Poslední komentáře
The Blues Brothers
Duke Nukem Forever
Hrávali jsme ji s mým bratrem na Play stationu.
Střílečka je to moc dobrá a animace je moc pěkná.
Pro: Animace,příběh,akce
Proti: Stará,pomalejší
Days Gone
V prvé řadě jsem se musel nejprve prokousat trošku pomalejším začátkem, kde jsem moc nepobíral příběh. Po takových dvou hodinách jsem se pomalu začínal chytat a také si zvykat na otevřený svět. I tak jsem ze začátku byl neustále ve strachu, že mě někdo nečekaně přepadne, nebo že mi dojde benzín a já budu muset procházet pustinou pěšky a hledat kanystry. Moje první setkání s hordou provázelo zvolání ve stylu "a do háje" a následoval úprk.
Po další dávce hodin jsem si pak zvykl na všechny důležité mechanismy hry, především na to, že od nechtěných náhodných setkání se zombíky není problém snadno ujet a že kanystr s benzínem je skoro vždy někde po ruce. Po čase mě i mrzelo, že jsem hru nehrál rovnou na survivora bez možnosti rychlých přesunů. A co se hord týče, stačí se trošku vybavit a v kombinaci s částečným útěkem a doplňováním nábojů z motorky každá horda dřív nebo později padne.
Stejně tak jsem se po pár hodinách zažral do příběhu, který mě až na pár drobností bavil až do konce. Avšak to finále mě trochu zklamalo. Souboj se Skizzem byl až moc jednoduchý, scéna s plukovníkem pak působila divně, když se Deacon až snadno vzdal poté, co mu zlikvidoval půlku tábora. Celý závěr pak byl až moc velký happy end. Také jsem ještě čekal souboj s Nerem a lepší vysvětlení O'Brianova chování, s čímž se evidentně počítalo až do pokračování, se kterým to zatím vypadá bledě.
Ruku v ruce s příběhem jdou tradičně dialogy, které nejsou nijak přehnaně ukecané, přitom jsem se obvykle dozvěděl vše, co jsem potřeboval. Korunu tomu pak nasazuje hláškující Deacon. Naopak celkem otravné bylo poslouchání rádia Free Oregon a občas působil divně rozhovor přes vysílačku s někým, kdo stojí opodál nebo když se Deacon omlouvá Boozerovi, že ho budí, když s ním doslova před minutou mluvil.
Příběhové mise mě obvykle bavily. Občas teda působilo divně, že mise spočívala pouze ve zhlédnutí cut scény. Nejnudnější pak byly stealth mise, které mi moc nešly a kvůli stálému opakování jsem musel poslouchat některé dialogy pořád dokola. Horší to bylo ale s vedlejšími misemi, kterých je dost, ale jen několika typů, po čase tak celkem nudí. AI nepřátel taky není zrovna hitparádou, od freakerů se toho moc čekat nemůže, ale nájezdníci či vojáci se občas chovali fakt nelogicky.
Ke grafické stránce hry nemám moc so vytknout, hra vypadá skvěle. Občas jsem ale narazil na nějaké bugy a logické chyby. Například se mi stalo, že jsem byl v rámci hlavní příběhové linky zajat Rippery v jejich základně. Hru jsem přerušil, pokračoval od tohoto místa další den a ona se v mučící místnosti objevila moje motorka. Taky jsem narazil na jednu základnu anarchistů v jeskyni, kde zrovna hibernovala jedna horda. To prostě nedává smysl.
Po dohrání hry jsem se věnoval i výzvám. Souboje s hordami nebo nájezdníky byly opravdu náročné, asi nejtěžší bylo pro mě získat zlatou medaili v Ambush the camp. Dost mě ale bavily závodní mise a jedna taxikářská.
Ačkoliv jsem při hraní narazil na dost věcí, co se mi nelíbí nebo co nejsou dotaženy k mé spokojenosti, hraní mě hodně bavilo. Na začátku jsem byl celkem zmatený, ale po chvíli mě chytil příběh, stejně tak celá postapo atmosféra. Po dohrání mi tak nezbývá než doufat, že se třeba někdy v budoucnu dočkáme pokračování ve stejném duchu.
Realms of the Haunting
Realms of the Haunting nabízí velkolepé, podmanivé, napínavé, mysteriózní, atmosférické a příjemně děsivé dobrodružství uvnitř rozlehlého panství, z kterého vedou portály do neznámých sfér. Průzkum - detailně propracovaných, interakcí nabitých a tajuplných lokací - spojený s řešením zapeklitých hádanek je hlavní náplní celé hry. Adventurní část zabere většinu herní doby, protože přestřelky jsou jenom budliky kydliky rychlovky.
Příběhově jde o historicko/náboženskou/fantasy splácaninu, kde se střetávají síly dobra a zla. Templáři, biblické proroctví, mágové, vize apokalypsy, démoni, vyvolený spasitel, i Satan udělá baf. Zápletka je sympaticky pitomá, ale nikoliv úplně blbá, protože je dobře napsaná. Na komickém bizáru ji přidávají FMV se skutečnými (ne)herci. Úvodní a závěrečná scéna je delší než 8 minut, ale jinak jsou videjka krátká. Je jich víc než 100 a občasné dialogové volby vedou k různým koncům, přičemž v případě hodně špatně zvolené odpovědi může následovat okamžitá smrt.
Během odhalování znepokojujících okolností skonu svého otce si hlavní hrdina Adam Randall prožívá vlastní noční můru. Byl mu doručen balík podivného obsahu a ve snech se mu opakovaně zjevuje neznámá dívka a starý dům. Jakmile vstoupí dovnitř, zapadnou dveře a Adam musí najít cestu ven, která však vede hlouběji a hlouběji do jeho útrob. Po chvilce bloudění se k němu připojí záhadná Rebecca, dívka snů, resp. z jeho snů, která je ve hře fyzicky přítomna pouze ve FMV sekvencích, ale její hlas lze často slyšet jako nápovědu třeba během vzájemného pokecu nad předměty v inventáři.
Adventůření funguje dobře, ale ovládání akčních pasáží je nezvyklé a zpočátku proto trochu krkolomné. Základem interakce s prostředím je totiž plovoucí kurzor, kterým je možné šmejdit po celé obrazovce a hledat tajemství skrytá všude kolem. Barevná změna kurzoru signalizuje možnosti. Pokud po kliku na aktivní objekt Adam předmět rovnou nesebere, tak dost často komentuje jeho význam. Plovoucí kurzor také slouží k likvidaci nepřátel, protože se nezaměřují přesným pohledem, ale pouze se na ně kliká. ROTH tak rozhodně není zběsilá střílečka. Přestřelky jsou spíš pomalejší, s menším množstvím protivníků na scéně, na míle vzdálené tehdejším nářezům jako byl Quake/Duke. Uživatelské rozhraní, akce a procházka domem připomíná víc 3D dandžiny jako Stonekeep/Lands of Lore 2. Ostatně je tu i pár zatuchlých kobek a jeskyních bludišť.
Úkoly a hádanky jsou zpočátku jednoduché - najít klíč a dveře - postupně jsou však stále složitější a vychcanější. Ovšem řešení je vždy logické a navozuje pocit uspokojení z dobře odvedené práce. Kromě používání správných předmětů na správném místě je také nutné přijít na kloub problémům z různých oborů lidského vědění. Pro nepozorné hráče můžou být puzzly těžké, ale kdo se nechá vtáhnout do děje, pozorně poslouchá každé slovo a čte zápisky, tak zjistí, že jde vlastně o docela snadné pazlíky. Na netrpělivce bylo ale myšleno. Ve hře je možné libovolně přepínat normal/easy obtížnost, kde na easy není nutné ručně vybírat předměty z inventáře, protože po kliknutí na klíčové místo se předmět automaticky použije.
