Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Alan Wake

  • PC 80
Hru jsem měl v plánu již dlouho, ale k hraní jsem se dostal až nyní. Chystám se totiž na Control a vzhledem k propojení si musím doplnit vzdělání. Námět sice vypadá zajímavě, přesto jsem od hry nečekal žádné zázraky. To je možná jeden z důvodů proč jsem vlastně spokojený. Hlavní předností hry je slušný příběh, který popisuje zajímavé události a to v každé ze šesti kapitol. Není tak přítomen častý nezajímavý střed, kdy už je vše naprosto jasné, ale je nutné se dostat na konec. Líbilo se mi také prostředí malého městečka u jezera v lesích. Každá kapitola má vlastní prostředí akorát se opakují kratší či delší lesní úseky. Délka kapitol je celkem vyrovnaná.

Akční část hry, ve které je nutné využívat světlo je zajímavá. Jde o dobrý nápad, ale během hry se celkem okouká. Vzhledem ke krátké herní době v tom nevidím problém a nenudil jsem se ani na konci. Běžných soubojů zas tolik není a ty větší a příběhovější jsou povedené. Boj u farmy na pódiu jsem si vyloženě užíval. Sbírání ztracených stránek je zajímavé. Hezky rozšiřují příběh a jde o sběratelskou činnost, která má smysl. Termosky s kávou jsou sice fajn (kafe piji po litrech), ale jde pouze o výplň. U dlouhých RPG jsem si zvykl, že hrdina s důležitým úkolem ztrácí čas pavouky ve sklepě, ale u krátkého akčního a příběhového zážitku je to škoda času.

Technické zpracování je slušné a hra vypadá hezky i v dnešní době. Vzhledem k výrazné roli světla by bylo zajímavé vidět v akci ray tracing, třeba se dočkáme remasteru. Chválu zaslouží také soundtrack, obzvláště skladby mezi jednotlivými kapitolami. Obtížnost je na hard úroveň tak akorát, aby nenudila a ani nebyla přehnaná. Noční můru jsem nezkoušel a ani to zatím neplánuji, škoda jen pro tuto obtížnost exkluzivních stránek. Mimo prvních dvou jsem hrál každý den pouze jednu kapitolu. Mohu to doporučit, hra je na to přímo stavěná. Na začátku každé je uvedení do děje a při delším hraní by se možná dostavila repetitivnost. Hra má dobrou atmosféru, obzvláště zpočátku, ale časem trochu slábne. Hra je čistě lineární, ale s tím jsem počítal.

Nakonec musím hru doporučit, ale pokud se bojíte méně zajímavé akce, klidně zvolte nižší obtížnost. Hra nabízí dobrý příběh, atmosféru a těch pár hodin slušnou zábavu. Už jsem celkem zvědavý na DLCčka a American Nightmare. A od Controlu mám větší očekávání, tak snad nezklame.
+39

Subnautica

  • PC 85
To si takhle jednou spadnu na mimozemskou planetu, s rozbitou hubou vylezu poklopem, abych se nezakuckal z hořícího čínského vybavení, odhrnu párek létajících rejnoků a ... užiju si jednu z nejvíce pohlcujících her, které jsem za posledních 5 let hrál.

Když jsem začal mít sucho v krku a vypil si posledních pár flašek Poděbradky, došlo mi, že asi nastanou krušnější časy. Kolem sice vody spousta, ale akorát tak slaná na špagety a stopro bych z toho jen dostal hnačku. Nu, zakousnu se do ryby, co vypadá jako měch pro cyklisty a jedeme dál. Soudě podle okolí a té hořící lodi jsme asi na Hawai nedoletěli. Tak kam jsem to ksakru takhle snožmo zapíchnul?

Tak na to bude potřeba postupně přijít. A co vám budu povídat, i když je příběh Subnauticy docela jednoduchý, jeho postupné dávkování a odhalování prostřednictvím hráčova progresu je mistrně poskládané. Ostatně, jak byste mohli přeskočit k podstatné a volně dostupné části hry, která se nachází stovky metrů pod mořem, když začnete polykat andělíčky po třiceti vteřinách?

Když se to tak vezme, i herní mechaniky jsou tuze jednoduché, ale popravdě, v jednoduchosti tkví krása. Celá Subnautica je o craftění všeho možného i nemožného a jediné, co vás limituje, je dostupnost té které suroviny. Celou dobu se to opakuje; najdi, postav si něco odolnější, zkoumej dál. A proč že to je přes tuhle jednoduchost tak extrémně zábavné?

Subnautica je pohlcující. Vcucne vás jako černá díra a dostanete se z ní teprve, když ji dohrajete (ehm, já za 2 dny a 6 hodin čistého času). Ono je totiž něco krucinál fagot strašně přitažlivého na tom, že vězíte uprostřed oceánu, kus od vás hoří loď a vy se snažíte nechcípnout žízní nebo hlady. A když teda nechcípnete, začnete se potápět a chcete se potápět čím dál tím hloub...

Až se dostanete na místa, která jsou prodchnuta závanem teroru. Myslím tím nefalšovaný teror, strach z neznámého, kdy vám mozek nonstop říká, že vás něco pozoruje. Předesílám, že podvodní život je ztvárněn naprosto fantasticky, je to prostě vybudovaný ekosystém; jak kdybyste hráli Avatara pod vodou. Ale teprve ta kombinace grafiky a atmosferického soundtracku s vámi zatočí jako Dežo s kolotočem. Čím hlouběji jste, tím bizarnější jsou životní formy. Designéři si dali sakra záležet, aby za vámi v 1000 metrech zůstával proud hnědého inkoustu. Mrk, mrk.

Po chvále musí přijít taky kritika. A ano i tady má své místo. V téhle hře všechno děláte sami. Nevytvoříte si s pomocí bójek mapu? Budete bloudit. Nezapamatujete si, kde číhá nebezpečí? Umřete. Neuděláte si zásoby surovin? Jste odsouzeni k neustálému pachtění. Z toho všeho mi na konci vadilo to pachtění. Za ostatní si můžu jen a jen sám, ale po šedesáté už vám přijde úmorná ta půlhodinová cesta, na které i tentokrát zabloudíte. Přiznám se, že jsem na konci cheatoval, jinak by mi závěr trval ještě o 4 hodiny déle. Jo a suchozemské prostředí by mohlo dostat trochu více péče. Působí oproti hlubinám strašně odfláknutě (vyřeší Subnautica: Below Zero).

Závěrem: kdybych si mohl vymazat paměť a zažít tak znovu fascinaci promyšleným podvodním světem a snahou o přežití, okamžitě to udělám. Ten pocit, když se nad vámi zavře hladina a paprsky světla tak nějak přestanou stačit na osvětlení okolí, ten je neuvěřitelný. Čekání za skálou, než to, co vydává ty ohlušující zvuky, odplave... Jo, tohle je vážně zážitek. Připravte se, že jestli tuhle hru spustíte, nebudete před spaním přemýšlet nad prací, ale nad ideálním plánem vaší základny.

Beze srandy, zahrajte si to!

Pro: Pohlcující svět, pohlcující grafika, pohlcující soundtrack, jedinečná atmosféra, opravdový boj o přežití

Proti: Nadvodní svět je slabší, tak trochu stereotypní mechanika neustálého těžení

+25

Apex Legends

  • PC 85
Nejsem zrovna fanoušek kompetitivního multiplayeru. Vždycky to pro mě byl spíš vergl přilepený ke kvalitnějšímu singleplayer zážitku a ani multiplayer-only tituly jsem nikdy neocenil.

A pak přišel Apex Legends. Cák ho tam, už mi to sežralo přes 300 hodin a pokračujeme. Může za to hned několik faktorů.

Předně je to co-op, který jde hrát i s cizinci úplně beze slov. Pingovací systém je snadno uchopitelný a velmi mocný. Velikost týmů (3, potažmo 2 lidé) je ideální k tomu, aby se i za tu krátkou dobu dal navázat se spoluhráči trochu vztah a rozpoznat jejich individualitu. Díky tomu může člověk naskočit kdykoliv bez domlouvání do hry a každá hra je jiná. Troufnu si dokonce tvrdit, že mnohdy je hra s random spoluhráči zábavnější než s domluvenými kamarády.

Navíc vývojáři neustále hru někam posunují, vylepšují a mění pod rukama. Mění se mapy, schopnosti legend nebo i zbraně. Nebojí se do toho říznout a díky tomu nemá hra čas zevšednět.

K tomu všemu Respawn Entertainment investuje prostředky i do budování lore a příběhu, čímž uspokojí fanoušky příběhových her, jako jsem já. Jen příběh kolem postavy Revenanta je sám o sobě kvalitnější než co nabízí některé čistě SP hry.

A aby toho nebylo málo, tak je to ZDARMA. A to tak, že jsem nemusel zaplatit jedinou korunu, abych si zpřístupnil všechny hrdiny ve hře (což je jediná ne-kosmetická položka, která se musí odemykat). Těžko uvěřit, že taková hra vyšla pod křídly Electronic Arts.

