Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Far Cry 3

DrolinDrolin
Dohráno
  • PC 70
Série Far Cry u mě znamená ukázku toho, jak má vypadat akční hra z prvního pohledu. A pro mě možná trochu překvapivě toto tvrzení platí i po dokončení třetího dílu, jehož vývoj jsem sledoval s určitým despektem.

První díl série od německých Cry-Teků dokázl zprostředkovat svoji obtížností a volným polem působnosti neopakovatelný počin. Druhý díl se vydal jiným směrem - autoři již z Ubisoftu dokázali zachovat hardcore zaměření prosté HUDů a jiných pomocníků, přidali i však sázku na jistoto. Základní formu děje inspirovanou Apokalypsou, respektive Srdcem temnoty. Nešlo tedy o nic originálního, ale v tomto případě je vhodnější volbou okopírovat to, co již funguje, než pokoušet štěstí s novým přístupem. Autoři tak měli před samotnou tvorbou již dva stavební kameny v podobě nástinu příběhu a základních prvků game designu. Výsledek i na podruhé se zvláště povedl (osobně FC2 považuji za nejlepší FPS hru), leč tentokrát se neobešel od kritiky prvků, které měli na hráče očividně více destruktivní účinky než mutanti z prvního dílu.

Třetí díl vyšel do boje se stejnými zbraněmi. Tentokrát již s dobře slyšitelným ohlasem z řad hráčů se tvůrci zaměřili na vyladění prvků (zvláště v rámci hratelnosti a s ní spjatých úpadků do stereotypu) a očekávaným nahrazením Afriky návratem ostrovů s džunglí a azurově modrým nebem z dílu prvního. Zde nejde nic namítat, srceenshoty z takového ráje prodávají, a originalita (a ceny za léky pro grafiky, kteří by jeli lokace nafotit) v podobě Afriky s tím nemůže soupeřit.

První škrtnutou položkou na bílé tabuly v montrealské konfernční místnosti byly zajisté cestovní hlídky. Community managerovy ještě nyní musí naskakovat husina na negativní přijetí tohoto prvku a záplavy výhružných dotazů. První věcí tedy bude to, aby hráč při postupu a přejezdech mezi misemi neumíral, což dokáže odradit nejednoho hráče-teenagera. Zakomponován je i fast travel, jen tak, pro jistotu. To však nestačí, v minulém dílu se často umíralo ze salvy neviděného nepřítele, tak zde bude radar (a mapa) se vším všudy. Je to paradoxní, ale zde se Jason ztratí hůře než kalifornském LA. Dle všeho šlo hodně kritiky také na nudný příběh, kde šlo střídat obě frakce, a celkově tam chyběla nějaká persona, co by hře dale ten pověstný "ksicht a imidž". Nebylo třeba z kanceláří vycházet daleko, ostatně možná ho castingové oddělení vidělo támhle přejít přechod. Jakýsi nonemák zaujal na první pohled, "Tohle a Kanaďan, však vypadá jak portorický překupník", zvolaly sborově Jade a Yannis, když schvalovali kreace podřízených.

Opravení nevhodných mechanik, tvář hry a prostředí by bylo. Nyní jen, o čem to bude, a kdo bude hrdinou. O tom ale až za chvíli, jelikož se nyní hlásí i Yuan Pei, který by do hry rád přidal něco starobylého čínské folklóru z pradávných časů. Jak tam ale jen toho Zheng Hea a Lin Conga narafičit... pro ty, kteří FC3 ještě neměli čast hrát, se s tím tým popral statečně.

Mechniky v cajku, hlava do reklam, čtvrtina misí vyřešena, a teď tedy opravdu ty hrdiny. Nebyly by to Kanaďané, kdyby nezesměšnili své sousedy (nebo to je opačně?), a tak byla vybrána partička amerických mladých a bezstarostných jedinců, která je však ukazována v notně negativním světle, zvláště tedy Lisa (která je opravdovou nemesis celé hry).

Vše je v nejlepším pořádku, zbývá dodat třešničku v podobě popkultury a pirátů trsajících na Die Antwoord, milonkrát použité Ride of the Valkyries a výborně padnoucí Paper Planes do intra.

Třetí díl a po třetí velmi jinak. I v tomto případě ale značný úspěch na poli gamedesignu - v oblasti masová FPS produkce.

Pro: hudba a grafika, lepší příběh (jeho části) než by šlo čekat

Proti: zjednodušování na každém kroku, přístupné a nekonfliktní

+35 +38 −3

Heretic

CharkChark
Dohráno
  • PC 85
Heretica jsem si zahrál v rámci "doplňování znalostí" týkajících se starých her. Obecně můžu říct, že střílečky z poloviny 90. let mě baví asi nejvíc a nejinak tomu bylo i u Heretica. Ke hře jsem se sice dostal kdysi dávno, ještě v minulém tisíciletí, ale nějak jsem jí nevěnoval pozornost. Od začátku do konce jsem ji zahrál až v roce 2013. Nejedná se tedy o nějaké nostalgické vzpomínání jak obloha byla modřejší, trávička zelenější a hry zábavnější.

Hra stojí na enginu hry Doom a je to na ní celkem znát. Naštěstí byl původní engine notně modifikovaný a nové schopnosti jako je inventář apod ji oživují. Co se týká zbraní tak tady mi to přišlo, jak kdyby autoři vzali zbraně z DOOMa a převlékli je do středověkého kabátu. Celkem jasně je vidět, která zbraň je místo pistole, brokovnice, rotačáku nebo motorové pily. To ale nebránilo tomu, abych se se zbraněmi velice rychle sžil a výtečně se s nimi vyřádil na nepřátelích. Zbraně doplňuje inventář, který obsahuje předměty na doplnění zdraví nebo levitaci, ale i pro alternativní mód střelby.

Levely jsou klasicky po staru rozsáhlé, spletité a barevné. Postavené jsou na klasickém systému hledání klíčů, které otevřou další části levelu. Naštěstí je Heretic z doby, kdy se ještě používaly mapy a občas byly i potřebné. Dokonce jeden z předmětů zobrazí celou mapu i se secrety a ty je potom jednodušší najít. Nepřátelé jsou různorodí, od nejjednodušších létavic až po nebezpečné lebky, které po mně házely tornáda. Jen je škoda, že autoři nedali více unikátních a výrazných bosů. Pamatuju si jen jednoho, možná jich ale bylo víc.

Troufale řeknu, že Heretic je pro fanoušky původního DOOMu povinností. Připadal jsem si tam jako doma, všechno mi bylo tak nějak povědomé, ale zároveň dost odlišné natolik abych se nenudil. Hru jsem spouštěl přes ZDaemon, který ji hodil do vysokého rozlišení a zlidštil zastaralé ovládání. To jsem zkoušel i původní, ale otáčení pomocí šipek už není nic pro mě. Musím zkonstatovat, že hra obstála na výbornou i v roce 2013.
+35

Divinity: Original Sin

MaximusMaximus
Dohráno
  • PC 90
Začnem tým, že ma zo začiatku táto hra viacmenej nezaujímala a nesledoval som ani Kickstarter kampaň. Postupom času sa začali objavovať prvé gameplay videá, obrázky a veľmi kladné reakcie od hráčov, čo skúšali early access na Steame a ja som sa chytil. Cítil som niečo veľké a ako začali vychádzať prvé nadšené recenzie, ktoré písali o novom izometrickom RPG kulte už som to nevydržal, nahovoril som na hru do coopu Mazara a 84 hodinové dobrodružstvo začalo.

Hra ctí tradície veľkých RPG hier zlatej éry a podáva ich v modernom inovatívnom štýle. Divinity: Original Sin obsahuje ťahové súboje bez políčok s množstvom kombinácií, s veľkým dôrazom na fyziku, elementy a prostredie. Súboje sú bohaté, vďaka bohatým možnostiam značne rôznorodé a vďaka tomu všetkému bavia neskutočne dobre. Lepšie súboje som snáď ani v podobných hrách nezažil.
Naviac sa to všetko deje v graficky krásnom, premakanom svete plného všemožných detailov a vtípkov (zajačia nora s poštovou schránkou atď.).

Hra je ukecaná, hráča nevedie za ručičku a častokrát obsahuje náročné a zdĺhavé questy. Obsahuje však aj množstvo vtipných a jednoduchých len pre pobavenie (dávanie dokopy kocúra s mačkou). Tá rôznorodosť a bohatosť úloh mi ešte stále vyráža dych.

Za celú tú dobu mi vadil len príliš malý zoom out a opakujúce sa melódie a hlášky NPC, ktoré mi už išli na nervy (ale po toľkých hodinách je to normálna vec). Musím však uznať, že hra obsahuje aj veľmi vydarené melódie, ktoré som si pospevoval a do konca hry ma neomrzeli. V online hre 2 hráčov sa objavili aj bugy, ktoré však boli skôr vtipné (nahaté postavy) a pri opakovanom nahratí úrovne sa už nezobrazili. Inak sa neobjavilo nič, čo by kazilo zážitok z hry.

Svet Rivellionu sa mi stal na pár dní druhým domovom. Kto hľadá náročné (ale férové), pekné a dlhé dobrodružstvo a myslí si, že zlatá éra izometrických RPG je už nenávratne preč - zrodila sa nová klasika žánru.

Bolo to skvelé a s Mazarom sme sa kráľovsky bavili od začiatku do konca.

Pro: Pekná grafika, bohaté možnosti, kopec detailov, vymakané rôznorodé súboje, humor...vlastne všetko

Proti: Malý zoom out, opakujúce sa hlášky/melódie - to ale len vŕtam, inak tam nič nie je okrem---My Friend Returns :)))

+35

South Park: The Stick of Truth

kiddokiddo
Dohráno
  • PC 100
Nevzpomínám si, kdy naposled jsem byla z něčeho takhle dětsky nadšená. Jako by Parker se Stonem vzali fenomenální Good Times with Weapons a The Return of Fellowship of the Ring to the Two Towers, naprali do nich to nejlepší z posledních sedmnácti sezón, natáhli je na trvání celé jedné interaktivní série a jako milostný dopis je poslali fanouškům na hraní.