Dnes už adventury kromě akce přebírají prvky i z dalších žánrů, takže žánrové mixy nijak nepřekvapí. Akční adventura je zavedený pojem, ale většina z nich puzzly upozaďuje a hratelnost je spíš zaměřena na akční survival rpg explorační simulátor bubu nebo váu chůze. ROTH je tak stále jediná hra svého druhu, která dodnes nemá konkurenci.
Konečné rozlousknutí žánrové otázky je zcela prosté. Kdybych měl vyjmenovat všechny dobré střílečky z devadesátek, tak zmínit Realms of the Haunting by mě vůbec nenapadlo. Kdybych však měl říct jednu nejlepší adventuru, tak ze mě bez váhání vypadne právě REALMS OF THE HAUNTING.
Pár rad ohledně nastavení. Pro správný barevný kontrast/stíny nechat gamma v rozmezí 0-2. Pro zapnutí originálního 4:3 rozlišení nastavit v dosbox config položku fullresolution na desktop, v opačném případě bude obraz roztažen přes celou obrazovku. Ovládání se dá jednoduše změnit v dosboxu přes mapper, vzhledem k hratelnosti je ideální nastavit směrové klávesy pohybu vlevo/vpravo na otáčení pohledu a úkroky používat spíš jako doplněk během akčních pasáží.
Armored Warriors
Úrovní je pouze sedm, ale jsou o něco delší a rozdělené do několika oblastí. Větší důraz je kladen na příběh, před každou misí se dočkáte na žánr dlouhých rozhovorů vysvětlujících dění. Obtížnost roste postupně a hra obsahuje několik dost nepříjemných protivníků a bossů. Hráč má na výběr ze čtyř pilotů z nichž má každý vlastní VA. Ke standartnímu ovládání je navíc tlačítko na střelbu, ale u té je třeba si hlídat munici. Celkově jde o velmi dobrý beat 'em up a zajímavou mecha hru.
Hitman: Absolution
A jak že se to vlastně hrálo? No já byl nadšený. Jasně, prvně, čeho si člověk všimne, je větší linearity a hra by mohla mít více volnosti a nebýt tak přísná. Např. pokud si vezmete jiný převlek, tak je hra dost vysilující protože vás automaticky každý pozná a musíte využít instinktu, aby vás neodhalili. Zní to jednoduše, ale samozřejmě, že na vyšší obtížnost instinktu není nikdy dost. A tak nezbývá než improvizovat v postupu. Tohle bylo dost frustrující, co si budeme.
Ale i k těmto neduhám to bylo prostě fajn. Změny prostředí, dialogy mezi NPC postavami, cutscény, celková hratelnost, to vše bylo naprosto pohlcující. Měl jsem pocit, že opravdu musím se co nejlépe infiltrovat a použít co nejtiššího postupu. Ono prostřílet se taky nebylo úplně jednoduchý protože jsem rád, že je hra založena na stealth postupu a opravdu to tak je.
Jinak příběh mi připomínal spíše akční béčko, ale vůbec mne to nijak neobtěžovalo. Díky tomu se jelo fůrt dopředu a potkáte tak dost zajímavé záporáky. A v záporných postavách se vývojáři opravdu vyřádili. Tolik ujetých a divných postav jsem ve hře dlouho neviděl, ale o to víc to bylo zábavný.
Akorát jsem trochu nepochopil systém vyhodnocování a ten ani nějak ve mne nedokázal vzbudit touhu vše vysbírat. Ale věřím, že pro lidi co rádi sbíraj všechny možné ocenění atd tak se tady vyřádí.
Celkově mám opravdu dobrý pocit a tahle hra ve mne dokázala vzbudit nadšení a zvědavost na další díly a tak nezbývá než s agentem 47 procestovat svět a odstranit další cíle. Ale chápu, že tahle hra může vytvořit frustraci oproti jiným dílům, ale pro mne jako vstupenka do tohoto světa to fungovalo naprosto skvěle.
Pro: hratelnost, grafika, cutscény, celkový pocit ze hry, stealth přístup, záporné postavy, prostředí, délka hry, agent 47
Proti: systém převleků, instinkt, hra je dost nekompromisní občas, některé momenty se dají vyřešit zase naopak velice rychle, systém vyhodnocování
Ghost of Tsushima Director's Cut
Také soubojový systém GoT je oproti Prdelním Krédům výrazně sofistikovanější a dynamičtější a na nejvyšší obtížnost „lethal“ hráče ponouká k tomu rozjet strhující píseň meče, kde pro chyby není prostoru. Bohužel však zdejší souboják přistupuje ke svým quick-time akcím výrazně agresivněji v boss fight koncipovaných duelech, kde se plně odhaluje jeho chybovost; ta spočívá v nekonzistenci animací, kdy se sice můžete v oněch krátkých oknech nutných pro parýrování nakrásně trefit, ale vaše postava v návaznosti animací obou entit občas vůbec nezareaguje (odzkoušeno na controlleru i mechanické klávesnici), což může být problém i v klasických bojůvkách, ale najisto bývá průserem právě ve frustrujících duelech.
Přesto jsem dal celou hru na lethal... dokud jsem nedorazil na ostrov Iki z DLCčka a v aréně nečelil závěrečnému protivníkovi, jenž mi k těmto animačním glitchům ještě doslova házel písek do očí... Ani triky z netu, jak tohohle šmejda přeglitchovat, na lethal neplatily. A už jsem ve hrách zažil leccos a jen tak se kvůli nim vytočit nenechám, ale zdejší znásilňování a čekání na to, až ho ze mě vytáhnou, abych mohl zase těžce vydobýt jeden bodík, mě tak strašně rozčílilo, až mi posralo celý den a kdybych tehdy dostal do rukou „designéra“, co tamější bokenové „skákej, jak pískám“ souboje vymyslel, tak ho obložím pneumatikami, poliju benzínem a s očima jak tenisáky spustím Waka Waka Africa. Nakonec jsem snížil na tenhle jediný souboj obtížnost rovnou na nejnižší a hluboce se stydím, že jsem to neudělal dříve, než jsem byl rozm**anej jako Marsellus v Pulp Fiction.
Svět GoT hraje barvami jako Disneyland, ale dynamicky nežije a pořád se v něm opakují tytéž random eventy se spoutanými vesničany na cestě. Rozdělen je na řadu typů lokalit, jejichž objevení a dokončení fungují jakožto OCD sen, tj. collectibles. Musím ovšem přiznat, že mě většinou ta náplň vedlejších aktivit dost bavila a nepřišla mi tak marná jako u mnoha jiných her. Tu hlavní hrdina na chvíli ustrne, aby složil k danému místu haiku, tu musíte velmi rychle namačkat specifické kombo pro setnutí řady bambusových tyčí, jinde jen naleznete krásnou katanu. Obecně by se dalo říci, že zdejší nadstandard spatřuji právě v estetické kvalitě, protože GoT dokáže být nesmírně půvabná hra a třeba sestavovat a ladit barevně působivý set zbroje dle vlastního vkusu je jedna velká radost.
Příběhová témata, zakotvená v dobyvačné válce a mongolské okupaci, mají velmi aktuální rozměr a až překvapivě bez příkras zobrazují řady lidských tragédií, ukrutnost a hyenismus. Scénář dovede zahrát solidní tóny, škodí mu však neustálé gejmí natahování i těch triviálnějších a průhledných zápletek. Což mě přivádí k tomu, že pokud nejdete jen po hlavní linii, hra má šíři solidního rpgčka, postrádá však hlubší mechaniky, příhodné pro takový open world, a o to více otravné dovede to natahování všeho být. Přitom i ten souboják byl zábavnější na začátku, když hráč ještě neovládá žádné nadpřirozené techniky, s nimiž se již z nepřátel bohužel stává spíše cannon fodder.
