musíte na každého šéfíka najtí nějakou fintu, která Vám výrazně ulehčí život. A samozřejmě - všechno možné jde roztřískat - stromy, lavičky, lampy, domy... kam se hrabe Red Faction.

V každé epizodě ale začínate bez zbraní a tvůrci Vám dají jen to, co uznají za vhodné, takže výbornou plazmovku okusíte pouze dvakrát. Navíc nepřátelé už nenabíhají z nějakých prostor, ale zcela nepokrytě spawnují, čili se prostě v nějaké zóně zaseknete a kosíte tak dlouho, dokud to tvůrce nebo Vás nepřestane bavit. To že se Vám ještě v každém dalším kole vynulují životy, že je hra plná neviditelných zdí a v některých místech musíte skládat naprosto dementní bedničky jsou další kaňky. A hlavně - zejména na konci už ta řežba byla až úmorná - občas všeho moc škodí.

Nejvíce mě ovšem tvůrci naštvali s koncem, kde ten trolling dosáhl vrcholu Sam zničí Mentálovu instituci, ale Mentál nespatřen odlétá. Tvůrci si z nás prostřednictvím komentujících mimozemšťanů dělají srandu a pak se ukáže, že medailon pracně sbíraný po 5 světech byl k ničemu - chápu že podobný konec sedí ke stylu hry, ale já chtěl nějaké vyvrcholení a hlavně potřetí už to není vtipné.

Serious Sam: Second Encounter nepřináší v podstatě nic nového. Je to spíše druhá půlka prvního dílu, než pokračování (které ostatně vzniklo až za další tři roky), ale tady to beru, protože Croteam to tak plánoval. Je to ale výborná druhá půlka, protože tvůrci nezkazili, ani nezměnili nic co fungovalo v jedničce a naopak přidali kopu doladění.

Především přibylo humoru - ostatně začněme hned příběhem. V tom hned na začátku prolomen čtvrtý rozměr, Samovu loď vítězoslavně mířící k Siriu sundají sami tvůrci na šlapací raketě a Samovi nezbyde trmácet se od čerta k ďáblu za Mentatem který na nás opět nečeká, místo něj je tu nějaký čaroděj a následně odlet teď už snad doopravdy za Mentatem. Tvůrci nás provedou hnem třemi obdobími - starou Mayskou říší, Babylonem a středověkým Polskem.

Ale zpět k humoru - ten tu obstarává především počítač, který má Sam v hlavě a jeho neskutečně barvité a ujete komentáře. Dále Samovy drsňácké hlášky a v neposlední řadě naprosto ultimátní secrety. Dočkáme se různých mini monster, útočících kytek, telefonních budek, ale i kulisové scény bitvy z jedničky nebo Santy.

Grafika nezklamala, tvůrci opět čarují členité prostředí džungle, starých chrámů, ale klidně si střihnou jiné věci. V jedné úrovni tak začínáte v kýčovité zasněžené vesničce, odkud se dostáváte do lávového pekla a končíte u magicky působícího hradu na ledovém jezeře. Že to nedává smysl? Čert to vem!

Co se týče hratelnosti, ta se příliš nezměnila. Přibylo pár pastí a vychytávek typu skákací plošinky, puzly či hrátky z gravitací, ale nic zákysového. Potvory zůstaly víceméně stejné, zbraně přibyly tři a do mrtě je využijete. Sniperka na odstřel potvor, které střílí přes půlku mapy, plamenomet se hodí na čištění všeho, zejména nalítávajících harpyjí no a motorovka na ničení všeho co se dá rozbít. Já se třeba výborně bavil kácením stromů... až do té míry že z úvodní husté džungle plné stromů a keřů zůstala jen holá pláň.

Ale hlavně, co je podstatné - je to mnohem větší řežba než první díl. Levely jsou obrovské, tvůrci neváhají monstra nejrůzněji kombinovat a vy se v podstatě můžete točit s prstem na spoušti a vždycky něco trefíte. Troufám si říct, že monumentální poslední bitva (a vlastně celé poslední kolo) je tou největší řeží jakou jsem v 3D akcích hrál. V jednom kole zabijete přes tisíc! nepřátel.

Zkrátka pokud se Vám líbila jednička, berte, je to stejně výborná bezduchá zábava.

Serious Sam: First Encounter byl velice příjemný návrat. Croteam totiž stvořil možná poslední regulérní doomovku (či spíše dukovku), ve které nechybí nic na co jsme byli zvyklí v střílečkách z devadesátých let.

Celý styl hry je neskutečně arkádový a to už od úvodu, kde nás místo animovaného intra přivítá textové příběhové pozadí, jak vypadlé ze starých Nintendo nebo Sega her. Příběh nehraje velkou roli, ale je docela zajímavý - kdesi v budoucnosti vede lidstvo prohranou válku s mimozemšťany, vedenými nějakým Mentálem (opravdu nekecám) a jediná šance je vyslat vypatlaného, hláškující hrdinu zpět v čase do dob starého Egypta, aby jim tam nakopal prdel. V průběhu hry hledáte artefakty, procházíte prastará města i chrámy a postupujete přes hordy nepřátel k cíli kontaktovat mimozemšťany. Což se povede a vše končí v nejlepším, kdy Sam odlétá na mimozemské lodi najít Mentála.

Hratelnost je neskutečná. Ač hra ze začátku klame tělem a nechává Vás rozkoukat, v průběhy hry se akce zintenzivňuje a útočí na Vás desítky nepřátel najednou. V poslední misi jsem kupříkladu na jednom nádvoří pobil asi 400 potvor. Potvory jsou tupé, moc toho nevydrží, jediné co je zajímá je Vás zabít, ale je jich mnoho a občas Vás zkrátka dostanou. Hrdina je klasický "Duke", který občas nahodí vtipný komentář místa, nepřátel nebo situace.

