Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Closure

  • PC 75
Dlouho jsem přemýšlel, jakou černobílou hru si zahrát, protože dodnes je pro mě vládce tohoto zobrazení LIMBO a trochu pochybuju, že existuje něco lepšího. Nicméně Closure vypadalo, z toho jednoho gameplay videa, co jsem viděl, celkem pěkně, tak jsem ho tedy vyzkoušel a dostalo se mi cca 8 hodin fajn zábavy.

Hned v úvodu je hráč seznámen s mechanikami hry v jednoduchém, ale přehledném tutoriálu a pak se jde na to. Moc se mi líbila hra světla a tmy, což je zároveň i hlavní herní mechanika. Protože co je osvětleno, to se dá používat, chodit po tom, šplhat na to, počítat s tím. V kontrastu s tím jsou pak zdroje světla, s kterými se dá manipulovat a když se někde zhasne, tak se dá klidně proskočit zdí, skočit z betonového mostu, nebo dobýt mohutný kopec. Protože, kam světlo nesvítí, to zkrátka v ten moment neexistuje :) Musím uznat, že to je skvělý nápad a ve hrách jsem ho snad ještě neviděl, tedy spíše ne v tom smyslu, že by na tom stála celá hra, ale evidentně to funguje.

Hra má jakýsi příběh někde na pozadí, ale stejně je hlavní nutkání prostě přijít na to, co je v daném levelu potřeba udělat, v jakém pořadí a jakém tempu, protože některé akce jsou nevratné a jeden omyl znamená restart. Atmosféra mi vzdáleně připomínala už řečené LIMBO a svým způsobem i Little Nightmares, ale zde je všechno trochu víc schematické, což ale určitě není žádná vada. Celkem má hra 83 levelů, ideální průchod každého z nich se pohybuje někde mezi 30 vteřinami a 2 minutami, ale k tomu je nutné připočíst dobrých 5-15 minut na vymýšlení postupu a plno pokusů a omylů, takže si s hrou člověk vyhraje možná i víc než s řečenými tituly. A to jsou ještě v některých úrovních sběratelské "můry", často na špatně dostupných místech, takže i tím herní doba bobtná.

V každém případě to bylo fajn hraní při horkých srpnových večerech. Vždy je skvělé si trochu zapřemýšlet a mít pak dobrý pocit na konci.

Pro: hra světla a tmy, přemýšlení, můry

Proti: příběh je a zároveň není, občas jsou hádanky až moc těžké

+11

Tavern Manager Simulator

  • PC 40
V posledních letech jsem zkoušel celou řadu her z předběžného přístupu a ne jednou se mi stalo, že taková hra mi přišla víc kompletní, než ty vydané ve finální verzi. No v případě Tavern Manageru jsem to měl přesně naopak, protože tahle hra mi spíš přišla jako beta verze sloužící k feedbacku, než kompletní produkt.

Prvních pár hodin bylo v pohodě. Hra začíná tutorialem, který vám řekne co postavit/vylepšit/vařit. Problém nastal po pár hodinách, když mi začalo být jasné, že celá hra je jeden velký tutorial. Být tvůrci, tak si vyhodím to slovo manager z názvu, protože tady si tak maximální můžete řídit kam si dáte v hospodě nábytek nebo obraz. Ceny potravin hra určí sama. Chceš zvětšit hospodu, prodej 30 klobás. Jakým způsobem se budova rozšíří také samozřejmě určí hra. To kolik máte peněz je naprosto irelevantní, protože pokud chcete mít přístup k novému nábytku, musíte se k němu dostat skrze questíky, které vás nutí postavit konkrétní věc nebo prodat určitý počet něčeho. Celá hra tak působí jako ty čistě koridorové střílečky ve kterých vám neviditelné zdi neumožní udělat ani krok do strany. 

Co se týče audio stránky, tak také žádný zázrak. Po půl hodině mě omrzela velice generická hudba a po vypnutí jsem si uvědomil, jak moc tichá vaše hospoda je, bez ohledu na to kolik v ní máte lidí. Většinu zvuků představuje občasné krkání, zasmání, případně zamumlání něčeho nesrozumitelného.

Nejvíc mě dostalo, když později si můžete na pomoc najmout bludičky, které vám pomohou vykonávat některé práce. Bohužel jsou to slečinky s frňáky nahoru, takže nečekejte, že budou utírat podlahu nebo sekat dřevo. Místo toho si seberou ty nejzajímavější práce jako obsluhu a vaření, takže druhá část hry se skládá především z toho, že jakožto správný manažer běháte kolem a utíráte podlahu nebo čistíte ucpaný záchod, mezitím co bludičky se vám promenádují pomaličku po hospodě jako princezny. Na druhou stranu i když gameplayově celkem otravné, tak je asi nemůžu moc kritizovat za to, že chtěli alespoň nějakou část hry mít založenou na realitě. 

Vizuál je snad jediná stránka se kterou nemám problém. V zásadě to byl také důvod proč jsem se rozhodl dát téhle hře šanci. WoW like grafika se celkem hodí pro zpracování hospody ve fantasy světě. Snad jen by si tvůrci mohli dát bacha, aby dvě identické postavy nešly spolu na oběd.  

Když to shrnu, tak tohle mi přijde jako perfektní hra pro 6 leté děti, které si chtějí zahrát svojí první management hru, ale nechcete je zatěžovat s management prvky. Přeskinovat tohle do Pokémonů nebo Tlapkové Patroly, tak tvůrci vydělají balík.

Pro: Vizuál

Proti: Management, nulová atmosféra hospody, líné bludičky

+16

50 Cent: Blood on the Sand

  • XboxX/S 70
Člověk by si tak na první pohled řekl, že hra s 50 Centem v hlavní roli bude jen budgetová rychlokvaška dosahující kvalit průměrné střílečky s filmovou licencí. A ono ne! Tak si říkám, že vsadit po letech na podobně opomíjené tituly je dobrým krokem, protože hlavně v žánru stříleček se mi většinou dostane větší zábavy, než u úspěšných a zavedených značek. Bohužel to tak bývá. V době vzniku komerční propadák, který potřeboval na docenění uzrát, ale pak už bylo pozdě. Binary Domain, Vanquish nebo Spec Ops by mohli vyprávět a 50 Cent se k nim může směle přidat.

Blood on the Sand je čistá zábava, která je velmi poplatná své době se vším dobrým i špatným. Na pohled jde až překvapivě o záležitost s vysokými produkčními hodnotami a od AAA her své doby byste ji rozeznávali těžko. Graficky i animacemi obstojná, pocit ze střelby i zabíjení taktéž, čemuž dopomáhá i solidní fyzika při pádech nepřítele, a celé je to zahalené do hnědo-žlutého piss filtru jak bylo tehdy populární. Nejlepší na tom však je, že hra se s ničím nesere. Hlavně se slovníkem zdejších postav, což se dalo očekávat, ale taky je to nepřetržitá akce. Žádné zdržování, žádné puzzly nebo platforming narušující tempo, žádný stealth ani zbytečné vykecávání. Úrovněmi se prostřílíte do patnácti minut a nezastavujete se.

