Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Mass Effect

  • PS4 70
Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 7. Hippokratova přísaha [„Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení.“] 

Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje postava lodní doktorky Karin Chakwas. Dále se různě ve hře vyskytují automaty/zařízení pro doplnění lékárniček. 

Konečně jsem dohrál nějaký Mass Effect. Nejsem moc velký nadšenec do RPG her, ale tuhle hru jsem si užíval. Líbilo se mi hlavně vedení dialogů, výběr odpovědí a obecně ta volnost, kterou autoři do jisté míry nabízejí. Dále rozkazování svým společníkům (i když jsem toho využíval pomálu, spíše jsem je nechal dělat dle jejich uvážení). Celkově RPG prvky mě hodně bavili a starali se o ten hlavní prvek, který mě držel u hry. Včetně dobře napsaného příběhu a loru světa.

Akce byla fajn, ale moc záživná nebyla a byli části hry, které mě přišli poměrně otravné a zbytečně zdlouhavé, co se týče akce. K tomu se váže další problém. Hrál jsem Remasterovanou verzi, která má hodně špatný sound mixing, pokud hrajete z televizních reproduktorů. Střelba ze zbraní má úplně přemrštěnou hlasitost, řve to jako kráva. Ostatní zvuky jako chůze, otevírání dveří nebo jiné futuristické zvuky jsou tišší. Musel jsem si snížit hlasitost VFX do takové míry, že střelba už zněla poměrně normálně ale na úkor toho, že jsem skoro vůbec neslyšel ostatní zvuky jako chůze a další zvuky, které jsou samozřejmostí. Chvílemi jsem se cítil jako bych ohluchnul, když jsem skoro nic neslyšel a nehorázně mi to kazilo zážitek. Tomuhle se lze vyhnout, když máte nějaké sluchátka/headset. Já jedny mám, ale ze zdravotních důvodů jsem ho momentálně nemohl používat. Další věcí kazící zážitek, byli různé bugy, které sice nerozbíjeli hru a nebránili mi postupem (aspoň myslím), ale na Remaster verzi hry bych ocenil jejich absenci (ale je to EA, není se moc čemu divit).

Hlavní mise se skládali z průzkumu různých planet, což bylo hodně fajn a připadal jsem si jako ve Stargate (bez té brány). Bylo zde i pár planet, které nebyli povinné na průzkum, pro dohrání příběhu. Ty jsem kromě jedné nebo dvou neplnil, ale oceňuji snahu tvůrců o rozšíření herního obsahu. Vedlejší questy jsem taktéž občas plnil. Některé byli lepší, některé generičtější, ale díky povinnosti vedení různých konverzací s NPC, ať už kvůli získání dodatečných informací bylo fajn a dávalo to těm questům menší hloubku.

Postavy byli všechny dobře napsané a dokázal jsem si k nim udělat vztah. Pochválit musím i dialogy, které jsem už zmiňoval v superlativech výše.

V kostce, na hru z roku 2008 se jedná o hodně povedený titul. Bohužel se nejedná o kdovíjak kvalitní Remaster, ale hratelné to je a svůj účel to plní. Kdybych hrál originální titul, určitě bych hodnocení o takových 10 % zvýšil, takhle to je za mě jen na 70 %.

Pro: Příběh, postavy, RPG prvky

Proti: Sound mixing, bugy, místy nezáživná akce

+19 +20 −1

Blue Reflection: Second Light

  • PS4 70
Přiznávám, že když jsem do komentáře na první díl Blue Reflection psal, že pokračování si klidně zahraju, tak jsem ani nepočítal s jeho vznikem. Vcelku zajímavá hra totiž nemohla, už ze své podstaty, oslovit větší množství hráčů a nevalné řemeslné kvality ničemu samozřejmě taky nepomohou.

Nicméně máme tu další díl a nutno uznat, že se ze svých chyb vývojáři poučili a servírují nám zábavnou, svého předchůdce ve všem překonávající, hru. Třeba soubojový systém probíhá v reálném čase (ač jde dle spotřeby zastavit) a je nutné sledovat chování jak vlastních postav, tak především nepřátel. Zpočátku boje můžete používat jenom základní útoky, ale v průběhu střetu se hrdinkám odemykají další schopnosti, které často až násobně posilují ty původní. Důležité je i udržování delšího komba, které se vaši soupeři občas pokusí přerušit. Tady ale přichází první velké výtka. Hra je až příliš jednoduchá a třeba nejsilnější útok jednotlivých charakterů nejspíše ani neuvidíte, protože než si ho zpřístupníte, tak budou proti vám stojící démoni dávno po smrti. Vyšší obtížnost se zpřístupní nesmyslně až po prvním dohrání.

Nově navíc můžete školu, ve které se celá hra odehrává, vylepšovat a doplňovat o různá místa. Ta, krom zapnutí pasivních vylepšení (útok+ za cenu obrana- apod.), navíc zpřístupní „rande“ s nějakou z dívek. Těchto schůzek s nimi je až nehorázně hodně a ne vždy jsou zrovna zajímavé, obzvláště pokud neznáte původní díl nebo doprovodné anime. Odměnou za absolvování jsou občas značně OP fragmenty sloužící jako výbava pro bojovnice a ze soubojů dělají ještě větší banalitu.

Příběh začíná vcelku povedeně a postupné odhalování pozadí děje i některých charakterů má své kouzlo. Nečekejte ovšem nic výjimečného. Hlavně konec je už hodně natahovaný a opírá se o běžnou budget JRPG berličku, kdy si před koncem zopakujete souboj s téměř každým bossem. Být celá hra o 15 hodin kratší, tak jedině dobře.

Second Light mě bavilo asi více, než mělo. Jde cítit, jak se tvůrci snažili vylepšit původní koncept a doplnit jej o několik nových prvků z jiných svých sérií. Všechno to v doprovodu pěkné hudby a zvláštní melancholické atmosféry utváří, i přes nesporné nedostatky, zážitek podobající se málo čemu, co současný herní průmysl nabízí.
+16

The Last Guardian

  • PS4 75
Zpočátku může působit jako zvláštní hra, kterou doprovází pomalé tempo vyžadující dostatek trpělivosti. Nikam nespěchá a občas je vidět, že si dává na čas vysloveně záměrně. Spíš než o akci je hra o budování vztahu s podivným, ale hodně roztomilým zvířetem Tricem, což je taková přerostlá obří kočka s prvky dravce. Příběh se rozvíjí velmi pomalu a vlastně dvě třetiny hry se na první pohled nic zvláštního neděje, ale vše vyústí v grandiózní dojemné finále

