Poslední komentáře

Monster Hunter sérii jsem znala jen z názvu a popisu a říkala si, že to nebude nic pro mě. Potom jsem se stala častým divákem a kolemjdoucím Monster Hunter: World a zaujalo mě to. Po nějaké době jsem se rozhodla, že sérii zkusím s jejím nejnovějším dílem Rise a zjistila jsem, že tato série je hodně pro mě.

Zpočátku jsem moc nevěděla, co mám dělat, jaké úkoly mám dělat, jak se vybavit, jaká zbraň mě bude bavit či jak využívat asi milion věcí, které má lovec k dispozici. Tomuto mému pocitu nepomohla ani hra, která usoudila, že čím víc tutoriálů a nových věcí mi hned na začátku ukáže, tak tím lépe. A já přitom ani nechápala, jak dostat věci z truhly do mého opasku pro rychlé použití. Taková triviální věci mi kvůli absurdnímu množství menu a tabulek připadala složitá. Po desítkách hodin hraní se na to už dívám jinak a zvykla jsem si na menší tabulkový simulátor, ale začátky byly docela pro mě těžké jako úplného nováčka v sérii.

Samotný lov monster jsem si také udělala omylem těžší. Když jsem v Hub úkolech zvládla prvního většího bosse (Magnamalo), tak jsem se dočetla, že Village úkoly jsou tutoriál a že ta monstra v nich jsou o něco lehčí a představují vstupní bod do hry. A já si do té doby často říkala, proč mi někdy lovy trvají o několik minut déle a jindy je to docela rychlé a proč některé lovy mají úvodní cut scény, když už jsem to monstrum jednou potkala. K příběhovému závěru hry, tedy kolem HR7 a desítkách hodin hraní, jsem zjistila, že ten Demon Mode není jen tak pro srandu u mé zbraně a že postava je o něco agilnější, může dělat pěkná vizuální komba a že je také o něco silnější. Dalším objevem byly buildy, kdy vhodná sestava doplňků a dovedností z výbavy může razantně mé lovy zrychlit. Ale i přes všechny tyhle klacky pod nohy, které jsem si naházela, jsem hrou proplula sice pomalu, ale vcelku snadno a nestalo se mi, že bych nějaký lov (včetně finálního příběhového bosse) nezvládla hned na poprvé. Z toho vyplývá, že základní hra je opravdu snadná a počítám, že razantně přituhne v rozšíření a v Master Ranku a mám z toho trochu obavy.

Hra je sice, co se týče příběhu a úkolů, velmi osekaná na prosté plnění úkolů s cílem porazit dané monstrum, ale to je přesně to, proč mě ta hra tak baví. Samotná postava se až tak nezlepšuje, nezvyšují se jí postupně životy, obrana či výdrž. Samozřejmě hodně pomáhají skilly nebo výroba vybavení, ale nejvíce boje zrychluje hráč a to, jak se postupně zlepšuje, jak je všímavý při boji a jak dokáže číst pohyb monster. Je zvláštní, jak jsem si dokázala zapamatovat pohyb jednotlivých monster a ke konci jsem byla ze sebe překvapená, jak mě jedno monstrum, které mi úvodu hry dělalo docela problémy, dokázalo nyní zasáhnout maximálně třikrát a já ho vyřídila během dvou setkání. Hra dává výrazně najevo, že efektivita lovce je to nejdůležitější. Čím víc úspěšně se dokážu vyhýbat útokům, tím víc dávám poškození a tím rychleji ukončím boj a snížím moji šanci na neúspěch. A přesně tenhle pocit jsem ještě v žádné jiné hře tak nepocítila.

Rise přinesl oproti Worldu několik změn. Hodně hráčů nebylo nadšených z toho, že před bojem je docela vhodné sesbírat permabuffy v podobě malých ptáčků, které zvyšují zdraví, útok a tak. Je fakt, že od samotného lovu to vcelku zdržuje, ale na druhou stranu je pohyb lovce po mapě o něco rychlejší díky novému společníku palamutovi. Takže mě to až tak nevadí a už jsem si dokázala svoji první cestu mapou docela zefektivnit, abych jich vysbírala co nejvíce. Co mě baví, tak jsou Wirebugy a nové možnosti použití zbraní. Tady jsem sice ještě nevyužila jejich úplný potenciál, ale to přijde. Hra je díky nim o něco rychlejší a je pro mě vždy zajímavé sledovat, jak se hraje World a porovnat s to s mým hraním. Někdy se věci na obrazovce dějí tak rychle, že to nestíhám sledovat a jen doufám, že z toho jaksi vyváznu živá. Některá monstra mi připadají, jak kdyby byla na kokainu. Na druhou stranu je fakt, že několik věcí je zjednodušených, kdy například kočičí společník hráče upozorní, že monstrum lze chytit do pasti, nebo třeba vůbec že jsou monstra viditelná na mapě a odpadá tak jejich hledání a stopování. Na hře je znát, že byla vyráběna primárně pro přenosnou konzoli, ale nemyslím si, že by kvůli tomu její kvalita nějak trpěla.