S nepřáteli si tvůrci vyhráli ve stylu "pryč s realitou" A tak tu vedle sebe máme skákající kostlivce (připomínající vetřelce), velké mechy i obří mechy, obrněné škoripiony, něco jako žaby kterých útočí minimálně 50 najednou či létající harpyje (připomínající anděly). Nejvíce mě dali paradoxně zabrat býkové, kteří Vás naberou a odhodí několik metrů, nebo bezhlaví sebevražední atentátníci. Občas přijde boss, který je velký jak mrakodrap a zejména poslední boj byl megalomanský. Takhle nějak má vypadat závěrečný boss ze střílečky - obrovské, smrtelně vyzbrojenené a prakticky nezničitelné hovado.

Na jejich likvidací máte téměř klasické zbraně - počáteční nůž, pistole, jedno i dvouhlavňová brokovnice, thompson - což jsou zbraně, které brzy odložíte. Proč? Protože potřebujete palebnou sílu. Takže přichází rotačák, raketomet, laseromet a ultimátní dělo, vrhající všezametající a ještě vybuchující koule. Zbraně jsou jak má ve správné arkádě být naprosto přesné, rychlé a smrtící.

Ve hře samozřejmě nechybí spousta powerupů, občas nějakého to tlačítko a aby mozek při té řezničině nezahálel, dají se hledat secrety, které Vás dovedou k dalším zásobám i vtipným scénkám. Nejvíce mě pobavila monumentální pyramida, která se stiskem tlačítka změní v horu z bedýnek.

To vše v arkádově pastelkové, leč krásné grafice, kdy se můžete kochat všemi těmi nádvořími, budovami, palmami a soškami, občas obdivovat obrovské lokace a pokud Vás kochání přestane bavit, stačí vzít raketomet a trošku to přezdobit (sošky i stromy se dají ničit).

Zkrátka Serious Sam je poctivá arkádová střílečka plná perfektní lokací, nepřátel a zbraní s výbornou hratelností.

I přes negativní recenze jsem neodolal a sehnal si i třetí díl SoF. Tentokrát nebude žádné nostalgické vzpomínání, protože trojku, stejně jako prakticky žádný 3D akci po roce 2006 jsem nikdy nehrál.

Proto pro mě byl začátek trošku šok. Krásná grafika plná detailů, všechno bouchá, lidi křičí. Tvůrci se s tím nemažou a bez tutoriálu Vás hodí doprostřed válečné vřavy někde v ulicích. Graficky je na co koukat - džungle s chýšemi, afgánské hory a vůbec exteriéry se povedly. Interiéry, zejména finální klub trošku váznou.

Příběh je na nasrání a to hned natřikrát. Zaprvé nemá nic společného s předchozími díly a to ani hrdinu, místo Mullinse je to nějaká rádobydrsná vypatlaná guma (podobnost s Chaserem od stejné firmy je v tomto zarážející). Zadruhé i přes čtení brífingů to nějak extra nenavazuje, prostě honíte jednoho teroristu za druhým, až ulovíte toho posledního a získáte kufřík. A zatřetí pak o ten kufřík přijdete! Hrdina co zvládl stovky vojáků se nechá překvapit a obrat nějakou káčou, zřejmě aby bylo pokračování

A hratelnost? Ze začátku jsem si lebedil - hra je opravdu řežba, máte na výběr z nespočetně možných zbraní (které se dají i upravit), krvavost funguje stejně jako v prvních dílech a končetiny i hlavy jen lítají. Míření funguje jakžtakž, i když kvůli rozptylu jsou třeba statické kulomety absolutně nepoužitelné.

Brzy ale hratelnost dostala na frak moderníma fičurama. To že odpadá sbírání lékárniček a místo toho se léčíte autohealem v klidu tak nějak beru. To že Vám do sebelepší zbraně dojdou brzy náboje a stejně musíte sáhnout po tom kalachu je už horší, stejně jako to že pobere jen 2 zbraně a nic se nedá sbírat (kromě zbraní od nepřátel).

Tvůrci však přidali i šipečku, která vede k cíli a tak se z lineární hry stal absolutní tunel. Nic Vás nemotivuje někam chodit bokem, protože tam stejně nic nenajdete. Takže jdete slepě jak dement za šipkou, kosíte enemíky a "kocháte" se skripty.

Ano hra je proskriptovaná až běda a to tím způsobem, že dokud nedojdete na trigger, nepřátelé se neobjeví. To si klidně můžete obhlíže základnu sniperkou a libovat si jak je prázdná, jenže v okamžiku kdy tam vstoupíte se na Vás sesypou ze všech stran. Nejpitoměji to působí při sestupu do kráteru, kde se nepřátelé objevují nejspíše z čistého vzduchu.

Mor největší je nemožnost ukládání, což má nahradit systém checkpointů. Ty jsou od sebe kolikrát pěkně daleko a až budete nějakou obtížnou pasáž opakovat poněkolikáté, tvůrci pěkně poděkujete. Zvlášť ke konci, kdy na Vás v naprosté tmě útočí nepřátelé s brokovnicemi, schopni zabít Vás na jednu ránu. I přes opakování jsem ale hru dohrál za necelých 7 hodin, čili snaha natáhnout hratelnost tvůrcům nevyšla.

Poslední u čeho se zastavím jsou bossové. Chápu že boss musí vydržet, takže je to ve většině her nějak ošéfované. Ještě nikdy jsem ale neviděl tak dementní situace, kdy děláte těžkým kulometem bossovi z hlavy doslova guláš a on stále v klidu stojí, střílí a vysmívá se Vám.

Zkrátka abych to nenatahoval - SoF3 je graficky pěkná a brutální řežba, která ale trpí pro mě nepřekousnutelnými fičurami moderních stříleček a navrch je dementní až běda.

Druhý díl SoF to je úplně jiný než jednička a to snad ve všech ohledech. Stejně jako první jsem si ho nepamatoval, takže to byl pro mě nový zážitek a to zážitek pořádně nervydrásající.