Samotné završení základní hry mne každopádně vůbec nezklamalo a dokonce i ke hráčově volbě dojde. Opět nechápu, proč se ta hra tak svázala žánrem 3rd person akce a do té doby jen výjimečně házela jakousi iluzi volby ve výběru jedné ze dvou reakcí bez jakéhokoliv významu. Nemusíme si snad hrát na nějaké hardcore RPG-čko, aby si hráč dovedl užít dopad svých rozhodnutí uvnitř uzavřeného světa.
A na konec kdyby chtěl snad někdo mrknout na nějaké screeny z mého playthrough, neboť GoT:DC obsahuje fajnový foto režim, pak prosím zde.
The King of Dragons
Z Knights of the Round je zase převzat systém levelování postav. Zlepšují se nejen vlastnosti hrdinů, ale i jejich výbava - zbraně, štíty, brnění. Cesta za porážkou zlého rudého draka vede skrz šestnáct úrovní. To sice vypadá jako velké číslo, ale většina z nich je dost krátká. Z počátku jsem ani nevěřil, že už jsem u prvního bosse. Díky krátkosti většiny úrovní a relativní jednoduchosti běžných nepřátel je hlavní obtížnost právě na bossfightech. Především ten poslední je opravdu náročný. Každých několik úrovní je možné vyměnit postavu. Nehrané charaktery také získávají nové úrovně, ale pomaleji.
Hru jsem nejprve prošel za klerika a poté zkoušel střídat ostatní. Za univerzálního bych asi označil bojovníka. Ovládání je klasické dvoutlačítkové. Graficky hra vypadá velmi dobře, ozvučení je tak průměr. Celkově jde o dobrou hru, kterou si fanoušci fantasy určitě užijí a takového předchůdce Dungeons & Dragons beat 'em upů.
Deep Sky Derelicts
Hra má světlé momenty spočívající v zajímavých textech. Atmosféra však opadne po pár planetách a souboje přestanou být zábavné ještě o něco dříve. Hudba se omrzí (v podstatě se pořád dokola střídají tři motivy, a ty stejně za moc nestojí).
Když si vyberete špatnou partu jako já, tak je ke konci hra utrpení. Medic, scrapper a biomechanik toho prostě moc neudělají. Abych ale chtěl hru zkoušet znova, to mi za to bohužel nestojí.
Pro: Ze začátku zábavné, určité myšlenky jsou zajímavé
Proti: Pořád stejné, nezajímavá hudba
Eiyuden Chronicle: Hundred Heroes
Náš príbeh začína, keď sa mladý Nowa stáva najnovším členom bojovej hliadky. Ich úlohou je zabezpečiť mier v krajine a chrániť okolité mestečká a dediny pred rôznymi nebezpečenstvami. Navyše sa práve schyľuje k dohode medzi Spojeneckou Ligou (kam spadá aj náš hrdina) a silným Impériom, vďaka čomu budú všetci spoločne nažívať v mieri. Toto všetko má sprostredkovať spojenecká výprava do starých ruín, kde by sa mal ukrývať dávny poklad, ktorý sa nazýva “primárna šošovka” Ten ponúka ohromnú moc a v správnych rukách by mohol priniesť benefity všetkým. Ako to však už býva, o silu tohto nástroja má záujem niekto, kto túži moc tohto artefaktu zneužiť pre svoj vlastný prospech a stať sa vládcom celého sveta. Osud sveta tak ostane v rukách našich hrdinov, ktorí budú musieť bojovať za stratenú slobodu a dať dokopy silnú alianciu, ktorá by dokázala zlo poraziť.
Po príbehovej stránke tu pritom nie je veľa, čo by nejako extra vyčnievalo. Máme typického hrdinu, ktorý sa z obyčajného člena hliadky stane najsilnejším vodcom rebelov. Rovnako máme aj klasického zloducha, ktorého primárna motivácia je chamtivosť. Poznáme to z kníh, seriálov, filmov a rovnako aj hier. Je preto potrebné, aby to tvorcovia dokázali správne zaobaliť. V tomto smere stavili na niekoľko dobre zvolených nápadov, kde tým najväčším je obrovské množstvo vedľajších postáv.
Hra nesie podtitul Hundred Heroes, a v tomto smere rozhodne nepreháňa. Počas prechádzania jednotlivých lokalít budete mať možnosť do svojich radov naverbovať obrovské množstvo postáv, ktoré vám pomôžu na vašej ceste. Podstatou však nemusí byť len to, aby priložili svoj meč k dielu. Často môžu plniť úplne iné roly, no rovnako podstatné. Nakoľko budete musieť svoju novovybudovanú Alianciu odniekiaľ riadiť, je potrebné, aby bol zabezpečený chod dôležitých činností, vďaka ktorým budete prosperovať. Občania potrebujú jedlo, na stavanie sú potrebné nejaké suroviny, a netreba zabudnúť ani na zábavu. Toto všetko bude potrebné nejakým spôsobom zariadiť, pokiaľ sa len nechcete starať o všetko sám. Celkovo v hre môžete naverbovať do vašich radov až 120 postáv, pričom 71 z nich je bojaschopných. Ostáva už ich len v tomto veľkom svete nájsť, a presvedčiť pridať sa k vám.
Nejde však len o veľké množstvo postáv, ktoré tu budete môcť naverbovať. Najlepšie na tom všetkom je, že každá z týchto postáv má svoj vlastný charakter, všetci sú kvalitne nadabovaní a v prípade, že ich vezmete na svoju cestu, môžete sa dočkať veľkého množstva zaujímavých reakcií na jednotlivé situácie. Niektoré postavy z hry dokonca robia absolútne perfektnú komédiu. Napríklad tu máte dievča Mellore, ktorá pôsobí ako keby ju vystrihli z nejakého fantasy anime, milá liečiteľka Francesca, ktorá však má aj svoju drsnú stránku, teleportačného génia menom Carrie, ktorá zvláda všetko “absolútne perfektne”, malé dievčatko so svojim obrovským monštróznym kamarátom a mnoho ďalších. Už je len na vás, koho si vyberiete do tímu.
Skvelo spracovaný je aj bojový systém. Hoci by to mohlo spočiatku pôsobiť, že neponúka niečo, čo by sme nenašli v iných hrách, nie je to úplne pravda. Tentokrát totiž musíte hrdinov správne zvoliť aj v rámci svojich pozícií. Treba správne zvoliť trojicu vpredu a takisto aj trojicu vzadu. Zostavu si správne určíte na základe toho, akú má kto zbraň, či je určená na krátku alebo dlhú vzdialenosť a rovnako aj podľa magických schopností, ktoré im umožňujú čarovné runy. Obsadiť však môžete aj jednu extra pozíciu hrdinom, ktorý vám zabezpečí podporu pre váš tím. Z toho plynú rôzne výhody, ako napríklad viac peňazí, menej nepriateľov počas cesty, kvalitnejšie zbrane, alebo aj lepšiu koordináciu. Na záver tu máte ešte aj tri extra pozície, kam môžete uložiť hrdinov, ktorí sú kľúčoví pre splnenie misie, ale nechcete ich využiť na boj. Budete mať tak splnené podmienky nutnej prítomnosti počas akcie, čo považujem za veľmi užitočnú možnosť.
Čo sa nepriateľov týka, tak tvorcovia priniesli skutočne veľké množstvo rozmanitých protivníkov, s rôznymi druhmi útokov. Z času na čas môže prísť pocit, že niektorí protivníci sú len upravené verzie oponentov, proti ktorým ste už bojovali, no minimálne vždy ide prinajmenšom o silnejší druh, alebo iný variant. Protivníkov môžete mať zväčša od jedného až po šiestich, každý používa rôzne metódy útoku, a takisto môžu byť rozličné útoky účinné proti iným vašim spoločníkom a naopak. No okrem toho tu samozrejme je aj veľké množstvo boss súbojov, kde sa budete musieť postaviť skutočne nebezpečným protivníkom. Tie fungujú väčšinou rovnako, no v niektorých prípadoch máte možnosť zaútočiť aj trochu netradičným spôsobom, keď vám hra ponúkne takzvaný “trik”, ktorým môžete súboj výraznejšie otočiť vo váš prospech. Nie všetci bossovia musia byť ale nevyhnutne mocné fantastické tvory ako napríklad trojhlavý snežný pes Fenrir. Niekedy bude bossom aj silný ľudský protivník, ktorého by ste určite nemali podceňovať.