Pro: úžasný zážitek nabízející obrovské množství obsahu, do kterého je jednoduché kdykoliv naskočit a nezevšední

Proti: sem tam bugy, které ale Respawn většinou kvapně řeší

+15

Diablo II

  • PC 90
Jedného dňa Blizzard hlási, hru tu máme novučkú,
nechajte už jednotku spať, pripravte jej rozlúčku.
Dvojka Diablo nový výtvor, pôrod to bol veliký,
čakanie sa vyplatilo, nastal koniec paniky.

Intro zbadám, silno dýcham, srdce bije v ošiali,
s rešpektom len konštatujem, "Týmto ste ma dostali."
Grafika jak sviňa dobrá, hrateľnosť je vysoká,
príšeriek je riadne veľa, všetky ihneď rozsekám.

Moje kroky vedú všade, cez púšť aj do pralesa,
Diablo 2, to treba uznať, veľmi dobre hraje sa.
Chytám kŕč do oboch rúk, čas už ani nevnímam,
mám za sebou 7 hodín, hru na chvíľu vypínam.

Každým dňom je koniec bližšie, v pekle bijú na poplach,
postavička s menom ghost už rozširuje všade strach.
Ruky sa mi rýchlo hýbu, dnes to asi nestihnem,
nezaškodí mi oddychu, veď aj zajtra bude deň.

Posledný deň scenár istý, klikám klikám ako drak,
prišiel Diablo, jednu udrel, padám na zem, traf ho šľak.
Healingy mi dochádzajú, v Tristrame sa rodí strach,
koho sme to tam poslali, veď rozmetajú ho na prach.

Boj už nemá konca kraja, myslím iba na koniec,
zrazu Diablo k zemi padá, víťazstvo je moja vec.
Outro badám, ťažko dýcham, konštatujem ospalý,
bravo Blizzard, len tak ďalej, "TÝMTO STE MA DOSTALI !"

Pozn. Túto báseň som napísal v roku 2008 v rámci súťaže na bonusweb alebo na games.tiscali.cz stránke (asi to bolo skôr bw). Získal som 3.miesto.

Pro: prvý dojem, prvý akt, ústredná melódia prvého aktu, cgi videjká (D2 má vlastne príbeh), bossovia a ich smrť

Proti: od 3.aktu to ide trošku dolu vodou, bez datadisku LoD je max. rozlíšenie iba 800x600

+37

Earth 2140

  • PC 85
Reviduji svůj komentář, jelikož ten původní byl fakt o ničem. A to si zrovna hra, na kterou mám skvělé vzpomínky nezaslouží. Earth 2140 se na dlouho dobu zasloužil o mojí velkou oblibu v real-time strategiích, spolu s Rytíři a kupci. Tyhle dvě strategie se mi totiž dostaly jako jedny z prvních do ruky u mého prvního Pentiového PC, navíc jsem je obdivoval na bráchově počítači už dřív. Hra byla dostupná v herním časopise komplet česky (i dabing, byť zrovna tady toho nebylo moc k nadabování). Tenkrát byl problém se spuštěním na hojně používaných grafikách S3, musel se k tomu používat speciální prográmek (naštěstí program i návod k použití byly tehdy připravené na CD).

Pokud jde o hru samotnou, je to úplně klasický příklad 2D RTS. Nebyla vlastně ničím extra zvláštní, že by přinesla úplně nové a neotřelé principy (to až 2150 přinesla ukázku toho, že 3D může fungovat i ve strategiích), ale dohromady to byla velmi zábavná hra s vyváženou obtížností. Velmi hezká grafika s isometrickým pohledem nebyla tak zářivě barevná, jako K&M, měla spíš seriózní tóny země zničené válkou. Obě soupeřící strany bojují pomocí robotů (pěší jednotky nepopiratelně inspirované Cameronovým Terminátorem) a strojů (pouze androidi měli nejblíže k lidem). Jako u každé běžné RTS tu máme klasickou čtyřčlenku – těžba materiálů/stavba/výroba/boj. Earth 2140 to přináší v poměrně jednoduché podobě, žádné velké plánování a budování ekonomiky se zde nekoná. Ani v případě soubojů není vyžadováno po hráči mít strategického génia. Většinou stačilo co nejrychleji postavit výrobny, rychle nasekat co největší vojsko a vtrhnout na nepřítele. Chápu, dneska to může působit nudně, ale tenkrát mne to bavilo o něco víc než Rytíři, protože ty díky složité ekonomice a v některých misích i velkému tlaku ze strany soupeře uměly být opravdu silně obtížné. Pro dítě byl Earth mnohem lépe stravitelný.

Postavit se můžete do čela obou soupeřících frakcí, která každá oplývá různými jednotkami, a obě ze stran mají různé přednosti i slabiny. Hra bohužel nenabídla zásadní variabilitu v úkolech, i přes relativně velký textový briefing před každou misí se vše točí okolo zničení budov a jednotek soupeře, nic světoborného. Aspoň myslím, je to už doba, co jsem to hrál, paměť může být zastřená.

Zvuky byly poměrně standardní, potěšil český dabing hlášek jednotek ve verzi z časopisu. Hudba nebyla vůbec špatná, nicméně se poměrně často opakovala. Hrála totiž klasicky přes analogový kabel z CD-Audio, takže spolu s herními daty nebylo místo na nějaké obsáhlé stopáže. Nicméně dvě skladby se mi líbily (a dodnes líbí) natolik, že jsem si je tenkrát vypálil na CD do přenosného přehrávače.

Kromě úvodního intra se občas objevovali videoanimace i mezi úkoly. Jak to u dobových průvodních videí u her bývá, tak to byly animace nijak extrémní kvality, „vylepšené“ velmi slabou úrovní tehdejší komprese, takže aby nezabraly na CD moc místa, byly ve velmi chabém rozlišení a doražené různým prokládáním a splýváním barev.

Celkově shrnuto, mám na tuto hru dodnes báječné vzpomínky, nicméně chápu, že pokud by si ji chtěl někdo zahrát dnes, tak mu nemá nic moc co extra nabídnout. Ale pokud by někdo hledal příjemnou klasickou strategii s rozumnou obtížností, i dnes se na Earth 2140 dá stále dobře koukat i zahrát.

Pro: Příjemná grafika, slušný soundtrack, rozumná obtížnost, klasická RTS

Proti: Velmi klasická RTS s žádnými nápaditými prvky

+16

Heart Of Darkness

  • PC 85
Heart of Darkness je hodně zvláštní hrou. A je to také na ní hodně vidět, působí tak na mne od začátku do konce. Hru předznamenal dlouhý a táhnoucí se vývoj, kdy už tenkrát asi mnoho lidí věřilo tomu, že se dokončení nedočká.

Hra zaujme už úvodním intrem, které od prvních vteřin překvapí propracovanou orchestrální hudbou, což ve své době nebylo ve hrách vůbec nic běžného. Pocit z intra je obtížně popsatelný, poměrně jednoduchá a velmi barevná animace působící zprvu dojmem velmi dětské záležitosti je brzy podbarvena takovým temným zvláštním nádechem. Navíc jakkoli nás intro má uvést do příběhu, který se úplně jednoduše točí okolo uneseného psa dítěti, tak přitom vlastně působí zmatečně. Úplně bez vysvětlení vpadneme do toho, že prakticky v normálním školním dnu je pes hlavní postavy unesen temnotou. Nicméně naštěstí kluk má doma v domku na stromě vlastní raketu (?), elektropušku (?) a zná cestu do říše temnoty (?). What? A tím cesta začíná. Podobný přístup poznamenává celou hru, kdy roztomilé a komediální prvky jsou střídány s poměrně temnými motivy. Videoanimace provádějí celou hrou, každá kapitola je zakončena takovým filmovým předělem.