Začnu tím, co jsem nejvíce vyčítal jedničce - totiž grafikou a příběhem. Takže ve dvojce SoF nějaký příběh je. Nechybí nějaký ten zvrat, zrada, animace v enginu hry a závěr odehrávající se překvapivě v sídle těch hodných. Mullins se vydává po stopě nějakého ultraviru a teroristů, kteří chtějí zničit svět, aby se mohli válet bohatí na pláži... zkrátka taková ta neurážející klasika, nic více člověk od 3D akce čekat nemůže.

Grafika - tvůrci naštěstí upustili od nešťastného Quake II enginu, ten z Quake III sice taky není žádná hitparáda, ale určitě nevypadá jako stavebnice z kostek a hra vypadá opravdu jak z roku 2002. Ocitneme se v džungli, na ruské základně, v Hongkongu či na velké lodi a všude to vypadá celkem věrohodně. Enginové chyby jako vznášející se předměty ale stále zůstávají, nově se k nim přidávají prosvítající těla (voják za dveřma, z kterého vidíte třeba nohu a briskně mu ji můžete ustřelit - funguje ovšem i obráceně!)

Autoři vymysleli celkem 11 misí, které jsou rozděleny na mnoho částí a některé jsou opravdu obrovské (například Kamčatka). V rámci misí nechybí nějaké ty úkoly a občasné přemýšlení kudy dál. Hra je celkem lineární, ale občas se musíte někam vrátit, nebo naopak někam vylézt kam by Vás to nenapadlo. Za zmínku stojí legrační představa Prahy z roku 89, ale nemůžu to mít amíkům za zlé... já bych taky netušil jak to chodí v Alabamě nebo Arkansasu.

Kamenem úrazu jsou samotné boje a to takovým, že jsem si málem vylámal zuby. Jednička šla na nejlehčí obtížnost projít tak hladce, že jste měli pocit, že hrajete s nesmrtelností. Tvůrci se toho lekli a obrátili o 180 stupňů - takže nejlehčí obtížnost Amateur odpovídá Hard v jiných hrách. Každá level je zabydlena desítkami nepřátel, přičemž každý úsek znamená 5-10 kousků. Nepřátelé jsou tuzí, jen tak nějaká rána je nerozhodí, utíkají, kryjí se, krčí se, pokud se zašijete během sekundy Vám přiletí granát a mušku mají takovou, že Vás trefí přes půlku mapy, zatímco Vy je ani s maximální zoomem sniperky nevidíte. Nepomůže krčit se, nepomůže zběsile běhat, protože Vás prostě udolají přesilou.

Zbraní máte sice požehnaně a některé po zásahu dělají z nepřátel krvavou kaši - pokud se trefíte. Nepřátelé jsou fakt rychlí a navíc u všech zbraní (nejvíce u automatů) se Vám totiž při opakované střelbě rozjíždí zaměřování, takže ve výsledku nepostřílíte dávkou ani trojici enemíků z jednoho metru. Stejně tak stačí zamířit o milimetr vedle a netrefíte. Aby toho nebylo málo, nepřátele se respawnují, samozřejmě jak jinak než do zad a samozřejmě z míst, které jste před chvíli vyčistili.

Stealth Vám nepomůže, protože hra se v určitém momentě rozhodne a nepřátelé o Vás ví, sniperování je na houby, protože trefíte jednoho a další už Vám nedají šanci.

Zkrátka obtížnost je tak přestřelená, že i přes save/load odcházíte z každého boje z pořádnými šrámy a modlíte se za lékárničky a brnění (naštěstí pokud poctivě hledáte je jich dost). Nakonec jsem to po dvoudenní pařbě s vypětím sil dohrál, ale nikdy více.

Tohle teda byl návrat. Soldier of Fortune jsem neměl nijak zafixovaný, jen jako hru s velkou porcí brutality. Proto jsem po zapnutí zděšeně protřel oči, protože první co Vás do nich praští je grafika. Tohle že vyšlo ve stejném roce jako Deus Ex nebo NOLF?

Mám rád oldies gamesy, dokonce i mnohem starší než SoF, ale grafika tady je dnes skutečně odpudivá. Všechno je temné, hranaté, krabicoidní, všechny levely vypadají stejně hnusně ať už jste v New Yorku, Blízkém východě, Německu nebo Japonsku, všude na Vás útočí nedetailní kamenné textury, všude máte pocit že se procházíte nějakou stavebnicí z kostek než skutečným levelem. Nepomohlo lepší rozlíšení, nepomohly větší detaily... na vině je krátké odbobí, kdy končily ručně kreslené enginy, ale ty renderované ještě nebyly bůhvíjak hezké. A na vině je hlavně Quake II engine, protože první dva Qauke považuji díky prázdné, nezáživné a stále stejné grafice za nudu a to už od ranného mládí, kdy mě bavila prakticky každá hra.

O příběhu se rovněž nebudu zmiňovat, protože je nijaký, prostě pronásledujete po všech čertech nějakého záporáka s atomovkami, v hlavní roli máte nesympatického strejce s knírem a veškeré animace jsou v enginu hru. Dost mě pobavil můj parťák, který na začátku každého levelu zmizí a na konci na mě netrpělivě čeká, zatímco já se musím prostřílet hordami nepřátel.

A hratelnost? Ze začátku jsem byl v šoku. Ze všech stran se na mě valily desítky, stovky absolutně neschopných enemíků, které jsem cupoval a trhal doslova na sračky. Úkoly žádné, nápady žádné, ani sbírání klíčů nebo něčeho, prostě jen dojít z bodu A do bodu B a zabít všechno co se hne. Připadal jsem si, jak kdybych sledoval nějaký céčkový film se Steven Seagelem, ale víte co? Ono mě to nakonec začalo bavit!