Súboje však v tomto smere nekončia, nakoľko sú v hre ešte aj priame vojenské bitvy, kde musíte strategicky rozmestniť vaše vojsko, a duely. Čo sa vojenských bitiev týka, ide skutočne o veľmi príjemné osvieženie celého titulu. Je potrebné, aby ste si dobre zvážili vaše kroky, zhodnotili či je lepšie ostať na mieste, presúnúť vojsko k inému generálovi, alebo priamo zaútočiť. Z toho, čo som mal možnosť vidieť viem celkom pochopiť fanúšikov strategických titulov, ktorí vedú vojny proti svojim nepriateľom. Je potrebné správne taktizovať, pracovať s vojskom, ktoré máte k dispozícii a snažiť sa využiť všetky výhody, ktoré máte k dispozícii. Ako generáli máte možnosť vylepšiť vašim vojakom morálku a koncentráciu prostredníctvom správne zvolených motivačných príhovorov, alebo dokonca aj pomocou mágie z diaľky zaútočiť na vašich nepriateľov. Treba si však dobre zvážiť kedy tieto možnosti použiť, nakoľko často ich máte k dispozícii len raz.
Duely naopak vnímam ako veľmi nedomyslený nápad, ktorý určite nefunguje tak, ako by som si to predstavoval. Bolo by určite zaujímavejšie vedieť priamo ovládať vašu postavu a priniesť nejaký duelový súboj na spôsob Mortal Kombat, kde budete musieť použiť vaše zbrane a vedieť správne útočiť a brániť sa. Miesto toho tvorcovia vymysleli systém, ktorý funguje na princípe hry “Kameň, papier nožnice”. Musíte správne počúvať nepriateľov, a na základe ich slov sa rozhodnúť, či budete útočiť, alebo sa brániť. Následne, keď získate dostatok bodov, môžete nepriateľa zlomiť a súboj sa posunie do druhej fázy. Často stačí jedna chyba, a celý tento duel môžete absolvovať odznova. V tomto smere sa dalo určite vymyslieť niečo zaujímavejšie. Inštrukcie k týmto súbojom sú navyše podané spôsobom, kedy som absolútne nerozumel, čo mám vlastne robiť. Musel som si teda poradiť inak.
V hre však okrem toho musíte budovať aj vaše vlastné sídlo, kde dávate dohromady už spomínanú Alianciu. Je potrebné získavať zdroje, ktoré následne môžete využívať, aby ste mohli vaše sídlo ďalej zveľaďovať. Postavili nové budovy a do ich čela postavili niekoho, kto sa danej profesii bude najlepšie rozumieť. Či už ide o ťažbu dreva, minerálov, farmárčenie, rybolov, ubytovanie, kuchyňu a veľké množstvo ďalších vecí. Ku koncu hry sa mi už podarilo odblokovať skoro všetko, pričom za najzaujímavejšie v tomto smere považujem, že stavby vám niekedy sprístupnia aj niekoľko zaujímavých minihier, ktoré sú v tomto svete skutočne veľmi príjemným spestrením hracieho času.
Prvá vec, ktorú som tak absolvoval boli kuchárske duely, kde budete musieť variť proti inému kuchárovi, ktorý chce zrušiť vášho šéfkuchára. Porota sa určí z hrdinov, ktorých ste dostali do vašich radov a následne si zvolíte správny predkrm, hlavné jedno a dezert. Komu dá porota viac bodov, vyhráva. Celkom zaujímavá verzia vojny kuchárov, ktorá je však hrateľnosťou postavená len na stláčaní jedného tlačidla. V tomto ohľade je to celkom nuda, no zase minimálne musíte vždy vybrať recepty, o ktorých ste presvedčení, že budú porote chutiť. A skutočnosť, že ste ich kuchár neznamená, že automaticky dajú výhru vždy vám. Určite by to bolo ale zaujímavejšie, keby ste počas varenia mali na starosti nejaké reálne činnosti a nestálo to len na stláčaní jedného tlačidla. Mohli by ste tak viac snažiť, aby ste vaše recepty urobili čo najlepšie. Určite tu je priestor na niečo lepšie.
Druhá minihra, ktorú som tu objavil je súboj točiacich sa vĺčikov. Tú som si osobne nejako výraznejšie neužil, nakoľko sa mi nedarilo v tomto smere veľmi vyhrávať. Opäť to môžem zvaliť na skutočnosť, že nerozumiem úplne princípom, ako sa to vlastne má hrať a prišlo mi to viac o šťastí a silných vĺčikoch, než reálnych schopnostiach. Je pravda, že tu treba správne načasovať niektoré útoky, no aj keď som mal miestami pocit, že začínam to celkom mať v ruke, hranie tejto minihry často v mojich rukách celkom škrípalo. Nevylučujem však, že si to na rozdiel odo mňa užijete oveľa viac.
Zato ďalšiu minihru som si však už užil náramne a považujem za absolútny highlight toho, čo Eiyuden Chronicle: Hundred Heroes ponúka. Konkrétne ide o kartovú hru, v ktorej je potrebné dať dokopy čo najlepší balíček špeciálnych kariet. Tie zobrazujú vašich hrdinov a určujú špeciálne schopnosti. Hrá sa na troch poliach, pričom každý si do jednotlivých polí určí tri karty. Vyhráva ten, komu sa podarí získať viac bodov, no rovnako rozhoduje aj skutočnosť, či sa vám podarí získať počas súboja viac koruniek. Každé pole má totiž iné množstvo víťazných bodov. Táto hra je dobre vymyslená, ponúka dostatok elementov v rámci šťastia a taktiky a bolo zaujímavé vyzývať tých najsilnejších súperov a následne vyjsť ako víťaz. V tomto som bol naopak veľmi silný.
A pokiaľ sa vám to všetko stále zdá málo, tak vo vašom panstve budete mať aj knižnicu, kde môžete študovať materiály ohľadom vašich protivníkov a spôsoby, ako ich poraziť, rybárske miesta, kde môžete pokojne loviť, veštiareň, kde môžete získať informácie ešte o neobjavených spoločníkoch, pretekársku minihru, ktorú sa mi, bohužiaľ, nepodarilo odblokovať, nakoľko som nenaverboval danú postavu do svojich radov a dokonca aj vlastné divadlo. Tu máte možnosť hrať rôzne divadelné hry, ktoré môžete na vašich cestách objaviť v niektorých obchodoch. Avšak, má to jeden háčik. Nikdy neviete, kedy sa tieto hry v danom obchode objavia, a v prípade, že ju nekúpite hneď ako ju uvidíte, je veľká šanca, že už ju nemusíte nikdy objaviť znovu. Ja som takto prišiel o scenár k Popoluške, a doteraz ma to mrzí. Na druhej strane som však mohol aspoň zostaviť ideálny kásting do Červenej Čiapočky.
Toľko teda k všetkému pozitívnemu, čo hra ponúka (okrem spomínaných duelov) a je čas, aby som spomenul aj veci, ktoré mi osobne nezapasovali najlepšie. Prvým problémom, ktorý som si všimol hneď na začiatku je kamera. Nemôžete ňou otáčať tak, ako by ste chceli, no musíte využívať také uhly, aké si hra sama zvolí. Napriek tomu, že vo väčšine prípadov to funguje celkom dobre, sú situácie, kedy sa dostanete do slepých uličiek, alebo si nebudete môcť jednotlivé oblasti vychutnať tak, ako by ste mohli chcieť. Jediné miesto, kde môžete kameru otáčať sú oblasti v exteriéri, no tam si nijako výraznejšie oblasti obzerať ani nechcete. Takže doprial by som kamere v tomto smere viac voľnosti.
