Poslední komentáře

„Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit.“
Tento citát překvapivě neposkytl Kendži Mijazawa, nýbrž Albert Einstein. A jelikož jsem byl zrovna na chatě v tomto poklidném období, tak jsem se rozhodl nějaký ten čas zabít v městečku vymyšleném právě tím Mijazawou, kterého se tato kratičká hra týká.  

Osobně nejsem nijak velkým fanouškem Mijazawy, neboť jeho úplné konvertování k buddhismu je mi příliš cizí. Stejně tak nesouzním s některými jeho výroky. Na druhou stranu se mi líbí jeho umění poetiky a začleňování zvířat do svých povídek. Od prvního shlédnutí se mi líbil film Čelista Gošu, aniž bych tenkrát věděl cokoliv o předloze nebo autorovi, a emotivně na mě zapůsobil Giovanniho ostrov s letmou inspirací autorovy Galaktické železnice, viděný někde během veřejného promítání. A to je zhruba moje veškerá zkušenost s Mijazawou, ačkoliv mám jisté letmé povědomí o jeho literárních dílech.  

O to víc jsem byl zvědavý na to, jakým způsobem se těch pár povídek promítne ve hře. Pixel art je vcelku úsporný, ale zobrazuje všechno potřebné a nevypadá špatně. Samotné pohádkově laděné městečko Íhatóvo je osídleno především tradičními japonskými občany, mezi nimiž ovšem klasicky nechybí ani mluvící kočky, psi nebo žáby. Jméno hlavního protagonisty jsem se nikdy nedozvěděl, a stejně tak obsah jeho všudypřítomného kufříku, který patrně primárně posloužil jako prostor herního inventáře.  

Asi nejvíce na mě zapůsobila pohádková atmosféra v kombinaci s plouživým pohybem postavy (fakt pomalé tempo). Drtivá část hratelnosti totiž spočívá v chození z místa na místo, jen občas se něco tu a tam aktivuje; a pomalé monotónní kráčení človíčka v klobouku dokáže hráče ukolébat. Kdybych to bral jako relax, tak fajn, nicméně už po chvíli jsem toho chození měl docela dost – a to mě toho ještě hodně čekalo.  

Nutno podotknout, že po odehrání první kapitoly jsem se hned zasekl v druhé a už jsem nevěděl, co mám dělat dál. Takže jsem hrdinně vytáhl návod a dál už jsem jel spíš podle něj.  

Mezi klady hry bych zahrnul konverzaci s různými zvířátky, které hrdina cestou potkává. Někdy je to zajímavé a leckdy i součást příběhu (kapitola se slony ničícími vesnici mi okamžitě připomněla povídku Vpád džungle z Knihy džunglí od Kiplinga, kde Mauglí v podstatě způsobil to stejné jakožto odvetu za uvěznění jeho adoptivních rodičů). Nechyběla ani kapitola s čelistou Gošuem, ale nezdálo se mi, že by hra nějak více přiblížila děj zápletky, takže mám dojem, že zamýšlený zážitek z celé hry se trochu minul účinkem. Ostatně souhrnným cílem je nasbírat několik Mijazawových deníků a donést mu je.
Překvapilo mě, že navzdory svému poklidnému vyznění tu různé postavy umírají jak na běžícím páse, ovšem ve chvíli, kdy se přede mnou objevil název poslední epizody, mi všechno docvaklo.  

Příběh Íhatóva jsem si rád zahrál jako kuriozitu a doplněk k literárním dílům, pro někoho bude mít jistě kulturně edukativní přesah. Naštěstí má hra rozumnou délku a pro mě to bylo tak akorát, herní dobu bych odhadl na pár svižných hodinek. Je fajn, že se dá sehnat v adekvátním překladu.  

Tak dík Drolinovi za doporučení.

Je trochu zvláštní, že jediným významnějším pojítkem mezi jednotlivými díly série Mother je vlastně sám záporák. Japonský podtitul v druhém díle hned po zapnutí hry hlásá: „Gyigas Strikes Back!“ - (v některých překladech jako Gyiyg), což znamená, že boss hry přežil střet v jedničce a teď se vrací vyřídit si účty s celou Zemí.
Naštěstí se objevuje moucha (cestující časem) Buzz Buzz a varuje chlapce jménem Ness, že se sem řítí zlo, protože bylo předpovězeno, že Ness Gyigase v budoucnosti nadobro porazí a Gyigas se o tom také dozvěděl, takže rovněž přicestoval časem do minulosti, aby se Nesse zbavil, dokud ten je ještě dítě.
Ale kouzlo hry právě spočívá v tom, že dětská nevinnost a upřímnost dokáže porazit jakoukoli zlou entitu (samozřejmě s velkou pomocí šílených psychických schopností), a že za každým dítětem spočívá neochvějná role matky, odkud zřejmě pochází onen název Mother (spolu s tím, jakou roli hraje matka pro hlavního záporáka).  