Bohužel jinak skvělou hru kazí dlouhá řada neodpustitelných problémů. Ostudně špatný framerate na PS4 Pro mě doprovázel celou dobu hraní a přisuzuji mu několik mých špatně odhadnutých skoků, kvůli kterým jsem skončil po rozeběhnutí v propasti. Za mou herní kariéru jde o asi vůbec nejhorší framerate, jaký jsem na PS4 zažil. Hlavní postava malého chlapce, za kterého hrajete, předvádí místy velmi nepřirozené podivné gymnastické kousky. Velmi neohrabané ovládání mi dělalo potíže provést to, co jsem zamýšlel a vztekal jsem se u něj v podstatě celou hru. Místy se projevuje tragická kamera, která zabere scénu z velmi nevhodného pohledu klidně i během připravené cutscény, pokud jsem předtím stál zrovna na nevhodném místě. Trica jsem si hodně oblíbil a je samozřejmě hlavním a jediným tahounem celé hry, ale musel jsem si zvykat na jeho velmi nerozhodné chování, kterému vše neuvěřitelně dlouho trvá a půl hodiny přemýšlí, stejně jako můj kocour, který neví, jestli chce být radši doma nebo venku. Můj rozkaz pochopí nebo provede až se zpožděním několika desítek vteřin a mám tak pocit, že jen tahle část natáhla herní dobu o několik desítek minut. I tak jde svým způsobem o jedinečnou hru a pokud hledáte zajímavý umělecký kousek a dokážete odpustit horší ovládání, závěrečné titulky vás snad přesvědčí, že nešlo rozhodně o ztracený čas.

Pro: umělecký kousek s pomalejším tempem a skvělým příběhem

Proti: špatné ovládání, tragická kamera, žalostný framerate

+18

Marvel's Guardians of the Galaxy

  • PS4 90
  • PS5 95
Rocket, not a raccoon!!

Můj ty Tondo tondíkatej, musím sňat hučku, ač jí nenosím. Jedna z her, od které jsem neměl skoro žádné očekávání a po doporučení od kamaráda jsem se do hry pustil. Pro fanoušky Marvel / Guardianů ať filmů nebo komiksů je to snad povinnost!!

Příběh je tu moc hezky rozporcovaný předešlými komentáři, takže to pojďme pojmout trochu jinak. Nepamatuji si, za dlouhou dobu hru, která by mne udržela od 4 odpoledne do 7 ráno a u které bych se tak moc nasmál, že mně budou sousedi proklínat do 26 kolene. Nevybavuji si okamžik, kdyby mně hra nudila, nebo byla až moc zaplněná nesmyslnými dialogy a dlouhými cutscénami. Za mně po boku s Returnalem hra roku 2021.

Ta hra má v podstatě všechno, za co by se ani hollywoodský velkofilm nemusel stydět.Jsou zde zvraty, infantilní vtípky, velmi emotivní pasáže, plot twist (Dějový zvrat), hluboké myšlenky a zároveň spousta někdy až toaletního humoru. Pro znalce komiksů a filmové série, je příběh vyprávěn a veden jiným směrem, ačkoliv se zde objevují postavy z komiksové předlohy.

Co hře dodává na puncu kvality, je ovšem HUDBA !! Vzít ty nejověřenější "vypalováky" 80. let a udělat jim takový tribute (poctu), to zaslouží velký potlesk. Huddle up!!  bude nejlepší co vás v soubojích potká, po motivování ostatních strážců, rozjede se skladba která dokáže zvednout ze židle, či si podupávat do rytmu a pro ty znalé snad i zpívaní těchto "fláků" (Moji milovaní sousedé, omlouvám se za bordel, jinak to nešlo!)

Ano, hra má svoje mouchy a bugy, ale mně osobně chytla tolik, že jsem si jí dohrál jak ve verzi ps5, tak i ps4, hru jsem dohrál se splněním všech trofejí a s radostí.

Bojový systém je zábavný a dost i vtipný, nikoliv strohý a nudný.

Jediný rozdíl mezi verzí ps4 a ps5 je, že verze ps4 trpí více bugy a padaním hry.

Ps5: 95%
Ps4: 90%

Pro: Příběh, Hudba, Ovládaní, Humor, Vizualizace

Proti: Glitche a padaní hry (Ps4)

+20

Magicka 2

  • PS4 80
Původní Magicku jsem nikdy nehrál, viděl jsem ale dost videí na to, aby mi koncept hry přišel zajímavý. Když jsem tedy v rámci PlayStation Plus získal druhý díl, měl jsem poměrně velkou radost. Bohužel mě v té době neměl úplně s kým hrát, jelikož s náhodnými lidmi online kooperativní hry moc nehraji, a hraní sólo mě zde moc nenadchlo. Znovu jsem se k hře dostal až letos s přítelkyní a snad nebude vadit, že mírně vyspoileruji svůj výsledný verdikt, když řeknu, že jsem si to neskutečně užil.

Hra má příjemnou obtížnost, která vám nedá nic úplně zadarmo, a vy tak na plné čáře otestujete, jak jste schopní se svými spoluhráči kooperovat. I proto je za mě lepší hrát s někým, na koho jste zvyklí. Koncept kouzel funguje minimálně v základu dost intuitivně a rychle pochopíte, jak sesílat efektivní útočná i obraná kouzla. Neskutečně se mi líbí interakce s okolím, například možnost zelektrizovat nebo zmrazit vodu, a to jak v boji, tak u logických hádanek.

Příběh je asi jednou z těch slabších částí hry. Jednotlivé postavy nemají přespříliš zajímavé charaktery a často ani dostatečně naznačené motivace. Svět je takovou zvláštní kombinací severské mytologie, se kterou se během posledních let roztrhl pytel (a to je jedině dobře), a všeho možného, co se sebou nijak nesouvisí. Vše je to ale obaleno humorem, k němu padnoucím vizuálem a příjemnou hudbou. Třeba Dunka Dunka z hlavy jen tak nedostanu. Ve výsledku to díky tomu působí vlastně i uceleně a příjemně.

Jednotlivé úrovně jsou primárně lineární, rozhodně ale nabádají k průzkumu. Můžete nalézt nové róby, hole nebo zbraně, které hlavně u hry více hráčů umožňují vytvářet zajímavé buildy, jestli to tedy s tímto omezenějším množství možností mohu tak nazvat, a můžete tak omezit například svůj vzájemný friendly fire nebo jeden z vás může být healer, zatímco druhý jet naplno do útočných živlů.

Magicka 2 je podle mě skvělou hrou pro víc hráčů, ať už hrajete společně na jednom zařízení, nebo každý na svém. Jedná se navíc o jeden z těch originálnějších titulů, který za sebe mohu s čistým srdcem doporučit.

Pro: mechanika kouzlení, příjemná obtížnost, audiovizuál, humor, lokální i online multiplayer

Proti: slabší příběh, takřka potřeba mít na hru kamarády

+11

Injustice: Gods Among Us

  • PS4 65
Injustice: Gods Among Us jsem dlouho odkládal. Přestože mám superhrdiny od DC rád, nikdy jsem nebyl přímo fanouškem bojových her. V posledních pár letech jsem si ale k tomu žánru přeci jen našel cestu (převážně skrze poslední dva dály série Mortal Kombat), a tak jsem si řekl, že je konečně čas na Injustice.