Rise ovšem přinesl jednu pro mě naprosto otravnou a ohavnou věc, které se v rozšíření očividně zase rád zbavil, a to jsou Rampage úkoly. Dokážu si představit, že tato variace na tower defense žánr při hře více hráčů není nic hrozného a může to být dokonce i zábava. Ale pro sólo hráče, jako jsem já, to je naprosté utrpení a jsem ráda, že v podstatě povinné jsou jen tři tyto úkoly a že už tohle nikdy nemusím dělat, protože pro jednoho hráče se z toho stává závod s časem a uhlídat všechny pozice je docela náročné.

Myslela jsem si, že si dám chvíli pauzu od lovení, ale moc dlouho jsem to nevydržela a už mám koupený Sunbreak a moc se těším na novinky, které přináší.

CRPG jsem zkoušela hrát víckrát, ale málokdy je reálně i dohrála. Vlastně jedinou takovou hrou byla Pillars of Eternity, a to ještě před updatem, který přidal turn-based souboje. Právě souboje real time s pauzou mě od takových her spíše odrazovaly. Naštěstí se začaly v dalších hrách přidávat tahové souboje jako alternativa k RTwP a já se tak mohla pustit do tohoto velkého RPG ze světa Golarionu. ... Abych ho po 140 hodinách dokončila a kroutila hlavou nad tím, jak moc mě dokázalo toto cRPG chytnout.

Moje první kroky ve světě Pathfindera byly docela zmatené a vlastně jsem moc nevěděla, co dělám (občas jsem takový pocit měla i ke konci hry). Každý level postavy znamenal dlouhé pročítání nových vlastností a schopností a v mém případě i výběr nových kouzel. Naštěstí jsem si u mých společníků nastavila automatické levelování, takže jsem byla ušetřena dalšího rozhodování o něčem, o čem jsem neměla moc potuchy. Abych následně o xx hodin později hledala u Ember jedno kouzlo, o kterém jsem se dočetla, že je dobré a které samozřejmě neměla. Ale takové už je riziko auto-levelu. Výjimkou byla postava Wenduag, u které jsem chtěla jít cestou házecích seker, takže u ní jsem levely rozdělovala dle vlastního uvážení. Hra naštěstí disponuje jakýmsi tutoriálem a tu a tam hráče upozorní, že něco dělá blbě. Nicméně i tak jsem na spoustu věcí přišla až po čase, na některé jen náhodou a spoustu věcí jsem do konce hry vůbec nepochytila nejspíše. Kupříkladu jsem až po čase zjistila, že Sorcerer má ta kouzla jinak než třeba Witch, takže u některých postav je záhodno se dívat do knihy kouzel a kouzla ručně volit. Mojí ovšem největší chybou bylo to, a teď zajisté rozesměji všechny hráče, kteří mají s touto hrou zkušenost, že jsem až v 5. aktu! zjistila, že existuje něco jako kniha kouzel pro danou mýtickou cestu. Takže až v 5. aktu jsem zjistila, jak jsou silné ty mýtické schopnosti/kouzla. Jako bylo mi divné, kam mizí ta kouzla, která se mi objevila při zisku nového Mythic levelu, ale říkala jsem si, že někde asi jsou, ale nevím kde. Teď už se tomu směji, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že větší idiot tu hru nikdy nehrál.

Teď už ale k příběhu a k jednotlivým aktům hry. Příběh začal vskutku velkolepě útokem jednoho z mocných démonů a já byla (s)vržena do kolotoče událostí. A jak už to bývá, zjistilo se, že moje postava je něčím neobvyklá a že může nemálo přispět k vítězství nad démony, kteří se dostali na povrch a drancují jeho svět. Hned zpočátku se mi podařilo vydobýt si jméno, a tak se na mě začaly hrnout požadavky, co dalšího mám vykonat a koho mám zachránit. Můj docela pozvolný průchod prvním aktem narušila první vážná bitva (obrana hospody), ve které jsem se naučila spoustu věcí. Třeba, že Grease je dobrý sluha, ale zlý pán. A tak zatímco jsem se smála mým nepřátelům, kteří se neustále váleli po zemi, tak se moje společnice Wenduag rozhodla, že to zkusí také a až skoro do konce této neuvěřitelně dlouhé bitvy z té země sama nevstala. A proč že jsem nepoužila Dispel? Protože jsem o té možnosti nevěděla. Nicméně i přes místy zdlouhavé boje v tahovém režimu a moji jistou tupost danou prvním průchodem jsem si boje užívala a zkoušela různé věci.