Dvojku jsem hrál opět na emulátoru, tentokrát přesnější fan-překladovou verzi na SNES. Graficky se mi Mother 2 opravdu moc líbí. Pixel art používá znatelnou černou obrysovou linku často s dvěma odstíny barevných plošek, což je způsob stylizace, který je mi v rámci cartoonu blízký. Městečka jsou tentokrát detailně prokreslená, každé je naprosto jiné, mnohá jsou fantaskní. Prostředí je rovněž velmi variabilní, barevná paleta používá oživující sytost. Postavy přátelské i nepřátelské jsou tradičně zábavné (kolikrát si vzpomenu na úvodní nepřátele v podobě hipíků, kteří v boji útočí urážkami typu „You are a disgrace to your mother!“ a ono to snad způsobí nějaký debuff).  

Hra začíná pádem meteoritu v zapadlé vesničce Onett, kde bydlí hlavní hrdina Ness. Ten se vydává jej prozkoumat, ale cestu všelijak blokuje líná policie, která není schopná si poradit s místním gangem mladistvých. Taky se potkáváme s Porkym (jinde jako Pokey), obtloustlým klukem ze sousedství, jenž se stává otravnou přítěží pro Nesse a později sehraje významnou roli. Ness se dozvídá od Buzz Buzz, o co jde, a vydává se na cestu ku pomoci pozdějším členům party, nejprve však musí vyčistit městečko od gangu a taky od zkorumpované policie. V této lokaci jsem původně strávil celkem dost času a vracel jsem se do ní, abych si našetřil a koupil domeček v západní části města. Těšil jsem se na inzerované stavení s výhledem na oceán, který jsem posléze dostal, protože domeček je ve skutečnosti ruina s celou odbouranou zadní zdí, odkud je vidět na moře.  

V podobném tónu se nese celá hra. Všude jsou nějaké šílené nesmysly, absurdity, fantaskní panáčkové s kryptickými hláškami, drzí nepřátelé a jiná havěť. Velmi mě například pobavila izolovaná ohrazená vesnička v kraji dinosaurů, kde její obyvatelé žijí v dojmu, že to dinosauři žijí v kleci a oni sami jsou ve volném výběhu.
Ness nabere do party další nadaná dítka. Přidá se Paula, vynálezce Jeff nebo orientální princ Poo a musejí se probojovat leckdy dost příšernými podmínkami (temný kult Happy Happyismu, městečko uvízlé v iluzi, dungeony vytvořené nadšeným stavitelem dungeonů a podobně).
Za vší tou vtipnou fasádou se skrývá docela temný svět plný dospělých pastí, a právě Nessova parta se svým dětským pohledem si s tím dokáže poradit, což je neobvykle neotřelý námět pro jakékoliv JRPG. Akorát, že jsem se cestou několikrát zasekl (jednou opravdu na dlouho v Moonside – tip: promluvte s každým NPC ve městě, než něco budete zkoušet) a musel jsem koukat do návodu, abych pochopil, co dělat a kam jít. V závěrečném bossfightu pak opět dojde na zcela originální likvidaci nepřítele, kdy jsem ovšem taky musel vytáhnout návod.  

Nepřátelé jsou tady na rozdíl od jedničky vidět. Pobíhají všude okolo, dají se přepadnout klidně zezadu (i když většinou oni napadají partu), souboje mohou být za určitých podmínek vyhrány bez boje a pokud hráč chce, může zvolit v souboji automatiku. Já zase místo automatiky používal rychlé přetáčení animací, protože těch soubojů je fakt docela fůra a hra je víc než dvakrát delší oproti prvnímu dílu. Díky tomu ovšem rychleji naskakují levely, takže na konci hry jsem měl na postavách něco kolem 70. levelu a hra mi zabrala odhadem snad necelých 18 hodin.  

Úplně nejhorším aspektem je tady (opět) hrozivě omezený inventář, kdy každá postava dokáže unést sotva pár věcí, přičemž minimálně 4 z nich jsou do výbavy. Spotřební předměty se navíc nestackují do sebe, což je o to horší. Je nutné využívat donáškovou a úložnou službu, ale i ta má jen omezené využití, což celé otravně komplikuje průchod hrou. Podobných mechanik bych asi našel více, včetně opravování rozbitých předmětů Jeffem (musí se přespat a Jeff musí mít určitou hodnotu IQ), nebo snaha použít teleportaci s rozběhem v úzkých koridorech, kde to prostě nejde (naštěstí je tu upgrade pro teleport, ale až v pozdější části hry). Healovací a oživovací schopnosti jsou zase označené jenom řeckými písmeny, takže pokud si hráč nezobrazí popisek, pak neví, co se má k čemu použít, to samé se týká drtivé většiny nejrůznějších předmětů. Menu se musí po každém použití předmětu znovu otevřít, což je ještě extra otravné.  