Přeložení seriálu do videoherního média je oproti očekáváním zcela přirozené, RPG logicky vychází z principu klukovského blbnutí a velká část zábavy a humoru pramení ze sledování, jak taky může vypadat reálný svět warpovaný dětskou fantazií: epické souboje kvůli klacku ovládajícímu celý vesmír se dějí v demolovaných rodičovských obývácích zastupujících starwarsovské kantýny, nejstrašlivějším nebezpečím je přirozeně hrozba zaracha a poslání do postele, zbraně i kostýmy se vyrábějí z běžně dostupných krámů a dospěláci vašeho hrdinu v rámci questů využívají k plnění vlastních, kolikrát velice absurdních povinností (za všechny pan Kim a starostka McDanielsová). Zdánlivě nevinná dějová linka dětského hraní se samozřejmě v duchu seriálové tradice časem přerodí v něco mnohem epičtějšího, co hrdiny postaví do středu průseru vpravdě obřích rozměrů.

Pravděpodobně nejsilnějším prvkem hry je neutuchající pocit, jako by se hráč nacházel přímo v seriálu: prostředí je bezchybně zachyceno, charakterizace postav komentujících kde co na puntík přesná, zachována je i proslulá úchylnost (v jednu chvíli se vaším nepřítelem například stanou koule vlastního otce). Třešničkou na dortu jsou drobnosti typu příspěvky obyvatel South Parku na vaší facebookové zdi, předměty, na něž narážíte v cizích šuplících a skříních a které jsou takřka bez výjimky odkazem na nějaký díl seriálu, a k popukání vtipné trollování ze strany tvůrců (bojovat s elfy, kteří vás hodlají odvléct ke svému králi, skutečně nemá smysl, a to ani když je porazíte, Jimmyho koktání nelze v jisté fázi přeskočit a výsledná přes minutu trvající smyčka vás cíleně utvrzuje v pocitu, že děláte něco blbě, a pokud na žádost o vytažení atomovky z prdele pana Otroka reagujete tím, že si prvně jdete prohledat nedaleké truhly s pokladem, objeví se na obrazovce atomový hřib následovaný závěrečnými titulky).

Ovládání je jednoduché, skoro až primitivní, přesto se souboje neomrzí, protože staví na variabilitě nepřátel i partnerů, množství zbraní a útoků a jejich nejrůznějších kombinacích. To spolu s kulervoucím fantasy středověkým soundtrackem, který je doprovází, a smutnou skutečností, že je hra tak krátká a neumožňuje si to všechno důkladně ohmatat, přispívá k vzrůstající touze prdnout to tam znovu, navolit jinou bojovou třídu a všechny ty vtípky si zopakovat. Fanoušek seriálu prostě s tímhle titulem nemůže udělat chybu.
+35

Captain Claw

pajmičpajmič
Dohráno
  • PC 85
Na tomto světě bylo distribuováno již mnoho her, ale ne mnoho z nich se může častovat s tím, že vyšla z PEKLA! Claw je přesně ten prokletý typ, který dohrálo do konce 5% šťastlivců, kteří neměli ani tušení o tom, jakému ďáblu se to upsali.

Claw je hra, která ve mě zanechala mnoho vzpomínek. Vykřikl jsem u ní svoje první sprosté slovo, dostal jsem u ní svoji první výchovnou facku a rozbil jsem vázu na kytky. Ta hra vlastně ze mě udělala pre-teenskýho gaunera. Claw je jednou z nejobtížnějších skákaček/her jakou jsem hrál a dohrál. Nějak se mi to povedlo a ani nevím jak.

Pokud ovšem opominu nekonečný kýbl frustrace a pravidelný nával berserker vzteku dojde mi, že ona hra má krásnou kreslenou grafiku, pěkné filmečky skoro jak s dílny Disney, rozmanité levely, dosti druhů nepřátel a mnoho levelů uživatelských.

Jednoduše řečeno....na tuto hru nikdy nezapomenu. Na rozdíl od Raymana jsem ji dohrál. Bez cheatů a bez pomoci. Jedná se pravděpodobně o můj nejcennější skalp mé dlouhé herní kariéry.
+35

The Witcher 3: Wild Hunt

pajmičpajmič
Dohráno
  • PC 80
Místní kolegové již nepřekvapivě sepsali slušnou dávku VELMI pozitivních komentářů a hru jsi očividně patřičně užili. Jak se může dívat osoba nezaujátá a knižní předlohou nepolíbená na toto dílo od Polských vývojářů dívat?

Witcher 3 je obsáhlá a dlouhá hra, tudíž by to měl reflektovat i onen komentář. Rozdělím ho na části, které se budou věnovat jednotlivým aspektům hry od nejlepší po nejhorší aby jsme v tom neměli guláš.

SIDE QUESTY - S těmi je tu zacházeno se stejnou pečlivostí jako s questy hlavního příběhu. Spousta z nich se vrství do několika podkapitol. Ty jsou jak režisérsky, tak i scenáristicky vedeny s velikou pečlivostí. Upřímně mě některé vedlejšáky dokázali upoutat více, než main story, který tu hraje skoro až druhé housle. Příběh Rudého Barona, quest o následníkovi trůnu Skellige nebo i takový blbosti jako "přines mi moji pánev z mýho baráku měly v sobě určitou substanci, takže ve výsledku tu máme hru, která v tomto ohledu zasazuje tvrdé K.O. své konkurenci v oboru RPG.

DESIGN SVĚTA/ART DESIGN (nezahrnuje hrubou grafickou prezentaci) - Svět je velký, opravdu velký a vypracován do obdivuhodných detailů. Počet druhů assetů (trávy, keřů, stromů, kamenů atd.) je vskutku rozmanitý, což dává světu vizuální pocit uvěřitelnosti i za jasného faktu, že se jedná o Fantasy svět a to je úspěch sám o sobě. Do toho si připočtěme skvělou práci se světlem, které je občas trochu předimenzované, ale v kontrastu s realisticky vytvořeným světem dokáže prezentovat působivé scenérie. Trochu škoda, že ho tvůrci neosídlili větším počtem zvěře, jelikož takto působí (pokud nepočítám osídlená města a vesnice) trochu opuštěně.

Největším triumfem je ovšem velkoměsto světa W3 "Novigrad" překvapilo mě kolik postav se někdy po ulicích pohybuje a zároveň mě udivilo, že si taková majestátnost, jakou Novigrad je nebere tolik z výkonu vašeho PC.
Postavy chodí v noci spát a ráno vstávají do práce, ale jinak jsou jejich aktivity fixní (spratek stále tancuje na tom samém místě, děvče stále pere atd.) nepostřehl jsem, že by se lidé ukrývali před deštěm (jako v osm let starém prvním díle).

HUDBA/DABING/ZVUK - Třetí díl si v tomto ohledu stále drží svou pomyslnou kvalitativní laťku. Hudba se koncepčně dost změnila a spíše mi v mnoha ohledech připomínala Fantasy typu Skyrim. Ony jedinečné tony a jasné slovanské téma z prvního dílu jsou podle mě nepřekonány stejně jako epické chory z dílu druhého. Trojka přinesla trochu moc hekání na můj vkus, což ale nezabránilo tomu, aby jsem si našel své oblíbené kousky:
Hunt or Be Hunted
Ladies of the Woods
Geralt of Rivia

Na druhou stranu mě zklamala implementace hudby do cutscén či gameplaye. Z 90% byl zvolený hudební motiv naprosto nevhodný např. při finální scéně, kdy z nebe padají žhavé cosi, všude je chaos a vy uprostřed toho všeho projíždíte tryskem na koni a ono vám do toho hraje "tada tada da bum" jak tempo pro ukolébavku s nevýraznými nástroji a roztahanou kompozicí. V tomto ohledu stále poláci na svou konkurenci výrazně ztrácí.

Dabing je nejlepší v celé sérii, hlasy padnou na valnou většinu postav. Občas se mi zdálo, že herci až moc tlačí na pilu při imitaci přízvuků, kterých je tu sakra požehnaně.
Občas tu jsou taky problémy s normalizací hlasů dabérů tzn. jednou mluví potichu, potom zase nahlas i když by měli mluvit potichu a obráceně, což by se u tak velkého titulu dalo prominout, kdyby se nepsal rok 2015. Geralt je vynikající, Ciri se svým anglickým přízvukem též hraje dobře.

Ozvučení je perfektní. Burácení větru, déšť, bouře, chůze po různých typech povrchu, jízda na koni....jednoduše nemám výhrad. Tady si páni zvukaři vyhráli.

GRAFIKA/EFEKTY/MODELY POSTAV - Tady to je pro mě trochu rozporuplný i přesto, že jsem typ, u kterýho hrajou grafický hody křoví na podiu. Jak už jsem předeslal, hra dokáže někdy ukázat věci, ze kterých se vám vypaří moč z měchýře, ale i přes to jsem dost často narážel na ohyzdný textury a stromy připomínajíc spíš koště vysloužilé uklízečky. Voda byla i při bouři skoro klidná jako zrcadlo a efekty blesku, jako by je někdo vystřihl a nalepil na oblohu. Na druhou stranu modely postav jsou vynikající, obzvláště detaily xichtů, vousů a vlasů. Jejich mimika pak dá vědět, že se ozývá next-gen, jelikož emoce, které postavy ukazují jsou celkem jasné a nepůsobí směšně.