A jak se to vlastně hraje? Pod vší touhle tehdejší neobvyklostí (orchestrální hudba, videoanimace) se skrývá docela obyčejná 2D plošinovka. No obyčejná – velmi, VELMI náročná plošinovka, kde kadence úmrtí postavy je tak jednou za minutu (dobře, trochu zde přeháním, každopádně smrt vaší postavy je něco, co v této hře uvidíte opravdu velmi často). Jestli nějaká hra vyžaduje hbitost v ovládání, je to právě tato. Ve většině situací vás dělí tak 1-2 vteřiny od smrti a musíte být velmi přesní a rychlí. Jen velmi krátký úsek na začátku projdete se zbraní, o tu totiž velmi brzy přijdete a část hry procházíte stylem úskoku/útěku. Až později se dostanete k abilitě vrhání plazmových koulí (nebo jak to mám nazvat), o kterou zase později přijdete (nicméně později opět získáte svoji zbraň). Tento přístup hodně ovlivňuje herní styl, se zbraní musíte velmi rychle manipulovat, abyste rovnoměrně likvidovali veškeré nepřátele z obou stran, země i vzduchu (je to hodně náročné na rychlost a přesnost. Plazmové koule je třeba naučit se rychle vrhat také všemi směry (a nabitou plazmovou kouli používat k růstu liány ze semen). Jako nepřátele jsou ve většině případů stínová monstra (v opravdu obřích počtech) a samotné stíny věcí na obrazovce. Horší jsou monstra, která létají vám nad hlavou a ještě vrhají ohnivé firebally. Spousta soubojů pak vypadá tak, že zatímco likvidujete desítky stínů, které se vás snaží chytit/sežrat ve vaší výšce, tak ve vzduchu nad vámi létající monstra po vás házejí firebally a k tomu se připlazí na zemi lezoucí monstra (zničíte je pouze střelbou v zalehnutí). Ufff, připadám si unavený, jen o tom píšu. Každé zaváhání, střela vypálená špatným směrem či opožděný úskok = smrt. Tahle hra neodpouští. A přispívá k tomu i způsob ukládání pomocí checkpointů, kdy po nějakém náročném úseku nemůžete hru uložit ručně, a pokud vás něco následně sundá, jedete to od znova komplet. Některá místa by opravdu hráče dovedla k Chocholouškovi. Hra vlastně není nijak extrémně dlouhá, ale tyhle kiksová místa prodlouží hratelnost znatelně. A to kromě zmíněných nepřátel je tu i samotná místní fauna a flora, která vás potěší masožravými květinami, masožravými červi, masožravými rybami či příšerou z bažin. Prskající horká láva nesmí také chybět.

Možná to zní, že si jen stěžuju na hroznou hru, ale tak to není. I přes obří náročnost a prapodivný příběh je HOD totiž opravdu výborná hra. Dlouhá doba vývoje je na ní znát, 2D plošinovkové obrazovky jsou detailně vykreslené a i dnes vypadají úžasně a atmosféricky. Orchestrální hudba je skvěle zkomponovaná a do hry absolutně sedí. Animace jsou zvláštní, ale dobře se na ně dívá. Příběh je takový napůl nepochopitelný, komplikovaný, ale v jádru přitom triviální. Atmosféra balancuje mezi naivní dětskou hříčkou po temné, až strašidelné prvky.

Tahle hra není pro nerváky, ti by totiž po deseti minutách prohodili ovladač/klávesnici oknem. Pokud ale máte na to nervy vydržet, opakovat místnost xx-krát, dokud ji nenacákáte a konečně projdete, tak dostanete opravdu velmi hezkou 2D plošinovku (troufám si říct, že z tohoto žánru jednu z nejhezčích) s opravdovou výzvou a velmi zajímavou celkovou atmosférou. A jen u málo her máte takový pocit uspokojení z jejich poražení.

Pro: Atmosféra, propracovaná grafika, výborná hudba a ostatní zvuky, podivný ale zábavný příběh

Proti: Náročnost soubojů, občas hra o nervy

+28

Star Wars: Knights of the Old Republic

  • PC 85
Star Wars universum jsem měla vždy ráda, ale pouze ráda. Filmy, seriály, novely, komiksy... to všechno bylo fajn, ale nikdy jsem si k tomuto světu nevytvořila tak silné a osobní pouto jako k jiným fiktivním světům. O kotoru jsem slýchala chválu už léta a můžu říct, že oprávněně. Tato hra mě totiž do světa Star Wars vtáhla právě tím způsobem, který se ničemu jinému předtím nepodařil.

Když jsem si hru kupovala a viděla na Steamu obrázky z ní, říkala jsem si, že to vypadá úplně strašně a bála jsem se, že mě to nebude bavit. Opak byl ale pravdou. Na nezvyklý combat jsem si za chvíli zvykla a problémy jsem s ním více méně neměla, i když byl občas dost frustrující když postavy nedělaly to, co měly.

Jednotlivé planety se docela výrazně lišily v zábavnosti, nejméně mě bavil celkově asi Manaan (i když samotná cesta k místní Star map byla fajn) a nejvíce Korriban.
Postavy byly všechny skvělé a oblíbila jsem si je, dokonce i Cartha o kterém jsem předpokládala že to bude ten nudný člověk co je hned od začátku ve vašem týmu, něco jako Kaidan z Mass Effectu se kterým i sdílí dabéra. Mými favoritkami ovšem byly Mission a Juhani.

Jestli mě něco docela zklamalo tak to bylo to, že když člověk hraje za ženskou verzi hlavní postavy, jde hodně vidět že ten příběh byl napsaný pro protagonistu mužského. U již výše zmiňovaného Mass effectu jsem hrála za FemShep a na příběh to nemělo žádný negativní vliv. Měla jsem pocit, že do toho příběhu patří a pomalu si ani neumím představit hrát za BroShepa. Tady to tak nebylo. Měla jsem neustále pocit, že moje postava tam prostě nepasuje. Nepomohl tomu fakt, že všechno nasvědčovalo tomu, že hra vyloženě chce abych měla romanci s Bastilou, ale ono to jaksi nejde.

Tohle spolu s otravným inventářem a hromadou bugů, které se ovšem daly většinou jednoduše vyřešit, jsou si jediné takové hlavní věci, které bych hře vytkla.
Příběh byl jinak naprosto úžasný, k němu nemám nic než chválu. Soundtrack mě obecně nijak zásadně nenadchl, jediný, který podle mě stojí za zmíňku je ta krásná pohádková hudba co hraje při prozkoumávání Dantooinu.

Už nevím, co dál k tomu říct. Hra je to i po těch letech skvělá a rozhodně se k ní jednou vrátím.

Pro: příběh, postavy, lokace, atmosféra, světlá/temná strana síly, minihry

Proti: nepřehledný inventář, nemožnost romance Bastily jako žena, bugy

+38 +39 −1

Master of Magic

  • PC 95
Tato hra je pro mě jedna ze strategických perel, které u mnohých zavál čas, ale já se k ní neustále musím vracet. Dokonalá kombinace Kings Bounty, Civilizace a Heroes of Might and Magic v jednom jediném titulu. Tento rok se ke hře vracím v rámci Herní výzva 2020 - Ještě jeden tah...


Vždyť to vypadá jako Civilizace...

Master of Magic se řadí do tzv. 4X (explore, expand, exploit and exterminate) strategií a vypadá na první pohled jako Civilizace. Stejně koncipovaná mapa sestávajících z čtverců, stejné klávesové zkratky udávající co daná jednotka má dělat (Settlers - B - Build = postaví město), stejně řešený pohyb nejen myší, ale také numerickou klávesnicí do všech směrů.
Ve městě také stavíte budovy které tu zlepšují produkci, tu pomáhají s magií (ekvivalent pro vědu), zpřístupňují nové jednotky, můžete stavět cesty spojující města apod. Civka jak vyšitá.


Vždyť se to hraje jako Heores of Might and Magic

Na druhou stranu zde máte hrdiny, kteří mají různé vlastnosti od útoku na dálku, přes odolnost vůči magii, či obranu. Hrdinové mohou nosit různé artefakty, které jim vylepšují statistiky, či dodávají nové vlastnosti. Každý hrdina se po mapě může pohybovat s až 8 dalšími jednotkami a v případě bojů se hra přepne do izometrického okna, kde tahovým způsobem na čtvercovém poli všechny jednotlky hráč ovládá a střída se se soupeřem, dokud jedna strana není poražena. Heroes jak vyšitý


Magie, to je oč tu kráčí...

Zásadní rozdíl oproti Civilizaci i Heroes of Might and Magic je přítomnost magie. Ano, Heroes mají magii také. Ale ne na úrovni Master of Magic. Ne nadarmo se hra jmenuje tak jak se jmenuje. Každý hráč je mág, každý hráč si vybírá jakou školu magie bude preferovat. Je libo přírodní magii s léčivými kouzly, nebo schopností úpravy terénu? Jak je libo. Raději ohnivou magii? Rozsévejte smrt pomocí fireballů, přivolejte na zem ničivé meteority. Nebo co takhle temnou magii s nemrtvými jednotkami? Či magii vzduchu s elementály sestavených z větrů a schopností ignorovat spoustu útoků? Poslužte si. Taková různorodost kouzel ale i jednotek se jen tak nevidí. Každá kouzelná škola přináší obrovskou spoustu vlastních kouzel, každý druh národa (elfové, gnomové, trpaslíci...) má jiné jednotky, které zcela udávají jak budete bojovat.
Magie je na takové úrovni, že si budete užívat kouzla od běžného štítu pro vaše jednotky v bitvách, až po přeměnu terénu dle vašeho přání. Máte u města poušť? A nechcete jí tam? A jste mág ohně? Tak máte smůlu. Ale pokud disponujete magií přírody, tak můžete poušť přeměnit v úrodnou louku. Či v les. Doly na kámen v doly na vzácné kameny. Disponujete magií nemrtvých? Ne, louku z pouště neuděláte. Ale můžete zničit půdu kdekoliv na mapě. Zlikvidujte okolí soupeřova města a donuťte ho přesunout se do jiných měst. Jste mág ohně? Sešlete na své soupeře meteority. Ne ty malé v boji, ale na půl kontinentu a nechte mu hořet budovy, umírat jednotky.
Magie vládne celé hře. Dokážete si přivolávat jednotky, teleportovat hrdiny, vytvářet obranná kouzla, útočit pomocí blesků, vyvolávat nemrtvé, stavět hradby. Zde si jednoduše užijete kouzla od těch nejmenších, po ty globální ovlivňující herní mapu. Také zde místo vývojového stromu z Civilizace objevujete ve své věži kouzla. A postupně se prokousáváte k těm nejmocnějším na základě vaší magie. Tím nejsilnějším kouzlem v celé hře je Spell of Mastery, které zajistí instantní výhru. Ale také je k němu dlouhá cesta a vyžaduje opravdu obrovské množství many k seslání.