Takhle krátké úrovně mají však i svou stinnou stránku a to tu, že hrou projdete za jedno odpoledne a vývojáři se příliš nesnažili dbát na nějakou variabilitu. Jasné, občas vás posadí za volant auta nebo za kulomet ve vrtulníku, ale většinu času střílíte pořád ty stejné panáky ve velmi repetetivním prostředí a jedna úroveň je k nerozeznání od druhé. Po dohrání jsem tak měl pocit, že jsem dohrál první kapitolu a nikoliv celou hru. Zdejší PC odkojenou komunitu navíc nepotěší ani všudypřítomný konzoloidní bordel na obrazovce. Všude bliká nějaké skóre a challenge, všude jsou bedny s penězi a další blbosti k rozbití a sebrání. Hrál jsem tedy v tomhle ohledu i horší věci, ale nevadilo by mi, kdyby trochu ubrali.

Ve výsledku jsem si ale delší dobu takhle dobře nezastřílel. Celou hru doprovází super soundtrack, postavy mají drsňácké hlášky, které působí úsměvně, ač je otázkou, zda to byl záměr, a hlavně u toho zcela vypnete, neb vás vývojáři s ničím nezdržují. Rozhodně nejde o žádné veledílo, ale podobných her od konce sedmé generace vychází minimum a je to škoda, tak to zpětně musím ocenit o to více.
+17

Call of Juarez

  • PC 90
Herní výzva 2024 – 3. Volání Cthulhu (Hardcore)

Divoký západ je často velmi opomíjenou kapitolou v historii zpracovanou v rámci her. Výraznou změnu způsobila až série Red Dead Redemption. Už ale několik let předtím zde byl pokus o akční hru s adventurními prvky v podobě Call of Juarez, ze kterého se nakonec vyklubala rovnou čtyřdílná série. Jak dnes vypadá její první díl?

Skoro každý rok mám náladu si zopakovat některé z řady mých oblíbených her: Mafia, Max Payne 3, Grand Theft Auto nebo něco ze série Call of Juarez. Již první díl měl i přes svůj „ béčkový “ příběh poměrně originální zpracování především spočívající v hraní za dvě hlavní znepřátelené postavy. Billy, mladík podezřelý z vraždy svých rodičů a jeho strýc, reverend Ray, prahnoucí po pomstě. Příběh nás provede spoustou lokací typických pro divoký západ, které si v několika případech můžeme projít nejprve v opatrnějším tempu Billyho a následně tempem mnohem akčnějšího pojetí v případě reverenda. Tento prvek mi přijde i po letech poměrně originální a zábavný.

Samotné zpracování herního světa se snaží často působit velmi otevřeně, ačkoliv jsou hranice jasně dané.   Nedostanete se nikam, kde by vás hra nechtěla mít, zkrátka povedený klam. Co se týče grafického zpracování, hra zestárla mnohem lépe než řada novějších her. Detaily světa a vegetace nejsou vůbec špatné.

Hra utíká velmi svižně a za chvilku je konec, jedinou výtku bych možná měl až ke zbytečně natahovanému konci, kde se opakovaný průchod lokacemi může zdát až spíše na obtíž. Atmosféru si ale hra drží od začátku do úplného konce na velmi vysoké úrovni.

Na závěr bych hru doporučil každému, kdo má k tomuto období alespoň nějaký vztah. Rozhodně potom pro fanoušky her GUN nebo Red Dead Redempton, kterým bych tento, ale i další díly série (možná krom třetího) mohl doporučit s klidným svědomím a to i skoro dvě dekády po vydání.

Hodnocení: 90 %

Pro: Atmosféra, historické období, pojetí postav, herní mapa, příběh.

Proti: Finále není tak zábavné jako zbytek hry.

+16

Tomb Raider III: Adventures of Lara Croft

  • PC 60
Dost mě překvapuje, že zrovna tento díl patří k nejlépe hodnoceným Tomb Raiderům vůbec. Pro mě představuje naopak nejslabší počin z celé série. Ta hra je v první řadě strašně dlouhá, tak dlouhá, že i kdyby byla o půlku kratší, je pořád moc dlouhá. Nejvíc ovšem zamrzí nezajímavé lokace. Síla Tomb Raidera vždy spočívala v objevování nádherných starobylých chrámů, těch se ale v tomto díle prakticky nedočkáme. Místo toho Lara povětšinou bloudí po fádním městském prostředí. Stále se opakující skákání po bednách ve skladech či po trubkách ve fabrikách začne rychle nudit. Novinek oproti předešlým dílům nabízí hra také dost málo. Za mě je trojka Tomb Raidera určitě zklamání. Předchozí i mladší díly baví víc.

Proti: Nudné prostředí, hra je přehnaně dlouhá

+5 +7 −2

Black Mirror II

  • PC 80
Posel Smrti 2 je rozporuplná hra. V dětství patřila k mým nejoblíbenějším a během jednoho roku jsem ji dohrál snad čtyřikrát. V té době patřila společně se třetím dílem k nejlepším adventurám, co jsem hrál (a to jich nebylo mnoho). Letos jsem si druhý díl zahrál znovu. Nejedná o stejný herní zážitek, jaký jsem měl v době, kdy jsem hru dohrál poprvé.

Většina hráčů má problém s koncem hry, ale já mám problém se začátkem. Hra začíná neobvykle. Úvodní cutscéna nám o příběhu a zasazení děje moc neřekne. S Darrenem Michaelsem, protagonistou druhého dílu, se setkáváme za neobvyklé situace; v ponurém sklepě, kde na hráče čeká úkol v podobě výměny vadné pojistky. Zdá se, že autoři hry nevyvinuli snahu o to, aby Darrena lépe představili. Hráč o protagonistovi neví vůbec nic; jméno hrdiny se dozvídáme až po pěti minutách hraní. Někteří hráči také mají problém se samotným protagonistou. Darren Michaels mi nevadí. Oblíbil jsem si ho, ale někdy je těžké se do něj vcítit. Darrenovy arogantní komentáře jsou dětinské, ale místy vtipné. Někdy je až úsměvné, jak mu jeho chování jednotlivé postavy tolerují.

Atmosféra hry je od začátku odlehčená a lehce romantická. Jako bychom hráli hru, ve které má hlavní hrdina za úkol zachránit dívku v nesnázích. Druhý díl by se dal přirovnat k tzv. chivalric romance. Darren Michaels představuje rekovného rytíře, jež se vrhá na různá dobrodružství s cílem zachránit svou milou. Děj se ze začátku vleče, ale během třetí kapitoly nabírá na tempu a přichází i se zajímavým zvratem.
Zasazení děje není ideální. Celá hra postrádá „Poslovský feel“, který vynikající první díl měl. Tajemná a děsivá atmosféra jsou fuč. Tichá a (ne)olidněná vesnička Willow Creek byla vyměněna za velký, hlučný a zalidněný Biddeford. Městečko je to krásné; díky druhému dílu a hře Life is Strange jsem si zamiloval přístavní města. Biddeford není špatné místo pro adventuru. Je to velice dobré místo, kde by se mohl odehrávat zajímavý a napínavý příběh, ale pro Posla smrti se nehodí. I přesto, že Willow Creek a Black Mirror jsou famózní, jedná se o jiná místa než z první hry. Nemohu se ubránit dojmu, že tato místa působí trošku „komerčně“. Willow Creek působí a vypadá jinak, než jak ho známe z prvního dílu. Nejvíce se mi protiví fakt, že se z Willow Creek stalo turistické místo. Tragédie prvního dílu je poněkud odlehčena a touto „komerční“ formou lehce satirizována. Na druhou stranu bylo hezké si opět prohlédnout stará místa v novém kabátku.