Grafika hry na první pohled není žádná zázrak, musíme ale brát v potaz, že se jednalo o titul běžící na PlayStationu 3, Xboxu 360 a WiiU. S tímto vědomím se pak nejedná o nic strašného, ba naopak. Samotné souboje po grafické stránce nevypadají vůbec špatně, i když některé animace mohou vypadat kostrbatě. Největší šok proběhne ale po přechodu na cutscény, které jsou nižšího rozlišení. Navíc se mi nejednou stalo, že se na mém PS4 začala cutscéna sekat, a to vzhledem k formě jejího provedení opravdu nechápu.

Příběh jako samotný je jednoduchý, což u hry jako takové nevidím jako problém. Místy mi ale přijde, že tvůrci trochu nevěděli, jestli se vydat směrem ukázat co nejvíce postav, nebo se soustředit na pár hlavních. Máme tu proto momenty, kde se nám tu objeví asi minutová dějová linky mezi Batmanem a Catwomen, která je tu zkrátka jen proto, aby se tu mihla další známá postava, na druhou stranu tu za některé postavy nebo proti nim bojujeme vícekrát, než je potřeba. Zároveň mnoho hratelných postav zůstává po příběhové stránce nevyužitých a já si říkám, opravdu bylo nutné, aby tolik hrdinů bojovalo samo proti sobě? V určité části se pak příběh dostane do stereotypu, kde má skupina hrdinů nějaký plán a vydají se ho zrealizovat. A vy v tu chvíli už přesně čekáte, že tam potkáte ty dva záporáky, kteří se nějak zbaví zbytku vaší skupiny, abyste vy mohli mít přesně dva souboje, než se zase děj někam pohne.

Je mi ale jasné, že většina z hráčů nebude hrát Injustice kvůli příběhu, ale chtějí za legendární komiksovou postavu zbušit druhou přesílenou postavu. Výběr charakterů, jak jsem už trochu nakousl v předchozím odstavci, je opravdu rozsáhlý. Potěší také alternativní skiny z komiksů nebo třeba ze seriálu Arrow. Na druhou stranu zamrzí, že si skiny nemůžete prohlédnout už při jejich výběru a vidíte je teprve na začátku souboje.

Se souboji navíc přichází můj největší problém. Obtížnost a síla jednotlivých postav je dost nevyrovnaná. Je to dost vidět u speciálních schopností, kde vedle velkého množství zajímavých a užitečných lze nalézt některé, jež jsou vyloženě zbytečné. Také mi přijde, že hra nereaguje tak precizně na pohyby analogových páček, jak by mohla. Na druhou stranu je tu i mechanika, kterou jsou si vysloveně užíval, konkrétně rozdělení mapy na více částí. Pokud protivníka u kraje mapy udeříte jedním ze specifických typů útoků, prohodíte ho pomocí tematické a efektní animace do jiné části, kde váš souboj standardně pokračuje.

Kromě příběhu a jednotlivých soubojů hra umožňuje také multiplayer, a to jak lokální, tak online. Nechybí ale ani variace na věže z Mortal Kombatu. Máte tu na výběr z velkého počtu možností. Náhodná sekvence soupeřů je klasika. Můžete ale také zkusit porazit celou Justice League nebo další speciální sestavy. Kvůli výše zmíněným problémům jsem k tomu ale upřímně neměl moc motivaci.

Hra Injustice: Gods Among Us má dost problémů. Rozhodně bych ji ale neoznačil za vyloženě špatnou hru. V dnešní době, kdy ale existuje mnoho jiných bojových her, hlavně ale nevidím úplně důvod, pokud zrovna nejste fanoušky superhrdinů, proč ji vůbec hrát.

Pro: velké množství postav, alternativní skiny, poměrně velké možností herních módů, mapa složena z více částí, pro fanoušky tématika

Proti: příběh nevyužívající svůj potenciál, nevybalancovaná hratelnost, chybějící možnost ukázky skinu před soubojem

+13

The Last of Us

  • PS4 80
Tak jsem si v rámci herní výzvy k tomuhle počinu konečně sednul.

Ačkoliv nemusím úplně zombie hry, bral jsem Last of Us něco jako Telltale's Walking Dead. Ano, jsou tam, ano zabíjíte je ale ne v takových hordách jako v Left 4 Dead či Back 4 Blood. Zajímal mne hlavně příběh, prostředí a nová optimalizace pro PS4 Pro se Supersamplingem & 60fps.

Remastered verze doručila opravdu úžasnou atmosféru jak hudební tak i vizuální. Občas se teda AI zbláznilo kvůli vypnutému 30fps capu a občas i prostředí, které působilo obdivuhodně, začalo tu a tam glitchovat.

Jelikož nejsem úplně konzolista a střílení mi zas tolik nejde, byla Normální obtížnost pro mě celkem adekvátní a občas i výzva. Hlavně teda v poslední hodině hry. Craftění různých vychytávek na zbraně byl krásný dodatek jen holt najít patřičné náboje do patřičné zbraně byl občas problém. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se plazit kolem infikovaných nepozorovaně a dostat se do další úrovně. Avšak je to právě tohle, co odděluje podle mě hry podobného žánru. Holt ty suroviny a potřebné věci nemáte tak si musíte nějak jinak poradit.

Co se týče příběhu, zaujal mne ale až tak moc neohromil. Ono sice mi tohle duo nějak k srdci přirostlo ale už jsem nějak dopředu věděl, jak to asi dopadne.

Herní elementy typu quick time events, veškeré prolezačky, skládačky byly fajn ale v pár momentech mi přišlo, že se tam moc nehodí.

Pro: Optimalizace pro PS4 Pro, Grafika, Realismus, Soundtrack

Proti: Občas RNG AI

+20

Beyond: Two Souls

  • PS4 90
Po celou dobu hraní jsem žil v přesvědčení, že Heavy Rain od stejného studia vyšel určitě až po Beyond: Two Souls, protože tak zpackané nelogické nejasné ovládání, které mě prudilo a mátlo až do závěrečných titulků, nemohlo přece vzniknout později. Opak je pravdou a nerozumím tomu, proč upustili autoři od vcelku funkčního QTE v Heavy Rain, i když i tam bych měl určité výhrady. Když ještě připočtu občas nepřirozenou kameru, která zabírá scénu místy z nepřehledných nepříjemných úhlů, jsou hned dojmy na vážkách na světě.