S láskou vytvořená, srdcem hraná

Master of Magic na první pohled nemůže obstát v zkoušce času. Grafická stránka jednoduše zestárla, přesto mám vizuál této hry velmi rád. Hudba je velmi dobrá, pro každý národ jiná, s jemným brnkáním při běžném pohybu po mapě a s důrazem na akci při boji. K hratelnosti velmi přispívá možnost dostat se do druhého světa, který je přístupný přes zelené kouzelné věže. Jedná se o nehostiný svět, který je pevně spojený s tím klasickým, ale disponuje podstatně těžšími podmínkami pro život, ale také zde naleznete silnější monstra, či odměny v různých zákoutích jeskyní. Do dnešních dní okolo Master of Magic, který byl původně vydán v roce 1994, žije komunita. Dokonce v únoru 2020, po 26 letech!! vzniklo oficiální DLC - Master of Magic: Caster of Magic, které přináší nové jednotky, nové kouzla, nové budovy, vylepšenou umělou inteligenci a spousty dalšího. Ale o tom snad jindy. Teď se musím vrátit na Arcanus. Mám tam nějakou práci...

Pro: Neuvěřitelná variabilita jednotek a kouzel, dvě roviny herní mapy (Arcanus, Myrror), absolutně rozdílné národy i jednotlivé školy kouzel,

Proti: Diplomacie je velmi jednoduchá

+16

Wasteland 3

Happy Color - Color by Number

  • iOS 75
Hry jsem si všiml, když jsem byl doma v covidovém homeofficu a snažil se konečně si pořádně "zahrát" něco na mobilu. Není to hra v pravém slova smyslu, ale přesto jsem s ní strávil pár desítek hodin, takže návykovost tam je.

Líbilo se mi, že jsem mohl vybarvovat obrázky všemožných druhů a obtížností. Takže někdy jsem si vzal jen něco rychlého na 5-10 minut a někdy se vybarvování protáhlo třeba i přes hodinu, ale o to větší byl pak pocit zadostiučinění.

Nejvíc se mi líbila kategorie umění, kde jsem vymaloval pěkných pár desítek reálných uměleckých děl v čele s mým oblíbencem Vermeerem van Delft, myslím, že jsem se asi tak z 1% cítil stejně jako ti umělci, když ten obraz tvořili :) Například kategorie z Marvelu mě stejně jako u filmů úplně minula, ale své fanoušky si jistě i tady najde. Vybere si zkrátka každý, protože jsem hru ukázal i své mamce a ta už pěkných pár měsíců takřka každý den vybarvuje taky :D

Happy color je přesně to, co čekám od mobilní hry, tedy "zabiják času" bez příkras. Ideální kousek na záchod, do vlaku, nebo třeba na lenošení na zahradě. Ještě si někdy něco vybarvím, proč ne ;)

Pro: umění, Vermeer, jednoduchý zabiják času

Proti: obyčejná hra/aplikace bez přidané hodnoty

+12

Syberia

  • PC 80
Vždy, když si vzpomenu na své první hraní Syberie, vybaví se mi především dojemný příběh starého geniálního mechanika Hanse Voralberga, který se celý svůj život snaží splnit svůj dětský sen a především Kate Walker a její odhodlání dořešit případ dědictví, kdy jede společně s automatem Oskarem mechanickým vlakem přes půlku světa, aby se nakonec v úplném finále na nějaké dědictví vykašlala a vydala se s Hansem za jeho dobrodružstvím. To vše doplněné o krásný vizuál dané doby a skvělou hudbu. To vše jsem si nyní prošel znovu a musím říct, že hraní je i po letech skvělou zábavou. Avšak ne všechno je tentokrát tak krásné a zábavné jak jsem si ve svých vzpomínkách vybavoval.

V prvé řadě je tu tedy příběh, tomu prostě není co vytknout. Moc se mi líbí, jak je do toho zavlečený osobní život Kate prostřednictvím telefonátů od matky, snoubence, kamarádky a šéfa, které ve výsledku vedou de facto k rozchodu Kate a Dana. Osobně nejvíc se mi ale líbily rozhovory s Oskarem a jeho byrokratickými postupy s jízdenkou a vízem. O to méně na mě zapůsobily ostatní postavy, kterých Kate ve výsledku ani moc nepotká. A když už, tak jen opravdu na chvíli. Další nepříjemností na příběhu je jeho otevřený konec. Z dnešního pohledu to, ale není nic hrozného, protože druhý díl je snadno dostupný a tak na něj není třeba dva roky čekat.

Co se týče scenérii, opět není co vytknout. I dnes všechno vypadá krásně ponuře, což skvěle podporuje atmosféru daných oblastí. Malým záporem je však to, že většina oblastí jsou herně prázdné a slouží jen k průchodu. Ano, při prvním průchodu jsem se kochal, ale když danou oblast musím proletět po páté, po šesté, po sedmé, to už moc ne. V určitých částech mi to přišlo už spíš jako walking simulátor, ale to už asi přeháním. Úplně nejhorší to bylo na konci Barrockstadtu, kdy jsem musel kapitánovi do vína přimíchat prášek z hub. Ten jsem neměl, takže jsem se musel přes nějakých 20 obrazovek vracet pro onen prášek do univerzitní laboratoře a následně přes těch samých 20 obrazovek zpět. A to ještě bylo štěstí, že jsem si vzpomněl, co hledat. Kdybych to měl kompletně prohledávat, tak to dělám asi doteď. :) Moc tomu nepřidají pomalé pohyby Kate (otáčení se, pohyb po schodech, apod.), ale naštěstí umí po dvojkliku běhat (ale sem tam se mi stalo, že u nějaké akce běžet nechtěla).

Zapomenout také nesmím na hudební doprovod. Ten sice hraje méně často než bych chtěl, ale jeho motivy se velmi dobře poslouchají a byly doby, kdy jsem hudbu ze Syberie poslouchal jen tak při práci na příjemný poslech.

Co říci závěrem? Herní zážitek ze Syberie je stále skvělý, obzvláště pro pamětníky, kteří hru hráli v době vydání. Je mi jasné, že dnešním hráčům by mohlo vadit zpracování, které není tak propracované, jak je na dnešní dobu zvykem. Je však potřeba tyto výtky brát samozřejmě s rezervou, je to přece hra z roku 2002, kdy byly 3D enginy tohoto typu ještě v plenkách a ne všechno bylo vychytané jako dnes.

Pro: Příběh, hudba

Proti: Opakované procházení oblastí spíše nudí

+27

Crysis 2

  • PC 80
Crysis 2 jsem si pustil hned po dohrání jedničky, protože i když jsem trochu kritizoval šablonovitost příběhu prvního dílu, je třeba uznat, že invaze mimozemských chobotnic byla díky atmosféře a stylu vyprávění dobře nastartována. O to větší zklamání pro mě bylo, když jsem zjistil, že druhý díl příběhově navazuje jen velmi volně a co víc, velmi zmateně. Celé příběhové pojetí druhého dílu mě nesedlo a popravdě jsem ho po čase téměř přestal vnímat. Slabý příběh a celý styl vyprávění a postupu ve hře jsou naštěstí jedinou vážnou slabinou této hry.
Menší kritiku si zaslouží i občasné bugy a technické problémy, které se v jedničce téměř nevyskytovaly a ocenil bych i větší variabilitu nepřátel a větší nosnost zbraní. To jsou však již pouze drobné nedostatky.
Crysis 2 je krásnou hrou, která se vizuálně vyrovná i současným titulům. Četl jsem mnoho připomínek o tom, že jednička měla větší wowefekt a je to pravda. Je to však dáno hlavně změnou prostředí z otevřené džungle na rozpadající se město. To je však ztvárněno opravdu dobře a ani jednou jsem se prostředím ve hře nenudil. Lokace jsou dobře zpracovány a člověk nemá pocit deja vu, což u her odehrávajících se ve městech není samozřejmostí.
Hratelnost zůstala na vysoké úrovně, možná ještě výš než v jedničce. Využívání nanosuit je zde přirozenější a ocenil jsem i lepší UI nepřátel. Akce je velmi zábavná a ani jednou jsem se hraním nenudil. Mírné přidání RPG prvků (sbírání jakýchsi nanobodů z mrtvých emzáků, za které si můžete vylepšovat své schopnosti) hru obohatilo, i když popravdě nijak zvlášť neposunulo a dokázal bych si klidně představit, že tato vsuvka ve hře vůbec není. Obtížnost je v základu nastavena výše než v předchozím dílů, což podtrhují někdy dost vzdálené checkpointy. I na nižší obtížnost se v soubojích hlavně s mimozemšťany někdy dost zapotíte. Zvuky a pocit ze střelby mi přišlí lepší než v jedničce, naopak hudební podkres jsem téměř nezaznamenal.
Crysis 2 zůstala v jádru zábavnou střílečkou ve skvělém vizuálním kabátě, která mě za celou dobu nezačala ani na chvíli nudit. Hlavní zklamání je z příběhu a zmateného vyprávění. Drobné technické problémy vynahrazuje atmosféra a celkový pocit ze soubojů, která Vás naštěstí neustále udržují ve střehu. A tak to má být.