Snad nejhorší věcí na celé hře není nedodělaný příběh, ale český dabing. Tak amatérský dabing jsem ve hře už dlouho neslyšel. Dabing je místy opravdu mimo. Když má postava řvát, mluví potichu. Když má naopak mluvit klidně, tak zase řve. Dabing postrádá emoce. Postava Darrena (dabovaná Prachařem) se poslouchá ze všech postav nejlépe. Jednotlivé dabingy postav (Fuller a Eddie) se také povedly, ale tím to končí. S výslovností anglických jmen někdy krvácely uši. Jednotliví dabéři anglická jména vyslovují po svém a samozřejmě špatně.
První Posel smrti se také vyznačoval kvalitou hádanek, které jste mohli vyřešit i za dobrou hodinu. U druhého Posla se tomu ani hádanky říkat nedají. Repetitivní, primitivní a nudné minihry, které máte hotové během pěti minut. Také mi chybí názvy jednotlivých kapitol. U prvního dílu jsem vždycky přemýšlel, na co název kapitoly naráží.

Posel Smrti 2 není špatnou hrou, ale rozhodně není výbornou. Hra má nespočet nedodělávek a chyb. S hodnocením si doteď nejsem úplně jistý. Jedná se o béčko. O docela velké Béčko. I přesto se ve hře najdou momenty, které hru zachraňují. Na hře by se dalo víc zapracovat. Neoznačil bych to za plnohodnotné pokračování. Pro ty, jež herní trilogii Posel Smrti neznají, může být tento díl šokující. Mnozí z vás možná budete překvapeni, že pokračování té slavné české adventury, je v podání německých ručiček úplně něčím jiným.

Pro: lokace, protagonista, David Prachař, hudba

Proti: slabší a uspěchaný příběh, odlehčená atmosféra, amatérský dabing

+21

The Ultimate DOOM

  • PC 80
Oblíbených her mám celkem dost, ale těch opravdu zásadních, se kterými vlastně stále srovnávám a i se k nim občas vracím zas tolik není. První Doom a vlastně celá ta původní série mezi ně rozhodně patří. Po nadšení z Wolfenstein 3D ho Doom na vrcholu žánru vystřídal velmi rychle. Všechny tři epizody jsem tenkrát dohrál mnohokrát a multiplayer byl extrémní žrout času. Věřím ale, že navzdory všem pozitivům a skvělé hratelnosti bych postupně přešel na jinou FPS. Dooma ale držela při životě nejen činnost autorů s dalším dílem a datadisky, ale především aktivní komunita. Na stahování nových levelů do Dooma z BBS a pozdější shánění disket i CD s rozsáhlejšími výtvory komunity mám dodnes pěkné vzpomínky. Mimo samotné hraní nějaký čas zabrala i tvorba souborů .bat s volbou která nová epizoda nebo konverze se má pustit.

Později přišli různé source-porty až po aktuálně používaný GZDoom a nedávno vydaný lehký remaster je jen třešničkou na dortu. Nejvíce na něm oceňuji kompilaci stávajícího oficiálního obsahu, pěkně udělanou galerii z vývoje a především novou epizodu. Před jejím hraním jsem se ale pustil do opakování originálu a to mě po letech motivovalo k napsání komentáře i na takto profláklou hru.

Moje aktuální dojmy z původních tří epizod jsou dle očekávání stále velmi pozitivní. Level-design je prostě geniální a ač jsem nějaké detaily (především z třetí epizody) už zapomněl, tak průzkum a hledání tajemství je stále zábava. Sestava nepřátel je skvělá a za mě lepší než v druhém díle, jen trochu chybí dvouhlavňovka. Obtížnost je z dnešního pohledu některých šílených addonů spíše nižší, ale na vyšší nastavení umí i tak potrápit.

Ultimate Doom přinesl čtvrtou epizodu, která je o něco těžší a podle mého nemá už tak dobře udělané levely. Nehrál jsem ji tolikrát a díky tomu její průzkum i dnes zabral nejvíce času. Stále jsem ji nepřišel úplně na chuť a považuji ji za nejslabší oficiální epizodu. Součástí původního vydání byl i Doom pro Windows 95, který jsem ale použil tak dvakrát. Následoval návrat k DOSu a pak už tuším PrBoom, Doomsday a tak dále.

Rozhodně jsem si hraní v roce 2024 užil, i když samozřejmě už chybí ten prvotní úžas. Stále je ale chytlavá ta směs jednoduché, ale přitom dostatečně propracované hratelnosti. Možnost poštvat nepřátele proti sobě, umně ukrytá tajemství, ideální tempo hry a nadšená komunita - to už se prostě nikdy nezopakovalo. V každém případě mě to namlsalo a projdu si postupně celý obsah remasteru.
+23

City Game Studio

  • PC 75
Pěkně propracovaná simulace správy vlastního vývojářského studia, která konkuruje Game Dev a Mad Games Tyccoon. Je zpracovaná velice dobře, většinou přehledně, postupně vás učí, co a jak, umožňuje např. nejen kupovat studia, ale i akcie u nich, rozšiřovat svá studia a stavět nové budovy, dokonce i pořádat vlastní výstavy. Krom vývoje her je zde už tradiční vydávání her a vývoj konzolí.

Co mě trochu zamrzelo, je snad až příliš rychlý posun hry (nejsem si teď jistý, jestli to tam nelze někde nastavit), kdy jsem prakticky během pár hodin byl na "konci hry", ale naštěstí se v ní dá pokračovat i nadále, a úpravy enginu, kdy jste dost brzy po jeho vydání pokutováni za aktualizace enginu (např. po 1 roce už mi chtěli dávat 3-5% navýšení částky za aktualizaci). Ale nejvíc je pak jistý zmatek ve vlastněných hrách, když koupíte jiná studia (to už jsem pak skoro každý 3 minuty odklikával další výstavu s dalšími hrami a ve finančních výsledcích docela obtížně dohledával své vlastní hry).

Na druhé straně hra je poměrně přívětivá, většinu věcí lze automatizovat, jde hráči v mnohém na ruku, pomáhá, snaží se simulovat skutečný vývoj (ne vždy úplně dobře), má super nápady, je zábavná, určitě si ji zahraju ještě několikrát, ale zatím u mě stále vede Mad Games Tyccoon 2, ač toto je místy propracovanější, Mad Games mě víc oslovil svou přehledností a celkově jsem při dosažení jeho "konce" měl mnohem větší pocit zadostiučinění než tady.

PS: Možná to byl problém jen u mě, ale po kupování akcií se začaly všechny společnosti propadat ve svých finančních výsledcích a vydávat docela braky, kvůli kterým se ani akcie nezaplatily. Bohužel nebylo možné nastavit (jako v případě Mad Games), zda hru chci či nechci vydat, ani studio nějak upravovat a vylepšovat, prostě jste jej "pohltili", ale jeho hry ovlivnit nešlo.

Pro: Námět, zpracování, automatizace, povětšinou přehledné, simulace trhu, odkupování a stavba, úprava kanceláří je rozsáhlejší

Proti: Příliš rychlý spád, po čase chvílemi nepřehledná, akvizice studií

+11

Pool Cleaning Simulator

  • PC 35
Vypadá to, že Pool Cleaning Simulator se snaží svést na vlně popularity mnohem známějšího Washing Simulatoru, což by nemusel být takový problém, kdyby si autoři víc vyhráli s tím, co název slibuje, tedy samotným mytím bazénů a přilehlého okolí. Místo toho vás hodí několikrát do stejných a lehce pozměněných lokací (nevím, kolik jich je, na mimozemské lodi už jsem to vzdal...) a zahltí vás naprostou absurdností svých úkolů a nefunkčními mechanikami. Tyto úkoly jsou (nevím proč) zaměřené na gumové kachničky (Cože?) a to je vlastně ve výsledku ta hlavní náplň, bez které se dál nehnete. A ačkoliv se budete zlepšovat, tak se na zábavnosti stejně nic moc nezmění, a to ani s novými nástroji. Nechápu ani omezování "vševidoucího pohledu", jehož dobíjení trvá zbytečně dlouho, ale bez něj je skoro nemožné některé lokace dokončit. A takhle bych mohl pokračovat...