SOUBOJOVÝ SYSTÉM (meč, kůň, pěstní souboje) - Tady narazila kosa na kámen, poněvadž jak se již z prezentovaných ukázek prokázalo, autoři moc se svým soubojovým systémem nepohnuli. Pravda, je to více dynamický díky většímu počtu animací, ale přesto mi nic nebrání to označit za "Roll and Hopping" simulator v 2.0. A pravda, rozkrajování, upalování monster či dekapitace banditů dokáže být někdy sakra uspokojující a jak postupujete hrou kotoulů ubývá. Ovšem je tu mnoho jiných faktorů, které Geraltovi za jeho cestě za slávou podráží nohy. Třeba naprosto nevyvážená obtížnost.

Započal jsem hru na obtížnost "Sword and Story" přičemž to někdy bylo jednoduchý a jindy jsem dostal slušně na prdel. Jenže jak jsem leveloval a leveloval a nabíral jsem skill boje ve stromu schopností, všechno bylo jednodušší a jednodušší a já jsem byl nucen obtížnost navyšovat až na tu nejtěžší bez ohledu na taktiku v boji. Jediné, co se mění v obtížnosti je počet HP nepřátel. Někdy je to dokonce řešeno tak, že pokud je "Boss" vyšší level, než vy nemůžete mu ubrat žádný život, což nepovažuji za zcela úžasné.

Pak je tu dost ošemetná kamera, která zvlášť v uzavřených prostorách dělá pěkný divizny. Geralt někdy místo toho aby prostě rychle seknul měčem tancuje jako nadržená baletka na kokainu, což při začátcích zapříčinilo to, že nepřítel mě zasáhl dřív, než já jeho. Souboje na koních jsou OK, ale jsou děsně jednoduchý. Geralt je na koni jednoduše OP, což opět svědčí o prapodivném balancu obtížnosti. All in All combat není hroznej, ale ani výbornej. Chybí mu vyváženost a celkově trpí stejnýma problémama jako dvojka.

Jiná kapitola jsou pěstní souboje a už asi chápu proč se ve dvojce rozhodli z toho udělat trapný QTE. Ten kdo hand to hand kombat vymýšlel by potřeboval natřít varle medem a nechat ho vyset za ruce nahýho nad hnízdem utopenců. Je to totiž T.R.A.G.I.C.K.Ý. neexistuje žádná taktika pouze "vyblokuj a zaútoč" pořád a pořád dokola bez ohledu na level. Detekce úderů (pokud se to dá tak nazvat) je retardovaná...není absolutně problém, aby vás protivník zasáhnul, i dkyž je dva metry od vás. Naopak vy se ani nemusíte na nepřítele dívat. Několikrát se mi stalo, že jsem díky "SKVĚLÝ" kameře dal na dršku vzduchu. Přesto to hra, ale nějak uznala jako úder. Deset let starý Fable to dělalo líp, tak proč to je tady tak blbéé?.

PŘÍBĚH/POSTAVY/ROZHOVORY - Příběh dělá co může, aby se vyhnul klasickýmu klišé o záchraně světa, čemuž se nakonec stejně nevyhne. Tak či onak pátrání po Ciri mělo své světlé i stinné stránky, stejně tak i kvalita scénáře. Např. Scéna s se Zaklínačema, jenž později byli nasáklý jak houba na mytí byla fenomenální. Obrana Kaer Morhen byl pro mě asi nejlepší okamžik v celém příběhu. Geralt je napsán skvěle, Ciri je výborná, stejně jako několik dalších. Problém ale je v tom, že postavy jsou, tak trestuhodně nevyužitý. Rozhodně bych si netroufl říct, že se jedná o konec trilogie. Knížky jsem nečetl. Hodně postav jsem prostě naznal....nebo ještě horší je, když někoho potkáte a on na vás "Háá Geralte! Rád tě zase vidím ty stará vojno!" A já na to "eehm jasně. Nazdáár! Kdo, že si?" To je pro mě problém, protože at už je kvalita scénáře sebelepší já se prostě nemůžu s postavou z žít. Stejně je na tom Geralt. Ten je prostě Geralt a nic to nezmění, což někomu vadí a někdo to zase upřednostňuje. Je to hodně subjektivní. Já jsem radši, když mám na výběr, když si tvořím postavu podle sebe a to mi Witcher série prostě nedává.

Co se romantické stránky týče vybral jsem si Triss. Ano, pro čtenáře to může byt asi nevětší dilema z celé hry. Pro mě však byla Triss jasná volba, jelikož jsem se s holkou dokázal v minulých dílech dostatečně sloučit.....doslovně :)
No, a co mi nakonec bylo odměnou? Odhalenej zadek, docela vtipná "sex" scéna, pár krátkých konverzací a obrázek na konci....WTF?? Absolutně žádnej rozvoj vztahu, prostě fak jůů tady nejsi v Kanadě Honzíku.

EKONOMIKA/CRAFTING/NEPŘÁTELÉ - Druhů monster je tu obdivuhodné množství, stejně jako počet receptů, lektvarů, mazadel, žrádla, bombiček, které jsem díky obtížnosti skoro vůbec nevyužíval...BALANC, chybí nám BALANC soudruzi! To ale nezastře fakt, že si v tomto ohledu dali opravdu kluci Polský práci a opět v tomto aspektu asi těžko najde konkurenci. Monstra jsou výjimečná a každá potvora má své slabiny, které jsem stejně později ignoroval díky obtížnosti BALAAANC...chybí BALANC!!
Počet předmětů, které se dají kraftovat je též mnooho....ale má to háček...už jsem se zmínil, že hře chybí BALANC?? Tak teď pozor. Teď přijde to nejhorší.

EKONOMIKA je naprosto rozbitá a nefunkční. A je to jedna z mála věcí, který jsou objektivní, ale nikdo o ní nemluví. Proč tomu tak je? Díky jednomu nedostatku. Díky věci, kterou má Skyrim, Fable a mnoho dalších. Ta věc je ochrana proti přelootování.
Ano, nikdo kromě pár stráží venku vás nesmí vidět jak čorujete, což není zase takový problém, protože většina stráží stojí na místě. Všechna osídlení, baráky, chajdy, hrady, boudy se dají bez problémů vylootovat, vybrabčit "Ahoj, jsem Geralt. Odmítl jsem vaše peníze, jelikož nejsem materiální svině, ale vaše stříbro, jídlo a suroviny si mile rád vezmu. Díky, přeji hezký umírání hlady v rodinném kruhu"

V praxi to znamená, že v půlce hry jsem nevěděl co se všema těma krámama dělat. Tak co udělat? Prodat to! Prodat, meče, výzbroj, jídlo, šperky, vzácný materiály a nakonec skončím v kapse s víc jak 18 000 korunami společně s desítkama vzácných materiálů a run. Můžu si vykraftovat co chci za pakatel a pokud mi náhodou chybí materiál můžu si ho u kováře koupit a následně mu prodat 10 mečů, který jsem vylootoval od banditů...no harm done jsem bohááč.
Stovky kusů žrádla, stovky kusů pálenky= neomezený počet lektvarů= prachy, jednoduchý souboje a zabitý Witcherovský kontrakty, ze kterých máte ze začátku slušný obnos peněz a XP. Jenže proč bych se měl zabývat kontraktama, když je ze mě potulná, fantasy verze Andreje Babiše?? Proč taková prokotina zabíjí tolik cool věcí na týhle hře? Proč to nikdo nekritizuje? Proč se nad tim vůbec rozčiluji jako děvka bez výplaty?

Rozhodnutí, která byla devízou jedničky a dvojky tu nejsou nějak vyrázné. Postřehl jsem jen párkrát nějaký malý dopad rozhodnutí během hry. Mimochodem, pokud nemáte save z dvojky, tak jste nahraný. Hra vám dá možnost si skrze rozhovor "vytvořit save", který se skládá jen z 5 vetších rozhodnutí, které si vyberete. Např. pokud se ve dvojce vydáte na cestu Iorvetha ve trojce o něm nepadne jediná zmínka..The fak??
A to není jediný příklad. Zkrátka si CDPR usmyslel "proč by jsme se měli dělat s tolika proměnnýma v příběhu, když je stejně konec? On nás za to stejně nikdo peskovat nebude haha"

Nuže, tak tady to máte. Komentář mohl vyznít dost negativně, ale ve výsledku jsem si hru dost užil a strávil jsem u ni dlouhou dobu (to bude asi tím, že nic jinýho nevyšlo). Witcher 3:Divoký hon je jako samostatná hra kvalitní záležitostí s božíma side-questama, solidním story, postavama a vysokýma produkčníma hodnotama. Ale jako trilogie je to pro mě velký zklamání. Konec(e) jsou o ničem. To, že Witcher 3 bude tady přehodnocovaná hra o tom nikdo nepochyboval. Úspěch (finanční a kritický) není překvapující. Cdpr si zaslouží poklonu už jen za to, že ukázal koule na to vytvořit něco tak ambiciozního. Úspěch jim přeju a jsem zvědavej na to, co udělaj s KYBERPANKEM.
+35 +37 −2

Her Story

DaemonDaemon
Dohráno
  • PC 80
Nápad vyšetřování a skládání si příběhu z kousků výslechů, na kterém Her Story stojí, mě hned nadchnul. Osobně bych to radši viděl rozvíjet více adventurním směrem, kdy by například hráč musel záznamy z výslechu porovnávat s údaji o důkazech, vyhledávat další zapsaná fakta, zaznamenávat nesrovnalosti a vyvodit závěry jakoby připravoval případ pro soud. Her Story je ale "pouze" o sledování krátkých video klipů, vyhledávání dalších na základě toho co bylo řečeno v těch předchozích a skládání si ve své hlavě dohromady celistvého příběhu.

