Poslední komentáře

Na tohle jsem narazil jenom náhodou jako na jednu z těch herních kuriozit, které se nedají zpětně sehnat a hrát normálním způsobem (navíc je jenom japonská). Takže také musím upozornit, že jsem původní verzi nehrál, ani ji nemám. Je to v tomto případě možná trochu sporné, ale existuje projekt, který se snaží původní hru znovu vytvořit v Unity a převést ji na PC – byť více zjednodušeně a ne úplně věrně, avšak stále dostatečně podobnou původní verzi (a v angličtině), takže herní zážitek je téměř totožný, a právě tuto verzi si dovolím hodnotit.

Hra je opravdu krátká, vlastně se dá odehrát asi do půl hodiny. Tato předělávka pro PC obsahuje 14 různých Pokémonů, 6 slotů k ukládání vylovených příšerek a hrou provádí profesor Grand Oak (z Pokémon Home).
Na mapce s řekou vytékající do moře je znázorněno značkou několik lokací, které se odemykají chytáním různých druhů Pokémonů; a po každém zvolení aktivní lokace je možno z vlastního pohledu nahazovat udici a doufat, že se chytne jeden ze tří pokémoních stínů ve vodě.
Když Pokémon zabere, je nutno akčně klikat na spodní část obrazovky, načež je Pokémon vyloven. Když má hráč štěstí, pak vyloví dosud chybějícího Pokémona do pokédexu. Tímto způsobem se hráč prokouše až na mořský ostrov a po chycení všech dostupných druhů dostane za odměnu diplom. No a to je vše.  

Zajímavé je, že informační zdroje ohledně počtu druhů v původní hře se liší. Některé uvádějí počet 10 druhů Pokémonů (Serebii) a jiné až 25 (Bulbapedia). Nejvíce však tato minihra vyčnívá jakožto zapomenutá pokémoní kuriozita podobně jako případ Pokémon 2000 Adventure.
Jinak za mě by bylo moc fajn, kdyby se sem někdy daly vložit hry i na konzoli Pokémon Mini (11 her). 
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Crossover taktické série Nobunaga’s Ambition s Pokémony jsem přehlížel poměrně dost dlouho, ale teď po dohrání vidím, že jsem si jej měl pořídit už dávno, protože se jedná o poměrně zábavnou taktickou pokémoní hříčku s mnoha možnostmi kombinování. Dokonce mě hra bavila mnohem více než jiné slavnější značky na poli taktických her, a přitom není zbytečně natahovaná nebo přehnaně náročná – titulky lze spatřit již po několika hodinách hraní. A kdo chce, může se poté pustit do dobrovolného post-game obsahu, který teprve nabídne materiál pro veterány žánru s potenciálem desítek strávených hodin.
Největší problém pro mě představovalo sehnat hru zpětně z druhé ruky za přijatelnou cenu, jako to dnes bývá s většinou DS (a již také 3DS) her. Jako obvykle jsem se musel obrnit několikatýdenní trpělivostí a číháním na ideální nabídku. Nakonec se podařilo a aktuálně jsem hru sfouknul za pár hodin během tří dnů na chatě.  

O sérii Nobunaga’s Ambition jsem kdysi dříve uvažoval, leč zatím jsem se k ní nedostal, takže jsem ani moc nevěděl, co mám od hry v tomto směru čekat. Japonské období Sengoku – tedy období válčících států ještě před sjednocením Japonska šógunem - se však zdá být jako ideální inspirace. Váleční lordi a řadoví válečníci bojují pomocí svých trénovaných Pokémonů na kontinentě Ransei, dle legendy stvořeným mýtickým Pokémonem Arceusem. Hráč se probojovává od jihozápadního cípu až na sever k Arceusově hlavě, kde číhá nejsilnější vůdce Nobunaga, a cestou zabírá jednotlivé provincie skrze jejich pevnosti, kde se spouští bojové políčkové mapy s nejrůznějším terénem a překážkami. Mapky jsou tedy opravdu hodně malé, ale aspoň bitvy působí svižně a lze je odehrát i během prvních několika tahů.  

Hráč rekrutuje poražené válečníky do svých řad. Každý z nich má k sobě jednoho Pokémona, ale počty je poté možné dále navyšovat chytáním dalších příšerek a skrze speciální link roste jejich úroveň; na určité procentuální hranici se pak dají případně vyvinout. A vyvíjet se mohou i samotní váleční lidští hrdinové. Po značném zesílení hrdina změní design oblečení a přetransformuje se do lepší verze. Limitace počtu hrdinů se zřejmě skrývá pouze v omezené kapacitě dobytých pevností. Každá jich pojme najednou šest, přičemž je lze mezi sebou libovolně přesouvat.  

V pevnostech se dále nacházejí bojiště (mřížkové mapky s čtverečkovanými políčky a terénem připomínající jeden z několika typů stadionu) nabízející nové Pokémony (ti se mění náhodně v každém tahu), pak obchody, doly na zlato a další zařízení vztahující se k vylepšování a tréninku pokešů. Každá aktivita ale spotřebovává jeden tah jedné postavy za měsíc, takže se hráč musí dobře rozmýšlet, do čeho investovat pro každou postavu. Když má vše ošetřené, ukončí aktuální měsíc a hra přeskočí na další. Během tahů se mohou udát všelijaké náhodné eventy nebo i útok ze sousedící nepřátelské pevnosti, což dále oživuje hru.  

Asi největší herní překážkou pro mě bylo zlepšování linku mezi mojí postavou a Pokémonem. Hra mi to totiž neřekla, ale každý válečník má jisté dispozice k tomu, aby mu rychleji rostl link ve spojení s určitými Pokémony - v trénovacích mapkách mají divocí Pokémoni nad sebou kulatou značku, která podle barev (bronzová, stříbrná, zlatá) určuje potenciál úspěchu linku, a aby se dali chytit, tak již vlastněný Pokémon k nim musí přiběhnout a aktivovat minihru na linkování. Po úspěšném linku divoký Pokémon z bojiště mizí a je automaticky přidán do týmu válečníka, který může mít nejčastěji jenom 4 pokeše a až později třeba více (přebyteční Pokémoni se musí vypustit pryč). Já samozřejmě nic z toho nevěděl, takže jsem jakž takž prošel hrou s poměrně mizernými hodnotami linků, ale zadařilo se mi. Pochytal jsem několik příšerek s použitím oficiálních hesel, které ve hře aktivují jejich výskyt (seznam zde). Nakonec jsem zvolil pro hlavní postavu Gyaradose; a Oichi dostala jako hlavního Laprase, jenž se ukázal být cenným přírůstkem zejména pro finální bitvu.  