Pro: Hratelnost, atmosféra, nanosuit a taktické možnosti hry

Proti: Příběh, občasné technické problémy

+14

Still Life

  • PC 70
Kvůli koronavirové nadvládě mi během jara a léta zesláblo svalstvo, přibral jsem pár kil, plus jsem si častým sezením vybočil kyčel směrem dopředu, což na chlapovi není vůbec sexy. A jelikož jsem nechtěl, aby mi zeslábl i mozek, rozhodl jsem se, že bych si po dlouhé době mohl zahrát zase nějakou tu point and click adventuru. A je určitě pravda, že se Still Lajfem jsem mozek potrápil. Bohužel ne vždy tím uspokojivým způsobem.

V první řadě musím říct, že mi velice vyhovovalo prostředí a atmosféra vánočního Chicaga, ve kterém mladá a poněkud přidrzlá FBI agentka řeší případy brutálních vražd Slender Mana, který se očividně inspiroval Jackem Rozparovačem. Už po prvních několika minutách dá hra jasně najevo, že hráče čeká zanořování se do stále větších a větších vrstev temnot. Díky tomu získává samotné vyšetřování a celkový gameplay poněkud napínavý a podmanivý náboj, který po většinu času udržuje hráčovu pozornost. Docela mě bavila i samotná Victorie, která byla oukej protagonistka. Ale žádná April Ryan to nebyla. Mnoho lokací má i velice hezké grafické zpracování, zejména tedy pasáže ze současnosti s Victorií, ty s Gustavem... no, o těch si pokecáme za chvilku.
I když totiž pasáže ze současnosti vypadají krásně, jejich postavy už na tom jsou mnohem hůř. Kromě Victorie nebyla v Chicagu jediná výraznější postava, se kterou bylo nějak zajímavé hovořit. Všechny byly prostě takové... mdlé. Pasáže s Gustavem v Praze mají přesně opačný problém. Postavy tam jsou daleko zajímavější, ale lokace jsou mdlé. Já naprosto chápu, že tvůrci chtěli z Prahy úmyslně udělat pochmurné místo, aby tím zvýraznili onu temnou atmosféru, nesoucí se v sérii různých vražd. Ale na mě to prostě nefungovalo. Lokace mi častokrát splývaly do sebe, nebyly nijak zvlášť zajímavé, v rámci čehož se mi upřímně vždycky ulevilo, když jsem mohl opět hrát za Victorii.

A co by to bylo za adventuru, kdyby tu nebyly také nějaké ty hádanky a puzzle. Heleďte. Já mám puzzly rád. Baví mě nad nimi přemýšlet, přičemž po návodu sahám pouze v případě naprosté bezradnosti. Ty puzzly ale musí mít nějakou dobrou logiku, nebaví mě příliš styl hraní "budu zkoušet různé kombinace, dokud se něco nestane". Tudíž třeba puzzle v pražském kostele a kuchtění cukroví pro fotra Victorie nebyly úplně zábavné, protože postrádaly nějakou pořádnou logiku. Puzzly mi zde fakt k srdci nepřirostly, mnohem víc mě bavilo uvažování nad kombinacemi různých předmětů v interakci s prostředím, atd. Jo, a z paklíčové sekvence jsem měl jednu dobu chuť to celé jednou provždy skoncovat a prostě si podřezat žíly. Pokud někomu přišlo frustrující paklíčování v Oblivionu , mohla by ho z paklíčování ve Still Life klepnout pepka.

Konec mě samozřejmě zklamal, protože jsem s napětím očekával, kdo se vyjeví být oním maskovaným vrahounem, sám jsem si i dělal seznam podezřelých. Hra skončí stylem, díky kterému po divákovi jasně pomrkává, aby si následně sehnal druhý díl. Ale jelikož je dvojka citelně hůř hodnocená, rozhodl jsem se ji vynechat a jednoduše se podíval na internet, kdo tím vrahem byl. No, vlastně mě to dostalo, protože vrahem byl nakonec ten úplně nejočividnější podezřelý, který byl vlastně až tak očividný, že jsem si říkal, že už jen kvůli tomu to nemůže být on. A vono jo. Nevím, zda za to hře mám tleskat, nebo ji ukázat prostředníček.

Ve výsledku je Still Life vcelku hezkou adventurou, se slušnou atmosférou, několika fakt pěknými lokacemi a dobrým investigativním dějem, která ale postrádá řádnou logiku svých puzzlů, nezaujme svými dialogy a postavami, plus zanechává hráče po většinu doby hraní dost chladným. Užil jsem si to, ale zároveň po tom nebudu vzpomínat s nějakým nadšením.

Pro: Atmosféra, vyšetřování vraždy, grafické zpracování některých lokací

Proti: určitá mdlost, mnoho nezajímavých postav a dialogů, některé puzzly

+24

Falcon A.T.

  • PC 65
Letecké simulátory nikdy nebyly můj žánr a tohle je první hra do které jsem se mimo vesmírné lety ponořil. Vzhledem k obtížnosti a zastaralosti asi nešlo o nejšťastnější volbu, ale rozhodně nelituji času s Falconem stráveného. Hra má dostatek variant obtížnosti a první z dvanácti misí je o střelbě na cvičné cíle. Měl jsem tak možnost si na letadlo trochu zvyknout. Namapování a nastavení správné citlivosti joysticku v DosBoxu chce trochu laborování, ale poté se již hraje slušně. Zvládnout první dvě nejjednodušší mise mi trvalo více než dvě hodiny, ale stálo to za to. V dalších misích není při nižší obtížnosti nic záludného. Nejvíce jsem měl problémy s orientací. Grafika vypadá na začátku hezky, kokpit je na svou dobu pěkný, ale v letu je terén silně nepřehledný. I během soubojů jsem měl do konce problémy s orientací. Najít cíl mise by bez mapy nebylo možné.

Cíle jsou pěkně různorodé od ničení nepřátelských stíhaček po likvidaci letišť a mostů. Zkoušel jsem všech dvanáct misí, ale všechny jsem nezvládl dokončit. Celá hra se odehrává na jedné mapě a cíle jsou v různých sektorech. Mise také částečně navazují, nepřítel třeba opraví již zničený most. Pocit z živého bojiště tak není vůbec špatný. Ani teď nemám pocit, že bych se sžil s letovým modelem. Ať už je to stářím hry nebo její náročností, na mě je to zatím příliš. Překvapilo mě, že je jednodušší přistát než sestřelit nepřátelský MiG, ale v tom je Falcon asi výjimka. Na nejtěžší obtížnost by to asi bylo jiné, ale to je mimo mé schopnosti. Falcon nabízí atmosférické a poutavé létání, ovšem není to hra pro každého. Jsem rád, že jsem si na vlastní kůži zažil tuto legendární hru, ale k ještě starším leteckým simulátorům se už vracet neplánuji.
+16

Alan Wake's American Nightmare

  • PC 60
Jmenuji se Alan Wake. Jsem spisovatel a tvůrce.

Kdo by řekl, že mě bude bavit poměrně krátké DLC více jak původní Alan Wake, kterého jsem kritizoval za vysokou repetitivnost, předvídatelnost a malý počet nepřátel i zbraní.

DLC American Nightmare se k původní hře staví v podstatě stylem "Co nám nefungovalo minule vynecháme a k tomu přidáme více akce". DLC tak získává na svižnosti, která tak zoufale původní hře chyběla, a navíc přidává několik zajímavých nápadů.

Více nepřátel. Více. A také zbraní. Jo, více zbraní...