Jenže pak je tu naprosto skvělý příběh, u kterého jsem si nejednou vzpomněl na Stranger Things a skvělé charaktery všech postav s luxusní Ellen Page v hlavní roli. Pomalejší konverzační kapitoly střídají efektní akční pasáže a zhruba od poloviny hry už jsem se do příběhu ponořil natolik, že jsem musel vydržet až do závěrečných titulků. Příběhy Quantic Dreams vyprávět prostě umí a opět mě ujistili, že každá jejich hra je pro filmové fanoušky v podstatě povinnost.
+15

The Talos Principle

  • PS4 80
Odzbrojující množství rébusů v této hře spolehlivě zabaví na několik večerů. A to nemůžu řict, že bych měl vše splněno. Aby si hráč odpočinul od neustálého řešení jedné hádanky za druhou, má možnost povídat si pravidelně s umělou inteligencí přes rozhraní podobné příkazové řádce. Nutno říct, že filozofické úvahy a otázky, které jsou zde kladeny, nutí k hlubšímu zamyšlení, kdo vlastně jsme. U některých hádanek byla zapotřebí někdy až nesmyslně velká přesnost nastavení polohy laserů, které se zde hojně používají, takže párkrát jsem se i oprávněně vztekal a v některých případech mi rébusy přišly až příliš podobné, skoro až stejné. Přesto má Talos Principle skvělou myšlenku a atmosféru, která mě celou dobu hnala dál, abych odkryl tajemství věčného života nebo pokušení okusit zakázané ovoce.
+17

Mass Effect: Bring Down the Sky

  • PS4 75
Vracet se po delší době k fandomu, který čas natřikrát obalil nostalgií, je vždy ošemetná záležitost. Mass Effect se ke mně dostal už před dlouhými deseti lety a dodneška pravidelně říkám, že jde o moji nejoblíbenější herní sérii. Strávil jsem u ní ale mraky hodin a dlouho jsem trval na tom, že nemá cenu mělnit zážitek, když stejně ten pravý "kánon" zůstane takový, jaký byl při prvním hraní. Když ale byla oznámena Legendary Edition a trailer na ni vyzobal všechny ikonické momenty, zůstalo mi v hlavě semínko nejistoty. A když jsem o nějaký ten měsíc či rok později přemýšlel, co budu hrát, došlo mi, že i přes krásné kousky v knihovně nebo desítky zajímavých titulů v obchodě myslím jen na to, jaké by to bylo na Normandy, když jsem o pár vrásek a hráčských zkušeností bohatší. Nemá cenu si nic nalhávat, nostalgie funguje jako blázen a přestože jsem první díl vždy vnímal jako ten nejslabší, překvapilo mě, jak moc mě přesto dostal. Tentokrát v kůži mužského Sheparda (aneb vsadil jsem všechno na roleplay kartu) jsem se podíval na Eden Prime, zakousl se poprvé do opatrně košatícího příběhu a jakmile jsem se poprvé dostal na Citadelu a začala hrát povědomá hudba, nebylo obrany. Místo jedné dvou hodin hraní jsem pro ten den odpískal docházku v zaměstnání a seděl u konzole až do večera.

Paradox je, že právě DLC s výpravným podtitulem Bring Down the Sky dělá hře trochu medvědí službu. Vybírá z ní a zdůrazňuje to ne snad nejhorší, ale nejméně aktualizované a z dnešního pohledu atraktivní. Zaprvé se jedná o oblast, kam se dostanu jenom Makem. Mám to vozítko rád, baví mě, že se ne a ne převrátit, baví mě, že umí skákat, ale ty chvíle, kdy není schopné vyjet na skálu, i když těsně za ní se skrývá můj cíl, mě budily ze sna a teď budou budit znovu. Není to vyloženě k vzteku, ale občas už to hraničí s frustrací a BDtS je opravdu o tom, že ke všem důležitým lokacím se bez Maka putuje tři roky. Druhým zklamáním je to, že kolegové, které s sebou na asteroid vezmete, toho moc nenamluví, což vždycky zamrzí. No a konečně - je to rozšíření akční, bez nějakého atraktivnějšího interiérového zasazení. Opět šedé chodby s výjimkou závěrečného atria, kde se ale hráč nestačí otáčet vzhledem k počtu nepřátel.

Naopak si cením bližšího seznámení s rasou batarianů, kteří jinak v prvním díle prostor nemají, překvapivě na pohled hezkého výhledu na blížící se Terra Novu nebo finálního dilematu, nad kterým jsem pár minut seděl. Nakonec jsem se rozhodl pro záchranu rukojmí a nutnost nechat hlavního teroristu jít, ale rozhodování to nebylo jednoduché a nebýt toho, že odměnou za onen krok je slušná porce bodů do Paragon snahy, tak... bych se asi rozhodl stejně, jen bych o tom přemýšlel ještě o pár minut déle.

Pro: Finální rozhodnutí, specifická depresivní atmosféra, prohloubení znalostí o Batarianech

Proti: Příliš podobné vedlejším misím, málo variability při průchodu

+14

Call of Duty: WWII

  • PS4 30
Stupidní, idiotská, hloupá a ve finále vlastně urážlivá hra. Po asi deseti letech jsem si chtěl zkusit "nové" Call of Duty, abych si užil tupou střílečku a pokochal se tím, kam se tento subžánr (COD FPS) dostal. Jenomže střílečka to nakonec byla tupá až moc.

První dvě minuty jsou hodně fajn. Máme tady již stopadesátkrát okoukané vylodění v Normandii, ale i tak plavba k pláži funguje dobře. Skutečně jsem se cítil stísněně a nepříjemně z představy, že bych tam měl sedět já. Společně s tím přišly další myšlenky na všechny ty mrtvé mladé lidi, kteří během této bitvy zahynuli. A pak BUM, začalo samotné vylodění a hra začínala být horší a horší.

Je opravdu smutné, když je to samé téma lépe zpracované ve 20 let starém Medal of Honor (a ne, nemluví ze mě nostalgie, hrál jsem to poměrně nedávno). Sice ani tady není Omaha Beach zaplavena vojáky a běhá tam jen pár naskriptovaných postaviček, ale zatímco v MoH můžete umřít asi tak padesátkrát a skutečně máte pocit, že jste se ocitli v bezvýchodné situaci, tady vás hra přesně navede tak, abyste vše prošli bez ztráty kytičky.

Následně táhnete jednou rukou zraněného spojence, zatímco druhou střílíte přibíhající nácky (!!!). Měl jsem pocit, že hraju na nějakém arkádovém automatu, mířím plastovou pistolí na obrazovku a střílím tupé cíle, které bezdůvodně nabíhají přímo mně před hledí. Trasa, kterou táhnu svého kámoše je navíc plná nerovností, nicméně pro mě, dvacetiletého bažanta, to není žádný problém, táhnout osmdesát kilo prakticky mrtvé váhy a do toho střílet nabíhající Němce.

Poslední kapkou pro mě byla asi třetí mise, kde je OPĚT kulometné hnízdo které OPĚT musíme obsadit a OPĚT musíme střílet nekonečné zástupy nepřátel, jako asi tak ve dvaceti hrách předtím. Následně jsem musel přijít k dělu, aby k němu jiný voják položil výbušninu a mise skončila. Proč se čekalo na mě jsem tak úplně nepochopil, ale to je asi jedno.

Kdyby hra znázorňovala nějaký fiktivní konflikt, tak s tím nemám sebemenší problém. Sice by to taky byla nuda, ale alespoň by to neplivalo do tváře nedávné historii. Ale tahle věc absolutně znevažuje oběti druhé světové války, ze které vytvořila pouťovou atrakci podobného duchu jako jsou Marvel filmy.