Přitom nápad není špatný, vypustit bazén, umýt, dopustit, zkontrolovat teplotu, chemii atd., ale proč do toho musí vstupovat úkoly typu "Sesbírej 200 gumových kachniček a roztřiď je podle barvy" nebo "Uspokoj 14 gumových kachniček na mimozemské lodi jídlem", to mi hlava nebere. Navíc zadání často ani není jasné a ze zvědavosti jsem často kouknul na YT, co mám vlastně dělat. A ono to ani ti Youtubeři často nevěděli, prostě jen 10 minut klikali všude na všechno kolem sebe, než se tím úkol splnil. Tak už jsem to pak jen okouknul, udělal a šel o kus dál. Ale s nástupem mimozemské lodi už jsem to musel vzdát, protože ta hra je v současné podobě absolutní ztráta času.

Pro: Nápad, občas fyzika, práce spjatá s bazény

Proti: Lokace, gumové kačenky!!!, absurdita úkolů, monotónnost, klesající zábavnost, pohyb postavy, omezení "vševidoucího pohledu", ...

+6

Last Window: The Secret of Cape West

  • DS 90
Tato hra i když může evokovat hutnou noirovou detektivku, tak vlastně nabízí velice lidský příběh, ve kterém prim hrají postavy, a to byl asi i důvod proč mě pokračování Hotelu Dusk, tak moc uhranulo.

Než si to ale více probereme, tak si pojďme v krátkosti říct o čem to je. Last Window se odehrává cca rok po událostech jedničky a setkáváme se tu opět s Kylem Hydem, jenž byl čerstvě vyhozen ze své práce a aby toho nebylo málo, tak zjistil že budova, ve které bydlí se bude bourat a musí se vystěhovat. Krátce poté obdrží anonymní dopis s tím že by se měl podívat po věci s názvem "Scarlet Star", která je údajně skryta v budově kde bydlí, a navíc může i osvětlit záhadnou smrt Kylova otce.

Jak už jsem na začátku avizoval, tak tu hlavní prim mají postavy a hlavní zápletka tu funguje jako takový katalizátor problémů postav kolem vás. Kyle totiž do té doby si s obyvateli "baráku" moc nepovídal a neznal je, bohužel kvůli jeho vyšetřování bude muset začít. Díky tomu se tak nachomýtne k lidským příběhům lidí, kteří zažívají své osobní strasti a některé i spojené právě s místem ve kterém žijí.

Setkáte se tu tak s aspirujícím umělcem, který ale je gambler a ničí si sám život či místním hospodským který je svobodným otcem který teskní nad tím, jak se hnusně zachoval ke své životní lásce a zda je vůbec možnost to po hromadě let napravit. Jasně, příběhy se mohou zdát banální, jenže jejich opravdovost skloubená s melancholickou atmosférou celé hry, vás prostě za srdce chytne. Já osobně jsem si příběhy postav a jejich zapojení do celého příběhu užíval i poměrně více než celou tu hlavní zápletku, která ale není vůbec špatná.

Musím ale ještě pochválit že – i když ne moc-, tak si sem tam dává hra i lehkou pauzu a nechává vás si s postavami zahrát třeba kulečník, či vám dá scény ve kterých si postavy jen tak povídají na baru a řeší život. Prostě skvělý. V rámci příběhu a postav nemám co vytknout.

Co se týče hratelnosti, tak ta se nemění oproti prvnímu dílu a pořád se to ovládá jak taková knížka. Hra také pořád obsahuje velké množství miniher, které využívají dotykový displej i mikrofon (jsou pořád zábavné). Co se týče obtížnosti tak ta je víceméně v pohodě. Ve hře často víte, co máte dělat a postavy vč. hlavního hrdiny vám to často i vyloženě řeknou. Problém ale může nastat maximálně v některých puzzlech, které po vás třeba vyžadují zaklapnutí displeje vašeho NDS, a ne vždy to zadání je jasně dané. Co ale si zaslouží velkou chválu, tak je možnost vyřešit některý problém vícero způsoby, to jsem nečekal.

Jinak asi nemám co více vytknout, důvod, proč dávám 90 % a ne 100 % je ale jednoduchý, i přes to že hra nabízí chvíle mezi postavami kde si jen tak povídají, tak jich je pořád málo a hra si úplně říká o tak ještě 4 hodiny navíc aby s nimi hráč mohl ještě o něco déle zůstat a některé linky nepůsobili místy lehce povrchně. I přes to hra nabízí nevšední detektivní zážitek a velkou porci skvělé atmosféry, hudby, hravých puzzlů a příběhu.

Pro: Příběh, postavy, melancholická atmosféra, soundtrack, minihry a puzzly, více možností na vyřešení problému

Proti: Někdy není jasné co přesně máte dělat,

+12

Call of the Sea

  • PS5 85
Niekto mi raz odporúčil Call of the Sea potom čo som ukončila The Witness a hľadala som niečo podobné. Odvtedy uplynula už riadna doba, to nezmenilo ale moju túžbu zahrať si túto hru. Nemôžem povedať, že by som obe hry mohla porovnávať ale v každom prípade mi to odporúčanie veľmi sadlo.

V hre sa stávame manželkou, ktorá sa vyberie hľadať svojho manžela, ktorý sa vydal nájsť liek na jej záhadnú chorobu. To nás privádza na malebný a pestrofarebný ostrov, ktorý postupne odkrýva svoje tajomstvo. To sa skrýva za početnými hádankami, ktoré mi asi do polovice hry nerobili vôbec žiaden problém a neskôr pridali pár minút nutnej úvahy, no nakoniec nespôsobili žiadny veľký zádrhel. (Až na hudobnú hádanku. To je ale dané tým, že ja mám hudobný hluch.)

Hra mala príjemnú dĺžku asi 8-9 hodín, takže mi tá jednoduchosť hlavolamov nerobila ťažkú hlavu a skôr mi spríjemňovala prechod hrou.

Príbeh sám o sebe bol pekný, nevtieravý a podľa toho koľko toho človek našiel vo forme zápiskov, sa toho dozvedel viac či menej. Osobne by som odporúčala si ich prečítať aby mal človek celkový obraz o tom, čo sa v príbehu udialo. Veď predsta ide o príbehovú hru.
+15

The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me

  • PS4 70
Čtvrtá část tmavých obrázků bohužel nevybočuje z průměrnosti a po příběhové a technické stránce si troufám tvrdit, že je i nejhorší z antalogie.

Bugů je tam požehnaně, od podivné kamery a zasekávání se postav, plejády grafických bugů, kde se postavy opírají o neviditelné věci, až po zmizení kontextuálního menu inventáře, kterým se vybírají předměty k interakci. Což je jedna z novinek, každá postava má nějaké schopnosti a předměty, díky kterým umí odemknout zámek, opravit elektrický obvod nebo má fakin ametyst, který ji mocně ochraňuje. Kdyby to všechno správně fungovalo, tak je to fajn nápad a zpestření gameplaye, takhle to ovšem bylo dosti frustrující.