SoF je hrou neobyčejně brutální a dá Vám pocit Ramba. Nepřátelům můžete udělat cokoliv - brokovnicí jim ustřelit nohu, ruku či hlavu. Trefit je do koulí pistolí a sledovat jak se svíjí. Roztrhat je na kusy těžkým kulometem nebo zákluzovým dělem, přičemž na zemi dopadne hromada masa. Je to málo? Co takhle si enemíka usmažit plamenometem a koukat se jak se svíjí? Nebo ho uvařit zevnitř mikrovlnami? Či sežehnout kyselinovým granátem. Zbraní je dost, všechny jsou přesné, pocit ze střelby je perfektní a každá dělá nepřátelům něco jiného. Na civilisty se ohlížet nemusíte, hra Vás sice upozorní, ale nic se nestane.

Zkrátka a dobře, někde v půlce jsem si ten masakr začal užívat s pocitem dítěte trhajícího mouše křidýlka a bavil se každou vlnou čerstvého materiálu pro můj mlýnek na maso. Tohle je zkrátka béčková střílečka, nebo spíše doomovka, neobyčejně stupidní a hnusná, ale přitom proklatě zábavná.

PS: Doporučuji nehrát na nejlehčí obtížnost, protože je to jak zapnout si kód na nesmrtelnost.

Po dohrání obou dílů NOLF jsem se pustil i do vlastní Bondovské hry Nightfire, která se mi kdysi na první dohrání celkem líbila. Nightfire není špatná střílečka, ale ve srovnání s NOLF neobstojí díky spoustě nedotažených detailů.

Jako obvykle začnu příběhem. Příběh je typicky bondovský s nějakým padouchem, který chce zničit svět, je protkaný velkolepými animacemi (obsahově, nikoliv formou), ale docela nedotažený. Jedna v animacích chybí titulky, ať už misích, mezi nimi nebo i v rádiovém vysílání, druhak neobsahuje žádné překvapení, zvraty, ani velkolepost. Bond jde prostě od bodu A do bodu B za likvidací padoucha, cestou potká pár nezajímavých a nedůležitých ženských a nakonec svět zachrání bez jediného vzrušujícího okamžiku. Ani s bondovskou písničkou se tvůrci nevytáhli, je to taková variace na pop přelomu tisícileti bez výraznějšího hudebního motivu.

Grafika je standartní, neurazí, nepřekvapí, ale ničím nenadchne (snad až na poslední misi). Nicméně jednotlivé prostředí jsou zpracovány slušně a nikde jsem neměl pocit že to tvůrci odflákli. Za zmínku stojí ovšem bugy typu plavající mrtvoly či zbraně ve vzduchu.

A hratelnost? Bond se podívá celkem do devíti misí, což se zdá málo, ale některé mise jsou obrovské. A zatímco ze začátku bude tvůrce proklínat - na letišti se musíte schovávat, japonská úroveň plná stále stejných pokojů je neskutečné bludiště, v druhé půlce se to zlepší. Útěk z monumentálního mrakodrapu, několika fázové dobývání ostrovní pevnosti nebo "bonusová" mise ve vesmíru jsou perfektní.

Tvůrci hru ozvláštnili, takže v průběhu misí přibývají úkoly, nechybí pochopitelně nejrůznější bondovské udělátka jako laser v hodinkách, kotva v mobilu nebo brýle na různé pohledy a pokud se Vám zadaří, můžete najít v každém kole pár secretů nebo tzv. "bond moves". V takovém případě uděláte něco, co by udělal filmový Bond - například vystřelíte hák nad střílející strážného vyjedete nad něj a cestou ho skopnete. V několika misích nechybí stealth - čili uspávací šipky či paralyzér, vyhýbání se kamerám a opatrný postup.

Bohužel samotná střílecí část je přinejlepším průměrná. Nepřátelé mají prazvláštní umělou inteligenci, občas zamrznou a čučí do blba a hlavně když do nich střílíte, chvíli nereagují a pak se zničehonic svalí. Oslím můstkem se dostává ke zbraním, které mi přišly nedopilované - možná kvůli mizernému modelu poškození či nepřesnosti. Nikdy nevíte, jestli se trefujete nebo ne, což třeba u brokovnice nablízko není zrovna to pravé ořechové. Výbušniny Vás zraní i na velkou dálku, rotační kulomet se moc dlouho roztáčí a je šíleně nepřesný, P90 střílí pouze jednotlivé rány, sniperka je strašně tuhá... navíc tvůrci Vám v určitých pasážích nedají na výběr čím chcete bojovat, čili dobré samopaly ze začátku ke konci zkrátka nenajdete.

Nakonec jsem si na to všechno zvykl, protože Nightfire není špatně udělaná hra, mise mě od řekněme třetiny hry bavily a finále je lahůdkové. Nicméně do špičky 3D akcí i z té doby má dost daleko.

Po dokonalém prvním díle jsem se vrátil samozřejmě i k pokračování. Jak to dopadlo? No tentokrát nebudu jen chválit, protože tvůrci přišli se spoustou novinek a některé nedopadly nejlépe.

Když začnu příběhem, tak ten už není tak bombastický a rozsáhlý jak v prvním díle. Těžko z něj něco prozrazovat, protože o co jde v projektu Omega se dovídáme až někde za půlkou hry a do té doby nás hra protáhne spoustou lokací, ve kterých na konci najdeme nějakou nevýraznou stopu (oslí můstek) na další místo. Nechybí staré známé postavy (Armstrong, Volkov, Bruno), objevuje se Ředitel z hrůzou ze své vlastní matky a pár nových tváří - ať už vtipných (mim Pierre) nebo propracovaných (Isako). Celkově ale příběhu trvá trochu moc dlouho než se rozjede.

