Poslední komentáře

Shoot'em Up je žánr akčních her, který zažíval největší popularitu na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let. V Shoot'em Up ovládáte nějaké létající zařízení (nejčastěji letadlo nebo vesmírnou loď, ale jsou i hry, v nichž je to například pták (Agony), vosa (Apidya) nebo dokonce čarodějnice (Keio Flying Squadron)) a při pohybu zleva doprava nebo odzdola nahoru se snažíte zničit skoro vše, co se na obrazovce objeví. Jako správný fanda starších her jsem jich hrál opravdu požehnaně a skoro ve všech jsem velmi záhy skončil. Shoot'em Up totiž obvykle bývají velmi těžké. Většinou stačí pár zásahů a máte po legraci. Je proto potřeba jednak se naučit vzorce, podle nichž na vás nepřátelé útočí a ještě k tomu mít postřeh bojovníka ninja. Jedinou hrou z tohoto žánru, kterou jsem kdy dohrál, a to tak že opakovaně, je Tyrian. Já osobně ho považuji za krále tohoto žánru a pokud byste si měli v životě zahrát jen jediný kousek, měl by to být podle mě právě Tyrian.

Shoot'em Up byly vždy oblíbenější spíše na konzolích nebo osmi a šestnáctibitových počítačích (herní konzole, kde jich najdete opravdu mnoho, je Turbografx-16). Na těchto zařízeních existuje dostatek titulů z tohoto žánru a je mezi nimi i spoustu skvělých kousků. Zajímavé je, že na PC se tyto hry až tak velké obliby nikdy nedočkaly a pokud si dobře vzpomínám, měl jsem na harddisku pouze Raptora a Tyrian.

A proč považuji Tyrian za krále? Důvodů je hned několik. Hlavním důvodem je přístupnost. V Tyrianovi má vaše loď jednak opancéřování a pak také energetický štít, který se sám dobíjí, takže loď vydrží poměrně dost zásahů. Ve hře se samozřejmě objevují hůře zničitelní nepřátelé, kteří vás dokážou zničit tím, že do vás naletí, ale jelikož jich není zase tolik, brzy se naučíte, kteří to jsou a budete se jim raději uhýbat. Příběh je rozdělen na čtyři kapitoly o několika úrovních. Délka úrovní se obvykle pohybuje mezi dvěma až třemi minutami a po každé úrovni je možné si hru v menu uložit. Pokud je tedy vaše loď zničena, nikdy neopakujete příliš dlouhou část.

Dalším kladem je určitě délka hry. Tyrian je mnohem delší, než hry z tohoto žánru obvykle bývají. Narazíte zde na levely, které se odehrávají čistě ve vesmíru, ale velké množství jich je i nad povrchem některé z planet. Zalétáte si tak nad zalesněnou, písčitou, zasněženou i lávovou krajinou. V asi dvou levelech letíte dokonce potmě, kdy je osvětlen jen kužel před vaší raketou. Ve hře se v několika případech cesta před novou úrovní rozděluje a vy si tak můžete zvolit, kterou z nich se na další planetu dostanete. Rovněž je možné v některých úrovních nalézt zlatou kouli, po jejímž sebrání se odemkne bonusový level. Ten bývá o něco náročnější, ale zato je v něm možné obvykle nastřádat o něco více bodů (peněz).

Skvělou věcí na Tyrianovi je to, že pokud hrajete příběhový mód, všechno vybavení si za získané body kupujete. Jednak je to samotná loď, jejichž hlavní vlastností je opancéřování. Pak je to štít, čelní zbraň, zadní zbraň a levý a pravý kanón. Možná nejdůležitější ze všeho je pak generátor, protože je sice hezké koupit si brutální děla, ale když vám jejich provoz neutáhne generátor, následkem čehož se nestíhá dobíjet štít, tak je po vás. Čelní a zadní zbraň mají celkem jedenáct stupňů vylepšení. Každý další stupeň bývá o něco ničivější, ale také je jeho nákup dost drahý. Příjemné proto bývá, že v některých úrovních lze po zničení nepřítele sebrat kontejner, který danou zbraň o jeden stupeň vylepší, což může v pozdější fázi hry ušetřit klidně 60 tisíc bodů. Zbraní, kterých si lze koupit, je velmi mnoho, ale obchod vám pokaždé nabídne jen čtyři z nich, proto pokud se objeví váš oblíbený kousek, raději neváhejte a ihned ho kupte.