Příběhovou kampaň jsem tedy dohrál za pouhých 12 hodin, což mě samotného překvapilo. Po dohrání jsem se chtěl hře věnovat ještě trochu víc a třeba pochytat pár dalších lákavých Pokémonů, nicméně hra zničehonic skončila a po uložení pozice mi nabídla pouze post-game obsah ve formě několika kapitol (postupně se odemkne až 33 kapitol), které se zaměřují na vedlejší válečnické postavy a jejich další konflikty, nicméně se už nedá moc mluvit o příběhu, což mě nejvíce odradilo od dalšího hraní.
Kromě toho se mi moc nelíbí, že je ve hře pouze omezené množství 200 příšerek (po dobu hlavní kampaně jich hráč uvidí cca kolem třetiny) a bohužel chybí mí největší oblíbenci (zejména Squirtlova linie), kterého jsem si přál mít v týmu – to ani nezmiňuji zoufalý nedostatek legendárních Pokémonů.
Třetí věc – finální evoluce dosahované klasickým levelovacím způsobem skrze link jsou zpřístupněny až po dohrání všech post-game kapitol, což podle mě ubírá velkou míru zábavy.
A do čtveřice všeho špatného: všechny dosažené linky s Pokémony během hlavní kapaně jsou vyresetovány na nulu, přičemž v post game je několik podmínek k dosahování, a jednou z nich je i maximální hodnota linku hlavní postavy se všemi Eeveelucemi. Toto všechno tedy způsobilo, že hru prozatím odkládám – a třeba se k ní někdy vrátím s cílem dohrát ji „správným“ způsobem i s post game obsahem (i když nejspíše ne).  

Nicméně mimo tyto nedostatky je hra dostatečně zábavná na to, aby se v ní daly zkoušet všemožné různé způsoby průchodu, skýtá slušné množství kombinací skillů, abilit, útoků a typových výhod, přičemž není extrémně náročná a zároveň poskytuje velkou volnost. Díky tomu, že příliš netlačí na pilu, je také více odpočinková než jiné taktické hry, které jdou z jedné bitevní mapy do druhé a to jediné, co mezitím chtějí po hráčovi, je neustálý upgrade výbavy.
Takže Conquest je pro mě aktuálně vítaným zpestřením na poli taktických her. Vůbec bych se nezlobil, kdyby vyšel nějaký remake či podobně zaměřená hra na Switch, ten potenicál zábavy je obrovský a kultovní status mezi fanoušky zasloužený.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pokémon Dash je první pokémoní hrou, která vyšla na konzoli Nintendo DS a dnes je již kultovní záležitostí. Bohužel ne zrovna v hezkém smyslu toho slova. V recenzích schytala jedno z nejhorších hodnocení pokémoních spin-offů, kde jí může zdatně konkurovat ještě všechno to, co má v názvu Rumble zhruba ze stejné éry.  

Pikachu běží jako o závod, vlastně doopravdy. Čeká ho řada různých tratí s mnoha checkpointy a překážkami. Běží po svých, jen v konkrétních momentech se může vznést s balónem a přeletět na jiné místo, nebo nasednout na Laprase a nechat se převézt přes vodu. Proti němu obvykle závodí dalších pět Pokémonů z tohoto výčtu: Meowth, Munchlax, Bulbasaur, Jigglypuff, Teddiursa, Torchic, Marill, Treecko, Mudkip, Mightyena. A zvláště podvraťák Meowth je zatraceně mrštná potvora.  

Největší zajímavostí Pokémon Dash je jeho výhradní využití stylusu ve spodní obrazovce. Minimálně z toho teoretického hlediska. V praxi je to na zabití. Závodící postavy jsou vyobrazeny v pohledu shora - myslel jsem si, že bude stačit stálý dotek na obrazovce a Pikachu tím směrem prostě sám poběží, ale ono ne. Pro jistotu uvádím, že hru jsem odehrál na emulátoru na PC a používat ke hře myš bylo hotové martýrium, protože pohyb Pikachu vzniká tím, že se zběsile mlátí do spodní obrazovky ve směru, kterým má běžet. Když se do ní škrábne jen trochu, tak popoběhne asi tři kroky a zastaví se, takže aby se udržel v pohybu, hráč je nucen neustále zuřivě čmárat ze strany na stranu. Naštěstí jsem měl po ruce můj kreslící tablet s elektronickým perem, takže s tímto nástrojem už se dalo hrát. Jen jsem měl po každé sérii tratí úplně odumřelé zápěstí a náběh na karpální tunel a cítil jsem se fyzicky zcela vyčerpán, jako kdybych opravdu zaběhl závod.  

Problém je nicméně v tom, že Dash je až příliš repetitivní a tratě vždy na stejném principu – proběhni všechny po sobě jdoucí checkpointy (i když mohou být od sebe přes půl mapy daleko) a v celkovém umístění poháru buď na jednom z prvních tří míst, abys mohl postoupit dál. V cestě jsou samozřejmě četné překážky jako les, láva, voda, písek, sníh a podobně. Pikachu se na nich ukrutně zpomaluje, pokud tedy předtím neproběhne upgradem posilujícím konkrétní rezistenci na daný terén, s ním to jde naopak rychleji. U vody zase musí najít nejbližšího Laprase a přeplavit se na něm jinam. Ostatní závodníci se samozřejmě snaží o totéž, a to rychleji než Pikachu. Pokud se blízko checkpointu nachází balónky, pak si můžete být jistí, že hned v následujících vteřinách je budete muset sebrat, vzlétnout v balónu, rychle přeletět na potřebné místo a tam seskočit s dalšími balónky dolů. Když tyto balónky při sestupu prasknete, Pikachu sletí k zemi volným pádem a je možné, že podle terénu dole se rozplácne a chvilku bude nehybný s hvězdičkami kolem hlavy.  

Což o to, pohyb po mapce tratě není příliš komplikovaný. Jen je třeba se mít na pozoru před terénem a včas si uvědomit, že je potřeba vzít nejdřív někde poblíž upgrade a teprve pak běžet dál. Nejhorší je to ovšem s orientací. Šipky ukazují přímou cestu k dalšímu checkpointu, ale už nedokáží upozornit na překážku, takže se vlivem nepozornosti klidně můžete ocitnout v propasti, utopení ve vodě nebo ve slepé uličce, jak se pořád snažíte udržet v pohybu pomocí kurzoru. Někdy ta šipka ani není vidět, takže pokud trasu neznáte, máte docela smůlu. Nápověda na horní obrazovce je velmi chaotická, někdy ukazuje pouze výsek mapky s checkpointem a když vzlétnete, musíte ručně posuvem hledat určený checkpoint a porovnávat, jestli sedí s nápovědou nahoře. Obvykle se tím však ztratí drahocenný čas. Mechanika za všechny prachy.  