Příběh je inspirován prvním americkým masovým vrahem a hotelem, kde vraždil, takže téma jak dělané pro horor. Kromě pár jump scarů, které nás opravdu vylekaly, se hororová atmosféra vybudovat příliš nepodařila. Postava záporáka je chabě vystavěná, plná nelogických děr a v neposlední řadě, jsme v polovině hry odhalili jeho identitu. Po pozvolném začátku, kdy se nic nedělo, se skupinka klasicky pohádala, rozdělila se a začaly se dít věci. Věci se děly, vystrašená skupinka se konečně potkala a dohodla se, že už se budou držet společně, aby se vzápětí zase dementně rozdělili a potom znovu a znovu. Vrah si proto pro ně po jednom došel a po jediném pokaženém quick time eventu i zabil. S výjimkou hlavní postavy, která je na plakátě a taky má fakin ochranný ametyst, ta kazila jeden qte za druhým a ne a ne umřít.

V pěti lidech je to na pár hodin ucházející zábava, ale to je asi tak všechno. Snad bude další díl z vesmíru povedenější.

Pro: mulťák pro 5 hráčů, různorodé postavy a jejich schopnosti, povedené jump scary

Proti: bugy, tuctový příběh, nudný zaporák, hlavní postava je v podstatě nesmrtelná

+6 +7 −1

OXENFREE II: Lost Signals

  • PS5 90
Sequel Oxenfree je jak kvalitativně tak obsahově velmi srovnatelná hra s prvním dílem, což je pro mě příjmeným překvapením. Vývojáři se nepokoušeli o žádné riskantní inovace, pro které původní hra určitě měla prostor, ale místo toho se plně soustředili na to, co jim evidentně jde nejlépe. Postavy a příběh.

Oxenfree II stejně jako první díl zkoumá komplikované rodinné vztahy, témata individuality a sebepoznání. Tentokrát se ujmete role již dospělé ženy jménem Riley, které při objevování záhady tajemného ostrova dělá doprovod sympaťák Jacob a zástup zajímavých vedlejších postav, schováných za oponou z rádiových frekvencí. Jacob, jako jediná permanentně přítomná postava, rozhodně není jen další NPC do počtu, ale naprosto plně vynahrazuje celou partu teenagerů, kteří doprovázeli Alex v první hře.

Dobrý skript je jen polovina úspěchu, naštěstí voice over postav je naprosto fenomenální a celkový dojem je řekl bych témněř na úrovni produkce Naughty Dog.

Náplň hry je průzkum ostrova ve formě 2D walking simulátoru, stejně jako u prvního dílu. I když je prostředí tentokrát pocitově trošku větší než Edward's Island z jedničky, tak se nejedná o otravné sequelové zvětšování, ale spíš o přirozený vývoj kulisy, kterou už známe z minula. Koneckonců, hra se odehrává přímo pár kilometrů od původního ostrova.

Příběh je podle mě dobře napojen na první díl, i když se přiznám, že už si po takové době nepamatuji, na který konec přesně navazuje. Jinak mě ale bavil, nebude nouze o tvrdá rozhodnutí a velmi emotivní závěr.

5 hodin mi přišla naprosto ideální doba pro podobný typ hry, na pár večerů super zábava.

Pro: Atmosféra, voice over, scénář, postavy, príběh, herní doba

Proti: Rozmístění checkpointů, načítání obrazovek

+11

Sega Bass Fishing

  • PC 60
Tak tohle bylo v rámci letošního klubu jedna z větších výzev. Sega Bass Fishing, na první dobrou nenápadná arkádní záležitost o rybaření. Ve skutečnosti hodně složitá záležitost, kde jakékoliv rybářské znalosti jdou absolutně k plusu. Pro ostatní, rybaření neznalé, vysloveně peklo.

První minuty hraní byly na úrovní Arcade Game. Říkal jsem si, že budu postupovat podle toho, co mi hra nabídne. No a hra mi nabídla hru ve stylu, jak kdybych přišel k automatu, strčil dvacku a chytal ryby. Jenže výhoda počítačové verze je ta, že když nestihnete pochytat ryby určitých vah, hra Vám nabídne možnost formou jednoduchého pokračování a tak jednoduše kliknete a hrajete dál...moje dětské já v tom hned našlo tu podstatu, že když bych vhodil dvacku do automatu, můžu také hrát dál. Takové totiž tenkrát automaty byly a věřte, že jsem viděl hodně z těch, kteří do automatů nasypali tehdejší sto až tisíci koruny jenom proto, aby danou hru s úspěchem a pocitem jedinečnosti před všemi přihlížejícími dohráli.

Jenže tady veškerá ta sranda končí. Po dohrání Arcade Game jsem přistoupil na Original Game a tam začalo absolutní peklo. Turnaj, který prověří každého z Vás, kteří se do hry pustíte. V tu ránu se totiž rozjíždí hodně reálné rybaření. Vše dává smysl. Co chcete zvolit za návnadu? Třpytku, červa, lesklá, dvojitý háček? Rozhodněte se dobře, ale především se podívejte na hodinky, kolik je hodin a především do nebe, jestli je teplo, zima, vlhko, sucho, deštivo, slunečno nebo chytáte v hloubkách nebo snad na mělčinách? Ano, všechno má vliv. A hra dělala všechno pro to, abych se řádně vyvztekal...jinak to totiž ani nazvat nelze.

Cíl Retro klubu nicméně bylo dohrát na prvním místě alespoň jeden turnaj. Což jsem si vzal i velice osobně s tím, že když nic jiného, tohle prostě zvládnout musím. No a tak jsem chytal a chytal. střídal místa, kterých moc není a přemýšlel, jak na ty ryby nejlíp z pozice rybáře zapůsobit. A víte co? Nepřišel jsem na to. Jednu hru, která je vždy rozdělena v rámci dne na tři části odehrávající se v různých časech, jsem třeba nechytil jedinou rybu. Po druhé jsem chytil dvanáct čudel a drbal si hlavu, proč mi po návnadě jdou jen ty nejmenší z nejmenších. Sem tam se ale povedla chytit i nějaká větší. Minimálně na návnadu, horší už to bylo s tím dostat ji na člun.

Rybaření je vlastně kapitola sama pro sebe. Ano, asi by bylo úplně nejlepší mít nějaký naviják, kterej strčíte do USB a lovíte. Já si ale musel vystačit se šipkami. A víte co? Postupem času jsem ty šipky docela začal ovládat. I když jsem se divil, že jsem nepromačkal potisk na klávesnici. Dokázal jsem ten prut totiž vykroutit tak, že se mi ty obří rozměry sem tam povedlo i chytit. Nejdříve občas, postupně častěji a nakonec jsem došel i do fáze, kdy se mi alespoň jedna pořádná během té hry ulovit podařila. Až na pár těch výjímek, kdy jsem čtyři hodiny herního času seděl na člunu, posílal naviják do všemožných končin a nepotkal jediného pulce.