Jeden z nedostatků původní hry, tedy málo zbraní a typů nepřátel, je v DLC American Nightmare minulostí. Samotný boj se stává více akční a tak hráč dostává do rukou kromě pistole, brokovnice a pušky také například uzi, silný revolver, automatickou pušku, či nastřelovač hřebíků. Světelná pistole taktéž nechybí. Také nepřátel již není pár, ale jsou zde nováčci. Oproti původním pár lidem obestřeným tmou se zbraněmi na blízko se zde hráč setká například s nepřítelem, který se může proměnit v hejno ptáků, ztratit se v bitevní vřavě z dohledu a opět se zhmotnit například za zády a zaútočit. Nebo lze potkat postavu házející kousky temnoty, která chvíli po dopadu vybuche, či pavouky, nebo nepřítele, který se po zásahu rozdělí na dva slabší, kde se každý po zásahu rozdělí opět na dva slabší. Variabilita šla jednoduše obrovsky nahoru, už jenom proto, že třeba pavouky není potřeba zastřelit, stačí je pouze osvítit, rozdělené slabé nepřátelé naopak pouze zastřelit bez nutnosti použít svítilnu. Jednoduše řečeno, hra není tak monotónní jako původní Alan Wake a na různé nepřátele mohou platit různé postupy

Najednou mě pohltila temnota, zastřela mé smysly a já byl opět na pláži. Znovu. A pak znovu...

American Nightmare nemá zdaleka tak dobře podaný příběh jako původní Alan Wake, na druhou stranu přichází s hrátky s časem ve stylu filmu "Na hromnice o den více", nebo možná bych se nebál říct dle filmu "Na hraně zítřka". Heslo "Live, Die, Repeat" by se dalo úspěšně použít i na toto DLC. Alan Wake je uvězněn v časové smyčce a pokaždé když dojde na konec daného časového úseku, objeví se opět na začátku. Pokaždé když se daný úsek zopakuje, může, ale nemusí, být něco jinak. Díky tomu procházení stejných lokací získává na atraktivitě a hráč očekává, co se změní, co bude jinak, a jak ho to ovlivní. I když by se dala hra s časem pojmout lépe, vždy jsem si říkal, co asi přijde "teď". Hra se tak snaží maskovat pouhé tři prostředí ve kterých se odehrává, poměrně se jí to ale i daří. Díky menší rozloze navíc není tolik cítit prázdnost celé hry a tak i v tomto směru působí DLC lépe jak původní hra.

Tvořím, tedy jsem...

Alan v DLC sám sebe tituluje nejen jako spisovatele, ale také tvůrce. Jeho příběh se tentokrát neodehrává v prostředí z původní hry, ale pohybuje se v prostředí seriálu Night Springs. Tomu odpovídá lehce nadsazená atmosféra celého DLC, tak jako styl vyprávění, který je odlišný. Oproti původní hře je atmosféra méně tíživá, ale hraní je naopak zábavnější.


DLC American Nightmare využívá samozřejmě původní engine, hra je ale přesto barevnější, řekl bych i více detailní. Hudební doprovod je skvělý a rocková hudba při velkých bitvách dodává akci pořádnou šťávu. Přesto umí tvůrci stále brnkat na strunu strachu z neznáma: to když se před hráčem zvednou auta z parkoviště a proletí se vzduchem, nebo začnou vypadávat lampy s kužely světla v pořadí jak k nim hráč běží.

Suma sumárum, mechaniky z původní hry jsou zachovány pouze některé, DLC přídává další nepřátele i zbraně a boje jsou tak více zábavné. Příběh defacto absentuje, což ale DLC vynahrazuje zajímavým časovým paradoxem.

Pro: Zajímavý nápad s časem, více nepřátel i zbraní oproti původní hře, větší variabilita soubojů, slušný spád

Proti: Pouze 3 prostředí, potlačení původní atmosféry, poměrně krátké

+11

Watch Dogs 2

  • PC 95
Asi začnu tím negativním.
Předně však musím říct, že to spíš kvůli tomu, že Watch Dogs 2 posunul v některých oblastech, herní mechaniky na absolutně jinou úroveň - alespoň z mého pohledu.
..... jenže... přiznávám, že ačkoliv je místama zábavnost a unikátnost misí s určitým kouzlem, je to kouzlo tlumené a .. až ponížené úplně stupidním scénářem. Moje oblíbená postava, je Dušan Němec. Protože on nepůsobí jako záporák, ale jako člověk, co někam přijde a jako jedinýho napadne, věci řešit diplomatickým způsobem, než na úkor konfliktu. Marcus mi přišel fajn, ale to spíš kvůli samotnému dabérovi, než kvůli charakteru. Nějak jsem se nedokázal přenést přes skutečnost, že mezi tím co dělám bordel po městě, nechávám za sebou mrtvoly a škodu - si to ta parta hypísáků užívá. A možnosti, jak postupovat během misí, jsou též hodně sklíčený mantinelama - jednak tiché likvidace jsou podprůměrné, dlouhé a zbytečně taneční - pak tu není moc pomůcek a gadgetů, jak zůstat jako kompletní duch. Nejhorší pak je, když jste v interiéru, kde je plno cajtů, například - vloupání do FBI budovy. Dostal jsem se s autíčkem až k terminálu a zase..SPUSTIL SE SCRIPT a najednou se na mini mapě zjevilo plno sekuriťáků. Ptám se znova - KDO TOHLE VYMÝŠLÍ!!! Mě to prostě nebaví. Demoluje mi to herní zážitek. Jde totiž o to, že pokud hrajete na nejvyšší obtížnost, což já ano, Marcus vydrží jen pár ran do těla. Je to realistický, nebo teda..spíš autenticky pojatý, nevadí mi to.
Vadí mi ale ty scripty, které jsou prostě .... mě by netrápilo, pokud má hra třeba z poloviny scriptované mise. Ale musí tam být nějaký balanc v obtížnosti. Marcus totiž není ani profesionální střelec, takže je i dost o hubu se pokusit, prostřílet skrz. Jo a nepřipomínejte mi tu hloupou misi, kde hrajete za Wrenche a máte granátomet. Katastrofa. Jiné unikátní mise, jako například, kdy se zmocníte obřího pavouku, tady jsem si to moc neužil, pač jsem se musel prostřílet skrz hromadu cajtů. Mě to netěší. Nemám chuť do nich střílet, vždyť dělají svojí práci. Co však sleduju moje předobjednané Watch Dogs: Legion, Ubisoft se chytl za koule a doladil veškeré mechaniky, napříč různým odvětvím hratelnosti. A taky mi vadí, že spoustu vedlejších misí se dost opakuje, gumovej jízdní model (ačkoliv je to i sranda na druhou stranu s nim), některé interiéry z misí jsou zavřené a pouze pomocí glitche se tam dá jen dostat (nechápu, je to škoda) a nejvíc mě asi rozesmálo, jak naložili tvůrci s postavou Horatia. To jsem se smál fakt nahlas ;-)

A nyní pozitiva. A sakra, tohle bude fakt mazec..
..... TEN SVĚT!!!!!!!!!!!!!!!!!! To mě... no, nebudu sprostej. Ale ta vášeň, to musíte cítit z mejch slov. Naprosto..... nepochopitelný, do jakejch detailů to Ubisoft dotáhl. San Francisco působí nádherně. Graficky je to naprosto fenomenální, možná nejhezčí hra co jsem v životě viděl. Mám skoro všechno na vysoký, něco na ultra + mlhu zapnutou. Já prostě nemám slov. + zvuk je promakaný jako prase. Hlavně když jste s autíčkem v nějaké šachtě, ta izolace je fakt znát. Ta mapa je masivní, plně otevřená, je zde fakt spousta interiérů kam chodit a je to první hra, kde mě vyloženě baví chodit jen tak. Přiznám se, že třeba po hodině mě to v San Andreas přestane bavit a radši vezmu nějaké auto. Pak ještě Sleeping Dogs byl fenomenální pro virtuální procházku - rozdíl je však v tom, že WD2 válí nejen co se týče detailů... i Rockstar by se měl co učit. Nehrál jsem Red Dead Redemption 2, ale třeba GTA V / IV, nemá ani z poloviny takovou péči a interakci se světem. Vidět ženskou, že se zastaví aby se vysmrkala. Všude návaly turistů, aglomerace je organická a živá v týhle hře. Kamkoliv jdu, na jakékoliv místo v týhle hře, tam se odehrává aspoň kousek života.
Lidi mluví mezi sebou, dlouhé výměny dialogů. Můžete na ně reagovat i vy, pomocí kolečka interakcí. Nestalo se mi, že by se nějaká situace třeba třikrát opakovala. Všechno to působí náhodně, né pomocí daného scriptu. Třeba banda co tancovala, já se k nim připojil a mezi tím co pár z nich tancovalo se mnou, jiní si nás začli fotit - to se týpkovi nelíbilo, tak uhodil jednu z nich, ta druhá zavolala poldy a ti ho odvezli. WOW. Masakr. Můžete i hladit pejsky :D jeden z nejhezčích herních zážitků co jsem měl: pomocí kvadropéry a malého autíčka, jsem asi půlhodiny blbnul na jedné zahradě s jedným psem. Choval se úplně realisticky, štěkal, poskakoval kolem apod... ta interakce s tim světem je úžasná! Fakt že jo. A konečně hra, která mě dokáže zabavit i něčim jiným, než jen zabíjet civilisty. Tady jsem ani neměl tu potřebu vlastně...
Navíc, každé NPC má takovej profil, jakože kde pracují, jejich koníčky, kolik vydělávají... Můžete jim hacknout telefony, odposlouchávat hovory, číst smsky - takže každá postava působí jakože má život sama o sobě. Pamatuju si; jednou jsem šel skrz boční uličku a viděl jsem mladého kluka, co byl zdrogovanej. Přečetl jsem si jeho smsky, kde se ho šéf ptal "proč si nepřišel do práce?" a on něco v tom smyslu "dneska nemůžu, už něco mám".. znáte ten divnej pocit v takovej moment, kdy fakt... chcete tomu člověku pomoct a vidíte jak se utápí ve vlastní spirále? Sakraaaa, některé momenty ve mě fakt umí vyvolat emoce..