Jednotlivé úrovně i nepřátelé jsou v rámci žánru poměrně různorodé a nápadité. Nepřátelé na vás obvykle útočí v nějakých formacích a vzorcích, které když se naučíte znát, můžete se na ně celkem rychle připravit. O něco slabší mi přišli souboje s bossy, kteří jsou podle mě docela o ničem a obvykle je (až na pár výjimek) po pár vteřinách po boji. To vše je možné díky výbornému ovládání. Tyrian je totiž možný hrát jednak na klávesnici, ale hlavně čistě myší. Tou se vaše loď ovládá velmi plynule a po troše cviku i neskutečně přirozeně. Veškerou střelbu z čelní a zadní zbraně obstarává levé tlačítko, zatímco pravým se ovládají boční zbraně, kterých může být (záleží jaký typ jste zvolili) omezené množství.

Tyrian má pochopitelně i příběh a není ho zrovna málo. Část se dozvíte mezi jednotlivými kapitolami a zbytek si můžete přečíst z datových krychlí, které občas vypadnou z některého z nepřátel. Jenže toho textu je zkrátka příliš mnoho a navíc je to nejklasičtější sci-fi klišé, jaké si lze představit. Takže nejspíš záhy dospějete do fáze, kdy ho budete automaticky přeskakovat. Na druhou stranu, kdo kdy hrál Shoot'em Up kvůli příběhu, že?

Grafika je podle mě excelentní. Vše je plynulé a plné detailů. Je pravda, že hlavně v pozdějších levelech je na tom Tyrian poněkud hůře s přehledností. To je způsobeno jednak velkým množstvím nepřátel, ale hlavně tím, jaký masakr obvykle způsobuje vaše loď, když pálí ze všech kanónů. Co se týče pestrosti nepřátel, jsou to obvykle nějaké vesmírné lodě, ale ve čtvrté kapitole jsou mezi nimi dokonce oči, uši a ústa a jedním z bossů je obří mozek. Překvapí také bonusová úroveň, v níž se sbírají půllitry piva. Soundtrack je rovněž na velmi dobré úrovni a hudba ve hře reaguje na to, když se let vaší lodě zrychlí nebo když se objeví boss.

Tyrian je i po letech skvělá hra a myslím si, že má co nabídnout i dnešním hráčům. Když už ničím jiným, tak třeba tím, že si něco podobného mezi současnými tituly hned tak nezahrají.

Wacky Wheels je hra, která zcela očividně čerpala inspiraci u Super Mario Kart. Jenže ruku na srdce. Kdo z nás PC hráčů v polovině devadesátých let znal tyto závody určené výhradně pro konzolí Super Nintendo Entertainment System? Pro nás byly Wacky Wheels zkrátka a jednoduše skvělé motokáry se zvířátky.

Wacky Wheels nabízí dva herní režimy. Jednak jsou to klasické závody proti sedmi oponentům a pak tu máme režim Wacky Duck Shoot, v němž je hráčovým úkolem jezdit po speciálních arénách a střílet obří kachny na kolečkách. V závodním režimu si hráč nejprve vybere jedno z osmi zvířat, za něž bude závodit. K dispozici je mýval, panda, pelikán, slon, tygr, žralok, los a velbloud. Výběr je čistě záležitostí osobních preferencí, protože jednotlivá zvířátka nemají žádné statistiky a liší se od sebe pouze vzhledem. Poté je potřeba zvolit si, jakého poháru se chcete zúčastnit. Na výběr je celkem šest pohárů (bronzový, stříbrný a zlatý a bonusová varianta každého poháru), kde každý se skládá z celkem pěti závodů. Ve Wacky Wheels je tedy k dispozici celkem 30 tratí, což je na dobu vzniku velmi slušné množství. Před začátkem poháru je třeba vybrat si ještě jednu ze tří obtížností, na kolik kol se bude závodit a zda se pojede v pomalejších nebo rychlejších motokárách. A můžeme vyrazit na trať.