Ve druhém a třetím aktu se moje pozornost musela zaměřit i na management křížové výpravy, a tak jsem posouvala po herní mapě armády, najímala nové vojáky a zlepšovala celkové vedení křížové výpravy proti démonům pomocí různých rozhodnutí. Dost se mi líbilo, jak byly tyto dvě části propojené, tj. správa armády a můj vlastní pohyb po mapě. Takže dokud jsem si neuvolnila cestu dobytím nepřátelské pevnosti, tak jsem se do některých míst nedostala. Celkově jsem této složce hry věnovala velkou část herní doby a opouštěla třetí akt ve skvělém stavu. Dobytá všechny území, pevnosti, poražené všechny nepřátelské armády a můj silný generál Setsuna měl k dispozici slušnou armádu (i přes to, že jsem nepochopila, že žoldáky si mohu najmout ještě jednou, i když je u nich ikona zámku, vědět to dříve, tak tu armádu vybuduji tak dvakrát rychleji). Mnou navštívené lokace se staly rozmanitějšími, narazila jsem i na nové nepřátele, šílené oblasti (Blackwater) a objevila plno zajímavých NPC se skvělými dialogy. Začala jsem dělat úkoly pro moje společníky a rozvíjela s nimi postupně vztah. V rámci bojů s démony se nám také dařilo. Sestoupil ke mně anděl, aby mi radil a podařilo se mi vyhnat démony v důležité oblasti, odkud proudili na náš svět. A pak to přišlo.

Čtvrtý akt a místo, ve kterém jsem se ocitla ne zcela dobrovolně, a moje naštvanost na ono osobu, která to způsobila se pozvolně měnila v chmury z toho nepřátelského místa, ve kterém jsem se ocitla. Aspoň že jsem si svůj titul Knight Commandera mohla ponechat a obhájila jsem přítomnost mojí milé démoní společnice, ale i tak to byla rána. No nic, jsem přece jen jsem známý nebezpečný velitel křižáků, tak jim ukážu, říkala jsem si. Ale kdeže. Obyvatele této části nějaké události v z mé části mapy nezajímaly, mě ani neznali a když už mě poznali, tak na mě plivali. Navíc pocitům zmaru nepřidalo ani trollení této oblasti, kdy se zdi objevovaly a zase mizely na základě toho, jak hráč otáčel kamerou. Řekla jsem si, že boje by tu mohly být fajn, vždyť ty mě bavily, a tak jsem vlezla do arény. Z ní jsem vylezla sice jako (polomrtvý) vítěz, ale naprosto naštvaná na místní systém podvodů a nefér podmínek, kterým se zde bojovníci v aréně asi baví. Dobití jsme vlezli do hostince, že se zde vyspíme. Samozřejmě nás v noci přepadli a chtěli nás okrást. A protože jsme v Pathfinderu, tak při přepadení byla přítomna zpočátku jen moje fyzicky slabá kouzlící postava a málem mě zabili, než se objevili mí společníci. Když jsem si šla stěžovat hostinskému, tak na mě zařval, že pokud se mi tady nelíbí, tak ať táhnu.

Navzdory tomu odstavci výše jsem si popravdě tuto oblast užila a já osobně ji považuji za nejlepší část ve hře. Navíc se zde odehrávají velmi důležité rozhovory a zjištění z hlediska příběhu hry. Je zde i pro mě nejvíc povedený dialog ve hře mezi Ember a jistou stínovou paní. Rozhovor mezi někým naprosto naivním (blbým, záleží na úhlu pohledu) a někým, kdo nemůže uvěřit, že může existovat někdo tak naivní (blbý, záleží na úhlu pohledu). Zpočátku jsem se za Ember styděla a vůbec se nedivila, proč mi stínová paní nadává, co tam tahám za idiotské děcko, ale pak jsem Ember podpořila v jejích slovech. V této scéně jsem zažila nejlépe zahraný smích, který jsem kdy ve hře slyšela. A jak byl dlouhý! Vůbec dabing je něco, co musím hodně pochválit. Taková paní z obalu hry má krásný hlas a těšila jsem se díky tomu na každou scénu s ní. Celé naše putování v této oblasti bylo zakončené bojem, při kterém zahrála tato úžasná skladba. Z ní jsem měla husí kůži.