Vrací se i humor, ale v mnohem menší míře. Ubylo vtipných odposlechnutých rozhovorů, zajímavých scének i ulítlých lokací. Naopak přibylo nejrůznějších dokumentů, oběžníků, zpráv a to do takové míry, že je to chvílemi až otravné. Líbilo se mi, že většina dokumentů se točí kolem představy, že H.A.R.M. ač teroristická organizace funguje jako každá větší korporace - byrokracie, nesmyslná nařízení, stěžující si zaměstnanci, marketing a PR... kdo někdy pracoval v nějakém korporátu bude tu jako doma :)

A co samotná hratelnost? NOLF 2 je opět klasická střílečka se spoustou novinek. Mezi ty pozitivní patří jedno funkční tlačítko na všechno, takže už nemusíte půlhodiny hrabat v inventáři a hledat konkrétní gadget na páčení, dekódování či focení. Neutrálně hodnotím prohledávání všech možných skříní, šuplat a kabinetů, stejně jako prohledávání mrtvol. Je to celkem zdržující, často Vás při tom někdo vyruší střelbou a hlavně se bez toho neobejdete. Za každý dokument, či sérii dokumentů totiž získávate body, kterými si vylepšujete jednu z 8 vlastností a vylepšovat musíte. Všechny z nich stojí na začátku kompletně za hovno a zatímco prohledávání, nosnost či práce nástroji se dá oželet, přesnost střelby či stealth rozhodně ne. Ve výsledku jsem tak s vytištěným návodem odškrtával jednotlivé položky co mám najít, protože jsem potřeboval upradovat jako sůl.

Pokud budete stejně jako já chtít hrát podobným stylem jako v prvním díle - čili stealth, čeká Vás největší zklamání. Nepřátelé mají totiž všichni reakce a reflexy ninjů, prst na spoušti a většinou stojí připraveni čelem ke dveřím s nabitou zbraní. Navíc slyší i trávu růst, takže Vám nic nepomůže, že máte stealth na max, plížíte se zezadu na měkkém povrchu a pomalu ani nedýcháte, protože když se hra rozhodne, tak o Vás nepřítel prostě ví. Často také slyší střelbu, i když střílíte s tlumičem nebo i po zásahu do hlavy stihnou vykřičet všem do světa, že je tu špion. A pokud by to bylo málo, tvůrci přidali sviňárnu největší a to respawn. V některých misích se tak objevují další a další vojáci ač nemají odkud a pak už jsem na to neměl nervy a prostě to vzal stylem "guns blazing".

A co rozmanitost misí? Inu i tady ubylo. Čeká Vás sice 15 misí rozdělených na části, ale spoustá lokací zabere více misí. Dá se říct že si tvůrci šetřili ty největší esa do druhé části. V té první Vás čeká například obrovská ruská základna zabitá respawnem, mimořádně otravná indická pasáž, kde Vás nahání "komičtí" policajti a nesmíte nikoho zabít či otravné hašení požárů a nudné Japonsko. Naštěstí to vyvažují povedené mise - hororová Antarktida, úžasný souboj v městečku ničeném tornádem, sci-fi podmořská základna a nechybí ani klasické bondovské doupě záporáka.

Hudba se skvělým hlavním motivem naštěstí zůstala, stejně jako solidní grafika, která se za ty dva roky příliš nezměnila - jen animace postav je mnohem více na výši.

Přes všechny moje výtky je NOLF 2 stále výborná, zábavná střílečka, která vydrží mnohem déle než většina podobných her v té době. Jen už není dokonalá jako první díl.

Tentokrát jsem se v rámci vzpomínání pustil do jedné z největších klasik FPS žánru No One Lives Forever.

Budu jen chválit a na chválení je toho tolik, že ani nevím čím začít. Předně - hra je obrovská. Ne tak obrovská jako některé RPGčka, které Vám seberou několik týdnů života, ale na 3D akce ano. Dohrání Vám zabere několik dní, což je kontrast s hrami, které proběhnete za pár hodin.

První čím začnu je příběh. Jsme v roce 1967 a zlá teroristická organizace H.A.R.M. plánuje zničit svět pomocí lidských bomb. K agentuře UNITY nastupuje agentka Cate Archerová, která má svět zachránit. Příběh tu nehraje vedlejší roli, protože celá hra je naprosto dokonalá parafráze na bondovky. Nepokrytě si z nich sice dělá prdel nejrůznějšími karikaturami postav, ale zároveň je příběh napínavý, plný zrad, zvratů a provede Vás naprosto celým světem. V pozadí k tomu hrají stylové bondovské hudební variace, máte spoustu hračiček jak od Q a podíváte se na nejrůznější bondovské lokace. A jako u filmu se zde vyplatí počkat na konec titulků a jeden zásadní zvrat.

Humor vychází především z geniálních vedleších postav. Samolibý hezounek Goodman, brutální operní (ne)zpěvačka Wagnerová či mohutný skot v kiltu Armstrong jsou jen začátkem, ta pravá zábava je odposlouchávat řadové nepřátele. Tvůrci je totiž polidštili a když se připlížíte k nějaké bavící se dvojici, narazíte na flákače, fandy do umění či seriálů, jindy zase zločinci psychologicky rozebírají proč se dali na dráhu zločinu a narazil jsem i na obzvláště vypečené rozhovory o vztazích, láskách či návštěvě tchýně. Zábavné je také pídit se po různě ukrytých dokumentech, protože v nich kromě důležitých informací jsou převážně nejrůznější vtipné oběžníky, milostné dopisy, drby či recept na buchtu. Zkrátka zločinci jsou zde tak lidští, že mě je kolikrát bylo i líto zabít.

A jak se to celé hraje? Inu NOLF je na první pohled tradiční 3D akce. Máte spoustu zbraní, do nich různé druhy nábojů a není problém se hrou prostřílet od začátku až do konce. Hra je v tomto přátelská, míření funguje dokonale, nepřátelé toho tolik nevydrží (rána do hlavy znamená konec) a můžete si připadat jak Rambo. Jenže to není taková zábava. Mnohem lepší (a někdy i nutné) je hrát stealth. Pistole s tlumičem, sniperka, plížení, vyhýbání se kamerám. K tomu Vám pomáhá spousta hračiček - zapalovač/letlampa na zámky, sponka na jiné zámky, oblbovač kamer, louskač kódů, mince, robopes, špionské brýle s mnoha funkcemi. Není lepší pocit, než se proplížit úrovní, aniž byste vyvolali jediný poplach a být za to odměněn různými bonusy. Samozřejmě ne vždy to je možné.