Příběh samotný zase tak moc zajímavý není, vlastně se jedná o jakýsi sled absurdních situací, takže pro většinu lidí v tomto asi nebude spočívat hlavní motivace k hraní. Na druhou stranu je tady hezky vidět rodící se záporák, který naznačuje návrat v dalším pokračování série, a na toho jsem trošku zvědavý. Ve výsledku jde o vtipnou hru, kterou kazí hlavně překážky technického rázu a občas jsem měl problém se prokousat některými těžšími souboji. Ale nakonec se mi vše podařilo, takže jsem spokojený. Také se mi líbil hudební doprovod na několika místech.

Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do čtvrtého dílu, slovy IV. Konkrétně do původní japonské verze na Super Famicom (SNES), kterou jsem opatřil fan-anglickým překladem. Proč zrovna tuto verzi? Za prvé jsem chtěl mít co nejpůvodnější zážitek s co nejpřesnějším překladem (oficiální anglický překlad je totiž místy zavádějící, zamlčující nebo naopak přidává text navíc – pro zevrubný rozbor překladu celé hry klikněte na tento odkaz). A za druhé jsem se chtěl vyhnout cenzuře a zároveň mít přístup do všech tajných lokací ve hře (některé z nich byly v dalších verzích odebrány). No a to celé jsem odehrál na emulátoru SNESu.  

A je to skvělý retro zážitek, jen co je pravda. Nejdříve jsem sice nebyl zcela nadšený z té staré pixelaté grafiky, ale jakmile příběh odvyprávěl úvodní část na palubě lodi a v hradu, a já se dostal na mapku světa, už jsem se začal cítit jako doma. A hned první dungeon (Mist cave) na mě zapůsobil tajemnou atmosférou, která mě chytla. Od té chvíle už to šlo dobře. Potěšilo mě, že mi k celému hraní byly pouštěny některé FF melodie, jež znám z pozdějších modernějších dílů série.  

K příběhu asi nemám moc co říct, protože se jedná o dnes již klasický fantasy příběh s formováním skupiny společníků a o porážce velkého zla. Hlavním hrdinou je temný rytíř Cecil, jenž je vyslán na krvelačnou výpravu svým králem. Podivný rozkaz s ještě podivnějším výsledkem, protože Cecil je následně vyhozen z hradu a přeložen jinam. Náklonnost k němu ovšem neztrácí jeho láskyplná Rosa, a ani tím neutrpělo jeho přátelství s rytířem Kainem. Takže Cecil se postupně vydává na velkou výpravu napříč všemi kouty světa, dokonce do jeho hlubin, a pak… prostě ještě někam úplně jinam. Vyjít ta hra dneska, možná by tím otevřeným světem dopadla trošku jako mix Zeldy Tears of the Kingdom a Xenoblade Chronicles 2. No a cestou neustále přichází o společníky, přidávají se noví, a tak pořád dokola. Je to snad poprvé, co jsem zažil takovou kadenci výměn v partě. Ale zhruba se dá určit pevné jádro postav, které více nebo méně zůstává.  

Průběh hry byl vlastně pořád to samé – prolézt dungeon, trochu nabrat levely, hurá do dalšího města, případně nasednout na nový dopravní prostředek. Nemohu říct, že bych se někde výrazněji zaseknul, ale občas jsem nevěděl, kam dál, občas jsem bloudil, občas jsem hledal cestu k truhličkám v sousední místnosti, občas jsem někde zakempil a hrabal levely. Víceméně jsem po většinu času neměl problém se souboji, ale finální dungeon mě pak totálně odvařil a já už měl docela problém se probít přes nějaké minibosse. Pak jsem po delší době zapomněl uložit hru těsně před koncem a najednou jsem byl v závěrečném souboji. Ouha. Do souboje jsem vletěl lehce nepřipravený, ale díky možnosti ukládání pozic emulátoru se mi nakonec podařilo vyhrát spíše díky opakovanému načítání pozic. V podstatě celý ten finální dungeon mi zabral asi půl dne.  

Můj největší obecný problém spočíval ve snaze šetřit manou, protože místa na odpočinek jsou jenom někde a je jich (na můj vkus) málo. Také ústřední soubojová mechanika se stále útočícími monstry na mě byla místy poněkud hektická a někdy jsem úplně nestíhal vybírat ty správné akce, jak jsem nerozhodný. Na druhou stranu nemohu říct, že bych se nudil, vyjma jisté repetitivnosti v grindování a v četnosti náhodných soubojů (ale pokud to srovnám třeba s Arabian Knights: Sabaku no Seirei ou, pak FFIV je na tom pořád trochu lépe).  

Velmi mě zaujala skrytá místnost vývojářského studia, kde všichni tvůrci jsou vyobrazeni jako nějaké postavičky ze hry, s nimiž se dá konverzovat, dokonce lze s nimi také svádět symbolické souboje s hláškami (občas docela vtipné). Z poličky jsem jim ukradl Ecchi na Hon, což tedy překladatel humorně přeložil jako Playboy. Takže je to ještě aspoň o level výš, než co jsem zažil studio Game Freak v Pokémonech.  