Jelikož celá hra tak stojí na příběhu, na tom jak je napsaný a zahraný, je štěstí, že to všechno se velmi povedlo. Viva Seifert je přesvědčivá a příběh je opravdu zajímavý. Jsou v něm unikátní dějové zvraty, jak každá nová informace může kompletně změnit, co se hráč do té doby domníval. Postupné odhalování příběhu mě tak udrželo zaujatého u hry na jeden zátah až do konce. Ano, hra má dokonce jakýsi konec, přestože by vlastně ani nemusela. Je to taková pěkná tečka za tím naším případem :)

Potěšilo mě, že nejde o jeden z těch příběhů, kdy dostanete jen střípky a z nich si každý může poskládat cokoli. To by se pro detektivní styl Her Story příliš nehodilo. Zde si můžete dát dohromady jasný souvislý příběh, přesto přiměřený prostor pro spekulace tu zůstává také. Vše je totiž vyprávěno jen z pohledu vyslýchané, dozvíme se tedy jen co ví ona a můžeme jen doufat, že se nám nakonec rozhodla odhalit pravdu.

Nostalgická atmosféra, která na mě u hry dýchla se zvuky starého počítače, plochou ve stylu Win 95 a CRT monitorem pak byla drobným bonusem.
+35

BioShock

StarletkaStarletka
Dohráno
  • PC 75
O BioShocku jsem toho slyšela opravdu hodně, ale nikdy jsem neměla v plánu ho sama hrát. Tedy až do chvíle kdy jsem se zlomila zahrát si Infinite, který mě zaujal příběhem i atmosférou, a tak jsem se rozhodla zkusit i první díl.

Hned na úvod jsem se zamilovala do Rapture. Dovolím si tvrdit, že je to snad nejlepší (nebo aspoň jedna z nejlepších) herních lokací vůbec a nemohla jsem se nabažit zkoumáním všech jeho zákoutí. Naopak mě mrzelo velmi rychlé vymizení strašidelné atmosféry. Neustálé vyskakování "bubáků" ze všech stran už po nějaké té hodině nabralo spíš opačný efekt. Ale je fakt, že příběhově tady věčné přestřelky nebijí do očí tak moc jako v Inifinite. Což mě přivádí k mojí největší výtce - k předvídatelnému příběhu. Těšila jsem se na nějaký pořádný zvrat, na konec, který by mě donutil přemýšlet, ale nic takového se bohužel nedostavilo. Ale abych jen nekritizovala, pochválit můžu ještě slušnou grafiku, hratelnost, dabing, soundtrack a originalitu.

Pro: RAPTURE, originalita, grafika, hratelnost, dabing

Proti: monotónnost, předvídatelný příběh

+35 +37 −2

The Witcher 3: Wild Hunt

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PC 100
Hra má svoje vady (nějaké ty grafické zádrhely jako například levitující Klepna nebo novigradský turnaj v silly walks), ale celkově bych se ji nebála označit jako naprosto perfektní. Vývojářům přeju, že se jim podařilo splnit vysoká očekávání a vytvořit hru, která předčila svoje už tak výtečné předchůdce.

Nebudu zde dál rozsáhle opakovat slova jiných, chválit se na třetím Zaklínači dá všechno možné - ano, vedlejší úkoly dosahují co do poutavosti obsahu úrovně hlavních, svět je rozsáhlý, nepřátelé rozmanití, všechny systémy promakané, pořád je co dělat a kam chodit, za celé ty hodiny a hodiny a hodiny ve hře jsem se nenudila ani jednou - takže zde jen sdělím svůj subjektivní dojem z tématu Divokého honu.

Stěžejním tématem hry je totiž nalezení a zachránění Ciri - stejně jako v knižní sérii - a to sice Geraltův příběh dělá tím osobnější a lidštější atd. atd., ale já sem napíšu svůj kacířský názor, že bych se bez toho klidně obešla. Ciriny části jsem kdysi dávno, když jsem četla knížky, měla sto chutí přeskočit a od té doby se toho u mě mnoho nezměnilo. Ciri byla od začátku moc překombinovaná, moc superhrdinská a moc nereálná. Zkrátka a dobře, uznávám, že hra by bez zarámování do příběhu hledání a pomoci Ciri tak trochu postrádala smysl a neříkám, že části s Ciri jsou špatné, nic takového, ale co se mě týče, klidně bych si jezdila krajinou a míchala se do cizích problémů i pod tak globálně nevýznamnou záminkou, jakou použil Sapkowski v Bouřkové sezóně (hledání ztracených mečů namísto hledání ztracené superdcery).

Různorodost příběhů v Divokém honu byla opravdu obdivuhodná a byly natolik dobře napsané, že by vydaly na několik dalších knížek. Líbilo se mi všechno: čarodějky a čarodějnice, osud Baronovy rodiny, Dijkstra a jeho spiknutí, Skellige, třešnička s Charlesem Dancem jako Emhyrem, Kaer Morhen, nakonec i konfrontace s Honem (opravdu mě nenapadá nic, co by mi chybělo, byla tam dokonale zpracovaná Yennefer a všichni staří známí, ne fakt, ty příběhy byly naprosto dokonalé: když jsem pomáhala Baronovi napravit jeho zkažený život, říkala jsem si, tohle je fakt dost dobrý, když z lesa vylezly tři ježibaby, říkala jsem si, ať tahle hra nikdy neskončí, když jsem s novigradským podsvětím komplotovala v sauně, říkala jsem, wow, oni sem dali fakt naprosto všechno -- a to jsem ještě nevěděla, že budu provádět zaklínačskou mutaci na zakletém elfovi (a co teprve třeba sidequest s upírem nebo Nejhledanější ve Skellige!)). Jen jsem počítala minuty vždy, když jsme se přepnuli do perspektivy Ciri. Nevím, proč mám s tou holkou problém, prostě se mi zdá, že od vzpoury na Thaneddu byl její veškerý vývoj moc přitažený za vlasy (viz její akcelerace a regenerace při soubojích - vážně?).

Na závěr chválím geniální soundtrack a skvělou karetní minihru, jen mě mrzelo, že jsem přes veškerou snahu nedala dohromady celý balíček.

Pro: jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrála

+35 +36 −1

Grand Theft Auto V

H34DH34D
Dohráno
  • PC 100
Nebudu zastírat, že GTA je jedna z mých nejoblíbenějších herních sérií a na pátý díl jsem se těšil jako na afterpárty po DH srazu. Konverze na PC sice zabrala nepříjemně dlouhou dobu, ale čekání se vskutku vyplatilo. Grafika je naprosto fantastická a optimalizace dokonalá. Nebojím se prohlásit, že u GTA V je patrné, že co se týče rozpočtu (tedy nasazených pracovních sil), kope podstatně jinou ligu než zbytek video her. Tuhle až šílenou propracovanost v každém detailu si zkrátka běžná herní studia nemohou dovolit. Ačkoli jsem schopen si užít Saints Row IV stejně jako každý jiný psychopat, GTA V nějakou konkurencí nemusí brát vůbec v potaz.

Hra vás ve filmovém stylu uvede do děje, plného zdařile prokreslených postav a přirozených i úsměvně nadnesených dialogů. Herní scénář by vydal na obstojný, béčkový (bez urážky) film, v každém bodě hraní cítíte, že kráčíte po určité cestě a prožíváte osudy konkrétních charakterů, ke kterým není problém si vytvořit pouto podobně jako při sledování filmu, či seriálu. A během této ulítlé gangsterské jízdy poznávate jakoby mimochodem krásy ostrovního města GTA V. Nepřeháním, když napíšu, že úplně ve všem, co ve hře spatříte lze najít spoustu „nepodstatných“ detailů, které se však ve svém souhrnu stávají podstatné, protože utváří jedinečný pocit ze hry. Pocit, že se pohybujete v herním světe, který se s nadsázkou vyrovná tomu skutečnému. Bude to znít absurdně, ale pokud proniknete do tajů GTA, můžete na denním pořádku řešit dilema typu, zda se jít projít nebo zda se jít projít v GTA. Podobně jsem svým kamarádům vyprávěl o krásném výhledu z kopců a louk... v GTA. Tudíž není žádné překvapení, že jedním z nejlepších singleplayerových herních zážítků se pro mě stává jednoduše to, že nasednu na motorku a jdu se projet po horách. Je to krása.

Singleplayeru jsem věnoval 70 hodin a v žádném bodě jsem neměl pocit, že by mě něco už otravovalo (např. i v legendární Mafii bylo ke konci přejíždění městem už trochu otravné). Právě naopak, úroveň zábavy v GTA V prostě neklesá, ani nekolísá a to je malý zázrak. Než dále opěvovat jednotlivé (mnohé) aspekty, zmíním, co by mohlo být jinak, berte to tak, že co nezmíním, je dokonalé.

- hráč i soupeř mohli být zranitelnější, počet soupeřů by se tak mohl snížit a většina misí by tak nemusela končit desítkami mrtvých.
- pár jednoduchých stealth misí po vzoru The Saboteur by jistě bodla
- završení příběhu mohlo být o malinko více epické, např. kampaň v GTA 3 a San Andreas byla lépe vyhrocená
- auto prakticky nikdy nemůže uvíznout na střeše, což je zbytečně zjednodušené
- v nabídce rádií chybí nějaká moderní tvrdší muzika
- zahájení multiplayeru je neobratné, pro hráče bez kontaktů v social clubu by bylo ideální nějaké jednoduché vyhledávání rychlého deathmatche, závodů apod. bez nutnosti zajet do určité lokace a teprve pak invitovat hráče

Sečteno a podtrženo, nemohli jsme si přát více. Výše uvedené body jsou jen taková má subjektivní přání, jinak bych se nebál tvrdit, že GTA V je dokonalá hra.
+35 +36 −1

The Witcher 3: Wild Hunt

RawarRawar
Dohráno
  • PC 100
Možná to pro mnohé z Vás bude těžké k pochopení, ale jsem NADŠEN !!! To je seznámení !!!