Když už jsem nakousla ty postavy, tak bych ráda k nim něco napsala, tedy k těm, které jsem měla v partě a které mě zaujaly nejvíce. Společníky považuji za velkou přednost hry. První takovou postavou byl Regill, který by mohl být uváděn jako příklad (evil) lawful charakteru. Strašně mě ale štval. Štval mě ten jeho pragmatismus, jak byl praktický, jak byl chladný, bezohledný a štvalo mě to, že jsem mu pokaždé musela dát v duchu za pravdu. Protože tenhle jeho přístup bylo přesně to, co válka a naše vítězství v ní potřebovalo. Navenek jsem mu často spíše oponovala, ale bylo mi jasné, že moje emoce by ty bitvy nevyhrály na rozdíl od jeho pragmatismu. Na konci jeho příběhové linky mě dojalo to, co pro mě udělal a ukázal mi tak svoji jinou stránku osobnosti.
Druhou postavou, nad kterou jsem musela často přemýšlet, byla Wenduag. Ona je vůbec hodně rozporuplná postava a na žádnou jinou jsem nečetla tak rozdílné reakce. Byla můj největší zabiják a co ona dokázala zabít v jednom kolem by možná zlikvidoval zbytek mé party dohromady. A její poslední osobní úkol opět ve mně dokázal vyvolat stud. Už z názvu úkolu bylo patrné, že mě asi zradí a nemyslela jsem si, že moje činy by ji dokázaly přesvědčit. Chvíli jsem i přemýšlela, že ten úkol prostě nesplním, protože ji potřebuji v partě. Ale nakonec jsem tam šla nést následky svých činů. Říkala jsem si, že třeba bude své zrady litovat, ale místo lítosti mi vmetla do tváře, že ona mě využila úplně stejně, jako jsem já využila ji. Jako jsem já využila toho, že je silná a že jsem ji potřebovala a že k tomu mi byla dobrá. A měla naprostou pravdu a přesně takto to bylo, takže jsem raději poslušně zmlkla a byla šťastná, že nechtěla opustit moji partu a už se k tomuto nevracela. Zpětně nad tím přemýšlím, jestli ji schválně autoři neudělali kvůli tomuhle silnou.
Třetí postavou je opět evil charakter, a to Camellia. Tu samotnou jsem v partě neměla, protože mi nevyhovovala, ale na ni je naprosto skvěle ukázané, že ne všechna klišé se ve hrách musí naplnit a ne všechny evil charaktery můžeme převést na dobrou stranu síly. Camellia je vlastně takový skvělý test toho, kam až hráč zajde, než ji zabije (pokud vůbec). Já ji zabila až na úplném konci a cítila jsem se hrozně. Kdybych ji zabila dříve, tak zachráním některé lidi, které zabila.

Už to trochu zkrátím. Finále pro mě dopadlo, myslím, výborně. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, že už přece jenom něco o hře vím a měla jsem zautomatizovaný proces buffingu, který byl někdy opravdu nutný, abych se do nepřátel vůbec trefila. Dosáhla jsem dobrého konce, podařilo se mi zdárně splnit plno věcí. Na hrůzný dungeon Enigma do smrti nezapomenu, to bylo psychicky vyčerpávající, ale i ten jsem nakonec zvládla. Jsem zvědavá, jak hra vypadá za jiné mýtické postavy, za jiné povolání, ale je to velká časová investice a je mi až líto, že ta hra je tak skvělá a já mám chuť to hrát znovu. Snad se k tomu zase někdy vrátím. Už jen z toho důvodu, že jsem zvědavá, co objevím za nové věci, o kterých jsem v prvním průchodu neměla ani potuchy.

Hra má jedno malé mínus. Nahrávací obrazovky. Ty samotné netrvají až tak dlouho, ale jsou na každém rohu. Jo a taky mi hra třikrát spadla a pořád není jisté, že se vše odehraje bez bugů. Ale jinak doporučuji každému fanouškovi RPG.