Druhou vecou je ovládanie pre PC, ak nevlastníte gamepad. Hra vôbec nevyužíva možnosť myši a všetky akcie sú poskladané len na vašej klávesnici. Chvíľu som sa s tým snažil bojovať, no nenašiel som spôsob, kedy by mi tento systém vyhovoval. Tak som sa rozhodol prejsť na ovládač, s ktorým to išlo oveľa prirodzenejšie a jednoduchšie. Tam výhrady nemám. No nevyužitie myši považujem zakaždým za obrovskú chybu a rovnako je to aj v tomto prípade. Nie je skutočne žiadny dôvod, prečo myš absentuje.
No a na záver tu máme ústrednú príbehovú líniu. Vedľajšie postavy veľmi pomáhajú k tomu, aby celý príbeh získal svoj náboj a hra bola oveľa zaujímavejšia, no čo sa týka hlavných postáv, tam je to trochu sklamanie. Aby som bol fér, Nowa je relatívne solídne spracovaný hlavný hrdina, ktorý má aj celkom zaujímavú minulosť, priateľstvo medzi ním a Seignom je tu veľmi dobre vykreslené a celkom rozumiem aj tomu, prečo sa stal hlavným hrdinom. Ako šľachtičná Lady Perielle povedala, je úprimný a ide mu skutočne o dobro ľudí a nie o svoj vlastný prospech. Čo ho robí ideálnym hrdinom. Čo sa však týka zloducha, tam je najväčší kameň úrazu celého príbehu. Otvorene totiž napíšem, že Dux Aldric je až príliš nevýrazný.
Nielen že je jeho motiváciou čistá chamtivosť a snaha získať obrovskú moc, lebo si ju zaslúži, no hra sa ani len nesnaží existenciu tejto postavy obhájiť ničím iným, len tým, že potrebujeme nejakého zloducha. Dokonca samotný Seign Kessling ešte predtým, než Duxa stretnete, povie, že keby moc primárnej šošovky padla do rúk niekomu ako je on, určite by to nedopadlo dobre. A čo sa nestane? Presne ten človek, ktorý má nabrúsené ego, ide mu iba o moc a nič iné sa o ňom za celú hru nedozvieme rozpúta vojnu medzi Impériom a Légiou Národov. V tomto ohľade ide skutočne o slabo napísanú postavu. Jediné, čo Duxovi Aldricovi uznám je, že Andrew James Spooner sa skutočne za mikrofónom snažil ako najlepšie vedel. No byť dobre zahratý je jedna vec, byť dobre napísaný úplne iná.
Aj u zloduchov však máme dostatok vedľajších charakterov, ktoré robia z hry zaujímavejší zážitok. Minimálne Narungarde je postava, ktorá by mohla byť v budúcnosti trochu hlbšie rozobratá. Výrazne totiž ovplyvňuje príbehovú líniu jednej postavy a ich konflikt by mohol byť v prípadnom pokračovaní dominantnejší. Potenciál na niečo kvalitné tam určite je, nechajme sa však prekvapiť, či k tomu reálne dôjde.
Vo výsledku teda musím zhodnotiť, že Eiyuden Chronicle: Hundred Heroes vo mne zanechal dobrý dojem. Mal som možnosť sa zoznámiť s obrovským množstvom rôznorodých postáv, užiť si veľké množstvo dramatických aj komediálnych momentov a hru určite odporúčam všetkým fanúšikom JRPG. Všetko je to okrem toho spracované vo kvalitnej 2D grafike, na ktorú je radosť sa pozerať. Má hra svoje nedostatky? Určite. Nejde však o nič, čo by výraznejšie kazilo celkový dojem ako taký. Je pravda, že ústredný zloduch patrí medzi najmenej zaujímavé postavy, no stále ide iba o jednu premennú vo veľkom balíku. I preto som rád, že som hre venoval svoj čas, a určite sa k nej ešte vrátim. Minimálne tú kartovú minihru si chcem ešte určite vyskúšať znovu.
Deus Ex: Human Revolution
Děj ovšem začíná znovu od začátku. Hrdinou je Adam Jensen, jeden z těch dinosaurů s mechanickou augmentací, v prvním díle reprezentovaných Guntherem Hermannem. V roce 2052 by byl beznadějně zastaralý, ale v roce 2027 má téměř experimentální výbavu, na níž si společnost zvyká jen neochotně. Technologie je tak nová, že se část zápletky točí okolo problémů s její implementací. Příběh je mnohem složitější a nabídl i jeden hlavní a několik vedlejších zvratů. Scenáristé recyklovali pár použitých nápadů a lehce je přikrášlili aby vypadaly neotřele, takže překvapení můžou být jen úplní nováčci. Vzhledem k tomu že jde o prequel, tak jsem jim neoriginalitu odpustil.
Příběh je jen částí zážitku, protože to pravé lákadlo je hratelnost. V této kategorii dosahuje Human Revolution téměř úrovně prvního dílu. Není to jen tím, že je ovládání poddajnější a promyšlenější. Vývojáři odstranili pár nelogických chyb - například že nesená bedna kryje celou postavu, zapracovali na inteligenci napřátel a odstranili nepotřebné mechaniky. Díky tomu se hra skvěle ovládá a je přehledná, ale zároveň pořád od hráče vyžaduje jistou míru vynalézavosti. Bohužel jeden přístup je viditelně preferovaný, takže za cesty větracími šachtami jsem dostal víc bodů zkušeností, než za prostý postup chodbou a likvidaci protivníků. Sice si myslím, že vývojářům může být srdečně jedno jak chci daný úkol splnit, takže mě nemají lámat do své preferované strategie, ale na druhou stranu chápu, že nové hráče je potřeba trochu popostrčit, aby zkusili hrát Deus Ex a ne jen fajnovější střílečku. Vad na kráse je trochu víc, ale vcelku nejde o nic zásadního. Mapy jsou velké a dávají dost možností se vyřádit, takže i když je paleta možných postupů užší, na kreativitu je pořád dost prostoru.
Zbraně jsou vcelku použitelné a znovu mezi nimi kraluje příruční pistole s tlumičem. Je tak univerzální pomocník, že téměř není nutné používat něco jiného. Bohužel jsem první třetinu hry bojoval s nedostatkem nábojů, takže jsem byl nucený zbraně střídat. Odstřelovačská puška je naproti tomu prakticky k ničemu. Sice je přesná a má skvělý dalekohled, ale ať už ji vylepšíte jak chcete, tak stále vydává hluk který zburcuje půlku mapy. Většinu rozsáhlého úvodu jsem si ale vystačil jen s omračováním. S tím souvisí jedna z rozčilujících mechanik Human Revolution. Vývojáři omračování nablízko doplnili sice efektní, ale veskrze hloupou animací. Kvůli téhle zhovadilosti jsem mnohokrát zemřel, protože plížící se agent během prováděného chvatu bez rozmýšlení vstal a nebohou oběť uvedl do bezvědomí hlasitými údery. Následoval alarm a potupná smrt.
Hrál jsem verzi Director's Cut, která má do sebe zakomponovaný bonusový obsah v podobě obří mise na nákladní lodi. Začíná se beze zbraní, bez vybavení a bez informací. Tady se naplno projevila variabilita Human Revolution, protože mě nedostatek zdrojů nutil k úplně jinému postupu, než jaký jsem si osvojil v průběhu předchozího hraní. Metodické uspávání protivníků a nabourávání počítačových terminálů vystřídal záškodnický styl, kdy jsem se rychle přemisťoval, přicházel z nečekaných směrů a likvidoval překvapené nepřátele brokovnicí. I tahle pasáž jde projít bez zabití, ale pokud tenhle přístup budete chtít roztáhnout na celou hru, tak se hodně zapotíte, protože se protivníci umí z omráčení navzájem probírat. Pravým peklem je pak mise se záchranou poškozeného vznášedla. Po tuctu frustrujících pokusů jsem ztratil nervy a vystřílel jsem jednotku zabijáků revolverem.