Ve hře je celkem pět pohárů, o které se dá soutěžit v tomto Grand Prix. Každý z těch pohárů má v sobě několik po sobě jdoucích tratí, jež je třeba proběhnout bez možnosti přestávky nebo uložení, a průměr skóre ze všech tratí musí vystačit na jedno z prvních tří míst. Zpočátku to celkem jde, později je hra stále těžší a těžší, jak staví hráči do cesty překážky a checkpointy jsou po mapce nesmyslně rozeseté cik cak. A po úspěšném proběhnutí celého GP se konečně rozjedou vytoužené titulky, tedy pokud hráč celou proceduru ve zdraví přežil. Potom se ještě odemkne další náročnější mód, ale přiznám se, že jsem na něj už neměl nervy, což mi potvrdilo několik zkušebních pokusů. Celý GP i se závěrečnými titulky se dá dohrát za hodinku, pokud víte, co a jak. Mně to trvalo necelé tři hodiny, protože jsem řadu tratí opakoval. A upřímně, naprosto mi to stačilo.  

Co se týče hudebního doprovodu… řekněme, že tam hraje do zblbnutí něco, co se dá nazvat melodií. K tomu neustále Pikachu vykřikuje citoslovce ve variacích svého jména, což určitě může imponovat dětem, ale už ne takovým, jako jsem já. Navíc mě napadlo, že by na sebe mohli všichni Pokémoni něco pokřikovat a hecovat se, ale to se bohužel nestalo.  

Hra prý nabízí propojení na konzoli DS se slotem na GBA a s hrami předchozí generace. To samozřejmě v reálu nemohu otestovat, ale asi bych na to ani neměl chuť. Každopádně tato akce odemkne po dokončení závodů GP nové závodní mapky ve tvaru dalších Pokémonů.  

Pokémon Dash patří k těm hrám z pokémoní historie, na něž je lepší zapomenout a nenechat si jimi kazit zážitek z Pokémonů. Hru bych doporučil zájemcům o sebepoškozování, snad díky tomu uvidí světlo na konci karpálního tunelu. 

Poznámky k osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 3. Ticho jako v hrobě (hardcore)
Dokončený Grand Prix
Herní doba: 2,5 hodin 

Pokémoní remaky SoulSilver a HeartGold v čase čtvrté generace spatřily světlo světa při desetiletém výročí původní druhé generace her Gold, Silver, Crystal, a navázaly tak na úspěch předchozích párových her FireRed a LeafGreen (třetí generace). Zároveň se tu můžeme setkat s dobově novátorskou grafikou a několika vylepšeními, díky kterým se hra nesmazatelně zapsala do duší pokémoních fanoušků a dodnes jsou obě HeartGold a SoulSilver mnohými vyzdvihovány jako jedny z nejlepších her v sérii vůbec. Ale vezmu to popořadě.

Příběh je prakticky stejný jako v druhé generaci. Nejedná se o žádnou alternativní předělávku, takže změny jsou v podstatě minimální, ačkoliv na jednu z nich se dá narazit hned při tvorbě postavy. Opět hrajeme v mužském podání za protagonistu Ethana, ale dívčí osazenstvo se změnilo z původní Kris na Lyru. Příběh i postavy jsem již popisoval v Crystalu, tak jen dodám, že Lyra se mihla i ve dvou epizodách anime a bez většího představení v manze.
Hra začíná stejně jako minule v osadě New Bark Town a profesor Elm vám dá na výběr jednoho ze startérů Chikorita, Cyndaquil, Totodile. S ním jdete vyřídit donášku a cestou zpět se začnete mydlit se svým rivalem Silverem, synem rakeťáckého bosse Giovanniho, načež začíná opravdové dobrodružství ve světě Johto. Abyste se ale necítili ochuzeni, tak po nasbírání všech odznaků a poražení elitní čtyřky (která je nyní zahrnuta celistvě do Johto a ne až po finále průchodu v Kanto) začne ještě post game, ve které se vydáte sbírat odznaky znovu do sousedního Kanto (region první generace), opět se setkáte se starými známými postavami jako Misty a Brock a nakonec si vybojujete přístup do nejnebezpečnější oblasti Mt. Silver, kde se ukrývá před světem nejnebezpečnější trenér ze všech – tedy sám Red, za kterého jsme hráli v první hře série.

Co se týče exkluzivních Pokémonů, tak je možné pochytat jich celou řadu včetně legendárních díky tomu, že pokédex reaguje na všechny čtyři dosavadní generace (tedy 493 čísel, ale druhou půlku pokédexu zpřístupníte poté, co zaregistrujete prvních 251), ačkoliv dnes již není možné sehnat ve hře úplně všechny kvůli některým vypnutým funkcím nebo dávno zapomenutým eventům. Podle verze však dostanete Lugiu i Ho-oha. Jednoho dříve a druhého později – obal hry napoví, kterého dříve. Poté jednoho z dua Kyogre a Groudon. Pokud seženete oba potřebné orby, tak i Rayquazu. Svoji linku dostane psí trio Suicune, Raikou, Entei, přičemž první jmenovaný je na rozdíl od ostatních dvou snazší k odchytu a stává se součástí zajímavého příběhu. Na konkrétních místech potkáte Articuna, Zapdose i Moltrese; a dokonce ve své obvyklé vysezené jamce Mewtwo. Pokud nějakým zázrakem seženete eventového Arceuse nebo přetáhnutou verzi z Diamond, Pearl, Platinum z Hall of Origin, pak si necháte zhmotnit jednoho z trojice Dialga, Palkia, Giratina. Další eventový předmět Enigma Stone zpřístupní jednoho z Lati@sů, ale je možné je aktivovat i postupem ve hře – Steven Stone vás o nich informuje. Zbytek vzácných Pokémonů je třeba přetáhnout opět z DPP anebo z Pokémon Ranger.
Během jednorázových eventů dávné minulosti mohli hráči získat i takové rarity jako Mew, Jirachi, Manaphy. Nebo i psí trio, kteří zase později spustili další event po přenesení do Black a White.
Po poražení Reda si pak můžete od profesora Oaka vzít jednoho ze startérů první generace a v Silph Co. v Saffron City od Stevena Stonea zase jednoho ze startérů třetí generace.