Nakonec jsem rád, že jsem si zase jednou zahrál nějakou starší FF. Trvalo mi to něco kolem 26 hodin a navštívil jsem řadu zajímavých lokací, i když ta městečka už mi v jednu chvíli přišla jedno jako druhé. Dungeony jsou taky většinou jen nějaké jeskyně, ale bavilo mě vyzobávání truhliček (ribbony pro mě byly ve výsledku zbytečné). Jo, a zase je tu omezený inventář. Doporučuji mít u sebe stále předměty na vyvolání Fat Chocoba (externí úložiště). Proč se, hrome, dělají omezené inventáře?
Finální souboj jsem končil v rozmezí levelů 48-51, SNES verze ale postrádá post game obsah. Tak jsem tedy zvědavý na pokračování hry v dodatečných titulech.

EDIT - již odehráno, komentář má pokračování zde:
Komentář pro Final Fantasy IV: Interlude 
Komentář pro Final Fantasy IV: The After Years 

Herní výzva 2024 – 2. Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje (Hardcore) 

Druhý díl v této dvoudílné sérii s prehistorickými tvory jsem rozehrál s mylnou domněnkou, že se jedná o první díl. Nechal jsem se totiž zmást některými internetovými zdroji, které tvrdí, že E.V.O. Seach for Eden je lokalizovaná verze právě původní první hry 46 Okunen Monogatari: The Shinkaron (aneb česky Příběh 46 miliard let: Teorie evoluce) na japonské PC-98. Nelze se tomu však příliš divit; tento druhý díl má prakticky stejnou zápletku a až na jiného záporáka je to vlastně stále to samé, jen se teď cestuje po izolovaných ostrůvcích, občas se splní jednoduchý vedlejší úkol a prochází se jednotlivými úrovněmi ve stylu akčních plošinovek. Rozehrál jsem ho tedy nejdříve ještě před skutečným prvním dílem, ale dokončil jsem ho po pauze den po dohrání prvého dílu.

Vznik tohoto pokračování na SNES je pro mě však záhadou, protože je zcela zbytečné, rozsahem kratší a příběhově plytčejší. Jako nejSNESitelnější vysvětlení se mi zdá, že tvůrci chtěli přizpůsobit hru západnímu publiku, avšak nechtěli do něj míchat prvky přejaté ze „západní“ víry, navíc aplikované na ženské osazenstvo (Lucifer v ženské podobě chce zničit vše živé na planetě), takže chudák „stvořitelka“ Gaia tady musí čelit nějakému amébovitému tvoru, který se jí chce nasáčkovat do Edenu a ideálně vládnout místo ní.
Podotýkám, že dané vysvětlení je pouze moje osobní teorie na úrovni spekulace.  

Ale ke hře. Hra vypadá na svou dobu celkem v pohodě, nicméně zdá se mi dost náročná na ovládání. Dinosauřík (nebo cokoliv dalšího) se musí umět trefit tlamou přesně do nepřítele, nenechat se zranit a pak ještě včas sežrat vypadlé masíčko. Řekněme, že mlácení obyčejných potvor se ještě dá naučit, ale u bossů jsem docela tvrdě narážel a moje nervy dostávaly zabrat - zejména v pozdějším období u Yettiho, jehož šílené chvaty se mnou házely o zeď a pokud jsem se mu nedokázal včas vyhnout, byl jsem zaseklý jako míček, který nedokáže spadnout zpět na zem, a končil jsem hned KO. Na těchto soubojích jsem nejvíce ocenil možnost rychlého ukládání a načítání pozice v těle emulátoru, protože jinak nevím, co bych dělal. Yettiho jsem tedy nakonec udolal (s pomocí bizarní evoluce hlavy T-Rexe na brontosauřím krku), jenom aby na mě okamžitě vzápětí skočila Yettiho manželka. No nazdar. A to jsem si myslel, že někteří jiní bossové už nemůžou být o moc horší. Třeba ten žraločí spratek někde v podvodní jeskyni, nebo přerostlá sršeň. Nicméně s podporou emulátoru jsem to dokázal projít a jsem celkem rád, že už se ke hře nemusím vracet. První japonský díl je stejně ve všech ohledech zábavnější, i když na rozdíl od dvojky plete do děje i mimozemšťany.  

Nejzajímavější tak zůstávají samotné evoluce příšerky, tentokrát v klasičtějším duchu (takže žádní gnómové, goblini nebo emzáci), a to nejen ty druhové, ale i jednotlivé úpravy těla. Nabízí se tak poměrně široká škála možností, kdy je možné za nastřádané body měnit hlavu s čelistí, krk, přidávat rohy, špičatý límec, ocas ke skákání, nohy a trup pro rychlost, a podobně. Občas z toho vzejdou poměrně šáhlé kombinace a vlastně se jedná o jakési brnění pro aktuální druh živočicha, za kterého se hraje v každém období.  

Trošku mě překvapila větší druhová variabilita savců. Objevují se sloni, pravěcí koně, opice, yettiové, šavlozubí tygři a další čtyřnohé šelmy, naopak zase chybí třeba mamut nebo srstnatý nosorožec.  