Human Revolution není ani zdaleka dokonalý. Na to aby byl alespoň špičkový, mu chybí cokoliv originálního, podnětného nebo geniálního. Staromilci by mohli kritizovat i přílišnou vstřícnost v přidělování augmentací a menší volnost v řešení problémů. Ve srovnání s jedničkou proto působí trochu osekaně a zbytečně zjednodušeně. Jenže co tak nepůsobí?
Pro: charismatická hlavní postava, vyladěné ovládání, příběh, dojem ze střelby, DLC obsah, grafika a zvuky
Proti: neoriginální zápletka, nemá tak různorodé lokace jako první díl, občas příliš zjednodušené mechaniky, animace při omračování
Florence
Stále nejde o žáner, ktorý by som nejako horúčkovito hltal, ale ono na tých vizuálnych románoch niečo asi bude. Minimálne to, že sú väčšinou časovo úsporné a pokiaľ sú vydarené, tak v človeku zanechajú príjemný pocit umeleckého zážitku.
To je prípad aj Florence, veľmi príjemnej záležitosti, ktorá boduje skvelým vizuálom a podmanivou atmosférou. Hra je rozprávaná najmä obrazom, tvorcom sa však bez problémov a aj prakticky bez slov podarilo vystihnúť hlavných hrdinov, ich životy a emocionálne výkyvy.
Vlastne jediná výhrada, ktorú mám, smeruje k príbehu, ktorý mi prišiel až príliš obyčajný. Chápem, že o to tvorcom išlo, ale stále som podvedome čakal nejakú väčšiu drámu. No, nedočkal som sa. Ale nevadí, aj v takejto podobe sa ma to dokázalo dotknúť a vyvolať nejaké tie emócie. Takže palec hore, stojí za vyskúšanie.
Pro: vizuálne stvárnenie, atmosféra, emócie
Proti: príbeh nie je nič, čo by sme nevideli už miliónkrát
Captain Commando
Hra je poměrně krátká. Pokud ji hrajete na počítači, kde si můžete vrátit čas a nebo předem naházet coiny, aby, když umřete jste si to mohli s radostí obnovit, dá se to po pár pokusech docela v poklidu zmáknout.
Na výběr máte čtyři hrdiny, kteří si klestí cestu přes devět hezky vykreslených pixel artových částí. Některé jsou delší, některé kratší, ale pokaždé jsou zakončeny nějakým ultra bossem, který Vám to zadarmo nedá. Pořád je to ale o tom si vyzkoušet ovládání, trošku zaimprovizovat, zjistit, který z hrdinů ovládá jaké speciální funkce a vesele se do rubačky pustit.
Proč ale toto všechno píšu. Normálně by totiž podobný komentář ani nemělo smysl psát. Neříkám tím nic objevného. Každopádně na notu mi tento Retro klub kápnul především proto, že jako dítě jsem se s těmito Capcom arkádovými automaty setkal. A dokonce mám pocit, že i Captain Commando bylo jedno z těch, které se v té herně vehementně hrálo.
Když jsem totiž byl malý, jezdívali jsme hodně do Chorvatska..a stále na jedno místo. Moje návštěva Chorvatska tak v dětství často byla spojena s hernou, která stála takticky přímo u pláže, kde u jednoho z těch automatů většinou stojím a čumím na to, jak místní Chorvati do automatů sází kuny a neustále si dokazují, jak se dostanou dál, než ten hráč předešlý. A ano, lhal bych, když bych tvrdil, že jsem žádné kuny do automatu nehodil. Hodil, ale táta hodně rozmýšlel, kolik těch kun mi tam hodí, než mě s tím poslal do hajzlu.
Já žádný automatový frajer nikdy nebyl, ani jsem nic zásadního v arkádových automatech nedokázal. Většinou jsem u těch automatů často po druhé hře skončil s pocitem, že bych u něj dokázal prostát celý den. Jenže táta správně usoudil, že tu nejsem od toho, abych celé dny čuměl do automatů, tak mě vždycky vytáhl k vodě, já si pět minut zazoufal a pak na to na chvíli zapomněl. Teda do doby, než mě opět přilákaly zvuky, které ty automaty taky měly vytříbené a některé mě dodnes straší v myšlenkách.
Ach ty arkádové automaty. Kdo zažil, tak chápe, co to znamená, když se na něm objeví Continue? Kdo ne, ten ať si váží toho, že v dětství nezažil jedno z traumat, co Vám devadesátá léta mohla poměrně snadno vytvořit.
Final Fantasy II
Ale popořadě, v čem je tedy druhý díl jiný. U jedničky jsem tuším napsal něco v tom smyslu, že ta hra alespoň má nějaký příběh a uspokojivý konec (myšleno oproti jiným hrám vycházejícím v téže době). Ve dvojce jsem si z kvalitativního posunu příběhu sedl na zadek. Postavy začínají mít nějaké osobnosti, minulost, vztahy, komunikují spolu, příběhová linka je zábavná (boj rebelů proti Impériu) a má spoustu zvratů. S NPC už hráč opravdu nějak komunikuje a ne že z nich jen vypadne pár vět. Navíc hráč má v podstatě jen 3-člennou partu a 4. člena má vždy nějakého příběhového a jen dočasně. Asi jediné v tomto ohledu, co se za mě nepovedlo, je konec, který mi přišel strašně natahovaný - připomněl mi Mass Effect: Andromeda. V obou hrách už si myslíte, že jste porazili finálního bosse a hra končí, aby se najednou ukázalo, že ještě ne, ještě vás čeká další běhání po světě, další dungeon a boss, a pak znova... a znova... Už to bylo ke konci trochu únavné.
Zmíněný levelovací systém je tu opravdu drasticky překopaný, ale mně to vůbec nevadilo, možná naopak a možná mi je i trošku líto, že v dalších dílech nezůstane zachován. Namísto toho, aby postavy měly nějaké classes a sbíraly klasické levely, za které se jim vylepšují jejich classové dovednosti, tady může každá postava dělat cokoli a level nemá postava, nýbrž jednotlivé skilly. Levelujete je tím, že je prostě opakovaně používáte. Mně to vyhovovalo, protože jsem nemusel mít nějakého dedikovaného "kněze" a "mága", ale měl jsem 3 postavy, které dělaly super damage zbraněmi a jedna z nich měla vylevelovaný Cure, kterým léčila ostatní, a jednu specializovanou kouzelnickou postavu, která kouzlila převážně Black magic, ale i supportovací White magic (hlavně dispely status efektů) a případně i 2nd heal.
Výtku mám jen v tom smyslu, že zatímco na začátku (level cca 1-7) se skill leveluje poměrně rychle (například asi 4-5x zakouzlíte lvl 1 kouzlo a hned je lvl 2), už okolo lvl 8-9 je ten postup fakt strašně pomalý a kouzlo lvl 10 jsem zakouzlil snad několiksetkrát a nedostal jsem ho na lvl 11 do konce hry. Vůbec si ani nechci představovat ten grind, kdybych chtěl nějaké kouzlo vylevelovat na maximální lvl 16.
Podobně mi trochu vadilo, že ve hře je missable content, specificky truhly, které člověk nemůže najít, pokud si v určité chvíli hry nepromluví s konkrétním NPC (to jsem zjistil až po dohrání, když jsem googlil, kde mi těch pár truhel uteklo). Nicméně na achievementy jsem tentokrát zvysoka kašlal, protože jeden z nich je dostat alespoň jedno kouzlo na lvl 16 a alespoň jednu zbraň na lvl 16 a to bych se asi zbláznil :-) Pokud ale člověku nejde o to vyzobat úplně vše, jde hra naprosto bez problémů dohrát bez jakýchkoli rad z internetu nebo návodu (sám za sebe jsem se až do dohrání nepodíval na nic a zaseklý jsem byl jen jednou a to jen proto, že jsem si na mapě nevšiml, že u hor je jedno městečko).