Jednoznačně nejlepší RPG, co jsem si za poslední dobu střihnul, jednoznačně nejlepší z her co jsem v poslední době hrál a pravděpodobně nejlepší hra, co jsem kdy hrál vůbec.
Střílet superlativy by se nikdy nemělo přehnaně, ale pokud si je něco zaslouží, pak je to právě tento třetí díl, úžasné ságy o Geraltovi z Rivie, řezníkovi z Blawikenu.
Je tak krásně čitelné s jakou láskou vývojáři celý opus pojali. Jak moc jim záleželo na tom, aby ten člověk na druhé straně monitoru (rozuměj v sesli hráčově) prožíval příběh zaklínače tak, jako by byl jeho vlastím.

I když jsem zdrcený katastrofálním koncem, (podařilo se mi uříznout si ten nejméně šťastný) s chvějící se rukou musím zanést do databázních análů, že jsem byl svědkem něčeho většího, než-li bezduchého tlučení mečem a rutinním školením zprvu mrzkého pěšce v pozdějšího božího templáře. Žil jsem každou vteřinu Geraltova putování a poprvé se nebojím říct, že žádný úkol nebyl stejný. Ani jeden vedlejší quest se nepodobal předchozímu a co se hlavní linky týče, ta byla skutečně hodna Sapkowskeho předlohy.

Putování jsem započal na sklonku roku 2015 a dnes jsem jej ukončil, za hořkého zvuku precizního, leč velice trpce znějícího soundtracku.
Opět se do Temerie vrátím, jakmile dokončím (nebo se o to alespoň pokusím) všechny zbývající resty, vrhnu se do světa znovu, na těžší obtížnost a tentokrát si dám větší pozor při mém rozhodování. Opět musím cítit šeřík a angrešt

Pro: Čtenář knih bude umírat blahem, Nečtenář knih bude umírat blahem a knihy si přečte, Každá jedna maličkost ve hře

Proti: Jedné z nich musíte zlomit srdce (jakoby však vaše nebylo zlomeno tolikrát)

+35 +36 −1

Contra

WalomeWalome
Dohráno
  • PC 90
#Herní výzva 2016 - bod č. 6

Contra jsme hráli s tátou na tzv. televizních hrách, což byla prachsprostá kopie NES. Což jsem tehdy netušil (ale i kdybych to tušil, bylo by mi to fuk). Nedávno jsem si na ni vzpomněl díky AVGN, který si ji velmi chválí a poté jsem si ji zapařil dokonce i v Arcade Herně. I tak se ale dá říct, že jsem se pořádně do Contry ponořil až teď, kdy jsem si ji stáhnul do PC a pařil přes emulátor. Takže ano, hrál jsem NESovou verzi a ne ten dosovej hnus.

Je to jedna z těch her, kde napoprvé neuděláte ani první level, ale postupně se naučíte co kde číhá a dostanete se do bodu, kdy několik levelů proběhnete bez ztráty květinky. Opravdu jsem byl na sebe hrdý jak se mi postupně zvyšoval sklil a já si dovolil i věci, o kterých se mi předtím ani nesnilo. I tak jsem se u hry neskutečně rozčiloval, nadával jí a proklínal. A pak se k ní zase vrátil.

Protože Contra nepodvádí. Nepřátelé mají svůj vzorec chování a ačkoli některé střely jsou o náhodě a občas se někdo zhmotní z kraje obrazovky, nedá se říct, že by vám hra zbytečně házela klacky pod nohy. Jednou začas vám dá k dispozici i lepší zbraň, což je alfa a omega hry. Je mnohem snazší se probojovávat šmejdem z vesmíru rozprašovačem než s defaultním střelivem - ale i s ním se dá hra dohrát. Kladem je také různorodost levelů, nápaditost bossů a muzika, která má koule.

Po několika pokusech jsem došel až na konec a zhlédl tak outro, které jsem 15 let neviděl. A tehdy mi došlo, že ho mám vryté do paměti naprosto přesně, takže jsem kdysi dávno musel Contra dohrávat snad jednou za odpoledne :) Hezká vzpomínka, hezký nostalgický herní zážitek.

Pro: zábavný gameplay; hra je výzva, ale příjemná; muzika; nápaditost levelů; bossové a celý je to prostě cool

Proti: tyjo, asi nemám... protože je prostě pecka hrát hru z roku 88 na 27´ monitoru s xbox ovladačem, fakt nevím, co bych vytknul

+35

The Vanishing of Ethan Carter

montanamontana
Dohráno
  • PC 80
Nejkrásnější virtuální procházka, na které jsem byl. Famózní podzimní atmosféra je jako balzám na duši.

The Astronauts předvádí, jak se modeluje úžasně vypadají svět, ve kterém se jen tak mimochodem nachází také nějaká ta hra. Hra, která se snaží přicházet s netradičním postupy, ale trestuhodně zůstává na půli cesty. Všechny lokace a jejich místa činu mají obrovský adventurní potenciál, který pravidelně zůstává nevyužit. Stejně jako příběhová pointa. Ta by se dala v intelektuálních kruzích považovat za klišé, ale hra k ní po celou dobu tak mile směřuje, že jí ji nemohu vyčítat.

Ethan Carter tvoří nadějnou povídku, ze které by se jednou mohl vyklubat velmi slušný román. Držím polákům palce.
+35

Star Wars: Knights of the Old Republic II: The Sith Lords

RonikRonik
Dohráno
  • PC 90
Herní výzva #6, dohráno s Restored Content modem

KotOR 2 si bohužel, částečně oprávněně, dodnes nese stigma nedodělané hry. Oproti prvnímu dílu je daleko ošklivější, level design je plný šedivých, nezajímavých chodeb plných soubojů sloužících jen k natáhnutí herní doby a čím více se blížíte ke konci, tím více se příběh rozpadá a některé dějové linky zůstanou prostě nedokončeny, protože Obsidian Entertainment dostali od LucasArts šibeniční lhůtu na dodělání hry. Takové byly moje dojmy, když jsem KotOR 2 hrál poprvé nedlouho po vydání. Jako velkého fanouška prvního dílu mě ani nepotěšil posun k temnější atmosféře, kde na nějaké klasické Star Wars hrdinství nebylo místo a přišlo mi to prostě takové celé divné. Pořád to byla dobrá hra, ale na vrcholy prvního dílu nikdy nedosáhla.

Naštěstí dnes máme k dispozici částečné řešení mých problémů, Restored Content mod. Nebudu lhát a říkat, že si přesně pamatuju všechny rozdíly mezi původní verzí a tou modovanou, důležité ale je, že s modem KotOR 2 konečně působí jako kompletní hra. Až na jednu část (nekonečné vlny bounty hunterů na Nar Shaddaa) není poznat, že hrajete fanouškovskou modifikaci - pokud uvažujete o jeho hraní, je Restored Content mod v podstatě povinnost, který hru udělá takovou, jaká by měla být. A co se týče příběhu, tak jsem teď při druhém hraní, "ostřílený" ostatními hrami Obsidianu, už nečekal první díl přes kopírák a víc jsem ocenil, o co se Obsidian snažil.

Pořád je to hrozně ošklivá hra, na tom žádný mod nic nezmění. I planety vracející se z prvního dílu (Dantooine a Korriban) jsou graficky nudné a depresivní, prvních patnáct hodin vás hra nechá pobíhat v podzemních koridorech a ani potom, co vás pustí na vzduch, to není velká paráda. První KotOR má nad druhým dílem bezpochyby jednu obrovskou výhodu - BioWare se v jedničce povedlo převést klasickou Star Wars atmosféru do herní podoby. Všechno bylo takové, jaké byste to čekali - navštívili jste známé planety z filmů jako Tatooine a Kashyyyk, ale i z nových jako Taris dýchala parádní atmosféra. Příběh byla klasická pohádka o záchraně galaxie, přesně taková, jakou byste od Star Wars čekali. Pokud jste chtěli být Jedi Ježíš a pomáhat všem slabým a utlačovaným, dostali jste prostor a hra vás za to náležitě pochválila, pokud jste ale chtěli být pořádný drsný Sith, tak vás nechala pořádně se v tom vyžít. Byl to prostě takový splněný sen Star Wars fanoušků s pořádnou dávkou fanservice. Na čemž není nic špatného!

Naproti tomu v KotOR 2 převládá šedá barva, a to nejen v již zmíněném level designu, ale i v celkové atmosféře, ve které si hrdinských okamžiků užijete pomálu. Řád Jedi je na pokraji vyhlazení. Žádná morální volba, kterou dostanete na výběr, není úplně správná a hra neustále zpochybňuje vaše rozhodnutí. Společníci se sice nejdříve tváří jako klišé vystřižené z BioWare učebnice, ale pokud si dáte tu práci je pořádně poznat, zjistíte, že nikdo není takový, jaký se na první pohled zdá. Ani vracející se droidí vrah HK-47 z prvního dílu už není jen automat na vtipné hlášky a historky, ale debatuje s vámi o morálním a politickém dopadu Revanovy válečné kampaně a jeho pravých pohnutkách. Dialogy s vašimi společníky celkově jsou to nejzajímavější, co vás v KotORu 2 čeká, hlavně ty s Kreiou, která je jednou z vůbec nejzajímavějších postav ve Star Wars univerzu a postupné odhalování její motivace a filozofie je bez diskuze jedním z vrcholů hry. Ale i ostatní společníci mají své nezaměnitelné místo v příběhu a jsou charaktery s velkým Ch, až na Bao-Dura, který víceméně slouží jen jako připomínka minulosti vaší postavy a za celou hru z něj jeho monotónním hlasem nevypadne nic zajímavého. General.