Pak to ale přišlo. Po několika hodinách přišla herní nirvána. Podařilo se mi první kolo, druhé kolo...říkal jsem si, v tom třetím to prostě musím dát. Najeté to mám hoooodně dobře. No a tak se začalo stmívat, počasí bylo tak jako příjemně teplo, já tam poslal zelenou třpytku a najednou to lítalo, jeden obr, druhý obr, třetí čudla...čtvrtá čudla...už jsem tušil, že to dopadne dobře. Jenže nakonec jsem udělal v rámci jednoho turnaje 86,1 libry....první místo na mě čekalo a pocit, že jsem to v rámci tohoto Retro klubu dokázal. Děkuji, ale tím to končí. Pár rybářských her jsem za svůj život už zažil, ale tahle je jednoznačně ze všech nejvíc arkádová. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že rybaření je tu tak nahodilé, že snaha udeřit i v turnaji druhém mě ihned po slavnostním ceremoniálu přešla. Poprvé dobré, ale jak říká klasik, dobrého pomálu. :-)
+14

Deliver Us Mars

  • PS5 85
Deliver Us Mars jsem rozehrála krátce po prvním dílu a hned mě příjemně zaujalo, jaký je velký rozdíl mezi Moon a Mars. Jak kdyby si tvůrci na prvním dílu teprve vyzkoušeli, co dokážou vytvořit, a ve druhém dílu si už tak mohli dovolit přidat novinky v podobě cut-scén, hlubšího příběhu, který se neodehrává pouze tím, že člověk něco čte, či nové mechaniky v hratelnosti. 

Prvním překvapením bylo, že hlavní postava Kathy byla dabovaná a že měla svoji osobnost, kterou jsem postupně poznávala v průběhu hraní. Kathy mi vlastně k srdci vůbec nepřirostla a rozhodně to nebyl pro mě typ člověka, kterého bych vzala na vesmírnou misi. Už od začátku mi bylo jasné, že se bude chovat nezodpovědně a sobecky a přesně tak se i chovala. Naprosto nepochopitelná byla pro mě smrt její sestry Claire, která vypadala naprosto hloupě, ale člověk musí asi zapnout herní logiku a moc nad tím nepřemýšlet. Ovšem určitě to šlo udělat i uvěřitelněji. Ani další postavy, které se ve hře objevily, nepůsobily zrovna sympaticky a vrcholem pak byl závěr hry, kdy se Kathy dostala do kolonie, kde žil její otec. Naprosto sobecký člověk, který nelitoval svých činů (život na Zemi posunul blíž k jeho konci, pokus o vraždu, vražda) a který se ani nezeptal na svoji druhou dceru, zdalipak třeba žije. Takže to, že nakonec odletěl s námi, mi bylo naprosto ukradené a jeho závěrečná slova mě jen utvrdila v tom, že je stále stejným idiotem, jak vyzněl v průběhu hraní. Jediná trochu racionální byla Sarah, i když i ta měla své chyby.

Další větší změnou byla nutnost v některých částech hry využít lezení. To samo o sobě bylo zpracované dobře a bavilo mě, protože nestačilo jen držet jedno tlačítko a postava lezla sama, ale bylo třeba nad tím i přemýšlet. Co mě ovšem pravidelně vytáčelo, tak bylo ovládání, kdy postava buď nedělala to, co měla dělat, nebo se ten pohyb z nějakého neznámého důvodu neprovedl. Takže všechny moje smrti ve hře byly z toho důvodu, že Kathy při lezení spadla. Zejména pro mě byla jistá smrt to, když měla Kathy skočit ze stěny na nějakou další stěnu a zachytit se, protože zachycení ne vždy fungovalo, byť jsem držela hned obě potřebná tlačítka.

Co je ovšem i přes některá negativa velkým plusem, tak je atmosféra, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit. Ať už to byl pohyb ve stavu bez tíže, průzkum Marsu, vystřídání venkovní teploty, takže bylo najednou vše zmrzlé, pohyb po opuštěných koloniích a postupné poznávání, jaký život se v nich vedl, to vše mě hodně bavilo a bylo super, že jsem se mohla podívat i na jiná místa na Marsu. Pro milovníky vesmíru, byť zjednodušeného, je to skvělý počin.

I po grafické stránce hru hodnotím pozitivně, jen postavy a hlavně jejich výraz muselo snad dělat nějaké jiné studio, nebo jim na to nezbyly peníze či čas, nevím, protože tak hnusné postavy v protikladu se zbytkem hry jsem už dlouho neviděla. A to píšu jako někdo, kdo grafiku moc neřeší, ale tohle mě fakt praštilo do očí.
+18

shapez

  • PC 65
Mám velký respekt k Factoriu a vůbec k hrám kde máte automatizovat, optimalizovat, zjednodušovat, zvyšovat výrobu a uspokojovat se v hojnosti. Vidím to jako nekonečný žrout času.

Moc rád bych si zkusil Factorio, Dyson Sphere Program či The Planet Crafter ale vidím kolik hodiny si tyto dobré hry vezmou a už jsem moc starý abych ponocoval. No říkat si, jsou dvě hodiny ráno, udělám ještě jeden pás, tady dám těžit tohle, tady ještě pár assembleru a jdu spát..., v půl čtvrtý už bych fakt měl. Na to nemám sílu, bohužel se mi to stalo i u Shapez.

Shapez se mi líbil, že je úplně základní hrou automatizace, takže ideální pro mě abych si tento styl hry zkusil. Shapez jsem znal už z videi, i vím, že je už ve vývoji dvojka. Tudíž jsem věděl do čeho jdu. Jednoduše pásy přepravujete, kolečka, čtverečky, hvězdičky a další moře divných tvarů. Postupně se otevírají nové a nové funkce, jako barvení tvarů, řezaní, tisknutí na sebe, otáčení atd. Z počátku mě bavilo plnit úkoly, jak hlavní tak i vedlejší. Přece jen mít rychlejší pásy o 1 sekundu, to přece chce každý, ne?
Jak už píší nahoře Shapez je základní automatická hra, po dokončení 14 levelu už mě hra přestala bavit. Vše se jen opakuje, obzvlášť když se otevřela možnost kopírovat celé výrobní procesy. Dokonce jsem byl natolik líný zvyšovat výrobní procesy abych urychlil výrobu 50tisíc kusů nějakých divno-koleček, že jsem hru nechal běžet a šel vařit.
Po uvaření jsem zjistil, že mám úkol splněn a že teď mam za úkol to samé ale 50tisíc dino-čtverečků.
Tímto style jsem dohrál Shapez do 26levelu kde se otevře poslední odměna Freeplay. Jen mimochodem 26 tvar alias Rocket, je hrůza. Dvě a půl hodiny jsem zkoušel, všelijaké napojení, sloučení, natisknutí aby vytvořil tento tvar, pak jsem to vzdal a kouknul na internet, abych zjistil že mi chyběl jeden krok jinak.

Verdikt: Jak moc Shapez na začátku bavil, stejně rychle přestal bavit ale splnil to co jsem chtěl, vyzkoušet si automatizaci výroby, zabavil na pár desítek hodin strávených u pásu a hlavně mě ujistil, že Factorio mi bude navždy uzavřené. Všechno není pro všechny 65%

Pro: Jednoduchost, ze začátku zábava.

Proti: Brzy omrzí, chybí hloubaka.

+19

Crazy Javelin

  • Browser 70
To jsem si takhle dneska poslechl jeden podcast, který sleduju celkem často a tam téma oštěpu ve hrách a co víc, jeden ze zúčastněných dokonce jen kvůli tomu pokecu vytvořil vlastní hru a strávil na tom několik hodin práce. Tu zanícenost jsem tak musel vyzkoušet na vlastní oči :)

Je to fakt jednoduché a hned na první pokus jsem hodil někam k 70 metrům. Nojo, ale dalších cca 5 hodů jsem nebyl schopný oštěp zapíchnout, nebo nabral takovou trajektorii, že jsem měl tak 20-30 metrů :) Ale pak jsem na to přišel a zhruba si určil správný odhodový úhel a když se oštěp poslal správným tahem myši, tak jsem atakoval 90 metrů jako účastníci nedávného olympijského finále. Ale pak už to logicky šlo ztuha. Úhel se nějak trefit dá, ale správně pohnout myší, aby byl odhod plynulý, to je už těžší. Nicméně po cca 10 minutách už jsem atakoval světový rekord Jana Železného (98,48m) a hodil jsem těšně za 98 metrů, to jsem už věděl, že těch 100 metrů je reálných. Trvalo to však dalších 10 minut, kdy jsem trefoval vzdálenosti někde mezi 75 a 95 metry. Ale pak to přišlo a oštěp ideálně a plynule vystoupal a zapíchnul se na kótě 101,43m, což je pěkně prosím odedneška nový světový rekord :) Takže ne, že mi ho někdo překonáte.