Jelikož internetový transfer příšerek již není možný, jedinou možností zůstává transfer z dvou DS nebo 3DS konzolí v jejich vzájemné blízkosti.

Grafická podoba obou her se opět trošku posunula kupředu a prostředí, ač pořád poctivé 2D, již trochu falešně simuluje 3D prostor a některé animované sekvence už dokonce plně využívají 3D. Díky dvěma rozděleným obrazovkám z nich má pak hráč i větší požitek, a protože je ta spodní dotyková, zlepšuje se také celkové ovládání hry. Proto má vizuál i podoba UI určitě body k dobru.

Co však zajistilo oběma hrám největší slávu, je fakt, že za postavičkou hráče nyní pochoduje kterýkoliv Pokémon, jenž se nachází na prvním místě v aktivní partě. Tuto mechaniku uvedl předtím pouze Pokémon Yellow s Pikachu a poté, co si na chodící potvůrky hráči zvykli i v SS/HG, už po nich volali před vývojem každé další hry. Bohužel neúspěšně. V tuto chvíli (polovina roku 2020) tvůrci znovu mechaniku implementovali do prvních dvou DLC k Sword a Shield; v Isle of Armor a Crown Tundra. Edit: Brilliant Diamond a Shining Pearl tuto mechaniku taktéž přijaly.
Chodící Pokémon samozřejmě není samo o sobě žádné velké terno, ale v kontextu s ostatními hrami se zcela vymyká zažitému stereotypu, vylepšuje zážitek z průchodu hrou a dává pocit, že se svým oblíbeným Pokémonem zažíváte všechna dobrodružství v dobrém i ve zlém.

Kromě klasických Kanto a Johto se ve hře objevily i další tajemné lokace, zpravidla spjaté s nějakým legendárním Pokémonem. Whirl Islands, Bell Tower & Burnt Tower, Seafoam Islands, Silver Cave, Cerulean Cave, Embedded Tower, Ruins of Alph… To jsou některé z nich. Zcela poprvé (a zatím také naposled) se ale objevily dnes již kultovní Sinjoh Ruins. Nejtajemnější palácové ruiny pokémoního světa. Pro jejich aktivaci však bylo potřeba mít eventového Arceuse a samotná legendární trenérka Cynthia vás tam musela nasměrovat. Sinjoh Ruins se objevily kdesi mimo mapu a jejich směrem ukazovala jen šipečka, pokud jste se tam dostali. Původní palác údajně postavily před stovkami let dvě skupiny lidí. Jedna ze Sinnoh a druhá z Johto. Architektonické znaky paláce připomínají jednak sinnohský Spear Pillar, kde Arceus prý vytvořil Dialgu, Palkiu a Giratinu; a jednak Ruins of Alph v Johto, jež skýtají domov tajuplným Unownům, jejichž spojitost s Arceusem je zřejmá, ale dosud neprozkoumaná. Momentálně mezi fanoušky hoří plamínek naděje, že se Sinjoh Ruins objeví v dalším potenciálním remaku her čtvrté generace, ale kdo ví, zda se do něčeho takového Game freak vůbec pustí. Edit: nyní už víme, že remaky Brilliant Diamond a Shining Pearl vytvořilo studio ILCA, a Sinjoh Ruins bohužel zůstaly zcela ignorovány.

Ke hře se v době vydání prodával i Pokéwalker, zařízení připomínající tamagoči. Sám jsem ho nikdy neměl, ale dal se použít jako úložiště pro jednoho Pokémona a během opravdového chození po venku se Pokémon leveloval. Poté se mohl Pokémon kdykoliv poslat zpět do hry a vyměnit za jiného. Pokéwalker byl také zdrojem různých herních předmětů a umožňoval i odchyt dalších vzácnějších Pokémonů. Interakce se systémem probíhá přes infračervený paprsek.

Součástí hry byly původně i internetové funkce jako třeba GTS služba, ale byly vypnuty v květnu 2014. Mimo GTS bylo hráčům umožněno využít k dalšímu sběru příšerek služby Pal Park, která dokázala spojit jedině původní DS konzoli a DS Lite se starším Game Boy Advance, celkově s hrami Ruby, Sapphire, Emerald, Diamond, Pearl, Platinum, FireRed a LeafGreen.
Soubojový systém také umožnil spojení s Pokémon Battle Revolution na Nintendo Wii a dostat skrze něj nějaké další exkluzivní Pokémony.

Jednou z dalších novinek je přítomnost Pokéathlonu. Pokéathlon funguje po vzoru Olympijských her a nabízí hráčům možnost účastnit se pokémoních atletických her. Vyberete si tři svoje mazlíčky a snažíte se s nimi plnit nějakou formu sportovní disciplíny, kterých je snad kolem 10 druhů. Údajně bylo možné soutěžit i s dalšími hráči díky multiplayeru, ale upřímně mi Pokéathlon přišel jen jako ztráta času, takže jsem mu nikdy nevěnoval pozornost.

K překonávání překážek jako obvykle slouží klasická HMka. Hra uvádí i změnu dne a noci podle reálného denního cyklu, takže hráči mohou chytat ve dne i v noci (což praví fanoušci dělají stejně, takže se nejedná o žádnou novinku). K interní komunikaci s herními postavami slouží Pokégear, což je vlastně takový předpotopní smartphone s několika funkcemi. Postavy si mohou zavolat - např. můžete volat svému kamarádskému rivalovi nebo zkontrolovat stav vajec v množírně. Pokégear vám ukáže hodiny, pustíte v něm rádio nebo mrknete na mapku.
Po dokončení příběhu se můžete vozit mezi Kanto a Johto třeba Maglevem nebo se věnovat pěstování a sběru bobulí (berries), které mě ale vždy v pokémoních hrách otravovaly.