Odvážným příběhovým krokem je (víceméně) absence klasických záporáků. Jistě, jsou tu titulární Sith Lords, ale ti jsou víc než klasičtí Sithové jako Malak z prvního dílu nebo Palpatine z filmů spíš přírodní síla, která s vaší postavou sice smýká, ale než jako konstantní zdroj nebezpečí spíš slouží jako ilustrace lekcí, které se vám hra (a Kreia) snaží předat. Ani finální boss vlastně není záporák, ale jen posledním cvičením na završení vašeho tréninku. I příběhy jednotlivých planet nemají většinou jasného záporáka a u obou stran konfliktů, mezi kterými se musíte rozhodnout, se dá argumentovat v jejich prospěch. Jedinou vysloveně klasickou zápornou postavou může tedy být jen hráčův avatar, pokud se naplno obrátíte na temnou stranu Síly.

Celkově je příběh vítaným oživením někdy až příliš černobílého světa Star Wars, které se po odkoupením značky Disneym už pravděpodobně nikdy nebude opakovat. Na hře je vidět, že ji nepsali úplní skalní fanoušci Star Wars, ale lidé, kteří se na ten svět dívali kritičtějším pohledem, než je obvyklé - na rozdíl od prvního dílu, který je prostě klasickým Star Wars příběhem dotaženým k dokonalosti. To jistá část fanoušků Star Wars (mezi které patřil i sám George Lucas, který KotOR 2 údajně nesnášel) hře dodnes nemůže odpustit, ale řekl bych, že s odstupem času začíná být KotOR 2 konečně pořádně doceněný. Mě si letos konečně získal taky.

O samotném gameplayi jen krátce - docela mě překvapilo, jak moc jednoduché je udělat ze soubojů úplný vtip. Když jsem oba KotORy hrál poprvé, tak se mi asi povedlo ignorovat ty nejsilnější schopnosti a skilloval jsem v podstatě náhodně, ale tentokrát jsem věnoval trochu času rozvržení buildů a minmaxování a díky kombinaci Force Storm/Power Attack byly za Jedi Consulara/Sith Maraudera všechny souboje otázkou několika sekund. Nemyslím ale, že by zrovna tuhle sérii někdo hrál kvůli komplexním a náročným soubojům a jelikož už bylo zmíněno, že hra na vás s oblibou chrlí zbytečné davy nepřátel, tak jsem jen uvítal možnost to trochu urychlit.

Je škoda, že se nikdy nedočkáme další Star Wars hry od Obsidianu, natož třetího KotORu. Dokud neexistovalo MMO The Old Republic a Lucasfilm byl nezávislý, tak jistá šance pořád byla, ale dnes je už jasné, že jediným dokončením příběhu bude přinejlepším rozpačitá kniha Revan a již zmiňované MMO. Co mohlo být se už nikdy nedozvíme.
+35

Mass Effect 2

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 90
Jak už jsem dost pateticky zmiňoval, trilogie Mass Effect je mým splněným herním snem. A primární úspěch splnění toho snu tkví především v jeho druhém pokračování, alias nejlepšímu dílu série, alias Impérium vrací úder. Z ohledem na styl vyprávění, hratelnosti a všeobecné atmosféry se mi zdá, jako kdyby Mass Effect jednička byla takovým milým dítětem, a ve dvojce konečně dozrála do většího rozumu a dospělosti. Nebo jako kdyby byla jednička pouze takovým beta testem, a dvojka je už konečně plnou hrou. (skoro) Všechno tu funguje skvěle. Dvojku už nepovažuju za RPG, ten odklon je podle mého opravdu úplný, ale upřímně mi to vůbec nevadilo, naopak, ocenil jsem ten fakt, že nemusím pořád chodit do mého a parťákovo inventáře a zjišťovat, jestli je to a to lepší...
Souboje jsou příjemně plynulé, i když na můj vkus celkem jednoduché, doporučuji obtížnost šoupnout o dva levely dál na Hardcore, nebo rovnou i Insanity, hned to pak má větší náboj. Hlavně Shepard je zde mnohem obratnější, tudíž souboje krásně odsýpaj.

V mnohem temnější pokračování je Shepard donucen spolupracovat s organizací Cerberus, pro-lidským, téměř anti-mimozemským uskupením, které bylo takovým vedlejším záporákem v jedničce. Nyní je z nich váš největší spojenec, je vedené jistým Illusive Manem, kterého osobně považuji za jednu z nejlepších postav celé série. A to především, protože si hráč nemůže být úplně jistý, zda mu může věřit. Opravdu jsem miloval naprosto každou scénu, kdy jsme ho mohli vidět, jak vykuřuje svou 357346tou cigaretu a pije sklenku jagermeistera. (Labužník!) Jeho hudbení motiv mu navíc dodává na ještě větší tajemnosti a majestátnosti. Atmosféra se zde dá vyloženě krájet, ať už na špinavé a drsné Omeze, či pěkně uhlazeném Illiu, všude z toho jde poznat, jakou práci si s tím Bioware dali. A zapamatovatelných momentů je tu tuna. Nu jen si vzpomeňte na odhalení nové Normandie, pojetí scény by mohl i takovej Star Trek závidět. Collectoři, kteří mají dokonce i svůj vlastní hudební theme, jsou důstojnými protivníky, navíc strašlivý hlas ukecaného Harbringera, který očividně opravdu velice rád vyslovuje Shepardovo jméno, dává pocit uvědomění, jak strašlivou hroznou ti Reapeři vlastně jsou. Napínavé momenty jsou okořeněné skvěle napsanými dialogy nejen mezi hráčem a parťáky, ale také s ostatními obyvateli galaxie. Atmošku opět doplňuje skvělá hudba, přičemž ty nejlepší momenty si užijeme především v ukázkách.

A ta závěrečná sekvence. Ta Suicide Mission. No to je prostě naprosté blaho! Nejsem si tím ještě jistý, jsem líný se nad tím pořádně zamyslet, ale napadlo mě, že je to možná i nejlepší finální sekvence ze všech her, co jsem kdy v životě hrál. Splňuje snad totiž všechno zásadní. Nadupaná akční filmovost, ze které přebíhá husina, strach a napětí z toho, zda určití parťáci přežijí, naprosto senzační hudba (přičemž opakuji, že track Suicide mission je opravdu to nejlepší, co jsem kdy ve hrách slyšel), a úžasná akce, která zakončená velkolepým soubojem s protivníkem, z kterého opravdu tuhne krev v žilách.

Ze záporů bych chtěl vyzdvihnout celkem pitomou AI nepřátel. Nijak zvlášť netaktizovali, povětšinou do mě jen tupě stříleli. Chvála bohu za trojku. Dále je z hlavního příběhu maličko škoda, že se primárně soustředí na sestavovaná posádky a nedal zde trochu více příběhových misí, jako byl třeba Horizon, dead Reaper atd. A to dementní skenování!! Nejhorší na tom však je, že člověk to vlastně MUSÍ dělat, jinak by to pro něj na konci nemuselo dopadnout úplně nejlíp.

Parťáky jsem si zde zamiloval. Důkladnější zaměření na jejich kecání způsobilo, že jsem si je více oblíbil, více mi na nich začalo záležet, více jsem je chápal. A jelikož nemůžu odolat, každého proberu zvlášť:
Miranda: Abych pravdu řekl, jedna z mých nejoblíbenějších ženských postav z celé série. A ne, neříkám to kvůli její pěkný figuře (teda jenom), Miranda je vcelku drsná a pyšná žena, která je za Shepardem druhá ve vedení, to jí taky dává možnost více se angažovat do celkového příběhu či do rozhovorů s ním spojených. A byť jí Jack nazývá zkurvenou roztleskávačkou, rozhodně se tak nechová. Umí být seriózní, vnímavá, chytrá, však taky tak byla stvořena. Její příběhová linka se ségrou a fotrem parádní.

Jacob: Mezi fanoušky evidentně nejméně oblíbená postava, pravděpodobně kvůli její nezajímavosti, nicméně mně přišel celkem v pohodě. Jeho vcelku děsivá loyalty mission měla grády, plus byť kecání s ním nepatří mezi nejlepší, stejně jsem ho bral za relevantního a dobře napsanýho člena posádky.

Mordin: Skvělej. Většinou ve filmech, hrách či knížkách to kecání o nějakým vědeckým bullshitu fakt nemusím, tady jsem však hltal každý slovo, co tomu se tomu ještěrovi vydralo z pusy. Asi nejlépe napsaný parťák z dvojky, navíc s excelentním dabingem. A hlavně - konečně zase nějaký Salarian od dob Kirraheho, co má koule!

Grunt: Asi můj nejméně oblíbený společník (obecně nejsem moc velký fanda kroganské rasy, moc velcí barbaři), navíc kdykoliv na bojišti zakřičel to svoje: ,,I. Am. Krogan!" zahanbeně jsem obrátil oči v sloup. Nicméně i tak se jedná o skvěle napsanou postavu, přičemž první střetnutí s Shepardem po jeho následném vypuštění z nádrže je parádní.

Garrus: Jak se říká - There is no Mass Effect without Shepard. And there is no Shepard without Garrus. So logicaly - there is no Mass Effect without Garrus. Společně s Tali můj nejoblíbenější parťák. S Shepardem už mají utvořený velice hezký přátelský vztah, má dobrý smysl pro humor, plus je to Turian. A Turiani jsou cool. Sympaťák!

Jack: Potetovaná chaoticky neutrální biotička, která má ze všech ženskejch nejhezčí obličej, byla rozhodně vynikajícím přídavkem do Shepardovo týmu. Už kvůli její nevymáchané hubě, se kterou si scénaristé a i sama dabérka museli dosyta pohrát. A ani na bojišti to není žádný amatér, švihat svou biotikou rozhodně umí, nicméně bohužel už jsem jí nikdy znovu neviděl samotnou rozmlátit tři heavy mecy naráz. Jo a rozhodně bych jí chtěl vidět jen tak kecat s Ariou, chtěl bych lístky do první řady!