Tvůrci totiž v rámci bondovského příběhu popustili fantazii a každá úroveň je úplně jiná. Projdete si města plné lidí, supertajné základny, arabské tržitě. Vaše kroky povedou ledovou tundrou, džunglí i americkými lesy, nechybí potápění, vlak i úžasná letecká mise. V lanovce budete čelit vtrulníkům, podíváte se na krásnou bondovskou základnu a dokonce i do vesmíru (se stylovým retro paprskometem v ruce). Design jednotlivých misí je úžasný - žádné bludiště, ale ani tunel, je tu plno zkratek, v každé úrovni je spousta věcí na práci a pokaždé budete dělat něco jiného.

To vše v solidní grafice, která už trochu zestárla, ale rozhodně neurazí (až na některé modely postav).

Dalo by se pokračovat do nekonečna - vitpné kódové rozhovory agentů, volitelné odpovědi při některých dialozích, panikařící civilisti, statistiky na konci mise, mírné RPG prvky pokud poctivě hledáte skryté dokumenty, ale je to zbytečné. NOLF je jednoduše úžasná hra kombinující humor, napínavý příběh a mnoha drobnostmi vyšperkovanou hratelnost.

Tak a po celonoční pařbě dohráno. Výsledek? Mnohem lepší dojem než z prvního dílu. Tvůrci měli dva roky na vypilování chyb a jakoby četli moje výtky k jedničce. Ubylo nesmyslného respawnu (i když vetřelci se občas teleportují přímo mě za záda, to není jinak možný). Ukládat se dá normálně, bludiště se změnily ve víceméně lienární a smysluplné levely.

A je tu příběh! Samozřejmě nelze čekat nějaký oskarový scénář, ale kampaně jednotlivých postav se zajímavě prolínají, objevují se v nich stejné postavy akorát v jiných rolích a dojde i na parádní scénu z laboratoře, kterou si prohlédnete hned třikrát. A přesto jsou jednotlivé kampaně soběstačné, nezávislé a dějově si neodporují. Navíc tvůrci zařadili spoustu ingame animací, rozhovorů, naskriptovaných scén a je na to radost koukat.

Grafika se také za dva roky zlepšila a to snad o sto procent, takže bez problémů můžu říct, že hra vypadá skvěle i dnes. Všechny ty vesmírné lodě, cizokrajné planety, nehostinné kolonie i vypulírované stanice vypadají k sežrání, všechno se to krásně hýbe a akorát na animacích postav je vidět, že jde o rok 2001.

A hratelnost? Inu tvůrci poladili, vylepšili a překvapili (pravda občas i nepříjemně).

Začnu u vetřelce. Tady se moc nezměnilo. Vetřelec pořád umí rozsápat soupeře během vteřiny, nahoře a dole pro něj nic neznamená a zdraví si doplňuje žraním nepřátel. Přibyl brutální skok, který udělá ze soupeře kaši (když se trefíte), ubylo šílené bloudění a vetřelec se pohybuje v celkem reálných prostředích. Navíc první level si vyzkoušíte i hraní za facehuggera a poté za malého červovitého vetřelce, což je zas úplně jiný zážitek.

Predátor se moc nezměnil, ale tvůrci nám nedají nic zadarmo. Kdo čeká, že zapne modrý mód a bude lovit lidi, má smůlu. Zbraně dostáváme postupně, predátor se ze začátku musí spolehnout jen na kopí a zápěstní ostří (protože disk je na hovno a vrhači oštěpů brzy dojdou náboje). Po zajetí likvidujete vojáky dokonce jen ostřím. Ale samozřejmě se dočkáme a přijdou scény, kdy se z predátora stává smrtící stroj a likviduje nepřátele po desítkách. Z novinek mě potěšil doplňovač energie, což v kombinaci s doplňováním zdraví energií znamená skoro nesmrtelnost.

A nakonec mariňák. Mariňák má asi nejintenzivnější příběh. Nechybí překvapivá zrada, odříznutí od vlastní jednotky, opravdu intenzivní akce a celkem nečekaný konec. Vetřelci přichází odevšad, všude je tma, kterou prosvítíme jen drobnou baterečkou (noční vidění moc žere), stále se snažíte někam rychle dostat, kolem Vás se něco hroutí, padá nebo vybuchuje. Obzvláště na začátku si tvůrci hrají na horor typu "neviděné zlo" a docela se jim to daří. Aby to nebylo tak hutné, tak má mariňák spoustu nových hraček, některé k ničemu (pomalu brokovnice, zbytečná sniperka), některé výborné (rotačák, raketomet). Nejlepším pomocníkem je ale stále samozaměřující Smart Gun.

Celkově je AvP2 špičková záležitost, která napravila všechny chyby prvního dílu a nabídla prvotřídní akci.

Jedničku AvP jsem měl zafixovanou jako jednu z nejlepších her roku 1999. Výš jsem podle vzpomínek řadil jen legendární (leč nedohrané) RPG Planescape: Torment a nesmrtelnou cyberpunkovou RPG akci System Shock 2.

Po opětovném zahrání už to tak žhavé není. Především nechápu, jak jsem tehdy dokázal hru vůbec dohrát! AvP je totiž 3D akce ze staré školy ze vším všudy, včetně spousty neférových záležitostí. Nepřátelé se respawnují a to s velikou oblibou za Vaše záda do míst, které jste právě vyčistili. Hra je obrovské a nepřehledné bludiště, kde absolutně netušíte kam máte jít a co tam máte dělat. Životnost postavy zejména za mariňáka se počítá na vteřiny, protože vetřelec s Vámi udělá krátký proces ani nemrknete, o predátorovi ani nemluvím. Navíc se ve hře nedá ukládat, což v kombinaci s výše uvedeným vede k tomu, že někde zabloudíte, mezitím se Vám za záda naspawnují vetřelci a jste v háji.