Pro: první dvě minuty hry, grafika

Proti: vlastně úplně vše, absolutní dekadence žánru a navíc znevažování historie

+21 +26 −5

Bound by Flame

  • PS4 70
Herní výzva 2022 - Na vážkách 

Tohle vyloženě skvělý béčko. Je to prostě béčko úplně ve všech směrech a není se tedy čemu divit, proč má nižší hodnocení. Nicméně jsem od studia již hrál i novější kousek Greedfall a je na nich vidět, že se postupem času posouvají a jednou třeba vydají fakt výbornou hru. Nicméně Bound by Flame není vůbec špatná hra, ve spoustě věcech budete muset přimhouřit minimálně jedno oko, ale kdo má rád fantasy klišé příběhy, tak si hru dost pravděpodobně bude moct užít.

Začnu tedy příběh, ten je… No, prostě úplně klasické fantasy klišé, které jsme viděli již mnohokrát kdekoliv jinde – ve filmu, hře, knize… Vlastně jsem si přišel, jako když autoři vzali Dragon Age a udělali si ho po svém s výrazně omezeným budgetem. A mě to vlastně vůbec nevadilo, já si ujíždím na těchto běčkových fantasy „epických“ příbězích, nedalo mi to nic nového, ale dalo mi to takovou tu mojí oblíbenou guilty pleasure. Všechno se vyvíjí naprosto tak, jak hráč očekává, autoři se nesnaží do příběhu vměstnat nějaký plot twist, prostě jedou zajetý mustr.

Hra je poměrně krátká a za nějakých 20-25 hodin budete mít sfouknuto i s většinou vedlejších questů a prohledáváním poměrně dost malých lokací. Side questy nepřinášejí nic extra zajímavého, nějak zvlášť nerozvíjí příběh, jen vám pomáhají rozvíjet vztahy s vedlejšími postavami a zase dost v béčkovém stylu. Většina side qustů je klasických najdi, dones, pomoz.

Postavy jako takové jsou opět klasické klišé, opět mi přišlo, jak když hraji znovu Dragon Age. Zlá a svůdná čarodějka, hodná healerka, která chce být trošku badass a moc jí to nejde, ztracený elf, který bude jednou vládnout, žoldák, který o sobě mluví ve třetí osobě… No, neviděli jste to už někde? Ale zase, není to úplně špatné, jen to bylo už jinde mnohem lepší. Interakce se společníky tu nějaká je, je docela fajn, ale opět, žádný velký zázrak. Romance se vyvine jen z toho, že splníte questy a pak jen blikne kraťoučká scénka, a to je všechno. Stačí, ne?

Svět má několik lokací, všechny jsou poměrně dost malé a není to úplný open world, ale takový ten semi open world, dost omezený. Nicméně díky tomu se nebudete vyloženě nudit a pořád budete postupovat dále. Což je dobře, protože lokace jsou většinou zajímavé tak 30 minut a pak už jen svištíte, abyste splnili, co splnit máte. Výjimkou je poslední lokace, především stoky, které měli výbornou atmosféru a z celé hry mě bavily nejvíc.

Soubojový systém je trochu neohrabaný, ale mě velmi bavil. Je to výzva, i na druhou obtížnost je to celkem velká výzva a po celou herní dobu jsem si ho dost užíval. Je to takový ta klasický pižlačka, jako jsme zvyklý z Gothicu či Elexu, kdy soupeře postupně ubíjíte, ale dá se poměrně zdárně taktizovat a postupně zjišťovat, jak na kterou příšeru. Boss fighty mají vyvážený balanc obtížnosti. V podstatě po většinu herní doby jsem se učil a někam posouval, což beru jako pozitivum. Ovšem, kdo neholduje úplně pižlačkám a chtěl by aspoň ke konci hry procházet soupeři jako nůž máslem, tak může být zklamaný. Spoustu soubojů se dá i uhrát na chytrost, což je fajn.

Pak zde jsou další RPG klasiky, jako vylepšování zbraní, rozdělování skill pointů, prodej věci atd. Opět, béčkové, ale nic, co by mi kazilo herní zážitek. Pořád jsem totiž ve hře měl pocit, že se mám kam posunout, jak vylepšit, ale zároveň to nesklouzlo k nějakému dlouhému rozvažování. V tomhle hra poměrně dobře plyne a neotravuje. Peněz a surovin je dostatek, ale neměl jsem pocit, že by s nimi mohl hráč až přehnaně plýtvat, opět poměrně slušně vyváženo.

Celkově jsem spokojený, vlastně víc, než jsem původně očekával. Ale dost tomu pomohlo, že mám rád béčkové fantasy příběhy a světy, nevadí mi klišé a soubojový systém mi padl do noty. Věřím, že hra nezaujme masy, ale kdo třeba má hodně rád zasazení jako Dragon Age či Gothic, tak by si mohl přijít na své, minimálně se nebude trápit dlouhé desítky hodin. Nicméně Spiders mě zaujali svými dvěma kousky na tolik, že mám potřebu si postupně projet jejich hry a vidět vývoj tohoto menšího studia, při porovnání Bound by Flame vidím, že jsou na velmi dobré cestě.

Pro: souboje, boss fighty, příjemný béčkový příběh, hra odsýpá

Proti: klišé, stereotypní postavy, grafika (přišly mi divné barvy)

+15

Yakuza 6: The Song of Life

  • PS4 85
Yakuza 6 je zásadním dílem celé série, avšak zejména pro dlouholeté fanoušky série. Hlavní hrdina Kazuma Kiryu je již posedmé vržen doprostřed šarvátek, intrik a pletek klanů ovládající japonské podsvětí od východu po západ, a tentokrát k tomu má zásadní důvod: pátrání po stopách své adoptivní dcery, Haruky (toho času v kómatu) a neznámého otce jejího malého syna, Haruta. (Znalci potvrdí, že Kiryu je japonský Dominic Toretto.) 

Tento díl se svou atmosférou zdaleka nepodobá většině předchozích dílů; poměrně jasné srovnání však lze provést s Yakuzou 3 - oba díly se spíše zaměřují na Kiryuovu rodinu, oba díly přináší "klidnější" prostředí vyvažující hektickou tokijskou čtvrť Kamuročo (Y3 Okinawa, Y6 Hirošima), oba díly pod zdánlivě "individuální" zápletkou rozkrývají obří konspiraci na pozadí a v neposlední řadě: oba díly přináší hlavní sérii zásadní vylepšení v podobě nového enginu.

Právě nový Dragon Engine vykresluje novou lokaci čtvrť Onomiči Džingajčo ve skvělém světle stejně tak, jako tokijské Kamuročo. Hra je mnohem sytější, pryč načítání při vstupu do většiny budov, a systém levelování a učení nových schopností je mnohem flexibilnější než u většiny předchozích dílů. Bojový systém působí více responzivně, jakkoli jsou postavy mnohem více oběťmi ragdoll efektu. Bohužel z časových důvodů hra nedostala takové možnosti jako předchozí (a následující) díly. V Kamuroču například chybí celá jedna čtvrť (další naopak přibyla), řada miniher ve hře není a některé pohyby z předchozích her se nelze naučit. Hráči dalších dílů ale ocení tento základ, na který Ryu ga Gotoku Studio navazuje v dalších dílech včetně výborného Judgment (a Lost Judgment).