Závěrečné negativum jen opakuji stejně jako u jedničky - ten random encounter rate je přece jen až příliš vysoký, člověk bojuje doslova každých pár kroků a v některých dungeonech už to občas bylo trochu únavné; tím spíš, že každé patro každého dungeonu mělo několik pevně daných setů nepřátel a když člověk s takovým setem bojoval třeba podvacáté, už to nebylo moc zábavné.
Přes všechny výtky jsem ale hodně nadšený, tahle hra mě fakt pohltila a pokud je pravda, že kvalita půjde jen a jen výrazně nahoru, tak se opravdu s dalšími díly mám na co těšit.
Závěrečná technická poznámka: Hráno na Steam decku a Pixel remaster verze. Originály neznám a nehrál jsem, vše výše napsané se týká jen Pixel remaster verze s defaultním nastavením.
Pro: Lepší příběh než v jedničce, zábavná a návyková hratelnost, design dungeonů
Proti: Příliš časté souboje, příliš velký grind potřebný na levelování maximálních úrovní skillů
Jazz Jackrabbit 2
Mal by som však asi ešte povedať, že prvýkrát som sa s touto hernou sériou stretol práve tu. Pokiaľ ste najprv hrali jednotku a je k nej vaša nostalgia oveľa silnejšia, viem to pochopiť. Možno aj z toho titulu mám ja túto hru radšej. No keď si obe hry dám vedľa seba, tak musím férovo uznať, že vo všetkých ohľadoch je pokračovanie spracované lepšie a je viac vychytané v oblasti detailov. Jediné, čo by som povedal, že mala jednotka urobené lepšie boli bonusové levely, ktoré ste mohli odblokovať a získať jeden extra život. Inak vidím všade posun vpred.
Kapitoly už tentokrát nemáte rozdelené od seba. Miesto toho musíte ísť od začiatku a postupným prechádzaním levelov odomknete ďalšie levely. No beriete si so sebou aj všetky dovtedy nazbierané body a zbrane. K dispozícii je aj viac boss súbojov. Každá kapitola je rozčlenená na 3 úseky a poväčšinou platí, že každý tento úsek má svojho vlastného bossa. Ako som ale povedal, poväčšinou, nakoľko sú aj levely, ktoré ich buď nemajú, alebo ich dostali až v neskorších verziách hry.
Soundtrack patrí medzi moje absolútne najobľúbenejšie vo svete viedohier. Keby mi pustíte ktorúkoľvek z týchto skladib, vedel by som vám presne povedať, do ktorého tematického celku bola zaradená a je tu aj niekoľko skutočne skvelých melodických highlightov. Hudba je aj veľmi veľký dôvod, pre ktoré som sa rád do tejto hry opätovne vracal a prechádzal si ju znovu aj na vyššej obtiažnosti. Skladby sú neuveriteľne chytľavé, každá má úplne iný tón a veľmi dobre vie ladiť s atmosférou, ktorú sa level snaží vybudovať.
No a nakoniec je super, že každá postava má úplne odlišný štýl hry. Jazz dokáže použiť svoje uši ako vrtuľu a urobiť výpad ako superman, kým Spaz dokáže vo vzduchu urobiť ešte jeden skok a jeho špeciálny útok je poriadna kopačka, ktorá odrovná všetko naokolo. Dáva to možnosti nájsť si svoj vlastný obľúbený štýl hry, prípadne to hrať aj s priateľom na split screene ako dvojica, pričom si každý zvolí tú svoju obľúbenú postavu. V tomto ohľade je super, že niektoré levely majú aj viacero ciest. Každá postava si pôjde tou svojou, až kým sa niekde v strede cesty nepretnú. Dá sa tak aj súťažiť o to, kto si vychytí v hre ten parádny bonus.
Ak by som mal byť ale skutočne objektívny, hra si asi reálne tých 100% nezaslúži. Dali by sa nájsť veci, ktoré úplne vychytané neboli, no čisto zo skutočnosti, že je to jedna z mojich pamätných hier z detstva tu hrá svoju úlohu aj nostalgia. Ak by ma tá hra tak nebavila, nebol by som schopný ju prejsť znovu a znovu asi aj 20x, aby som si opäť užil spomienky svojho detstva. Z toho titulu jej tie extra body z lásky dám. Pre tú nefalšovanú radosť z hrania, ktorú mi Jazz Jacrabbit 2 priniesol.
Dead Space
Hráč hraje za vesmírného inženýra, který je s posádkou dopraven na palubu meziplanetární vesmírné lodi Ishimura, kde postupně otvírá navzájem propojené lokace a zjišťuje, co se tam odehrálo a proč mrtví lidé mutují na tzv. nekromorfy.
Základní gameplay je skvělej, protože hráč může nekromorfům odstřelovat končetiny. Když jim odstřelí nohu, tak je zpomalí. Když jim odstřelí paži, z níž vystupuje prodloužená kost v podobě smrtícího hrotu, tak si ji následně může kineticky přitáhnout a pak onen hrot střelit po nepříteli a nabodnout ho na stěnu. Zrovna tak lze po nich mrštit různé výbušniny nebo těžké objekty. Do toho má ještě ve výbavě stázi (lokální zpomalení času). S tím si jde už docela vyhrát.
Během svého procházení postupně objeví 7 zbraní, z nichž každá je účinná vůči jiným druhům nepřátel, jichž je asi 3x víc než zbraní ale rozdíly mezi nimi nejsou zas až tak velké. Například tu je tradiční nekromorf a jeho varianta v brnění, páč byl zmorfován voják. Také vylepšená varianta standardních nepřátel, kteří jsou o něco silnější. Někteří nepřátelé jsou kontaktní, jiní střílí z chapadel na dálku nebo plivou kyselinu. Dále je tu koncept výbušného sebevraha nebo tanka s weak spoty na zádech. Někteří se umí škrábat po stěnách a útočit z různých úhlů. Boss fighty jsou ale vyloženě primitivní a ten finální zklamal podobně jako třeba finální boss v RE7.
Já DS dohrál asi za 18h, protože jsem se snažil vysbírat vše a dokončit i vedlejšáky a po celou dobu jsem se docela bavil navzdory tomu, že ta hra je poměrně repetetivní.
Hráč prochází temné chodby, snaží se zprovoznit různé lokace oné lodi během toho se snaží si nabrat munici a lékárničky a přežít útoky nepřátele, které jsou na něj často vypočítaně sesílány, aby byl udržován v napětí (přestože to schéma splnění části úkolu-scipt-nepřátelé lze později docela prokouknout). Ač jsem docela umíral, tak jsem se nikdy vyloženě nezaseknul. Hrál jsem na normální obtížnost a ke konci hry jsem se mezi nepřáteli už prosekával poměrně snadno, protože jsem měl dost munice a vyupgraděný zbraně i oblek.
Na druhou stranu musím uznat, že vývojáři furt částečně mysleli na to, že hráč hraje za inženýra, nikoli super-vojáka, takže spousta zbraní je koncipována jako těžařské vybavení a protagonista v jednotlivých kapitolách opravuje různé stroje. Vzhledem ale k tomu, co všechno protagonista zabije, a čím vším se prostřílí, tak bychom mohli říci, že za toho vojáka přeci jen hraje...
Atmosférické to asi být dovede, ale já si poměrně rychle zvykl na tu značnou akční nátury této hry a ta repetetivnost v kombinaci se střední obtížností taky nepomáhá. Rychle jsem to začal vnímat jako akční hru v horrorových kulisách. Na druhou stranu, kdybych to hrál na těžší obtížnost, tak bych víc umíral, víc opakoval a čekal, což by mě otravovalo.