Pro: oštěp a jeho let, jednoduché, ale chytlavé

Proti: pouze samotný hod, nic víc, nic míň

+13

Mass Effect

  • PC 65
Herní výzva 2024 -  Nikdy se nevzdávej! 

Co cítím jako velký fanoušek BioWare, který má dokonce Dragon Age jako svou nejoblíbenější herní sérii? Který považuje sérii Baldurs Gate a KOTOR za jedny z nejlepších her, které hrál? Zklamání! Hořké a trpké zklamání. Pravděpodobně jsem očekával mnohem víc, než jsem dostal. Nebo jsem to dostal jinak naservírované, než jsem chtěl nebo jsem to prostě jen hrál se zpožděním 17 let.

První věc, kterou jsem si měl uvědomit je to, že se mnohem víc jedná o akční adventuru s lehkými prvky RPG. V podstatě každá dnešní akční adventura má minimálně podobně „silné“ RPG prvky. Rozdělování akčních bodů tu je povětšinou více na efekt, než že by vám to nějak výrazně měnilo herní zážitek. Podobné se dá tvrdit u valné většiny dialogových možností. Obecně jsem neměl nějak výrazný pocit, že na mém rozhodnutí závisí osud galaxie (nebo aspoň daného človíčka). Samozřejmě, něco málo tu je, ale na poměry her od BioWare jsem čekal daleko víc.

To mě rovnou směřuje k další velmi, velmi slabé stránce hry. Vedlejší questy. Hrůza a zbytečnost. Mají sice více či méně zajímavý minipříběh, ale ve finále to pak skončí pouhým dojdi tam, vystřílej to tam a přečti si, že jsi splnil misi. Hotovo, konec, stačí, ne? Nějaké významnější propojenost mezi questy či pocit z ovlivnění světa kolem sebe, o tom si nechte zdát.

A proboha, tohle bolí možná úplně ze všeho nejvíc. Exploring je tak strašně plochý a po pár hodinách nudný! Vy cestujete a objevujete celou širou galaxii a po třetí planetě vás už fyzicky bolí jít do stejné copy paste budovy či dolu. Navštívit další prázdnou planetu, která se od minulé liší pouze tím, jestli je zelená, bílá či hnědá a má víc kopců. Obecně cestování vozítkem bylo ubíjející, protože překonávání kopců vás bude spíš deptat než bavit. A zhruba v polovině hry už je to skutečně jen o tom, jestli chcete odškrtnout další (nudný) quest a mít splněno nebo ne.

Jak působí první, druhá, možná i třetí lokace zajímavě a máte pocit, že budete trávit x desítek hodin exploringem, tak vás pátá či šestá rychle vyvede z omylu. Opravdu se jedná o ctl+c – ctrl+v lokace. Nějaká vegetace či civilizace na dané planetě? Zapomeňte. Na druhou stranu, lítání po vesmíru a encyklopedické objevování soustav, to mi přišlo fajn.

Souboje asi nejsou nic, co bych hře chtěl vyloženě vyčítat, ale člověk s průměrnými zkušenostmi z FPS bude mít i na nejtěžší obtížnosti pohodový průchod a po chvilce se bude jednat o nezábavnou součást hry, jelikož zde chybí nějaká výraznější pestrost ve způsobu, jak souboje zvládat. To samozřejmě upozaďuje i důležitost přerozdělování skill pointů.

Podobně zbytečný tu je looting, protože prostě budete sbírat jen odpad. Jednou za pár hodin si jen nahodíte zbraň s lepší třídou, zredukujete inventář a je vám vlastně úplně jedno, co tam máte. Vlastně bych doporučoval vybírat minimum bedniček, protože jich je ve hře nepoměrně hodně vůči tomu, co z nich můžete získat. Problém s financemi tu taky nikdy mít nebudete, takže ani na to není třeba být přespříliš zvědavý. Nějaká radost z legendární či nějak originální zbraně? Zapomeňte.

Abych se dostal i k nějakým pozitivním bodům, tak rád zmíním kvalitní casting na poli spolubojovníků a vlastně obecně charakterů ve hře. Tohle Bioware vždy umělo a ME není výjimka. Vaši společníci budou opět mezi sebou interagovat, občas prohodí něco vtipného, budete moc odhalit jejich životní příběhy a lehce se s nimi sbližovat. Nicméně, když i tuhle stránku porovnám s předchozími sériemi od tohoto studia, tak se jedná spíš o light verzi, co se týče interakce. V podstatě je to zredukováno na popsání životního příběhu v rámci lineárního dialogu a menší odbočky k nějakému questíku. Puf, toť vše.

Hlavní příběh a lore světa taky patří k pozitivním stránkám hry. Je zde spousta věcí, co si člověk může pozjišťovat a které zapříčiní zvídavost, která nejspíš dotáhne hráče k tomu, aby teda zkusil ještě jeden díl.

Moje hodnocení působí velmi negativně a možná až krutě, nicméně má očekávání u této série byla na bodě nejvyšším. Hra zdaleka nedoručila to, co jsem očekával, vidím na ní spousty nedostatků a věcí, které bych od Bioware nečekal. Hlavní problém je asi ten, že hra se skrývá za hávem velkolepého RPG, jedná se totiž o lineární hru v open world kulisách. Samozřejmě, že spoustu věcí tu má i vysokou produkční hodnotu, ale, ale, ale… zkusím díl druhý.

Pro: postavy, lore, audio, svižný hlavní příběh

Proti: RPG systém, exploring, side questy, loot, nudné ctrl+c/ctrl+v kulisy

+21

Jusant

  • PC 85
Jusant (pronounced "zhu-sahn”) is a French nautical term for "receding tide". 

Pro DON'T NOD mám slabost a první Life is Strange patří mezi mé nejoblíbenější hry vůbec. Přesto mám už v další tvorbě tohoto studia poněkud skluz, který budu muset dohnat. Od Geforce jsem dostal jako benefit ke grafice měsíční předplatné gamepassu, což byla ideální příležitost dát si od svého plánovaného playlistu pauzu a vrhnout se do něčeho po hlavě. A na Jusant z výše uvedených důvodu proto padla hned první volba.