Přesto je zde spousta nového obsahu, včetně strategického Clan Creatoru, krmení koček, velmi okleštěného baseball manageru a - jakkoli je to pro Kiryua nepochopitelná minihra - Live Chatu obsahujícího trochu soft porna. Přesto hra dostala poměrně příjemnou délku - platinovou trofej lze získat zhruba po 30 hodinách bez zásadních zádrhelů. (Pro představu je průměrem pro každou hru cca 80 hodin, a časově nejnáročnější díl série, Yakuza 5, vyžaduje zhruha 150-200 hodin.)

Nakonec se zastavím u samotného příběhu: oproti složitým zápletkám ve čtvrtém a pátém díle se jedná o lépe stravitelnou porci příběhu a oproti některým předchozím dílům také značně zatíženější japonskými reáliemi, zvyky či historií. Jinými slovy: i tentokrát čekejte rozhodnutí, která pohledem západního světa nedávají smysl, ale dějí se hlavně ve jménu cti. Řada postav z předchozích dílů sice dění pozoruje z dálky (nebo je jejich další osud dále nepopisován), ale spousta nových postav do dění přibyla. A je nutné říci, že po prvních desítkách minut v Onomiči si některé postavy musí zamilovat snad každý. Některé pro jejich povahu, některé pro jejich teatrálnost. Přesto od příběhu může každý dramaty, plot holy a plot twisty ošlehaný veterán série očekávat právě drama, čas od času nějaký plot hole a ani o plot twist ochuzen nebude.

Yakuza 6 je důstojný konec Kiryu ságy, téměř se všímšudy. A i když oproti jiným dílům tolik nevystupuje z řady a vlivem neodladěného Dragon Enginu představuje pro řadu fanoušků krok zpátky, jedná se o svěží a zejména originální díl, za který se autoři nemusí stydět. Vzhůru na Judgment (a Like a Dragon)!

Osobní hodnocení v rámci hlavních dílů série: třetí nejlepší, hned po Yakuze 4 a 0
Odehráno: +-35 hodin
Platinová trofej: Ano

Pro: Důstojná rozlučka s hlavní postavou série, nové město a nová čínská čtvrť značně pomohly atmosféře, nový engine

Proti: Pro "západní" hráče poměrně antiklimatické rozuzlení zápletky, některé postavy se ve hře skoro neobjevily, nový engine nebyl dotažený

+13

Resident Evil 7: Biohazard

  • PS4 85
Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí ["Dohraj hru, ve které se vyskytují tzv. nemrtví (zombie, duchové, upíři, atd.)."] 

Odůvodnění (spoilerové): Ve hře se vyskytuje jedna záporná postava, která párkrát během příběhu zemře ale díky regeneračním schopnostem znovu ožije. 
 
Tvůrci udělali dobré rozhodnutí se po herní stránce vrátit zpátky ke kořenům série. Tedy k pomalému průzkumu lokace, řešení hádanek a neustálému boji o přežití. Poprvé se v rámci hlavní série přepne pohled do první osoby, což je druhé dobré rozhodnutí od tvůrců, hodně to dopomáhá navodit strach a hororovou atmosféru, nehledě o těch pár povedených jumpscarech, většina z nich mě nedokázala tolik vystrašit, ale dva nebo tři, u kterých mě hrklo u srdce se najdou.

Hratelnost je poměrně prostá ale dost zábavná. Funguje na principu prozkoumání celé lokace, sběr klíčových předmětů, řešení hádanek a u toho se zároveň nenechat zabít. Z minulých dílů se vrací správa inventáře, kombinování nebo zkoumání položek inventáře či skladování do beden. Nově lze nacházet sběratelské předměty ve formě mincí, které na určitých místech působí jako platidlo pro získání prémiových předmětů, které usnadní průchod hrou. Puzzlů jako klasických logických hádanek zde tolik nebylo. Hlavní náplní je sběr těch klíčových předmětů a jejich následné využití v postupu hrou, což neříkám že by nebyla zábava. Co se mi ale vyloženě líbilo, byli VHS kazety, které lze najít, na určitých místech pustit a fungují jako hratelné flashbacky jiných postav než Ethana, z nichž lze zjistit klíčové informace pro vyřešení budoucích hádanek, což je velice originální nápad (minimálně jsem ho jinde neviděl). Ohledně akce… Nepřátel zde nebylo mnoho, jejich variabilita byla hodně malá, což mě poměrně zklamalo, jistou náhradou byli sekce, kde mě naháněla jedna nesmrtelná postava, kterou nešlo porazit, maximálně tak na pár sekund omráčit a mezitím utéct nebo se schovat. To dodávalo takovou správnou beznaděj. Další náhradou mi byli souboje s bossy, které bych zařadil mezi ty lepší v sérii, byli poměrně prosté ale fungovali správně. Zbraní tu nebylo hodně ale byli rozmanité, silnějšího kalibru (brokovnice, granátomet), slabšího kalibru (pistole, různé nože), vyplatilo se šetřit municí, někdy jí bylo požehnaně, někdy ne a díky tomu došlo na intenzivnější střety.

Samotný příběh už na mě působil hůře. Byl natolik zajímavý, aby mě poháněl dopředu, ale v rámci série Resident Evil působil spíše jako spin-off, než jako hlavní díl. Chápu proč se tvůrci vydali tímhle směrem, ale toho napojení na univerzum na mě bylo moc málo.

Postavy nepatří k tomu nejlepšímu v sérii. Hlavní hrdina Ethan Winters ušel, ale nebyl nic extra. Spíše takovej generičtější hrdina. Jeho absence (ale vlastně neabsence) obličeje nevím jak moc pomáhá/nepomáhá se s ním ztotožnit. Vedlejší postavy už jsou lepší. Bakeři jako maniakální vidláci působí správně a jde z nich přirozený strach. Nejvíce jsem si ale oblíbil Miu Winters, manželku hlavního hrdiny, která je pohledná, chová se trochu podivně (avšak v rámci příběhu to je přirozené), je celkově sympatická a dle mě dobře napsaná postava.

Ještě musím vzpomenout grafiku a vizuály, level design a soundtrack. Hru pohání nový RE Engine, na PS4 jsou vizuály poměrně pěkné, snad jen pasáže na denním světle jsou poměrně hnus. Level design je povedený, stealth pasáže fungují, stejně tak akční, ve kterých jsem na nepřátele narážel často v malých prostorech, ale dodávalo to tomu správnou tíseň. Soundtrack moc zapamatovatelný není (krom hlavního songu), v rámci momentálního dění funguje na jedničku.