Příběhově mě to ale takřka vůbec nezajímalo. Základní koncept je fajn (lidi objeví mimozemskej artefakt, z něhož živí lidi magoří a mrtvoly mutují), ale celkově to je tak nějak o ničem. K žádné postavě jsem si nevytvořil vztah a žádná ve mně nic nevzbuzovala. Taky nehodlám číst hromadu zápisků o pozadí událostí, jež jsou různě poválené po stanicích, protože to považuju za nudné nudné videoherní vyprávění příběhu a taky to kazí flow.
Graficky a audiovizuálně je remake povedenej, ale vývojáři trochu odflákly optimalizaci. Já mám RTX 2060, hru jsem měl nainstalovanou na HDD a hrál ji na vysoké nastavení. Občas se pomalu vykreslovaly textury nebo jsem měl mírné lagy a když jsem zemřel, tak načítání taky trvalo tak 2x dýl než by se mi líbilo. Nic vyloženě závažného, ale vím, že jsem hrál náročnější hry, které furt běžely lépe než tohle. Hráč se neustále přesouvá mezi menšími úseky větších lokací (jen jsou součástí ještě větší lokace - tedy té vesmírné lodi), které jsou odděleny dveřmi, což dává smysl vzhledem k tomu, kde se hra odehrává. Předpokládám, že vesmírné lodě a stanice by měli hodně dveří, aby v případě průniky bylo možno uzavřít onu část. Jenže jsem poznal, že následující menší lokace se načítá v momentně, kdy otvírám dveře, takže mám pocit, že hra nikdy nenačte celou lokaci, ale jen nějakou část, čímž jakoby šetří paměť. Pak mi ale fakt přijde podezřelé, že to neběželo lépe, když hra po většinu času zpracovává jen menší lokace.
Pro: základní gameplay, destrukce nepřátel, atmosféra
Proti: optimalizace, příběh, repetetivnost, nascriptovanost
Monkey Island 2 Special Edition: LeChuck’s Revenge
Samotná hra je samozřejmě stejná a osobně mám raději i v originálech jedničku. Přitom první dvě, dokonce delší, části působí hodně dobře. Hra ještě více přidala na humoru, ale nesklouzla k přehnanosti. Tři ostrovy nabízejí snad vše co si v pirátském dobrodružství můžeme přát a mají dobrou atmosféru. Narazíte na nové postavy, staré známé, hromadu předmětů a narážky na Star Wars nebo Indiana Jonese. Obtížnost a logičnost hádanek je většinou docela rozumná, i když to mohu mít zkreslené. Některé části a nelogičnosti prostě uvíznou v paměti. Doteď tedy skvělé pokračování.
Bohužel je už třetí část slabší, naštěstí i kratší, ale stále na slušné úrovni. Labyrint je i s nápovědou z písničky otravný a některé další akce také nic moc. Závěrečná čtvrtá část a samotný konec už rozhodně nejsou podle mého gusta. Vyvrcholení považuji za scénáristickou berličku a dal bych přednost atmosféričtějšímu konci. Je to škoda, bez poslední části bych hru hodnotil výše než první díl. Navzdory této kritice jde stále o skvělou adventuru, která fungovala ve své době a funguje i dnes.
Final Fight
Trochu tu fungují skoky ve výskoku nebo smashování zblízka, občas jde vypozorovat nějaký pattern nepřítele a časem jsem se naučil lépe časovat házení protivníkem či použití zbraně, ale pořád nevidím potenciál, že bych se ve hře cítil jako vítěz. Jídlo, kterým si můžete doplnit zdraví se nachází obvykle jen tam, kde ho nepotřebujete. Mimo protivníků vás potrápí prostředí od padajících lustrů, házené molotovy či kutálející sudy. Nenašel jsem způsob jak se jim spolehlivě vyhnout, tak jsem aspoň ocenil, že stejně na tom jsou mnohdy nepřátelé a umírali jsme pěkně spolu:)
Mlátičky v SP nejsou můj šálek čaje, ale zde mě bavila dobová atmosféra a nepřátelé. Mnoho postav mé oblíbené bojovkové série Street Fighter má historii a pochází ze stejného univerza jako Final Fight. Můžete zde hrát za Codyho, Guye či Haggara a mezi protivníky se mimo jiné potkáte s Andorem (Hugem), Poison, Rolentem či Sodom. Rolento je ve Street Fighteru moje oblíbená postava a i tady vás se svými granáty pořádně potrápí.
Pro: atmosféra, známé postavy
Proti: obtížnost
Final Fight
Předně musím říct, že ta hra je fakt těžká a hrát ji na automatu, asi tam pár stovek nahážu. Jsou pasáže, které jsem projel jako nůž máslem, jinde jsem ale dostával neskutečně po držce. Stačí se nechat obklíčit a velká část života je v tahu. Supersilné útoky mají i bossové, tam si hráč musí dát sakra bacha, jinak je hnedka v pánu. A když se na jedné obrazovce sejde silný boss doplňovaný několika vlnami řadových nepřátel, je teprve o zábavu postaráno a prsty kmitají jak při hraní Etude Op. 10 No. 4 od Chopina.
I při náročném hraní je však hra návyková, dobře se ovládá a také i pěkně vypadá. Průchod městem nabízí různorodé lokace i slušný počet nepřátel a je to zkrátka jízda. Hru jsem prošel za Codyho Traverse a překvapil mě docela ucházející počet různých chvatů a kopů. Když se k tomu přidají i nože, trubky či meče, na které lze ve hře narazit, máme tu docela solidní porci možností, jak nepřátele porazit.
Final Fight je zkrátka beat 'em up ze zlaté éry tohoto žánru a jeden z jeho must-play titulů.
Filament
Čím více času jsem ale ve hře strávil, tím větší jsem měl pocit, že to není ani tak moc logická hra v pravém slova smyslu, ale že Filament je především záležitost, která testuje hráčovu trpělivost. Postup totiž velmi často nejde vymyslet, ale musí být spíše testován metodou pokus omyl. Čím více různých cest v daném levelu je, tím je to větší peklo. Peklo, které vyžaduje čas a trpělivost. Když jsem po 50 hodinách (HLTB o 25 hodinách nevěřte ani nos mezi očima) konečně zdánlivě vyluštil, i přes všechny klacky, které mi tvůrce pod nohy zlomyslně házel, všechny puzzly a dorazil touhle dobou už totálně vyšťavený na můstek lodi, kde jsem očekával velké finále, netušil jsem, že jsem teprve zhruba v polovině hry. A tady se to pro mě zlomilo. Protože to, co jsem celou dobu hrál, byl vlastně jen tutoriál na totální inferno, které si tvůrce hry pro hráče připravil na můstku - nevím pro koho, asi pro masochisty, autisty nebo hráče s neomezeným množstvím volného času. A upřímně, v tenhle moment to pro mě už přestalo být zábavné. Zatímco doposud jsem návody využil jsem sporadicky, tady bych se bez nich nehnul. A nakonec jsem zbytkem hry rushnul, abych viděl konec. A ten mě tbh zklamal nakonec taky.
Doporučil bych Filament někomu? Upřímně, běžnému hráči s průměrným IQ asi ne. A otázkou je, zda bych ho doporučil milovníkům zapeklitých hlavolamů. I když umí být chytlavý, Filament není mechanicky moc dobrá logická hra. Ne proto, že by byl těžký, ale proto, že je těžký neférově. A řekl bych, že problém je už v samotném konceptu, který na takto rozsáhlé a náročné puzzly a ještě v takovém ohromném množství není příliš vhodný. S čímž souvisí absolutní nesoudnost vývojářů odhadnout, co hráč ještě snese a co je či už není zábava.
Inu, tak či onak, varoval jsem vás.
Pro: chytlavá zápletka, chytlavé puzzly, hudba (v první půlhodince)
Proti: vyřešit většinu puzzlů lze pouze metodou pokus/omyl, vysoká a v druhé části hry absurdní obtížnost, náročnost na čas; neuvěřitelně repetitivní hudba, která pocit únavy ještě umocňuje
Pro: Animace a pěkný příběh
Proti: Stará hra a trochu monotoní