Hudba je klasického charakteru a jediná věc, co mě trochu štvala na jinak opravdu zábavné hře, je pomalý pohyb postavy a ukládání. Ale možná je to jen nějaký můj vnitřní pocit.
SoulSilver jsem si vybral kvůli mému oblíbenci Lugiovi. A také proto, že původní Silver jsem kdysi dávno před verzí Crystal hrál raději. Ale ve výsledku je celkem jedno, kterou hru z této dvojice si vyberete. Obě se liší minimálně, zábavnost mají velkou a po čase vás možná nalákají zpět díky své znovuhratelnosti jako většina ostatních her v sérii. Osobně mám SS i HG někde nad průměrem pokémoních her a pokud si chcete projít Kanto i Johto v roztomilé grafice s Pokémonem za zády, není lepší volba.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Druhý díl z prostředí páté generace dějově navazuje na první díly Black a White a odehrává se dva roky po jejich událostech. Jelikož jsem začal tuto generaci bílou verzí, zachoval jsem posloupnost a odehrál White 2, protější verzi Black 2. Je to snad poprvé, co se tvůrci uchýlili v rámci generace k sequelu namísto k alternaci již existujících her. Změn je sice oproti prvním dílům hodně, ale drtivá většina z nich je „neviditelná“ anebo je součástí vypnutých online funkcí. Ve výsledku tedy viditelných změn moc není a jakožto hráč jsem ani nepociťoval, že bych hrál zcela novou hru.
Nyní tedy konkrétněji, ačkoliv tento příspěvek brutálně zestručním (omluva případným zájemcům o čtivo).

Hru začínáme v opačném koutě regionu Unova v malém městečku Aspertia jako mladík Nate nebo mladice Rosa. Ani jeden z nich se neobjevil v seriálu, ale je možné se na ně podívat v animovaném traileru k oběma hrám. Funkci rivala i kamaráda tu plní Hugh, jehož posláním je získat od týmu Plasma zpět jeho ukradeného Pokémona z doby před 2 lety. Společně od Biancy, asistentky profesorky Juniper, dostanete prvního Pokémona - koho jiného, než známé firmy Snivy, Tepig a Oshawott. Jednoho si vyberete a můžete směle vykročit do světa, kde se opět probouzí vliv týmu Plasma. Tentokrát pod vedením vědce Colresse s pomocí mudrce Zinzolina a slepě věrné Stínové trojice. A pak ještě… Ghetsise! Ano, proradný zlovolník a otec N, jenž na konci prvního dílu prchl, se opět vrací na scénu a s ním i snaha uvrhnout Unovu do sevření krutého ledu a mrazu. K tomu je využit chudák drak Kyurem a dle verze hry Zekrom či Reshiram, aby mu posloužili jako fúzní materiál pro ještě silnější formu (černý Kyurem nebo bílý Kyurem). Malé důležité cameo si střihne N. A tak je zase jen na vás, abyste tomu zabránili, Ghetsise zneškodnili jednou provždy a zároveň se stali šampionem ligy.

Nejmarkantnější rozdíl oproti prvnímu dílu spočívá v menších změnách mapy a lokací (některé se zpřístupní až po dohrání hry, přibylo 5 nových městeček a také budova Pokémon World Tournament, kde hráč může mj. bojovat i s mistry stadionů a šampiony z ostatních regionů), tři mistři stadionů byli nahrazeni novými (z nichž jeden je starý známý Cheren).
Pokédex narostl (ze 156) na 300 čísel.
Ve White 2 chytnete Reshirama a v Black 2 zase Zekroma (opak předchozích dílů).
Exkluzivní lokace Black city a White forest zůstávají, ale s drobnými změnami. V lesíku už se nedají chytat Pokémoni, zato tam nyní stojí White Treehollow a dohromady s Black Tower v Black city se v obou pořádají challenge zápasy. S nimi se ovšem pojí jedna zajímavá novinka nazvaná Unova Link Key. V určité části hry se odemkne speciální klíč, jenž lze poslat do hry jinému hráčovi (skrze IR nebo wi-fi) a pokud takto získáte klíč z opačné verze druhého dílu, můžete odemknout jeho lokaci ve vaší verzi hry (lokace se přetransformuje). Navíc nové klíče umožňují i změnit obtížnost hry (Easy, Normal, Challenge) a do třetice všeho dobrého jsou tu tři klíče s přístupem k chycení Regi-tria. Dva z nich jsou opět exkluzivní – jeden pro bílou verzi, druhý pro černou. Pro kompletaci je proto zase nutná výměna. Další součástí této mechaniky je tzv. Memory Link (používá informace z prvního dílu, odráží je v druhém a prohlubuje některé detaily týkající se pozadí určitých událostí ve formě flashbacků NPC postav) a Nintendo 3DS Link, přenášející předměty a Pokémony z Pokémon Dream Radar (aplikace na 3DS). Osobně jsem tyto funkce netestoval, ale prý je Unova Link stále funkční.
Další znatelnější novinkou jsou ukrytá Grotta rozesetá všude po mapě. Jsou to takové tajemné přírodní průchody, v jejichž prostorách je možné narazit na vzácnější Pokémony.
Dokonce je zde možné se stát filmovou hvězdou společnosti Pokéstar Studios, točit filmové scény po boku Pokémonů a zasloužit si tak obdiv fanoušků.
Mimo tyto změny je tu řada dalších drobnějších, ale o těch se tu už nebudu rozepisovat.

Mohl bych však zmínit něco málo o legendárních Pokémonech. O dračím triu Reshiram, Zekrom, Kyurem a Regi-triu jsem psal výše. Pokud se vám podařilo zkompletovat ono Regi-trio díky Unova Linku, pak můžete vyrazit i na Regigigase. Kromě nich je možné chytit i Lati@se (opět jen jednoho dle verze hry), Cobaliona, Viriziona, Terrakiona, Uxie, Azelfa, Mesprita. A nakonec ještě zbývá Cresselia a Heatran. Zbytek legend je bohužel nedostupný kvůli nutným výměnám a již neaktivním eventům.

Zbytek hry je více či méně stejný, nebo aspoň podobný prvnímu dílu. Schéma je stále stejné a až na větší počet Pokémonů ve hře nepřibyli ani žádní noví. Největším kladem tak pro mě zůstává prostředí Unovy, které se alespoň v detailech někde liší a vítám nová městečka na mapě i rozpadlý hrad původního týmu Plasma. Liga není nijak extrémně těžká, postup hrou není zákysový a vlastně to rychle uteče, ačkoliv se postavička docela vleče a ukládání pozice nejspíš programoval lenochod. Pro řadu změn a vlastně i rozšíření obsahu moje preference tedy spočívá v upřednostnění druhého dílu před prvním. Moje vnímání páté pokémoní generace, které jsem více popsal ve White, však zůstává stejné.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Přiznám se, že z páté generace mám poměrně neradostné pocity. Především za to může rozdělení na dvě pokračování Black - Black 2 a White - White 2, které z mého pohledu nemají jiný smysl než okaté ždímání peněženek hráčů, přičemž změn mezi oběma není takové množství, aby dokázaly působit jako úplně rozdílné hry a doteď mi obě části splývají. Pokud bych si měl ale vybrat mezi těmito všemi jednu hru, spíš bych si pořídil druhý díl, důvody ale popíšu někdy později u White 2.