Celkově jsem si hru velice užil a doporučil bych ji všem fanouškům survival hororových her, ať už jsou nebo nejsou fanoušci série, i když samozřejmě fanouškům to řekne trochu více. Jednou bych si to chtěl zkusit projít ve VR, to by byl horor na nové úrovni.

Pro: Souboje s bossy, snaha o inovaci, návrat ke kořenům (survival horor, nutnost průzkumu, hádanky), zábavný gameplay, FPS pohled, VHS kazety, Mia Winters

Proti: Slabý konec, po příběhové stránce to působí jako spin-off, vizuály na denním světle, malá variabilita nepřátel

+16

Control

  • PS4 85
Herní výzva 2022 - 8. " Rodina nadevše" (hardcore)
 
Paranormální jevy, nadpřirozeno, ve finském dílu Control přirozené jevy. Hra si na tajemnu zakládá a nutno říct, že to funguje dobře. Příběh je zajímavý i napínavý a hráče (nebo alespoň mě) popohání kupředu. Trochu se ale zabrzdí neustálým pročítáním collectibles, kterých je zde snad stovky. A já je samozřejmě musím pročítat všechny. I když některé jsou zajímavé, více jich zajímavých není. Někdy je více méně.

Hrát za ženskou postavu pro mne byla příjemná změna, hlas herečky se dobře poslouchá. Vedlejší postavy se taktéž povedly. Z dovedností jsem využíval v podstatě jen tři, a to házení věcí, zdrhání a levitaci. Možná jsem měl používat častěji štít a tím si občas ušetřil pár nervů, ale tak co už.

O nějaká variaci zbraní se příliš mluvit nedá, protivníků je dost, ale zase tak moc se neliší. Nejzajímavější mi přijdou vedlejší bossové, kde se originalitě meze nekladly. Škoda, že i zde se vyskytují vedlejšáky, které člověka spíše rozčílí. Najít kytky a mluvit k nim je sice fajn, ale v jenvětším sektoru, kde je kytek desítky, ale vy máte muvit jen ke specifickým? Ne, děkuju.

Celkový dojem z Kontroly je pozitivní. Narazíme na zajímavé postavy, pár easter eggů a vtípků, originální nepřátele... a na všechno pozitivní a negativní již zmíněné.

Pro: Ahti, Jesse, příběh, mysteriózní

Proti: Přehršel collectibles, pár forem zbraní

+16

Until Dawn

  • PS4 75
Klasická hororovka ze staré školy, která v ničem nevybočuje a potěší tak všechny fanoušky žánru. Nechybí hutná porce lekaček, kterými je hra protkaná doslova na každém kroku. Úvod hry byl pro mě hodně dezorientující vzhledem k rychlému střídání scén a velkému počtu představovaných postav. Hráč postupně ovládá 9 hratelných postav, navíc dostaly do vínku osobnostní charakteristiky a vztahy mezi sebou navzájem. Jde sice o zajímavý nápad, ale přišel mi bohužel celkem k ničemu a obzvlášť u této řezničiny, kde životnost charakterů je často na úrovni délky života zestárlé mouchy. Po zmateném rozjezdu hry však přišla napínavá zábava, kde o adrenalin a hutné dávky strachu nebyla nouze. Zamrzí snad jen příliš zbrklý závěr, který by si zasloužil větší péči a po celou dobu hraní mi přišla kvalita zvuku ostudně podprůměrná, což je obzvlášt u hororu docela zarážející.
+7 +8 −1

Journey

  • PS4 85
Všudypřítomné QR kódy, nepřátelé připomínající sentinely z Matrixu, surfování po písečných dunách a především spektakulární soundtrack podtrhující vizuální orgii, která na vás vybafne hned v prvních vteřinách. To je Journey. Tedy alespoň povrchově. Podíváte-li se na hru detailněji, získáte především pohled na ucelené umělecké dílo, které ani po deseti letech nestárne. Potěšil mě sociální prvek hratelnosti, díky němuž můžete při své cestě narazit na další hráče z celého světa. Něčeho takové jsem si poprvé všiml v The First Tree, ale v Journey můžete díky svým náhodným spoluhráčům i lehce profitovat podobně jako v Death Stranding.

Při prvním průchodu jsem se nechal unášet atmosférou podobně jako hadroví draci poletující ve větru. Symboly zde jsou, stejně tak jisté paralely s duchovním i reálným světem. Jejich důkladnější interpretaci si však nechám až na další hraní. Journey si opakování zaslouží a díky krátké herní době o stopáži průměrného celovečeráku od znovurozehrání nikterak neodrazuje.

Jedná se tak o ideální hru pro nedělní kocovinu (vyzkoušeno za vás), ale i k zenovému rozjímání nad otřepaným, ale pravdivým citátem, že i cesta může být cíl.

Pro: Audiovizuální zážitek na úrovni uměleckého díla

Proti: Někomu může vadit nejasnost sdělení

+13

Dark Souls II: Scholar of the First Sin

  • PC 60
  • PS4 60
Před Elden Ringem se snažím ukojit svojí sebemrskačskou touhu. To znamená, že jsem si musel dát nějakou souls like hru a takovou touhu může ukojit jen trilogie Dark Souls. Druhý díl této série nepatří mezi mé oblíbené hry tohoto podžánru a proto jsem si ho nechal až na konec. Nikdy bych nevěřil, jak hodně bude znát, že hru dělali jiní vývojáři, když si hry zahraji v těsném sledu za sebou.

Začnu změnami, které tak trochu mění tempo hry, jsou otravné, vůbec je nechápu a pokud nejste Happy Hob nebo LobosJr, tak si jich musíte všimnou okamžitě. Mám na mysli animace navíc a jejich dobu trvání. Před bodnutím nepřítele do zad se napřed musí naplácat jeho záda jílcem a až poté se do něj může bodnout. V případě úspěšného parry napřed nepřítel (skoro až komicky) zavrávorá, spadne na zadek a pak teprve je možné mu zasadit ránu. Plunging útok je i přes zaměření si nepřítele nepoužitelný a v drtivé většině případů nedostane nepřítel onu mnohdy důležitou první ránu. Taková menší třešnička – pokud používáte skákání na O (tedy jako v prvním díle), tak v této hře nedoskočíte tak daleko, jako s novým nastavením na L3 (levý analog).

Další problém dokážu pojmenovat jen jako zbytkové momentum postavy. Kromě něčeho tak zásadního jako je nesmrtelnost při rollování, kdy je to buď „perfect roll“ nebo nic, je tohle v mých očích druhá nejnepříjemnější změna. Při bojování v nějaké takové hře, jako je Dark Souls mám rád plnou kontrolu nad svojí postavou a to obzvlášť v lokacích, kde je minimum prostoru na manévrování. Ono manévrovat s postavou, která se ovládá jakoby měla boty od ledu není nic příjemného. K čemuž se dostávám k problému numero uno téhle hry – level design.