Závody samotné jsou ta nejčistší arkáda, jakou si lze představit. To je umocněno tím, že vaše zvířátko na trati může "přejíždět" ježky, které pak lze střílet po soupeřích. Za každého přejetého ježka se v závodníkově zásobě objeví čtyři bodlináči, které může použít jako projektily na oponenty. Dále je možné sebrat olej, bombu, trojitou ohnivou střelu a červené koule, které po vypuštění létají zleva doprava a komplikují průjezd. Pokud má hráč sebranou některou z těchto zbraní, nemůže vzít další, dokud tu, kterou má momentálně u sebe, nepoužije. Velkým rozdílem oproti Super Mario Kart je pak to, že jak ježky, tak veškeré další předměty můžou používat pouze hráči a nikdy počítačem ovládaní soupeři. Ve Wacky Wheels také není potřebné a vlastně ani možné projíždět zatáčky smykem. Cílem každého závodu je dojet mezi prvními třemi, za což je možné získat 12 bodů za první místo, 9 za druhé a 6 za třetí. Na konci každého šampionátu se pak celkové skóre zapíše do tabulky. Žádné další poháry se ale po vítězství neodemknou, všechny jsou k dispozici hned od začátku.

V režimu Wacky Duck Shoot je k dispozici dvanáct arén, v nichž se hraje za jediného závodníka, jehož úkolem je sbírat ježky a během dvou minut postřílet co nejvíce obřích kachen, které po aréně jezdí. Výsledné skóre se opět zapíše do tabulky. Upřímně se přiznám, že tento režim moc nahraný nemám, protože mě nikdy nebavil.

Mnohem více zábavy nabízí Wacky Wheels při hraní ve dvou hráčích u jednoho počítače. Obrazovka se rozdělí na dvě části a začne nefalšovaný souboj o každého ježka a vypouštění bomb a oleje bezprostředně před kola svého kamaráda. Snadné a hlavně zábavné hraní ve dvou byl asi největší důvod, proč se hra Wacky Wheels udržela na našich harddiscích po mnoho let.

Na závěr bych si nechal technické zpracování. Grafika jednotlivých závodníků a tratí je velice hezká a plná příjemných drobných detailů. Ježci, které je možné sebrat, nestojí jen tak na trati, ale vykonávají různé činnosti. Jeden odpaluje golfový míček, další rube krumpáčem, nabíjí brokovnici, postává v podezřelém kabátu, zvedá činku, válí se na lehátku nebo dokonce sedí na záchodě. Na tratích jsou různé olejové skvrny, na kterých se závodník otočí o 180 stupňů nebo různé překážky, do kterých je možné narazit. Hráčovo zvířátko je po nárazu následně vymrštěno do monitoru, který vlivem nárazu popraská. Velice roztomile také vypadá točící se periskop, který se vysune pokaždé, když závodník zajede do hluboké vody nebo lávy. Horší už je to s grafikou pozadí, která působí vyloženě odfláknutým dojmem, ale toho si ve víru závodění stejně moc nevšimnete.

Wacky Wheels patřilo společně se Stuns, Death Rally a Micro Machines k nejoblíbenějším a nejhranějším závodům mého mládí a myslím si, že u žádné další závodní hry jsem si neužil tolik zábavy, jako u těchto her.