O 16. díle série Final Fantasy jsem měla jen mlhavé informace a představy. Pamatovala jsem si úplně první trailer, který pojednával o několika království, krystalech a Eikonech. Jak se blížil čas vydání, tak jsem se podívala na pár minut z nějakého gameplaye, ale jinak jsem o hře toho moc nevěděla a jen ke mně prosakovaly zprávy, že nový díl budí u fanoušků kontroverze. Byla jsem tedy zvědavá, jak šestnácka obstojí, a to nejen u mě, ale i ve světě.

Co rozhodně já osobně považuji za velký klad, tak je příběh a vůbec celý svět, ve kterém se děj nejnovějšího dílu této dlouholeté série odehrává. Bývá často přirovnávám k televizní série Game of Thrones, což nemohu posoudit, jelikož jsem tenhle seriál nikdy neviděla, a tak vlastně ani nevím, jestli je tohle přirovnání lichotkou nebo naopak. Faktem je, že příběhové pozazí je dost propracované a je vidět, že si tvůrci dali opravdu záležet. Aby se v tom hráč neztratil, tak je k dispozici skvělá funkce, kdy lze hru v cutscéně pozastavit a zobrazit si informace k jednotlivým postavám, popřípadě i významným událostem. Samozřejmostí jsou popisky osob, národů, míst, událostí či mystérií, které se postupně zaplňují, jak je hráč odkrývá. Bonusem je pak jedna postava, u které si lze zobrazit časovou osu událostí a také jednotlivé vztahy mezi osobami.

Jak jsem zmínila, tak mě (příjemně) překvapil příběh a vlastně mě bavil asi nejvíce z celé hry a hodně mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet. Přece jenom ty změny, o které hlavní hrdina usiloval, měly docela velký dopad na svět a jeho fungování. Líbilo se mi, jak bylo zpracované vyzobrazení vztahů mezi těmi, kteří dokážou používat magii i bez krystalů a těmi, kteří potřebují krystaly k užití a vůbec to na mě celé působilo dost uvěřitelně. Navíc každé království bylo jiné a ty rozdíly mezi nimi byly znát. Příběhu dost pomohly i postavy, kdy jsem si většinu oblíbila. Sice mi místy přišlo, že některé postavy by si zasloužily více prostoru (třeba Jill se mohla účastnit nějakého boje s Eikonem po boku Cliva, nepočítám situaci, kdy jen vytvořila v nadsázce ledové kluziště nebo Jote mohla dostat více prostoru) a občas to na mě působilo, že je tam jen Clive a pak ti, kteří stojí okolo a naslouchají ději.

Když jsem u těch postav, tak musím zmínit jako klad vedlejší úkoly. Ty mě zpočátku strašně otravovaly a přišly mi hloupé. Naštěstí, jak jsem postupovala hrou, začaly být více komplexní a hlavně jsem se kolikrát něco dozvěděla o světě, o těch samotných postavách a skvěle to rozšiřovalo příběh hry. Pořád jsem sice často figurovala jako doručovatel, takže náplní to nebylo nic světoborného, ale pro ty samotné dialogy mě to bavilo.

Co se týče postav ještě, tak zde mám výtku k tomu, jak byl či spíše nebyl udělaný systém společníků. Že je nebudu ovládat, tak to se dá ještě snést, ale po celou dobu hry jsem vůbec neměla pocit, že bych cestovala s někým, pokud nepočítám hlavní úkoly, kdy mluvil i někdo jiný než Clive. Když jsem poprvé měla možnost procházet se po světě se společníkem mimo hlavní linku, tak jsem se zpočátku při bojích ohlížela, jestli ta postava třeba nezmizela, protože bylo naprosté ticho. Nemyslím to, že by spolu postavy měly vést diskuze, ale chyběl mi třeba nějaký pokřik na Cliva (ty tam možná byly, ale nějak si je nevybavuji), nějaký malý rozhovor mezi boji, při cestování, prohodit nějakou poznámku, prostě něco. Výjimečně ta druhá postava něco řekla jen tak, ale jinak bylo naprosté ticho. Té prázdnotě napomohla i nemožnost měnit vybavení společníků nebo ho třeba vylepšovat, nějak ty postavy vyvíjet. Navíc jsem nikdy neměla pocit, že by mi přítomnost postav nějak pomohla v boji. Jejich poškození bylo směšné a bylo naprosto jedno, jestli na nějakého silnějšího soupeře jdeme ve dvou nebo jestli na něho jdu jen já.