Zpátky k SF. Architektura interiérů je skvostná. Můžete nakupovat tunu oblečení a že je z čeho vybírat. Vlastně... jsem začal nosit trička s memíčkama a bejsky, protože se mi to líbilo v týhle hře. Takže mi tato hra ovlivnila docela i vkus. Jsou zde i fast foody, a ty úkryty co máte s bandou...všude stylové graffity a mohl bych pokračovat. Fakt, delikátní od pohledu.
Rádia v týhle hře... je jich asi šest, ale bavilo mě naprosto každé. Opět, spoustu interpretů jsem objevil díky týhle hře a spoustu z nich (Aphex Twin, Rakim například) poslouchám běžně. Je tu skvělej hip hop, elektronické rádio, úžasné R'n'B/Pop, punkové rádio, pak nějaké to latinské...všechno to perfektně ladí s atmosférou. Suprová věc je, že si můžete nasadit sluchátka za chůze, dělat skvěle udělanej parkour a užívat si atmosféru města. Jo, Marcusův pohyb je fakt suprovej. Kvalitně se ovládá, prostě mě bavila víc chůze a běh, než jízda autem.

Miluju autíčko v týhle hře. Ten malej jumper. A né kvůli praktickému využití, během misí a sbírání collectibles - ale kvůli tomu, že moje oblíbená herní činnost je: odrážet se o římsy, okenní parapety, až na střechu. Je potřeba na to mít cit, ale takhle jsem dokázal hrát i 5 hodin v kuse. Je škoda, že zde není víc dopravních prostředků - uvítal bych BMX, nebo se projet tramvají, či i vrtulník. Ale i tak mi to prostě tolik nechybělo, když jsem si vychutnával pomaličku každičkou lokaci v týhle hře. A nádherně udělaná příroda :)

WD2 je pro mě takovou revolucí co se týče sandboxu. Ano, spoustu prvků lze vylepšit, optimalizovat a některé bych si přál zde vidět - nicméně, ta interakce, detaily, město, život v něm apod. je bezkonkurenční. A co tak sleduji Legion.... hmmm.... oni to zas posunuli, tu interakci na úplně jinou úroveň.
Děsivé hrát za každé NPC? Díky tomu nám bude zpřístupněná policejní stanice, nemocnice a jiné peprné lokace/interiéry a jelikož můžeme hrát za kohokoliv chceme, stačí navolit ten skin a můžeme se zde procházet a kochat se. Už se těším, hrozně moc. I když mě WD2 nebavil příběhem, charakterama a scénářem - architektura všeho ostatního je téměř, až na pár drobností, fenomenální. Tuhle hru jsem beztak kupoval kvůli tomu městu a dovolim si trošku opatrně říct, že Watch Dogs 2 je takovej....."life changer" pro mě. Nejen kvůli hudbě, mému vkusu jak se oblékám a co to všechno reflektuje.....co miluju na týhle hře, Sleeping Dogs a starých GTAčkách...ta kultura, poznáváte nové věci, učíte se nové jazyky, nasáváte atmosféru, kterou tady v Česku nezažijete. Jsou to detailní a informativní hry a já se rád učím nové věci. A tahle hra i po necelých sto hodinách, NENÍ pro mě samozřejmostí.
+16

Opus Magnum

  • PC 80
Aby mě hra založená čistě na logických úlohách zaujala (a udržela do konce), musí splňovat hned několik věcí. Jednak se na to musí dát dívat, musí se to dát nějak pohodlně ovládat a také nabídnout alespoň trochu nějaké té variability. To vše Opus Magnum celkem v pohodě splňuje, takže už základ je vcelku slušný. Dále je tu koncept automatizované výrobní linky, což je mi i profesně blízké, takže jsem si připadal jako doma. Hra mě bavila po celou dobu hlavní příběhové linky a nakonec jsem se hecnul i do nějakých těch bonusových úkolů pro 100 % achievementů.

Celkově si odnáším velmi pozitivní dojmy. Jedinou výjimkou je asi občasný bolehlav, který mi způsobilo lidskému mozku trochu nepřirozené pomyslné otáčení hexagonálních obrazců po 60° škále. Příběh není zrovna důležitý, ale neurazí. Pomocná hříčka Sigmar's Garden je fajn koncept. Obtížnost se mírně zvedá a sedla mi tak akorát. Zajímavě se to pak vyhrotí v Epilogu, kdy řešíte sice koncepčně to samé, ale na drasticky omezeném prostoru. Doporučuji všem, co mají občasnou zálibu v logických hříčkách.
+12

F1 2018

  • PC 85
F1 2018 je poctivý závodní simulátor z dílny britského Codemasters, který potěší každého milovníka závodních her, formulí či obecně rychlých aut, ať už v režimu věrné simulace nebo jako čistá arkáda. Je jen na hráčovi, jak si hru nastaví a jak ji chce hrát.

I když se nepovažuji za věrného fanouška formule 1, přesto mě hra zaujala tak, že jsem dohrál celou jednu sezonu kariéry na obtížnost Hard a dokonce se mi podařilo vyhrát ve stáji McLarenu v této nováčkovské sezóně mistrovský titul, i když jen o pár bodíků nad v realitě dominantním Hamiltonem. Tím jsem ale bohužel zároveň tak trochu ztratil motivaci pokračovat ve hře v další sezoně, proto teď momentálně frčím v multiplayeru.

Jednoznačně největší výhodou hry je kompletní licence všech reálií, tzn. všech tratí, týmů, aut i jezdců. Vše tu probíhá tak jako v reálné F1 - tedy v každém závodním víkendu máte 3 tréninkové režimy, následuje kvalifikace a poté samotný závod. To vše v líbivém kabátku krásného grafického zpracování a za lahodného zvuku plných otáček motoru.

Škoda jen trochu kostrbatého pojetí hry stran různých doplňků, které hráče měly pravděpodobně lépe vtáhnout do dění světa formulí. Příkladem za vše jsou rozhovory, které náhodně přicházejí ať už po tréninku, kvalifikaci nebo po závodě a které působí dost zvláštně a často se mi stalo, že se mě reportérka ptala na něco, co se v tu chvíli vůbec nestalo. Navíc se otázky často opakovaly a proto mě tato kratochvíle velmi rychle omrzela.

Samostatnou kapitolou je, tak jako u všech závodních her, AI protivníků. Ve hře se dá sice AI nastavit v rozmezí 0-110, to však ovlivňuje spíše rychlost protivníků a jejich schopnost zajíždět rychlé časy. I na vysokou AI se mi často stalo, že jsem se dostal nepochopitelně do kolize, někdo do mě zezadu napálil nebo mě naopak prudce vybrzdil. Naštěstí je tu tlačítko flashback, nemít tuto berličku k dispozici, titul bych asi kvůli těmto incidentům vyhrál jen stěží.

Akcí zdarma na Steamu, která mě dokopala k tomu vyhrabat a konečně pořádně využít před dlouhou dobou zakoupený volant, si u mě Codemasters získali přízeň a rozhodně ještě mám v plánu v budoucnu nějaký nový přírůstek do série pořídit.

Pro: rychlost, adrenalin, zvuky motorů, realita, multiplayer

Proti: občasné záseky AI protivníků, rozhovory v kariéře

+13

Sub Culture

  • PC 90
Podmořská hra z roku 97. Skvělá atmosféra, místy mi to připomínalo Subnautiku. Jste malé kolečko ve válce mezi sekcemi Procha a Bohine. Plníte čím dál zapeklitejší úkoly střídavě pro obě strany. Sranda je ta, že když je neplníte v určitém pořadí, lehce se ochudíte o spoustu misí.

Zde sem napsal pro nové dobrodruhy optimální poradí (dle české verze):
Hledáme zlatokopy!
Záchrana plavidla Bacau
Zachraň prochianské vězně
Bohianské ozbrojené síly: Tajné operace
Ochraňte rybářská loviště
Ochraň beluganské rybáře
CIC: Tajné operace
Eskortujte vězeňskou ponorku
Výzkum: Zmutované ryby
Zmutovaný úhoř útočí!
CIC: Špionáž
Zbraň genocidy
Zkřížit plány teroristům
Zmutované ryby útočí!
Záchrana minonosky
Sopečná pohroma
Tajná operace: Zběhnutí
Studentská ponorka uvězněna v dole
Zneškodnění bomby
Zlikviduj bohianskou královnu medúz
Eskortujte diplomaty
Zběsilý Chodec útočník
Útok na pirátské sklady
Spojenecké plavidlo v tísni
Neutralizace nukleárních úložišť
Získejte zabrané filtry
Aquatraz!
Projekt Armageddon!