Po spoustě velice vulgárních nadávek, náběhů na infarkt a pocit "seru na to a smažu to", jsem vyměknul, hru dal na Training a nastavil v podstatě cheat "unlimited saves", mé zážitky tedy bude popisovat ze značně zlehčené verze hry.

Za každou postavu Vás čeká 6-7 kol, které vrcholí nějakým tím bossfightem. Proč bojujete netušíte, protože příběh neexistuje. Chybí intro i pořádné outro (kraťoučké animačky ala Duke Nukem 3D nepovažuji za příběh). V průběhu misí Vám sice zejména za mariňáka někdo něco občas povídá, ale než to stihnete přečíst, titulek zmizí. Navíc se blbě čte, když se nervozně koukáte kolem sebe, odkud na Vás něco vyskočí.

Grafika vypadá stále celkem dobře, zvuky fungují za 100% (zejména pípání detektoru), hudbu jsem v rámci koncentrace musel vypnout. A jak se to celé hraje? Inu, když pominu výše zmíněné výtky, tak je to stále výborná hra, přesněji tři hry v jednom.

Vetřelec je unikát. Žádné nahoře nebo dole pro něj neexistuje. Vidíte sto metrů nad hlavou větrák? Žádný problém, vylezle po stěně, stropu a už můžete frčet ventilací přímo nad hlavami nic netušících a vytřepaných vojáků. Bojujete převážně s lidmi a hra Vám dá pocítit jaký je to být ultimátní lovec. Lidi jsou slaboučcí, padnou během zlomku vteřiny a většinou se k nim dostanete dříve než vůbec vystřelí. A pokud Vás zasáhnou, není problém, zdraví si doplníte z jejich mrtvol. Občas jsou problémem věže, ale i ty můžete obelstít. Na druhou stranu je to s vetřelcem díky unikátním pohybu šílené bloudění, občas jsem se musel mrknout do návodu kam vůbec jít, případně co dělat.

Predátor je stejně unikátní zážitek, nechybí totiž žádná z jeho schopností. Tři různé pohledy, zneviditelnění, náramenní kanón, zápěstní ostří či vrhač kopí. Aby toho nebylo málo, kdykoliv se můžete vyléčit a energie k tomu všemu potřebná se Vám pomalu, ale přece automaticky doplňuje. Ze začátku při bojích s lidma si budete připadat jako bůh - v modrém režimu Vám náramenní kanón lidi sám zaměřuje, když se ještě zneviditelníte, jsou to hotová jatka skoro jak ve filmu. Pak trošku přituhne, protože se objeví vetřelci a je jich dost, ale kombinace rudého režimu a pistole se ukázala dost účinnou. Jediným rizikem je podcenění situace, nepozornost, najedou Vás obklíčí a jste v háji.

A konečně mariňák - tady začne to správné peklo. I na nejlehčí obtížnost Vás vetřelec složí raz dva, bitva s predátorem je o nervy. Navíc se vše odehrává ve tmě, kterou sice můžete rozsvítit slaboučkou světlicí, nebo nočním viděním, ale obojí je v praxi dost k ničemu. Noční vidění je přesvětlené, takže útočící vetřelce ani pořádně nevidíte. A co je platný, že máte účinné zbraně, když vetřelci útočí zezadu, zvrchu a pokud už zepředu tak tak rychle, že nestíháte ani zamířit. Zkrátka hra za mariňáka je opravdu nářez se spoustou hororových momentů.

Celkově jde o soubor tří odlišných a výborných zážitků v jedné hře, bohužel se spoustou dnes již překonaných herních principů. A teď mě omluvte, jdu si zahrát druhý díl.

K dalšímu návratu do minulosti jsem si vybral jednu z těch nejlepších 3D akcí, co jsem kdysi hrál. Return To Castle Wolfenstein má své kvality pořád a dá se říct, že FPS/3D akcí roku 2001 jsem ji kdysi korunoval oprávněně (Max Payne není FPS).

První co mě většinou praští do očí na těchto vykopávkách je grafika, ale tady ne. Jistě grafika z roku 2001 je poměrně strohá, ale ať už zobrazuje jakékoliv prostředí, je naprosto reálně působící a dostačující. Nekonají se sice žádné vizuální orgie, ale při hraní jsem měl pocit - ano takhle by vypadala základna, takhle laboratoř a takhle rozmlácené městečko za války.

Oslím můstkem jsem se dostal k tomu nejdůležitějšímu - fantastickému leveldesignu. Máme tu 7 misí a každá z nich má 3-5 submisí, přičemž ty jsou perfektně vyvážené. Ani dlouhé, ani krátké, žádný tunel ale ani žádné bludiště jako ve starých doomovkách. V každé segmentu máte jiný úkol, každá mise je jiná. Nechybí mrazivá tundra s tajnou základnou, středověký hrad, rozbombarodové město střídá strašidelné katakomby a ty zas supermoderní laboratoř. Navíc zde můžete spoustu věcí roztřískat, číst si poznámky a nebo hledat secrety (kromě zbraní a nábojů i klasické Wolfensteinovské poklady). Pokud se budete plížit, vyslechnete pár zajímavých rozhovorů. A všechno to kupodivu drží docela pohromady díky ladění příběhu do sci-fi/hororu.