Tali: Myslím, že i ten největší zarputilec musí mít alespoň trochu rád tuhle mladou quarijanskou sympaťačku. To prostě není jiná. Plus pokud s ní má Shepard romanci, její charakter se ještě více okoření. Společně s Garrem má nejoblíbenější parťačka. Navíc má podle mého názoru i nejlepší loyalty mission.


Thane: No ten byl skvělej! Jakožto prvnímu zástupci své rasy, který se v sérii objeví, se mu dostává určité bizarní tajemnosti, to navíc posiluje jeho profese. Thana považuji za jednoho z nejzajímavějších parťáků, má pěknou loyalty mission, hlas má jak Javier Bardem, plus celkově jeho flegmatický charakter a zajímavá minulost z něho dělají jednu z největších hvězd celé hry. Kecal jsem s ním hrozně rád, plus rozhodně patří mezi mé oblíbence.


Samara: Děsivá kráska Samara měla rozhodně jednu z nejvíce atmosférických verbovacích misích. I když jsem jí nabíral jako jednu z posledních, stejně jsem si s ní skvěle pokecal, plus její oddechová loyalty mission patří mezi ty nejzajímavější.


Legion: Myslím, že jeden z největších problémů u Legiona je ten fakt, že se k vám dostane v celkem pozdní fázi hry, takže vypěstovat si k němu blízké pouto, jenž se poté přenese do dalšího dílu, nemusí být úplně jednoduché. Je však strašně zajímavý konečně kecat z představitelem syntetického lidu, které znáte povětšinou jako nepřátele. Především protože také poznáte verzi příběhu z druhé strany, než od Quarijanů.

Kasumi: Jelikož s Kasumi nejsou žádné zanimované dialogy, plus Shepard s ní téměř ani nepromluví, nebyla žádná šance, abych si ke Kasumi vypěstoval nějaký bližší vztah. Jako sympatická je, ale kdyby mi umřela v závěrečné sekvenci, asi bych si tu hru už nenahrál.


Mass Effect 2 je ve téměř ve všech ohledech naprosto parádním pokračováním. Epická atmosféra, filmovost jak prase, skvělá hudba, výborní parťáci... A vesmírný křeček. Jójo, kdyby jen Shepard věděl, co je vlastně zač... Reapeři by si ani neškrtli. A to jako fakt.

Oblíbené momenty: Shepardovo první rozmluva s Illusive Manem, znovuzrození Normandie, závěrečná bitva na Horizonu, romancový výlev Tali, přepadnení druhé Normandie, celá Suicide Mission

Pro: Atmoška, parťáci, scénář, souboje, Suicide Mission

Proti: AI nepřátel, skenování, méně příběhových lokací

+35

Tyranny

MIGtheDRAGONMIGtheDRAGON
Dohráno
  • PC 95
Kdykoliv vyjde další izometrické rpg ve kterém ovládáte partu, tak si nemůžu pomoct a musím ho srovnávat se staršími kousky jako Icewind Dale a Baldurs Gate. Jaké jsou tedy moje dojmy z Tyranny oproti těmto starým herním titánům?

Souboje: K dispozici máte tentokrát pouze čtyři postavy z čehož jsem neměl zrovna radost. Docela rád běhám s 6ti člennou skupinou, ale po krátké době jsem byl celkem i rád, že mám postavy jen čtyři. Během hry každá postava získá další a další schopnosti a mezitím co ve hrách jako Baldurs Gate bojovníci toho moc víc nedělají, než že sekají, tak zde mají i oni celou řadu speciálních dovedností a celý gameplay se později spíše podobá hraní za čtyři mágy. Tomu přidává i skutečnost, že ve hře je k dostání celá řada artefaktů, které propůjčují postavě nějaké kouzlo, takže ke konci můžete očekávat, že každá vaše postava bude mít tak 10-15 schopností, které bude moci použít.

Zajímavý prvek představují však kombo útoky, kdy dvě postavy se spojí a vytvoří nějaké silnější a vizuálně strhující kombo. Například jedna postava vyhodí druhou do vzduchu a ta začne s lukem sestřelovat nepřátele.

Vizuál: Víceméně hodnotím pozitivně. Mapy jsou pěkně nakreslené a i přes určitou nepřehlednost v soubojích, které způsobuje hromada 3D efektů, to není až taková katastrofa, aby to vyloženě rušilo. Herní mapy jsou oproti některým starším titulům poněkud menší, což mi ale spíše vyhovovalo především kvůli případnému backtrackingu, který mě celkem nudí u některých starších titulů.

Příběh: Asi nejsilnější stránka hry. Ve hře máte jedno rozhodnutí za druhým, kterým ho utváříte a rozhodně se nejedná o typické rpg rozhodnutí, které vás nakonec stejně pošle na stejné místo. Velice na mě udělal dojem už prolog vytvořený skrze pouhé figurky na mapě se kterými procházíte prvních pár let vašeho působení ve válce a v závislosti na vašem chování se k vám budou chovat ostatní frakce přímo ve hře.

Postavy a dialogy: Dialogy jsou velice kvalitně napsané a postavy zajímavé. Trochu mě zklamaly jen ostatní postavy z party, které sice můžete pořádně prokecnout, ale nečeká vás žádný příběh, ve stylu BG2, kdy se vám během hry postavy postupně otvírali a vy jste o nich postupně zjišťovali víc a víc. Ano některé dialogy se vám zpřístupní až později, když máte jejich loajalitu/strach, ale jedná se jen o pár rozhovorů, které je občas v hromadě jejich dialogů těžké najít, protože se jich nejdřív musíte zeptat na něco jiného.

Pevnosti/vlastní tábor: Docela oblíbený v rpg poslední dobou je mít nějakou tu vlastní pevnost ve které můžete prokecnout své postavy a něco málo si vylepšit. Tento prvek zavítal i do Tyranny i když mě tedy příliš nezaujal. K dispozici máte několik věží. V každé z nich si můžete vybrat nějaké vylepšení (například kovárna nebo knihovna), které vám poté dá nějaké bonusy. Například v kovárně vám učedníci mohou vytvořit novou zbraň a v knihovně zase mohou objevit nějaké to kouzlo. Zajímavý způsob, ale dával bych přednost tomu, kdyby vše bylo jen v jedné lokaci. Sice se mezi svými věžemi můžete instantně teleportovat, ale v zásadě pokud si chcete projít všechny své věže a z každé si něco vzít, tak vás čeká hned několik nahrávacích obrazovek, což mi přijde zbytečné pro takové malé věžičky.


Ve výsledku musím říct, že jsem spokojený. Především kratší herní doba v kombinaci s vysokou znovu hratelností mi udělala celkem radost, protože jsem si nemusel brát dovolenou, jen abych si mohl Tyranny zahrát, jako tomu bylo například u třetího zaklínače :D. Už teď se nemůžu dočkat dalšího RPGčka od Obsidianů.
+35

Medal of Honor: Allied Assault

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 80
Musím říct, že zkoušet se vyhnout kulkám během vylodění v Normandii je asi jako vyjít za deště ven z domu a snažit se vyhýbat kapkám. A tak to má být! Medal of Honor patří mezi těch pár her, které hrál i můj táta a já to celý napjatě sledoval.

Táta střílí nácky v malém kostelíku v oné napůl stealth misi.
Malý já: ,,A nebude se bůh zlobit, že se tu zabijí?"
Táta: ,,Sim tě, on to pochopí!" (headshot)

Před nějákou dobou jsem si řekl, že bych si tuhle vzpomínku mohl náležitě oživit osobním rozehráním. A bylo to docela žůžo, obzvlášť protože hra se s vámi v určitých případech vůbec nepáře, klidně na vás pošle tak velký počet nepřátel, že i Xerxovo perské vojsko by se krapet zaleklo. Jednou je to frustrující jak prase, jindy zase nesmírně zábavné, ale každopádně to bude řežba jak sviň. Zmíněnou část na Normandii například považuju za jednu z nejskvělejších a nejvěrohodnějších sekvencí všech WW2 her. (Dodnes si pamatuju, tu pekelnou část, kdy pod krycí palbou mám proběhnout kolem asi tří kulometů na druhou stranu. Mám ten obraz vyloženě vpálený v hlavě.) Čekají nás tu ale i vynikající tankové sekvence, přičemž jeden tank si i budete moct ozkoušet sami. (Upřímně řečeno se mi to ale moc nezamlouvalo, nerad se spoléhám na něco většího a pomalejšího, než jsem sám.)
Mise jsou příjemně různorodé, především pak ty čistě akční, které jsou samozřejmě na úplném topu. Co mě ale trochu zklamalo byly ty určité stealth momenty, ku příkladu v misi, kde se můžu převlíknout za nacistického důstojníka, jsem jen tak z legrace v oné uniformě ustřelil jednomu náckovi hlavu, což samozřejmě zrušilo moje disguise, a posléze jsem jen tak střemhlav postupoval dál a snažil se postřílet co nejvíc nepřátel, dokud mě nezabijí. K mému překvapení mě ale nikdo nezabil, s tímhle šíleným útokem jsem to dotáhl až do konce mise. Je tedy trochu škoda, že na těhle stealth momentech nebyl kladen větší důraz.
A díky bohu za to, že tu není žádný podělaný autoheal! Ten považuji za rakovinu mnohých stříleček, protože v mnoha případech nesmírně sníží obtížnost celkové hry. Zde si však musí člověk setsakramentsky dobře rozmyslet, jestli opravdu chce za ten roh naběhnout a postřílet vše, co se hýbe. Taková mise v Norsku je naprosto skvělá, trochu jsem si tam připadal jak Rambo, který se rozhodl pro menší změnu klimatu. Plánuju jednou hru dohrát i bez manuálního ukládání a spolehnout se pouze na auto-save. Což bude teda extrémní masakr, to můžu povedat už teď! Ve všech misích navíc hraje naprosto senzační hudba, které výborně doplňuje atmosféru a pravý feeling válečné vřavy.