Výbava je kapitolou samo o sobě a je pro mě zklamání, jak je tohle vyřešené v tomto díle. V praxi funguje vylepšování postavy tak, že po skoro každém hlavním úkolu se u kováře objeví lepší vybavení (no, lepší, prostě vybavení zlepšující vlastnost třeba o hodnotu 1 či 2, což stejně v praxi nejde znát, naštěstí je ve hře jedna výjimka), to se koupí, popřípadě vylepší a je na chvíli pokoj. Nehrozí totiž, že by pečlivý hráč procházející každý kout našel v truhle opravdový poklad. Velmi výjimečně se mi stalo, že v truhle leželo lepší (opět lepší řádově o jednotky) vybavení, ale tyto raritní nálezy mi teda dopaminový systém neaktivovaly a já tak neměla moc snahu se v pozdější fázi hry zajímat o nějaké truhly. V drtivé většině případů v nich ležel materiál na výrobu, který by hráč spotřeboval tak za deset průchodů hrou vzhledem k tomu, že lepší věci se ve hře objevily až po nějakém hlavním úkolu. Takže materiálu hodně, ale zároveň absurdně málo využití. Hřebíčkem do rakve je pak naprostá absence čehokoliv, co by nějaké zbraně či zbroj ozvláštnilo a donutilo hráče je použít. Takže žádné statusové efekty, žádné bonusy k fyzické či naopak magické složce poškození, žádné šance x % na aktivování y, naprosto nic. Takže není nakonec moc důvod, proč prozkoumávat svět, hledat schované cesty a poklady, když nikde nic není, jen prázdno. Nějaké RPG prvky jsou v rámci různých Eikonů přítomny, ale při pohledu na výbavu jsem si říkala, že víc buildů a způsobu hraní vymyslím u akční adventury God of War Ragnarök.

O soubojovém systému mohu říci, že mi nevadil, ale zároveň mě nebavil až tak, že bych si dokázala představit více dílů FF s tímto systémem. Vypadalo to všechno hezky a efektně, to nepopírám, ale hlavním tahákem hry to pro mě nebylo. Souboje s Eikony jsou o něco vyšší level a ty byly zpracovány skvěle a jde vidět, že si s tím dali dost práce. Velmi mě bavilo hrát za Ifrita a opravdu jsem měla pocit, že ovládám fakt velký a silný kolos. Navíc v kolika hrách můžete bruslit po soubojové aréně s Ifritem? Součástí těchto soubojů byly i QTE části, kterých bylo vždy jen pár (třeba dvě, tři) a trochu jsem si říkala, i vzhledem k velkorysému času, který má hráč na zmáčknutí tlačítka, jestli to vlastně není zbytečné. Ale možná jen chtěli autoři zajistit, abychom u těch dlouhých scén nespali.

Co musím zmínit jako negativum, tak je velmi malá variabilita nepřátel. Vzpomínám, jak jsem v komentáři k původnímu sedmému dílu chválila množství nepřátel, tak zde je to opačné. Pojďme vzít vlkopsy, kytky, nějaké létavce a nějaké dvounožce a strčíme je na všechny kontinenty, jen tu a tam něco předěláme, takže z pavouků budeme mít štíry. I ty speciální lovecké úkoly nakonec obsahovaly již viděné nepřátele. Tady musím zmínit i chybějící slabiny nepřátel, které se asi moc autorům nehodily, ale já jsem zpočátku měla ve zvyku si říkat, že na bombu přece nemohu použít ohnivý útok a na wyverny jsem zase používala větrný či třeba bleskový útok. Je to naprosto jedno.

Jak už to bývá zvykem u FF série, tak musím pochválit hudbu. A opět musím pochválit soubojovou hudbu, kdy ta nejčastěji hraná soubojová hudba nese v sobě krásný odkaz na soubojovou hudbu z Final Fantasy VIII, kterou mám moc ráda a potěšilo mě, že ten stejný motiv je i zde. Ale i další písně jsou úžasné. V některých jsem slyšela metal, v jedné rock, u další mi to připomnělo Mozarta a dočkala jsem se na chvíli i varhan, nádhera. Vizuální stránka je také povedená, zvlášť výhledy do krajin a lokace v okolí krystalů. Co mě překvapilo, tak bylo to, že režim kvality nabídnul plynulější zážitek než režim výkonu. Nevím, jestli u toho druhého docházelo k větším propadům FPS nebo jestli režim kvality měl více než 30 FPS, ale rozhodně mi režim kvality vyhovoval více. A také se mi prvně stalo, že mi motion blur nedělal někdy moc dobře na oči a vadilo mi, že ho nemohu vypnout. (Ten už jde po updatu 1.03 vypnout.)