Samozřejmě jsme stále v druhé světové válce, takže kropíme převážně nácky, ale protože náckové byli magoři a zkoumali okultismus i supermoderní technologie, dočkáme se různých oživlých monster a supervojáků. Nepřátelé se povedli a stejně jako samotné levely jsou perfektně vyvážení. Takový obyčejný nácek padne na jednu salvu, pokud ho překvapíte, ale pokud překvapí on Vás ubere Vám dost života. Zombíci a jejich obrněné verze jsou tuhé a nepadnou, dokud je nerozstřílíte doslova na sračky. A supervojáci se svými těžkými zbraněmi Vám dají zabrat až se z Vás bude kouřit. Pokud se například potkají obyčejní náckové se zombíky vznikne z toho celkem reálně boj a ne nějaká pochybná spolupráce, takže můžete koukat se založenýma rukama a tipovat jak to asi dopadne. Zkrátka nepřátelé se povedli, možná z výjimkou finálního bosse, který padl nějak podezřele snadno (narozdíl od super-supervojáka v laborce).

Samozřejmě něčím ty enemíky musíme pižlat a tady přijdou na řadu zbraně. Ne všechny jsou super, ale vyberete si. Osobně jsem využíval hodně samopal s tlumičem či sniperku s tlumičem, později výborný poloautomat se zaměřovačem. Raketomet se hodí na supervojáky, celkem zbytečný plamenomet přijde vhod na obrněné zombíky no a slaboučký tesla kanon jsem překvapivě využil ve finálním boji. Jak říkám, některé jsou horší - granátem nikam nedohodíte, rotačák než se roztočí tak máte půlku života pryč. Ale celkově je pocit ze střelby výborný.

Všechno to spoluje celkem slušný příběh o nacistických pokusech vytvořit robovojáky a oživit prastarého krále. Není úplně špatný, ale má své mouchy především v podání. Po bombastickém renderovaném intru se veškeré příběhové animace nesou v duchu "parta páprdů si povídá ala politici a přemýšlí kam hrdinu poslat", což je dost nuda a hlavní hrdina v příběhu nemá prakticky žádnou roli - jen tupě někam přijít a vystřílet. Podobně nanicovaté je i samotné outro.

Jinak je ale Wolfensteinův návrat bomba. Pefektní střílečka, která Vás nebude zbytečně frustrovat, ani nebude mít pocit že ji projdete s prstem v nose a která se dá bez problémů hrát i dnes.

Red Faction 2 jsem si nainstaloval se skřípěním zubů po dohrání jedničky. Pamatuju si, jak mě ta hra ukrutně nebavila a v roce 2003 jsem ji považoval za jednu z těch nehorších stříleček. Čas sice některé věci ohladil, ale spousta výtek zůstala jak je vidět z hodnocení 50%.

Hned na úvod Vás praští do očí odporná konzolová grafika. To se projevuje tak, že je všechno přebarvičkované, uhlazené, zbraně vypadají jak hračky, nepřátelé barevní jak z indického filmu (myslím to oblečení) a hlavně to všechno působí jako animáč a ne jak sci-fi.

Pak je tu příběh. Příběh je takový že skupina žoldáků je zrazena stalinistickým diktátorem Sopotem, a proto se ho rozhodnou sesadit. Jak už to bývá, v týmu Vás je šest, ale většinu práce uděláte sami, přičemž slavného diktátora sesadíte během pár misí, načež přichází ZVRAT a to že se Váš velitel rozhodne stát také diktátorem a Vy musíte sesadit i jeho. Je to zkrátka katastrofa a to nejen námětem, ale i dialogy a vším okolo. A kdybyste ho chtěli sledovat, tvůrci vám ukáží fakáče, protože otitulkované nejsou ani animace, ani rádiové vysílání. Pokud neumíte anglicky, netušíte kdo Vám co do rádia povídá a i když anglicky umíte, v zápalu boje nemáte čas to vnímat. A kde je spojitost s prvním dílem? Netuším.

No grafika a příběh není všechno, pustil jsem se tedy do samotné hry. První co mě rozzuřilo je nepřítomnost autosave, potažmo jakékoliv save. Hry, které natahují herní dobu checkpointy a tedy opakováním úseků mají z principu u mně vroubek a to i klasiky jako Far Cry. Není mi náct, abych měl čas trávit hodiny opakováním jedné mise.

No pak to kupodivu začne být celkem dobré. Mise jsou svižné, možná ještě svižnější než v jedničce, neustále se mění prostředí a jsou plné nepřátel. Na jejich likvidaci získáváte stále vymazlenější hračky. Nechybí výborný kulomet s granátometem či jeho vylepšená verze, která umí číst nepřátelské statistiky. Později se dočkáme pásového kulometu, rail-gunu (který jsem tentokrát moc nevyužil), několika sniperek, raketometů, přísavných bomb a tak dále. Kdyby to bylo málo, opět můžeme využívat nejrůznější vozítka a zatímco ponorka je pomalá a neohrabaná, jízda v brutálním mechovi nebo ultimátním tanku (s kulometem a dělem) nemá chybu.

Nepřátelé jsou lidi a něco jako nano-zombíci (neptejte se), jsou tupí až běda, ale je jich hodně a ke konci hodně vydrží. S tím je hra postupuje získáváte stále lepší zbraně, takže odolnější nepřátelé kucháte mocnou palebnou silou. Celý fyzikální dojem je ale divný, protože tuhost nepřítele spočívá v tom, že stojí, vy do něj kropíte a jemu to nic nedělá a najednou až má dost se zkrátka sesune k zemi. Hádám že je to dar z konzolí.

Nicméně jak jsem psal, mise mají spád, řežba je to slušná, často odemknete nějaký bonusový úkol, prakticky všechno je zničitelné a i přes všechny výtky jsem se docela bavil. Béčkově, ale bavil... celých 5 hodin. Po pěti hodinách totiž narazíte na hlavního šéfa, vykucháte ho, shlédnete slušnou animaci a konec. A to je málo... dohrát hru za den poctivé 10-15 hodinové pařby je OK, ale za 5 hodin to je výsměch všem co si hru koupili.