Tady to ukončím, protože už stejně není dál o čem psát. Hra mě moc nebavila žánrem a obtížností, a repete zjednodušené zápletky po prvním dílu mě taky nenadchlo. Pokračuje sice v originálně bizarním konceptu, ten je tady ale utopen v silně repetitivním gameplayi. Hru jsem dohrál asi za 5-6 hodin.

Arabian Nights z roku 1996 je jedním z těch zapomenutých titulů, o nichž bych se nedozvěděl nebýt herní výzvy, protože jsou v ní vždy nějaké kategorie, které mi signifikantním způsobem ztěžují výběr. Pro tento jsem dokonce musel sáhnout do mojí chytré knihy A Guide to Japanese Role-Playing Games, která mi dala tip rovnou na několik her, kde se teoreticky objevují mýtická stvoření v japonských hrách. U Arabian Nights jsem měl navíc i to štěstí, že k ní fanoušci vypracovali neoficiální anglický překlad (protože hra vyšla pouze v Japonsku) a po její instalaci přes další software jsem si ji mohl zahrát na emulátoru SNESu. Navíc je to krátká jednohubka na pár hodin a celkově nic náročného na přemýšlení, což se mi hodilo na několik dní, kdy jsem byl nachcípaný a neměl jsem ani chuť na nic většího.  

Takže jak hra vypadá a o co jde? Po grafické stránce celkem nic světoborného. Hra vyšla jenom rok po Chrono Triggeru a měl jsem dojem, že se jí snaží stylově dost přiblížit, nicméně i přes rozsáhlou mapku světa a relativně variabilní lokace se jí to nedaří. Lokace jsou méně propracované, méně detailní. Postavy vykazují na obrazovce proporční a barevné podobnosti těm v Chrono Triggeru, přičemž příběhových postav se ve hře mihne opravdu hodně. Ale je fajn, že ve městech to žije. Všude je spousta různých arabsky vyhlížejících domečků, v ulicích běhají děti kolem belhajících se starců, zahalené dámy chodí nakupovat. Hráč může lézt i do domků k lidem, ale jen málokdy tam něco užitečného najde. Mapa světa, po níž se hráč pohybuje, mě zaujala ze všeho nejvíc. Je slušně velká, všelijak barevná a přeletět ji přece jen chvilku trvá, kontinenty odděluje oceán.  

Příběh sleduje krále ifritů, jenž přišel o svoji moc, je přemožen mocným kouzelníkem Suleimanem a po záhadném útoku na Suleimanův dům zapečetěn do prstenu, aby splnil 1000 přání dalším lidem, díky čemuž by byl znovu osvobozen. Po 999 přáních a o století později najde prsten sličná Shukran (naštěstí pořád lepší než Rani Srani), která po králi ifritů požaduje, aby v zemi zavládl mír. Toho lze ovšem dosáhnout jedině tak, že se oba vydají na cestu s cílem vymlátit všechny zlé potvory, protože král se od prstenu nemůže vzdálit, a tak Shukran nese prsten moci. Ovšem, i ona se hned zapojí do soubojů. Cestou ještě do party zverbují zloděje Hartyho. Nicméně po interakci s jedním z bývalých králových poddaných se příběh trošku víc zamotá a parta zjišťuje, že proti nim přece jen stojí silnější zlo, které musí porazit, a za tímto účelem je potřeba najít a sesbírat roztroušené krystaly původní královy moci, a také zverbovat do svých služeb pokud možno všechny bývalé vazaly krále, tedy ifrity elementů. Ti jsou poté k dispozici jako summoni, jež může Shukran vyvolat na pomoc v boji. Oproti tomu král Ifrit dokáže používat kouzla, a Harty se zase učí používat různé skilly typu statusových útoků nebo support boostů.  

Hned po opuštění úvodního městečka hráč pozná bitevní tahovou obrazovku. Ta vypadá docela originálně. Postavy stojí proti nepřátelům na jakémsi obdélníkovém terénu připomínající koberec. Je to z toho důvodu, že se na terén dají aplikovat různé nasbírané karty elementů s různými funkcemi a úrovněmi intenzity. Karta nestojí žádný tah a při použití se spustí automaticky při prvním tahu postavy, přičemž se přilepí na terén jako podklad a vytvoří tematickou podlahu, na níž stojí všechny postavy i nepřátelé, kteří však také dokážou vyvolávat vlastní karty. Je to celkem pěkný nápad, avšak v praxi nestojí příliš za námahu, protože kýžený efekt je příliš slabý. Možné využití má na začátku hry, anebo později pouze jako odstranění (přebití) karty nepřítele.  