Jako první musím ovšem zmínit nově uvedené Pokémony. Přibylo jich 156 (zatím nepřekonaný rekord – oproti předešlé generaci je jich prakticky o 50 víc), což je super, ale jejich design mi přijde v drtivé většině dost pofidérní nebo přímo ošklivý (namátkou Tornadus-trio nebo linie s vývojovou fází Conkeldurr), proto je pro mě pátá generace designem příšerek prozatím nejhorší (z hlediska hratelnosti potom druhá nejhorší). Je zajímavé, že zatímco předešlou generaci s Diamond a Pearl nepochopitelně roztáhli v seriálové verzi natolik, že se vysílala po čtyři roky (zatím nejdéle), série Black a White měly klasicky tři roky. Naštěstí však ubyla řada nesmyslných podmínek pro evoluce; zůstaly hlavně ty vyměňovací a různé evoluční kameny. Co se týče legendárních Pokémonů, hlavní tahouni jsou Reshiram a Zekrom. Ve White chytnete paradoxně černého Zekroma a v Black zase bílého Reshirama. V druhém díle je to zase pro pořádek přesně naopak. Dračí trio doplňuje Kyurem. Příliš nechápu přítomnost Victiniho, což je takový ušatý zakrslík, jehož navíc nacpali hned na začátek pokédexu, a tím narušili dosavadní kontinuitu vedení startérů. Pak jsou tu dvě trojice: Cobalion, Virizion a Terrakion; a úplně divní Tornadus, Thundurus a Landorus. Aby jich náhodou nebylo málo, tak tvůrci ještě přidali další solitéry. Keldeo, Meloetta a Genesect uzavírají pokédex. Zrovna poslední tři se dali získat během rozdávacích eventů, takže dnes už je nezískáte, stejně tak Victini. Internetové funkce jsou již vypnuty.

Jelikož mi bylo celkem jedno, kterého legendárního si vyberu (a tím i verzi hry), rozhodoval jsem se podle něčeho jiného, a sice podle bonusové lokace, která se odemkne v závěru hry, a která je v každé verzi jiná. V Black se vám otevře černé město (Black City) a ve White zase bílý les (White Forest, zkrátka město a lesní vesničková lokace), ve městě je hodně trenérů a v lese zase můžete chytat další Pokémony. Tyto lokace jsou zachovány i v pokračování hry, ale jsou tam do ní přidány i další bonusy. Ve dvojce však už v bílém lese nelze chytat Pokémony.

Startéři páté generace jsou Snivy, Tepig a Oshawott. Začínáte ve vesničce Nuvema v regionu Unova v roli mladíka Hilberta nebo dívčiny Hildy. Tentokrát se ani jeden z nich neobjevil v seriálu, ale aspoň Hilbert se na okamžik zjevil v 15. epizodě Pokémon Generations (pětiminutové díly s představovačkou hlavních událostí v herní sérii) na zádech Zekroma. Jeho kámoš a rival je Cheren a kámoška zase Bianca. Společně jsou pověřeni profesorkou Juniper, aby se vydali na cestu po regionu i s novým startérem. Hlavním hybatelem děje je N, zatím dle mého názoru nejpropracovanější záporák z core her. V zásadě jde o mladého trenéra s tajemnou minulostí. Jeho matka zemřela za nevyjasněných okolností, přičemž mu tím zachránila život. Jelikož se N už odmalička projevoval nezkaženým charakterem a schopností rozumět pokémoní řeči, jeho nehodný otec Ghetsis se ujal chlapcovy izolované výchovy jakožto budoucího vůdce zločinecké organizace Team Plasma (až na to, že Ghetsis má své vlastní plány). N se skutečně stal králem organizace a přijal za svou myšlenku na osvobození všech Pokémonů z područí lidí. Ultimátním cílem je vytvoření dvou oddělených světů – jeden pro lidi, jeden pro Pokémony. Zda se mu to povede, záleží jen na hráčovi. Mohu jen zmínit, že svou úlohu sehraje právě legendární dračí trio, nicméně celá ta situace s N a Ghetsisem má nějaký smysl až před elitní čtyřkou, do té doby je to klasická pokémoní vata, kde celkem o moc nejde.

Postup hrou naštěstí není nikterak náročný. Vlastně se hraje docela svižně, vadilo mi jen, že veškeré animace týkající se vzájemné interakce s trenéry či Pokémony jsou jaksi pomalé a uměle prodlužují hru, tím spíš, že jich je klasicky opravdu hodně. Většina měst má ucházející design. Vlastně si pamatuji spíš některé, co se mi moc nelíbily (Castelia jako předchůdce Lumiose City z X a Y nebo Nimbasa City přeplněná různými „zábavními“ a soutěžními podniky, které jen hloupě lákají a opět zdržují hru). Měl jsem tu čest vstoupit i do Black City v opačné verzi a tam jsem pak nechtěl zůstat ani chvilku, jak bylo všude temno a depresivno. Ale naopak zase musím pochválit přírodní lokace, z nichž některé se podle mne hodně povedly – spousta vodopádů, lesíků a přírodních prolézaček; i nějaká ta zajímavá jeskyně se najde…

Co se týče soundtracku, ten mi zase přišel poněkud pofidérní ve stylu: tak hlavně, aby tam něco bylo. Myslím, že jedinou skladbou, co jsem občas poslouchal víc, byla melodie ze surfování na vodě. Zalíbil se mi ovšem jeden hudební nápad z vesničky s mostem zvané příhodně Village Bridge. Tam najdete postávat pěvce, s nímž můžete promluvit a on začne zpívat skutečnou (poněkud tesknou) píseň s jasně rozeznatelnými japonskými slovy, která hraje jako track na pozadí. Když promluvíte s kytaristou, tak se přidá se svou akustickou kytarou. Na mostě stojí týpek, jenž se může přidat se svým beatboxem a o kus dál je ještě dívka, jež ráda obohatí skladbu o svoji enku (enka je japonský hudební žánr, jenž má moderním stylem upomínat na tradiční japonskou hudbu). Takže tam můžete jen tak postávat na mostě a pořád dokola poslouchat píseň o dědkovi stojícím v šeru, pozorujícím racky (tedy zřejmě Wingully). Takže dycky most.