Face off! byl pro mnohé hráče, kteří zažili počátkem devadesátých let první éru hraní na PC, vůbec prvním hokejem. To platilo až do příchodu NHL Hockey, které jej jednoznačně převálcovalo. Ale přesto si někteří hráči nechali tuto hru na svém pevném disku i poté, protože i když kvalit NHLka nedosahovala, rozhodně se nejednalo o špatný hokej.

Face off! nabízelo hned v úvodním menu několik zajímavých možností, které série od EA nenabídla ještě mnoho let a některé možnosti nenabídla na PC nikdy. Krom obligátní volby, jak dlouho bude trvat jedná třetina, jste si mohli ještě zvolit v kolika hráčích se bude hrát (jeden na jednoho, tři na tři nebo pět na pět), dále jste si vybrali kolik toho bude rozhodčí pískat (všechno, pouze fauly nebo nic kromě gólů), jaká bude rychlost hry a obtížnost, zda chcete používat shot-cam a bitky a pokud jste hráli ve dvou hráčích, zda budete hrát proti sobě nebo společně za jeden tým.

Hra nabízela možnost hrát pouze jeden zápas nebo celou sezónu. Nebylo tedy možné zahrát si pouze play off. Ještě před začátkem zápasu bylo možné upravit jednotlivé formace a dokonce i celé strategie. Co ovšem bylo nejdůležitější, ve Face off se dala kompletně přepsat všechna jména - hráčů i klubů. A samozřejmě toho spousta pařanů využila. I u nás doma tak GHL, jak se soutěž v této hře nazývala, byla upravena na českou extraligu, kterou doplnilo několik nejlepších týmů z nižší soutěže. Zkoušeli jsme s kamarády upravit soupisky i na aktuální ročník NHL nebo reprezentační výběry. Ale něco do sebe měly i soupisky původní. Minulý měsíc jsem byl s kamarádem z mládí na pivu a nějak došla řeč i na Face off! a on hned z fleku vypálil trojici jmen Bojer, Maher, Carpenter, což byly tuším centři Los Angeles, jednoho z nejsilnějších týmů v celé hře.

A jak si vedl Face off! v porovnání s prvním NHL. Upřímně řečeno poměrně špatně. Hlavní nevýhodou bylo grafické zpracování celé hry. Rozdíl byl už v samotném pohledu, kdy na Face off! jste se dívali ze strany, zatímco NHL hned od prvního dílu dalo přednost vrchnímu pohledu. Jak si všichni, kdo Face off! hráli, jistě pamatují, vždy se střetl zelený tým proti červenému, což oproti NHL s reálnými dresy i jmény bylo obrovským nedostatkem. Navíc to, jestli budete zelení nebo červení jste si ani nemohli vybrat sami, určila to za vás hra. Za mě ovšem větší nevýhodou bylo to, že Face off! ztrácelo na NHL hlavně v dynamice. Ve Face off! se hráči i na nejvyšší rychlost pohybovali pomaleji než v NHL a ani nebylo možné dosáhnout gólu po nějaké rychlé kombinaci. Hokejisti ve Face off! totiž uměli střílet pouze trojím způsobem. Buď přes shot-cam, nebo golfákem a nebo dloubnutím. Pokaždé se ovšem před vystřelením puku alespoň na krátký čas zastavili na místě.