Co se ovšem ukázalo být na hře naprosto zničující a demotivující hru vůbec hrát, je neuvěřitelně otravný systém náhodných setkání. Doslova každé tři-čtyři kroky souboj. Na mapce, v dungeonu, je jedno kde. Tímto způsobem hra ubije i toho nejzarytějšího hráče. Kdybych to nehrál na emulátoru, tak by hra letěla z okna. Naštěstí jsem mohl využít quick save/load v kombinaci s pokusem o útěk ze souboje, což je očividně nejvíce strategická složka hry. Ale i tak jsem si rval vlasy z tolika střetnutí a krok za krokem jsem se stále posouval dál. Musel jsem si ale i tak dávat od hry velké přestávky. Aspoň, že si parta dokáže brzy opatřit létající koberec, kterým lze létat na mapce a vyhnout se nepřátelům. Dokonce se v jedné části koberec upgraduje díky příběhu na mýtického ptáka Roca, jenž se musí vykrmit z mláděte na posvátné hoře, a ten létá ještě rychleji bez omezení. Létání na Rocovi bylo asi to nejlepší na celé hře. Kromě Roca a ifritů se poté parta setká třeba s bájnou Manticorou. Podle dialogových možností je možné s ní svést souboj, nebo jí věnovat předmět, aby si ji parta naklonila.  

Během hry se objeví vícero situací, kdy se příběh odvine trošku jinak podle toho, jak se hráč rozhodne. Platí to i pro zakončení hry, ale v zásadě nejde o nic moc podstatného. Většinu herní náplně však tvoří souboje a případný grind, příběhové animace se zpravidla odehrají ve formě dialogů s dalšími postavami nebo interakcí s nějakými předměty.  

Překvapilo mě, jak moc je po světě schovaných truhel s pokladem, nicméně obvykle na místech, které hráč bez návodu nemá šanci najít a obsahují poměrně dost oblečků pro Shukran, která si je může obléknout v jedné opuštěné chatce. V poslední třetině jsem se navíc i dost zasekával v postupu a nevěděl jsem, kam dál jít, takže jsem i častěji koukal na nápovědu. Celý svět totiž skýtá dost otevřené možnosti a neexistuje nějaká lineární cesta z místa A na místo B, takže si hráč po odehrání úvodu může vybrat, co řešit dřív. Ale stejně se vše odehrává tím stylem, že vstoupí náhodně do nějaké lokace, tam se něco stane, je poslán jinam, pak se vrátí k dokončení úkolu a zase může vyrazit na další náhodné místo. Někdy jsem se probojoval na konec dungeonu jen proto, abych zjistil, že jsem nejdříve musel udělat něco jiného někde jinde, což mi tedy na nemastné náladě ze soubojů příliš nepřidalo.  

Ale nakonec jsem to celé prošel se zatnutými zuby, takže asi fajn, ovšem znovu bych to určitě nehrál. Četnost soubojů je důvod, proč dávám tak nízké hodnocení. Protože to bylo prostě pořád krok, krok, krok, souboj. Krok, krok, krok, souboj. A tak stále dokola, nešlo tomu uniknout. Nepamatuji si, že bych toto někdy v nějaké hře zažil. Jediné zajímavější souboje byly ty s bossy, které jsem si někdy i celkem užíval. Zejména závěrečný souboj mi dal trochu zabrat, ačkoliv celkově se nejedná o nic příliš složitého. Ale s projetými závěrečnými titulky už se mi docela ulevilo, že nemusím šlapat nikam dál, a příběh nakonec docela ujde. Celá hra má arabský, potažmo egyptský setting, což se někomu může líbit. Hudba je taková… řekněme dobová z hlediska SNESu. Teď jsem rád, že to mám za sebou.  

Herní výzva 2023 - 5. Dohraj hru, ve které ovládáš mytologickou bytost ze starověku (hardcore).  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 13 hodin
Úroveň postav 38
Všechny krystaly moci
Všichni bývalí vazalové 

Chrono Trigger jsem měl na seznamu už docela dlouho. Ne nijak extrémně dlouho - spíše zhruba od doby, kdy se začalo trošku mluvit o remasteru Chrono Cross (ehm, takže asi půl roku zpátky); a když jsem se stále více dočítal o tom, že právě Chrono Trigger je vlastně jedním ze zásadních pilířů celého JRPG (vedle několika dalších). Zhruba stejně dlouho jsem se jej snažil sehnat na DS, ale zatím bez výsledku. A z negativních recenzí na Steamu jsem se nakonec poněkud rozpačitě rozhodl k verzi na emulátoru SNESu – myslím, že to bylo vhodné rozhodnutí. I přes to všechno po dohrání budu dále pokoukávat po DS verzi, kterou bych chtěl mít (Edit: vida, o 3 měsíce později se mi ji podařilo získat!). Hra pak na mě příhodně čekala, až ji rozehraju na chatě, kde mám jen velmi mizerný až téměř žádný signál nebo připojení na internet. Nakonec mi vystačila na téměř celý dvoutýdenní pobyt a velmi mě bavila. Ona totiž i na dnešní poměry obsahuje bohatou, dynamickou dějovou linku, která má stále co nabídnout - nebo spíše: speciálně na dnešní poměry má co nabídnout; a také na poměry většiny JRPG, které natahují herní obsah nutným grindem. A to i přes svoji značně krátkou herní dobu. Takže jak je možné, že se povedl takový skvost?  