Z novinek jsou tu hlavně animované sprity a nové bitevní souboje ve třech (3 vs 3) a rotační bitvy, kde je pokémoní tým po třech na jakémsi kruhu a pootáčejí se podle toho, kdo je na tahu. Na první vyzkoušení je to zajímavé, ale pak už to spíš zase jen zdržuje. Pak přibyla spousta vymožeností s nutností internetu a interních infra systémů, ale ty už jsou (pokud vím) neaktivní, takže nic atraktivního se z nich již vytřískat nedá. Byla přidána změna ročních období (měnící se reálně vždy po měsíci), která má smysl ale jen v rámci zimy, protože na některá místa se dá dostat, jen když namrzne, a zase naopak. Aspoň, že Pokémon Sawsbuck mění formu podle sezóny. Také byly přidány opět nějaké další útoky; ovšem HMka jsou klasicky inspirovaná z předchozích her. Jinak na 3DS jsou pomalé nejen animace, ale hlavně ukládání pozice, která někdy trvá déle než na co jsem u poké her zvyklý.

Zbyla tedy především hratelná, košatá kostra hry, která dokáže nabídnout rozporuplný svět s pátou generací, tedy pokud ji vnímáte podobně jako já. Po poražení elitní čtyřky se otevře průchod do závěrečné oblasti s dalšími městečky (včetně zmiňovaných White Forest / Black City v Black) nebo do tajemné lokace Giant Chasm, kde čeká ten onen ultimátní legendární Pokémon, a zpřístupní se zbylí Pokémoni k zaplnění pokédexu (samozřejmě že mnohé budete muset přetáhnout odjinud). Pokud vás zajímají jednotlivé změny v Black a White, tak ty se týkají chycení příslušné legendy, opět zmiňované zpřístupnění Black City v Black a White Forest ve White, a omezený výskyt Pokémonů v přírodě dle verze hry. Zbytek změn jsou jen kosmetika v rámci některých měst a lokací, případně trenérů, to už ale těžko bude někoho zajímat (mimochodem, šampion na dračím stadionu, Drayden, je dost creepy postava. Fakt „díky“ tomu, kdo ho navrhoval). Takže na konec hodnotím o drobet hůře než předchozí generaci, ale v rámci doplnění vzdělání core poké her to není úplně odpadový průseřík.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pokémon Platinum, vrchol trojice s vedlejšími Pearl a Diamond, představil v pokémoní sérii skupinu core her, jejichž úroveň se dle mého názoru na dlouhou dobu ponořila do těžkého průměru až podprůměru. Nově uvedená čtvrtá generace příšerek se pro mě dohromady s pátou i šestou staly synonymem pro kvantitu, z níž se tvůrci již (snad) poučili a nebudou své chyby opakovat. Pojďme to ale trochu rozvést.

V první řadě je dobré zjistit, čím se tedy Platinum liší od svých generačních předchůdců – přičemž nejviditelnější změny jsou samozřejmě v možnosti chycení mnoha legendárních Pokémonů. Ústřední trio Dialga, Palkia a Giratina jdou v Platinum konečně chytit všechny (Diamond a Pearl jenom prvního či druhého jmenovaného dle verze hry, plus Giratinu). Trojice Azelf, Uxie, Mesprit jsou dostupní ve všech verzích, stejně jako Heatran nebo Cresselia. Regigigas, o němž se traduje, že k sobě přitáhl kontinenty, je také dostupný ve všech verzích, ale v Platinum má ještě drobný bonus. Normálně se dá aktivovat tím, že máte v partě předchozí Regi-trio z minulých her. Pokud jste ale Regigigase dostali formou eventu při uvedení 11. filmu, což je tedy velmi nepravděpodobné, naopak se s ním dá aktivovat a chytit původní Regi-trio. Dále pouze v Platinum se objeví ptačí Kanto trio Zapdos, Moltres, Articuno, kteří se náhodně přesouvají po mapě. Manaphy se dal jako podpásovka přesunout jen z Pokémon Ranger do všech těchto her a díky množícímu systému s Dittem dokáže zplodit Phione. Pak jsou tu Pokémoni, kteří se dali (a již nedají) tradičně získat jen prostřednictvím eventu – Darkrai, Shaymin, Arceus. Většinu zmíněných legendárních Pokémonů vám hra zpřístupní až po získání mezinárodního pokédexu, čehož dosáhnete jedině tak, že zkompletujete Sinnoh dex. Tady přichází drobná změna oproti všem předchozím generacím – Pokémony nemusíte všechny pochytat, stačí je potkat a vidět, což je jistě příjemná skutečnost. Ve hře jsou jenom tři Pokémoni, kteří nejsou ve vlastnictví trenérů a budete je muset najít jinak – Unown, Manaphy a Rotom. Po kompletaci Sinnoh dexu zajděte za profesorem a on vám zpřístupní ten mezinárodní.
Jinak všechny ostatní změny jsou spíše kosmetické a vlastně si jich nejspíš nevšimnete. Obvykle spočívají v tom, že některé předměty se dají najít na jiných místech než v Diamond a Pearl, anebo se týkají funkcí interní sítě, která je dnes již neaktivní. Některá místa ve hře prošla nepatrným remodelingem nebo redesignem – a exkluzivně v Platinum se objevila nová větší lokace Distortion World, zaujímající důležitou součást hlavního příběhu, nebo třeba vlastní vila (více níže). Také byly poupraveny levely Pokémonů u většiny trenérů, které potkáte. Z toho všeho vyplývá, že poslední hra z trojice je zase ta lepší a je výhodnější si zahrát ji namísto předchozích dvou.
Co se mi však již od začátku moc nelíbilo, je příliš pomalá rychlost postavy. Sice je o trošku rychlejší než v Diamond a Pearl, ale i tak je pomalejší než v minulých generacích – internet udává hodnotu 30 fps. Časem se na to dá zvyknout, ale hrou se prostě jen „vlečete.“ V souboji s Bulánky byste neměli šanci a ani neutekli.

Ale teď hezky od začátku. Začíná se na novém kontinentě Sinnoh v městečku Twinleaf v nejzapadlejším koutě jihozápadního cípu mapy. Hrajete buď za Lucase nebo Dawn. Když si vyberete jednoho, druhý jmenovaný se stane asistentem místního profesora Rowana a budete jej potkávat v průběhu hry. Mohu zmínit, že Dawn je regulérní ústřední postavou po boku Ashe a Brocka v seriálu, zatímco Lucas se mihne jako cameo v jediné epizodě jako zkušený trenér. Kromě těchto jmen je tu Barry, kámoš a rival v jednom – v seriálu se občas mihne také jako trenér a někdy i společník na cestách. Barry se postará o to, abyste příliš nezakrněli, ale to samo o sobě není zas tak velký problém. V Diamond a Pearl jste s ním šli hned v úvodu hry k místnímu jezeru s cílem chytit vzácného Pokémona, což se samozřejmě nepodaří; zato v Platinum jdete hned za profesorem Rowanem, jenž vám věnuje jednoho ze startérů Turtwig, Chimchar nebo Piplup, s nímž začnete svoji cestu za dobýváním místních stadionů a elitní čtyřky.