Ze záporů opět zmiňuji ty ne úplně povedné stealth sekvence, plus ta AI těch nepřátel taky občas pokulhává. Což je u takového typu her vcelku podstatné. A vůbec nechtějte, abych začínal o výdrži vašich spojenců...!!! >:-(

Medal of Honor je zábavná, pěkná a pro mě nostalgická hra, která mi zpříjemnila jinak nepříjemné chvíle zkouškového období. Nic totiž pořádně neposílí produktivitu člověka během zkouškového, než pořádná střílečka. A to jako fakt!

Pro: Skvělá akce, prostředí, hudba, Normandie a Norsko

Proti: Ti dementní spojenci, AI nepřátel, stealth sekvence

+35

Gomo

LauronaLaurona
Dohráno
  • PC 60
Dlouho jsem se nerozmýšlela, když jsem měla jmenovat hru do 4. kategorie herní výzvy. Gomo pro mě byla téměř jasná volba, i když jsem se málem nechala strhnout davem pro hru Hero of the Kingdom. Hra Gomo u mě zvítězila převážně kvůli pěkné grafice, která mi zdánlivě připomněla oblíbené Machinarium.

Prvotní nadšení ze hry však velmi rychle opadlo. Hra ve mně nevzbudila absolutně žádné emoce. Možná to bylo tím, že i sám hrdina byl téměř bez emocí. Ač mu unesli psa, za celou dobu hraní jsem nechápala, proč ho vlastně zachraňuje. To, že ho měl rád, projevil až na samotném konci hry.

Zábavnost hry bohužel však nezachránily ani občasné puzzle, jejichž nízká obtížnost nudila.

Tak jsem tedy lhostejně klikala a procházela hrou a nebýt krátké hrací doby, snad bych ji ani nedohrála, což by byla škoda. Na konci hry mě čekalo zábavné seznámení s jejími tvůrci, které paradoxně považuji za nejzábavnější část celé hry.
+35

Diablo

CharkChark
Dohráno
  • PC 80
Diablo je stará hra, dokonce už má 20 let. A mě to kupodivu zase bavilo. Chvíli mi trvalo, než se mi dostaly do krve starodávné herní mechanismy. Všechno je tu totiž složitější a pomalejší než v Diablu 3, které mi stále víc připomíná výherní automat (naštěstí se do něj vložily prachy jen na začátku, teď už vyžaduje jenom hromadu času). První Diablo je taky mnohem temnější, plíživější, řekl bych až hororovější. Hodně tomu napomáhá atmosférická hudba. Graficky mi hra přijde hezčí než mnohem mladší druhý díl. Na rozdíl od něj vzhledově moc nezestárla.

Oproti Diablu 3 je tu jen jedna obtížnost. A někdy je to opravdu těžká hra. Skeleton King mi zabral hodně času a mnohokrát mě zlikvidoval. Inventář je tu menší a předměty zabírají víc místa, ale na druhou stranu, alespoň jsem nesklouzl do role obchodního cestujícího, který musí všechno posbírat a prodat. Sbíral jsem jen to, co mělo nějakou cenu. Stejně jsou vám na konci všechny ty nasyslené peníze k ničemu.

Každé patro mi zabralo tak kolem půl hodiny než jsem jej celé vyčistil. Vybral jsem si lučišnici a připadlo mi, že se to s ní hraje nejobtížněji. Naštěstí moje myš ty miliony kliknutí přežila. Kdysi jsem to dohrál za mága i bojovníka a bylo to mnohem lehčí (ale tehdy to myš nepřežila). Ale je taky možné, že mě jen klame stárnoucí paměť.

První Diablo je výbornou alternativou k nejnovějšímu Diablu 3. Není to taková lehká pohádka jako třetí díl, ale pořád je to dost dobře hratelné. Jen škoda, že už se to nedá nikde legálně pořídit. Blizzard sice udělal, jako takovou připomínku, event Darkening of Tristram do Diabla 3, ale přiznejme si, po znovu zahrání původního Diabla 1 je celý event k smíchu. S původní hrou nemá téměř nic společného. Dokonce i samotný závěrečný boss Diablo je převzatý z druhého dílu. Zase mě to ale motivovalo vrátit se po letech k původní hře a teprve to stálo za to.

Pro: grafika, hudba, atmosféra

Proti: krkolomnější ovládání

+35

Return to Castle Wolfenstein

Han22Han22
Dohráno
  • PC 90
K dalšímu návratu do minulosti jsem si vybral jednu z těch nejlepších 3D akcí, co jsem kdysi hrál. Return To Castle Wolfenstein má své kvality pořád a dá se říct, že FPS/3D akcí roku 2001 jsem ji kdysi korunoval oprávněně (Max Payne není FPS).

První co mě většinou praští do očí na těchto vykopávkách je grafika, ale tady ne. Jistě grafika z roku 2001 je poměrně strohá, ale ať už zobrazuje jakékoliv prostředí, je naprosto reálně působící a dostačující. Nekonají se sice žádné vizuální orgie, ale při hraní jsem měl pocit - ano takhle by vypadala základna, takhle laboratoř a takhle rozmlácené městečko za války.

Oslím můstkem jsem se dostal k tomu nejdůležitějšímu - fantastickému leveldesignu. Máme tu 7 misí a každá z nich má 3-5 submisí, přičemž ty jsou perfektně vyvážené. Ani dlouhé, ani krátké, žádný tunel ale ani žádné bludiště jako ve starých doomovkách. V každé segmentu máte jiný úkol, každá mise je jiná. Nechybí mrazivá tundra s tajnou základnou, středověký hrad, rozbombarodové město střídá strašidelné katakomby a ty zas supermoderní laboratoř. Navíc zde můžete spoustu věcí roztřískat, číst si poznámky a nebo hledat secrety (kromě zbraní a nábojů i klasické Wolfensteinovské poklady). Pokud se budete plížit, vyslechnete pár zajímavých rozhovorů. A všechno to kupodivu drží docela pohromady díky ladění příběhu do sci-fi/hororu.

Samozřejmě jsme stále v druhé světové válce, takže kropíme převážně nácky, ale protože náckové byli magoři a zkoumali okultismus i supermoderní technologie, dočkáme se různých oživlých monster a supervojáků. Nepřátelé se povedli a stejně jako samotné levely jsou perfektně vyvážení. Takový obyčejný nácek padne na jednu salvu, pokud ho překvapíte, ale pokud překvapí on Vás ubere Vám dost života. Zombíci a jejich obrněné verze jsou tuhé a nepadnou, dokud je nerozstřílíte doslova na sračky. A supervojáci se svými těžkými zbraněmi Vám dají zabrat až se z Vás bude kouřit. Pokud se například potkají obyčejní náckové se zombíky vznikne z toho celkem reálně boj a ne nějaká pochybná spolupráce, takže můžete koukat se založenýma rukama a tipovat jak to asi dopadne. Zkrátka nepřátelé se povedli, možná z výjimkou finálního bosse, který padl nějak podezřele snadno (narozdíl od super-supervojáka v laborce).

Samozřejmě něčím ty enemíky musíme pižlat a tady přijdou na řadu zbraně. Ne všechny jsou super, ale vyberete si. Osobně jsem využíval hodně samopal s tlumičem či sniperku s tlumičem, později výborný poloautomat se zaměřovačem. Raketomet se hodí na supervojáky, celkem zbytečný plamenomet přijde vhod na obrněné zombíky no a slaboučký tesla kanon jsem překvapivě využil ve finálním boji. Jak říkám, některé jsou horší - granátem nikam nedohodíte, rotačák než se roztočí tak máte půlku života pryč. Ale celkově je pocit ze střelby výborný.

Všechno to spoluje celkem slušný příběh o nacistických pokusech vytvořit robovojáky a oživit prastarého krále. Není úplně špatný, ale má své mouchy především v podání. Po bombastickém renderovaném intru se veškeré příběhové animace nesou v duchu "parta páprdů si povídá ala politici a přemýšlí kam hrdinu poslat", což je dost nuda a hlavní hrdina v příběhu nemá prakticky žádnou roli - jen tupě někam přijít a vystřílet. Podobně nanicovaté je i samotné outro.

Jinak je ale Wolfensteinův návrat bomba. Pefektní střílečka, která Vás nebude zbytečně frustrovat, ani nebude mít pocit že ji projdete s prstem v nose a která se dá bez problémů hrát i dnes.

Pro: Vyváženost, perfektní mise, skvělá hratelnost, stále pěkná grafika, výborná akce.

Proti: Slabší podání příběhu

+35
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • HolyMeatball Dragon Age: The… +37
    Dragon Age: The Veilguard
    Napsal HolyMeatball, 21 dní
    Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil…
  • Adieu Silent Hill 2 +26
    Napsal Adieu, 11 dní
    Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl…
  • KingNut123 Valiant Hearts:… +25
    Valiant Hearts: The Great War
    Napsal KingNut123, 11 dní
    O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala…
  • adam.kulhanek Grand Theft Auto… +25
    Grand Theft Auto III
    Napsal adam.kulhanek, 28 dní
    Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel…
  • Han22 Memento Mori +25
    Napsal Han22, 29 dní
    Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž…
  • Le0nidas Torment: Tides of… +24
    Torment: Tides of Numenera
    Napsal Le0nidas, 9 dní
    Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci…
  • adam.kulhanek Sekiro: Shadows… +23
    Sekiro: Shadows Die Twice
    Napsal adam.kulhanek, 3 dny
    Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od…
  • TenPepa Max Payne +23
    Napsal TenPepa, 27 dní
    Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a…
  • Syndrom Fallout +23
    Napsala Syndrom, 12 dní
    Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích…
  • TenPepa Alan Wake +22
    Napsal TenPepa, 18 dní
    Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do…