Začnu tím stejným jako vždy – grafickým stylem. Zatímco cover bývá tradičně zdoben ilustrací z pera mistra Akiry Toriyamy, hra samotná je vykreslena nádherně detailním pixel artem. Takovým tím stylem, který hráče hned po chvilce vtáhne. A první záběry na skvostnou mapku uvádějící do herního světa dávají tušit, že tvůrci si dali na všem záležet a chtěli, aby zkušenost ze hry byla pro každého co nejlepší. Vzhledem k roku vydání je toto chvályhodný cíl, protože jestli si dobře vzpomínám, krátce poté už začaly vycházet dost ošklivé pokusy o první 3D a nastala doba herního 3D temna. V onom roce 1995 jsem však o Chrono Triggeru a vůbec o Japonsku neměl moc velké ponětí. Tenkrát jsem teprve dostal moji první hru na disketě, a to skákačku Jungle Book, kterou jsem v té době hrál do omrzení každý den, někdy i několikrát po sobě, a dodneška se mi líbí také především díky svému pixel artu a hravosti, ačkoliv zase trochu jinak než Chrono Trigger.  

Jenže Chrono Trigger nabízí poměrně sofistikovanou dějovou linku s tématem cestování v čase. Po vzoru Pokémonů je hlavní hrdina Crono probuzen ve svém pokoji do nového dne, ale namísto chytání příšerek jde na vesnický festival - takovou výroční pouť s atrakcemi, sladkostmi a podobně. Narazí tam na jakousi podezřelou dívčinu Marle, která ho požádá o doprovod, jelikož ona to tam moc nezná, a tím se začne tvořit hrdinská parta. Cronova kamarádka Lucca na festivalu představuje svůj nový vynález – teleportér, který přenese člověka z jednoho místa na druhé. Kdo se přihlásí na experiment? Pochopitelně, že Crono. Přenos se zdaří a Crono se ani nezmění na Pokémona jako chvilku po něm Bill. A tak se přihlásí Marle – tím se vše začne zamotávat. Aniž bych chtěl prozrazovat něco víc, fantasy ráz hry se teď začne měnit spíše na sci-fi ve fantasy kulisách. Hráč bude muset cestovat do minulosti, do budoucnosti, do vzdálenější minulosti i do vzdálenější budoucnosti… do nekonečna, a ještě dál!  

Atmosféru hry podbarvuje pěkná hudba. Akorát občas se opakovala tak často, že už se mi oposlouchala a já jsem se přistihl, že tlumím nebo vypínám zvuk. To je ovšem můj problém, kvalitu hry a melodií to nijak nemění.  

Zajímavé je, že s přibývajícími epochami, kam bude později možné libovolně cestovat, se z nich ke Cronovi  přidávají další společníci s vlastní minulostí i budoucností, a stejně tak je moc hezké sledovat jejich minulé i budoucí osudy, zvláště pak ve vztahu k odehrávajícím se příběhovým skutečnostem s několika neotřelými zvraty. Pochopitelně, že cestování v čase není jen o postavách, ale i o velkém zlu, které číhá na nic netušící svět a na bytosti v něm po celou jejich existenci. Můžete se pokusit jej porazit relativně brzy, ale doporučuji projít hru se vším, co ještě nabídne v závěru a nachystat se na něj v plné polní.  

Lokace jsou nápadité, mapka se během historie utěšeně i neutěšeně mění, atmosféra je všepohlcující. Období temna střídá veselá přítomnost a naopak zase hořce depresivní budoucnost. Cronova skupinka se snaží, aby lidem vylepšila život. V některých případech se tím však trošku změní chod dějin a líbilo se mi sledovat, jak se daný okamžik projevil v jiné době a jak postavy ve světě kompletně změní své chování na základě nějaké drobnosti, kterou hráč vykoná, a tím jej k mé spokojenosti reflektují. Často tak vypluje na povrch i nějaký humorný vtípek nebo situační komika. A právě těmito jemnými vtípky, ale i několika emočně vypjatými momenty je prošpikována celá hra, a má proto u mne další body k dobru. Navíc se mění i výrazy NPC v závislosti na tom, co se děje. Například vyjevený výraz kancléře s pusou dokořán je k nezaplacení a musel jsem se zasmát vždy, když jsem ho viděl. Také postava žabáka je celkově geniální.  