A nelituju. Ač je Jusant co do žánru oproti dalším hrám tohoto tvůrčího týmu dostatečně odlišný, obsahuje mnohé charakteristické prvky, pro které jsem si DON'T NOD svého času tak oblíbil. A tou je celková comforting atmosféra, která se odráží i v této hře. Hráč se tentokrát vtělí do mladého bezejmenného kluka, který se vrací z jakési pouštní expedice do své domoviny - ohromné skalnaté věže působící jako mořské dno, avšak čnící daleko předaleko směrem k nebesům. Zatímco hráč postupně šplhá vzhůru, objevuje sluncem spalované opuštěné osady, které byly pohlceny zbytky tak tak přežívající fauny a flory, a za pomocí nalezených zápisků zjišťuje, co se zde stalo. Musím říct, že zápletka si mě získala okamžitě, stejně jako zvědavost, jak tenhle zvláštní svět funguje, kam se poděl déšť, který utvářel oceán této podivné planety, a co mě čeká na samotném vrcholu, na konci mé cesty. Z uměleckého hlediska nemám výhrad. Jak zmiňuje popisek, hra sice připomíná tituly jako Ico nebo třeba RiME, ale přesto je dostatečně odlišná a umí pohltit trochu jinými mechanikami. Společné má s těmito hrami především to, že nedává vždy úplně jasné odpovědi a stimuluje tak hráčovu představivost.

Z hlediska hratelnosti zde hraje hlavní roli horolezectví. Osobně mám ve hrách šplhání fakt rád a po dohrání skvělého Uncharted 4 jsem si už delší dobu přál zahrát nějakou dobrodružnou věc, kde by šplhání taktéž nebylo jen arkádové skákání do počtu, ale jeden z hlavních prvků hratelnosti. A to mi Jusant docela příjemně splnil. Zprvu mě sice mrzel fakt, že hráč defacto nemůže spadnout, ale v pozdějších fázích, kdy už je potřeba trochu se ohánět, jsem to nakonec vlastně i uvítal. Jusant rozhodně není žádný survival, ale příjemná odpočinková záležitost, která se prolíná každým aspektem hry.

Druhá věc, která mě dostala, byl parádní audiovizuál. Grafika sice sem tam trpí na nižší míru detailů textur, ale jako celek hra vypadá opravdu hezky. Barevná, detailní a až na pár výjimek svižná. A krásné je to i po stránce zvukové. Všechny ty mořské ruchy, hvízdání větru, podivné zvuky místní fauny připomínající echo lokaci, svištění trávy ve větru nebo jen chrastění horolezeckého vybavení hlavního hrdiny. Hudba sice nehraje neustále, ale ve správných momentech umí nabrat na intenzitě a skvěle podbarvit ty nejsilnější momenty celé pouti.

Čím jsem byl blíže závěru, tím více na mě dopadal mírný stereotyp. Zároveň ve mně panovaly obavy, jestli konec nebude spíše zklamáním, protože v mých představách probíhalo ledacos. Nakonec musím říci, že jsem z finále sice nebyl vyloženě překvapený, ale svou intenzitou a krásným vizuálem podbarveným stupňujícím se soundtrackem na mě zafungovalo náramně. Pro tyhle momenty miluju hry.

Ač k devítkovému hodnocení mi sice ještě něco málo chybělo, možná přeci jen trochu pestřejší hratelnost nebo častěji dávkované emocionální momenty, přesto po dohrání převládá nadšení. DON'T NOD do svých her dává kus sebe a je to na výsledku vždycky sakra znát.

Pro: hratelnost, atmosféra, art design, audiovizuál, stimulace hráčovy představivosti, finále, zvířecího parťáka lze pomuchlat

Proti: místy trošičku stereotypní

+18

Telling Lies

  • PS5 60
Podobně jako asi všechny zdejší hodnotící si mě Telling Lies rozhodně nezískala a i přes (nebo právě kvůli) nevídaný a experimentální přístup k hratelnosti jsem to "hře" nakonec sečetl na slabý nadprůměr. Koncept je sice zajímavý a předchůdce v podobě Her Story mne minul, to, že je něco zajímavé, automaticky neznamená, že je to taky zábavné a Telling Lies je místy i vlastně dost ukrutná nuda.

Do čeho jdu, jsem věděl jen tak napůl. Bláhově jsem si myslel, že zde "lhaní" z názvu hry skutečně bude hrát nějakou roli a já tak z live action záběrů budu mít za úkol podle různých indicií poznat zda postavy lžou a na čí straně stojí pravda. Omyl. Ve skutečnosti jde o sice obstojně napsaný (a zahraný) avšak kvůli statickým záběrům a autorským rozhodnutím i extrémně nudný film rozsekaný na nějakých 150+ videí z nichž skutečně zajímavá je bez nadsázky tak desítka.

Telling Lies je některými veleben za nekonvenční nelineární vyprávění příběhu. V tom, abyste si ho užili vám autoři však zcela aktivně brání. Hra funguje na zadávání hesel do vyhledávače, načež vygeneruje maximálně pětici videí, kde dané slovo či fráze zazní v mluveném textu. Video samotné se však vždy pustí až od vyhledaného slova a na začátek je nutné přetočit ručně. Což je naprosto šílené! První hodinu jsem pořád hledal funkci či tlačítko, jak se na začátek videa dostat automaticky. Jaké překvapení, že nic takového prostě neexistuje a na tento naprosto stupidní designerský přešlap si stěžují skoro všichni hráči. Možnosti práce s videi jsou hodně omezená a prvních pár hodin mě hra vyloženě až srala. Nejde je vlastně ani ukládat či řadit do časové osy. Měl jsem tak strach, že hru dojedu a stále nebudu vědět, o co mělo jít.

Videa jsou často párová, přičemž každé zabírá jednu z osob při rozhovoru. Co říká ten druhá, není slyšet. V praxi to znamená, že máte čumět třeba na sedmiminutovou sekvenci, z nichž přes polovinu tvoří stopáž jak Tom Hardy z Wishe, tedy Logan Marshall-Green, důležitě přikyvuje nebo se šklebí do kamery. Když přirozeně vyhledáte a pustíte si párové video, celé se to obrátí. Hře by hrozně prospěla možnost, pustit si obě videa ve dvou oknech. Nic takového však není možné (nebo jsem na to nepřišel). Ze sledování videí se tak rázem stává strašný vopruz, zejména když mnoho z nich příběh příliš zásadně neposouvá a třeba rozmluvy hlavního hrdiny Davida s dcerou jsou sice roztomilé, ale po chvíli prostě zbytečné. Asi nejlepší jsou pasáže s camgirl Angelou Sarafyan, kterou i přes její trochu zvláštní vzhled dokázali autoři udělat sexy (o to více zamrzí, její dost ubohé zapojení do hlavní kostry příběhu).

Designerské přešlapy by podle mě mohl zachránit skutečně poutavý příběh. Ač se mě nakonec povedlo uspořádat si události Telling Lies chronologicky (i dle kontroly po dohrání s přepisem příběhu na internetu) správně, zase takové terno to není a označit tohle za "thriller" je trochu velkorysé. Napětí je zde skutečně pomálu. Co nám tedy zbývá? Velmi slušné herecké výkony snad všech zúčastněných a fakt, že po pár hodinách vás události začnou přeci jen relativně zajímat. Neobjevil jsem sice všechna videa (není to pro dohrání povinné a po určité fázi stejně již nic do mozaiky příběhu nepřinášely), ale po zhlédnutí drtivé většiny jsem se nemohl zbavit pocitu, že toho Telling Lies i přes zajímavý koncept předvedla opravdu hodně málo a nadšené recenze kritiků v tomto případě prostě nechápu. Experiment fajn, ale hra v každém ohledu fakt nic moc. Nakonec si i rádi zahrajete ten Solitaire, co má ovládaná postava předinstalovaný na ploše počítače...

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 15. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Herecké výkony; pár pasáží příběhu je emotivních; snaha o nový přístup

Proti: Příběh by měl být středobodem ale vlastně není nic moc; nutnost přetáčet videa ručně; hodiny čumíte na to jak někdo důležitě kouká do objektivu a přikyvuje

+13