Herní plocha není moc velká, obsahuje čtyři města, vězení, rafinerii a tři jeskyně. Celou hru projděte jen s jednou ponorkou, pouze si vylepšujete zbraně a vybavení.

Hráno na W10 64, dnes plnohodnotně funguje už jen 3dfx verze, ale dá se nastavit na fullHD. Přehrávání hudby ve hře z CD jde taky. Čeština šlape taky, místy sice poněkud kostrbatá. Nejlépe se to ovládá pomocí XBOX gamepadu.
+9

Hidden & Dangerous 2

  • PC 95
Rozhodl jsem se zrevidovat svůj původní koment, protože jsem byl velmi vágní, a to u hry, na kterou mám úžasné vzpomínky a nabídla mi nespočitatelných hodin zábavy, je velká škoda. Původní H&D byla jednou z mých nejoblíbenějších her, a tak nadšení z nového dílu bylo nepopíratelné. O co víc mne potěšilo, že druhý díl vlastně nijak neodbočil ze zajetých kolejí. Vlastně jsme dostali nové mise v nové grafice s jen dobroušenou, ale jinak velmi podobnou, herní stránkou.

Stále tu máme tým 1-4 vojáků, stále tu máme výběr vybavení (který nás ale na rozdíl od jedničky nepustí do hry bez nutného k dokončení mise), stále tu máme suprový briefing a pak samotnou akci v různém prostředí – státy, počasí…úkoly se různí, takže nehrajeme to samé dokola. Navíc tu máme nově potápěčské vybavení, takže vojáci již překonali svoji smrtelnou alergii na vodu.

Co dostalo obří skok kupředu, je grafika. Ano, sice je H&D2 už také vousaté jako blázen, ale pořád je koukatelné a působí dobře, narozdíl od jedničky, kde už zub času a velké HW omezení v době vydání udělalo své. Prostředí se krásně mění - od sněhu - přes mírný pás - džungli - do pouště. K tomu různé počasí, které je ale bohužel pevně dáno, není možné si třeba zopáknout úkol a dát si obtížnější počasí. Celkově lokace působí uvěřitelně, a díky lepší grafice už se můžete opravdu schovat mezi stromy a ostatní vegetaci (nepřátelé ale taktéž – hodně je to poznat v džungli). Nicméně mám stále trochu pocit, že někteří nepřátelé mají až nepřirozený zrak, protože hráče zahlédnou v místech, kde tomu stěží uvěřit. Zpracování postav se posunulo od jedničky také dost kupředu, a tak již tolik nepřipomíná souboj umělohmotných panáků.

Hra opět nabízí variabilitu, máte cíl, a jak se k němu dostanete, to je (ve většině případů) na vás – sniperka, nůž, pistole či kulomet dle libosti. Na rozdíl od jedničky už fungují mise, kde nesmíte vyvolat poplach či jdete v přestrojení. Co bohužel není variabilní, to jsou mise samotné. Nemožnost měnit počasí jsem již zmínil, co je ale bohužel pevně dané, to jsou pozice a pohyb nepřátel. Když máte hru projitou několikrát, tak už máte v paměti kde kdo je, jak se k němu dostat, a jak ho nejlépe zlikvidovat. Začne tu působit repetitivnost – hra vás v tu chvíli nemá moc čím překvapit.

Opět máte k dispozici možnost používat vozidla, která najdete postávat občas po mapě. Tam není velký posun, to fungovalo i v předchozím díle. Když se vám podaří sebrat tank, mají nepřátelé o zábavu postaráno, a vy si můžete projíždět bojištěm jako by se nechumelilo – jen nepotkat soupeře také v tanku, ten je prakticky jediný, kdo vás může sundat, pěší jednotky většinou pouze marně útočí kulomety. Horší sranda ale nastává, pokud v tanku sedí nepřítel (funguje to i tak, že tank je prázdný, dokud na sebe neupozorníte, pak okamžitě běží posádka nasednout a vyrazit proti vám), protože posádka tanku má téměř nadpřirozené schopnosti ohledně práce s hlavní, kdy jakmile vás zmerčí, tak než stihnete mrknout, je otočena proti vám, a už dostáváte jednu dobře mířenou tankovou střelu mezi oči. Tohle na mne moc realisticky nikdy nepůsobilo. Ostatní vozidla celkem dobře fungují, nicméně jste v nich dost nápadní, takže na nějaké velké cestování mapou zapomeňte, dokud ji důkladně nevyčistíte – jenže to už jste většinou u cíle, tak nemá cenu se pro vozidlo vracet.

Zvuky a hudba jsou skvělé, hudba podbarvuje jak má, zvuky zbraní a dabing jsou fajn. Zvuk sniperky proříznuvší temný mlhou pokrytý kraj v první misi mám stále v hlavě.

Pocit ze zbraní je výborný, ale jak jsem uvedl už u H&D1, nejsem ve zbraních znalý, takže mohu hodnotit jen ze svého osobního názoru.

Narozdíl od předchozího dílu, kde začínáte tím, že stojíte s týmem u řeky a hráči starej se, tady dostanete úvodní výcvik, který vás aspoň trochu seznámí s ovládáním postavy a střelbou. Výcvik není špatný, nenaučí vás úplně vše, ale základ máte. Bohužel výcvik byl vždy zabugovaný, a i u „moderní“ verze na GOGu má pořád stejný bug – jakmile projdete základními instrukcemi o pohybu postavy a projdete střelnicí, tak vlezete do prostoru výcviku s granáty a bazukou. Tady jsem bohužel často končil (naštěstí je možno výcvik kdykoli přeskočit), protože hra odmítala zaregistrovat sestřelené cíle, a to se mi stávalo ve většině případů, takže výcvik nešel dokončit. Ne, že by hráč o něco strašného přišel, ale jestli si dobře vybavuji (ruku do ohně bych za to nedal), tak za splněný výcvik dostala postava zlepšení statusů. Mimochodem, paměť je už trochu zastřená, ale ve výcviku myslím máte, když uhnete z cesty k bazénu, možnost dojet k bráně, kterou když projdete, tak vzdáváte výcvik, svoji armádní kariéru a ukončíte hru. :-) Aspoň myslím, že to tak je, je to hrozně dlouho, co jsem tohle absolvoval, a když jsem nedávno zkoušel tohle zreplikovat, nedostal jsem se v GOG verzi přes granáty (zmíněný bug), takže jsem neměl možnost si to ověřit.

Když jsme u těch bugů, tak ten, co mne nejvíc trápil jsem už zmínil. Tady je oproti jedničce obrovský posun – zatímco u předchozího dílu jste často přicházeli o muže kvůli různým bugům a museli hru opakovat, ve dvojkách už to není problém a většina nezdarů je opravdu na konto hráče. Což je dobře, protože save systém umožňuje uložit pouze jednou za průběh mise (a ve vyšších obtížnostech myslím vůbec), takže při časté smrti kvůli herní chybě by hráč brzy vyhodil hru oknem. Takže tady se na save/load nehraje, ten případný save si šetříte aspoň do půlky mise, ať to nemusíte v nejhorším jet celé odznova.

Můžete používat i taktickou mapu, kdy se ze hry stane trochu šachová partie, nicméně to jsem já osobně nikdy nepoužíval. Většinou jsem hru hrál v režimu Osamělého vlka – pouze jedné postavy, a pokud jsem hrál za vícero postav, tak jsem se mezi nimi poctivě přepínal a vypomáhal si rozkazy z klávesnice (následuj mne/stůj, střílej/nestřílej…).

Hra nabídla i multiplayer, kdy jste např. po LAN síti mohli s kamarády vyzkoušet své schopnosti.

Pokud to mám celé shrnout, tak H&D1 byla inovativní a výbornou hrou, která světu předvedla, že tady máme opravdu skvělé programátory, nicméně dvojka byla opravdu to pravé. Nic zásadního se od jedničky nezměnilo, hra byla dost obdobná, ale dostala mnohem lepší grafiku, citelně menší nálož bugů a jen drobné dobroušení herního zážitku. H&D1 je surový diamant, H&D2 je diamant vybroušený do krásného lesku. Má to jen jednu velkou a zásadní chybu – H&D3 nikdy nebylo, a nevypadá to, že někdy bude. Nicméně v této době, kdy jsou moderní všemožné remastery starých pecek, tak mohu doufat, že si někdo vzpomene i na tyto, a vrátí jim původní lesk a slávu.

Pro: Pěkná grafika, realističnost, zábava, dodnes neotřelý přístup ke hře, rozmanitost, mise

Proti: Stále sem tam bugy, stejné šablony misí, NEMÁ POKRAČOVÁNÍ!

+14