Postavy v partě je možno kdykoliv mimo boj měnit – složení aktivních členů v partě je bohužel limitován na tři. Osobně si myslím, že by neškodilo mít až čtyři, ale to by už někteří hráči asi protestovali, že je hra moc jednoduchá. Na postup hrou je totiž pochopitelně vázán i způsob získávání zkušeností, tech pointů (speciální skilly a útoky) a levelování skupinky. To je v zásadě docela svižné a rychlé, takže odpadá pocit grindu, ale i přesto jsem se jako správná lama u několika bossů na vztek zasekl a musel jsem složitě vymýšlet, jak dál. Někdy stačilo změnit strategii, ale aspoň dvakrát jsem se musel vzdálit, nagrindovat nějaké tech body pro odemčení další schopnosti postavy, a tu pak konečně použít na bosse, čímž se mi ulehčil život, a to platí zejména pro druhou závěrečnou část, kde o různé bosse není nouze, přičemž na mnoho z nich je potřeba zjistit i funkční taktiku. Na druhou stranu, když se to povede, hráč má pak uspokojivý pocit z vítězství. Nutno podotknout, že moje spotřeba různých lektvarů a elixírů byla celkem velká a na existenci různých komb mezi konkrétními postavami jsem přišel relativně pozdě. Možná za to mohl i fakt, že jsem se snažil držet v partě žabáka, co to jen šlo, a cca od poloviny také prehistoričku Aylu, jejíž famózní dinosauří tech skill mi mnohokrát pomohl z nesnází.  

K boji samotnému – měl jsem zapnutý aktivní ATB styl boje, při němž boj stále probíhá, ale nezastaví se čas, když se rozhodujete pro útok. Zpětně vzato jsem měl spíše zvolit ten druhý, abych si dokázal promyslet tah, jelikož z jiných her mi vyhovuje víc. Takto mi přivodil řadu frustrujících momentů, kdy nepřítel útočil jedním útokem za druhým, zatímco já jsem se teprve rozmýšlel pro další útok a nedokázal jsem ani dostatečně rychle reagovat výběrem a než na to stačilo dojít, tak už mi postava ležela mrtvá na zemi. Inu, opakování je matka moudrosti – v tomto případě spíše trpělivosti. Tady přiznávám, že moji bitevní neschopnost částečně balancovala svižná ukládací schopnost emulátoru (díky Bohu za emulátory).  

Pokud si tedy odmyslím občasné problémové souboje (s nimiž ale normální člověk patrně problémy mít nebude), tak hra jako taková skvěle plyne dopředu, střídá pěkné lokace na mapce i v dungeonech a instancích, herní pasáže prokládá mnoha příběhovými návaznostmi (hodně pobavil soud s Cronem nebo Ozzieho záporácké pokusy o převahu nad skupinkou). Nepřátelské jednotky jsou běžně vidět na obrazovce v dungeonech (k tomu spěl takový Pokémon dlouhých 25 let, a to byl původně plánován na vydání ve stejném roce, lol... Dobře, dobře, byly to odlišné konzole), ačkoliv občas se spawnují tak, že připlují zpoza okraje obrazovky, takže někdy to vyjde nastejno jako s mechanikou náhodného setkání.  

Osobně mi však v jednu chvíli začaly některé cíle v příběhu splývat dohromady a já začal ztrácet nit v tom, co mám vlastně udělat nebo kam se vrtnout. Procházení dungeonů stále dokola ve snaze najít cestu dál mě už moc nebavilo, a porážení stejných nepřátel také ne. Nakonec jsem už musel i sáhnout po návodu, protože už mi kompletně přestalo být jasné, co a kde. Naštěstí to můj zážitek nijak nezkazilo, takže vše dopadlo dobře, preferuji plynulost.  

Utvrdilo to však můj názor v to, že je hra i v drobných příběhových detailech velmi propracovaná a kolikrát mě to tak překvapilo, že jsem si musel říct – ha, to je geniální. Cestování v čase bývá kolikrát zamotané a hry s touto tématikou mají málokdy dostatek prostoru na to, aby s ní dokázaly pracovat dobře (aspoň tedy ty, co jsem zatím osobně hrál… což byly v podstatě nějaké dva díly Zeldy a na rozdíl od Chrono Triggeru mě nebavily). Takže za mě spokojenost, a vyústění s hlavní příběhovou hrozbou, která vlastně na hráče číhá kdykoliv v kyblíku (ale také poskytuje silné bojové spoilery, jak jsem se přesvědčil v brzkém stádiu hry), vytváří hodně zajímavý pocit.  

K dohrání hry mě nejvíc hnala snaha dokončit jednotlivá dějství vázaná na hlavní postavy a vedlejší zápletky, ačkoliv zrovna sám Crono tak velký význam nemá, což je škoda. Celkem bylo fajn si vyzkoušet i závodní minihru, která není vůbec náročná (děkuji tvůrcům, že se mi nepokusili znechutit zážitek ze hry podobně jako ti v FFX). Zahrání Chrono Triggeru bylo velmi osvěžující a vlastně i hodně krátké, což je trochu škoda, ale nakonec se tam vešlo vše, co tam mělo být. Jako jeden z příjemných retro zážitků doporučuji (a to jsem ještě nehrál FFVII).  

Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt (hardcore)  

Poznámky k osobním achievementům:
Herní doba: 47 hodin
Všechny vedlejší linky uzavřeny.
Dino Tail!