V čem si ovšem vedlo Face off! lépe, to byla přítomnost právě shot-cam a bitek. Shot-cam fungovala tak, že pokud jste byli v útočné třetině a rozhodli se vystřelit, přepnula se kamera do jednoho ze tří pohledů (přímý úhel, střela zleva nebo zprava) a vy jste se dívali na branku s brankářem z pohledu vašeho střelce. V tu chvíli jste si mohli přesně určit, do které části branky kotouč pošlete. Slabinou shot-cam bylo to, že hra nijak nereagovala na to, zda mezi vámi a brankářem stojí ještě nějací hráči nebo z jaké vzdálenosti váš hráč vystřelil. Rovněž při bitkách se hra přepnula do samotné obrazovky, v níž jste viděli pouze oba aktéry pěstního souboje. V bitce jste si mohli v podstatě zvolit pouze krytí, úder na břicho nebo úder na hlavu. Občas se ale podařilo natáhnout paži a stáhnout soupeřovu hlavu do kravaty. Pokud zasadil jeden z hráčů tomu druhému dostatek úderů, svalil se poražený na led a pak záleželo pouze na vítězi, zda se rozhodne na poraženého skočit a dát mu několik úderů ještě na zemi. Zajímavostí je, že pokud bitka skončila tím, že jeden z hokejistů ležel, došlo k vyloučení poraženého hráče. To na druhou stranu dávalo motivaci snažit se v pěstní potyčce zvítězit.

Dalším rozdílem mezi Face off! a NHL je to, že zatímco v NHL vás hra vždy automaticky přepnula na hráče s pukem, ve Face off! jste si svého hráče zvolili před každým vhazováním. Dalo by se říct, že se v podstatě jednalo o předchůdce módu Be a Pro z pozdějších ročníků NHL.

Jestli v něčem Face off! na svou dobu exceloval, pak to byla hra ve dvou hráčích. Jednak se hra snadno ovládala i dvou lidech u jedné klávesnice, kdy první hráč měl klávesy kolem písmene S a druhý hrál na numerické klávesnici. Kromě pohybových kláves se veškerá další akce ovládala jen jednou další klávesou. Pokud jste byli v držení puku, tak při ťuknutí a podržení směru jste puk přihráli a při podržení vystřelili. Pokud váš hokejista u kotouče nebyl, ťuknutím si řekl o přihrávku nebo zkusil soupeře obrat o puk, zatímco podržením zvedl ruce s hokejkou jako při krosčeku. Zvláště zábavné pak byly situace, kdy jeden z pařanů, který zrovna nebyl v držení puku, stiskl klávesu pro akci, a jeho krosčekující hráč projížděl po ledě jako tank a kosil všechno, co mu přišlo do cesty (včetně rozhodčího). Vždy nás pak bavilo, že ačkoliv šlo vždy o jasný krosček, někdy rozhodčí vylučoval za držení, jindy za podražení a podobně. Zvláštností ohledně přihrávky pak bylo to, že pokud jste měli vypnuté offsidy, vaši spoluhráči se dostali k puku ve vašem obranném pásmu, zatímco vy jste se se svým hráčem motali někde v soupeřově třetině, tak pokud jste si zaklepali o přihrávku a spoluhráči vás vyslyšeli, mohli jste změnit místo, kde se vámi ovládaný hokejista nacházel a přihrávka v průběhu cesty změnila směr tak, aby vašeho hráče našla.

Nakonec bych se chtěl zmínit o obtížnosti. Ta záležela vysloveně na tom, jak jste se rozhodli hrát. Pokud jste hráli třeba jeden na jednoho nebo tři na tři, měli vypnuté pískání, normální rychlost a střední obtížnost, jednalo se o celkem relaxační hokej. Pokud jste se ale rozhodli hrát pět na pět s plným pískáním, maximální rychlostí a nejvyšší obtížností, byla hra o dost těžší než první NHL. Ve Face off! totiž nebyla zaručená finta, jak dávat jeden gól za druhým. Nejsnazší asi bylo najet si těsně před brankáře a pokusit se puk dloubnout na branku. Jenže při zmíněné konfiguraci na to bylo poměrně málo času a byla solidní šance, že vám protivník na zakončení nenechá dostatek prostoru. Co se týče shot-cam, tak v něm byli někteří brankáři při nejvyšší obtížnosti prakticky neprůstřelní.

Face off! zestárnul, a to tak že hodně. Ve své době se ale jednalo o solidní hokej a díky skvělému multiplayeru stálo za to si ho občas zapnout i po příchodu prvního NHL.