Hlavní zápletka je tu však o něco temnější než v předchozích hrách. Jelikož tu řádí jenom jeden tým Galactic (to znamená, že nemá konkurenci), rychle nabyde na síle. Vede ho Cyrus s pomocí svých čtyř vazalů nesoucí jména Mars, Jupiter, Saturn a Charon (hlavní vědecká kapacita). Jejich záměr není přetvořit zemi nebo planetu, ale přetvořit celý vesmír a časoprostor znovu a jinak, protože podle Cyruse je vesmír nekompletní kvůli emocím, které je potřeba usměrnit/odstranit. K tomu jim má dopomoci síla Pokémona Giratiny... Ta je ale natolik uvědomělá, že otevře průchod do vytvořené dimenze Distortion World, kam Cyruse láká, aby nedošlo k poškození světa. Elitní známá trenérka Cynthia (i ze seriálu) společně s poprvé uvedeným Lookerem se snaží team Galactic zastavit. Nakonec je ale veškerá práce na hráčovi, tedy na vás.

Pokédex přináší do série celkem 107 nových Pokémonů. Velká část z nich se však týká jen dalších evolucí dřívějších Pokémonů a abych byl upřímný, tak mi jejich design nepřijde zrovna dvakrát šťastný. Vlastně spíš naopak. Pak je tu ta skutečnost, že mnoho z nich se vyvine za úplně nesmyslných podmínek a další část se prostě jen strašně špatně shání. Některé případy slušně shrnul v komentáři Fingon. Celkem matoucí evoluci pak dostala třeba Roselia z třetí generace, protože jí sem doplnili první stupeň Budew (vyvine se s vysokou hodnotou štěstí během dne) a třetí stupeň Roserade (k evoluci je třeba Shiny stone). Jiný případ je zase kokonovitá Burmy, která se vyvine podle pohlaví do Wormadam nebo Mothima, ale aby toho nebylo málo, tak má tři barevné formy, které se na pohlaví nevážou. Pokémon Combee se zase vyvine ve Vespiquen jen pokud je samička. Pak je tu celá řada těch přidaných třetích evolucí, které je možno dostat třeba výměnou s konkrétním předmětem, vývinem na konkrétním místě nebo vývinem s naučeným konkrétním útokem. Na jednu stranu to vytváří výzvu, na druhou stranu vás to může znechutit. A v kombinaci s legendami, které se již nedají sehnat, vytváří hra nepříliš přátelské prostředí pro celou kompletaci, proto děkujeme za neoficiální cestu pomoci.

Celkově se hra pustila do již zajetých kolejí svých předchůdců a vlastně toho navrch moc nového neuvedla. Takže co by se ještě dalo zmínit jakožto plus ve hře? O kus výše jsem psal o Distortion World. Mohu zmínit existenci několika zajímavějších lokací jako třeba močáloidní Great Marsh nahrazující funkci Safari zone, zahrádkovou Garden Trophy (další stejná funkce) hned za noblesní Pokémon Mansion nebo je tu celá nová separátní pevnina pro end-game obsah nazvaná Battle Zone, rozdělená na tři části - bitevní oblast s Battle Frontier (bojujete ve formě challenge), resortní oblast s budovou Ribbon Syndicate (pro vstup musíte mít získaný určitý počet mašliček ze soutěží), a také survival oblast s tajnou chatou pro vyvolené šampiony, kde můžete každý den bojovat s těmi nejlepšími z nejlepších, které jste ve hře porazili už dříve a nyní se tu den co den náhodně obměňují. Taky se tu nachází Stark Mountain, kde můžete chytit legendu Heatrana. Celé území je propojené, je tu samozřejmě hodně různých Pokémonů na vyšších levelech a cesty tu vedou všelijak.
A pak je tu vlastní vila, kterou jsem zmiňoval někde dříve. Je to součást mechaniky, která se mi tu asi jako jediná líbí a která byla kupříkladu nahrazena v ORAS systémem skrýší. Dostanete tu vlastní vilku. Původně ji vlastnil Steven Stone, ale teď je vaše, pokud hrajete Platinum. Můžete si ji zkrášlovat nábytkem a budou vás tam navštěvovat různé známé postavy nebo rovnou vaše mamka. Vlastně je to docela uhozené, ale kdo by nechtěl vlastní vilu?

Změnou oproti minulým generacím her prošla HMka. Konečně zmizel Flash a místo něj je možné použít třeba Defog (což je vlastně stejný princip, jen místo tmy se odmlžuje mlha) a přibyl nový Rock Climb, který dozajista oceníte. K postupu ve hře je třeba použít šestici těchto útoků. Další jsou klasicky Cut, Surf, Strength, Rock Smash a Waterfall. Fly vám tradičně hodně usnadní cestování.

Co se mi naopak zase nelíbí, je systém sinnohského podzemí, o jehož užitečnosti mám velké pochyby a mám dojem, že se jen snaží uměle prodloužit herní dobu. Možná mělo smysl během funkční vzájemné internetové podpory s ostatními hráči, ale teď je to prostě jen prázdná skořápka, kam si zajdete nakopat nějaké drahé kameny nebo fosílie, pokud chcete. Taky si tam můžete zařídit skrýš, ale k čemu, když dostanete vilu? Vnitřní schéma podzemí je pak zoufale všude mřížkovatě stejné, nudné a s přihlédnutím k rychlosti pohybu postavy by bylo lepší si tam vykopat vlastní hrobeček.

Takže abych se dobral nějakého shrnutí – pokud chcete začít nějakou pokémoní hru, určitě bych nedoporučoval žádnou ze čtvrté generace. Její výhoda spočívá spíš v nostalgické možnosti spustit ji i na 3DS. Jinak toho nad rámec klasické pokémoní hry příliš nenabízí, výsledný dojem mám spíše průměrný, ale za průšvih bych ji zase nepovažoval. Pořád se dá projít bez větších obtíží a elitní čtyřka snad moc škody nenapáchá. Ale jinak je to boj.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.