Vývojáři se na design vykašlali nejspíš proto, že si řekli „hele, nechápe je se warpovat od bonfirů k bonfirům jak chtějí“ a strašně nechutně a uměle přestřelili obtížnost ve většině lokacích. Mám na mysli pasti v podobě tlakových desek, které při spuštění spustí salvu šípu. Mám na mysli nádoby s různými okouzleními, které berou kompletně životy z HP baru. Mám na mysli všude přítomné jedovaté kaluže a nepřátelé, které dávají poison efekt. Ono totiž není problém upižlat jakéhokoli nepřítele, je problém se pak dostat z lokace pryč. Ne že by to v jiných hrách od Fromu nebylo, jenže normálně existuje balance mezi takovými lokacemi, nepřáteli a bossákama. V tomhle díle je největší nepřítel prostředí.

Jak jsou nudní nepřátelé, tak jsou nudní bossové. Boss je buď obklopen vodou dávající poison nebo jen zpomalující vodou (Mytha, Sinner). Nebo je to menší aréna, která nemá okraje a je možné z ní spadnou (Dragonrider, Old Iron King). Nebo je to boss, který má své otravné pomocníky nebo dokonce sám boss se skládá z více postav (Skeleton Lords, Ruin Sentinels, Freja, Royal Rat). Bossům chybí nějaké to mojo, něco kvůli čemu si je člověk zapamatuje. Souboje s nimi jsou rozhodně výzva, ale nejsou zábava.

Nakonec musím alibisticky zmínit to, že nehrát první a třetí díl před tímto, nikdy bych tuhle hru takhle nepoplival. Vždycky mi tak nějak seděla míň, ale nedokázal jsem přesně pojmenovat problémy, které s ní mám. Je to pořád hratelná hra a jestli někomu přijde jako ta nejlepší, neprosto to chápu. Můj problém s ní je ten, že působí jako samostatná hra mimo trilogii. Nemusela by mít vůbec za jménem číslovku, ale mohlo by to být Dark Souls Reimagination. Když skočím z trojky na jedničku, rozeznám je tak (kromě grafiky duh), že jednička nepůsobí tak začištěně a je o něco pomalejší, ale fungují úplně stejně na stejných principech. Dvojka má problém s balancem obtížnosti a odměňování. S čímž asi přišly právě změny, které nebyly úplně třeba. A na konec zmíním, že si tuhle hru dám pořád radši, než nějaké souls like hry z Polska. 

Herní výzva 2022 - 3. Ticho jako v hrobě
+16

Uncharted 3: Drake's Deception

  • PS4 85
Uncharted 3 : Drake´s Deception byla jasnou volbou po dokončení předchozích dílů a pro podobně laděné adventury ve stylu Indiana Jonese říznutého 007čkou mám slabost. Poslední díl série se nese v duchu předchozích dílů - na výši především výborná grafika v rámci lokací a prostředí, která by zahanbila leckterý novější kousek.

Pátrání po tajemství komandéra Drakea - hra má super příběh, solidní postavy, krásné a propracované prostředí jak exteriérů - tak i samotných interiérů - vrakoviště lodí nebo útěk z letadla byly opravdu zážitkově super. Oproti předchozímu dílu přibylo hádanek což kvituju ( při delším bádání nabízí hra vyřešení ), prolézačkami a ručkovačkami se můžete trochu zapotit, protože ne vždy se Nathan chová při jejich zdolávání realisticky a vývojaři dodali vylepšený fight mód, kdy si to můžete rozdat s nepřitelem na férovku.

Nathan a Sully hláškují ostošest - děvčata se tentokrát moc do hry nedostala, finální souboj a rozuzlení povedenější než minule, ale abych jen nechválil - přišlo mi, že v tomto díle těch hejn nepřítelských žodláků ještě přibylo, scénář je i v rámci chaotického střídání lokací vyhypovaný na maximum - řekl bych, že už toho bylo nad rámec a hráč je pořád hnán do zběsilé akce. Ale přesto jde o skvělou oddychovku, při které jsem se nenudil a určitě řadím celou sérii mezi ty nejpovedenější herní série a těším se jak na další díl, tak i na chystaný film - 85 %

Pro: příběh, grafika, hádanky

Proti: příliš akce, místy chaotický děj

+13

It Takes Two

  • PS4 95
Čekal jsem, že It Takes Two bude mít různorodou hratelnost. Nečekal jsem ale, v jakém rozsahu to bude. Ta hra v sobě obsahuje neuvěřitelně hodně žánrů. A nejlepší na tom je, že to celou dobu nemá hluché místo a hratelnost funguje pořád stejně dobře. It Takes Two vás ani náhodou neznudí stereotypem. Hratelnost se zde mění jako počasí. A to i přes překvapivou délku hry.

Coop hra, ve které se bez totální spolupráce nedostanete ani o kousek dále. To by v tomhle typu her nemělo být překvapující. Je ale skvělé, jak je to celé vyvážené. Každá z postav často dělá úplně odlišnou činnost než ta druhá. A pokaždé je to zábavné. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by jsme se za celou hru dostaly do nějaké nudné pasáže. Pořád to bylo zábavné. Někdy i docela vtipné. Často dost černo humorné. Přes svou infantilnost hra poodkryje pár dost smutných příběhů. Z kterých by bylo nejednomu dítěti určitě smutno. I my dospělí jsme občas v pobaveném zhnusení kroutili hlavou (viz. vyhozený vysavač nebo scéna s dobráckým plyšovým slonem).

Hra má v oblibě často měnit tempo hry. Kombinuje hektické lineární pasáže plné akce a přemýšlením nad hádankami. Občas vás vyhodí do arény, kterou můžete prohledávat a hrát si s prostředím. Hledáte mini hry a celkově se můžete vyblbnout. Mini hry mě osobně tolik nebavily. U šachů jsme se ale zasekli snad na hodinu. Celé prostředí je na pohled pěkně barevné a líbivé. Celé navíc v 60 snímcích i na starých konzolích. Technicky je hra na špici. Za celou dobu jsme zažili snad jen dva záseky za překážkami. Což je s ohledem, na množství překážek ve hře, dobrý výkon.

Od plného hodnocení mě odradil snad jen poněkud přeslazený konec, za který by se nemusela stydět žádná vánoční pohádka. Navíc v Hollywoodském stylu. Když si vzpomenu, že jsem to hrál se ženou a že naše nejoblíbenější kratochvíle byla jak nejefektivněji sejmout toho druhého.. Možná dobré pro čerstvé páry nebo pro lidi, co to spolu hrají na dálku, aby se každý mohl o samotě dojmout.

Chvíli jsem si také stěžoval, jako správný fajfkovač dohraných her, že hra je příliš dlouhá. Ještě k tomu je coop. Ne vždy mají dva lidi čas ve stejnou dobu. Hraní to ještě o nějakou dobu prodlužuje. It Takes Two ale nestaví zážitek na příběhu. Jde tady hlavně o prožitek ze samotného hraní. Nakonec jsem zjistil, že není potřeba nikam pospíchat. Skvělá hra.

Pro: neuvěřitelně pestrá hratelnost, humor, spolupráce, stylizace a technické zpracování, délka hry

Proti: příliš sladký konec

+24